MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2010 VOJTĚCH HLAVJENKA

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství Škůdci pěnišníků (Rhododendron) druhové spektrum a výskyt na Moravě Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D. Vypracoval: Vojtěch Hlavjenka Brno 2010

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Škůdci pěnišníků (Rhododendron) druhové spektrum a výskyt na Moravě vypracoval samostatně a použil jen parametrů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna vědeckým účelům. V Brně dne... Podpis autora..

Poděkování Chtěl bych poděkovat za odborné vedení, poskytnutí cenných informací a pomoc při zpracování zahraničních literárních zdrojů, vedoucí mé bakalářské práce doc. Ing. Haně Šefrové, Ph.D. Dále děkuji vedoucímu Arboreta v Novém Dvoře u Stěbořic, panu Ing. Miroslavu Frankovi za spolupráci a možnost realizace výzkumu v prostoru arboreta. Poděkování náleží i všem spolupracovníkům za pomoc při odchytu, zpracování a vyhodnocení zaznamenaných škůdců. Bakalářská práce byla zpracována s podporou Výzkumného záměru č. MSM6215648905 Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

ABSTRAKT Škůdci pěnišníků (Rhododendron) druhové spektrum a výskyt na Moravě Na základě literární rešerše bylo zjištěno, že na pěnišnících může škodit 15 druhů škůdců, z toho tři druhy roztočů, devět druhů polokřídlých (Hemiptera), jeden motýl (Lepidoptera) a dva druhy brouků (Coleoptera). Většina nepůsobí závažné poškození. Cílem bakalářské práce bylo během vegetační sezóny 2009 zjistit druhové spektrum škůdců pěnišníků v arboretu v Novém Dvoře u Stěbořic. Od července do září byl zjištěn výskyt imag sítinovky pěnišníkové Graphocephala fennahi. I přes vysokou početnost nezpůsobovala sítinovka pěnišníková nápadné poškození pěnišníků. Na listech pěnišníků bylo zjištěno velké množství požerků charakteristických pro lalokonosce. Původci poškození nebyli zaregistrováni. Klíčová slova: škůdci, Graphocephala fennahi, okrasné rostliny ABSTRACT Pest of Rhododendron range of species and occurrence in Moravia Up to 15 species belonging to class Acarina (3 species), orders Hemiptera (9), Lepidoptera (1) and Coleoptera (3) have been described, based on the literature research, as the pests on rhododendrons. Most of them do not cause serious damage. The aim of bachelor s work performing in summer 2009 was to establish, how many pests occur at rhododendrons in the locality Arboretum Nový Dvůr near Stěbořice. Adults of Graphocephala fennahi were registered from July to September. Despite the high abundance of pest does not cause noticeable damage to rhododendrons. There were found leaves with large quantities of notches on the margin, characteriscic symptoms of Otiorhynchus species. Damages to the originators were not registered. Key words: pests, Graphocephala fennahi, ornamental plants

OBSAH 1 ÚVOD... 7 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 8 2.1 Charakteristika pěnišníků rodu Rhododendron... 8 2.1.1 Botanická charakteristika pěnišníků... 8 2.1.2 Nároky na pěstování... 9 2.1.3 Význam a využití rododendronů... 10 2.2 Škůdci rododendronů... 11 2.2.1 Roztoči Acarina... 12 2.2.2 Polokřídlí Hemiptera... 14 2.2.3 Motýli Lepidoptera... 25 2.2.4 Brouci Coleoptera... 27 2.3 Škůdci pěnišníků zavlečení do Evropy... 29 2.4 Možnosti ochrany pěnišníků proti škůdcům... 34 2.4.1 Chemická ochrana... 34 2.4.2 Biologické ochrana... 35 3 CÍL PRÁCE... 36 4 MATERIÁL A METODIKA... 37 4.1 Charakteristika studijní plochy... 37 4.2 Sledování a zpracování škůdců... 39 5 VÝSLEDKY A DISKUZE... 40 6 ZÁVĚR... 42 7 POUŽITÁ LITERATURA... 43

1 ÚVOD Přirozeně rostoucí druhy rodu Rhododendron lze dnes nalézt od Arktidy až po rovníkové oblasti, od nejnižších nadmořských výšek po Himalájská pohoří. V přírodě se tyto dřeviny keřovitého až stromovitého vzrůstu vyskytují na větší části severní polokoule. Druhy pěstované jako zahradní rostliny v oblastech s vyhraněným zimním obdobím pocházejí z jihovýchodní Asie a monzunových oblastí, většina opadavých azalek má původ v Severní Americe. Na evropském kontinentu se přirozeně vyskytuje 9 druhů, které byly v historii pěstovány v zahradách a zmínky o nich lze nalézt v literárních záznamech již ze 16. století. Flora území ČR nezahrnuje žádný z přirozeně se vyskytujících druhů pěnišníků. Pěstované rostliny byly vyšlechtěny a na naše území dovezeny jako okrasné dřeviny, například pod označením Rhododendron hybridum, nebo se jedná o sbírkové dřeviny pocházející z původních oblastí výskytu. Společně s nimi došlo k zavlečení nových škůdců. Také některé domácí druhy živočichů se nové potravní nabídce přizpůsobily a zařadily se mezi škůdce pěnišníků na našem území. Poškození, která na dřevinách způsobují, mají za následek oslabení růstu a v extrémních případech vedou až k úhynu pěstovaného druhu nebo kultivaru. Škodlivost se na rostlinách projevuje převážně na listech, poupatech nebo kůře, některé druhy mohou v larválním stadiu poškozovat kořenový systém dřevin. V současnosti plní okrasné dřeviny označované jako pěnišníky a azalky významnou estetickou funkci ve výsadbách veřejné zeleně, na soukromých zahradách i v arboretech. Na těchto lokalitách lze výskyt škůdců obvykle monitorovat a v případě potřeby provést ochranná opatření. 7

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Charakteristika pěnišníků rodu Rhododendron 2.1.1 Botanická charakteristika pěnišníků Rod Rhododendron Linnaeus, zahrnuje přibližně 900 druhů a je jedním z největších a nejrozmanitějších v rostlinné říši (Cox, 2005). Botanické jméno pochází z řeckých slov (rhodos růžový, načervenalý a dendron strom), názvosloví přiřadil švédský botanik Linné, který později zjistil podobné znaky také u rodu Azalea. V současnosti lze nalézt rozdělení rodu na dvě skupiny, rododendrony a azalky. Pro určení a zařazení rostlin do systému je podle Heikeho (2005) důležitá především chloupkatost listů. Je rozlišován chlup jednoduchý, žlaznatý, šupinatý a rozvětvený (vločka). Důležitý je také počet tyčinek, postavení pupenů a životnost olistění. Roku 1978 bylo na mezinárodní konferenci o rododendronech v New Yorku přijato závazné rozdělení celého rodu na 3 skupiny podrodů podle Seithe von Hoffa a Batta (Heike, 2005). 1) Rododendron (tzv. lupinaté Lepidotae) druhy, které mají jednoduché chlupy a šupiny. Patří sem mnohé drobnolisté, převážné stálezelené ale i opadavé druhy. 2) Nomazalea (tzv. huňaté Vilosae) druhy s chlupy, případně se žlázkami, patří sem opadavé, vzácněji stálezelené druhy, celá skupina dostala název azalky. 3) Hymenanthes (tzv. vločkaté Floccaceae) druhy s rozvětvenými chlupy, neboli vločkami, někdy lze nelézt i žlázky, jsou zde řazeny všechny velkokvěté a velkolisté, keřovité i stromovité rododendrony. Mezi zástupce rodu Rhododendron náleží stálezelené, poloopadavé až opadavé středně vysoké až stromovité keře nebo nízké keříky (Heike, 2005). Stálezelené druhy mají kožovité celokrajné listy nahlučené většinou na koncích větviček (Hurych, 1996). Nálevkovité, zvonkovité až trubkovité květy s 5 20 tyčinkami jsou jednotlivé nebo v okoličnatých hroznech (Horáček, 2005). Květní koruna je srostlá, mírně nesouměrná pěti až deseti četná. Kalich je většinou 5 četný s možností redukce nebo složený až z deseti lístků. Kvetení v našich podmínkách probíhá v květnu až červnu (Hurych, 1996). Plodem je tobolka s drobnými křídlatými semeny, dozrávající koncem podzimu (Heike, 2005). 8

Botanické zařazení je následující: říše Plantae, oddělení Magnoliophyta, třída Rosopsida, řád Ericales, čeleď Ericaceae. Jako český označení je pro zástupce rodu používáno a také v bakalářské práci uvedeno rododendron, azalka nebo pěnišník. 2.1.2 Nároky na pěstování Rododendrony potřebují pro svůj optimální růst a vývoj dobře propustnou, kyprou, humózní a dostatečně živnou půdu. Nesnášejí zamokřené prostředí s vysokou hladinou spodní vody. Optimální ph půdy je slabě kyselé, pohybuje se okolo 4,2 5,5 (Hurych, 1996). Vhodným substrátem pro výsadbu a pěstování těchto vápnostřežných rostlin je rašelina (Horáček, 2005). Lze použít také surovou lesní hrabanku nebo lehký kompost smíchanou s drcenou kůrou a pískem s přídavkem zetlelé chlévské mrvy (Hurych, 1996). Důležité je po výsadbě provést navrstvení organické hmoty kolem rostlin, mulčovací vrstva vysoká 5 8 cm, může být tvořena rašelinou, drcenou borkou, senem nebo posekanou trávou, slouží pro vyrovnání teplot mezi půdou a ovzduším, udržuje v půdě stálou vlhkost a zabraňuje růstu plevelů. Heike (2005) uvádí, že aplikací mulče se může zvyšovat nebezpečí šíření některých škůdců. Rododendrony mají v době rašení, růstu a při nasazování květních poupat zvýšené nároky na obsah dusíku v půdě a přihnojují se i draselnými a fosforečnými hnojivy (Heike, 2005). Je vhodné použít hnojiva podporující kyselou půdní reakci, při zvýšeném ph dochází k brždění růstu, mladé rostliny žloutnou pro nedostatek železa, jehož příjem blokuje nadbytek vápníku (Šrot, 2005). Výjimku tvoří rostliny naroubované na Inkaro podnože, které jsou k obsahu vápníku tolerantnější (Heike, 2005). Nároky na vodu se liší podle pěstebních podmínek a stáří rostliny, na podzim doporučuje Šrot (2005) zálivku proti vymrznutí, stejně jako doplňkovou závlahu v prvním roce po výsadbě. Pěnišníkům se nejlépe daří na stanovištích chráněných proti úpalu, mrazivým a výsušným větrům, nejčastěji v blízkosti budov nebo v podrostu jehličnatých stromů, jejichž opad přispívá k okyselení půdy (Šrot, 2005). Při zastínění dochází ke snížení bohatosti kvetení a rozkleslosti habitu rostliny (Heike, 2005). Většina u nás pěstovaných pěnišníků roste nejlépe ve středních i vyšších polohách, kde je vyšší vzdušná vlhkost (Hurych, 1996). Vyhlášeným krajem pěstování pěnišníků je Liberecko, významnou šlechtitelskou lokalitu na území ČR představují Průhonice (Mertelík & Kloudová, 2007). 9

Na našem území se lze setkat s keřovitými pěnišníky pěstovanými jako stálezelené i opadavé dřeviny od podhůří až po nížinné oblasti, kde byly vysazeny jejich kultivary, obvykle s ohledem na charakteristické podmínky konkrétních stanovišť. 2.1.3 Význam a využití rododendronů Solitérní nebo skupinové výsadby těchto rašeliništních rostlin vykazují nejvyšší estetickou hodnotu při jarním kvetení, které lze vhodnou volbou raných a pozdních kultivarů značně prodloužit (Hurych, 1996). V průběhu dvou století vznikaly člověkem vytvořené hybridy, do současnosti bylo vyšlechtěno přibližně 25 000 zaznamenaných kultivarů, většina z nich se dosud vyskytuje (Cox, 2005). Při pěstování převažují velkokvěté hybridy dorůstající 120 400 cm výšky označované jako R. hybridum (Hurych, 1996). Používané kultivary se vyznačují různorodou velikostí květů, škálou barev a plnokvětostí i intenzitou vůně (Heike, 2005). Méně vzrůstné kultivary lze použít na nízké plůtky, do skalek, vřesovišť, mobilní zeleně aj. (Horáček, 2005). Remontantní i stálezelené neopadavé druhy jsou zajímavým doplňkem výsadeb jehličnatých dřevin v parcích nebo zámeckých zahradách, kde se obliba a používání těchto dřevin rozvíjela již v 17. století. Uplatnění nalézají jako solitéry nebo skupiny také v městských zahradách, kde dobře snáší znečištěné ovzduší, i v lesních parcích, kde netrpí okusem zvěře (Hurych, 1996). Rododendrony obsahují ve svých listech, nektaru a pylu alkaloid rhodotoxin (andromedotoxin), který je velmi jedovatý pro zvířata. Otrava, například medem, se u člověka projevuje pocením, žaludeční nevolností, hypotenzí, poruchami dýchání, ve vyšších koncentracích způsobuje zástavu srdečního svalu (Spoerke & Smolinke, 1990). Ve zdravotnictví slouží výtažky z rododendronů k léčení revmatismu, mají mírné halucinogenní a projímavé účinky, působí také proti horečce. Výtažek z rododendronu Rhododendron caucasicum se používá při otravě rtutí. Další využití nalézá v kosmetice. Pěnišník R. tomentosum se používal k výrobě repelentů. 10

2.2 Škůdci rododendronů Na pěnišnících se může vyvíjet množství škůdců, z nichž většina dřevinu poškozuje sáním, mezi tyto škůdce patří roztoči a polokřídlí. Požerky způsobuje několik druhů brouků, především lalokonosců. Jejich imaga škodí okusováním listů, larvy se vyvíjejí na kořenech. Housenky vzpřímenky azalkové byly pozorovány pouze ve skleníku. Druhové spektrum škůdců, jejich český a vědecký název i šíře hostitelského spektra je uvedeno v tabulce 1, nepůvodní druhy jsou vyznačeny tučně. Tab. 1: Škůdci pěnišníků a jejich hostitelské spektrum Český název Vědecký název Hostitelské spektrum vlnovník alpský Aceria alpestris Rhododendron, skleníky hálčivec azalkový Phyllocoptes azaleae Rhododendron, skleníky sviluška chmelová Tetranychus urticae polyfág síťnatka pěnišníková Stephanitis rhododrendri Rhododendron síťnatka Stephanitis takeyai polyfág sítinovka pěnišníková Graphocephala fennahi Rhododendron molice Dialeurodes chittendeni Rhododendron kyjatka pěnišníková Illinoia azaleae Ericaceae kyjatka pěnišníková Illinoia lambersi Rhododendron červec azalkový Acanthococcus azaleae Ericaceae, skleníky puklice čajovníková Pulvinaria floccifera polyfág, skleníky i venku puklice Eulecanium franconicum Ericaceae vzpřímenka azalková Caloptilia azaleella Rhododendron, skleníky lalokonosec Otiorhynchus armadillo polyfág lalokonosec rýhovaný Otiorhynchus sulcatus polyfág Naprostá většina druhů uvedená v tabulce nepůsobí na pěnišnících významnější škody. Mezi vážné škůdce lze v současné době zařadit především lalokonosce. Do přehledu jsem zařadil pouze dva druhy lalokonosce rýhovaného, který je tradičně uváděn jako škůdce pěnišníků a zavlečeného lalokonosce O. armadillo. Podobná poškození jako tito nosatci mohou způsobovat i jiné druhy lalokonosců. 11

2.2.1 Roztoči Acarina Vlnovník alpský Aceria alpestris (Nalepa, 1892), hálčivec azalkový Phyllocoptes azaleae Nalepa, 1904 Čeleď: Eriophyidae Rozšíření Vlnovník alpský se v Evropě se vyskytuje v Rakousku, Slovinsku, Srbsku, Itálii. Pochází z Alp. Hálčivec azalkový se vyskytuje v Německu, Nizozemsku a Itálii (Magowski, 2008). Pochází z východní Asie. Z našeho území je uváděn ze skleníků Kratochvíl et al. (1953). Morfologie a bionomie Vlnovníci jsou mikroskopických rozměrů, červovitého tvaru těla. Mají bodcovité chelicery. Nemají vyvinuty oči, cévní soustavu, vzdušnice ani vylučovací ústrojí. Během roku vytvářejí větší počet generací. Přezimují samičky v pupenech (Šefrová, 2006). Hostitelské rostliny a škodlivost Vyvíjejí se na pěnišnících. Vlivem sání dochází ke zduření poupat a květů. Listy na vrcholcích prýtů mají zkroucené okraje. Po celém obvodu listu jsou zmnožené drobné řídké chloupky (Gusev & Rimskij-Korsakov, 1953). Ochrana Ochrana je podobná jako proti jiným vlnovníkům na okrasných dřevinách. Pěnišníky lze ošetřit v době rašení nebo dle potřeby během vegetace povolenými akaricidy. Sviluška chmelová Tetranychus urticae Koch, 1836 Čeleď: Tetranychidae Rozšíření Druh je kosmopolitně rozšířen v oblastech mírného pásma i subtropů (Alford, 1998; Kabíček 2007). Morfologie Zelenožlutě zbarvený dospělec je 0,5 mm dlouhý, s dvěma tmavými skvrnami na hřbetní straně, na podzim mění barvu na červenou (Alford, 1998). 12

Kulatá vajíčka 0,13 mm, jsou průsvitná, larva i nymfa světle zelené (Alford, 1998). Typická je produkce sekretu tuhnoucího v jemné pavučinové vlákno, kterým opřádá potravu (Kabíček, 2007). Bionomie Vajíčka jsou kladena jednotlivě na povrch pletiv nebo na pavučinky, kde samičky žijí a přijímají potravu. Vývoj trvá v závislosti na podmínkách prostředí 3 20 dnů. Vylíhlá larva se 3 svléká (Alford, 1998). Přezimují dospělci v úkrytech. V závislosti na snižující se průměrné denní teplotě a zkracující se fotoperiodě dochází k omezení příjmu potravy a aktivity, organismus upadá do strnulosti, od března se opět aktivně rozmnožují. V průběhu roku vytváří 5 8 generací v závislosti na počasí. Ve vytápěných sklenících se může vyvinout až 20 generací (Kabíček, 2007). Hostitelské rostliny Široce polyfágní druh, mezi hostitelskými rostlinami uvádí Alford (1998) také Rhododendron sp. Škodlivost Na spodní straně listů se v důsledku sání vytváří drobná světlá místa, která se později slévají do nepravidelných chlorotických skvrn a nekrotizují. Na napadených listech v místě výskytu kolonií jsou listové čepele mírně zvlněné (Kabíček 2007). Rostlina vypadá jako by trpěla nedostatkem vody. Škůdce se může vyskytovat také na pěnišnících pěstovaných ve sklenících (Alford, 1998; Kabíček 2007). Ochrana Zaznamenání pavučinek na spodní straně listů je signálem k provedení podrobné vizuální prohlídky rostliny a aplikaci registrovaných akaricidů, kterou je vhodné zopakovat po několika dnech (Kabíček 2007). V temperovaných prostorech lze použít biologickou ochranu v podobě dravého roztoče Phytoseiulus persimilis. 13

2.2.2 Polokřídlí Hemiptera Síťnatka pěnišníková Stephnitis rhododendri Horváth, 1905 Čeleď: Cicadellidae Rozšíření Původně východoasijský druh byl na Evropský kontinent dovezen na přelomu 19. a 20. století ze Severní Ameriky (Šefrová & Laštůvka, 2005; Kabíček, 2009). Na území ČR byla pravděpodobně zavlečena ze západní Evropy, vyskytuje se zde od roku 1941 (Mlíkovský & Stýblo, 2006). V posledních letech lze pozorovat případy ojedinělých i hromadných výskytů na výsadbách rododendronů. Morfologie Drobný křís dorůstající 4 mm. Převládá světlé zabarvení včetně tykadel a nohou. Dospělci mají průsvitná přední křídla se síťovitou strukturou membrány a krémově žlutou žilnatinou (Kabíček, 2009). V přední části křídel bývá pozorovatelná k ose těla příčně probíhající, úzká tmavá skvrna (Kabíček, 2009). Dospělci se pohybují pomaleji, křídla používají k letu výjimečně (Heike, 2005; Kabíček, 2009). Na těle jsou přítomny listovité nebo bublinovité výrůstky, nymfy jsou porostlé specificky utvářenými chloupky nebo trny (Kabíček, 2009). Hnědé skvrny jsou výraznější na hrudi (Kabíček, 2009). Bionomie Vývoj probíhá na spodní straně listu. Samička klade vajíčka koncem léta a během podzimu na mladé listy podél hlavní nebo větších postraních žilek (Kabíček, 2009; Pirone, 1978). Po vykladení samička snůšku překrývá hnědavě zabarveným na vzduchu tuhnoucím sekretem (Kabíček, 2009). Po přezimování se v květnu líhnou nymfy (Kabíček, 2009; Pirone, 1978). Vývoj probíhá přes 4 larvální instary, v červenci se v přírodě objevují dospělci nové generace (Kabíček, 2009). Hostitelské rostliny Dospělci i larvy jsou potravně specializovaní na rostliny čeledi Ericaceae (Mlíkovský & Stýblo, 2006). Sají na druzích Rhododendron ponticum, R. catawbiense a jejich kultivarech (Heike, 2005; Kabíček, 2009). Mead (1967) uvádí výskyty 14

na R. maximum, Kalmia latifolia a K. angustifolia. Na území ČR se vyskytuje výhradně na rostlinách rodu Rhododendron v parcích a zahradách (Mlíkovský & Stýblo, 2006). Škodlivost Na povrchu listů vznikají v důsledku sání drobné světlé skvrny (Mlíkovský & Stýblo, 2006; Kabíček, 2009). Listy mají našedlé zbarvení, spodní strana je bronzovitá, při silnějším napadení dochází k jejich stáčení a vzniku skvrn (Kabíček, 2009). Na líci se může objevit zvýraznění hlavní žilky, kde je ještě zachován chlorofyl (Kabíček, 2009). Na rubu čepele lze nalézt kupičky trusu (Heike, 2005). Poškození je podobné jako při sání mšic, pouze se netvoří medovice (Mlíkovský & Stýblo, 2006). Listy ztrácejí turgor, vadnou a předčasně opadávají (Kabíček, 2009). Druh byl na území ČR zjištěn na 4 izolovaných lokalitách, Mlíkovský & Stýblo (2006) poukazují na chybějící monitoring a možnost přítomnosti škůdce i na dalších lokalitách po neúmyslné introdukci při výsadbě pěnišníků. Ochrana Od května do června lze aplikovat postřik kontaktními insekticidy ve 14 denních intervalech (Heike, 2005). Pirone (1978) doporučuje provést postřik před líhnutím vajíček, zopakovat jej v létě a při případném výskytu škůdce. Při menším napadení stačí provést mechanický zásah, odstranění napadených listů (Heike, 2005). Síťnatka Stephanitis takeyai (Horvát, 1925) Čeleď: Tingidae Rozšíření Druh pochází z Japonska (Pirone, 1978). V roce 1905 byl popsán jako Tingis globulifera, v polovině 20. století byl zavlečen do Severní Ameriky (Hradil & Fictum, 2009). V Evropě byl poprvé zaregistrován v roce 1994 v Nizozemsku, v roce 1995 byl zaznamenán ve Velké Británii, v Polsku (1998), v Itálii (2000), Německu (2002), Belgii (2003) a Francii (2004), od roku 2008 je škůdce registrován také na území ČR, v Průhonicích u Prahy (Hradil & Fictum, 2009). Morfologie Dospělci jsou 4 mm velcí, mají ploché tělo, polokrovky s průhlednou siťovitou strukturou a hnědou kresbou do tvaru písmene X (Bowers, 1960; Hradil & Fictum, 2009). 15

Střední část štítu je silně vyklenutá. Nymfy mají na povrchu těla hnědé ostny. Na rododendronech byla v Plzni zaregistrovaná také síťnatka borůvková Stephanitis oberti (Kolenati, 1857) (Hradil & Fictum, 2009). Bionomie Vývoj může být vázán na dvě hostitelské rostliny, zimní období přežívá na Pieris japonica, v létě se vyskytuje na Lyonia elliptica (Cox, 2005). V případě absence letního hostitele, může celý vývoj proběhnout na zimním hostiteli. Vajíčka jsou kladena na podzim do střední žilky rubu listu, jsou pokryta ochranným hnědým sekretem. Přezimuje ve stadiu vajíčka (Bowers, 1960; Mead, 1967). Koncem dubna až začátkem května se líhnou nymfy, vývoj probíhá přes 5 larválních instarů (Hradil & Fictum, 2009). V podmínkách ČR má dvě generace v roce (Hradil & Fictum, 2009). Na jihu Anglie nebo ve vinohradnických oblastech Německa může mít až 3 generace. Doba vývoje od vajíčka po dospělce může trvat 25 70 dnů (Hradil & Fictum, 2009). Hostitelské rostliny Polyfágní škůdce. Pirone (1978) a Mead (1967) uvádí výskyt na Pieris japonica, P. floribunda, P. formosa, z dalších rostlin napadá i Rhododendron sp.. V Japonsku byl druh nalezen na rostlinách z čeledi Hippocastanaceae, Hydrangaceae nebo Rosaceae (Hradil & Fictum, 2009). Škodlivost Nymfy i dospělci sají na spodní straně listů. Na svrchní straně se objevují žlutavé, chlorotické skvrny, které mohou při silném napadení splývat (Hradil & Fictum, 2009). Spodní strana je znečištěna trusem a svlečkami nymf (Bowers, 1960). Při silném napadení jsou listy celé žluté, mohou opadávat, oslabené rostliny postupně odumírají. U tohoto druhu nebyl prokázán přenos původců virových onemocnění (Dekle, 2007). Ochrana Proti dospělcům i larvám lze použít přípravky proti savému hmyzu na okrasných rostlinách. Pirone (1978) doporučuje aplikovat insekticid ve dvoutýdeních intervalech od poloviny května s dokonalým ošetřením spodní strany listů. Při výskytu škůdce se doporučuje provést zpětný řez nebo likvidaci silně napadených rostlin. Z přirozených nepřátel byl v Japonsku zjištěn vaječný pazitoid Anagrus sp. (Hradil & Fictum, 2009). 16

Sítinovka pěnišníková Graphocephala fennahi Young, 1977 Čeleď: Cicadellidae Rozšíření Pochází ze Severní Ameriky, v Evropě zaznamenána v první polovině 20. století ve Velké Británii, kde byla, jak uvádí Špryňar (2005) v roce 1935 popsána pod názvem Graphocephala coccinea (Forster, 1771). Rozšíření z ostrovů do Evropy trvalo přes 30 let (Nickel & Remane 2003). Ve středoevropských zemích byla poprvé zaznamenána v roce 1971 ve Švýcarsku, od té doby se rozšiřuje. Sergel (1987) uvádí výskyty z Německa, Dánska, Nizozemska, Belgie, Francie, Švýcarska, Rakouska a Itálie. V roce 1999 byla sítinovka poprvé zaznamenána na pěnišnících v ČR. V roce 2006 byl proveden podrobný průzkum na území ČR, druh se vyskytoval na 12 lokalitách (Mertelík & Kloudová, 2007). Morfologie Dospělec dosahuje velikosti 8 9,4 mm, samičky jsou větší než samci (Biedermann & Niedringhaus, 2004). Základní zbarvení těla a končetin je žluté, křídla prvního páru jsou jasně zelená se dvěma červenooranžovými šikmými pruhy. Křídla druhého páru jsou šedá (Alford, 1998). Na hlavě mezi složenýma očima vede černá páska. Barevně je druh proměnlivý, od ostatních sítinovek jej lze bezpečně odlišit podle morfologie samčích pohlavních orgánů (Biedermann & Niedringhaus, 2004; Špryňar, 2005). Bionomie Oválná vajíčka dlouhá 1,8 mm jsou kladena v září až říjnu ve skupinách pod šupiny pupenů. Škůdce přezimuje ve stadiu vajíček, k líhnutí larev dochází na začátku května, před květem pěnišníků (Alford, 1998; Špryňar, 2005; Mertelík & Kloudová, 2007). Nažloutlé larvy o velikosti 2 8 mm procházejí pěti instary (Špryňar, 2005). Dospělci se vyskytují od druhé poloviny července a lze je na rododendronech zaznamenat do začátku listopadu (Mertelík & Kloudová, 2007), vzácně i do poloviny prosince (Špryňar, 2005). Při páření je lze nalézt na svrchní straně listů (Pirone, 1978). Škůdce vytváří na území České republiky jednu generaci za rok. 17

Hostitelské rostliny Hostitelské spektrum je v podmínkách ČR tvořeno výhradně dřevinami rodu Rhododendron (Špryňar, 2005; Mlíkovský & Stýblo, 2006). Sergel (1987) uvádí, že larvy i jedinci chovaní v laboratorních podmínkách se mohou vyvíjet i na jiných rostlinách. Škodlivost Larvy a dospělci sají z xylémových cévních svazků listů (Mertelík & Kloudová, 2007). Na svrchní straně listů vznikají při nízkém poškození bíložluté skvrny, rubová strana listů je hnědá (Bőhmer & Wohanka, 2003). Mladé larvy se velice často vyskytují na špičkách mladých výhonků (Alford, 1998). Silné poškození bylo v ČR zjištěno pouze v interakci se síťnatkou Stephanitis rhododendri, kdy se chlorotické skvrny slévají a vrchní strana listů má výrazně žluté zbarvení (Mertelík & Kloudová, 2007). Bőhmer & Wohanka (2003) uvádějí, že sítinovka při kladení nařezává krčky pupenů a přenáší spory houby Pycnostysanus azaleae. Vztah mezi patogenem a sítinovkou zmiňuje také Špryňar (2005), který zároveň uvádí, že i přes výskyt škůdce nebyl zmíněný patogen dosud na území České republiky zaznamenán. Ochrana Ochranná opatření spočívají v použití povolených insekticidů. Aplikace se provádí ve čtrnáctidenních intervalech od srpna do října, v závislosti na době kladení a následném výskytu škůdce (Alford, 1998). Molice Dialeurodes chittendeni Laing 1928 Čeleď: Aleyrodidae Rozšíření Druh původní pravděpodobně v Himalájských oblastech (Bowers, 1960). V roce 1926 zaznamenána v Anglii, v Evropě také ve Finsku, od roku 1939 ve státě Washington (Johnson & Lyon, 1976). Alford (1998) jej uvádí jako lokálního a občasného škůdce pěnišníků v Evropě. Z našeho území ji poprvé uvádí Zahradník (1961). Morfologie Dospělci jsou 1,2 mm velcí, světle žlutí pokrytí vrstvou bílého vosku (Alford, 1998). Vosk z kožních žláz na zadečku roztírají nohama po těle a křídlech (Šefrová, 2006). 18

Larvy jsou výrazně ploché, okrouhlé, zelenavě žluté. Jsou poloprůsvitné bez voskového lemování (Alford, 1998; Pirone, 1978). Poslední larvální instar je nepohyblivý, okrouhlý, výrazně plochý, 1,2 0,9 mm velký, světle žlutě až bíle zbarvený, bez voskového lemu (Alford, 1998). Bionomie Dospělci se vyskytují v červnu až červenci, zejména na spodní straně listů. Při vyrušení létají na krátké vzdálenosti před opětovným usednutím. Samička klade na spodní stranu listu do neúplných kroužků, vajíčka nepřekrývá voskem (Šefrová, 2006; Alford, 1998). Vývoj probíhá neometabolií, přes 4 larvální stupně. Pouze první instar je pohyblivý, má dobře vyvinuté oči a tykadla (Šefrová, 2006). Přezimuje ve stadiu larvy, na jaře dalšího roku vytváří od poloviny dubna na spodní straně listů poslední larvální stupeň, nepravé puparium (Alford, 1989). Hostitelské rostliny Pirone (1978) uvádí preference stálezelených pěnišníků Rhododendron sp. s minimálním ochmýřením spodní strany listů. Podle Alforda (1998) se druh vyskytuje na Rhododendron campylocarpum, R. catawbiense, R. caucasicum a R. ponticum. Škodlivost Na spodní straně listů dochází k posátí a následnému žloutnutí pletiv. Poškození může vést k deformacím nebo svinutí okrajů listů (Pirone, 1978). Larvy produkují velké množství medovice, listy jsou sekundárně napadány černěmi (Pirone, 1978; Alford, 1989). Slabé napadení má pro rostlinu malý význam, při silné infestaci je oslaben její růst. Ochrana Na rostlinách pěstovaných a množených ve sklenících lze aplikovat biologickou ochranu v podobě mšicovníka Encarsia formosa. Na keřích ve venkovních podmínkách se provádí ošetření registrovanými insekticidy při zjištění prvního dospělce. Je důležité ošetřit důkladně spodní stranu listů. Aplikaci podle potřeby zopakovat, nejlépe po dvou týdnech (Alford, 1998). 19

Kyjatka azalková Illinoia azaleae (Mason, 1925) Čeleď: Aphididae Rozšíření Druh byl poprvé popsán ze Severní Ameriky v roce 1969 (Laštůvka & Šefrová, 2005). V Evropě byl dosud zaznamenán ve Velké Británii, Německu, Portugalsku, Dánsku, Švédsku a Finsku, v roce 1999 v Itálii (EPPO, 2010). V severní Evropě se vyskytuje výhradně na pokojových druzích (Heie, 1995). Škůdce byl nalezen také v Rusku, jižní Africe, severní Americe, na Novém Zélandu a Havaji (Heie, 1995; Blackman & Eastop, 2000). Z našeho území ji poprvé uvádí Holman (1991). Morfologie Bezkřídlé živorodé samičky mají vřetenovitý tvar těla, jsou tmavě zelené, dosahují velikosti 1,9 2,2 mm. Zadeček nese zřetelně kyjovité hnědé sifunkuly se světlou bází (Heie, 1995; Blackman & Eastop, 2000). Tykadla jsou delší než tělo, chvostek se 7 9 chloupky. Okřídlená živorodá samička je 2 mm velká, má tmavá tykadla, končetiny a sifinkuly a výraznou tmavší křídelní žilnatinu (Heie, 1995). Bionomie Příležitostně se vyskytují vejcorodé samičky, rozmnožování probíhá partenogenezí, samci nebyli dosud zaznamenáni (Heie, 1995; Mlíkovský & Stýblo, 2006). Hostitelské rostliny Vyskytuje se na druzích Rhododendron, R. indicum (azalky). V ČR byl druh zaznamenán také na Ledum palustre L.(Mlíkovský & Stýblo, 2006). Ve světě na dalších zástupcích čeledi Ericaceae, například Vaccinum spp. Andromeda polifolia, zaznamenána i na Viola tricolor a Tulipa spp. (Heie,1995; Blackman & Eastop, 2000). Škodlivost Vyskytuje se na mladých větvičkách a listech, také na výhoncích, obzvlášť na rostlinách pěstovaných v temperovaných prostorách (Heie, 1995; Mlíkovský & Stýblo, 2006). Může se uplatňovat jako přenašeč CMV (Blackman & Eastop, 2000), Ochrana Použití registrovaných aficidů podle pokynů výrobce. 20

Kyjatka pěnišníková Illinoia lambersi (MacGillivray, 1960) Čeleď: Aphididae Rozšíření Severoamerický druh byl poprvé popsán v roce 1948 ve Washingtonu na pěstovaných azalkách (Alford, 1998; Heie, 1995). Později byl zjištěn na pobřeží Kalifornie a dalších amerických státech i ve volné přírodě (Lambers, 1973). V Evropě byl zaznamenán v Dánsku v roce 1974, Velké Británii a Nizozemsku v roce 1971, v Norsku v roce 1979 (Heie, 1995). Z našeho území ji poprvé uvádí Holman (1991). Morfologie Samičky dorůstají velikosti 2 3,7 mm, mají vřetenovitý tvar těla, dlouhé končetiny a tykadla (Lambers, 1973). Mšice jsou zbarveny zeleně, narůžověle nebo žlutě, barevné formy se často vyskytují dohromady (Alford, 1998; Lambers, 1973). Larvy mají šedavé, nazelenalé nebo nahnědlé zbarvení (Lambers, 1973). Determinacemi od podobného druhu I. azaleae se zabýval MacGillivray (1960) (Lambers, 1973; Heie, 1995). Bionomie Okřídlení jedinci osídlují v první polovině července spodní stranu listů (Lambers, 1973). Po migraci na mladé výhonky produkují okřídlené samičky larvy, ze kterých se vyvíjejí bezkřídlé živorodé samičky (Lambers, 1973). Lambers (1973) uvádí, že kolonie osídlující mladé výhonky lze na pěnišnících nalézt až do září. Vejcorodé samičky nejsou známy (Mlíkovský & Stýblo, 2006). Jedná se pravděpodobně o anholocyklický druh, v podmínkách Evropy však nebyla přezimující samička dosud zaznamenána (Heie, 1995). Hostitelské rostliny Z Nizozemí známa na stálezelených druzích Rhododendron poncticum, R. catawbiense, R. hirsutum a jejich kultivarech. Heie (1995) uvádí výskyt na R. indicum, R. japonicum, R. molle. Přechodně se může vyskytovat i na Kalmia latifolia (Lambers, 1973). Škodlivost Vyskytuje se na mladých listech, výhoncích a květech (Heie, 1995). Kolonie mšic se vyvíjejí také na květních poupatech (Alford, 1998). Charakteristickým znakem 21

je přítomnost medovice, silně posáté listy opadávají (Lambers, 1973). Při silném výskytu se napadené listy a výhonky nevyvíjejí, nejsou zakládány květní pupeny. Ochrana Použití registrovaných aficidů při silném výskytu a po přeletu mšic. Červec azalkový Acanthococcus azaleae (Comstock 1881) Čeleď: Eriococcidae Rozšíření Pochází pravděpodobně ze severní Ameriky, kde byl poprvé popsán jako Eriococcus azaleae Comstock, 1881 na skleníkových druzích azalek ve státě Washington, odtud byl rozšířen po celé severní části Spojených Států (Miller & Miller, 1992). Z evropských zemí byl zaznamenán například v Německu a Belgii (Zahradník, 1990), v ČR. Morfologie Tělo samičky je tmavě červené, 2,5 mm dlouhé a 1,4 mm široké, v době kladení vytváří na konci těla bílý vaječný vak (Zahradník, 1990). Vajíčka jsou červeno-růžová, larvy světle žluté (Miller & Miller, 1992). Bionomie Přezimuje ve stadiu vajíček nebo larev, v teplejších oblastech jsou uváděny 2 generace za rok. Vajíčka jsou kladena na začátku června, larvy se líhnou v červnu až červenci (Miller & Miller, 1992), osídlují stonky a spojení větviček s kmenem. Hostitelské rostliny Zahradník (1990) jej uvádí jako oligofágní druh na azalkách, Miller & Miller (1992) popisují jeho rozšíření v Severní Americe také na jiných dřevinách. Škodlivost Škodí dospělci i larvy sáním na mladých větvičkách pěnišníků. Při silném napadení dochází k brždění růstu až k deformacím a zasychání větví. Ochrana 22

Postřik insekticidem v době kladení vajíček a líhnutí larev, použití přípravků na olejové bázi. Puklice čajovníková Pulvinaria floccifera (Westwood, 1870), puklice Eulecanium franconicum (Lindinger, 1908) Čeleď: Coccidae Rozšíření Puklice Pulvinaria floccifera je celosvětově rozšířena, běžný druh ve Středomoří. Kromě nejsevernějších oblastí se vyskytuje v celé Evropě. Puklice Eulecanium franconicum je rozšířena ve většině Evropských zemích. Morfologie Puklice čajovníková je hnědožlutě zbarvená, oválné tělo 2 3 mm slabě vypouklé. Končetiny tenké a dlouhé, i v dospělosti pohyblivá (Alford, 1998). Samička v době kladení narůžovělých vajíček vytváří na konci těla podlouhlý, bílý, až 10 mm dlouhý hranolovitý ovisak (Alford, 1998; Zahradník, 1990). Konec zadečku obou puklic je rozdělen ve dva anální laloky. Nohy u E. franconicum jsou v dospělosti redukované. Bionomie Samička klade vajíčka pod štítek v průběhu května. Larvy se líhnou v červnu a sají na listech. Na podzim migrují na kůru větviček, kde přezimují. Puklice Eulecanium franconicum žije v symbióze s mravencem Lasius alienus. Rozmnožování probíhá partenogeneticky (Zahradník, 1990). Od května vytváří puklice čajovníková vaječný vak, po vykladení samičky odumřou a z podkladu odpadnou (Alford, 1998). Přezimují larvy 2. instaru, dosahují dospělosti v dubnu (Kosztarab & Kozár, 1988). Ve venkovním prostředí vytváří 1 generaci v roce, ve sklenících několik (Kosztarab & Kozár, 1988). Škodlivost Puklice čajovníková je polyfágní, vyvíjí se na 25 rodech nepříbuzných rostlin, preferuje Camellia. Vyskytuje se především ve sklenících, zřídka na venkovních rostlinách. Puklice Eulecanium franconicum je oligofág na Ericaceae (Kosztarab & Kozár, 1988). Ochrana 23

Použití registrovaných insekticidů. Aplikaci je nejvhodnější načasovat v době líhnutí larev a jejich šíření po rostlině. Z přípravků jsou doporučovány olejové s insekticidní složkou. 24

2.2.3 Motýli Lepidoptera Vzpřímenka azalková Caloptilia azaleella (Brants, 1913) Čeleď: Gracillariidae Rozšíření Východoasijský druh původní v Japonsku byl na našem území poprvé zaznamenán v roce 1920 na skleníkových azalkách (Zimmermann, 1924). Je rozšířen na Evropském kontinentu v Belgii, jižní Anglii, Francii, Německu, Nizozemsku, vyskytuje se rovněž na Novém Zélandu a v Jižní Americe (Alford, 1998), byl zaznamenán rovněž v Rakousku, Itálii, Lucembursku, Polsku, Portugalsku, Slovensku a Švédsku. Byl rozšířen do Japonska, Texasu, na Long Island, dále byl nalezen v USA (Dekle, 2007). Morfologie Motýl s rozpětím křídel 10 13 mm dosahuje velikosti 5 mm. Přední křídla jsou kopinatého tvaru, lesklá hnědošedá, u kořene přechází v hnědofialovou barvu. Zbytek křídel je nápadně zlatavý s rozptýlenými tečkami a dlouhými třásněmi na okraji. Zadní křídla jsou úzká, šedohnědá s krátkými třásněmi na předním okraji (Dekle, 2007). Tělo je žlutošedé až šedavé barvy. Pro tento druh je charakteristický úhel cca 45, který svírá tělo s podložkou v klidové pozici a dlouhá tříčlánková pysková makadla (Mlíkovský & Stýblo, 2006). Housenka je 10 12 mm dlouhá, světle zelená s tmavě žlutou hlavou, počáteční instary jsou apodní (Alford, 1998). Bionomie Samička klade až 5 vajíček počátkem května na spodní stranu listů k hlavní žilce (Dekle, 2007; Pirone, 1978). Housenky se po vylíhnutí zavrtají pod pokožku, vyžírají parenchym a vytvářejí úzkou chodbičku (Alford, 1998). Spodní stranu listů minují v první polovině larválního vývoje (Dekle, 2007). Po ukončení žíru v listu housenka osídluje jeho vrcholek, který svinuje a spřádá (Alford, 1998). V elipsovitém zámotku se vyvíjí ve světlou kuklu s načervenalým hřbetem. Ve venkovních podmínkách vytváří 2 generace v roce, přezimuje ve stadiu kukly (Alford, 1998; Malinoski & Clement, 2010). Dekle (2007) a Prins & Steeman (2010) uvádějí až 3 generace, 1. v květnu, 2. v červenci až srpnu. V příznivých letech se může vyvinout i třetí generace, v září až říjnu. 25

Na skleníkových rostlinách probíhá vývoj nepřetržitě, škůdce může mít několik překrývajících se generací (Alford, 1998). Hostitelské rostliny Výhradní hostitelé jsou zástupci rodu Rhododendron, především druhy pěstované jako pokojové azalky R. simsii a R. indicum (Alford, 1998; Dekle, 2007; Prins & Steeman, 2010). Mlíkovský & Stýblo (2006) pro podmínky ČR uvádějí druh jako škůdce ve skleníkových kulturách, zatím není schopen dlouhodobého přežívání ve volné přírodě. Škodlivost Poškození se na rostlinách projevuje úzkou spodní minou na listu a svinováním listových špiček od počátku března až do srpna. (Dekle, 2007). Housenky napadají také vegetační vrchol, který žírem poškozují a způsobují jeho žloutnutí a odumírání (Dekle, 2007). Později dochází k okénkovitému žíru na spředených listech. Poškozené listy postupně žloutnou, hnědnou a usychají, dochází k opadu (Alford, 1998; Dekle, 2007; Malinoski & Clement, 2010). Napadení je nejzávažnější ve školkách při pěstování mladých azalek, v zahraničí má význam také ve volné přírodě, při přemnožení škůdce dochází ke snížení listové plochy keře (Dekle, 2007). Ochrana Chemická ochrana se provádí při prvních známkách poškození, nejlépe před svinováním listových špiček (Alford, 1998). Vhodná doba aplikace insekticidů je při líhnutí housenek, kdy dochází k žíru na povrchu listů. Po proniknutí housenky do pletiva už není ochrana účinná (Dekle, 2007). Pirone (1978) navrhuje aplikaci insekticidu při začátku minování housenkami. První insekticidní zásah doporučují Malinoski & Clement (2010) provést v květnu, další při větším výskytu škůdce v červenci. V biologické ochraně doporučuje Dekle (2007) použít blanokřídlé parazitoidy rodu Sympiesis (Eulophidae). Při mechanické ochraně je vhodné zlikvidovat napadené listy opadané pod keřem, kde kukly přezimují. 26

2.2.4 Brouci Coleoptera Lalokonosec rýhovaný Otiorhynchus sulcatus (Fabricius, 1775) Čeleď: Curculionidae Rozšíření Nosatcovitý brouk je původní v mírném pásu Evropy (Tol & Visser, 2002). Odtud byl rozšířen do Austrálie a Jižní Ameriky (Alford, 1998). Na našem území je početnější na lokalitách na Jižní Moravě (Miller, 1956). Morfologie Imago 8 10 mm, tělo podélně oválné, krovky vypouklé, blanitá křídla zkrácená do podoby pahýlků (Miller 1956; Heike, 2005). Základní zbarvení je černé, lesklé, místy jsou krovky pokryty žlutými chloupky, které vytvářejí na povrchu nepravidelné skvrny (Tomiczek et al., 2005; Heike, 2005). Hlava je protažena v krátký, vrásčitý, na konci rozšířený nosec (Heike, 2005; Šefrová, 2006). Hladká, 0,7 mm, světlá vajíčka tmavnou (Miller, 1956; Alford, 1998). Oligopodní, žlutobílá 9 12 mm dlouhá larva je měsíčkovitě prohnutá s načervenalou hlavou (Tomiczek et al., 2005; BÖhmer & Wohanka, 2003) Šedobílá kukla je 9 10 mm velká (Alford, 1998). Většina autorů popisuje rozmnožování partenogenezí (Fischer, 2006; Tol et al., 2004; Alford, 1998; Šefrová, 2006; Miller, 1956). Bionomie Kladení probíhá na povrch půdy do blízkosti hostitelských rostlin (Fisher, 2006; Alford, 1998). Miller (1956) uvádí schopnost samičky naklást až 600 vajíček, po 20 dnech se líhnou larvy. Dospělci provádějí úživný žír 3 až 4 týdny v nočních hodinách na nadzemních částech rostlin. Během dne se ukrývají pod kameny a v různých úkrytech (Miller 1956; Tol et al., 2004; Alford, 1998). Přezimují larvy, kukly i dospělci (Hluchý et al., 1997; Fisher, 2006). Vývoj larev v půdě může trvat až 3 roky (Šefrová, 2006). Hostitelské rostliny Škůdce je široce polyfágní (Tol, Visser, 2002), vyskytuje se na druzích rodu Rhododendron, Fisher (2006) uvádí preference na R. catawbiense. Z jehličnanů poškozuje Taxus baccata (Fisher, 2006). Významné škody působí na dalších okrasných dřevinách i révě vinné (Vitis sp.) (Tol & Visser, 2002; Hluchý et al., 1997). 27

Škodlivost Na pěnišnících škodí dospělci i larvy. Larva se živí na kořenech, dospělci poškozují žírem v noci jejich listy, pupeny, měkké části i kůru (Šefrová, 2006; Miller 1956). Pokud dojde k úplnému ohlodání kroužků kůry na bázi letorostů, dochází k vadnutí celého letorostu (Tomiczek et al., 2005). Na listech jsou typicky obloučkovitě vykousané okraje (Böhmer & Wohanka, 2003). Tol et al. (2004) a Alford (1998) uvádějí lalokonosce rýhovaného také jako škůdce ve sklenících. Ochrana Proti dospělcům lze použít kontaktní insekticidy při objevení prvních příznaků na listech (Tomiczek et al., 2005). Hluchý et al. (1997) upozorňují na nedostatečnou účinnost organofosfátů. V ochraně proti larvám lze použít přípravky na bázi hlístic Heterorrhabditis nebo Steinernema (Hluchý et al., 1997; Böhmer & Wohanka, 2003). Lalokonosec armadillo Otiorhynchus armadillo (Rossi, 1792) Čeleď: Curculionidae Rozšíření V Evropě je rozšířen v Severní Itálii, Francii, Švýcarsku, Švédsku a Velké Británii, v České republice byl na pěnišnících nalezen v roce 2004 (Špryňar, 2005). Morfologie Imaga dosahují velikosti 7 9 mm. Na povrchu krovek mají tmavé výrazné zrnité skvrny na světle červeném podkladu, nohy jsou černo červené s řídkým šedým ochlupením. Samci mají spodní stranu těla zvrásněnou, samičky tečkovanou (Smreczynski, 1966). Bionomie Bionomie je obdobná jako u předchozího lalokonosce rýhovaného (Špryňar, 2005). Hostitelské rostliny Široký polyfág, vyvíjí se na také na Rododendron spp. (Špryňar, 2005). Škodlivost Dospělec obloučkovitě vykousává okraje listů, larvy ožírají kořeny a způsobují jejich odumírání (Špryňar, 2005). Ochrana je obdobná jako u ostatních lalokonosců. 28

2.3 Škůdci pěnišníků zavlečení do Evropy Spolu s hostitelskými rostlinami byli do Evropy zavlečeni také jejich škůdci. V tabulce 2 uvádím přehled druhů, které byly zjištěny v Evropě, ale na území České republiky zaregistrovány nebyly. Tab. 2: Škůdci pěnišníků zavlečení do Evropy nezjištění v České republice Český název Vědecký název Výskyt v Evropě sviluška Oligonychus illicis Nizozemsko, Itálie síťnatka Stephanitis pyrioides Nizozemsko klopuška Tupiocoris rhododendri Velká Británie molice Pealinus azaleae Nizozemsko, Itálie, Belgie, Velká Británie mera Itálie, Rakousko, Slovensko, Německo, Cacopsylla rhododendri pěnišníková Rumunsko, Ukrajina V následujícím přehledu uvádím charakteristiku významnějších druhů. Klopuška Tupiocoris rhododendri (Dolling, 1972) byla zavlečena v 70. letech ze Severní Ameriky, vyvíjí se na různých druzích pěnišníků Rhododendron a aklimatizovala se v jižní a střední Anglii (Kment, osobní sdělení). Sviluška Oligonychus ilicis (McGregor, 1917) Třída: Arachnida Řád: Acari Čeleď: Tetranychidae Rozšíření Roztoč pochází z východního pobřeží USA, poprvé byl popsán v roce 1917 na cesmíně Ilex opaca ve státě Jižní Karolína, na azalkách a kaméliích byl zaznamenán v jižních oblastech Spojených států, na východě USA je škůdcem jehličnanů (Jeppson et al., 1975). Vyskytuje se také v Brazílii, Japonsku, Korei, Paraguai, Austrálii. V Evropě byl zaznamenán v Nizozemsku a Itálii (Jeppson et al., 1975; Bolland et al., 1998; Herron & Rophail, 2000). Na našem území nebyl škůdce zaregistrován. 29

Morfologie Dospělá samička dosahuje 0,4 mm, samci jsou menší, 0,3 mm, obě pohlaví mají tmavší zbarvení než většina červených roztočů vyskytujících se na okrasných dřevinách (Denmark et al., 2006). Zbarvení je červené až červeno hnědé, roztoči jsou světlejší v přední části, uprostřed těla se nachází světlá skvrna (Jeppson et al., 1975). K determinaci slouží sety na nohách a hřbetě, umístěné na malých hrbolcích (Jeppson et al., 1975). Bionomie Samička klade v září 10 15 vajíček na spodní stranu listů, k líhnutí dochází koncem dubna až května (Jeppson et al., 1975). Délka vývoje se při teplotě 22 24 C pohybuje okolo 14 dnů (Jeppson et al., 1975). Během roku vytvoří několik generací, počet závisí na teplotních a vlhkostních podmínkách (Denmark et al., 2006). Populační růst vrcholí v červnu, kdy dochází k migraci na okolní rostliny. Šíří se větrem, pokles počtu jedinců nastává koncem června až července, následný nárůst v září je ukončen kladením přezimujících vajíček (Jeppson et al., 1975). Hostitelské rostliny Široký polyfág, byl zaznamenán na 34 druzích rostlin z 15 čeledí (Denmark et al., 2006). Je častým škůdcem azalek (Rhododendron sp.) a kamélií (Camellia sp.), z jehličnanů se vyskytuje například na jalovcích Juniperus. (Denmark et al., 2006; Jeppson et al., 1975). V Brazílii byl zaznamenán také na kávovníku (Jeppson et al., 1975). Škodlivost Denmark et al. (2006) jej zmiňuje jako škůdce ve sklenících. Na azalkách způsobuje stříbřité později hnědnoucí skvrny na svrchní straně podél hlavního listového nervu, skvrny vznikají po poškození palisádového pletiva lícní strany listu (Jeppson et al., 1975). Nižší patra rostliny bývají více napadena, jsou na nich patrné bronzové skvrny. Poškození tímto druhem je méně významné, silné napadení je rostlinou tolerováno, protože k němu dochází před opadem listů. (Jeppson et al., 1975). Ochrana Aplikace akaricidů v polovině května zabrání letnímu přemnožení. Jeppson et al. (1975) rovněž uvádí možný postřik sirnatými přípravky. 30

Molice Pealius azaleae (Baker & Moles 1920) Třída: Insecta Řád: Hemiptera Čeleď: Aleyrodidae Rozšíření Rozšířený škůdce převážně lokálního významu byl zaznamenán v Itálii, Belgii, Velké Británii, Nizozemsku, Austrálii a Japonsku (Alford, 1998). Morfologie Dospělci jsou 1,5 2 mm velcí, žlutě zbarvení, pokrytí vrstvou vosku poskytujícího bílé zbarvení a ochranu. Ploché, okrouhlé, žlutě zelené larvy se vyskytují na spodní straně listů, kde probíhá vývoj všech stadií (Pirone, 1978; Malinoski & Clement, 2010). Bionomie Samička klade na spodní stranu listů 0,2 mm dlouhá vajíčka do neúplných kroužků. Larva prochází 4 instary, jen 1. larvální stupeň je pohyblivý (Šefrová, 2006). Přezimuje puparium, k líhnutí dospělce dochází na jaře dalšího roku (Alford, 1998). Ve venkovním prostředí má 1 generaci v roce (Alford, 1998), ve sklenících může vytvořit 2 a více generací za rok. Hostitelské rostliny Stálezelené azalky Rhododendron mucornatum, R. simsi (Alford, 1998; Malinoski & Clement, 2010) Pirone (1978) uvádějí výskat na Kalmia latifolia a Pieris sp. Škodlivost Nymfy i dospělci škodí sáním, na vrcholových listech (Malinoski & Clement, 2010). Při silném poškození může docházet k nekrotizaci až následnému proděravění, na napadených listech se objevují skvrny, dochází ke žloutnutí a odumírání. Larvy produkují medovici, spodní listy jsou sekundárně napadány černěmi (Alford, 1998, Malinoski & Clement, 2010). Ochrana Při detekci škůdce na spodní straně listů se provádí postřik registrovanými přípravky na začátku června. Pirone (1978) doporučuje postřik opakovat v desetideních intervalech. Malinoski & Clement, (2010) navrhují ošetření přípravkem na bázi minerálních olejů, zdůrazňují důkladné ošetření spodní strany listů. 31

Síťnatka Stephanitis pyrioides (Scott, 1874) Třída: Insecta Řád: Hemiptera Čeleď: Tingidae Rozšíření Z Japonska byl druh rozšířen ve třicátých letech 20. století do USA a na Floridu (Mead, 1967). V Evropě byl zaznamenán v roce 1995 a 1998 v Nizozemsku (EPPO, 2010). Morfologie Dospělci jsou 3 mm velcí, mají ploché tělo, průhledná zdobená křídla (Malinosky & Clement, 2010). Polokrovky jsou strukturou a kresbou podobné S. takeyai, rozdíly mezi druhy uvadí určovací klíč od Drake & Ruhoff (1965) (Mead, 1967). Larvy jsou 2 mm velké, černě zbarvené, pokryté na povrchu ostny (Malinoski & Clement, 2010). Bionomie Vajíčka jsou kladena do listových pletiv, kde přezimují, k líhnutí dochází v červnu (Mead, 1967; Bowers, 1960). S. pyrioides byl nalezen ve všech ročních období v centrální Floridě; v Evropě, Asii, Japonsku je výskyt v zimních měsících vzácný. První údaje o aktivitě jsou zaznamenány počátkem března (Mead, 1967; Bowers, 1960). Hostitelské rostliny Potravně preferuje okrasné dřeviny čeledi Ericaceae, Kalmia latifolia, Pieris japonica (EPPO, 2010). Jedná se o škůdce azalek ve sklenících (Mead, 1967). Zřídka napadá zastíněné rostliny (Bowers, 1960; Shrewsbury & Raupp, 2000). Některé kultivary amerických rododendronů jsou obzvlášť citlivé k napadení, př. Boule de Neige, Bowers (1960) uvádí jako náchylné druhy Rhododendron campylocarpum a R. articulatum. Škodlivost Dospělci i larvy na listech sají z mezofylu (EPPO, 2010). Vpichy jsou viditelné v podobě tečkovitých skvrn na povrchu (Bowers, 1960; Mead, 1967). Spodní strana listů je znečištěna exkrementy, svlečkami a hnědavými obaly vajíček (Bowers, 1960). Mladé listy se deformují, žloutnou, při silném napadení dochází k nekrotizaci pletiv a následnému opadu. Výhonky pěnišníků se mohou deformovat, květní pupeny nejsou zakládány i listové se špatně rozvíjejí. 32

Ochrana Při větším výskytu škůdce se provádí postřik minerálními oleji nebo insekticidními přípravky se zaměřením na spodní stranu listů, aplikace se opakuje podle potřeby a výskytu škůdce (Pirone (1987). Malinoski & Clement (2010) doporučují ošetření insekticidy před líhnutím vajíček, opakovat v létě v případě výskytu škůdce. Mera pěnišníková Cacopsylla rhododendri (Puton, 1871) Třída: Insecta Řád: Hemiptera Čeleď: Psyllidae Rozšíření Pochází pravděpodobně z Japonska, areálem výskytu v Evropě je Rakousko, Slovensko, Německo, Itálie, Rumunsko, Ukrajina, severní část bývalého SSSR. Morfologie Dospělci dosahují délky 2 2,5 mm, jsou žlutaví se širokými blanitými předními křídly, která skládají střechovitě nad tělem. Mají trojúhelníkovou hlavu a dlouhá tykadla po stranách. Od podobných druhů se rozlišují stavbou tykadel, kopulačního ústrojí a znaky na žilnatině křídel. Zadní nohy mají skákavé. Bionomie Samičky kladou vajíčka pomocí kladélka do pletiv hostitelských rostlin. Larvy prochází pěti instary a jsou nápadně zploštělé. První instar je pohyblivý, další instary se pohybují omezeně. Hostitelské rostliny Vyvíjí se výlučně na Rhododendron ferrugineum, R. hirsutum Škodlivost Larvy sají na mladých výhonech a listech a způsobují jejich deformace (Gusev & Rimskij-Korsakov, 1953; Ossiannilsson, 1992; Šefrová, 2006). 33