LUDMILA ČÍRTKOVÁ Policejní psychologie nakladatelství Portál s.r.o. Klapkova 2, 182 00 Praha 8 Praha 2000 třetí vydání 251 stránek ČÁST I. VYMEZENÍ PŘEDMĚTU POLICEJNÍ PSYCHOLOGIE 1.kapitola Úvod do psychologie 1.1 PŘEDMĚT A METODY PSYCHOLOGIE Jako samostatná věda se psychologie konstituovala na konci 19.století. Všeobecně bývá za počátek samostatnosti psychologie považován rok 1879, kdy německý psycholog W.Wundt založil v Lipsku první laboratoř experimentální psychologie v Německu. Experimentálně zaměřená pracoviště vznikají v té době i v USA (W.James, 1877) a v Anglii (F.Galton, 1884). Psychologie se v tomto období mění z filozofující a spekulativně pojaté vědy na vědu experimentální po vzoru přírodních věd. Předmět psychologie V zásadě lze veškeré pokusy o vymezení předmětu psychologie rozčlenit do dvou skupin: 1) definice orientované behavioristicky, 2) definice orientované mentalisticky. Behavioristické definice Behavioristicky orientované definice předmětu psychologie vycházejí z experimentální tradice. Přinášejí zásady a principy přírodních věd na psychologickou problematiku. Proklamují, že
předmět (psychologické) vědy mohou tvoři pouze nezávislé, tj. z vnějšku pozorovatelné, kvantifikovatelné a měřitelné jevy. těmto požadavkům vyhovuje v podstatě jediný komplexní a s psychikou spojený jev chování. Behaviorismus pojímá psychologii jako studium a výzkum chování. Pojem chování je chápán jako reakce organismu na určité podněty. Chování vyjadřuje pozorovatelné, registrovatelné spojení konkrétních podnětů s konkrétními reakcemi organismu. Mentalistické definice Pro mentalisticky orientovanou psychologii je předmětem psychologie prožívání. Pojem prožívání, který behavioristé záměrně odmítají, mentalisté rehabilitují, a činí je dokonce pro psychologii centrálním. Všeobecně se přijímá koncepce psychologie založená na sloučení behavioristických a mentalistických východisek. Předmětem psychologie je chování a prožívání. Psychologie je vědní obor, který se zabývá vědeckým studiem chování a prožívání. V některých definicích se objevuje ještě dovětek psychologie poznává zákonitosti chování a prožívání živých tvorů. Výzkumné metody psychologie K základním znakům vědecké metody patří: objektivnost, opakovatelnost, srovnatelnost Smyslem vědeckého psychologického zkoumání je popis, klasifikace, vysvětlení a konečně ovlivňování jevů vymezených předmětem psychologie. Psychologie vědecky poznává zákonitosti chování a prožívaní a získaných poznatků využívá pro odborné ovlivňování jevů spjatých s chováním a prožíváním. Psychika působí jako otevřený dynamický systém se značnou potencí k proměnlivosti prvků i jejich vazeb. Proto má naprostá většina obecných poznatků a zákonitostí ke vztahu k individuálnímu případu pravděpodobnostní hodnotu. Psychologie studuje obecné zákonitosti chování a prožívání tím, že zobecňuje individuální projevy a hledá v nich obecnější tendence. Podle účelu lze psychologické metody dělit na: výzkumné, zaměřené na získávání nových poznatků; diagnostické, sloužící individuálnímu posuzování charakteristik osobnosti; výcvikové, používané v rámci sociálněpsychologického výcviku; intervenční, psychoterapeuticky zaměřené na léčbu psychologickými prostředky. Psychologický výzkum se uskutečňuje pomocí následujících základních vědeckých metod: pozorování, experiment, rozhovor, dotazník, studium či rozbor produktů činnosti.
Rozvojem a zdokonalováním výzkumných metod se zabývá psychologická metodologie, tj. nauka o metodách získávání nových vědeckých poznatků. Pozorování V závislosti na zvoleném kritériu se rozlišuje pozorování krátkodobé a dlouhodobé (podle doby trvání pozorování) nebo pozorování přímé, které využívá proškolených pozorovatelů, zprostředkované, ve kterém se uplatňují technická média, a skryté, probíhající bez vědomí pozorovaných osob. V psychologii žádná výzkumná metoda aplikovaná izolovaně nepřináší absolutně spolehlivé výsledky, Pozorování včetně introspekce je účelné kombinovat s ostatními výzkumnými metodami. Experiment Navozování různých změn v experimentální situaci umožňuje pronikání poznání až na úroveň kauzálních souvislostí. Experiment tímto překračuje a současně doplňuje rámec pozorování. Od pozorování se také liší v tom, že otázka (problém), na kterou má experiment přinést odpověď je přesně formulována v podobě hypotézy. K nejzákladnějším rozlišení různých variant experimentální procedury patří dělení na: experiment laboratorní, experiment přirozený. Laboratorní experiment probíhá v uměle vytvořeném prostředí, nejčastěji v psychologické laboratoři. Jeho výhodou je zejména možnost přesné kontroly experimentálních podmínek a eliminace rušivých vlivů. Současně představuje umělé prostřední značnou nevýhodu, neboť zkoumané projevy se uskutečňují v podmínkách vzdálených reálnému prostředí. Přirozený experiment představuje přechod mezi pozorováním a experimentem. Zachovává základní znak experimentálních postupů v podobě záměrně navozovaných podmínek, ale odehrává se v přirozeném životním prostředí. Experimentátor cílevědomě vyvolává změnu (např. simuluje stresovou situaci nebo mění styl vedení skupiny) v reálném, přirozeném prostředí (např. ve studijní skupině, na pracovišti). Rozhovor Rozhovor je základním exploračním postupem. je považován za metodu převážně pomocnou, to znamená, že je zpravidla kombinován s pozorováním či experimentem. Rozlišuje se rozhovor standardizovaný a nestandardizovaný. Při standardizovaném rozhovoru je procedura dotazování vyčerpávajícím způsobem stanovena. Je určeno závazné pořadí otázek, otázky jsou doslovně formulovány. Instrukce pro tazatele jsou podrobné a přesné. Tazatel je povinen respektovat jednotný způsob dotazování, musí klást otázky neutrálním tónem a kontrolovat své neverbální projevy, aby zabránil nežádoucímu ovlivňování dotazované osoby. Při nestandardizovaném rozhovoru je přesně stanoven cíl rozhovoru a otázky jsou promyšlené. Jejich konečná formulace je ponechána na tazateli.
Údaje, které poskytuje rozhovor, jsou závislé na ochotě dotazovaného odpovídat. Proto zahrnuje tento postup úvodní fázi navazování kontaktu, která patří k nejdůležitějším a současně nejobtížnějším momentům metody rozhovoru v psychologii. Dotazník Dotazník je, obdobně jako rozhovor, psychologicky vzato, založen na výpovědi zkoumaných osob o sobě samých (tzv. selfreport). Analýza produktů činnosti Člověk se projevuje nejen svou činností, ale i výsledky, do kterých jeho činnost rezultuje. Výsledky činnosti mívají zpravidla individuální osobitou povahu, do které se promítá osobnost člověka. Při získávání nových poznatků proto psychologie využívá i rozboru různých produktů činnosti, např. obsahu psaného textu, grafického či hudebního výtvoru, snu či přeřeknutí. 1.2 SYSTÉM PSYCHOLOGICKÝCH DISCIPLÍN Systém psychologických disciplín je běžně členěn do tří základních skupin: 1) základní (teoretické psychologické) disciplíny; 2) speciální (teoretické psychologické) disciplíny; 3) aplikované (psychologické) disciplíny. 1. Základní (teoretické psychologické) disciplíny Obecná psychologie představuje základ všech psychologických disciplín. Hledá univerzální, tj. obecně platné, poznatky o chování a prožívání. Popisuje, třídí a vysvětluje veškeré duševní jevy a zkoumá, jak se promítají do chování. Vývojová (ontogenetická) psychologie se zabývá chování a prožíváním v jednotlivých životních etapách jednotlivce. Studuje vývoj psychických jevů u člověka z hlediska věku (od prenatálního období až po období stáří). Zajímá ji, jak se podílí dědičnost (vrozená výbava) a prostředí na osobnost člověka. Psychopatologie se zabývá chorobnými změnami (abnormitami) psychických jevů tak, jak se vyskytují při psychických defektech, poruchách nebo chorobách. 2. Speciální (teoretické psychologické) disciplíny Zoopsychologie (psychologie zvířat) zkoumá psychické projevy u živočichů. Srovnávací psychologie uskutečňuje studium psychiky živočišných druhů na různých stupních vývoje a srovnává zjištěné nálezy s projevy lidské psychiky. Psycholingvistika studuje řečové aktivity. Vyjadřuje se z psychologického hlediska k jazykovým strukturám. Zajímá se o vzájemné vazby mezi psychikou (zvláště myšlením) a řečí. Zkoumá procesy tzv. vnitřní řeči, zabývá se psychologickými aspekty osvojování mateřského a cizího jazyka apod.
Biologická psychologie studuje a objasňuje biologickou podmíněnost psychiky. Zajímá se o vztahy mezi biologickými charakteristikami (např. přítomnost určitých látek v organismu) a duševními jevy. Řeší otázku, zda změny v duševním dění, např. při učení, jsou doprovázeny i změnami v biologii organismu. Sociální psychologie studuje chování a prožívání v závislosti na sociálním kontextu. Tímto sociálním kontextem může být třeba skupina na pracovišti nebo diváci na fotbalovém utkání (dav). Chování, ale i prožívání jedince je přítomností ostatních výrazně ovlivněno. Diferenciální psychologie se původně zabývala individuálními rozdíly mezi jednotlivci. Zajímalo ji, jak lze co nejpřesněji vyjádřit jedinečnost každého člověka. Dnes se pod diferenciální psychologii zahrnují i přístupy, které zkoumají, zda existují rozdíly v inteligenci, temperamentu atd. mezi určitými skupinami (např. mezi muži a ženami, městskou a venkovskou populací). Psychodiagnostika je prakticky velmi důležitá disciplína, která se specializuje na teorii a metody psychologického vyšetřování jedinců v klinické, personalistické, poradenské, ale i forenzní praxi. Psychodiagnostika se mimo jiné zabývá vlastnostmi psychologických testů, např. spolehlivost testů (s jakou přesností lze z testových výsledků usuzovat na schopnosti a vlastnosti vyšetřovaného jedince). 3. Aplikované (psychologické) disciplíny Systematický rozvoj aplikované psychologie začal až koncem 19.století, kdy došlo k významnému rozvoji výroby. Do té doby byla psychologie pěstována jako tzv. čistá věda. K aplikovaným psychologickým disciplínám patří: Pedagogická psychologie, zabývající se psychologickými aspekty procesů výchovy a vzdělávání, vztahem zrání a učení, psychickými změnami, k nimž dochází u osob různých věkových kategorií ve výchovně-vzdělávacích procesech, způsoby výchovného a vzdělávacího působení, vztahy mezi subjekty a objekty výchovy a vzdělávání atd. Klinická psychologie, zabývající se diagnostikováním psychických defektů, poruch a chorob, jejich prevencí a léčbou (terapií), vztahy mezi pacienty a lékaři, vlivy léčebného prostředí, postoji pacientů k chorobě atd. Psychologie práce, studující psychologické aspekty pracovního procesu, otázky zvyšování efektivnosti a kvality řídící činnosti (oblast tzv. psychologie řízení), otázky psychologie systému práce s lidmi, otázky lidského činitele při budování a obsluze technických systémů (oblast tzv. inženýrské psychologie) apod. Poradenská psychologie, řešící úkoly výchovného, školního, profesionálního a manželského poradenství. Okruh aplikovaných psychologických disciplín je mnohem širší zahrnuje dále např. psychologii sportu, penitenciární a soudní psychologii, psychologii trhu, psychologii dopravy, psychologii reklamy. K nově se utvářejícím aplikovaným disciplínám patří i policejní psychologie. 1.3 PSYCHOLOGICKÁ TEORIE Složitost psychiky má za následek, že existuje možnost volby různých interpretačních schémat, která se uplatňují při výkladu a zobecňování výzkumně zjištěných údajů. K nejrozšířenějším a nejvýznamnějším psychologickým teoriím se v současnosti řadí: behaviorismus, psychoanalýza,
kognitivní psychologie humanistické psychologie. Behaviorismus Behaviorismus vzniká ve dvacátých letech 20.století v USA. Za zakladatele je považován J.B.Watson (1878-1956), který v roce 1919 vydává knihu Psychology from the Standpoint of a Behaviorist. V předmluvě Watson poznamenává, že v jeho učebnici čtenář nenajde diskusi o vědomí a zcela chybí pojmy jako vnímání, pozornost či vůle. Watson je přesvědčen, že vědecká psychologie se bez nich obejde. Behaviorismus vytváří psychologii, která se zabývá výlučně z vnějšku pozorovatelnými projevy organismu, tj. chováním. Pod pojem organismus se zahrnuje jak člověk, tak subhumánní živočichové. Hlavním úkolem behaviorismu je studium reakcí (R) organismu na stimuly (S) z prostředí. Chování představuje odpověď (response) organismu na stimuly. Proto bývá behaviorismus rovněž nazýván S-R psychologií. Od dob svého vzniku prochází behaviorismus vývojem, ve kterém se stává tolerantnějším vůči původně striktně odmítaným jevům černé skříňky (vše, co se skrývá mezi S-R). Připouští aktivní roli organismu a zabývá se modelováním procesů, které probíhají uvnitř organismu při vytváření S-R spojů. Tyto badatelské přístupy se označují jako neobehaviorismus. Je pro něj příznačné zavedení tzv. intervenujících proměnných. Jde o předpokládané, vysuzované faktory, které působí uvnitř organismu a současně ovlivňují výslednou reakci. Příkladem intervenující proměnné je síla pudu (drive) či minulá zkušenost (habit). Původní schéma S-R se v neobehaviorismu modifikuje jako S-O-R, kde O symbolizuje vnitřní vlivy organismu. Vztah k reflexologii Behaviorismus byl a je především americkou psychologií. Ve svých počátcích byl silně ovlivněn a inspirován ruskou reflexologií, která je spjata se jménem fyziologa I.P.Pavlova a psychiatra V.M.Bechtěrjeva. Klasické podmiňování, při kterém vzniká podmíněný reflex na základě nepodmíněného, bylo behaviorismem doplněno o další typ tzv. operantního podmiňování. Operantní podmiňování vychází z odlišného způsobu posilování nových spojů. Klíčovou roli zde přebírá působení odměny jako klasického posílení či trestu jako posílení záporného, směřujícího k vyhasínání spojů. Pedagogický optimismus V procesu učení se vytváří nové vzorce chování. Současně je organismus vybaven pamětí pro chování, která mu umožňuje těžit ze zkušenosti. Je-li vystaven působení identické simulace, odpovídá reakcí, která se mu v minulosti osvědčila. Behavioristé dospěli k přesvědčení, že veškeré chování je výslednicí procesů učení. Učení sehrává ve vývoji organismu rozhodující roli. Vhodně navozeným a kontrolovaným procesem učení lze docílit předem stanovených cílů bez omezení. Veškeré chování je naučitelné a každého lze naučit předem určeným způsobům chování. Výkladové schéma
Osobnost je chápána jako souhrn vzorců chování či jako produkt individuálního systému zvyků. Jinak řečeno, člověk je přesně takovým, jakým ho učinilo jeho prostředí. Psychoanalýza Je spojena se jménem S.Freuda (1856-1939) a lze ji chápat ve dvojím smyslu: jako specifický diagnostický a terapeutický postup; jako ucelenou koncepci (teorii) o duševním dění a osobnosti. Vznik psychoanalýzy Psychoanalýza vzniká na přelomu 19. a 20. století jako přirozená reakce na neschopnost tehdejší akademické psychologie přejít od vědecký abstrakcí ke konkrétnímu živému člověku. Vídeňský lékař S.Freud založil svoji kariéru na postřehu, který dnes zní všedně. Duševní život člověka, jeho prožívání i chování souvisí s jeho situací ve společnosti, zejména s mezilidskými vztahy. Dlouhotrvající neřešené konflikty v rodině, které jedinec prožívá v raném dětství, mohou narušovat zdravý duševní vývoj v dospělosti. Vnitřní duševní dění je značně dynamické a silné prožitky jsou vždy doprovázeny psychickou energií. Nedojde-li k jejímu přirozenému uvolnění, mohou vznikat různé, zdánlivě nesrozumitelné duševní projevy. Základní názory a teze Psychoanalýza, nazývaná též hlubinná psychologie, vzniká původně jako léčebná praxe (psychoterapie). Z ní se postupně vyvíjí ucelená a na svou dobu převratná teorie struktury a dynamiky duševního života člověka. Duševní dění se odvíjí jako střetávání dvou principů. První je princip slasti, který je dán v podobě jeho pudového základu tzv. libida. Použití pojmu libida prošlo paralelně s rozvojem psychoanalytické teorie určitými modifikacemi směrem k vzdalujícím se od jeho původního sexuální významu. V širokém smyslu slova vyjadřuje princip slasti jako přirozenou tendenci člověka uspokojovat své vrozené potřeby, a tak dosahovat příjemného prožitku. Proti principu slasti působí princip reality, který je souhrnným označením pro všechny sociální tlaky, pravidla a normy, jež omezují možnosti nasycení libida a předepisují člověku způsoby uspokojování pudů. Adlerova individuální psychologie A.Adler (1870-1937) vyměnil sexuální pud za potřebu moci. Zdůrazňuje, že člověk se permanentně snaží prosadit, získat úspěch, zaujmout určité postavení. V průběhu svého usilování často nutně a přirozeně zažívá pocity vlastní neschopnosti, nízké sebedůvěry atd. Adler nazval takové prožitky vlastní nekompetence výrazem komplexy méněcennosti a studuje způsoby, jakými člověk komplexy méněcennosti překonává. Adler objasnil zejména mechanismus kompenzace, který se projevuje jako úporná touha, snaha prosadit se a vyniknout náhradně v jiné, zastupující oblasti. Jungova hlubinná analytická psychologie
C.G.Jung (1875-1961) revidoval Freudovo pojetí libida. Ve své teorii dokazuje, že lidé touží po uspokojování různých potřeb, redukce na sexuální pud je nereálná. Úzkost a ztráta smyslu a dezorientace moderního člověka mají rozmanité příčiny. Ústředním tématem Jungových prací se stává hledání ztracené duše člověka, jakési věčné a univerzální psychické přirozenosti, kterou moderní člověk ztratil. Toto hledání přivedlo Junga, obdobně jako předtím Freuda, k pojmu nevědomí. Zatímco Freud pracoval s individuálním nevědomím, které se sytí potlačovanými obsahy v průběhu individuálního života, Jung výrazně rozšiřuje Freudovu představu tím, že zavádí tzv. kolektivní nevědomí. Kolektivní nevědomí ukrývá archaické zkušenosti celého lidského rodu, zajišťuje fylogenetickou kontinuitu a je zdrojem hlubinné lidské duše, kterou člověk civilizačním procesem ztrácí. Existenci kolektivního nevědomí, dokazoval Jung např. rozborem dětských snů. Ukazuje, že čtyřleté dítě sní takové snové představy, které v žádném případě nepocházejí z jeho individuální zkušenosti. Výkladové schéma Nosnými a klíčovými zásadami psychoanalytického výkladu jsou: nevědomí a nevědomé procesy, související zejména se zvládáním problémů, které člověk zažívá v kontaktu s druhými; konflikty naprogramované přirozeným vývojem i spontánně vznikající v důsledku různého uspořádání sociálních situací; vysvětlování přítomného chování a prožívání individuální minulosti jedince zejména rozborem jeho vývoje v dětství; důraz na vrozené pudové vlastnosti osobnosti (sex, později obecně chápaná pudová slast a pudová tendence ubližování a ničení) Podle psychoanalýzy je i kriminální činnost v dospělosti zaseta již v dětství. Dlouhodobé neřešené konflikty mezi rodiči, ztráta nejbližších rodinných příslušníků, konstituční vady a abnormity rozpoznané v dětství představují pro psychoanalýzu velká rizika, která se v dospělosti mohou projevit buď ve formě kriminálního jednání, či v podobě závažných duševních onemocnění. Kognitivní psychologie Kognitivní psychologie jako relativně mladý psychologický směr vzniká v šedesátých letech 20.století v USA. Průvodním znakem teorie je zde akcentace významu a role poznávacích procesů, a to jak obecně ve vztahu k psychice vůbec, tak konkrétně s ohledem na dílčí řešené otázky (např. motivace, vývoj osobnosti). Na rozdíl od behavioristů akceptují kognitivní psychologové existenci nepozorovatelných vnitřních procesů i struktur uvnitř organismu. Běžně si vytváříme i na základě neúplných a neověřených informací zcela konkrétní představy a hypotézy o situaci. Naše očekávání (expektace, anticipace) a fantazie představují prvky či obsahy duševního dění, které regulují chování jedince. Kognitivisté se opírají o teorii informace a matematické modelování psychických jevů. Snaha využít pro modelování lidské psychiky analogii s počítačem proslavila kognitivní psychologii v široké veřejnosti a vynesla jí mnoho obdivu, ale i silnou kritiku. Premisa o principiální porovnatelnosti počítače a duševních jevů člověka je dodnes přijímána přinejmenším rozpačitě. Počítačová metafora je jedním z nejvýraznějších důvodů pro odmítání kognitivního přístupu.
Výkladové schéma Výkladové schéma je založeno na pojetí člověka jako rozumem (poznáváním) nadané a regulované bytosti. Tato pozice je protipólem iracionální živočišné povahy člověka v podání psychoanalýzy. Současně překračuje behavioristickou analogii člověka se zvířetem a staví se proti behavioristickému odmítán specificky lidských stránek psychiky. Pro kognitivisty je jednání člověka výslednicí informační interakce jedince s prostředím. Poznávání probíhá jako příjem a zpracování informace. V rámci zpracovávání se prosazují různé poznané i dosud nepoznané interpretační pochody, ve kterých jsou situačním podnětům přisuzovány určité individuální významy. Připsáním významu vzniká subjektivní obraz o situaci (mapa, plán atd.), který řídí další jednání. Pro popsání individuální osobnosti jsou důležité tzv. kognitivní struktury chápané jako osobní konstrukce, které způsobují připisování osobního významu vnímaným informacím. Kognitivní konstrukce si lze jednoduchým způsobem představit jako jedinečný soubor pravidel pro subjektivní posuzování informací a jejich zpracování. Poznáme-li taková pravidla myšlení, můžeme s určitou pravděpodobností předvídat výsledné jednání. Pro kognitivisty je každé konkrétní chování výsledkem poznatelné či rekonstruovatelné volby jedince. V zásadě člověk vždy volí z několika možných alternativ jednání, které lze pro danou situaci použít. Humanistická psychologie Vzniká v USA v polovině padesátých let tohoto století. Je podnícena protestem proti ostatním psychologickým směrům, které přehlížejí pestrost a bohatství duševního života člověka a degradují lidskou psychiku na uspokojování pudů či řetězce osvojených reakcí. Anglický psycholog J.Cohen vydává v roce 1957 knihu s názvem Humanistic Psychology. V německém překladu vychází pod výmluvným titulem Psychologicky pojatá psychologie. Mylný je předpoklad, že lidský jedinec směřuje k psychické homeostáze, modelované jako rovnovážný stav s uspokojenými potřebami a bez vnitřního napětí. Naopak k lidské podstatě bytostně patří permanentní touha po sebeuskutečňování a sebenaplnění. Člověk hledá a naplňuje smysl své individuální existence v interakci s druhými. Ve svém celku tvoří humanistická psychologie spíše volně sdružený názorový proud bez pregnantního sjednocujícího programu. Společným jmenovatelem všech těchto pokusů je humanismus ve smyslu určitého etického konceptu, který je často konkretizován pouze vágními formulacemi všeobecně známých imperativů jako např. motivace vědce pomáhat lidem. Výkladové schéma Mezi klíčové pojmy patří potřeby, hodnoty, volba a seberealizace. Ve většině případů však humanistická psychologie nevypracovala pro své klíčové pojmy přesné definice, jak by tomu u centrálních pojmů mělo být. K relativně nejpropracovanějším snad patří hierarchická teorie potřeb od Maslowa.
Mysticky založené směry v psychologii K mysticky založeným přístupům s úzkou a současně polemickou vazbou na vědeckou psychologii patří především psychotronika, parapsychologie, hnutí New Age, ale i nauky a psychotechniky různých sekt (např. scientologie a její dianetika, tj. učení o stavbě a fungování lidské mysli). 1.4 PSYCHOLOGIE A PRAXE Využívání poznatků psychologie umožňuje nalézat optimální, rychlá, účinná řešení v různých oblastech praxe, všude tam, kde jde o problémy spjaté s chováním a prožíváním. 1. Psychologické poradenství 2. Psychologie využívaná v klinické praxi 3. Psychologické proškolování a výcvik Využívání psychologických poznatků nepsychology 2. kapitola Policejní psychologie 2.1 POLICEJNÍ PSYCHOLOGIE, KRIMINÁLNÍ PSYCHOLOGIE A FORENZNÍ PSYCHOLOGIE Výrazem policejní psychologie se rozumí uplatňování psychologických přístupů, hledisek a poznatků v policejní a bezpečnostní branži. Policejní psychologie se zajímá o chování a prožívání lidí v situacích, v nichž jde o zajišťování zákonnosti, veřejného pořádku a bezpečnosti. Látku policejní psychologie lze rozčlenit do dvou okruhů: 1. Okruh převzatých poznatků. Policejní psychologie přebírá teorie, modely a poznatky z jiných psychologických disciplín a aplikuje je na policejní terén. 2. Okruh původních poznatků. Původní poznatky jsou výsledkem vlastních výzkumných aktivit. 2.2 PROFESE POLICEJNÍHO PSYCHOLOGA Počátky působení policejních psychologů
První kontakty mezi policií a psychologií se datují do dvacátých let. Hlavní okolnost, která podnítila systematický vstup psychologů do resortu určeného k zajišťování bezpečnosti, byl výběr vhodných uchazečů o policejní povolání. Policejní psychologie v současnosti 2.3 PSYCHOLOGIE V POLICEJNÍ PRAXI Oblast personalistiky Rámcový přehled odborných služeb policejních psychologů na úseku personalistiky: vstupní psychologické vyšetření (posuzování psychické způsobilosti zájemců o vstup do policie); poradenství a psychologická podpora v konfliktních a krizových (stresových) situacích (např. při použití střelné zbraně); výstupní psychologický rozhovor; speciální psychologická péče u exponovaných policejních pozic. Oblast vzdělávání a výcviku policistů Rámcový přehled uplatnění psychologie na úseku policejního školství: vzdělávání policistů (psychologie jako studijní předmět na policejních školách); výcvik policistů (krátkodobé programy zdokonalování sociálněpsychologických dovedností). Oblast specializovaných odborných pozic vyjednavači-parlamentáři psychologické profilování grafologie prevence kriminality jednorázová posttraumatická protistresová sezení ČÁST II. VÝKLADOVÉ OKRUHY POLICEJNÍ PSYCHOLOGIE 3.kapitola Osobnost
3.1 POJEM A PRAKTICKÝ VÝZNAM Osobnost je dnes centrálním psychologickým tématem, a to nejen v teoretických disciplínách. Téměř v každé z aplikací nalezneme témata zabývající se osobností např. učitele, manažera, sportovce, svědka a pachatele nebo oběti. Osobností rozumíme individuální celek chování a prožívání a současně jedinečné uspořádání (integraci) psychických procesů, stavů a vlastností. Pojmem osobnost zdůrazňujeme tedy celostní, integrativní, povahu duševního dění. Druhým podstatným znakem je jedinečnost. Osobnost člověka je vždy jedinečná. Z pohledu psychologie nemohou existovat dva lidé s identickou osobností. Osobností rozumíme relativně trvalé uspořádání biologických, psychologických a sociálních charakteristik do jedinečného celku duševního dění. Zkoumáme-li osobnost určitého člověka, odpovídáme na otázku, jakým je. Zjišťujeme, co je pro něho po duševní stránce typické, čím se podobá ostatním a v čem je odlišný. Snažíme se zjistit, co umí, o co a jakým způsobem, usiluje. Psychologie osobnosti člení složitou problematiku osobnosti do čtyř základních okruhů. Jsou to popis, výklad, predikace a ovlivňování osobnosti. Vyjmenované okruhy si lze zároveň představit jako na sebe navazující kroky na cestě k prozkoumání osobnosti. Popis osobnosti Zjednodušeně můžeme popis osobnosti vymezit jako hledání základních prvků (vlastností, rysů), které vytvářejí ve svém souhrnu a individuálních kombinací osobnost konkrétního člověka. Výklad osobnosti Psychologický výklad osobnosti se zabývá získáváním poznatků o vzniku, utváření a fungování její struktury. V psychologii se přirozeným vývojem ustálily dvě základní otázky výkladu osobnosti: dynamika osobnosti, vývoj osobnosti. Dynamika osobnosti studuje různé způsoby chování a prožívání člověka, které vznikají jako produkt vzájemného působení osobnosti a prostředí. Dynamikou osobnosti se rozumí motivační děje, chování a prožívání zátěžových situací, řešení konfliktů apod. Pod označení vývoj osobnosti je zahrnováno zkoumání zákonitostí vzniku a utváření struktury osobnosti. Kapitoly o vývoji osobnosti vysvětlují, jakým způsobem se podepisuje prostředí a dědičnost na vzniku struktury osobnosti jako celku nebo jejích jednotlivých složek (tj. mechanismy utváření osobnosti). Poznání osobnosti jednotlivce umožňuje: 1. Porozumět jeho dosavadní životní cestě a pochopit chování projevovaný v různých situacích v minulosti a současně predikovat pravděpodobný další vývoj osobnosti. 2. Ovlivňovat či modifikovat chování a prožívání. Poznáme-li osobnost konkrétního člověka, můžeme vymezit ty složky, které se jeví jako problémové, a navrhnout adresné postupy pro eventuální korekci.
3.2 STRUKTURA OSOBNOSTI Strukturou osobnosti se rozumí relativně stálé charakteristiky osobnosti, které jsou dispoziční povahy. Struktura osobnosti tvoří individuální základ pro chování a prožívání, které se v závislosti na situaci aktualizuje. Angličan Eysenck za základní strukturální složky osobnosti považuje inteligenci, temperament, charakter a stavbu těla. Psychoanalýza předpokládá tři základní složky osobnosti id, ego a superego. Id je složkou pudovou, je to silně biologicky podmíněná komponenta osobnosti. Ego je psychickou komponentou, kde se uložily získané zkušenosti a racionální, rozumné, účelové soudy a postoje. Superego reprezentuje vrstvu osobní morálky, zvnitřnělé morální imperativy společnosti, nejvíce se mu blíží pojem svědomí. Obecně se uplatňují dva základní přístupy ke struktuře osobnosti: statistický, založený na možnosti postihovat diferenciované složky metricky; klinický, který usiluje o co nejpřiléhavější popis osobnosti jednotlivce a neomezuje se přitom na kvantitativní zachycování rozdílů mezi lidmi. Statistický přístup Rozčleňuje osobnost na následující složky: Schopnosti jsou psychické vlastnosti, které podmiňují možnost osvojit si určité činnosti. Představují psychické předpoklady pro činnosti. Příkladem schopností je prostorová představivost, mechanická paměť, hudební sluch apod. Schopnost se projevuje tím, že se člověk snadno naučí různé činnosti a perfektně je realizuje. V psychologii jsou schopnosti dále tříděny do určitých skupin či druhů. Nejznámějším druhem jsou obecné rozumové schopnosti, tj. inteligence. Zvláštní a důležitým druhem schopností je tvořivost (kreativita). V poslední době se často hovoří o tzv. sociální inteligenci. Tento pojem označuje soubor předpokladů pro efektivní jednání s lidmi. Patří sem schopnost vcítění se do prožívání druhých (tzv. empatie), schopnost komunikovat, tj. jasně a srozumitelně vyjadřovat své záměry, apod. Rysy osobnosti. Tento psychologický termín odpovídá hovorovému označení povahových vlastností. Jde o vlastnosti jako družnost, panovačnost, prchlivost, loajalita apod. Rysy si lze představit jako vnitřní osobnostní dispozice, které se projevují v chování člověka. Lze je odpozorovat z reakcí jedince, protože jsou pro něj příznačné. Zpravidla ho charakterizují v průběhu celého života, i když se jejich síla (intenzita) může s věkem měnit. Při odborné posuzování osobnosti se psycholog často vyjadřuje k následujícím rysům: - introverze extraverze; - stabilita labilita; - dominance submise; - afiliace hostilita; - sebedůvěra sebepodceňování; - sebeovládání nedostatek sebeovládání. Temperament představuje soustavu vlastností, které se projevují způsobem reagování člověka v různých situacích. Temperament je patrný zejména v způsobu vzniku a průběhu citových reakcí a ze síly jejich výrazu. Temperamentové charakteristiky lze odečíst ze živosti mimiky, síly gestikulace, střídání emocí apod. Temperamentové vlastnosti jsou determinovány biologickými faktory. Dnes se spojují temperamentové vlastnosti s uzpůsobením centrálního nervového systému a neurohormonální regulací.
Biologická podmíněnost temperamentu současně znamená, že patří k vrozené výbavě člověka. Změny v temperamentových projevech jedince v průběhu jeho života bývají častěji než vlastní změnou vysvětlovány jako překrývání nebo maskování temperamentových přirozených vlastností nacvičenými způsoby reagování. Charakter je v psychologii pojímán jako soubor vztahových vlastností, které mají morální kolorit. Projevuje se v situacích, kdy jedinec vyjadřuje svůj vztah k důležitým okolnostem. Osobnostní rysy a charakterové vlastnosti jsou podmíněny především sociálně, to znamená, že vznikají v průběhu individuálního života působením nejbližšího okolí i širších společenských vlivů. Protože nejsou biologicky podmíněné, jsou spíše přístupné změnám a ve srovnání s temperamentem u nich shledáváme vyšší míru ovlivnitelnosti. Klinický (individuální) přístup Klade důraz na vystižení individuality daného jedince. Usiluje o postižení těch charakteristik osobnosti, které podmiňují výsledné chování. Názory na základní složky, jejichž prostřednictvím lze popsat osobnost jedince, se různí. Koncepce psychologa Mischela: Schopnosti. Jejich pojetí je analogické jako u statistického přístupu. jde o inteligenci, schopnost sebeprosazování, schopnost koncentrace, rychlost reakcí apod. Sebenazírání a nazírání na druhé lidi. Tyto komponenty lze odpozorovat z vnějších projevů daného jedince. Člověk s negativním nazíráním na druhé bude nedůvěřivý, málo kooperativní a neochotný pomáhat nezištně druhým. Subjektivní hodnocení osob, věcí a situací. Jde o to, které vnějším podmínky vyvolávají v jedinci sympatie, a tudíž tendenci se jim přiblížit, a naopak. Individuální očekávání. Lze je rozpoznat podle toho, zda jedinec v dané situaci spatřuje především kladné stránky a pozitivní výzvu, anebo naopak, zda zdůrazňuje spíše rizika a nevýhody. Sebekontrola a strategie chování. Někteří lidé jednají impulzivně a intuitivně, aniž by promýšleli důsledky svého chování. Jiní naopak pečlivě plánují a kontrolují své chování. Strategie chování představují zafixované způsoby vyrovnávání se s potížemi, způsoby navazování kontaktů, ovlivňování druhých apod. BASIC ID Jde o specifický model osobnosti vhodný zejména pro forenzní diagnostiku. Autorem této koncepce je americký psycholog R.S.Lazarus. Lazarus dospěl k závěru, že obecný statistický přístup je často nepostačující, když jde o to posoudit osobnost pachatele (stupeň jeho narušení) anebo přesně vymezit rozsah a hloubku psychického poškození oběti. Lazarus navrhl model sedmi úrovní nebo komponent osobnosti, které ve svém souhrnu umožňují velmi výstižný popis jedince právě pro účely forenzní diagnostiky a terapie (postupů zvolených k nápravě pachatele). Výraz BASIC ID je složen ze začátečních písmen sedmi úrovní či modalit osobnosti a může být přeložen jako základní identita jedince: 1. Behaviors viditelné chování (vystupování, projevy, návyky, gestikulace, problémové chování ). 2. Affective Processes afektivní procesy (tj. city, emoce, nálady).
3. Sensations smysly (tj. smyslové vjemy a tělové pocity jako napětí, podráždění, červenání, třes, pocení, svědění ). 4. Images imaginace (sny, představy o vlastním chování, fantazie, vnitřní obrazy ). 5. Cognitions kognice (myšlenky, mínění, názory, hodnotové představy, iracionální myšlenky, očekávání). 6. Interpersonal Relations mezilidské vztahy (důležité osoby v životě, problémy ve vztazích s druhými lidmi ). 7. Drugs biologická hlediska a funkce (zdravotní stav, výživa, osobní hygiena, drogy ). 3.3 ZDROJE INDIVIDUÁLNÍCH ROZDÍLŮ Při narození člověka je jeho individuální odlišnost téměř nepatrná. Teprve s pokračujícím vývojem se utváří jedinečný způsob integrace duševního života, formuje se osobnost. Osobnost je pojem svou podstatou vývojový. Současně s relativní stálostí osobnosti předpokládáme proto v čase probíhající, zpravidla nevratné změny. Všeobecně se uznává, že o výsledné podobě osobnosti rozhodují dvě třídy vlivů: 1. vnitřní výbava, 2. vnější podmínky individuálního života. K vnitřní výbavě náleží dědičné a vrozené faktory. Ty ve svém souhrnu tvoří biologickou určenost osobnosti. Vnější podmínky jsou reprezentovány vlivy sociálního okolí. V tomto smyslu se hovoří o tzv. sociální určenosti. Orientační výčet základních psychologických momentů ovlivňujících vývoj osobnosti člověka: Společnost ve smyslu sociálního makroprostředí. Sociální a kulturní normy, vzory a ideály všeobecně přijímané v určité době ovlivňují osobnost jako celek i její jednotlivé složky. Kultura. Jedinec si osvojuje různé způsoby chování, zvyklosti, postoje, náboženské názory a postupy myšlení v závislosti na kulturní oblasti, ve které vyrůstá. Příslušnost k sociální vrstvě. Četné výzkumy západní psychologie se zabývají fenoménem příslušnosti k určité sociální vrstvě. Ukazují, že nižší sociální vrstvy jsou v průměru méně zainteresované na vyšších stupních vzdělání, jsou méně zaměřené na výkon, spíše tendují k tomu řešit problémové situace fyzickou agresí a nemají vypěstovány některé sociální dovednosti, které jsou jinak samozřejmé. Styl výchovy. Výchova v rodině a ve škole je jedním z rozhodujících činitelů utváření osobnosti. Výchovou se formují nejen schopnosti, ale i ostatní složky osobnosti, především charakter. V návaznosti na biologickou a sociální určenost ve vývoji osobnosti se používají v psychologii dva termíny: zrání a učení: Zráním se označují vývojové změny podmíněné převážně biologickými vnitřními činiteli, které se odehrávají do značné míry nezávisle na působení vnějších vlivů. Například v raném dětství nelze naučit dítě mnoha činnostem, pro které není ještě zralé. Učením se označují vývojové změny, které jsou výsledkem interakce jedince s prostředím. Učení je zde chápáno v širokém smyslu jako jakékoli získávání nové zkušenosti, která modifikuje chování a prožívání. Pro sociálně podmíněný vývoj osobnosti se používá rovněž termínu socializace.
Dědičnost a prostředí Problematiku procesů zrání a učení lze formulovat také jako otázku dědičnosti a prostředí. Vymezení míry vlivu těchto dvou komplexů na výslednou podobu osobnosti má závažné praktické důsledky, neboť to, co je dědičné, je hůře měnitelné než to, co je produktem vlivů prostředí. Dosavadní genetická zkoumání vnesla do problémů dědičnost-prostředí následující poznání: 1. Nebylo prokázáno žádné přímé dědění konkrétních vlastností a způsobů chování. Jedinec se nerodí s dopředu naprogramovanou inteligencí, dominancí, neurotičností apod. 2. Teprve v interakci s vlivy prostředí vyúsťuje genetická výbava do konkrétních znaků. Geny určují spíše rozpětí možného projevu daného znaku či charakteristiky, zatímco vlivy prostředí rozhodují o jeho konkrétní intenzitě. Problematikou psychického vývoje se speciálně zabývá vývojová psychologie. Protože zkoumá obecné zákonitosti individuálního vývoje člověka, tj. ontogenezí, bývá též nazývána ontogenetickou psychologií. 3.4 POZNÁVÁNÍ OSOBNOSTI Prověřuje vztah mezi realitou a její psychologickou reflexí. Popíšeme-li pomocí vlastností osobnost určitého člověka, umožní nám to předpovědět v nějaké míře jeho chování a prožitky v různých situacích. Psychologie chápe chování jako výsledek (funkci) osobnosti a situace. Tento důležitý poznatek můžeme vyjádřit pomocí schématu CH=f(O,S). Odborné posuzování osobnosti Psychodiagnostika je disciplínou, která se zabývá problémem, jak co nejlépe poznat a posoudit osobnost konkrétního jedince. Členění psychodiagnostických metod Psychodiagnostické metody člením na: 1. testové, 2. netestové, klinické. Testové postupy musí splňovat závazná pravidla pro autorizované metody. Předchází jim náročná výzkumná práce, ve které se ověřuje platnost (validita) a spolehlivost (reliabilita) testu. Testové psychodiagnostické metody se dále diferencují do tří skupin: objektivní testové metody, subjektivní testové metody, projektivní testové metody.
Objektivní zkoušky jsou orientovány na výkon. Od vyšetřované osoby se vyžaduje provedení uložené činnosti a posuzuje se (měří se) dosažený výsledek, tj. výkon. Typickým zástupcem objektivních testů jsou zkoušky inteligence. Subjektivní testy jsou založeny na výpovědi jedince o sobě samém (tzv. selfreport). Subjektivní testy jsou tedy nástrojem pro získávání subjektivní výpovědi. Vyšetřovaný vyjadřuje svůj subjektivní individuální vztah k tvrzením a skutečnostem uváděným v testu. Klasickým zástupcem subjektivních testů jsou dotazníky. Dotazníkový postup se využívá zejména pro zjišťování osobnostních vlastností, zájmů a postojů a dále k diagnostikování duševních poruch a nemocí. Projektivní testy předkládají vyšetřovanému nejasnou, nezřetelnou a málo strukturovanou podnětovou situaci, kterou je třeba subjektivně interpretovat nebo dokončit. Předpokládá se, že vyšetřovaný promítá nebo projektuje do nezřetelné situace své individuální vlastnosti, postoje, problémy apod. Projektivní se tyto postupy nazývají proto, že se opírají o mechanismus projekce. Projektivní techniky jsou bohatým a spolehlivým zdrojem informací o temperamentu, emotivitě, motivačních složkách osobnosti i o jejích komplexech. Netestové, klinické metody jsou založeny na individuálním posouzení probanda mimo testovou situaci. Nepostihují osobnost metrickým způsobem, tj. v kvantifikovaných údajích. Poskytují data kvalitativní povahy, které psycholog získává pozorováním a rozhovorem. Laické poznávání osobnosti Zdroje chybovosti při posuzování osobnosti 1. Přehlížení situačního kontextu. Nezřídka činíme podstatné závěry o osobnosti jedince na základě dílčího, epizodického projevu pozorovaného chování, aniž bychom uvažovali o síle situačního vlivu. 2. Haló efekt. Rovněž nazýván efektem prvního dojmu. První dojem jako emotivní, spontánní a mimoděčné zhodnocení osobnosti druhého mívá přetrvávající účinky. 4. kapitola Psychopatologie osobnosti 4.1 DUŠEVNÍ NORMALITA A ORIENTAČNÍ ODHAD NORMALITY V POLICEJNÍ PRAXI Posouzení normality konkrétního jedince není vždy snadnou záležitostí. Provádí je kvalifikovaní odborníci, tj. psychiatři a psychologové. Používají přitom osvědčených a všeobecně akceptovaných kritérií a hledisek (tzv. kritéria normality). Základní kritéria pro orientační posouzení normality Pro účely předběžného posouzení normality byla v policejní psychologii vypracována základní kritéria: 1. Nápadná dezintegrace osobnosti
2. Příznaky sociální závislosti či sociální obtížnosti 3. Obvyklost chování ve statistickém smyslu slova 4. Běžnost zjištěných projevů chování z hlediska příslušnosti k určité sociální skupině 5. Kontakt s realitou 1. Nápadnou dezintegrací osobnosti se rozumí výrazné zvláštnosti ve struktuře osobnosti, které se projevují situačně nepřiměřeným chováním. Z projevů jedince vyčnívá určitá svéráznost. Příkladem může být odbržděná a nezdrženlivá komunikace, jalové vysvětlování a nemístné výroky anebo neschopnost přizpůsobit své vystupování konkrétní situaci. 2. Pod pojmem sociální závislosti se míní skutečnost, zda jedinec funguje v sociálním kontextu způsobem obvyklým jeho věku. S dosažením určitého věku se stává dospělým, sociálně samostatným, je schopen se uplatnit, pracovat, navazovat trvalé vztahy atd. Problémy a poruchy v uplatnění jedince ve společnosti mohou naznačovat jeho eventuální odchýlení od normality. 3. Obvyklost chování ve statistickém smyslu slova se kryje se statistickým pojetím normality. Za normální projevy chování lze považovat způsoby, které nalézáme u většiny lidí v dané situaci. Normální je to, co je časté, běžné, a tudíž ve statistickém slova smyslu průměrné. 4. Toto hledisko doplňuje a rozvádí statistické pojetí normality. V určitých skupinách (věkových, profesních, zájmových atd.) vznikají vlastní specifické standardy chování, komunikování, vystupování atd. Při orientačním odhadu normality v policejní praxi je proto třeba přihlížet k věku a profesi posuzovaného jedince a rovněž k sociálnímu prostředí (kontextu), ve kterém se pohybuje. 5. Kontakt se realitou vypovídá o tom, jak se určitá osoba orientuje v běžných životních situacích. Duševně zdravý člověk má správný náhled na čas a místo, kde se právě pohybuje, a chová se přiměřeně dané situaci. Ztráta kontaktu s realitou se projevuje podivným, nesrozumitelným chováním. Jedinec působí dojmem zmatenosti (např. neví přesně, kde se momentálně nachází a kam chce jít) nebo celkové pomatenosti (skutečnost vnímá zkresleně, hovoří divně a chová se, jako by právě žil v jiném světě). Ztráta kontaktu s realitou signalizuje vždy narušení duševní normality a poukazuje na vážné duševní poruchy. 4.2 ZÁKLADNÍ SKUPINY DUŠEVNÍCH PORUCH Každá duševní porucha se projevuje určitými příznaky, symptomy. Podle těchto symptomů jsou duševní poruchy diagnostikovány. V současné době se používají mezinárodně platné diagnostické systémy. Na americkém kontinentu se uplatňuje Diagnostický a statistický manuál, nyní již v V. revizi (DSM-V.). Druhým klasifikačním systémem je Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN). Světová zdravotnická organizace, která je garantem MKN, vydala v roce 1992 MKN-10, která platí i u nás od roku 1993. sekcí. V současnosti je vymezeno asi 1000 duševních poruch, které jsou rozděleny do 10 základních Stručný přehled některých skupin: 1. Neurotické poruchy 2. Poruchy nálad 3. Schizofrenní poruchy 4. Poruchy osobnosti 5. Poruchy intelektu (mentální retardace a demence) 6. Poruchy vyvolané požíváním alkoholu a jiných návykových látek 7. Jiné návykové a impulzivní poruchy 8. Sebevražedná jednání
Neurotické poruchy Jedná se o funkční onemocnění psychiky, které není spojeno s organickými změnami CNS, a neohrožuje tedy podstatu osobnosti. Nejčastějšími příčinami vzniku neuróz jsou dlouhodobé, chronicky působící a neřešené psychické zátěže (konflikty) v zaměstnání a rodinném životě. K neurózám jsou predisponováni spíše temperamentoví melancholici a cholerici. Nejrozšířenější skupinou neuróz je tzv. neurastenie (dráždivá slabost), projevujíc se zpravidla nadměrnou přecitlivělostí na vnější podněty, rychlou unavitelností neúměrnou skutečně vynaložené námaze, narušenou koncentrací, neschopností uvolnit se, bolestmi hlavy, nespavostí atd. Dále bývá rozlišována neuróza úzkostná (spojená s nadměrnou a neodůvodněnou úzkostnou nejistotou nebo s úzkostnými záchvaty). Neurózu fobickou charakterizují nepřiměřené a neodůvodněné panické strachy z konkrétních situací (z otevřeného prostranství, z chůze po mostě, se shromážděných lidí, z uzavřeného prostoru, atd.). Obsedantně-kompulzivní neuróza je spojena s vtíravými představami nebo nutkavými jednáními, jimž se neurotik obtížně brání. Jejich obsahem jsou nepříjemná a ohrožující témata (obavy z nákazy, pochybnosti, zda byl dokončený úkol proveden úspěšně). Nemocní mívají nutkání k opakovanému stereotypnímu jednání. Takové rituály jsou chápány jako pokus odvrátit subjektivně pociťované nebezpečí a zajistit si tak iluzorní pocit jistoty. Depresivní neurózu charakterizuje zejména dlouhotrvající sklíčenost a smutná nálada. Maximum obtíží se vyskytuje večer na rozdíl od psychotických podob deprese, kdy se intenzivní depresivní ladění objevuje již ráno po probuzení. Disonanční (konverzní) poruchy jsou moderním výrazem pro starší označení hysterická neuróza. Typické jsou rozmanité disociace, tj. porušení integrity prožívání projevující se odloupnutím určitých silně traumatizujících zážitků z paměti či koexistování různých i protichůdných duševních pochodů, mezi kterými není žádná vazba a které se nepravidelně střídají na časové ose. Konverzí se rozumí převod psychických problémů (zatěžujícího afektu, myšlenky či přání) do tělesných příznaků, může jít o ztrátu hybnosti ruky, oslepnutí atd. Často se zde vyskytuje vysoká sugestibilita, sebelítost a primitivní chování. Při vzniku neuróz hrají značnou roli konflikty a stresy, kterými člověk ve svém životě prochází. To je také důvod, proč jsou v klasifikačních systémech do blízkosti neurotických poruch řazeny také tzv. reakce na závažný stres. Na konci 70.let byl do seznamu duševních poruch zaveden termín posttraumatické stresové poruchy, který popisuje dlouhodobé důsledky kritických situací. V této diagnóze jsou shrnuty typické poruchy a problémy postihující normální a zdravé osoby, které prožily extrémní a život ohrožující zkušenost (oběti trestných činů, oběti přírodních katastrof a válečných hrůz). Akutní reakce na stres představují pestrou paletu šokových jevů. Mohou mít rozmanité podoby, počínaje aktivním vzorci (prudké, nekontrolované a zpravidla zmatené, neúčelné chování) a konče vzorci pasivními (ustrnutí, nehybnost). Poruchy nálad a schizofrenní poruchy Psychózy (endogenní psychózy) jsou v současné době pokládány za nejvážnější poruchu psychiky, zasahující vesměs všechny složky osobnosti. Člověku trpícímu psychózou se vnější svět i jeho vlastní osoba jeví jinak než dřív, nemocný obvykle nemá náhled na chorobu. K typickým příznakům patří halucinace a bludy. V příčinách psychóz sehrává nemalou roli biologický faktor, jejich rozvinutí však významně souvisí s vlivy prostředí. Do skupiny psychóz patří především:
afektivní poruchy, poruchy nálad (dříve maniodepresivní psychóza); schizofrenie a schizofrenní poruchy (paranoia, paranoický vývoj). Afektivní poruchy představují těžké onemocnění nálad. Dřívější psychiatrie dávala přednost srozumitelnému a výstižnému pojmenování choroby a hovořila o maniodepresivní psychóze. Podstatou onemocnění je narušení normální vazby mezi emocionalitou a životní situací jednotlivce. Nálady nemocného jedince nekorespondují s realitou a jsou zvenku neovlivnitelné. Podstatou poruchy tvoří manický a (nebo) depresivní syndrom. Tyto syndromy se mohou střídat, mohou se však vyskytovat i samostatně. Podle toho rozlišujeme: depresivní epizody; manické epizody; bipolární a afektivní poruchy (střídání manických a depresivních epizod); rekurentní depresivní poruchy (tj. opakování depresivních epizod); trvalé poruchy nálady (trvají alespoň dva roky, ale jsou méně výrazné). Při depresivních epizodách je jedinec trudomyslný, ztrácí o vše zájem a není schopen běžných životních aktivit. Hluboká deprese je označována jako melancholie. Depresivní ladění ovlivňuje veškeré prožívání a chování. Nemocný má nápadně snížené sebehodnocení, vzdává se věcí, které měl dříve rád, může trpět mikromanickými bludy, vyhasínají potřeby a volní aktivita. Navenek se jeví jako apatický, zcela pasivní. Pod vlivem silné vnitřní úzkosti však může dojít k náhlé aktivaci třeba i v podobě agresivních výbuchů. Důležitých diagnostickým znakem je ranní pesimum. Pacienti se nejhůře cítí ráno. K depresi patří i negace smyslu života. Značným rizikem jsou sebevražedné myšlenky a tendence. Jinou relativně častou psychózou je schizofrenie, která většinou pomalu a plíživě vede k citovému chladnutí, k poruchám myšlení a řeči, k postupnému rozpadu osobnosti. Předpokládá se, že schizofrenici strádají v důsledku vnitřní nadhraniční aktivace. Cítí se zahlceni podněty. Zatímco normální jedinec je schopen z proudu stimulů přijímat a zpracovávat pouze osobně důležité, schizofrenik není schopen eliminovat irelevantní informace. I když pacienti vyhlížejí navenek klidně, uvnitř jsou silně aktivizováni. Základem schizofrenie je porucha myšlení (v důsledku rozpadu asociací reaguje schizofrenik na běžné podněty nestandardně a paradoxně) a jednání (časté je grimasování, manýrování, povelové automatismy atd.). Psychózy jsou závažným onemocněním, při kterém dochází ke ztrátě kontaktu s realitou. Nemocný žije v cizím světě, jeho vnímání, myšlení i cítění je poroucháno, nemá reálný náhled na své konání (vražda může být chápána jako záchrana). Psychózy jsou proto důvodem pro zbavení viny, nemocný může být na základě znaleckého zkoumání uznán nepříčetným, jestliže v době spáchání trestného činu trpěl psychotickou poruchou. Na základě přezkoumání duševního stavu může být omezena jeho způsobilost k právním úkonům. Poruchy osobnosti Porucha osobnosti je trvalý stav projevující se nepříznivými nebo nadměrně zvýrazněnými vlastnostmi osobnosti, odchylkami v oblasti citů, rozhodování i chování, které vedou k problémům ve vztahu k druhým lidem a společnosti. Jedinec se jeví jako podivínský, svérázný, s nepřizpůsobivostí až hrubě rušivým chováním. Poruchy osobnosti byly dříve označovány jako psychopatie. Blízkým pojmem je sociopatie, která označuje specifickou variantu psychopatů vyznačujících se chronickým nerespektováním morální a právních norem. Podstatné je, že poruchy osobnosti se nevztahují na intelekt; týkají se všech ostatních složek osobnosti s výjimkou intelektu.