Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra právní teorie Diplomová práce Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana. Lucie Dufková 2011/2012

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. 2

Děkuji vedoucímu práce panu doc. JUDr. Jaromíru Harvánkovi, CSc., za jeho přínosné rady, připomínky, podněty a vedení, jeţ byly velkou pomocí a přínosem pro sepsání této diplomové práce. 3

OBSAH SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 5 ÚVOD... 6 1. CO JSOU TO LIDSKÁ PRÁVA?... 8 1.1. Charakteristika základních práv... 10 1.2. Klasifikace základních lidských práv a svobod... 11 1.3. Historický vývoj lidských práv... 14 1.3.1. Etapy vývoje lidských práv... 14 1.3.2. Lidská práva v České republice... 18 1.4. Svoboda a rovnost jako základní právně-filozofické kategorie lidských a občanských práv... 21 1.4.1. Svoboda jako základní právo... 21 1.4.2. Pojem rovnosti... 22 1.4.3. Svoboda a rovnost ve vybrané judikatuře Ústavního soudu České republiky... 24 2. OCHRANA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD NA VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI... 27 2.1. Obecné soudy... 27 2.2. Ústavní soud... 28 2.2.1. Postavení a pravomoci Ústavního soudu... 28 2.2.2. Vztah Ústavního soudu k jiným ústavním orgánům... 31 2.2.3. Ústavní stížnost... 32 2.2.4. Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů... 35 2.3. Správní soudnictví... 36 2.4. Veřejný ochránce práv... 37 2.5. Jiné prostředky ochrany... 39 3. OCHRANA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD NA KOMUNITÁRNÍ ÚROVNI... 41 3.1. Prostředky ochrany v rámci Rady Evropy... 41 3.1.1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv... 42 3.1.2. Evropská sociální charta... 47 3.2. Systém ochrany v Evropské unii... 48 3.2.1. Listina základních práv Evropské unie... 49 3.2.2. Jiné prostředky ochrany... 52 4. POSILUJE OCHRANA ZÁKLADNÍCH PRÁV V EVROPSKÉ UNII OCHRANU NA NÁRODNÍ ÚROVNI?... 54 ZÁVĚR... 56 RESUMÉ... 57 SEZNAM LITERATURY... 59 KNIŢNÍ ZDROJE... 59 ČASOPISECKÉ ZDROJE... 61 PRÁVNÍ PŘEDPISY... 62 SOUDNÍ ROZHODNUTÍ... 62 ELEKTRONICKÉ PRAMENY... 63 JINÉ ZDROJE... 65 4

Seznam použitých zkratek ČR Česká republika EU ES Ústava Listina Úmluva Charta Rada OSN OBSE ESLP ESD EÚLP Evropská unie Evropská společenství Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod Evropská sociální charta Rada vlády pro lidská práva Organizace spojených národů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Evropský soud pro lidská práva Evropský soudní dvůr Evropská úmluva o lidských právech 5

Úvod Lidská práva jsou ty svobody a nároky, které mají být zaručeny kaţdému člověku na světě. Stále jsou v mnohých zemích pošlapávána, některé kultury přiznávají ţenám méně práv neţ muţům, v totalitních reţimech jsou občanům upírána politická práva, apod. Evropská unie věnuje otázkám ochrany základních lidských práv velkou pozornost, a proto se snaţí tato práva chránit prostřednictvím různých instrumentů, z nichţ nejdůleţitější je soudní ochrana. Pro svou diplomovou práci jsem si zvolila téma základní lidská práva a jejich procesní ochrana proto, ţe v posledních letech toto téma opět dominuje jak v teorii, tak i v praxi. Je vlastně reakcí na změny, které probíhají ve světě, ale hlavně souvisejí s evropskou integrací. Můţeme říct, ţe se prakticky denně setkáváme s mechanismy ochrany lidských práv a jejich narušováním. Je to velmi široké téma, proto se nebudu moci věnovat všem věcem dopodrobna, ale některých se pouze nepatrně dotknu. Tato práce si dává za cíl nabídnout základní přehled lidsko-právní problematiky jak z hlediska teorie, tak z hlediska praxe, nastínit danou problematiku v souvislosti s aktualizací, která souvisí s evropskou integrací a odpovědět na otázku, zda ochrana základních práv v EU posiluje ochranu na národní úrovni. Práce je rozdělena do čtyř kapitol. První z nich se zabývá pojmem lidských práv a jeho rozdílným vymezením, s nímţ se nejčastěji setkáváme v mezinárodních dokumentech. Rozebírá také různé filozofické přístupy a snaţí se shrnout podstatné rozdíly mezi nimi. Zmiňuje některé známé filozofy a události, které se podílely na vzniku a rozvoji lidských práv. Bude provedena charakteristika a klasifikace základních lidských práv. Pozornost je věnována také historickému diskurzu jak ve světě, tak i v České republice. Najdeme zde odpověď na otázku, odkud se koncept lidských práv vzal a jak se formoval během dějin. Zmíněny budou některé důleţité dokumenty jako např. Magna charta libertatum, Bill of Rights, Charta OSN, Deklarace práv člověka a občana, apod. Závěr první kapitoly se zabývá pojmy svobody a rovnosti, kde jsou tyto objasněny ve světle základních lidských práv a také ve světle judikatury Ústavního soudu ČR. Druhá kapitola se věnuje ochraně základních lidských práv a svobod na vnitrostátní úrovni. Vymezuje prostředky obrany před zásahy do základních lidských práv, poskytované příslušnými orgány veřejné moci, přičemţ největší pozornost věnuje z pochopitelných důvodů Ústavnímu soudu. Jelikoţ se v názvu práce hovoří o procesní ochraně lidských práv, je tato kapitola věnována zejména procesním otázkám, konkrétně 6

pak ústavní stíţnosti. Neopomíjí však ani důkladné rozebrání pojmu ochránce lidských práv a jeho roli v ochraně lidských práv. V současné době tvoří ochrana lidských práv jednu z nejdůleţitějších politik Evropské unie, proto se třetí kapitola zabývá ochranou základních lidských práv na unijní úrovni. Vymezuje prostředky ochrany v rámci Rady Evropy, kde zmiňuje dva nejvýznamnější dokumenty, které tvoří její jádro ochrany lidských práv a to: Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a Evropskou sociální chartu (1961). Zmiňuje také Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání (1987), Chartu regionálních a menšinových jazyků (1992), Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin (1995) a Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti vzhledem k biologickým a lékařským aplikacím (1997). V souvislosti s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod rozebírá Štrasburský kontrolní mechanismus a tedy zejména moţnost podání individuální stíţnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Dále rozebírá systém ochrany v Unii a některé změny, které přinesla Lisabonská smlouva (např. dříve právně nezávazná Charta základních práv EU získává stejné postavení jako prameny primárního práva, dále přejmenování Evropského soudního dvora, apod.). Závěrečná čtvrtá kapitola se snaţí dokázat, zda a jakým způsobem posiluje unijní ochrana lidských práv ochranu na národní úrovni. Zmiňuje některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterých najdeme odpověď na tuto otázku. 7

1. CO JSOU TO LIDSKÁ PRÁVA? Budeme-li hovořit o pojmu základních lidských práv a svobod, je třeba mít na paměti, ţe terminologie v této oblasti je značně nejednotná. Vyjádření vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí můţeme popsat mnoha výrazy. Např. Všeobecná deklarace lidských práv OSN (1948) pouţívá pojem lidských práv, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (1966) nacházíme označení politická a občanská práva, Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod (1950) pouţívá pojem lidská práva a základní svobody a konečně pojem hospodářská, sociální a kulturní práva jak jej pouţívá Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966). Všechny uvedené pojmy upravené právními předpisy a mezinárodními smlouvami jsou zahrnuty v pojmu základních práv a svobod. 1 J. Boguszak rozlišuje pojmy základní a lidská práva. Uvádí, ţe základní práva jsou širší pojem neţ lidská práva, která v sobě zahrnují jednak základní lidská práva, jednak politická práva. Jako další druh základních práv uvádí téţ práva sociální. 2 J. Blahoţ pouţívá pojmu lidských a občanských práv a v jejich rámci rozlišuje práva osobní, práva politická a práva hospodářská. 3 Občanská práva jsou dle něj rovněţ lidskými právy. Nazývají se občanskými proto, neboť mají bezprostřední podíl na vytváření demokratické společnosti, zatímco typická lidská mají pro společnost pouze zprostředkovaný význam. Absolutně ţádný rozdíl nespatřuje mezi pojmy práva a svobody. 4 Já osobně, na rozdíl od Boguszaka, se domnívám, ţe pojem lidských práv je širší neţli pojem základních práv. Jako lidská práva vidím všechna ta, která náleţí kaţdému člověku bez ohledu na jeho barvu pleti, národnost, náboţenství či vzdělání. Mezi základní práva bych pak zařadila tzv. tvrdé jádro lidských práv. Roztříštěnost nacházíme také v různých filozofických přístupech k pojmu lidských práv. Existují dva základní přístupy přirozenoprávní a pozitivistický. Přirozenoprávní teorie odvozuje lidská práva z přírodních zákonů. Lidská práva zde dostávají podobu neměnné, univerzální a nezcizitelné kvality člověka. Pro Johna Locka, 1 FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 125. ISBN 8021030232. 2 BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004. s. 120. ISBN 8073570300. 3 BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. s. 46. ISBN 8073570734. 4 Tamtéţ, s. 23 24. 8

zakladatele tohoto přístupu, jsou v jeho knize Druhé pojednání vládě nezcizitelnými lidskými právy ţivot, svoboda a majetek. 5 Cicero vymezil přirozené právo jako pravidla ovládající veškerou přírodu, jako věcný a neměnný řád stanovený boţstvem. Přirozené právo je uloţeno ve vědomí kaţdého člověka a poznamenáno rozumem. Podle Tomáše Akvinského se přirozený zákon, odvozený z věčného boţího rozumu opět nepřetrţitě uplatňuje v kaţdém lidském jednání, a i kdyţ není plně poznatelný, ale spíše vytušený, znamená intimní vztah stálého doplňování, střetávání faktů, spravedlivý střet věcí s postulátem Dát kaţdému, co mu náleţí. 6 S určitými výhradami se hlásí k obecnému proudu přirozenoprávního pojetí lidských práv J. Blahoţ, podle kterého je základem tohoto pojetí právo na ţivot. Z tohoto základního práva vzniká pojem přirozených práv a tedy i pojem lidských práv. Je to dáno tím, ţe lidská práva jsou různými kvalitativními stránkami práva na ţivot, např. právo na ţivot v ekologickém a společenském prostředí, kde má kaţdý svobodu pohybu, projevu, právo shromaţďovat se, právo na ochranu zdraví, vlastnictví a další. Podle něj z přirozenoprávního pojetí dnes vychází kaţdá euroamerická ústava stejně jako mezinárodně právní úprava lidských práv. Za příklad dává preambuli Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.), v níţ se uvádí: Federální shromáţdění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka 7 Naproti tomu právní pozitivismus odmítá jakékoliv metafyzické spekulace o právu. Přívrţenci této teorie pokládají ideu lidských práv za subjektivní spekulaci. Jen z reálných zákonů vycházejí reálná práva, z imaginárního zákona (ze zákona přírody) vycházejí imaginární práva. Přirozené právo je podle právních pozitivistů nesmyslné. Podle těchto koncepcí neexistuje jiné právo neţ to, které je obsaţeno ve státem vyhlášené a silou garantované zákonné normě. Podle H. Kelsena není přirozené právo vydedukováno z přírody, ale je subjektivním hodnotícím soudem. Proto pro mnohé obhájce právního pozitivismu jsou lidská práva pouze mystickými silami či pouty, které existují, právě tak jako duchové, pouze v té podobě, v jaké v ně lidé věří. 8 Pozitivistické pojetí základních práv má svůj původ v názoru G. Jellineka. Dle něj kaţdé subjektivní právo předpokládá 5 KREJČÍ, Oskar. Lidská práva. Právní rádce. 1998, č. 2, s. 33. ISSN 1210-4817. 6 VEVERKA, Vladimír; BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: CODEX, 1996. s. 272-273. ISBN 808596306X. 7 BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. s. 14-17. ISBN 8073570734. 8 KREJČÍ, Oskar. Lidská práva. Právní rádce. 1998, č. 2, s. 33. ISSN 1210-4817. 9

existenci objektivního práva. Toto objektivní právo vytváří, uznává a chrání ono subjektivní právo. 9 Já osobně nemám vyhraněný názor na původ základních práv a svobod. Přikláním se jak k přirozenoprávnímu, tak i k pozitivistickému pojetí. Domnívám se totiţ, ţe určitá základní práva náleţí člověku uţ od narození, například právo na ţivot. Všichni lidé jsou si rovni, tudíţ si nesmějí navzájem zasahovat do práv, majetku, obydlí, nesmí být omezena svoboda myšlení, pohybu apod. Právě těmito myšlenkami se přikláním k přirozenorávnímu pojetí, tato práva náleţí všem lidem uţ od prvopočátku, nezávisle na existenci státu a státní moci. Na druhou stranu například politická, hospodářská, sociální a kulturní práva jsou dle mého názoru uměle vytvořena a spjata s existencí státu. Vţdyť bez určitých pravidel by nic nemohlo správně fungovat. Proto máme zákony, ze kterých plynou práva i povinnosti. 1.1. Charakteristika základních práv Mezi základní práva a svobody zařazujeme kaţdé subjektivní právo, které je obsaţené v ústavě nebo v ústavním zákoně. J. Filip podal komplexnější charakteristiku. Nabízí řadu znaků, kterými se základní práva a svobody vyznačují: 10 a) jsou ústavně zaručená Je tedy zaručeno to, ţe jimi bude vázána nejen státní moc ve všech svých sloţkách (moc výkonná, zákonodárná a soudní), ale také všichni jednotlivci. b) vznikají přímo na základě ústavy nebo mezinárodní smlouvy Nelze s nimi právními úkony disponovat, nevznikají z konkrétního právního vztahu na základě právního aktu. Proto jsou trvalé a mají stejný rozsah pro všechny své subjekty. c) mají povahu veřejného subjektivního práva Vymezují vztahy mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí) navzájem. Stát je adresátem těchto práv a jednotlivec jejich nositelem. Nositelem můţe být především fyzická osoba, ale také právnická osoba. 9 FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 136. ISBN 8021030232. 10 FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 135-142. ISBN 8021030232. 10

d) mají zvláštní obsah Zajišťují autonomní prostory jedince, které jsou chráněny před zásahy veřejné moci, umoţňují jednotlivci účastnit se správy veřejných záleţitostí a v neposlední řadě spočívají v nárocích jednotlivce podílet se na plnění ze strany státu. e) mají zvláštní funkce Jedná se o hlavní směry jejich působení na společenské vztahy. Základní funkcí je omezení státní moci. Dalšími funkcemi pak jsou nárok na přispění ze strany státu, zajištění účasti jednotlivce na správě veřejných záleţitostí a vytvoření záruk vlastní realizace. f) jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci S tímto znakem je spjat institut výhrady zákona, tj. moţnost zákonodárce zúţit základní práva. Rozlišuje se výhrada formální (např. podrobnosti stanoví zákon ) a výhrada materiální, která kromě potřeby vydání zákona váţe zákonodárce určitými obsahovými omezeními (povinnost zachovat podstatu a smysl základního práva a svobody, rovnost jeho nositelů i v omezení). g) mají vlastnost objektivní ústavní hodnoty Stát je jimi ve své činnosti vázán, proto z jeho strany nejde jen o plnění vůči jednotlivcům, ale tato práva státu mohou slouţit jako určité měřítko (např. při stanovení výše ţivotního minima). h) zaručují existenci určitých institutů a institucí Vytvářejí např. soudy, advokacii, vlastnictví. Jejich prostřednictvím je ústavodárcem institucionalizováno uskutečňování základních práv a svobod. 1.2. Klasifikace základních lidských práv a svobod Klasifikace slouţí k poznání povahy základních lidských práv a svobod. Existuje velké mnoţství klasifikací. Rozvíjely se postupně s pronikáním do problematiky lidských práv. Jsou zaloţeny na značném mnoţství kritérií, např. předmětu úpravy, obsahu, funkci, 11

subjektech, adresátech, atd. Tradiční klasifikace, jak ji známe z ústavních aktů přijatých v evropských státech, je dle J. Blahoţe následující: 11 1) první skupinu tvoří práva osobní zejména právo na ţivot a lidskou důstojnost, osobní nedotknutelnost, nedotknutelnost obydlí, svoboda pobytu, právo soukromého vlastnictví. 2) druhou skupinu tvoří politická práva a svobody náleţí sem především svoboda slova, tisku, šíření zpráv, svoboda shromaţďovací a spolčovací a právo volební. 3) třetí skupinu představují sociální, hospodářská a kulturní práva sem patří zejména svoboda práce, právo na práci, právo na odborové organizování, právo na nemocenské a sociální pojištění, právo na vzdělání, právo na ochranu zdraví, atd. Za nejpřehlednější a mně osobně nejbliţší povaţuji klasifikaci podle J. Filipa: 12 a) podle pramenů a právní síly - základní lidská práva a svobody lze rozčlenit na ta, která jsou obsaţena v Listině základních práv a svobod, v Ústavě České Republiky nebo v mezinárodních smlouvách. b) podle subjektů a adresátů - dle tohoto dělení rozlišujeme práva náleţející všem, práva občanů, cizinců, právnických osob a určitých sociálních skupin (ţeny, mladiství, postiţení). Tomuto pojetí do značné míry odpovídá členění na práva lidská (náleţející všem), politická (náleţející občanům) a sociální (náleţející např. mladistvým). c) podle statutu - v této klasifikaci se vychází z Jellinekova pojetí, dle kterého se jednotlivec nachází díky své příslušnosti ke státu v několika polohách (statutech), a z kterých mu vyplývají subjektivní veřejná práva. Tyto stavy označuje jako: 1) status negativus, který spočívá v existenci určité sféry osobní autonomie, do které stát nezasahuje 11 BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. s. 46-47. ISBN 8073570734. 12 FILIP, Jan a Jan SVATOŇ. Státověda. 5. vyd. Brno: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. s. 195-198. ISBN 9788073576851. 12

2) status positivus, který vyjadřuje určité právo na plnění ze strany státu 3) status activus, který vyjadřuje právo jedince podílet se na správě veřejných záleţitostí 4) status relativus, který zajišťuje stejné chování ze strany státu vůči všem, kdo se nachází pod jeho jurisdikcí. d) podle forem omezení základních práv - rozlišujeme tři formy omezení základních práv. Za prvé ta, která nelze omezit vůbec, jako například právo na ţivot. Za druhé ta, jeţ lze omezit zčásti za určitých podmínek. A jako poslední ta práva, která jsou v dispozici zákonodárce, jemuţ bylo svěřeno jejich provedení. e) podle generací - na práva prvé, druhé, třetí a popřípadě čtvrté generace. 1) Jako práva první generace jsou označována základní lidská práva a svobody, jako např. právo na ţivot a osobní svobodu, zčásti práva politická a práva na soudní ochranu. 2) Práva druhé generace jsou práva hospodářská, sociální a kulturní, jeţ vznikají v sociálních hnutích 19. století. 3) Třetí generací jsou pak tzv. práva solidarity, mezi které patří např. právo na mír, na zdravé ţivotní prostředí, na informaci. V případě této generace jde o neuzavřený vědecký problém. Teorie generací lidských a občanských práv začala vznikat koncem šedesátých let dvacátého století. Charakterizuje ji především to, ţe pojem generací chápe v jejich vzájemném propojení a provázanosti (jedna generace bez generace předchozí je z hlediska koncepčního pojetí lidských práv nemyslitelná). 13 13 BLAHOŢ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, 2005. s. 49. ISBN 8073570734. 13

f) podle katalogu tzn. podle toho, zda se nachází ve zvláštní hlavě ústavy, která obsahuje jejich výčet. g) hmotná a procesní základní práva hmotná zaručují základní sféry jedince (ţivot, svoboda, vlastnictví, soukromí). Procesní pak mají zaručit, aby se jednotlivec mohl těchto svých hmotných práv domoci. P. Holländer pak dělí lidská práva na práva, která vyplývají z rovnosti lidí, práva spjaté s nedotknutelností osobní integrity, práva související s řádným procesem, duchovní svobody, hospodářské svobody, sociální práva a práva menšin. 14 F. Sudré odmítá dělení na generace a dále člení základní práva a svobody také na nedotknutelná a podmíněná. 15 1.3. Historický vývoj lidských práv Vývoj myšlenky základních práv a svobod a její naplňování mají dlouhou historii. Pro lepší pochopení smyslu a významu lidských práv se tedy ohlédneme v čase zpět, aţ do starověkého Řecka. 1.3.1. Etapy vývoje lidských práv Počátky vzniku soudobé koncepce základních práv a svobod lze nalézt jiţ ve starověkém Řecku, a to u sofistů. Sofisté uznali objektivní charakter práva, nikoli však pozitivního, ale přirozeného. Na prvém místě u nich stálo přirozené právo, pramenící v harmonii vesmíru, v zákonitostech přírody, která předchází lidským zákonům, tedy právu pozitivnímu. 16 Aristoteles ve své 5. knize Etiky Níkomachovy objasňuje argument na podporu existence přirozeného mravního řádu, který by podle něj měl být základem všech 14 Srov. HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. s. 123-139. ISBN 9788073801786. 15 Srov. SUDRÉ, Fredéric; MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 160-235. ISBN 8021014857. 16 RÁZKOVÁ, Renata. Dějiny právní filozofie. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 22-23. ISBN 8021015748. 14

racionálních systémů spravedlnosti. Rozlišuje přirozené a zákonné právo, přičemţ přirozené má všude stejnou platnost a to nezávisle na uznání. 17 Na tyto myšlenky navázali římští stoikové. Například největší římský myslitel Cicero a významný římský řečník Seneca. Podle nich je zdrojem morálky rozum. Domnívají se, ţe spravedlnost je třeba odvozovat od čestnosti. Pozitivní právo, uzavřené do pevných forem, nemůţe plnit svou funkci, pokud není doplněné morálními zásadami. 18 Dalším historickým zdrojem je křesťanství. Křesťanství má v sobě zakódované, ţe s člověkem je potřeba zacházet s určitou důstojností, navíc panovník měl pravomoc danou od Boha, před Bohem se zpovídal ze svého jednání s poddanými. Objevila se zde myšlenka sociálního smíru, čím hůře se panovník choval ke svým poddaným, tím méně mu zachovávali loajalitu. Byla to praktická myšlenka podporující křesťanskou ideu. Přelom nastal v 18. století, kdy se z obyvatelstva stává subjekt, nikoli objekt práv a postavení panovníka a obyvatel se vyrovnává, je vnášen prvek reciprocity. Začíná se organizovat myšlenka contra social (společenské smlouvy). 19 Svobodní a rovní lidé mezi sebou uzavírají pactum unionis (smlouvu o sdruţení) a tím se podřizují vládci, který ovšem smí vládnout jen v určitých mezích, nemá neomezenou moc. 20 Dle Thomasa Hobbese měli v přirozeném stavu právo všichni na vše a člověk člověku byl vlkem. To vedlo k obavám o holý ţivot a tedy k tomu, ţe se vzdali svých nároků ve prospěch zákonodárce. John Locke povaţuje za základní přirozená práva člověka práva na zdraví a ţivot, svobodu a majetek. Na rozdíl od Hobbese vidí uzavření společenské smlouvy jako prostředek, jímţ se lidé spojují k efektivnější ochraně svých práv. Vzdávají se svých práv tedy pouze do té míry, jenţ si to vynucuje potřeba jejich účinné ochrany. 21 Na základě této smlouvy podle Rousseaua vzniká korporace skládající se z tolika členů, kolik má shromáţdění hlasů. Členové společnosti zovou se v celku národem, a jmenují se jednotlivě občany, pokud mají účast na svrchované moci, a poddanými jakožto podrobení zákonům státu. 22 Rousseau je kritikem soukromého vlastnictví a zastáncem přímé demokracie. Povaţuje 17 ARISTOTELÉS,. Etika Níkomachova. 3. nezměn. vyd. Praha: Rezek, 2009. s. 111-125. 18 RÁZKOVÁ, Renata. Dějiny právní filozofie. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 60-67. ISBN 8021015748. 19 Myšlenka národa jako politicky organizovaného obyvatelstva, kaţdý se částečně vzdává suverenity ve prospěch vlády. 20 Přednáška prof. J. Malenovského ze dne 3. 10. 2011. 21 MACHALOVÁ, Tatiana. Úvod do právní filozofie: (základní pojmy). 1. Vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. s. 68-70. ISBN 8021018291. 22 ROSSEAU, Jean-Jacques. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Vyd. 1. Praha: Nákladem Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1949. s. 25-26. 15

přirozený stav za stav ideální, protoţe lidé si byli materiálně rovni, byli svobodní a neexistovala státní moc ani soukromé vlastnictví. 23 Dalším důleţitým zdrojem myšlenky lidských práv byla teorie dělby moci rozpracovaná v 18. století Montesquieuem. Ve svém díle O duchu zákonů uvádí: není svobody, jestliže táž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou, není svobody, jestliže není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné. 24 Ke konci 18. století, v průběhu americké (1776) a francouzské (1789) revoluce, se objevují dokumenty, které obsahují ucelené koncepce lidských práv. Monarcha disponuje mocí od Boha, ale uzavírá, co by suverén společenskou smlouvu s národem, jejímţ výrazem je ústava, která nutí panovníka respektovat v jisté míře národ. Jedním z prvku respektu je katalog lidských práv. Prvním takovým dokumentem je Virginská deklarace (1776), která uvádí, ţe všichni lidé jsou stejně svobodní a nezávislí. Deklarace práv člověka a občana (1789) měla za heslo, ţe všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. V průběhu 19. a částečně 20. století dochází k vypracování katalogů práv a svobod i v ostatních státech Evropy. Tyto státy a jejich ústavy garantují občanská a politická práva. Vzniká koncepce liberálního státu, kdy jedinec je ve svém konání omezen pouze zákony a stát zbytečně nezasahuje a nestará se o občany, pouze jim zaručuje jejich práva. Dominance právního pozitivismu v tomto období přinesla jisté potlačení zájmu o přirozený původ lidských práv. Po první světové válce se začíná prosazovat mezinárodní ochrana práv menšin, pracovníků, postavení ţen a dětí. Po druhé světové válce dochází k největšímu rozvoji úpravy základních práv a svobod na mezinárodní úrovni. Byla to reakce na masové porušování lidských práv v nacistickém Německu. Můţeme zde pozorovat snahu dostat lidská práva z dosahu zákonodárce a téţ snahu o zakotvení záruk jejich dodrţování. V roce 1945 probíhá mírová konference v San Francisku, na níţ je projednán a schválen návrh charty OSN. Charta se omezila pouze na deklarování principů, myšlenka umístit katalog lidských práv přímo do Charty se nezrealizovala. Iniciativy se ujalo Valné shromáţdění OSN, které 10. prosince 1948 přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. 23 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. s. 242. ISBN 8086473856. 24 MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. O duchu zákonů. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1947. s. 172. 16

Ačkoli nemá právní povahu, stala se podkladem pro další mezinárodní utváření norem v oblasti lidských práv napříč mezinárodním společenstvím. Právně závazné jsou aţ dva pakty, které byly přijaty v roce 1966 a čerpají z Všeobecné deklarace lidských práv. Jsou to Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který stanovuje vznik Výboru pro lidská práva a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Oba dva pakty tvoří tzv. super tvrdé jádro univerzální ochrany lidských práv. Pakty platili aţ do doby, neţ byl v roce 2008 otevřen opční protokol ke druhému paktu, který vytváří zrcadlové schéma individuálních stíţností jako u prvního paktu. Nevstoupil však zatím v platnost kvůli chybějícím podpisům. V 60. letech 20. století lze v souvislosti s dekolonizací pozorovat jakési odklonění od lidských práv v podobě, v jaké je prosadila revoluce. Je spíše přihlíţeno k právům hospodářským a sociálním. Dochází také k rozšíření o novou skupinu práv, tzv. práva třetí generace, která zahrnují právo na příznivé ţivotní prostředí, právo na mír a práva domorodého obyvatelstva. Nositeli lidských práv se tímto stávají i společenství a národy z důvodu jejich zvýšené zranitelnosti. 25 Na Evropském kontinentu vznikají významné regionální úmluvy. Například v roce 1950 je to Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Cílem bylo předloţit státům katalog hmotných práv, který měly státy dát do svých ústav a jako ústavní práva je chránit. Úmluva upravuje práva občanská a politická a to především práva, které byly za války porušovány (právo na ţivot, právo sdruţovací). Zavedla nejúčinnější mezinárodní mechanismus její ochrany a to individuální stíţnost jednotlivce, kterou můţe podat u Evropského soudu pro lidská práva. Za zmínku stojí také Evropská sociální charta z roku 1961, která odstranila deficit v oblasti hospodářských a sociálních práv. Dále Listina základních práv Evropské unie, která byla schválená v roce 2000 a právní závaznost získala v roce 2007, kdyţ byla začleněna do Lisabonské smlouvy. Je významná zejména tím, ţe je vzorem moderního katalogu lidských práv. 26 25 Byly chráněny spíše z mocenských důvodů neţ jako projev humanity. Kdyţ jeden stát pohltil druhý, nebyla tu náleţitá stabilita a bylo třeba tento akt odůvodnit ideou společného národa a tedy sjednocení území (např. Německo, Itálie). 26 Přednáška prof. J. Malenovského ze dne 3. 10. 2011. 17

1.3.2. Lidská práva v České republice Lidskoprávní myšlení u nás bylo formováno především reformačními snahami vůči římsko-katolické církvi. Prvními průkopníky byli předchůdci husitské reformace, kteří kritizovali církev a feudální společnost. Například Jan Milíč z Kroměříţe vznesl jako první poţadavek na svobodné hlásání Boţího slova. Dle něj se nesmí Boţímu slovu klást ţádná překáţka a má být svobodně kázáno v celém českém království. Je také zastáncem zásady rovnosti. Matěj z Janova spatřuje hlavní příčinu rozvratu církve v tělesných a zţenštilých kněţích, kteří naplnili církev bohatstvím a rozkošemi. Dalšími příčinami je pak tyranie světských kníţat a prelátů, zuţování pravomocí a svobody niţších kněţí na úkor vlády i moci vyšších a v neposlední řadě přílišná autorita a pravomoc mnichů. Nevěří v samotnou reformu kleru, nápravu v církvi očekává od křesťanského lidu zásadní změnitelností poměrů. Teprve z tohoto nového lidu vzejdou noví kněţí. Jan Hus usiluje o očistu církve, je přesvědčen, ţe hlavou církve je jedině Kristus. Proto přiznává právo na neposlušnost vůči církevním a světským vrchnostem ţijícím ve zjevném rozporu s Boţím zákonem. Husitské hnutí klade důraz na onen Boţí zákon a formuluje své poţadavky ve čtyřech praţských artikulech, které u nás platily aţ do roku 1620 jako zemský zákon. Petr Chelčický, kritik husitské revoluce, 27 se staví za primát moci duchovní před mocí světskou. Hlásá, ţe pře Bohem jsou si všichni rovni a všem je darována svoboda. Kristus nastolil svou duchovní vládu a nad osvobozeným lidem nesmí nikdo vládnout prostřednictvím vnější moci. Jan Ámos Komenský dospívá k tomu, ţe svět by se měl změnit ve třech oblastech, a to v oblasti politiky, filozofie a náboţenství. Přesněji by se mělo jednat o změnu v oblasti správy obce, církve a rozumu. Snaţí se o univerzální pohled, vše souvisí se vším. Hlásá, ţe lid musí směřovat k tomu, aby se vrátila myšlenková, náboţenská a občanská svoboda. Cílem univerzální politiky je, aby kaţdý člověk měl moţnost klidného ţití, aby mohl bezpečně drţet svůj majetek a uţívat společné svobody. Svoboda je dle něj stvořena spolu s člověkem a od něj neodlučitelná. Toto Komenský chápe jako přirozený stav. Zaráţející jsou však jeho názory na svobodu slova, kdy musí být vše, co bude odevzdáno k tisku, schváleno veřejnou autoritou. Také to, ţe odpad od víry nebo přechod k jiné víře, má být trestán smrtí, můţe vyvolávat určité rozpaky. 27 Vyznačoval se svým rozhodným odporem proti násilí a uţíváním zbraní ve věcech duchovní povahy. 18

Nejen osobnosti, ale také historické události měly vliv na formování lidských práv na našem území. Například jiţ výše zmíněné Čtyři praţské artikuly z roku 1420, ve kterých byly zakotveny základní znaky reformačních myšlenek. Jednalo se o svobodu kázání, příjímání pod obojím způsobem, zákaz světského panování kněţí a trestání hříchů ve všech stavech. Dále Majestát Rudolfa II. z roku 1609, který přinesl značnou míru samosprávy a zakotvil náboţenskou svobodu. 28 První ústava občanského státu tzv. dubnová ústava (téţ označovaná jako Pillersdorfova) vydaná 25. dubna 1848, formulovala a zakotvila demokratické svobody, jako byla svoboda osobní a náboţenská, svoboda tisku, ochrana listovního tajemství, rovnoprávnost národů. Tato ústava však nevešla nikdy v platnost. Ústavodárný říšský sněm (1848), zasedající nejdříve ve Vídni a poté v Kroměříţi, připravoval návrh ústavy pro neuherské země. Tento návrh obsahoval soubor základních všeobecných občanských práv, jenţ vycházel z francouzské Deklarace práv občana a zahrnoval především svobodu člověka, tisku a zajištění hmotných zájmů. Objevil se tu i moderní princip zakotvující suverenitu lidu. Návrh ústavy však nebyl projednán, protoţe vláda nechala 6. března 1849 sněm rozehnat. Březnová ústava (téţ nazývaná Stadionova) vyhlášená 7. března 1849 částečně vyuţila osnovy kroměříţského návrhu a upravila základní lidská práva a svobody. K ústavě byla vydána listina základních občanských práv, která obsahovala například náboţenskou svobodu a svobodu pohybu. Tato ústava však také nebyla uvedena v ţivot, neboť se změnila politická realita a 31. prosince 1851 byly vydány tzv. Silvestrovské patenty, které zrušily platnost ústavy a katalogu občanských práv a opět zavedly absolutismus. Potvrzeno bylo pouze zrušení roboty a poddanství a zůstala zachována idea rovnosti před zákonem. Následovalo vydání únorové (nebo také Schmerlingovy) ústavy 26. února 1861. Tato ústava však neobsahovala ţádné ustanovení o občanských právech. To se změnilo vydáním prosincové ústavy (1867), kde byla zakotvena některá občanská práva, jako například právo volného projevu mínění, svoboda stávek, náboţenská svoboda, svoboda vědy a vyučování a ochrana národní rovnoprávnosti. Tímto došlo k formálnímu zavedení práv a svobod, jejich realizace v praxi však byla problematická. Dne 29. února 1920 byla přijata konečná podoba ústavy Československé republiky, která platila po celou dobu první republiky v letech 1920 1938. Autoři se zde inspirovali 28 TROJAN, Jakub S. Idea lidských práv v české duchovní tradici. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2002. s. 99-188. ISBN 8072980440. 19

i Prosincovou ústavou, zejména v části o lidských právech. Součástí ústavy je katalog základních práv a svobod, který obsahuje zásadu rovnosti, svobodu osobní a majetkovou, svobodu domovní, tisku, právo shromaţďovací, spolkové, petiční, listovní tajemství, brannou povinnost. Samostatná hlava byla věnována ochraně národnostních, náboţenských a rasových menšin. Dá se říci, ţe byla v podstatě vnitrostátním provedením závazků, vyplývajících z mezinárodní smlouvy. Faktickým koncem ústavy bylo podepsání Mnichovské dohody a události, které jí bezprostředně následovaly. V květnu 1948 byla přijata nová Ústava Československé republiky, tzv. Ústava 9. května, která do značné míry navazovala na ústavu z roku 1920. Přestoţe v zemi převzali moc komunisté, zachovávala si ústavní utvrzení základních práv a svobod. Je však příkladem přímého rozporu mezi ústavním textem a právní praxí. Kapitoly ústavy, obsahující vedle osobních svobod a politických práv i práva sociální a kulturní, nebyla sice formálně měněna, ale fakticky byla legislativními a politickými zásahy převáţně změněna v téměř bezobsaţnou deklaraci. Série pozdějších zákonů dále likvidovala ústavně zaručené osobní svobody. Fakticky byla zrušena např. svoboda pohybu a pobytu, svoboda slova, svoboda sdruţovací a shromaţďovací a byla zavedena cenzura tisku. Formálně niţší úroveň neţ Květnová ústava představovala tzv. Socialistická ústava z roku 1960. Ta vymezovala občanská práva a svobody jako práva a svobody realizované jedině v souladu se zájmy pracujícího lidu a ve spojení s ústavními povinnostmi. Rozsah ústavně zakotvených práv byl podstatně uţší neţ v Květnové ústavě a některé základní principy postavení člověka ve společnosti ústava zcela pomíjela. 29 Konečně roku 1991 byla přijata Listina základních práv a svobod, která vytyčuje respekt k přirozeným právům člověka a respekt k právům občana. Přijetí Listiny plnilo zásadní politický cíl. Československo tím vyjádřilo respekt vůči systému Evropské unie a deklarovalo obnovení ochrany lidských práv. Na základě toho bylo Československo v roce 1992 přijato do svazku Rady Evropy. 30 V roce 1993 vzniká samostatná Česká republika, jejíţ ústava ve svém čl. 10 otevírá český ústavní systém mezinárodnímu právu a mezinárodní smlouvy (tedy i ty, týkající se lidských práv) staví nad zákon. V roce 2004 pak ČR vstupuje do Evropské unie, pro kterou je ochrana lidských práv samozřejmostí. 29 JÁNOŠÍKOVÁ, Petra; KNOLL, Vilém; RUNDOVÁ, Alena. Mezníky českých právních dějin. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 124-156. ISBN 9788073802516. 30 KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. s. 595. ISBN 808689844X. 20