Úkolem diplomové práce, jejíž téma je Politika zaměstnanosti (srovnání podmínek v ČR a EU), je na základě vyhodnocení postupného vývoje nezaměstnanosti v České republice od roku 1990 analyzovat jednotlivé formy podpory zaměstnatelnosti a tvorby nových pracovních příležitostí. Jedním z cílů práce bude charakterizovat nezaměstnanost a pracovní trhy a vyvodit perspektivní a nejúčinnější nástroje pro realizaci aktivní politiky zaměstnanosti v České republice pro budoucí období. Druhým cílem bude analyzovat rozdíly v politice zaměstnanosti mezi Českou republikou a vybranými zástupci z členských států Evropské unie Slovenskou republikou a Německou spolkovou republikou. V posledních deseti letech prošla Česká republika na své cestě k tržnímu hospodářství významnými změnami. Došlo k privatizaci, liberalizaci cen a radikálním organizačním, strukturálním a legislativním změnám. Společně s intenzifikací transformačního procesu začal nabývat na významu jeho sociální rozměr. Adaptace českých podniků na podmínky světového trhu, která se projevuje restrukturalizací řady odvětví a růstem produktivity práce, se promítá do stávající zaměstnanosti a růstu nezaměstnanosti. Další vývoj nezaměstnanosti bude ještě několik let nepříznivý. Bude to způsobeno na jedné straně pokračující restrukturalizací, která bude mít za následek vytěsňování pracovních míst, které nevyžadují žádnou, nebo jen nízkou kvalifikaci. Nová pracovní místa budou v souvislosti se zaváděním nových technologií v nově budovaných závodech volat po pracovní síle kvalifikované. Představa, že řešení v regionech jako je mostecko či ostravsko vždy vyřeší vstup podnikatelských subjektů, které vybudují průmyslové zóny a vytvoří tak pracovní příležitosti pro bývalé horníky a hutníky je trochu mylná. Regionální rozdíly se budou řešit jen pomalu. S tím souvisí problém stále rostoucího počtu dlouhodobě nezaměstnaných. Dlouhodobá nezaměstnanost je obtížně řešitelná především u rizikových skupin obyvatelstva, což jsou mladiství, ženy, osoby se změněnou pracovní schopností, minority především Romové. Dalším problémem je příliv zahraniční pracovní síly, ta, jak je prokázáno, nebere českým nezaměstnaným práci, ale je pro zaměstnavatele výhodnější, protože je ochotna pracovat za nízké mzdy. 1
Ze strany státu nejsou stále účinné pobídky pro domácí malé a střední podnikatele. Při jejich účinné motivaci by mohly vznikat stovky pracovních příležitostí, a to často v místech, kde je nezaměstnanost vysoká. 1 Nezaměstnanost může být problémem každého člověka. V dnešním dynamickém světě bude stále častější, že se alespoň jednou za svůj produktivní věk ocitneme bez práce. Bude jen otázkou těchto lidí, jak se k problému nezaměstnanosti postaví. V práci jsem zmínila možnosti, které uchazečům o zaměstnání nabízí stát. Za nejdůležitější z nich považuji rekvalifikaci. O tu by se měl zajímat každý, nejenom ten, který je bez práce, neboť celoživotní vzdělávání by mělo být naprostou samozřejmostí. Rekvalifikaci je možné chápat i jako prevenci před nezaměstnaností. Ztratím-li zaměstnání, mám větší možnosti najít si uplatnění třeba i v jiném oboru. I do budoucna bude nezbytná větší adaptabilita a flexibilita pracovní síly. Rychlost technologických změn je taková, že se budou od pracovní síly požadovat nové dovednosti a schopnosti a pracovník bude muset měnit zaměstnání během svého produktivního věku. Z toho vyplývá, že různá školení a kurzy nemůžou být zaměřena pouze na ty, kteří poprvé vstupují na trh práce, ale na všechny pracující během celého jejich produktivního věku. Vzdělávání by mělo být nikdy nekončícím procesem. Je třeba si uvědomit, že vzdělávat se a zlepšovat svou kvalifikaci budeme muset po celý život, abychom obstáli na trhu práce. Tímto procesem se nejenom učíme novým věcem a poznatkům, ale hlavně zvyšujeme tak svou cenu na trhu práce a zároveň svou schopnost obhájit své místo v mnohdy tvrdé konkurenci. Důraz by měl být kladen na motivaci lidí k dalšímu vzdělávání, ale i na zaměstnavatele, kteří by měli být více ochotní ke zvyšování kvalifikace jejich zaměstnanců. Měli by jim poskytovat čas k dalšímu studiu, ale i případně spolufinancovat daný kurs. Jako velmi přínosné vidím absolventská a praktikantská místa. Je důležité věnovat se této skupině lidí, které chybí praxe v oboru, ale také pracovní návyk. Jestliže 1 Jírová, H.: Situace na trhu práce v České republice. Transformace české ekonomiky. Praha, LINDE, 2002, str. 252 2
si mladý člověk zvykne žít jen z finančních podpor ze strany státu, bude se jen stěží zapracovávat. Bohužel se zdá, že tvůrci současného zákona o zaměstnanosti na absolventy škol zcela zapomněli. Neopomenutelný je i význam veřejně prospěšných prací a společensky účelných míst. Systém investičních pobídek vytváří nezanedbatelné množství nových pracovních míst. Otázkou však je, jak dlouho zde firmy využívající tyto pobídky zůstanou. Po vstupu do Evropské unie se očekává zvyšování cen za práci a možný je i odliv těchto firem dál na východ za levnější pracovní silou. Aktivita ze strany státu v oblasti politiky zaměstnanosti je rozsáhlá a neustále se rozvíjí. Je důležité, aby se stále přicházelo s novými nástroji aktivní politiky zaměstnanosti, ale také aby se zlepšilo vzájemné postavení politiky zaměstnanosti a sociální politiky. K tomu, aby míra nezaměstnanosti klesla, aby bylo méně nezaměstnaných, je hlavně zapotřebí změnit pohled těchto lidí na nezaměstnanost. Aby v ní neviděli existenční problém, ale spíše výzvu, jak stav nezaměstnanosti co nejdříve změnit a ještě ho využít ve svůj prospěch. Druhým cílem diplomové práce bylo porovnat politiku zaměstnanosti v České republice s politikou zaměstnanosti ve Slovenské republice a ve Spolkové republice Německo. Obecně lze říci, že všechny zmiňované země v posledních dvou letech zavedly reformu politiky zaměstnanosti. Nelze porovnávat, jaká země zavedla největší reformu, neboť každá z nich vycházela z trochu odlišného politického a hlavně sociálního prostředí. Budu-li sama hodnotit tyto reformy, pak Česká republika na rozdíl od SR a NSR politiku zaměstnanosti příliš nereformovala. Došlo jen k výraznějším změnám v délce a ve výši vyplácených podpor v nezaměstnanosti, což podle mého názoru nepůsobí příliš motivačně. Politika zaměstnanosti byla ve SRN pojata spíše sociálně. Nezaměstnaní mohli pobírat podporu v nezaměstnanosti až 32 měsíců a vedle podpory v nezaměstnanosti mohli pobírat řadu dalších sociálních dávek. Po zavedení nové právní normy došlo 3
k výraznému omezení jak doby, po kterou lze podporu pobírat, tak i výše všech zabezpečovacích prostředků v nezaměstnanosti. Vzhledem k situaci po roce 1989, kdy došlo ke sjednocení západního kapitalistického a východního socialistického Německa, bylo nutné zavést řadu aktivních opatření, které by umožnily východnímu Německu vyrovnat se s náhlou restrukturalizací hospodářství a tím i vzrůstající nezaměstnaností. Tato opatření byla dostatečně účinná, neboť podle Annual Economic Report 2004 byl makroekonomický růst v roce 2003 poprvé vyšší ve východním Německu než v západním. Co se týká opatření aktivní politiky zaměstnanosti je s podivem, že jsou až na dvě výjimky (dotace na zapojení do pracovního procesu a příspěvek na zkrácený pracovní úvazek) více využívány v západním Německu. I výše vyplácených podpor v nezaměstnanosti je v západním Německu vyšší, což je ale způsobeno tím, že se výše podpory v nezaměstnanosti vypočítává z výše předchozího výdělku, který je v západním Německu obecně vyšší. Asi nejradikálnější byla reforma trhu práce na Slovensku. Tamní vláda si je dobře vědoma toho, že otázka nezaměstnanosti je citlivým tématem, přesto se ji rozhodla řešit razantními kroky. Snížila podpory v nezaměstnanosti a rozsah opatření aktivní politiky zaměstnanosti také není nijak obsáhlý. Pozitivní krok vidím ve snaze cíleně umisťovat finanční prostředky na aktivní politiku zaměstnanosti jen do regionů, kde jsou skutečně zapotřebí a kde jejich vynaložení by mělo být tak co nejefektivnější. Myslím si, že současná politika zaměstnanosti na Slovensku vede k větší liberalizaci trhu. Lidé se dostávají do pozice, kdy se o sebe budou muset spíše postarat sami a nespoléhat na ochranná opatření státu. Vzhledem k socialistické minulosti Slovenské republiky to nebude asi jednoduchý krok, ale až čas ukáže, jestli tento krok byl správným směrem. Situaci na trhu práce v České republice by bylo možné zlepšit aplikací několika opatření, která byla zavedena již v jiných státech. Vzhledem ke skutečnosti, že finanční prostředky na aktivní politiku zaměstnanosti jsou omezené, byla bych pro jejich rozdělování v závislosti na příslušnosti daného kraje k typu regionu z hlediska podílu 4
HDP na obyvatele a průměrné míry evidované nezaměstnanosti. Toto opatření by tak vedlo k rozvoji hospodářsky zaostalých regionů. Nabídka programů aktivní politiky zaměstnanosti je dostatečná, ale nepůsobí příliš motivačně. Určitým řešením by mohl být aktivační příspěvek, který zahrnula ve svých opatřeních Slovenská republika (viz. Aktivační příspěvek na str. ). Celková výše hmotného zabezpečení má být rovněž motivační, avšak přiměřená k předchozím příjmům tak, aby umožnila překlenout přechodné období nezaměstnanosti. Myslím si, že první tři měsíce by měly sloužit k aktivnímu hledání zaměstnání, ale následující měsíce, kdy nezaměstnaný dostává podporu v nezaměstnanosti, by měl vykonávat veřejně prospěšné práce. Určitý prostor poskytují i takové pozice, které dříve vykonávali odvedenci v rámci náhradní vojenské služby. Po zrušení povinné vojenské služby zůstala tato místa volná a vzhledem k nízkému finančnímu ohodnocení jsou i těžko obsaditelná. K tomu, aby tato opatření byla účinná je ale zapotřebí větší a přísnější kontrola ze strany úřadů práce. Je stále více zřejmé, že nezaměstnanost bude součástí každé vyspělé ekonomiky a snahou každého subjektu fungujícího na jakémkoliv trhu bude udržet nezaměstnanost v přiměřených mezích. Je ale otázkou času, která z výše zmiňovaných reforem bude nejúspěšnější. 5