Nástin problému sociálního vyloučení romských populací

Nástin problému sociálního vyloučení romských populací Štěpán Moravec Obsah: I. Úvod a terminologie 1. Úvod 2. Terminologie 3. Deetnizace tématu II. Nástin situace 1. Bydlení a vznik sociálně vyloučených lokalit 2. Právo 3. Nezaměstnanost a past chudoby III. Co je to ROMOSVOD? Apendix: Výkladový model I. Úvod a terminologie 1. Úvod V tomto textu se pokusíme zprostředkovat základní vhled do problematiky sociálního vyloučení romských populací v České republice. Stať není výzkumnou zprávou nebo syntetickou prací, která by shrnovala poznatky z dalších, specializovaných pojednání. Jde spíše o esej shrnující to, co autor o daném problému ví, a nastiňující způsob, kterým je podle něj užitečné o problému uvažovat. Zároveň je kritikou některých zavedených modelů chápání tohoto problému, které podle autora užitečné nejsou. 1 Autor při psaní vycházel především z vlastní zkušenosti čtyřletého působení v programu sociální práce s klienty, kteří jsou většinou obyvateli sociálně vyloučených lokalit a většinou jsou Romové 2. Při této práci mohl autor shromažďovat informace od svých kolegů sociálních 1 Původní verze tohoto textu měla pomoci antropologům výzkumníkům získat základní přehled o tématu před zahájením vlastního výzkumu sociálně vyloučených lokalit v českých městech. Jelikož se text ukázal být pro tento účel použitelným, nabízíme ho nyní dalším čtenářům v naději, že může i jim posloužit při získávání základního povědomí o pojednávaném problému. 2 Terénní programy společnosti Člověk v tísni spol. při ČT, o.p.s. Podrobné informace na www.ceskaghetta.cz. Názory, představované zde autorem, jsou jeho vlastní. Ačkoliv jsou podepřené zkušeností, získanou při práci ve 1

pracovníků 3, spolupracujících výzkumníků a mnoha dalších lidí, pracujících na poli, které je nazýváno romskou problematikou. Až na výjimky toto pojednání nevychází z výzkumů, které by byly přinesly tvrdá data. Proto byl autor nucen často používat obraty jako pravděpodobně, v mnoha případech, často a podobně, protože neměl k dispozici žádné kvantitativní údaje, pouze svou zkušenost a zkušenost svých spolupracovníků. Text je třeba považovat za nástin základních témat, která se s fenoménem sociálně vyloučených romských populací v ČR pojí, nikoliv za autoritativní vědeckou studii. Mnohé z toho, co je zde psáno, bylo již napsáno nebo řečeno jinými a jinde a případně podepřeno cíleně shromažďovanými poznatky. Nejprve vymezíme, jak budeme používat klíčové pojmy. Jsme přesvědčeni, že jedním z neduhů, kterými trpí diskurs romské problematiky v ČR, je chaotický slovník. Chceme proto nabídnout způsob, jak to, co je třeba říci, říkat jasně. Z téhož důvodu se budeme celkem obšírně věnovat tomu, jaké místo v rámci celé problematiky věcně připsat právě původu, etnicitě nebo romství sociálně vyloučených. Účelem střední části bude představit některé jevy, které situaci chudoby a sociálního vyloučení utvářejí a ovlivňují. Tato část je vlastně mozaikou, která by mohla být donekonečna doplňována do různých směrů a na různých úrovních obecnosti. Je proto nutně neúplná. Autor do ní zahrnul pouze to, co mohl v době vzniku textu ze své zkušenosti spolehlivě konstatovat. V poslední části pojednání se vrátíme k tématu romské etnicity či romství a popíšeme některé přístupy k romské problematice, které jsou podle naší zkušenosti vadné a zaslouží přehodnocení. Jako apendix nabídneme výkladový model pro případné utřídění jevů, které v našem pojednání tvoří obraz sociálního vyloučení Romů v ČR. 2. Terminologie 4 Sociální vyloučení: jmenované organizaci, nepředstavují stanovisko této organizace, a mohou se lišit od názorů autorových spolupracovníků. 3 Za cenné kritické poznámky děkuji zejména Kateřině Hůlové. 4 V této části budeme zhusta užívat pojmů jako národ, národnost, etnicita, kultura, atd. a vycházet přitom ze sociálně konstruktivistické analýzy těchto pojmů. Ve vztahu k Romům a k romské kultuře již tuto analytickou práci vykonali mnozí společenští vědci, kterým taková analýza přísluší, a autor je zde pouze jedlíkem pokrmu, který navařili jiní. Nicméně pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni s touto teoretickou základnou, uvádíme její základní teze v poznámkách pod čarou. 2

Asi existuje mnoho definic tohoto pojmu, ale jeho obsah je natolik prostý, že není třeba se těmito definicemi obšírně zabývat. Termín odkazuje k situaci, kdy osoba, rodina, domácnost, společenství nebo celá subpopulace jsou vyloučeny z určitých sociálních vztahů a interakcí a z provozu sociálních institucí, které jsou přístupné většině společnosti. Pojem sociální vyloučení se začal používat v 80. a 90. letech v západoevropských zemích zejména proto, aby zastoupil výraz chudoba, který evokuje pouze nedostatek hmotných zdrojů, ale nezohledňuje dostatečně důležité kritérium kvality sociálních vztahů. V souvislosti s romskými populacemi v ČR začal být tento pojem používán v 90. letech 20. století také proto, aby se ve veřejném diskursu potlačila tendence vnímat tu část problematiky romských populací, která je povahy především sociální a ekonomické, skrze kategorii národnosti nebo etnicity, kterýžto přístup v té době jednoznačně převažoval. Rom, romský: Formální vyjasnění možných významů slova Rom má sloužit větší jasnosti textu, ale může se ukázat jako užitečné i v praxi. Zmatené pojetí kategorie Rom 5 vede v praktické rovině k vadným politickým rozhodnutím a opatřením zejména tehdy, jsou-li cílena na pomoc Romům, ale přitom není jasně řečeno, kdo je tím míněn. Tak se v praxi stává, že se určitá snaha buď částečně, nebo úplně mine svou cílovou skupinou, a tedy svým účinkem. Možnost nedorozumění v tomto bodě bývá v politické praxi zneužívána, například pro úhybné argumentace ve stylu tady u nás v Ch. máme podle sčítání lidu jen 200 Romů. Žádné Romy tu nemáme, jen nepřizpůsobivé občany a podobně. Navrhujeme pro potřebu další diskuse následující rozlišení toho, co může v různých kontextech a situacích znamenat slovo Rom. 6 1) Rom jako nositel romské kultury. (Slovo kultura zde používáme v tom smyslu, v jakém je používáno ve společenských vědách.) Romem v tomto významu je ten, kdo byl socializován do určitého komplexního integrovaného systému hodnot, norem, principů 5 Poznámka pro čtenáře, kteří jsou citliví na používání uvozovek: slovo Rom je na několika místech v uvozovkách ne proto, že by autor pochyboval o jeho platnosti, nýbrž proto, že se jedná o označení ne významu samotného, ale slova jazykového výrazu, které/ý k významu Rom odkazuje. Jde o konvenci běžnou v psaní o jazyce. Výraz strom (bez uvozovek) znamená samotnou věc, výraz strom (s uvozovkami) znamená slovo strom. Jinak používáme uvozovky tam, kde je význam uvozovkovaného výrazu podle nás nějak problematický, nejasný apod., jako např. v případě výrazu romská problematika, protože tato problematika, jak se v závěru pokusíme ukázat, není tak docela romská. 6 Někomu může připadat urážlivé analyzovat význam slov, která symbolizují pro mnoho lidí jejich identitu, a stávají se tak citlivým statkem, který jako by se nehodil k takovým rozborům. Musíme však dát přednost jasnosti a srozumitelnosti před iluzorní korektností. Kdybychom zde psali například o sociálně vyloučených Češích, museli bychom právě tak vyjasnit, koho tím míníme, a proč češství ve spojení se sociálním vyloučením vůbec 3

sociální organizace, způsobů řešení problémů atd., kterýžto systém může být nazván romskou kulturou. 7 Pokud jde o kulturu Romů, žijících v prostředí českých měst, pak v dílech romistů, etnologů a kulturních antropologů najdeme mnoho poznatků o jejích jednotlivých prvcích a aspektech. 8 Jisté je, že prvky tradiční kultury romských osad (příbuzenství jako páteř sociální struktury, rozdělující kritéria subetnicity a rituální čistoty/nečistoty, víra v mule, tj. ve vracející se duše mrtvých atd.) jsou obyvateli sociálně vyloučených enkláv žity a předávány. Právě tak jisté je, že konkrétní podoba residuí kultury osad (u Romů, jejichž předkové z osad přišli) závisí na tom, odkud ze Slovenska rodina pochází, jaký byl její osud při migraci a poté na území ČR, kdy ze Slovenska přišla atd. Předpokládáme, že mezi jednotlivými rodinami (a vzhledem k silným tlakům na akulturaci i mezi jednotlivci) existuje silná variabilita co do podoby, intenzity a významu těchto residuí v rámci konkrétní verze subkultury romských populací v ČR. Například degešství (rituální nečistota) je některými Romy v České republice vnímáno tak, jak se s ním setkáme v prostředí osad, u jiných je smíšeno s významy, které souvisejí více s prostředím českého města za degeše může být někdo označen, protože užívá drogy, překračuje normy sousedských vztahů, nakládá nepřijatelně s odpadky. Pokud je nám známo, nikdo dosud nezformuloval ucelený teoretický model romské kultury v ČR. Dovolíme si na tomto místě trochu troufale prorokovat, že k tomu v budoucnu ani zmiňujeme, a museli bychom tak učinit bez ohledu na národnostní cítění těch, kteří by mohli být takovou analýzou dotčeni. 7 Tato definice vypadá jako kruhová, protože význam slova Rom odvozuje od pojmu romská kultura, který jako by mohl být definován zase jen pomocí definice slova romský. Tak tomu ale není. Definice vychází z toho, že pro pojetí romství jakožto příslušnosti ke kultuře je primární právě tato kultura, která je jakožto myšlenkový model nezávislá na svých individuálních nositelích a je analyticky oddělitelná od jejich vlastní sebeidentfikace i od způsobu, jakým jsou identifikováni druhými. Nejprve v našem uvažování tedy stojí romská kultura, resp. nějaký model romské kultury. (Může to být například model tradiční kultury romských osad tak, jak ho nedávno představil Marek Jakoubek ve své knize Romové konec (ne)jednoho mýtu. Tento příklad zmiňujeme proto, že Jakoubkova kniha skutečně představuje ucelený model kultury osad, což její autor jasně deklaruje.) Člověk, který byl socializován do takového kulturního vzorce, je pak Romem ve smyslu této definice, i kdyby měl norské jméno, fyzické rysy Japonce a považoval se za Aztéka. Tím nikomu nepředepisujeme, kdo je Rom a kdo ne. Pouze ujasňujeme, jak je užitečné slovo Rom používat, máme-li na mysli kulturu. Zároveň je třeba zdůraznit, že považovat nebo nepovažovat jednotlivého člověka za nositele romské, případně jakékoliv jiné kultury, je ošemetná věc. Kultura je totiž myšlenkový model, vytvořený k tomu, aby popsal způsob života, myšlení a společenské organizace v rámci lidské kolektivity. Lidé nežijí kulturu, žijí prostě své životy, a kultura je soubor rysů, které abstrahujeme z životů mnoha lidí v určité společnosti. Není to věc, kterou bychom našli ve vnějším světě - mimo naše myšlenkové kategorie - navíc u jednotlivého člověka mimo jeho sociální prostředí. Identifikovat člověka jako jednotlivého nositele určité kultury není jako určit, zda je nositelem viru žloutenky. Pojem kultura bude užitečný tam, kde budeme chtít popsat fungování určité společnosti (komunity, příbuzenské skupiny, populace na určitém místě apod.) s tím, že každý jednotlivý projev každého jednotlivého člena této společnosti může z daného modelu kultury vybočovat. Navíc normy, hodnoty, způsoby řešení problémů, jazyk a všechny další atributy určité kultury se neustále vyvíjejí v čase, a každý stacionární model kultury, byť sebeužitečnější, je i z tohoto důvodu pouze nedokonalým zobrazením života v dané skupině lidí. Prostřednictvím pojmu kultura nelze proto ani předepisovat, kdo má jak žít, aby byl, dejme tomu, tradičním nebo opravdovým Romem. 8 A další cenné informace přináší tento sborník. 4

nedojde. Za prvé proto, že Romové žijící v České republice netvoří jasně identifikovatelnou a ohraničenou společnost, za kterou lze, samozřejmě s jistým přiblížením, považovat například obyvatele jedné romské osady, nebo dokonce obyvatele osad vůbec. Dále, jak už jsme byli uvedli, vykazují kulturní vzorce velkou variabilitu jak mezi jednotlivými romskými příbuzenskými skupinami, tak mezi lokalitami, což je dáno zejména různě probíhajícím procesem akulturace či asimilace Romů, příchozích ze Slovenska, v českém prostředí. 9 Naše poznatky o kultuře/kulturách či subkultuře/subkulturách 10 Romů žijících v České republice tak dost možná budou mít vždy spíše podobu mozaiky pozorování než sjednocujícího výkladového modelu. To do značné míry snižuje použitelnost kulturní definice romství v České republice. 2) Rom ve smyslu sebeidentifikace. Romem je ten, kdo se za Roma považuje. Tento význam si zaslouží upřesnění. Sebeidentifikovat se jako Rom, Čech nebo třeba Žid může znamenat mnoho různých věcí. Řada lidí má tendenci podsunout druhým svůj vlastní způsob kolektivní sebeidentifikace, tedy například předpokládat, že jestliže se někdo považuje za Roma, znamená to zhruba totéž, jako když se oni sami považují, dejme tomu, za Čechy. A že tudíž všichni, kteří o sobě vědí, že jsou Romové, se hlásí k romské národnosti, k romskému národu. Takto jsou někdy interpretovány výsledky sčítání lidu z roku 2001, kdy svou romskou národnost deklarovalo jen něco přes 11 tisíc lidí žijících v České republice. 11 Vysvětlení zní, že ostatní Romové žijící v ČR jsou si své romské národnosti dobře vědomi, ale mají nějaký zvláštní důvod nehlásit se k ní veřejně, například mají strach z možného zneužití takového údaje. I když to v případě mnoha Romů může být pravda, faktem zůstává, že důvody, proč se většina lidí, které považujeme za Romy, nepřihlásila při sčítání lidu k romské národnosti, prostě neznáme. Ti, kteří tuto situaci interpretují (včetně autora tohoto textu), nemohou stavět na ničem víc než na své dílčí zkušenosti, případně na svých dohadech či přáních. Celé téma se stává prostorem pro pomýlené představy a manipulace, vycházející z etnocentrického pohledu na věc - tedy pohledu, který podsouvá nositelům jiné kultury významy a motivace, které jsou vlastní kultuře toho, kdo jejich jednání interpretuje, ale ne těch, jejichž jednání je interpretováno. V různých kulturách existují různé způsoby kolektivní sebeidentifikace. Sociální vědy již před drahnou dobou dospěly k poznání, že způsoby 9 Hlavní kulturní rozhraní bychom zřejmě našli mezi hlavními dvěma subetnickými skupinami, zastoupenými na území ČR, tedy mezi Romy slovenskými a olašskými. 10 Výraz subkultura je v případě Romů žijících v ČR vhodnější, neboť vzhledem k provázanosti s českým prostředím se nejedná o kulturu v plné míře oddělenou a autonomní. 11 Konkrétně to bylo 11 746 osob. Viz např. http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/tabx/cz0000 5

kolektivní sebeidentifikace, které nazýváme národností a etnicitou, jsou výtvorem modernity, a ve společnostech, které neprošly procesem jejich tvorby a prosazování se do povědomí lidí (tedy procesy národního obrození resp. etnicizace či etnické revitalizace), je nenajdeme. Právě to může být případ tradiční romské kultury, tedy i těch Romů žijících v České republice, které můžeme považovat za nositele této kultury. Mnoho občanů České republiky se dost možná považuje za Romy, ale nevnímají své romství jako svou národnost, tj. necítí se být primárně příslušníky romského národa. 12 13 Řekne-li tedy někdo, že je Rom, případně Cigán/cigán (někteří Romové uvozovky jsou zde nutné pro svou sebeidentifikaci slovo Rom nepoužívají, nebo ho výslovně odmítají), může to znamenat mnoho různých věcí, a chceme-li vědět, co přesně, musíme se ho zeptat. Způsoby kolektivní sebeidentifikace Romů žijících v České republice jsou v tuto chvíli terra incognita a vše, co o nich může být řečeno, bude mít nutně povahu hypotézy. Jelikož každý má právo se identifikovat, s jakou kolektivitou chce, je nepřípustné (a, mimochodem, také neužitečné) bez dalšího předpokládat něco o kolektivní sebeidentifikaci těch Romů žijících v České republice, kterých se na to nikdo neptal. Dále je dobré mít na paměti, že identifikace s nějakou skupinou je situačně podmíněná. Člověk se v nějaké situaci může považovat především za Horváta (při setkání s někým z rodiny Čonků), v jiné především za obyvatele své čtvrti (když je o jeho bydlišti řeč v televizi), za Roma (když mluví s ne-romem ) a jindy za Čecha (když cestuje do ciziny, když 12 Podle tohoto tzv. konstruktivistického pojetí národa a etnicity národní obrození předchází existenci daného národa. Národní myšlenka (tedy myšlenka národa jako odvěkého přirozeného společenství sobě rovných lidí, poutaných k sobě sdílenou kulturou, historií, eventuálně obývaným územím, politickou loajalitou a v případě středo- a východoevropských národů pokrevním původem ) je vynalezena, případně přejata a prosazena jako způsob kolektivní sebeidentifikace, který překrývá nebo zcela ruší starší partikulární kolektivní identity, např. příbuzenské, kastovní, kmenové, stavovské, náboženské atd. Teprve tímto procesem národy reálně vznikly a to, co se nazývá národním obrozením, je ve skutečnosti národním zrozením. Představa národa a jeho dějin je pak zpětně projikována do minulosti a také dále do prostoru - vzniká (etnocentrická) představa, že národní sebeidentifikace ( národnost ) je vlastní všem lidem. Romové v české republice mohou být podle poznatků mnoha výzkumníků romistů a antropologů nositeli kultury, které není identifikace s národem vlastní (nebo která národní sebeidentifikaci přímo vylučuje), a privilegovanou kolektivní identitou je u nich příslušnost k širší příbuzenské skupině. Jinými slovy, zatímco pro národnostně smýšlejícího Čecha je primární kolektivní identitou jeho češství, pro nositele romské kultury je primární jeho příslušnost např. k rodině Badžů. To samozřejmě neznamená, že se nepovažuje za Roma (případně za Cigána viz níže) a že to v mnoha jeho životních situacích nehraje podstatnou roli. Romům v České republice tak dost možná byla položena při sčítání lidu nesmyslná otázka. Asi jako kdybychom se někoho zeptali: ke kterému geometrickému útvaru se hlásíte? Koule/kužel/krychle/jehlan/jiné Je samozřejmě na místě předpokládat, že řada lidí prostě nerozumí slovu národnost, nebo přinejmenším mu nerozumí stejně jako autoři dotazníku. Právě tak je ale nutné počítat s tím, že přinejmenším část Romů tomuto slovu nerozumí tak, jak by se předpokládalo, protože v jejich vnímání a životě nenajdeme význam, který by tomuto termínu odpovídal. K problému etnicity viz pozn. č. 13. 13 O tomto problému viz Hirt, T.: Romové jako etnická komunita: kritická reflexe, in Jakoubek, M., Hirt, T. (editoři): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004, a dále Lozoviuk, P.: Etnická indiference a její reflexe v etnologii, in Hirt, T., Jakoubek, M. (editoři): Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit, Aleš Čeněk, Plzeň 2005. Zejména při četbě studie Petra Lozoviuka nás musí zarazit, jak jsou projevy etnické 6

se dostane do situace, kdy je mu jakoby naznačováno, že protože je Rom, je jakoby méně občanem, což je v životě Romů v České republice běžný jev). 14 3) Rom jako charakteristika připsaná zvnějšku. Romem je zde ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. Protože většina lidí neuvažuje o druhých v kategoriích kultury nebo zvolené identity, jsou lidé identifikováni druhými jako Romové obvykle na základě typického vzhledu. Za Roma bývá okolím považován ten, kdo má například charakteristickou pigmentaci zejména vlasů a pokožky. Romský antropologický typ jako reálná kategorie ovšem neexistuje, tak jako neexistuje třeba český antropologický typ. Tento význam existuje jen v myslích lidí, neodpovídá mu však nic, co by bylo možné vědecky uchopit. 15 Tímto vyjasněním se připojujeme k těm autorům, kteří se snaží rozbít představu romství jako neproblematicky rozpoznatelné kvality, kterou někdo buď má, nebo nemá, a která sestává z kultury, jazyka, pocitu sounáležitosti s romskou komunitou, případně z typického vzhledu. 16 Tato představa je sice široce sdílená a jako taková je reálná a hraje svou roli v běžné řeči i v sebechápání mnoha Romů, ale na poli vědeckého nebo obecně kritického zkoumání je nepoužitelná. Kultura, sebeidentifikace a fyzický vzhled jsou mimoběžné v tom smyslu, že konformita ke kulturním vzorcům se získává výchovou, identita se ztvrzuje rozhodnutím a pigmentace je věcí genetické výbavy není proto užitečné je definičně spojovat. Nositelé romské kultury se nemusí považovat za Romy. Ti, kteří se za ně považují, nemuseli být socializováni v tradičním romském kulturním prostředí. Romové kulturou mohou být světlovlasí a modroocí. Ti, kteří jsou jakožto Romové rozpoznáváni na základě toho, jak indiference v jím zmiňovaných kulturách podobné jevům, které pozorujeme v souvislosti s Romy žijícími v České republice. 14 Za zmínku zde stojí například lokální patriotismus, na který v případě Romů, žijících na pražském Smíchově, upozornilo autora několik znalců tamního prostředí (S. Uhlová, M. Bořkovcová, J. Steiner). Smíchovští Romové podle nich deklarují a praktikují velmi silnou citovou vazbu k městské části Praha 5. 15 Pro kulturologa, sociálního pracovníka nebo tvůrce sociální politiky by tato implicitně rasistická kategorie měla být relevantní právě jen proto, že ji lidé používají, čímž se stává reálnou. Pokud ale začneme sami pojímat to, kdo je Rom, v první řadě na základě fyzického vzhledu, povede nás to nevyhnutelně k omylům, o nichž ještě bude řeč níže. 16 Tuto kritiku zformuloval Marek Jakoubek v knize Romové konec (ne)jednoho mýtu. Jakoubek tuto kritiku ve zkratce shrnuje tak, že Romové v tomto lidovém smyslu neexistují - myšleno pro vědu. Tuto frázi použil Pavel Barša v atraktivním podtitulku své hojně čtené recenze Jakoubkovy knihy (Barša, Pavel: Konec Romů v Česku? Lidové noviny, 15. 01. 2005). Mezi některými kritiky Jakoubka se tak rozšířila představa, že Jakoubek a další lidé tvrdí, že Romové (vůbec) neexistují. Autor by rád na tomto místě zdůraznil, že ačkoliv souhlasí s kritickou analýzou lidového modelu romství, kterou sepsal Marek Jakoubek, je si jist, že Romové existují, a nikdy netvrdil opak. A co víc, autor nezná nikoho, kdo by byl kdy tvrdil, že Romové vůbec neexistují, počítaje v to Marka Jakoubka. Nejedná se tedy o destrukci romství. Opět, pokud bychom si za téma našeho pojednání zvolili například sociálně vyloučené Čechy, museli bychom jasně říci, koho tím máme v jakém kontextu na mysli, a naše tvrzení by těžko obstála, pokud by jeho základem byla například představa, že Čechem je prostě každý, kdo mluví česky, chová se česky a vypadá česky, s tím, že to přeci každý pozná. 7

vypadají, mohou takové zařazení odmítnout, a jejich volba má pak přednost před každou kategorizací. A tak dál. Zdůrazňujeme, že toto jsou analytické kategorie, které zavádíme v zájmu jasnosti textu a které mohou být užitečné při snaze jasně o tématu uvažovat. Jsme si plně vědomi toho, že v běžném životě se slova jako Čech, Rom nebo třeba Australan používají, aniž by odkazovala k nějaké přesné definici, a že takto neproblematicky slovo Rom používají i ti, kteří se jako Romové identifikují, majíce na mysli třeba více svrchu uvedených významů naráz. Nejde nám tu o plané teoretizování. Úředníci, politici a další aktéři romské problematiky jednají mimo jiné na základě toho, jak rozumějí tomu, kdo je a kdo není Rom. Omyly v samotných předpokladech pak vedou k přehmatům v praxi, o kterých bude řeč níže. V dalším textu, pokud nebude uvedeno jinak, bude slovo Rom značit člověka, který je Romem v jednom ze tří uvedených významů. Předmětem našeho zájmu nejsou ale Romové vůbec, nýbrž jen ti Romové, kteří se ocitli v situaci sociálního vyloučení. Proto se budeme všude snažit jasně odkazovat k nim. V kontextu vlastní profese by autor pro lidi, o nichž píše, používal slovo klienti, což se zde nehodí. Tam, kde je to na místě, bude text odkazovat k témuž významu výrazy jako obyvatel, nájemník, občan 17. Termínů (romská) etnicita, (romský) původ či romství budeme v dalším textu používat ve smyslu přináležitosti k Romům v jednom z výše jmenovaných významů, a to s plným vědomím toho, že zejména výraz etnicita je problematický. 18 Dovolíme si ho používat právě jen ve smyslu takto zavedené technické definice. Populace, lokalita, enkláva, komunita Pro skupinu lidí, rodin nebo domácností, obývajících jeden vymezitelný prostor, budeme používat výrazu (místní) populace nebo enkláva. Pro urbanistický útvar (dům, skupinu domů, ulici, městskou čtvrť), který je touto skupinou lidí obýván, budeme používat výraz (sociálně vyloučená) lokalita. 19 Zavedení této terminologie má mimo jiné za cíl vyhnout se hojně užívanému slovu komunita, které je podle našeho názoru s místními romskými populacemi v městech České republiky spojováno nesprávně. Tento výraz má totiž v sociálních vědách (v češtině) význam ne pouhého seskupení lidí, nýbrž takového seskupení, uvnitř kterého existují sociální vztahy a 17 Nikoliv už ale spoluobčan. Se zlozvykem rozdělovat Českou republiku na její občany a (jejich) spoluobčany, přičemž tímto kryptogramem jsou míněni Romové, se setkal snad každý, kdo v této oblasti působí. 18 K pojmu etnicita viz pozn. 19 V anglické literatuře se pro oba významy používá dobře se hodící slovo neighbourhood, pro které ale autor nemá vhodný český ekvivalent. 8

interakce, které za určitých okolností umožňují toto seskupení chápat jako subjekt nějakého procesu. (Komunita se rozhoduje, vytváří své zastoupení, vstupuje do jednání s okolím apod.) 20 Nuže předpokládáme, že územně vymezené populace Romů v České republice často nemají charakter komunity. Jelikož základem sociální organizace v tradiční romské kultuře, a pravděpodobně tedy i mezi většinou Romů v ČR, je příbuzenství, vnitřně organizované a akceschopné společenství Romů bude za normálních okolností tvořit pouze skupina příbuzných. V českých městech najdeme na jednom místě častěji seskupení domácností (tvořených např. rodiči, jejich dětmi, prarodiči, partnery a případně ještě dětmi dětí), z nichž jen některé jsou mezi sebou svázány příbuzenskými vztahy, nebo mezi kterými příbuzenské vazby chybí úplně. Taková seskupení pak v typickém případě jako komunity de facto nefungují. Někdy naopak mezi navzájem nepříbuznými rodinami vznikají konflikty, případně mezi nimi panuje tiché přehlížení. Situace se samozřejmě liší místo od místa a vyvíjí se pod vlivem dalších okolností. Mohli bychom navrhnout škálu, zobrazující míru vnitřní příbuzenské provázanosti romských enkláv v českých městech. Na jednom konci škály by byla umístěna modelová enkláva, kterou obývají pouze jednotlivé domácnosti, mezi nimiž neexistují příbuzenské vazby. Na druhý konec škály umístíme lokalitu obydlenou lidmi, kteří se všichni navzájem považují za příbuzné. Reálné romské enklávy českých měst budou ležet někde na této škále mezi popsanými ideálně-typickými póly a o tom, kam kterou enklávu na škálu umístit, jak rozumět příbuzenským vazbám uvnitř enklávy, může rozhodnout jen pozorování nebo cílený výzkum mezi obyvateli na konkrétním místě. Na některých místech tak najdeme například rodiny, patřící k pěti různým příbuzenským uskupením, plus dalších několik jednotlivých domácností, které v místě nemají žádné příbuzné. Jinde najdeme členy tří původně nepříbuzných skupin, které ale v některé generaci po přistěhování se na místo navázaly příbuzenské vazby prostřednictvím sňatkových výměn. Za určitých okolností i obyvatelé jedné enklávy, kteří nejsou příbuzní, navazují solidární a kooperativní vazby. Jsou známy případy, kdy navzájem nepříbuzní Romové, žijící na jednom místě, byli schopni společné akce proti lichvářům, zorganizovali si samosprávu, rozhodující o společných záležitostech bydlení a obživy, vázané na společné místo bydliště, a podobně. Míra vnitřní organizovanosti, solidarity a kooperace uvnitř romských enkláv je tedy variabilní. 21 Co je však podstatné: pokud někde na jednom místě žijí Romové, není v žádném případě možné 20 Více o tom viz Hirt, T.: Romové jako etnická komunita: kritická reflexe, in Jakoubek, M., Hirt, T. (editoři): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004. 21 To lze mimochodem považovat za projev vývoje romské kultury od okamžiku migrace rodin z prostředí slovenských osad (pokud z tohoto prostředí pocházejí), neboť podle dostupných studií o slovenských romských 9

automaticky předpokládat, že se jedná o komunitu, se kterou lze jako s takovou pracovat. Takový předpoklad vede velmi často k chybným krokům či opatřením ve vztahu k dané lokalitě, jak ještě ukážeme níže. Řada pokusů o sociální změnu v prostředí sociálně vyloučených, převážně romských enkláv odkazuje, alespoň na verbální rovině, ke komunitní práci, práci s komunitou, komunitním vůdcům apod., přičemž tyto výrazy jsou navíc používány nejasně, protože v České republice chybí tradice tohoto typu sociální činnosti. Jistě není lhostejné, pokud by se mělo ukázat, že takováto rétorika vlastně předpokládá soubor neurčitých činností, orientovaných na problematický, případně neexistující předmět. Samozřejmě komunitní struktury lze cílenou činností posilovat, eventuálně snad i vytvářet. Je však vždy na zvážení, zda je to účelné, a také to, zda si to příslušníci kýžené komunity přejí. Sociální práce totiž stojí na kontraktu, na dobrovolné spolupráci sociálního pracovníka (nebo nějaké pomáhající organizace) a klienta nebo komunity. Nedojednaná či vnucená pomoc není pomocí. Obyvatelé sociálně vyloučených enkláv jsou často právem hákliví na to, když je veřejnost či úřady házejí do jednoho pytle čili do jedné komunity s jejich sousedy, se kterými se nemusí cítit spojení ničím jiným než nahodilou shodou místa bydliště. Někdy nezbývá než to respektovat a případnou sociální činnost na místě založit na individuální bázi či na bázi spolupráce s jednotlivými rodinami. 22 Sociálně vyloučená lokalita: Problém sociálního vyloučení a chudoby Romů v České republice je často spojován s existencí sociálně vyloučených lokalit, a také tento esej se soustředí zejména na ně a jejich obyvatele. Protože autor byl u toho, když se tento pojem začal v souvislosti s romskými populacemi používat (byl členem týmu, který pomohl tento pojem do veřejného diskursu prosadit), cítí se povinen přispět malým vyjasněním i stran tohoto výrazu. Obrat sociálně vyloučená lokalita měl obrátit pozornost k situaci, kdy místní populace sociálně vyloučených Romů v rostoucí míře osidlují územně vymezitelné a namnoze také osadách je toto prostředí tradičnější v tom smyslu, že bariéry dané příbuzenstvím, resp. absencí příbuzenství a s tím spojeným rozhraním mezi rituálně čistými a nečistými, jsou zde silnější a rigidnější. 22 Takový je charakter autorova domácího programu terénní sociální práce, čímž je pochopitelně ovlivněna i autorova zkušenost a náhled na celou věc. Nicméně program se do této podoby vyvinul poté, co původní komunitní přístup přestal odpovídat reálným potřebám klientů. To neznamená, že jinde a za jiných okolností nemůže být takový přístup vhodný a úspěšný. Autorova zkušenost je v této věci ostatně jako ve všech ostatních věcech omezená. Vztahuje se zejména k malým, uměle vytvořeným koncentracím chudých romských domácností v českých městech. Zkušenost z jiných míst může vypadat jinak. Každopádně, pokud je to možné, mělo by pokusům o sociální změnu v nezmapovaném sociokulturním prostředí předcházet cílené poznání tohoto prostředí, například, i když ne nutně, formou antropologického výzkumu. V případě převážně romských enkláv je pro jakoukoliv sociální činnost zcela klíčové právě poznání místních příbuzenských struktur. 10