Perspektivy pobytových sociálních služeb pro seniory

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Perspektivy pobytových sociálních služeb pro seniory HABILITAČNÍ PRÁCE Autorka práce: Soňa Vávrová 2013

UNIVERSITY OF OSTRAVA FACULTY OF SOCIAL SCIENCES Perspectives of Residential Social Services for Seniors THESIS Author: Soňa Vávrová 2013

3 ABSTRAKT Cílem práce je hledání odpovědí na otázky, jaké jsou perspektivy pobytových sociálních služeb pro seniory v české společnosti a jakými změnami by v rámci procesu transformace měly domovy pro seniory projít, aby odrážely reálné potřeby svých budoucích uživatelů. Při konstruování výhledů do budoucnosti je vždy třeba reflektovat stávající situaci, která je výsledkem určitého historického vývoje. Vzhledem k uvedenému se v teoretické části práce zabýváme proměnami společnosti a společenských institucí i změnou paradigmatu ovlivňujícího perspektivy poskytování sociálních služeb pro seniory. Při realizaci prezentovaných výzkumných šetření jsme vycházeli z premisy, že při hledání optimální podoby jakékoliv služby, i služby sociální, pro určitou cílovou skupinu, je vhodné tázat se přímo osob, kterým je nabízena. V rámci kvantitativního výzkumného šetření, za využití techniky dotazníku, jsme se proto zaměřili na potenciální uživatele, seniory 60 + žijící v přirozeném sociálním prostředí, kterých jsme se dotazovali na možné využívání sociálních služeb. Jednalo se o reprezentativní výzkumné šetření, které zahrnovalo 1 985 respondentů žijících ve Zlínském kraji. K získání komplexního pohledu na zkoumanou problematiku jsme následně realizovali kvalitativní šetření, a to formou ankety mezi sociálními pracovníky domovů pro seniory na území Zlínského kraje a metody terénního výzkumu, techniky rozhovorů, mezi stávajícími uživateli domovů pro seniory, zaměřené na reflexi rozhodování o využití pobytových sociálních služeb. Do výzkumu se zapojilo celkem 16 sociálních pracovníků. Výzkumný vzorek z řad seniorů žijících ve velkokapacitních domovech pro seniory na území Zlínského kraje, tj. s kapacitou 100 uživatelů a více, byl tvořen 14 osobami. Získaná data jsme analyzovali a interpretovali. Z výsledků šetření vyplynulo, že většina dotázaných seniorů žijících v přirozeném sociálním prostředí s využitím pobytových sociálních služeb domova pro seniory nepočítá a pokud tuto možnost připouští, tak je to především v souvislosti se zhoršením zdravotního stavu majícího vliv na snížení míry jejich soběstačnosti. Uvedenou skutečnost podpořily rovněž výsledky kvalitativního šetření mezi sociálními pracovníky a uživateli domovů pro seniory ve Zlínském kraji, ze kterých vyplynulo, že uživatelé berou své přestěhování

4 se do domova pro seniory jako nutnost, kdy neměli jinou volbu. Senioři se domnívají, že neměli při svém rozhodování na výběr, neboť v jejich životní situaci, kdy se jim zhoršil zdravotní stav a potřebovali intenzivnější pomoc a péči druhých osob, jim nemohl tyto nikdo v jejich přirozeném prostředí zajistit. Skutečností zůstává, že si nikdy nepředstavovali, že konec své životní dráhy prožijí v domově pro seniory, který nepovažují za svůj nový domov. Na základě získaných výsledků jsme závěrem, v souladu s cíli práce, formulovali doporučení pro praxi. Klíčová slova: senior, sociální služby, domov pro seniory, institucionalizace, deinstitucionalizace, ne-institucionalizace.

5 ABSTRACT This work aims at examining perspectives of residential social services for seniors in the Czech society and changes within the current process of transformation the homes for seniors should undergo in order to meet real needs of their future users. When making future prospects it is always necessary to consider the current situation which is the result of a certain historical development. Therefore, in the theoretical part, we deal with transformations of the society and social institutions as well as with the change of the paradigm influencing perspectives of providing seniors with social services. When making the research we drew on the premise that when looking for an optimal form of any service, i.e. including the social one, for a certain target group, it is suitable to ask the very persons to whom the service is being offered. In the quantitative research we used the technique of questionnaire focusing on potential users, i.e. seniors over 60 living in the natural social environment who were questioned about their possible using of social services. It was a representative research including 1,985 respondents living the Zlín Region. In order to obtain a complex view we then made a qualitative research using the form of inquiry among social workers of homes for seniors in the Zlín Region and the method of field research and the technique of discussion with the users of homes for seniors about their decision to use residential social services. In total, 16 social workers participated in the research. The research sample from among the seniors living in large homes for seniors in the Zlín Region, i.e. with the capacity of more than 100 users, included 14 persons. The obtained data were analyzed and interpreted. The research showed that most of the questioned seniors living in the natural social environment do not think about using residential social services of homes for seniors, and if admitting that, it would only be due to worsening health having an impact on the degree of their self-reliance. This fact was also supported by the results of the qualitative research among social workers and users of homes for seniors in the Zlín Region which showed that the users consider their moving into a home for seniors a necessity when having no other choice. The seniors believe that they did not have a choice in their deciding because in their social situation, when their health worsened and they needed a more

6 intensive help and care of other persons, no one was able to provide them with these services in their natural environment. The fact is that they have never imagined spending the end of their life in a home for seniors which they do not consider their home. On the basis of the obtained results we made a recommendation for the practice in accord with the aims of the work. Keywords: senior, social services, home for seniors, institutionalization, deinstitutionalization, non-institutionalization.

7 OBSAH ÚVOD 9 1 PROMĚNY ČESKÉ SPOLEČNOSTI A INSTITUCÍ OVLIVŇUJÍCÍ PODOBU PÉČE O SENIORY 12 1.1 Naděje dožití jako determinanta proměn společnosti 15 1.2 Rodina bez mezigenerační solidarity a společnost bez morálky? 18 1.2.1 Koncept odloučení seniora z ostrova rodiny 21 1.3 Kolektivizace versus individualizace společnosti 26 1.3.1 Kolektivní duch formálních organizací zaměřených na péči o seniory 30 1.3.2 Koncept totálních institucí Ervinga Goffmana 33 2 SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO SENIORY V ČESKÉ REPUBLICE 38 2.1 Změna paradigmatu poskytování sociálních služeb v návaznosti na legislativní změny po roce 1989 39 2.2 Formy a druhy sociálních služeb jako reflexe nabídky a poptávky 44 2.2.1 Postavení domovů pro seniory v systému pobytových sociálních služeb 46 2.3 Institut kvality v sociálních službách 52 3 POBYTOVÉ SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO SENIORY A FILOZOFIE DEINSTITUCIONALIZACE 57 3.1 Habitus a domov pro seniory jako totální instituce 60 3.2 Sociální práce v pobytových sociálních službách pro seniory 62 3.3 Milníky na cestě k deinstitucionalizaci 65 3.4 Dva principy transformace pobytových sociálních služeb 69 3.4.1 Úloha sociálních pracovníků v procesu transformace 73 4 KVANTITATIVNÍ VÝZKUM ZÁJMU SENIORŮ O VYUŽITÍ POBYTOVÝCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB VE ZLÍNSKÉM KRAJI 75 4.1 Výzkumný problém, dílčí výzkumné otázky a hypotézy 77 4.2 Proměnné 91 4.3 Výzkumné techniky 94 4.4 Výzkumný vzorek 95 4.5 Způsob zpracování dat 102 4.6 Výsledky empirického šetření a interpretace dat 104 4.7 Shrnutí výsledků kvantitativní části výzkumu 160

8 5 KVALITATIVNÍ VÝZKUM ZAMĚŘENÝ NA ROZHODOVÁNÍ SENIORŮ O VYUŽITÍ POBYTOVÝCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB 166 5.1 Výzkum názorů sociálních pracovníků 167 5.2 Výzkum zaměřený na reflexi uživatelů domovů pro seniory 176 5.2.1 Kostra analytického příběhu a interpretace analyzovaných dat 183 5.3 Shrnutí výsledků kvalitativní části výzkumu 187 6 ZÁVĚREM O PERSPEKTIVÁCH POBYTOVÝCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRO SENIORY 190 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 194 SEZNAM GRAFŮ, TABULEK A OBRÁZKŮ 202 SEZNAM PŘÍLOH 205

9 ÚVOD Motto: Nabízejme sociální služby v takové podobě, abychom si my sami dokázali představit, že se jednou, až zestárneme, staneme rádi jejich uživateli. Pobytové sociální služby pro seniory reprezentované domovy důchodců zaujímaly v poválečné historii naší republiky dominantní postavení na poli sociálních služeb pro uvedenou cílovou skupinu. I v současné době, charakterizované prodlužováním střední délky života a obecným stárnutím evropské populace, si pobytové sociální služby domovy pro seniory stále zachovávají své výsostné postavení. Otázkou však zůstává, zda lidé mají o využití pobytových sociálních služeb, jejichž poskytování je spojeno s tzv. odloučením z ostrova rodiny, skutečný zájem nebo zda se jedná o určitou tradici přenášenou z generace na generaci, kdy většinu z nás ani nenapadne, že by péče o osoby v seniorském věku mohla být poskytována jinou formou. Právě zjišťování zájmu a představ současných seniorů, ve věku 60 + žijících v přirozeném sociálním prostředí, o využití pobytových sociálních služeb domova pro seniory se věnuje první část předkládaného výzkumu, který byl realizovaný na území Zlínského kraje. Při výběru výzkumného souboru jsme vycházeli z premisy, že je vhodné dotazovat se na uvedenou skutečnost osob seniorů ještě v době, kdy jsou schopni odhadovat své budoucí potřeby a formulovat představy o způsobu jejich uspokojování v období případné závislosti na pomoci druhých osob. V oblasti marketingu se stále častěji hovoří o seniorech jako o zákaznících budoucnosti (např. Reidl, 2012). Uvedená skutečnost je spojena s faktem masivního nárůstu osob seniorského věku nejen v evropské populaci. Danou situaci si již dávno před marketingovými firmami uvědomily farmaceutické společnosti, které své produkty stále častěji zaměřují na osoby seniorského věku. Senioři se stávají zajímavou cílovou skupinou, jejíž kupní síla není založena na faktických příjmech či absolutním bohatství, ale právě na vzrůstající početnosti, tedy masovosti. Po marketingových firmách a farmaceutických společnostech je nyní řada na sociální práci, která se ve společnosti 21. století stává jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících oborů, aby se více soustředila na zjišťování představ svých zákazníků. Sociální práce by měla skutečnost stárnutí populace více reflektovat a začít

10 modifikovat stávající či zavádět nové nástroje sociální politiky vedoucí k naplnění základních lidských práv a potřeb při využívání sítě sociální podpory a pomoci ve třetí a ve čtvrté fázi životní dráhy člověka 1. Vzhledem k dynamičnosti, se kterou se sociální práce rozvíjí, je velmi těžké najít jednu všeobjímající definici vystihující její podstatu. Definice sociální práce se v souvislosti se změnami probíhajícími ve společnosti stále konstruuje. Podle Mezinárodní federace sociálních pracovníků podporuje sociální práce sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Za využití teorií lidského chování a sociálních systémů zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti 2. Sociální práci můžeme považovat za úzce propojený systém hodnot, teorie a praxe. Cílem sociální práce ve vztahu k jednotlivci je podporování a rozvíjení jeho schopnosti samostatně řešit vzniklý problém a adaptovat se na nároky prostředí. Důležité je též zprostředkování potřebných informací a služeb navazujících institucí a organizací. Sociální práce by měla rovněž napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly efektivně a humánně. V neposlední řadě by měla přispívat k rozvíjení a zlepšování sociální politiky dané komunity či státu. Všechny z výše deklarovaných cílů jsou důležité i pro oblast sociálních služeb, jejichž struktura prochází v posledním desetiletí markantními změnami zaměřenými na jejich transformaci a deinstitucionalizaci. Proces deinstitucionalizace se ve své první fázi zaměřil na pobytové sociální služby pro osoby se zdravotním postižením. 3 V následující fázi bychom se měli začít zabývat deinstitucionalizací pobytových sociálních služeb pro seniory a sociální pracovníci, jejichž místo je v oblasti sociálních služeb nezastupitelné, by se měli stát nositeli kýžené změny, neboť právě oni jsou samostatnými vykonavateli sociální 1 Dle Vávrové (2012, s. 15) můžeme třetí fázi životní dráhy spojit s třetím sociálním věkem člověka (tzv. postproduktivním obdobím) a čtvrtou fázi životní dráhy se čtvrtým sociálním věkem člověka (tzv. obdobím závislosti). 2 Jde o český překlad definice sociální práce schválené Mezinárodní federací sociálních pracovníků přístupný z http://socialnirevue.cz/item/definice-socialni-prace/category/profesni-organizace. Možno srovnat s originální definicí sociální práce The International Federation of Social Workers (IFSW) přístupnou z http://ifsw.org/policies/definition-of-social-work/. 3 Viz http://trass.cz/.

11 práce v pobytových zařízeních sociálních služeb a legitimními členy multidisciplinárních týmů, jejichž hodnoty mohou aktivně ovlivňovat. Při přípravě změn v oblasti poskytování sociálních služeb pro seniory je třeba znát názory odborníků, ale také potenciálních objektů sociální politiky tedy seniorů, kterými se postupně staneme všichni, pokud naše životní dráha nebude předčasně ukončena. Právě zjištění názorů seniorů využívajících sociální služby domovů pro seniory ve Zlínském kraji se nám stalo společně se zjišťováním názorů sociálních pracovníků domovů pro seniory stěžejním cílem druhé části realizovaného výzkumu. Tu jsme zaměřili na reflexi rozhodnutí o využití pobytové sociální služby seniorem. Ve schodě s Baumanem (2002, s. 25), který tvrdí, že se jevy neberou v úvahu do doby, dokud s nimi nejsou potíže, zaměřujeme svoji pozornost na pobytové sociální služby pro seniory a ochotu samotných seniorů tyto služby využít, neboť považujeme stávající stav ústavní sociální péče o seniory za aktuální problém. Bauman (2002, s. 26) se dále domnívá, že jevy zaregistrujeme až tehdy, když se pro nás stanou problémem, když vyžadují soustředění pozornosti a vědomého úsilí a kdy víme nebo soudíme, že na tomto úsilí záleží, zda vůbec a jaké budou. Pozorování jevu nastupuje po formulaci problému, sám problém pak je odrazem úkolu, který si klademe. V souladu se Sýkorovou (2007, s. 84), která se zabývá autonomií ve stáří (Sýkorová, Chytil, 2004; Sýkorová, 2007) a tvrdí, že v gerontosociologii najdeme jen výjimečně studie zabývající se autonomií ve stáří a autonomními seniory, které by uchopily a prezentovaly autonomii v termínech samotných aktérů, i my vycházíme z předpokladu, že je třeba při hledání dalších perspektiv pobytových sociálních služeb zaměřit pozornost na samotné aktéry, tedy potenciální i stávající uživatele sociálních služeb pro seniory, a těchto se dotazovat. Jejich prizmatem můžeme nazírat na budoucnost sociálních služeb určených dané cílové skupině. Získané poznatky mohou být využity v souladu se zákonem o sociálních službách č. 108/2006 Sb. při přípravě a realizaci střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb kraje a při realizaci činností sociální práce vedoucích k řešení nepříznivé sociální situace, s akcentem na předcházení sociální exkluzi osob.

12 1 PROMĚNY ČESKÉ SPOLEČNOSTI A INSTITUCÍ OVLIVŇUJÍCÍ PODOBU PÉČE O SENIORY Společnosti, jako je ta naše, jimiž hýbou miliony mužů a žen honících se za štěstím, jsou stále bohatší, ale ani zdaleka není jasné, jestli jsou také šťastnější. Bauman, 2010, s. 11 Žádná společnost, ani ta česká, není statickým systémem fungujícím transparentním lehce uchopitelným způsobem. Spíše naopak. Společenské struktury a mechanismy jejich fungování jsou těžce popsatelné, neboť se jedná o složitý systém vzájemných vztahů a vazeb mezi mnoha členy, jimiž je společnost fakticky tvořena. Společně s Luhmannem (2006, s. 462) chápeme společnost jako rozsáhlý sociální systém, jenž v sobě zahrnuje všechno sociálno. Sociálnem můžeme rozumět, podle teoretické preference, celek sociálních vztahů, procesů, jednání či komunikace. Společnost je autopoietický sociální systém, kdy žádné ze změn neprobíhají mimo a každá z nich má dopad na její podobu, a to v každém historickém období. Od konce 60. let 20. století se začíná hovořit o tom, že společnost vstupuje do nové fáze svého vývoje. Od společnosti moderní, ve které oslabují vztahy typické pro předmoderní společnosti založené na příbuznosti či náležitosti k určité pospolitosti, se tak dostáváme přes pozdní modernitu (Giddens, 1991), do doby postmoderní (Bauman, 1992) či do doby postindustriální společnosti (Bell, 1973). Jestliže se přesouváme do fáze postmodernity, pak to znamená, že trajektorie sociálního vývoje nás odvádí od institucí modernity směrem k novému a odlišnému typu sociálního řádu (Giddens, 2003, s. 46). Rovněž podle Baumana (2002, s. 25) je postmodernista určitou etapou vývoje individuí i společenských vztahů. Uvedené proměny nutně zasahují i do podoby společenských institucí ovlivňujících péči o seniory, kdy jednou z nejdůležitějších stále zůstává instituce rodiny, i když mnozí skeptikové již několik desetiletí předpovídají její konec. S problematikou instituce rodiny úzce souvisí oblast sociálních vazeb, solidarity, koheze a důvěry uvnitř společnosti. Rodina je na straně jedné stabilizujícím prvkem společnosti v každé fázi jejího vývoje a na straně druhé hybnou silou přispívající k jejím proměnám. Například již Auguste Comte (1798 1857) ve své koncepci sociologie vyzdvihuje její stabilizační význam. Rodinu společně se státem a církví

13 řadí do oblasti sociální statiky, kdy ji považuje za základní oporu společnosti. Výše uvedený ambivalentní vztah, kdy může vzrůstající nestabilita instituce rodiny ovlivňovat vývoj a chod společnosti a naopak, nás upozorňuje na její možnou křehkost. Na tomto místě je však třeba podotknout, že například podle Giddense (1991, s. 58) vstupují dnes lidé do vzájemných vztahů kvůli vztahu samotnému. To může na straně jedné implikovat zmiňovanou křehkost, avšak na straně druhé přispívat k vytváření pevnějších vazeb, neboť tyto vznikly na základě svobodné vlastní volby. Nemůžeme tedy tvrdit, že by rodina v současné společnosti fungovala hůře než dřív. Jediné, co s určitostí tvrdit můžeme, je, že instituce rodiny se proměňuje a funguje jinak. Taktéž nelze s určitostí prohlásit, která z proměnných rodina či společnost je nezávisle a která závisle proměnná. Není možné konstatovat, zda proměny instituce rodiny (nezávisle proměnná) jsou příčinou nebo podmínkou proměn české společnosti (závisle proměnná), nebo je tomu naopak. Spíše se kloníme ke vzájemnému determinismu. Na makroúrovni hovoříme o recipročním vlivu vývoje české společnosti a rodiny, kdy důležitou intervenující podmínkou jsou proměny probíhající na celosvětové úrovni (viz Obr. 1.1). Obr. 1.1 Model proměn české společnosti a rodiny v souvislosti s globálními proměnami Proměny české rodiny Proměny české společnosti Globální proměny společnosti Na rozdíl od společnosti, která je abstraktním pojmem a jako taková může existovat jen díky konsensu svých členů, kteří se dohodli, co pod pojmem

14 společnost 4 budou rozumět, je rodina naprosto konkrétním společenstvím lidí s jasně ohraničenými strukturami. Vzhledem k výše uvedenému se budeme v následujících kapitolách zabývat i otázkami, jak se proměňují vazby uvnitř současné rodiny, jak funguje rodinná solidarita, jaké mechanismy přispívají k rodinné kohezi a jakou úlohu hraje v rodině důvěra, a to s akcentem na péči o její členy patřící k nejstarší žijící generaci. Přesto, že se již od konce 60. let 20. století hovoří v euroamerickém měřítku o tom, že společnost vstupuje do nové fáze svého vývoje, česká společnost mohla začít více reflektovat deklarované proměny až koncem 90. let 20. století, a to v souvislosti se změnou politickohospodářských struktur. Teprve s nástupem tzv. tržního hospodářství mohlo dojít k pravému rozmachu ideologie konzumní společnosti, v níž podle Baumana (2010, s. 98) panuje představa světa jako skladiště potenciálních spotřebních předmětů, života jednotlivce jako neustálé honby za výhodnou koupí, smyslu života jako maximálního uspokojení spotřebitele a životního úspěchu jedince jako nárůstu jeho tržní hodnoty. Nutně vyvstávající otázkou je: Co se bude dít v nové společnosti s těmi, jejichž tržní hodnota poklesla na nulu? Industriální společnost je i podle Becka (2004, s. 19) myšlena v kategoriích společnosti (výdělečné) práce, a tak se stává naše hledání perspektiv sociální péče o postproduktivní občany v současné české společnosti navýsost důležitým. Všechny společenské instituce vychází z určitých tradic, na jejichž základech budují svůj zdánlivě nový systém. Faktem zůstává, že socialistické Československo sociální politiku v tom smyslu, jak je chápána po roce 1989, de facto nemělo (Žižková in Krebs a kol., 2007, s. 90). Uvedenou skutečnost dokládá Žižková (in Krebs a kol., 2007, s. 91) absencí pojmu sociální politika v československých slovnících (od počátku 50. do přelomu 70. a 80. let 20. století). Žižková (in Krebs a kol., 2007, s. 91) dále upozorňuje na monopol státu v sociální sféře, který koncipoval, realizoval, financoval a kontroloval celou oblast k tomu také využíval výlučně státních institucí a mechanismů. Velmi rozšířenou byla 4 Společnost můžeme ve shodě s Kellerem (1992, s. 11) vymezit jako souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivňovat jen částečně. Českou společností rozumíme národní stát, který v daném historickém kontextu existoval na našem území.

15 institucionální péče o seniory, o čemž svědčí skutečnost, že v roce 1989 bylo na území naší republiky v domovech důchodců 33 449 míst a dalších 5 622 míst bylo k dispozici v domovech penzionech pro důchodce 5. Proměňující se česká společnost tak mohla péči o postproduktivní obyvatelstvo začít stavět po roce 1989 na hodně pevných základech, které zrály více než čtyřicet let. 1.1 Naděje dožití jako determinanta proměn společnosti Naděje dožití členů určité společnosti je jednou z určujících složek její podoby. Jinak budou vypadat společenské vztahy a vazby ve společnosti, jejíž členové se v průměru dožívají 49 let a jinak ve společnosti, ve které mají lidé naději dožít se téměř 90 let. Životní cyklus, jako společenský konstrukt, bude v prvním případě s největší pravděpodobností redukovaný na kratší periody. Dá se tak očekávat, že i období závislosti stárnoucích členů společnosti bude poměrně zkráceno. Naopak, s prodlužováním střední délky života se dá očekávat, že se bude stále prodlužovat i období závislosti osob v poslední fázi jejich životní dráhy. Světové statistiky shodně vypovídají o tom, že střední délka života lidí tohoto světa kontinuálně roste. V některých zemích, především Afriky, je tento růst pomalejší. Eriksen (2010, s. 16) uvádí, že průměrná délka života lidí na Zemi byla v roce 1900 31 let, v roce 2000 to bylo již 66,8 let a v současné době se blíží k hranici 80 let. Rovněž i podle Možného (1990, s. 32) se až do konce 18. století pohyboval průměrný věk, kterého se obyvatelé Evropy dožívali, v rozmezí 25 až 35 let. Střední délka života, zvaná též naděje dožití, se začíná postupně zvyšovat s nástupem společenské formace označované jako společnost moderní. Podle metodiky ČSÚ 6 vyjadřuje naděje na dožití počet roků, který v průměru ještě prožije osoba právě x-letá za předpokladu, že po celou dobu jejího dalšího života se nezmění řád vymírání, zjištěný úmrtnostní tabulkou, zkonstruovanou pro daný kalendářní rok nebo jiné (zpravidla delší) období. Jedná se o hypotetický údaj, který říká, kolika let 5 Český statistický úřad. Česká republika od roku 1989 v číslech. Tab.13.02 Místa v zařízeních sociální péče, jejich využití a pečovatelská služba. [online]. 6 Český statistický úřad. Naděje dožití a průměrný věk - Metodika. [online].

16 by se člověk určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce. Jak bylo výše naznačeno, naděje dožití není pro všechny obyvatele Země jednotná. Výrazně je determinována socioekonomickou vyspělostí země, ve které člověk žije. Hovořit můžeme i o geografické podmíněnosti. Pro přiblížení uvádíme v Tabulce 1.1 přehled vybraných zemí světa a naději dožití jejich obyvatel. Česká republika je na 64. místě s nadějí na dožití 77,56 roku, přičemž nerozdělujeme naději dožití podle pohlaví. Tabulka 1.1 Naděje dožití obyvatel ve vybraných zemích světa (data z roku 2013) Státy s nejvyšší nadějí na dožití Státy s nejnižší nadějí na dožití Poř. Stát Naděje dožití Poř. Stát Naděje dožití 1. Monako 89,63 219. Afghánistán 50,11 2. Macao 84,46 220. Svazijsko 50,01 3. Japonsko 84,19 221. Guinea Bissau 49,50 4. Singapur 84,07 222. Jižní Afrika 49,48 5. San Marino 83,12 223. Čad 49,07 64. Česká republika 77,56 80. Slovenská republika 76,24 Zdroj dat: Central Intelligence Agency. The World Factbook. Country Comparison: Life Expectancy at Birth. [online]. Za povšimnutí stojí, že zatímco první místa v tabulce obsadily rozlohou malé (s výjimkou Japonska) státy z Evropy (Monako, San Marino) a Asie (Singapur, Macao), na konci seznamu nalezneme, kromě Afghánistánu, africké státy. Dva z nich (Jižní Afrika a Čad) patří mezi 25 7 rozlohou největších států světa. Naše republika zaujímá poměrně slušné místo, avšak za prvním státem zaostává o více než 12 let. Potěšující zprávou nám může být, že poslední stát předběhla o téměř 28,5 let. Se zvyšující se střední délkou života v české populaci úzce souvisí faktická příprava na danou skutečnost. Orientačním informačním zdrojem nám může být Národní zdravotní studie dospělých 65 +, kterou v roce 1982 realizovalo Centrum pro zdravotnické statistiky USA a ze které vyplynulo, že 11 % osob ve věkovém rozmezí 65 až 74 let, téměř 26 % osob ve věku 75 až 84 let a 75 % osob starších 85 let potřebuje pomoc a podporu druhých (viz Tabulka 1.2). 7 Central Intelligence Agency. The World Factbook. Country Comparison: Area. [online].

17 Tabulka 1.2 Potřeba pomoci při běžných denních aktivitách u osob 65 + v USA Věk 65-74 75-84 85 + Potřeba pomoci při péči při jednom či více základních 5,3 % 11,4 % 34,8 % úkonech (chůzi, procházkách, koupání, oblékání, užívání toalety, dopomoc do a z postele, dopomoc při jídle). Potřeba pomoci při jednom či více sekundárních 5,7 % 14,2 % 40 % (pomocných) úkonech (zprostředkování nákupů, příprava jídla, domácí práce, hospodaření s penězi). Celkem 11 % 25,6 % 74,8 % Zdroj: sestaveno dle Jette (in Satin, 1994, s. 350) Evidentní demografické změny v populaci a vzrůstající potřeby osob v seniorském věku jsou základem rostoucích obav společnosti a z nich vyplývající nutnosti věnovat faktickou pozornost podobám péče o stárnoucí populaci s akcentem na představy samotných aktérů, tedy seniorů. Jednotlivé státy Evropy si uvědomují závažnost současné situace, o čemž svědčí i skutečnost, že rok 2012 byl vyhlášený Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. V návaznosti na to byl na jednání vlády ČR dne 13. 2. 2013 předložen Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017, který navázal na Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012. V souvislosti s plněním Národního programu přípravy na stárnutí na období let 2003 až 2007 byla 22. 3. 2006 zřízena Rada vlády pro seniory a stárnutí populace 8 jako poradní orgán vlády. Rada vlády na svých stránkách deklaruje, že ve své činnosti usiluje o vytvoření podmínek pro zdravé, aktivní a důstojné stárnutí a stáří v České republice a aktivní zapojení starších osob do ekonomického a sociálního rozvoje společnosti v kontextu demografického vývoje. Všechny výše zmiňované materiály odrážejí mezinárodní priority a jsou v souladu s Madridským mezinárodním akčním plánem pro problematiku stárnutí 2002 9. Základním rámcem všech zmiňovaných dokumentů je dodržování a ochrana lidských práv seniorů. Z předloženého výčtu bychom mohli dospět k závěru, že problematice seniorů je věnována v naší společnosti dostatečná pozornost. Nyní je třeba sledovat faktické naplňování plánů, které by mohli posoudit sami senioři. 8 Ministerstvo práce a sociálních věcí. Rada vlády pro seniory a stárnutí populace. [online]. 9 Madridský mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí. [online].

18 Pokud k fenoménu stárnutí společnosti připojíme ještě další proměny, kterými společnost prochází, máme před sebou nelehký úkol. Například Bauman (2002, s. 33-34) hovoří o epizodičnosti a nekonsekventnosti postmoderního života, který přirovnává k televiznímu seriálu. Mění se tak podle něj praktický smysl zkušenosti. Příbuzenské vztahy považované za stabilizátor sociálních svazků společnosti předmoderní i vztahy osobního přátelství či intimity společnosti moderní (viz Giddens, 2003, s. 93) nabývají nových podob. Jak bude péče o závislé seniory vypadat v postmoderní české společnosti, je otázkou pro vedenou diskuzi. 1.2 Rodina bez mezigenerační solidarity a společnost bez morálky? Na obzoru se rýsuje perspektiva společnosti bez morálky! Bauman, 2002, s. 151 Jak jsme si ukázali výše, s proměnami společnosti v pozdně moderní době se současně proměňuje i instituce rodiny. Rodina jako primární sociální skupina, do níž se všichni rodíme, již není ohraničena ostrými a neměnnými konturami, jak tomu bývalo v době moderní, ale hranice ostrova rodiny jsou poměrně nestabilní, což umožňuje jejich smršťování či rozpínání v závislosti na aktuální situaci, a to i několikrát v průběhu poměrně krátkého časového úseku. Adaptabilita instituce rodiny se zvyšuje a zrychluje. Tato pružnost a rychlost však s sebou přináší určitý druh nestability a diskontinuity. Podle Možného (2006, s. 16) platí pro všechny společenské instituce to, pro co ekonomové vytvořili název path dependency tedy závislosti současného stavu na tom, jakými stavy instituce ve své historii prošla. Současná podoba instituce rodiny je tak výsledkem jejího historického vývoje. Podle Eriksena (2009, s. 132) v naší době, kdy muži i ženy zápasí v napjatém a náročném konkurenčním boji pracovního trhu, který smazává rozdíl mezi volným časem a pracovní dobou, je nanejvýš obtížné najít takový životní rytmus, aby v něm mohla naplno rozkvést specifika rodinného života, jako jsou pomalost, organický vývoj nebo důvěrnost. Rodinný život se potýká v souvislosti s tyranií okamžiku ještě s dalšími problémy. Jde například o předávání vědomostí, kdy není jasné, co se

19 má mladší generace od té starší naučit kulturní přenos mezi generacemi se stává stále problematičtějším, neboť trvání a kontinuita jsou nahrazeny spontaneitou a inovací (Eriksen, 2009, s. 132). Navíc se začínají objevovat nové formy soužití jako například plánovaná / uvědomovaná bezdětnost či fenomén singles, které společně s dalšími faktory: rozpadem manželských svazků, úbytkem dětí v rodině a rozpadem vícegeneračního soužití determinují podobu instituce rodiny, neboť přispívají k mezigenerační diskontinuitě. Sociologové (např. Možný, 2006, s. 277) hovoří o tzv. dvourychlostní společnosti, ve které se rozevírají nůžky mezi rodinami s dětmi, tedy těmi, kteří zachovávají mezigenerační kontinuitu, a těmi, kteří se rozhodli žít bez rodičovství. Pokud jedna generace nemá pokračování v generaci nastupující, není možné počítat ani s mezigenerační solidaritou. Jen stěží si dokážeme představit, že se o nás v domácím prostředí na stáří budou dobrovolně a bezúplatně starat cizí lidé. V rámci zemí Evropské unie se podle Hetteše (2011, s. 91) nejčastěji stávají neformálními pečovateli právě děti a partneři. Nejvyšší podíl dětí, které poskytují osobní služby rodičům, je podle něj v Portugalsku, ve Španělsku a v České republice, kde tito představují více než 50 % pečovatelů. Mezi pečovateli je výrazná převaha žen. V Lucembursku, Španělsku a Dánsku je to více než 80 %, na Slovensku, v Portugalsku, v Itálii a ve Finsku 75 80 %, v USA 61 % a ve Velké Británii 58 %. Uvedená čísla nám naznačují, že pokud máme děti ženského pohlaví, máme poměrně vysokou šanci, že se o nás dcery v době závislosti na péči druhé osoby postarají. V opačném případě nastupují instituce. Keller (2003, s. 57) upozorňuje na přebírání nejen mocenských, hospodářských, ale i sociálních kompetencí ve společnosti moderní specializovanými formálními organizacemi od rodin a celých domácností. Speciální organizace vojenské, hospodářské, soudní, zdravotní, výchovné, sociálně zabezpečovací a další mají společné to, že nejsou složeny z celých rodin, nýbrž z jednotlivců, kteří jsou příslušníky různých domácností (Keller, 2003, s. 57). Keller si pak klade otázku, proč se rodina stále častěji hroutí, když o ni stát projevuje tak dojemnou péči. Jde o strategii, kdy stát přebral od rodin důležité úkoly, čímž došlo k nezamýšlenému důsledku domácnosti a rodině bylo odňato vše, co ji nutilo držet pohromadě, ať se děje, co se děje. (Keller, 2003, s. 58). Jeho tvrzení podporuje rovněž Lipovetsky (2008, s. 80), který se domnívá, že se privátní sféra

20 vymanila ze všeho, co by ji přesahovalo, a získává jiný smysl, neboť v ní záleží už jen na proměnlivých tužbách jedinců. Situace však zatím není tak kritická, jak by se mohlo zdát, neboť podle Hetteše 10 (2011, s. 90) je v Evropské unii průměrně jen 3,3 % osob ve věku 65 + v ústavní péči. Nejvyšší dlouhodobý podíl ústavní péče je na Islandě (9,3 %). Norsko, Finsko, Švédsko a Švýcarsko uvádí 5 až 7 % osob. V Ruské federaci a Litvě je to méně než 1 %. Dobrou zprávou může být, že ve všech zemích je podíl osob v dlouhodobé ústavní péči nižší než v péči domácí. Koheze rodin i mezigenerační solidarita prochází v současné společnosti těžkou zkouškou, avšak uvedená čísla ukazují, že ještě není pozdě začít podporovat rodiny pečující o závislého stárnoucího člena a navracet jim odebrané kompetence. Na druhou stranu však Hetteš (2011, s. 75) spatřuje paradox v tom, že v době krize vidí mnohé vlády řešení problému stárnutí právě v rodině. Uvedené můžeme chápat spíše jako opatření vedoucí k ekonomickým úsporám hroutících se sociálních států, než jako aktivní sociální prorodinnou politiku, která by akcentovala blaho svých stárnoucích občanů. Pokud budeme sociálními optimisty, můžeme očekávat, že se v tomtéž smyslu, v němž se modernita zapsala do dějin jako věk etiky, zapíše se do nich nadcházející postmoderní éra jako věk morálky (Bauman, 2002, s. 153) a návratu rodinných hodnot a sebevražd, které jsou dalším z problémů vysokého věku, začne ubývat. Například v USA jsou ve věkové kohortě 63 až 69 let sebevraždy třikrát a ve věkové kohortě 85 + dokonce pětkrát častější, než je průměr v celé populaci (Satin in Satin, 1994, s. 72). Vzájemnou podporu generací uvnitř rodiny nemůžeme brát jako něco automatického, neboť jde spíše o určitý morální imperativ předávaný z generace na generaci. Navíc nejsou v českém právním systému nastavena žádná pravidla poskytování pomoci a podpory dětí vůči rodičům, jak je tomu v případě plnění povinností rodičů vůči dětem. Závěrem se můžeme společně s de Singlym (1999, s. 122) tázat, zda máme postmoderní formy soukromého života považovat za projevy nárůstu egoismu, který nakonec rozbije veškerou mezilidskou solidaritu a jakoukoli mezigenerační transmisi 10 Hetteš byl v letech 2008 2010 předsedou Pracovní skupiny pro stárnutí populace Evropské hospodářské komise OSN.