JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Bakalářská práce Brno 2016 Anna Golubeva

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Tanečního a pohybového divadla a výchovy Taneční a pohybové divadlo a výchova-bakalařský stupeň studia v kombinovaně formě Tanec, jako prostředek pro zdravý vývoj jedince Bakalářská práce Autor práce: Anna Golubeva Vedoucí práce: doc. Mgr. Hana Halberstadt Oponent práce: MgA. Hana Litterová Brno 2016 2

Bibliografický záznam: GOLUBEVA, Anna. Tanec, jako prostredek pro zdravý vyvoj edince[dance as an Instrument for healthy development of an individual]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér Tanečního a pohybového divadla a výchovy, rok 2016, 82 s., Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Hana Halberstadt. Anotace: Práce odráží moderní (současné) názory na výuku dětí tanečnímu umění. Hovoří se zde o nutnosti studia anatomie lidského těla z hlediska správného fungování těla v klidu i v pohybu, zákonitostech fyziologie a popisuje konkrétní cvičení, použitelná v praxi a zároveň připouští nutnost dalšího studia této rozsáhlé problematiky. Annottation: My Thesis reflects modern (contemporary) opinions on how to teach children the art of dance. It speaks about the urgency of studying human anatomy from the view point of proper body function in rest and also in movement pose. Further-more about regularities of physiology and also it describes exact excercises, that can be used in practice. My thesis allows necessity to study further this extensive issue. Klíčová slova: taneční výchova, anatomie lidského těla, pohyb Keywords: dance education, human anatomy, move 3

Prohlášení Prohlašuji, že svoji diplomovou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. V Brně dne 23. května 2016... Anna Golubeva 4

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Haně Halberstadt za její odbornou pomoc, připomínky a navrhy při zpracování mé práce. Dále bych poděkovala pedagogům ateliéru za ochotu a pomoc, kterou mi poskytovali behěm celého studia. 5

PŘEDMLUVA Tanec, jako základ tanečního umění, vykazuje velký vliv na formování lidské osobnosti, protože má potenciál zlepšovat jeho fyzické zdraví a emočněvolní sféru. V současném světě se taneční umění stává jedním z nejúčinnějších faktorů při formování harmonicky rozvinuté, duševně a fyzicky dokonalé osobnosti. Systematické taneční vzdělávání a výchova napomáhá rozvoji tanečních a hudebních schopností a tím i vytříbenějšímu přijímání profesionálního umění. Tato práce je zaměřena na snahu o správnou výuku dětí tanečním pohybům, aby se tanec stal opravdu prostředkem ke zlepšování a udržení tělesného zdraví a rovněž ke zjištění efektivnějších způsobů, jak zlepšovat i samotnou techniku tance. Nesmíme zapomenout na nutnost, aby taneční pedagogové znali i základy anatomie a fyziologie. Abychom získali užitek ze cvičení uvedených v této práci, musí si každý pedagog vypracovat vlastní efektivní tréninkový program, brát v úvahu cykličnost cvičení, dobu volna, prázdnin atd. Každá taneční škola má svou koncepci výuky, tanečních technik nebo stylů, svůj rozvrh a stupeň zatěžování žaků a rovněž zaměření své činnosti, např. některá škola může být zaměřena na přípravu a účast svých žáků na festivalech a soutěžích, druhá se více věnuje práci uvnitř školy. Přesto cvičení uvedená v této práci je možno zařadit do jakéhokoli tréninkového procesu. Samozřejmě to vše závisí na osobnosti pedagoga a jeho kreativitě a rovněž na jeho odhodlání zlepšovat kvalitu provádění cvičení a správně odhadnout, proč se nedaří ten či onen taneční pohyb. Tato práce představuje pouze nástin nemalého úkolu tanečního pedagoga, protože na základě znalosti mechanismu pohybů a principů práce svalů, kostry, mohou pedagogové, kteří dbají na tyto zákonitosti vytvořit stovky nových cvičení, která jim mohou posloužit k tomu, aby pomohli svým žákům vyrovnat se s některým koordinačně složitým pohybem, či při fyzicky i koordinačně složitém prvku zařazeném v tanci, pohybovat se lehce a přirozeně. 6

Obsah PŘEDMLUVA...6 OBSAH...7 ÚVOD...9 1 ANATOMIE A FYZIOLOGIE JEDINCE...11 1.1 ANATOMIE ČLOVĚKA...11 1.1.1. Obecná stavba lidského tela...11 1.1.1.1 Povrch těla...12 1.1.1.2 Kostra...13 1.1.1.3 Tvar a stavba kostí...13 1.1.1.4 Stavba a funkce kloubů...14 1.1.2 Rozdělení kostry...15 1.1.2.1 Páteř...15 1.1.2.2 Lebka...17 1.1.2.3 Kostra horní končetiny...17 1.1.2.4 Kostra dolní končetiny...18 1.1.3 Svaly...21 1.1.3.1 Tvar a stavba svalů...21 1.1.3.2 Činnost svalů...22 1.1.4 Rozdělení svalů...23 1.1.4.1 Svaly hlavy a krku...24 1.1.4.2 Svaly hrudní...24 1.1.4.3 Svaly břišní a pánevní...25 1.1.4.4 Svaly zádové...26 1.1.4.5 Svaly horní končetiny...27 1.1.4.6 Svaly dolní končetiny...28 1.2 ZÁKLADNÍ PRINCIPY RŮSTU A ROZVOJE...31 1.2.1 Fyziologické potřeby...31 1.2.2 Růst a rozvoj děti...32 1.2.3 Obecné zákonitosti rozvoje...32 7

1.3 ZÁVĚR 1 KAPITOLY...35 2 DISPOZICE K TANCI...37 2.1 VÝZNAM DISPOZICE TANCE...37 2.2 PRINCIPY VÝBĚRU DĚTÍ PRO VÝUKU TANCE...41 2.3 ZÁVĚR 2 KAPITOLY...45 3 CVIČENÍ PRO PRAKTICKÉ POUŽITÍ...46 3.1 OBECNÉ PRINCIPY HODINY...46 3.2 CVIČENÍ PRO VYŠŠÍ EFFEKTIVITU TRÉNINKU...49 ZÁVĚR...59 OBRÁZKOVÁ PŘÍLOHA:...61 POUŽÍTÉ INFORMAČNÍ ZDROJE...77 INTERNETOVÉ ZDROJE...80 SEZNAM PŘÍLOH:...81 8

ÚVOD Tanec je jedinečná ukázka lidských fyzických schopností, vyjádřený jako nekonečná energie. Charakteristickým znakem této umělecké formy jsou půvabné pózy, inovativní choreografie a úžasné obrazy. Tanec je ztělesněním dokonalé rovnováhy, plný kontroly svalů, rytmu, rychlosti i nejrůznějších póz. Nicméně, aby tanečník byl konkurenceschopný na trhu umění, je nutné, aby jeho vzdělání bylo kvalitní již v zárodku. Školy a studia však bývají přeplněná, předepsaný plán výuky ve třídách, zkoušky a množství představení mohou mít nepříjemný dopad na práci pedagoga, který pak nemá téměř žádnou volnost pro svobodnou tvorbu a klidný průběh výuky. Toto může vést ke zhoršení kvality vzdělávání v oblasti tance. Taneční technika se dlouhá léta vyučovala téměř bez jakékoli anatomické analýzy. Tato tradice se možná jevila funkční po mnoho generací, ale dnes vzniká potřeba budovat taneční vzdělávání i na základě znalosti anatomie lidského těla. Každé cvičení má svůj specifický význam. Práce u tyče v klasickém tanci je nejen znalost jednotlivých cvičení tréninku,( plié, battement tendu atd.) ale je určena a musí být používána ke zlepšení fyzické organizace těla. Zároveň by se technická školení měla zaměřit na rozvoj svalové síly a koordinace pohybu, aby žáci byli ochráněni před zraněními. Taneční pedagog musí mít hlubokou znalost lidského těla po jeho anatomické stránce, aby mohl pochopit jak správně propracovávat různé svalové skupiny v každé z tanečních pozic. Každá kapitola je věnována konkrétnímu tématu. První kapitola je věnována základům anatomie a fyziologie, principům práce svalů, struktuře kostry. Zkoumá základní zákonitosti růstu a rozvoje organismu. Druhá kapitola je věnována pojmu taneční dispozice a podmínkám, které bychom měli splnit, abychom se mohli věnovat tanečnímu umění profesionálně. Třetí kapitola již obsahuje konkrétní cvičení, vhodná k rozvíjení pohybové kultury různých částí těla (trupu, rukou, nohou). Je zde popisován každý cvik, jaké svaly při něm pracují a k čemu je tento cvik možno používat. Navrhované 9

cviky mohou v praxi zlepšovat kvalitu taneční průpravy, ale hlavně zlepšit orientaci v mechanismech pohybů těla a tím se i zbavit některých nežádoucích návyků, např. špatného držení těla. Pro jasnou představu o množství znalostí nutných pro každého tanečního pedagoga vybírám několik kapitol z Anatomie a fyziologie jedince. 10

1 ANATOMIE A FYZIOLOGIE JEDINCE Anatomie zkoumá stavbu lidského těla. Popisuje jeho tvar, vnitřní složení a polohu jeho jednotlivých částí a tím umožňuje pochopit i jejich funkci. Ukazuje, že stavba a funkce jsou vždy nerozlučně spjaty. 1.1 ANATOMIE ČLOVĚKA 1.1.1 Obecná stavba lidského těla Lidské tělo má velmi složitou stavbu. Skládá se z velkého počtu orgánů, z nichž každý se podílí na činnosti celku jiným úkonem, a proto má i odlišné anatomické vlastnosti. Přitom se vyznačuje nejen charakteristickou stavbou a funkcí, ale i jistou neměnnou polohou v těle. Lze říci, že orgány jsou v těle rozmístěny podle určitého stavebního plánu. Pod povrchem těla, který pokrývá kůže s podkožním vazivem, přeměněným místy v silnější tukovou vrstvu, jsou všude uloženy kosti nebo svaly. Na kostru a svalstvo připadá dohromady více než polovina hmotnosti těla; kosti jako jediné tvrdé útvary v těle v podstatě určují jeho rozměry a proporce, svaly jeho celkový vzhled. Na stavbě jednotlivých částí těla se kosti a svaly podílejí různou měrou. Zatímco horní a dolní končetiny jsou zbudovány vlastně jen z nich, v oblasti hlavy, krku a trupu vytváří kostra a svalstvo pouze stěny nižné velkých dutin, v nichž jsou umístěny ostatní orgány. Největší z těchto dutin jsou uvnitř trupu a pánve - dutina hrudní, břišní a pánevní - a obsahují vnitřní orgány neboli útroby. Patří k nim orgány soustavy dýchací, zažívací, močové, pohlavní a žlázy s vnitřním vměšováním. V dutině hrudní je uloženo také srdce, ústřední orgán oběhové soustavy, jejíž periferní cesty, cévy, se rozbíhají do celého těla. Podobně jako cévy (a zpravidla společně s nimi) směrují ke všem orgánům v těle i obvodové nervy. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 11

Tyto nervy představují periferní část nervstva, jehož ústřední orgány, mozek a mícha, jsou uloženy uvnitř pevných kostěných obalů v dutině lebeční a v kanálu páteřním. 1.1.1.1 Povrch těla Povrch těla tvoří vlastně jediný a zároveň nejrozsáhlejší orgán, kůže; pokrývá jej v souvislé vrstvě (ploše asi 1,6-2,0 m 2 ) a jejím hlavním úkolem je chránit hlouběji uložené orgány před škodlivými vlivy prostředí. Svrchní část kůže, pokožka, se skládá z několika vrstev dlaždicovitě uspořádaných buněk, které se neustále obnovují tak, že zrohovatělé buňky na povrchu se odlupují a jsou nahrazovány novými z hlubších vrstev. Pod pokožkou leží škára, složená z hustě propletených vazivových vláken a prostoupena sítěmi krevních cév; ty se mohou v závislosti na okolní teplotě po zúžení či naopak rozšíření původných cév naplnit různým množstvím krve a tím přispět k zadržení nebo naopak odvodu přibytečného tepla z těla. Smyslová tělíska v této vrstvě kůže slouží zejména k přijímání hmatových podnětů a pocitů tepla či chladu. Do hloubky přechází kůže v podkožní vazivo, jímž se připojuje ke svému podkladu (kosti, chrupavce, svalu aj.). Podkožní vazivo je někde tenké a místy tak tuhé, že nedovolí skládat kůži v řasy, jinde tvoří i silnější vrstvu tuku, který zaobluje obrysy těla a uplatňuje se jako tepelný izolátor. Na určitých místech je povrch těla opatřen chlupy, vlasy, vousy apod. Jde o zrohovatělé kožní útvary, které vyrůstají ze vláštních vlasových váčků. Kvlasům a chlupům jsou připojeny mazové žlázky, jejichž výměšek, kožní maz, činí pokožku vláčnou a odolnou vůči zbobtnání ve vodě. Jiný druh kožních žlázek, žlázky potní, slouží k vyměšování potu. Protože ten se na povrchu těla ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 12

odpařuje, a tak jej ochlazuje, představuje pocení účinnou ochranu před přehřátím organismu. 1.1.1.2 Kostra Kostra tvoří základní nosnou konstrukci těla. Poskytuje tělu pevnou oporu a určuje i jeho hlavní rozměry včetně jeho výšky, chrání před poškozením životně důležité orgány a je také jakousi zásobárnou neústrojných látek (vápníku,fosforu). Zároveň vytváří soustavu pák, v nichž jsou jednotlivé kosti navzájem spojeny klouby a mohou být tahem svalů uvedeny do pohybu, což umožňuje vzájemný pohyb částí těla i těla jako celku v prostoru. Kostra tak představuje pasivní složku pohybového ústrojí člověka. 1.1.1.3 Tvar a stavba kostí Stavba všech kostí je v hlavních rysech stejná. Povrch kryje vazivová blána - okostice, jejíž cévy obstarávají výživu kosti a významně se podílejí na hojení poraněné kosti. Pod okosticí je vlastní hmota kostní; je zbudována buď z jednotlivých trámců, uspořádaných v prostorové síti - kost houbovitá (spongiózní, anebo z tenkých vrstviček, které se přikládají těsně k sobě - kost hutná (kompaktní). Kostní hmota se vyznačuje hojným obsahem minerálních látek, které jí dodávají potřebnou tvrdost, jinak jde o živou, poměrně velmi vitální tkáň se svazky zpevňujících vláken a řetízky kostních buněk. Uvnitř je kost vyplněna kostní dření. Ta má v houbovité kosti červenou barvu a je orgánem ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 13

krvetvorby, kdežto v dutinách dlouhých kostí pod pláštěm kosti hutné (ve střední části kosti) je přeměněna v tuk a tvoří nažloutlý morek. Kost je po celý život v ustavičné přestavbě; některé trámce se odbourávají, jiné mohutní nebo se budují nové. Tím si kost stále udržuje potřebnou odolnost vůči tlaku a tahu, jemuž je v těle vystavena. Pevnost a pružnost kosti má ovšem své meze. Účinkem nepřiměřeně velkých sil, zejména působí-li kolmo na osu kosti, může vzniknout zlomenina (fraktura) kosti. 1.1.1.4 Stavba a funkce kloubů Kosti se v těle spojují dvěma způsoby: buď jsou spolu srostlé, většinou pomocí vaziva (švy na lebce) či chrupavky (spona stydká), anebo klouby, ve kterých se navzájem pouze dotýkají. V kloubu se zpravidla spojují dvě kosti (může jich však být i několik). Jejich styčné plochy jsou povlečeny chrupavkou a obvykle mají odpovídající tvar, takže do sebe přesně zapadají. Pokud tomu tak není, vyrovnávají rozdíl vsunuté chrupavčité destičky (například menisky v kloubu kolenním). Kloub je ze všech stran uzavřen vazivovým pouzdrem, které bývá zesíleno kloubními vazy. Uvnitř je vzduchoprázdný prostor, kloubní dutina, do níž vyměšuje pouzdro kloubní maz, ten snižuje tření styčných ploch a současně zvyšuje jeich přilnavost. Pro správnou funkci kloubu je důležitá kloubní tekutina i samostatné pouzdro a kloubní vazy, největší význam však mají okolní svaly, které zpevňují klouby svým napětím. Při násilném nebo neočekávaném pohybu nedokážou ovšem ani vazy a svaly zabránit oddálení skloubených kostí; může jít o dočasné oddálení, podvrtnutí (distorzi) nebo i o trvalé vykloubení (luxaci), jejich průvodním znakem je vždy poškození pouzdra s výronem krve do okolí kloubu. Směr a rozsah pohybu v kloubu závisí na tvaru styčných ploch. Jestliže jsou rovné, je v kloubu ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 14

možný pouze pohyb posuvný (například v kloubech mezi obratli), jsou-li však zakřivené, umožňují pohyb otáčivý, tj. kolem určité osy. Podle tvaru styčných ploch a podle počtu pohybových os rozlišujeme tři základní typy kloubů: jednoosé klouby válcové nebo kladkové, které připouštějí pouze ohnutí a natažení (například klouby mezi články prstů), dále dvouosé klouby vejčité, ve kterých jsou navíc možné i pohyby do stran (napřiklad klouby v zápěstí nebo mezi lebkou a prvním krčním obratlem) a konečně trojosé klouby kulovité, které umožňují pohyby všemi směry, tj. kolem všech tří hlavních os: dopředu a dozadu, od těla a k tělu i rotaci (otáčení) kolem svislé osy kosti dovnitř a ven (například kloub ramenní a kyčelní). Rozsah pohybu je přitom obecně tím větší, čím větší je rozdíl mezi plochou hlavice a jamky; proto jsou v kloubu ramenním s mělkou jamkou možné pohyby v daleko větším rozsahu než v kloubu kyčelním, kde hlavice zapadá do hluboké jamky. 1.1.2 Rozdělení kostry Kostru lze tedy definovat jako souhrn všech kostí v těle, spojených vazy, chrupavkami a klouby v jeden celek. Dělí se na kostru osovou, k níž patří páteř, kostra hrudníku a lebka, a na kostru horních a dolních končetin; kostra každé končetiny je dále rozčleněna na oddíl, jímž se připojuje k trupu, tzv. pletenec a na kostru volné části končetiny. 1.1.2.1 Páteř Páteř tvoří pevnou a přitom pohyblivou osu těla. Je umístěna na zadní straně těla a sestavena z řady prstencových kostí, obratlů. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 15

V horní části páteře (asi 3/4 její délky) jsou obratle volné, pohyblivě spojené. Je to celkem 7 obratlů krčních, z nichž první dva, nosič (atlas) a čepovec, obstarávají spojení s lebkou, dále 12 obratlů hrudních, ke kterým se po stranách připojují žebra, a 5 obratlů bederních. Úměrně se stoupajícím zatížením jim ve směru shora dolů přibývá na velikosti. V dolním úseku páteře, kam se přenáší hmotnost celé horní poloviny těla na pánev,jsou obratle srostlé v celistvé kosti; je to masivní kost křížová, spojená kloubně s kostí kyčelní, a zakrnělý koncový oddíl páteře, kostrč. Každý obratel má dvě základní části. Přední část, tělo, se podobá nízkému válci a je vlastní nosnou částí obratle. Užší část zadní, oblouk, má uprostřed otvor a po obvodu výběžky; nazad vyčnívá výběžek tmavý (trn obratle), do stran dva výběžky příčné a nahoru i dolů vždy ve dvojici výběžky kloubní. Ty jsou v kontaktu se stejnými výběžky předchozího i následujícího obratle a vytvářejí tak drobné meziobratlové klouby. Sestavením obratlů na sebe vzniká uvnitř páteře souvislý kanál páteřní, v němž je uložena mícha, a vždy mezi dvěma obratli pár meziobratlových otvorů pro míšní nervy. Obratle jsou vzájemně spojeny chrupavčitými ploténkami a četnými vazy. Meziobratlové ploténky tvoří pružné vložky mezi těly obratlů, tlumí nárazy na páteř a podstatně přispívají k její pohyblivosti. Páteř je jako celek esovitě zakřivena, a to v předozadním směru: krční oddíl je prohnut dopředu-lordóza krční, hrudní dozadu-kyfóza hrudní a bederní opět dopředu-lordóza bederní. Toto zakřivení má velký význam pro stabilitu páteře (bezprostředně souvisí se vzpřímeným držením těla) ale udržováno vyváženou souhrou svalů na přední a zadní straně trupu a pánve; její narušení mívá za následek vadné držení těla, například kulatá záda. Závažnou odchylku představuje vybočení páteře do strany (tzv. skolióza). Přestože mezi jednotlivými obratli dochází jen k nepříliš velkým pohybům, celkové pohyby páteře, které jsou vlastně součtem těchto pohybů dílčích, dosahují ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 16

poměrně značného rozsahu. Umožňují jak záklon a předklon trupu, tak i jeho úklony do stran a otáčení kolem svislé osy. 1.1.2.2 Lebka Lebka tvoří kostěný podklad hlavy. Je sestavena z většího počtu kostí a dělí se na část mozkovou a obličejovou. Kosti mozkové části - kost týlní, klínová, dvě kosti spánkové, kost čelní, čichová a dvě kosti temenní - obklopují dutinu lebeční, v níž je uložen mozek. Kosti obličejové části lebky - dvě horní čelisti, kosti lícní, patrové, nepárová dolní čelist a další drobné kůstky - tvoří podklad obličeje a ohraničují dutinu ústní, nosní a dutiny očnicové. Spojení lebky s páteří obstarávají složitě upravené klouby mezi kostí týlní a dvěma prvními obratli krčními. Horní oddíl tohoto spojení tvoří vejčitý kloub mezi kostí týlní a nosičem, který umožňuje předklon, záklon a úklony hlavy, dolní oddíl klouby mezi nosičem a čepovcem, v nichž dochází k otáčení hlavy. 1.1.2.3 Kostra horní končetiny Kosti ramenního pletence, klíček a lopatka, jsou přiloženy k horní části kostry hrudníku. Vpředu uložený klíček je podlouhlá, lehce prohnutá kost, kterou lze v celém rozsahu nahmatat pod kůží. Její rozšířený vnitřní konec zapadá do jamky na kosti hrudní, zevní konec je oploštělý a je pevně připojen k lopatce. K osové kostře je lopatka přidržována pouze svaly, takže jediné kloubní spojení horní končetiny s trupem tvoří kloub mezi klíčkem a kostí hrudní, umožňující pohyby ramene, a to nahoru, dolů, dopředu a dozadu. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 17

Nejdelší kostí horní končetiny je kost pažní. Na horním konci má kulovitou hlavici, která spolu s mělkou jamkou na zevním úhlu lopatky tvoří nejpohyblivější kloub v těle, kloub ramenní. Jako typický kulovitý kloub umožňuje pohyby kolem všech tří hlavních os: predpažení a zapažení upažení a připažení i rotaci paže dovnitř a ven. Rozah těchto pohybů, sám o sobě už značný, je ještě zvětšován souhybem ramenního pletence. Střední část kosti pažní, její tělo, je štíhlé, dolní konec se však opět rozšiřuje; vytváří kulovitou hlavičku a kladku, dvě styčné plochy pro spojení s kostmi předloktí. Kostra předloktí se skládá ze dvou kostí. Na vnitřní, tj. malíkové straně leží kost loketní, jejíž hákovitý výběžek je zaklesnut za kladku kosti pažní: Na zevní, palcové straně probíhá kost vřetenní, navazující na hlavičku kosti pažní. Tímto spojením obou předloketních kostí s kostí pažní vzniká kloub loketní, v němž se jako základní pohyb uskutečňuje ohýbání a natahování předloktí. Vřetenní a loketní kost se však mohou i otáčet jedna kolem druhé ve smyslu vnitřní a vnější rotace; ruka se přitom vytáčí buď hřbetem nebo dlaní dopředu. Kostěný podklad ruky tvoří krátké, hranaté kůstky zápěstní, které jsou srovnány do dvou řad, dále podlouhlé kosti záprstní a konečně jednotlivé články prstů; všechny jsou spojeny klouby s četnými vazy. Pohyb ruky vůči předloktí umožňují dva složité klouby zápěstní, z nichž horní je vytvořen mezi kostí vřetenní a první řadou zápěstních kůstek a druhý mezi první a druhou řadou těchto kůstek. Kromě ohnutí a natažení ruky, tj. směrem do dlaně a do hřbetu ruky, dovolují i pohyby do stran. 1.1.2.4 Kostra dolní končetiny Dolní končetina nese hmotnost celého těla, její kostra musí být v prvé řadě pevná. Tomu odpovídá jak její spojení s osovým skeletem, tak i její stavba. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 18

Pletenec dolní končetiny tvoří kost pánevní. Má dosti složitý tvar, neboť vzniká vlastně srůstem tří kostí, kosti kyčelní, stydké a sedací. V místech, kde se tyto tři kosti spojují, je pánevní kost zúžena a na vnější straně má objemnou jamku pro hlavici kosti stehenní. Směrem nahoru se rozšiřuje v plochou lopatu kyčelní, jejíž hmatný okraj, kyčelní hřeben, je vpředu ukončen trnem kyčelním. Pod kloubní jamkou je v kosti pánevní velký otvor, orámovaný zepředu kostí stydkou a zezadu kostí sedací; ta vytváří vespod nápadný sedací hrbol. Obě kosti pánevní srůstají vpředu prostřednictvím chrupavčité spony stydké, vzadu jsou spojeny tuhými, takřka nepohyblivými klouby křížokyčelními s kostí křížovou. Tím je v oblasti spojení dolních končetin s trupem uzavřen pevný kostěný kruh - pánev, obklopující ze všech stran prostornou dutinu pánevní. Podklad stehna tvoří kost stehenní, vůbec největší kost v těle. Její horní konec má podobu kulovité hlavice, která spolu s jamkou v kosti pánevní vytváří kloub kyčelní. Je to kulovitý kloub s možností pohybů kolem tří hlavních os: přednožení a zanožení, unožení a přinožení a otáčení stehna dovnitř a zevně. Kost stehenní je pod hlavicí zúžena v krček, který je na tělo kosti nasazen šikmo, v tupém úhlu. Na horním konci těla kosti stehenní vynikají dva hrboly: velký chocholík na straně vnější (a tam také hmatný pod kůží) a malý chocholík na vnitřní (je ukryt ve svalstvu). Také dolní konec kosti je nápadně rozšířen; tvoří dva mohutné kloubní hrboly, k nimž se zepředu přikládá češka, okrouhlá kost ve šlašce čtyřhlavého svalu. Kosti bércové jsou dvě, avšak pro přenos hmotnosti má význam pouze silná kost holenní na palcové straně protože jen ona je ve spojení s kostí stehenní. Toto spojení představuje kolenní kloub, největší a také nejsložitější v těle. Na jeho stavbě se kromě obou dlouhých kostí a čéšky významně podílejí i měkké útvary (tzv. měkké koleno). Jsou to dva poloměsíčité, chrupavčité menisky, které se vsouvají mezi dvojice styčných ploch a svými posuny po rovných plochách na ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 19

kosti holenní (jsou k ní připevněny jen svými cípy a pak po obvodu k pouzdru kloubnímu) doplňují otáčivý pohyb vyklenutých hrbolů kosti stehenní, dále dva silné postranní vazy a ještě tzv. vazy zkřížené uvnitř kloubu. V kloubu je možný pouze pohyb ve smyslu ohnutí a natažení, zato však ve značném rozsahu. Při poohnutí kolena, i když povolí napětí vazů, lze navíc provést i mírnou rotaci dovnitř a zevně. Holenní kost přechází pod kolenem v trojboké tělo, jehož přední hrana i celá vnitřní plocha je přímo pod kůží. Dolní konec kosti má vespod lehce konkávní styčnou plošku pro kost hlezenní a na palcové straně výběžek, který tvoří vnitřní kotník. Druhá z bercových kostí, kost lýtková, je štíhlá a téměř celá ve svalstvu. Hmatná je pouze nahoře, kde má zaoblenou hlavičku, a pak až dole, kde vytváří vnější kotník. Dole nad kotníky jsou obě kosti srostlé pomocí vaziva tak, že vzniká jednolitý útvar pro spojení s kostrou nohy, tzv. vidlice bércových kostí. Kostru nohy tvoří v zadním úseku kosti zánártní (7), uprostřed protáhlé kosti nártní (5) a vpředu jednotlivé články prstů. Zánártní a nártní kosti jsou sestaveny v oblouk,v jehož vrcholu je umístěna kost hlezenní. Tím, že se nahoře vkládá do vidlice bércových kostí a dole do lůžka ostatních nártních kostí, vznikají v této oblasti dva klouby - horní a dolní kloub hlezenní. Mají společné od obou kotníků vějírovitě rozprostřené vazy a také po funkční stránce představují vlastně jeden celek. Pohyby v kladkovém kloubu horním - ohnutí nohy směrem do chodidla a její zvedání směrem k bérci - jsou zpravidla provázeny souhyby v kloubu dolním, kde dochází k vytáčení nohy špičkou dovnitř nebo ven za současného zdvihání jejího vnitřního či vnějšího okraje. Přes hlezenní kost se na kostru nohy přenáší i hmotnst těla, a to jednak dopředu na nártní kosti (hlavně na největší u palce), jednak dozadu na kost patní. Seskupení kostí do oblouku mezi tímto předním a zadním opěrným bodem, tzv. klenba nožní, má značný mechanický význam; při stoji brání stlačení cév a nervů v chodidle, při pohybu tlumí nárazy a pomáhá chodidlo pružně odvíjet od země. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 20

Přestože je klenba nohy zabezpečena četnými vazy i svaly, následkem přetěžování může dojít k jejímu poklesu až úplnému vymizení (plochá noha). 1.1.3 Svaly Význačnou vlastností svalstva je jeho stažitelnost a s tím související schopnost konat mechanickou práci. Svaly, které se upínají na kosti, tj. svaly kosterní,ji konají tak, že svou činností uvádějí jednotlivé kosti a tedy i části těla do pohybu nebo je ve vzájemné souhře udržují v určité poloze; uplatňují se jako aktivní složka pohybového ústrojí člověka. 1.1.3.1 Tvar a stavba svalů Tvary svalů můžou být velmi rozmanité, vždy májí ale bezprostřední vztah k jejich konkrétní funkci. Z tohoto hlediska rozlišujeme dva základní typy: protáhlé svaly vřetenovité, které se díky značnému rozdílu v délce při stahu a uvolnění mohou uplatnit nejspíše tam, kde je zapotřebí velkých pohybových exkurzí (svaly končetin), a svaly ploché, jejichž úkolem je nejen vykonávat pohyb, ale také vyvíjet tlak na obsah dutin, jejichž stěny tvoří (například svaly břišní). Každý sval se skládá z části masité, která představuje vlastní činnou složku svalu a ze dvou nebo i více šlach, zprostředkujících přenos svalového stahu na kostru. Objemnější masitá část je zbudována z mnohojaderných příčně pruhovaných svalových vláken (na rozdíl. od útrobního svalstva, kde jsou nejmenšími stavebními jednotkami svalové buňky); obsahují svazky jemných smrštitelných nitek, tzv. svalových fibril. Jednotlivá svalová vlákna jsou pomocí vaziva spojena ve snopečky, ty zase ve větší snopce atd., takže vzniká ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 21

jakási prostorová síť vazivových přepážek a mezistěn se snopečky svalových vláken uvnitř protáhlých ok této sítě. Na tuto vazivovou kostru masité části přímo navazují šlachy svalu, připomínající u vřetenovitých svalů tuhé provazce, u svalů plochých spíše blány. Většina svalů má jednotnou masitou část, tzv. bříško, a dvě z něho vycházející šlachy. Některé svaly jsou však rozděleny na několik částí neboli hlav, z nichž každá má vlastní úponovou šlachu (svaly dvojhlavé, trojhlavé, čtyřhlavý). Povrch svalu povléká vazivový obal, povázka čili fascie, která usnadňuje jeho hladký posun vůči okolí při stahu. Sval má mimořádně vyvinutou schopnost přizpůsobovat se funkčním nárokům, které jsou na něj kladeny. Je-li vydatně zaměstnáván, mohutní (hypertrofie svalu), pracuje-li naopak málo či je dokonce vyřazen z činnosti, ubývá mu na objemu i síle (atrofie svalu). Náhlé, nepřiměřeně velké zatížení, například prudkým pohybem, může mít za následek i přetržení, rupturu svalu: hlavně u svalu nerozcvičeného, neprohřátého. 1.1.3.2 Činnost svalů Je v podstatě dvojí. V prvé řadě jsou všechny svaly v těle trvale ve stavu určitého přepětí, které se označuje jako klidové napětí čili svalový tonus. Je nezbytný pro fixaci kostí v kloubech i pro udržení správné polohy a funkce vnitřních orgánů, významně podporuje krevní oběh v dolních partiích těla a projevuje se mimo jiné i celkovým držením těla. Zároveň udržuje sval v neustálé pohotovosti k vlastní pracovní aktivitě, kterou představuje svalový stah čili kontrakce svalu. Svalová kontrakce vyvolává obvykle pohyb kosti, na niž se sval upíná. Při tom dochází buď k postupnému zkracování (kontrakce koncentrická), anebo k aktivnímu prodlužování délky svalu, jestliže je sval nucen brzdit účinek síly větší, než je jeho (kontrakce ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 22

excentrická) V případě, že proti síle svalu působí jiná, právě stejně velká síla, sval se může kontrahovat, tj. vystupňovat své napětí, avšak jeho délka se vůbec nezmění, takže k pohybu nedochází (kontrakce izometrická). Veškerá činnost svalů závisí na jejich spojení s ústředním nervstvem. To obstarávají svalové nervy, jimiž přicházejí do svalů impulsy, ovládající jak jejich kontrakce, tak i jejich tonus. Poškození svalového nervu vede proto k oslabení až obrně svalu a současně k poklesu klidového napětí ve svalu. Na kosti působí svaly jako na páky. Pokud jim v tom nebrání jiné síly, vyvolávají pohyb v kloubech, které přecházejí a to vždy na tu stranu, na níž jsou vzhledem k ose kloubu uloženy. Základní funkce svalu vyplývá tedy z jeho průběhu a polohy vůči kloubu (například ohybač, přitahovač, rotátor). Kolem jednotlivých kloubů jsou přitom svaly rozmístěny tak, aby bylo využito všech možností, které daný kloub připouští. To zároveň znamená, že každý sval nebo skupina svalů, vykonávající určitý pohyb, má vždy proti sobě svaly, vyvolávající pohyb opačný: ty se při pohybu aktivně prodlužují a významně ovlivňují jeho rozsah i sílu. Vzájemná souhra těchto tzv. antagonistických svalů (či stručně antagonistů) je podstatou svalové koordinace a nezbytnou podmínkou každého přesně prováděného pohybu. 1.1.4 Rozdělení svalů Svalstvo lidského těla zahrnuje na 600 jednotlivých svalů, až na výjímky vesměs párových (tedy 300 svalů v jedné polovině těla). Obvykle je rozdělujeme podle toho, kde jsou převážně umístěny, na: svaly hlavy a krku, svaly trupu, které se dále člení na svaly hrudní, břišní (a pánevního dna) a zádové, na svalstvo horních a dolních končetin. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 23

1.1.4.1 Svaly hlavy a krku Na hlavě jsou svaly hlavně pod kůží obličeje a v okolí čelistního kloubu. První z nich, svaly mimické, tvoří měkký podklad obličeje a svými stahy ovlivňují jeho výraz; patří k nim i kruhové svaly ovládající otvor ústní a štěrbinu oční. Druhou skupinu představují svaly žvýkací, upínající se na dolní čelist. Nejnápadnějším svalem na krku je zdvihač hlavy. Upíná se za boltcem na kosti spánkové a týlní, odkud sestupuje táhlým obloukem ke kosti hrudní a klíční. Klidovým napětím pomáhá udržovat hlavu v její přirozené vztyčené poloze, při kontrakci ji uklání na svou a současně otáčí na opačnou stranu; společné s druhostranným svalem ji vysunuje dopředu. Předklon hlavy provádějí svaly kloněné, které jsou od krční páteře k prvním dvěmana žebrům, a to na každé straně krku ve trojici. 1.1.4.2 Svaly hrudní Povrchně uložené svaly přecházejí z hrudníku až na kosti horní končetiny, takže funkčně patří ke svalstvu ramene a ramenního kloubu. Nejmohutnější z nich, velký sval prsní, začíná na klíčku a kosti hrudní a upíná se zepředu na horní konec kosti pažní; přitahuje paži k tělu a před ně. Hlouběji uložený malý sval prsní jde od žeber na horní okraj lopatky, takže působí jen na postavení ramene, které táhne dopředu dolů. Boční stěnu hrudníku kryje plochý sval pilovitý. Začíná typickými zubovitými úpony na devíti horních žebrech a končí až na vnitřním okraji lopatky, kterou podbíhá; odtahuje ji od páteře směrem do podpaží. Při zpevnění ramenního pletence a paže a činností jiných svalů mohou se všechny uvedené svaly zúčastnit i dýchacích pohybů jako tzv. pomocné svaly dýchací. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 24

Vlastními dýchacími svaly jsou hluboké svaly hrudní. Zevní a vnitřní sval mezižeberní vyplňují prostory mezi žebry a při dýchání kontrolují jejich pohyb. Hlavním dýchacím svalem je bránice. Je uvnitř hrudníku a tvoří vlastně tenkostěnné svalové dno dutiny hrudní, do níž je jako celek vyklenuta (pravá a levá klenba brániční). Po obvodu má masitou část, kterou se připíná vzadu k bederním obratlům a po stranách a vpředu k vnitřní ploše žeber, uprostřed je šlašitý střed, na kterém leží srdce. Bránice pracuje tak, že se v pravidelných intervalech stahem masitých snopců oplošťuje a tím zvětšuje objem dutiny hrudní (vdech): po ochabnutí je břišními útrobami vždy znovu vytlačena do původní výše (výdech). 1.1.4.3 Svaly břišní a pánevní Na břiše překlenují ploché svaly prostor mezi dolním okrajem hrudníku a pánví a vytvářejí tak stěny dutiny břišní. Vpředu se táhne od dolních žeber ke kosti stydké (těsně podél střední čáry s jizvou pupeční) přímý sval břišní uzavřený ve vazivové pochvě, kterou tvoří ploché šlachy svalů postranních. Oba přímé svaly jsou v činnosti, kdykoli se aktivně zmenšuje úhel mezi trupem a dolními končetinami; například při posazování z lehu nebo při zvedání nohou vleže. Ve skupině leží ve vrstvách na sobě tři ploché svaly. Dva z nich, zevní a vnitřní sval šikmý, jsou vějířovitě rozepjaty mezi obloukem žeberním a hřebenem kosti kyčelní tak, že se průběhem svých snopců navzájem kříží a převážnou částí svých šlach přecházejí do pochvy přímých svalů. Uplatňují se nejen při otáčení trupu, ale i při úklonech (společná akce obou) a předklonech (současný stah vsech čtyř na obou stranách). Od dolních žeber a kosti kyčelní ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 25

vychází také příčný sval břišní, směřuje však k okraji přímého svalu napříč. Jeho hlavním úkolem je stlačovat obsah dutiny břišní a udržovat břišní útroby ve správné poloze. Tuto funkci plní ostatně všechny složky svalové stěny břišní; jejich společné působení na nitrobřišní tlak se označuje jako břišní lis. Z pánevních svalů jsou nejdůležitější svaly pánevního dna. Upínají se na vnitřní straně pánevních kostí po obvodu pánevní dutiny a jako mělce vyhloubená svalová přepážka podpírají pánevní orgány. 1.1.4.4 Svaly zádové Hlubokou vrstvu tvoří početná skupina víceméně splývajících svalů, které se táhnou podél páteře; vzhledem ke své hlavní funkci se označují jako vzpřimovače páteře. Navazují na sebe tak, že tvoří souvislý pás a někde přímo sval sahající od kosti křížové až ke kosti týlní. Nejmohutnější jsou v krajině bederní, kde jsou zřetelně vyklenuty po stranách páteře. Vzpřimovače páteře udržují společně trup ve vzpřímení, jednotlivé svaly pak podle umístění a průběhu provádějí záklon hlavy (svaly šíjové) nebo záklon trupu (svaly bederní) a podílejí se na úklonech a rotacích páteře. V povrchní vrstvě jsou svaly rozprostřeny spíše do plochy a s úpony na kostře horní končetiny. Přímo pod kůží horní části zad leží sval trapézový, který začíná na kosti týlní a na trnech krčních i hrudních obratlů a upíná se na zevní konec klíčku, nadpažek a hřeben lopatky. Jako celek přitahuje rameno k páteři (například při výponu), samostatnou akcí horní části je může zdvihat nebo naopak stahovat dolů. Na přitahování lopatky směrem k páteři spolupracuje se svalem trapézovým sval rombický a zdvihač lopatky, které se táhnou od krčních a hrudních obratlů na vnitřní okraj lopatky. Druhý největší sval této skupiny, široký sval zádový, jde z dola od kosti kyčelní, křížové a bedeřních i hrudních obratlů šikmo vzhůru na kost pažní. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 26

Protože překračuje ramenní kloub, pohybuje přímo paží, kterou přitahuje k tělu až do zapažení. 1.1.4.5 Svaly horní končetiny V oblasti ramenního kloubu je nejmohutnější sval deltový. Začíná na klíčku, nadpažku a hřebenu lopatky (tedy tam, kde končí sval trapézový), klene se přes kloub ramenní, pro nějž má význam hlavního fixátora, a upíná se na vnější straně kosti pažní. S výjimkou připažení se podílí na všech pohybech v kloubu ramenním; jako celek upažuje a pomáhá držet končetinu zdviženou do výše, přední nebo zadní částí však provádí i předpažení či zapažení a také otáčení paže dovnitř a zevně. Při upažování pomáhá deltovému svalu sval nadhřebenový, zatímco ostatní svaly na přední a zadní straně lopatky se uplatňují především při otáčivých pohybech paže. Na přední straně paže se zřetelně rýsuje dvojhlavý sval pažní, začínající dvěma šlachami nad kloubní jamkou na lopatce a směřující před kloubem loketním na horní konec kosti vřetenní. Dvojhlavý sval ohýbá předloktí, jež současně vytáčí zevně, a dík svému začátku až na lopatce pomáhá i při předpažení v kloubu ramenním. Ohybačem lokte je také hluboký sval pažní, který jde z přední plochy kosti pažní na začátek kosti loketní. Na zadní straně paže je jediný sval, trojhlavý sval pažní. Nahoře je rozdělen na tři části, z nichž jedna začíná na lopatce (takže působí i při zapažení v kloubu ramenním) a dvě další na zadní straně kosti pažní. Všechny tři hlavy se spojují v jednotné bříško, jež končí plochou šlachou na zadním výběžku kosti loketní; jako celek plní sval funkci natahovače lokte. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 27

Značný počet svalů je na předloktí. Vycházejí z okolí loketního kloubu a skoro všechny sestupují až na ruku, kde končí tenkými šlachami buď v oblasti zápěstí, nebo až na článcích prstů. Jedním ze svalů, který končí už na předloktí a jehož činnost se proto omezuje jen na kloub loketní, který ohýbá je sval vřetenní, probíhající podél stejnojmenné kosti. Jinak lze předloketní svaly rozdělit na skupinu vnitřní - ohýbače zápěstí a prstů, směřující do dlaně, a skupinu vnější - natahovače zápěstí a prstů, které se přetáčejí na hřbetní stranu ruky. Řada drobných svalů je i na samotné ruce. Jsou rozmístěny pouze na dlaňové straně a ovládají hlavně jemné pohyby palce a ostatních prstů. 1.1.4.6 Svaly dolní končetiny Na přední straně kyčelního kloubu leží sval bedrokyčlostehenní. Jak jeho název napovídá, jde od bederní páteře a lopaty kyčelní (z vnitřní plochy) a odtud se dostává přes okraj kosti stydké ke kosti stehenní, na její malý chocholík. Jako hlavní ohýbač kyčelního kloubu zdvedá stehno k trupu nebo naopak pomáhá sklánět trup při předklonu. Nejobjemnější sval této skupiny, velký sval hýžďový, je na zadní straně. Táhne se šikmo dolu od kosti křížové a kyčelní na zadní stranu kosti stehenní a působí jako natahovač kyčle. Ze zevní plochy lopaty kyčelní se vějířovitě sbíhají (zčásti překryty velkým hýžďovým svalem) střední a malý sval hýžďový. Upínají se společně na velký chocholík stehenní kosti a v kyčelním kloubu obstarávají pohyby do strany; umožují úklon nebo naklánějí trup nad stojnou končetinou. Z ostatních svalů této skupiny předního kyčelního trnu a jako součást silného vazivového pruhu na vnější straně stehna působí při otáčení stehna dovnitř. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 28

Svaly stehna tvoří tři skupiny: vnitřní, přední a zadní. Ke skupině vnitřní patří svaly, rozepjaté od kosti stydké a sedací šikmo dolů ke kosti stehenní - přitahovač velký, dlouhý, krátký atd. Jako jediný z této skupiny sestupuje štíhlý sval stehenní až na vnitřní stranu holenní kosti a účastní se tak i pohybů v kloubu kolenním. V přední skupině je nejmohutnější sval v těle vůbec, čtyrhlavý sval stehenní. Jednou hlavou začíná na kosti kyčelní, těsně nad jamkou kyčelního kloubu (tato hlava pomáhá vydatně i při ohýbáni stehna v kyčli), ostatní vycházejí od celé přední, vnitřní i zevní plochy kosti stehenní. Silná úponová šlacha svalu sestupuje před kolenním kloubem (tam je v ní češka) a končí pod ním na drsnatině (přední hraně) kosti holenní. Čtyřhlavý sval je jediným, zato však mimořádně silným natahovačem kolenního kloubu. Do přední skupiny patří také úzký sval krejčovský, ten však zatáčí dovnitř na vnitřní stranu kolena, takže je nenatahuje, ale i ohýbá. Hlavními ohýbači kolennního kloubu jsou tři dlouhé svaly na zadní straně stehna. Začínají na hrbolu kosti sedací a směrem do zákolení se rozbíhají tak, že dvojhlavý sval stehenní jde na hlavičku kosti lýtkové, kdežto sval poloblanitý a pološlašitý na vnitřní stranu kosti holenní; kromě ohýbání kolena se všechny tři uplatňují i při natahování (zanožování) v kloubu kyčelním. Na bérci sestupuje vpředu podél kosti holenní přední sval holenní, který se upíná na vnitřní okraj nártu a zdvihá hřbet nohy a zevně od něho natahovač prstů a natahovač palce. Vzadu je mohutný trojhlavý sval lýtkový, začínající dvěma hlavami na dolním konci kosti stehenní a jednou na horním konci kostí bércových. Nápadné bříško přechází v dlouhou, oploštělou šlachu (Achillovu šlachu), úpon je na kosti patní. Dvě dvoukloubové hlavy svalu se podílejí na ohýbáni kolena, hlavním úkolem svalu je však ohýbat v kloubu hlezenním (odvíjení chodidla při chůzi, odraz nohy). Pod trojhlavým svalem sbíhá zadní sval holenní, který jde za vnitřní kotník, a dlouhý a krátký sval lýtkový, jež zatáčejí do ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 29

chodidla za kotníkem zevním. Společně se sbíhají v kloubech hlezenních (natahují tedy špičku nohy) a významně se podílejí na zajištění klenby nožní. V tom jim pomáhají i ohýbač palce a ohýbač prstů, náležející rovněž k hlubokým svalům lýtka. Na samotné noze jsou svaly nejen v chodidle, ale i na hřbetu. Jejich pohybová funkce není tak důležitá, avšak na krátké svaly na chodidle připadá náročný úkol při zajišťování klenby nožní. ŠKOLA AEROBIKU FITNESS BLUE GYM ACADEMY. Anatomie a fyziologie. Učební texty. 30

1.2 ZÁKLADNÍ PRINCIPY RŮSTU A ROZVOJE Existují určité zákonitosti růstu a rozvoje člověka. Každé dítě v průběhu svého rozvoje prochází specifickými typy lidského chování ve stejných časových úsecích. Proto rozvoj konkrétního dítěte v libovolném časovém úseku můžeme klidně promítnout do obecného hodnocení běžné dětské populace. Tendence je taková, že různé děti mají individuální schopnosti a zvláštnosti, které jsou na podobné úrovni. Proces rozvoje je nepřetržitý a postupný. Hlavní prudký vzestup či rovina růstu a rozvoje se stávají řídce (s výjimkou pozorovatelného zvýšení růstu). Vědomosti, návyky a základní intelektuální reakce se rozvíjejí od obecných k individuálním. Obecný závěr: lidé představují konečný produkt všech těch událostí, které prožívají ode dne narození, včetně nitroděložních vlivů. 1.2.1 Fyziologické potřeby V raném dětství a v době dospívání děti denně potřebují několik hodin fyzické aktivity pro zajištění normálního růstu a rozvoje. Děti potřebují energickou 4-6 hodinovou fyzickou denní aktivitu. Takové děti pak budou mít méně tukových zásob, mají silnější a elastičtější svalový systém a všestranně lépe rozvinutou stavbu těla, než děti méně aktivní. Pravidelná fyzická aktivita skutečně napomáhá zvyšovat pevnost kostí, elasticitu šlach a zvyšuje jejich pevnost. Každodenní systematická cvičení optimalizují růst, váhu a životaschopnost dětí a pubescentů. Malé děti si budou hrát v libovolném prostředí a na cokoli. Přesto, v současné společnosti mnohé děti a pubescenti žijí ve městech a narážejí na omezené možnosti volného pohybu v přírodě, jsou zbaveni pravidelné přirozené fyzické aktivity. Specifické fyziologické potřeby jsou proto následující: 31

Nutnost pravidelného fyzického cvičení v podmínkách života v moderní civilizaci narůstá. Převládající tendence ve společnosti k sedavému způsobu života je hodnocena jako vážná hrozba pro zdraví člověka. Nedostatek adekvátního svalového napětí a s tím spojených defektů v držení těla se jeví jako důsledek neadekvátní fyzické aktivity nebo spíše neaktivity. Anomálie růstu a tělesného vývoje jsou také často důsledkem nedostatku pravidelné svalové aktivity. 1.2.2 Růst a rozvoj děti. Základní charakteristiku dětství představuje rozvoj lidské bytosti. Rozvoj v sobě spojuje dva naprosto odlišné, ale těsně svázané procesy: Růst - proces kvantitativní, projevující se změnami v rozměrech těla. Růst probíhá nepřetržitě, je možno ho měřit a lehce mění svoje tempo. Rychlost růstu u různých dětí je různá, čímž se vysvětlují rozdíly u dospělých subjektů. Dozrávání proces kvalitativních změn, vyjadřující se změnami stavby, složení a funkcí buněk, orgánů či těla jako celku. I tento proces probíhá nepřetržitě, přičemž jeho rychlost je srovnatelně trvalá, ale podstatně hůře se hodnotí. Rychlost dozrávání není stejná u různých dětí, ale je shodná téměř u všech subjektů. Tyto dva mechanismy jsou vzájemně spojeny: rychlost růstu a změn v proporcích částí těla závisí na endokrinním dozrávání, ale křivka váhy těla je závislá na dozrávání tkání. 1.2.3 Obecné zákonitosti rozvoje Rozvoj je proces probíhající nepřetržitě. Proto, aby dítě dosáhlo toho či onoho mezníku ve svém rozvoji, musí projít celou řadou stádií. Je třeba se zaměřit se na to, co dítě dělá, ale také na to, jak to dělá. Rozvoj závisí na dozrávání nervového systému: pokud tyto procesy neskončí, žádná cvičení nepomohou dítěti získat tu či onu schopnost (pohybovou 32

či psychickou). Často je možnost získání nové dovednosti uchována v utajené formě a projevuje se pouze při vhodných příležitostech. Posloupnost stadií vývoje je stejná u všech dětí, ale rychlost, kterou děti těmito stádii prochází stejná není. Například: dítě se nejdříve musí naučit samostatně sedět, a to dříve než začne chodit, ale věk, kdy dítě uvedenou schopnost získá je velmi variabilní. Rozvoj probíhá tzv. od hlavy k patě. : První stádium rozvoje motoriky spočívá ve schopnosti kontrolovat držení hlavy pomocí krčních svalů. Poté svaly zad začínají koordinovat své funkce, důsledkem čehož dítě může samostatně sedět. Nejdříve začíná používat ruce, až po té nohy. Rozvoj dítěte tvoří 4 aspekty: Rozvoj motoriky (pohybových funkcí). Rozvoj percepce (funkce vnímání). Rozvoj řeči. Rozvoj sociálního chování. Periody dětství: Nitroděložní období. Novorozenecké období (prvních 28 dní života). Kojenecké období (od 4 týdnů do 1 roku). Rané dětské období (od 1 roku do 3 let). Předškolní období (od 3 do 6 let). Školní období (mladší školní věk od 6 do 12 let). Pubertální období ( starší školní věk). Pro účely této práce je účelné zabývat se obdobím od mladšího školního věku dítěte. Předškolní období: Fyziologické zvláštnosti rozvoje. Tempo růstu je pomalé. 33

Aktivně se zdokonalují funkční možnosti orgánů a systémů. Stravovací potřeby jsou nižší než v předchozím období. Dítě přechází na stravovací režim dospělého. Spánek jedenkrát za den. Rozvíjejí se jemné návyky: umění jízdy na dvou kolečkovém kole, jízdy na bruslích, umění tance vyšívání, pletení. Během 5.,6. roku dochází také k výměně mléčných zubů za trvalé. Psychologické aspekt: Dítě získává známou samostatnost. Základní formy činnosti hra (je třeba dítě zapojit do kolektivu). Návyky, schopnosti a chování se vytvářejí díky napodobování. Díky dobré paměti si děti snadno pamatují verše, jsou schopny převyprávět pohádky, vyprávění, snadno se učí jazyky, zvládají kreslení (malování), hudbu. Řeč se stává složitější, vytváří se asociativní spoje, vlastní úsudky, plně si uvědomuje svoje Já, formuje se charakter. Psychika dítěte je výjimečně vnímavá a přizpůsobivá. Školní obdob: Funkční zvláštnosti rozvoje. Zpomalený růst s konstantní rychlostí. Pokračuje zdokonalování funkcí organismu dítěte, které získalo dítě již dříve. Intenzivně se rozvíjí a sílí svalový systém a kostra. Proces růstu se týká především končetin. Mléčné zuby se mění za trvalý chrup. Rozvoj schopnosti vydržet v klidu, rozvoj určitých návyků. 34

Je třeba udržovat návyk správného držení těla, aby se zamezilo nefyziologickýmu ohybům. Je dobře rozvinutá motorika. ZÁVĚREM: Všechny tyto informace a znalosti anatomie lidského těla i povědomí o vývoji dítěte jsou pro pedagoga taneční a pohybové výchovy velmi důléžité, protože mohou významně ovlivnit jeho individuální přístup pri výuce nebo naopak neznalost těchto základních pojmů, může vést i k poškožení zdraví jemu svěřených žáků. Například je dobře znát typy nesprávného držení těla. Protože fyzická dokonalost člověka je do značné míry dána jeho postojem. Podle definice držení těla je správný poměr končetin, hrudníku, břicha a pánvé ke správnému zakřivení páteře. Vycházíme-li z této definice, bude vzpřímená páteř vykazovat ohnutí a prohnutí co nejmenší, pánev bude jen mírně skloněna vpřed, pletenec ramenní bude uvolněně rozložen do šířky nad vznosmým hrudníkem, lopatky budou k němu plošně přiléhat. Hlava nesená vzpřímenou šíjí bude směřovat temenem přímo vzhůru a mezi krkem a bradou bude pravý úhel. Brada bude jen nepatrně zasunuta vzad. Protažené dolní končetiny s dobře vyklenutým nártem budou popírat trup. Váha těla bude směřovat k vnější hraně nártu (nikoliv na patu nebo na špičku). Protažené paže budou volně splývat a nebudou se protáčet ani dovnitř ani ven, tzn. že panev bude směřovat dopředu. Celá postava bude protažena ve směru své podélné osy, což je podmínkou při dodržení pravidel správného držení těla. LEPOLDOVÁ, Jana. Metodika taneční gymnastiky. Učební text pro studenty oboru taneční pedagogika. Brno: Janačková akademie múzických umění v Brně, 2009, 66 s. ISBN 978-80- 86928-53-1 35