1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství PARAZITÓZY VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE VE SMÍŠENÝCH LESÍCH BEZ ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽE V PARDUBICKÉM KRAJI Diplomová práce Brno 2006 Vedoucí diplomové práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Vypracovala: Lucie Vrbová
2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Parazitózy vybraných druhů zvěře ve smíšených lesích bez antropogenní zátěže v Pardubickém kraji vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne... Podpis diplomanta...
3 Děkuji Ing. Marii Borkovcové Ph.D. za všestrannou pomoc a odborné konzultace, které mi poskytla při vypracovávání této diplomové práce.
4 ABSTRACT The research concentrating on the occurrence of endoparasitic diseases of the selected game species roe deer (Capreolus capreolus), wild boar (Sus scrofa) and brown hare (Lepus europaeus) in the mixed forests of Pardubice region without anthropogenic load out between the years 2004 and 2006. There were monitored spectrum of species, prevalence and endoparasites appearance season dynamics. The results have been compared to the regions with the different level of anthropogenic burden (the region with mild load and extremely anthropogenic load) in order to find the link of endoparasitic diseases to the rate of recreation load. The total of 920 samples were examined. There was found the following spectrum of parasites by the roe deer Eimeria capreoli (38 %), Eimeria ponderosa (16,8 %), Eimeria panda (1,8 %), Eimeria superba (16,2 %), Trichuris spp. (33 %), Oesophagostomum spp. (9 %), Haemonchus contortus (33,7 %), Ostertagia ostertagi (38,7 %), Trichostrongylus spp. (42 %), by the wild boar Eimeria debliecki (25,8 %), Eimeria perminuta (11,5 %), Eimeria scabra (8,5 %), Isospora suis (40 %), Trichuris suis (50,9 %), Globocephalus spp. (41,3 %), Oesophagostomum dentatum (8,2 %), Metastrongylus spp. (4,4 %) and by the brown hare Eimeria leporis (42,5 %), Eimeria robertsoni (19,9 %), Eimeria spp. (43,3 %), Trichuris sylvilagi (23,8 %), Graphidium strigosum (43 %), Trichostrongylus retortaeformis (6,9 %) a Protostrongylus commutatus (3,2 %). By comparison with the results from differently anthropogenic burdened regions was proved the presumption that most endoparasites are found by the animals in the forests in Prague surroundings which are extremely tourist burdened. The prevalance rate in the region without anthropogenic burden (Pardubice region) was lower. The animals in the region with low tourist burden (forest near Olomouc town) had the least parasites.
5 OBSAH 1 ÚVOD... 10 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 11 2.1 Definice parazitologie... 11 2.2 Základní parazitologické pojmy. 11 2.3 Parazitózy vyvolané prvoky (protozoózy)..12 2.4 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy)...13 2.4.1 Charakteristika helmintů (cizopasných červů)...13 2.4.2 Charakteristika trematod (ploštenců).....13 2.4.3 Charakteristika trematod (ploštenců)..13 2.4.4 Charakteristika cestod (tasemnic)... 14 2.4.5 Charakteristika nematod (hlístic) 14 2.5 Srnec obecný (Capreolus capreolus) druhy parazitóz a jejich vývoj.14 2.5.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy).....14 2.5.1.1 Kokcidióza Eimerióza... 14 2.5.1.2 Kryptosporidióza......16 2.5.1.3 Toxoplazmóza......16 2.5.1.4 Sasrkocystóza... 17 2.5.2 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy)...18 2.5.2.1 Cizopasníci jater a dutiny břišní... 18 2.5.2.2 Cizopasníci žaludku......21 2.5.2.3 Cizopasníci tenkého střeva... 22 2.5.2.4 Cizopasníci tlustého střeva... 23 2.5.2.5 Cizopasníci plic....24 2.6 Prase divoké (Sus scrofa) druhy parazitóz a jejich vývoj... 25 2.6.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy).....26 2.6.1.1 Kokcidióza Eimerióza....26 2.6.1.2 Balantidióza...26 2.6.2 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy)......26 2.6.2.1 Fasciolóza (Motoličnatost jaterní).26 2.6.2.2 Dikrocelióza......27
6 2.6.2.3 Cysticerkóza.27 2.6.2.4 Echinokokóza.......27 2.6.2.5 Nematodózy dýchacího aparátu......28 2.6.2.6 Nematodózy trávícího aparátu..29 2.6.2.7 Hlístice cizopasící v tenkém střevě..30 2.6.2.8 Hlístice cizopasící v tlustém a tenkém střevě...32 2.7 Zajíc polní (Lepus capensis) druhy parazitóz a jejich vývoj.....33 2.7.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy)....33 2.7.1.1 Kokcidióza Eimerióza... 33 2.7.1.2 Toxoplazmóza......34 2.7.1.3 Sarkosporidióza....34 2.7.2 Helmintózy....35 2.7.2.1 Cizopasnící jater a dutiny břišní.. 35 2.7.2.2 Cizopasníci žaludku.....35 2.7.2.3 Cizopasníci tenkého střeva... 36 2.7.2.4 Cizopasníci tlustého a slepého střeva... 37 2.7.2.5 Cizopasníci plic....38 3 CÍL PRÁCE...39 4. MATERIÁL A METODIKA... 39 4.1 Vymezení segmentu krajiny a analýza širších územních vztahů...39 4.2 Antropogenní zatížení v lesích Pardubického kraje.....41 4.3 Antropogenní zatížení v řešeném území... 42 4.4 Materiál......43 4.5 Metodika.43 4.6 Statistické vyhodnocení..45 5. VÝSLEDKY....46 1.1 Druhové spektrum......46 1.2 Prevalence......49 1.3 Sezónní dynamika výskytu.55 6. DISKUZE....64 6.1 Srovnání oblastí s odlišnou antropogenní zátěží... 69 6.2 Statistické vyhodnocení výsledků.....73 7. PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ...74
7 8. ZÁVĚR.75 9. SEZNAM LITERATURY... 76 Seznam tabulek v textu Tab. 1 Morfologie oocyst kokcidií srnce obecného (CHROUST, 2001) Tab. 2 Morfologie oocyst kokcidií prasete divokého (CHROUST, 2001) Tab. 3 Zatížení lesa antropogenní činností Tab. 4 Koncentrační metody vyšetření fekálií (Jurášek a Dubinký, 1993) Tab. 5 Stručná charakteristika Brezova flotačního roztoku Tab. 6 Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 srnec obecný (Capreolus capreolus) Tab. 7 Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 srnec obecný (Capreolus capreolus) Tab. 8 Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 - prase divoké (Sus scrofa) Tab. 9 Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 - prase divoké (Sus scrofa) Tab. 10 Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 zajíc polní (Lepus capensis) Tab. 11 Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 zajíc polní (Lepus capensis) Tab. 12 Prevalence endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus)v období březen 2004 až únor 2005 Tab. 13 Prevalence endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus) v období březen 2005 až únor 2006 Tab. 14 Prevalence jednotlivých parazitů u srnce obecného ve dvou letech sledování Tab. 15 Prevalence endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005 Tab. 16 Prevalence endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006 Tab. 17 Prevalence jednotlivých parazitů u prasete divokého ve dvou letech sledování Tab. 18 Prevalence endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005
8 Tab. 19 Tab. 20 Tab. 21 Tab. 22 Tab. 23 Prevalence endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006 Prevalence jednotlivých parazitů u zajíce polního (Lepus capensis) ve dvou sledovaných obdobích. Porovnání výskytu endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus) v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže Porovnání výskytu endoparazitů prasete divokého v extrémně antropogenně zatížené oblasti a oblasti bez antropogenní zátěže Porovnání výskytu endoparazitů zajíce polního v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže Seznam obrázků v textu Obr. 1 Obr. 2 Obr. 3 Obr. 4 Obr. 5 Obr. 6 Obr. 7 Obr. 8 Obr. 9 Obr. 10 Prevalence jednotlivých parazitů ve dvou letech sledovaní v % (Capreolus capreolus) Prevalence jednotlivých parazitů ve dvou letech sledovaní v % (Sus scrofa) Prevalence jednotlivých parazitů u zajíce polního (Lepus capensis) ve dvou sledovaných obdobích. Sezónní dynamika výskytu kokcidií srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2004 až únor 2005 Sezónní dynamika výskytu helmintů srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2005 až únor 2006 Sezónní dynamika výskytu kokcidií srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2005 až únor 2006 Sezónní dynamika výskytu helmintů srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2005 až únor 2006 Sezónní dynamika výskytu kokcidií prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005 Sezónní dynamika výskytu helmintů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005 Sezónní dynamika výskytu kokcidií prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006
9 Obr. 11 Sezónní dynamika výskytu helmintů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006 Obr. 12 Sezónní dynamika výskytu kokcidií zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005 Obr. 13 Sezónní dynamika výskytu helmintů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005. Obr. 14 Sezónní dynamika výskytu kokcidií zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006 Obr. 15 Sezónní dynamika výskytu helmintů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006. Obr. 16 Prevalence endoparazitů prasete divokého, srnce obecného a zajíce polního v rozdílně antropogenně zatížených oblastech Obr. 17 Statistické zpracování dat v programu Canoco
10 1 Úvod Zvěř v přírodě tvoří nedílnou součást životního společenství biocenózy. Ta vytváří vyvážené podmínky pro celý životní cyklus všech organismů v ní žijících a vzájemně se doplňujících ve svých projevech a nárocích (existence, rozmnožování, výživa a ochrana). Každý zásah do této rovnováhy znamená porušení vzájemné souvislosti (PÁV a kol.., 1981). Neúprosné podmínky vědeckotechnického rozvoje a negativní vlivy průmyslu a zemědělské výroby způsobily hluboké zásahy do života celé společnosti a přírody. Kulturní ráz krajiny se neustále mění, její přirozené oblasti se stále zmenšují. Intenzivní rozvoj mnoha průmyslových oborů způsobil takové změny, že některé druhy zvěře už zcela vymizely a zvěř je nucena žít ve změněném prostředí, kterému se mnohdy zatím nedokázala přizpůsobit (KOTRLÁ a kol.,1984). Díky zhoršujícím se podmínkám životního prostředí, vyvolávajícím stresové stavy u zvěře dochází ke snižování přirozené odolnosti a vzniku dispozic pro rozvoj řady chorob, včetně parazitárních (ŠEVČÍK a STRAKOVÁ, 2002; PÁV a kol., 1981). Problematice parazitóz byla věnována v minulosti pozornost, problematika byla popsána v odborné literatuře a bylo provedeno několik výzkumů. V literatuře je ovšem jen velmi málo informací o přímém vlivu antropogenní zátěže na výskyt parazitóz zvěře. HAUPT (1984) a REHBEIN (2000) píší ve svých publikacích o tom, že v místech blízko velkých měst a místech využívaných jako rekreační lesy, je zvýšený výskyt endoparazitů u lovné zvěře ve srovnání s turisticky nevyužívanými honitbami. Antropogenní faktory působí na trofickou základnu zužováním potravní niky (zužování základny potravní pyramidy), narůstání toxicity potravního řetězce, ovlivňování metabolismu, snižování reprodukční kapacity. Snižuje se hmotnost těla, rozměry těla, snižuje se věk u volně žijících populací, narůstá mortalita (PIKULA, 2002). Zvěř je citlivým indikátorem zdravosti prostředí, jehož je nedílnou složkou (PÁV a kol., 1981). Pouze zdravá zvěř se může optimálně rozvíjet, plodit zdravá, životaschopná mláďata a být také dobrá v trofeji, která je výrazem i jejího zdravotního stavu, proto je nutné znát příčiny vzniku chorob a způsoby, jak vzniku předcházet.
11 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Definice parazitologie Parazitologie je věda zabývající se studiem parazitů (cizopasníků), nimi vyvolávaných onemocněních (parazitózách) a metodách boje s nimi (JURÁŠEK, 1987; KOTRLÁ a kol,. 1989) 2.2 Základní parazitologické pojmy bytosti. Parazitismus (cizopasnictví) je stav, kdy jedna bytost žije přímo na útraty těla druhé Živí se jeho tělními tekutinami, tkáněmi nebo i ústrojím. V živočišné říši má tento jev důležitou úlohu jako faktor, který pomáhá za normálních podmínek udržovat ekologickou rovnováhu v ekosystémech (KRATOCHVÍL, 1966; RYŠAVÝ a kol., 1989). Parazit (cizopasník, příživník) je organismus rostlinného (fytoparazit) anebo živočišného původu (zooparazit), který využívá druhý organismus (hostitele) jako zdroj výživy a prostředí pro svůj život. Od svého hostitele vyžaduje (částečně nebo úplně) regulaci vztahů s venkovním prostředím (JURÁŠEK, 1987). Parazitismus patří mezi nejsložitější úrovně vzájemných vztahů dvou organismů. Cizopasníci nikdy nezabíjí svého hostitele najednou, ale poškozují jej postupně. Někdy jen narušují jeho životní pochody, jindy vyvolávají jen podřadné obtíže a mnohdy hostiteli ani neškodí: metabolismus parazita i hostitele je vzájemně sladěn natolik, že se vytvořil vnitřní vzájemný rovnovážný vztah. Tento vývoj může dospět tak daleko, že oba jedinci si svou činností mohou být i prospěšní, hovoříme o obecně velice rozšířeném jevu - symbióze. Zúčastněné organismy nazýváme symbionty. Vztah mezi symbionty může mít různé stupně, od nejjednodušších až po velmi složité (RYŠAVÝ a kol, 1989). V běžné praxi nejčastěji rozlišujeme parazity podle lokalizace na hostiteli nebo uvnitř hostitele. Vnější cizopasníci (ektoparaziti) cizopasí na vnějším povrchu těla hostite1e.vnitřní cizopasníci (endoparaziti) cizopasí uvnitř těla svých hostitelů. (RYŠAVÝ a kol., 1989). Obligátní (trvalí) paraziti jsou odkázáni pouze na cizopasný způsob života bud' po celý svůj individuální vývoj, nebo jen během části svého života. Podle toho bývají rozlišováni temporární (dočasní), tj. ti, kteří se pouze kratší nebo delší dobu živí na svém hostiteli, paraziti stálí (permanentní), kteří cizopasí po celý svůj život a paraziti střídaví (periodičtí), kteří cizopasí jen v jistém období svého individuálního života, a to bud' jako
12 larvy nebo jako dospělci (KRATOCHVÍL, 1966). Fakultativní (příležitostní) paraziti normálně cizopasným způsobem života nežijí, ale za určitých podmínek, např. jsou-li pozřeni jiným živočichem nebo do něho vniknou jiným způsobem, mohou se v jeho organismu chovat jako praví paraziti. Náhodný parazit je parazit, který napadne živočicha, jenž není jeho hostitelem, avšak může se postupně na tohoto nového hostitele adaptovat. Hyperparazit je parazit, který cizopasí u jiného druhu parazita. Pseudoparaziti jsou organismy nebo jejich části, které při diagnostice parazitů mohou být pro svou vnější podobnost zaměňovány s vývojovými stádii parazitů nebo i s parazity dospělými (RYŠAVÝ a kol., 1989). 2.3 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy) Giardióza - je typickým onemocněním mláďat charakterizovaná průjmy a průběh onemocnění závisí vesměs na působení dalších infekčních agens jako virové, bakteriální nebo i parazitární infekce. I když giardie jsou zjišťovány především u psů a koček, mohou být nalezeny i u některých druhů spárkaté zvěře. Jsou přenosné na člověka. Kokcidióza spárkaté zvěře - jedná se o protozoární onemocnění charakterizované katarální až hemoragickou enteritídou, anemií, vyčerpáním a mortalitou mláďat. Kokcidie jsou častým nálezem u mladých, ale i u dospělých jedinců. Jejich výskyt je nejvyšší u mufloní a srnčí zvěře, kde dosahuje až 100 % prevalence, u kamzičí zvěře až 69 %, nižší je u jelení zvěře kde dosahuje až 26 %. Poměrně vysoká prevalence se zjišťuje i u černé zvěře, zejména v oborách, nejvyšší je u selat a lončáků. Kokcidie jsou pro jednotlivé druhy spárkaté zvěře přísně specifické, ke vzájemnému přenosu dochází pouze mezi zvěří mufloní a ovcemi. Kryptosporidióza - onemocnění je charakterizováno enteritídou v prvých týdnech života mláďat s rozsáhlým poškozením epitelu střeva. Patří mezi tzv. oportunní infekce, onemocnění jsou zjišťována i u lidi. Podrobné údaje o výskytu a patogenitě kryptosporidií u srstnaté zvěře v přírodních podmínkách chybí. U nás byl popsán nález u srnčí zvěře. Toxoplazmóza - jedná se o celkové onemocněni charakterizované především poškozením nervové soustavy, zraku, parenchymatózních orgánů a lymfatického systému. Spárkatá zvěř se pravděpodobně infikuje při pastvě oocystami vyloučenými kočkami, černá zvěř hlavně z uhynulé nebo ulovené zvěře, příp. hlodavců.
13 Sarkocystóza - je charakterizovaná tvorbou cyst (sarkocyst) uvnitř a na povrchu svaloviny. Patří mezi obligátní heteroxenní kokcidie. Nálezy sarkocyst jsou udávány prakticky od všech druhů spárkaté zvěře Hlavním zdrojem infekce pro zvěř jsou psi a dále i volně žijící masožravci. Babezióza - jedná se o krevní protozoózu charakterizovanou teplotami, anemií, iktrerem a hemoglobinurií. Babezie se vyskytují u spárkaté zvěře i ve středoevropských podmínkách, nejsou ale známá klinická onemocnění. Zvěř však může sloužit jako významný rezervoár pro skot (Babesia divergens). Balantidióza - hostitelem jsou především domácí, ale i divoká prasata, infikovat se může i člověk a pes. Onemocnění se projevuje většinou hlenovitými až krvavými průjmy (CHROUST, 2001). 2.4 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy) 2.4.1 Charakteristika helmintů (cizopasných červů) Helminti (cizopasní červi) je celá skupina parazitů, jejichž společným znakem je souměrnost a různě utvářen kožně svalový vak (DOGEL, 1961). Vývoj helmintů je bud' přímý, nebo s proměnou. U některých skupin těchto parazitů jsou složité životní cykly, v nichž vývojová stádia střídají hostitele. Podle průběhu vývojového cyklu se dělí cizopasní červi na biohelminty a geohelminty. Vývoj geohelmintů probíhá bez mezihostitele. Definitivní hostitel se nakazí pozřením vajíček či larev, nebo aktivním pronikáním larev z vnějšího prostředí do těla hostitele. Životní cykly biohelmintů probíhají vždy se střídáním hostitelů. Část vývoje biohelminta probíhá v mezihostitelích, ve kterých se vyvíjejí larvální stádia nebo pokolení předcházející dospělcům. V definitivním hostiteli poté cizopasí dospělí červi (RYŠAVÝ a kol., 1989). Helminti mohou vyvolávat velmi vážná onemocnění u definitivního hostitele i u mezihostitelů. Helminti produkují řadu zplodin svého metabolismu, které působí toxicky na organismus hostitele, zejména pak na jeho nervovou soustavu, krevní oběh a na některé orgány. Průběh onemocnění vyvolaných helminty má zpravidla chronický charakter, jsou to onemocnění vleklá, dlouhotrvající (RYŠAVÝ a kol., 1989).
14 2.4.2 Charakteristika trematod (ploštenců) Jedná se o velmi početnou skupinu zahrnující na 4 000 druhů. Tělo je bilaterárně symetrické, dorzoventrálně zploštělé, protáhle oválné, listovité nebo kopinaté. Charakteristické jsou příchytné orgány ústní a břišní. Orgány motolic jsou adaptovány pro život v tělních tkáních, a proto nemají dýchací ani cirkulační aparát. Řadíme je mezi biohelminty. Svým rozšířením jsou vázáni na mezihostitele, ve většině případů vodní nebo suchozemské plže (CHROUST, 2001; RYŠAVÝ a kol., 1989). 2.4.3 Charakteristika cestod (tasemnic) Tasemnice patří systematicky mezi ploché červy. Tělo je dorzoventrálně zploštělé a můžeme ne něm rozlišit hlavičku (skolex) a tělo. Články těla nazýváme proglotidy. Tasemnice jsou až na nepatrné výjimky hermafroditi. Cizopasí v trávícím traktu, výživa probíhá osmoticky, celým povrchem těla. Dospělci i vývojová stádia mohou vyvolávat vážná onemocnění nejen u člověka, ale i u hospodářských zvířat. Prase divoké je obligátním mezihostitelem některých tasemnic masožravců. Výskyt onemocnění je u něj vesměs sporadický (CHROUST, 2001; RYŠAVÝ a kol., 1989). 2.4.5 Charakteristika nematod (hlístic) Hlístice jsou velmi početnou, morfologicky i biologicky různorodou skupinou helmintů. Jejich tělo je protáhlé, vřetenovité nebo niťovité, válcovité, vzácně jiného tvaru. Cizopasné hlístice se dělí podle způsobu vývoje na geohelminty prodělávají část vývoje ve vnějším prostředí a dospělci parazitují a na biohelminty, u kterých probíhá larvální vývoj v mezihostiteli. Do vývojových cyklů vstupují příležitostně i parateničtí hostitelé, v jejichž těle se kumulují infekční larvy a vývoj pokračuje až po jejich pozření definitivním hostitelem (LAŠTŮVKA et al., 2001; BALLWEBER, 2001; GIBBONS, 1986; RYŠAVÝ a kol., 1989; DOGEĽ, 1961).Onemocnění vyvolané hlísticemi obecně nazýváme nematodózy (CHROUST, 2001). 2.5 Srnec obecný (Capreolus capreolus) druhy parazitóz a jejich vývoj 2.5.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy) 2.5.1.1 KOKCIDIÓZA - EIMERIÓZA Pod pojmem kokcidióza rozumíme infekci a destrukci střevní sliznice
15 jednobuněčnými parazity - kokcidiemi (KOUDELA, 2004). Kokcidie jsou velmi malí, typicky vnitrobuněční cizopasníci, kteří se vyvíjejí v buňkách žláz střevní sliznice (RYŠAVÝ a kol., 1989; GEISEL, 2002). Kokcidie patří systematicky do kmene Apicomplexa (výtrusovci) řádu Eucoccidida a podřádu Eimeriina. Složitý vývojový cyklus u těchto prvoků, provázený typickým střídáním generací nepohlavního a pohlavního množení se může uskutečňovat v jednom hostiteli (kokcidie jednohostitelské - monoxenní nebo ve dvou, příp. i více hostitelích (kokcidie vícehostitelské - heteroxenní). Vývoj je ukončen tvorbou oocyst, které jsou vylučovány do vnějšího prostředí, v nich se v procesu sporulace (sporogonie) vytváří sporocysty a infekce schopné sporozoity (CHROUST, 2001). Zvěř se nakazí vylučovanými oocystami, které ve vlhké zemi za příznivých podmínek (vhodné teploty a přístupu kyslíku) sporulují v průběhu 1-2 týdnů. Přenašečem oocyst mohou být i některé druhy koprofágních brouků, kteří se živí trusem divokých a současně jsou jejich oblíbenou potravou (PÁV a kol., 1981; CHROUST, 2001). Po přijetí vysporulovaných oocyst se prvoci uvolňují a napadají především sliznici tenkého střeva. K vylučování prvních oocyst dochází již za 5-8 dnů po infekci, takže promořování prostředí oocystami je velmi rychlé (www.isosporasuistaxonomyandlifecycle.htm. 2005). Invazí jsou postiženi mladší a kondičně slabší jedinci, ale výjimkou není i nález u dospělců (PÁV a kol., 1981; CHROUST, 2001). Podrobný přehled druhů kokcidií udává Tab. 1. Tab. 1: Morfologie oocyst kokcidií srnce obecného (CHROUST, 2001) Druh Průměrná velikost (µm) Tvar Barva Mikropyle Doba sporulace (dny) Eimeria capreoli 30 x 24 vejčitý, bezbarvá, zřetelné 4 5 eliptický nažloutlá E. ponderosa 40 x 26 hruškovitý tmavohnědá, výrazné 18 bradavčitá E. superba 46 x 32 protáhle tmavohnědá, výrazné 12 eliptický bradavčitá E. panda 32 x 15 úzce bezbarvá málo zřetelné 4 eliptický E. rotundata 15 x 13 sférický bezbarvá chybí 3 Biologie a způsob přenosu: Infekce nastává pozřením vysporulovaných oocyst, které mohou být ve vodě nebo v potravě.
16 Symptomy: Onemocnění probíhá většinou bez klinických projevů. Za patogenní jsou považovány E. ponderosa a E. capreoli. ). U starších a odolnějších jedinců může onemocnění přejít v chronickou formu (KUČERA a KUČEROVÁ, 2002). Hlavně mláďata jsou vnímavá vůči tomuto onemocnění. Masivní infekce může způsobit, zvláště u mladých jedinců, i smrt (SECK-LANZENDORF VON, 1997). Diagnóza: Stanoví se na základě parazitologického vyšetření trusu a nálezu oocyst, které se dají dokázat běžnými flotačními metodami po delší centrifugaci. Lepších výsledků je dosahováno sedimentační metodou. Léčení a boj: Je zaměřen především na prevenci, ošetřování a hygienu krmelců. Nutný odstřel kusů,u nichž je podezření z eimeriózy. Podávání Clopidolu v granulovaném krmivu (CHROUST, 2001). 2.5.1.2 KRYPTOSPORIDIÓZA Původcem jsou jednohostitelské kokcidie rodu Cryptosporidium, především druhu Cryptosporidium parvum, příp. i C. muris. Velikost oocyst se pohybuje v průměru kolem 5 µm (CHROUST, 2001). Vývojový cyklus probíhá převážně v tenkém střevě. Sporozoity uvolněné z oocyst vytváří na povrchu epitelových buněk tzv. parazitoforní vakuolu, v níž se vyvíjí jednotlivá stadia schizogonie a gamogonie. Při schizogonii se tvoří dva typy schizontů, první typ obsahuje 6-8 merozoitů, druhý typ 4 merozoity. Sporulace oocyst probíhá v parazitoforní vakuole. Asi 20 % oocyst (tenkostěnných) se rozpadá již ve střevě a vyvolává autoinfekci, zbylé oocysty (tlustostěnné) odchází do vnějšího prostředí, kde mohou zůstávat infekční až 1 rok (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA a kol., 2001; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001 ). Onemocnění kryptosporidiózou se vyskytuje především u mláďat v prvých týdnech života a je charakterizováno poruchami trávení, růstu a vývoje a je doprovázeno průjmy. Dosud není zcela vyjasněna otázka kryptosporidií jako primárního patogena vzhledem k tomu, že častou komplikací jsou souběžně probíhající infekce virové a bakteriální (E. coli, Salmonella sp.) (CHROUST, 2001). 2.5.1.3 TOXOPLAZMÓZA Toxoplazmóza patří do skupiny orgánových invazních onemocnění (PÁV a kol., 1981).
17 Původce: Původcem je Toxoplasma gondii, systematicky řazená do čeledi Sarcocystidae, podčeledi Toxoplasmatinae (CHROUST, 2001). Biologie a způsob přenosu: Ve vnějším prostředí rychle sporulují (2-4 dny), vytváří se 2 sporocysty, každá po 4 sporozoitech. Ve vnějším prostředí vydrží infekceschopné déle než rok. Konečným hostitelem, v němž probíhá pohlavní fáze vývojového cyklu, je pouze kočka a ostatní kočkovité šelmy. Mezihostitelem toxoplasmózy mohou být všichni teplokrevní živočichové, v nich probíhá množení parazita, který může napadat všechny tělesné buňky kromě erytrocytů. Výraznou afinitu má T. gondii především k nervové tkání a dále očím. Pro akutní stadium infekce je charakteristická tvorba tzv. pseudocyst opatřených velmi tenkou stěnou (CHROUST, 2001). Symptomy: Onemocnění se projevuje jen zřídka klinicky, většinou probíhá bez výrazných příznaků. Mohou se objevit příznaky nervových poruch doprovázené kulháním nebo onemocněním očí (KOTRLÁ, 1984). Diagnóza: se potvrdí histologickým vyšetřením a nálezem tkáňových cyst, příp. pseudocyst v mozku, játrech, slezině a jiných orgánech a dále hlavně biologickým pokusem na laboratorních myších s následným laboratorním vyšetřením (barvením otiskových preparátů a histologickým vyšetřením orgánů) (CHROUST, 2001). Léčení a boj: Léčba se u zvěře neprovádí. Prevence spočívá v důsledném hubení toulavých koček a ve zneškodňování uhynulé zvěře, a to nejlépe spálením (KOTRLÁ, 1984). 2.5.1.4 SARKOCYSTÓZA Sarkocysty patří systematicky do čeledi Sarcocystidae, podčeledi Sarcocystinae (CHROUST, 2001). Původce: Sarcocystis gracilis - vyskytuje se především u srnčí zvěře, ale i u ostatních druhů spárkaté zvěře. Definitivním hostitelem je liška a pes. definitivním hostitelem je liška a pes. Sarcocystis capreolicanis - nachází se rovněž u srnčí zvěře, Biologie a způsob přenosu: Zvěř se infikuje při pastvě sporocystami, které jsou ve vnějším prostředí velmi odolné. Ve střevě definitivního hostitele masožravce, včetně člověka, probíhá jedna část vývoje. Oocysty vylučované s výkaly se dostávají ven a s potravou jsou přijmuty mezihostitelem srnčí zvěří, kde se lokalizují ve svalstvu
18 (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Akutní onemocnění u zvěře jako mezihostitele není popsáno. Při silných infekcích může docházet k celkovým poruchám v důsledku masivního rozmnožování v endotelu cév. U mladé zvěře se projevuje horečkami, průjmy, hubnutím a anemií. Sarkocysty se mohou tvořit i v životně důležitých orgánech (centrální nervový systém, svalovina srdce) a způsobit vážné poruchy jejich funkce, zvláště v případech oslabení nebo snížené imunity. Při silných infekcích i poruchy činnosti kosterní svaloviny (CHROUST, 2001). Diagnóza: Lze stanovit pouze u mrtvých zvířat (KOTRLÁ a kol., 1984). Léčení a boj: Léčba se neprovádí. Při prevenci je nutné systematicky provádět odstřel toulavých psů a koček. I přístup psů do honitby, kde jsou větší stavy srnčí zvěře, musí být co možná omezen (KOTRLÁ a kol., 1984). 2.5.2 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy) 2.5.2.1 CIZOPASNÍCI JATER A DUTINY BŘIŠNÍ V játrech srnčí zvěře mohou cizopasit tři druhy motolic: motolice jaterní, motolice kopinatá a motolice obrovská a larvální stadia tasemnice vroubené. Boubel této tasemnice se především vyskytuje v tělní dutině na okruží. Při vývrhu můžeme v dutině tělní často vidět dlouhé strunovité červy hlístici Setaria tundra (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Fasciola hepatica - motolice jaterní Morfologie: Dospělá motolice měří 20 40 x 8 13 mm, tělo má listovitý tvar, je šedohnědé až šedozelené barvy. Pod tělním pokryvem lze zřetelně rozeznat rozvětvené střevní větve. Přední konec těla je rozšířen a vybíhá v malý zaokrouhlený výběžek, na němž je uložena ústní přísavka, pod ní leží přísavka břišní (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Motolice žije ve žlučovodech a žlučovém měchýři, klade vajíčka, která zde zůstávají několik dní a nakonec jsou vyplavována do střev. Odkud s trusem odcházejí z těla zvěře na louky a pastviny. Denně může motolice naklást až 20 000 vajíček. Na loukách a pastvinách se vajíčka při 10 C vyvíjejí 12-20 dní. Obrvené miracidium opouští vaječný obal, vniká do plže, bahnatky malé Lymnaea truncatula, a prodělává další vývoj přes sporocysty, mateřské a dceřinné redie do stádia cerkárií. Cerkárie opouští plže a zachycují se na trávě, obalí se tuhnoucím sekretem a vznikají
19 adoleskárie. Z jednoho vajíčka vzniká několik set adoleskárií. V letních měsících trvá celý vývoj 10 12 týdnů. Adoleskárie je odolná vůči vysychání. V senu si zachovává životaschopnost 4 6 měsíců, v siláži při 20 C 12 dní, při 40 C 7 dní. Přezimují však pouze výjimečně. Vajíčka naproti tomu jsou vůči vysychání citlivá a také zimu nepřežívají (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Onemocnění se projevuje především hubnutím, průjmem a slabostí. Časté jsou otoky v hrudní a břišní krajině. Při silných hromadných invazích se u zvěře projevují příznaky akutního zánětu jater,doprovázené celkovým oslabením organismu,chudokrevností,malátností, nechutenstvím, špatným přebarvováním, zhoršeným parožením mladé zvěře a někdy i hromadným úhynem (KOTRLÁ a kol., 1984). Diagnóza: Stanoví se nálezem specificky žlutohnědých vajíček v trusu při koprologickém vyšetření (KOTRLÁ a kol., 1984). Léčení a boj: Ve volné honitbě nelze aplikovat léčiva, musí se provádět likvidace mezihostitele. Je nutné provést odstřel nemocné zvěře, aby neroznášela po revíru vajíčka (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Fascioloides magna motolice obrovská Morfologie: Délka motolice je 40 100 mm, šířka 18 37 mm. Její tělo je oválné, listovité, má šedohnědou barvu. Na břišní straně má zřetelnou ústní a břišní přísavku (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Motolice žije přímo v jaterním parenchymu, kde během života migruje. Vajíčka odcházejí trusem zvěře ven a prodělávají stejný vývoj u stejného mezihostitele jako Fasciola hepatica (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Zvíře chřadne, i když neztrácí chuť k jídlu, objevují se otoky v hrudní a břišní části těla. Při pitvě nalézáme zvětšena játra (KOTRLÁ a kol., 1984). Diagnóza: Se stanoví až při pitvě,protože nález vajíček při koprologickém vyšetření trusu nebývá potvrzen. Zvíře uhyne dříve, než motolice počnou produkovat vajíčka. Léčení a boj: je stejný jako u motolice jaterní (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Dicrocelium dendriticum motolice kopinatá Morfologie: Dospělé motolice jsou průhledné, měří 8 10 x 1,5 3 mm. Mají kopinatý tvar a jejich tělním pokryvem prosvítají zřetelně všechny orgány, hlavně
20 pohlavní. Zadní polovina těla je vyplněna rozvětvenou dělohou, vyplněnou velkým množstvím tmavočervenohnědých vajíček (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Motolice cizopasí v jemných žlučovodech nejrůznějších přežvýkavců. Vajíčka odcházejí trusem ven, kde se vyvíjejí. Larvička však vaječnou blánu neopouští. Teprve, když je vajíčko pozřeno plžem (jsou to suchozemští vápnomilní plži), miracidium se osvobozuje a roste. Vznikají sporocysty 1. a 2. řádu a v každé z nich vzniká 10 40 cerkárií. Zralé cerkárie vnikají do dýchacího prostoru plžů, kde jsou obalovány sekretem, vytvářejí slizové koule, které mohou být v průměru až 2 mm velké a někdy obsahují až 400 cerkárií. Dýchacími pohyby plže jsou koule vytlačovány ven a zůstávají přilepeny na trávě, kde jsou pozřeny mravenci. U nich pokračuje další vývoj, vytvářejí metacerkárie, a po polknutí mravenců s metacerkáriemi dochází k onemocnění zvěře. Z jednoho vajíčka může teoreticky vzniknout až 400 000 dospělých motolic (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Zvířata hubnou a slábnou, hrudi a pod hrudí se objevují otoky. Játra jsou zvětšená, objevuje se vleklý zánětlivý proces. Diagnóza: Stanoví se podle nálezu červenohnědých vajíček v trusu. Léčení a boj: Možno použít preparát Fenbion premix. Při masívním promoření je nutné také hubit plže (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Setaria trancaucasica ( S. tundra) Morfologie: Jsou to dlouzí nitkovití vlasovci bílé barvy.hlavový konec je zaoblen, zadní zašpičatěn a spirálně stočen. Ústa jsou kulatá, s dvěma výraznými výčnělky ve tvaru zubů, bez rozštěpení (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Hlístice žijí hlavně v břišní dutině, někdy v dutině lebeční, výjimečně i ve střevu. Larvy se vyvíjejí již v samičkách, po uvolnění vnikají do lymfatických uzlin a krevního oběhu. Komáři při sání krve nasávají larvy. V nich se larvy vyvíjejí do infekčních stádií a při sání komárů na dalších zvířatech pronikají do krve nových hostitelů a nákaza se opakuje (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Nebyly pozorovány žádné klinické příznaky, také na orgánech nevyvolávají žádné patologické změny. Diagnóza: Se stanoví pouze podle nálezu larválních stádií v krvi. Léčení a boj: není nutný (KOTRLÁ a kol., 1984).
21 Původce: Taenia hydatigenae boubel tasemnice vroubené Morfologie: Boubele mají tvar bělavých měchýřků přirostlých na okruží, na výstelkách dutiny hrudní a břišní, pohrudnici a pobřišnici, na játrech atd. Jsou hruškovitého tvaru, velikostí oříšku nebo slepičího vejce, někdy i většího jablka. Obyčejně jsou měchýřky zcela průhledné, takže můžeme vidět na jednom pólu malý zárodek s hlavičkou, někdy je obal tuhý, neprůhledný. Váček je vyplněn čirou tekutinou (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Dospělá tasemnice cizopasí především u psa a lišky, vyskytuje se však ojediněle i u lasicovitých a kočkovitých. Vajíčka odcházejí s jejich trusem ven, ulpívají na trávě, kde jsou při pastvě pozřena spárkatou zvěří, která slouží této tasemnici za mezihostitele. Z vajíček se vyvinou v zažívacím ústrojí larvy, které se dostávají krevním oběhem do jater. Již zde se může vyvinout v boubel. Nebo cestují dále, do okruží, a boubel vzniká v těchto místech. Jestliže při vyvrhování střelené zvěře jsou napadené orgány dány za potravu psům, vyvíjí se u nich dospělá tasemnice a koloběh se opakuje. Jindy se nakazí liška nebo lasice při požírání padle zvěře (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: hlavně u srnčat nastává vykrvácení do dutiny břišní a úhyn. Při pitvě se naleznou krevní výrony v podobě tmavočervených nebo zelenohnědých skvrn na játrech. Často dochází k chronickému zánětu jater a jejich ztvrdnutí (cirhóze). Diagnóza: Lze stanovit pouze pitvou Léčení a boj: Především je nutné,aby se nenechávaly vývrhy zvěře pohozené na pospas liškám nebo škodné, které je dále roznášejí. Vývrhy je nutno zakopat nebo ještě lépe spálit, také musí být pravidelně prováděno odčervování loveckých, ovčáckých a ostatních psů, kteří roznášejí vajíčka do velkých vzdáleností (KOTRLÁ a kol., 1984). 2.5.2.2 CIZOPASNÍCI ŽALUDKU Mohou se vyskytovat přímo v bachoru, jako motolice Paramphistomum cervi, nebo ve slezu, kde žije několik druhů hlístic z rodu Ostertagia, Spiculopteragia, Skrjabinagia a Trichostrongylus. Způsobují často akutní onemocnění gastrointestinální helmintózy končící uhynutím (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Paramphistomum cervi - jelenovka
22 Morfologie: Motolice má kuželovité tělo, často rohlíčkovitě ohnuté. Délka kolísá od 5 12 mm, šířka mezi 2 3 mm. Je růžové až načervenalé barvy, má velkou břišní přísavku. Biologie a způsob přenosu: Motolice potřebuje k vývoji mezihostitele vodního plže, vývoj je podobný jako u motolice jaterní. Symptomy: Při slabých nákazách nejsou na živém zvířeti příznaky patrny, při onemocnění několika desítkami motolic mají zvířata otoky v mezihrudí a na končetinách. Objevují se průjmy s příměsí krve. Diagnóza: Lze ji stanovit mikroskopickým vyšetřením trusu. Léčení a boj: je zatím velmi obtížný (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Haemonchus contortus vlasovka slézová Morfologie: Silnější tělo červené barvy, u samičky prosvítají stužkovité bílé vaječníky, pohlavní otvor samičky je kryt nápadným záhybem vybíhající pokožky. Biologie a způsob přenosu: Dospělé vlasovky žijí ve 4. žaludku slezu. Jsou přisáty na žaludeční sliznici. Samičky kladou vajíčka, která odcházejí s trusem do vnějšího prostředí, kde se po několika dnech vyvine ve vaječném obalu larva. Larva vaječný obal opouští a cestuje po vlhké trávě do různé vzdálenosti od trusu. Tato larva není schopná vyvolat nákazu, kdyby ji zvěř pozřela, byly by v žaludku strávena. Teprve za 6 8 dní po vylíhnutí, kdy již prodělala 2 svlékání, se stává larvou invazní (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: nemocná zvěř ztrácí odolnost, ubývá na váze, špatně přebarvuje, sliznice jsou nápadně chudokrevné. Zvířata trpí průjmy, mají značně znečištěnou řitní krajinu, srst je bez lesku. Zvěř se straní od ostatních, vždy stojí s vyklenutým hřbetem stranou. Diagnóza: Stanoví se vyšetřením trusu nemocné zvěře Léčení a boj: Léčení jednotlivých kusu je obtížné, v postižených revírech je třeba podat léčiva do krmiva, odstřel slabé a nemocné zvěře (KOTRLÁ a kol., 1984). 2.5.2.3 CIZOPASNÍCI TENKÉHO STŘEVA V tenkém střevu cizopasí několik druhů hlístic a dva druhy tasemnic. Původce: Moniezia benedeni tasemnice srnčí
23 Morfologie: 1 5 m dlouhá, stužkovitá,její tělo je složeno z několika set článků.barva těla je bílá nebo slabě nažloutlá. Na předním konci těla je nepatrná hlavička, opatřená přísavkami, jimiž se tasemnice přichycuje na střevní sliznici (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Vajíčka se vyvíjejí v drobných roztočích, kteří žijí ve velkém množstvím v tlejících zbytcích a rovněž pod hromádkami trusu. Larva prodělává během asi 4 měsíců složitý vývoj, až nakonec vzniká zárodek cysticerkoid. Jestliže je v tomto stadiu roztoč pozřen pasoucí se zvěří, larva vylézá, zachycuje se na střevní sliznici a vyrůstá v dlouhého červa (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Při masívním napadení jsou poruchy zažívání, průjem, opoždění růstu, vyhublost. Při výskytu více tasemnic může dojít k ucpání střeva a úhynu. Diagnóza: Nález utržených článků tasemnic ve výkalech zvěře, nález vajíček při koprologickém vyšetření. Léčení a boj: Nutný odstřel zvěře podezřelé z nákazy, asanovat trus zvěře kolem krmelců (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Moniezia expansa tasemnice ovčí Vyskytuje se u zvěře pouze ojediněle. Makroskopicky je podobná předchozímu druhu a také vývoj probíhá stejně (KOTRLÁ a kol., 1984). 2.5.2.4 CIZOPASNÍCI TLUSTÉHO STŘEVA Původce: Chabertia ovina zubovka ovčí Morfologie: Tělo zubovky je silnější žlutobílé, s předním koncem rozšířeným v ústní nálevku, opatřenou dvěma řadami vřetenovitých zubů. Biologie a způsob přenosu: Dospělí cizopasníci jsou přisátu ústní nálevkou na sliznici střeva, samičky kladou vajíčka, která se vyvíjejí ve vnějším prostředí bez mezihostitelů. Invazní larvy jsou velmi odolné, přežívají celou zimu pod sněhem a na jaře jsou schopny nakazit další kusy, především srnčata (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: chudokrevnost. 1984). průjem, často s krví, zpožděné přebarvování, ztráta lesku srsti a Diagnóza: Stanoví se při koprologickém vyšetření podle nálezu vajíček Léčení a boj: stejný jako u všech žaludečních a střevních hlístic (KOTRLÁ a kol.,
24 Původce: Trichuris ovis tenkohlavec ovčí Morfologie: Hlístice mají typický bičovitý tvar těla, nedají se zaměnit s jinými druhy cizopasníků. Přední část je vlasovitě zúžená, je velmi tenká, dlouhá, tvoří přes dvě třetiny z celkové délky těla. Celou touto částí probíhá jícen, za jeho ukončením se tělo rozšiřuje v širší část, v níž jsou uloženy pohlavní orgány (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Cizopasníci jsou svou vlasovitou částí zavrtáni do střevní sliznice, samičky kladou vajíčka. Vajíčka odcházejí s výkaly ven z těla, larvička, která se vyvine ve vaječné bláně, vaječnou blánu neopouští. Zůstává v ní až do té doby, dokud není vajíčko polknuto zvěří. Teprve tehdy vylézá a obvykle ve slepém střevě dospívá (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Onemocnění probíhá bez příznaků, jen při masivním výskytu jsou projevy stejné jako u všech hlístic zažívacího ústrojí. Diagnóza: podle vajíček při koprologickém vyšetření Léčení a boj: Stejný jako u ostatních hlístic (KOTRLÁ a kol., 1984). 2.5.2.5 CIZOPASNÍCI PLIC Původce: Dictyocaulus viviparus plicnivka jelení Morfologie: Velká hlístice, bílé barvy Biologie a způsob přenosu: Cizopasníci žijí v průdušnici a v průduškách. Dospělá samička klade v plicích velký počet vajíček, z nichž se ještě v průduškách líhnout drobné larvičky. Kašlem se larvy dostávají do dutiny ústní, jsou polykány, procházejí zažívacím ústrojím a trusem jsou vylučovány z těla ven. Především za deště a rosy cestují po travním porostu a během 5 10dnů, podle teploty, se vyvíjejí. Larvy vyvinuté do konečného stadia po pozření zvěří a po pasáži zažívacím ústrojím pronikají krevními drahami do srdce a plic, kde dospívají (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: při masivním napadení zvěře se objevuje suchý kašel, který přechází až v křečovité záchvaty. Zvěř má matnou srst, není přebarvena a dochází k úbytku na váze. Z nosu vytéká hlen, dýchání je ztíženo,protože dochází k zánětu plic. Diagnóza: Stanoví se mikroskopickým zjištěním larev v trusu zvěře. Léčení a boj: stejný jako u hlístic žaludečních a střevních, je třeba se zaměřit i na prevenci, znamená to odstřel nemocných kusů, snížení stavu zvěře, zajištění dostatečného krmiva (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Capreocaulus capreoli plicnivka srnčí
25 Morfologie: tencí světle hnědí cizopasníci, samci dosahují délky až 10 mm. Biologie a způsob přenosu: Cizopasníci žijí v plicní tkáni a v průdušinkách. Larvy se dostávají do dýchacích cest, odtud do hrtanu a jícnu a polknutím do žaludku a střeva. S obsahem střevním jsou vylučovány do vnějšího prostředí. Vývoj musí prodělat v mezihostiteli suchozemský plž (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: zvěř trpí suchým kašlem Diagnóza: Stanoví se koprologickým vyšetřením trusu a podle nálezu typických larev s trnovitým výrůstkem na konci těla. Léčení a boj: Jedinou prevencí je dostatečné přikrmování zvěře v zimních měsících, která pomáhá zvěři onemocnění překonávat (KOTRLÁ a kol., 1984). 2.6 Prase divoké (Sus scrofa) druhy parazitóz a jejich vývoj 2.6.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy) 2.6.1.1 KOKCIDIÓZA EIMERIÓZA U černé zvěře se kokcidióza vyskytuje převážně v oborách. Projevuje se úpornými průjmy u selat v prvních týdnech života a může vyvolávat hromadné úhyny. Zdrojem nákazy jsou kojící prasnice. Charakteristickým nálezem při pitvě je katarální až hemoragická enteritída, krváceniny a později zesílení stěny střeva, u selat mohou mít změny sliznice až nekrotický charakter s atrofií slizničních klků. K léčbě se u prasat v oborách podává medikované krmivo s obsahem monenzinu, dále je možné použít Baycox (toltrazuril). Prevence spočívá v důsledné hygieně chovu a kvalitním přikrmování, asanaci prostředí krmelců a jejich budování na suchých lokalitách (CHROUST, 2001). Podrobný přehled druhů kokcidií udává Tab. 2. Tab. 2: Morfologie oocyst kokcidií prasete divokého (CHROUST, 2001) DRUH PRŮMĚRNÁ VELIKOST (µm) TVAR BARVA MIKROPYLE DOBA SPORULACE (DNY) Eimeria suis 18 * 14 oválný, nažloutlá, vejčitý bezbarvá chybí 5-6 E. debliecki 20 * 15 bezbarvá, eliptický, slabě vejčitý žlutohnědá chybí 6-7 E. polita 28 * 20 tupě eliptický žlutohnědá chybí 6-7 E. perminuta 14 * 13
26 E. porci 26 * 16 eliptický, bezbarvá, vejčitý nažloutlá nevýrazné 6-8 E.scabra 32 * 23 eliptický hnědá nevýrazné 8-9 E.spinosa 20 * 16 vejčitý, hnědá, 1µm eliptický dlouhé ostny chybí 9-10 E. neodeliecki 22 * 16 široce bezbarvá, eliptický, nažloutlá vejčitý chybí 13 Isospora suis 20 * 17 sférický, subsférický bezbarvá, nažloutlá chybí 1-2 Symptomy: Onemocnění se projeví úpornými průjmy, zježením srsti, postupným hubnutím a zaostáváním ve vývinu. V případě úhynu selata obvykle nenacházíme, neboť je sebere černá zvěř. Diagnóza: Přítomnost cyst se zjišťuje koprologickým vyšetřením běžnými flotačními metodami. Lepších výsledků lze dosáhnout sedimentační metodou. Léčení a boj: K léčení se používá medikované krmivo s obsahem 0,1% monenzinu podávané 5 dnů v dávce 2 kg krmiva na kus a den. V oborních chovech lze použít 200 mg Clopidolu na 1 kg krmiva a aplikovat ho po dobu 2 týdnů (CHROUST, 2001). 2.6.1.2 BALANTIDIÓZA Původcem onemocnění je Balantidium coli vakovka střevní, patřící mezi nálevníky. Povrch těla je pokryt řasinkami (cilie), které zajišťují pohyb. Pohyblivé stádium představují trofozoity a nachází se ve slepém a tlustém střevě. Trvalým a odolným stádiem jsou cysty, které odchází s trusem do vnějšího prostředí. Hostitelem B. coli jsou především domácí, ale i divoká prasata, infikován však může i člověk a pes (CHROUST, 2001; KOUDELA, 2004). Symptomy: Onemocnění se obvykle projevuje hlenovitými až krvavými průjmy. Při silných infekcích a oslabení mohou vyvolávat těžké celkové onemocnění. Diagnóza: S nálezem balantidií se setkáváme u divokých prasat pouze zřídka a jen v oborách. Diagnostika se provádí vyšetřením trusu a nálezem cyst balantidií. S trofozoity se lze setkat pouze při pitvě a mikroskopickém vyšetření obsahu střeva. Léčení a boj: Provádí se na bázi širokospektrálních antibiotik, které ale u divokých prasat nepřichází v úvahu (CHROUST, 2001).
27 2.6.2 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy) 2.6.2.1 FASCIOLÓZA (MOTOLIČNATOST JATERNÍ) Toto onemocnění způsobuje motolice jaterní Fasciola hepatica. U prasete divokého se vyskytuje pouze výjimečně, a to pouze v oborách, kde se chová i jiná zvěř, která je touto motolicí napadena např. Stará obora u Hluboké nad Vltavou, kde je motolice přenášena ze zvěře daňčí a mufloní (KOTRLÁ a kol., 1984). Mezihostitelem této motolice je sladkovodní plž druhu Lymnaea (Galba) truncatula bahnatka malá (CHROUST, 2001). Symptomy: Onemocnění může mít jak akutní tak i chronický průběh. Projevuje se především poruchami trávení, malátností, vyčerpáním, které může končit i úhynem. V dalším průběhu pak mohou následovat žloutenka, chronické poruchy zažívání zejména vleklé průjmy, hubnutí a zaostávání ve vývoji u mláďat. Diagnóza: Zakládá se na nálezu vajíček sedimentační metodou. Při pitvě se zjišťují zvětšená játra, která jsou černohnědě až černě pigmentována (CHROUST, 2001; RYŠAVÝ a kol., 1989). Léčení boj: Momentálně lze použít Rafendazol premix (účinná složka rafoxanid) aplikovat alespoň dva dny po sobě v medikovaném krmivu v poměru 1:9 (1 díl premixu, 9 dílů krmiva). Albendazol (Vermitan 20% gran.) v dávce 10 mg/kg ž. hm., aplikován buď jednorázově nebo v případě silné infekce po dobu 2 3 dnů. Oba uvedené přípravky však působí pouze na dospělé motolice. Proti vývojovým stádiím i dospělcům má vysokou účinnost triclabendazol (Fasinex) v dávce 10 15 mg/kg ž. hm. jednorázově, který však není u nás registrován. Léčení se provádí se jak v oborách, tak i ve volnosti V oborách lze léčit dvakrát v průběhu roku, ve volnosti většinou jedenkrát a to během zimního období (CHROUST, 2001). 2.6.2.2 DIKROCELIÓZA Původcem je motolice kopinatá Dicrocoelium dentriticum. U prasete divokého byla zjištěna náhodně. Motolice se vyskytuje zejména na suchých vápencových podkladech, kde žijí pro ni vhodní mezihostitelé plži a mravenci. K nákaze dochází pozřením mezihostitele (PÁV a kol., 1981).
28 2.6.2.3 CYSTICERKÓZA Původce onemocnění je Cysticercus tenuicollis boubel od tasemnice vroubené Tainea hydatigena. Velmi rozšířená je u psovitých šelem. K nákaze dochází vajíčky nebo články tasemnic z trusu těchto šelem. Invaze nejsou u prasete divokého tak časté a byly zjištěny ve volnosti v 8% (PÁV a kol., 1981; RYŠAVÝ a kol., 1989). 2.6.2.4 ECHINOKOKÓZA Onemocnění způsobuje boubel tasemnice Echinococcus granulosus ( syn. E. hydatidosus, E. cysticus). Jsou velmi malé 3 6 mm dlouhé, ale patří mezi nejnebezpečnější tasemnice (KRATOCHVÍL, 1966). Prase divoké se nakazí pozřením vajíček v krmivu, které je znečištěné trusem masožravců. Symptomy: Onemocnění může mít i letální průběh, závisí na počtu a lokalizaci boubelí. Projevuje se poruchami dýchání, trávení, žloutenku a výrazným hubnutí Diagnóza: Diagnostika u obou onemocnění je možná pouze nálezem boubelí v orgánech a tkáních při pitvě nejčastěji v játrech a plicích, méně v srdci, jako bělavé cysty velikosti oříšku. Léčení a boj: Léčba se u výše uvedených onemocněních způsobených tasemnicemi neprovádí (CHROUST, 2001; RYŠAVÝ a kol., 1989). 2.6.2.5 NEMATODÓZY DÝCHACÍHO APARÁTU Původce: Plicnivky prasečí. V podmínkách ČR se nejčastěji jedná o 3 druhy hlístic: Metastrongylus elongatus (syn. M. apri), M. pudendotectus a M. salmi (CHROUST, 2001; PÁV a kol., 1981). Výskyt těchto třech druhů není stejnoměrný. Nejrozšířenější je druh M. pudendotectus (KOTRLÁ a kol., 1984). Morfologie: Jsou to bílí, nitkovití parazité, délka samečků se pohybuje v rozmezí 11 20 mm, šířka mezi 0,2 0,32 mm. Samičky jsou dlouhé 25 45 mm.řadíme je mezi biohelminty. Biologie a způsob přenosu: Mezihostitelem jsou žížaly: Eisenia foetida (žížala hnojní), dále i druhy z rodů Lumbricus, Octolasium aj. Samičky kladou vajíčka již s larvou do hlenu průdušnice, a ním jsou pak zvěří vykašlávány a polykány a po průchodu střevem se objevují v trusu. Žížaly seberou vajíčka přímo z trusu, nebo po jejich vyplavení v půdě. V trávicím traktu žížaly se pak z vajíčka uvolní larva, která proniká přes trávicí orgány do
29 tělní dutiny a tam dokončuje svůj vývoj do invazního stádia. V trávícím traktu žížaly se larvy 2x svlékají a asi v průběhu 2 3 týdnů jsou infekční. Zvěř se nakazí pozřením invadovaných žížal. Ve střevě se pak larvy uvolní a pronikají střevní stěnou do mízních cest a jimi pak přes játra do plicní tkáně, kde dokončují vývoj do dospělosti. V prvním stádiu pronikání larev a jejich usídlování v plicní tkáni při silných invazích vzniká zápal plic. Při druhém stádiu se plicnivky přesouvají do průdušinek a průdušnic, které s nahromaděným hlenem ucpávají, a omezují tak příjem kyslíku. (BUKOVJAN, 1997; CHROUST, 2001; GEISEL, 2003;PÁV a kol., 1981). Symptomy: Náchylné jsou především mladé kusy. Mezi typické příznaky patří zrychlené dýchání, záchvaty kašle, rychlá unavitelnost, progresivní hubnutí, které často vedou ke kachexii a úhynu. Průvodním jevem je opožděná výměna srsti a matná srst. Zdrojem infekce je dospělá zvěř (BUKOVJAN, 1997; CHROUST, 2001). Diagnóza: Stanoví se na základě vyšetření trusu helmintoovoskopickými metodami. Je důležité soustředit se i na hlen, ve kterém se vajíčka zdržují (CORWIN a STEWART, 2003; CHROUST, 2001). Léčení a boj: Podává se medikované krmivo, léčí se pouze zvěř v oborách (CHROUST, 2001). 2.6.2.6 NEMATODÓZY TRÁVÍCÍHO APARÁTU Původce: Ascarops strongylina Morfologie: sameček měří 10 15 x 0,300 mm. Zadní konec je zahnutý a je obklopen dvěma nestejnými křidélky. V přední, ústní části těla mají hlístice dutinu,která je vyztužena spirálovitým útvarem (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Hlístice cizopasí v žaludku, proniká hluboko do žaludeční sliznice, na níž se vytvářejí uzlíkovité tvary. Někdy může přejít až do tenkého střeva. Vajíčka odcházejí s obsahem střevním ven z těla a po pozření koprofágními brouky (z rodu Geotrupes a hnojníky z rodu Aphodius) se v jejich tělní dutině vyvíjí larva do invazního stádia. Po pozření nakažených brouků larvy v žaludku vylézají, pronikají do žaludeční sliznice a dospívají. Larvy mohou přežívat i u obojživelníků, ptáků a plazů. (KOTRLÁ a kol., 1984; PÁV a kol., 1981). Symptomy: Příznaky se projevují pouze u masivních nákaz. Zvířata jsou vyhublá, apatická, trpí průjmy. Dochází k žaludečním katarům a prudký zánět sliznice může vést až k úhynu.