Parlamentní institut HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE

Parlament České republiky Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentní institut HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE Informační studie č. 2.047 Zpracovali: Ing. Ludmila Wilhelmová, CSc. Ing. Stanislav Klik únor 2000

Pl 2.047 OBSAH 1. Vývoj měnové integrace 4 1.1 Wernerova zpráva 4 1.2 "Směnný had" 4 1.3 Evropský měnový systém 5 1.4 Delorsova zpráva 6 2. Maastrichtská smlouva a Hospodářská a měnová unie 8 2.1 Maastrichtská smlouva a odkazy na HMU 8 2.2 HMU a cíle Evropské unie 8 2.3 Časový plán HMU 10 2.4 Hospodářská politika HMU 10 2.5 Měnová politika HMU a institucionální ustanovení 13 2.6 Přechodná ustanovení HMU 15 2.7 Zahájení třetí etapy HMU 17 Příloha 20 Prameny 21

Pl 2.047 3 HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE Prohlubující se proces integrace zemí Evropského společenství je v současnosti zaměřen na vytvoření hospodářské, měnové a politické unie. Hospodářská a měnová unie, HMU, jako součást daného procesu má být završena zavedením jednotné měny v zemích Společenství, jejichž hospodářství bude sjednoceno v rámci jednotného vnitřního trhu. V návaznosti na stručný přehled vývoje měnové integrace v členských státech Společenství tato práce shrnuje zásady Hospodářské a měnové unie zakotvené v Smlouvě o Evropské unii (která tvoří právní rámec pro její realizaci) ve znění pozdější novelizace Amsterodamskou smlouvou.

Pl 2.047 4 1. VÝVOJ MĚNOVÉ INTEGRACE 1.1 Wernerova zpráva Evropská rada na svém zasedání ve dnech 1. a 2. prosince 1969 v Haagu přijala návrh Komise na prohloubení spolupráce členských zemí Společenství v měnové a hospodářské oblasti s cílem zavedení jednotné měny. Uložila rovněž prozkoumat možnosti vývoje Společenství směrem k Hospodářské a měnové unii. Tímto úkolem byl pověřen tým expertů, který pracoval pod vedením lucemburského ministerského předsedy Pierra Wernera. Závěrečná zpráva expertního týmu, tzv. Wernerova zpráva, byla zveřejněna 8. října 1970 a schválena na zasedání Rady 22. března 1971 v Hamburku. Představovala první ucelenou koncepci a plán na vytvoření Hospodářské a měnové unie, které mělo být dosaženo v průběhu deseti let. Měnový režim Unie předpokládal: neomezenou konvertibilitu měn v zemích Společenství vedoucí k úplné liberalizaci pohybu zboží a kapitálu na společném trhu; zrušení oscilačního pásma směnných kurzů, stanovení neodvolatelně pevných kurzů národních měn a následné zavedení jednotné měny. Zhroucení světového měnového systému, postaveného na US dolaru již v srpnu 1971 vyvolalo uvolnění směnných kurzů mnoha členských zemí Společenství a poměrně ambiciózní Wernerův plán nebyl realizován. Vedle devalvace US dolaru lze příčiny nezdaru daného záměru spatřovat taktéž v malém důrazu na jeho institucionální zajištění a v nedostatečné koordinaci národních ekonomických politik, zvláště při současně probíhajícím rozšiřování Společenství o nové členské země. Nedostatečná vůle ke společnému postupu v otázkách hospodářské politiky se projevila při ropném šoku v roce 1971 kdy bylo nutno reagovat na prudce rostoucí ceny energetických vstupů do výroby a světová centra nebyla schopná realizovat jednotnou strategii. Přestože Wernerův plán měnové unie nebyl realizován, jeho základní principy a postupy byly využívány v pozdějším procesu sjednocování měny v Evropě. 1.2 "Směnný had" V reakci na devalvaci US dolaru a rozšíření oscilačního pásma jeho směnného kurzu (Smithsonian Agreement, prosinec 1971) vzniká v rámci Společenství kurzový mechanizmus "směnného hada". Představuje koordinované řízení směnných kurzů, zaměřené na udržení stabilních kurzů měn členských států mezi sebou navzájem a flexibilních vzhledem k US dolaru. "Směnný had", původně zahrnutý již do Wernerova plánu, vychází z Evropské měnové dohody z r. 1958, která dovolovala provést redukci vzájemných odchylek mezi měnami signatářských zemí vůči kurzu třetí měny tj. US dolaru. Zvolenou strategii společného postupu členských zemí v kurzovní politice názorně vystihuje i obměna názvu daného mechanizmu tj. "had v (dolarovém) tunelu".

Pl 2.047 5 Mechanizmus "směnného hada" vstoupil v platnost rozhodnutím Rady ze dne 21. března 1972, kterým byla zavedena redukce vzájemných odchylek měn uvnitř Společenství v rozpětí 4,5% oproti možným 9%, které dovolovalo maximální rozpětí směnného kurzu US dolaru, dané "Smithsonian Agreement". Nizozemí a Belgie kromě toho zúžily vzájemné kolísání svých měn na 1%, díky čemuž bylo celkové měnové uspořádání nazýváno také jako červ v rámci hada v tunelu. V březnu 1973 dochází k uvolnění pevného kurzu US dolaru, čímž "tunel", tvořený maximálním rozpětím jeho směnného kurzu přestává existovat. Mechanizmus "směnného hada" však přetrvá dalších sedm let a to vytvořenou formou vnitřní evropské dohody směnných kurzů (intra-european exchange-rate agreement) za účasti jak členských, tak i některých nečlenských zemí. Období "směnného hada" se vyznačovalo všeobecným kolísáním měn zúčastněných států, jakož i jejich dočasným nebo trvalým opouštěním daného mechanizmu. Přesto se v této fázi vytváří základy postupů vzájemné spolupráce, v nichž zužování fluktuačního pásma je přijímáno jako zjevný indikátor měnové integrace. Z institucí přetrvává Evropský fond pro měnovou spolupráci (FECOM) a vnitřní evropská měnová dohoda je považována za předchůdce Evropského měnového systému. 1.3 Evropský měnový systém Evropský měnový systém, EMS byl zřízen usnesením Evropské rady přijatém na jejím zasedání ve dnech 4. a 5. prosince 1978 v Bruselu a na základě Nařízení Rady 3181/78 z 18. prosince 1978 vstoupil v platnost 1. ledna 1979. EMS, jehož cílem je vytvoření zóny měnové stability v Evropě stejně jako ochrana proti kolísání US dolaru, představuje posun v koordinaci měnové politiky uvnitř Společenství a to jak zavedením přísnějších měnových pravidel, tak i intervenčních povinností a rovněž vytvářením společných devizových rezerv a vzájemně výhodných úvěrových podmínek. Základními prvky EMS jsou European Currency Unit (ECU) jako zúčtovací jednotka, která v schématu EMS zaujímá centrální pozici a Mechanizmus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism, ERM), který udržuje kurzy národních měn v úzkém oscilačním pásmu a úvěrový mechanismus, založený na možnosti získání úvěru z prostředků EMS ke krytí nákladů z devizových intervencí či překlenutí deficitů platební bilance. ECU je koncipována jako kompozitní, tzv. košová měna, přičemž váha národní měny členského státu v koši ECU závisí na jeho ekonomické situaci, kterou určují zejména následující kritéria: podíl daného státu na HDP Společenství, podíl na obchodu uvnitř Společenství a podíl na finanční podpoře EMS. Každá měna zahrnuta do ERM má stanoven centrální kurz (paritu) ve vztahu k ECU. Centrální kurzy k ECU jsou základem tabulky pro odvození bilaterálních centrálních kurzů národních měn. V rámci ERM se bilaterální kurzy národních měn mohou pohybovat v rozmezí ohraničeném odchylkou ±2,25% od centrálního kurzu stanoveného pomocí ECU. Ve výjimečných případech je povolena odchylka

Pl 2.047 6 ±6%. Změny centrálních sazeb mohou být uskutečňovány jen vzájemnou dohodou ministrů a guvernérů centrálních bank, a to na základě návrhu měnového výboru a v řízení za účasti Komise. Dosáhne-li kurz dvou měn mezní hodnoty, jsou povinny centrální banky obou zemí provést intervenci na svých finančních trzích, aby pohyb kurzu zastavily. Intervence se však prováděla již před prolomením hranice povolené oscilace, když se kurz dostal alespoň do 75% povolené odchylky v rámci oscilačního pásma měny (tzv. hranice divergence). Evropský měnový systém v průběhu 80-tých let výrazně přispěl ke stabilitě měnových kurzů uvnitř Společenství. Na základě nařízení Rady z roku 1985 se EMS stává mechanismem, do kterého je možno zapojit i nečlenské země ES. Tento vývoj je výrazem hospodářské disciplíny zúčastněných zemí, které stále větší měrou praktikují i politiku cenové stability. Vzestup vlivu ERM se projevil i tím, že v období roku 1991 a v 1. polovině roku 1992 se k němu postupně připojily všechny státy Společenství s výjimkou Řecka a na ECU napojily svoje měny i v té době nečlenské země Švédsko, Norsko, Finsko a Kypr. 1.4 Delorsova zpráva Jednotný evropský akt, který vstoupil v platnost 1. července 1987 reflektoval vzestup vlivu ERM mj. tím, že právně podchytil EMS a již ve své preambuli znovu zaměřil Společenství k postupnému vytváření Hospodářské a měnové unie. Evropská rada na svém zasedání v Hannoveru 27. a 28. června 1988 pověřila výbor složený z guvernérů centrálních bank, expertů a předsedy Komise Jacqua Delorse vypracováním návrhu měnové unie. Delorsova zpráva v souladu s Jednotným evropským aktem konstatuje, že integrace směrem k Unii je podmíněna úplnou konvergencí makroekonomických výsledků jednotlivých zemí a vyžaduje úzkou koordinaci jejich měnové a rozpočtové politiky. Zpráva navrhuje dosažení HMU ve třech etapách. První etapa má být zaměřena na konvergenci; ve druhé etapě, souběžně s pokračující konvergencí, bude vytvořen autonomní systém evropských centrálních bank, nezávislých na národních orgánech i na orgánech Společenství; třetí etapa bude završena zavedením společné měny. Zpráva mj. konstatuje, že k realizaci zásad Unie bude třeba změnit všechny tři zřizovací smlouvy. Delorsova zpráva o Hospodářské a měnové unii byla schválena na zasedání Evropské rady v Madridu ve dnech 26. a 27. června 1989. Zde bylo současně rozhodnuto o zahájení první etapy HMU k 1. 1. 1990 a to vzhledem k tomu, že nastartování této fáze nevyžadovalo žádnou reformu právního řádu. Na podzim 1992, tj. na pozadí již podepsané Maastrichtské smlouvy o Evropské unii, propukla doposud největší měnová krize uvnitř EMS. Velká Británie a Itálie opouštějí ERM, devalvuje peseta, escudo a irská libra a rovněž Švédsko, Finsko a Norsko ruší napojení na ECU. Tento vývoj způsobuje, že v prosinci 1993 dochází k úpravě (rozšíření) oscilačního pásma pro všechny měny v rozsahu ±15%. Výjimku tvoří pouze německá marka a holandský gulden, které si v bilaterálním kurzu zachovávají původní rozpětí ±2,25%. Za dané situace nabývá další existence EMS pouze formální charakter.

Pl 2.047 7 Příčiny vzniklé krize lze spatřit jak v celosvětovém snížení hospodářského rozvoje a spekulacích na měnových trzích, tak i v nedostatečné konvergenci základních parametrů národních ekonomik. Navzdory probíhající krizi EMS však neochablo úsilí v rámci Společenství směřující k zavedení jednotné měny. Naopak, dochází k posílení tendencí konvergence a její kontroly pomocí konvergenčních kritérií, zakotvených v Maastrichtské smlouvě a jejich dodržování se jeví nezbytným předpokladem měnové stability a společné měny.

Pl 2.047 8 2. MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA A HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE Smlouva o Evropské unii, tzv. Maastrichtská smlouva byla schválena na zasedání Evropské rady ve dnech 9. a 10. prosince 1991, následně pak podepsána 7. února 1992 v Maastrichtu a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Tato smlouva zavazuje členské státy Společenství k vytvoření Hospodářské a měnové unie a současně definuje zásady a postupy vedoucí k její realizaci. Ratifikací Amsterodamské smlouvy dochází k rekodifikaci některých ustanovení Smlouvy o Evropské unii. Články týkající se právní úpravy otázek souvisejících s hospodářskou a měnovou unií však zůstávají téměř beze změny. V následujícím textu uvádíme novelizované znění. 2.1 Smlouva a odkazy na HMU O Hospodářské a měnové unii pojednávají následující části Amsterodamské smlouvy: Smlouva o Evropské unii Smlouva o založení Evropského společenství Část první - "Zásady": definuje vztah mezi HMU a úkoly a zásadami činnosti Společenství Hlava III - "Volný pohyb osob služeb a kapitálu" Kapitola 4 "Kapitál a platby": odstraňuje omezení pro pohyb kapitálu Hlava VII - "Hospodářská a měnová politika": obsahuje zásady pro provádění hospodářské a měnové politiky Společenství k vytvoření Unie. Kapitola 1 - "Hospodářská politika" Kapitola 2 - "Měnová politika" Kapitola 3 - "Institucionální ustanovení" Kapitola 4 - "Přechodná ustanovení" Protokoly připojené k příslušné Smlouvě: ve vztahu k HMU mají většinou technický charakter, se týkají zvláštních ustanovení individuálních států. případně 2.2 HMU a cíle Evropské unie Amsterodamská smlouva ustavuje HMU jako jeden z prostředků k dosažení cílů Unie. Cíle Unie jsou následně definovány v článku 2 a ve vazbě k HMU představují:

Pl 2.047 9...podporovat ekonomický a sociální pokrok a vysokou úroveň zaměstnanosti a dosahovat vyvážený a trvale udržitelný rozvoj, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudržnosti a zavedením hospodářské a měnové unie, nakonec zahrnující v souladu s ustanoveními této Smlouvy jednotnou měnu". Článek 2 Smlouvy obsahuje další odkaz na HMU jako prostředek k dosažení cíle a definuje úkoly Společenství takto: "Úkolem Společenství je vytvořením společného trhu a hospodářské a měnové unie, stejně jako prováděním společných politik nebo činností uvedených v článcích 3 a 4 podporovat harmonický, vyvážený a trvale udržitelný rozvoj hospodářského života, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, rovné zacházení s muži a ženami, trvale udržitelný a neinflační růst, vysoký stupeň konkurenceschopnosti a konvergence ekonomické výkonnosti, vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy." Článek 4 formuluje zásady pro činnost členských států Společenství v oblasti hospodářské a měnové politiky tak, aby tyto činnosti zahrnovaly: "...přijetí hospodářské politiky, která je založena na úzké koordinaci hospodářských politik členských států na vnitřním trhu a na vymezení společných cílů a která je prováděna v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží". Souběžně s předcházejícím "...tyto činnosti zahrnují neodvolatelné stanovení měnových kurzů, vedoucí k zavedení jednotné měny ECU, formulování a provádění jednotné měnové a devizové politiky, jejímž prvořadým cílem je udržet cenovou stabilitu a...". Dále, že tyto činnosti nutně vyžadují dodržování následujících zásad: "...stabilní ceny, zdravé veřejné finance a měnové podmínky a dlouhodobě udržitelná platební bilance". Článek 8 Smlouvy zakotvuje vznik institucí, které budou odpovědné za provádění měnové politiky Unie: "Evropský systém centrálních bank (dále jen ESCB) a Evropská centrální banka (dále jen ECB) budou ustaveny v souladu s postupy stanovenými v této smlouvě; jednají v mezích pravomocí svěřených jim touto smlouvou a Statutem ECSB a ECB, připojeným k této smlouvě." Vzhledem ke pravomocím ESCB (viz dále články 105-115) se tato instituce řadí k ústředním orgánům Společenství a proto je jejich zřízení zakotveno v úvodní části Smlouvy. Z výše citovaných cílů a úkolů Společenství směrem k vytvoření Unie je zřejmé, že hospodářská a měnová politika Unie vzájemně velmi úzce souvisejí a tudíž i obsahové členění kapitol Hlavy VII nelze považovat za zcela striktní.

Pl 2.047 10 2.3. Časový plán vývoje HMU Posloupnost kroků vedoucích k vytvoření HMU je ve Smlouvě stanovena poměrně přísným časovým plánem, který však zřetelně vyplývá až z poslední kapitoly Hlavy VII "Přechodná ustanovení". Pro získání celkového přehledu, ale i pro lepší orientaci v dalšímu textu může sloužit následující shrnutí jednotlivých etap HMU. Podle koncepce přijaté Maastrichtskou smlouvou (Amsterodamská smlouva do uvedeného členění nezasahovala) probíhá vytvoření HMU ve třech etapách: První etapa byla zahájena 1. července 1990 a skončila 31. prosince 1993. Tato etapa se vyznačovala úsilím o sbližování, tj. konvergenci národních ekonomik, jež je nezbytným předpokladem pro dosažení cenové stability a zdravých financí. Za tímto účelem členské státy přijaly dlouhodobé programy, umožňující sjednocení národních ekonomik pod koordinací Rady. Druhá etapa začala 1. ledna 1994 a představuje přechodné stadium k dosažení konečného stupně HMU. Souběžně s pokračující a prohlubující se konvergencí byly během této fáze vytvořeny technické předpoklady pro vznik měnových institucí, které ponesou odpovědnost za provádění jednotné měnové politiky Unie. Třetí etapa byla zahájena 1. ledna 1999; v jejím průběhu jsou národní měny států, jež se kvalifikují k postupu do této etapy, nahrazovány jednotnou měnou Euro. V rámci 3. etapy realizace HMU bude v období 1.1.1999 1.1.2002 fungovat společná měna pouze v rámci bezhotovostního platebního styku (šeky, cestovní šeky, bankovní převody, kreditní karty apod.). Jako materializovaná měna v oběhu by mělo být Euro zaváděno od 1.1.2002. Kurz Euro vůči měnám participujícím na třetí etapě HMU je stanoven fixním poměrem (viz. Příloha). Vůči USD, JPY a jiným měnám není Euro nijak fixováno; jeho měnový kurz vzniká na základě tržních mechanismů. 2.4 Hospodářská politika HMU Hospodářská politika Společenství ve své orientaci k Unii vychází z důsledné realizace všech zásad jednotného vnitřního trhu a zaměřuje se na sjednocení národních politik členských států zejména v makroekonomické oblasti s vazbou na rozpočtovou sféru. Koordinace hospodářské politiky Smlouva čl. 56 (s platností od druhé etapy HMU) odstraňuje všechna doposud platná omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi. Další nově upravené zásady hospodářské politiky Společenství jsou zakotveny v čl. 98-104 Smlouvy.

Pl 2.047 11 Tyto články zavazují členské země ke vzájemné koordinaci svých národních politik a definují pro danou oblast pravidla jednotného postupu a jeho kontroly. Článek 98 zavazuje členské státy provádět svoji hospodářskou politiku v souladu s cíli a směry uvedenými v článcích 2, 4 a 99 (2) a s dalšími zásadami stanovenými Smlouvou. Podle článku 99 (1) každý členský stát považuje svoji hospodářskou politiku za věc společného zájmu a je povinen ji koordinovat v rámci Rady s ostatními členskými státy. Mnohostranný dohled Další odstavce článku 99 vymezují roli Rady pro zajištění koordinace a konvergence hospodářského vývoje. Rada kvalifikovanou většinou na základě doporučení Komise přijme návrh hlavních směrů hospodářské politiky členských států a předkládá je Evropské radě; po diskusích a závěrech pak Rada přijme doporučení, ve kterém vymezí hlavní směry vývoje a informuje Evropský parlament. Rada rovněž monitoruje ekonomický vývoj v každé členské zemi a pravidelně provádí hodnocení. Tato činnost je v článku 99 (3) označována jako tzv. mnohostranný dohled, který je založen na zprávách Komise a informacích, které jsou povinny poskytovat členské státy. V případě nepříznivého vývoje některé z národních ekonomik může Rada na návrh Komise dát dotyčnému státu nezbytná doporučení. Předseda Rady a Komise jsou povinni o výsledcích mnohostranného dohledu podávat zprávu Evropskému parlamentu. Pomoc při nesnázích Článek 100 upravuje kompetence Rady v případě, že se členský stát dostane do závažnějších ekonomických nesnází. V souladu s článkem 100 může Rada rozhodnout o opatřeních, přiměřených jeho ekonomické situaci, případně může s platností od třetí etapy na návrh Komise poskytnout dotyčnému státu finanční pomoc Společenství. Zákazy privilegií orgánům veřejné a státní moci Články 101, 102 a 103 obsahují zákazy, které znemožňují jakákoli privilegia orgánům úřední, veřejné a státní moci Společenství a jednotlivých členských států ve vztahu k finančním institucím. Tyto články jsou v platnosti od druhé etapy. Podle článku 101 a 102 se těmto subjektům zakazuje získávat úvěry u ECB nebo u národních centrálních bank apod., nebo uplatňovat jakýkoli zvýhodněný přístup mimo opatření založených na důvodech veřejného dohledu. Podle článku 103 Společenství neodpovídá ani nepřebírá závazky orgánů veřejné a státní moci kteréhokoli členského státu a naopak. Pravidla pro rozpočtovou politiku

Pl 2.047 12 Článek 104 Smlouvy definuje závazná pravidla pro rozpočtovou politiku členských států, která ve vazbě na jejich makroekonomickou politiku jsou podrobena mnohostrannému dohledu a rovněž formuluje sankce v případě, že stát nepřijal doporučená opatření. Ustanovení tohoto článku vstoupily v platnost v druhé etapě s výjimkou odstavců 1, 9 a 11, které platí od etapy třetí. Ve smyslu článku 104 (1) se členské státy s platností od třetí etapy vyvarují nadměrných schodků veřejných financí. Komise sleduje vývoj rozpočtové situace tj. stav veřejného zadlužení a schodku veřejných financí v členských státech zejména na podkladě dvou kritérií, které článek 104 (2) a jemu odpovídající Protokol o postupu při nadměrném schodku definuje následovně: "zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje 3%, kromě případů, kdy: - buď poměr podstatně klesl, nebo se stále snižoval, až dosáhl úrovně, která se blíží 3% - anebo překročení nad doporučovanou hodnotou bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstává blízko 3%," " zda poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu nepřekračuje 60%, kromě případů, kdy se poměr snižuje a blíží se uspokojivým tempem k 60%" Tato kritéria jsou zahrnuta do skupiny tzv. maastrichtských kritérií konvergence, jak bude dále uvedeno v kapitole 2.6. Opatření a postihy při nedodržení rozpočtových kritérií Ustanovení, týkající se nedodržení požadavků uvedených kritérií a případných sankcí jsou obsahem dalších odstavců článku 104 a mají progresivní charakter. V případě, že členský stát nesplňuje požadavky podle jednoho nebo obou kritérií, vypracuje Komise zprávu, k níž zpracuje stanovisko i Měnový výbor, ustavený článkem 114 a předloží ji Radě. Rada může nejdříve neveřejně a pak veřejně dát doporučení, jak nedostatky odstranit. Jestliže členský stát nerespektuje doporučení Rady ani na další ultimativní výzvu (článek 104 (9)), pak v souladu s článkem 104 (11) může Rada použít jedno nebo více z následujících opatření: - "požádá dotyčný členský stát, aby před vydáním obligací a cenných papírů zveřejnil dodatečné informace, které určí Rada, - vyzve Evropskou investiční banku, aby přehodnotila svou úvěrovou politiku vůči dotyčnému členskému státu, - požádá dotyčný členský stát, aby uložil neúročený vklad v přiměřené velikosti u Společenství, dokud nebude podle názoru Rady nadměrný schodek upraven, - uloží přiměřené pokuty. Předseda Rady informuje Evropský parlament o přijatých opatřeních."

Pl 2.047 13 Další ustanovení, týkající se implementace těchto postupů jsou obsažena ve zmíněném Protokole o postupu při nadměrném schodku. 2.5 Měnová politika HMU a institucionální ustanovení Měnová politika Společenství, tj. zejména zajištění přechodu od stávajícího mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému k měnové unii, je v rámci Amsterodamské smlouvy představena prostřednictvím měnových institucí, které vybavuje rozsáhlými pravomocemi k její realizaci. Je to především Evropský systém centrálních bank (ESCB), který převzal funkci emisní banky k 1.1.1999. Práva, povinnosti a vnitřní struktura těchto institucí jsou zakotveny v článcích 105-115 Smlouvy a v připojeném Protokole o Statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Pro přechodné období druhé etapy byl vykonáváním měnové politiky pověřen Evropský měnový institut (Kapitola 4 - "Přechodná ustanovení"), jenž byl při přechodu do třetí etapy transformován v ECB. Kromě uvedených institucí byla měnová politika pro období druhé etapy zajišťována Měnovým výborem, který byl ve třetí etapě nahrazen Hospodářským a finančním výborem. Evropský systém centrálních bank, ESCB Článek 105 (1) zakotvuje, že "prvořadým cílem ECSB je udržovat cenovou stabilitu". Mezi základní úkoly ESCB, dále uvedené v článku 105 (2 a 5) patří: - "- definovat a provádět měnovou politiku Společenství, - provádět devizové operace v souladu s ustanoveními článku 111 - držet a spravovat oficiální devizové rezervy členských států - podporovat plynulé fungování platebních systémů - přispívat k plynulému provádění opatření přijatých příslušnými úřady, která se týkají dohledu nad úvěrovými institucemi a stability finančního systému". Podle článku 107 (1) se ECSB skládá z ECB a národních centrálních bank. V souladu s článkem 107 (3) je ESCB řízen orgány ECB s rozhodovacími pravomocemi, tedy Radou ECB a Výborem ředitelů. Evropská centrální banka, ECB Článek 105 (4) pověřuje ECB poradní funkcí. V souladu s tímto článkem je ECB konzultována: - ke všem návrhům a aktům Společenství z oblasti její působnosti, - národními úřady, pokud jde o jakýkoli návrh legislativního opatření z oblasti její působnosti..,

Pl 2.047 14 ECB může předkládat stanoviska příslušným úřadům Společenství nebo národním úřadům v záležitostech z oblastí své působnosti". Článkem 106 se ECB dává výlučné právo povolovat vydávání bankovek ve Společenství. Vlastní vydávání bankovek pak provádí buď ECB, nebo národní centrální banky. Článek 107 (2) stanoví, že ECB má právní subjektivitu. Článkem 108 je zajištěna nezávislost jak ECB, tak i národních centrálních bank a všech jejich orgánů s rozhodovacími pravomocemi na vládách členských států a orgánech Společenství. Tyto orgány se zpětně zavazují, že daný princip budou respektovat. Podle článku 110 má ECB pravomoc vydávat nařízení a rozhodnutí pro plnění úkolů definovaných touto Smlouvou nebo Statutem ESCB a rovněž podávat doporučení a zaujímat stanoviska. Tyto předpisy mají stejnou právní povahu jako stejnojmenné prameny sekundárního práva Společenství. ECB má rovněž pravomoc ukládat pokuty podnikům za neplnění závazků vyplývajících z její nařízení a rozhodnutí. Článek 109 zavazuje všechny členské státy k tomu, že nejpozději k datu ustavení ECSB budou jejich vnitrostátní předpisy, včetně statutu národních centrálních bank, slučitelné s touto smlouvou a se Statutem ECSB. Článek 111 upravuje kompetence Rady v uskutečňování měnové politiky Společenství v období existence jednotné měny. Podle tohoto článku může Rada, buď na doporučení ECB, nebo na doporučení Komise po konzultaci s ECB uzavírat dohody o systému měnových kurzů ECU a měn třetích států, jakož i stanovit, upravovat nebo opouštět směnné kurzy ECU v rámci systému měnových kurzů. Rada za účasti ECB může rovněž uzavírat mezinárodní dohody Společenství a zaujímat postoje na mezinárodní úrovni v oblasti měnové politiky. Články 112 a 113 doplněné Statutem ECSB a ECB zakotvují vnitřní strukturu ECB a vymezují práva a povinnosti jejich orgánů a představitelů. Orgány ECB s rozhodujícími pravomocemi jsou Rada ECB a Výbor ředitelů (viz článek 107 (3)). Rada ECB se skládá ze členů Výboru ředitelů a z guvernérů národních centrálních bank. Výbor ředitelů sestává z prezidenta a čtyř dalších členů, kteří jsou jmenováni dohodou vlád členských států na doporučení Rady po konzultaci s Evropským parlamentem a radou ECB. Předseda Rady a člen Komise se mohou účastnit zasedání Rady ECB; prezident ECB je zván k účasti na zasedáních Rady k projednávání měnových otázek. ECB zpracovává každoročně zprávu o činnosti ESCB a o měnové politice za předchozí a běžné období pro všechny ústřední orgány Společenství a prezident předkládá tuto zprávu Evropskému parlamentu k projednání. Měnový výbor a Hospodářský a finanční výbor Článek 114 se týká již zmíněného Měnového výboru a Hospodářského a finančního výboru.

Pl 2.047 15 Měnový výbor byl ustaven pro období druhé etapy HMU na podporu koordinace politik členských států pro fungování vnitřního trhu. Jak je uvedeno ve Smlouvě, měnový výbor má poradní statut a jeho úkolem je monitorovat měnovou a finanční situaci členských států, sledovat všeobecný platební styk a posuzovat situaci ve sféře pohybu kapitálu a volnosti plateb. Měnový výbor o své činnosti informuje Radu a Komisi, případně na žádost těchto orgánů zpracovává stanoviska a v rámci mnohostranného dohledu se podílí na hodnocení vývoje členských států Společenství směrem k Unii. Na počátku třetí etapy byl Měnový výbor nahrazen Hospodářským a finančním výborem. Struktura úkolů a postavení tohoto výboru se nemění, zatímco jeho činnost se orientuje na sledování jak hospodářské tak i finanční situace členských států a Společenství se zvláštním zřetelem na finanční vztahy ke třetím zemím a mezinárodním organizacím. 2.6 Přechodná ustanovení HMU Tato kapitola Smlouvy se vztahuje k druhé, tzv. přechodné etapě HMU. Daná etapa má poskytnout čas členským státům a dovolit přípravu ke vstupu do konečné fáze HMU. Během této etapy byla posílena konvergence hospodářství zemí Společenství a dosažena stabilizace vzájemných kurzů národních měn v rámci Evropského měnového systému. V jejím průběhu byly rovněž položeny technické základy pro vznik měnových institucí Unie, avšak měnová politika zůstává ještě národní a zodpovědnost za ni nesou příslušné národní centrální banky. Vedle ustavení Evropského měnového institutu, který institucionálně zajistí měnovou politiku v druhé etapě, jsou v této kapitole definována kritéria pro hodnocení úrovně ekonomické konvergence a formulovány postupy pro kvalifikaci jednotlivých zemí Společenství pro vstup do třetí etapy HMU. V souladu s článkem 116 byla druhá etapa uskutečňování Hospodářské a měnové unie zahájena dne 1. ledna 1994. Před tímto datem členské státy přijaly víceleté programy k zajištění trvalé konvergence nutné pro uskutečnění HMU, zejména pokud jde o cenovou stabilitu a zdravé veřejné finance. Rada na doporučení Komise zhodnotila pokrok dosažený v dané oblasti, jakož i pokrok při implementaci právních předpisů Společenství, týkajících se vnitřního trhu. Evropský měnový institut, EMI Článek 117 ustavuje Evropský měnový institut, který vznikl a zahájil svoji činnost na začátku druhé etapy. EMI byl založen 1.ledna 1994 se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Z charakteru svěřených úkolů vyplývá, že EMI nahradil doposud existující Výbor guvernérů centrálních bank a sám byl také k 1.1.1999 nahrazen Evropskou centrální bankou. Proto i struktura, práva a povinnosti EMI, popsané v článku 117 a rozvedené detailně v připojeném Protokole o Statutu EMI, jsou stanoveny obdobně jako pro budoucí ECB; jsou však přizpůsobeny specifickým podmínkám druhé etapy.

Pl 2.047 16 Hlavním úkolem EMI bylo posilovat spolupráci mezi národními centrálními bankami a přispívat ke koordinaci měnových politik členských států s cílem zajistit cenovou stabilitu. Dalším úkolem EMI bylo sledovat fungování Evropského měnového systému, usnadňovat používání ECU a dohlížet na jeho vývoj. EMI předkládá stanoviska nebo doporučení Radě a národním vládám k vnější i vnitřní měnové situaci Společenství zejména z hlediska vlivu na fungování Evropského měnového systému. V přípravě na třetí etapu měl EMI za úkol připravovat nástroje a postupy pro uskutečňování jednotné měnové politiky v této etapě, dohlížet na technickou přípravu bankovek budoucí jednotné měny a do konce roku 1996 vypracovat projekt Evropského systému centrálních bank. Článek 118 stanoví, že současně se zahájením druhé etapy se složení měnového koše ECU nebude měnit. Článek 124 pak zavazuje členské státy k tomu, aby politiku měnového kurzu pokládaly za věc společného zájmu a současně doporučuje při jejím provádění přihlížet ke zkušenostem ze spolupráce v rámci Evropského měnového systému a z vytváření ECU. Články 119 a 120 zakotvují kroky, jež je možné na základě rozhodnutí Rady uplatnit vůči těm členským státům, které se dostanou do potíží v platební bilanci a mohou tímto ohrozit fungování společného trhu. Směrnice nebo rozhodnutí vydané k tomuto účelu se týkají přijetí ochranných opatření nebo poskytnutí pomoci, přičemž konkrétní formu určí Rada na doporučení Komise. Kritéria konvergence pro vstup do třetí etapy HMU Článek 121 formuluje ekonomická kritéria na jejichž podkladě jsou země Společenství posuzovány a hodnoceny ke vstupu do třetí etapy HMU. Článek rovněž uvádí předpokládaný termín zahájení třetí etapy. Kritéria jsou definována stupněm konvergence vybraných ekonomických parametrů, jakož i stálostí účasti členské země v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému. Členské země budou posuzovány podle míry plnění těchto kritérií na podkladě zpráv zpracovaných Komisí a EMI. Konvergenční kritéria, v souladu s článkem 121 (1) a jemu odpovídajícím Protokolem zahrnují: - "dosažení vysokého stupně cenové stability, patrného z míry inflace..., což znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nepřekračuje o více než 1,5% míry inflace nanejvýš tří členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability, - dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí, patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek ve smyslu článku 104 (2), - dodržování normálního rozpětí (±2,25% a ve zvláštním režimu ±6%) stanoveného mechanizmem měnových kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let před šetřením, aniž by došlo k devalvaci vůči měně jiného členského státu, - stálost konvergence dosažené členským státem a jeho účastí mechanismu měnových

Pl 2.047 17 kurzů Evropského měnového systému, která se odráží v dlouhodobých úrovních úrokové míry, což znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než 2% úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability." 2.7 Zahájení třetí etapy HMU Podle článku 121 (2) Rada ve složení hlav států či vlád na doporučení Komise zhodnotí, zda jednotlivé členské státy a zda většina členských států splňuje podmínky pro zavedení jednotné měny. Radě předloží své stanovisko po konzultaci rovněž Evropský parlament. Podle článku 121 (3) Rada zasedající ve složení hlav států či šéfů vlád nejpozději do 31. prosince 1996 rozhodne, zda většina členských států splňuje podmínky pro zavedení jednotné měny a rozhodne, zda je pro Společenství vhodné vstoupit do třetí etapy a pokud ano, stanoví datum třetí etapy. Článek 121 (4) dále upravuje, že nebude-li do konce roku 1997 datum pro zahájení třetí etapy stanoveno, začne třetí etapa 1. ledna 1999. Článek 122 stanoví, že pokud bylo stanoveno datum zahájení třetí etapy, pak státy, které nesplňují podmínky pro zavedení jednotné měny se ve Smlouvě uvádějí jako "státy pro které platí výjimka". Ke státům pro které platí výjimka se řadí i státy, jejichž vstup do třetí etapy upravují zvláštní ustanovení obsažené v Protokolech připojených ke Smlouvě. První z nich se týká Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Podle tohoto Protokolu není Spojené království nuceno nebo zavázáno přejít do třetí etapy HMU bez zvláštního rozhodnutí jeho vlády a parlamentu, což učiní nejpozději rok před stanoveným datem pro zahájení třetí etapy. Druhý Protokol se týká Dánska, které vstup do třetí etapy podmiňuje vypsáním referenda. V Protokolu o přechodu do třetího stadia prohlašují smluvní strany nezvratný charakter postupu Společenství ke třetí etapě HMÚ, dále se zavazují, že budou respektovat toto přání a proto žádný členský stát vstupu do třetího stadia nebude bránit. Zde se smluvní strany rovněž zavazují, že pokud do konce roku 1997 nebude stanoveno datum zahájení třetí etapy, urychlí přípravné práce v průběhu roku 1998 tak, aby umožnily Společenství vstoupit do třetí etapy 1. ledna 1999. Článek 123 stanoví, že jakmile bude rozhodnuto o datu zahájení třetí etapy, pak v souladu s postupy stanovenými touto Smlouvou budou jmenovány orgány měnových institucí a tyto instituce zahájí svoji činnost. Dále tento článek uvádí: "K datu zahájení třetí etapy Rada jednomyslným usnesením členských států, pro které neplatí výjimka, na návrh Komise a po konzultaci s ECB stanoví neodvolatelné směnné kurzy jejich měn, jakož i neodvolatelné pevné kurzy, podle nichž budou měny nahrazeny ECU a ECU se stane plnohodnotnou měnou". Přípravy na spuštění třetí fáze zavádění společné měny kulminovaly v průběhu celého roku 1998.

Pl 2.047 18 Rozhodující bylo určit, které země splňují podmínky pro vstup do jednotné měny, resp. které splnily konvergenční kritéria stanovená Smlouvou. Dne 15. dubna 1998 přijala Komise tři doporučující stanoviska, uvádějící, které země dostály podmínkám vstupu do závěrečné fáze HMU. Tento text byl postoupen ministrům financí k projednání pro jejich zasedání 21. dubna, aby mohl být předložen na jednání Rady ve složení šéfů států a vlád 1. - 2. května 1998. Summit EU, konající se ve dnech 1. - 2. května 1998 v Bruselu, přijal doporučení Komise a stanovil že 11 členských států EU splnilo konvergenční kritéria pro vstup do třetí etapy HMU. Jednání na summitu se celkově vyznačovalo shodou v základních věcech a hlasování proto bylo většinou jednomyslné. Bruselský summit dále zvolil za prezidenta na německém modelu postavené ECB Nizozemce Wima Duisenberga a jmenoval také viceprezidenta a čtyři další členy Výboru ředitelů (čl. 112 (2) Smlouvy). Funkční období prezidenta je osmileté a Smlouva neumožňuje zkrácení mandátu; vzhledem k ostrému sporu mezi Francií a Německem o obsazení postu prezidenta ECB však sám Wim Duisenberg prohlásil že z osobních důvodů po čtyřech letech na svůj post rezignuje. Dle usnesení Rady do třetí fáze HMU nevstoupí Velká Británie, Dánsko, Švédsko a Řecko. Velká Británie měla již dříve dojednánu tzv. klauzuli opting-out; Dánsko naopak klauzuli opting-in. V případě Švédska nebyl vstup do EU možný zejména z důvodu neúčasti jeho měny na ERM v rámci EMS a dále kvůli evropským normám neodpovídajícímu statutu centrální banky Švédska. Ve Švédsku se navíc těší otázka HMU velmi malé podpoře obyvatel (stejně jako ve Velké Británii a Dánsku). V případě Řecka nebylo vyhověno jeho snaze vstoupit do třetí fáze z důvodu nesplnění konvergenčních kritérií. 11. září 1998 proběhlo ve Frankfurtu zasedání Rady ECB, čítající 6 členů Výboru ředitelů a guvernéry národních centrálních bank. Byl zde stanoven kurzový mechanismus pro měny těch států, jež se třetí etapy HMU neúčastní. Dohoda zamýšlí ustavit ERM II jenž od ledna 1999 nahradí stávající ERM v rámci EMS. Účast měn čtyř dotčených zemí v ERM II však není povinná; z toho důvodu se Velká Británie a Švédsko, jež nebyly členy ERM, rozhodly neparticipovat ani na ERM II. Dne 1.1.1999 byla za předsednictví Rakouska zavedena jednotná evropská měna Euro. Na devizových trzích se Euro představilo až 4.1., neboť burzy ve dny svátků neobchodují. Jednotlivým členským měnám Euro-zóny byly pevně a neodvolatelně stanoveny přepočítávací poměry vůči Euru (viz Příloha). Zároveň byla stanovena centrální parita pro dvě měny, jež do třetí etapy HMU nevstoupily avšak rozhodly se participovat na ERM II v případě dánské koruny jde o kurz 7.46038 s možným pásmem oscilace 2.25%, pro řeckou drachmu 353.109 s hranicemi pohybu kurzu 15%. Vůči USD bylo Euro na počáteční obchodování nastaveno na 1.1747 USD. Posuzujeme-li vývoj měnového kurzu od 1.1.1999, je patrná počáteční silná důvěra investorů v tuto měnu. Dokládá to velmi silné několik měsíců trvající posilování kurzu EUR vůči jiným měnám. Po počátečním růstu však začíná kurz EUR pomalu ale dlouhodobě oslabovat. Původní nastavení úrokových sazeb bylo dlouhou dobu neměnné. K první změně výše sazeb dochází až 8. dubna 1999, kdy vzhledem k posilování kurzu EUR zejména vůči USD rozhodla ECB o snížení úrokových sazeb. Hlavní ukazatel, krátkodobá refinanční sazba, přitom byla snížena z původních 3% na 2.5%. Adekvátně tomu klesly i ostatní vedlejší sazby ECB. Toto snížení ze strany ECB bylo silnější

Pl 2.047 19 než finanční kruhy očekávaly. V té době však již začíná zmiňovaný dlouhodobý pokles kurzu EUR, zejména vůči USD. Navíc dochází k přehodnocení očekávaných makroekonomických indikátorů a zejména míra inflace je predikována výše než bylo původně předpokládáno. ECB na tyto signály ovšem nereaguje a ponechává úrokové sazby na stejné výši. Vzhledem ke stále klesajícímu kurzu EUR byla ECB nucena sáhnout k revizi výše sazeb až 4. listopadu, kdy vrací výši refinanční sazby z 2.5% na 3%. Na počátku roku 1999, kdy bylo Euro velmi kladně přijímáno na světových trzích jako obchodní měna (a rostlo její užití i jako měny rezervní) a kdy byla evropská veřejnost velmi nakloněna společné měně, bylo podáno několik návrhů na zkrácení přechodové fáze a uvedení bankovek do oběhu již dříve. Prvním, kdo takovou myšlenku navrhl, byl belgický ministr financí Jean-Claude Visseur, nicméně Rada na svém jednání dne 18. ledna tento návrh zamítla. Touto otázkou se zabývala také Komise na svém zasedání 13. dubna a také tento orgán myšlenku urychlení realizace finální fáze HMU odmítl. Na jednání Rady byl však ve dnech 10.-11. září 1999 akceptován návrh zkrátit dobu nikoli mezi zavedením měny pro bezhotovostní styk a jejím uvedením do oběhu, ale mezi začátkem a ukončením zavádění Eura do oběhu. Jde tedy o dobu od 1.1.2002, která byla původně plánována na 6 měsíců. Tento předpoklad byl rozhodnutím Rady zkrácen o 8 12 týdnů. Stalo se tak zejména s ohledem na náklady spojené s existencí dvou měn v oběhu. Z tohoto důvodu se Rada rozhodla pokusit se v maximální míře tuto etapu urychlit (již 11. února 1999 se Komise usnesla na komuniké s názvem Proaktivní přístup, ve kterém stanoví pravidla pro dobu existence duálních cen a dvojího oběživa s cílem zajistit ochranu spotřebitele).

Pl 2.047 20 PŘÍLOHA Přehled neodvolatelně fixně stanovených měnových kurzů těch národních měn, jež participují na třetí etapě HMU: 1 EUR = 40.3399 BEF 1.95583 DEM 166.386 ESP 6.55957 FRF 0.787564 IEP 1936.27 ITL 40.3399 LUF 2.20371 NLG 13.7603 ATS 200.482 PTE 5.94573 FIM

Pl 2.047 21 PRAMENY 1. Smlouva o Evropské unii a Smlouva založení Evropského společenství, (český překlad), Victoria Publishing, Praha 1994 2. Vladimír Týč, Dalibor Jílek: Základy práva Evropských společenství, Masarykova univerzita Brno, 1993 3. Daniel Gros, Niels Thygesen: European Monetary Integration, Longman, London and St. Martin's Press, New York 1992 4. P.S.R.F. Mathijsen: A Guide to European Union Law, Sweet and Maxwell, London 1995 5. Robert Raymond: Sjednocení měny v Evropě (český překlad), HZ Praha spol.s.r. o., 1995 6. Antonín Brůžek: Evropská měnová integrace, VŠE Praha, 1996 7. Dokumenty ES