Základy medicíny katastrof VSTUPNÍ SLOVO Medicína katastrof patří mezi dynamicky se rozvíjející obory. Jeho potřeba vychází ze stávající politicko-ekonomické situace ve společnosti, kdy ekonomická krize, angažovanost vojsk NATO včetně Armády České republiky v Iráku a v Afghánistánu, rozdílné chápání spravedlnosti jednotlivými etniky, jiné náboženství, narušené vztahy mezi národy, zvyšující se napětí, nenávist, šovinismus, nacionalismus, který může vést až nenávisti, to vše může přerůst k bezprostřednímu ohrožení obyvatel kteréhokoliv státu ze strany fanaticky uvažujících jedinců či skupin. Významným nebezpečím pro lidstvo je industrializace, výstavba mamutích průmyslových center, kde selhání techniky nebo lidského faktoru může mít rovněž katastrofální důsledky pro obyvatele a to nejen daného regionu. Další ohrožení pro populaci vychází zejména z hromadných havárií dopravních prostředků, jejichž přepravní kapacita stále stoupá a přitom jsou relativně snadno ohrozitelné a to včetně letecké dopravy. Rychlý přesun obyvatelstva mezi teritorii se zcela rozdílnou epidemiologickou situací může vést ke zdravotnímu ohrožení obyvatel hostitelské země včetně pandemií. Nelze vyloučit ani rozsáhlé důsledky přírodních katastrof, rozpad energetické sítě či masové napadení informačních zdrojů. To vše staví před zdravotnictví úkol dokázat se s danou situací vyrovnat a řešit zdravotní důsledky racionálně a účelně. Tento úkol může zvládnout jen na potřebné úrovni vzdělaný odborník. Při analýze připravenosti systému jsme došli k varujícím závěrům. V současné době je v České republice značný nedostatek odborníků se zaměřením na problematiku krizového zdravotnictví. Důsledkem je nekoncepčnost, řada chybných rozhodnutí, neujasněnost financování, personálního a materiálového vybavení a to zejména na nižších stupních řízení, na úrovni krajských a místních samospráv. Není vyjasněn vztah státních a nestátních zdravotnických organizací včetně financování tohoto systému a těchto organizací. Značným nedostatkem je skutečnost, že na Zdravotnickou záchrannou službu se nevztahuje zákon č. 240/2000 Sb. ze dne 28. června 2000 o krizovém řízení. Předložený multimediální program je určen především pro pregraduální výuku všech lékařských a zdravotnických fakult, ale mohou jej využít všechny vysoké školy, na kterých je akreditován studijní program Ochrana obyvatelstva, a své uplatnění najde i u postgraduálních studentů. Umožňuje získat komplexní informace ve vztahu ke krizové medicíně a medicíně katastrof, aniž by čtenář ztrácel čas pracnou orientací ve studijních materiálech týkajících se potřebných zákonů, ekonomických předpisů, organizačních pokynů a vyhlášek, technických předpisů a potřebných přístrojů, zařízení a pomůcek.
OBSAH 1. kapitola 1.1 Úvod 1.2 Bezpečnostní systém státu, bezpečnostní legislativa 1.2.1 Bezpečnostní systém a jeho prvky 1.2.2 Úkoly ústředních správních úřadů v bezpečnostním systému 1.2.3 Orgány krizového řízení 1.3 Struktura, kompetence a úkoly prvků zdravotnictví při zajištění bezpečnosti 1.3.1 Systém zdravotnictví 1.3.2 Organizace krizového řízení ve zdravotnictví 1.4 Právní prostředí krizového řízení 1.4.1 Některé závěry z ustanovení základních předpisů 1.5 Klíčová literatura 2. kapitola 2.1 Úvod 2.2 Úloha Armády České republiky 2.2.1 Vývoj požadavků Vojenské zdravotnické služby na Ministerstvo zdravotnictví České republiky v létech 1989-2009 2.2.2 Zdravotnické prostředky Armády České republiky 2.2.3 Předpoklad potřebných kapacit pro zdravotnické zabezpečení Armády České republiky z pohledu Ministerstva zdravotnictví České republiky 2.2.4 Výpočet předpokládaných ztrát podle dokumentu 85-8 a jejich možná struktura 2.2.5 Kapacity mobilizované teritoriální zdravotnické služby Armády České republiky 2.3 Úloha Ministerstva zdravotnictví České republiky 2.3.1 Zdravotnické prostředky v rámci rezortu Ministerstva zdravotnictví České republiky 2.3.2 Prostředky Ministerstva zdravotnictví České republiky 2.3.3 Podzemní nemocnice KO 17
2.3.4 Polní mobilní nemocnice 2.3.5 Zdravotnické zabezpečení krizových stavů Příbram 2.3.6 Úrazová nemocnice Brno 2.4 Nedostatky koncepce 2.5 Závěr 2.6 Souhrn 2.7 Klíčová literatura 3. kapitola Ochrana obyvatelstva 3.1 Úvod 3.1.1 Ochrana obyvatelstva v České republice 3.1.2 Varování a vyrozumění obyvatelstva 3.1.3 Ukrytí obyvatelstva a individuální ochrana 3.1.4 Evakuace obyvatelstva 3.1.5 Nouzové přežití obyvatelstva a humanitární pomoc 3.2 Klíčová literatura 4. kapitola Systém havarijního a krizového plánování, Zásady řízení a činnost zdravotnické záchranné služby a zdravotnických zařízení při mimořádných událostech a za krizových situací, organizace činnosti zdravotnického zásahu v místě mimořádné událost 4.1 Systém havarijního a krizového plánování 4.1.1 Úvod 4.1.2 Havarijní plán 4.1.3 Krizové situace a krizový plán 4.2 Východiska připravenosti rezortu čelit mimořádným událostem a krizovým situacím 4.2.1 Úvod 4.2.2 Rámec řešení 4.2.3 Přístup k řešení
4.2.4 Smysl řešení 4.3 Zásady traumatologického plánování ve zdravotnictví 4.3.1 Úvod 4.3.2 Postavení přednemocniční neodkladné péče 4.3.3 Integrace přednemocniční neodkladné péče 4.3.4 Koordinace složek přednemocniční neodkladné péče 4.3.5 Napojení přednemocniční neodkladné péče na nemocniční neodkladnou péči 4.3.6 Havarijní plánování ve zdravotnictví 4.4 Zdravotnická záchranná služba 4.4.1 Úvod 4.4.2 Řízení Územního střediska záchranné služby 4.4.3 Řízení zásahu 4.4.4 Vnitřní vazby traumatologického plánu 4.5 Lůžkové zdravotnické zařízení 4.5.1 Úvod 4.5.2 Informování nemocnic 4.5.3 Vyhlášení poplachu 4.5.4 Reakce na poplach 4.5.5 Centrum zásahu 4.5.6 Úprava režimu nemocnice 4.5.7 Příprava lůžek 4.5.8 Zásoby 4.5.9 Příjem postižených 4.5.10 Čekárny 4.5.11 Registrace a dokumentace 4.5.12 Kuchyně 4.5.13 Obecný rámec
4.6 Zdravotnická záchranná služba 4.6.1 Úvod 4.6.2 Krizový management rezortu 4.6.3 Krajské zdravotnictví a krajský bezpečnostní systém 4.6.4 Krizový management zdravotnické záchranné služby 4.6.5 Krizový management zdravotnictví kraje 4.6.6 Krizová logistika zdravotnické záchranné služby 4.7 Lůžkové zdravotnické zařízení 4.7.1 Úvod 4.7.2 Krizový management nemocnice 4.7.3 Krizový štáb nemocnice 4.7.4 Klíčové postavení nemocnice 4.8 Organizace činnosti zdravotnického zásahu v místě mimořádné události nevojenského charakteru 4.8.1 Obecné zásady činnosti zdravotnické složky na místě mimořádné události 4.8.2 Základní typy činností velitele základní složky integrovaného záchranného systému zdravotnické záchranné služby 4.8.3 Základní zdravotnické vazby velitele zdravotnické složky nemocniční neodkladné péče, ochrana veřejného zdraví 4.8.4 Opakované problémy a komplikace při řízení zásahu velitele zdravotnické složky 4.9 Klíčová literatura 5. kapitola Ochrana obyvatelstva proti CBRN prostředkům 5.1 Úvod do problematiky 5.1.1 Úkoly pro zdravotnictví 5.1.2 Organizace ve zdravotnictví 5.1.3 Organizační zabezpečení léčby 5.1.4 Ukončení odezvy
5.1.5 Dílčí závěr 5.2 Chemické zbraně a bojové otravné látky 5.2.1 Dráždivé a zneschopňující látky 5.2.2 Psychicky zneschopňující látky 5.2.3 Dráždivé látky s převládajícím účinkem na horní dýchací cesty 5.2.4 Polyvalentně působící dráždivé látky 5.2.5 Fyzicky zneschopňující látky 5.2.6 Skupinová charakteristika obecně jedovatých látek 5.2.7 Dusivé látky 5.2.8 Zpuchýřující látky 5.2.9 Nervově paralytické látky 5.3 Technická a organizační opatření v prevenci biologického ohrožení 5.3.1 Včasné varování, detekce a identifikace v systému ochrany 5.3.2 Včasné varování 5.3.3 Fyzická ochrana proti biologickým agens 5.3.4 Ochrana jednotlivce 5.3.5 Kolektivní ochrana 5.3.6 Ochrana specialistů 5.3.7 Zdravotnická opatření při ohrožení B-agens 5.3.8 Dekontaminace biologických agens 5.3.9 Objekt dekontaminace 5.3.10 Hygiena 5.4 Ochrana před ionizujícím zářením 5.4.1 Úvod 5.4.2 Jaderné zbraně 5.4.3 Principy ochrany před ionizujícím zářením 5.4.4 Ochrana obyvatelstva
5.4.5 Dekontaminace (dezaktivace) 5.4.6 Další ochranná, záchranná, likvidační a nápravná opatření 5.4.7 Principy zdravotnické ochrany 5.5 Klíčová literatura 6. kapitola - Terorismus a ochrana člověka 6.1 Úvod 6.1.1 Typy ultraterorismu 6.2 Ochrana obyvatelstva 6.2.1 Ohrožení toxickými látkami 6.2.2 Ohrožení biologickými prostředky 6.2.3 Ohrožení jadernými a radiologickými prostředky 6.3 Klíčová literatura 7. přehled literatury CHARAKTERISTIKA AUTORSKÉHO KOLEKTIVU Prof. MUDr. Leoš Navrátil, CSc. je proděkanem pro vědu a výzkum Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, členem její vědecké rady a vedoucím katedry radiologie a toxikologie. Dále je členem vědecké rady Fakulty speciálního inženýrství Žilinské university, Fakulty biomedicínského inženýrství Českého vysokého učení v Praze se sídlem v Kladně a Fakulty bezpečnostního managementu Policejní akademie v Praze Dosud byl a je odpovědným řešitelem či spoluřešitelem více než dvaceti státních výzkumných úkolů či úkolů anotovaných v rámci grantové agentury FRVŠ, IGA nebo GA UK a to jak na svém původním pracovišti (Ústav biofyziky a informatiky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze) tak i na současném působišti. Je členem řídící pracovní skupiny pro radiobiologii, toxikologii a farmakologii Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany (FVZ UO) v Hradci Králové, členem oborových rad pro biofyziku postgraduálního studijního oboru Biomedicína na Univerzitě Karlově a členem a Fakulty špeciálneho inžinierstva Žilinské univerzity ve studijním programu krizový management. Je předsedou Společnosti pro radiobiologii a krizové plánování České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a členem redakční rady několika odborných časopisů v České republice i v zahraničí.
Prof. Ing. Gustav Šafr, DrSc. je emeritním profesorem Univerzity obrany v Brně a v současnosti garantem výuky a profesorem na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Za aktivního působení na Vojenské akademii v Brně (dále jen VA ; dnes Univerzita obrany) patřil k významným vědeckým pracovníkům, podílejícím se rozhodujícím způsobem na projektech obranného výzkumu. Více než 10 let vedl katedru specializace, 4 roky přednášel na vysoké škole v zahraničí a rovněž 4 roky vedl společné pracoviště VA a Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, dlouhodobě působil ve vědeckých radách ústavu, fakulty i školy. I v současnosti je členem redakční rady sborníku Advances in Military Technology, členem komisí pro státní doktorské zkoušky a státní závěrečné zkoušky. K významným výsledkům jeho pedagogické a vědecké práce patří učebnice, více než 38 titulů učebních pomůcek (z nich 18 v jazyce anglickém), 26 řešených a obhájených projektů obranného výzkumu, autorství nebo spoluautorství řady odborných sdělení na mezinárodních (cca 10) i národních (cca 25) odborných konferencích. Mgr. Renata Havránková, Ph.D. od roku 2001 pracuje jako odborná asistentka na katedře radiologie a toxikologie Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity, od roku 2006 je zástupcem vedoucího katedry radiologie a toxikologie. V roce 2008 ukončila postgraduální studium na Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové. Přednáší v rámci předmětů zaměřených na radiobiologii a radiační ochranu. Dosud se podílela na napsání 2 učebnic, 20 odborných článků, pravidelně se aktivně účastní mezinárodních i domácích konferencí. Byla hlavní řešitelkou či spoluřešitelkou 6 výzkumných projektů v rámci FRVŠ, MŠMT a GA ZSF. Bc. Václav Navrátil, je studentem magisterského studia Fakulty biomedicínského inženýrství Českého vysokého učení technického v Kladně. Má zkušenosti se zpracováním webových stránek, opakovaně přednášel na zahraničních konferencích. V projektu měl na starosti technické zpracování edukačních materiálů a jejich prezentaci na internetu. Bc. Ladislav Sirový je studentem magisterského studia Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Má bohaté zkušenosti v oblasti informačních technologií a s vývojem internetových portálů. V projektu měl rovněž na starosti technické zpracování edukačních materiálů a jejich prezentaci na internetu.
1. KAPITOLA - STRATEGIE BEZPEČNOSTNÍ POLITIKY PRO ZDRAVOTNICTVÍ, BEZPEČNOSTNÍ SYSTÉM STÁTU, STRUKTURA, KOMPETENCE A ÚKOLY PRVKŮ ZDRAVOTNICTVÍ PŘI ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI Podkladové materiály pro tuto kapitolu poskytl Ing. Václav Fišer z oddělení krizového řízení a obrany Krajského úřadu Jihomoravského kraje, kterému autoři tímto děkují. Dále řešitelé vycházeli z aktuální Koncepce krizové připravenosti zdravotnictví České republiky. Díky patří i Ing. Jiřímu Hruškovi, Ing. Aleši Kudlákovi a Ing. Janu Horákovi. Seznam použitých materiálů uvádíme v doporučené literatuře. 1.1 ÚVOD Zdravotnictví je v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti oprávněně vnímáno jako sektor se vzrůstajícím významem a stejně tak oprávněně je očekávána připravenost systému zdravotnictví k poskytování zdravotní péče při událostech, které kromě jiných aspektů narušení bezpečnosti přináší situace hromadných postižení osob na zdraví. Je také zřejmé, že bez systému zajištění zdravotní péče o obyvatelstvo postižené na zdraví jakýmkoliv typem mimořádné události nelze hovořit o uceleném systému reakce na ohrožení státem chráněných zájmů. Na zásadní význam připravenosti zdravotnictví při hájení těchto zájmů ukazuje i aktuální politický zájem na posilování odolnosti společnosti před současnou nejvýraznější hrozbou terorismem. Dosažení připravenosti zdravotnictví jako společensky citlivého subsystému celého bezpečnostního systému státu přitom není snadný úkol. Do značné míry je řešitelnost úkolu podmíněna existencí jednotící a politicky široce akceptované strategie bezpečnostní politiky pro zdravotnictví. Od té se v dynamicky měnícím prostředí očekává přiměřeně pružné nastavení vazeb mezi prvky měkkého sociogenního systému zdravotnictví v rámci komplexního bezpečnostního systému státu tak, aby byl k plnění svých úkolů plně operabilní. K úspěšnému řešení je nutné na bázi existující strategie vytvářet předpoklady zejména v procesech plánovité přípravy v mnoha oblastech současně. Společným prvkem spojujícím přípravy ve zdravotnictví s přípravou v ostatních subsystémech je odpovědnost státu. Tedy dělba odpovědnosti orgánů veřejné správy za zajištění bezpečnosti ve všech svých kompetenčních oborech a úrovních. V rámci bezpečnostního systému státu má subsystém zdravotnictví jednu z hlavních rolí. Úroveň jeho operabilních schopností významně profiluje úroveň připravenosti celého bezpečnostního systému státu. K naplnění očekávání obyvatel České republiky vůči schopnosti zdravotnictví zajistit základní lidské právo na záchranu života a zdraví, a to i za mimořádných událostí, je v novém bezpečnostním prostředí definovaným v Bezpečnostní strategii ČR nejvýstižnějším popisem strategického cíle vytvoření uceleného a hlavně funkčního záchranného systému zdravotnictví. Tento systém musí být navenek operabilní s ostatními systémy komplexního bezpečnostního systému státu, zejména v úrovni integrovaného záchranného systému (IZS), a musí být operabilní i dovnitř sebe sama, tedy tak, aby struktura a kvalita potřebných prvků a vazeb uvnitř systému umožňovaly efektivní zdravotnickou záchranu.
V každém případě je zřejmé překrytí problematiky budování a zajištění funkčního zdravotnického záchranného systému s politikou utváření systému civilního zdravotnictví vůbec a průnik s problematikou zajištění bezpečnosti státu obecně. Ústředním principem současného zdravotnictví při zajištění bezpečnosti jednotlivých občanů a obyvatel státu, jak již bylo zmíněno, je povinnost státu (veřejné správy) zajistit záchranu života a zabránit vzniku těžké újmy na zdraví při různých typech mimořádných událostí, s akcentem na připravenost ke zvládání následků teroristického použití chemických, biologických, radiologických nebo nukleárních prostředků (CBRN). Tato povinnost není vázána pouze na postižené na zdraví působením mimořádné události, ale obecně na všechny občany včetně dříve na zdraví postižených, kterým je v důsledku události ohrožena dostupnost zdravotní péče. Strategie bezpečnostní politiky pro zdravotnictví přitom pokládá zvládnutí koordinované přípravy celého systému zdravotnictví za jeden ze základních pilířů bezpečnosti v jejím širším pojetí a v souladu s vývojem evropského konceptu vnímání bezpečnosti a veřejného zdravotnictví (New Public Health). V souvislosti se členstvím České republiky v OSN, NATO a EU je součástí širšího pojetí i pomoc postiženým při mimořádných událostech v zahraničí. Znamená to přechod od tradičního pojetí bezpečnosti spjatého s vojenskými a kriminálně bezpečnostními hrozbami na území státu k připravenosti zdravotnictví k reakci na ohrožení vznikající v dalších sektorech společenského života obecně. Zejména pokud tato rizika významně ovlivňují zdravotní stav jedince nebo zdravotní odolnost populace. Těmito dalšími sektory, které mohou produkovat ohrožení životů a zdraví jednotlivců, komunit a celé populace jsou zejména: společenství (komunita, sociální prostředí); životní prostředí; politika; ekonomika. To znamená, že s ohledem k systémovým vazbám a vztahům je nezbytné rozvíjet působnost zdravotnictví v rámci zajišťování bezpečnosti při opuštění úlohy zdravotnictví redukované pouze na připravenost zdravotnické záchranné služby. Znamená to radikálně změnit mediální politiku Ministerstva zdravotnictví také směrem k získání veřejného zájmu zájmu všech občanů o zvyšování úrovně individuálního zdraví a o získávání dovedností k poskytování první pomoci. Nová strategie tím sleduje naplnění odpovědnosti státu rezortem zdravotnictví za zvýšení odolnosti obyvatelstva jako důležitého pilíře obecného pojetí bezpečnosti. Takto definovaná resortní odpovědnost je v plném konsensu s cíli zdravotní politiky státu, tj. neustálým zlepšováním zdravotního stavu obyvatelstva a neustálou kultivací a demokratizací systému zdravotnictví ČR, a s Dlouhodobým programem zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky Zdraví pro všechny v 21. století. Smyslem strategie bezpečnostní politiky Ministerstva zdravotnictví jako ústředního orgánu státní správy je v rámci své působnosti koncepčně řídit zdravotnictví za účelem optimální připravenosti k plnění bezpečnostních úkolů na třech úrovních:
Permanentní připravenost k okamžité změně režimu činnosti v systému při vzniku situace s hromadným postižením osob na zdraví při mimořádných událostech velkého rozsahu, řešené za součinnosti s ostatními dotčenými prvky bezpečnostního systému státu v rámci integrovaného záchranného systému. Reakce na hromadné neštěstí se rozbíhá z normální činnosti, proto je předpokladem této první úrovně funkčnost systému zajištění péče o zdraví v běžných podmínkách. Připravenost v této úrovni je mimo jiné zásadní pro schopnost zdravotnického záchranného systému zvládat následky teroristických útoků vůči obyvatelstvu. Součástí permanentní připravenosti je i zajištění bezpečnostní ochrany objektů zdravotnických zařízení a schopnost personálu zajistit bezpečnost pacientů při mimořádných událostech. Hlavním nástrojem koordinace příprav je traumatologické plánování v rámci komplexního plánování havarijního. Připravenost k zajištění služeb péče o zdraví obyvatelstvu při krizových situacích mimo vojenské ohrožení státu, s předpokladem zavedení nouzového režimu činnosti systému spojeného se zavedením dočasných (krátkodobých) krizových opatření v oblasti nezbytné regulace dostupnosti a rozsahu poskytované péče, léčiv a zdravotnických prostředků. Základním nástrojem koordinace dosažení připravenosti pro přechod systému do nouzového režimu je proces krizového plánování vázaného na krizový zákon (zákon č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení). Ministerstvo zdravotnictví přitom tuto úroveň zásadně orientuje na řešení závažných krizí, omezujících ve svém důsledku schopnosti systému zdravotnictví zajišťovat obyvatelstvu právo na péči o zdraví v rozsahu širším, než si vynucuje okamžitá reakce na jednotlivá hromadná neštěstí. Připravenost k zachování schopnosti systému dodávat služby odborné péče o zdraví v situaci vojenského ohrožení. Tento stupeň je spojen se zavedením zvláštního ekonomického režimu válečného hospodářství, spojeného s přiměřeným omezením rozsahu poskytované péče za účelem zachování dostupnosti péče nezbytné neodkladné. Pro tuto úroveň připravenosti je typické zachování dostupnosti sníženého rozsahu péče po blíže nespecifikovatelnou dobu. Nástrojem koordinace této úrovně je obranné plánování, vázané na zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany a na operační přípravu státního území. Na základě provedeného výkladu je pro potřebu definování rámcového cíle strategie zdravotně bezpečnostní politiky použito společného znaku, kterým je jednoznačnost vazby mezi správním úřadem a dodavateli zdravotní péče. Správní úřady jsou v souvislosti se zajišťováním úkolů bezpečnostní politiky v postavení orgánů krizového řízení a jako takové nesou odpovědnost za stav krizové připravenosti bezpečnostního systému v plném rozsahu svých působností. Správní úřad ale není bezprostředním dodavatelem a garantem kvality poskytované zdravotní péče. Tím jsou v systému především zdravotničtí pracovníci a zdravotnická zařízení v těsné součinnosti se subjekty poskytujícími odbornou přípravu a věcné potřeby.
Souhrnně je tedy za cíl strategie bezpečnostní politiky Ministerstva zdravotnictví označen takový stav krizové připravenosti, kdy je systém orgánů veřejné správy, poskytovatelů léčebně preventivní péče, orgánů a zařízení ochrany veřejného zdraví a dodavatelů léčiv a zdravotnických prostředků schopen za mimořádných situací odborně způsobilými pracovníky zajistit zdravotní péči obyvatelstvu v rozsahu přiměřeném reálné situaci a na základě schválených postupů, a to při vnitřní i vnější operabilitě systému. Koncepce krizové připravenosti je zaměřena na pět základních oblastí, zásadně se navzájem podmiňujících a ovlivňujících úroveň dosažitelné připravenosti systému zdravotnictví k plnění úkolů při zajišťování bezpečnosti státu a to pro nejbližší období, s horizontem tří až pěti let. Během této doby musí dojít k vytvoření podmínek pro realizaci zásadnějších změn. S ohledem na aktuální stav to proto, bez ohledu na strategické dlouhodobé záměry změny, ve vnímání bezpečnosti jsou: Oblast právního prostředí s návrhy nezbytných změn, v bezprostřední návaznosti na proces Optimalizace současného bezpečnostního systému České republiky podle usnesení vlády ze dne 21. září 2005 č. 1214. Cílem koncepčních kroků je nalezení optimální dělby působností mezi orgány státní správy a samosprávy. Obě oblasti jsou v každé z úrovní taktického, operačního nebo strategického řízení funkčně podmíněny. Oblast managementu urgentní medicíny a medicíny katastrof. V této oblasti musí dojít k vytvoření standardů nesnižitelné úrovně připravenosti zdravotnických zařízení k poskytování zdravotní péče v každé ze základních úrovní připravenosti a v souvislosti s tím odstranit dnes existující zřetelný rozdíl mezi úrovní připravenosti zdravotnické záchranné služby a úrovní připravenosti příjmových zdravotnických zařízení, většinou nedisponujících příjmovými centry organizovanými a vybavenými na úrovni aktuálních požadavků. Oblast managementu zajištění věcných zdrojů. Do této oblasti patří vedle ostatních hospodářských opatření pro krizové stavy především účelná výstavba, údržba, financování a ochrana funkčnosti kritické infrastruktury systému zdravotnictví, ve vazbě na aktuální definování kritické infrastruktury státu a opět operační přípravu státního území. Oblast základního krizového managementu, ve smyslu rozvoje metod řízení, kontroly a vyhodnocování prevence a represe, rozvoj metod analýzy bezpečnostních rizik v oblasti postižení osob na zdraví, plánování a efektivního způsobu řešení následků nastalých mimořádných událostí. Krátce ve smyslu článku 75 Bezpečnostní strategie státu (2004). Oblast managementu přípravy lidských zdrojů. Tato oblast otevírá problematiku vzdělávání v krizovém řízení a důvody k jejímu samostatnému vyčlenění jsou v zásadě tři. Prvním je skutečnost, že dosaženou úroveň schopnosti zdravotnických pracovníků a ostatních pracovníků ve zdravotnictví, přímo se podílejících na poskytování zdravotní péče osobám postiženým mimořádnou událostí, je nezbytné udržovat a dále zvyšovat - v procesu základního kvalifikačního i celoživotního vzdělávání. Druhým důvodem je nezbytnost výraznější zdravotní výchovy obyvatelstva za účelem zvýšení úrovně dovedností k poskytování laické první pomoci. V současnosti je zdravotní
výchova prováděna v minimálním rozsahu. Přinejmenším podporou výchovy k poskytování první pomoci však jde o pochopení role samosprávy při zajišťování bezpečnosti státu na úseku zdravotnictví. Třetím důvodem je sepětí bezpečnostního výzkumu se vzděláváním v oblasti péče o zdraví. Nepominutelné je využití bezpečnostního výzkumu k tvorbě a uplatňování metodických prostředků a nástrojů k rozvíjení managementu rizika pro potřebu zdravotnického havarijního, krizového a obranného plánování ve zdravotnictví. 1.2 BEZPEČNOSTNÍ SYSTÉM STÁTU, BEZPEČNOSTNÍ LEGISLATIVA Bezpečnostní politika (státu) je chápána jako společenská činnost, jejíž základ tvoří souhrn základních státních zájmů, cílů a nástrojů jejich dosažení. Bezpečnostní politiku tvoří pět základních komponentů: zahraniční politika v oblasti bezpečnosti státu; obranná politika; politika v oblasti vnitřní bezpečnosti; hospodářská politika v oblasti bezpečnosti státu; politika veřejné informovanosti v oblasti bezpečnosti státu. Základním dokumentem vlády, tvořícím realizační rámec bezpečnostní politiky ČR je tzv. bezpečnostní strategie. Aktuální bezpečnostní strategie je přijata usnesením vlády č. 1254 ze dne 10. prosince 2004. Při výslovném odvolání na základní ústavní zákony a zahraniční vojenské a politické závazky ČR je členěna na pět základních částí, rozpracovávajících přístup ČR k zajištění své bezpečnosti v komplexním významu slova: východiska bezpečnostní politiky ČR; bezpečnostní zájmy ČR; definování životních, strategických a dalších zájmů ČR; bezpečnostní prostředí; strategie prosazování bezpečnostních zájmů; formulování přístupů k ochraně zájmů prostřednictvím dílčích politik bezpečnostní systém ČR; bezpečnostní systém ČR; definování prvků bezpečnostního systému. 1.2.1 BEZPEČNOSTNÍ SYSTÉM A JEHO PRVKY
Existence bezpečnostního systému je založena v plnění principiální funkce státu, kterou je zajištění ochrany zájmů občanů před ohroženími a riziky působícími proti zájmům zvenčí i zevnitř definované společnosti. Tuto principiální funkci státu plní: Prvky institucionální ústřední: prezident; parlament; vláda (a její pracovní orgány); jednotlivé resorty ústřední správní úřady; a prvky institucionální územní, kterými jsou orgány: krajů a dalších územních správních úřadů (Krajské hygienické stanice); obcí (zvláště s rozšířenou působností); a dále prvky výkonné, kterými jsou: ozbrojené síly ČR; ozbrojené bezpečnostní sbory; záchranné sbory; záchranné služby; havarijní služby; právnické a fyzické osoby (nemocnice). Přitom je ale stále nezbytné vnímat, že definovaný integrovaný záchranný systém není výkonným ani institucionálním prvkem bezpečnostního systému. Jedna ze základních funkcí státu a funkce bezpečnostního systému, kterou je, na základě právního řádu, zachování funkčnosti jednotlivých prvků a jejich koordinované činnosti i za situací přímého ohrožení zájmů státu, v zájmu zachování bezpečnosti. Naplnění této funkce se dosahuje prostřednictvím nepřetržitého procesu, sestávajícího z navazujících činností v oblasti: řízení a úkolování prvků; zajišťování informací; hodnocení rizik; plánování opatření; realizace opatření;
vyhodnocování opatření. Formování bezpečnostní politiky resortu zdravotnictví je v souladu s platnou legislativou a Bezpečnostní strategií státu založenou na stěžejním principu zajištění bezpečnosti jednotlivce, jeho života, zdraví a majetku. 1.2.2 ÚKOLY ÚSTŘEDNÍCH SPRÁVNÍCH ÚŘADŮ V BEZPEČNOSTNÍM SYSTÉMU Ústřední správní úřady jsou zařazeny mezi institucionální prvky bezpečnostního systém vedle prezidenta, Parlamentu ČR a vlády. Pozornost bude zaměřena pouze na bližší vymezení funkce ústředních správních úřadů, protože mezi ústředními prvky jsou právě ony těmi, které nesou ve svých odvětvových působnostech přímou odpovědnost za realizaci činností v rámci základní funkce státu při zajišťování bezpečnosti a tedy v procesu krizového řízení. Toto výjimečné postavení odpovídá také stručnému vymezení role ostatních ústředních institucionálních prvků v bezpečnostním systému: Prezident je vedle svých ostatních, zákonem vymezených pravomocí k oblasti bezpečnosti, především vrchním velitelem ozbrojených sil a má právo účastnit se zasedání Bezpečnostní rady státu a požadovat od jejích členů informace a vysvětlení. Parlament přijímá zákony a rozhoduje o bezpečnostní politice státu; rozhoduje o vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu a v souvislosti se zájmy obrany rozhoduje o účasti ČR v mezinárodních obranných seskupeních, o vyslání vojsk ČR mimo území a o pobytu cizích vojsk na území ČR. Vláda jako kolektivní ústřední orgán státní moci uskutečňuje bezpečnostní politiku státu a je odpovědná za funkčnost bezpečnostního systému jako celku; za účelem plnění své funkce zřizuje pracovní orgány, kterými jsou: Bezpečnostní rada státu jako orgán plánovací se stálými pracovními výbory (Výbor pro obranné plánování, Výbor pro civilní nouzové plánování, Výbor pro koordinaci zahraniční bezpečnostní politiky a Výbor pro zpravodajskou činnost). Ústřední krizový štáb jako orgán pro zajištění koordinace a podpory činnosti vlády a ostatních prvků bezpečnostního systému při řešení krizových situací. K vymezení jednotlivých působností ústředních správních úřadů lze jistě obecně poukázat na příslušné právní předpisy, zejména zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ústředních správních úřadů. V odvětvovém vymezení ale není uvedeno, že všechny jednotlivé ústřední správní úřady v rozsahu svých působností přímo zajišťují bezpečnostní systém státu v oblastech: legislativního zajištění, včetně harmonizace práva ČR s právem Evropské unie; věcných potřeb systému; finančního zabezpečení; logistiky;
zdravotnictví; informací; průmyslové základny pro obranu; přičemž je zřejmé, že rozsah zajišťovaných oblastí je širší než například ukládá ústředním správním úřadům zákon č. 241/2000 Sb. o hospodářských opatřeních pro krizové stavy. Blíže specifikují úkoly ústředních správních úřadů v bezpečnostním systému zákony krizové legislativy. Z hlediska koordinace činností je pak nejvýznamnější povinností ústředních (stejně jako všech správních) úřadů zřídit pracoviště krizového řízení za účelem vnitřní koordinace plnění úkolů v odvětví, ke kterým v prvé řadě patří rovněž zákonná povinnost zpracovávat krizový plán se vším, co s ním souvisí. Výběr níže uvedených ústředních správních úřadů je účelově podmíněn významem podílu jejich odvětví na zajištění životních a strategických zájmů ČR, včetně fungování výkonných prvků systému. Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo obrany Ministerstvo vnitra Ministerstvo financí Ministerstvo zdravotnictví Další ústřední správní úřady prac-kriz-rizeni01 prac-kriz-rizeni02 prac-kriz-rizeni03 prac-kriz-rizeni04 prac-kriz-rizeni05 Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo zahraničních věcí je ve vztahu k úkolům bezpečnostního systému státu na prvním místě. Důvodem je jeho působnost v oblasti zahraničních vztahů, včetně bezpečnostních, a tím zajišťování a posilování jak vnější, tak i vnitřní bezpečnosti. Proto je i Výbor pro koordinaci zahraniční bezpečnostní politiky, jemuž předsedá ministr zahraničních věcí, jedním ze stálých pracovních orgánů Bezpečnostní rady státu. Z praktického pohledu je toto ministerstvo hlavním koordinátorem humanitární pomoci, poskytované Českou republikou do zahraničí, nese odpovědnost za organizaci pomoci
pracovníkům zastupitelských úřadů v zahraničí i uvnitř státu a je také koordinátorem přípravy dokumentu Bezpečnostní strategie státu. Ministerstvo obrany Ministerstvo obrany je ústředním správním úřadem, do jehož gesce spadá zajištění státu před vojenským ohrožením a koordinace příprav území a institucí státu k obraně. V této souvislosti lze shrnout jeho roli v rámci bezpečnostního systému: navrhuje vojenskou obrannou politiku státu, v jejím rámci opatření operační přípravy státního území a organizaci zabezpečení obrany státu; koordinuje proces přípravy státu k obraně, řídí činnost ústředních správních úřadů a orgánů, úřadů a orgánů samosprávy a právnických osob důležitých pro obranu státu; zabezpečuje mobilizační rozvinutí ozbrojených sil ČR a kontroluje připravenost k plnění mobilizačních úkolů; koordinuje zajištění věcných potřeb obrany v rámci opatření hospodářské mobilizace; řídí vojenské zpravodajské služby. K tomuto vymezení nelze také zapomenout na to, že rezort obrany disponuje vlastním systémem vojenského zdravotnictví. V době míru či normální bezpečnostní situace je kapacita vojenského zdravotnictví představována jednak stálými vojenskými nemocnicemi (Ústřední vojenská nemocnice v Praze, Vojenské nemocnice v Brně a Olomouci). Z praktického hlediska je podstatné, že tyto nemocnice jsou součástí sítě zdravotnických zařízení, ze které se v případě vojenského ohrožení státu vyčleňují pouze pro potřebu ozbrojených sil. Kromě tohoto vyčlenění se v rámci mobilizačního rozvinutí armády staví další polní zdravotnické kapacity ve čtyřech úrovních a na základě připravených smluv (smlouvy o mobilizační dodávce) se pro potřebu ozbrojených sil vyčleňuje přiměřená část kapacity civilního zdravotnictví. Nutno také poznamenat, že mobilizační rozvinutí se dotkne civilního zdravotnictví i tak, že pro naplnění polních zdravotnických zařízení na základě branného zákona budou povoláni i civilní zdravotničtí pracovníci včetně sester. Ministerstvo vnitra Ministerstvo vnitra je z hlediska současně převládajících typů ohrožení klíčovým resortem. Je ústředním orgánem pro kontrolu výkonu státní správy i činností úřadů samosprávných v oblasti krizové připravenosti. Ministerstvo vnitra zabezpečuje pro bezpečnostní systém zajištění vnitřní bezpečnosti, zvláště v oblastech: zřízení, řízení a kontroly činnosti Policie ČR a Hasičského záchranného sboru ČR; zajištění ostrahy státních hranic;
civilního nouzového plánování a krizového řízení; zajištění funkčnosti integrovaného záchranného systému, včetně ústřední koordinace záchranných a likvidačních prací; zajištění komunikační sítě pro integrovaný záchranný systém a orgány krizového řízení; zajištění, ve své působnosti, realizace koncepce vzdělávání v oblasti krizového řízení. Řada výkonných funkcí Ministerstva vnitra je přitom přímo krizovým zákonem svěřena Hasičskému záchrannému sboru ČR, který je tak sám o sobě nejvýznamnější organizací v bezpečnostním systému na úseku realizace opatření vnitřní bezpečnosti. Při řešení následků mimořádných událostí a při přípravě na ně je také hlavním součinnostním partnerem Ministerstva zdravotnictví. Ve styku s krizovou problematikou zdravotnictví stojí ještě za připomenutí, že rezort vnitra, lépe řečeno přímo ministerstvo, je také (spolu s ministerstvem obrany) ústředním orgánem ochrany veřejného zdraví v rozsahu své působnosti, tedy vůči svým složkám. Ministerstvo financí Ministerstvo financí nemá ve vymezené působnosti výkon opatření v krizovém řízení, které jsou mediálně vděčné. Zato jsou o to významnější, protože znamenají finanční zabezpečení zajištění bezpečnosti v souvislosti se správou státního rozpočtu, včetně kapitoly rozpočtové položky státního rozpočtu Obrana a bezpečnost, spojující resortně i krajsky rozepsané účelové položky a také rezervu pro krytí nutných výdajů spojených s řešením krizových situací v rámci rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa. Nemalá část nákladů na provoz a údržbu infrastruktury a na zdroje využitelné v systému nouzového hospodářství také není přímo vynakládána státem, ale právnickými osobami v rámci jejich běžné činnosti. Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo zdravotnictví jako ústřední správní úřad je ve své působnosti především nositelem státní zdravotní politiky, ústředním orgánem státního zdravotního dozoru v ochraně veřejného zdraví v jeho plné šíři a především nositelem odpovědnosti za připravenost subsystému zdravotnictví v bezpečnostním systému státu k řešení úkolu zajištění zdravotní péče o postižené mimořádnými událostmi velkého rozsahu. Připravenost systému poskytování zdravotní péče proto začíná nepřetržitou pohotovostí sítě středisek zdravotnické záchranné služby a na ně navazujících nemocničních zdravotnických zařízení v rámci integrovaného záchranného systému, navazuje zajištěním pro zachování funkčnosti sítě zdravotnických zařízení za krizových situací a končí zajištěním zdravotní péče obyvatelstvu v případech vojenského ohrožení státu. Pro podložení významu krizové připravenosti zdravotnictví je podstatná skutečnost, že ani při zajišťování zdravotní péče za krizových situací nejsou zdravotničtí pracovníci nahraditelní laiky. V důsledku toho je také
zdravotnická infrastruktura v rámci kritické infrastruktury státu pokládána za jednou ze základních. Další ústřední správní úřady Stejně stručně lze charakterizovat i role dalších ústředních úřadů. V působnosti Správy státních hmotných rezerv je kromě koordinace opatření v oblasti hospodářských opatření pro krizové stavy (HOPKS), včetně koordinace činnosti všech dotčených správních úřadů, také provozování celostátního informačního systému ARGIS pro podporu hospodářských opatření pro krizové stavy. Je nezbytné uvést, že ústřední úřady vyvíjí v rámci bezpečnostní politiky státu úsilí k vytvoření jednotného informačního prostředí pro podporu krizového řízení, které vyžaduje zajištění poměrně vysokých nároků na bezpečnost informací. 1.2.3 ORGÁNY KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ Existují dva základní typy orgánů krizového řízení a to vlastní nositelé odpovědnosti, tedy úřady a jejich statutární představitelé a jimi vytvářené pracovní orgány krizového řízení, za které jsou často zaměňovány. Pracovními orgány krizového řízení jsou: bezpečnostní rady, které jsou orgány krizového plánování. Provádějí analýzu hrozících rizik a stavu připravenosti a rozhodují o opatřeních k realizaci preventivních opatření. Rozhodnutí bezpečnostních rad jsou konána za účelem připravenosti na hrozící nebezpečí. krizové štáby jsou orgány pro řešení krizových situací, řešící v reálném čase konkrétní situace. Doporučení krizového štábu směřují ke zvládnutí situace za pomoci předem připravených postupů a nástrojů. Je přitom třeba mít na paměti také zásadní rozdíl mezi orgány krizového řízení a jejich pracovními orgány a mezi pracovišti krizového řízení. Na rozdíl od orgánů krizového řízení, vytvářených institucemi a zástupci organizací povolaných do pracovních orgánů, pracoviště krizového řízení jsou funkčními prvky (vnitřními útvary) orgánů krizového řízení, tvořené zpravidla jejich zaměstnanci profesionálně se zabývajícími krizovým managementem. Pro porovnání s praxí zdravotnických zařízení mají podobnou funkci útvary krizového managementu nebo krizové útvary zdravotnické záchranné služby. Orgány krizového řízení jsou: vláda, jako celek; správní úřady, ve smyslu ministerstva a jiné správní úřady tedy zřejmě úřady s vymezenou územní působností a vymezenými kompetencemi; Česká národní banka; orgány krajů; orgány obcí, zejména obcí s rozšířenou působností.
Vedle obecných vymezení pravomocí a povinností vlády je krizovým zákonem obecně stanovená působnost orgánů krizového řízení v 9 krizového zákona. Podrobněji vymezuje krizový zákon působnost vybraným orgánům krizového řízení: 10 ministerstvu vnitra; 11 ministerstvu zdravotnictví; 12 ministerstvu dopravy a spojů; 13 České národní bance; 14 orgánům kraje; 21 orgánům obce. Určitou nejasnost a podnět ke sporům zadává přenesení výkonu úkolů v krizovém řízení z působnosti krajů a obcí na Hasičský záchranný sbor ČR ( 15), který není orgánem kraje ani obce. Krizové štáby orgánů krizového řízení a právnických osob K zajištění tohoto požadavku jsou v závislosti na rozsahu a typu situace zřizovány: štáby velitele zásahu ke koordinaci záchranných a likvidačních, případně i obnovovacích prací v místě události; krizové štáby kraje a správních úřadů s územní působností (krizový štáb krajské hygienické stanice) ke koordinaci řízení řešení situace na území; krizové štáby ústředních úřadů (krizový štáb Ministerstva zdravotnictví) a Ústřední krizový štáb ke koordinaci na ústřední správní úrovni; krizové štáby právnických osob (krizové štáby nemocnic a zdravotnických záchranných služeb). K vymezení rozdílu mezi krizovými štáby orgánů krizového řízení a krizovými štáby právnických osob je jako základní východisko možné použít konstatování, že zatímco správním úřadům jako orgány krizového řízení je zřízení krizových štábů uloženo zákonem, osobám dotčeným plnění úkolů krizového plánu taková povinnost uložena není. V případě právnických osob jsou tedy krizové štáby zřizovány na základě jejich vlastního rozhodnutí a to v zájmu zajištění kontinuity vnitřních procesů při plnění úkolů orgánů krizového řízení při: plnění úkolů krizového řízení uložených orgány krizového řízení na základě krizového zákona; ohrožení zajištění cílů organizace mimo oblast krizového zákona. Dokumentace a vybavení krizového štábu
Dokumentace slouží ke dvěma základním účelům. Jednakk formalizované dokumentaci rozhodovacího procesu a činnosti při řešení (krizových) situací a jednak je tvořena podpůrnými materiály pro práci pracovníků krizového štábu. Vzhledem k tomu, že orgány krizového řízení se liší co do úrovně řízení a oboru působnosti, není rozsah a formát právním předpisem upraven naprosto striktně. Je ponechána relativně velká samostatnost jednotlivým orgánům krizového řízení, pro úroveň krajů a obcí při respektování základního předpisu, kterým je Směrnice Ministerstva vnitra ze dne 8. října 2004 č.j. PO-365/IZS-2004, kterou se stanoví jednotná pravidla organizačního uspořádání krizového štábu kraje a obce, jeho uvedení do pohotovosti, vedení dokumentace a některé další podrobnosti, zveřejněná ve Věstníku Úřadu vlády pro orgány krajů a orgány obcí částka 4 ze dne 16. listopadu 2004. Pro úroveň ústředních úřadů je pak vodítkem k tvorbě dokumentace krizových štábů Metodika práce Ústředního krizového štábu a úkoly k řešení krizových situací na v rozsahu svých působností. Pro potřeby činnosti krizových štábů právnických osob žádné obecně závazné metodické pomůcky neexistují. Svou vnitřní metodiku si vytváří samy odvozeně druhu jimi vykonávané činnosti, úkolů v krizovém řízení (např. jsou-li právnickými osobami dotčenými plněním úkolů krizového plánu orgánu krizového řízení) a své vnitřní organizaci. 1.3 STRUKTURA, KOMPETENCE A ÚKOLY PRVKŮ Z DRAVOTNICTVÍ PŘI ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI Rámcovým úkolem systému zdravotnictví v bezpečnostním systému je a zůstane zajistit za pomoci krizového managementu zdravotnictví poskytování zdravotní péče obyvatelstvu, postiženému krizovou situací. Cílem je přirozeně vždy záchrana zdraví, nicméně vzhledem k předpokládanému negativnímu působení krizové situace i na poskytovatele zdravotnických služeb je přijata za základní referenční úroveň zajištění zdravotní péče za krizových situací taková, kdy je systém schopen zajistit záchranu života a zabránit vzniku těžké újmy na zdraví bezprostředně zdravotně postižených, ale také ostatnímu obyvatelstvu, pokud je v působnosti zdravotnictví objektivně možné zabránit vzniku těžkých zdravotních postižení. Obecným východiskem pro konstrukci adekvátního systému je čl. 31 Listiny základních práv a svobod: Zásadním faktorem je skutečnost, že připravenost systému zdravotnictví na krizové situace se odvíjí od funkčnosti systému za normálních podmínek a tedy i od preventivních opatření. Jak již bylo zmíněno, patří sem nepřetržitá pohotovost sítě středisek zdravotnické záchranné služby a na ně navazujících nemocničních zdravotnických zařízení ke zdravotnické záchraně života pro události od rozměru jednotlivců až po tzv. hromadná neštěstí neboli připravenost v rámci integrovaného záchranného systému. 1.3.1 SYSTÉM ZDRAVOTNICTVÍ Principem resortního napojení na systém zajišťování bezpečnosti státu je respektování zásad výstavby bezpečnostního systému a sladění funkčnosti struktury prvků systému krizového řízení s funkcí struktury prvků systému standardního řízení zdravotnictví.
Podoba systému zdravotnictví je formována jeho úkoly. Nejprve je nutné přiblížit, jak je zdravotnictví organizováno k plnění svých standardních úkolů. V zásadě lze zdravotnictví charakterizovat jako navzájem funkčně provázaný systém, který tvoří: správní úřady s působností ke zdravotnictví (Ministerstvo zdravotnictví, kraje a obce); orgány a zařízení ochrany veřejného zdraví; poskytovatelé léčebně preventivní péče; občané, poskytovatelé první pomoci; Takto členěná soustava je viditelně vnitřně diferencovaná na základní linie organizačně správní a poskytování zdravotnických služeb. Úkoly zdravotnictví v linii zdravotnických služeb obstarává soustava zdravotnických zařízení a dalších zdravotnických organizací. Pro názornost je možné použít i schéma znázorňující další diferenciaci a vazby, představující systém zdravotnictví, jež tvoří soustava zařízení ochrany veřejného zdraví a zařízení léčebně preventivní péče. V zařízeních léčebně preventivní péče je poskytována veškerá ambulantní i ústavní péče, tedy i přednemocniční neodkladná péče a doprava nemocných. Zařízením léčebně preventivní péče proto jsou i střediska zdravotnické záchranné služby a ostatní organizace zdravotnické dopravy. Zařízení léčebně preventivní péče tvoří síť zdravotnických zařízení zřizovaných na základě kritérií, závazně vydávaných Ministerstvem zdravotnictví prostřednictvím vyhlášek. zřizovaných na základě kritérií, závazně vydávaných Funkci linie organizační a správní zajišťují správní úřady s působností ke zdravotnictví a orgány státního zdravotního dozoru. Jsou jimi zejména kraje, popřípadě v zákonem vymezeném rozsahu i obce (statutární města) a krajské hygienické stanice. Ministerstvo zdravotnictví a krajské úřady například vykonávají funkci registračního místa - orgánu oprávněného povolovat činnost zařízení léčebně preventivní péče v rámci kritérií k tvorbě sítě zdravotnických zařízení. Z hlediska zajištění připravenosti na poskytování zdravotní péče při mimořádných událostech je toto postavení významné v souvislosti se zákonem o nestátních zdravotnických zařízeních. Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo zdravotnictví je ústředním správním úřadem pro zdravotnictví. Cílem činností ministerstva je stav krizové připravenosti ve zdravotnictví, založený na udržení kontinuity: poskytování nezbytné zdravotní péče odborně způsobilými pracovníky; fungování systému veřejného zdravotního pojištění. Zajištění této kontinuity je ve smyslu krizové legislativy také předmětem výkonu státní správy v krizovém řízení ve zdravotnictví a uskutečňuje se v podobě:
tvorby státní zdravotní politiky včetně koncepce krizového řízení; přípravy obecně závazných právních předpisů; řízení zdravotnických zařízení zřízených ve své působnosti; plánování a vytváření zdrojů koncepce hospodářských opatření pro krizové stavy; dozoru a metodického usměrňování realizace zdravotní politiky. Shrneme-li několik zásad a východisek, na kterých stojí vytvářená zmíněná koncepce krizového řízení ve zdravotnictví, připravovaná v návaznosti na obecnou koncepci rozvoje zdravotnictví a reformu veřejné správy: závaznost aktuálně platného právního řádu ČR včetně akceptování filozofie krizové legislativy s principem přiměřenosti použitých krizových opatření a územní odpovědnosti; při respektování pravidel přípravy obecně závazných právních předpisů musí být dosaženo novelizace nevyhovujících ustanovení předpisů; poskytování zdravotní péče za krizových stavů a mimořádných událostí musí být prováděno lege artis v souladu se všemi schválenými medicínskými zásadami; proces krizového řízení ve zdravotnictví musí sledovat připravenost systému ve čtyřech úrovních: standardní funkce; integrovaný záchranný systém; krize nevojenské ; obrana státu; soustavná metodická podpora a kontrola v prostředí definovaných vztahů; metodika musí probíhat při akceptování zásadního postavení krajů v zajištění krizové připravenosti díky rozsahu odpovědnosti a působností krajů; zajištění věcných potřeb zdravotnictví vytvořením logistické základny musí být prováděno v celém komplexu hospodářských opatření pro krizové stavy; systém skladovaných zásob nahradit logistickým systémem alokace disponibilních zdrojů na území; zajištění odborné přípravy pracovníků v oblasti krizového řízení v celém resortu zdravotnictví včetně pracovníků správních úřadů je prioritou. Úspěšné plnění úkolů krizového řízení může být prováděno pouze odborně způsobilými pracovníky.
Ministerstvo zdravotnictví má postavení orgánu krizového řízení, jehož funkci zajišťuje pracoviště krizového řízení, ve smyslu útvaru věcně příslušného ke krizovému řízení včetně koordinace přípravy. Součástí působnosti útvaru je také dohled nad vzděláváním odborného zdravotnického personálu, ostatních pracovníků ve zdravotnictví i pracovníků mimorezortních v oblasti krizového řízení ve zdravotnictví. Na přípravě a řešení krizových situací se podílí další subjekty, v rámci resortu zdravotnictví zejména zdravotnická zařízení zřízená Ministerstvem zdravotnictví (například fakultní nemocnice) a příspěvková organizace Ministerstva zdravotnictví Zdravotnické zajištění krizových stavů v Příbrami, které plní pro Ministerstvo zdravotnictví zejména služby z oblasti materiálního zajištění hospodářských opatření pro krizové stavy. prac-kriz-rizeni01 prac-kriz-rizeni02 prac-kriz-rizeni03 prac-kriz-rizeni04 prac-kriz-rizeni05 Kraje Kraj má mezi orgány krizového řízení obecně i ve zdravotnictví klíčové postavení. V rámci přenesené působnosti ve státní správě a ve své samostatné působnosti je nositelem odpovědnosti za krizovou připravenost zdravotnictví na svém správním území. K výkonu své správní působnosti ke zdravotnictví mají kraje v organizační struktuře svého úřadu vytvořeny věcně příslušné útvary pro zdravotnictví, které jsou také nositeli pověření kraje agendou krizového řízení ve zdravotnictví na správním území kraje. V souvislosti s agendou krizové připravenosti zde vyniká jeho působnost orgánu oprávněného k registraci, tzv. registračního místa. Rozhodnutím orgánu oprávněného k registraci je uděleno povolení k činnosti zdravotnického zařízení za stanovených podmínek, mezi které patří i povinnost poskytovat zdravotní péči při mimořádných událostech. Kraje, respektive organizační útvary krajských úřadů pro zdravotnictví, jsou základním článkem realizace programu krizové připravenosti zdravotnictví na základě vymezení své působnosti v zákonné legislativě, z níž vyplývá postavení krajů jako orgánů krizového řízení. Kraje (a určené obce) jsou tak v rámci svěřené působnosti povinny realizovat bezpečnostní politiku státu i v oblasti zdravotnictví. Výkon působnosti v krizovém řízení je přitom hodnocen jako součást výkonu státní správy v přenesené působnosti. V souvislosti s reformou veřejné správy převedením agendy bývalých okresních úřadů jako orgánů státní správy do agend krajů jejich úloha ještě vzrostla. Zejména v oblasti krizového řízení ve zdravotnictví je nevyhnutelné stanovit jednoznačnou orientaci na kraje, které se po 1. 1. 2003 staly nejnižší úrovní státní správy ve zdravotnictví. Z hlediska resortu zdravotnictví dodavatele zdravotní péče prostřednictvím soustavy zdravotnických zařízení je přitom rovněž zásadní, že převážná část zdravotnických služeb je poskytována v tzv. nestátních zdravotnických zařízeních, tedy zařízeních zřízených jiným zřizovatelem než Ministerstvem zdravotnictví. Z tohoto pohledu je tedy postavení kraje zásadní, zvláště když jsou