3 2010 L E Z E C K Ý Č A S O P I S Woods on the Stone The Bugaboos Petr Slanina Sto klokočských kotlů Magický les Piolets d Or Lajna Hyperbohrea Petrohradské PADání Ama Dablam Mirek Trubač Schwarz Josef Nežerka ROČNÍ PŘEDPLATNÉ 365 Kč 69 Kč 3,29 / 99 Sk 1
CONTENTS OBSAH Editorial We asked Co-mix Daniel Woods. He started to climb when he was five. Nowadays he made 8C+. Forget Camp4, all the crowds, rules and rangers! Bugaboo and Applebee Camp, that s wherethe freedom is! Petr Špek Slanina became a legend amnog sandstone climbers. An effigy. Maja Vidmar made Humildes pa casa 8b+ (Spain), on sight. Translation of the route s name: Humbles stays home. Apposite, right? Fontainebleau never-boring Mecca of all boulder-lovers. The best mountain ascents in the last year as seen by the international jury of the famous Golden Axe. New route at Hochswab made by Švihy brothers. Slackline first steps. The biggest open air boulder session in Czech. Ama Dablam about one fulfilled dream. The Windows Expedition, or What the climbers really are like. An remembrance of Mirek Schwarz. 40 years ago one of the worst tragediest in the history of czech mountaineering did happen.. In our shops. Learn how to train better. Some climbing tips. Interesting books. High Tatras walls Kriváň (2.494 m). Climbing gear how the gear is tested. Go for it. An effigy of Josef Nežerka (part 1). Competitions. Epilogue. Úvodník 2 Martin Stolárik Zeptali jsme se... 2 Komiks 2 Vojtěch Dvořák Woods on the Stone 4 Martin Stolárik Divoce drsný a nádherný The Bugaboos 6 Gerhard Shaar Sto klokočských kotlů 12 Petr Hejtmánek Maja Vidmar Skromní zůstávají doma 17 B.K.G. Magický les 18 Filip Švejcar Piolets d Or 20 Martin Stolárik Hyperbohrea příběh jednoho prváče 22 Švihybuam Lajna 25 Kolouch Petrohradské PADání 28 Petr Resch Ama Dablam nejtěžší via ferrata 32 Jan Vesták Expedice Okna 40 Pavel Roháček Mirek Trubač Schwarz 42 Petr Bořil Alpamayo 45 Milan Habaš Na pultech 46 Mučírna 48 Martina Patzelová Odsedka 49 Janek Bednařík Zajímavé knihy 49 redakce Tatry 50 Jozef Gurník Matroš jak se věci testují 51 Singing Rock Team A jdi... 52 Martin Stolárik, ČHS Pepíno 54 Martin Krejsa Závody 60 Z. Holo, P. Payne, Z. Hák, J. Doubek, M. Danko Hovory z Montany 64 Tomáš Roubal Adam Ondra, Lístek na věčnost 8B, Petrohradské PADání foto: Karel Heger
ÚVODNÍK Martin Stolárik Ráno jako každé jiné za poslední dva týdny co jsem doma. Na gauči za mnou kojí má drahá polovička naši půlroční krásku a já, s pravou nohou nataženou na stole před sebou, zase poslouchám nářky, že jak jen rozlepím ty svoje oči a vylezu z postele, už zase sedím u toho zatraceného počitadla. Trpělivě té své starší holce snad po sté vysvětlím, že to A jdi se prostě samo opravdu nenapíše a dál při ranním čaji brouzdám po světové informační síti a hledám kdo kde co nového vylezl. Nejdřív běžné lezecké weby z celého světa, sem tam se objeví i něco, co stojí za to, to pak uložit, nadpis a odkaz do texťáku k dalšímu zpracování a surfuje se dál. Pak přichází na řadu osobní stránky těch lepších. Zastavuji se i na návštěvě u Džonyho a... zdržuju se o něco déle. No to snad není pravda. On už byl letos v Melu! Kdy to proboha vůbec stihl? Hltám dychtivě každé písmenko a slintám nad fotkama. A na konci větička, že prý mu pod rukama začíná doutnat klávesnice a další pokračování zas někdy příště. Mně nic nedoutná. Jen můj smutný pohled sklouzl z nádherných hladkých ploten Qualida k pravé noze obložené ledem. No alespoň že už mi včera doktor vyndal z toho kolena stehy a ty čtyři centimetry svalové hmoty, které mi na tom lýtku chybí, snad nějak na rotopedu naženu. Jen ty plánované tři týdny v Chamonix holt letos nevyjdou, zvláště pak když se mi v tom zatraceném kloubu můj osobní ortoped chce šťourat ještě jednou na konci léta. Že prý krom menisku i přetrhané vazy. Ale přece nebudeme brečet nad rozlitým mlékem, zvlášť když už je půlka utřená. Ony snad i ty povodně u nás na Ostravsku nebudou nakonec tak žhavé, jak to ze začátku vypadalo, a navíc, ono se to rehabilituje s nafukovacím balonkem mnohem líp, když venku padají trakaře, než když je azuro a všichni známí jsou na Súlově. Nějaké skalky se letos určitě stihnou, třeba i ta větší stěna v Dolomitech klapne, a kdyby ne, na Lysou určitě s holkama ten kočárek vytlačím. A že jsem si chtěl dát letos k třicátinám nějaký ten výlet do Číny nebo Yosemit? Nevadí. Ona i taková generálka pohybového aparátu není na škodu a příští rok si to určitě vynahradím. Musím! Už si to slibuju aspoň pět let, a když to tak půjde dál, tak další Yosemity si budu nadělovat ke čtyřicítce. A to levé koleno taky pořád zlobí... ANKETA Co nejradši děláš, když venku prší? Nejradši lezu někde pod převisem. Je to vždycky taková zvláštní atmosféra, když lezeš a kousek za zády slyšíš prudký dešť. Když zatečou převisy, nedělám rád vůbec nic, jsem v depresi. I když teď v závodní sezóně je to o důvod víc jít trénovat na stěnu. Adam Ondra jeden z nejlepších lezců v doposud známém vesmíru Manikúra, pedikúra, kosmetika, kadeřník... anebo že bych šla raději na stěnu? :-) Lucie Hrozová ledolezkyně To je naozaj aktuálna otázka do tohto hrozného počasia. Tak trochu pooddychujem, čítam práve Messnerove Veľké steny, zaujímavé, s kopou chýb o českom a slovenskom horolezectve. A rád vyrazím aj do Vertiga na umelú stenu, aj takéto lezenie ma baví a nie je to pre mňa len tréning. Ale radšej keby už prestalo pršať. Igor Koller významný slovenský horolezec 2
Woods on the Stone Nedalo mi to a vypůjčil jsem si heslo, které jsem viděl na jednom koncertě Stounů na vlajce v kotli. Stačilo přidat s a jak to na koncertě přesně vystihovalo kytaristu legendární kapely, tak to tady vystihuje fenomenálního lezce a hlavně bouldristu Daniela Woodse. Daniel začal lézt se svým otcem, když mu bylo 5 let. Postupně se přidala i sestra a matka a v celých Státech jsou známí jako lezoucí Woods Family Steve, Carol, Amanda a Daniel. Lezení se Daniel věnuje už víc jak 15 let a během té doby stihl za svou vášní procestovat skoro celý svět. I když tráví čas raději v přírodě s přáteli při řešení těch nejtěžších boulderových problémů světa, objevuje se i na soutěžích světového poháru v boulderingu, kde se mu už podařilo získat jednu bronzovou a jednu stříbrnou medaili. Přestože je Daniel známý hlavně jako bouldrista, má na svém kontě i spoustu hodnotných přelezů s lanem až do obtížnosti 9a. Mezi ty nejznámější určitě patří Necessary Evil ve Virgin River Gorge, což bylo první 5.14c (8c+) v Americe nebo například Livin Astro (5.14c) v Rumney. Během své cesty po Evropě vylezl v Rodellaru Los Borrachos del Mascun (8c+) a spousty těžkých bouldrů ve švýcarských oblastech. V roce 2007 byl za své výstupy mimo jiné nominován na Salewa Rock Award. Naposledy se do pově- 4
domí širší lezecké veřejnosti dostal letos na začátku roku po přelezení údajně nejtěžšího bouldrového problému světa The Game (8C+), který se nachází v Boulder Canyonu v Coloradu. Tento projekt mu zabral celkem 17 pokusů rozložených do dvou let. A když Daniel boulder ohodnotil 8C+, tak asi ví, o čem mluví, protože přelezu The Game předcházel přelez jednoho z nejtěžších bouldrů v Huecu Tanks Terremer (8C) od Freda Nicola a ani ne měsíc poté přidal opět v Hueco start ze sedu k boulderu Esperanza (8B+), čímž vznikl nový problém delší o 6 kroků a Daniel jej pojmenoval výstižně Desperanza (8C). Lezení je, jak sám Daniel říká, jeho životní posedlostí. Zatím je sice ještě mladý a stejně jako u našeho Adama Ondry si jen málokdo troufne odhadnout, co v budoucnu tento nadaný lezec ještě vyleze, ale dá se předpokládat, že rozhodně bude patřit mezi tu světovou špičku, která bude sportovní lezení a bouldering posouvat v obtížnosti stále dál. text foto Martin Stolárik Alex Messenger 5
CLIMB THE WORLD Autor článku ve čtvrté délce Mc Tech arete 5.10a Crescent Spire 6
Divoce drsný a nádherný THE BUGABOOS Jméno této oblasti pochází z dob zlaté horečky. Ty časy jsou už dávnou minulostí, ale přesto sem každé léto přichází lidé ze všech koutů planety, aby hledali své štěstí. To, co hledají, ale není materiální bohatství, nýbrž svoboda, nové výzvy a dobrodružství v této divoké a nádherné krajině. Rakušan Gerhard Schaar je jedním z nich. Když jsme odbočili z hlavní cesty, cedule nám jasně oznámila: Bugaboo Provincial Park. Je to vůbec pravda? Nic nenasvědčuje tomu, že jedna z nejlepších severoamerických lezeckých oblastí by měla být blízko. Jména jako Becky Chouinard, Východní hřeben na Bugaboo Spire nebo Sunshine Crack rozezní zvonek v mozku každého amerického či kanadského lezce. A ledovce? To si snad děláte srandu! Pouze stromy všude kolem a žádné opravdové hory k vidění. Celých dalších 42 kilometrů lesní cesty se jenom divím. Mou naději při životě udržují jenom všechny ty prostřílené dopravní značky. Rozhodně se vzdaluji civilizaci. Proč jsou rozstřílené a o co tu ve skutečnosti jde, však takovému odpadku z Evropy, jako jsem já, vůbec nedochází. Ale jsem si jistý, že nějaký dobrý důvod to má. Důvod skrytý v hlavách divně se dívajících, vousatých mužů s ošuntělými baseballovými čepicemi, kteří nás nebezpečně rychle míjí v protisměru ve svých zchátralých pick-upech. Jestli je vám pojem venkovský balík příliš proti srsti, doporučuji podniknout stejnou cestu. Určitě změníte názor. Asi deset minut poté, co začnete docela vážně uvažovat o tom, že hledáte nějaký jiný Bugaboos v Britské Kolumbii, projedete zatáčkou a tady jsou! Jakmile jsem uviděl žulové věže na konci ledovce, došlo mi, že všechny ty historky, které jsem slyšel, musí být pravdivé a skutečně jedu vstříc velkolepým zážitkům. A opravdu, asi o týden později jsem přesně věděl, o čem všichni ti lidé mluvili, když říkali věci jako: Hej, musíš jet do Bugs, je to tam divoké a stěny mají až kilometr! nebo: Člověče, je tam spousta nádherného lezení, ačkoliv to může být i docela drsné místo. či: Zasr kemp Camp4, všichni ti lidé, pravidla a rangeři! Bugaboo a Applebee Camp, to je to pravé místo, kde je ještě svoboda! Gerhard Schaar na vršku Snowpatch, v pozadí Bugaboo Spire (Kain Route 5.6 vlevo, Bugaboo East Ridge 5.8 vpravo) 7
CLIMB THE WORLD Cestou do Bugaboo potkáváme prostřílené značky Lezci v první délce The Enjoyable way 5.8, Snowpatch Jsem spolu se svým parťákem Chrisem pod vrcholem jedné cesty na Snowpatch, když si uvědomím ten divný zvuk. Náhlé bzučení v mých vlasech. Brzy zesílí a přejde v typický prskavý zvuk. Vzduch je tak nabitý statickou elektřinou, že to cítím dokonce i v nose a v ústech. Je jasné, že odsud musíme dostat naše zadky tak rychle, jak jen to půjde. Ale všechno, co teď můžeme udělat, je skrýt se pod malý převis, až to přestane. Fucking hell! O deset minut později je to za námi, Tak rychle, jak se bouře přivalila, zase odešla. A teď jsme odměněni nádherným panoramatem Bugaboos a Vowelu, které je navíc korunováno duhou. V tu chvíli mi naprosto přesně dojde, proč je Bugs také nazýváno Patagonie Severní Ameriky. Z tábora jsme vycházeli v pět hodin ráno a obloha byla krystalově čistá, o dvě hodiny později jsme byli obklopeni mraky, abychom kolem poledne odpočívali na sluníčku. A pak, no o té bouřce už jste slyšeli. Ale není to jen počasí, co dělá Bugs tak jedinečný. Je to atmosféra v tomto kousku země mezi horami, panenská příroda, symbióza drsných žulových věží, ledovců, nezměrná obloha a všechny z toho pramenící pocity, které přechází do živých bytostí, které zde pobývají. Je to úplně jiný rozměr tvých emocí, jejich čistota a ničím nerušená intenzita na obou krajích emočního spektra. Je to intenzivní uvědomování si sebe sama, někde mezi beznadějí a radostným vzrušením, mezi lhostejným zklamáním a zarputilým napínáním všech sil, mezi nezdarem a bezvýznamným úspěchem. Na jedné straně je to úžasné, když vyrážíš v noci a hory můžeš jenom tušit podle jejich tmavých obrysů na třpytícím se pozadí. Je to mír, který tě prodchne, když slunce vyjde nad horizont a začíná ohřívat tvé tváře a duši. Je to radost, když stojíš na vrchu stěny nebo hory se svým parťákem a víš, že jsi nahoře. A někdy, když máš den volna, ležíš na nějakém pěkném místě, přikrytý spacákem. Koukáš se do mraků, které se rychle ženou po obloze, poháněny studeným větrem. A pak si uvědomíš klid tohoto místa. Když navíc uspěješ v intenzivním uvědomění si toho pocitu, můžeš možná nalézt mír sám v sobě. Na druhé straně je to panika, když dojdeš ke stěně a slyšíš těžkopádný hrom způsobený padajícím kamením kdesi nahoře a o chvíli později se kameny rozprsknou o zem kousek od tebe, ne nepodobny explodujícím bombám. Je to strach, který se tě zmocňuje pět metrů nad posledním jištěním, a ty tlačíš své zmrzlé prsty do spáry, nevíš, jak moc bude příští pohyb bolet a jestli kluzká hmota, kterou cítíš na rukou, je krev nebo jenom voda. Když nevidíš ani jeden jediný zatracený sluneční paprsek po celý dlouhý den, studený vítr tě rozechvívá a ty se třepeš tak, že nemůžeš ani cvaknout karabinu. Když jsi měl poslední doušek vody před deseti hodinami a šťastně si potom leháš do sněhu, abys mohl pít studenou vodu z ledovce. Nebo když se lana kousnou při jednom z nesčetných slanění a ty musíš mobilizovat další síly, i když už není moc z čeho brát. Tady v Bugaboos si projdeš tím vším, dříve či později poznáš, zdali jsi tvrdá palice. Toto místo odhalí ty vlastnosti, o kterých jsi ani netušil, že je vůbec máš. 8
Todd Nichols v sedmé délce Surfs up 5.9, Snowpatch 9
CLIMB THE WORLD Divoký a krásný... takový je Bugaboos Gumoví medvídci při výstupu na Pigeon Spire Aplebee Camp Jednou jsme se kvůli dešti celkem slušně zasekali, a tak jsme museli slaňovat dolů v noci. Když se spouštěl můj parťák, visel jsem znaveně ve štandu a s námahou se držel vzhůru. Jakmile povolilo napětí lana, cvaknul jsem se do slaňovátka a uviděl hluboké zářezy, které do něj za poslední dva týdny udělala naše mokrá a špinavá lana. Nemohl jsem si pomoci a začal jsem mluvit na karabiny a povídám jim: Co se na mě, do prdele, tak blbě čumíte? Jsem ještě opotřebovanější než vy, tak držte hubu! Pak jsem přivázal prusíka a sjel do tmavé noci. Když jsme se nad ránem vyčerpaně dopotáceli do Applebee Campu, byli jsme tak žízniví a hladoví, že jsme se rozhodli hned udělat polévku a čaj. Jak jsme tam tak seděli, namačkáni do svých spacáků, noc se pomalu změnila ve svítání. Představení, které přišlo v příští hodině, bylo úžasné. Noc slábne a prohrává svůj zápas proti dni, poté se sluneční paprsky dotknou nejvyšších vrcholků a zahrnou některé z okolních kopců oranžovou září. Tak, jak jsem tam seděl v respektu a úctě, vše, co procházelo mou myslí, byla pouze tři slova: Divoký, drsný a nádherný! text foto Gerhard Schaar www.gerhardschaar.com Info Leťte do Vancouveru a poté pronajatým autem do Goldenu ve východní Britské Kolumbii, je to 730 km. Nejprve po dálnici č. 1 z Hope, potom kus po dálnici č. 5 do Kamloopsu, odtud znovu po dálnici č. 1 do Goldenu. Spaní v motelu v Goldenu, 70 kanadských dolarů za čtyřlůžkový pokoj, ráno nakup potraviny a poté vyraž na jih po dálnici č. 95 do Brisca. Odtud je to asi ještě 50 km po štěrkové cestě. Auto s vyšším podvozkem je výhodou, ale off road nepotřebujete. Z Vancouveru jezdí do Goldenu autobusy Greyhound (14 hodin), ale odtud dál už není žádná veřejná doprava do Brisca a do Bugaboos. Stopování jde z Goldenu do Brisca, ovšem velmi špatné to je dál. Někteří lezci zkouší chytit nějakou spolujízdu ze Squamishu. Také jsem to zkoušel, ale není to jednoduché. Nesmíš se spoléhat jenom na to, že náhodou na někoho narazíš. Nejlepší, co můžeš udělat, je umístit vzkaz na weby: www. mec.com nebo: www.squamishclimbing.com. Doporučený hotel v Goldenu: Pinewood Inn Dale & Debi 1405 11 th Ave. North Golden, B.C. Canada V0A 1H2 +1 250 344 56 02 www.pinewoodinmotel.com Velice dobrý zdroj informací z první ruky je 180 Mountain Sports Shop v Goldenu: Don a jeho tým vždy vědí, jaké jsou v oblasti podmínky a jejich obchod má i koutek s kávou a internetem. 10
180 Mountain Sports 423 9 th Street North Golden, B.C. Canada V0A 1H2 Phone +1 250 344 46 99 Fax +1 250 344 46 09 rich180@telus.net a don180@telus.net www.180golden.com Obchod má základní lezecké vybavení a navíc malou půjčovnu. Mačky za deset kanadských dolarů na den, 15% sleva na víkend, cepíny (66 dolarů na týden) a několik párů bot do hor. Jestli potřebuješ víc, nebo nějaké speciální věci, nakup je už ve Vancouveru. Na Západní Broadwayi je v těsném sousedství mnoho lezeckých obchodů, jako MEC nebo Valhalla Pure. Doporučená výbava: Potřebuješ dobrý, silný stan (silné větry, bouře a deště či sníh) a teplý spacák. Pár bot k nástupům a pár pořádných bot do hor a na ledovec. Mačky, cepín, jeden nebo dva ledovcové šrouby. 60m lana, dvojčata. Dva sety camalotů do vel. 4, a chceš-li lézt Sunshine crack, i jeden či dva vel. 5. 6-8 expresek plus 6 prodloužených (60cm smyčky s karabinami), několk 120 cm dlouhých smyček. Nepromokavé oblečení, rukavice, kuklu, teplé spodní prádlo. Dobrý vařič s dostatkem paliva (ujisti se, že si jej vezeš už z Vancouveru!). Čelovku s náhradními bateriemi a vždy ji ber s sebou. Na delší výpravy si přibal bivakovací pytel. Průvodce nebo kopie nákresů cest, které máš v plánu. V Bugaboos je v nadmořské výšce asi 2.300 m Applebee Camp s vodou z ledovce a s toaletami. Musíš si donést své vlastní jídlo atd. Den vyjde na 5 dolarů na osobu. Konrad Kain Hut ve výšce 2.100 m je asi 20 minut od tábořiště. Když je špatné počasí, tak je to přesně to místo, kam se chodí lezci poflakovat. Noc vyjde na 20 dolarů. Průvodce: The Bugaboos od Chrise Atkinsona a Marca Piche, k dostání ve Vancouveru v MEC, Valhalla Pure, atd. za. CAN $ 36,95. Parkování: Musíš ochránit své auto před dikobrazy gumožrouty. Udělej to stejně, jako každý na parkovišti. Pletivo, klády a kameny najdeš na místě. Nenechávej v autě žádné jídlo či voňavé věci kvůli hladovým grizzlyům. Největší nebezpečí: Bugaboos je horské lezení a lidé opakovaně podceňují extrémní změny počasí. Buď připraven(a) na blesky, obzvláště na vrcholcích v odpoledních hodinách, bouře a sněžení. Ledovce postupně mizí, zimní sníh odtaje tak koncem července, tehdy mohou častěji nastat kamenné laviny či sesuvy půdy. Zejména sedlo Snowpatch je místem, kde hrozí kamenné laviny pomněrně často. Některé Gerhardem doporučené cesty: Crescent Spire: Paddle Flake přímo 5.10 6 délek a McTech arête 5.10 6 délek Crescent Towers: Lions Way 5.6. 6 délek a Thatcher Cracker 5.10 7 délek Brenta Spire: Southeast Spur 5.6 210 m Bugaboo Spire: Kain Route 5.6 450 m a Northeast Ridge 5.8 12 délek Snowpatch: Snowpatch Route 5.8 19 délek, Sunshine Crack 5.11 11 délek, The Enjoyable Way 5.8 8 délek, Kraus Mc Carthy 5.9 8 délek, Surfs Up 5.9 9 délek Pigeon Spire: West Ridge 5.4 500 m South Howser Tower (3.364 m): Becky Chouinard 5.10 22 délek North Howser Tower (3.412 m): All along the Watchtower 5.12 34 délek Gerhard nabízí multimediální prezentaci ze své cesty kolem světa. Climb the world může být v němčině nebo angličtině (jako na posledním fesťáku v Teplicích) a trvá asi hodinu a půl. Provede vás kolem celé země do mist jako Indie, Thajsko, Čína, Nový Zéland, Austrálie, USA, Kanada, Kuba. Zájemci se mohou ozvat na: gerhard.schaar@gmx.at. Více info na: www.gerhardschaar.com Drsní hoši se koupou v ledovcovém jezírku, brrrrrr!
ČHS PŘEDSTAVUJE Klokočí masív Rivrr, Šum svistu IXb 12
Sto kotlů klokočských ROZHOVOR S PETREM SLANINOU ALIAS ŠPEKEM PETR SLANINA, KLASIK A LEGENDA ČESKÉHO PÍSKOVCOVÉHO LEZENÍ, LEZE A DĚLÁ PRVOVÝSTUPY NEJRADĚJI V KLOKOČSKÝCH A BETLÉMSKÝCH SKALÁCH. PÁS KLOKOČSKÝCH SKAL SE ZVEDÁ VE SVAHU NAD SILNICÍ VEDOUCÍ Z TURNOVA DO OBCE KLOKOČÍ, NEDALEKO JEHO NOVÉHO DOMOVA. JE TO KLIDNÁ, LEZCI MÁLO NAVŠTĚVOVANÁ OBLAST NEDALEKO TURNOVA. Na pokec se Špekem jsem se těšil už dlouho před tím, než jsem k němu skutečně vyrazil. Ve skalách i v hospodách jsem s ním zažil opravdu hodně, a tak jsme si mohli alespoň na chvíli zavzpomínat na staré dobré časy. Petr byl vždycky klasik a to se mi na něm líbilo. Ještě dlouho poté, co byl v Čechách nastolen reálný kapitalismus, kdy se spousta nadějných lezců vrhla na podnikání, aby si za vydělané peníze nakoupili drahá auta a postavili reprezentativní sídla, Špek dále s láskou opečovával svého dýchavičného trabanta a k bydlení si koupil maringotku, kterou zaparkoval uprostřed skal, a lezl. Oblastí, kde jsme spolu dělali prvovýstupy, bylo hodně, ale téměř všechny se nacházely v Českém ráji. Zpravidla tomu bylo tak, že jsme se nadchli pro určitou oblast, kde jsme zdomácněli a celoročně tam pak působili a jen občas si odskočili zaškodit jinam. Nebylo hezkého dne, abychom nebyli ve skalách. Nejčastěji jsme lezli ve složení Špek, Standa Šilhán a já. Sedíme před marinou a vyhříváme se na jarním slunci. Jeho úžasná rezidence stojí ve vsi Besedice s výhledem na nejvyšší vrchol Českého ráje, 744 metrů vysoký Kozákov. Na jedné straně se táhne hradba jeho tak oblíbených Klokoček, za barákem má skály na Kalichu, kam chodí bouldrovat a na Suchou horu coby kamenem dohodil. Klokočí Děravá věž, cesta Mukapasachlachty RPIX Ideální místo pro život horolezce Už dlouho předtím, než jsem toto místo našel, jsem měl jasnou představu, kde chci bydlet a šel jsem si za tím. Rok jsem bydlel v autě a pak se náhodou naskytla příležitost pozemek, jaký jsem si přál a ještě k tomu za velmi solidní peníz tak jsem neváhal. Je tolik krásných míst na lezení, proč právě Klokočky se staly tvým nejoblíbenějším místem? Vzpomínám si, že když jsme tě chtěli se Standou Šilhánem přemluvit k lezení v jiných částech Českého ráje třeba na Věžáku, tak to nebylo vůbec jednoduché. Na druhou stranu, se Standou to také nebylo někdy lehký. Vzpomínáš si, jak jsme na něj čekali v Klokočí pod skalami, několik prvních kruhů natlučených a Vagón pořád nikde? Jo jo, to si živě vybavuji. Tak mu voláme, kde vězí, že už na něj nějakou tu hodinu čekáme a Standa na to: Jsem v Praze na letišti Jak na letišti, vždyť jsme se 13
ČHS PŘEDSTAVUJE domluvili na lezení v Klokočí!? Sorry, já zapomněl, že letím do Himálaje. Tak to byl náš Vagón Ale k věci. Lezení v Klokočkách je v klidné oblasti, bylo a stále je zde spousta možností těžkých prvovýstupů a je zde druh lezení, který mám rád. To máš na mysli ty hrozné oblé vrcholy, které jsou pro lezení v Klokočských a Betlémských skalách tak typické? Mám podezření, že ti ty vrcholové hlaďasy dokonce náramně vyhovují. Uchopit oblé nic, to oblé nic ještě přitom stačit vyčistit, a pak hrubou silou protlačit k pasu. Rajbasy jsem nikdy moc nemusel, ale když tam jsou, tak co mám dělat? Vždycky jsem obdivoval, s jakou rutinou, samozřejmostí a jistotou se dokážeš zavrtat v jakémkoliv místě stěny. Dolezeš do nejtěžšího místa a namísto abys hned vrtal, ještě uděláš alespoň půlkrok, v pohodě poplácáš flek, kde bude kruh, a teprve pak, z mého pohledu nemožné pozice, začneš vrtat. Vždycky to tak úplně v pohodě nebylo. Už jsem zažil dost krizových vrtání, která skončila i dole v borůvčí. Zážitek z vrtání předčil někdy i zážitky z lezení. Nebo jsem se naopak rozhodl, že na vršek už žádný kruh nebude, tak jsem vrtání zahodil a lezl. Někdy z toho byly takové lety, že jsem při nich málem omrzl. Fascinuje mě také zarputilost, s jakou se znovu a znovu vrháš do nevyřešeného problému. Klíčové místo ve stěně ti nedalo spát, dokud jsi ho nepřelezl. Mám pocit, že ses dostal do jakéhosi transu, kdy tě nebylo možné urvat ze stěny a pády ani vzrůstající únavu jsi jaksi nevnímal. Někdy se mi o těch těžkých místech v cestě opravdu i zdálo a pak najednou přišel den D, kdy jsem do toho vlítnul a cestu dolezl. Žádné pravidlo jsem v tom nenašel. Někdy to pustilo když jsem byl čerstvý, jindy až když jsem se několika pokusy správně opotřeboval a nažhavil. Myslím, že tvou největší devízou je strašná lezecká vytrvalost, a pak ty tvoje silné prsty. Kdyby ještě žil Charles Darwin, mohl by si na tobě ověřit svou evoluční teorii druhu Homo erectus climberis. S nadsázkou jsme těm tvým prstům říkali kolíky. Jakmile jsi někam strčil prst, tak jsi na něm mohl viset jak dlouho bylo potřeba. Jen malá dírka tě občas zaskočila Musel jsem posílit oba malíčky. Tam, kam jiní dali dva prsty, já dal jen jeden a do jednoprstovky zase jen ten malíček. S tenkými trhlinami je taky potíž. A co tvoje menší výška, s tím nemáš problém? Menší se lépe poskládá, velký zase lépe natahuje. Nedostatek vzrůstu úspěšně eliminuješ těmi svými fantastickými kroutivými pohyby těla a nohou. Jen jednou jsem tě málem dostal. Jestli vzpomínáš, tak to bylo na cestě Van Der Graaf Generator, kterou jsem dal za VIIc, to je klasifikace, kterou jinak lezeš sólo, a ty Klokočí masív Ementál, cesta Tony Rucky horor IX foto Jan Smoleň jsi ji po mně málem nevylezl, tak jsem z toho měl upřímnou radost. Cesta na Zbirohu s dlouhými šáhy z jedné římsy do druhé, kde mě na rozdíl od tebe jaksi něco málo chybělo a musel jsem to řešit devítkovými mezikroky. Když jsme se Standou Šilhánem někde rozdělali cestu, která byla nad naše síly, vždy jsme jen suše konstatovali: vezmeme si na to umělou pomůcku Špeka, a ten nám to doleze. Jo Standa, ten měl úžasný přehled a nos na nové cesty. V každé oblasti věděl o několika volných směrech, ať už to bylo v Českém ráji, na severu či v Německu. Mám s ním vylezenou spoustu nádherných cest a než zemřel, byl mým nejčastějším spolulezcem. A ještě po něm zůstala spousta nedodělaných projektů a taky na Věžáku Vím o nich a chtěl bych je dodělat přesně ve stylu, jak je měl Standa namyšlené, aby se za nás tam nahoře nemusel stydět. Pamatuješ, jak nás vždycky honil? Nikdy nebyl úplně spokojený. To jeho neustálé: za rohem je ještě nádherná stěna, tam bychom mohli dát 1. kruh, nebo aspoň zavrtat, aby nám to někdo nevyfoukl. A tam by to určitě taky pustilo, vidíš tam nahoře ty černý šmouhy? To budou určitě chyty! Ty jeho černý šmouhy mi ani nepřipomínej! Někdy to chyty opravdu byly, ale někdy taky ne. Ale nakonec se to stejně nějak podařilo vylézt. Standa byl motor a na lezení si udělal čas kdykoliv, jen se mu muselo říct den předem, aby stačil zrušit všechny, třeba už i domluvené pracovní schůzky. Lezení bylo pro nás vždycky až na prvním místě! S příchodem tvé nové přítelkyně Aleny, která je z Teplic, se nyní tvým druhým místem působnosti staly také skály na severu. Na severu jsem často lezl, když ještě byly děti malé. Teď se tam díky Aleně rád vracím. Nevím, jestli to tušíš, ale je to tak trochu Slavíkovo dílo. Když jsem se po delší době vrátil z Afriky, potkal jsem Prcase na Rampě (music klub v Jablonci n/n) a hned mi s nadšením říkal, že tě seznámil s bezvadnou holkou z Teplic, která taky 14
leze a že díky ní začneš zase jezdit na sever a budete tam spolu znovu dělat cesty. Pravidelně, v závislosti na počasí, to teď střídáme. Když je sucho, tak lezeme v Českém ráji, jinak v Ostrově, Tisé nebo ve Žlebu. Slyšel jsem, že si s Alenkou náramně vyhovujete. Pořád ve skalách a prý tě má tak ráda, že ti i bágl s kovárnou vláčí pod stěnu, aby ses moc neunavil To možná platilo na začátku. Teď už si zase vláčím ten svůj bágl sám a jako galantní muž si na hrb přihodím ještě ten Aleny. Jen když se někdo objeví, rychle si ho vezme sama, aby to prý nebylo blbý Nějak mi z těch drbů vyschlo v krku, nezajdeme na jedno? Přesunujeme se do nedalekého kiosku U Vraždy v Besedicích na návsi. Pane vrchní, dvakrát Rohozec! Ještě jsem ti neměl kdy pogratulovat k tvému významnému lezeckému jubileu: STOKLOKOT, tj. stému prvovýstupu v Klokočských skalách s obtížností IX a výše, ale mám pocit, že jsme si mohli připít daleko dříve, jednoduše proto, že spousta tvých VIII céček jsou regulérní devítky. Klasifikaci jsem přizpůsobil místním poměrům a starým cestám (smích) Špeku, tak mě napadá, že pro inspiraci názvů některých svých cest chodíš sem do tohoto kiosku!? Hrobokop, Vaše smrt naše radost, Veselý zpěv mrchotrubců, Poctivák či zmrd, čeká je smrt, to jsou přece samé vraždy, ne? Besedice občerstvení U Vraždy Pravda, když se vracím ze skal, tak se zde pravidelně na jedno zastavím a ledacos mě tu napadne. Někdy ale mám už název cesty vymyšlený dopředu a teprve pak k němu hledám vhodný směr. Při tvém stylu lezení ti to moc času nezabere. Jakou svou cestu v Klokočských skalách pokládáš za nejodvážnější? Tak to by mohla být cesta Vrah je zahradník Xa nebo Pojď dolů, debile VIIIc. Mají společný 1. kruh ve dvanácti metrech. Ke kruhu to není extrémně těžký úsek, ale nesmíš udělat chybu, jinak přistaneš mezi šutráky. No a od 2. kruhu je to na vrchol víc než deset metrů a dva metry pod vrškem je boulder krok do spáry. Původně to měla být cesta na čtyři kruhy, ale s Vagónem jsme se vyhecovali, že když nedám první, tak tam nebude ani čtvrtý. Až budu chtít spáchat sebevraždu, jdu do ní! Další taková veselá cesta je Průša je úchyl za IXb. K prvnímu dálava, ke druhému nejtěžší a zpod kruhu podlaha. Pak nabereš výšku a přijdou rajbasový boule, to by případný pád už nebyl nic moc trošku bych se otloukl o okolní hrany. Pod vrškem jsem musel čistit mechy a málem jsem se přitom smekl. Tak jsem se hezky orosil a když jsem po očku mrknul na dole jistící Alenu, tak ta se celá klepala a nebylo to zimou A nejtěžší? Mezi nejtěžší bych zařadil cesty Hejnolejn Xa, Antigravitační lomcovák Xb, nebo cestu Devítipalcové hřebíky IXc atd. A jsme u toho. Někteří bojácní lezci ti vytýkají, že jsou tvoje cesty málo zajištěné či přímo nebezpečné, respektive, že nejdou vylézt stylem RP. Omyl. Po čase se ke svým cestám vracím a snažím se je znovu na kusovku přelézt a zažívám při tom kolikrát větší vzrůšo než při samotném prvovýstupu. Takže zase tak nebezpečné nemůžou být, jinak bych se do nich znovu neodvážil. To já bych většinu svých cest po sobě nechtěl znovu lézt. Já si je naopak rád znovu přelezu. To abych měl měřítko, jestli neměknu. Už více než polovinu svých cest jsem si takto zopakoval. Za našich mladých let platilo jednoduché a výstižné: když na to nemáš, tak se do toho nese... a k tomu jednoduchá třímístná moravská klasifikace: de to, de to blbě a nende to. Lezení, to je výzva a zábava, ne jen shyby. Já v tom vidím fakt, že dnešní generace lezců, hlavně těch překližkových, už ztratila zájem cokoliv riskovat. Je v tom paradox. Všude, ať se podíváš na jakýkoliv moderní sport, samý RED BULL a ADRENALIN a když jim trochu toho vzrušení nabídneš, tak zůstane jen u těch keců. Nemusíš riskovat za každou cenu, stačí si jen počkat až přijde ten správnej čas a jsi fyzicky a psychicky na cestu vyladěnej a teprve pak se do ní pustíš. Spoustu nebezpečných cest jsem si vylezl, až přišla ta pravá chvíle, a měl jsem z nich pak neporovnatelně větší zážitek a radost, než kdybych si je vylezl na druhým konci lana. Například i na tak profláknutým Panťáku mám ještě několik cest, které jsem ještě vůbec nelezl a vylezu si je až na prvním konci. Ani ve snu by mě nenapadlo takto udělané cesty dojišťovat. Naopak smekám před odvážnými cestami klasiků jako je Sochor nebo Cikán či Chára. Dnes je zrychlená doba, všichni chtějí všechno hned, tak si hodí špagát seshora a protože neriskují žádný pád, lezou jako sloni v porcelánu a většinu cest v podstatě zničí osápou všechny důležité stupy a chyty. Roger Schäli, švýcarský horolezec špi kové t ídy: LEZENÍ JE KOMPLEXNÍ JEDNODUCHOST. TAKOVÁ JE I NAŠE DEVÍTKA - THE NINE. The Nine TM sv tová novinka: poloautomatická samobloka ní pom cka na dynamické jišt ní. www.salewa.com15
ČHS PŘEDSTAVUJE Lezení s horním beru na pískovci jako neetické! Ještě tak Panťák. Z toho se stala tělocvična a není tam co ulomit. Ale i tam lezu bez maglajzu to je moje filozofie. Z pískovce trochu odbočím do hor. Hory tě neoslovily tolik jako pískovec? Jak kdy. Mám období, kdy mě hory vůbec neberou a naopak. Do hor se ti prostě musí chtít vyrazit. Dost času jsi prožil v severních alpských stěnách s famózním lezcem Jirkou Šmídem. To byl opravdu bezvadnej chlap, kterého jsem si hrozně vážil. Byl spolehlivej, precizní v přípravě a nikdy v horách zbytečně neriskoval paradoxně v nich zahynul. Chtěl se mnou vylézt bez přerušení, na jeden zátah, severní stěny Matterhornu, Eigeru a Grandes Jorasses. Přesun mezi jednotlivými stěnami se měl uskutečnit po vlastní ose, tj. pěšky, na lyžích a na kole. Já s ním vylezl Eiger a Matterhorn, pak jsem musel domů. Do Jorasses se pustil Jirka sólo. Jeho snem byl ještě jeden prvovýstup v severní stěně Eigeru. Společně jsme se o to pokoušeli třikrát. Po jeho smrti, v roce 2006, jsme dali ještě pokus s Pavlem Weisserem. Jenže jsem si narazil loket, tak jsme museli dolů. Chtěli jsme tu cestu věnovat Jirkovi na památku, ale bohužel se to ani při dalším Weisserovu pokusu nepodařilo dolézt. Jirka strávil v severní stěně nejvíce bivaků v historii okolo 140, tak by si to zasloužil. My dva jsme spolu lezli v horách jen jednou. Dodnes na to vzpomínám jako na bohovský šestidenní happening v tatranských stěnách. Bylo to tuším v lednu 1997 a byl tam s námi ještě Tomáš Zákora. Autem do Smokovce, rovnou pod Stredohrot a hned do cesty Jirky Šmída a Rybičky. Větrná noc vsedě na ostrém hřebínku. Ráno dolez a hurá do Žlutky. Pak přesun s bivakem pod západní Lomnici a ještě ten den Hokejka. Romantická noc na římse pod hvězdami... a pak sis namočil do péřáku! Se Zákořkou jsme z toho měli celou noc záchvaty smíchu: No jo, pan inženýr to je a nachčije si do spacáku! a nevím jak ty, ale já s takovým smraďochem zítra nepolezu! Hezky jste si mě vychutnali. Asi jako já to příjemné teplo, co se mi rozlilo po těle, ale jen do chvíle, než jsem zjistil, že namísto do pytlíku od polévky si močím na břicho! Tuším, že další den jsem musel celého Pšendu lézt na prvním, abych trochu vyvětral! Naštěstí bylo ten den větrno. Po Pšeničkovi jsme seběhli zpět do Smokovce, autem jsme se přesunuli do Lomnice a tam krátce spočinuli ve vymrzlém autě. Zákořkovi byla taková kláda, že už ve tři ráno vyrazil na Brnčálu. Myslím, že jsme ho brzy, někde na půli cestě, dohonili a bez zastávky jsme vlezli rovnou do Diretky na Kežmarák. To byl nádherný lezecký koncert. Převislá skála bez sněhu, lezačky, vše šlo v pohodě volně, prostřední jistil prvního a zároveň dobíral Klokočí Děravá věž, cesta Mukapasachlachty RPIX třetího. Strašně jsme se při tom natlemili. Tuším, že okolo poledne už jsme stáli zase dole pod stěnou. Přesně tak, a když jsme slaňovali poslední délku, tak vedle lezoucí slovenská dvojice, co se celé dopoledne motala v první délce Coubalů, jen suše konstatovala: To stě boli teda bohovsky rýchli! A ty sis neodpustil poznámku: To vieš, pieskari! To byla narážka na ten jejich nacionalismus. Zasratými pieskarmi nás dřív častovali coby nezvané hosty. To jo, ale rozdíly nikdy nedělám. Důležitý je, jací jsou lidi. Cestou z Tater jsme se zastavili na slovenskomoravském pomezí v nějaké hrozné díře a tam se po šesti dnech konečně pořádně nadlábli... a deset kvásků pod klobouček jsme si dali! Dostal jsem z toho vyprávění hlad, něco bych pojedl. Neurazilo by tě, kdybych si tady, před tebou, dal speciální jídlo? Proč ne? Dej si co chceš, dnes tě zvu! Tak to ti děkuji. Pane vrchní, prosil bych jednou Špek na prkně! ptal se a fotografoval Petr Hejtmánek KLOKOČSKÉ A BETLÉMSKÉ SKÁLY Obě skalní oblasti se nacházejí na území Chráněné krajinné oblasti Český ráj, která byla zřízena již v roce 1955 a v roce 2002 podstatně rozšířena. Provozování horolezectví je na celém území CHKO možné pouze se souhlasem správy CHKO. Aktuální povolení lezení je z června 2008 a platí do konce roku 2011. Český ráj je jednou z mála oblastí, kde je horolezectví povoleno pouze pro členy ČHS a pro členy horolezeckých organizací sdružených v UIAA. Klokočské skály mají statut přírodní rezervace, která zahrnuje i přilehlé Betlémské skály. Lezení v Klokočských skalách je povoleno každoročně od července do konce října, povolení se ale nevztahuje na hrad Rotštejn a jeho okolí. V Betlémských skalách se může začít lézt už v dubnu. V obou oblastech pochopitelně platí Pravidla lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách (zákaz lezení na mokré či vlhké skály, jištění pouze pomocí fixního jištění a smyček apod.) a obecné zásady šetrného chování v přírodě. V rozhodnutí správy CHKO, které platí i pro Klokočské a Betlémské skály, je mj. explicitně uveden zákaz poškozování či měnění povrchu skal (vysekávání chytů, poškozování voštin, dření skály při manipulaci s lanem), zákaz lezení top rope a absolutní zákaz používání magnézia. Kompletní text rozhodnutí je k dispozici na webu Skalní oblasti. O skály se stará Oblastní vrcholová komise Lužické a Jizerské hory, do jejíž působnosti patří i severní oblasti Českého ráje. Průvodce: Kompletní průvodce těchto oblastí vyšel před více než třiceti lety: Jaroslav Janků a kol., Pískovcové skály v Čechách, 1. díl Český ráj, 1977. Výběr některých cest je uveden v průvodci z roku 1992 od Jiřího Nováka: Český ráj, vybrané stěny, 1992. Nového průvodce, který však zatím nevyšel tiskem a je k dispozici na webu Skalní oblasti, připravuje Josef Koudelka: Betlémské skály, Klokočské skály, Koberovy. 16
Nechtěla plánovat tuto sezónu. První závody ne dříve než v červenci. Takže by možná mohla zkusit něco na skalách. A také zkusila. Po skvělém představení na World Millitary Games, kde snadno vyhrála, zabalila si nejlepší slovinská lezkyně své věci a odjela do slunného Španělska poměřit se s nejlepšími lezci světa. A to se jí podařilo zdoláním cesty Humildes pa casa 8b+, on sight. Asi padesátimetrová Humildes pa casa (Skromní zůstávají doma) v Olianě je bez debat velkou výzvou pro ty nejlepší. Maja měla odvahu, přesto jí poněkud ztuhly nohy, když uviděla tuto úžasnou cestu. Uvažovala dokonce o lehčí variantě za 8a+, ale její přítel ji přesvědčil: Běž do toho Majo, máš na to! Maja Vidmar SKROMNÍ ZŮSTÁVAJÍ DOMA Cesta povětšinou sleduje jeden dlouhý stalaktit a je tak opravdu pěkná. Byla to první vynýtovaná cesta v této oblasti. Původně měla jiný nástup a byla hodnocena jako 8c, poté pozměnili nástup a cesta je nyní lehčí: 8b+. Při takové délce je to bez debaty velká vytrvalostní výzva, o to víc pro Maju, která si letos přála vylézt 8b+ na OS. Nalezla jsem do cesty plně motivovaná, byl to rychlý, ovšem nelehký start. Ve druhé, nejtěžší časti, jsem skutečně bojovala víc než jindy. Opravdu. Byly tam chvíle, kdy už jsem se viděla ve vzduchu... ale námaha a útrapy se vyplatily v závěru cesty, svěřila se Maja a dodala, je to skutečně pěkná cesta na lezení na on sight, protože je tam hodně opravdu těžkých pohybů, ale na druhé straně to udržuje v napětí. Krom Humildes pa casa na svém výletu do Španělska vylezla Maja ještě: Fish eye 8c RP (Oliana) Kalea borroka 8b+ RP (Siurana) 2x30 8c RP Trio ternura 8a OS (st. Linya) La musca cllonera 8a OS (Montsant) Domador de amorti 8a OS (Masriudoms) Los rancios de la aldea 8a+ OS (Masriudoms)...8a+ OS (Masriudoms) Mishi 8a OS (Oliana)...8a+ OS (Oliana) Els incoformistes 8a+ OS (Tres ponts) El batec 8a+ OS (Tres ponts) Splněno. Teď jsou na řadě závody. Připravená a motivovaná. Uvidíme. Letos nezůstane Maja doma, a rozhodně nebude skromná! text foto B.K.G. Anže Štremfelj 17
M AGIC K Ý LES Těžko posoudit, zda to bude zajímavé čtení, když již mnoho slov o těchto místech bylo napsáno, stejně tak i obrázky jsou všude známé, nicméně i jako drobnou inspiraci k zajímavému (romantickému) výletu by bylo možné následující řádky použít. Mnoho let zpátky vyvstal v mé mysli sen navštívit bájné, mýty opředené, místo kousek pod Paříží. Kousky skal povalující se v lese okolo oblíbeného výletního sídla Pařížánů zvané Fontainebleau mě dlouho lákaly svými magickými tvary, ideální polohou a nespočtem příběhů, jež jsem měl možnost přečíst, zaslechnout i ve své mysli vytvořit. Proto jsem pojal nápad sednout do letadla, v Paříži půjčit auto a nehroženě se vydat do těchto magických míst, podrobněji plánovat snad ani nejde. Jelikož Paříž je velkoměsto, jež svou duší mě velmi dlouho láká a mým toulkám se tak nějak pořád vyhýbá, je nasnadě tyto dva cíle spojit. Koncem léta sedím po návratu z Anglie v práci, pracovat se mi opravdu nechce, proto vymyslím termín (státní svátky jsou dobrým vodítkem), koupím letenky (letiště Orly je přesně mezi Paříži a Fontainebleau) a už se jen těším... ne tak docela, spíše napjatě sleduji situaci ohledně krachující letecké společnosti... nevydržela... místo Orly poletíme na Charles de Gaulle s jinou společností, ale tento drobný zádrhel mě od mého snu odvrátit nemůže. Úterý večer: letadlo, vlak, metro, hostel, pivo, postel. Ráno prozrazuje, že venku se rozprostírá nádherný podzimní den, kde mnoho barevných listů ukazuje ze sebe to nejkrásnější v příjemném slunci. Jen pohled na zkrvavenou postel plnou zbytků malých brouků ukazuje, že s námi zde bydlí ještě štěnice, následky pokousání (opravdu si daly záležet a vytvořily na nás neuvěřitelné obrazce) se projevily naštěstí až po týdnu, takže pěkně v Praze v práci, ale opravdu bych nikomu nepřál tolik svědivých dní. Dva dny uprostřed podzimní Paříže byly nezapomenutelné. Příjemné slunce své paprsky nahodile skrze lehký opar směřovalo na okolní podzimní listy. Procházeli jsme se městem, dopřávali místní speciality, dívali okolo, chytali bronz a posledního dne stanuli i na vrcholu v Paříži nejvyšším. Sice je to jen nepovedená kopie Petřínské rozhledny, ale je to opravdu stavba monumentální, vzdušná, charismatická, ladných tvarů na správném místě. Z lezeckého hlediska by také stála za hřích, ale je přece v hledáčku nejen turistů, ale i různých policejních složek, proto vrcholu dosahujeme výtahem, alespoň ten je na laně. Páteční ráno jsme opět na letišti, tentokrát jej však opouštíme v zapůjčeném vozidle a na plný plyn uháníme Pařížským okruhem na jih. K našemu překvapení nebyl žádný kousek zpoplatněn a za chvilku odcházíme z místního informačního centra pro turisty vybavení průvodcem, plánkem a potřebnými informacemi. Takže hurá do skal! Opět milé překvapení, kameny jsou opravdu všude, takže zaparkujeme mezi spoustou aut na první zastávce v lese a po očku nenápadně sledujeme, co okolo je a nepřestáváme vycházet z údivu. Nevím, zda se mi někdy podařilo vyměnit to pěkné čisté oblečení pro všední dny tak rychle za ten podivný, roztrháný a od magnézia zaprášený oděv. Každopádně, když procházím parkovištěm s bouldermatkou na zádech, konečně nemám pocit, že na mě každý hledí nechápavě. Opravdu ji zde na zádech má každý a to ve všech věkových skupinách, všichni jsou očarováni kouzlem boulderingu, každý si hledá ten svůj problém. Netrvá dlouho a na bílých prstech prosvítá růžová od čerstvě obroušené kůže, hodina už také pokročila a i s čelovkou se leze špatně, také je znát na teplotě, že listopad je pomalu za dveřmi. Nasedáme do našeho půjčeného korábu a vyrážíme najít zamluvené ubytování. První skeptické myšlenky, způsobené nepříjemnou zkušeností z Paříže, rychle vystřídal úžas z nádherně nového a vyklizeného poko- 18
je, ke kterému náleží prostorná koupelna s oknem a rohovou vanou. Nemáme jinou volbu, proto se večer halíme do pěny s olivami a vínem. Sluneční paprsky vrhají stíny na všudypřítomném písku, barevnost podzimu jen dokresluje neuvěřitelné tvary místního pískovce. Nedočkavost soupeří s dychtivostí, vidím první problém. Pravačka zapluje do plitké misky, levačka své prsty odloží na hranu převisu, noha dynamicky putuje někam vzhůru, tělo se prohýbá snahou nohu zatížit a druhou se vzepřít o vzduch... bouldermatka na zádech tížía teniska také stup nezvládla... gravitace vítězí. Je těžké se krotit, když je všude tolik skvostů, ale nakonec mě několik marných pokusů přesvědčí, že bude lepší někde zakotvit, rozložit dopadiště, přezout se do o číslo menších bot a použít magnézium. Pomalu procházím kamenným bludištěm, překonávám gravitační nástrahy, s přibývajícím sluncem odkládám nepotřebné vrstvy oblečení a koutkem oka spatřím modrou šipku, jež kupodivu vede dolů přes podivný tvar jeskyně, na výčnělek, kde další šipka určuje směr zase vzhůru, kde je možné stanout kousek nad šipkou první. Těžko odolat této hadí linii. Pomalu osahávám chyty okolo šipky, noha se poctivě vkliňuje mezi dva bloky a záda se pomalu pokládají do nekonečného prostoru. V poloze opraváře aut se snažím překonat nástrahy jeskyně, přesunout ruce na její okraj a zjistit, že hlavu mám opravdu hluboce pod kotníky, zvláštní poloha, zvláště když vytoužený chyt je nějak moc vlevo a hlavně zase nahoře. Přesunu prapodivně nohu do jeskyně, špičkou pomalu umožňuju posun celého těla k dalekému chytu, vteřiny se nekonečně vlečou, ale nakonec prsty pravé ruky ucítí jemnou hranu. Přítah, vyměnit nohy vytlačit bok, přitáhnout se za špičku nohy a již stojím u další šipky. Teď už jen několik drobných pohybů v hladké, zvlněné stěně. Sedím na vrcholu a jsem spokojen, je to krásný, ale oči už hledí dál, pátrají v okolí a naleznou vzdušný tvar, jenž krásou většinu předčí. Přijdu blíž, ale pokora nedovolí, jen oči běhají, přemýšlí, hladí, hledají... chtějí. Přelézám bez zaváhání vedlejší hranu, ani ji nevnímám, stále se otáčím, z různých úhlů pozoruji těch několik chytů na vedlejším bloku. Přichází místní borec s rodinou, bez zaváhání nastupuje... padá... jen co spatřím balet, jež předvádí při zvedání na pravé špičce je rozhodnuto, tam musím také... Borec po několika marných pokusech převalí težiště přes hranu, ustojí absolutní nic na pravé noze a rukou se přitáhne za jemný poprašek magnézia, jež na hladkou plotnu nanesl při průzkumu shora. Spokojený slezá na bouldermatky, manželka vyzývá děti k ocenění ve stylu bravo papa a jak přišli, tak zase odešli. Zkouším okoukáné pohyby. Srovnat se ve spáře, dynamické natažení na celou ruku do otevřené hrany, pravá pata přítah na spodní části hrany. Levačka kousek nad pravačku, patu vyměnit za špičku. Navalit veškerou váhu na špičku a přitáhnout se za ruce na absolutní maximum natáhu do magnéziem oprášeného nic v plotně... pád... znovu a znovu... dopady jsou kořeněny množstvím slov, jež se v přítomnosti dam neříkají. Pohyby se s přesností švýcarských hodinek vylepšují, ale nikam to nevede, opřít se o vzduch neumím, chci... ale nejde to. Z lýtka teče krev, prsty mají citlivost sejsmografu a psychika balancuje na prahu snesitelnosti. Zavírám oči a najednou ve vzpomínkách vyvstane na pravé straně nádherný chyt. Okamžitě zkouším pokus s jiným algoritmem a chyt tam opravdu je. Odvážně doskakuji chyt na hraně, ale na potřebný přítah již nemám sílu. Bojuji mnoho nekonečných vteřin, ale následně gravitace opět zvítězí a já nekontrolovaně ve vertikální rotaci dopadám na bouldermatku, která je samozřejmě o kousek vedle, než potřebuji. Noha dopadá na kus kamene, jenž vystupuje z písku. Bolí to, ale touha po tomto kousku kamene je přímo fanatická. Prohlížím si celý problém ze všech stran a opět si všimnu obliny, již jsem viděl hned při prvním pohledu, ale zaslepen borcovým řešením, jsem ji zavrhl. Očišťuji okolí, dělám si značku a mumlám si pro sebe nadávky na svou neschopnost a zaslepenost. Pozoruje mě kolemjdoucí, prohodí se mnou několik slov a okamžitě, dle mého nového algoritmu, boulder přelézá. Lehce kostnatě, ale probije se až na vrchol. Hledám poslední síly, těch několik co jsem nezanechal v předešlých pokusech a naprosto strojově nastupuju do prvních kroků. Srovnat se ve spáře, dynamo na otevřenou lištu, patička za hranu. Levačka však putuje doleva do misky. Pata se srovnává na hraně a pomáhá dynamickému přesahu levačkou do bradavice na horní hraně. Pak už jen přítah a technické vychutnání pro diváky. Spokojenost se hádá s naštvaností, kolik času a sil jsem strávil tak lehkou záležitostí. Ale boulder to byl nádherný a pro mě měl duši. Padlo ještě několik zajímavých problémů a z tohoto ráje nás vyhnal až déšť. Další den prší stále, zevlujeme po mokrých kamenech, sem tam nějaký směr zkusíme, ale spíše jen nasáváme všudypřítomnou atmosféru. Vše má svůj začátek, stejně jako konec, ale to je již úplně jiný příběh. text a foto Filip Švejcar 19
Denis Urobko ve stěně Piolets d Or Tak jak letos vlastně dopadl osmnáctý ročník těch Zlatých piklů? Celá slavnostní událost se konala od 7. do 10. dubna ve francouzském Chamonix a italském Courmayeuru a porota, která měla na výběr z dvaapadesáti výstupů, nakonec vybrala pět nominací. V těch převažovali v poměru 3:2 Rusové nad Angloameričany. Teď si tedy nominované představme. Nová linie v jihovýchodní stěně Cho Oyu Kazaši Denis Urobko a Boris Dedeško vylezli mezi 11. a 15. květnem 2009 novou, 2.600 metrů dlouhou, cestu v jihovýchodní stěně Cho Oyu (8.201 m) v obtížnosti M6, 6b, A2/A3. Denis se tak stal patnáctým mužem, který zkompletoval všech 14 osmitisícovek, a devátým, kterému se to povedlo bez použití kyslíku. Tento šestatřicetiletý Kazach se narodil na severním Kavkazu a je profesionálním sportovcem a poddůstojníkem kazašské armády. Při zdolávání osmitisícovek si nezvolil úplně tu nejlehčí cestu, všechny zlezl v lehkém alpském stylu, nebo zcela sám a tři z nich pak dokonce prvovýstupem. Kromě Cho Oyu to byly ještě v roce 2005 Broad Peak a 2006 Manaslu. Oba prvovýstupy absolvoval se Sergejem Samojlovem a obdržel za ně ocenění Piolet d Or Asia. Na začátku listopadu dvojice Britů Nick Bullock (45) a Andy Houseman (27) dokončila prvovýstup centrálním pilířem severní stěny Chang Himal (6.750 m) nedaleko Kanchenjungy. V lehkém alpském stylu se s touto velmi technicky náročnou cestou, dlouhou 1.800 me trů, prali 5 dnů. Celkové obtíže ustanovili na M6. Poprvé se o tuto linii pokoušeli neúspěšně Slovinci v roce 2007. Mladý a nadějný alpinista Andy, momentálně žijící v Kanadě, vyhledává po celém světě odlehlé a náročné stěny daleko od lidí, kde pak realizuje své sny. K lezení jej prý před devíti lety přivedla kniha Hra duchů od Joea Simpsona. Třetími nominovanými byli Rusové Mikhail Mikhailov a Alexander Ruchkin. V dubnu 2009 vylezli v čínské provincii Sečuán v pěti dnech 1.100 metrů vysoký skalní pilíř v severozápadní stěně Gong ga (6.134 m). Ve spodní části pilíře je čekalo mixové lezení v kombinaci skála M5, led do 75 stupňů a v horní části pilíře úchvatné volné lezení do 6c. V celé cestě, kterou pojmenovali Carte Blanche, nepoužili jediný nýt. Tito dva alpinisté se mimo jiné účastnili v lednu 2004 výstupu severní stěnou Jannu. Tento výstup také získal v daném roce ocenění Zlatý cepín. Čtvrté v pořadí si představíme Američany Jeda Browna a Kylea Dempstera, kteří pod vedením Skota Bruce Normanda působili na čínské straně pohoří Ťan-Šan. Zde vylezli několik prvovýstupů, mezi nimiž výrazně vyčnívá cesta, již pojmenovali The Great White Jade Heist. Cesta vede na 6.422 metrů vysoký Xuelian Feng (Sněžný lotus). Na vrcholu do té Dedeško, Urobko a jejich stěna 20