MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2013 ROSTISLAV KUBÁČEK

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství Vliv pomerančového oleje na mšice na jabloních Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D. Vypracoval: Bc. Rostislav Kubáček Brno 2013

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vliv pomerančového oleje na mšice na jabloních vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis autora

PODĚKOVÁNÍ Děkuji svým rodičům za finanční podporu během studia, vedoucí diplomové práce doc. Ing. Haně Šefrové Ph.D. za veškeré rady a připomínky, které mi poskytla při zpracování této práce a velkou dávku trpělivosti a neméně Ing. Václavu Psotovi Ph.D., za jeho odborné vedení při vypracování praktické části.

ABSTRAKT Vliv pomerančového oleje na mšice na jabloních Cílem této práce bylo posouzení vlivu pomerančového oleje na mšice na jabloních. Byly zkoušeny různé koncentrace přípravku PREV-B2 na mšici jitrocelovou Dysaphis plantaginea a mšici třešňovou Myzus cerasi. Byl zjištěn prokazatelný vliv přípravku na mortalitu mšice jitrocelové při koncentraci 0,3 % a vyšší, pokud byla na 1 hodinu Petriho miska zakryta krycím sklem. Pouze u koncentrace 0,2 % nebyl zjištěn statisticky průkazný vliv na mortalitu mšice jitrocelové. U varianty, při které byla Petriho miska zakryta monofilem, měly statisticky průkazný vliv na mortalitu mšic jen koncentrace 0,3 %, 0,6 % a 1 %. Klíčová slova: mšice jitrocelová, mšice třešňová, PREV-B2, mortalita ABSTRACT The impact of an orange oil on aphids on apple trees Main purpose of this work was evaluation of the influence of orange oil on apple-trees which were infested by apple aphids. Various concentrations of the substance PREV-B2 were tested on Dysaphis plantaginea and Myzus cerasi. Provable influence on the mortality of Dysaphis plantaginea was found with the concentration of the substance of 0,3% and higher, in case the Petri dish was covered with covering glass for 1 hour. Substance with concetration of 0,2% had no statisticaly proven impact on the mortality of Dysaphis plantaginea. In cases the Petri dish was covered with monofil, only concetrations of 0,3%, 0,6% and 1% had statisticaly proven impact on the mortality of aphids. Key words: Dysaphis plantaginea, Myzus cerasi, PREV-B2, mortality

Obsah 1 úvod... 8 2 cíl práce... 9 3 literární přehled... 10 3.1 Ekologické zemědělství... 10 3.1.1 Ekologické ovocnářství... 11 3.2 Konvenční ochrana... 13 3.3 Integrovaná ochrana... 14 3.4 Biologická ochrana rostlin... 15 3.5 Přehled mšic vázaných na jabloně... 18 3.5.1 Taxonomie popisovaných druhů mšic... 18 3.5.2 Mšice jabloňová Aphis pomi (De Geer, 1773)... 18 3.5.3 Mšice jitrocelová Dysaphis plantaginea (Passerini, 1960)... 19 3.5.4 Mšice Allotaphis quaestionis (Walker, 1849)... 19 3.5.5 Mšice Dysaphis anthrisci (Borner, 1950)... 20 3.5.6 Mšice Dysaphis devecta (Walker, 1849)... 20 3.5.7 Mšice Dysaphis radicola (Mordvilko, 1896)... 20 3.5.8 Mšice krabilicová Dysaphis chaerophylli (Börner, 1940)... 21 3.5.9 Kyjatka růžová Macrosiphum rosae (Linaeus, 1758)... 21 3.5.10 Vlnatka krvavá Eriosoma lanigerum (Hausmann, 1802)... 22 3.5.11 Mšice maková Aphis fabae (Scopoli, 1763)... 24 3.6 Antagonisté mšic... 25 3.6.1 Mšicomarovití Aphidiinae... 25 3.6.2 Bejlomorkovití Cecidomyiidae... 27 3.6.3 Slunéčkovití Coccinellidae... 28 3.6.4 Škvoři Dermaptera... 31 3.6.5 Ploštice Heteroptera... 32 3.6.6 Síťokřídlí Neuroptera... 33 3.6.7 Pestřenkovití Syrphidae... 33 3.7 Insekticidy pro ekologické zemědělství... 35 3.7.1 Azadirachta indica... 36 3.7.2 Pongamia pinnata... 37 3.7.3 Esenciální oleje... 38 3.7.4 Pyretrum... 38 3.7.5 Nikotin... 39 3.7.6 Rotenon... 40 3.7.7 Quassin... 40 4 Materiál A metodika... 41 4.1 Materiál... 41 4.1.1 Pomerančový olej... 41

4.2 Metodika pokusu... 41 4.2.1 Pokus 1... 41 4.2.2 Pokus 2... 42 4.2.3 Pokus 3... 42 5 Výsledky a diskuze... 43 5.1 Laboratorní pokus... 43 5.1.1 Pokus 1... 43 5.1.2 Pokus 2... 43 5.1.3 Pokus 3... 44 6 závěr... 45 7 přehled použité literatury... 46

1 ÚVOD Zemědělství je jedním z tradičních odvětví národního hospodářství. Hlavním cílem je zajistit dostatek základních potravin pro existenci společnosti. Je zdrojem surovin pro zpracovatelský a potravinářský průmysl. Má také velký význam pro zachování kulturní krajiny. Zemědělství určuje ráz krajiny. Jedním z cílů je také udržet a zvyšovat půdní úrodnost. Dnes je k dispozici 4,2 mil. ha zemědělské půdy a z toho je 3 mil orné půdy. Nedílnou součástí českého zemědělství je ovocnářství. Ovocné dřeviny se od nepaměti staly neodmyslitelným koloritem krajiny venkova V Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jsou tak vžité a samozřejmé, že jsou častým objektem národních písní a básní. Provázejí člověka už od prvopočátků jeho existence. Zcela určitě je v České republice nejpěstovanějším ovocným druhem jabloň. Původním místem vzniku kulturních jabloní je pravděpodobně oblast Zakavkazí, Íránu západního Turkmenistánu. Odtud se jabloně šířily dále do Asie a Evropy hlavně kupeckými výpravami. V Evropě se poprvé vyskytla pravděpodobně před 5500 lety v okolí Dunaje. Největšího rozmachu pěstování jabloně na Českém území bylo za vlády Karla IV, který pozvedl ovocnářství jako celek. Vrcholem pěstování jabloně byl konec 16. století za vlády Rudolfa II, kdy se jablka vyvážela do Německa a Pobaltských států. Dnes je jabloň celosvětově třetí nejpěstovanější ovocný druh. Navzdory tomu, že v některých částech světa je stále hladomor, tak Evropa se potýká spíše s nadbytkem produkce potravin. Současně je čím dál větší tlak na kvalitu potravin, ochranu životního prostředí a udržitelnost zemědělství. Tyto cíle se snaží naplňovat ekologické zemědělství. Je známo, že trvalé kultury jsou pro ekologický systém hospodaření velmi vhodné. Jabloň je tedy velmi vhodnou plodinou pro ekologické zemědělství. Ekologické ovocnářství si postupně v České republice hledá své místo, avšak oproti západním zemím Evropy jsme pořád 20 let pozadu. 8

2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo zhodnotit vliv pomerančového oleje na vybrané mšice škodící na ovocných dřevinách: 1. Shromáždit informace o mšicích vázaných na jabloň a také o přírodních insekticidech, které lze proti těmto škůdcům použít 2. Zpracovat metodiku aplikace pomerančového oleje na mšice a hodnocení jeho vlivu 3. V laboratorních podmínkách zhodnotit vliv aplikace pomerančového oleje podle životních projevů mšic 4. V laboratorních podmínkách aplikovat pomerančový olej na vybrané druhy mšic škodící na ovocných dřevinách a posoudit jeho vliv pozorováním životních projevů exponovaných jedinců 9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Ekologické zemědělství České zemědělství prošlo podobným vývojem intenzifikace jako zemědělství ostatních vyspělých zemí Evropy, avšak u nás došlo k zestátnění a potlačení soukromého zemědělství, což mělo za následek hlavně změnu vztahu zemědělců k půdě, chovaným zvířatům, majetku, vesnici i krajině. Vznikla jakási neúcta k půdě. Zemědělství se intenzifikovalo, hlavně za využití větších dávek průmyslových hnojiv, pesticidů, větší mechanizace. Při rostoucí velikosti zemědělských podniků se zdůrazňovala industrializace, při které docházelo k hrubému zanedbávání biologické podstaty zemědělství, odcizování člověka půdě, zvířatům a přírodě (Petr a kol., 1992). Na tyto problémy konvenčního zemědělství reagovali někteří prozíraví lidé a začali hospodařit velmi jednoduchým způsobem. Tento systém se začal rozvíjet v 60. letech v Anglii, Francii, Německu a Nizozemí. Postupně se na tuto stranu přidali i někteří vědci a začali vznikat první soukromé výzkumné pracoviště. U nás se ekologické zemědělství začalo rozvíjet koncem 80. let. kdy začali vycházet odborné články s touto tematikou. Avšak větší zájem zemědělců nastal až na začátku 90. let a zejména po roce 1998, kdy se otevřely dotační tituly pro ekologické hospodaření (Šarapatka a kol., 2006). IFOAM (International Federation of Organic Agricultural Movements) je mezinárodní organizace, která zastřešuje světová profesní sdružení ekologických zemědělců. Valné shromáždění IFOAM na svém zasedání v roce 2008 schválilo verzi definice ekologického zemědělství: Organické zemědělství je výrobní systém, který udržuje stav půd, ekosystémů a lidí. Vychází z přírodních procesů, biodiverzity a přirozených cyklů, adaptovaných na místní podmínky (Anonym, 2013). Ekologickou produkcí se zabývá i věda a ta ji definuje takto: Ekologické zemědělství se dá definovat jako vyvážený agroekosystém trvalého charakteru, který se zakládá nejvyšší možnou měrou na lokálních a obnovitelných zdrojích. Ekologické zemědělství vychází z holistického pojetí ekologických, ekonomických a sociálních aspektů zemědělské produkce z lokální ale i globální perspektivy. V ekologickém zemědělství je příroda chápána jako jeden celek se svou vlastní vnitřní hodnotou. Člověk má morální povinnost a odpovědnost hospodařit tak, aby se kulturní krajina stala harmonickou částí přírody (Petr a kol., 1992). Ekologické zemědělství má také mnoho odpůrců, kteří jej považují ideologii podpořenou marketingem. Zastánci ekologického zemědělství jej 10

naopak vyzdvihují pro jeho udržitelný charakter, zdravotní nezávadnost potravin a šetrnost pro životní prostředí (Drobník & Petr, 2011). Ekologické zemědělství má svá pravidla stanovená v ČR zákonem č. 344/2011 Sb. o ekologickém zemědělství. Nadřazenou právní normou je Nařízení rady (EHS) č. 834/2007 o ekologickém zemědělství a prováděcí nařízení Komise (ES) č. 889/2008 a k němu se vztahujícímu označování zemědělských produktů a potravin. Toto nařízení platí ve všech zemích Evropské unie a některých dalších evropských zemích. Cílem ekologického zemědělství je: produkce kvalitních potravin nezatížených rezidui cizorodých látek udržení a zlepšení půdní úrodnosti práce v co nejuzavřenějších cyklech koloběhu látek a využívání místních zdrojů vyvarování se všech forem znečištění pocházející ze zemědělství minimalizace používání neobnovitelných surovin a fosilní energie (Hluchý a kol., 2008) Graf 1: Vývoj celkové výměry půdy a počtu farem v EZ a podílu na celkovém ZPF (Anonym, 2011) 3.1.1 Ekologické ovocnářství V České republice po roce 1990 došlo k velkému rozmachu ekologického zemědělství, ale zájem o ekologické ovocnářství byl malý. Přestože poptávka po ovoci v biokvalitě byla, většina se dovážela ze zahraničí. Problémem je dostupnost kvalitní pěstitelské 11

technologie, zejména ochrany rostlin a celkově dostupnost informací o ekologickém způsobu pěstování ovoce. Zákazník už není ochoten přijmout bio-produkt s drobnými vadami, tak jako tomu bylo v minulosti. Požaduje prvotřídní kvalitu zboží. V současné době se hlavně v ochraně rostlin pokročilo kupředu. Společnost Biocont Laboratory má již velké množství přípravků, použitelných v ekologickém pěstování ovoce, které tu donedávna nebyly, a tak měl pěstitel k dispozici dříve jen měď a síru (Bagar, 2011). Největším problémem ekologického ovocnářství je celková struktura sadů a systém vyplácení dotací. Valná většina ekologických sadů nemá žádnou produkci, nebo jen minimální. Většina sadů jsou buď přestárlé výsadby, které již neposkytovali dobré sklizně a měli být revitalizovány, nebo vyklučeny. Místo toho byly přihlášeny do ekologického systému hospodaření, aby pěstitel mohl pobírat nemalé dotace. Ještě horším případem jsou záměrně vysazované sady pro pobírání těchto dotací. Často do takových sadů byly vysazeny jen podnože. U takto vzniklých sadů se vůbec nepočítá s jakoukoliv produkcí. Tyto problémy způsobuje systém, jakým je podpora poskytovaná. V principu jde o kompenzaci nákladů vzniklých používáním složitější a nákladnější technologie u ekologických výsadeb oproti konvenčním. Zkráceně by mělo jít o rozdíl nákladů mezi konvenčním a ekologickým sadem. Aby tento princip v praxi fungoval, muselo by být vyplácení kompenzace spojeno s doložením vzniklých výdajů, což ale není v zákoně uvedeno. Výsledkem je, že jako člen EU splňujeme požadovanou výměru ekologických sadů, ale s minimální produkcí Průměrný výnos ekologických výsadeb v ČR je 1,72 t/ha (Ludvík, 2013, osobní sdělení). Existují však i ovocnáři, kteří to myslí vážně. Mezi takové patří například Ing. Bedřich Plíšek, který obhospodařuje jabloňový sad o výměře 5,2 ha. V roce 2009 navíc obdržel cenu pro nejlepšího ekologického zemědělce roku Bartákův hrnec (Husáková, 2009). 12

Obr. 1: Vývoj struktury půdního fondu v ekologickém zemědělství k 31. 12. 2011 (Anonym, 2011) 3.2 Konvenční ochrana V konvenčním zemědělství je cíl ochrany rostlin obecně definován jako způsob vyhnout se ztrátám (očekávaným nebo předvídaným na základě zkušeností) zničením či eliminováním jednoho nebo několika patogenů. Pro dosažení těchto cílů se na prvním místě používají pesticidy a až na druhém místě agrotechnické a biologické metody (Kalinová, 2007). Chemické látky jsou vyvíjeny už dlouho a dnes se považují za relativně bezpečné, ale i tak pořád představují určitá rizika a mají nedostatky. Pořád se jedná o převážně toxické látky a jejich nebezpečnost se nemusí projevit ihned, ale až po delší době. Při jejich opakovaném používání mohou vznikat rezistentní populace škůdců (např. Meligethes aeneus), nebo může docházet ke křížové či vícenásobné rezistenci. Při poruše aplikační techniky, nebo jen při jejím špatném vymytí může dojít k zamoření prostředí. Rizikem pro životní prostředí je také lidský faktor, např. při namíchání nepovolené koncentrace, nebo použití nevhodného a nevyzkoušeného,,tang-mixu. V důsledku těchto a dalších rizik a zvyšujícímu se zájmu veřejnosti o životní prostředí se od konvenčního způsobu ochrany pomalu upouští a přechází se hlavně k integrované 13

ochraně rostlin, případně v menším měřítku k biologické ochraně rostlin (Beránek, 2008). 3.3 Integrovaná ochrana Integrovaná ochrana je systém hospodaření, který upřednostňuje přirozenější možnosti ochrany rostlin a zároveň snižuje závislost na pesticidech. Jedná se o systémový přístup k potlačování škodlivých organismů, který se intenzivně rozvíjí od konce sedmdesátých let a kombinuje biologickou, agrotechnickou a chemickou regulaci. Využívá všechny ekonomicky, ekologicky a toxikologicky přijatelné metody pro udržení škůdců pod hladinou škodlivosti. Vychází z dokonalé znalosti způsobu života škodlivého činitele. Škůdce nepovažuje za organismus, se kterým je třeba bojovat, ale jako součást agrocenózy, která musí být řízena. Cílem není vyhubení škůdce, ale udržení jeho početnosti pod takovou úrovní, při které by nemohl způsobovat hospodářské škody. (Šefrová, 2006). Vedle využívání mechanických a chemických metod, zahrnuje i metody nepřímé (volba stanoviště a odrůdy, obdělávání půdy, řez, likvidace zdrojů infekce, podpora přirozených predátorů. Při chemické ochraně je kladen důraz na používání selektivních přípravků. Podstatou integrované ochrany je provádění ochranných zásahů, pokud výskyt překročí práh škodlivosti. Proto je velká pozornost věnována monitoringu výskytu škodlivých činitelů (Kloutvorová a kol., 2011). V roce 2009 byla přijata členy Evropské Unie směrnice 2009/128/ES stanovující rámec pro činnost Společenství za účelem dosažení udržitelného používání pesticidů, která je v současné době již součástí národní legislativy v novele rostlinolékařského zákona č. 199/2012 Sb. 5, kde je IOR definována jako: Opatření integrované ochrany rostlin udržují používání přípravků a ostatních metod ochrany rostlin na úrovních, které lze z hospodářského a ekologického hlediska odůvodnit, přičemž je kladen důraz na růst zdravých plodin při co nejmenším narušení zemědělských a lesních ekosystémů." Mezi obecné zásady integrované ochrany rostlin patří: střídání plodin používání vhodných pěstitelských postupů využívání odolných nebo tolerantních kultivarů a certifikovaného osiva a sadby zamezení šíření škodlivých organismů pomocí hygienických opatření (čistění strojů) podpora a ochrana důležitých užitečných organismů 14

využívání vhodných nástrojů a postupů k monitoringu škůdců a diagnóze chorob na základě výsledků sledování zvolit vhodnou metodu ochrany před chemickými metodami dát přednost udržitelným biologickým, fyzikálním a jiným nechemickým metodám, pokud budou schopny zajistit uspokojivou ochranu použité pesticidy musí být co nejvíce specifické k danému škodlivému organismu a musí mít co nejmenší vedlejší účinky na lidské zdraví, necílové organismy a životní prostředí používání pesticidů jen v nezbytném rozsahu, aby hrozba pro životní prostředí byla přijatelná využívání antirezistentních strategií (střídání účinných látek) na základě záznamů a používání pesticidů a sledování škodlivých organismů ověřovat úspěšnost používaných opatření na ochranu rostlin (Anonym, 2009). Obr.1: Schéma hlavních rozdílů mezi integrovanou a konvenční ochranou rostlin (Landa, 2008) 3.4 Biologická ochrana rostlin Biologická ochrana využívá proti škodlivému organismu jeho přirozených antagonistů (bioagens), kteří jsou schopni jeho populaci potlačit pod úroveň ekonomické 15

škodlivosti, nebo jiných produktů na bázi živých organismů. Základem je působení predátorů, parazitů, parazitoidů a patogenů, které jsou schopny krátkodobě utlumit, nebo dlouhodobě udržovat nízkou populační hustotu škodlivých organismů. (Šefrová, 2006). Biologická ochrana není toxická, a proto ji lze používat i v pásmech hygienické ochrany vod, sklizeň lze provádět kdykoliv, protože zde neexistují žádné ochranné lhůty a riziko vzniku rezistence je nízké (Psota, 2006). Biologická ochrana rostlin má několik strategií: Strategie inokulativní introdukce (tzv. klasická biologická ochrana) je založena na záměrné introdukci, popřípadě reintrodukci endemického, nebo neendemického druhu parazita, predátora nebo patogenního mikroorganismu do nového areálu rozšíření škodlivého organismu. Cílem je zajistit dlouhodobý efekt, kterého lze dosáhnout v případě úspěšného uchycení se nově introdukovaného druhu. Vztahuje se na případy, kdy byl konkrétní druh bioagens záměrně a cíleně introdukován do nového arálu za škůdcem, který byl již s předstihem do této oblasti zavlečen. (např. Aphelinus mali proti mšici Eriosoma lanigerum, Prospaltella perniciosi proti červci Quadraspidiotus perniciosus). Využívá se pro reintrodukci populace přirozených nepřátel, pokud ta stávající nevyhovuje (např. populací rezistentní k některým pesticidům. Typickým příkladem inokulativní reintrodukce je zavádění rezistentní populace dravého roztoče Typhlodromus pyri do ovocných sadů a vinic. Strategie augmentativní pracuje na principu přímé manipulace s populacemi endemických nebo neendemických druhů přirozených nepřátel s cílem zvýšit jejich supresivní účinnost. Augmentativní strategie má výrazně technologický charakter. Klíčovou podmínkou praktické realizace této strategie je existence masových chovů parazitů a predátorů, resp. velkokapacitní biotechnologie produkce organismů a jejich komerční dostupnost ve formě standartních biologických prostředků a biopreparátů. Pouze výjimečně je tato strategie založena na introdukcích přirozených nepřátel získaných sběrem v lokalitě jejich masového výskytu. V rámci augmentativní strategie existují dva základní metodické postupy: inundativní introdukce jednorázová nebo opakovaná introdukce zpravidla velkého množství bioagens s cílem dosáhnout okamžité regulace četnosti populace škůdce nebo suprese šíření a vývoje chorob. Tento postup se používá 16

převážně v ochraně jednoletých plodin. Principem je překrytí populace škůdce efektivním počtem přirozených nepřátel a dosáhnout okamžitého účinku. Příkladem je používání parazitických vosiček rodu Trichogramma (např. T. evanescens proti zavíječi kukuřičnému Ostrinia nubilalis) nebo jednorázové aplikace biopreparátů na bázi entomopatogenních mikroorganismů (např. Bacillus thuringiensis nebo Beauveria bassiana proti mandelince bramborové). sezónní inokulativní introdukce je opakovaná introdukce přirozených nepřátel s cílem dosáhnout jak okamžité regulace populací škůdců a suprese původců onemocnění rostlin tak i po celou dobu pěstitelského cyklu. Metoda je často využívána v biologické ochraně skleníkových plodin proti polyvoltinním škůdcům (např. sviluška chmelová Tetranychus urticae, molice skleníková Trialeurodes vaporariorum, molice bavlníková Bemisisa tabaci, různé druhy mšic a třásněnek aj.). Introdukce není směřována pouze na jednorázové potlačení četnosti populace jedné generace škůdce či vývojového cyklu fytopatogenního organismu, ale na navození stavu, ve kterém ani při více generacích škůdce nedojde k překročení ekonomického prahu škodlivosti. Po celý pěstitelský cyklus je proto monitorována četnost škůdců, ale i introdukovaných organismů a podle potřeby je provedena korektivní introdukce bioagens. Tato metoda se osvědčila při ochraně různých druhů zeleniny pěstovaných ve sklenících či fóliovnících. Strategie podpory a konzervace přirozených nepřátel představuje klíčovou část biologické ochrany rostlin. Tato strategie je zaměřena na podporu a konzervaci autochtonních populací přirozených nepřátel nebo záměrnou podporou a zajišťováním zdrojů, které užitečné druhy ve svém prostředí potřebují. K obecným prvkům této strategie patří řada agroekologických a agronomických opatření (např. zakládání stabilních biokoridorů, diverzifikace hostitelských rostlin pěstovaných v polních podmínkách, minimalizace agrotechnických zásahů, atraktance přirozených nepřátel aj.) (Landa, 2008). 17

3.5 Přehled mšic vázaných na jabloně 3.5.1 Taxonomie popisovaných druhů mšic Řád: Podřád: Nadčeleď: Čeleď: Hemiptera Polokřídlí Sternorrhyncha Mšicosaví Aphidoidea Mšice Aphididae Mšicovití 3.5.2 Mšice jabloňová Aphis pomi (De Geer, 1773) Pravděpodobně nejčastěji se vyskytující mšice na jabloni. Bezkřídlá živorodá samička je zelená s černými sifunkuli a černým chvostkem. Oči jsou černé. Její tykadla jsou zbarvená žlutě s tmavším koncem a jsou kratší než tělo. Třetí článek tykadel je delší než čtvrtý a ten zase delší než pátý. Její nohy jsou zelené, ale konce stehen a holení jsou tmavší. Dospělá bezkřídlá samička měří 1,5-2 mm. Okřídlená živorodá samička je podobná bezkřídlé, ale její zbarvení je výraznější. Hlava a hruď jsou černé, oči červené, zadeček zelený, černě skvrnitý, sifunkuli i chvostek černé, nohy zelené a chodidla, konce stehen i holení má černé. Její tykadla jsou velmi podobná bezkřídlé samičce. Chvostek je dlouhý, tupý a má 4-5 párů postranních štětinek. Délka okřídlené samičky je 2-2,5 mm. Mšice jabloňová přezimuje vajíčky, z nichž se v dubnu líhnou larvy, které sají na nejmladších listech a po čtyřech svlékáních dospívají v zelené zakladatelky, které jsou živorodé a denně zplodí 1-2 larvy. Za celý život asi 40. Jejich vývoj trvá 10-15 dní a mohou mít až 13 generací. Ve druhé generaci v dubnu se objevují okřídlené samičky, které přeletují na další stromy, kde zakládají nové kolonie. V září se vytváří pohlavní generace. Vejcorodé samičky nemají křídla a jejich zbarvení je zelenavé až žlutavé s černými sifunkuli. Každá samička klade 1-6 žlutých nebo zelených vajíček, které brzy přechází do černé barvy. Samičky kladou vajíčka do úžlabí pupenů a do prasklin kůry. Dospělci sají na listech a mladých letorostech, způsobují silné svinování listů a zasychání celých výhonů. Posáté listy a výhony nemění barvu. Občas napadnou i plody na nichž se objevují červené skvrny kolem míst vpichu. Pokud sají na stovkách plodů, může dojít k předčasnému opadu plodů (Miller, 1956). Je rozšířená po celém světě, prakticky ve všech oblastech kde se pěstují jabloně (Ferree a kol., 2003). Při silném výskytu dochází k tvorbě medovice, na které se vyskytují sazovité plísně (Lind a kol., 2003). Mšice jabloňová má velké množství přirozených nepřátel, jako jsou 18

slunéčka, střevlíci, dravé ploštice, zlatoočky, larvy pestřenek a bejlomorek rodu Aphiodoletes, pavoukovci (Hluchý a kol., 2008). Mezi parazitoidy, které ji napadají, patří Binodoxys angelicae (Haliday 1833), Ephedrus plagiator (Nees 1811), Lysiphlebus fabarum (Marshall 1896) (Starý, 2006). 3.5.3 Mšice jitrocelová Dysaphis plantaginea (Passerini, 1960) Vyskytuje se ve dvou formách. Bezkřídlá živorodá samička je 2-2,5 mm dlouhá, kulovitá různého zbarvení. Barva může být šedá, okrová, modročerná, nafialovělá, hnědá, růžová až černá. Tykadla má černá a poslední dva články jsou tmavší, jen o málo kratší než tělo. Třetí článek je nejdelší a čtvrtý je delší než pátý. Na předohrudi se vyskytují dva tmavé hrbolky. Sifunkuli jsou různě dlouhé, ke konci se zeštíhlují. Okřídlené samičky jsou stejně velké jako bezkřídlé, ale jejich zbarvení je výraznější. Před sifunkuli jsou 3-4 postranní hrbolky. Pro mšici jitrocelovou je hlavním hostitelem jabloň. Může napadat také jeřáb obecný, oskeruši a kdouli obecnou, ale nevyskytuje se na hrušni a hlohu. V dubnu se z přezimujících vajíček líhnou neokřídlené zakladatelky, které další generaci mšic tvořící kolonie (Miller, 1956). Sáním způsobuje těsné svinování a kadeření listů, které později žloutnou, až hnědnou. Při silném napadení mohou listy odumírat a opadávat. Pokroucené listy tvoří na větvích hustá hnízda a listy nikdy nečervenají a netvoří se na okrajích hálkovité útvary, jak uvádí literatura. Pokud jedinci sají na dužnatých letorostech, může docházet k jejich deformaci (Beránek, 2008). Na jabloních se vyskytuje do srpna, ale na začátku léta se okřídlené samičky stěhují na jitrocel, kde se usazují na listech a kořenech. (Hluchý a kol.,1997). V září a říjnu okřídlené samičky přeletují zpět na jabloň, kde vytváří pohlavní generaci samiček. Ty nakladou na letorosty žlutá vajíčka, která postupně černají (Miller, 1956). Mšice jitrocelová je rozšířená v Evropě a vyskytuje se také v Severní a Jižní Americe, Africe a Asii. V dobře ošetřovaných sadech se ve větší míře nevyskytuje (Alford a kol., 2007). 3.5.4 Mšice Allotaphis quaestionis (Walker, 1849) Bezkřídlá samička je zelená s voskovým nádechem. Okřídlená samička je zelená s rezavou hrudí. Na horní části zadečku má černou skvrnu a na třetím až pátém článku velký počet trubicovitých sensorií. Ve druhé generaci se vyskytují pouze okřídlení jedinci. V létě migrují na Senecio doronicum. Poté se vracejí na jabloň, kde zakládají 19

oboupohlavní generaci na spodní straně listů. Na jaře způsobuje svinování listů. Zbarvení napadených listů se nemění (Blackman & Eastop, 2000). 3.5.5 Mšice Dysaphis anthrisci (Borner, 1950) Zakladatelka je modrozelená s voskovým nádechem. Okřídlené formy světlý růžovošedý zadeček a po stranách zadečku velké černé skvrny. Jedná se o dicyklickou mšici, která migruje na kerblík lesní (Anthriscus sylvestris). Na jaře způsobují deformace listů a vytváří puchýřovité hálky na listech (Blackman & Eastop, 2000). 3.5.6 Mšice Dysaphis devecta (Walker, 1849) Bezkřídlé samičky jsou modrošedé a poprášené voskem. Bezkřídlé nymfy jsou tmavě zelené až načervenalé s rozdílným stupněm sklerotizace. Bezkřídlé samičky měří 1,8-2,4 mm a okřídlené 1,6-2,5 mm. Samečci jsou okřídlení. Během roku má tři nepohlavní generace a v polovině léta se objevuje pohlavní generace. Jedná se o mšici, která se vyskytuje výhradně na jabloních. Na jaře způsobuje deformace listů (stáčení okrajů) a červenání listů (Blackman & Eastop, 2000). 3.5.7 Mšice Dysaphis radicola (Mordvilko, 1896) Bezkřídlá živorodá samička je velmi podobná druhu Aphis rumicis, ale je štíhlejší a protáhlejší. Jejich zbarvení je černozelené až černé. Tykadla mají černou bázi a jsou kratší než polovina těla. Rostrum sahá až k posledním kyčlím. Sifunkuli jsou tlusté, tupě kuželovité a jejich povrch je šupinovitý. Chvostek je velmi krátký na bázi zaškrcený. Na zadečku se nenacházejí bradavky. Samička je 2,2-2,9 mm dlouhá. Okřídlená živorodá samička je podobná bezkřídlé, ale její zadeček je tmavozelený s tmavou skvrnou na sifunkuli, a nebo je celý černý. Stehna jsou černá, kromě báze. Holeně jsou černé jen na konci a chodidla jsou černá. Tykadla jsou asi stejně dlouhá jako tělo. Na třetím článku je 26 až 30 sensorií. Bičík je asi stejně dlouhý jako třetí článek. Samička je 2,2-2,5 mm dlouhá. Často žijí společně s Aphis rumicis na spodní části lodyh a kořenech různých druhů šťovíků. Hlavní hostitelskou rostlinou je ale jabloň, na kterých saje na rubu listů a způsobuje jejich vyklenutí v žluté, nebo červené puchýřovité hálky (Miller, 1956). 20

3.5.8 Mšice krabilicová Dysaphis chaerophylli (Börner, 1940) Bezkřídlá živorodá samička je podobná Dysaphis radicola, ale je menší velikosti. Je 1,68-1,8 mm dlouhá. Zbarvení je šedozelené s voskovým ojíněním. První dva a poslední dva články tykadel jsou hnědé a střední články světlé. Tykadla mají štětinovité chloupky. Třetí článek je asi o polovinu delší než čtvrtý, pátý je o málo kratší než čtvrtý, šestý má krátkou bázi a dlouhý bičík. Sifunkuli jsou hnědé, delší než pátý článek tykadel a jsou tupě kuželovité. Chvostek je široký a kratší než sifunkuli. Okřídlená živorodá samička je stejně velká jako bezkřídlá. Hlava a hruď je tmavohnědá, zadeček zelený, který má po stranách hnědé skvrny a na hřbetě hnědé příčné pásy. Celé tělo je šedě ojíněné. Na třetím článku je 31-40 sensorií, na čvrtém 11-16 sensorií a na pátém 6. Sifunkuli jsou hnědé, na konci nepatrně zduřelé. Hlavní hostitelskou rostlinou je jabloň. Na listech se při sání tvoří puchýřovité hálky jako u Dysaphis radicola. Další hostitelskou rostlinou je krabilice (Miller, 1956). 3.5.9 Kyjatka růžová Macrosiphum rosae (Linaeus, 1758) Mšice mají až 4 mm na délku. Samičky mohou být okřídlené, nebo bezkřídlé. Barva těla je velmi proměnlivá, od zelené, růžové až po červenohnědou (Pokorný, Jiskra, 1996). Sifunkuli jsou dlouhé a tmavé barvy. Z přezimujících vajíček se na jaře líhnou nymfy. V jarním období dochází k rychlému vývoji, aby byla zajištěna vysoká početnost v létě, kdy se rodí okřídlené samičky, které přeletují na sekundární hostitele. Během roku se množí převážně partenogenezí, ale na podzim se objevují i samci, kteří se spáří se samičkami a ty nakladou vajíčka k přezimování. Sají hlavně na vrcholech letorostů a způsobují deformace a skvrnitosti (Kabíček, 2005). Kyjatka růžová se nejčastěji vyskytuje na růžích, ale může napadnout také jabloň, hrušeň, nebo jahodník. Populaci mšice také výrazně regulují antagonisté, nejčastěji se jedná o mšicomara Aphidius rosae (Haliday, 1834) (Pokorný, Jiskra 1996). Mezi další antagonisty patří žlabatka Allotria erythrocephala, Ceraphron clavatus, chalcidky Cyrtogaster vulgaris a Catabomba pyrastri, larvy denivek, zlatooček a také larvy a dospělci slunéček (Miller, 1956). 21

3.5.10 Vlnatka krvavá Eriosoma lanigerum (Hausmann, 1802) Významný škůdce jabloní. Zakladatelka má zavalité tělo, zbarvení je žlutavé až červené a na hřbetě má často tmavozelené skvrny. Tykadla mají první dva články tmavé, třetí je žlutavý a poslední dva články jsou téměř tmavé. Stilet i nohy jsou také tmavé. Celé tělo je hustě pokryté vlnou, která je složena z modrobílých voskových vláken. Tyto vlákna jsou nejdelší na zadečku. Tykadla jsou složena z pěti článků. Třetí, nejdelší článek má v distální části drobné sensorium. Čtvrtý článek má u konce na spodní straně sensorium lemované zdviženým okrajem. Na pátém článku v poslední třetině se nachází skupina sensorií, která se nejčastěji skládá z jednoho většího a několika menších. Na vrcholu článku se nachází 4-5 štětin, které vyrůstají z hrbolku. Oči jsou černé, složené ze tří facet. Stilet je složen ze čtyř článků a zasahuje až k 2. páru kyčlí. Nohy jsou krátké. Chvostek a řitní ploténka jsou zaoblené a na povrchu pokryté delšími štětinkami. Velikost samičky je asi 2 mm. Bezkřídlá živorodá samička je štíhlejší než zakladatelka a 1,7-1,9 mm dlouhá. Barva je rezavě hnědá, červenohnědá, fialovočervená, nebo zelená. V lihu mění zbarvení na vínově červenou. Tělo je pokryté voskovým modrobílým popraškem a vlákny, které jsou nejdelší na zadečku. Tykadla jsou složena ze šesti článků, jejichž délky výrazně kolísají. Pátý a šestý článek mají sensoria podobná jako mají zakladatelky. Stilet sahá až k třetímu páru kyčlí. Nohy jsou delší, než mají zakladatelky. Voskové žlázy jsou na hřbetě a zadečku uspořádány do čtyř řad, z nichž dvě probíhají po bocích a dvě na hřbetě. Okřídlené živorodé samičky jsou hnědočervené až narudlé a mají tmavé nebo černé nohy a tykadla. Hlava a laloky hrudi jsou černé. Tělo je také pokryto voskovým popraškem a chloupky. Tykadla jsou složena z šesti článků. Třetí článek má na spodní straně 16-24 velmi nápadných sensorií. Čtvrtý a pátý článek mají 3-6 sensorií. Šestý může mít 3 sensoria. Přední křídla jsou průhledná, někdy mohou být okolo krajní žilky zahnědlá. Pterostigma je zelenavě černé. Velikost je 1,6-2,2 mm. Samci jsou velmi drobní, měří jen 0,6 mm, jsou bezkřídlí, žlutě nebo olivově zelení, vepředu i vzadu světlejší s voskovými modrobílými vlákny na zadečku. Tykadla mají složená z pěti článků. Stilet nemají, protože během svého krátkého života nepřijímají potravu. Vejcorodé samičky jsou 0,7-0,9 mm velké. Zbarvení je červenohnědé často s fialovým leskem. Tykadla jsou pětičlenná. První a druhý článek mají stejnou délku, stejně tak třetí a čtvrtý a pátý je nejdelší. Na pátém článku se nachází jedno sensorium. Samička lze snadno poznat podle velikého zadečku, který 22

vyplňuje vajíčko a prosvítá na povrch. Stilet chybí a zažívací soustava je rudimentální (Miller, 1956). Vlnatka krvavá byla před rokem 1800 do Evropy ze Severní Ameriky (Šefrová, 2006). Přezimují nymfy prvního a druhého instaru v prasklinách borky kmenů a větví a na kořenech v blízkosti paty kmene. V dubnu a květnu se nymfy stěhují do koruny a sají na kalusovém pletivu ran. Tímto způsobem se vyvíjejí bezkřídlé živorodé samičky, které rodí další nymfy. Takto se může během roku vytvořit až 10 generací. V červnu se vytvoří křídlená generace samiček, které osidlují další stromy. Na osídlování dalších stromů se podílí také larvy, které jsou pasivně unášeny větrem. V září se objevují vejcorodé samičky, které kladou po jednom vajíčku. V našich podmínkách jsou však schopny přezimovat jen živorodé samičky. Vlnatka krvavá je citlivá vůči zimním mrazům. Při nižších teplotách než -21 C hynou larvy během několika hodin. Má také mnoho antagonistů, kteří dokáží udržet její populaci pod prahem škodlivosti. Mezi nejvýznamnější jarní predátory patří např. škvor Forficula auricularia, různé druhy slunéček, dravé ploštice z čeledi Anthocoridae a larvy pestřenek. Později v létě vlnatku napadá parazitoid mšicovník vlnatkový Aphelinus mali (Haldeman, 1851), který byl introdukován ze Severní Ameriky. Na mnohých místech zdomácněl a rozmnožil se. Silný výskyt vlnatky značí nevhodné použití neselektivních insekticidů (Hluchý a kol., 1997). Také správná výživa draslíkem má vliv na dobrou odolnost jabloní k vlnatce (Zacha a kol., 1998). Napadá všechny dřevnaté části jabloní. Na starém dřevu zpravidla kalusové pletivo. Sáním způsobují na dřevu vznik boulovitých nádorků, které často praskají a jsou vstupní branou různých infekcí, jako jsou houby rodu Gleosporium (Hluchý a kol., 1997), nebo houby Nectria galligena a Monilia. Podobné nádory způsobuje také patogen Agrobacterium tumefacines takže může dojít k záměně (Hudec, Guten, 2007). Avšak i neinfikované nádory představují pro strom nebezpečí. Oslabují strom a v důsledku toho může být napaden kůrovci, hlavně bělokazem ovocným Scolytus rugulosus (P.W.J., Müller, 1818) (Miller, 1956). Při slabším napadení není nutné ošetření. Při silném napadení, obzvláště mladých stromů a školkařského materiálu může docházet k deformacím koruny. Hostitelské rostliny vlnatky krvavé jsou jabloň, skalník, hloh, hlohyně a kdoulovec. Pokud rozmáčkneme kolonii, zbarví se červeně (Hluchý a kol., 1997). Na jabloních mohou také přezimovat vajíčka mšice hlohové Dysaphis crataegi (Kaltenbach, 1843). Na jaře v důsledku toho vznikají žluté až karmínové puchýřky 23

(Kazda a kol., 1997). Stejné poškození může způsobovat mšice jeřábová Dysaphis sorbi (Kaltenbach, 1843) (Dirlbek, 1957). 3.5.11 Mšice maková Aphis fabae (Scopoli, 1763) Bezkřídlá živorodá samička má široce vejčité až klenuté tělo. Zbarvení je většinou černozelené, občas i tmavohnědá, nebo hnědočerná. Oči jsou černé. Tykadla jsou bílá s černými konci a jsou poměrně krátká. Sifunkuli jsou válcovité, ke konci slabě ztenčené, černé. Chvostek je asi o polovinu kratší než sifunkuli, tupý a černý. Nohy jsou bílé, chodidla černé. Okřídlená živorodá samička je podobná bezkřídlé, ale je více protáhlá a štíhlejší. Hlava a hruď jsou černé, zadeček tmavozelený až černozelený. Oči jsou černé. Tykadla jsou černá kromě třetího článku, který má světlehnědou bázi. Sifunkuli jsou tlusté a válcovité. Velikost těla je stejná jako u bezkřídlé samičky. Měří 2,5 mm. Neokřídlené vejcorodé samičky a okřídlení samci jsou zbarvení stejně jako živorodé samičky. Vejcorodá samička má typicky ztloustlé holeně, podle nichž jde odlišit od živorodých samiček. Samečci mají na tykadlech, které jsou stejně dlouhá jako tělo, větší počet sensorií (Miller, 1956). Mšice maková je široký polyfág, ale na ovocných dřevinách nezpůsobuje velké škody. Může se vyskytnout na jabloni, hrušni, nebo kdouloni, kde způsobuje svinování listů, zakrňování až odumírání letorostů, a to především v řepařských oblastech (Lánský a kol., 2005). Větší výskyt je za suchého a teplého počasí (Ackermann a kol., 2008 b) Mšice maková přezimuje na brslenu, během jara migruje na sekundární hostitele, na nichž se množí až do podzimu, kdy se vrací zpátky na brslen, aby nakladla zimní vajíčka, jimiž přezimuje. Má velké množství přirozených nepřátel, mezi které patří např.: mšicomarovití Aphidae, slunéčkovití Coccinellidae, pestřenkovití Syrphidae, bejlomorkovití Cecidomyiidae, zlatoočkovití Chrysopidae, denivkovití Hemerobiidae, bělotkovití Coniopterygidae, střevlíkovití Carabidae, páteříčkovití Cantharidae, ploštice Heteroptera atd. (Hodek a kol., 1966). Mšice maková také přenáší více než 30 perzistentních i neperzistentních virů (Blackman & Eastop, 2000). 24

3.6 Antagonisté mšic 3.6.1 Mšicomarovití Aphidiinae Dospělci jsou drobní, většinou tmavě zbarvení a jen několik mm velcí blanokřídlí. Samička klade vajíčka do mladých instarů mšic. Larvy se živí tělním obsahem mšic. Larva posledního stádia hostitele zahubí a pak se zapřádá uvnitř mšice, kterou připevňuje k podkladu. Parazitované mšice jsou nafouklé a jsou světle hnědé až žluté. Mšicomar opouští hostitele okrouhlým výletovým otvorem na hřbetě. Vývojový cyklus trvá cca 2 týdny. Mšicomaři jsou specializovaní na různé skupiny mšic, ale spíše jeden druh mšicomara parazituje několik druhů mšic. V našich podmínkách k většímu regulačnímu efektu dochází až po vytvoření větších kolonií. Nejvýznamnějšími parazitoidy jsou u nás v ovocných sadech Ephedrus plagiator, Ephedrus persicae a Praon volucre (Hluchý a kol., 2008). Přehled parazitoidů vyskytujících se u nás na mšicích vázaných na jabloně uvádí tabulka 1. 25

Hostitel Aphis fabae Aphis pomi Dysaphis devecta Dysaphis plantaginea Dysaphis crateagi Dysaphis sorbi Macrosiphum rosae Allocotaphis quaestionis Rhopalosiphum insertum Parazitoid Aphidius colemani Aphiudius matricariae Binodoxys acalephae Binodoxys angelicae Diaeretiella rapae Ephedrus nacheri Ephedrus persiace Ephedrus plagiator Lipolexis gracilis Lysiphlebus cardui Lysiphlebus confusus Lysiphlebus fabarum Lysiphlebus testaceipes Praon abjectum Praon volucre Binodoxys angelicae Ephedrus plagiator Lysiphlebus fabarum Monoctonus cerasi Binodoxys angelicae Ephedrus dysaphidis Ephedrus perasicae Ephedrus persicae Ephedrus persicae Monoctomus cerasi Paralipsis enervis Ephedrus dysaphidis Ephedrus persicae Aphidius picipes Aphidius rosae Ephedrus lacertosus Ephedrus plagiator Praon rosaecola Praon volucre Ephedrus persicae Ephedrus persicae Ephedrus plagiator Monoctomus mali Syrphus ribesii Catabomba pyrastri Tab.1: Přehled parazitoidů mšic vázaných na jabloň (Starý, 2006) Eriosoma lanigerum 26

3.6.1.1 Mšicovník vlnatkový Aphelinus mali (Haldeman, 1851) Hlavní regulátor vlnatky krvavé. Původem je z USA. Byl záměrně introdukován do zemí, kde se vyskytovala vlnatka krvavá. Do Evropy byl dovezen v roce 1920 a od té doby se tu rozšířil s pomocí člověka, ale i sám. Dospělci mají velikost těla 0,8-1,3 mm a převážně běhají, létají jen krátkou vzdálenost, ale vítr je může odnést i na kilometry daleko. Samička během svého života naklade asi 50-100 vajíček. Kladélkem probodne pokožku mšice a dovnitř vloží jedno vajíčko. Napadená mšice postupně zčerná. V jejím těle se vyvíjí larva, která se živí tělním obsahem, zakuklí se zde a po dosažení vývoje se prokouše ven otvorem. Během vegetace vytvoří 6-10 generací, jejich počet je závislý na teplotě během roku. Mšicovník vlnatkový je osvědčený nepřítel vlnatky krvavé a jeho význam je o to větší, že je vlnatka jeho jediným hostitelem. Úspěšně se využívá v biologické ochraně před vlnatkou krvavou (Zahradník, 1987). 3.6.2 Bejlomorkovití Cecidomyiidae Bejlomorky jsou drobné mušky s dlouhýma tenkýma nohama, podobající se komárům. Velikost těla je většinou okolo 2,5 mm. Larvy jsou beznohé, jasně žluté, či oranžové, podobné larvám pestřenek. Samičky dravých bejlomorek kladou až 60 vajíček do kolonií mšic nebo svilušek. Líhnoucí se larvy napadají, ochromují a vysávají kořist. Žír trvá asi 10-14 dní a pak se kuklí v půdě, kde přezimují. Mohou mít několik generací v roce. Bejlomorky patří k významným přírodním bioregulátorům, hlavně mšic (Hluchý a kol., 2008). 3.6.2.1 Bejlomorka Aphidoletes aphidimyza (Rondani, 1847) Dospělci jsou 2-3 mm velcí. Larvy jsou oranžové a mají silné ústní ústrojí, jímž chytnou kořist. Vyskytuje se na celé řadě rostlin. Ve skleníku se používá jako biologická ochrana. Vyskytuje se na více než 60 druzích mšic. Samička žije 1-2 týdnu a během té doby naklade až 70 vajíček do kolonií mšic. Larvy se líhnou po 2-4 dnech. Po vylíhnutí napadají mšice tak, že je nabodnou do končetiny a vysají. Larvy zalézají do půdy, kde se kuklí. Dospělci se objeví o 1-2 týdny později. Celý životní cyklus může trvat 3-6 týdnů, podle prostředí a může mít 3-6 generací. Dospělci létají hlavně v noci a živí se medovicí. Přezimují kukly v půdě. Dospělci jsou velmi efektivní při hledání kolonií mšic. Jedna studie dokázala, že dospělec bejlomorky našel jednu napadenou rostlinu 27

z 75. rostlin. Jedna larva pro dokončení vývoje potřebuje minimálně 7 mšic, ale je schopná zkonzumovat i 80 mšic. Larvy často zabijí víc mšic, než sami potřebují. Ve skleních jsou nejaktivnější při teplotě 20-26 C a při vyšší vzdušné vlhkosti (Hoffmann, Frodsham, 1993). 3.6.3 Slunéčkovití Coccinellidae Velmi početná a celosvětově rozšířená čeleď. Tělo je oválné, silně klenuté až mírně zploštělé, lysé nebo přilehle ochlupené a většinou pestře zbarvené. Kresba bývá velmi variabilní. Tykadla jsou většinou jedenáctičlánková. Chodidla zpravidla čtyřčlánková. Larvy jsou protáhlé, mírně až silně zploštělé a velmi pohyblivé. Jsou silně pigmentované a pestře zbarvené. Mají dlouhé nohy. Kuklí se nejčastěji na konci vegetace. Kukla je mumiová a na konci bývá překryta poslední larvální svlečkou. Většina druhů je dravých v imaginálním i larválním stadiu, živí se drobnými členovci, především mšicemi, červci, roztoči. Většina středoevropských slunéček má jednu generaci. Přezimuje imago. V ČR bylo zjištěno více jak 85 druhů slunéček (Hůrka, 2005). 3.6.3.1 Slunéčko dvojtečné Adalia bipunctata (Linné, 1758) Vytváří dvě základní barevné formy. Nejčastěji má na červených krovkách dvě tmavé skvrny. Méně častá forma má krovky černé a na nich 2-3 červené skvrny, ale jejich počet není stálý. Žije na různých stanovištích, často to jsou listnaté lesy, zahrady, pole. Brouci i larvy se živí stejnými druhy mšic, často mšice na růžích. Aby se mohli kořisti zmocnit, musí se jí dotknout čelistními makadly. Přezimuje v mechu, pod kůrou stromů v lesích a zahradách, nebo i ve starých oknech, půdách. Často přezimuje ve větších počtech a společně se slunéčkem kulovitým (Oenopia conglobata). Samička po přezimování klade vajíčka asi 1 mm dlouhá. V průběhu roku vytvoří zpravidla jednu generaci. Pouze v obzvláště příznivých podmínkách může vytvořit dvě generace. Je rozšířené v celé Evropě, Asii, severní a střední Africe a bylo introdukováno do USA a Kanady (Zahradník, 2008). 28

3.6.3.2 Slunéčko sedmitečné Coccinella septempunctata (Linné, 1758) Pravděpodobně náš nejznámější a nejrozšířenější slunéčko. Variabilita zbarvení je nepatrná. Vyskytuje se od časného jara až do pozdního podzimu. Žije na všech stanovištích od nížin až po horské oblasti. Jejich hlavní potravou jsou především mšice. Přestože je polyfágní, raději dává přednost osmi druhům. Ovšem při pozření mšice bezové (Aphis sambuci) dochází k negativnímu ovlivnění vývoje larev a rozmnožování slunéčka (Zahradník, 2008). Díky své početnosti a žravosti je jedním z nejužitečnějších brouků našich lesů, polí a zahrad. Samička klade vajíčka na spodní stranu listu do míst, kde žije dostatek mšic. Larva ihned po vylíhnutí konzumuje velké množství mšic. Udává se, že larva je schopná během svého života spotřebovat až 3000 mšic. Vývoj slunéčka musí být velmi rychlý, protože žádné vývojové stádium není chráněno před nepřáteli. Jakmile larva doroste, přichytí se na listu a zakuklí. Za týden se z kukly vylíhne brouk. Tvoří jen jednu generaci v roce. Dospělci přezimují často pospolitě v mechu, trsech trávy, hrabance, pod kůrou i pod kameny. Rozšířené je v Evropě, Asii a severní Africe (Zahradník, Severa, 2004). 3.6.3.3 Slunéčko čtrnáctitečné Coccinula quatuordecimpustulata (Linné, 1758) Zbarvení je značné variabilní. Některé formy jsou černé se žlutými skvrnami, jiné jsou žlutavé a mohou mít černé skvrny. I tvar skvrn je značně variabilní. Vyskytuje se od jara do podzimu v lesích, na loukách, mezích, polích a neobdělávané půdě. Preferuje sušší stanoviště s písčitou půdou. Brouci se zdržují na stromech, keřích i bylinách. Imago i larva se živí mšicemi. Na rozdíl od jiných druhů slunéček přezimují dvakrát a to v suché trávě, nebo hrabance (Zahradník, Severa, 2004). 3.6.3.4 Slunéčko východní Harmonia axyridis (Pallas, 1773) Tělo je 6-9 mm dlouhé, mohutné a klenuté. Zbarvení je proměnlivé. Nejčastěji je světle červené s devatenácti černými tečkami. Tečky se mohou vzájemně dotýkat, nebo zcela mizet, podle toho při jaké teplotě se jedinec vylíhl. Pak mohou být krovky i čistě červenooranžové. Nikdy se netvoří forma podobná slunéčku sedmitečnému. Asi 15% jedinců mají černé zbarvení se dvěma nebo čtyřmi červenými skvrnami (Nedvěd, 2013a). Původním areálem slunéčka byla východní část Asie. Pro svou žravost a schopnost regulovat škodlivý hmyz se začalo používat v biologické ochraně rostlin. V roce 1916 bylo záměrně vypuštěno v Severní Americe, v roce 1982 ve Francii, odkud se rozšířilo do Belgie a později do Německa. U nás bylo poprvé záměrně vypuštěno v roce 2003 do chmelnic, ale ve volné přírodě se poprvé objevilo v roce 2006 a patrně 29

šlo o populaci šířící se z Belgie přes Německo. Je užitečné tím že požírá velké množství drobného hmyzu (mšice, mery atd.). Množí se dlouho do podzimu, kdy už ostatní slunéčka spí v zimovištích, a tak velmi dobře potlačuje mery, které se již nemnoží tak rychle. Kromě mer a mšic potlačuje také výskyt jiných slunéček. S příchodem slunéčka východního byl zaznamenán pokles početnosti slunéček Adalia bipunctata, Brachiacantha ursina, Cycloneda munda, Cycloneda sanquinea, Chilocorus stigma a Coccinella novemnotata. Byla také pozorována predace housenek motýla danouse stěhovavého a vajíček zlatoočky obecné. Druhy, které jsou schopny se ubránit útoku slunéčka východního, jsou slunéčko velké Anatys ocellata (L., 1758), slunéčko Calvia quatuordecimguttata (L., 1758) a také zlatoočka Chrysoperla carnea. Afidofágní druhy jsou ohrožené konkurencí o potravu (Šenkeříková, Nedvěd, 2013b). Obr. 3: Mapa rozšíření slunéčka východního Harmonia axyridis (Anonym, 2013b) 3.6.3.5 Slunéčko kulové Synharmonia conglobata (Linné, 1758) Zbarvení i tvar těla je velmi proměnlivé. Základní zbarvení je růžové, ale může být i žlutavé. Skvrny na krovkách a štítu mohou být tak výrazné, že převažují nad základním zbarvením. Je rozšířené od nížin až po pahorkatinu a vyskytuje se hlavně na listnatých stromech (topol, ovocné stromy). Imago a larva jsou výrazně aphidofágní. Imaga 30

přezimují pod kůrou stromů a pařezů ale i v oknech domů. Často přezimuje společně se slunéčkem sedmitečným (Zahradník, Severa, 2004). 3.6.4 Škvoři Dermaptera Tělo škvorů je dlouze protáhlé, zploštělé a tmavě hnědé. Délka je 5-25 mm. Na hlavě se nachází kousací ústní ústrojí namířené dopředu a nitkovitá tykadla. Na hřbetě se nachází pár krovek, pod nimiž jsou vějířovitě složena blanitá křídla. Na konci zadečku jsou klíšťky, které jsou u samečků mohutnější a zahnuté na rozdíl od samiček, které je mají slabší a téměř rovné. V ČR žije 6 druhů škvorů. Na podzim stavějí samičky podzemní komůrky, v nichž společně se samečky přezimují. Na jaře v nich kladou 20-80 vajíček. Škvoři jsou aktivní hlavně v noci. Jsou všežravci, jejich potravou je mrtvý hmyz, mšice, třásněnky, malé housenky, vajíčka motýlů atd. Přes den se ukrývají ve štěrbinách. Jejich užitečnost je ale diskutabilní. Přestože upřednostňují masitou hmyzí potravu, a tím jsou pokládáni za významné regulátory mšic, mohou poškozovat mladé rostliny, květy a plody ovocných stromů (Hluchý a kol., 2008). 3.6.4.1 Škvor obecný Forficula auricularia (Linné, 1758) Dospělec je 14-23 mm dlouhý. Aktivní je hlavně v noci. Ve dne se skrývá ve vlhkých a tmavých místech. Hojně rozšířený od hor až po nížiny. Často je proti němu bojováno jako proti škůdci. V období od listopadu do března klade samička v podzemním hnízdu vajíčka. Pečuje o ně a chrání je před parazity. Jakmile se vajíčka vylíhnou, samička hyne (Zahradní, Severa, 2004). Na celém světě je škvor považován za důležitého predátora mer, roztočů, červců a mšic včetně vlnatky krvavé. U nás spolu se slunéčky patří k hlavním predátorům mery skvrnité Cacopsylla pyri (L., 1758). Během roku i průběhu několika let je jeho populace značně nestálá, což limituje jeho praktické použití. Výskyt škvorů lze podpořit tvorbou vhodných denních úkrytů a vyloučení aplikace insekticidů, které jsou vůči škvorům toxické. Mezi takové insekticidy patří Reldan 40 EC. Přípravky Calypso 480 SC a Syllit 400 SC nezpůsobují mortalitu škvora, ale snižují jeho pohyblivost. Naopak syntetické insekticidy např. Integro, Mospilan 20 SP, Omite 30 WG, Pirimor 50 WG a Sanmite 20 WP jsou pro škvora relativně neškodné (Holý a kol., 2012). 31

3.6.5 Ploštice Heteroptera Ploštice jsou různě veliké a zbarvené. Většinou mají nápadně zploštělé tělo, které bývá zakryto svrchu polokrovkami. Vzdáleně připomínají brouky, ale pouze bazální část krovek je kožovitá, zbylá část je blanitá. Polokrovky kryjí 2 pár blanitých křídel. Na hlavě jsou vypouklé oči, mnohočlenná tykadla a silný článkovaný sosák. Mladé instary jsou podobné dospělcům. V Evropě žije okolo 800 druhů ploštic (Hluchý a kol., 2008). Dravé ploštice nejsou, co se týče potravy vybíravé, nevyhýbají se téměř žádným hmyzím druhům. Vysávají křísi, pisivky, mšice, larvy brouků, housenky a housenice, svilušky atd. Užitek dravých ploštic je podceňován, protože svou činnost provádějí v skrytu a život mnohých druhů není dostatečně známý (Javorek, 1978). 3.6.5.1 Hladěnka hajní Anthocoris nemorum (Linné, 1761) Tělo je podlouhle vejčité, tykadla čtyřčlánková, černá. Hlava, hruď a štítek jsou také černé. Polokrovky jsou dlouhé, lesklé, s hnědou a černou kresbou a krátkými světlými chloupky. Nohy jsou krátké, žlutohnědé a chodidla tříčlenná. Dospělec měří 3,5-4,5 mm. Hladěnka se vyskytuje na bylinách, ale i na keřích a dřevinách. Rozmnožuje se na podzim, kdy klade vajíčka na spodní stranu okrajů listů. Přezimuje dospělec pod kůrou stromů a na zemi v dentritu. Živí se mšicemi, sviluškami, drobným hmyzem a vajíčky hmyzu. Během roku má 2-3 generace (Javorek, 1978). 3.6.5.2 Klopuška měnlivá Deraeocoris ruber (Linné, 1758) Tělo je 6,5-7,5 mm dlouhé. Zbarvení je velmi proměnlivé. Imaga se vyskytují od července do září na bylinách a dřevinách. Imaga i larvy loví mšice a jiný drobný hmyz. Přezimuje vajíčko (Zahradník, Severa, 2004). 3.6.5.3 Lovčice běžná Nabis pseudoferus (Remane, 1949) Štíhlá, podélně oválná ploštice, hnědé barvy. Má dlouhá a tenká tykadla, o něco málo kratší než je tělo. Na hlavě má srpovitě zahnutý bodec. Polokrovky jsou dlouhé a po stranách mají dvě malé černé skvrny. Velikost těla je 8-9,5 mm. Žije na suchých loukách a polích, v zahradách, lesích a parcích. Živí se pavouky, roztoči, mšicemi a jiným drobným hmyzem. Přezimují dospělci (Reichholf a kol., 2003). 32

3.6.6 Síťokřídlí Neuroptera Tělo mají štíhlé, tyčinkovité, kryté střechovitě složenými průsvitnými blanitými křídly, které jsou hustě žilkované. Na hlavě jsou jemná nitkovitá tykadla. Zbarvení je většinou hnědé nebo jasně zelené. Larvy jsou 7-10 mm dlouhé. Hlava je plochá a nese dlouhá, hákovitá kusadla a čelisti. Larvy se pohybují pomocí tří párů silných nohou. Larvy mají různé zbarvení, nejčastěji šedé. U nás žije asi 100 druhů síťokřídlých. Samička denně naklade okolo 20 vajíček, což za celý její život je 800 vajíček. Larvální vývoj trvá podle teploty 8-20 dní. Během roku se vytvoří 2 generace, v teplých oblastech až 3 generace. Přezimují převážně dospělci pod kůrou stromů, nebo u některých druhů kukly 2. generace (Hluchý kol., 2008). 3.6.6.1 Zlatoočka skvrnitá Chrysopa perla (Linné, 1758) Dospělci jsou štíhlí a asi 10 mm dlouzí. Hlava, hruď a zadeček jsou nápadně modrozelené s řadami jemných černých skvrn. Oči jsou velké, kulovité a hnědé, tykadla jsou vláknitá a dlouhá. Síťovitě průhledná křídla daleko přesahují zadeček a jsou protkána sítí jemných žilek. Je všude hojně rozšířená. Vyskytuje se v lesích, křovinách zahradách a parcích. Samička klade vajíčka na dlouhé tenké vlákno na okraje listů a větviček (Rietschel, Seigfried, 2004). Často bývá snůška vajíček poblíž kolonie mšic. Larvy mají velmi silné kousací ústní ústrojí, jímž napichují a přidržují kořist. Pomocí brv se larvy maskují, tak že na ně napichují kousky kůry, nebo vysáté kožky mšic. Vedle slunéčkovitých brouků a larev pestřenek je zlatoočka nejusilovnější lovec mšic (Reichholf a kol., 2003). Během života jsou larvy schopny zkonzumovat až 1000 mšic (Hluchý a kol., 2008). Do těla mšice vstřikují jedovatý sekret, který během minuty rozloží tělní obsah mšice a potom tekutinu vysají. Přezimuje imago v chráněných místech, jako jsou sklepy, podkrovní prostory i byty. Za rok se vyvinou dvě generace (Reichholf a kol., 2003). Jako predátoři mšic jsou uváděny některé druhy rodu Bembidion a Anchomenus dorsalis (Hůrka, 1996). 3.6.7 Pestřenkovití Syrphidae Dospělci vypadají jako pestře zbarvené mouchy. Připomínají žlutě žíhané vosy, nebo malé čmeláky či včely. Mají jeden pár křídel a velmi krátká tykadla. Larvy pestřenek 33

jsou typické apodní muší larvy bez zřetelné hlavové schránky. Velmi často se vyskytují v koloniích mšic. U nás žije asi 600 druhů pestřenek. Lze je najít téměř všude, jak sedí, nebo se vznáší na místě. Dospělci se živí pylem, nektarem nebo medovicí. Samička je schopná naklást 500-1000 vajíček. Dravé larvy napadají a vysávají mšice, mery, svilušky a jiný drobný hmyz. Larvy některých pestřenek dokonce vyžírají i kolonie mšic ukryté v listových hálkách. Larva se vyvíjí asi 8-15 dní a za tuto dobu zkonzumuje 400-700 mšic, pak se zakuklí. Nový dospělec vylézá z kukly za 1-2 týdny. Mšicožravé pestřenky mají až 5 generací za vegetaci. Pro výskyt pestřenek je dobré, pokud jsou v okolí divoké rostlinné druhy a na nich mšice, které neškodí na kulturních rostlinách. Díky těmto mšicím se populace pestřenek udržuje na vysoké úrovni a pak jsou schopni významně regulovat škdůdce rostlin. Důležité jsou také bohatě kvetoucí druhy divokých rostlin, zvláště okoličnatých nebo rozrazilů, které poskytují dospělcům dostatek pylu a nektaru (Hluchý a kol., 2008). 3.6.7.1 Pestřenka smrtihlávka Myathropa florea (Linné, 1758) Hlava je širší než štít. Zbarvení je černé se žlutými páskami a skvrnami. Tykadla jsou hnědočerná. Nohy jsou žluté, stehna u báze hnědá. Křídla jsou bledě hnědá. Velikost dospělce je 12-13 mm. Je velmi plachá, hbitá a rychlá. U nás nejhojnější pestřenka (Javorek, 1967). 3.6.7.2 Pestřenka pruhovaná Erisyrphus balteatus (De geer, 1776) Hlava je kulovitá, tykadla jsou kratší než hlava a nohy jsou tenké. Štít je zlatě nebo tmavě zelený, lesklý se 4 tmavými podélnými páskami. Křídla jsou žlutošedá. Je velká 8-11 mm (Javorek, 1967). Dospělci se vyskytují během celé vegetace a ve všech oblastech, hlavně na okrajích lesů a v remízcích. Ročně vytvoří až 5 generací. Samci na podzim hynou a přezimují jen diapauzující samičky se zásobou spermií. První generace na jaře osidluje jen keře a stromy a až letní generace se vyskytuje i na bylinách. Je to jedna z nejhojnějších pestřenek (Hodek a kol., 1966). 34

3.6.7.3 Pestřenka čmeláková Volucella bombylans (Linné, 1758) Velká, robustní pestřenka. Hlava je širší než štít. Tykadla jsou krátká. Štítek je velký, zadeček vejčitý, silně klenutý. Tělo je černě zbarvené. Štít i zadeček jsou hustě obrveny. Zadní polovina zadečku je rezavě červená až bělavě šedá. Nohy jsou černé. Křídla jsou čirá, ke konci hnědě vroubené. Je 13-15 mm dlouhá. Vyskytuje se běžně okolo lesů. Dospělci jsou velmi podobní čmeláku. (Javorek, 1967). 3.6.7.4 Pestřenka trubcová Eristalix tenax (Linné, 1758) Štít je silný, zadeček kuželovitý silně klenutý. Nohy jsou silné. Štít je hnědý až šedožlutý. Zadeček je černý a na druhém článku vyniká dlouhá příčná žlutá páska. Zbarvení je značně proměnlivé. Křídla jsou čirá. Dospělec svým vzhledem připomíná včelu. Dospělci jsou až 14 mm dlouzí. Je velmi hojná na květech. Larva žije v močůvce, žumpě nebo jinak znečištěné vodě. Kuklí se na kamenech, zdech i stoncích rostlin (Javorek, 1967). 3.7 Insekticidy pro ekologické zemědělství Při pěstování kulturních rostlin se potýkáme škůdců, kteří, pokud nejsou redukování, dokáží zničit celou úrodu. Kulturní rostliny si na rozdíl od planých nezachovaly schopnost vytvářet obranné látky, a proto jsou mnohem citlivější. V posledních desetiletích se snaží šlechtitelé vrátit kulturním rostlinám odolnost, nebo rezistenci. U škůdců je to však velký problém, protože dokáží mnohé látky detoxikovat. V současné době stále naprosto převažuje používání syntetických insekticidů, ale podle statistik se množství prodaných biopesticidů každoročně zvyšuje o 10 % (Pavela, 2006). Lidé už od pradávna znali rostliny, z nichž bylo možné vytvořit insekticidy. První písemné zmínky o použití rostlinných extraktů při regulaci škůdců se datují z období před 5000 lety v Číně. V průběhu vývoje zemědělství došlo k velké chemizaci zemědělské výroby. Časem se však zjistilo, že nadměrné používání chemických přípravků způsobuje mnoho problémů, jako jsou rezidua v potravním řetězci, nebo rezistentní populace škůdců. 35

Dnes se navracíme zpátky k přírodě a hledáme nové biologicky aktivní látky z rostlin s insekticidními účinky, které by bylo možno velkovýrobně vyrábět. Avšak spousta výrobních procesů je natolik jednoduchá, že si je farmáři mohou vyrobit sami (Pavela, 2011). 3.7.1 Azadirachta indica Azadirachtin (C 33 H 44 O 16 ) je jedna z nejúčinnějších insekticidních látek používaných v ekologickém zemědělství. Získává se ze stromu Azadirachta indica, který je domácí v Indii. V zemi svého původu jde o tradiční rostlinu, která je využívána k výrobě mýdel, svíček, lubrikantů, šampónů a repelentů (Dodia a kol., 2008) a také jako léčivá rostlina. První písemná zmínka o léčivých účincích této rostliny je zaznamenána v sanskrtských spisech před více 4000 lety. Účinnou látku azadirachtin poprvé izoloval v roce 1960 David Morgan v Keele University v Anglii (Pavela, 2006). Z rostlin se lisuje olej, který obsahuje řadu bioaktivních látek. Největší výtěžnost oleje je z endospermu a embrya (18,5 52 %), následují semena (20 %) a plody (4,6 %) (Kumar & Parmar, 1998). Výtěžnost oleje je závislá na klimatickopedologických podmínkách oblasti. Jeden gram zrna A. indica obsahuje průměrně 2-4 mg azadirachtinu (Dodia a kol., 2008). Koncentrace azadirachtinu v oleji se pohybuje v rozmezí 50 až 1200 ppm a je závislá na metodě těžby a původu rostliny. Azadirachtin má molekulární strukturu podobnou struktuře molekuly hmyzího hormonu ekdisonu. Hlavní účinek azadirachtinu, který narušuje homeostázi hmyzích hormonů, se předpokládá v místě syntézy a propouštění prothoracotrophického hormonu (PTTH). Pravděpodobně blokuje vylučování těchto hormonálních látek, což způsobuje nevratné poruchy při vývoji škůdce a končí obvykle smrtí. Přípravky na bázi azadirachtinu jsou dvojího typu. Prvním typem jsou extrakty, nebo oleje upravené přímo z rostliny. Tyto přípravky mohou mít různý obsah azadirachtinu, nejčastěji 50-3000 ppm. Druhým typem přípravků jsou extrakty, nebo oleje obohacené o přírodní či technický azadirachtin. Lze se setkat s obsahem 5000, 10 000 i 50 000 ppm azadirachtinu (0,5, 1,0 a 5,0 %) Existují různé formulace. Lze se setkat s alkoholovými extrakty, nebo s upraveným olejem. Účinnější přípravek je na bázi oleje, neboť se zúročí synergický účinek mastných kyselin s limonoidy. Nevýhodou azadirachtinu a ostatních limoniodů je, že rychle degradují ve vodě i vlivem slunečního UV záření, proto se do přípravků přidávají látky prodlužující reziduální účinnost (Pavela, 2006). V ČR je registrován přípravek na bázi azadirachtinu 36

s obchodním názvem Neem Azal T/S. Je registrován proti mšicím a mandelince bramborové (Psota, 2009). 3.7.2 Pongamia pinnata Pongamia pinnata je rostlina, která postupně nachází uplatnění ve výrobě komerčních rostlinných insekticidů. Je to strom, který se přirozeně vyskytuje v Indii, Srí Lance, Bangladéši a Malajsii. Ve své domovině se květy listy, semena i plody využívají v lidovém léčitelství, nejčastěji vylisovaný olej ze semen proti kožním onemocněním a dalším chorobám (Pavela, 2006). Celá rostlina obsahuje celou řadu látek, které vykazují biologickou účinnost. Mezi nejúčinnější látky patří především vyšší terpeny a polyfenoly (např. demethoxy-kanugin, gamatay, glabrin, glabrosaponin, kaempferol, kanjone, kanugin, karangin, neoglabrin, pinnatin, pongamol, pongapin, quercitin, saponin, ß-sitosterol, různé třísloviny). V ochraně rostlin však největší uplatnění našel olej ze semen. Pongamový olej (nazývaný také karanj oil) je složen z karboxylových mastných kyselin (40-75% olejová, 8-30% stearová a 10-18% palmitová). Kromě mastných kyselin obsahuje také velké množství polyfenolových látek (flavonoidy, především furanoflavonoidy karanjin a pongamosides A-C, kterých je v oleji asi 2%). Kromě těchto uvedených se v oleji nachází ještě další flavonoidy. Všechny tyto uvedené látky vykazují významný insekticidní a deterentní účinek na hmyz, ale také fungicidní nebo fungistatické a baktericidní účinky na různé patogeny (Xanthomonas campestris, Fusarium spp. Penicillium spp., Botrytis cinerea). Poprvé byl insekticidní účinek prokázán v roce 1969 při testech na mšicích s lihovým extraktem ze semen. Obecně mají přípravky na bázi pongamového oleje mají spíše preventivní než kurativní účinky. Nicméně při správném a včasném použití jimi lze velmi úspěšně zabránit dalšímu šíření škůdců i chorob. Přípravky mohou mít různou formulaci. Používají se extrakty z listů nebo dřeva. Většinou si je farmáři připravují sami, protože mají přístup k zelené hmotě. Výluhy se používají proti savým a žravým škůdcům. Nejběžnější a nejúčinnější formulací je olej. Samotný olej se používá proti savým a žravým škůdcům a také proti chorobám. Velmi dobrou alternativou je využití kombinace oleje s dalšími extrakty. Nejčastěji je olej míchán v poměru 1:1 s olejem z Azadirachta indica. Využívá se tak synergického účinku mezi furanoflavonoidy typu karanj a tetranotriperpenoidy typu azadirachtin. U takovéto směsi se účinek zvyšuje o 40-80 % (Pavela, 2012). Při laboratorních pokusech na kyjatce chryzantémové (Macrosiphoniella sanborni Gillette, 37

1908) poskytla kombinace olejů už při koncentraci 0,25 % účinnost více než 90 %. Oproti tomu samotný pongamový a neem olej i při koncentraci 1 % vykázali účinnost pouze 78,6 % a 71,9 %. Při použití mixu olejů při koncentraci 0,5 % bylo dosaženo účinnosti 100% (Kumar a kol., 2007). V ČR je zaregistrován na bázi pongamového oleje pomocný přípravek Rock Effect. Tento přípravek vznikl ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v.v.i. a jde o ryze český produkt. Byl registrován do těchto plodin: angrešt, broskvoň, hrušeň, chmel, jabloň, meruňka, jehličnany, okrasné rostliny, okurky, rajčata, papriky, rybíz, slivoň, třešeň, višeň a tykev. Při pokusech byl zjištěn i synergický účinek v tang-mixu se syntetickými insekticidy, hlavně ze skupiny pyretroidů. Tento efekt může pomoci zabránit vzniky rezistentních populací škůdců (Pavela, 2012). 3.7.3 Esenciální oleje Kontaktní a fumigační účinnost esenciálních olejů a některých jejich látek byla zjištěna proti mnoha škůdcům, avšak vývoj a využití v praxi je teprve na počátku cesty. Většímu rozšíření brání několik problémů. Je nedostatek přírodních zdrojů. Problematická je chemická normalizace a kontrola jakosti a také potíže při registraci. Dosud platná legislativa není připravena na komercializaci přírodních insekticidů. Vyžaduje mnoho testů, které jsou velmi drahé a neúměrně tak prodražují výrobu (Pavela, 2006). Je prokázáno, že některé oleje způsobují vysušení tkáně drobných členovců (mšice, molice, svilušky, roztoči), nebo ucpávají vzdušnice a průduchy hmyzu a způsobují tak zadušení (Green a kol., 1987). 3.7.4 Pyretrum Extrakty na bázi pyretroidních látek jsou pravděpodobně ty nejpoužívanější a nejstarší botanické insekticidy. Připravují se se především z řimbaby starčkolisté Chrysanthemum cinerariifolium a řimbaby šarlatové Chrysanthemum coccineum. Insekticidní účinek řimbab je znám již velmi dlouho. První použití extraktu z těchto rostlin se datuje do roku 470 př. n. l., kdy nařídil král Xerxése I. aby prach z květů používali vojáci k hubení vší a blech. Nejvýznamnějšími účinnými látkami řimbab je skupina pyretrinů. Nejúčinnější jsou pravděpodobně Pyretrin I a Pyretrin II. Na hmyz 38

působí jako kontaktní i požerový jed. Mechanismus účinku spočívá v blokování sodíkových iontů a tím způsobuje špatnou mezibuněčnou iontovou vodivost, což vede k opakovanému a prodlouženému dráždění nervů. Hmyz je tak paralyzován a při dostatečné dávce je hmyz usmrcen. Přírodní pyretriny jsou velmi účinné, ale jejich nevýhoda je, že vlivem UV záření a dalších faktorů se rychle rozkládají na neškodné látky. Avšak v dnešní době se tato vlastnost jeví jako výhoda, protože lze přípravky používat i např. v době sklizně. Na trhu se vyskytuje několik komerčních přípravků na bázi pyretrinů. Na Evropském trhu se vyskytují přípravky Organihum Protex a Naturforte EC od španělské firmy Garden Ché. Další přípravek BIO-6000 PIRETRIN je také španělského původu a to od firmy Agromed. Tyto přípravky jsou doporučené proti všem žravým a savým škůdcům. Na našem trhu je k dostání přípravek Spruzit od německé firmy Neudorf. Je určen proti savým i žravým škůdců hlavně na pokojových rostlinách (např. mšice, molice, třásněnky, křísi). Pyretriny fungují spolehlivě kontaktně, ale aplikace se musí častěji opakovat, kvůli rychlému rozkladu. Jsou účinné na studenokrevné živočichy (hmyz, ryby), ale zároveň jsou neselektivní, takže usmrcují i přirozené nepřátele. Výhodou je nízká toxicita k teplokrevným živočichům (Pavela, 2011). 3.7.5 Nikotin Pro extrakty se používají především listy tabáku virginského Nicotiana tabacum, tabáku selekého Nicotiana rustica a tabáku lesního Nicotiana sylvestris. Všechny tyto druhy pocházejí ze Střední a Jižní Ameriky, odkud byly introdukovány do celého světa. Tabák patří mezi nejstarší pěstované kulturní rostliny. Doklady o jejich pěstování jsou více než 5000 let staré. První zmínky o insekticidním účinku tabáku jsou z roku 1560, kdy byl použit vodní výluh proti savým škůdcům. Účinnou látkou je skupina alkaloidů. Nejdůležitějším alkaloidem je nikotin, který napodobuje acetylcholin, kdy se váže na jeho receptory v post-synoptické bláně svalů, tím se mění propustnost blan, způsobuje tak změnu nervových popudů, které končí křečemi a smrtí. Velkou nevýhodou je, že tabákové alkaloidy jsou toxické jak pro hmyz, tak i pro člověka a také, že je velmi stabilní v prostředí a vykazuje relativně dlouhý reziduální účinek po postřiku. Použití extraktů z tabáku je velmi široké. Nejčastěji je používán proti savým a žravým škůdcům na okrasných rostlinách (např. proti mšicím, molicím, sviluškám, třásněnkám, šítenkám i puklicím). Funguje i na housenky motýlů, ale jen proti mladším instarům. Je ovšem 39

neselektivní a hubí i užitečné organismy. Vzhledem k tomu, že je toxický pro člověka, je postupně v EU vyřazován (Pavela, 2011). 3.7.6 Rotenon Rostlin, které obsahují isoflavonoid rotenon a jeho deriváty je celá řada. Pro účely extrakce se používají především kožnatec vejčitý Derris eliptica, kožnatec Fordův Derris fordii a kožnatec velký Derris robusta. První využití je známo od domorodců v Malajsii, kteří výluh využívali k lovu ryb. Výluh z rozdrcených kořenů, nebo listů vlili do stojaté vody a sesbírali ryby, které vyplavou na hladinu. První písemné zmínky o tomto lovu pochází z roku 1665. První použití extraktu jako insekticidů je známé z roku 1848, kdy byl použit proti housenkám v ovocných sadech. Mechanismus účinku rotenonu a jeho derivátů spočívá v inhibici elektronového řetězce. Rotenon inhibuje přenos elektronů z železo-sirného centra v komplexu I na ubichinon. To zabraňuje NADH, aby byly převedeny do použitelné buněčné energie (ATP). To zabraňuje hmyzu v dýchání a tím způsobí celkovou paralýzu. Rotenon a jeho deriváty patři do skupiny nervových jedů. Extrakty jsou nejčastěji používány proti savým a žravým škůdcům na okrasných rostlinách (např. proti housenkám, larvám brouků, mšicím, sviluškám, molicím, třásněnkám). Jedná se o neselektivní přípravek. Vlivem slunečního záření se účinné látky rychle rozkládají a v životním prostředí vydrží většinou 3-6 dní. Pro člověka je mírně toxický, ale pro vodní hmyz a ryby je velmi toxický. U nás nejsou žádné přípravky na bázi rotenonu povoleny a to i z důvodu nedostatku drogy pro výrobu (Pavela, 2011). 3.7.7 Quassin Z rostliny kvasia hořká Quassia amara se získávají především terpeny ferulin, helenalin, neoquassin a quassin, které mají insekticidní účinky. Všechny tyto látky vykazují velmi silný protipožerový a repelentní účinek. Extrakty spolehlivě hubí např. mšice, svilušky, molice a další. V ekologickém ovocnářství se extrakt používá proti pilatce jablečné, kde vykazuje dobrou účinnost. Při kombinaci s přípravkem Neem Azal dosahuje účinnosti až 93 %. Stejně dobrá účinnost byla zaznamenána na mšicích. U nás extrakt nelze koupit, ale jsou k dostání piliny, ze kterých lze extrakt připravit (Pavela, 2011). 40

4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Materiál 4.1.1 Pomerančový olej Jedná se o insekticid se širokým záběrem škůdců, na které působí. Vyrábí se lisováním pomerančových slupek za studena. Přípravek na bázi pomerančového oleje se nazývá PREV-B2 a vyrábí ho americká firma Oro Agri, která jej dováží do Evropy. Účinnou látkou pomerančového oleje je terpen D-limonen (Psota, 2009). PREV-B2 působí kontaktně na drobný hmyz (mšice, molice, mery) s tenkým integumentem a způsobuje vysušení těla. Doporučuje se aplikovat ve větším množství postřikové kapaliny (800-1000 l/ha), aby bylo dosaženo lepší pokryvnosti. Přípravek je registrován jako foliární hnojivo s obsahem bóru a působí také jako smáčedlo v postřikové kapalině (Psota, 2012). 4.2 Metodika pokusu 4.2.1 Pokus 1 Ověření účinnosti přípravku bylo prováděno v entomologické laboratoři Ústavu pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství. 7. června 2012 byl proveden první pokus s přípravkem PREV-B2 proti mšici jitrocelové Dysaphis plantaginea a mšici třešňové Myzus cerasi. Byla testována účinnost přípravku v několika koncentracích. Pokus vycházel metodiky Latnik et al. (2010), která byla částečně modifikovaná. Mšice byly nasbírány do plastových krabiček, ve kterých byly přepraveny do entomologické laboratoře. Mšice i s plastovými krabičkami se nechaly krátkodobě schladit do lednice, aby nebyly tolik pohyblivé. Zchlazením se mšicím alespoň na krátkou dobu zpomalí pohyb a lépe se s nimi pracuje, jelikož mšice mají tendenci zalézat pod listy, což může způsobit, že nebudou zasaženy přípravkem. Současně bylo třeba nasbírat čerstvé listy, jako potravu pro mšice při laboratorním pokusu. Do každé Petriho misky byl na dno vložen filtrační papír, který byl lehce navlhčen. Na filtrační papír se položil jabloňový list spodní částí směrem vzhůru. Do takto připravené Petriho misky se vložilo deset mšic, co možná nejstarších instarů, aby byl prokázán vliv na dospělce a ne jen na mladší instary. Postupně byly připraveny koncentrace 0,2 %, 0,3 % 0,4 %, 0,6 %, 0,8 % a 1 % 41

a kontrola, která obsahovala pouze vodu. Všechny koncentrace a kontrola byly aplikovány ve čtyřech opakováních. Po namíchání příslušné koncentrace byl přípravek aplikován na mšici jitrocelovou a třešňovou, a na Petriho misky byl připevněn monofil k zabránění úniku mšic. Vyhodnocení pokusu bylo provedeno po 24 a 48 hodinách, kdy byli spočítáni uhynulí jedinci. Mortalita po 24 a 48 hodinách se nezměnila a proto bylo hodnocení po 48 hodinách z pokusu vyřazeno. Výsledky byly vyhodnoceny statisticky. 4.2.2 Pokus 2 Pokus 2 byl proveden 12.6.2012 a vycházel ze stejné metodiky jako pokus 1, jen byl mírně upraven. Byla hodnocena účinnost na mšici jitrocelovou. Mšice jitrocelová byla opět nasbírána v sadu v Nové Lískovci a vložena do Petriho misek. Na mšici jitrocelovou byl aplikován přípravek v koncentracích 0,2 %, 0,3 %, 0,4 %, 0,6 %, 0,8 % a 1 %. Na rozdíl od prvního pokusu byla po aplikaci přípravku Petriho miska na hodinu uzavřena skleněným víčkem a po hodině byl místo víčka připevněn monofil. Tím byla zajištěna vyšší vlhkost a přípravek tak mohl déle zůstat na povrchu mšic, aniž by se odpařil. Uhynulí jedinci byli počítání po 24 hodinách. 4.2.3 Pokus 3 Pokus 3 byl proveden 18.6.2012 a byl metodicky shodný s pokusem 2. Uhynulí jedinci byli počítání po 24 hodinách a výsledky byly statisticky vyhodnoceny. Mšice byly nasbírány v produkčních výsadbách v Novém Lískovci. Sad ve Starém Lískovci leží v nadmořské výšce 225 290 m n. m., zaujímá rozlohu 62,5 ha, na 12 ha z celkové plochy se pěstují meruňky a na 3,5 ha hrušně. Stromy jabloně domácí jsou pěstovány ve sponu 3 5 m jako volně rostoucí stěna. Stáří jabloní se pohybuje od 26 do 30 let. Pěstované odrůdy jsou Golden delicious, Idaret, Spartan, Šampión, James Grieve a Gloster. Sad je lemován z jedné části pásy stromů vysázených kolem dálnice a z druhé strany poli, kde jsou pěstovány jednoleté polní plodiny podle konvenčního osevního postupu. 42

5 VÝSLEDKY A DISKUZE 5.1 Laboratorní pokus 5.1.1 Pokus 1 Pokusem bylo zjištěno, že pomerančový olej v koncentraci 0,2 % a 0,3 % nebyl na mšici třešňovou účinný. Nejúčinnější koncentrace byla 0,6 %, při které byla zjištěna účinnost 33 %. Druhou nejvyšší účinnost měla koncentrace 1 % (23%). Výsledky byly velmi nevyrovnané. Při pokusu s mšici jitrocelovou byla zjištěna nejvyšší účinnost u koncentrace 0,4 % a to 48 %. Nejnižší účinnosti dosáhla koncentrace 0,6 % a to jen 18 %. Při pokusu 1 došlo k metodické chybě, kdy varianty s koncentrací 0,2 %, 0,3 % a 0,6 % byly zakryty na 1-2 hodiny krycím sklem na rozdíl od zbylých, které byly zakryty jen monofilem. Díky této chybě bylo zjištěno, že účinnost přípravku závisí na vlhkosti. Je patrný velký rozdíl, kdy koncentrace 0,6 % proti mšici třešňové (zakrytá sklem) dosahuje nejvyšší účinnosti a naopak u mšice jitrocelové (zakrytá monofilem) šlo o nejnižší dosaženou účinnost. Celková účinnost na mšici třešňovou byla nízká, a proto se v testování nepokračovalo. Ani výsledky u mšice jitrocelové nebyly přesvědčivé a proto byl pokus opakován. 5.1.2 Pokus 2 Byla ověřovaná účinnost proti mšici jitrocelové. Z výsledků předchozího pokusu bylo patrné, že na účinnost bude patrně mít vliv vlhkost vzduchu, tzn. zakrytí Petriho misky skleněným víčkem. Proto byly vytvořeny dvě varianty, první zakrytá jen monofilem a druhá na hodinu zakrytá krycím sklem a po hodině bylo krycí sklo nahrazeno monofilem. Při vyhodnocování tohoto pokusu bylo zjištěno, že na mšice odebrané v sadu v Novém Lískovci byl aplikován insekticid. Mšice byly odebrané 12.6.2012 a insekticid byl aplikován 11.6.2012. Na mšicích bylo zřejmé, že byly zasaženy insekticidem. Nebyly vysušené od pomerančového oleje, ale měly omezenou hybnost, nebo již byly mrtvé. Pokus 2 nebyl vůbec vyhodnocen, jelikož nebylo možné rozlišit vliv přípravku PREV-B2 a použitého insekticidu na mortalitu mšic. 43

5.1.3 Pokus 3 Při třetím pokusu byla ověřovaná účinnost proti mšici jitrocelové. Bylo zjištěno, že koncentrace 0,2 % přípravku PREV-B2 nemá statisticky průkazný vliv na mortalitu mšice jitrocelové a to ani v jedné variantě. Při zakrytých Petriho miskách byl prokázán statisticky průkazný vliv na mortalitu mšice jitrocelové již při koncentraci 0,3 % a vyšší. Účinnost jednotlivých koncentrací se mezi sebou průkazně statisticky nelišila (Anova: F = 17,93; p = 0,0000001). Účinnosti rostly téměř ve všech případech společně se zvyšující se koncentrací. U varianty, která byla zakryta jen monofilem, měly průkazný vliv na mortalitu mšic jen koncentrace 0,3 %, 0,6 % a 1 % (Anova: F = 5.5; p = 0,001). Varianty, ve kterých byly Petriho misky zakryty skleněným víčkem, dosahovaly vždy lepší účinnosti, než misky zakryté jen monofilem. Pro stanovení účinnosti byl použit vzorec podle Abbotta. Účinnost pomerančového oleje proti mšicím potvrzuje také Psota (2011), který také zjistil, že účinnost pomerančového oleje proti mšicím závisí na teplotě a vlhkosti. Při nízké vzdušné vlhkosti a vyšší teplotě vzduchu je účinnost nevyrovnané. Laboratorním pokusem bylo dokázáno, že na účinnost přípravku má prokazatelně vliv vlhkost vzduchu. 44

6 ZÁVĚR V roce 2012 byla ověřovaná účinnost přípravku na bázi pomerančového oleje (účinná látka D-limonen, obchodní název PREV-B2) v laboratorních podmínkách. Přípravek byl aplikován v koncentracích 0,2 %, 0,3 % 0,4 %, 0,6 %, 0,8 % a 1 % a kontrola pouze voda bez účinné látky. Při použití pomerančového oleje na mšici třešňovou byly výsledky nevyrovnané, nejvyšší účinnost (33 %) byla zjištěna při koncentraci 0,6 %. Pro tvrzení, zda je přípravek vhodný pro regulaci mšice třešňové, je nutné další ověření účinnosti přípravku v laboratorních i polních podmínkách. Při hodnocení účinnosti přípravku PREV-B2 se projevil vliv jak koncentrace, tak i vliv vlhkosti vzduchu. Při zakrytých Petriho miskách byla prokázána statistická průkaznost na mortalitu mšic již při použití koncentrace 0,3 %. Při koncentraci 1 % bylo dosaženo účinnosti až 90 %. Uplatnění toho přípravku by mohlo být spíše na jaře. V době kdy se kolonie škůdců teprve rozvíjí. Pro regulaci větších počtů škůdce, by bylo pravděpodobně nutné aplikaci několikrát opakovat, nebo přípravek aplikovat za ideálních povětrnostních podmínek a těmi jsou nižší teplota vzduchu a vyšší vlhkost vzduchu. Vhodným termínem pro aplikaci i v letních dnech by tak mohly být ranní nebo večerní hodiny, avšak bez výrazné rosy, která by mohla snížit koncentraci účinné látky. Vhodným opatřením pro lepší účinnost přípravku by mohlo být použití větších dávek vody při aplikaci přípravku (1000 litrů/ha). Jako minimální účinnou koncentraci lze doporučit 0,3-0,4 %. 45

7 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY ALFORD D. V., 2007: Pest of fruit crops. A color handbook. Academia Press, Boston, 461 s. ACKERMANN P. (ed.), 2008: Metodická příručka ochrany rostlin proti chorobám, škůdcům a plevelům. I. Polní plodiny. Česká společnost rostlinolékařská, Praha, 504 s. ANONYM, 2009: Integrovaná ochrana rostlin. [cit. 2013-4-12]. Dostupné na: http://eagri.cz/public/web/srs/portal/integrovana-ochrana-rostlin/ ANONYM, 2011: Ročenka 2011 Ekologické zemědělství v České republice. [cit. 2013-3-20]. Dostupné na: http://eagri.cz/public/web/file/186838/rocenka_ez_2011_web.pdf ANONYM, 2013a: Definition of Organic Agriculture. [cit. 2013-3-15]. Dostupné na: http://www.ifoam.org/growing_organic/definitions/doa/index.html ANONYM, 2013b: Mapa výskytu slunéčko východní. [cit. 2013-4-12]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/cz/taxonmap/id164/ BAGAR M., 2011: Výzva pro ekologické ovocnářství. [cit. 2013-4-16]. Dostupné na: http://www.bioinstitut.cz/documents/1106ekologickeovocnarstvi.pdf BARTOŠ J., 1968: Ochrana rostlin. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 599 s. BAUMJOHANN D. & P., 2007: Rostlinolékař. Rebo Productions CZ, Dobřejovice, 144 s. BERÁNEK J., 2008a: Druhová diverzita a abundance mšic v jabloňových sadech při režimech integrované a biologické produkce. Závěrečná práce, AF MZLU v Brně, 42 s. + přílohy. BERÁNEK, J., 2008b. Mšice jitrocelová přehlížený mýtus. Rostlinolékař, 4: 18. BIOLOGICAL LIBRARY, 2013: Profil taxonu. Databáze online [cit. 2013-3-15]. Dostupné na: http://www.biolib.cz BLACKMAN R. L. & EASTOP V. F., 2000: Aphids on the World s Crops. John Wiley & Sons, Ltd., Chichester, 466 s. BLATTNÝ C., STARÝ B., NEDOMLEL J., 1956: Choroby a škůdci ovocných rostlin. Československé akademie věd, Praha, 534 s. DIRLBEK K., 1957: Bojujeme se mšicemi. Knihovnička zemědělce, Praha, 60 s. 46

DODIA, D. A., PATEL, I. S. & PATEL, G. M., 2008: Botanical pesticides for pest management. Scientific publisher (India), Jodhpur. 354 s. DROBNÍK, J. & PETR, J., 2011: Ekologické zemědělství ano, nebo ne? Úroda, 2: 8. FERREE, D. C. & WARRINGTON, I. J. (eds.), 2003: Apples Botany, Production and Uses. CABI Publishing, New York, 660 s. GREEN, M. B., HARTLEY, G. S. & WEST, T. F., 1987: Chemicals for crop improvment and pest managementt third edition. Pergamon press, Oxford. 370 s. HLUCHÝ M., ACKERMANN P., ZACHARDA M., LAŠTŮVKA Z., BAGAR M., JETMAROVÁ E., VANEK G., SZÖKE L. & PLÍŠEK B., 2008: Ochrana ovocných dřevin a révy v ekologické a integrované produkci. Biocont Laboratory, Brno, 504 s. HLUCHÝ, M., ACKERMANN, P., ZACHARDA, M., BAGAR, M., JETMAROVÁ, E., VANEK, G., 1997. Obrazový atlas chorob a škůdců ovocných dřevin a révy vinné. Biocont Laboratory s.r.o., Brno, 432 s. HODEK I., HOLMAN J., STARÝ., ŠTYS P., ZELENÝ J., 1966: Přirození nepřátelé mšice makové v ČSSR. Academia, Praha, 126 s. HOFFMANN M. P. & FRODSHAM A. C., 1993: Natural Enemies of Vegetable Insect Pests. Cornell University, NY, 63 s. HOLÝ K., NÁDENÍKOVÁ P. & FALTA V., 2012: Vedlejší vliv pesticidů na škvora obecného. Zahradnictví. (2):53-54 HUDEC K. & GUTTEN J., 2007: Encyklopedie chorob a škůdců. Computer Press, Brno, 359 s. HUSÁKOVÁ, M., 2009: Ekologický ovocnář z Podkrkonoší. Online [cit. 2013-04-30]. Dostupné na: http://www.zahradaweb.cz/ekologicky-ovocnar-z Podkrkonosi s513x45130.html HŮRKA, K., 2005: Brouci České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 392 s. HŮRKA, K., 1996. Carabidae České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 566 s. JAVOREK, V., 1967: Kapesní atlas dvoukřídlého hmyzu. SPN, Praha, 272 s. JAVOREK, V., 1978: Kapesní atlas dvoukřídlého hmyzu. SPN, Praha, 273 s. JAVOREK V., 1978: Kapesní atlas ploštic a křísů. SPN, Liberec, 397 s. 47

KABÍČEK J., 2005: Kyjatka růžová častý škůdce růží. [cit. 2013-3-20]. Dostupné na: http://www.zahradaweb.cz/informace-z-oboru/zpravodajstvi/kyjatka-ruzova- - casty-skudce-ruzi s520x43709.html KALINOVÁ J., 2007: Ochrana rostlin. [cit. 2013-3-20]. Dostupné na: http://rl.zf.jcu.cz/docs/ruzne/ruz-rlez-4-a8a609af2f.pdf KAZDA J. (ed.), 1997: Choroby a škůdci polních plodin, ovoce a zeleniny. Farmář, Zemědělské listy, Praha, 116 s. KLOUTVOROVÁ J. 2011: Integrovaná ochrana jádrovin. Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský, Holovousy, 92 s. KOCOUREK F., LUKÁŠ J. & STARÁ J., 2001: Monitorování a regulace škůdců v systému integrované ochrany jádrovin. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha, 57 s. KUMAR J. & PARMAR B. S., 1998: Neem oil- Chemistry and Bioactivity. Pesticide Research Journal, 10:14-43. KUMAR V., CHANDRASHEKAR K., SIDHU O. P., 2007: Synergistic action of neem and karanj to aphids and mites. Journal of Entomological Research, 31(2):124-124 KŮDELA V. & BRAUNOVÁ M. (eds), 2008: Česko-anglická rostlinolékařská terminologie. Academia, Praha, 876 s. KŮDELA, V. & KOCOUREK, F. (eds.), 2002: Seznam škodlivých organismů rostlin. Agrospoj, Praha, 342 s. LANDA Z., 2008: Biologická ochrana rostlin. [cit. 2013-3-22]. Dostupné na: http://rl.zf.jcu.cz/docs/ruzne/ruz-mor-p4a-837be9324f.pdf. LÁNSKÝ M., FALTA V. & KLOUTVOROVÁ J., 2005: Integrovaná ochrana ovoce v systému integrované produkce. Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský, Holovousy, 159 s. LIND K., LAFER G., SCHLOFFER K., INNERHOFER G. & MEISTER, H. (eds), 2003: Organic fruit growing. CABI Publishing, New York, 281 s. MILLER F., 1956: Zemědělská entomologie. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1056 s. NEDVĚD O., 2013: Invazní slunéčko Harmonia axyridis. [cit. 2013-3-22]. Dostupné na: http://zoo.prf.jcu.cz/index.php/component/content/article/39- zajimavosti/543-invazni-slunecko-harmonia-axyridis 48

PAVELA R., 2006: Rostlinné insekticidy Hubíme hmyz bez chemie. Grada Publishing a.s., Praha, 80 s. PAVELA R., 2011: Botanické pesticidy. Kurent s.r.o., České Budějovice, 128 s. PAVELA R., 2012: Nové přípravky nejen pro ekologické zemědělství. Rostlinolékař, 6: 22-26 PETR J. (ed.), 1992: Ekologické zemědělství. Zemědělské nakladatelství Brázda, Praha, 312 s. POKORNÝ V. & JISKRA K., 1996: Hmyzí škůdci zahradních rostlin, predátoři a paraziti. Květ, Praha, 91 s. PSOTA V., 2006. Výskyt mšic (Aphidoidea) a afidofágů v porostech kukuřice při různých typech ochrany porostů. Bakalářská práce, AF MZLU v Brně, 47 s. + přílohy. PSOTA V., 2011: Ochrana proti vybraným patogenům a škůdců v ekologickém pěstování jabloní. Disertační práce, AF MZLU v Brně, 106 s. + přílohy. PSOTA V., 2012: Mšice na jabloních. Zahradnictví, (2):6-7 REICHHOLF J. & STEINBACH G., 2003: Motýli a ostatní hmyz. Euromedia Group, Praha, 160 s. RIETSCHEL S., 2004: Hmyz. Rebo Productions, Dobřejovice, 239 s. STARÝ P., 2006: Aphid parasitoids of the Czech Republic. Academia, Praha, 431 s. ŠARAPATKA, B. & URBAN, J. (eds), 2006. Ekologické zemědělství v praxi. PRO- BIO, Šumperk, 504 s. ŠEFROVÁ H., 2006: Rostlinolékařská entomologie. Konvoj, Brno, 258 s. ŠENKEŘÍKOVÁ P. & NEDVĚD O., 2013: Asijské slunéčko Harmonia axyridis. Rostlinolékař, 24(1):19-21 ZAHRADNÍK, J., 1987. Blanokřídlí. Artia, Praha, 184 s. ZAHRADNÍK, J., 2008. Brouci. Fotografický atlas. Aventinum, Praha, 288 s. ZAHRADNÍK, J., SEVERA, F., 2004. Hmyz. Aventinum, Praha, 326 s. ZACHA V., VANEK G. & NOVÁKOVÁ J., 1989: Atlas chorôb a škodcov ovocných drevín a viniča. Príroda, Bratislava, 345 s. 49

8 PŘÍLOHY 8.1 Seznam příloh 1. Obr. 1 Založený pokus s mšicí jitrocelovou (Psota) 2. Obr. 2 Založený pokus s mšicí třešňovou (Psota) 3. Obr. 4 Příprava pokusu s mšicí jitrocelovou (Psota) 4. Obr. 4 Mrtvá mšice rodu Myzus (Psota) 5. Obr. 5 Mrtvá mšice rodu Dysaphis (Psota) 6. Obr. 6 Mšice rodu Myzus pod krycím sklem (Psota) 7. Graf 1 Účinnost přípravku PREV-B2 na mšici třešňovou Myzus cerasi (pokus 1) (Kubáček) 8. Graf 2 Účinnost přípravku PREV-B2 na mšici jitrocelovou Dysaphis plantaginea (Pokus 1) (Kubáček) 9. Graf 3 - Účinnost přípravku PREV-B2 na mšici jitrocelovou Dysaphis plantaginea (pokus 3) (Kubáček) 10. Tab. 1 Výsledky analýzy variance pro data z pokusu 3 (zakryté) (Kubáček) 11. Tab. 2 - Výsledky analýzy variance pro data z pokusu 3 (zakryté) (Kubáček) 12. Tab. 3 - Výsledky analýzy variance pro data z pokusu 3 (nezakryté) (Kubáček) 13. Tab. 4 - Výsledky analýzy variance pro data z pokusu 3 (nezakryté) (Kubáček) 14. Graf 4 Průběh teploty a vlhkosti v roce 2012 (Kubáček) 16. Obr. 7 Kolonie mšice jitrocelové Dysaphis plantaginea (Anonym) 17. Obr. 8 Balení přípravku PREV-B2 (Anonym) 18. Obr. 9 Jabloňový sad v Novém Lískovci Za dálnicí (Anonym) 50

PŘÍLOHY 51

1. Obr. 1 Založený pokus s mšicí jitrocelovou 2. Obr. 2 Založený pokus s mšicí třešňovou 52

3. Obr. 4 Příprava pokusu s mšicí jitrocelovou 4. Obr. 4 Mrtvá mšice rodu Myzus 53

5. Obr. 5 Mrtvá mšice rodu Dysaphis 6. Obr. 6 Mšice rodu Myzus pod krycím sklem 54

Účinnost PREV-B2 na Myzus cerasi 35 33 30 25 23 20 15 12 Myzus cerasi 10 8 5 0 Prev-B2 0,2% 0 0 Prev-B2 0,3% Prev-B2 0,4% Prev-B2 0,6% Prev-B2 0,8% Prev-B2 1% 7. Graf 1 Účinnost přípravku PREV-B2 na mšici třešňovou Myzus cerasi (pokus 1) Účinnost PREV-B2 na Dysaphis plantaginea 50 45 41 46 48 44 40 35 30 25 20 18 20 Dysaphis sp. 15 10 5 0 Prev-B2 0,2% Prev-B2 0,3% Prev-B2 0,4% Prev-B2 0,6% Prev-B2 0,8% Prev-B2 1% 8. Graf 2 Účinnost přípravku PREV-B2 na mšici jitrocelovou Dysaphis plantaginea (Pokus 1) 55

Účinnost PREV-B2 na Dysaphis sp. 90 80 70 60 50 40 30 20 10 13 20 69 67 55 33 72 63 85 33 90 78 zakryté nezakryté 0 PREV-B2 0,2% PREV-B3 0,3% PREV-B2 0,4% PREV-B2 0,6% PREV-B2 0,8% PREV-B2 1% 9. Graf 3 - Účinnost přípravku PREV-B2 na mšici jitrocelovou Dysaphis plantaginea (pokus 3) 7