Fytogeografická charakteristika Litomyšlska

Fytogeografická charakteristika Litomyšlska PAVEL NOVÁK A JAN ROLEČEK (Obsah: 1) Úvod, s. xx (Terminoloický slovníček, s. xx); 2) Nástin přírodních podmínek Litomyšlska, s. xx; 3) Fytogeografická charakteristika Litomyšlska, s. xx (Úval Loučné, s. xx; Litomyšlská plošina s. xx; Lubenský les, s. xx; Maštale, s. xx; Vysoký les, s. xx; Javornický hřbet, s. xx; Kozlovský hřbet, s. xx; Novohradská stupňovina, s. xx;); 4) Fytogeograficy významné druhy, s. xx (Teplomilné prvky, s. xx; Horské prvky, s. xx; Subatlantské prvky, s. xx; Východní prvky, s. xx); 5) Závěrem, s. xx; Literatura, s. xx.) 1 ) Ú v o d Fytogeografie se zabývá popisem rozšíření rostlin na Zemi a studiem procesů, které toto rozšíření formují. Zajímají ji přitom především jevy velkého prostorového měřítka (krajinného, kontinentálního až globálního) utvářené procesy probíhajícími ve velkém časovém měřítku (desetiletí, staletí, tisíciletí až miliony let), například dálkovou migrací nebo evolucí. Cílem předkládané studie je charakterizovat květenu Litomyšlska v ekologických a geografických souvislostech, s důrazem na druhy fytogeograficky významné. Tedy druhy, jejichž rozšíření má v České republice charakteristický pattern a které mají na Litomyšlsku nebo v jeho blízkém okolí hranici svého rozšíření ať už v rámci Čech nebo v rámci celého svého areálu. Zaměřujeme se přitom na druhy přirozené a polopřirozené vegetace (lesní, luční, mokřadní apod.), byť uvádíme i příklady druhů ruderálních a segetálních. Jako Litomyšlsko označujeme území zhruba odpovídající bývalému politickému okresu Litomyšl, bez Opatovska a Sloupnicka. Přesné vymezení studovaného území zachycuje obr. 1. Taxonomické pojetí a nomenklatura cévnatých rostlin jsou sjednoceny podle Klíče ke květeně České republiky (KUBÁT et al. 2002), v případě mechorostů podle Seznamu a červeného seznamu mechorostů České republiky (KUČERA & VÁŇA 2005). Pojetí a nomenklatura syntaxonů jsou pro vegetaci popsanou v prvních dvou dílech Vegetace České republiky (CHYTRÝ 2007, 2009) převzaty z těchto publikací, pro ostatní vegetační typy z vybraných autoritativních domácích fytocenologických prací. V těchto případech je při prvním použití jména syntaxonu v rámci této práce uvedena také příslušná autorská citace. Plná jména syntaxonů uvádíme jen při první zmínce v textu, dále je zkracujeme (např. Bromion erecti Bromion). Studie do značné míry vychází Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 195

z bakalářské práce prvního autora (NOVÁK 2010b, www1), kterou doporučujeme pozornosti čtenářů s hlubším zájmem o pojednávanou problematiku. Terminologický slovníček acidofilní kyselomilný, tedy preferující stanoviště s nízkým ph a nedostatkem dvojmocných kationů (především vápenatých a hořečnatých iontů) v substrátu; acidofyt acidofilní rostlinný druh; acidotolerantní tolerující stanoviště s nízkým ph, ale běžně se vyskytující i na bazických stanovištích; areál celá oblast rozšíření druhu; archeofyt na našem území nepůvodní druh, zavlečený před rokem 1500 n. l.; často jde o polní plevele, šířící se už od počátku neolitu (asi 5500 př. n. l.); bazický bázemi bohatý; bazický substrát/půda/stanoviště substrát/půda/stanoviště bohaté na báze, tj. zejména dvojmocné kationy (především vápenaté a hořečnaté ionty), obvykle s vysokým ph; bazifilní preferující stanoviště s vysokým ph a dostatkem dvojmocných kationů (především vápenatých a hořečnatých iontů) v substrátu; bílá stráň charakteristický polabský biotop tvořený strmým erodovaným svahem na opukovém podloží, obvykle výslunným a porostlým nezapojenou vegetací suchých trávníků a vápnitých skeletovitých substrátů; Českomoravské mezihoří oblast pahorkatin až vrchovin v širším okolí Svitav, na rozvodí Labe a Dunaje, při historické hranici Čech a Moravy. V regionálně-fytogeografickém pojetí jde o okres zahrnující podokresy Žambersko, Potštejnské kopce, Střední Poorličí, Kozlovská vrchovina, Poličsko, Českotřebovský úval, Opatovské rozvodí, Svitavský úval, Hřebečovská vrchovina, Lanškrounská kotlina, Moravskotřebovské vrchy a Malá Haná. efeméry drobné jednoleté rostliny, žijící obvykle jen několik týdnů, jejichž nadzemní části po odkvetení a dozrání semen rychle hynou; zimu přežívají v podobě semen; eutrofní živinami bohatý; eutrofní druh/vegetace na živiny náročný druh/vegetace; extenzivní extenzivně obhospodařovaný (pole, louka, les, rybník), tj. obhospodařovaný s omezeným využitím moderních technologií, buď necíleně, nebo za účelem zlepšení mimoprodukčních funkcí pozemku (např. rekreační funkce, ochrana půdy před erozí, protipovodňová ochrana, ochrana druhové rozmanitosti); fytocenologie odvětví ekologie rostlin zaměřené na studium rostlinných společenstev, popis jejich diverzity a analýzu vztahu jejich druhového složení k vlastnostem prostředí; jednou z tradičních činností fytocenologie je klasifikace vegetace a vytváření hierarchického systému syntaxonů; fytocenologický snímek zápis úplného druhového složení rostlin na vymezené ploše, obvykle s odhadem početnosti jednotlivých druhů; ilyrsko-norický migrant druh, který do střední Evropy imigroval z jihovýchodní Evropy po východním okraji Alp; intenzivní intenzivně obhospodařovaný (pole, louka, les, rybník), tj. obhospodařovaný s využitím moderních technologií (např. hnojení průmyslovými hnojivy, používání pesticidů, na loukách mechanizované sečení, rozorávání a výsev kulturních odrůd, na polích hluboká orba, v lesích holoseče s umělou obnovou, v rybnících přikrmování, odbahňování a udržování vysoké hladiny vody) za účelem maximalizace produkce; kontinentální klima klima s relativně velkými rozdíly mezi teplotami letními a zimními, denními a nočními; srážek je relativně málo, s maximem v létě; 196

kuesta asymetrický hřbet, tedy hřbet s jedním (čelním) svahem příkrým a druhým (týlovým) svahem mírně ukloněným; květnatý druhově bohatý; mezofilní mající střední nároky na vlhkost; mezofytikum oblast květeny středních poloh s průměrnými klimatickými nároky; migroelement skupina druhů s podobnou historií dálkové migrace; oceanický vyskytující se blízko oceánu (v Evropě je odpovídajícím termínem atlantský); oceanické klima vyrovnané klima, s relativně malými rozdíly mezi teplotami letními a zimními, denními a nočními; srážek je relativně hodně, s maximem v zimě; ochranářský management opatření k zachování přírodních hodnot, obvykle financovaná ze zdrojů státní ochrany přírody (na nelesních stanovištích nejčastěji sečení, vyřezávání keřů, pastva apod.); oligotrofní živinami chudý; oligotrofní druh/vegetace na živiny nenáročný druh/vegetace; oreofytikum oblast chladnomilné, horské květeny; pattern vzor, tvar, struktura, uspořádání; pattern rozšíření druhu prostorové uspořádání míst výskytu a absence druhu, které fytogeografie popisuje a pokouší se je vysvětlit; psamofilní pískomilný, dávající přednost písčitým substrátům; psamofyt psamofilní rostlinný druh; ruderální rumištní; ruderální druh druh narušovaných stanovišť (rumiště, staveniště, pustá místa, městské trávníky, okraje cest, železniční náspy apod.); segetální plevelný; segetální druh polní plevel; subatlantský vyskytující se převážně blízko Atlantského oceánu, v případě Evropy v její západní části s relativně oceanickým klimatem (odpovídající obecný termín je suboceanický); subkontinentální vyskytující se převážně uvnitř kontinentu, daleko od oceánu; v případě Evropy vyskytující se převážně ve střední a východní Evropě, zejména v oblastech s relativně kontinentálním klimatem; syntaxon vegetační typ; abstraktní konstrukt používaný v syntaxonomii k popisu proměnlivosti vegetace prostřednictvím hierarchického systému analogického linnéovskému systému živých organismů; termofytikum oblast teplomilné, nížinné květeny; xerotermní suchý a teplý; xerotermní druh suchomilný a teplomilný druh; 2 ) N á s t i n p ř í r o d n í c h p o d m í n e k L i t o m y š l s k a Litomyšlsko má převážně fádní geologickou stavbu, zpestřenou díky mezní poloze na rozhraní České křídové tabule a Českomoravské vrchoviny. Nejstarší horniny se vyskytují na západním a jihozápadním okraji území, kde vystupují k povrchu proterozoické krystalické horniny Poličského a Železnohorského krystalinika, přičemž převládají žuly, granodiority a ruly. Zbývající části Litomyšlska (více než 90 % rozlohy) tvoří různé sedimentární horniny, většinou křídového stáří. Kontaktní zóna mezi krystalinikem a jemnozrnnými křídovými usazeninami je charakteristická výskytem úzkého pruhu křemenných pískovců cenomanského (tj. křídového) stáří. Ten dosahuje v oblasti tzv. Maštalí mezi Budislaví a Novými Hrady několikakilometrové šířky a vyvíjí se v něm charakteristický reliéf pískovcového pseudokrasu (VÍTEK 1975). Z dalších křídových sedimentů jsou nejčastěji zastoupeny usazeniny svrchního a Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 197

středního turonu, zejména jemnozrnné vápnité pískovce, prachovce a slínovce, v dalším textu někdy pro jednoduchost označované opuka. Kvartérní uloženiny zastupují především hojné eolické sedimenty (převážně sprašové hlíny) a usazeniny vodních toků. Obr. č. 1/ Vymezení studovaného území. Silná linie ohraničuje oblast, kterou v textu označujeme jako Litomyšlsko. Tenké linie ohraničující jeho dílčí, podrobněji charakterizované okrsky. 1 Úval Loučné; 2 Litomyšlské plošiny; 3 Lubenský les; 4 Maštale; 5 Vysoký les; 6 Javornický hřbet; 7 Kozlovský hřbet; 8 Novohradská stupňovina. Reliéf Litomyšlska je také poměrně prostý. Z větší části jde o tektonicky podmíněný úval v povodí Loučné, protažený od jihovýchodu k severozápadu a na severovýchodě a jihozápadě ohraničený vyvýšeným terénem asymetrických hřbetů (Kozlovský hřbet, Novohradská stupňovina). Rozsáhlé plošiny jsou rozčleněny údolími vodních toků, zvláště v jižní části území poměrně hluboko zaříznutými. I v oblasti výskytu krystalických hornin převládá plochý až mírně ukloněný reliéf. Litomyšlsko leží na výrazném klimatickém, zejména teplotním gradientu. Do jeho severní části, zhruba k Novým Sídlům (296 m n. m.), zasahuje z Polabí teplá klimatická oblast, zatímco na jih, do okolí vrchu Skalka (699 m n. m.) u Svaté Kateřiny, vybíhá ze Žďárských vrchů chladná klimatická oblast (QUITT 1971). Většina Litomyšlska patří k mírně teplé klimatické oblasti, průměrné roční teploty v Litomyšli (347 m n. m.) dosahovaly v letech 1901 1950 hodnoty 7,7 C. Srážkové úhrny jsou vzhledem k návětrné poloze Litomyšlska 198

vůči převládajícímu severozápadnímu proudění poměrně vysoké, v Litomyšli dosahovaly v letech 1901 1950 průměrně 729 mm ročně. Pro klimatickou charakteristiku vyšších poloh lze snad použít data z Poličky (555 m n. m.), která leží nedaleko za hranicemi studované oblasti. Průměrná roční teplota zde činí 5,8 C, průměrný roční úhrn srážek 705 mm. Realističtější představu o srážkách asi poskytují údaje z Lubné (500 m n. m., 807 mm), údaje o teplotách však pro tuto stanici nejsou k dispozici (VESECKÝ 1961). 3 ) F y t o g e o g r a f i c k á c h a r a k t e r i s t i k a L i t o m y š l s k a Flóra a vegetace Litomyšlska se utvářely pod vlivem rozmanitých geografických a ekologických faktorů. Území leží na rozhraní teplejšího a chladnějšího mezofytika, kde směrem k chladnějším a vlhčím oblastem Českomoravského mezihoří a Českomoravské vrchoviny vyznívá výskyt teplomilných prvků typických pro východní Polabí. Zároveň toto území spadá do oblasti hypotetické Třebovské brány, kudy snad mohly v průběhu holocénu migrovat teplomilné prvky mezi Českým a Panonským termofytikem (DOMIN 1940). Směrem k chladnějším, vlhčím a převážně minerálně chudým územím na jihu Litomyšlska současně přibývá horských prvků, z nichž některé jsou vzácné nebo chybějí i ve výše položených oblastech Českomoravské vrchoviny. Podobný pattern rozšíření mají i některé subatlantské prvky široce rozšířené v západní Evropě, jež v některých případech na Litomyšlsku dosahují východní hranice svého souvislého areálu. Ještě významnější roli hrají ve zdejší flóře východní, zejména karpatské prvky, které mají v České republice těžiště rozšíření na Moravě a směrem do Čech rychle ubývají. Těmto čtyřem skupinám druhů (teplomilné, horské, subatlantské, východní) věnujeme zvýšenou pozornost při následující charakteristice květeny a vegetace ad hoc vymezených dílčích okrsků Litomyšlska a detailně se jim věnujeme v kapitole Fytogeograficky významné druhy. Úval Loučné (280 450 m n. m.) Loučná pramení na jižním okraji studované oblasti a zaříznutým neckovitým údolím se zastavěnou nivou i svahy pokračuje až k Litomyšli. Pod ní se dno jejího údolí rozšiřuje a svahy zmírňují a krajina nabývá nížinného charakteru s mozaikou polí, zbytků vlhkých luk, břehových porostů a melioračních kanálů. V našem pojetí zahrnuje tento okrsek jednak vlastní říční údolí, jednak několik kilometrů široký pás plošin táhnoucí se po obou stranách podél něj. Plošiny, z velké části odlesněné a využívané jako pole, jsou místy přerušeny údolními zářezy dolních toků přítoků Loučné (např. Desná, Končinský potok, Jalový potok), jež sem řadíme také. Geologický substrát území tvoří v naprosté většině vápnité křídové sedimenty, mnohde překryté mladšími sedimentárními horninami (aluviální hlíny, říční terasy, svahové sedimenty, sprašové hlíny). V geomorfologickém členění je tento okrsek součástí Litomyšlského úvalu, přičemž tvoří jeho centrální část. Na údolních svazích se místy zachovaly suché trávníky, v nichž proti proudu Loučné postupně vyznívají teplomilné a suchomilné druhy (např. pcháč bezlodyžný Cirsium acaule, srpek obecný Falcaria vulgaris, rozrazil ožankovitý Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 199

Veronica teucrium, v minulosti i strdivka sedmihradská Melica transsilvanica, mochna přímá Potentilla recta; FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). V pramenné oblasti řeky už do nich vstupuje řada mezofilních acidofytů (např. kostřava ovčí Festuca ovina, kručinka barvířská Genista tinctoria, violka psí Viola canina), což je typické pro vegetaci asociace Carlino acaulis-brometum erecti ze subatlantského svazu Bromion erecti. V minulosti se na odvápněných substrátech ojediněle vyskytovaly snad i teplomilné acidofilní trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis, o čemž svědčí dnes již zaniklý výskyt význačných druhů této vegetace bojínku tuhého (Phleum phleoides) a rozrazilu klasnatého (Pseudolysimachion spicatum) (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Teplomilné druhy se vyskytují také v podrostu dubohabrových hajů severně od Litomyšle klasickými lokalitami jsou Nedošínský háj, Chlumek u Nových Sídel a háje v údolí Švábenice mezi Cerekvicí nad Loučnou a Netřebami. Jde například o kostřavu různolistou (Festuca heterophylla), hrachor černý (Lathyrus niger), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum) nebo violku divotvárnou (Viola mirabilis). BUREŠ (2005) uvádí z Nedošínského háje překvapivě i tolitu lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria) význačný teplomilný druh, dosud nikde na Litomyšlsku nepozorovaný (FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Další skupinu charakteristickou pro tento okrsek tvoří druhy nížinných a pánevních mokřadních stanovišť, časté v Polabí a vzácné ve výše položených členitějších krajích. Tyto druhy na Litomyšlsku mnohdy dosahují východní hranice svého rozšíření v Čechách. Patří sem například teplomilné prvky minerálně bohatých vlhkých trávníků ostřice oddálená (Carex distans), o. Otrubova (C. otrubae), zeměžluč spanilá (Centaurium pulchellum), jetel jahodnatý (Trifolium fragiferum) nebo historicky uváděné druhy ledenec přímořský (Tetragonolobus maritimus; Řídký; FALTYS in litt.) a štírovník tenkolistý (Lotus tenuis; Nová Ves u Litomyšle; FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000). Dále sem náleží druhy lužních lesů a břehových porostů jako jilm vaz (Ulmus laevis) a nadmutice bobulnatá (Cucubalus baccifer; recentně neověřena, uváděna od Hrušové; FALTYS in litt.). Některé polabské prvky sice na Litomyšlsko nezasahují, ale jejich mezní lokality leží nedaleko od hranic studované oblasti, v okolí Vysokého Mýta (např. česnek hranatý Allium angulosum, srpice barvířská Serratula tinctoria, ožanka čpavá Teucrium scordium). Podobně sem z Vysokomýtska nezasahují ani náročnější teplomilné druhy suchých opukových strání jako bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), svízel sivý (Galium glaucum) nebo vstavač nachový (Orchis purpurea) (FALTYS 1986). Přestože makrofytní vegetace většiny rybníků v okolí Litomyšle byla zdecimována intenzivním hospodařením, nížinné a pánevní druhy se zřídka vyskytují i zde a v několika tocích s pomalu tekoucí čistou vodou. V pobřežních porostech se objevují ostřice nedošáchor (Carex pseudocyperus), o. pobřežní (C. riparia), vrbovka malokvětá (Epilobium parviflorum), skřípinec jezerní (Schoenoplectus lacustris) nebo krtičník stinný (Scrophularia umbrosa), na obnažených dnech rybníků šáchor hnědý (Cyperus fuscus), přímo ve vodě potočník vzpřímený (Berula erecta) nebo šejdračka bahenní (Zannichellia palustris). Pozoruhodný je historický výskyt vzácné mokřadní trávy odemky vodní (Catabrosa aquatica) u Nedošína a Netřeb (DOMIN 1942a). V Úvalu Loučné vyznívají také některé teplomilné ruderální a segetální 200

druhy. Z dosud se vyskytujících uvádíme hlaváček letní (Adonis aestivalis; Nedošín), pryšec plocholistý (Euphorbia platyphyllos), svízel pochybný (Galium spurium) a laskavec bílý (Amaranthus albus). Ještě v nedávné minulosti zde byly pozorovány merlík smrdutý (Chenopodium vulvaria), vranožka šupinatá (Coronopus squamatus) nebo ze severní Ameriky zavlečená pouva řepňolistá (Iva xanthiifolia), udávaná z litomyšlského vlakového nádraží (FALTYS 1998). Naopak dlouhodobě nepotvrzený je výskyt některých teplomilných archeofytů, např. blínu černého (Hyoscyamus niger; DOMIN 1942a), tužanky tvrdé (Sclerochloa dura; KLAPÁLEK in CHRTEK & ŽÁKOVÁ 1990) nebo čistce ročního (Stachys annua; DOMIN 1942b). Poslední zprávy o jejich výskytu pocházejí většinou z první poloviny 20. století. Důležitou roli v šíření teplomilných ruderálních druhů hrají silnice I/35 a železniční trať Choceň - Litomyšl, které spojují Litomyšlsko s teplejšími částmi Polabí. Další fytogeograficky významnou skupinu druhů vyskytující se v Úvalu Loučné představují východní prvky. Jejich výskyt je soustředěn zejména do dubohabřin a kontaktních suťových lesů. Relativně hojným druhem je zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), vzácnější jsou ostřice chlupatá (Carex pilosa), pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides), svízel Schultesův (Galium schultesii) a chrastavec křovištní (Knautia drymeia). Pozoruhodným zástupcem této fytogeografické skupiny je keř klokoč zpeřený (Staphylea pinnata), který byl na Litomyšlsku nalezen v údolí Švábenice až v roce 2008 a jehož původnost v území je sporná, neboť bývá občas pěstován a může i zplaňovat. Ve zbytcích pcháčových luk se lze setkat s ojedinělým východním prvkem pcháčem potočním (Cirsium rivulare). Pěkné porosty jsou na nivních loukách u Pekel, vzácně i jinde. Významné lokality Heřmánek u Horek: pozůstatek slatinné louky na jižním břehu rybníka Heřmánek u Horek s druhy vlhkých narušených míst na minerálně silných substrátech jako Carex otrubae, C. viridula, Centaurium pulchellum, Trifolium fragiferum. Po nedávném narušení při revitalizaci, jež podpořilo výskyt konkurenčně slabých druhů, dochází dnes k opětovnému zarůstání rákosem a k vývoji k zapojenému lučnímu porostu bez význačných druhů. V rybníce rostou některé regionálně méně časté druhy vodních makrofyt jako Ceratophyllum demersum, Myriophyllum spicatum, Potamogeton crispus, P. lucens. V minulosti byly u Horek sbírány význačné druhy slatinných luk jako Sagina nodosa (Kroulík 1940 MP) nebo Triglochin palustris (KROULÍK 1941 MP). Z příkopu u Netřebského rybníka je udáván výskyt Catabrosa aquatica (FLEISCHER & KLAPÁLEK in DOMIN 1942a). Chlumek u Nových Sídel: dubohabřina na hřbetu mezi Novými Sídly a společnou nivou Loučné a Desné s výskytem Aconitum lycoctonum, A. variegatum (FALTYS 1998), Allium ursinum, Arum maculatum, Euphorbia amygdaloides (dnes asi vymizelý), Genista germanica, Isopyrum thalictroides, Lilium martagon, Ranunculus cassubicus. Nedošínský háj: přírodní památka chránící dubohabřinu s přechody do vegetace suťových a lužních lesů, klasická botanická lokalita zkoumaná už v 19. století, s výskytem Aconitum variegatum, A. lycoctonum, Allium scorodoprasum, Arum maculatum, Carex pilosa, Epipactis purpurata, Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 201

Festuca heterophylla, Isopyrum thalictroides, Knautia drymeia, Lathyrus niger, Melittis melissophyllum, Polygonatum verticillatum, Ranunculus cassubicus, Ulmus laevis, Vincetoxicum hirundinaria (BUREŠ 2005), Viola mirabilis. V minulosti Campanula cervicaria (BEYR 1940), Cypripedium calceolus (JIRÁSEK 1942), Polygonatum odoratum (FALTYS 1998), Symphytum tuberosum (FALTYS in litt.), Trifolium ochroleucon (ČELAKOVSKÝ in DOMIN 1942b). Netřebská bažantnice: dubohabřina s výskytem Carex pilosa, Knautia drymeia, Euphorbia amygdaloides (FALTYS 1998), Leucojum vernum, Lilium martagon, Valeriana dioica (FALTYS 1998). Prameniště u Nových Sídel: nepravidelně sečené luční prameniště na okraji louky nad silničkou spojující Nová Sídla a mlýn V Lukách narušené odvodněním, přesto dosud s výskytem Carex distans, C. flacca, C. otrubae, C. tomentosa, Melilotus altissimus. Rybník u Pekel: komplex vlhkých luk s prameništi, kanály s čistou vápnitou vodou, rákosinami a vrbovými porosty v nivě Loučné mezi osadou Pekla a Hrušovou, který se uchoval v mimořádně dobrém stavu díky poloze v pásmu hygienické ochrany vodního zdroje (prameniště Pekla), s výskytem Berula erecta, Carex davalliana (ojediněle), C. disticha, C. praecox, Eriophorum angustifolium, Taraxacum hollandicum (velmi početně), T. mendax (velmi vzácně), Scrophularia umbrosa, Zannichellia palustris. Z okolí Hrušové a Cerekvice nad Loučnou pochází několik sběrů význačného druhu širokých říčních niv nadmutice bobulnaté (Cucubalus baccifer; SLAVÍK 1980), jejíž výskyt však nebyl v poslední době ověřen (FALTYS in litt.). Švábenice: údolí Končinského potoka mezi Cerekvicí nad Loučnou a Bohuňovicemi, na svazích s dubohabřinami a suťovými lesy, na dně údolí s poli, intenzivními loukami a olšinami (zřejmě na místě původních slatinných luk), s výskytem Carex appropinquata (KROULÍK 1941; cit. sec. GRULICH in litt.), C. paniculata, Euphorbia amygdaloides, Melittis melissophyllum, Geum rivale, Galanthus nivalis, Leucojum vernum, Staphylea pinnata. Údolí Jalového potoka u Čisté: druhově bohatá mezofilní louka 0,9 km SZ od kostela v obci, s charakteristickou směsí druhů ovsíkových luk, suchých trávníků a krátkostébelných acidofilních trávníků a s výskytem Phyteuma orbiculare. Údolí potoka Od Hájku u Čisté: bývalá ovčí, dnes extenzivní koňská pastvina na výslunném svahu potočního údolí 2,7 km JV od kostela v obci, s výskytem ojediněle zachovalé vegetace asociace Carlino-Brometum s dominancí Koeleria pyramidata a s výskytem Aquilegia vulgaris, Gentianella amarella subsp. amarella, Gentianopsis ciliata, Molinia arundinacea. Litomyšlské plošiny (330 500 m n. m.) Opukové plošiny navazující na centrální část Litomyšlského úvalu se vyznačují monotónním, mírně zvlněným reliéfem, zvolna se zvedajícím k okrajům úvalu. Charakteristickým tvarem jsou široká mělká údolí drobných vodních toků, místně zvaná dolce. Některé dolce jsou protékány jen periodicky při jarních táních nebo po přívalových deštích. Křídový podklad je na velkých rozlohách překrytý pleistocénními nevápnitými sprašovými hlínami, donedávna těženými jako cihlářská surovina (Osík). Plošiny jsou většinou odlesněné a pokryté 202

charakteristicky rozsáhlými lány intenzivně obhospodařovaných polí. Z význačných polních plevelů uvádíme rmen smrdutý (Anthemis cotula), nepatrnec rolní (Aphanes arvensis), chrpu modrák (Centaurea cyanus), prlinu rolní (Lycopsis arvensis) nebo mák polní (Papaver argemone). Jak vidno, v segetální vegetaci převládají acidotolerantní druhy až vyložené acidofyty. Pokud se zde vyskytují lesy, jde většinou o jehličnaté kultury, většinou smrkové, vzácněji borové. Listnaté porosty jsou vzácné. V lesích bývá často vtroušena jedle, která místy (např. les Mokř u Vidlaté Seče) tvoří dominantu porostu. Charakteristický je zde bohatý výskyt jmelí jedlového (Viscum album subsp. abietis). Fytogeograficky významné druhy jsou zastoupeny málo. Pestřejší květenu a vegetaci mají údolí Desné a Jalového potoka. Na teplých kamenitých až skalnatých svazích s jižní orientací lze v okolí obce Desná nalézt např. keř dřišťál obecný (Berberis vulgaris) nebo trávu strdivku sedmihradskou (Melica transsilvanica) typický teplomilný druh skalnatých říčních údolí. Údolní dna jsou dosud z velké části lučinatá, místy s porosty pcháčových luk, v nichž se vyskytuje východní prvek pcháč potoční (Cirsium rivulare). V nivě Desné u Horního Újezda byl nedávno nalezen teplomilný vlhkomilný druh bahnička jednoplevá (Eleocharis uniglumis), preferující minerálně bohaté substráty a častý v polabských lučních mokřadech. Pro fragmenty suťových lesů na severně orientovaných svazích údolí Desné mezi Poříčím a Osíkem je typický výskyt horské růže převislé (Rosa pendulina), dále se zde objevují např. oměj vlčí (Aconitum lycoctonum), svízel lesní (Galium sylvaticum) nebo bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis). Podobné lesy, avšak bez růže převislé, se vzácně zachovaly i na svazích Jalového potoka nad Novou Vsí. Proti proudu vodních toků vyznívá také výskyt východního prvku zapalice žluťuchovité (Isopyrum thalictroides), jejíž výskyt sahá na Desné po Dolní Újezd, na Jalovém potoce po Novou Ves. Významné lokality Pole a ruderální stanoviště v okolí Vidlaté Seče: v polních kulturách jsou charakteristicky vyvinutá společenstva plevelů s výskytem Anthemis cotula, Aphanes arvensis, Centaurea cyanus, Lycopsis arvensis, Papaver argemone, Sherardia arvensis, Silene noctiflora, v intravilánu obce rostou některé regionálně méně časté druhy tradičních vesnických ruderálních stanovišť (Amaranthus blitum, Chenopodium bonus-henricus, Verbena officinalis). Stráň Bořkov mezi Osíkem a Dolním Újezdem: prudký svah nad pravým břehem Desné, v horní části s bučinami, v dolní se suťovými lesy a dubohabřinami, s výskytem Aconitum lycoctonum, Galium sylvaticum, Isopyrum thalictroides, Lilium martagon, Rosa pendulina. Údolí Desné u obce Desná: opukové svahy nad levým břehem řeky porostlé v horní části jehličnatými kulturami, v dolní suťovými lesy, s výskytem teplomilných druhů Berberis vulgaris, Cirsium acaule, Inula conyzae, Melica transsilvanica. Vlhká louka u Horního Újezda: pcháčová louka v nivě Desné 1,5 km SSV od kaple v Horním Újezdě, dnes využívaná jako koňská pastvina, s výskytem bohaté populace Cirsium rivulare a s druhy Carex flacca, C. tomentosa, Eleocharis uniglumis, Juncus inflexus. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 203

Lubenský les (460 699 m n. m.) Lubenský les, nacházející se na jihozápadním okraji Litomyšlska, je souvisle zalesněnou oblastí, v jejímž geologickém podloží se na rozdíl od ostatních částí studovaného území uplatňují kyselé krystalické horniny, zejména žuly, granodiority a ruly. V geomorfologickém i fytogeografickém členění je řazen k Českomoravské vrchovině, v jižní části hraničí se Žďárskými vrchy. Ty již patří oreofytiku. Reliéf Lubenského lesa je přes značnou nadmořskou výšku poměrně plochý a pozvolna se zvedá od severu k jihu, kde se nachází nejvýše položený bod Litomyšlska Skalka (699 m n. m.). Pouze místy se objevují výraznější zářezy údolí vodních toků, především Desné a jejích přítoků. Lubenský les se nalézá na srážkově bohatých návětrných svazích Českomoravské vrchoviny, relativní oceaničnost klimatu navíc posiluje souvislé zalesnění a množství vodních toků a pramenišť v území (vedle Desné zde pramení mimo jiné Novohradka). Potenciální přirozenou vegetaci území představují bučiny, a to jak chudé, acidofilní, tak květnaté. Oba typy těchto listnatých lesů jsou zde místy dosud k nalezení, většinou však zanikly přeměnou na smrkové kultury, jež představují nejběžnější lesní vegetaci v oblasti. Fragmenty květnatých bučin se dnes vyskytují zejména na Lubenských kopcích a kolem rybníka Zimka a je pro ně typický výskyt bazifilních druhů kyčelnice cibulkonosné (Dentaria bulbifera), k. devítilisté (D. enneaphyllos), kostřavy lesní (Festuca altissima), strdivky nicí (Melica nutans) nebo bažanky vytrvalé (Mercurialis perennis). Z horských druhů jsou v celém Lubenském lese rozšířeny třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum) a kozlík výběžkatý (Valeriana excelsa). V květnatých bučinách Lubenských kopců, zvedajících se nad západním okrajem obce Lubná, byl nedávno nalezen nově rozlišovaný druh kapradiny kapraď rezavá (Dryopteris borreri; HÁJEK HR; cit. sec. EKRT et al. 2010). Řada dalších horských prvků vykazuje pozoruhodnou vazbu na blízké okolí rybníka Zimka, která zřejmě souvisí s inverzním charakterem místního klimatu (viz též název rybníka). Patří mezi ně žebrovice různolistá (Blechnum spicant), podbělice alpská (Homogyne alpina), zimolez černý (Lonicera nigra) a růže převislá (Rosa pendulina). Právě zdejší výskyt podbělice alpské (Homogyne alpina) a výskyt kýchavice Lobelovy (Veratrum album subsp. lobelianum) na okraji Lubenského lesa u Širokého Dolu (FALTYSOVÁ et al. 1992a) podtrhuje výjimečné postavení tohoto území v rámci Českomoravské vrchoviny, kde tyto horské druhy takřka chybějí. Podobná absence se projevuje také v rozšíření upolínu nejvyššího (Trollius altissimus; Borová, Budislav; FALTYSOVÁ et al. 1992a). Naproti tomu v Lubenském lese nenalezneme horské druhy mléčivec horský (Cicerbita alpina), vranec jedlový (Huperzia selago) nebo čípek objímavý (Streptopus amplexifolius) vyskytující se ve Žďárských vrších (www2). Subatlantské prvky se v území vyskytují zejména na okrajích lesních cest (světlík větvený Euphrasia nemorosa, svízel hercynský Galium saxatile, ožanka lesní Teucrium scorodonia). Vzácným subatlantským druhem lesních pramenišť a bahnitých okrajů lesních potoků je mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), jehož naleziště v Lubenském lese patří k mezním v rámci celého jeho areálu; dále na východ takřka nezasahuje (BUREŠ & ŽENÍŠKOVÁ 1995). Na 204

zbytcích lučních pramenišť kolem Lubenské myslivny se dosud vyskytuje subatlantský prvek bezosetka šídlovitá (Isolepis setacea) a v minulosti tu rostly také zdrojovky (Montia sp.; KLIKA 1920), patřící k rychle mizejícím druhům naší květeny. Další specifikum květeny Lubenského lesa představují východní prvky ostřice převislá (Carex pendula), pcháč potoční (Cirsium rivulare) a kakost hnědočervený (Geranium phaeum). Podobně jako některé výše zmíněné horské druhy jsou i tyto ve zbývající části Českomoravské vrchoviny vzácnější nebo zcela chybějí. Významné lokality Lesy u rybníka Zimka: kulturní smrčiny, olšiny a květnaté bučiny s výskytem Asarum europaeum, Chrysosplenium oppositifolium, Daphne mezereum, Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos, Festuca altissima, Hepatica nobilis, Homogyne alpina (ve smrčině u silnice nad rybníkem; NOVÁK 2009), Lonicera nigra, Melica nutans, Monotropa hypopitys, Neottia nidus-avis (BULVA 1982), Pedicularis palustris (na vlhké lesní cestě; BULVA 1982), Rosa pendulina, Veronica montana. Louka u rybníka Zimka: vlhká sečená lesní louka (svaz Calthion palustris) pod rybniční hrází s výskytem Carex elongata (na břehu rybníka), Cirsium rivulare, Dactylorhiza fuchsii, D. majalis, Phyteuma orbiculare, Tephroseris crispa, Veronica scutellata (BULVA 1982), Viola palustris. Rašelinné louky v Budislavi: poměrně zachovalé a dosud zčásti sečené (např. poblíž hráze Prostředního rybníka) luční porosty s výskytem Carex flacca, Cirsium rivulare, Dactylorhiza majalis, Eriophorum angustifolium, Listera ovata, Tephroseris crispa, Valeriana dioica. V minulosti Scorzonera humilis a Trollius altissimus (FALTYSOVÁ et al. 1992a). Údolí Jalového potoka nad Širokým Dolem: olšiny v potoční nivě s horskými prvky Betula pubescens, Circaea alpina, Cirsium heterophyllum a Veratrum album subsp. lobelianum (FALTYSOVÁ et al. 1992a). Vlhká louka V Hatích u Širokého Dolu: vlhká kosená louka pod prameništěm nad levým břehem Jalového potoka 1 km jižně od kostela v obci s výskytem druhů preferujících vápnité mokřady jako Carex appropinquata, C. flacca, C. paniculata, Cirsium rivulare, Dactylorhiza majalis, Epilobium palustre, Epipactis palustris, Eriophorum angustifolium, Menyanthes trifoliata, Triglochin palustris, Valeriana dioica. V nedávné minulosti Drosera rotundifolia, Eriophorum latifolium, Potentilla palustris (FALTYSOVÁ et al. 1992a). Maštale (360 553 m n. m.) Na rozdíl od zbytku Litomyšlska je toto území budováno převážně kyselými kvádrovými pískovci křídového stáří. Charakteristicky vyvinutý pseudokrasový reliéf je tvořen pískovcovou plošinou rozčleněnou množstvím skalnatých údolních zářezů, jež místy vytvářejí drobná skalní města (Toulovcovy maštale, Městské maštale). Báze nejhlubších údolí jsou zahloubeny do krystalických hornin v podloží druhohorních sedimentů. Na kontaktu s opukami mohou být pískovce druhotně obohaceny o vápník tento jev je výrazný např. v Tomšově rokli u Boru u Skutče nebo v rokli Krystalka nad koupalištěm v Roudné. Oblast Maštalí je lesnatá, přičemž na plošinách zcela převládají monotónní borové Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 205

kultury, ačkoli potenciální přirozenou vegetací jsou pravděpodobně acidofilní bučiny (NEUHÄUSL & NEUHÄUSLOVÁ-NOVOTNÁ 1972). Fragmenty reliktních skalních borů jsou vázány na maloplošná extrémní stanoviště na hranách údolí a v okolí skalních výchozů. V údolích jsou rozšířeny kultury smrku s příměsí jedle a buku. Na několika světlých hranách nejvyšších skal lze uvažovat o maloplošném reliktním bezlesí, z význačných světlomilných druhů se zde však vyskytuje jen kolenec Morisonův (Spergula morisonii) spolu s několika běžnými acidofyty (metlička křivolaká Avenella flexuosa, vřes obecný Calluna vulgaris, šťovík menší Rumex acetosella apod.). Vegetace skal je obvykle druhově chudá, typickými druhy jsou osladič obecný (Polypodium vulgare) a další acidotolerantní kapradiny (kapraď rozložená Dryopteris dilatata, bukovník kapraďovitý Gymnocarpium dryopteris, bukovinec osladičovitý Phegopteris connectilis). Zvláštní květenu hostí pískovce obohacené vápníkem z opukového nadloží dobrým indikátorem takových míst je vápnomilná kapradina sleziník zelený (Asplenium viride), dále např. ostřice prstnatá (Carex digitata), o. chabá (C. flacca) nebo kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum). Místy se objevují drobná lesní rašeliniště a rašelinné louky s výskytem ostřice ježaté (Carex echinata), o. obecné (C. nigra) nebo violky bahenní (Viola palustris). Velmi vzácně se zde vyskytují také ostřice Hartmanova (Carex hartmanii), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) a suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) (Jan KOŠNAR in litt.). Dna inverzních údolí jsou význačná výskytem více horských druhů rostlin. Na vlhkých skalních teráskách roste vzácně vranec jedlový (Huperzia selago). V lesní vegetaci je častá třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), na několika místech se vyskytují žebrovice různolistá (Blechnum spicant), zimolez černý (Lonicera nigra), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) a růže převislá (Rosa pendulina). Podél potoků se místy objevuje kozlík výběžkatý (Valeriana excelsa; např. Vranice), na okrajích lesních cest pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) a kapradina pérnatec horský (Lastrea limbosperma), pro svou dekorativnost občas pěstovaná na zahrádkách. Na dnech roklí je možné nalézt i některé horské mechorosty (např. Mylia taylorii, Polytrichastrum alpinum; KOŠNAR 2004). Se subatlantskými prvky (ostřice skloněná Carex demissa, světlík větvený Euphrasia nemorosa, svízel hercynský Galium saxatile, třezalka rozprostřená Hypericum humifusum, bezosetka štětinovitá Isolepis setacea) se lze setkat především na okrajích lesních cest. Na světlých okrajích silnice mezi Zderazí a Polankou se na jednom místě vyskytuje bohatá populace subatlantské ožanky lesní (Teucrium scorodonia; Jan KOŠNAR in litt.). Na prameništích je vzhledem k dostatku vhodných stanovišť a blízkosti nalezišť v Lubenském lese pozoruhodná absence subatlantského mokrýše vstřícnolistého (Chrysosplenium oppositifolium). Podobně nebyla v Maštalích zatím nalezena oceanická kapradina vláskatec tajemný (Trichomanes speciosum), vázaná na jeskyně a tmavé skalní štěrbiny, která se jinak vyskytuje ve většině oblastí budovaných kvádrovými pískovci v severní polovině Čech (RYBKA et al. 2004). Specifickou květenu hostí písčiny v intravilánu Budislavi, kde se nacházejí mezní výskyty subatlantského psamofytu kolence Morisonova (Spergula morisonii). Dále tu rostou kostřava drsnolistá (Festuca brevipila) nebo bělolist rolní (Filago arvensis). Z východních prvků se na vlhkých loukách místy vyskytuje pcháč potoční 206

(Cirsium rivulare), v prameništní olšině poblíž Zderazi byla pozorována ostřice převislá (Carex pendula). Významné lokality Nový rybník u Budislavi: v tůni na severním okraji rybníka Elodea canadensis, Potamogeton natans, P. obtusifolius (BAŤOVÁ 2003), při nižší vodní hladině na obnaženém písčitém a hlinitopísčitém dně Elatine triandra, Eleocharis acicularis, E. ovata, Veronica scutellata. Pískovcové skály v Budislavi: písčiny na temenech a v okolí vrchů Velké a Malé Hradisko a Zámeček v intravilánu obce Budislav, v rámci Litomyšlska unikátní lokalita s výskytem psamofytů a psamofilní vegetace intenzivně sešlapávaných písčin (jednoletky Filago arvenis, Scleranthus annuus, Spergula morisonii, Spergularia rubra), kostřavových trávníků (Carex caryophyllea, Euphorbia cyparissias, Festuca brevipila, Rumex acetosella) a vřesovišť (Calluna vulgaris, Euphrasia nemorosa, Vaccinium myrtillus). Rašelinná louka u Boru: rozsáhlá druhově bohatá, ale zarůstající rašelinná louka jižně Boru u Skutče s výskytem Carex hartmanii, Dactylorhiza majalis, Drosera rotundifolia, Menyanthes trifoliata, Tephroseris crispa, Trientalis europea. Tomšova rokle: pískovcové údolí severně od Boru u Skutče s výskytem vápnitých pískovců, převážně zalesněné jehličnatými kulturami, se zachovanými fragmenty květnatých bučin a suťových lesů s výskytem Asplenium viride, Huperzia selago (nejbohatší populace v Maštalích), Lonicera nigra, Melica uniflora, Polystichum aculeatum, P. braunii (KOŠNAR & KOŠNAR in HADINEC et al. 2005: 133), Veronica montana. Údolí Novohradky v úseku mezi Toulovcovými Maštalemi a Vranicemi: výrazné pískovcové údolí s plochým dnem a svahy zaříznutými v kvádrových pískovcích s výskytem Betula pubescens, Blechnum spicant, Calamagrostis villosa, Carex demissa, Cirsium heterophyllum (Jan KOŠNAR in verb.), Galium saxatile, Isolepis setacea, Lycopodium clavatum a Viola palustris. U studánky Džberka donedávna Huperzia selago, dosud Lycopodium annotinum. Vlhké pcháčové a rašelinné louky u hájenky na severním břehu Nového rybníka u Budislavi: Carex demissa, Cirsium heterophyllum, Eriophorum angustifolium, Isolepis setacea, Juncus filiformis, Peucedanum palustre, Viola palustris. Vysoký les (400 550 m n. m.) Lesnatý okrsek situovaný v okolí osady Vysoký Les, nacházející se na jižním okraji Litomyšlska mezi Sebranicemi a Chmelíkem. Reliéf je tvořen opukovou plošinou v nadmořské výšce okolo 500 m n. m., jež se mírně svažuje k severu. Plošina je místy rozčleněna údolními zářezy vodních toků. Na severním okraji je to Jalový potok, v jižní části drobné levobřežní přítoky Loučné. Území je téměř úplně zalesněné, výjimku tvoří malé lesní louky a intravilán osady Vysoký Les. Na lesní skladbě se podílejí především jehličnaté dřeviny, nejčastěji smrk a jedle, listnaté porosty jsou vzácné. Na svazích a plošinách se místy zachovaly fragmenty bučin (například Přírodní památka V bukách) s podrostem tvořeným běžnými lesními druhy (svízel vonný Galium odoratum, bukovník kapraďovitý Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 207

Gymnocarpium dryopteris, strdivka nicí Melica nutans, s. jednokvětá M. uniflora, bažanka vytrvalá Mercurialis perennis apod.). V severní části Vysokého lesa je význačný výskyt jedlin vázaný na plošiny a svahy nad pravým břehem Jalového potoka. V této části se objevují také fragmenty květnatých bučin s kostřavou lesní (Festuca altissima), svízelem vonným (Galium odoratum), svízelem lesním (G. sylvaticum) nebo strdivkou jednokvětou (Melica uniflora). V potočních nivách se vyskytují olšiny, podél potoků na jaře vykvétá sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), místy v bohatých populacích (Přírodní památka Sněženky ve Vysokém lese). Fytogeograficky významné druhy jsou ve Vysokém lese zastoupeny málo. Z horských prvků je znám výskyt kapradiny žebrovice různolisté (Blechnum spicant; recentně velmi vzácně) a zimolezu černého (Lonicera nigra). V údolí Jalového potoka lze narazit na mírně teplomilné druhy, např. zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) a třezalku chlupatou (Hypericum hirsutum). V přírodní památce Sněženky ve Vysokém Lese roste východní prvek zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), jejíž výskyt zřejmě souvisí s rozšířením podél řeky Loučné. Významné lokality Lesy nad Jalovým potokem: fragmenty květnatých bučin a jedlin na svazích a na okraji plošiny nad pravým břehem Jalového potoka na severním okraji Vysokého lesa s výskytem Carex digitata, Cephalanthera damasonium, Daphne mezereum, Galium odoratum, G. rotundifolium, G. sylvaticum, Lilium martagon, Lonicera nigra, L. xylosteum. V lemech podél lesních cest Campanula persicifolia, Carex flacca, Hypericum hirsutum, Melampyrum nemorosum, Plathanthera bifolia. Sněženky ve Vysokém lese: přírodní památka chránící hluboce zaříznuté lesní údolí bezejmenného periodického toku jihozápadně od Chmelíka, s částečně odlesněnou plochou nivou s bohatým výskytem Galanthus nivalis a druhy Daphne mezereum, Isopyrum thalictroides, Orthilia secunda nebo Petasites albus. V bukách: přírodní památka v jižní části Vysokého lesa, chránící starý bukový porost s poměrně chudým bylinným patrem, v němž dominuje Gymnocarpium dryopteris. Javornický hřbet (450 586 m n. m.) Nepříliš výrazná kuesta mezi Gajerem a Svitavy s čelem ukloněným k východu. V podloží zcela převládají vápnité křídové sedimenty, ojediněle překryté třetihorními terasovými štěrkopísky. Hřbet je takřka souvisle zalesněný, v naprosté většině druhově chudými smrkovými kulturami. Zbytky květnatých bučin se zachovaly například v okolí vrchu Sněžník. V jejich podrostu se vyskytují charakteristické druhy jako kostřava lesní (Festuca altissima), svízel vonný (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), strdivka nicí (Melica nutans), s. jednokvětá (M. uniflora) nebo věsenka nachová (Prenanthes purpurea). Zejména v severní části okrsku lze nalézt téměř čisté jedliny, pro něž je typický výskyt svízele okrouhlolistého (Galium rotundifolium) nebo biky chlupaté (Luzula pilosa). V údolích drobných, často periodických vodních toků jsou vyvinuty potoční olšiny a fragmenty rašelinných luk. Za pozornost stojí 208

olšina v údolí bezejmenného periodického toku nad osadou Brlenka, v jejímž podrostu se vyskytují světlomilné druhy vlhkých oligotrofních luk (např. ostřice rusá Carex flava, kozlík dvoudomý Valeriana dioica, violka bahenní Viola palustris). Je tomu tak proto, že údolí bylo ještě v polovině minulého století téměř úplně odlesněné a zřejmě zde rostly rašelinné louky. Přímo v osadě Brlenka se v témže údolí vyskytuje fragment bezkolencové louky (svaz Molinion caeruleae) s výskytem typických druhů jako jsou svízel severní (Galium boreale) nebo ostřice stinná (Carex umbrosa). Tento význačný vegetační typ je jinak na Litomyšlsku velmi vzácný. Květnatá vlhká louka se nachází i v nivě bezejmenného potoka u obce Kukle na samých hranicích bývalého litomyšlského okresu, kde se vyskytují např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) nebo ostřice Hartmanova (Carex hartmanii). Z fytogeograficky významných druhů jsou více zastoupeny jen horské prvky. Nejčastěji při okrajích lesních cest se lze setkat s žebrovicí různolistou (Blechnum spicant) a plavuní pučivou (Lycopodium annotinum). Na více místech, především ve vlhkých smrčinách, roste třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), ojedinělý je výskyt sedmikvítku evropského (Trientalis europaea; URBÁNEK in verb.). Z východních prvků je z oblasti udáván svízel Schultesův (Galium schultesii; PROCHÁZKA in HADAČ 1969) a dodnes zde velmi vzácně roste ostřice chlupatá (Carex pilosa). Významné lokality Bučiny na Sněžníku: fragmenty květnatých bučin a jedlin v okolí vrchu Sněžník s výskytem Astrantia major, Blechnum spicant, Chaerophyllum hirsutum, Convallaria majalis, Festuca altissima, Galium odoratum, Lilium martagon, Melica uniflora, Polygonatum verticillatum. Na okrajích lesních cest rostou Dactylorhiza fuchsii, Lycopodium annotinum nebo L. clavatum. Lesní louka u Sněžníku: na louce 0,6 km JV od vrchu Sněžník zcela převládá druhově chudá vegetace intenzivních luk, v oligotrofním lesním lemu na severním okraji se však dosud zachovala druhově bohatá vegetace, ve které se prolínají acidofilní a bazifilní druhy svazů Bromion, Violion caninae a Trifolion medii, např. Betonica officinalis, Bromus erectus, Carex caryophyllea, C. flacca, C. panicea, Phyteuma orbiculare, Trifolium montanum, Viola canina. Louka u Brlenky: louka v údolí bezejmenného periodického toku na jižním okraji osady Brlenka s výsktem fragmentu vegetace bezkolencových luk (svaz Molinion) s druhy Betonica officinalis, Carex umbrosa, Cirsium rivulare, Galium boreale, Molinia arundinacea, Valeriana officinalis, Sanguisorba officinalis. Louka u Kuklí: louka v údolí bezejmenného potoka na severním okraji obce vpravo od silnice Litomyšl - Svitavy, s výskytem Dactylorhiza majalis, Carex hartmanii, C. paniculata, v nedávné minulosti byly udávány i Eriophorum angustifolium, Phyteuma orbiculare, Salix rosmarinifolia (FALTYSOVÁ et al. 1992a). Kozlovský hřbet (430 603 m n. m.) Tento okrsek tvoří kuesty budované opukou s pozvolna se zvedajícími západními svahy a s výraznými čelními svahy orientovanými na východ. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 209

Nadmořskou výškou přesahující 600 m n. m. je Kozlovský hřbet nejvýše položenou částí Litomyšlska tvořenou druhohorními sedimenty. Oproti širšímu geomorfologickému pojetí zahrnujeme pod tento okrsek jen asi 10 km dlouhý hřbet mezi Zhořským a Gajerským sedlem. Většinu Kozlovského hřbetu pokrývají lesy, přičemž západní táhlé svahy jsou souvisle porostlé smrkovými kulturami. Naproti tomu na strmých čelních svazích kuest se místy dosud vyskytují podhorské bučiny (především květnaté) a suťové lesy. Tyto listnaté porosty jsou charakteristické výskytem česneku medvědího (Allium ursinum), árónu plamatého (Arum maculatum), kyčelnice cibulkonosné (Dentaria bulbifera), ječmenky evropské (Hordelymus europaeus) a dalších bazifilních lesních druhů. Zachovalé porosty bučin se nalézají např. v Přírodní rezervaci Psí kuchyně nebo v Semanínské rokli západně od Semanína. S horskými prvky se lze setkat jednak v potočních údolích na obvodu hřbetu (např. žebrovice různolistá Blechnum spicant, zimolez černý Lonicera nigra, kozlík výběžkatý Valeriana excelsa), jednak v jehličnatých lesích v kulminačních partiích kolem vrchu Zlatá studánka (603 m n. m.). Zde je častá třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) a vzácně zde rostou žebrovice různolistá (Blechnum spicant; JETMAR in verb.), vranec jedlový (Huperzia selago) a plavuň pučivá (Lycopodium annotinum).na lesní cesty jsou vázány subatlantské druhy třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum) a mochna anglická (Potentilla anglica). Pozoruhodným biotopem jsou prameništní olšiny na jihovýchodním úpatí Kozlovského hřbetu, zejména pod východním okrajem PR Psí Kuchyně (tedy už za hranicemi studovaného území), které hostí početné populace ostřice převislé (Carex pendula). Z dalších východních druhů se zde vyskytují ostřice chlupatá (Carex pilosa), svízel Schultesův (Galium schultesii), zblochan hajní (Glyceria nemoralis; FALTYS & PAUKERTOVÁ 2000) a zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides). Významné lokality Lesní cesta u Zlaté studánky: okraje lesní cesty 1,6 km J od vrchu Zlatá studánka s výskytem řady typických druhů těchto stanovišť, zejména Huperzia selago, Hypericum humifusum, Lastrea limbosperma, Lycopodium annotinum, L. clavatum, Potentilla anglica. PR Psí Kuchyně a bučiny v okolí: zachovalé rozsáhlé porosty květnatých bučin a suťových lesů s výskytem Allium ursinum, Arum maculatum, Carex pendula, C. pilosa, Cephalanthera damasonium, Corydalis cava, Daphne mezereum, Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos, Epipactis purpurata, Galanthus nivalis, Hordelymus europaeus, Isopyrum thalictroides, Lonicera nigra, Melica uniflora, Neottia nidus-avis, Valeriana excelsa. Semanínská rokle: květnaté bučiny, suťové lesy a opukové skalky v údolí Semanínského potoka západně od Semanína s výskytem Asplenium viride, Blechnum spicant, Carex pendula, Lastrea limbosperma (JETMAR in litt.), Lonicera nigra, Neottia nidus-avis. Zlatý pásek: hluboce zaříznuté údolí potoka Zlatý pásek mezi Člupkem a Kozlovem, s převážně zalesněnými svahy a úzkou plochou nivou, z větší části odlesněnou a místy silně zamokřenou, s masovým výskytem Leucojum vernum a s druhy Blechnum spicant, Daphne mezereum, Valeriana dioica. 210

Novohradská stupňovina (380 580 m n. m.) Převážná část tohoto okrsku je tvořena výraznými kuestami s čelními svahy orientovanými k jihozápadu, které se táhnou od okolí Luže přes celý západní okraj Litomyšlska téměř až k Poličce. Představují tak významný migrační koridor pro teplomilné druhy, neboť spojují termofytikum východního Polabí s mezofytikem Litomyšlského úvalu a Poličské tabule. Charakteristická je terasovitá struktura této opukové krajiny, tvořená několika stupni většinou intenzivně zemědělsky obhospodařovaných plošin, oddělenými strmými svahy jihozápadní orientace pokrytými nejčastěji lesy, křovinami, suchými trávníky nebo loukami. Původní lesní porosty byly většinou přeměněny na smrkové a borové kultury. Pozoruhodný fragment vápnomilných bučin se zachoval na prudkém opukovém svahu nad pravým břehem Oborského potoka západně od Zrnětína. Vedle hojné okrotice bílé (Cephalanthera damasonium) tu lze nalézt střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus) nebo kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens). Místy se objevují lipové porosty, pro jejichž podrost je typický výskyt Cephalanthera damasonium. Na výslunných svazích stupňoviny postupně směrem k jihovýchodu vyznívá výskyt teplomilných prvků, přičemž většina náročných xerotermních druhů (např. bělozářka větevnatá Anthericum ramosum, plamének přímý Clematis recta, kakost krvavý Geranium sanguineum) už na Litomyšlsko nezasahuje. V rámci okrsku se u Příluky nacházejí mezní lokality javoru babyky (Acer campestre) a tužebníku obecného (Filipendula vulgaris). Nejdále k Chotovicím zasahují prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), ostřice horská (Carex montana; FALTYS in litt.) a chrpa latnatá (Centaurea stoebe; FALTYS 1998). Hlouběji do mezofytika se floristické poměry v tomto ohledu příliš nemění, pouze u Poříčí jsou mezní lokality srpku obecného (Falcaria vulgaris). Některé druhy mají sice hranice souvislého rozšíření v termofytiku v okolí Luže, ale ve studované oblasti jsou známy na jedné nebo dvou izolovaných lokalitách, často na nejextrémnějších partiích opukových svahů (např. mařinka psí Asperula cynanchica a záraza vyšší Orobanche elatior u Širokého Dolu). Zvláštním případem je rozšíření hlaváče fialového (Scabiosa columbaria), který se také vyskytuje ve vegetaci suchých trávníků na vápnitých půdách, ale je spíše druhem středních nadmořských výšek, takže jeho lokality u Širokého Dolu jsou mezní zřejmě kvůli nedostatku vhodných stanovišť ve vyšších polohách (mimo studované území je druh znám ještě od Kamenné Horky; DUCHOSLAV in litt.). Na suchých stráních Novohradské stupňoviny jsou z dalších méně častých teplomilných druhů k nalezení např. voskovka menší (Cerinthe minor), pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), černýš rolní (Melampyrum arvense), modřenec chocholatý (Muscari comosum), ojediněle i sasanka lesní (Anemone sylvestris), hořeček nahořklý pravý (Gentianella amarella subsp. amarella) nebo kamejka lékařská (Lithospermum officinale). Původnost posledního zmíněného druhu je sporná, neboť jeho výskyt může souviset s někdejším pěstováním (léčivka). Opačný geografický trend vykazují acidofyty, jež na Litomyšlsku vstupují do vegetace suchých trávníků a vyznívají směrem do termofytika (např. psineček obecný Agrostis capillaris, trojzubec poléhavý Danthonia decumbens, kostřava ovčí Festuca ovina). Z hlediska klasifikace vegetace lze tyto změny interpretovat tak, že ve studované oblasti vyznívá Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 211

vegetace asociace Scabioso ochroleucae-brachypodietum pinnati ze subkontinentálního svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, která je ve vyšších polohách nahrazována asociací Carlino-Brometum ze subatlantského svazu Bromion. Značná část suchých trávníků v nedávné minulosti zanikla v důsledku zalesnění smrkem, borovicí lesní nebo b. černou. Tyto lesy prozrazuje zbytkový výskyt typických druhů suchých trávníků (např. válečky prapořité Brachypodium pinnatum, ostřice chabé Carex flacca, pcháče bezlodyžného Cirsium acaule). Časté jsou například v okolí Chotěnova. V oblasti vyznívá také několik teplomilných plevelů, např. ostrožka stračka (Consolida regalis), kamejka rolní (Lithospermum arvense) nebo kozlíček zubatý (Valerianella dentata). Vedle xerotermních druhů se v Novohradské stupňovině dosti vzácně a fragmentárně zachovaly i některé typy teplomilné mokřadní vegetace na úpatích opukových svahů. Příkladem může být odvodněný fragment slatinné louky u Chotovic, kde na březích melioračních kanálů přežívá žluťucha lesklá (Thalictrum lucidum). Na těchto stanovištích se objevuje také východní druh pcháč potoční (Cirsium rivulare). Významné lokality Hurychova stráň u Širokého Dolu: bílá stráň nad silnicí ze Širokého Dolu do Lubné 0,2 km SV od kostela v obci, v rámci Litomyšlska unikátní stanoviště, kde opuka zvětralá do drobných úlomků vytváří substrát pro suchomilnou travinobylinnou vegetaci. V minulosti využívána jako ovčí pastvina, v současné době zarůstá (na menší části prováděn ochranářský management). Izolované lokality některých teplomilných druhů (Asperula cynanchica, Orobanche elatior, Scabiosa columbaria), výskyt řady typických druhů bazifilních suchých trávníků jako Carex tomentosa, Inula salicina, Gentianopsis ciliata, Gymnadenia conopsea, Juniperus communis (roztroušeně), Melampyrum arvense, Muscari comosum, Rhinanthus alectorolophus. Lesní lem v údolí V Hatích u Širokého Dolu: teplomilný bylinný lem borové kultury na výslunném svahu nad pravým břehem Jalového potoka 0,9 km JJV od kostela v obci, s fytogeograficky ojedinělým výskytem jetele panonského (Trifolium pannonicum), který je ze zde však zřejmě nepůvodní (HENDRYCH 1968b), a s dalšími druhy lesních lemů a suchých trávníků jako Gymnadenia conopsea, Muscari comosum nebo Rhinanthus alectorolophus. Meze u Chotěnova: komplex zarůstajících suchých trávníků 0,7 km jižně od kaple v obci, s výskytem Aquilegia vulgaris, Anemone sylvestris, Gentianella amarella subsp. amarella, Gentianopsis ciliata, Primula veris, Rhinanthus alectorolophus, Thlaspi perfoliatum. Stráně v Chotovicích: suché stráně a bory s mezním výskytem Bupleurum falcatum a Carex montana (FALTYS in litt.) a s druhy Alyssum alyssoides, Betonica officinalis, Cephalanthera damasonium, Gentianopsis ciliata. FALTYS (1998) uvádí i Centaurea stoebe a Festuca pallens. Stráň nad zemědělským družstvem v Poříčí: suchý trávník s výskytem Berberis vulgaris, Gymnadenia conopsea nebo Orobanche lutea, v nedávné době téměř celá zalesněna výsadbou jehličnanů. Suchá stráň u Lubné: zarůstající suchá opuková stráň nad silnicí z Lubné do Širokého Dolu s výskytem Asperula cynanchica, Euphrasia rostkoviana, Gymnadenia conopsea, Melampyrum 212

arvense, Rhinanthus alectorolophus, Scabiosa columbaria. Nejcennější část je kosena v rámci ochranářského managementu. Údolí Oborského potoka pod vrchem Hůra západně od Zrnětína: geologicky pestrá oblast na rozhraní České křídové tabule a Českomoravské vrchoviny. Prudký svah nad pravým břehem potoka je budován opukou, v jeho spodních partiích se nachází pruh pískovců, místy s výraznými skalními výchozy. Dno údolí a svah nad levým břehem mají v podloží granodiorit. Na dně několik horských prvků: Cirsium heterophyllum, Polygonatum verticillatum, Rosa pendulina, Valeriana excelsa. Na opuce a zvápnělých pískovcích Antennaria dioica, Asplenium viride, Cephalanthera damasonium, Cypripedium calceolus, Epipactis atrorubens, Hepatica nobilis, Plathanthera bifolia (Jan KOŠNAR in litt.). Na několika nevápnitých prameništích nad levým břehem potoka Chrysosplenium oppositifolium. Vlhké louky u Chotovic: fragmenty vlhkých luk, jejichž nejzachovalejší porost leží pod silnicí Chotovice - Makov v pramenné oblasti Makovského potoka, kde dosud na březích melioračních kanálů přežívají Carex disticha, Galium wirtgenii a Thalictrum lucidum. V lesních lemech blíže Chotěnovu také Betonica officinalis, Carex panicea a Galium boreale. 4 ) F y t o g e o g r a f i c k y v ý z n a m n é d r u h y V této kapitole charakterizujeme zástupce čtyř vybraných skupin fytogeograficky významných druhů Litomyšlska (druhy teplomilné, horské, subatlantské a východní). U každého druhu nejprve stručně uvádíme jeho rozšíření a ekologické nároky v České republice, následuje přehled jeho rozšíření na Litomyšlsku a vegetační charakteristika jeho obvyklého stanoviště pomocí fytocenologického snímku a na závěr popisujeme jeho rozšíření v širším okolí studovaného území. Všechny fytocenologické snímky zapsal první autor standardní metodou curyšsko-montpellierské školy (MORAVEC 1994). Pro odhad zastoupení druhů použil rozšířenou devítičlennou Braun-Blanquetovu stupnici abundance a dominance (DENGLER et al. 2008). Celkovou pokryvnost jednotlivých pater (E 3 stromové, E 2 keřové, E 1 bylinné, E 0 mechové patro) odhadl v procentech. Geografické souřadnice každého snímku zaměřil pomocí přístroje GPS (Garmin Geko 101), případně odečetl z digitální mapy. Sklon svahu změřil sklonoměrem s olovnicí, orientaci svahu pomocí kompasu, eventuálně ji odečetl z mapy. Teplomilné prvky Příklady teplomilných prvků vyskytujících se na Litomyšlsku (tučně jsou vyznačeny druhy podrobněji zpracované): Acer campestre, Allium scorodoprasum, Anemone sylvestris, Asperula cynanchica, Bupleurum falcatum, Carex distans, C. montana, C. viridula, C. otrubae, C. praecox, C. riparia, Cerinthe minor, Cirsium acaule, Cucubalus baccifer, Falcaria vulgaris, Festuca heterophylla, Filipendula vulgaris, Gentianella amarella subsp. amarella, Lathyrus niger, Lithospermum officinale, Melica transsilvanica, Melilotus altissimus, Melittis melissophyllum, Orobanche elatior, O. lutea, Phleum phleoides, Rosa gallica, Scabiosa columbaria, Trifolium fragiferum, T. pannonicum, Ulmus laevis, U. minor, Vicia dumetorum, Viola mirabilis. Fytogeografická charakteristika Litomyšlska 213

prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum) Prorostlík srpovitý je na území České republiky hojný v termofytiku, především v severozápadních, středních a východních Čechách a na jižní a střední Moravě. Jinde se vyskytuje pouze místy, na klimaticky, případně edaficky vhodných místech (např. střední Povltaví, údolí Berounky). Roste na výslunných stráních, křovinatých skalních stepích, v lesních lemech a ve světlých lesích. Optimum má na těžších, živinami bohatých, hlinitých půdách, obvykle na bazických podkladech (ŠOURKOVÁ & HROUDA in SLAVÍK 1997: 322 329). Do studované oblasti prorostlík zasahuje z termofytika v okolí Luže po výslunných stráních na čelních svazích kuest Novohradské stupňoviny přes Příluku po Chotovice. Izolovaná naleziště jsou udávána od Litomyšle: FALTYS (1998) prorostlík pozoroval na stráních kolem osady Rasovna u Litomyšle a na mezi při jižním okraji lesa Kabát. Ani jedna z jeho lokalit nebyla v současné době ověřena, alespoň výskyt u Rasovny však snad zatím není nutné považovat za zaniklý, neboť fragmenty vegetace výslunných stráněk a sadů dosud přežívají na nepřístupném soukromém pozemku. V okolí Chotovic a Příluky druh dosud roste na více místech v lesních lemech a suchých trávnících. Příklad vegetace suchého trávníku s prorostlíkem uvádí následující snímek. Snímek 1: Chotovice, suchý kamenitý trávník na stráni pod kostelem, 49 51 01,40 s.š., 16 10 26,10 v.d., 470 m n. m., 16 m 2, 10. 8. 2009, 35 expozice JZZ. E 2 (8 %): Crataegus sp. 1, Rosa sp. 1, Fraxinus excelsior +, Pinus nigra +; E 1 (65 %): Brachypodium pinnatum 4, Sanguisorba minor 2m, Carex caryophyllea 1, Thymus pulegioides 1, Carex flacca +, Euphorbia cyparissias +, Festuca rupicola +, Hieracium murorum +, Knautia arvensis agg. +, Lotus corniculatus +, Medicago falcata +, Poa compressa +, Potentilla tabernaemontani +, Securigera varia +, Viola hirta +, Bupleurum falcatum r, Convolvulus arvensis r; Rosa sp. 1, Crataegus sp. +. Trávníková vegetace strání v Chotovicích osídluje mělké skeletovité půdy na opuce, proto jsou v ní méně než v suchých trávnících v okolí zastoupeny acidofyty a druhy mezofilních trávníků a naopak častější jsou druhy mělkých půd (např. Alyssum alyssoides, Poa compressa, Sanguisorba minor). Jako dominanta zde často vystupuje Brachypodium pinnatum, mnohem vzácnější jsou Bromus erectus a Koeleria pyramidata. Z těchto důvodů se domníváme, že tuto vegetaci lze považovat za přechodovou mezi asociací Carlino-Brometum (svaz Bromion) a teplomilnější asociací Scabioso-Brachypodietum (svaz Cirsio-Brachypodion). FALTYS (1998) zmiňuje z chotovických strání i předsunutý výskyt teplomilné Centaurea stoebe a reliktního druhu skal Festuca pallens. Ani jeden z nich zde, stejně jako na celém Litomyšlsku, nebyl recentně pozorován. Nejbližší naleziště prorostlíku směrem na jih od studované oblasti jsou udávána od Svitav a Jevíčka (ŠOURKOVÁ in HENDRYCH 1968a: 305). 214