Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav pro dějiny umění Bakalářská práce Anežka Kučerová Kult umělce na přelomu století A. Rodin a M. Aleš podle M. Švabinského The Cult of an Artist at the Turn of the Century - A. Rodin and M. Aleš by M. Švabinský Praha 2015 prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.
Poděkování Mé díky patří v první řadě vedoucímu mé práce Prof. PhDr. Romanu Prahlovi, CSc., který mě nejen inspiroval při volbě tématu, ale také mi poskytl cenné rady a informace. Rovněž si cením vstřícnosti pracovníků institucí, s nimiž jsem během svého bádání spolupracovala. Za všechny bych chtěla zmínit Mgr. Tomáše Hylmara z archivu Národní galerie v Praze, Mgr. Stanislavu Brejchovou ze Studijního depozitáře mobilních fondů kláštera v Plasích, Mgr. Barboru Vláškovou z oddělení uměleckých sbírek Památníku národního písemnictví v Praze a Mgr. Jana Bílka z literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat mým rodičům za trpělivost a podporu během psaní této práce.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 5. 5. 2015.. Anežka Kučerová
Anotace Tato práce se zabývá formami prezentace a sebeprezentace dvou významných umělců přelomu 19. a 20. století českého malíře Mikoláše Alše a francouzského sochaře Auguste Rodina. Lze hovořit o kultu umělce vzniklém kolem obou osobností, tedy o způsobu vnímání umělce jako výjimečného génia. Takovéto chápání umělce a jeho tvorby bylo v období 19. Století poměrně rozšířené. Mikoláš Aleš (1852-1913) si vypracoval osobitý výtvarný projev založený na odkazu tvorby českého romantismu, na českém lidovém umění a zčásti předjímající nastupující secesní ornamentiku. Auguste Rodin (1840-1917) byl jedním z nejvýznamnějších francouzských sochařů konce 19. a počátku 20. století a jedním z pomyslných zakladatelů moderního sochařství. Řada Rodinových soch byla doprovázena společenskými skandály a vyvolala pobouřené reakce veřejnosti, jimiž vešel do povědomí českých umělců té doby. Ve sledovaném období kolem roku 1900 byli oba umělci vysoce oceňováni mladými umělci ze Spolku výtvarných umělců Mánes. Spolek byl založen roku 1887, od roku 1897 vydával svůj měsíčník Volné směry. Prvním předsedou S. V. U. Mánes se stal Mikoláš Aleš. Členy spolku sdružoval především zájem o moderní tendence ve výtvarném umění domácím i evropském. Je překvapivé, že tak odlišní umělci jako M. Aleš a A. Rodin vzbudili velký zájem svých mladších kolegů z S. V. U. Mánes. Jedním z nich byl Max Švabinský (1873-1962), který ve své malířské a grafické tvorbě položil základy českého moderního umění. Vedle figurálních obrazů se secesním a symbolickým zaměřením se proslavil svou portrétní tvorbou významných českých osobností. Cílem této práce je porovnat kulty obou osobností M. Alše a A. Rodina, zároveň tak porovnat situaci v českém a francouzském kulturním prostředí. Přes značnou pozornost věnovanou oběma umělcům nebylo na ně dosud tímto způsobem nahlíženo a nebyli vzájemně porovnáni v uvedených souvislostech. Klíčová slova kult umělce, Auguste Rodin, Mikoláš Aleš, Max Švabinský, Rodinova inspirace, portréty, autoportréty, karikatura, Spolek výtvarných umělců Mánes
Abstract This work focuses on forms of presentation and self-presentation of two important artists living at the turn of the 19 th and 20 th centuries a Czech painter Mikuláš Aleš and a French sculptor Auguste Rodin. It can be described as the so called cult of both artists, which means a perception of artist as an outstanding genius. This type of thinking about artists and their work was widely spread in the 19 th century. Mikoláš Aleš (1852-1913) is known for his individual artistic style which was based on the Czech romantism and folk art, his style also partly anticipates Czech Art Nouveau. Auguste Rodin (1840-1917) was one of the most important French sculptors working at the 19 th century and at the beginning of the 20 th century. He is considered to be a founder of modern sculpture. Many of his statues caused scandals which made him famous and well-known also among the Czech artists. Both artists were highly appreciated by young members of the Manes Association of Fine Artists. This Association was established in 1887, since 1897 the Volné směry journal were published. Mikoláš Aleš became the first elected president of this Association. Members of this Association were highly interested in modern trends in Czech and European art. It may be surprising that young members of the Manes Association were interested in such different types of artists as M. Aleš and A. Rodin. Max Švabinský (1873-1962) was one of the members of the Manes Association of Fine Artists, his drawings and paintings initiated the beginnings of Czech modern art. He is well-known for his figural symbolic works and he became famous for his portraits of outstanding Czech personalities. The aim of this work is a comparison of the cults of M. Aleš and A. Rodin and the situation of Czech and French cultures. In spite of the huge attention which was paid to both artists, the topic of their cults has not been discussed and they have not been compared from this view point. Key words the Cult of Artist, Auguste Rodin, Mikoláš Aleš, Max Švabinský, Rodin s Inspiration, Portraits, Self-portraits, Caricature, the Manes Association of Fine Arts
Obsah 1 Úvod... 8 2 Mikoláš Aleš sebereflexe... 11 2.1 Mládí... 11 2.2 Autokarikatury... 15 2.3 Programové stylizace?.. 16 2.4 Stáří... 21 2.5 Další možnosti sebestylizace. 21 3 Mikoláš Aleš reflexe... 24 3.1 Mládí... 24 3.2 Stáří... 25 3.3 Mikoláš Aleš a Max Švabinský. 27 3.4 Karikatury... 35 4 Mikoláš Aleš spolkový a společenský... 38 4.1 Mikoláš Aleš a S. V. U. Mánes v letech 1896-1898. 39 4.2 Mikoláš Aleš a události roku 1902.... 41 4.3 Mikoláš Aleš a události roku 1912.... 44 4.4 Odkaz Mikoláše Alše generaci devadesátých let.. 47 5 Auguste Rodin reflexe..... 50 5.1 Auguste Rodin v textech svých současníků.. 50 5.2 Auguste Rodin v obrazech, kresbách a sochách svých současníků... 52 5.3 Karikatury...... 55 5.4 Fotografické portréty..... 57 6 Auguste Rodin sebereflexe..... 60 7 Auguste Rodin reflexe v českém prostředí..... 63 7.1 Umělecká díla spojená s Rodinovou výstavou v Praze 1902.... 66 7.1.1 Auguste Rodin a Viktor Stretti........... 69 7.1.2 Auguste Rodin a Max Švabinský....... 71 7.1.3 Auguste Rodin a Michelangelo...... 76 7.1.4 Auguste Rodin a Mojžíš...... 80 8 Auguste Rodin versus Mikoláš Aleš...... 82 9 Max Švabinský a Francie... 86 10 Závěr.... 91 11 Seznam použité literatury..... 93
12 Seznam použitých pramenů..... 97 13 Seznam vyobrazení...... 98 14 Vyobrazení...... 103
1 Úvod Na přelomu 19. a 20. století paralelně vedle sebe pěstovali titíž mladí umělci ze Spolku výtvarných umělců Mánes kulty dvou, na první pohled dosti odlišných, umělců Augusta Rodina a Mikoláše Alše. Cílem této práce je porovnat tyto kulty; způsob, jakými byli oba umělci vnímáni svým okolím a jakým způsobem se sami snažili představit svou tvorbu a osobnost ostatním. Lze si položit otázku, zda byly kulty A. Rodina a M. Alše založeny spíše na odlišných hodnotách, či zda je v nich možné vypozorovat shodné motivy v tom případě práce zdůrazní právě tyto společné znaky. Oba malíři vytvořili několik svých autoportrétů, skrze něž měli možnost svou osobu určitým způsobem stylizovat. Podobnou úlohu mohly sehrát i fotografické snímky, jichž bylo pořízeno jak v případě A. Rodina, tak v případě M. Alše poměrně velké množství. Práce nevychází jen ze současné umělecko-historické literatury. Velký důraz byl kladen také na texty, které vznikly během života obou umělců a jejichž autoři byli s umělci leckdy ve velmi blízkém kontaktu (přátelé, příbuzní, umělečtí kolegové). Jedná se o výtvarné kritiky, novinové a časopisové články, monografie, dochovanou korespondenci některých umělců či o literaturu memoárového charakteru (pochopitelně s plným vědomím nutného kritického zhodnocení takovéhoto druhu literatury). Při analýze sledovaných textů bude kladen důraz především na zmínky o povahových a fyziognomických rysech sledovaných umělců. Vedle písemných pramenů budou obdobným způsobem zkoumány i obrazové prameny sochařské a malířské portréty, autoportréty, karikatury, autokarikatury a fotografické snímky publikované například v dobových periodikách, současné odborné literatuře, pocházející z pozůstalosti některých umělců, či umístěné v některé současné sbírkotvorné instituci. V oboru grafické podobizny sehrál důležitou roli Max Švabinský, neboť vytvořil podobiznu jak A. Rodina, tak M. Alše. Lze říci, že portréty obou umělců z ruky M. Švabinského zastupují ve Švabinského tvorbě jisté specifické místo. Z toho důvodu se práce na příslušných místech zmíní o obecnější rovině Švabinského portrétní činnosti, o vztahu M. Švabinského a M. Alše a o Švabinského kontaktu s pařížským kulturním prostředím. Max Švabinský nebyl jen vynikajícím portrétistou, nýbrž měl zkušenosti i s tvorbou řady svých autoportrétů. 8
Čeští umělci se během svých francouzských studií ocitli v nepopiratelně inspirujícím prostředí, k jehož přitažlivosti přispěly i světové výstavy. 1 Během druhé poloviny 19. století se jich v Paříži konalo celkem pět. Zřejmě největší dopad z nich na české umění měla světová výstava roku 1900. Auguste Rodin zde vystavoval svá díla v samostatném pavilonu na Place d Alma. Výstava sochaři zajistila mezinárodní úspěch a uznání. České kulturní prostředí bylo následně s Rodinovým dílem seznamováno především prostřednictvím Volných směrů, časopisu Spolku výtvarných umělců Mánes (dále jen S. V. U. Mánes), jehož dva čelní představitelé Miloš Jiránek a Arnošt Hofbauer se osobně Rodinovy pařížské výstavy zúčastnili. Následně se mezi českými umělci a výtvarnými kritiky rozvinul až jakýsi kult Augusta Rodina, jeho vyvrcholením byla souborná výstava Rodinových děl uspořádaná v Praze roku 1902. Ve stejné době tatáž generace mladých umělců seskupených do S. V. U. Mánes ovšem hluboce obdivovala i dalšího žijícího a o mnoho let staršího umělce, jehož tvorba má dosti odlišný charakter od Rodinovy tvorby, a to Mikoláše Alše. I jeho kariéra byla do určité míry spjata s konkrétním výstavním počinem Národopisnou výstavou z roku 1895. 2 Také tomuto českému malíři byly vyjadřovány mnohé pocty ze strany jeho mladších kolegů a v letech 1887 až 1896 to byl právě Mikoláš Aleš, kdo jako první zastával funkci předsedy S. V. U. Mánes. Jeho nástupcem se poté stal Stanislav Sucharda, obdivovatel Augusta Rodina, spolupořadatel jeho pražské výstavy a autor jednoho z textů v katalogu výstavy, kde se odvážně zastal Rodinovy, ve své době velmi diskutované, sochy Balzaca. 3 Ve stejném roce, kdy se v Praze pod záštitou S.V.U. Mánes konala Rodinova výstava a současně i jeho osobní návštěva, tentýž spolek jen o pár měsíců později uspořádal oslavu Alšových padesátých narozenin Je až překvapující, když si tyto dvě události dáme do vzájemných souvislostí: mladá generace českých umělců hlásící se k modernímu umění je jakoby rozkročena mezi dílem jednoho umělce, jehož život a současná tvorba je úplným zosobněním českého národa, tradic a folkloru, a mezi dílem druhého, jenž byl všeobecně chápán jako tvůrce zcela moderního evropského umění, v českém prostředí navíc okořeněném esencí francouzského kulturního života. Na přelomu 19. a 20. století tedy vedle sebe paralelně pěstovali titíž umělci 1 Cestami českých umělců do Francie, jejich působím zde a jinými podobami česko-francouzských uměleckých kontaktů se zabývá Marie Mžyková v katalogu výstavy Křídla Slávy: Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie, vydaném v Praze roku 2000. 2 Mikoláš ALEŠ: Špalíček národních písní a říkadel, Praha 1939, 19. Emanuel Svoboda se zde v úvodním slovu zmiňuje, že se veřejnost na výstavě mohla seznámit s Alšovými sgrafity a že vyšla drobná brožura Alešovy ilustrace národních písní, přičemž obojí se setkalo s velkým zájmem. 3 Stanislav SUCHARDA: Sochař Rodin, in: RODIN Auguste: Katalog výstavy děl sochaře Aug. Rodina v Praze 1902, 10. 5. 15. 7. 1902, Praha 1902, nepag. 9
kulty dvou, na první pohled dosti odlišných, umělců. Na následujících řádcích se pokusím porovnat tyto kulty, způsob, jakými byli oba umělci reflektováni svým okolím a jakým způsobem se sami snažili představit svou tvorbu a osobnost ostatním. 10
2 Mikoláš Aleš - sebereflexe Roku 1902 bylo Mikoláši Alšovi (1852-1913) padesát let. Uplynulo šest let od doby, kdy jej v předsednictví S. V. U. Mánes vystřídal o čtrnáct let mladší Stanislav Sucharda (1866-1916). Stejných šest let uplynulo i od Alšovy první souborné výstavy pořádané spolkem v Topičově salonu, výstava byla jedním z prvních větších výstavních projektů S. V. U. Mánes a setkala se s kladným přijetím u veřejnosti. 4 A konečně byl v roce 1896 vydán trojdílný výbor z Alšova díla, opět v režii S. V. U. Mánes, tím byla zahájena dlouhá řada monografií tohoto českého malíře. Všeobecnému uznání Alšovy tvorby ale předcházelo dlouhé období relativních neúspěchů a existenční nejistoty. 5 Během svého života M. Aleš vytvořil několik maleb a kreseb, do nichž se, jak lze s odstupem času vytušit, určitým způsobem sám promítl. Často ovšem nejde o autoportréty v pravém slova smyslu, malíře v obrazech nalézáme spíše tím, že jsou nám do určité míry známy jeho životní osudy a (snad i) názory na vlastní tvorbu. Mikoláš Aleš se narodil 18. 11. 1852 v jihočeských Miroticích jako nejmladší ze tří synů. Již od raného dětství kreslil, což neopomine zdůraznit snad žádná Alšova monografie a sám malíř na to rád upozorňoval, jak dosvědčuje jeho výrok: Pokud paměť sahá, kreslil jsem od jakživa a ne-li to, od čtyř let jistě 6 Pro následující hodnocení a interpretaci jeho tvorby ostatními malíři, uměleckými kritiky a historiky umění bude mít tato skutečnost zásadní význam. 2.1 Mládí Během středoškolských let prožitých v Písku se M. Aleš učil přibližně jeden rok u malíře Františka Mildeho, o něco později u malíře Václava Šebeleho. 7 Roku 1890 zavzpomínal na svá písecká studia kresbou Studentské vzpomínky. 8 Zahrnuje devět drobných výjevů mapující život studenta od odchodu z rodného domu, přes studium na píseckém gymnáziu, sbor zdejších učitelů, až po první studentské lásky a ukončení studií. 9 Se studiem v Písku se dále pojí i dvě Alšovy kresby z roku 1906 nadepsané Student v Písku 1860. První z nich zachycuje zezadu postavu studenta kráčejícího směrem od nás, druhá studenta zpředu se sekyrkou 4 Karel MAŠEK: Tři léta s Mánesem. K dějinnému vývoji výtvarného umění, Praha 1922, 34. 5 Maryna ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ: U nás doma, Praha 1970, 53. Sama dcera říká, že se otci po finanční stránce začalo opravdu dařit v roce 1895. 6 Mikoláš ALEŠ (et al.): M. Aleš mládeži, Praha 1957. V doslovu od Emanuela Svobody je citován uvedený Alšův výrok, ovšem bez bližšího uvedení zdroje, či jeho časového zařazení. 7 Ibidem 345. 8 Kresba byla reprodukována ve Světozoru v roce 1892. 9 Blanka ZEMANOVÁ: 230 let píseckého gymnázia. A jeho nejznámější ředitelé, vyučující a studenti, Písek 2008, 21. Mikoláš Aleš studoval nejprve na píseckém gymnáziu v letech 1865-1867, poté přestoupil pro špatné studijní výsledky na tamní reálku, kde studoval s nevelkým úspěchem v letech 1867-1869. 11
v ruce. Obě mají na sobě čamaru, plášť a klobouk. 10 Vedle těchto kreseb vytvořil M. Aleš také návrh na nástěnnou malbu pro hotel Dvořáček v Písku z roku 1899. Mezi devíti výjevy z historie města je jedna věnována opět místnímu studentstvu z dob jeho mládí, a to malba Písečtí studenti pozdravují Zvíkov. V dopise, jenž M. Aleš poslal provádějícímu malíři Josefu Bosáčkovi, kladl velký důraz na to, aby se jednalo o studenty z roku 1861 oblečené do čamar. 11 Je sice pravda, že M. Aleš začal studovat v Písku až o čtyři roky později, nicméně to neodporuje myšlence, že malíř promítl svou osobu do výše zmiňovaných kreseb a nástěnné malby. Sám Mikoláš Aleš dostal zřejmě svou první čamaru právě během studií v Písku od svého strýce Tomáše Fanfuli, který je ušil všem svým třem synovcům. 12 V říjnu 1869 nastoupil na pražskou Akademii, kde studoval u profesorů J. Trenkwalda a J. Sweertse. Z této doby pochází i kresba s dvěma přicházejícími poutníky do Prahy, symbolizované zde architekturou Hradčan [1]. Poutník s holí v ruce je pravděpodobně sám M. Aleš, druhým poutníkem jeho soused a přítel z Mirotic pan Böhm. Společně prý přišli z Mirotic pěšky, protože neměli na dráhu. 13 Alšovi bylo v době příchodu do Prahy 17 let a jeho rodina tou dobou prožívala tři velké rány po předčasné smrti jeho dvou bratrů mu zemřela jen několik dní před jeho nástupem na pražskou Akademii maminka. Zřejmě lze tuto kresbu, zmíněnou Hanou Volavkovou v její monografii o Alšovi z roku 1982, 14 ztotožnit s kresbou, o níž píše Alšův zeť Emanuel Svoboda v knížce Rozmarné čtení o Mikoláši Alšovi. 15 Kresba zmíněná v Rozmarném čtení byla nakreslena na vysvědčení ze třetí třídy písecké reálky z 1. června 1869. Na pentlích zdobících nakreslenou paletu je napsáno Kumšt a chlast je naše slast. Humor a hravost evokované tímto nápisem se zde spojuje s pokorou, s níž oba poutníci přichází do hlavního města. 16 Velmi podobný námět zopakoval Aleš na drobném oleji malovaném na dřevě z roku 1878, tedy z doby, kdy uplynuly dva roky od jeho odchodu z Akademie a pobýval v Suchdole u statkáře a mecenáše umění Alexandra Brandejse. Malba, provedená velmi expresivním a uvolněným rukopisem s viditelnými tahy i vrypy malířským náčiním, představuje v popředí poutníka, přicházejícího do Prahy, který na chvíli spočinul a pozoruje panorama Hradčan [2]. Zpoza architektury vychází záře směřující 10 První kresba byla reprodukována v Květech v roce 1906, či v knize E. Svobody Přátelství Mikoláše Alše se Svatoplukem Čechem. Obě kresby jsou společně zobrazeny ve sborníku Stopadesát let píseckého gymnázia 1778-1928. 11 Bohuslav HOFFMANN: Český umělec Mikoláš Aleš, Blatná 2013, 14. 12 Ibidem. 13 Emanuel SVOBODA: Historie Alšova humoru a satiry, in: Mikoláš ALEŠ/ Maryna ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (ed.): Humor a satira, Praha 1951, 279. Námětem kresby se o několik desítek let nechal inspirovat Jaroslav Seifert při tvorbě sbírky Šel malíř chudě do světa: verše k obrázkům Mikoláše Alše, poprvé vydané roku 1949. 14 Hana VOLAVKOVÁ: Mikoláš Aleš, Praha 1982, 10. 15 Emanuel SVOBODA: Rozmarné čtení o Mikoláši Alšovi, Hranice na Moravě 1927, 42. 16 Výsek z kresby byl patrně reprodukován v knize Humor a satira editované Marynou Alšovou-Svobodovou na straně 279. Odpovídal by tomu rukopis reprodukované kresby typický pro mladého M. Alše. 12
vysoko do nebe. V horních partiích malby je pod znakem českého lva nápis Zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok! inspirovaný jednou vlasteneckou písní. 17 Vlastně se tedy nejedná o příchod, ale o odchod a o poslední ohlédnutí za symbolem Prahy a potažmo i celé vlasti. Možné pocity v zobrazovaném člověku tak korespondují s nervním rukopisem obrazu. Celý levý dolní roh zaujímá malířova signatura. Pokud jsme označili postavu poutníka na předešlé kresbě z roku 1869 jako mladého Alše, nastávajícího studenta pražské Akademie plného nového očekávání a naděje, pak není důvod, neoznačit poutníka z malby z roku 1878 rovněž za M. Alše tentokrát odcházejícího s hořkými zkušenostmi s akademickou výukou. Malíři ale nevidíme do tváře, stojící postava je zobrazena zboku a její hlava je odvrácena od nás. Za určité autoportrétní rysy tak lze označit jen bujný, rozevlátý účes a svrchní oděv, připomínající čamaru. Účes lze porovnat s fotografií M. Alše z roku 1877. Co se týče čamary, M. Aleš v ní jistě viděl významný symbol vlastenectví a jako takovou si ji oblékal i ve stáří například na oslavě svých padesátých narozenin, nebo při pózování na fotografii datovanou mezi roky 1894-5. 18 Propriety jako klobouk, hůl a plášť jsou typickým vybavením poutníka a setkáme se s nimi ještě na několika Alšových malbách či kresbách. Mezi ně patří následujícího roku vzniklý Májový triptych (1879) tvořený třemi drobnými olejomalbami Poezie, Malířství a Hudba. Svými názvy malby plně korespondují s citáty z Máchova Máje napsanými na zadních stranách lepenkových prkének. Mikoláš Aleš poslal cyklus spolu s dopisem své snoubence Marině před jejich blížící se svatbou. 19 13 Díky zmíněnému dopisu je jisté, že je Marina zobrazena na prvním oleji. Je na něm dívka v bílých šatech s knížkou v ruce hledící na zříceninu hradu Okoř, zezadu je nápis kvetoucí strom lhal lásky žel, tedy šestý verš ze samého začátku básnické skladby. Ani zde nemůžeme porovnat fyziognomické rysy zobrazené postavy s jejími fotografickými portréty, protože je k nám otočena zády. Na pravé části triptychu představující hudbu je zobrazen poutník s hudebním nástrojem připomínajícím kytaru kráčející bos s poutnickou holí směrem od diváka. K tomuto výjevu vybral M. Aleš verš vidíš-li poutníka an dlouhou lučinou pospíchá k cíli. Prostřední obraz triptychu nese název Malířství, jak sám M. Aleš ve zmíněném dopise píše, autor zde zobrazil sám sebe [3]. Malba znázorňuje sedící mužskou postavu opírající se o hůl. Rozevlátý účes, svrchní černý kabátec (snad čamara), plášť a klobouk jsou opakujícími se motivy z předešlých dvou obrázků s poutnickou tématikou. Klobouk v tomto případě leží na zemi a spolu s paletou, 17 Národní galerie v Praze, Sbírka umění 19. století, inv. č. O 4977 18 Emanuel SVOBODA: Alšovo přátelství se Svatoplukem Čechem, Praha 1946, 92. Emanuel Svoboda zmiňuje, že Mikoláš Aleš byl v čamaře i pochován. 19 Emanuel SVOBODA: Jak Mikoláš Aleš žil a tvořil, Praha 1920, 54. Svatba se konala 39. 4. 1879.
deskami na papíry a kvetoucím bodlákem vytváří výmluvné zátiší. Není nutné zdůrazňovat, že postava poutníka je uzavřená do sebe a opět ji nevidíme do tváře. 20 V jinak pusté krajině se za poutníkovými zády tyčí Boží muka, zřejmě ne náhodou, neboť Boží muka mohou být paralelou strastiplné cesty umělce za uměním. K tomuto výjevu vybral Aleš slova Daleká cesta má, marné volání, což byl jeho nejoblíbenější citát z Máje. 21 Jak vzpomíná malířova dcera Marina Alšová-Svobodová, ale i Karel Václav Rais byl Máj od K. H. Máchy Alšovým nejčastějším čtením, které často zpaměti přednášel. 22 Obzvláště jímavým hlasem prý recitoval sloky, v nichž se vyskytují právě zmíněné verše a Na sebe asi myslíval při slovech Máchových: Dalekáť cesta má! Marné volání. 23 Tytéž verše a výjev zvolil Aleš o osm let později při tvorbě kresby do XIV. čísla časopisu Paleček s názvem K padesátiletí Máchova Máje z roku 1886. 24 Jedná se prakticky o tentýž motiv obohacený o odkazy na básnickou skladbu, jako jsou růže, hrdlička či postava kostlivce. Sedící postavě nyní do tváře vidíme, mladík není tak pohroužen sám do sebe, spíše přemítá nad osudy hrdinů z básně, kterou drží v ruce v podobě malé knížečky (podobné jako té na Májovém triptychu v části Poezie). Motiv na zemi ležícího klobouku sice zůstal, malířskou paletu zde nenajdeme. Z výše zmíněného lze tedy vyvodit, že i zde se jedná o Alšovu autostylizaci, který tímto způsobem vyjadřuje hold básníku, jehož si velmi vážil. Na tomto místě je dobré podotknout, že právě poetičnost byla vyzdvihována jako jeho velká přednost. Například o návrzích k Vlasti řekl Jan Neruda, aniž by věděl, komu patří anonymní návrh, že Zde myslil a cítil poeta celý a český. 25 Vedle výše zmíněné skupiny obrazů lze podle H. Volavkové, vypozorovat autobiografický charakter v zobrazeních s vojenskou tématikou vzniklých v letech 1882 až 1883. Jako příklad H. Volavková uvádí olejomalbu Huláni ve sněhu z roku 1882. 26 Pokud se označí všechna díla tématicky spjatá s malířovým životem jako autobiografická, pak lze mezi ně jistě výjevy jako Huláni na sněhu zařadit, M. Aleš nastoupil svoji vojenskou službu coby jednoroční dobrovolník na podzim roku 1875 a sloužil u uherského pluku. 27 Na druhou stranu celkové 20 SVOBODA 1946 (pozn. 18) 26. K Májovému triptychu se dobře hodí Svobodova poznámka o Alšově pojetí umělce: Aleš povýšil dokonce potulného cikána, kráčejícího do nových dálek, za symbol umělce, který hledá nové cesty, obzory a výšiny v umění. 21 VOLAVKOVÁ 1982 (pozn. 14) 50. 22 Karel Václav RAIS: Ze vzpomínek II, Praha 1927, 249. 23 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 42. 24 Mikoláš ALEŠ / Hana VOLAVKOVÁ: Ilustrace české poezie a prózy, Praha 1964. Kresba je dále reprodukována v citované knize pod číslem 494. 25 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 45. 26 VOLAVKOVÁ 1982 (pozn. 14) 67. 27 SVOBODA 1920 (pozn. 19) 36. 14
vyznění takovýchto maleb je poněkud odlišné od předešlých od Májového triptychu či od Zasviť mi, ty slunko zlaté. V oněch více či méně osamocených postavách poutníků nejsou znázorněny přesné odkazy na konkrétní životní události, jakými bylo třeba vojenské cvičení, ale jedná se o určité odindividualizované postavy, v nichž si divák může představit osobu M. Alše, popřípadě svou vlastní a tím se potažmo ztotožnit i s naturelem samotného malíře a zdá se, že tímto způsobem malíř odhalí divákovi více ze svého nitra než doslovným ilustrováním svých zkušeností. Je třeba rovněž říci, že M. Aleš se vojenským tématům věnoval poměrně často, většinou jej ovšem zajímali vojáci přibližně z 60. let 19. století, či ze staršího období, například z doby, kdy byl vojákem jeho strýc. Zdá se, že mladého M. Alše ovlivnila vojenská služba především tím, že se ocitl v prostředí uherské pusty, mezi Slováky, Maďary, Cikány. Odlišným případem je perokresba z roku 1908 a kresba tužkou z roku 1896 [4], kde se M. Aleš zobrazil jako mladý voják. Podle Emanuela Svobody, Alšova zetě, se jedná o Alšovy autoportréty. 28 Je možné, že kresby vznikly během nějakého Alšova vyprávění o své vojenské službě (měl ve zvyku doplňovat mluvené slovo různými kresbičkami). Tomu by odpovídalo i datum 1876 na perokresbě a datum 1875 na kresbě tužkou, které malíř napsal nad svou signaturu. Na obou autoportrétech se M. Aleš zobrazil v ležérní poloze s cigaretou v ústech a nejspíš tak po letech přenesl na papír své mínění o celé vojenské službě. Na kresbě tužkou jsou navíc připsána slova Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová. 2.2 Autokarikatury Zmíněné dvě kresby z vojenského prostředí se svým pojetím částečně přibližují karikatuře, ačkoli se nejedná o karikaturu se všemi typickými prvky. Mikoláš Aleš, ač měl velký smysl pro humor a sám vytvořil pro různé humoristické časopisy mnohé karikatury, sám sebe příliš často nekarikoval. Jednou z výjimek je autokarikatura z roku 1877, zdobící první stranu Brandejsova skicáku [5] 29 Vztahuje se k ní i jeden z mnohých dopisů adresovaných Marině, kde píše, že chodí s Alexandrem Brandejsem v Suchdole na zajíce. 30 Na kresbě jsou zachyceni oba pánové v mysliveckém oděvu s puškami přes rameno. Mikoláš Aleš se zachytil, jak upřeně hledí do země. Zatímco dva zajíci, kteří byli zamýšlenou loveckou obětí, doslova poletují nad oběma lovci v poli ornamentálních rozvilin. V dolní části kresby je přesná datace večer 20. února 1877 a komentář v němčině, volně přeloženo: Následuj mě 28 V knize Jak Mikoláš Aleš žil a tvořil je perokresba označena jako Vlastní podobizna Alšova z doby vojenské. Také Bohuslav Hoffmann v knize Český umělec Mikoláš Aleš označil tuto perokresbu jako Vlastní podobiznu ve vojenském úboru z r. 1876. 29 Torzo náčrtníku z Alšova pobytu v Suchdole u Alexandra Brandejse z let 1877-8 je uloženo v Památníku národního písemnictví umělecké sbírky, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 941. Na dalších listech jsou například kresby myslivců, dětí s uloveným zajícem, Indián, či husaři na koních. 30 Hana VOLAVKOVÁ: Mikoláš Aleš. Kresby a návrhy, Praha 1975, 13. 15
tam údolím Thraumen. Tento název by mohl odkazovat na symbolické údolí slz, také samotná kresba vyjadřuje smutek, který by mohl odkazovat na tíživou životní o profesní situaci začínajícího umělce. Jinou, v odborné literatuře zatím nezmiňovanou autokarikaturou, by mohla být kresbička z Alšova náčrtníku z první poloviny devadesátých let [6]. 31 Zachycuje z profilu postavu kráčejícího staršího pána v obleku a s kloboukem na hlavě. Neupravený plnovous, kulatý nos a klenoucí se bříško by snad mohly být karikovanými Alšovými rysy, přihlédneme-li ke skutečnosti, že na rozdíl od některých dalších portrétních kreseb z Alšových náčrtníků, u této chybí jméno portrétovaného. Kresbičku lze rovněž porovnat s karikaturou M. Alše od Maxe Švabinského z roku 1908. 2.3 Programové stylizace? Jako idealizovaný autoportrét je v knize Ilustrace české poezie a prózy označena kresba Záboje v Rukopise Královédvorském, kde má jít o představu reka, který bojuje písní a mečem. 32 V citované knize Hany Volavkové je zmíněno, že obecně představovalo při ilustrování Rukopisů problém zobrazit hrdinné bojovníky s nějakými individualizovanými rysy. V případě Záboje snad panoval jakýsi dobový požadavek, aby nesl rysy současného člověka. 33 Více autorka téma Alšova idealizovaného autoportrétu v osobě Záboje nerozvádí. Co se týče fyziognomie Záboje z přiložené ilustrace z roku 1884, nutno říci, že by se jednalo o opravdu velmi zidealizovaný Alšův autoportrét. I samotný Zábojův postoj s rukou v bok vyjadřuje nezvyklé sebevědomí, s nímž jsme se na předešlých vyobrazeních nesetkali. Určitým společným rysem tak zůstává znesnadněný pohled do Zábojovy tváře (což je ostatně často uplatňovaný postup u Alšova zobrazování bájných bojovníků z Rukopisů), motiv pláště a konfrontace jedince s výhledem do dáli - hluboký druhý plán by vykazoval spojitost s malbou Zasviť mi, ty slunko zlaté, naopak určité pohroužení Záboje do sebe by mělo spojitost s postavou malíře-poutníka z Májového triptychu. Pokud přihlédneme k velkému významu, jaké mělo pro Alše ilustrování Rukopisů, je snaha vidět například v Záboji Alšovu postavu, osobně bych se ovšem k takovým interpretacím stavěla obezřetněji. Podíváme-li se na ilustrační práce a na další kresby, nejpočetnější část malířovy tvorby, setkáváme se i na tomto poli výtvarného umění s Alšovým autoportrétem poměrně zřídka. 31 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 640. 32 ALEŠ / VOLAVKOVÁ (pozn. 24) 65. 33 Ibidem 64. 16
Jako nejčastěji uváděný příklad slouží cyklus tří perokreseb Osud talentu v Čechách s podtitulem Nejtrpčí báseň beze slov z roku 1883, který se poprvé objevil v druhém čísle Šotka, satirické přílohy časopisu Paleček. 34 Vzhledem k životním osudům malíře se ztotožnění jeho osoby s postavou z cyklu samo nabízí. Například roku 1896 Vilém Mrštík napsal o Mikoláši Alšovi následující: Česká veřejnost vším právem může se diviti, že ještě (M. Aleš) žije, poněvadž kalich hořkosti, který musel vypít, zdál se být už nevyčerpatelný. 35 Podobně laděné jsou i texty vycházející v souvislosti s Alšovými padesátými narozeninami, v nichž se popisovaný Alšův osud blíží téměř životu mučedníka svého umění. 36 Do širšího podvědomí čtenářů myšlenku Osudu talentu v Čechách coby autobiografického díla rozšířil Miroslav Míčko v knize Mikoláš Aleš Humor a satira. Autor zde nejprve poukazuje na předchozí dvě kresby v Šotkovi, které se také vztahují na nepochopení velikosti talentu umělce. Jedna zobrazuje Karla Hynka Máchu a je ilustrací k textu Jakuba Arbesa s názvem Nepromíjitelný hřích české kritiky (1880), druhá kresba z roku 1880 představuje často reprodukovaný výjev Josefa Mánesa kráčejícího s hořící svíčkou přes Staroměstské náměstí. Při tvorbě kresby J. Mánesa Mikoláš Aleš podle M. Míčka myslel na svůj osud Mánesova následovníka a v případě Osudu talentu v Čechách tuto kresbu M. Míčko zcela ztotožňuje s životními osudy Mikoláše Alše. 37 Autor textu katalogu výstavy děl Mikoláše Alše roku 2007, Ondřej Chrobák, k tomu dodává, že Alšovi se tak dostalo paradoxní výsady být v předstihu ilustrátorem vlastní legendy, konstruované později takřka doslovně na půdorysu této básně beze slov. 38 Je tedy nutné si připomenout, kdy Alšova kresba vznikala. V roce 1883 uplynulo už pět let od neúspěchu obrazu Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, do něhož malíř vkládal velké naděje, dále je to doba, kdy probíhají spory o uznání jeho autorství na lunetách Vlasti a doba, kdy se od roku 1881 intenzivněji věnuje ilustracím a grafice, obory nazíranými veřejností poněkud odlišným způsobem než byla monumentální malba, v níž se chtěl malíř zpočátku prosadit. Snad až znechucení lze vycítit z následujícího úryvku z dopisu z 20. června 1883 adresovaného Aloisi Jiráskovi, s nímž malíř udržoval dlouholeté přátelství: Já počínám se opět poněkud vrhat na malbu a kreslím ilustrace; mám jich hromadu již pro rozličné listy zhotovených, avšak zřídkakdy co vyjde. Lépe se daří známým v cizině, ( ) Věř mně, drahý příteli, že ještě nejsem daleko u cíle svého, přemýšlím, 34 Originály adjustované v rámech a opatřené krátkým doprovodným textem Maryny Alšové-Svobodové jsou umístěny v Památníku národního písemnictví umělecké sbírky, ve fondu Mikoláše Alše pod inv. čísly 30 625, 30 626 a 30 627. 35 Vilém MRŠTÍK: Moje sny I. Pia Desiderie. Epištoly, úvahy, essaye, studie, články, kritiky, polemiky i s pamflety, Praha 1903, 22. 36 Texty z roku 1902 jsou zmíněny v příslušné části této práce. 37 Miroslav MÍČKO: in: Mikoláš ALEŠ / Maryna ALŠOVÁ- SVOBODOVÁ (ed.): Humor a satira, 7-17. 38 Ondřej CHROBÁK (ed.): Mikoláš Aleš 1852-2007 (kat. výst.), Praha 2007, nepag. 17
jak bych lépe své vlohy platně osvědčil, avšak přišel a přicházím k tomu náhledu, že můj talent je již se mnou srostlý a že bych s ním nepochodil k svému uspokojení, byť bych se i v Mnichově v roce neb dvou řemeslu přiučil. Jednoduše jdu cestou Mánesovou. Mánes mistr ještě podnes oceněn není; českému umění ještě denice daleko, a přeci chci i umění tím vlasti svoji hřivnu přinést, a co pak? Nezbývá než boj, práce, v proudu materialistů držet pevně svůj ideál, urážek těch nejhlubších nevšímání atd. atd. 39 Citovaný dopis je opravdu dobrým slovním doprovodem k cyklu Osud talentu v Čechách ze stejného roku. Na první kresbě vidíme mladíka držícího v ruce paletu, jak odjíždí od své milé na Pegasovi do světa (i mladý M. Aleš snažící se v Praze uplatnit se mezi lety 1876-1879 vyměnil mnohé dopisy se svou budoucí manželkou). Na druhé kresbě zachytil M. Aleš mladíka, na kterého se (jako na sv. Šebestiána) slétají šípy ostré kritiky v podobě alegorických postav/zvířat opatřených nápisy jako Omezenost, Surovost, Hlupství, Nenávist či Vzorné přátelství [7]. Na poslední perokresbě tytéž postavy vyzdvihují za veřejných oslav a přítomnosti mecenášů pomník Talentu. A tak lze v mladické postavě opravdu vidět samotného M. Alše. 40 Do této polohy se každopádně ještě jako student na Akademii stylizoval, poté co byl kvůli tzv. Woltmannově aféře poslán na čtyři dny do vězení, ve svém dopise Marině píše, že je to jen malá oběť položená na oltář vlasti proti utrpení nezaviněnému jiných vlastenců, kteří i životy své za vlast milou rádi obětovali 41 V podobném duchu se nese i lakonická poznámka v jeho náčrtníku z poloviny devadesátých let, kde vyjmenovává všechny rány osudu, které ho potkaly. 42 Jiným malířovým komentářem k jeho životním osudům je poznámka v jeho náčrtníku z let 1902 až 1904, kde píše: Ze zármutku nad něčím zašlým neb zacházejícím vzniklo hlavně mé umění. 43 Zatímco v cyklu Osud talentu v Čechách M. Aleš spíše zlehčuje tragiku a patos, ve zmíněných dvou komentářích v jeho soukromých poznámkách se jednalo o vážně míněná slova. Podle mého názoru se M. Aleš nebránil, pokud jiní upozorňovali (například členové S. V. U. Mánes) na jeho strasti při prosazování jeho vlastního umění, nicméně sám se tomuto tématu ve svých pracích určených veřejnosti téměř nevěnoval. Nejsilnější stesk nad svými strastmi zřejmě ukryl do svých privátních náčrtníků, nebo se s ním svěřil prostřednictvím dopisů jen svým nejbližším. 39 VOLAVKOVÁ 1982 (pozn. 14) 62. 40 Roman PRAHL / Radim VONDRÁČEK / Martin SEKERA: Karikatura její příbuzní. Obrazový humor v českém prostředí 19. století, Řevnice 2014, 85. Prof. R. Prahl v knize upozornil na souvislost kresby Osud talentu v Čechách a Alšovy sebeprojekce v ní s karikaturou Gustava Courbeta coby sv. Šebestiána. Tuto karikaturu s názvem Mučednictví svatého Courbeta mitra malířství vytvořil Nadar (1820-1910) a objevila se 5. 1. 1956 v Le Journal. Gustav Courbet je zobrazen téměř nahý, se svatozáří nad hlavou, je přivázán ke sloupu a jeho tělo zasáhla smršť šípů. 41 SVOBODA 1920 (pozn. 19) 42. V knize je citován úryvek dopisu. 42 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 648. 43 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 650. 18
V knize Mikoláš Aleš mládeži je reprodukována kresba perem tuší z roku 1891 s názvem Pod českou lípou [8]. 44 Tuto kresbu lze označit jako soubor reprezentativních portrétů předních postav české kultury. 45 Pod českým národním stromem ověnčeným znakem s českým lvem a páskami s názvy významných národních literárních děl jsou zpodobeny významné osobnosti české kultury spjaté s pojmem národního obrození. Početně nejvíce jsou zde zastoupeni čeští jazykovědci a spisovatelé jen namátkou je možno zmínit například Josefa Jungmanna sedícího přímo u kmene lípy, Karla Havlíčka Borovského, Karla Jaromíra Erbena, Karla Hynka Máchu či Boženu Němcovou. Národní hudbu zde zastupuje Josef Kajetán Tyl a Bedřich Smetana. V evidentní početní nevýhodě tu je zobrazen Josef Mánes, jakožto jediný identifikovatelný český malíř na celé kresbě. To je poněkud zarážející vzhledem k profesi samotného autora kresby. Josef Mánes je zachycen, jak právě skicuje výjev před sebou, u jeho nohou leží paleta a desky s čistými papíry. Zas tak osamocený zde ale zobrazen není, v jeho bezprostřední blízkosti se nachází dvě další postavy chlapec sedící u jeho nohou a otáčející se směrem k Mánesovi a muž středního věku opírající se jednou rukou o malířovo rameno. Staršího z nich lze ztotožnit se sochařem Václavem Levým. Tento významný sochař druhé třetiny 19. století zosobňoval úspěšné počátky českého moderního sochařství a spolu s Josefem Mánesem se těšil u následujících uměleckých generací pozdního 19. století velké vážnosti a obdivu. To dokazuje například zařazení jeho portrétu mezi osmnáct bust osazených do niky Wiehlova výstavního pavilonu na holešovickém výstavišti. 46 Pavilon byl stavěn v letech 1890 až 1891, tedy přesně ve stejné době, kdy vznikla kresba Pod českou lípou. Busta Václava Levého na výstavním pavilonu je tedy dokladem ocenění jeho tvorby v 90. letech 19. století a poskytuje srovnání s postavou na Alšově kresbě. Dále můžeme podobu V. Levého porovnat s Alšovou kresbou zachycující sochaře s papežem Piem IX. z roku 1881. Z předešlého vyplývá, že se s velkou pravděpodobností skutečně jedná o Václava Levého. Poslední z trojice postav v levém dolním rohu na kresbě je postava chlapce, což je ve společnosti elity postav české obrozenecké kultury poměrně překvapivé. Logicky by se mohlo jednat o dalšího představitele českého umění, konkrétně malířství. A to vzhledem k tomu, že sedí u nohou Josefa Mánesa a pozoruje ho při jeho práci. Z celé kresby se jedná o jedinou postavu v tak mladém věku. Rozevláté kučeravé vlasy a čamara, do níž je chlapec oblečen, nám ovšem může být určitým vodítkem mohlo by se jednat o mladého M. Alše, který se zde skromně zobrazil jako benjamínek, mladý adept národního malířství, 44 ALEŠ (et al.) 1957 (pozn. 6) 340. 45 RAIS (pozn. 22) 254. V knize Ze vzpomínek II Karel Václav Rais označuje kresbu názvem A ta naše lípa bude zelená. 46 Za upozornění na sochařskou bustu V. Levého na výstavním pavilonu děkuji Prof. Romanu Prahlovi. Další podrobnosti k výzdobě pavilonu lze nalézt v knize R. Prahla a P. Šámala Umění jako dekorace a symbol. 19
pozorující velikána Josefa Mánesa při práci. Autor chtěl zřejmě naznačit svůj velký obdiv k Josefu Mánesovi, jenž k němu choval jak v jinošském věku, tak ve věku zralém. V případě Alše-jinocha není mnoho malířových zobrazení, s nimiž by šlo kresbu porovnat. Patří mezi ně zmiňovaná o rok starší kresba Studentské vzpomínky, a dvě dílka z rukou malířova bratra Jana. 47 Jak ve Studentských vzpomínkách, tak v kresbě Pod českou lípou se malíř zachytil opět ve své oblíbené čamaře. Na kresbě je celá trojice výtvarných umělců, více než jiné znázorněné postavy, ve vzájemném těsném kontaktu a představuje trojlístek typických představitelů českého národního umění. Řada Alšových současníků i mladších kolegů vyzdvihovala ryzí češství Alšovy tvorby i osoby, komentáře některých z nich budou uvedeny v následující kapitole. Na tomto místě se patří zmínit vlastenecké cítění M. Alše, jak jej vyjadřoval sám malíř. K jeho vlasteneckému vystupování patřilo zmiňované nošení čamary, zájem o lidové písně, kroje, českou historii, erby staré zemské šlechty, zájem o historii vlastního rodu, různé výlety, které podnikal po české vlasti především po starých královských městech, hradech a zámcích a dokonce i jeho slovní projev. Karel Mašek například vzpomínal, jak M. Aleš hovořil zajímavým slohem osvojeným z kronik a Bible. 48 To vše se pochopitelně odrazilo v malířově tvorbě, ale také v jeho náčrtnících. V Alšově pozůstalosti se jich dochovaly necelé dvě desítky, jedná se o drobné sešitky, převažují v nich kresby a náčrty nad psaným slovem a malíř si je vedl prakticky od mládí až po poslední rok svého života. Lze v nich na řadě míst nalézt projevy Alšova vztahu k národu a nejednalo se o nějaké programové vyjádření, nýbrž o zcela soukromé poznámky. Vedle postřehů z cest po české vlasti, přepisu budoucí české hymny Kde domov můj? či seznamu karlštejnských purkrabí, náčrtníky obsahují i několik následující výroků. Do náčrtníku z let 1902 až 1904 si malíř poznamenal: Jsem bylina z českého národa vyrostlá a Jsem předem Čech Slovan, pak člověk a teprve malíř. 49 V dalším náčrtníku vznikajícím v dlouhém období mezi lety 1885 až 1913 Aleš píše Umění musí býti národní. Když vše bude zmodernizováno tu ať umění činí jakýs rozdíl. 50 V sešitku z devadesátých let si napsal cizí citát o tom, že umění, jež není výrazem vlasti a nemá s ní styky, není k ničemu. 51 Konečně do jiného notýsku si opsal článek z Národní politiky z roku 1893 47 O Janových portrétech jeho bratra Mikoláše bude stručně zmíněno v následující kapitole. 48 MAŠEK (pozn. 4) 34. 49 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 650. 50 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 656. 51 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 648. 20
pochvalně pojednávající o vydání knihy Pražské obrázky Zikmunda Wintra s Alšovými ilustracemi, na nichž byla oceněna jejich českost. 52 2.4 Stáří O celých osmnáct let po kresbě Pod českou lípou nakreslil M. Aleš svou vlastní podobiznu [9]. V tomto případě není jakýchkoli pochyb o tom, zda jde, či nejde o autoportrét kresba je věrným zobrazením Alšovy podoby, kterou si malíř zachytil do svého náčrtníku z roku 1909. 53 Tužková kresba zobrazuje Alšovo poprsí načrtnuté lehkými tahy tužkou. Malíř je oblečen do jeho oblíbené čamary, největší pozornost ale soustředil na svou tvář. Malíř hledí zamyšleně před sebe, celkové vyznění působí vážným až smutným dojmem. V této poloze M. Alše prostřednictvím jeho portrétů divák příliš nezná a ostatně i tato kresba je privatissimem. Z oněch několika málo autoportrétů se však jedná o dílo nejkvalitnější, jak po stránce výtvarné, tak po stránce psychologické výpovědi o portrétovaném. V jiném Alšově zápisníku obsahujícím záznamy z období 1885 až 1913 pochází další kreslený autoportrét [10]. 54 Kresba sice není datována, porovnáme-li ji ale s předešlou kresbou, je zřejmé, že tento autoportrét vznikl dříve - zachycuje přibližně čtyřicetiletého malíře. I v tomto případě se jedná o svěže načrtnuté poprsí, malíř je oblečen do čamary, má lehce neupravený vous i vlas a výraznější kulatý nos. Na rozdíl od autoportrétu z roku 1909 se zde M. Aleš lehce přivřenýma očima dívá sebevědomě přímo na diváka. S tím souvisí i kresba na druhé straně listu M. Aleš zde nakreslil politickou karikaturu mapy Rakouska-Uherska. Nabízí se porovnat tyto dva autoportréty, které nebyly určeny očím veřejnosti; kompozice i oděv jsou prakticky shodné, ale celkové vyznění je značně odlišné. Zatímco na nedatované kresbě se M. Aleš zachytil jako cílevědomý muž, na kresbě z roku 1909 vidíme posmutnělou zamyšlenou tvář starého člověka 2.5 Další možnosti sebestylizace Předešlý prostor byl věnován, řekněme, tomu běžnějšímu (či divákovi snáze dešifrovatelnému) způsobu, jakým se může malíř do svého díla promítat. Jednalo se o lidské postavy s některými podobnými rysy, jaké měl sám autor. Mikoláš Aleš svou osobu ovšem spojoval i se zástupci říše zvířat. Vedle jedné kresby babočky z roku 1912 podepsané To 52 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 656. 53 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikoláš Aleš, zápisník inv. č. 32 519. 54 Památník národního písemnictví literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 656. 21
jsem já, 55 bývá Mikoláš Aleš dáván do souvislosti s volavkou. 56 Zobrazení volavky, v umění možná ne tak často zobrazovaného zvířete, se objevuje jak na začátku, tak na konci Alšovy tvorby. Velké figury volavek jsou znázorněny vedle dalších kusů nábytku i na dekorativní zástěně vytvořené pro Alexandra Brandejse roku 1878, konkrétně na dílu věnovaném vzduchu a vodě. Volavky zde souvisejí také s erbem rodu Počepických z Počepic. Erb Počepických se všemi detaily zahrnul M. Aleš do své knížky Erby Českého panstva před rokem 1620 (1879), kde vycházel z pověstí o Počepických zaznamenaných v Paprockého Diadochu. 57 Mikoláše Alše tento rod nepochybně zajímal i z osobních důvodů, protože poslední příslušník rodu Počepických zemřel kolem roku 1600 v Miroticích, 58 což Aleš při pátráním o svém vlastním rodu nepochybně zjistil. 59 O celých třicet dva let později, roku 1910, navrhl malíř pro strop Amerického baru v Obecním domě dekorativní terč, jehož celou plochu zabírá volavka s rozpjatými křídly. 60 Profesor R. Prahl zde poukázal na podobnost volavky z Obecního domu s fénixem. Bylo by opravdu velmi příhodné, kdyby stárnoucí malíř spolupracující na výzdobě Obecního domu s řadou mladých kolegů zašifroval do tohoto díla poselství, že po vzoru fénixe ještě neřekl své poslední slovo českému umění a že i on je pomyslně schopen zrodit se ze svého popela Volavky se dále objevují i v ilustracích Čelakovských Ohlasů písní ruských a Ohlasů písní českých 1883. Kresba volavky brodící se rákosím s vycházejícím (či zapadajícím) sluncem v pozadí posloužila zase jako návrh záhlaví do ilustrace Rukopisů vydávaných v Květech mezi lety 1901-1904. 61 Je třeba zmínit, že častěji se mezi ilustracemi Rukopisů objevuje motiv labutě, pokud tedy chceme být z přírodopisného hlediska přesní. V případě Alšových maleb a kreseb je to ovšem možné, protože M. Aleš byl opravdu dobrým pozorovatelem přírody a byl schopen nakreslit mnohá zvířata zpaměti. 62 Pokud tedy budeme rozlišovat labuť velkou (kratší zobák s černým hrbolem u základu, mohutná hruď, nohy s plovacími blánami) od volavky popelavé (dlouhý ostrý zobák, černá chocholka na temeni a dlouhé štíhlé prsty bez plovacích blan), kdy oba druhy jsou v Českých zemích běžné a M. Aleš mohl dobře vypozorovat jejich rysy z autopsie, setkáme se s vyobrazením labutě 55 VOLAVKOVÁ 1982 (pozn. 14) 5. Autorka neuvádí bližší informace o kresbě a v knize není její reprodukce. V náčrtnících či jiných publikacích o M. Alšovi, které jsem měla k dispozici, jsem na takovouto kresbu bohužel nenarazila. 56 VOLAVKOVÁ 1975 (pozn. 30) 18. 57 Ibidem 348. Erb Paprockých je reprodukován i v citované Mikoláš Aleš. Kresby a návrhy. Upozorňuji pouze, že zde došlo k prohození popisku obrázku s erbem Pánů ze Stráže. 58 Ibidem 18. 59 Karel Boromejský MÁDL: M. Aleš, Praha 1912, 18. Mikoláš Aleš sledoval svůj rodokmen a osudy jeho členů až do 17. století a výsledek svého studia nazval Klíč k minulosti rodiny Alšovské. 60 Roman PRAHL: Věk umělce. Případ Mikoláše Alše, in: Zdeněk HOJDA (ed.) / Marta OTTLOVÁ (ed.) / Roman PRAHL (ed.): Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník příspěvků z 28. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 29. února 1. března 2008, Praha 2009, 31. 61 ALEŠ / VOLAVKOVÁ (pozn. 24) 99. 62 SVOBODA 1920 (pozn. 19) 83. 22
často na návrzích titulních listů Rukopisů z roku 1885, 1886, 1887 či 1896. Všechny návrhy titulních stran z těchto let jsou založeny na shodném motivu vzlétající labutě s rozpjatými křídly ohrožované drakem. Jeho stylizované tělo zabírá celou dolní část stránky a mění se do dynamických linií připomínající popínavou rostlinu, přibližující se na posledních dvou návrzích nebezpečně k tělu labutě. Z hlediska Alšovy autostylizace do podoby labutě je nejvýznamnější obálka z roku 1896, která se stala i titulní stranou Alšovy monografie vydané spolkem Mánes roku 1896 [11]. Na rozdíl od předešlých návrhů zde chybí text informující o názvu knihy či o jménu nakladatele, jedinou výjimkou je Alšův podpis. Ten je ovšem nepřehlédnutelný, malíř zvolil výraznou tlustou linku, velmi ornamentální tvar liter, velký formát a především umístění podpisu přes postavu labutě. Malíř ji tak svým podpisem vlastně vytvořil pomyslnou hradbu ochraňující ji před drakem. 23
3 Mikoláš Aleš - reflexe Několik předešlých případů ukázalo, v jakých polohách Mikoláš Aleš sám sebe zobrazoval a tudíž, jak chtěl být veřejností vnímán. Stejně důležitý je i druhý úhel pohledu, tedy jak byl malíř vnímán svým okolím. Alšova podoba byla zachycena jak na kresbách, malbách, karikaturách, tak na fotografiích. V případě M. Alše bylo během jeho života pořízeno poměrně mnoho fotografií, jejichž počet z pochopitelných důvodů vzrůstá ke konci umělcova života, poslední malířův fotografický portrét vznikl jen pár měsíců před jeho smrtí [12]. Postupně se tak mezi naaranžovanými fotografickými podobiznami, typickými pro dobu svého vzniku v druhé polovině 19. století, objevují i určité momentky či daleko spontánněji se jevící snímky. Vypovídající hodnota druhého typu fotografií je obohacena tím, že malíř je zde zachycen v přirozeném prostředí, které nám může o portrétovaném také něco říci. Pro další část textu tak bude mít svůj význam hlavně snímek pořízený roku 1912 zachycující malíře v jeho pracovně. 63 3.1 Mládí Zde by bylo vhodné věnovat nejprve trochu pozornosti samotnému malířovu vzhledu i některým jeho ranným portrétům. Autorem dvou z nich je malířův bratr Jan Aleš (1848-1867). Byl o čtyři roky starší než Mikoláš a svými zájmy o přírodu a kreslení měl do značné míry vliv na svého mladšího bratra. Během Janových gymnaziálních studií vznikly mnohé kresby přírody i historických výjevů, jimiž se i v pozdějším věku Mikoláš Aleš inspiroval 64 a sám svého bratra označil za svého prvního a snad nejvlivnějšího učitele kreslení. 65 Ve svých devatenácti letech během lovu na čápa zemřel za ne zcela jasných okolností, v jednom roce tak utrpěla rodina Alšových dvě velké ztráty, protože ještě před Janem zemřel na souchotiny nejstarší syn František. Jan tedy svého mladšího bratra zachytil v kresbě, kterou nadepsal Kdo je to? [12] Desetiletý Mikoláš je zachycen z profilu, mírně vlnité krátké vlasy a kulatý nosík můžeme srovnávat s kresbami Studentské vzpomínky a Pod českou lípou. Patrně o něco později namaloval Jan Aleš akvarel Mikoláš Aleš s diviznou [13], malého studenta v krajině držícího v ruce knihu, či snad skicář s tužkou. 66 Jako bezvousého mladíka s vlnitými, bujnými vlasy, jej tužkou zachytil jeho spolužák z pražské Akademie 63 Fotografie je například součástí knihy Maryny Alšové-Svobodové U nás doma (obr. 6 s popiskou Mikoláš Aleš v pracovně), nebo je reprodukována v knize Emanuela Svobody Jak Mikoláš Aleš žil a tvořil. 64 CHROBÁK (ed.) (pozn. 38) nepag. 65 ALEŠ (et al.) 1957 (pozn. 6) 344. Citace z doslovu od E. Svobody. 66 HOFFMANN (pozn. 11) 5. Oba portréty od Jana Alše jsou reprodukovány v knize Český umělec Mikoláš Aleš na str. 5, fotokopie kresby Kdo je to? Je dále uložena ve fondu Mikoláše Alše, č. fondu 21, v archivu Národní galerie, inv. č. 51. 24