Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Vypracovala: Helena Jeřábková Brno 2011

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MENDELU v Brně. dne podpis autora.

3 PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych chtěla poděkovat především vedoucí bakalářské práce doc. Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za trpělivost, cenné rady a odborné konzultace během psaní této práce. Také bych chtěla poděkovat všem majitelům psů za ochotu, vstřícnost a veškerou spolupráci.

4 ABSTRAKT Název: Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji Autor: Helena Jeřábková Bakalářská práce Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji je zaměřena na parazity trávicího traktu psů. Cílem práce bylo shromáždění dostupných informací z odborné literatury, zjištění druhového spektra endoparazitů pomocí nedestruktivních parazitologických metod, sledování prevalence a intenzity infekce parazitů a vyhodnocení významu endoparazitů psů pro člověka. Součástí práce je realizace vlastního výzkumu v období od března 2010 do února 2011, kdy byla prováděna pravidelná měsíční a jednorázová koprologická vyšetřování trusu psů. Pro zjištění odčervovací strategie byl vypracován dotazník a vyplněn 90 respondenty. Do měsíčního vyšetřování bylo zařazeno 25 psů, výskyt parazitů byl prokázán u 16 %. Jednorázové vyšetření proběhlo u 80 psů, z nichž bylo 8 % pozitivních na parazity. Z dotazníkového šetření vyplývá, že chovatelé odčervují své psy převážně 2krát ročně, většinou na doporučení veterinárního lékaře. Klíčová slova: endoparazit, anthelmintika, strategie, prevalence, koprologické vyšetření

5 ABSTRACT Title: Study of Endo-Parasites of Domestic Dogs in South-Moravian Region Author: Helena Jeřábková Diploma thesis Study of Endo-Parasites of Domestic Dogs in South-Moravian Region main focus and research concerns parasites of digestive tract of dogs. Primary objective was to gather information from scientific sources, examine species spectrum of endoparasites while using non-destructive methods, to monitor prevalence and infection intensity and to evaluate importance of dog s parasites for human. Research part is realized by own survey during period March 2010 and February A long term examination of dog s excrements was done regularly on monthly basis as well as a single coprological method. Strategy and results are reflected in a questionnaire compiled by 90 respondents. Monthly research monitored 25 dogs whereas 16 percent proved existence of parasites. Single research was carried out on 80 dogs. Positive result of parasites was found by 8 percent. Resulted figures show that dog-fanciers worm dogs 2 times a year, usually according to instructions of veterinarian. Key words: endo-parasite, anthelmintics, strategy, prevalence, coprological method

6 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE SOUČASNÝ STAV POZNATKŮ Obecná část Obecná parazitologie Vliv parazita na hostitele Pes a střevní parazité Druhové spektrum endoparazitů Systematické zařazení parazitů dle Nejčastější endoparazité trávicího traktu psů Říše: Protozoa Třída: Cestoda Kmen: Nematoda Prevalence a intenzita infekce parazitů Endoparazité psů a riziko přenosu na člověka Larvální toxokaróza Echinokokóza (hydatidóza) Dipidilióza Ancylostomóza Giardióza Dotazníkové šetření MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ Flotační metoda Příprava preparátu Měsíční pozorování Jednorázové vyšetření Dotazníkové šetření VÝSLEDKY A DISKUZE Parazitární zoonózy a spektrum endoparazitů dle literárních zdrojů Výsledky měsíčního pozorování Výsledky jednorázového vyšetření Výsledky dotazníkového šetření ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM OBRÁZKŮ... 60

7 1 ÚVOD Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybrala téma Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji. Zaměřila jsem se výhradně na endoparazity trávicího traktu, a to z důvodu reálně existujícího rizika jejich přenosu na člověka. Onemocnění způsobená parazity jsou v chovech psů velmi závažným problémem. V dnešní době se jedná o diskutované téma, protože pes většinou nefiguruje pouze jako pracovní zvíře, které střeží náš majetek či je spolehlivým stopařem, ale stává se rovnoprávným členem rodiny. Jsem také chovatelkou psů, proto často řeším výskyt a prevenci vnitřních cizopasníků. Za nejčastější střevní parazity bývají považovány tasemnice, škrkavky a kokcidie. Proti nim a dalším endoparazitům existuje celá řada přípravků anthelmintik, která jsou běžně dostupná u veterinárního lékaře, v lékárnách nebo internetových prodejnách. Otázkou je, zda při jejich soustavném a dlouhodobém podávání nevzniknou rezistentní kmeny parazitů nebo nenastane negativní dopad na zdravotní stav zvířete. V běžné praxi jsou obvykle v rámci preventivních opatření podávána anthelmintika a zpravidla zůstává opomenuta možnost koprologického vyšetření trusu, kdy při negativním nálezu není potřeba odčervení. Cílem práce bylo zjistit druhové spektrum endoparazitů trávicího traktu a jejich výskyt v Jihomoravském kraji na základě odborné literatury a provedení vlastního výzkumu, který zahrnoval měsíční a jednorázové koprologické vyšetření trusu. Práce se rovněž zaměřila na endoparazity přenosné na člověka a na nemoci, které způsobují. Pro zjištění odčervovací strategie byl vypracován dotazník pro chovatele. V závěru práce jsou shrnuty veškeré výsledky včetně doporučení pro praxi. 7

8 2 CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce bylo: Studium naší i zahraniční literatury týkající se daného tématu. Zjišťování druhového spektra endoparazitů pomocí nedestruktivních parazitologických metod a jejich význam pro chované psy. Sledování prevalence a intenzity infekce parazitů. Vyhodnocení významu zjištěných druhů endoparazitů psů pro člověka. Vypracování dotazníku pro chovatele psů. 8

9 3 SOUČASNÝ STAV POZNATKŮ 3.1 Obecná část Kapitola Obecná část se zaměřuje na obecnou parazitologii, fenomén parazitismu, rozdělení endoparazitů a vazbu parazit hostitel. Dále se zabývá vlivy parazita na hostitele a charakteristikou zdravého a nemocného psa Obecná parazitologie Parazitologie jako nauka o cizopasných živočiších má v systému biologických věd významné postavení. Zabývá se biologickými a fyziologickými vlastnostmi parazitů, zkoumá parazitózy, jejich prevenci i léčbu. Parazitismus je biologický jev, který je v živočišné říši velmi rozšířen. Jde o vztah organismů, kdy jeden organismus žije na úkor druhého. Parazitismus patří mezi nejrozšířenější životní strategie organismů a hraje důležitou roli v evoluci, v níž má důležitou úlohu jako faktor, který pomáhá za normálních podmínek udržovat ekologickou rovnováhu v ekosystémech. Patří mezi nejsložitější úrovně vztahů dvou organismů. I přes významné parazitologické objevy zůstávají paraziti závažným problémem humánní i veterinární medicíny. Parazitismus bývá spojen s patogenním působením různého stupně. (Jíra, 1998) Parazit je organismus, který se po celý svůj život nebo po určité životní období vyskytuje v těle hostitele, jenž mu poskytuje ochranné prostředí i látky potřebné k výživě a k rozmnožování. Parazit hostiteli obvykle škodí, ale nemusí jej zabít. Paraziti mají obvykle složitý vývoj, charakterizovaný střídáním hostitelů nebo pohlavních a nepohlavních generací. Parazity, kteří žijí uvnitř těla hostitele, nazýváme endoparazité a dělíme je do několika skupin: (Jíra, 1998) Střevní parazité, žijící v trávicím ústrojí, především v tenkém a tlustém střevě. Krevní parazité, pohybující se v krevní plazmě a v krvinkách. Tkáňoví parazité, nacházející se ve vnitřních orgánech. Kožní a podkožní parazité, lokalizující se v kůži a podkožní tkáni. Dutinoví parazité, přisávající se na sliznici dutiny ústní, jsou velmi vzácní. Vazba parazit hostitel může být různá. Parazité obligátní jsou adaptováni pouze na parazitický způsob života, jsou na svých hostitelích zcela závislí. Ve vnějším 9

10 prostředí je nalézáme v podobě vajíček, cyst a larev. Parazité fakultativní mohou parazitovat u hostitele jen příležitostně nebo vůbec. Hyperparazitem je parazit, který zároveň slouží jako hostitel pro jiné cizopasníky. Pseudoparazité jsou organismy nebo jejich části, které při diagnostice parazitů mohou být pro svou vnější podobnost zaměňovány s vývojovými stadii nebo s dospělci jiných parazitů. (Jíra, 1998) Vzájemnými vztahy mezi parazity, hostiteli a prostředím se zabývá ekologická parazitologie. Stejně jako parazité se hostitelé rozdělují do několika kategorií. V definitivním hostiteli parazit pohlavně dospívá a může se množit, tzn. produkovat vajíčka nebo larvy. V mezihostiteli probíhá pouze larvální vývoj parazita, některé druhy mají i více než jednoho hostitele. Paratenický hostitel je živočich, v němž se parazit nevyvíjí, ale je schopen určitou dobu přežívat a udržet si schopnost nákazy definitivního hostitele nebo mezihostitele (např. měkkýši). Po pozření paratenického hostitele může být patogenní účinek a klinické projevy výraznější než při průběhu postupné nákazy. U psů je právě uplatnění paratenických hostitelů velmi časté. V náhodném hostiteli parazit dlouho nepřežívá a ani se nevyvíjí, ale atypická migrace jeho larev může být i patogenní (např. larva migrans u Toxocara sp.). Vektor (přenašeč) je hostitel, který aktivně přenáší infekci. (Jíra, 1998) Vliv parazita na hostitele Téměř každý živočich má uvnitř svého těla jeden nebo více druhů parazitů. Vztah hostitel parazit bývá vyrovnaný, parazit prospívá a hostitel příliš netrpí. Tento biologicky rovnovážný stav se nazývá rovnovážný parazitismus. Avšak rovnovážný stav se může narušit např. výkyvy v odolnosti hostitele a dochází tak k vážnému, až smrtelnému ohrožení hostitele, který se označuje jako patologický parazitismus. Vliv parazita na hostitele se projevuje různými způsoby: Mechanický účinek přímo úměrný počtu parazitů v hostiteli. Traumatická poranění způsobená parazity a sekundární infekce. Poruchy výživy vlivem odnímání živin a snižování resorpční plochy sliznice střeva. Toxické účinky parazitů poškozující orgány. Vývoj zhoubných novotvarů při dlouhodobém napadení parazitem. Vznik alergických reakcí hostitele. (Beckage, 1997) 10

11 Mezi výskytem parazitů v hostiteli, klinickými příznaky a trváním parazitární nákazy existuje časová závislost: Inkubační doba je období od nakažení infekcí do prvních klinických příznaků. Prepatentní perioda je časový úsek od nakažení infekcí do prvního výskytu parazita ve vyšetřovaném materiálu. Patentní perioda je období, ve kterém nacházíme vývojová stadia parazita ve vyšetřovaném materiálu. Z klinického hlediska probíhají parazitární infekce akutně s výraznějšími chronickými příznaky, nebo chronicky, kdy jsou vnímané obtíže velmi mírné. Zvláště u dospělých zvířat se můžeme setkat s latentním průběhem, při němž je parazit v organismu přítomen bez klinických příznaků. Tato forma je nebezpečná tím, že se infikovaní hostitelé uplatňují jako přenašeči parazita. (Totková, Klobušický a Valent, 2008) Pes a střevní parazité Zdravý pes má dobré držení těla, je čilý a zajímá se o své okolí. Hlava a uši jsou vztyčené a sledují zdroj hluku. Čenich je obvykle vlhký (není pravidlem), srst je lesklá a kůže má narůžovělou barvu. Zdravý pes by měl být v dobré kondici. Dobrá péče, pravidelný pohyb a kvalitní strava jsou předpoklady pro zdravého a aktivního psa. Tyto znalosti se uplatňují při rozpoznávání příznaků u nemocného psa. Pokud není v pořádku, obvykle se to projeví na jeho chování: je tišší, méně si hraje, odmítá potravu, vyhledává klidná místa a je méně aktivní než obvykle. Parazité způsobují různá onemocnění (např. cestodózy, nematodózy, giardiózy). V mnoha případech není infekce viditelná. Nejčastější klinické příznaky napadeného psa střevními parazity jsou: průjmy (např. krvavé nebo vodnaté), bolesti břicha, křeče, nechutenství, zvracení, zhoršená kvalita srsti, vyhublost a kožní vyrážky. Někdy jsou vidět články tasemnice v trusu nebo se vyskytují v okolí řitního otvoru. Za nejběžnější endoparazity se považují z oblých helmintů škrkavky, z plochých helmintů tasemnice a z prvoků kokcidie a Giardie sp. (Svobodová, 2008) 11

12 3.2 Druhové spektrum endoparazitů Systematické zařazení parazitů dle Říše: prvoci ~ Protozoa (Goldfuss, 1818) R. Owen, 1858 Kmen: bezbrví ~ Sarcomastigophora Honigberg & Balamuth, 1963 Podkmen: Bičíkovci ~ Mastigophora Diesing, 1866 Třída: Trepomonadea Cavalier-Smith, 1993 Řád: Giardia Cavalier-Smith, 1996 Čeleď: Giardiidae Cavalier-Smith, 1996 Rod: Giardia Kunstler, 1882 Druh: Giardia intestinalis Alexeieff, 1914 Kmen: výtrusovci ~ Apicomplexa Třída: kokcidie ~ Coccidiasina Leuckart, 1879 Řád: Eucoccidiorida Léger & Duboscq, 1910 Rod: Kokcidie ~ Eimeria Schneider, 1875 Rod: Isospora Schneider,1881 Druh: Isospora canis Lepp D L and Todd (1974) Druh: Isospora ohioensis Levine (1977) ans Soulsby (1982) Druh: Isospora burrowsi (Traper and Todd, 1978) Druh: Isospora neorivolta Dubley J P and Mahrt J L (1978) Čeleď: Cryptosporidiidae Léger, 1911 Rod: Cryptosporidium Tyzzer, 1907 Druh: Cryptosporidium canis Fayer et al

13 Čeleď: Sarcocystidae Poche, 1913 Rod: Sarcocystis Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis cruzi Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis tenella (Railliet, 1886) Druh: Sarcocystis arieticanis Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis capracanis Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis hircicanis Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis miescheriana (Kühn, 1865), Labbé, 1899 Druh: Sarcocystis bertrami Doflein, 1901 Druh: Sarcocystis equicanis Rommel and. Geisel, 1975 Druh: Sarcocystis fayeri Lankester,

14 Říše: Živočichové ~ Animalia Linnaeus, 1758 Kmen: Ploštěnci ~ Platyhelminthes Minot, 1876 Třída: Tasemnice ~ Cestoda Řád: Kruhovky ~ Cyclophhyllidea Čeleď: Dipylidiidae Stiles, 1896 Druh: tasemnice psí ~ Dipylidium caninum (Linnaeus, 1758) Leuckart, 1863 Čeleď: Taeniidiae Ludwig, 1886 Rod: tasemnice ~Taenia Linnaeus, 1758 Druh: tasemnice vroubená ~ Taenia hydatigena Pallas, 1766 Druh: tasemnice hrášková ~ Taenia pisiformis (Bloch, 1780) Druh: tasemnice vrtohlavá ~ Taenia multiceps Leske, 1780 Druh: tasemnice kočičí ~ Taenia taeniaeformis Batsch, 1786 Druh: tasemnice mnohohlavá ~ Taenia serialis (Gervais, 1847) Druh: tasemnice ovčí ~ Taenia ovis (Cobbold, 1869) Druh: Taenia polyacantha Leuckart, 1856 Druh: Taenia crassiceps (Zeder, 1800) Rudolphi, 1810 Druh: tasemnice jelení ~ Taenia cervi Christiansen, 1931 Rod: měchožil ~ Echinoccoccus Rudolphi, 1801 Druh: měchožil zhoubný ~ Echinococcus granulosus (Batsch, 1786) Čeleď: Mesocestoididae Baham, 1901 Druh: Mesocestoides lineatus (Goeze, 1782) Railliet, 1893 Druh: Mesocestoides litteratus (Batsch, 1786) Druh: Mesocestoides leptothylacus Loos-Frank, 1980 Druh: Mesocestoides canislagopodis (Krabbe, 1865) 14

15 Kmen: hlístice ~ Nematoda Třída: Adenophorea Řád: Enoplida Čeleď: Trichuridae Rod: tenkohlavec ~ Trichuris Roederer, 1761 Druh: tenkohlavec liščí ~ Trichuris vulpis (Froelich, 1789) Třída: Secernentea Řád: měchovci ~ Strongylida Čeleď: měchovcovití ~ Ancylostomatidae Rod: měchovec ~ Ancylostoma Dubini, 1843 Druh: měchovec psí ~ Ancylostoma caninum Ercolani, 1859 Řád: škrkavice ~Ascaridida Čeleď: Ascarididae Rod: Toxocara Stiles, 1905 Druh: škrkavka psí ~ Toxocara canis (Werner, 1782) Rod: Toxascaris Leiper, 1907 Druh: škrkavka šelmí ~ Toxascaris leonina (von Linstow, 1902) 15

16 3.2.2 Nejčastější endoparazité trávicího traktu psů Říše: Protozoa Patogenní prvoci jsou jednobuněčné parazitické organismy mikroskopických rozměrů v rozmezí od 1 do 150 µm. Vnitřní struktura buněk v zásadě odpovídá buňkám mnohobuněčných organismů. Jejich tělo obaluje charakteristická cytoplazmatická membrána, z níž vyrůstají různé pohybové orgány bičíky (flagella) a brvy (cilie). Uvnitř buňky se nachází jádro ohraničené membránou, cytoplazma, endoplazmatické retikulum, mitochondrie, Golgiho aparát a ribozomy. Řada prvoků nemá speciální organely k příjmu potravy a živí se pinocytózou (vchlípení cytoplazmatické membrány dovnitř buňky) nebo osmoticky celým povrchem těla. Rozmnožují se nepohlavně. Běžné je podvojné dělení i mnohonásobný rozpad (schizogonie, sporogonie), vnější i vnitřní pučení. Mnohé druhy prvoků jsou schopné přejít do latentního stadia a tvořit cysty, které slouží k přečkání nepříznivých podmínek, popř. k jejich šíření. Jsou to vejčité útvary s pevným obalem, který je chrání před vyschnutím. Vývojové cykly parazitických druhů jsou poměrně dosti složité. Monoxenní cizopasníci při vývoji nestřídají hostitele a část cyklu mohou trávit ve vnějším prostředí (exogenní fáze). V heteroxenním cyklu se vyskytují dva nebo více hostitelů, kdy jeden z hostitelů zastává funkci aktivního přenašeče přenosu infekce. Střevní prvoci jsou přenášeni fekálně-orální cestou, nedostatečnou hygienou rukou, kontaminovanou potravou, vodou a půdou. (Totková, Klobušický a Valent, 2008) Třída: Trepomonadea Rod: Giardia Giardia intestinalis Nejvýznamnější parazit hlavně pro štěňata, domácí zvířata i člověka. Má bilaterálně souměrné tělo se zdvojenými jádry a bičíky. Chybí mitochondrie a Golgiho aparát. Ve vnějším prostředí tvoří oválné čtyřjaderné cysty. Na ventrální straně těla je přísavný (tzv. adhezivní) disk, který slouží k přichycení na enterocyty. Má tzv. mediánní tělíska, jejichž význam není jasný, ale díky jejich tvaru můžeme snadněji rozpoznávat druhové spektrum giardií. (Ryšavý, 1989) 16

17 Způsobuje onemocnění zvané giardióza, které se projevuje gastrointestinálními potížemi - nekrvavý světlý a mastný průjem s hlenem bez hnisavé příměsi, bolesti břicha, říhání, nevolnost, zvracení a ztráta chuti k jídlu. Onemocnění může mít chronickou formu trvající i několik let, ale nejčastěji proběhne akutně a vymizí po několika týdnech. Rod Giardie diagnostikujeme nálezem cyst při mikroskopickém vyšetření trusu. (Volf, Horák, 2007) Třída: Kokcidie ~ Coccidiasina Kokcidie se rozmnožují třemi způsoby. Typické je střídání množení nepohlavního (schizogonie) a pohlavního (gametogonie), které je zakončené tvorbou a vylučováním oocyst trusem hostitele. U většiny druhů probíhá sporogonie (oocysty dozrají ve vnějším prostředí), kde uvnitř oocysty vznikají sporocysty se sporozoity. U rodu Isospora se tvoří 2 spory po 4 sporozoitech a u rodu Eimeria 4 spory, každá se 2 sporozoity. Kokcidie dělíme do dvou skupin: Monoxenní (jednohostitelské) kokcidie: jejich vývojový cyklus probíhá v buňkách jednoho hostitele. Heterogenní (vícehostitelské) kokcidie: ke svému vývoji potřebují mezihostitele. (Haustmann, Hülstmann, 2003) Rod: Eimeria Vývojový cyklus je monoxenní. Rod Eimeria zahrnuje obrovské množství druhů, řada z nich je patogenní a způsobuje vážná až smrtelná onemocnění, především u mladých psů a štěňat. Akutní kokcidióza se projevuje vodnatými až krvavými průjmy, nechutenstvím, celkovou schváceností a řadou patofyziologických změn. (Ryšavý, 1989) 17

18 Rod: Isospora Isospora canis Isospora canis je největší kokcidií psa. Celý monoxenní cyklus probíhá pouze ve střevě. Oocysty, které najdeme v trusu, měří µm. (Hůrková, Modrý, 2004) Isospora ohioensis Tato patogenní Isospora s rozměry µm je nebezpečná především pro štěňata. Způsobuje nejčastěji vodnatý, vystřikující průjem bez změn nálad a celkového zdravotního stavu. Méně často se vyskytují druhy Isospora burrowsi a Isospora neorivolta. (Hůrková, Modrý, 2004), (Müllerová, 2003) Rod: Cryptosporidium Cryptosporidium canis Patří mezi monoxenní kokcidie. Parazituje v tenkém a tlustém střevě psů, příležitostně také člověka. Velikost oocyst je 5 7 µm. Střevní nákaza způsobuje vodnaté průjmy. (Volf, Horák, 2007) Rod: Sarcocystis Heteroxenní kokcidie tohoto rodu parazitují převážně u psů a ostatních masožravců. Ve vývojovém cyklu dochází k pravidelnému střídání definitivního hostitele a mezihostitele. I když se v cyklech liší mezihostitel, pes je vždy definitivním hostitelem. Infikovaní psi vylučují vysporulované oocysty, které se ve střevě rozpadly a v trusu pak nalézáme oválné sporocysty o velikosti µm. Ty obsahují čtyři oválné sporozoity a reziduální tělísko. Mezi druhy, jejichž definitivním hostitelem je pes (mezihostitel je uveden v závorce), patří: Sarcocystis cruzi (skot), S. tenella (ovce), S. arieticanis (ovce), S. capracanis (koza), S. hircicanis (koza), S. miescheriana (prase), S. bertrami (kůň), S. equicanis (kůň) a S. fayeri (kůň). Kokcidie rodu Sarcocystis obecně nepůsobí u psů výrazné klinické příznaky. (Hůrková, Modrý, 2004) 18

19 Třída: Cestoda Známe dosud přes 5000 druhů tasemnic, přičemž nejvyšší počet řádů se nachází u paryb a ryb. Během evoluce získaly tasemnice značně rozvinuté parazitární adaptace, redukovala se pohybová a smyslová soustava, zcela zmizela trávicí soustava a živiny jsou přijímány celým povrchem těla. V dospělosti cizopasí převážně ve střevech všech obratlovců. Mohou vyvolávat velmi vážná onemocnění, a to jak dospělci, tak i vývojová stadia. (Volf, Horák, 2007) Morfologie Tasemnice mají charakteristické dorzoventrálně zploštělé, bílé až nažloutlé tělo, dlouhé několik milimetrů až 20 metrů. Na nejužším konci je zřetelně vytvořena hlavička (scolex) a pokud je tělo rozčleněno na články (proglotidy), nazýváme jej strobilum. Na scolexu jsou umístěny nápadné přichycovací orgány, které jsou i významným taxonomickým znakem. Může se jednat o 4 kruhovité přísavky nebo 2 podélné štěrbiny (botrie), které mají schopnost sevřít střevní sliznici hostitele. (Ryšavý, 1989) Některé skupiny tasemnic (např. Cyclophyllidea) mají přichycovací orgány velmi složité. Na vrcholu scolexu se vyskytují buď pouze rostellární háčky, nebo mají terminálně uložený zasunovatelný chobotek (rostellum), obvykle opatřený háčky různého tvaru a počtu, které nejčastěji tvoří jednoduchý nebo dvojitý věnec. Přichycovací funkci mohou mít i produkty scolexových žláz a mikrotrichy na povrchu těla. (Volf, Horák, 2007) Scolex přechází ve strobilum přímo, nebo za scolexem následuje nečlánkovaný krček (collum), který odškrcuje články (proglotidy), jež představují samostatné reprodukční jednotky. Nejstarší články se nacházejí na zadním konci strobila a jsou v nich vyvinuté dělohy se zralými vajíčky. Různé druhy tasemnic se liší počtem článků, v některých případech nejsou předěly mezi články zřetelné, někdy se vyskytuje článkování nepravé (pseudosegmentace) nebo se články netvoří vůbec. (Laštůvka a kol. 2001) Povrch těla je tvořen tegumentem (neodermis), majícím charakter velmi tenkého povrchového syncytia, zanořeným pod vrstvu podpovrchové svaloviny. Funkce tegumentu je vnější ochrana pro tělo tasemnice. Typickým znakem povrchu těla 19

20 tasemnic je přítomnost mikrotrichů (přeměněné mikroklky), které jsou z vnějšku kryty glykokalyxem. Vzhledem k absenci střeva je povrchové syncytium hlavním místem příjmu živin. Další důležitou funkcí tegumentu je vnější ochrana v prostředí hostitele (např. proti trávicím enzymům hostitele). Podpovrchová svalovina je tvořena okružní a podélnou svalovinou, šikmá chybí. Uvnitř tělního parenchymu se vyskytují drobná vápenitá tělíska o velikosti 10 30µm, tvořená uhličitanem a fosforečnanem vápenatým, která mají pravděpodobně opornou funkci. Nervová soustava je vyvinuta velmi slabě. Exkreční a osmoregulační systém je tvořen protonefridiemi. Pohlaví není oddělené. Jsou převážně oboupohlavní neboli hermafrodité, takže v každém článku mají samčí i samičí reprodukční soustavu. (Volf, Horák, 2007) Články se zvětšují zráním oplozených vajíček, dokud děloha nezaplní celý vnitřní prostor článku. Ten se pak odděluje a vychází ven z těla hostitele. Tasemnice jsou jednou z mála skupin živočichů, u nichž dochází k samooplození. I tasemnice prodělávají ontogenetický vývoj s mezihostitelem. (Smrž, Horáček a Švátora, 2004) Vývoj a způsob života Dospělé tasemnice jsou střevními endoparazity obratlovců. Vývoj probíhá obvykle přes 1 2 mezihostitele, v jejichž měkkých tkáních se nacházejí různé typy larev, a definitivního hostitele (vývoj dixenní a trixenní). Různé skupiny tasemnic využívají jako mezihostitele bezobratlé nebo obratlovce. Všechny tasemnice jsou oviparní a vajíčka se do vnějšího prostředí dostávají se stolicí definitivního hostitele. Mezihostitel se nakazí perorálně vajíčkem, z něhož se v jeho těle uvolňuje larva prvního stadia (lykofora, onkosréra), nebo u druhů s vývojem ve vodním prostředí larvou zvanou koracidium. (Laštůvka a kol. 2001) Onkosféra proniká stěnou střeva a zahnízďuje se v různých orgánech mezihostitele, kde se přetváří v larvy druhého stadia boubele (larvocysty, metacestoidi). Boubel je váček vyplněný koloidem, z něhož se nejprve uvolní scolex, který se přichytí ke střevní stěně. Podle morfologie rozlišujeme různé druhy, jako jsou procerkoid, plerocerkoid, cysticerkoid, cysticerkus. (Volf, Horák, 2007) K dalšímu přenosu dochází pozřením mezihostitele. U některých druhů tasemnic se larvální stadia v těle hostitele rozmnožují nepohlavně vnitřním pučením, kdy se 20

21 odškrcují články (epitokie) zajišťující pohlavní rozmnožování. V hermafroditních článcích zastávají první funkci nejdříve samčí pohlavní orgány a po nich samičí (proteandrie). (Laštůvka a kol. 2001) Larvy tasemnic mohou významně ovlivňovat chování mezihostitelů, jejich metabolismus, hormonální soustavu a svou velikostí omezují pohyb mezihostitele. Některá z larválních stadií se vyznačují značnou patogenitou pro své hostitele. (Volf, Horák, 2007) Řád: Cyclophyllidea Jedná se o nejpočetnější řád parazitujících u všech obratlovců, především u ptáků a savců včetně člověka. Kruhovky jsou tasemnice, které se u psů chovaných v České republice běžně vyskytují. Na scolexu mají čtyři kruhovité přísavky, bývá vytvořeno i rostrum s háčky. Strobila měří od několika milimetrů až do desítek metrů. Krček bývá vyvinut a proglotidy jsou zřetelně členěny. Jsou hermafrodité. Vajíčka neodcházejí volně, ale jsou uzavřena ve zralém článku, který se oddělí od konce těla tasemnice. K jejich uvolňování dochází postupně během jeho rozpadu. Vzniká ekosféra se šesti háčky. Nepravidelné dozrávání článků souvisí s jejich vylučováním, můžeme je tedy zpozorovat na povrchu trusu jednotlivě, nebo v řetízcích. Vývojový cyklus je většinou dixenní, ale také trixenní. V mezihostitelích se ve svalovině a orgánech vyvíjí další larvální stadium larvocysta neboli boubel. (Svobodová, Svoboda, 1995) Rozeznáváme několik jejích základních typů, mezi nejvýznamnější patří Cysticerkoid, drobounký boubel, mající uvnitř ocásku scolex s přichycovacími orgány, Cysticerkus, útvar velikosti vlašského ořechu, do něhož je vchlípen jediný scolex, Coenurus, podobající se cysticerku, ale je větší a má větší počet scolexů, z nichž se může vyvinout více tasemnic najednou, Echinokok nebo Hydatida, mající ze všech larvocyst nejsložitější stavbu. Je až 15 cm velký, vyplněný tekutinou a odškrcuje od vnitřní stěny zárodečné měchýřky, z nichž každý obsahuje tzv. protoscolexů. V jednom boubeli tak vzniká statisíce protoscolexů. Pro mezihostitele si výše zmíněné larvocysty vybírají převážně teplokrevné obratlovce. (Kassai, 1999) 21

22 Dipylidium caninum U nás nejrozšířenější parazit, kterého můžeme najít všude na místech, kde se nacházejí hlavní mezihostitelé, tj. blechy. Způsobuje onemocnění zvané Dipylidióza. Hostitelem nejsou jen psovité šelmy, ale také člověk a především děti. V dospělosti dorůstá délky 15 80cm, na scolexu má rostellum s více řádky háčků. (Svobodová, Svoboda, 1995) Zralé články mají tvar okurkových nebo tykvovitých semen a měří µm. Vajíčka se tvoří a uvolňují ve zvláštních shlucích po 5 až 30, jsou světlá a kulovitá a měří µm. Háčky onkosféry mají dobře patrné. Vývojový cyklus je dixenní. Mezihostiteli jsou hlavně blechy Ctenocephalides canis (blecha psí), Ctenocephalides felis (blecha kočičí), Pulex irritans (blecha obyčejná), které se nakazí pozřením vajíček ve stadiu detritofágních larev. (Totková, Klobušický a Valent, 2008) V jejich tělní dutině se vyvine cysticerkoid, který zůstává až do stadia imága. Mezihostitelem mohou být i všenky Trichodectes canis a Felicola subrostratus, které se mohou nakazit v každém vývojovém stadiu. Prepatentní perioda (tj. interval od počátku infekce až po vyloučení prvních oocyst) se pohybuje od 16 do 21 dní. (Svobodová, Svoboda, 1995) Patogeneze a klinické příznaky Ve střevě se většinou nachází větší množství tasemnic, které způsobují kolikové bolesti břicha a křeče. Nakažený pes hubne, i když dobře přijímá potravu, má matnou, zježenou srst, někdy trpí průjmem a zvracením. Zplodiny látkové výměny tasemnice vyvolávají chudokrevnost, pokles červených krvinek a vyšší počet bílých krvinek. V okolí řitního otvoru můžeme někdy pozorovat vyloučené články tasemnice, vypadající jako plochá rýžová zrnka, která jsou schopna se pohybovat, dokud nezaschnou. Psu přivodí svědění, proto je často u postižených psů vidět tzv. sáňkování psi se vozí po zadku. S tímto druhem tasemnice se mohou nakazit i štěňata před odstavem, která při sání mateřského mléka mohou spolknout blechu. Především u nich bývají tyto příznaky velmi výrazné. (Svobodová, Svoboda, 1995) Člověk se může infikovat náhodou při hrách a mazlení s nakaženými psy, případně spolknutím blechy. U dětí se nákaza projevuje nespecifickými břišními obtížemi a anorexií, byl zpozorován i perianální ekzém. (Totková, Klobušický, Valent 2008) 22

23 Diagnostika Nález článků narůžovělé barvy ve tvaru okurkových jader, mající výraznou schopnost pohybu a kontrakce, které odcházejí s trusem nebo samy vycestují ven přes anus. V okolí řitního otvoru můžeme někdy pozorovat vyloučené články tasemnice, vypadající jako plochá rýžová zrnka, která jsou schopna se pohybovat, dokud nezaschnou. Psu přivodí svědění, proto je často u postižených psů vidět tzv. sáňkování, kdy psi se vozí po zadku. Mikroskopicky pozorujeme ve zralých článcích oranžovohnědé kokony. Pokud je trus starší, může dojít k jejich rozpadu. (Svobodová, Svoboda, 1995) Čeleď: Taeniidae Tato čeleď je tvořena pouze dvěma rody Taenia a Echinococcus. Rod Taenia vyvolává různá onemocnění zvaná Teniózy a rod Echinoccoccus vyvolává Echinokokózy. Zástupci rodu Taenia se také vyskytují kosmopolitně a tvoří skupinu tzv. velkých tasemnic. Scolex má obvykle čtyři přísavky a rostrum s háčky. Zralé články jsou delší než širší a obsahují velké množství typických vajíček. Tmavě hnědá vajíčka jsou silnostěnná, kulovitého tvaru, ale háčky onkosféry jsou mnohdy nezřetelné. Jejich průměrná velikost se pohybuje od 35 do 40 µm. Životní cyklus je dixenní, v mezihostitelích se tvoří larva zvaná cysticerkus. Průměrně se dožívají 1 až 5 let. Články vylučují s přestávkami velké množství vajíček. Dle druhu tasemnice se nachází v koncovém proglotidu tisíc vajíček, přičemž důležitým faktem je, že pouze 1/3 článků je vyloučena trusem a 2/3 odchází bez defekace tzn., že kontaminace prostředí není limitována pouze kálením. V podmínkách vyznačujících se vysokou vlhkostí a nízkou teplotou dokážou proglotidy přežít několik hodin až dní a během této doby vytlačují kontrakčními pohyby vajíčka. Na jejich rozšiřování se podílejí různé druhy much, ale také dešťovky, ptáci, déšť, záplavy a silný vítr. Vajíčka se těmito způsoby dostávají do vzdálenosti mnoha metrů a přežívají tak až několik měsíců. (Svobodová, Svoboda, 1995) 23

24 Taenia hydatigena Tasemnice vroubená je největší psí tasemnice. Délka jejího těla je od 50 do 500 cm a může tvořit až 300 článků, přičemž koncové proglotidy měří mm a vajíčka µm. (Svobodová, Svoboda, 1995) Rostellum má zřetelné přísavky a dvojitý věnec háčků. Nejčastějším mezihostitelem jsou býložravci a všežravci (ovce, koza a volně žijící přežvýkavci). Silné napadení mezihostitelů může způsobit i jejich úhyn. Boubel zvaný Cysticerkus tenuicollis se nachází v dutině břišní, nejčastěji na mesenteriu (závěsu střev). Je zavěšen na různě dlouhé tenké stopce, stěna je průhledná a dosahuje velikosti vlašského ořechu až slepičího vejce. Na živém zvířeti nejsou patrné příznaky onemocnění. K infekci dochází perorálně. Prepatentní perioda trvá 8 týdnů a patentní kolísá od 40 dní do 2 let. (Chroust, Forejtek, 2011) Taenia pisiformis Je druhou nejčastější tasemnicí u psů. Scolex je výrazný, rostellum má malých a velkých háčků. Dorůstá do délky 0,3 2 m, zralé proglotidy mají pilovité okraje a měří ,5 mm. Vajíčka jsou oválná až kulovitá se silnou nahnědlou stěnou a světlejším středem, v němž můžeme zpozorovat 3 páry embryonálních háčků. (Svobodová, Svoboda, 1995) Mezihostitelem je králík či zajíc. Pozře-li některý z nich trávu, na níž jsou vajíčka, vyvíjí se v jejich těle Cysticerkus pisiformis. Nejčastěji se nachází v mesenteriu (okruží střev) v hroznovitých shlucích, v počtu až několika desítek. Dále se vyskytují na seróze (pobřišnici) a v játrech. Přirovnává se velikostí k hrášku, má však průhlednou stěnu. Prepatentní perioda trvá 6 týdnů. (Špreňarová, 2006) Taenia multiceps Dosahuje délky cm. Zralé články měří mm. Vajíčka jsou typu Taenia spp. Onkosféra se dostává krmivem a znečištěnou vodou do trávicího ústrojí všežravců a býložravců, do krve, mozku a prodloužené míchy. Převážně v mozku se vyvíjí Coenurus cerebralis, běžně dorůstá do velikosti vlašského ořechu, má průhlednou stěnu, kterou prosvítají stovky scolexů. Tlakem na mozkovou tkáň mezihostitele vyvolává nervové příznaky, tzv. coenurózu neboli vrtohlavost ovcí. 24

25 Onemocnění se projevuje nutkavým pohybem a otupělostí, při tlaku na hlavu projevuje zvíře bolestivost. Coenurus roste 6 8 měsíců. (Svobodová, Svoboda, 1995) Taenia taeniaeformis Hostitelem je převážně kočka, ale také pes. Délka strobila je cm, vajíčka jsou typu Taenia spp. a měří µm. Mezihostiteli jsou myšovití hlodavci a rovněž ondatry. Na játrech se vytváří boubel zvaná Strobilocercus fasciolaris, měřící několik cm, která je uzavřena v tenkostěnném váčku. Prepatentní perioda trvá od 34 do 80 dní a patentní 7 až 34 měsíců. (Svobodová, Svoboda, 1995) Taenia serialis Blízká tasemnici vrtohlavé. Mezihostiteli jsou zajícovití a hlavně hlodavci. Délka strobily je cm 3 5 mm. Boubel Coenurus serialis se vyvíjí v podkožním a mezisvalovém vazivu. (Svobodová, Svoboda, 1995) Méně často vyskytující se tasemnice jsou: Taenia ovis (tasemnice ovčí), Taenia polycantha, Taenia crassiceps a Taenia cervi (tasemnice jelení). (Svobodová, Svoboda, 1995) Patogeneze a klinické příznaky Ve střevě dochází k nekrobiózám (odumírání tkáně), k odlupování epiteliálních buněk a vzniká nadprodukce hlenu. Tkáňová poškození bývají lokalizována v malých okrscích. Proto zvířata, v nichž se vyskytuje jen několik tasemnic, nevykazují žádné klinické příznaky. Obecné příznaky jsou průjem, hubnutí, dehydratace, nechutenství a bolesti břicha, v případě masivního napadení až střevní neprůchodnost. U chronického průběhu má zvíře zhoršenou kvalitu srsti. Odcházející články mohou dráždit okolí řitního otvoru a zvíře se proti svědění brání tzv. sáňkováním. (Svobodová, Svoboda, 1995) 25

26 Diagnostika Neklamným znamením přítomnosti parazita je nález článků a vajíček v trusu. Články můžeme najít i v okolí řitního otvoru. Neplatí ovšem, že příznaky svědění v okolí konečníku jsou pouze následky způsobené tasemnicemi. (Svobodová, Svoboda, 1995) Rod: Echinoccoccus Echinococcus granulosus V České republice se v důsledku veterinárních prohlídek masa hospodářských zvířat vyskytuje E. granulosus velmi vzácně. Mnohem častějšími oblastmi výskytu v Evropě jsou Balkán, Itálie, Řecko, Španělsko a v ostatních světadílech Amerika, Afrika a Asie. Patří mezi velmi malé tasemnice, 3 6 mm dlouhé. Tělo je složeno pouze z několika článků (3 4 proglotid) o délce 3 mm a šířce 0,6 mm. Vajíčka jsou typu Taenia spp. (Svobodová, Svoboda, 1995) Na scolexu jsou čtyři přísavky a rostellum s dvojitou řadou háčků. Jejich počet v hostiteli je obrovský. Proglotidy naplněné vajíčky se oddělují a mají schopnost aktivně se pohybovat. Tyto zralé články, které se rozpadají ve vnějším prostředí, jsou zdrojem infekce pro mezihostitele, kterými jsou nejčastěji býložravci a všežravci, tedy i člověk. (Ryšavý, 1989) V játrech, plicích, popř. v dalších orgánech se vyvíjí larvocysta typu Echinokok, který může narůstat až do velikosti 15 cm a je pro nositele značně patogenní. V larvocystě, která je naplněna tekutinou, dochází k asexuálnímu množení, při němž vzniká tisíce nových larev protoscolexů. Vnější stěnu Echinokoka tvoří vrstvené neprůhledné vazivo, vnitřní vrstva je bílá až průhledná zárodečná stěna, z níž pučí řada protoscolexů a také se z ní odškrcují dceřiné váčky opět s novými protoscolexy. Larvocysty mohou zaniknout (zdegenerovat či kalcifikovat) nebo přetrvávají v mezihostiteli doživotně. (Kassai, 1999) K výraznému poškozování střevní sliznice psa nedochází, protože Echinoccoccus granulosus se přichytává svými háčky v Lieberkühnových kryptách. Prepatentní perioda je od 34 do 42 dní. Patentní trvá 6 měsíců až 2 roky. (Svobodová, Svoboda, 1995) 26

27 Patogeneze a klinické příznaky Psi mohou mít ve střevech až několik tisíc dospělých tasemnic, přičemž klinické příznaky onemocnění jsou nespecifické. (Svobodová, Svoboda, 1995) Diagnostika Podobná ostatním cestodózám. Pod mikroskopem nelze přesně odlišit vajíčka rodu Taenia od rodu Echinoccoccus. (Svobodová, Svoboda, 1995) Čeleď: Mesocestoididae Jsou to středně velké tasemnice. V hostiteli se vyskytují v různém počtu, od jednoho do 500 kusů, přičemž nejvyšší počet obvykle nacházíme u mladých zvířat. Celková prevalence se ale zvyšuje s věkem. Jejich vývojový cyklus je poměrně složitý a zahrnuje několik vývojových stupňů. Dosud není vyjasněno druhové spektrum mezihostitelů. (Dvořák, Borkovcová 2004) Na scolexu najdeme pouze čtyři přísavky, rostellum a háčky nejsou vytvořeny. V koncových článcích je děloha přeměněna na tzv. paruterinní orgán, v němž jsou vajíčka o rozměrech µm. Předpokládá se, že životní cyklus je trixenní. První mezihostitel, v němž se vytváří cysticerkoid, je zemní roztoč čeledi Oribatidae. Druhým mezihostitelem mohou být savci a plazi, v jejichž břišní dutině, játrech a plicích se tvoří larvocysta zvaná tetrathyridium o velikosti 2 7 cm, která se dokáže nepohlavně rozmnožovat. Má tvar oválného váčku. K infekci dochází perorálně. Na tvorbě a udržování ohniska tasemnice rodu Mesocestoides se podílí ve volné přírodě převážně hostitelská dvojice myš liška. Prepatentní perioda u definitivních hostitelů trvá dní, patentní několik měsíců. Při experimentálních studiích bylo zjištěno, že z hostitelů vycházely gravidní články i po 13 měsících. (Svobodová, Svoboda, 1995) Za nejvýznamnější tasemnici, která se vyskytuje v našich podmínkách, je považována tasemnice norčí Mesocestoides lineatus. U ostatních šelem, především 27

28 lišek žijících v USA, Německu a ve Francii se vyskytuje M. litteratus, M. leptothylacus, u polárních lišek M. canislagopodis. (Dvořák, Borkovcová, 2004) Patogeneze a klinické příznaky Ani při větším postižení těmito tasemnicemi nemusí být klinické změny patrné. Zřídka se objevuje hlenovitý trus, nechutenství a zhoršená kvalita srsti. Pokud se pes stane nositelem tetrathyridia, může jít o životu nebezpečnou formu infekce. (Svobodová, Svoboda, 1995) Diagnostika Nález proglotidů s typickým parauterinním orgánem. Vajíčka v trusu najdeme jen velmi zřídka. (Svobodová, Svoboda, 1995) Kmen: Nematoda Hlístice je velmi početná, morfologicky i biologicky různorodá skupina helmintů. Dosud bylo popsáno 20 tisíc druhů parazitujících v obratlovcích, další žijí volným způsobem nebo jako paraziti bezobratlých a rostlin. U některých skupin hlístic se střídají volně žijící a parazitické generace. (Volf, Horák, 2007) Morfologie Tělo hlístic je protáhlé, většinou niťovitého, válcovitého nebo vřetenovitého tvaru. Je bilaterálně souměrné s prvky radiální souměrnosti. Velikost je velmi rozdílná, nejmenší měří méně než 1 mm a největší druh, který cizopasí v placentě vorvaňů, dosahuje délky 8,4 m. Tělo může mít více zbarvení, od bělavé, nažloutlé a hnědožluté až po červenou (pouze u druhů, které se živí krví). (Ryšavý, 1989) Povrch kryje různě silná vícevrstevná kutikula (tegument), jejíž funkce není pouze ochranná a oporná, ale umožňuje také pohyb hlístic, probíhá přes ni výměna látek s okolím a účastní se interakcí s organismem hostitele. Produkují ji buňky hypodermis (tj. subkutikulární epitel, který pokrývá povrch těla tenkou vrstvou mezi kutikulou a 28

29 svalstvem). Kutikula nebývá hladká, má různé rýhy, záhyby, trny, papily, hřebeny, výdutě a rozšířeniny, které mohou mít příchytnou funkci, popř. u samců fungují jako přídatné kopulační orgány. Uvnitř těla tvoří hypodermis podélné lišty, mezi nimiž probíhá více provazců hladké svaloviny, které tvoří kožněsvalový vak. (Volf, Horák, 2007) Tělo hlístů se skládá ze tří základních částí. Přední (hlavová) část slouží k příjmu potravy (ústa, pysky a jícen) a nese receptorové orgány (chemoreceptory). Má největší pohyblivost a zajišťuje orientaci v prostředí. Střední část obsahuje orgány trávicí soustavy (střevo), pohlavní soustavy a osmoticko-regulační aparát. V třetí, zadní části těla vyúsťuje střevo a pohlavní orgány samečků. Tělní dutina je schizocoelního typu. Je velmi důležitá pro vnitřní prostředí, které vytváří podmínky pro rozvod živin a vnitřní sekreci. (Ryšavý, 1989) Základ nervové soustavy tvoří hltanový prstenec. Smyslové orgány najdeme v okolí ústního otvoru, příp. kolem kloaky samce. Vylučovací soustava je podobná jako u protonefridií ploštěnců. (Laštůvka a kol. 2001) Trávicí soustava je dobře vyvinuta a tvoří ji ústní dutina, svalnatý a žláznatý jícen, střevo, kloaka a řitní otvor. Parazitické hlístice se živí střevní buněčnou drtí, tráveninami, bakteriemi, buňkami střevní sliznice, krví či jinou tělní tekutinou. Střevo tvoří jednoduchá trubice, u níž se někdy vyskytuje postranní výběžek slepé střevo. U samic střevo ústí análním otvorem, u samců bývá vyústění společné s pohlavní soustavou do kloaky. Hlístice jsou gonochoristé (tzn. odděleného pohlaví). Vyskytuje se u nich pohlavní dimorfismus - samečci bývají menší a kratší než samičky. Samičí pohlavní orgány jsou tvořeny jedním párem vaječníků, na něž navazují vejcovody a děloha. Samčí se skládají z nepárové pohlavní žlázy, chámovodu, semenných váčků, vývodného kanálku a pomocných pářících orgánů. Cévní a dýchací soustava vytvořena není. K výměně plynů dochází povrchem těla nebo pomocí hemoglobinu rozpuštěného v tělní tekutině. Některé druhy hlístic mají schopnost po různě dlouhou dobu přecházet na anaerobní metabolismus. (Kassai, 1999) 29

30 Vývoj a způsob života Obecně jsou hlístice gonochoristé, ale u některých druhů se může vyskytnout partenogeneze. Převážně jsou oviparní (kladou vajíčka s různým počtem blastomer), méně často ovoviviparní (vajíčka s již vyvinutou larvou I. stadia) a viviparní (rodí se živé larvičky). (Kassai, 1999) Vývoj dospělců probíhá přes čtyři larvální stadia. Larva I. stadia se dvakrát svléká, larva II. stadia má již dvě kutikuly a larva III. stadia má kutikuly tři. Larva III. stadia je infekční a do hostitele přichází buď pasivně s potravou, nebo aktivně, kdy proniká pokožkou a vniká do krevního oběhu. Tento způsob pronikání je typický např. pro měchovce. U škrkavek se larvy vyvíjí ve vnějším prostředí ve vajíčku, kde dosahují II. stadia (v tomto případě již infekčním). Ty následně pronikají do krevních kapilár střevní stěny, odtud jdou přes srdce do plic, kde se podruhé svléknou. Následně vznikají larvy III. stadia, které jsou vykašlávány do dutiny ústní, zpětně spolykány a znovu se dostávají do střeva, kde se mohou teprve dále vyvíjet v dospělce. Larvu, která musí složitou cestou putovat krevním řečištěm v těle hostitele, nazýváme larva migrant. (Ryšavý, 1989) Podle životních cyklů mohou být hlístice geohelminté a biohelminté. Geohelminté část svého životního cyklu prodělají ve vnějším prostředí, kam se dostávají s trusem, ale dospělci jsou cizopasníci. Vývoj biohelmintů probíhá v mezihostiteli, kdy hostitel se nakazí jeho pozřením. U hlístic masožravců se vyskytují také parateničtí hostitelé (hlodavci, domácí zvířata, lidé), v nichž se kumulují infekční larvy. Mezi hlísticemi najdeme druhy saprofágní, mykofágní, bakteriofágní, fytoparazitické, dravé i zooparazitické. U živočichů cizopasí pouze endoparazité, kteří žijí v různých tkáních hostitele a v trávicím traktu, kde se živí součástmi natrávené potravy a střevním epitelem. (Laštůvka a kol. 2001) Rod: Trichuris Přední část těla je nitkovitá, zadní tlustější, válcovitá a nese pohlavní orgány. Délka těla je mm a v dospělosti cizopasí v tlustém a slepém střevě savců, do jehož sliznice se zavrtají a sají lymfu. Způsobují vážné poškození střevní sliznice a záněty. Jsou výhradně geohelminté. Většina z nich má jednohostitelský vývojový cyklus. K nákaze 30

31 vajíčky dochází perorálně. Larva se líhne ve střevě a vývoj do III. stadia probíhá ve střevní sliznici. Velikost vajíček se pohybuje od 75 do 80 µm. Ve venkovním prostředí jsou vajíčka velice odolná, dokáží přežít i 5 let. Na rozdíl od většiny hlístů, je u rodu Trichuris infekční hned první stádium larvy. Vývojový cyklus je ukončen ve slepém střevě. Prepatentní perioda trvá 6 8 týdnů, patentní zhruba 1 rok. (Vencl, 2006) Trichuris vulpis Je typický parazit vyskytující se u psů. Délka těla se pohybuje okolo 40,5 7,5cm. Vyznačuje se pohlavním dimorfismem, tzn., že samci mají oproti samičkám zadní část těla stočenou. (Vencl, 2006) Patogeneze a klinické příznaky Lehké nákazy bývají bez zjevných příznaků. Při masivních nákazách se vyskytují trávicí obtíže, koliky, průjmy, nechutenství, zvracení a hubnutí. (Totková, Klobušický a Valent, 2008) Diagnostika Mikroskopické vyšetření trusu s nálezem vajíček. (Totková, Klobušický a Valent, 2008) Rod: Ancylostoma Ancylostoma caninum Můžeme ho najít ve všech evropských zemích, vyšší výskyt bývá zaznamenáván převážně v hromadných chovech psů s vysokou koncentrací zvířat. Sameček měří 9 12 mm a samička mm. Mají mohutnou ústní kapsulu opatřenou třemi páry zubů. Mají oválná tenkostěnná vajíčka s několika blastomerami (buňka, která vzniká dělením oplozeného vajíčka) o velikosti µm. Měchovci jsou parazité tenkého střeva, k jehož sliznici se fixují pomocí ústní kapsuly. Sají sice krev, ale ta prochází střevem nestrávená, živí se pouze natrávenou sliznicí. Denně může dospělec způsobit krevní ztrátu až 60 µl krve. Vajíčka se do vnějšího prostředí dostanou s trusem. 31

32 Pokud jsou jim poskytnuty vhodné podmínky (teplota 15 C 37 C), vyvíjejí se rychle a již za 6 10 dní se líhnou infekční larvy o velikosti µm. Jsou známé tři způsoby infekce. Perkutánní infekci způsobují infekční larvy, které se dostanou na kůži a přes škáru proniknou až do podkoží. Část larev se krevním oběhem dostane do plic, penetrací se dostane přes tracheu do hltanu a při polknutí se dostanou do tenkého střeva. Tato tracheální migrace trvá 2 až 7 dní. Druhá část larev jde přímo z kůže a plic somatickou migrací do orgánů, kde mohou přežít i několik let. Během hárání a ke konci březosti se dostane část larev přes krevní oběh do mléčné žlázy. Mlékem se larvy vylučují hlavně první týden po porodu. Galaktogenní infekce je velmi nebezpečná pro štěňata. U A. caninum byl zaznamenán také tranplacentární přenos larvální stadia ve štěňatech zůstávají po dobu porodu, dospívají až později. Vajíčka se v trusu objevují dní po narození. Úmrtnost štěňat je proto vysoká. Perorální infekci způsobují larvy, které vniknou do žaludečních žláz nebo Lieberkühnových krypt tenkého střeva, kde se svlékají a za 5 10 dní dospívají. Vajíčka se začnou v trusu objevovat za dní. Svůj vývoj dokončí mnohem větší počet larev než při infekci perkutánní. Prepotentní perioda trvá u štěňat dní, u dospělých psů do 26 dní. Mezi méně časté zástupce můžeme zařadit: Ancylostoma braziliense a Ancylostoma ceylanicum. (Svobodová, Svoboda, 1995) Patogeneze a klinické příznaky Měchovci škodí více způsoby. Při perkutánní infekci dráždí a porušují kůži. Při tracheální migraci vzniká zánět na plicích, který se projevuje kašlem. Dále poškozuje sliznici tenkého střeva, kdy dochází až ke krvácení. Někdy se přidává bakteriální infekce a vzniká až hemoragická enteritida. Dalšími příznaky jsou anémie, průjmy a dehydratace. (Svobodová, Svoboda, 1995) Diagnostika V 8. až 10. týdnu po propuknutí infekce se může při silnějším napadení objevit v trusu krev. Mikroskopické vyšetření trusu s nálezem vajíček. (Svobodová, Svoboda, 1995) 32

33 Rod: Toxocara Toxocara canis Způsobuje onemocnění zvané Toxokaróza. Škrkavka psí se vyskytuje kosmopolitně. V České republice se nepochybně jedná o nejčastějšího parazita psa domácího. Vyskytují se u všech věkových kategorií, přičemž nejvíce postihují kategorii štěňat. Jsou to oblé hlístice, tělo mají na obou koncích zašpičatělé a pokryté kutikulou bílé, až nažloutlé barvy. Na předním konci mají cervikální křidélka. Samice jsou větší než samci, měří až 18 cm, zatímco samci 9 13 cm. Výživu (střevní obsah) mohou přijímat ústy i celým povrchem těla. (Míková, 2010) Vajíčka jsou oválná a měří od 72 do 85 µm. Vylučují se trusem, kde probíhá rýhování. Jejich dozrávání probíhá při teplotě 8 35 C po dobu 2 až 4 týdnů. Zralá vajíčka se stávají infekčními a obsahují larvu II. stadia. Hostitel se může nakazit per os (ústy) zralými vajíčky, které doputují do střeva, kde se uvolní larvy II. stadia a přes stěnu střeva penetrují do krve a migrují uvnitř těla hostitele. Dochází k tracheální a somatické migraci. Další možností nákazy je pozření paratenického hostitele. Masové rozšíření škrkavky psí způsobuje transplacentární přenos, který je hlavním zdrojem nákazy štěňat. Infekce postihuje více než 95 % štěňat. Feny, které byly před začátkem březosti nakaženy, mají hlavně v ledvinách uložené somatické larvy. Ty se během gravidity aktivují a dostávají se do krve. Kolem 42. dne březosti penetrují placentou přímo do plodu. Larvy, které se tohoto přenosu nezúčastní, se uplatní v dalším vrhu. Migrace larev přes placentu do jater začíná 30 minut po porodu. Následně putují do plic, jsou vykašlávány a polykány, přičemž se dostávají zpět do střeva, kde se z nich stávají dospělí parazité. Prepatentní perioda trvá 21 dní. Po porodu mohou být štěňata infikována také galaktogenně. Kombinace transplacentárního a galaktogenního přenosu většinou způsobuje, že všechna štěňata ve vrhu jsou infikována, a to i za předpokladu, že byly feně podány antihelminthické preparáty. (Svobodová, Svoboda, 1995) Patogeneze a klinické příznaky Nejvíce nebezpečné jsou silné prenatální a galaktogenní infekce, které mohou vést až ke smrti štěňat v prvních dnech života. Od 2. až 3. týdne bývá postiženo i střevo. 33