Ekonomické a právní aspekty dědění Bakalářská práce

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Ústav práva Ekonomické a právní aspekty dědění Bakalářská práce Vedoucí práce: JUDr. Dana Zapletalová Lada Ječmínková Brno 2007

Zadání

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Ekonomické a právní aspekty dědění vypracovala samostatně pod vedením své vedoucí bakalářské práce, a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu. Brno 22. května 2007... Podpis

PODĚKOVÁNÍ Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce JUDr. Daně Zapletalové za odbornou pomoc, cenné rady, náměty a připomínky při zpracování této bakalářské práce.

Abstrakt Tato bakalářská práce se zabývá problematikou dědění nejen z pohledu právního, ale i ekonomického. V první části práce se pojednává o právní úpravě, obecných pojmech dědického práva a způsobech dědění. Další část je věnována výpočtu dědických podílů, které v praxi činí problémy, a předmětu dědictví, tedy soupisu aktiv a pasiv. Kromě toho také případem úmrtí člena společnosti a následky s tím související. Poslední část práce pojednává o výpočtu daně dědické. Klíčová slova: dědické podíly, předmět dědictví, daň dědická. Abstract This bachelor thesis is concerned with questions of succession, not only in regards of law, but also in regards of economics. The first part of my work deals with legal regulations, general concepts of heirship and the way of succession. The next part deals with the calculation of inheritance, which make problems in use, and subject of heirship, which means the list of assets and debts enter mains. Furthermore, this thesis deals with the case of death of a company member and related consequences. The last part of my work deals with the calculation of succession duty. Key words: inheritance, subject of heirship, succession duty.

Obsah: 1. ÚVOD... 6 2. CÍL PRÁCE... 8 3. METODIKA... 9 4. PRÁVNÍ ÚPRAVA... 10 5. OBECNÉ POJMY DĚDICKÉHO PRÁVA... 11 5.1 DĚDIC... 12 5.2 DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA... 14 5.2.1 Právní úpravy dědění ze zákona... 15 5.2.2 Dědické skupiny... 16 5.3 DĚDĚNÍ ZE ZÁVĚTI... 20 5.3.1 Význam pořízení závěti... 21 5.3.2 Forma závěti... 21 5.3.3 Neopomenutelný dědic... 23 5.3.4 Vydědění... 23 6. DĚDICKÉ PODÍLY A JEJICH VÝPOČET... 25 6.1 DĚDICKÉ PODÍLY PŘI DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA... 25 6.2 DĚDICKÉ PODÍLY PŘI DĚDĚNÍ ZE ZÁVĚTI... 28 6.3 VYDĚDĚNÍ... 29 6.4 DĚDICKÁ NEZPŮSOBILOST... 30 6.5 RELATIVNÍ NEPLATNOST ZÁVĚTI... 30 6.6 ZAPOČTENÍ DARŮ... 32 7. PŘEDMĚT DĚDICTVÍ... 34 7.1 AKTIVA PŘEDMĚTU DĚDICTVÍ... 35 7.2 PASIVA PŘEDMĚTU DĚDICTVÍ... 38 7.3 SMRT ČLOVĚKA A OBCHODNÍ SPOLEČNOST... 39 7.3.1 Veřejná obchodní společnost... 39 7.3.2 Společnost s ručením omezeným... 40 7.3.3 Komanditní společnost... 41 7.3.4 Akciová společnost... 41 7.3.5 Smrt člena družstva... 42 7.4 ÚMRTÍ PODNIKATELE... 42 8. DAŇ DĚDICKÁ... 46 8.1 PŘEDMĚT DANĚ... 46 8.2 ZÁKLAD DANĚ... 46 8.3 POPLATNÍCI... 48 8.4 SAZBY DANĚ... 48 8.5 OSVOBOZENÍ OD DANĚ DĚDICKÉ:... 50 9. ZÁVĚR... 55 10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:... 59 11. SEZNAM POUŽITÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ... 60 12. SEZNAM TABULEK... 61

1. Úvod Správné je přidržovat se toho, co je spravedlivé; nutné je, aby se člověk řídil tím, co je mocnější. Právo bez pomoci je bezmocné; moc bez práva je tyranská Musíme se tedy starat o to, aby to, co je správné, bylo mocné, a to, co je mocné, bylo spravedlivé. (Blaire Pascal, Myšlenky, fragment 298) Každé hospodaření s majetkem je ve své podstatě ekonomickou činností a všechny ekonomické subjekty s majetkem pracují. Ekonomové jistě ví, jak se majetek získává a maximálně využívá, ale měli by také vědět, co se s majetkem stane v případě, že zemře jeho majitel. Tato práva a povinnosti související se smrtí nejsou všeobecně známa ani mezi ekonomy a to i přesto, že se s ní mohou setkat v různých situacích i v různé profesi. Dědické právo má kořeny v Římském právu a je jednou z nejdůležitějších skupin majetkových práv. Svým významem dědické právo přesahuje právní vztahy a významnou měrou ovlivňuje i další společenské vztahy. To dokazuje, jak důležitá tato problematika je. Dlouho jsem přemýšlela, jaký námět vybrat pro svou bakalářskou práci a rozhodla jsem se, že budu psát o něčem, co se dotýká téměř každého člověka. Tato práce se zabývá aktuální problematikou, s níž se lze setkat v dědickém řízení jak z pozice soudu, respektive notářů, tak z pozice účastníků, především dědiců a jejich zástupců. Koneckonců téměř každý alespoň jednou za život dědické řízení absolvuje a ne vždy bezproblémově. Uvědomuji si, že se jedná zejména o právní problematiku, ale myslím, že se téma dotýká i ekonomické stránky věci. Tomu nasvědčuje i to, že dědické právo nesleduje jen zájmy právních nástupců zemřelého, ale zajišťuje ochranu zájmů věřitelů a úvěrových vztahů s tím souvisejících. Toto téma je často opomíjené a lidé o něm nehovoří rádi, zejména z etických důvodů. O to více je však potřebné, ocitne-li se člověk v situaci, kdy je smrt neodvratitelná a je na něm, aby měl potřebné znalosti při řešení vztahů, jichž se stal přímým účastníkem. Smrt je právní událost, která má vliv na právní vztahy, ve kterých byl zemřelý subjektem. Některá práva a povinnosti smrtí zanikají, jiná zůstávají zachována - 6 -

či přecházejí na někoho jiného. Těmito právy a povinnostmi, týkajícími se předmětu dědictví, se zabývá dědické právo. Existují předpoklady dědění, které musejí být splněny, aby mohlo dojít k právnímu nástupnictví podle ustanovení dědického práva. Těmito předpoklady se rozumí smrt fyzické osoby, existence dědictví, právní důvod dědění, dědická způsobilost, neodmítnutí dědictví povolaným dědicem a absence překážky v nabytí dědictví. Jak vidno, požadavky jsou vysoké, ale tyto slouží jak k ochraně dědiců, tak zůstavitele. Současná platná právní úprava přesně stanoví, která osoba nastoupí do právního vztahu na místo zemřelého, ale také poskytuje možnost, aby o této osobě (popřípadě více osobách) rozhodl občan již za svého života a využil tak právního institutu, zvaného závěť. Pomocí tohoto projevu vůle může být ustanovena jako dědic nejen fyzická, ale i právnická osoba. Kromě klasických majetkových hodnot se musí věnovat pozornost i úmrtí člena obchodní společnosti, člena družstva či úmrtí podnikatele živnostníka. Tuto problematiku upravují některá ustanovení obchodního zákoníku. Propojením dědické problematiky obchodního a občanského zákoníku tak vznikla práce, kterou se pokouším podat ucelený pohled na oblast týkající se dědictví. - 7 -

2. Cíl práce Jak jsem již výše přednesla, ve své bakalářské práci se budu zabývat problematikou dědictví. Jde především o právní problém, avšak já bych chtěla postihnout rovněž všechny aspekty z ekonomického hlediska. Myslím, že každý ekonom by měl mít i určité znalosti z oblasti práva. A proč tedy dědictví? Ne každému je lhostejné, co se bude dít s jeho majetkem po jeho smrti, když celý svůj život tento majetek vytvářel a mimo to v životě každého člověka hrají významnou roli citové vztahy k určitým osobám. Touto prací bych ráda objasnila vše podstatné, co se problematiky dědictví týče. Zaměřím se především na hmotně právní stránku věci a to především na to, jaká právní úprava řeší dědictví, kdo je dědicem, co je předmětem dědění, jaké jsou způsoby dědění, ale také objasním otázku dědických podílů. Ta je často opomíjena, avšak jedná se o důležitou věc, která ovlivňuje správnost celkového výsledku dědického řízení. Vždyť při nesprávném stanovení může dojít k neoprávněnému zkrácení jedněch a zvýhodnění druhých dědiců. Ekonomové kladou důraz především na otázky vzniku obchodní společnosti, ale málokdo ví, co se stane v případě, že zemře osoba, která byla společníkem v dané obchodní společnosti, či jaké povinnosti čekají na dědice v případě, že zemřelý/zemřelá byla osobou samostatně výdělečně činnou. Pro někoho bude jistě nemilé zjištění, jaké problémy přináší úmrtí podnikatele a co vše je potřeba učinit. Například takové podání daňového přiznání z příjmů fyzických osob bude pro většinu z nás tvrdým oříškem. Další otázka vyvstává v případě určení dědické daně, jelikož nabytí majetku děděním této dani podléhá. Ekonom by měl mít v povědomí, jaká sazba daně je, jaké jsou skupiny poplatníků a také který majetek je od daně osvobozen. Cílem mé práce je poskytnou shrnutí všech důležitých aspektů v oblasti dědictví, které by měl nebo alespoň mohl ekonom znát. - 8 -

3. Metodika Jelikož se jedná zejména o právní tématiku, předpokladem pro sepsání mé bakalářské práce na téma dědictví bylo nutné tuto problematiku nastudovat. V současné době je na trhu mnoho publikací o dědictví. Já využila možnosti nastudovat jednu z nejnovějších monografií od autorů JUDr. Jiřího Mikeše a JUDr. Ladislava Muzikáře. Tato praktická příručka podává kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. Pro mne, dosud úplného laika, byla tato kniha osnovou k mé práci. Ale nebyla to samozřejmě jediná publikace. Tomuto předcházelo i podrobné nastudování občanského zákoníku s komentářem a také obchodního zákoníku s komentářem, jelikož ve své práci věnuji pozornost i obchodním společnostem. Občanský soudní řád byl nezbytný k pochopení problematiky dědického řízení. Platná právní úprava dědictví je velmi stručná a někdy nastane v praxi situace, při níž některé souvislosti v dědickém řízení nelze zjistit přímo z textu zákonů. Je to způsobeno také tím, že tyto předpisy byly tvořeny již před více než padesáti lety. A v dotčených oblastech nebyly většinou podstatně novelizovány. Plynutím času se mění společnost i její pohled na výklad některých ustanovení. Nezbytným předpokladem je tedy obrátit se na aktuální judikaturu. Z ekonomického hlediska se věnuji mimo jiné výpočtu daně dědické, a proto jako další podklady pro mou práci byly i znalosti zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. V současné době probíhá mnoho novelizací zákonů a je tedy potřebné sledovat i aktuální změny, které mohou přinést důležité změny. Další informace a znalosti jsem získala v odborných článcích publikovaných v časopisu AD Notam, vydávaného Notářskou komorou ČR. Tyto články skvěle doplňovaly mé vědomosti a protože je sepisují převážně notáři, jejich koncipienti či kandidáti, byly doplněny o praktické informace, které jsem využila pro sepsání mých praktických příkladů doplňující kapitoly v mé bakalářské práci. - 9 -

4. Právní úprava Ústavní zákony jsou právní předpisy nejvyšší právní síly, které mají přednost před běžným zákonem. Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod a právě tady se nachází v oddíle prvním, článku 11 odst. 1 právo každého člověka vlastnit majetek a je zde ústavněprávně zaručeno právo na dědictví. Dědictví musí mít svůj právní řád a v České republice je dědické právo podrobně upraveno v zákoně č. 40/1964 Sb., ve kterém je především ve své sedmé části s názvem dědění zákonně ustanoveno dědické právo a to ustanoveními 460 až 487. Najdeme však i na dalších místech ustanovení upravující dědické vztahy, a to např. 7 a 132, dále 873, který pojednává o použití dědického práva platného v den smrti zůstavitele. Ve srovnání s původní právní úpravou došlo v průběhu let k doplnění a změnám novelami občanského zákoníku tj. zákony č. 131/1982 Sb. s účinností od 1.4. 1983 ( 469a a 484 odst. 1), č. 509/1991 Sb. s účinností od 1.1. 1992 ( 460, 469a, 475, 475a, 476a, 476b, 476c, 476d, 476e, 476f, 483, 484) a č. 264/1992 Sb. s účinností od 1.1. 1993 ( 460, 463 odst. 1, 464, 468, 471, 481, 482, 483 a 484). Procesní úprava dědického práva je ustanovena v zákoně č. 99/163 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), ve znění pozdějších předpisů, zejména v ustanovení 175a až 175zd. Tato ustanovení byla do OSŘ doplněna dostatečně, proto jsou takto nepřehledně očíslována. V praxi často dochází k problémům s aplikací některých ustanovení zákona, a proto se spoléhá na praxi soudů a jejich rozhodnutí, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jehož rozhodnutími se řídí soudy nižšího stupně. - 10 -

5. Obecné pojmy dědického práva Smrt fyzické osoby se z právního hlediska považuje za objektivní skutečnost, tedy událost, která nastává nezávisle na vůli jedince, a která má vliv na právní vztahy, ve kterých byl zemřelý subjektem, tzn. působí na zánik jeho způsobilosti mít práva a povinnosti právní subjektivitu. Nejde-li smrt prokázat předepsaným způsobem, soud prohlásí fyzickou osobu za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Nezvěstnou fyzickou osobu prohlásí soud také za mrtvou, jestliže lze se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že nežije. Zánik způsobilosti mít práva a povinnosti uvedeným způsobem u právnické osoby nelze. K tomu dochází na základě jiných právních skutečností. Zda v případě smrti svého nositele práva a povinnosti zanikají, anebo zůstávají zachovány a přecházejí na někoho dalšího, záleží na povaze a obsahu subjektivních práv a povinností. Následkem smrti fyzické osoby dochází také k zániku práv a povinností vyplývajících z rodinně právních vztahů, jako je manželství, rodičovství, osvojení atd. Práva a povinnosti majetkové povahy úmrtím svého nositele obvykle nepozbývají významu, ale přecházejí na jiné subjekty. Zánik majetkových práv a povinností při úmrtí fyzické osoby jsou spíše výjimečné. Příkladem může být to, že povinnost dlužníka zanikne smrtí jen v případě, že jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno dlužníkem osobně. 1 To znamená, všude tam, kde plnění záleželo na individuálních vlastnostech nebo schopnostech určité osoby. Naopak smrtí věřitele zanikne právo, jehož plnění bylo omezeno jen na jeho osobu, příkladem může být právo užívání, používání, předkupní, právo na výživné aj. Z výše uvedeného je zřejmé, že subjektivní práva a povinnosti majetkové povahy zpravidla přetrvávají svého nositele a přecházejí po jeho smrti na další subjekty. K tomuto přechodu dochází ve většině případů prostřednictvím dědické posloupnosti. Na základě zvláštního právního předpisu bez zřetele k dědění zanechaného majetku dochází jen v malém počtu případů. Shrnu-li předchozí, je tedy nutné, aby v době smrti fyzické osoby existovaly práva a povinnosti plynoucí z věcných nebo závazkových právních vztahů, aby tyto 1 například zhotovení uměleckého díla, zhotovení literárního nebo vědeckého díla, aj. - 11 -

práva a povinnosti neměly omezené trvání pouze na dobu života určitého jedince a smrt jejich nositele zakládala přechod těchto práv a povinností na jiné subjekty. Mezi práva přecházející na jiné osoby úmrtím fyzické osoby jinak než děděním patří osobní užívání bytu, peněžité nároky pracovníka, peněžité nároky z nemocenského pojištění a ze sociálního zabezpečení a pojistné plnění z pojištění osob. Jedná se o práva, u nichž zákon dává přednost přechodu na jiné subjekty, protože již za života s nimi souviselo uhrazování odůvodněných hmotných a kulturních potřeb osob zůstaviteli blízkých. Pokud není takových osob, právo buď zanikne nebo se stane předmětem dědění. 5.1 Dědic Jedním z dalších předpokladů dědění je existence způsobilého subjektu dědického práva, tedy dědice. Má-li se dědictví dostat způsobilému subjektu, je nutné dodržet dvě podmínky. Za prvé se jedná o tzv. absolutní způsobilost tj. vstoupit na místo zůstavitele do zanechaných práv a povinností a za druhé se jedná o relativní způsobilost tj. je-li k dědění povolaná osoba hodna toho stát se zůstavitelovým nástupcem. Absolutní dědická způsobilost spočívá v objektivních okolnostech. Účinek těchto okolností se může týkat každého. Jde o to, aby dědic byl v okamžiku smrti zůstavitele naživu. Zemřel-li před zůstavitelem, nemůže po něm dědit. Důležité je, aby ten, kdo se má stát dědicem, byl v době smrti zůstavitele způsobilý mít práva a povinnosti právní subjektivitu. Není tedy podstatné, aby to byla osoba způsobilá vlastními úkony nabývat práva a povinnosti. Výjimku tvoří počaté, ale dosud nenarozené dítě. Zde se finguje způsobilost mít práva a povinnosti, pokud se narodí živé. Do doby narození dítěte nelze v projednávání dědictví pokračovat. Právnická osoba se může stát dědicem jen tehdy, pokud ustanoví tento subjekt za dědice pořizovatel ve své závěti. Aby jí mohlo dědictví připadnout, musí v době nápadu dědictví již existovat. I zde je možné mluvit o dvou výjimkách: Prvá z nich by se mohla týkat právnické osoby, která v době nápadu dědictví ještě neexistuje, ale jejíž ustanovení je již v zakladatelské fázi ( 64 ObchZ), druhá - 12 -

se vztahuje na právnickou osobu, která se závětí zřizuje či má být na základě závěti zřízena, jako je tomu v případě nadace ( 477 odst. 2 ve spojení s 20b až 20e). 2 Jiná právnická osoba či stát mezi zákonné dědice nepatří. Je sice pravda, že dědictví státu připadne, pokud není žádného takového subjektu, který by dědictví nabyl, ale jako takový se stát za dědice nepovažuje. Dá-li dědic svým počínáním najevo úmysl poškodit zůstavitele či jeho rodinu, jedná se dle 469 ObčZ o tzv. dědickou nezpůsobilost. Nezpůsobilým dědicem může být výlučně fyzická osoba. Dědická nezpůsobilost nastává přímo ze zákona a nepředpokládá se k ní nějaký úkon ze strany zůstavitele. Každý, kdo má právní zájem na vyloučení nezpůsobilého dědice z okruhu dědiců, může toto uplatnit. Zůstavitel mu však může podle 469 druhá věta prominout a tím dojde k odstranění dědické nezpůsobilosti. 3 Z hlediska ustanovení 469 ObčZ jsou důvody dědické nezpůsobilosti zařazeny do dvou skupin: a) dopustil-li se úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželovi, dětem nebo rodičům; b) dopustil-li se zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele. Co se týče bodu a), tak se klade důraz na úmyslnost. Terčem útoku nemusí být jen zůstavitel, ale zákon myslí i na jeho rodinu, tzn. manžela, děti či rodiče. Tento okruh lidí je taxativní a nedá se dále rozšiřovat, ať je zůstavitelovi osoba sebe víc bližší. Neposuzuje se, zda byl pachatel za takový trestný čin odsouzen či bylo-li vůbec zahájeno trestní stíhání. Důležité však je, že k takovému úmyslnému činu muselo dojít nejpozději dnem smrti zůstavitele. U bodu b) se vidí problém v tom, v čem spočívá zavrženíhodné jednání proti projevu poslední zůstavitelovy vůle. 4 2 Knapp, V. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. Praha: CODEX, 1995, str. 428 3 Dochází k němu projevem vůle ze strany zůstavitele, za předpokladu, že mu je překážka vylučující někoho z dědění známa. Projev vůle se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zůstavitel projevit (konkludentně). Opomenutí jako účinný projev vůle odstraňující dědickou nezpůsobilost zde nepřichází v úvahu. Prominutí se může týkat takových důvodu dědické nezpůsobilost, které vyplynuly ze skutečností, k nimž došlo nejpozději do okamžiku smrti zůstavitele. Prominutí není možné tam, kde skutečnosti zakládající dědickou nezpůsobilost nastaly až po smrti zůstavitele. (Usnesení Městského soudu v Praze čj. 24 Co 35/2001-80 z 28.2.2001) 4 Za zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, které by přivodilo dědickou nezpůsobilost dědice, nelze považovat, jestliže dědic v průběhu dědického řízení tvrdil, že předložená závěť zůstavitele je psána jeho vlastní rukou, ačkoli v navazujícím soudním řízení bylo pravomocně - 13 -

Je to široká oblast působnosti. Vliv však mohou mít různé formy fyzického nebo psychického nátlaku na zůstavitele při pořízení závěti určitého obsahu. Takto vynucený právní úkon je sám o sobě neplatný, ale může vyloučit dotyčného z okruhu dědiců, i kdyby mezi ně jinak patřil. Zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele je bránění ve zřízení, změně nebo rušení závěti, následné potlačení závěti již zřízené (př. zničení listiny, zatajení existence závěti), její zfalšování a podvržení v jakémkoliv smyslu - tzn. i v neprospěch předkladatele. Př. Zůstavitel ustanovil ve své závěti svou družku Pavlu jako dědičku všech nemovitostí a bratra Ondřeje jako dědice movitého majetku. Bratr Ondřej, který byl notářkou povolán, aby se vyjádřil k pravosti písma, v afektu závěť při jednání roztrhal. Dopustil se tedy zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele a proto je dle 469 ObčZ nezpůsobilý dědit. Na místo dědickou nezpůsobilostí postiženého dědice nastoupí při dědění ze závěti náhradní dědic a není-li ho, pak se podíl nezpůsobilého dědice uvolní pro dědění ze zákona. V případě dědění ze zákona nabývají podíl nezpůsobilého dědice, jeli jím zůstavitelův potomek (při dědění v 1. skupině) nebo sourozenec (při dědění ve 3. skupině) rovným dílem jeho potomci, a není-li jich, dojde ke zvětšení podílů dědiců povolaných k dědění v téže skupině jako nezpůsobilý dědic. 5 5.2 Dědění ze zákona Zemře-li zůstavitel bez zanechání platné závěti nebo nenabude-li závěti povolaný dědic z jakýchkoli důvodů dědictví, dojde k dědickému nástupnictví podle zákona. Podstatou rozdělení do skupin jsou příbuzenské vztahy k osobě zůstavitele, popřípadě ke společným předkům. Výběr není ovlivněn jejich pohlavím ani pořadím zrození. Dříve se uplatňoval princip povolání k dědění prvorozeného mužského rozhodnuto, že zůstavitel tuto závěť vlastní rukou nenapsal. (Usnesení Krajského soudu v Brně z 12.12.1997 sp. zn. 18 Co 60/97) 5 Mikeš, J., Muzikář, L. Dědické právo. Praktická příručka. Praha: Linde Praha, a.s. 2003, str. 24-25 - 14 -

potomka, který pak měl povinnost postarat se o uspokojení dědických nároků ostatních potomků. Při rozdělení do skupin by měli být zvýhodnění potomci (descendenti) před předky (ascendenty). Považuje se za spravedlivé, když bližší příbuzní, které odděluje od zůstavitele menší počet zrození, vylučují z dědění vzdálenější příbuzné, jejichž vztah k zůstaviteli je zprostředkován větším počtem zrození. Klasickým systémem při roztřídění příbuzenstva z hlediska dědického nástupnictví ze zákona odpovídajícím přirozeným vzájemným vazbám mezi generacemi je systém parentelní doplněný principem reprezentace, tj. vstupu vzdálenějších potomků na uvolněné místo jejich předka, bližšího potomka v poměru k zůstaviteli. Parentelní posloupnost (z latinského slova parens, tj. rodič, znamenající jak otce, tak matku) má povahu obecné dědické posloupnosti zprostředkované zrozením (lhostejno zda manželským či mimomanželským), popřípadě osvojením. Parentelou se rozumí souhrn osob odvozujících svůj příbuzenský vztah od společného předka spolu s tímto předkem. 6 Pro ukázku je první parentela tvořena potomky zůstavitele, tedy jeho dětmi v prvé řadě a není-li jich v době smrti zůstavitele, tak vnučkami a vnuky. Druhá parentela je tvořena rodiči zůstavitele, nejsou-li nastupují na jejich místo jejich potomci, popřípadě potomci těchto potomků. Takové to uspořádání je horizontální. Existuje také systém vertikální, který se nazývá graduální. Je založen na tom, že uplatňuje v uspořádání dědického nástupnictví ze zákona. 5.2.1 Právní úpravy dědění ze zákona 1. Do 31.12.1950 upravoval dědické nástupnictví Obecný zákoník občanský z roku 1811. Podle tohoto byli dědici ze zákona rozvrženi do čtyř tříd. První třídu tvořily zůstavitelovy děti s potomky, druhou zůstavitelovi rodiče s potomky, třetí zůstavitelovi prarodiče s potomky a čtvrtou pouze prarodiče bez potomků. Dědické právo manžela bylo upraveno v samostatném ustanovení zákona - 757. 6 Mikeš, J., Muzikář, L. Dědické právo. Praktická příručka. Praha: Linde Praha, a.s. 2003, str. 38-15 -

2. Období od 1.1.1951 do 31.3.1964 upravoval občanský zákoník (z. č. 141/1950 Sb.), který rozdělil dědice jen do dvou skupin. Došlo ke změně označení, tedy nikoli tříd, ale skupin. Mezi dědice byl začleněn i pozůstalý manžel. Byl zařazen do první skupiny vedle zůstavitelových dětí. Velikost podílu manžela nebyla určena, závisela tak na počtu zůstavitelových dětí. 3. Rozvržení dědiců ze zákona do tří skupin upravoval občanský zákoník č. 40/1964 Sb. v původním změní až do období konce roku 1991. 4. Zákonem č. 509/1991 Sb. byla provedena novela občanského zákoníku, která nabyla účinnosti od 1.1.1992. Tato novela přinesla dvě změny. Rozšíření okruhu zákonných dědiců třetí skupiny a vytvoření čtvrté dědické skupiny do níž patří zůstavitelovi prarodiče a potomci prarodičů. 5.2.2 Dědické skupiny První skupina - 473 Odst. 1 říká, že v první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. Podle odst. 2 nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. Př. Zůstavitel měl v den své smrti manželku a jednu dceru. Syn zemřel ještě před zůstavitelovou smrtí a zanechal zde jedno dítě, které je zůstavitelovým vnukem. Za této situace jsou k dědictví povoláni manželka k 1/3, dcera také k 1/3 a na místo zemřelého syna přichází jeho vnuk také k 1/3 (kdyby měl zemřelý syn více dětí, dělily by si mezi sebe 1/3, př. syn by měl 2 děti, tzn. každý by dostal 1/6). Jak patrno, v první skupině dědí nejbližší členové zůstavitelovy rodiny, tj. především děti a manžel. Těmto dědicům připadá dědictví rovným dílem. U dětí nezáleží zda jsou pokrevní či osvojené. Ale k dědicům nepatří tzv. děti nevlastní, kterými se myslí děti manžela zůstavitele, i kdyby tyto děti spadaly do zůstavitelovy domácnosti. Trvající manželství se zůstavitelem, je předpokladem pro dědění manžela. Není důležité, zda spolu žijí ve společné domácnosti. Naopak na místo manžela nemůže být - 16 -

dosazena osoba, která žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, i kdyby se jednalo o obdobný vztah jako mezi manžely. Manželství se prokazuje oddacím listem. Pozůstalý manžel dědí v první skupině jedině tehdy, dědí-li s ním alespoň jeden ze zůstavitelových potomků. Velikost podílu manžela závisí na počtu zůstavitelových dětí a podíl nemůže přesáhnout jednu polovinu. Nesmíme zapomenout, že do dědického podílu manžela nepatří nárok z vypořádání případného společného jmění, které měl se zůstavitelem. Do předmětu dědění se zahrne jen určitá část, tedy ta část která zbyla po vypořádání společného jmění manželů v rámci řízení o dědictví. Druhá skupina - 474 Jestliže dědictví nenabude ani jeden zůstavitelových potomků, připadne dědictví dědicům z druhé skupiny. Ani okolnost, že pozůstalému manželovi v dědickém nástupnictví nic nepřekáží, není postačující k tomu, aby mohl sám dědit v první skupině. Jak jsem již výše uvedla, manžel může v první skupině nabýt nejvýše jedné poloviny dědického podílu. Proto jsou k dědění ve druhé skupině povoláni jako dědici zůstavitelův manžel, zůstavitelovi rodiče a osoby, které žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázání výživou na zůstavitele. Manžel ve druhé skupině dědí nejméně jednu polovinu dědictví a nedědí-li žádný z ostatních dědiců této skupiny, připadne mu dědictví celé. Ostatní dědici druhé skupiny dědí stejným dílem. Př. Zůstavitel zanechal jako dědice manžela, otce, matku a osobu spolužijící. Manžel bude dědit 1/2 a otec, matka a osoba spolužijící budou dědit každý 1/6 dědictví. Avšak mezi otcem, matkou a osobou spolužijící může docházet ke zvětšování jejich podílů, uvolní-li se podíl buď manžela, nebo někoho z výše jmenovaných. Př. Zůstavitel zanechal jako dědice manžela, matku a otce. Manželův podíl zůstane stejný jako v předchozím příkladu, tj. 1/2, ale podíl matky a otce se zvětší o poměrnou část, která by jinak připadla osobě spolužijící. Tzn. matka bude dědit 1/4 a otec bude také dědit 1/4. - 17 -

Může také dojít k tomu, že vedle pozůstalého manžela bude dědit jen jeden z výše uvedené podskupiny. Na uvolněné místo po některém z rodičů nemohou vstupovat jejich potomci. Pokud bude v této skupině pouze jeden dědic, ať už manžel, otec či matka (vylučuje se osoba spolužijící) může zdědit celé dědictví. Osoba spolužijící nemůže sama v této skupině dědit a pokud by nastala takováto situace posouvá se do společnosti dědiců třetí skupiny. Vztah založený soužitím se zůstavitelem v délce nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a péčí spolužijící osoby o společnou domácnost nebo její odkázaností výživou na zůstavitele je předmětem velmi složitého dokazování. Zejména co se týče společné domácnosti a jejího trvání. Společná domácnost je definována 115 o.z. jako domácnost, kterou tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Vedle této definice také záleží na minimální délce soužití. Pokud se osoba dočasně zdržuje bez úmyslu skončit se společnou domácností na jiných místech, nepovažuje se to za skončení či přerušení. Zařazení tzv. spolužijící osoby mezi dědice ze zákona bývá zdůvodňováno tím, že cestou dědění by se jim mělo dostat určitě odměny za vynaloženou péči o společnou domácnost poskytovanou bezúplatně nebo sloužit k zaopatření toho, koho se zůstavitel ujal, aniž by tím plnil povinnost uloženou mu zákonem. 7 Třetí skupina - 475 Dědicům třetí skupiny může připadnout dědictví jen tehdy, nedědí-li manžel ani žádný z rodičů. V tomto případě dědí v této skupině zůstavitelovi sourozenci a spolužijící osoby. Tito dědici dědí stejným dílem. Velikost dědického podílu osoby spolužijící je tak odvislá od početnosti zůstavitelových sourozenců a podíl může být menší než by byl, kdyby dědila ve druhé skupině. Avšak není-li konkurenta v této skupině, může jí připadnout podíl celý. Toto platí i pro ostatní dědice z této skupiny. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, přicházejí na jeho místo jeho děti, které si rozdělí jeho dědický podíl stejným dílem. 7 Mikeš, J., Muzikář, L. Dědické právo. Praktická příručka. Praha: Linde Praha, a.s. 2003, str. 44-18 -

Př. Zůstavitel zanechal jako dědice svou sestru a bratra, který se ovšem nedožil zůstavitelovi smrti. Zanechal však dvě děti, tj. synovce a neteř zůstavitele. Sestře tedy přibude 1/2 dědického podílu a druhou polovinu si mezi sebe rozdělí synovec a neteř v poměru 1/4 pro každého. Čtvrtá skupina - 475a Ve čtvrté a tedy poslední skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a není-li jich, dědí stejným dílem jejich děti. Tato možnost připadá pouze tehdy, není-li žádného dědice ve skupině třetí. Co se prarodičů zůstavitele týče, tak lze brát v úvahu oba páry prarodičů, a to prarodiče z otcovy strany a prarodiče z matčiny strany. Z výše uvedeného vyplývá, že žijí-li všichni prarodiče, jejich dědický podíl je 1/4 pro každého. Tato situace je, ale poměrně vzácná. Proto na místo prarodiče nastupují jeho děti. Tím jsou pro zůstavitele jeho teta a strýc. Nástupnictví již dále nepokračuje a zákon tak vylučuje z dědění potomky těchto osob, tj. bratrance a sestřenice v poměru k zůstaviteli. Tito mohou dědit jen pokud splňují podmínku v druhé či třetí skupině jako osoby spolužijící. Tímto byl okruh dědiců ze zákona vyčerpán. Podle 462 ObčZ připadne dědictví státu, nenabude-li ho žádný dědic. Stát ovšem nevystupuje jako dědic. Přechod majetku z pozůstalosti na stát se označuje jako odúmrť a stát nemá možnost dědictví odmítnout. Odpovědnost za dluhy má však jen do výše nabytého majetku. Připadne-li však dědictví státu ze závěti může dědictví odmítnout a pokud tam neučiní odpovědnost za dluhy má stejné jako kterýkoli dědic. - 19 -

5.3 Dědění ze závěti Z hlediska obecného zájmu by mělo být dědění ze zákona nejvhodnějším způsobem přechodu majetku zůstavitele na další osoby. Platná právní úprava však umožňuje, aby k určení dědice došlo jinak, než ze zákona a to vlastní projevem vůle. Občan má v zásadě volnost libovolným způsobem naložit se svým majetkem na případ smrti a vyloučit tak přechod tohoto majetku na osoby náležející od okruhu zákonných dědiců, popřípadě na stát. 8 Avšak jsou určité meze při pořizování závěti, které stanoví zákon. Jednou z nich je ochrana tzv. neopomenutelných dědiců. Neplatností či neúčinností závěti se budu zabývat později. Závěť, někdy též označována jako poslední vůle, poslední pořízení či testament, je jedním z právních důvodů dědění. Závěť je jednostranný právní úkon, a není tedy svým vznikem ani trvání závislá na vůli jiné osoby než samého pořizovatele a je kdykoli odvolatelná nebo zrušitelná. Při pořizování není možné zastoupení zástupcem ze zákona nebo na základě plné moci, jelikož je závěť ryze osobním právním úkonem. Zřídí-li pořizovatel závěť, má stále právo se svým majetkem volně naložit a dědicům může připadnout jen to, co v době nápadu dědictví zbude. Způsobilým zřídit závěť je ten, kdo je plně způsobilý k právním úkonům v době pořizování závěti. Pozdější ztráta způsobilosti nemá vliv na platnost tohoto právního úkonu. Způsobilá může být i osoba starší 16 let, která s přivolením soudu uzavřela manželství před 18. rokem, i když manželství později zaniklo. Nezletilý, který dosáhl 15. roku, může o svém majetku pro případ smrti pořídit závěť formou notářského zápisu. Může se stát, že pro duševní poruchu trvalého rázu bude i zletilý jedinec zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo v době provedení právního úkonu bude duševně jinak zdravý jedinec postižen duševní poruchou. Závěť sepsaná v této době bude neplatná. Naopak se za neplatnou nepovažuje závěť zřízená v době pořizovateli způsobilosti k provedení tohoto úkonu i když později tuto způsobilost pozbude. Důležitou podmínkou pro platnost závěti je, aby byla učiněna svobodně. Nesmí být učiněna pod fyzickým či psychickým nátlakem a požadavek svobody není jen vázán na okolnosti v době vzniku úkonu, ale i na pozdější dobu. 8 Mikeš, J. Dědictví a právo. Právní poradce pro každého. Praha: Informatorium, 1993, str. 49-20 -

5.3.1 Význam pořízení závěti Jestliže chce pořizovatel se svým majetkem naložit pro případ smrti jinak, než stanoví zákon (dědění ze zákona), zřídí závěť. Tento případ přichází v úvahu především, nemá-li pořizovatel zákonné dědice, ale přitom chce, aby majetek zdědil někdo ze vzdálenějšího příbuzenstva, či zvýhodnit dědice, který by přicházel v úvahu i ze zákona, nebo chce jen rozhodnout o tom, co komu má připadnout, tedy jaký majetek konkrétně, aby se v případném řízení o dědictví předešlo sporům. 5.3.2 Forma závěti Závěť může být zřízena jedině v písemné formě. Musí obsahovat den, měsíc a rok, kdy byla podepsána. Zákon připouští čtyři možnosti sepsání závěti: Závěť vlastnoruční (holografní) Tato závěť musí být celá sepsána vlastní ruku pořizovatele a musí být pořizovatelem vlastnoručně podepsána. Tuto formu může zvolit jen ten, kdo umí psát. Podle charakteristických rysů se v porovnání s jinými písemnosti od zůstavitele sleduje pravost závěti. Nemůže-li některá osoba pro vadu psát rukou, lze ve výjimečných případech použít pro sepsání ústa či nohu. Závěť může být sepsána na papíře či jiném materiálu, inkoustem, propisovací tužkou, tuží či křídou. Na zevní úpravě nezáleží. Text musí být uzavřen podpisem, následuje-li za podpisem nějaký text, tento je bez právních následků. U podpisu musí být datum, tj. den, měsíc a rok, kdy byla závěť podepsána. Toto slouží k rozlišení, bylo-li sepsáno více závětí, má přednost závěť s novějším datem. Dle ustanovení 480 odst. 3 ObčZ se závěť zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát. Výhodou použití formy vlastnoruční závěti je její jednoduchost a prakticky nulové náklady. Nevýhodou je ovšem to, že může obsahovat nedostatky obsahového rázu. Někdy totiž pořizovatel použije právnické výrazy, o nichž si mylně myslí, že ví co znamenají. Pak dojde k tomu, že vůli zůstavitele nemusí odpovídat výsledek. Často se také stává, že pořizovatel podlehle vlivu okamžité nálady či rozmaru. - 21 -

Závěť allografní Pro tuto závěť je charakteristické, že nemusí být celá napsána vlastní rukou. Může být pořízena na psacím stroji, počítači či cizí rukou, ale musí být pořizovatelem vlastnoručně podepsána a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí podepsat. Pisatel závěti může být i ten, kdo je v ní povolán za dědice, ale nemůže působit jako svědek závěti. Ale pisatel může být zároveň i svědek. K podpisu pořizovatele musí být opět připojen den, měsíc a rok, kdy byla vlastnoručně podepsána. Při výslovném projevu zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli se vyžaduje přítomnost dvou svědků. Nemusejí být seznámeni s obsahem závěti, ale musí se pod text vlastnoručně podepsat. Toto slouží k odstranění případných pozdějších pochybností o původu závěti. Dle 476e ObčZ mohou být svědky pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit. Nevýhodou této závěti je složitější zřízení. Závěť se třemi svědky úkonu Toto je jedna z možností, jak mohou zřídit závěť osoby, které nemohou nebo neumí číst nebo psát. Zde se vyžaduje účast tří svědků, kteří musí být současně přítomni při projevu zůstavitelovy vůle. Od zůstavitele se vyžaduje, aby potvrdil, že napsaný text odpovídá jeho vůli a svědky musí být přečtena a podepsána. Svědci jsou tak s obsahem závěti seznámeni. Tato závěť může být pořízena na počítači, psacím stoji či sepsána cizí rukou. Pisatelem i předčitatelem může být svědek, ale pisatel nesmí být současně předčitatelem. V textu závěti musí být uvedeno, proč byla zvolena tato forma závěti a že zůstavitel nemůže číst nebo psát. Dále kdo listinu napsal, nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Tato forma závěti slouží také pro osoby nevidomé a osoby neslyšící, které nemohou číst nebo psát. U osob neslyšících je důležité, aby byla listina přetlumočena do znakové řeči a svědci tuto řeč ovládali. - 22 -

Závěť ve formě notářského zápisu O tuto formu závěti může požádat kdokoli. Zřizuje-li závěť nezletilá osoba starší 15 let, nebo má-li podle ní dojít ke zřízení nadace, přichází v úvahu pouze tato forma. Jiná forma by byla bez právních následků. U osob, které nemohou číst nebo psát, je to druhý způsob, jak pořídit závěť. Je zde však nezbytná přítomnost dvou svědků úkonu. V obsahu notářského zápisu musí být uveden důvod přibrání svědků úkonu a svědci připojí na závěr notářského zápisu vlastnoruční podpisy. Tuto závěť může sepsat na požádání jakýkoli notář, bez ohledu na místo trvalého bydliště pořizovatele. Existence závěti se eviduje v Centrální evidenci závětí. Podle ustanovení 70 NŘ notář oznámí zřízení závěti notářským zápisem bezprostředně do uvedené evidence. 5.3.3 Neopomenutelný dědic Důvodem relativní neplatnosti závěti je opomenutí některých dědiců nebo zkrácení jejich podílů. Neplatnost závěti je buď v jejím celku nebo v určité části. Ustanovení 479 ObčZ je východiskem, podle kterého se nezletilým potomkům musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina na jejich dědickém podílu ze zákona. Skupinu neopomenutelných dědiců tvoří výlučně zůstavitelovi potomci. Jde o dědice první skupiny, avšak bez zůstavitelova manžela. Jedná se o osoby blízké k zůstaviteli, ale také ekonomicky závislé. Proto je manžel vyloučen a předpokládá se, že je o jeho potřeby postaráno vypořádáním společného jmění manželů. K relativní neplatnosti závěti se nepřihlíží z úřední povinnosti, ale jen k námitce toho, kdo je takovým úkonem dotčen. 5.3.4 Vydědění K vydědění dochází tehdy, chce-li zůstavitel vyloučit jinak k dědění ze zákona povolaného dědice. V podstatě se jedná o odnětí práva potomků na jejich povinné podíly, které by jim jako neopomenutelným dědicům měly připadnout. Potomci by - 23 -

neměli nabývání majetku po zůstaviteli brát jako samozřejmost. Toto zvýhodnění by mělo být vyváženo jejich morální povinností vůči zůstaviteli. Vydědění někoho jiného, tzv. negativní závětí, je projev vůle bez právních následků. Tato listina musí splňovat stejné požadavky jako závěť, a to jednak náležitosti požadované obecně pro právní úkony a formální náležitosti stejné jako závěť. Ustanovení 469a ObčZ uvádí taxativní výčet důvodů, proč může zůstavitel vydědit potomka: a) jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo jiných závažných případech; b) jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl; c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku; d) vede trvale nezřízený život. Zákon umožňuje, aby postižen odnětím povinného podílu byl nejen potomek zůstavitele, ale i potomek potomka, tj. v poměru k zůstaviteli jeho vnuk či vnučka. Jedná se o jakýsi generační postih. V tomto případě se již nemusí uvádět důvod vydědění. Předpokladem pro platnost vydědění je způsobilost pořizovatele k tomuto právnímu úkonu. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení se hovoří v ustanovení 476 a 480 ObčZ. V listině o vydědění musí být uveden důvod vydědění. - 24 -

6. Dědické podíly a jejich výpočet Mezi základní pojmy dědického práva patří i dědický podíl. Určuje míru v jaké je dědic oprávněn se podílet na dědictví. Správné stanovení dědických podílů rozhodujícím způsobem ovlivňuje správnost celkového výsledku dědického řízení, což platí beze zbytku v případech, kdy nedošlo k dohodě dědiců o vypořádání dědictví a soud potvrzuje dědicům nabytí dědictví podle jejich podílů ( 483, 484 ObčZ). 9 Problém určení výše dědických podílů odpadá v podstatě tehdy, zanechal-li zůstavitel pouze jednoho dědice. Nastane-li situace, kdy je k dědictví povoláno více osob, které dědictví neodmítly, je nutné provést vypořádání dědictví. Pro toto má význam určení dědických podílů. Dědici se mohou vyvarovat problémů s tím spojených a uzavřít tzv. dohodu dědiců o vypořádání dědictví dle 482 odst. 1 ObčZ. Jestliže to neodporuje zákonu nebo dobrým mravům, soud jejich dohodu schválí. Pokud dědici neuzavřou dohodu o vypořádání, potvrdí jim soud nabytí dědictví podle dědických podílů dle 483 ObčZ a 175q odst. 1, písm. d) OSŘ. Tato problematika není tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát. Mezi typické skutečnosti, které činí určení dědických podílů velmi složitými patří existence různých dědických titulů a jejich kumulace, neopomenutelní dědici, vydědění či zápočty darů. 6.1 Dědické podíly při dědění ze zákona Stanovení dědických podílů při dědění pouze ze zákona nečiní v praxi větší problémy. Zákon přesně stanoví rozdělení dědiců do skupin, avšak často se opomíjí, že dědické podíly v rámci jednotlivých skupin nemusejí být vždy stejné. Při dědění ze zákona se vyjádří podíl dědice na dědictví pomocí zlomku ve vztahu k dědictví jako celku. V první skupině zákonných dědiců platí rovnost dědických podílů, avšak může dojít k tomu, že některé ze zůstavitelových dětí nedědí a na jejich místo nastupují jejich potomci. 9 Muzikář, L.: Dědické podíly a jejich výpočet. Ad Notam, 1997 číslo 1, str. 7-25 -

Př. K dědění by byli podle 473 odst. 1 ObčZ povoláni manžel zůstavitelky Jiří, a dcery Karolína a Eva. Dcera Karolína se nedožila smrti zůstavitelky a zanechala 2 děti zůstavitelky vnučku Kateřinu a vnuka Filipa. Vnuk Filip však dědictví odmítl a má 3 děti pravnuky zůstavitele Romana, Ondřeje a Radka. Kromě vnuka Filipa dědictví již nikdo neodmítl. Řešení: Podle 473 odst. I ObčZ by náležel stejný podíl manželovi Jiřímu a dcerám Karolíně a Evě, tj. každému 1/3 dědictví. Manžel Jiří dědí a náleží mu tedy 1/3 dědictví. Další 1/3 náleží dceři Evě a 1/3 by náležela i druhé dceři Karolíně. Ta se však nedožila úmrtí zůstavitele a proto nedědí ( 473 odst. 2 ObčZ). Na její místo nastupují její děti vnučka Kateřina a vnuk Filip. Každému z nich by náležela 1/6. Vnuk Filip však dědictví odmítl a tak jeho podíl připadne jeho dětem pravnukům zůstavitele Romana, Ondřeje a Radka. Každému z nich rovný díl 1/18. V první skupině vzniká nerovnost tak, že nastupují další generace potomků do dědického podílu. U těchto generací platí zásada rovnosti podílů. Ve druhé skupině jsou podíly stejné, avšak manžel dědí vždy nejméně polovinu. Manžel může celé dědictví dědit sám, není-li jiného dědice v této skupině. Dědí-li v této skupině jen dva dědici, dědí každý z nich polovinu. Nastane-li situace, že ve druhé skupině dědí mimo manžela více dědiců, pak manžel dědí vždy polovinu dědictví a zbývající dědici dědí stejným dílem druhou polovinu dědictví. Pokud nedědí manžel, tak za předpokladu, že dědí alespoň jeden z rodičů a jsou nejméně dva, tak dědí stejným dílem. Př. K dědění jsou dle 474 odst. 1 ObčZ povoláni manželka zůstavitele Irena, matka zůstavitele Petra a otec zůstavitele Pavel. Ve společné domácnosti se zůstavitelem byla a pečovala o společnou domácnost dcera manželky zůstavitele. Řešení: Jelikož zde dědí manželka zůstavitele, nebude se dědit rovným dílem. Manželka dostane 1/2 dědictví. Druhou polovinu si rozdělí matka a otec zůstavitele a dcera manželky zůstavitele s předchozího manželství, jelikož splňuje podmínku společné domácnosti. To znamená že každý z nich dědí 1/3 z 1/2, tzn. 1/6 dědictví. - 26 -

Př. K dědění jsou dle 474 odst. 1 ObčZ povoláni matka a otec zůstavitele. Řešení: Jelikož zde nedění manželka zůstavitele, dědí pouze matka a otec každý polovinu dědictví. Ve třetí skupině dědí zůstavitelovi sourozenci a osoby spolužijící pouze tehdy nedědí-li žádný z rodičů. V této skupině jsou dědické podíly rovnoměrné a situace je podobná jako v první skupině. Avšak nástupnictví nepokračuje přes generace dál než na děti sourozenců. Př. Zůstavitel měl 2 sourozence, sestru Janu a Anetu. Ve společné domácnosti s ním žila družka Nina. Sestra Jana zemřela ještě před zůstavitelem a měla dvě dcery, neteře zůstavitele, Libuši a Marii. Marie měla syna Vladimíra a dědictví odmítla. Řešení: Sestry Jana a Aneta a družka Nina by dědily rovným dílem, tj. 1/3. Sestra Jana však zemřela a proto nedědí. Její podíl, tj. 1/3 by měl být rozdělen mezi dcery Libuši a Marii, tj. 1/6, avšak Marie dědictví odmítla. Na její místo však nemůže nastoupit syn Vladimír, jelikož generační nástupnictví zde končí. Tzn. Družka Nina dědí 1/3, sestra Aneta dědí 1/3 a neteř Libuše dědí 1/3. Dědictví ve čtvrté skupině bylo vysvětleno k předchozí kapitole a myslím, že není třeba dále uvádět příklady. Jak lze vidět, stanovení podílů při dědění ze zákona není složité, je třeba si dát pozor na to, jakým podílem se v patřičné skupině dědí a jaké je nástupnictví na další generace dědiců. - 27 -

6.2 Dědické podíly při dědění ze závěti Dědické podíly při dědění ze závěti určuje sám pořizovatel závěti. Má trojí možnost, jak ustanovit dědice. Jako první možnost se nabízí to, že určí jejich podíly na dědictví. Ve druhé možnosti může určit konkrétní věci či práva, a poslední je kombinace obou způsobů, která v praxi bývá nejčastěji používána. V této variantě opomenu relativní neplatnost, jelikož se tomu budu věnovat v jiné kapitole. Je tedy zcela na dědici, jestli ve své závěti určí, že celý jeho majetek připadne pouze jedinému dědici, či bude za dědice povolána i sestřenice, která by při dědění ze zákona mohla dědit pouze v případě, že by byla osoba spolužijící. Určení podílů na dědictví Př. Zůstavitel pořídil pro případ smrti závěť, kde ustanovil dědičkou poloviny svého majetku svoji manželku. Dědici jedné čtvrtiny určil bez uvedení podílů své rodiče a druhé čtvrtiny svou sestru. Pro případ, že by někdo z nich nedědil, ustanovil dědice jeho podílu všechny ostatní stejným dílem. Manželka i rodiče zůstavitele přežili a dědictví neodmítli. Sestra však nedědí, protože dědictví odmítla. Řešení: Podle údajů uvedených v závěti by měla manželka nabýt 1/2 majetku, matka a otec zůstavitele dohromady 1/4 majetku, tj. 1/8 a sestra zbývající 1/4. Jelikož však sestra nedědí, její podíl je volný a nabývají ho stejným dílem všichni dědici, tj. každý 1/12. Manželka proto nabývá 1/2 + 1/12 = 7/12. Matka a otec každý stejně, tj. 1/8 + 1/12 = 5/24 dědictví. Určení konkrétních věcí Př. Zůstavitel v závěti ustanovil dědicem automobilu svého bratra Pavla. Dědičkou rodinného domu svou manželku Radku a ostatního movitého majetku svého kamaráda Jaroslava. Pro případ, že by Jaroslav nedědil, ustanovil jako náhradní dědičku Jaroslavovu ženu Jarmilu. Jaroslav se zůstavitelovi smrti nedožil. - 28 -

Řešení: V tomto případě je řešení jednoduché. Jelikož manželka Radka a bratr Pavel dědictví neodmítli, dědí jak bylo ustanoveno v závěti. V případě Jaroslava na jeho místo nastupuje jeho žena Jarmila a dědí tak movitý majetek. Kombinace obou způsobů Př. Zůstavitel pořídil závěť ve které ustanovil dědicem bytového zařízení svého bratra Karla. Své sestře Pavlíně odkázal rekreační chatu. Dědici ostatního majetku ustanovil své kamarády Jiřího, Petra a Pavla. Řešení: Bratr Karel dědí bytové zařízení, sestra Pavlína rekreační chatu. Jiří, Petr a Pavel zdědí majetek v poměru 1/3 pro každého. 6.3 Vydědění Jelikož se na vyděděného potomka pohlíží, jako by se smrti zůstavitele nedožil, je nutné to při pojednávání o dědických podílech zmínit. Jak jsem již v předchozí kapitole uvedla, vydědění se týká pouze potomků pořizovatele. Manžela či jiné osoby lze z dědění vyloučit tím, že se pro případ smrti pořídí závěť. Př. Zůstavitel měl 3 děti: dceru Pavlu, dceru Moniku a syna Jáchyma. Během života vydědil obě dcery s tím, že v listině o vydědění stanovil, že účinky vydědění dcery Moniky se vztahují i na její děti. Dcera Pavla má dva syny: Jiřího a Dominika. Řešení: Dcera Pavla je z dědění vyloučena, avšak její synové dědit budou. Dcera Monika je z dědictví vyloučena, rovněž její potomci. Syn Jáchym dědit bude, tzn. 1/2 dědictví nabývá Jáchym a 1/2 si rozdělí potomci dcery Pavly, Jiří a Dominik. Každý 1/4 dědictví. - 29 -

6.4 Dědická nezpůsobilost Toto je v praxi ojedinělé, leč zmínit to musím. Dědická nezpůsobilost má stejné důsledky jako vydědění, avšak omezuje se jen na toho, kdo se skutku dopustil, tzn. nemá vliv na jeho potomky. Zůstavitel ovšem může tento čin dědici odpustit. Př. Po smrti zůstavitele se našly dvě závěti. Jedna ustanovila jako jedinou dědičku ženu zůstavitele a ve druhé byly ustanoveny dvě dědičky, žena a sestra zůstavitele. Měly dědit rovným dílem každá jednu polovinu. Později se ukázalo se v případě první závěti se jedná o podvrh, který měla na svědomí zůstavitelova žena. Řešení: Manželka zůstavitele se dopustila zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele a proto je dle 469 ObčZ nezpůsobilá dědit. Závětní dědička sestra měla dle závěti dědit polovinu dědictví. Druhou polovinu, která se uvolnila dědickou nezpůsobilostí manželky dědí ve druhé skupině jako jediný dědic ze zákona otec zůstavitele. 6.5 Relativní neplatnost závěti Částečná neplatnost závěti Je-li vedle zletilých potomků dědičkou i manželka zůstavitele. Př. Zůstavitel měl manželku Petru a dva syny Petra a Pavla. Syn Pavel zemřel a měl dvě dcery Elišku a Lindu. Ke konci života si zůstavitel našel družku Kamilu. K rozvodu nedošlo. Všechen majetek odkázal své družce. Potomci namítli relativní neplatnost závěti. Řešení: Ze zákona by manželka Petra dědila 1/3, syn Petr 1/3 a syn Pavel 1/3, která by připadla potomkům Elišce a Lindě, každé 1/6. Manželka Petra ale není neopomenutelnou dědičkou. Relativní neplatnost je tedy: 1/2 z Petrovi 1/3 dědictví, tj. 1/6, 1/6 vnučky Elišky a 1/6 vnučky Lindy, celkem tedy 3/6. Zbylá 1/2 dědictví připadne již dle závěti družce Kamile. - 30 -