GAMBIT MAHÁTMŮ IVO WIESNER

GAMBIT MAHÁTMŮ IVO WIESNER Když hráč šachu v počáteční fázi hry obětuje některou méně významnou figurku, aby získal výhodnější postavení v poli, nebo náskok v poměru sil, hovoří se o zahájení hry gambitem. Všeobecná encyklopedie Diederot

PRVNÍ DÍL I. Nejsou jen dobří a vlídní bohové Obyčejný člověk, prohýbající se pod břemenem běžných denních starostí a problémů, obvykle podvědomě odmítá činit si ještě další starosti se světem, který jej obklopuje a ze všech stran různými způsoby doráží na jeho i tak přetížené vnímání reality. Ztráta zaměstnání, nemoc, rodinné problémy, starosti působené pubertálními potomky, nemožnost seberealizace a další problémy člověka zahlcují, otupují a stresují do té míry, že již není schopen se čímkoli jiným zabývat. Tak čas plyne, den po dni a v člověku se upevňuje zdánlivě pevné přesvědčení, že jeho denní rituály nemůže nic narušit. Leč může - vprostřed noci se přihrne záplavová vlna a on stěží zachrání sebe a rodinu jen v nejnutnějším oblečení, nebo se přihodí náhlá smrt či těžké zranění, přijde tornádo či zemětřesení a člověk najednou nemá kde bydlet a zchudl jako kostelní myš. Takové události mění běh života a převrací žebříček hodnot i životních priorit. Člověk to vše, třebaže otřesen, rozviklán a nerad, přijme jako vis maior" či zásah vyšší moci a snaží se všemi způsoby přispět k návratu normální situace. Jak ale člověk přijme otřesné zjištění, že je pouhým a téměř bezcenným pěšákem na šachovém poli vis maior", který má být obětován ve jménu tuze podivných a záhadných vyšších zájmů? Brzy zjistí a bude tím hluboce otřesen, že dobří a vlídní bohové, kteří člověka kdysi uvedli do pozemského předpeklí, jsou vůči těm druhým v menšině a sami mají dost problémů s tím, aby nepodlehli intrikám a útokům těch druhých bad boysbohů tmy a utrpení, natož aby dokázali své lidské děti ochránit a zaštítit. Takové zjištění přivádí nezbytně člověka na hranici, kde je nutno uvažovat o podstatě smyslu existence lidstva. Může lidstvo přijmout roli bezprávných otroků zbavených svobody myšlení a vůle, jak by to lidstvu velmi rádi vnutili Markabiané, nebo roli krmiva pro inteligentní ještěry ze soustavy α-draconis či oddaných a poslušných válečníků ochotných za zájmy Elohim položit své životy? Je snad pro obyčejného člověka přijatelnější role zfanatizovaných stoupenců nacistické ideje jednotného lidstva řízeného komputerem pomocí psionických čipů vsazených do mozku, než role otroků a krmiva? Když o těchto nabídkách" bohů temna uvažujeme, nutně se vtírá otázka: kde jsou oni dobří bohové, kteří měli lidstvo chránit a vést, než dospěje k plnému uvědomění sebe sama a svého údělu? Pravda je ovšem jako obvykle krutá. Naši dobří bohové, kteří jsou současně i genetickými rodiči současného lidstva, prohráli díky své mírumilovnosti a naivitě dvě galaktické války. Během první byli vyhnáni

ze svých sídel v souhvězdí Lyry a Orionu a druhá je znovu vyhnala z nové vlasti v soustavě Sol (Slunce). Během ní byla silami Temnot zničena sousední planeta Tir i se svým měsícem Marsalou. Sama Země (Thígijak, Shan, Bhumi, Terra) byla těžce devastována nukleárními zbraněmi a téměř vylidněna, jak o tom vyprávějí eposy Mahabharata, Ramajana, Lhasský manuskript a mnohé další písemné tradice dávných národů. Skvělá civilizace Shanů a Nagolianů z Lyry, která v Asii zanechala trvalou stopu v toponymech obsahujících částici Shan a Naga, se sotva zotavila po prvé prohrané galaktické válce a dále se znovu začala úspěšně rozvíjet jako mírumilovné láskyplné souručenství Světla, bohužel nepoučena tragickými zkušenostmi nepřipravila se na možný nový útok sil Temnoty. A ten přišel opět znenáhla, přibližně před 117 000 roky. Z hlouby Galaxie se vynořily dva řízené asteroidy, které my dnes známe jako Lunu a Phobos. Každý z nich ve svém vnitřku vezl miliony hibernovaných klonovaných válečníků technokratické civilizace pocházející z α-draconis a Orion Empire, představující koncentrovanou sílu Temnot a absolutní negaci všeho, co tvoří páteř lidské civilizace. Nakonec byli poraženi a jejich kostry se dosud nacházejí v ruinách podpovrchových měsíčních měst. Zbytek přeživších Lyranů (Shanů, Nagolianů) odletěl do oblasti Plejád, protože Marsala a Země byly na dlouhou dobu neobyvatelné. Z Tiru po explozi zbyl pás asteroidů mezi dnešním Marsem a Jupiterem, ale rovněž velká troska Nimiru, jejíž oběžnou dráhu drakonští inženýři zlovolně naprogramovali tak, aby se periodicky po 6 115 rocích přibližovala těsně k Zemi a vyvolávala gigantická kataklyzmata, která by nedovolila souvislý rozvoj technicky zdatné a mírumilovné humanoidní civilizace v soustavě Sol. Až do tohoto okamžiku lze událostem porozumět. Zůstává však záhadou, proč bohové své nové lidstvo páté kalpy posadili přibližně před 60 000 roky na zdevastovanou a poničenou Zemi, aniž zabezpečili jeho ochranu před zásahy z vnějšku? Šlo snad o gambit ve hře mezi mocnostmi Temnoty a mocnostmi Světla, ve které nové lidstvo hrálo pouze podřadnou roli pěšáka? Nebo mocnosti Světla měly jiný plán a ten ztroskotal? Nebo mladé a nezkušené lidstvo mělo projít tou nejtěžší formou předpeklí třetí hmotné sféry (3D), aby v přímém střetu se všemi formami absolutní negace přinášené mocnostmi Tmy, představované zejména civilizací vysoce inteligentních predátorů ze systému α-draconis a s nimi spojenou negativní civilizací renegátských bohů (Markabianů a Deros z Orione Empire), se seznámilo s podstatou zla, temného vědomí, negace, utrpení i popření duchovní podstaty stvořeného světa? Mělo nové lidstvo (lidstvo páté kalpy) touto cestou porozumět beze zbytku povaze svého poslání v budoucím utváření světů? Na tyto otázky zatím nemáme uspokojivou odpověď; s

jistotou je dnes známo, že lidstvo vysazené na Zemi v roce 60 300 př.n.l. spolu se svými učiteli a mentory z modré mahátmovské civilizace Zenetae se stalo objektem různorodých manipulací ze strany mimozemských civilizací, které svoji intenzitou dosáhly vrcholu během posledních 5 500 let. Stopy těchto manipulací nacházíme u mnoha starých pozemských kultur uctívajících reptiloidní predátory (hady, ještěry), nebo monstrozní božstva zjevně nehumanoidního původu. Výrazné stopy v biblických spisech zanechaly manipulace prováděné po tisíciletí Elohim, především entita Jehowah (Hebrejové) či entita Aštar (Mezopotámie) či entita Gízanů (III.Říše). Můžeme snad z této skutečnosti soudit, že Strážci ze Zenetae podcenili či neměli dostatek sil čelit těmto vlivům, přestože postupně splynuli s lidstvem a přijali obětavě jeho osud během mnoha inkarnací? Je snad vliv 3D tak mohutný, že inkarnovaným Zenetanským mahátmům odebral jejich moc? Jak mocný byl vliv těchto manipulací vyplývá z neúspěšných avatarů (mesiášů) uskutečněných v tomto období dějin lidstva. Melchisedekh a Mojžíš podlehli manipulaci Jehowah do té míry, že svůj lid odvedli z Boží cesty na cestu chmurných omylů, ze kterých se vědomí Izraelitů dodnes neosvobodilo. Když Elohim nemohli ovlivnit vědomí Ježíše přinášejícího Novou smlouvu mezi Stvořitelem a lidstvem, přivedli jej na Golgotu. Když z jeho utrpení a odvahy se zrodil christianismus (křesťanství), opět do něj na Nikejském koncilu zaseli satanské semeno, které rozkvetlo v odporné středověké inkviziční procesy a bezuzdné pronásledování gnostiků a nekatolických křesťanských církví. Jediným úspěšným byl avatar Gautama Buddha, a lze dnes konstatovat, že buddhismus je ve své hluboké duchovní podstatě nesrovnatelně blíže Kristovu učení (čistému christianismu) než římská katolická církev. Vliv zákonů Elohim (Jehowah) zformoval v živé tkáni semitského národa arogantní, nepřizpůsobivé, netolerantní a povýšené společenství, jitřící své okolí k takřka animální nenávisti a zběsilému nepřátelství. I když Jehowah ovládli hebrejský národ, je to Pyrrhovo vítězství a je otázkou, na jak dlouhou dobu. Podobným způsobem přivedla entita Gizeh (Aštar) na pokraj záhuby německý národ a po neúspěchu s nacistickým Německem svůj zájem přenesla na USA. Bůh buď milostiv lidu Spojených států! Na těchto manipulacích se však nepodílely pouze vnější entity, ale i temné síly usilující po desetiletí a staletí o globální nadvládu (Ilumináti), jejichž vliv má těžiště především v USA (tajná vláda NSC, NSA, Rockefellerův trust atd.). Málokdo ví, že již počátkem třicátých let minulého století nabízela Andromedská rada USA a několika dalším technicky pokročilým státům technologii neomezené výroby čisté energie z energie obsažené v prostoru (energie vakua). Nabídka nebyla přijata s

odůvodněním, že by byla narušena zavedená kapitalistická ekonomická struktura USA, rozvíjející se na podstatě ekonomické kategorie zisku, jejíž páteří je těžba a zpracování ropy a fosilních paliv. Ve skutečnosti šlo o to, že by Ilumináti ztratili značně na svém vlivu uplatňovaném cestou nadnárodních společností zabývajících se těžbou a zpracováním ropy, uhlovodíkových plynů a dalších druhů fosilních paliv, především ale jejich řízenou distribucí. Tak lidstvo přišlo o čistý vzduch a vodu. Moře jsou zaneřáděna ropou a odpady z rafinerií, vzduch znečisťují exhalace z chemického průmyslu a elektráren, lesy hynou zalévány kyselými dešti a geometrickou řadou rostou počty dětí i dospělců trpících různými ekzémy, astmatem, rakovinou plic a podobně. Další pokus, během kterého se skupina podnikatelů ve Švýcarsku pokusila zahájit výrobu elektromotorů poháněných volnou energií prostoru (Morayových generátorů), rovněž neuspěl a skončil rozšlápnut botou" nadnárodního souručenství známého pod jménem Sedm sester (Sedm společností zabývajících se těžbou a zpracováním ropy), plně ovládaných Rockefellerovým trustem. Řada inteligentních lidí s vysokoškolským a vědeckým vzděláním tvrdošíjně odmítá byť jen možnost úvahy o přítomnosti zástupců mimozemských civilizací na Zemi. Zčásti je k tomu vede obava z potíží, které s sebou nese zkoumání neznámých jevů, jiní se obávají ztráty prestiže ve zkostnatělém vědeckém světě a s tím přímo spojeného ohrožení již pracně dosaženého postavení ve vážených a prestižních institucích. Jiní již cosi tuší, ale nemají dost odvahy nést vlastní kůži na trh", a tak se raději rochní v teplém blátíčku svého kaliště. Pak je tu nejnebezpečnější skupina těch, co vědí, znají a pracují v cizím zájmu na barbarských projektech a využívají k tomu i takové vědecké metody", které svého času byly nepřijatelné i pro otrlé nacistické a japonské vojenské výzkumníky. Tato skupina vědců",pracujících původně především pro skupinu MK-ULTRA ovládanou Ilumináty (dnes převážně pro Pentagon a tajné služby), se zabývala rozvíjením a testováním mimozemských technologií použitelných k ovládnutí vědomí a vůle lidí (R.H.I.C. EDOM, ELMINT, masovým zaváděným implantátů SBMCD, klonováním lidí atd.) kdysi nastoupila do vlaku řítícího se stále větší rychlostí k naprosto neznámé cílové stanici. A z tohoto rozjetého vlaku, jak se stále zřetelněji ukazuje, jsou na trať vyhazováni pouze mrtví. Ostatně hovoří se potají o tom, že to prý již nejsou ti původní lidé, ale jejich biologické klony s plně zmanipulovaným vědomím. Hovoří se o tom, že i někteří politikové a důležití státní úředníci některých mocností byli potají nahrazeni vlastními klony na první pohled fyzicky nerozeznatelnými od

originálu. Hovoří se o tom, že tyto klony se od lidí odlišují jen tím, že nemají lidskou auru, protože nemají ani astrální, ani duchovní tělo a duši, takže na rozdíl od lidí jsou jen roboty s omezenou životností a s mozkem řízeným biomikroprocesory. Kolem jejich hlavy mohou citliví lidé pozorovat pouze slabé bílé světlo pocházející ze vsazeného mikroprocesoru. Současná věda se ocitla na rozcestí a mnoho vědců (například Dr.H.lsabel z Public Hospital of Lexington, Dr.J.Delgada a Dr.L.J.Westa z University of Yalle, Dr.Ch.F.Geschicktera z kliniky Georgtownské university, Dr.Freye, Dr.J.F.Scapitze a další) si to zřejmě ještě stále neuvědomuje, protože uvažuje a koná způsobem nemajícím s humanitou nic společného. Jisté je, že do nejhlubších pekel vede vždy dobře schůdná přímá a široká dálnice. Únosy dětí pro získání biologického materiálu a výrobu krmení" pro inteligentní ještěry, znásilňování žen pro získání genetického zárodečného materiálu na doslova zhovadilé experimenty", skenování holografického obrazu lidského vědomí (elektronické pranímozku a úprava vědomí technologií R.H.I.C. EDOM), ukládání tohoto obrazu či manipulace s ním (technologie ELMINT) - i tomu se dnes říká věda". Byly vyvinuty takové psionické metody manipulace s člověkem a jeho vědomím, že na konci experimentu z člověka zůstává jen biologická troska - zotročený tvor řízený komputery, prostě elektronický zombie. Drakoni jsou závislí na používání endorfinů, které jim nahrazují vlastní neschopnost emociálních reakcí. Ovšem tyto endorfiny pro ně lidští vědci získávají z mozku promyšleně týraných lidí. Dospěl jsem k názoru, že není daleko den, kdy řada vědních oborů a mnoho dnes vážených vědců bude lidstvem považována za zhoubce a nepřátele lidstva. Ale nebudou to jen biologické vědy. Určité mocenské skupiny ve světě, dlící vzpomínkami stále ještě v období studené války, mají k dispozici technologie ovlivňování počasí. Těmi vyvolávají a řídí mohutné cyklony a tornáda, mění vzdušné a mořské proudy tak, aby docházelo ke katastrofickým situacím postihujícím rozsáhlá území toho, koho z nějakých důvodů chtějí trestat. Mechanismus vzniku abnormálních atmosférických situací, které stály na počátku nedávných katastrofických záplav na severní Moravě a v loňském srpnu v Čechách, je tak výjimečný již v oblasti bilance energie přítomné v té době v atmosféře, že to vylučuje jejich přirozený původ. Podle dostupných informací jsou zásahy do atmosféry sledující ovlivnění počasí prováděny jednak z povrchu Měsíce, jednak z družic a nových typů kosmických letounů pohybujících se na orbitách ve vysokých vrstvách atmosféry Země (Kosmosfery, Kosmosy 954 a 929 atd.). To vše, co píši, by bylo možno

považovat snad za fantasmagorii, kdyby na Měsíci neexistovaly základny, kdyby Rusové nevlastnili spinotorzní děla, částicové kanóny, skalární zářiče a další bizarní vysokoenergetické zbraně, kdyby nebylo fotografie náhodou pořízené P.McKrackenem při startu raketoplánu Atlantis v podvečer 18.února 2001. Na této fotografii je patrný paprsek skalární energie v rozostřeném (defokusovaném) modu, vycházející z povrchu Měsíce a protínající vlečku spalných plynů z pomocných raket (Obr.1). Když NASA s barnumskou reklamou a velkou slávou zahájila vesmírný program Apollo, odehrávalo se vše v pohodě a obdiv k výkonnosti této vědecké organizace a americké kosmické technologii neznal hranic. Rostl do okamžiku, než se ukázalo, že většina programu Apollo byla pravděpodobně kamufláží, mající zakrýt převody obrovských prostředků (více než 30 miliard dolarů) určených Kongresem na výzkum kosmu v rámci NASA, tajně na černé projekty" neschválené Kongresem. Větší část takzvaně vědeckého materiálu", údajně získaného v rámci projektu Apollo, byla ve skutečnosti získána na Zemi ve speciálně postavených kulisách (The Dark Side of the Moon Landings, autorů C.Petty, J.M.Collier a A.Swane). Mýtus amerického ovládnutí Měsíce byl poprvé narušen, když astronaut Neil Armstrong nechtěně prozradil novinářům, že se na Měsíci setkali nejen s Aliens, ale i s astronauty NSA pocházejícími ze Země, kteří disponují technikou převyšující možnosti NASA o stovky let. Po čase totéž znovu otevřeně přiznal v televizním pořadu týkajícího se programu Apollo. Jiní astronauti, znechucení obstrukcemi NASA vůči sobě a svým kolegům, odmítali mlčet, a tak hynuli podivným způsobem během podivných nehod. Temné síly (Ilumináti) stojící kdesi v pozadí vedení NASA se rozhodly všemi způsoby utajit, že Měsíc byl kolonizován mnoho let před prvním oficiálním příchodem astronautů NASA. Proč asi? Na veřejnost se nedostal ani zlomek informací o tom, že 27.září 1977 došlo k tajné, nicméně velmi krvavé, bitvě o Měsíc (Battle of Harvest Moon) mezi SSSR a vojenským výsadkem amerických Iluminátů (NSA), která skončila dobytím a obsazením deseti amerických základen, vybavených mohutnými infračervenými plynovými lasery zaměřenými na území SSSR a východní Evropy. Nic jsme nevěděli ani o křečovité snaze amerických Iluminátů (nazývaných novináři američtí bolševici") o odplatu cestou masivního napadení hlavních ruských základen a opěrných bodů nukleárními zbraněmi 21.ledna 1980. Údajně k tomuto útoku bylo použito 19 supermoderních speciálních válečných strojů Subcraft, spojujících v sobě oceánskou ponorku a strategický letoun (Subfighter), které prý pilotovali izraelští piloti(?). K nukleárnímu útoku nedošlo, protože byl včas

eliminován letkou ruských gigantických kosmických letounů (útočných kosmických základen) Kosmosfer a bitevních družic Kosmos pěrechvatčik 929 (Cosmos Interceptor 929). Dnes prý trosky Suncraftů leží na dně Bílého moře a severního Kaspiku. Americké letectvo a tajné služby vynaložily neskutečné úsilí na to, aby zakryly skutečnost, že uzavřely na počátku padesátých let tajnou smlouvu s Aliens (Deros, Aštar, Gízan), podle které jim poskytly možnost výstavby asi 80 podzemních základen v pouštních oblastech USA, většinu z těchto základen američtí technici astavaři vybudovali a propojili hustou sítí ultrarychlých podzemních vlaků (Subshuttles Maglev). Náklady šly do bilionů dolarů a o ně byla ochuzena sama americká ekonomika. Deros smluvně získali možnost provádět v omezeném rozsahu zkoumání lidí a odebírání orgánů dobytku, ale nikdy žádná omezení nedodrželi a vůči americkým oficiálním orgánům se chovají jako k vazalům. Když skupina 44 špičkových amerických, kanadských a australských vědců, spolupracujících s Deros v podzemních laboratořích v Dulce, odmítla pokračovat na bestiálních a nelidských biologických experimentech požadovaných Deros, byla pobita jako stádo ovcí a spolu s nimi i příslušníci Delta Force, kteří se je pokusili zachránit. Jak směšné a dětinské jsou pokusy našich skeptiků" odmítat a znevažovat nejen přítomnost Aliens na Zemi, ale i samu jejich existenci. Přitom ke konci 80. let byl již každý desátý Američan unesen a násilím podroben pokořujícím biologickým testům a experimentům, mnoho žen bylo násilně oplodněno a po čase jim byl nevyvinutý plod opět násilně odebrán. Spisovatelé a humanisté ve své dobře míněné naivitě lidstvo přesvědčovali, že mimozemšťané, se kterými se jednou setkáme, budou velmi technicky a eticky vyspělí, takže budou našimi učiteli a mentory. Kruté zkušenosti jsou poněkud odlišné; Aliens jsou pokročilými technokratickými rasami, vlastnícími velmi pokročilé vysoce sofistikované technologie. Jejich značná část ale ve skutečnosti představuje to nejhorší, co se ve Vesmíru kdy mohlo vylíhnout - bezcitné dravce s vysokou inteligencí. Co si s tím lidstvo počne? Současnou situaci lidstva bych přirovnal k tomu, s čím se setká turista, když náhodně převrátí kámen překážející mu v cestě a zírá překvapen na hemžící se množství povětšinou jedovaté žoužele. Zůstane lidstvo na to obracení kamenů a asanaci páchnoucích žump Vesmíru" samo, nebo má ještě opravdové přátele ochotné pomoci, o něž se může v nouzi opřít? Existuje řada informací pocházejících z různých zdrojů, proto je nezbytné je pozorně analyzovat, zda v sobě neobsahují zavádějící polopravdy či řízené lži. Za nejpřínosnější a nejoriginálnější lze považovat informace

pocházející z bezprostředního okolí Andromedan Council of the Federation of Light (dále Andromedské rady). Andromedská rada je svrchovanou ústřední vládou gigantického společenství ras a národů humanoidního i nehumanoidního typu, čítajícího 135 miliard bytostí z osmi galaxií. Tato vláda pověřila dvě bytosti z prastaré modré rasy Zenetae, aby navázaly kontakt s několika pozemšťany a předávaly jim mnoho velice závažných informací o skutečném dění a jeho pozadí, které zatím některé vlády před svými národy a lidstvem úspěšně tají. Mladší z bytostí jménem Morenae má světle modrou barvu kůže a je vysoké postavy. Obvykle vystupuje spolu s velmi starou bytostí menšího vzrůstu a téměř bílou barvou kůže, jejíž jméno je Vissaeus. Obě bytosti nejprve navázaly telepatický kontakt s několika pozemšťany, především s A.Collierem a V.Valerianem, ale později přešly na opakované osobní kontakty, při nichž informace byly předávány v angličtině během rozhovoru, protože telepatický kontakt v sobě skrývá určitá omezení. Záznamy z těchto kontaktů (A Lecture by Alex Collier, Chapter 1-7), které jsou citovány v bibliografii, jsem podrobil mnohonásobné systémové analýze v několika informačních úrovních a mohu potvrdit, že až na menší diskrepance jsou značně spolehlivé (80-85%), přesto doporučuji ke všem sdělením přistupovat s rezervou a dle dostupných možností si je důkladně ověřovat. Další informace pocházejí od anonymní vysoce postavené osobnosti, která si říká One Who Knows" (Jediný kdo ví). Pokud vím, jedná se o vysoce postavenou osobnost v šedé" části amerického establishmentu, které není lhostejný osud Ameriky a světa, jež je tajnou opozicí plánů Iluminátů. Poskytnuté údaje zpracoval editor Dr.P.D. Beter, ale vydání knihy zakázal americký establishment, proto je Dr. Beter převedl na formu Audioletters No.1-55", které rozesílal zájemcům v podobě audiodisků. Uvědomme si, přátelé, že jsme objektem gigantického gambitu a nechceme-li být pouhými obětovanými pióny", musíme vystupovat jako duchovně vyspělá a sebevědomá lidská rasa s vysokým intelektem, která ví o svém poslání na Zemi daném Stvořitelem a je rozhodnuta jej plnit. Naším heslem by mělo být: láska-přátelství-pravda-statečnost. Nenašel jsem zdaleka odpovědi na všechny otázky, přičemž mnohé z nalezených odpovědí mohou skrývat v sobě cílené dezinformace, jež se mi nepodařilo beze zbytku dešifrovat a ty by naše uvažování mohly podstatně ovlivnit. Nemohu zaručit naprostou pravdivost toho, o čem budu hovořit, ale já i čtenář máme vyspělý mozek, hlubokou schopnost analýzy a jsme schopni eliminovat i syntetizovat jednotlivé prvky této obrovské skládačky, aby byl nakonec výsledný obraz co nejdokonalejší a pokud možno i pravdivý.prosím čtenáře, aby mi prominul, že uvádím i informace svou

samou podstatou úděsně nelidské, leč ony existují a musíme se s nimi vyrovnat, aby nás jejich důsledky nakonec psychicky nesrazily na kolena. Se svobodnou myslí, hlubokou vírou v Boží spravedlnost a opírajíce se o nekonečnou Kristovu lásku, pojďme hledat pravdu o tomto světě, protože v tom je středobod a podstata našeho lidského údělu. Tato kniha volně navazuje na předcházející Temné mocnosti proti stezce draka. Hovoří se v ní o Drakonech, prastaré reptiloidni civilizaci pocházející ze soustavy α-drakonis, která se v dávných časech vzbouřila proti Stvořiteli a dnes představuje reálné peklo Vesmíru" nesoucí v sobě koncentrovanou negaci, bezohledný egoismus a soustředěné Zlo, proto je také nazývána mocností Temnot. Nechť si je čtenář neplete s Moudrými Draky Stvořiteli, kteří jsou posvátnými Nejvyššími Architekty sedmi stvořených světů. Těchto Moudrých Draků bylo původně osm, leč nejstarší z nich (Lucifer) se vůči Bohu Otci postavil do opozice a byl zavržen, od něj pocházejí zmíněné mocnosti Temnot a především civilizace a-draconis a Orion Empire (Greys). V historii pozemských civilizací hrají zřejmě velmi negativní roli i Elohim, kteří jsou elitou pocházející geneticky z humanoidní civilizace Lyry, jež se v dávných časech vzdálila mírotvorným ideálům své rasy a nastoupila cestu renegátské kolektivistické civilizace přinášející na svět vše, co jsme poznali pod botou německých nacistů.

II. Hvězdné děti Neexistuje nic takového jako vědecké myšlení a není žádný rámcový systém pravidel vymezující hledání pravdy, který by měl univerzální platnost. P.B. Medawara Hledíme-li na noční nebe jiskřící se bezpočtem hvězd, vstupuje pojednou do naší mysli pocit vnímání posvátného poselství, jehož podstatu nejsme schopni přesně objasnit. Přesto v nejhlubších sférách vědomí vnímáme jemné, přejemné vibrace, jimiž s naší duší hovoří jako srdce milující matky. Hovoří o tom, že tam, kdesi nezměrně daleko v jiskřivé hlubině temného prostoru, leží světy, které byly kolébkou pamatující zrození našeho plemene. Hudba pavučinově jemných vibrací probouzí spící hlubiny našeho prastarého vědomí, tohoto genetického daru pradávných předků a ujišťuje nás o pravdivosti našeho hvězdného původu i o nezrušitelném právu našeho návratu tam, kde nás naši otcové a matky poprvé láskyplně probudili do života. Jsme dětmi hvězd a nic na tom nezmění povrchní argumentace rozličných dialektických materialistů, arogantní pozérství skeptiků či pochybná evoluční teorie zavedených vědeckých autorit (darwinistů a neodarwinistů). V současné době nacházíme stále více stop a důkazů svědčících o tom, že dnešní lidstvo (Homo sapiens sapiens v. cromagnensis) nebylo na Zemi jako první, ale dlouho před příchodem lidí zde sídlily početné civilizace hvězdného původu, které staré mýty a báje nazývají Zep-Tepis (bohy dávných časů či prabohové Země). Dlouho se mělo zato, že jde jen o pohádkové zpracování představ našich předků, ale početné archeologické nálezy přesvědčivě dokazují, že vše je opravdu jinak. Evoluce, nebo stvoření? Darwin byl nesporně skvělý vědec, ale dopustil se té chyby, že se své úvahy ani nepokusil podrobit důkladné hloubkové analýze, které dnes říkáme systémová analýza. Již v jeho době bylo nalezeno mnoho vědeckých argumentů a artefaktů, které byly v přímém rozporu s jeho teorií evoluce druhů, podle níž má být člověk (Homo sapiens sapiens) nejvyšší a tedy i nejdokonalejší větví na evolučním stromu života pozemské Přírody. Podle darwinistů má být člověk nejdokonaleji vyvinutou formou savců. To darwinisté neochvějně stále tvrdí. Ale první vyvinutí savci a primitivní formy primátů (Plesiadapiforms) se na scéně evoluce objevili údajně až na

samém počátku třetihor (Paleocén, 65-54 milionů let) po zániku dinosaurů. V nedávné době byla v Číně nalezena zkamenělina údajně nejstaršího savce v hornině, které je přisuzováno stáří 125 milionů let, což znamená, že byl současníkem dinosaurů. Jednalo se o drobného hmyzožravce(?) podobného rejskovi, jeho váha se odhaduje přibližně na 25 g a délka na 14 cm. Ve svém díle O vzniku druhů přírodním výběrem Ch.Darwin dospěl k mylnému závěru, že hnací silou evoluce života je boj o přežití, ve kterém silnější vždy vítězí nad slabším. Moderní biologie a další vědní obory dospívají ale k opačnému názoru. Podle něho nikoliv egoizmus, soupeření a boj o prosazení jedinců téhož druhu mezi sebou a proti všem ostatním, je podmínkou přežití a rozvoje druhů. Ve skutečnosti je to mezidruhová spolupráce a komunikace, které vytvářejí podmínky zrodu a rozvoje života na Zemi. Tento postulát ale již v druhé polovině 19.století vyslovil Darwinův současník a teoretik anarchismu P.A.Kropotkin a vědeckými studiemi potvrdila současná americká bioložka Dr.L.Margulisová. Sám Darwin možná ještě nevěděl o existenci takzvaných Dino-trails (dinosauřích stezek), například v lokalitě Glen Rose, na nichž se souběžně v téže stratigrafické vrstvě vyskytují jak stopy různých druhů dinosaurů, tak i bosých a vzácněji i obutých lidských nohou. C.Dougherty, který věnoval mnoho energie a času výzkumu této podivuhodné lokality, zde nalezl jen během roku 1980 asi 125 otisků dinosauřích tlap a spolu s nimi přes 50 otisků lidských nohou. Mohl ale mít jistojistě informace o velkém počtu prastarých gravírovaných kreseb na kamenech a stěnách skalních kaňonů (Grand Canyon, Canyon 9 miles atd.) zobrazujících lidi a dinosaury, často v bezprostředním kontaktu. Jejich vzorky přiváželi do Evropy Španělé již od počátku 17.století a byly jako rarity uloženy v královském muzeu v Madridu. Některé kameny nesly kresby znázorňující pozorování nebe teleskopy, kresby operací srdce a mozku, přičemž obraz srdce byl tak přesný jako v současném chirurgickém atlasu. To, že některé gravírované kameny nesly kresby dinosaurů užívaných v roli domácích ochočených zvířat (Triceratops), nebo kresby boje lidí s dravými druhy (Tyrannasaurus rex) nebylo komentováno vědci jinak, než že se jedná o podvrhy (Obr. 2a-g). Kdyby antropologové, archeologové a vědci dalších oborů pojali zmíněné artefakty jako pravé a se vší vážností je prozkoumali, mohla být dnes věda mnohem dále v pohledu na skutečnou evoluci a původ člověka. Mnohým nalezeným artefaktům nebylo nikdy dovoleno spatřit světlo slunce a zůstaly úmyslně zapomenuty v neroztříděných depozitech muzeí uzamčených mnoha zámky, protože by zřejmě způsobily zhroucení onoho tak pracně vybudovaného chrámu Vědy a mnoho vědců by muselo uznat své mylné závěry a ohrozit svou tak

pracně budovanou prestiž. Několik namátkou vybraných příkladů selhání evoluční teorie mohou zavedení vědci snad považovat za útok na svoji proslulost, třebaže, přísně vzato, nejde o nic jiného než o opomenutí objektivního vědeckého přístupu k danému problému přesně tak, jak to požaduje vědecká etika. Tak například 3.června 1968 nalezl W.J.Meinster nedaleko Antelope Springs v sedimentární vápencové hornině 43 mil západně od města Delta (Utah, USA) zkamenělé otisky obutých lidských nohou dlouhé 32,5 cm a 11,3 cm široké. Stáří vápence geologové odhadli na 420 milionů let. V jedné stopě byl dokonce zkamenělý zašlápnutý trilobit, což by ovšem mohlo stáří tohoto artefaktu posunout mnohem hlouběji v čase - do periody kambria (50-540 milionů let), v níž vrcholil údajně rozvoj trilobitů (Obr.3). V lokalitě Glenn Rose nalezl C.Dougherty rovněž lidské stopy obřích rozměrů (délka 54,6 cm, šířka 20,3 cm). G.Adams z Glenn Rose se začal zabývat jako amatér geologickými výzkumy a v druhohorním vápencovém sedimentu nalezl dvě lidské kostry s velkými lebkami. Podle poměru délky velkých kostí a rozměrů kostry patřící ženě musela dosahovat za života tělesnou výšku kolem 210 cm. Přibližně z téhož období údajně pochází také zkamenělý otisk boty s profilovanou podrážkou, nalezený v kaňonu Fischer v Nevadě. Kdo se to v terénu budoucí Nevady a na bahnitém pobřeží prvohorního(?) moře procházel v době, kdy pozemští hominidi, považovaní evolucionisty za předvoj člověka, ještě neexistovali a měli se (podle darwinistů) objevit až v pliocénu (před cca 5-1,8 miliony let), tedy teprve za několik stovek milionů let? Nebo je všechno jinak? Je tu totiž jeden zdánlivě podružný problém, který vyšel najevo, když jsem se snažil zjistit jakými exaktními metodami bylo stanoveno stáří hornin, v nichž jsou otisky stop. Ukázalo se, že stáří těchto hornin bylo korelováno podle mezinárodně uznaných stratigrafických etalonů (chronostratografických jednotek) jednotlivých geologických ér, ale exaktní zjištění stáří hornin (ne jednotlivých nerostných krystalů!) se pravděpodobně nikdy neprovádělo, takže všechny údaje stáří hornin mohou být a také nemusí být pravdivé. Ale pokud údaje o stáří nejsou pravdivé, není dnes nikdo schopen odhadnout o jak velký omyl v čase se skutečně jedná. Relativní geologická datace je založena na obecně přijaté tezi, že na konci každé geologické éry došlo zákonitě k úplné výměně fauny a flóry, což znamená, že v druhohorních sedimentech nemohou být nalezeni zkamenělí trilobiti, ale pouze kostry dinosaurů a již vůbec ne zkamenělé pozůstatky prvních forem savců, kteří se jako drobní hmyzožravci objevují teprve v terciéru (paleocén, 65-54 milionů let). Zcela vyloučena má být možnost nálezu koster a dalších pozůstatků moderního sapientovaného hominida (Homo sapiens sapiens).

Tento předpoklad se stal základem, na němž bylo postaveno stanovení relativní datace jednotlivých geologických útvarů podle obsažených zkamenělin. Leč stalo se něco zcela nečekaného, z čehož současné darwinisty obchází děsivý přízrak možného zhroucení vědeckého systému evoluce života na Zemi, pracně budovaného tolika renomovanými vědci. Stalo se, že trilobita nacházíme ve stopě obutého člověka v druhohorním sedimentu, stopy a kostry dinosaurů spolu s pozůstatky Homo sapiens, mrtvoly dinosaurů vytahují překvapení rybáři ve svých sítích místo ryb, ve slojích druhohorního uhlí jsou nacházeny artefakty dosvědčující existenci dávné vysoce sofistikované technologie v době, kdy údajně lidstvo, podle darwinistů, ještě nemohlo existovat atd. Domnívám se, že stojíme na prahu éry, kdy mladá vědecká generace bude nucena na základě vyššího principu vědecké etiky přijmout nové důkazy o omylu a následující zhroucení schématu starého evolučního systému. Pak je jistě pouze otázkou odvahy a času, kdy nová generace vědců přijme základní tezi, že život nevznikl evolucí hmoty, ale byl stvořen. Ed Conrad uvedl v březnu 1996 na Internetu sdělení o nálezu části kostry a lebky Homo sapisens v antracitových slojích v Pensylvánii, jejichž stáří bylo geology odhadnuto na 280 milionů let. Jenže antracit vzniká i z hnědého třetihorního uhlí a dokonce z recentních náplavů dřeva, pokud bylo nějaký čas vystaveno působení tepla a tlaku (například v blízkosti aktivní sopky), přičemž rozdíly ve stáří mohou obnášet i více jak 220 milionů let. Oxforský antropolog R.Dawkins popsal podobný nález lidských kostí ve sloji karbonského uhlí. V roce 1971 bylo při zemních pracích v Dakota Sandstone ve vápencové hornině o stáří přibližně 140 milionů let, v hloubce asi 18 m, nalezeno několik ženských a dětských koster pojmenovaných Malachite Man", podle intenzivního modrozeleného zbarvení kostí. Šlo o kostry lidí stavbou těla velmi se podobajících dnešnímu člověku, ale výrazně větších rozměrů. Jak ukázaly analýzy, jsou kosti impregnovány nerozpustnými solemi mědi, ale nikde v okolí nálezu není po měděných minerálech ani stopy. Již v roce 1816 bylo u St.Louis (Mississippi Westufer) nalezeno několik stop bosých lidských nohou 28 cm dlouhých a 10 cm širokých, ve vrstvě permského sedimentárního vápence, starého údajně 270 milionů let. Podobný nález dokonale zachovalého otisku lidské nohy pochází z permských vápenců Nového Mexika, ale také z turkmenské osady Chodžapil-Ata, z pouště Gobi, ale i z okolí Koňské u slovenského Martina. Odlišný tvar lidských stop naznačuje, že existovalo několik geneticky odlišných typů lidí, jimž byl společný palec semknutý v jedné rovině s ostatními prsty, čímž se odlišuje Homo sapisens od ostatních hominidů.

Důkazy přítomnosti lidí na Zemi v samých ranných fázích jejího vývoje (pokud jsou geologické datace správné), jsou natolik jednoznačné a velmi početné, že je nelze prostě shodit se stolu a prohlásit za podvrh. Skutečnost je tedy jiná, než kterou nám namlouvají evolucionisté, neboť Homo sapiens sapiens, i když je zařazen do řádu savců, by podle těchto nálezů existoval de facto dávno před vznikem druhu vyspělých hominidů. Nikdo z vědců nedokáže vysvětlit tuto diskrepanci. Já si ve vší skromnosti dovolím nabídnout vysvětlení: Člověk, tento nejdokonalejší savec, byl stvořen vyšším vědomím (Bohem) před dávnými časy kdesi ve Vesmíru. Na Zemi byl přenesen již jako hotový a téměř dokonalý prototyp (univerzální matrice) člověka páté kalpy, kde byl jeho genotyp testován a dle potřeby upravován souběžně s genetickou matricí pozemské fauny a flóry tak, aby bylo dosaženo harmonické koexistence. Kolébka lidského druhu se tedy nachází kdesi daleko mezi hvězdami a hovoří se o tom, že touto kolébkou je planeta jménem Korendor. Pokud by evolucionisté (darwinisté, neodarwinisté) níže uvedené nálezy pojali s objektivní vědeckou vážností, museli by dojít k poznání, že jednotlivé evoluční éry ve skutečnosti nemají s evolucí života na Zemi zhola nic společného, protože jde pouze o etapy hledání a testování optimální matrice fauny a flóry pro Zemi, s předem danou dominancí lidského druhu. Jediné možné objasnění zmíněné diskrepance vyžaduje akceptovat objektivní skutečnost, že člověk není produktem evoluce pozemské fauny, ale stvořitelským dílem božské invence nejvyššího vědomí (Boha). Klasickým důkazem hovořícím ve prospěch této ideje je například etapa Ediacarské fauny (Vendian), která zcela vybočuje z evoluční linie darwinistů. Nezanechala po sobě byť jen slabou genetickou stopu, protože se zřejmě ukázala pro vývoj pozemské fauny a lidstva jako nevhodný výchozí bod. Je zřejmé, že testy probíhaly velmi dlouho, což uspokojivě vysvětluje časově i místně zdánlivě nemožné a nepřípustné nálezy lidských koster a artefaktů. Dlužno ale podotknout, že podstatou člověka není jeho hmotné tělo existující ve třetí až páté dimenzi, ale entita vědomí astrálního a duchovního těla, zakotvená v osmé dimenzi, odkud sestoupila do hmotného světa. Tato entita je ve své podstatě nesmrtelná (entita duchovního těla), pouze čas od času mění místo pobytu - hmotné tělo. Pochopení tohoto základního řádu stvořeného Vesmíru, jehož principem je evoluce vědomí vázaná na mnoho životů hmotných těl (princip reinkarnace), umožní pochopit samotný vnitřní význam této evoluce, kterým je vývoj a vyzrání duchovního vědomí entity, jehož prvý stupeň se odehrává právě ve hmotném světě 3D. Vědomí existence sebe

sama je vloženo do všech živých bytostí, ale v různém stupni zhuštění; nejmenší je například u améby a nejvyšší u inteligentního člověka. Toto vědomí, které je ovšem jen malou částí lidské entity, mnozí považují za podstatu člověka dlícího v tomto světě, ale ono hmotné vědomí" je pouze mostem umožňujícím propojení s vědomím astrálního a duchovního těla. U lidí prozřelých, kteří porozuměli karmickým zákonům a podstatě poslání člověka v hmotném světě, je tento most pevný, takže obě části vědomí jsou neustále pevně a harmonicky propojeny. U většiny lidí tomu tak není a pokud nedojdou k poznání nutnosti opravy tohoto mostu a neopraví jej, pohybují se stále v nekonečném kruhu zrození a zániku, neboť svůj život v hmotném těle považují za vrchol vlastní existence, která končí smrtí. Když hovoříme o evoluci člověka jako druhu, nutně musíme oddělit evoluci hmotného těla a evoluci vlastní entity nesené astrálním a duchovním tělem. Jestliže duchovní tělo bylo stvořeno Bohem (Stvořitelem, Nejvyšším architektem), který do něj vložil svou sekvenci-duši, pak astrální tělo je dílem bytostí ve vyšším stavu vědomí, které stvořil Bůh jako své pomocníky archanděly (Moudré Draky). Kamenem úrazu se však stalo stvoření hmotného těla pro člověka, vhodného pro vložení astrální a duchovní entity. Stvořitel ponechal níže postaveným duchovním bytostem (Lhaům, Andělům) značnou míru kreativní svobody pro výběr koncepce a zkonstruování" hmotného těla člověka. Vznikly dvě koncepce a dvě skupiny tvůrců. První koncepce byla založena na principu, který by bylo možno nejlépe nazvat sapientace vybraného zvířecího druhu", přičemž vzniklé polidštěné zvíře s omezeným vědomím a omezenou svobodou osobnosti mělo sloužit svým tvůrcům spíše jako otrok a voják. Druhá koncepce vycházela z toho, že astrální a duchovní entita se může vyvíjet pouze v hmotném těle, které bude schopno s ní harmonicky splynout v jedinou osobnost po dobu existence hmotného těla. Dvě radikálně odlišné koncepce vyvolaly i dva radikálně odlišné postoje jejich zastánců, kteří nebyli schopni nalézt nejlepší řešení ve vzájemné spolupráci. Odlišné postoje nabývaly postupně stále militantnější formu, až nakonec přešly ve dvě velice krvavé galaktické války, během nichž prvotní příčina neshody ustoupila v zapomenutí a cílem se stalo potření protivníka. Problematika tohoto vesmírného souboje koncepcí je natolik složitá a plná tajemství, že dnes můžeme porozumět jen některým aspektům tohoto střetu, které se promítají do dnešního času. Hlouběji jsem se otázkami stvoření a sapientace zabýval v knize Stezka Draka a Poutníci do země andělů. V roce 1983 byl ve staré kolekci fosilií, pocházejících z ostrova Axela Heiberga (Kanadská Arktida), nalezen zkamenělý prst (ukazovák), délky

cca 15 cm, tedy asi o 30% větší než je průměrná velikost téhož lidského prstu. Dr.C. Baugh z Cretaceus Evidence Museum určil pravděpodobné stáří této lidské fosilie na 100-110 milionů let(?). Fosilie nese nyní evidenční číslo DM93-083. Některé prameny ale uvádějí, že tato lidská fosilie byla nalezena v oblasti Paluxy River, což je pravděpodobně omyl. Na zkamenělině je dobře patrný nejen nehet, ale na lomu i jednotlivé vrstevnaté porézní struktury kosti, žil, nervových propojení, epidermu a kůže (Obr.4). Jedné překvapivé skutečnosti si zatím nikdo nepovšiml. Prst totiž postrádá byť jen stopy biologického rozkladu tkání, jako by podlehl petrifikaci bezprostředně po oddělení od těla - nebosnad v té době ještě na Zemi neexistovala rozkladná mikroflóra? Tento problém má však ještě další nečekanou rovinu, ke které se ještě vrátím, protože je v úzkém vztahu i k problému existence zkamenělých stop. Spolužití lidí a dinosaurů Nálezů kosterních pozůstatků Homo sapiens na americké pevnině je popsáno velké množství, bohužel často v časopisech či novinách místního významu, takže do období prudkého rozvoje informační technologie Internetu byly nedostupné. Z oblasti Evropy a Asie je takových nálezů poskrovnu, což mají pravděpodobně na svědomí kataklyzmata vyvolaná cyklickými kontakty Země s Nimiru, především v období posledních 25 000 let (21 794 př.n.l., 15 679 př.n.l., 9 564 př.n.l. a 3 449 př.n.l.), během nichž řádění živlů většinu starých lokalit zničilo. Svoji roli hrály i časté války, invaze přemnožených nomádů, militantních náboženských fanatiků, řádění středověké katolické inkvizice, ale i hloupost a omezenost mocnářů. Dodnes nevíme, jaké historické poklady a artefakty skrývají vatikánská depozita, kam bylo mnoho katolické církvi nepohodlných či nebezpečných" artefaktů a manuskriptů tiše uklizeno. Americká pevnina byla toho všeho téměř ušetřena, až snad na případy vášnivého ničení všeho, co připomínalo staré doby, jímž se tak zaujatě zabývali misionáři nejkatoličtější evropské země - Španělska. Přehled o nálezech starobylých artefaktů a především koster obrů podává ve své knize Lost Cities of North and Central America, D.H.Childress. Nálezy koster obrů vysokých více jak 215 cm v ruinách prastarých pevností v lokalitách Williamson County a White County v Tennessee v roce 1821 zmiňuje v málo známé knize J.Haywood. Již v polovině roku 1800 popsal J.N.DeHart nálezy koster lidí velmi vysokého vzrůstu v hrobech na lokalitách Rutland a Rodman (stát New York). V roce 1877 W.H.R.Likins nalezl obří lebky při výkopových pracích v areálu města Kansas City, G.W.Hill objevil v lokalitě Ashland

County v Ohiu obří skelety lidí, kteří byli vysocí kolem 280 cm. Další kostry byly nalezeny při zemních pracích nedaleko Brewerswille v Indianě (Indianapolis News, 10.listopadu 1975). St. Paul Pioneer Press z 23.května 1883 uvádí nález deseti koster lidí obřího vzrůstu ve starém pohřebišti v lokalitě Waren v Minnesotě. American Antiquarian v6, 133f, 1884 zaznamenal nález kostry dlouhé asi 230 cm v pohřební komoře vysekané v masivním pískovci v místě zvaném Kanawha County v západní Virginii. Týž časopis o rok později (v7, 52f,1885) upozorňuje na nález další kostry obra, vysokého asi 220 cm, ve velké jeskyni u Gattersville v Pensylvánii. Časopis St. Pauli Pioneer Press z 29.července 1888 otiskl bez podrobnějších informací zprávu o tom, že v Minnesotě bylo nalezeno sedm koster obrů dlouhých 210-240 cm. St. Paul Globe ze dne 12.srpna 1896 přinesl informaci o nálezu kostry obra na farmě Beckley u Lake Koronis a dalších neúplných koster na Moose Island a v Pine City v Minnesotě. V roce 1911 bylo nalezeno hledači guana v jedné jeskyni u města Lovelock v Nevadě (112 km severovýchodně od Rena) několik mumií obrů s rudě zbarvenými vlasy o výšce mezi 200-240 cm. Tato lokalita bývala v minulosti posvátným místem Indiánů kmene Piute, kteří ji pojmenovali Si-Te-Cahs (Pohřební místo bohů). Vedle mumií zde byly nalezeny i lebky a části skeletu, včetně dalších artefaktů. Lebky se odlišují od lebek současných lidí především velikostí (výška 36 cm). Review Miner ze dne 19.června 1931 upozorňuje na další dva nálezy obřích koster v lokalitě Lovelock, jedna kostra vysoká 250 cm byla zabalena do hmoty připomínající pogumované plátno, druhá měla výšku přes 300 cm. Tentýž deník ze dne 29.září 1939 informuje o nálezu kostry člověka vysokého asi 220 cm na farmě Friedman u Lovelocku. Tato velká četnost nálezů v okolí Lovelocku zjevně upozorňuje na značnou hustotu osídlení této oblasti v dávných časech. V roce 1965 byla nalezena lidská kostra vysoká přes 250 cm ve skalním hrobu u Holy Creek ve východním Kentucky. V tomto výčtu jsem zaznamenal pouze část z početné řady nálezů obřích koster v Severní Americe, přesto se domnívám, že to stačí na ilustraci pravdivosti bájí původních indiánských kmenů, které vyprávějí o tom, že tento kontinent byl v dávných časech obýván početnou rasou lidí obřího vzrůstu. Lidé obřího vzrůstu však v dávných časech existovali i mimo kontinent Severní Ameriky, především v Mexiku (obří skelety vyšší než 250 cm), v Ekvádoru ( Pohřebiště bohů" objevené P.Vacou), v Peru na úbočí hory El Augustino (v jeskyni pohřbeno devět obřích koster). V izolovaných refugiích tito obří lidé zřejmě přežívali po mnoho generací, protože se žijícím potomkem lidu obří rasy se v roce 1520 u San Juliane

setkal i Fernando Magellan. Admirál Byron při návštěvě stejné oblasti v druhé polovině 18.století zaznamenal do deníku setkánís celým kmenem obrů čítajícím několik stovek jedinců. Byron si zapsal, že obrům sahali hlavou sotva do pasu. Lopéz de Gómara zapsal vyprávění honduraských indiánů o obřích příslušnících jednoho indiánského kmene, kteří nepotřebovali v boji ochranné přilby, protože jejich silné lebky žádná zbraň neprorazila. V hrobě nedaleko řeky Humay byla nalezena část lebky jednoho z těchto obrů, jejíž lebeční klenba měla tloušťku 13 mm. Dále byla nalezena holenní kost odpovídající člověku, který by za života měl výšku kolem 3 metrů. Podle řady nových kosterních nálezů bude zřejmě objektivně nutné připustit, že v dávných časech (ale jak dávných?) Zemi obývali nejen lidé obřího vzrůstu, ale i lidé stejného či nižšího vzrůstu jako současní lidé. Jako příklad uvádím kosterní nález bohů z Choluly, k němuž došlo při průzkumu sítě úzkých chodeb v pyramidě v mexické Cholule, asi 140 km jihovýchodně od Mexico City. Chodby s četnými bočními výklenky zřejmě sloužily jako posvátné pohřebiště, podobně jako podzemní prostory některých starých evropských a asijských klášterů. V jednom z výklenků byly nalezeny kostry muže a ženy, jejichž výška byla odhadnuta přibližně na 150 cm (Obr.5). To samo o sobě by mnoho neznamenalo, protože domorodé populace Mexika mají vesměs menší tělesnou výšku než Evropané a Američané. Překvapivý byl tvar a objem lebek těchto dávných zemřelých. Oba měli balonovitou lebku odpovídající typu D" (viz níže), s obsahem mozkovny cca 1600 cm 3 (Homo sapiens sapiens má obsah mozkovny v průměru pouhých 1400-1450 cm 3 ). Další podivností byla vyšší porozita kostí, která celou kostru činila mnohem lehčí, než je tomu u lidského skeletu. Když jsem studoval fotografii nálezu, uvědomil jsem si, že tyto kostry mi připomínají cosi, s čím jsem se již dříve setkal. Posléze jsem si vzpomněl na ságy Kot-Sunů. Hvězdné děti osidlují Zemi Malý vymírající kmen Kot-Sunů, sídlící na umělých ostrovech z totorového rákosu na jezeře Titicaca, udržuje po mnoho pokolení tradici svého příchodu na Zemi ještě v době šera, tedy v době, kdy se původní Slunce měnilo v rudého obra. Jak vyplývá z mytologie mnoha starých národů, byli bohové obývající v té době Zemi touto skutečností zaskočeni a museli přikročit k výměně prvotního Slunce (Slunce 1) za jinou mladou hvězdu z oblasti Siria. Ságy afrických Dogonů dokonce toto nové Slunce (Slunce 2) uvádějí jménem a dále popisují, že Slunce-rudý obr se asi 600

let po přemístění změnilo v novu a zůstal po něm zbytek-bílý trpaslík o průměru 41 000 km s hmotností Slunce Sirius B, kterého Dogonové znají pod jménem Digitaria. V roce 1857 byl v pohřební síni objeven masivní sarkofág, na jehož víku byla zobrazena egyptská bohyně Nút jako stvořitelka hvězdné oblohy. Nad její hlavou je umístěno nové zářící Slunce (Slunce 2), nad tímto Sluncem je zobrazena nebeská bárka odvážející původní Slunce (Slunce 1) pryč. Tuto událost zaznamenal pradávný rytec i na hraniční babylónský kámen jako dvě slunce s Měsícem, přičemž Slunce umístěné vpravo vyzařuje málo světla a jiný druh paprsků znázorněných vlnovkami (infračervená radiace typická pro rudé obry). Ságy Kot Sunů tvrdí, že předkové Kot-Sunů nebyli lidmi, ale bytostmi, jimž dala na Zemi život Velká Pramatka Oriana (Orejona) v éře Chamacpacha (Pachachamac). Oriana pocházela z civilizace žijící převážně ve vodě, protože její planeta prý téměř neměla souše. Po příchodu na Zemi dala život (oživila?, porodila?, stvořila?) 70 prapředkům Kot-Sunů, kteří se svými potomky postavili řadu kamenných měst jako například Inti Huahuan Haquis (Tiahuanaco) či Taotoomu. Od lidí se lišili modrou barvou krve (krevním barvivem obsahujícím komplexně vázanou měď), dlouhou hlavou, menším vzrůstem, dlouhými končetinami se čtyřmi prsty. Původně prý nedýchali vzduch, ale používali dýchací orgán podobný rybím žábrám. Vypadali prý přesně jako reliéfy postav na Bráně Slunce v Tiahuanacu a skulptury hlav na stěnách některých staveb (Kolosasaya). Kamenné reliéfy zobrazují bytosti mající na tváři jakési čtvercové či kulaté krytky, které amerikanisté považovali za slzy a podle nichž je pojmenovali plačící bohové". Některé postavy na reliéfech však tyto krytky na tváří nemají, a tak jsou patrné dva velké oblé otvory vedoucí do vnitřku obličeje těsně vedle masivního nosu, který nemá vstupní nozdry (Obr.6a,b). Těmito otvory mohla být vedena voda do žaberních dýchacích orgánů během života ve vodním prostředí, což by ukazovalo na to, že tyto bytosti byly obojživelníky, o nichž ságy hovoří jako o sirianských Annedotech. Kot- Sunové byli spolu s Čipaji součástí velkého kmenového svazu Pukina, který byl později novými příchozími vytlačen z Peru do Altiplana. Aymarské kmeny Kot-Suny nazývají Urua" (uru=aymarsky pavouk"), protože jejich totemovým zvířetem byl pavouk. Tyto kmeny se považují za potomky nejstarších lidí nazemi, ale dnes jsou velmi silně geneticky smíseni s Aymary a dalšími domorodými entitami Altiplana, jejichž DNA naprosto převládá. Další nález kosterních pozůstatků s balonovitou lebkou (typ D") pochází z hrobu nalezeného před 60 lety v komplexu chodeb ve skalním hřbetu asi 165 km jihozápadně od Chihuahua v Mexiku a lebka vešla ve

známost jako lebka Starchild" [http: //www.starchildproject.com]. Spolu s ní byly nalezeny další dvě lebky, které patřily pravděpodobně míšencům se současným člověkem (Obr. 7). Lebka Starchild má řadu shodných znaků s lebkami malých mimozemšťanů (Dows). Od lebky současného člověka se odlišuje výrazně větším obsahem mozkovny (1 600cm 3 ) a neobvykle nízkou hmotností cca 454,4 g (lebka Homo sapiens má hmotnost v průměru 998 g). Při hledání zlatých žil v pohoří San Pedro v září 1932 objevili dva prospektoři F.Carr a C.Main asi 100 km jihozápadně od města Casper vchod do podzemní soustavy chodeb, který končil v jeskyni o rozměrech 4,5 x 1,2 m. Stěny jeskyně pokrývaly podivné kresby provázené neznámým písmem a na kamenné desce ležela zpola rozložená mumie bytosti, vysoké přibližně 35 cm, mající opět neobvykle velkou pravidelně vyvinutou balonovitou lebku typu D" (L. A.Fischinger). Mumie vešla ve známost pod jménem trpaslík z Wyomingu" (Obr.8). Dr.H.Shapiro (Museum of Natural History, USA) po důkladném studiu mumie dospěl k závěru, že bytost zemřela ve stáří asi šedesáti let. Oproti tomu výsledky rentgenového snímkování mumie, které uskutečnil prof. G.Gill z Antropologického oddělení University Wyoming v roce 1979, svědčí ve prospěch teze, že se jedná o nedospělého jedince jakési neznámé staré rasy, který zemřel na postižení nemocí známou jako Anencephalie. Při této nemoci však je obvykle lebka vyvinuta výrazně nerovnoměrně (je značně šišatá), což v případu mumie nebylo pozorováno. V řadě bájí indiánských kmenů je však vzpomínána existence jakési staré rasy trpasličích lidí. Tato rasa měla přijít z Vesmíru a byla údajně velmi technicky vyspělá. Trpaslík z Wyomingu si zatím tajemství původu uchovává a o jednoznačných závěrech bude možno diskutovat až po analýze DNA, určení stáří a antropologických znaků. Jestliže otázka existence prastarých ras na Zemi je dnes již mimo diskusi, zůstává nadále tajemstvím, o jaké rasy šlo a odkud vlastně pocházely? Prabohové Země Erich von Däniken byl zřejmě první, kdo ve svých knihách upozornil na prazvláštní staré lebky vystavené v muzeu peruánského města Ica. Jeho informace vzbudila velký rozruch a nakonec i sám autor přijal teorii amerikanistů, že tyto lebky jsou výsledkem umělé deformace hlav v dětském věku, prováděné v rámci jakýchsi blíže neznámých rituálních obřadů. Tyto lebky, známější jako peruánské lebky", pocházejí z rozsáhlých pohřebišť na pampě Nazca, přibližně 17 km severně od města Nazca, v okolí archeologické lokality Cahuachi, která byla centrem zaniklé