D.3.2 Vazby nástrojů územního plánování na ostatní nástroje rozvoje území

D.3.2 Vazby nástrojů územního plánování na ostatní nástroje rozvoje území Pod ostatními nástroji rozvoje území se rozumí podklady, dokumenty a rozhodnutí, která jsou zadávána, zpracovávána, resp. schvalována jinými orgány státní správy a územní samosprávy než orgány územního plánování a mimo vlastní proces územního plánování. Jsou to jednak dokumenty komplexního celostátního dosahu, jednak dokumenty rezortního (odvětvového) charakteru. Souhrnnými stránkami rozvoje území se zabývají většinou materiály zahrnované do oblasti regionálního rozvoje a plánování, dílčími stránkami rozvoje území se mohou zabývat různé rezortní strategie a koncepce (např. územní energetické koncepce). Pro vztah těchto dokumentů (strategií a koncepcí) k procesu územního plánování je nutno předeslat, že jsou to materiály, které nemají jednotně stanovenou obsahovou strukturu a metodiku zpracování. Komplexní celostátní dokumenty navazují zpravidla na obdobné dokumenty zpracovávané v rámci Evropské unie a vyžadované jejími orgány. Jsou zadávány ad hoc a podle metodik, vydávaných orgány EU pro jednotlivé druhy dokumentů. Jsou to zejména: Strategie ekonomického růstu, Strategie udržitelného rozvoje, Národní rozvojový plán, Strategie ochrany biologické rozmanitosti České republiky, Strategie regionálního rozvoje. Dalšími koncepčními materiály a dokumenty jsou rozvojové strategie, koncepce a politiky. zpracovávané rezortními ministerstvy, často schvalované vládním usnesením. Tyto podklady mají různorodou obsahovou strukturu i formální členění, různý časový dosah a různou úroveň územní diferenciace. Zvláštní skupinu rozvojových dokumentů tvoří operační programy pro spolufinancování ze strukturálních (příp. jiných) fondů Evropské unie. Ty mají v návaznosti na Národní rozvojový plán a požadavky EU do značné míry sjednocenu strukturu a způsob vyjadřování (vymezují a časově určují v příslušném plánovacím období EU priority a opatření). D.3.2.1 Programy rozvoje a koncepce Územní plány a tudíž i obsah územně plánovací dokumentace mají obsahovou i metodickou základnu v novém zákoně o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a měly svou legislativní oporu již tři desetiletí v předchozím stavebním zákoně č. 50/1976 a navazujících vyhláškách. Problematika dlouhodobého komplexního sociálně ekonomického programu rozvoje obcí, měst a krajů je systematicky řešena mnohem kratší dobu. Jednak je to v zákoně o obcích, kde se uvádí, že obec v samostatné působnosti zajišťuje ve svém územním obvodu hospodářský, sociální a kulturní rozvoj a ochranu a tvorbu životního prostředí. Současně se zde uvádí, že do samostatné působnosti obce patří schvalování rozvoje územního obvodu obce a provádění kontroly jeho plnění. I když další ustanovení ani zpodrobnění uvedených konstatování zákon neobsahuje, je z textu patrno, že obec je zodpovědná za svůj rozvoj, nástrojem je program rozvoje obce a veškeré rozhodovací kompetence v tomto směru má vyhrazeno zastupitelstvo obce. Podstatnou legislativní oporou územně orientovaných programových dokumentů je zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Ten stanoví systémový rámec programových dokumentů na úrovni státu a krajů, a to ve formě strategií a programů. D.3.2-1

Strategie regionálního rozvoje ČR obsahuje zejména analýzu stavu regionálního rozvoje, charakteristiku slabých a silných stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů, strategické cíle regionálního rozvoje v České republice, vymezení státem podporovaných regionů a doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje odvětví spadajících do jejich působnosti. Státní program regionálního rozvoje zejména obsahuje vymezení regionu, cíl, jehož má být podporou jeho rozvoje dosaženo, stanovení oblastí, na něž je podpora zaměřena včetně navrhovaných opatření, podmínky pro poskytování finanční podpory, formy a způsob jejího poskytování a potřebné finanční prostředky na jednotlivá opatření včetně jejich rozdělení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům a časové období jeho platnosti. Kraj v rámci své samostatné působnosti podporuje rozvoj regionů vymezených v programu rozvoje územního obvodu kraje podle svých konkrétních potřeb s ohledem na vyvážený rozvoj svého územního obvodu. Pověřené obecní úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností zajišťují dílčí úkoly spojené s procesem podpory regionálního rozvoje, zejména jsou povinny na žádost ministerstva nebo kraje poskytnout nezbytnou součinnost při přípravě a realizaci strategie regionálního rozvoje, státních programů regionálního rozvoje a programů rozvoje územního obvodu kraje. Obec ve své samostatné působnosti spolupracuje s krajem, na jehož území se nachází, při přípravě a realizaci programu územního rozvoje kraje. D.3.2.2 Důvody pro zpracování programových dokumentů Mimo již citovaných legislativních důvodů, lze uvést celou řadu věcných důvodů, počínaje problematikou dlouhodobého plánování, potřebami řídící praxe až po požadavek efektivnosti při reprodukci hmotného majetku. Rozebrat všechny není možné a ani účelné. Bude vhodné se zastavit alespoň u dvou. a) Proces stanovování cílů Stanovovat si rozvojový program, tedy budoucnostní cíle je integrální součástí života komunity. Společenská skupina, která si přestane stanovovat cíle, je zpravidla komunitou stagnující, která si sama svou pasivitou vytváří bariéry, jež budou v budoucnosti těžko překonatelné. Cíle mohou být stanovovány obtížné a náročné, ale vždy reálně dosažitelné, neboť při stanovování cílů nereálných, nedosažitelných a neuskutečnitelných je komunita vystavena situaci permanentního nedosahování cílů, což vždy vede k frustraci, defétizmu a stagnaci. V případě měst a obcí je koncepce rozvoje nejužívanější, ale také nejefektivnější formou stanovování a vytyčování cílů.. b) Proces investování Druhým důvodem je konstrukce modelu investičního procesu, tak jak je v naší současné legislativě zabudován a v investiční činnosti praktikován. Investiční výstavba je nejfrekventovanějším prvkem v celém souboru rozvojových faktorů, ale je i vysoce náročná na finanční a materiálové zdroje, na organizaci, na znalosti a zkušenosti a velkou schopnost předvídat vývoj. Rozhodující je však časová náročnost. Přípravné práce, zpracování stavebních projektů a vlastní realizace vyžaduje obvykle dobu, jež není kratší pěti let. Při této časové náročnosti se nelze obejít bez zpracované koncepce rozvoje, navíc čas od času aktualizované nebo přehodnocené, s časovým horizontem přesahujícím oněch pět let (viz obr. č. 3). D.3.2-2

Obr. 3: Schéma investičního cyklu D.3.2.3 Všeobecné poznámky ke koncepčním pracím Především nutno zdůraznit, že koncepce rozvoje konstruovaná k určitému časovému horizontu není víceméně přesným obrazem budoucího stavu, nýbrž je pouze zobrazením našich současných znalostí a představ o budoucím stavu. Tento pojmový posun a jeho případné nepochopení má značný praktický dopad. Zde totiž můžeme hledat kořeny častých rozčarování nad postupnými korekcemi programů, ale také nad faktem, že skutečné výsledky dosti často nekorespondují se záměry obsaženými v koncepčních materiálech. Stručně lze říci, že očekávání vkládaná do koncepce rozvoje často značně překračují možnosti, jimiž programové materiály disponují. Je tedy nezbytné koncepci rozvoje chápat nikoliv jako obraz budoucího stavu, nýbrž jako vymezení rozvojových směrů nebo jako vymezení mantinelů, jež rozvojové směry ohraničují, ať už je vyjadřovací forma koncepčních materiálů jakákoliv. D.3.2-3

Tento přístup lze snad nejlépe vyjádřit vějířem nebo výsečí rozvojových směrů, jehož vrchol nebo střed je v současnosti, tedy v okamžiku koncipování koncepce rozvoje a jenž je zaměřen k stanovenému časovému horizontu. Je to tedy pohled z pozice současných znalostí ke stanovenému časovému horizontu, při čemž zorné pole je dáno možnostmi našeho vidění. Z tohoto konstatování pak vyplývají mimo jiné dva závěry. Je-li sestavována koncepce rozvoje k stanovenému časovému horizontu a jsou-li sledovány při cestě vývoje vpřed oba krajní body zorného pole horizontu, pak vějíř směrů se neustále rozevírá, až v okamžiku, kdy je dosaženo stanoveného horizontu, již žádné mantinely neexistují, neexistuje tedy již žádné vytýčení směrů rozvoje (viz obr. č. 4). Druhým závěrem je konstatování, že mají-li existovat koncepční představy o jistém např. dvacetiletém horizontu, pak musí být konstruovány v závislosti na čase stále nové a nové koncepce rozvoje. Obr. 4: Schéma rozvojových vějířů Oba závěry jsou vlastně dvěmi stranami téže mince a lze je shrnout do požadavku permanentnosti v koncepční činnosti. Potud je úvaha dosti jednoznačná. Potíže nastávají v okamžiku, kdy je nezbytné tento obecný požadavek permanentnosti přetlumočit do praktických kroků, pracovních postupů a organizačních úloh. D.3.2.4 Struktura pracovních postupů Je jistě účelné na tomto místě ještě soustředit pozornost na strukturu pracovních postupů a záběrů při konstruování koncepce rozvoje. V prvé řadě musí jít o stanovení a vymezení předmětu či prostoru, jehož koncepce rozvoje bude konstruována. Následujícím krokem musí být obecné stanovení cílů projektovaného rozvoje. Lze hovořit o jakési strategii či politice rozvoje. Dále bude následovat rozbor současné situace vlastního předmětu nebo prostoru koncepce rozvoje. Tato analýza musí umožnit pokud možno objektivní obraz o současném stupni vývoje. Často se tato analýza doplňuje o rozbor dosavadního vývoje na podkladě D.3.2-4

rozvojových ukazatelů, sestavovaných do časových řad. Mimo uvedený rozbor současného stavu je nutné analyzovat prostředky, které jsou a budou k dispozici pro dosažení stanoveného cíle. Teprve pak lze přistoupit k přetlumočení obecných cílů do konkrétních výstupů včetně stanovování cest a etap a dimenzí rozvoje včetně nasazování a čerpání zdrojů a prostředků. Teprve tato syntetizují část představuje konkrétní program, jež bude podkladem pro činnost řídící sféry. I zde se do jisté míry jedná o svým způsobem bezkonfliktní konstatování. Potíže opět nastávají při praktickém použití. Již sám předmět je ve své podstatě velice strukturovaným jevem, takže všechny následující rozborové práce se musí týkat celé škály prvků a často i jejich vzájemných vztahů a vazeb. Rovněž tak šíře a hloubka analytických prací není a priori zcela jednoznačná. Při zpracování koncepčních rozvojových dokumentů pro města, obce či jinak stanovené prostory, tedy programů rozvoje, se ukazuje jako vhodné, přidržet se postupu, který představuje pět následujících základních pracovních kroků. 1. Formulace zadání, v rámci něhož musí být vymezen prostor, pro nějž koncepce rozvoje bude sestavována, ale i období, s nímž bude pracováno. Budou soustředěny všechny údaje a dostupné podklady. 2. Provedení a zajištění průzkumů a rozborů, které musejí ozřejmit a stanovit základní informace: a) o stávajícím stavu a dosavadních trendech, b) o názorech občanů a základních účastníků realizace rozvojové koncepce města nebo prostoru, jejich postojích a stanoviscích. 3. Definování a hodnocení existujících bariér rozvoje na straně jedné a rozvojových možností a předností na straně druhé (SWOT analýza). 4. Stanovení reálných základních směrů rozvoje a jejich základní charakteristika. 5. Specifika rozvojových programů v rámci rozvojových směrů a stanovení optimálního pořadí pro prosazení a realizaci. Po stanovení specifikací rozvojových programů (viz bod č. 5) lze přistoupit k realizaci, při čemž lze očekávat, že realizace většiny stanovených rozvojových programů si vyžádá zpracování technicko-organizačních a finančních projektů a to samostatně pro každý z nich (viz obr. č. 5). D.3.2-5

Obr. 5: Schéma postupu zpracování projektů D.3.2.5 Vybrané pracovní zásady V souvislosti s představou pracovních kroků při zpracování programu rozvoje obce bude vhodné uvést ještě několik poznámek spojených s praktickou koncepční činností. Především k analytické části. Tyto práce jsou nezbytné, nicméně jejich míra rozsahu a podrobnosti nesmí překročit únosnou míru. Odtud je jenom krok k poznámce o problematice permanentnosti v koncepční činnosti, pro kterou nejefektivnější způsob asi představuje pravidelnou obnovu koncepčního materiálu. Interval by pak měl navazovat především na rytmičnost práce obecních zastupitelstev (např. čtyřletý cyklus komunálních voleb do obecních zastupitelstev) a potřeby řídící praxe a na možnost získání aktuálních informací o sávajícím stavu. Obě hlediska ukazují nejspíše na čtyř až šestiletý cyklus s tím, že nezbytná aktualizace programu by měla předcházet sestavování střednědobého plánu. Časový horizont by pak měl být přibližně mezi 10 až 15 lety a to především s ohledem na pozici investic. Pokud jde o obsah, pak všech pět základních kroků postupu zpracování programu rozvoje obce musí pracovat se všemi základními funkčními strukturami systému obce, města, obecně prostoru např. sídelní aglomerace. D.3.2-6

D.3.2.6 Problematika řešení prudkých změn v území Obecně lze konstatovat, že vývoj území v nejširším slova smyslu, a to ať se jedná o prostor lokální, regionální či celostátní, může mít v podstatě dvě základní podoby. Jednu podobu lze vyjádřit pomocí plynulé vývojové křivky, bez velkých anomálií a výkyvů. Druhou podobu představuje vývoj charakteristický skokovým průběhem (křivkou se zlomovými body). Skokový vývoj může být buď záměrný, programovaný, nebo důsledkem přírodních, ekonomických či společenských posunů a krizí. Není pochyb o tom, že vývoj vyznačující se plynulostí a pravidelností své trajektorie je pro předmětný prostor příznivější a přínosnější, než vývoj poznamenaný razantností změn, zpravidla probíhajících v podmínkách časové tísně. Platí-li tato zásada obecně, tím více a naléhavěji bude platit pro vysoce industrializované a zainvestované prostory, tedy především pro města a pro sídelní a průmyslové aglomerace. Jako příklad lze uvést rychlé strukturální změny v průmyslu (útlum těžby černého uhlí nebo uranu, pokles metalurgie nebo naopak případy výstavby mimořádně rozsáhlého průmyslového komplexu). Za razantní změnu lze naopak rovněž považovat výstavbu dálničního tahu nebo výstavbu rozsáhlého vodního díla. Oba procesy zasahují a budou zasahovat všechny sféry života daného prostoru, tedy města nebo sídelní a průmyslové aglomerace. Znalost důsledků uvedených procesů na jednotlivé sféry života je zřejmě nezbytnou podmínkou pro možnost koncipování rozvojových trendů a budoucnosti zmíněných prostorů. Základem řešení se pak stává pochopení významné změny jako vývojového iniciátoru, uskutečňovaného v kontextu prostorové strategie či přímo časově konkrétního rozvojového programu. Nezbytnou podmínkou se tak stává znalost dosavadního vývoje a současného stavu, bez něhož nelze rozvojové změny definovat ani odhadovat jejich důsledky. Metoda vedoucí k poznání rozvojové změny, jejího rozsahu a vnitřního členění musí ovšem odhadování vlivů a důsledku efektivně umožnit. D.3.2.7 Konstrukce funkční struktury sídla nebo sídelní aglomerace Není zřejmě sporu o tom, že u tak složitého fenoménu jako je sídlo, sídelní aglomerace nebo území kraje, lze jít pouze klasickou cestou základního definování předmětu, jeho desagregace na jednotlivé součásti nebo prvky, poznání a pochopení prvků a jejich konečná agregace a syntéza v novou myšlenkovou kvalitu v poznání předmětu. Jde tedy o cyklus poznávacího procesu od celku k detailu a zpět. Problém představuje požadavek desagregace, zejména jeho míra a hloubka. Předložená konstrukce schématu funkční struktury územního celku má umožnit poměrně precizní poznání jednotlivých prvků bez ztráty zřetele na celek a naopak. Předložené řešení je pak nutno chápat spíše jako návod než závaznou normu, i když se opírá o řadu praktických zkušeností. Konstrukce představuje členění funkční struktury územního celku na šest dílčích funkčních struktur, při čemž v členění by bylo možno postupovat dále až na úroveň jednotlivých substruktur či prvků. Vlastní členění je pak v souladu s kapitolou následující: struktura ekonomická, územně-technická, sociálně-demografická, dopravní, struktura přírodních podmínek a životního prostředí a společensko-politická. O jednotlivých dílčích strukturách postačí pojednat v obrysech umožňující základní orientaci (viz obr. č. 6). D.3.2-7

Obr. 6: Schéma průmětu rozvojové změny dílčí funkční ekonomické struktury do ostatních dílčích funkčních struktur průmyslové aglomerace a) Dílčí ekonomická struktura Zahrnuje celý soubor ekonomických aktivit, které v zásadě lze členit na 3 hospodářské sektory a to primární zemědělský, sekundární průmyslový a konečně sektor terciární služeb. Dílčí ekonomická funkční struktura se zabývá vzájemným poměrem hospodářských sektorů, rozsahem a kvalitativní úrovní jednotlivých druhů výrob a služeb, jejich efektivností, počtem a vzdělanostní úrovní pracovníků, vzájemným kooperačními vazbami a vzájemnou komplementaritou výrobních odvětví, jejich vývojovou a odbytovou perspektivou a dalšími podstatnými charakteristikami. Občanská infrastruktura zahrne všechny základní typy, školstvím a zdravotnictvím počínaje a sportem a administrativou konče (viz obr. č. 7). D.3.2-8

Obr. 7: Dílčí ekonomická struktura a její funkční substruktury nižšího řádu b) Dílčí územně-technická struktura Zahrnuje v sobě všechny územní a technické systémy, takže se svým způsobem prvořadě zabývá hmotnými složkami. Především zahrnuje urbanistickou strukturu jednotlivých sídel, dále zahrnuje sídelní strukturu, tedy sídla a jejich vzájemné vztahy a vazby uvnitř daného prostoru, např. sídelní a průmyslové aglomerace. Konečně zahrnuje celý komplex technické infrastruktury, která představuje systém inženýrských sítí, technických zařízení a zdrojů (vody a kanalizace, zásobování elektrickou energií, plynem, teplem, telekomunikačních zařízení, případně dalších produktovodů). Všechny mají svůj rozměr lokální i regionální. c) Dílčí sociálně-demografická struktura Sociálně-demografická struktura v sobě zahrnuje v podstatě vše, co se týká obyvatel, např. demografické ukazatele jako průměrný věk, věkovou skladbu, porodnost, úmrtnost, rozvodovost, vývoj maskulinity, skladba domácností, úroveň vzdělání i údaje o ekonomické aktivitě obyvatelstva, zaměstnanosti, příjmech a informace o sociálním statusu obyvatel. Zahrne i demografickou prognózu a konečně i sociální klima a tudíž i stav vědomí občanů. D.3.2-9

Hmotnou stránku dílčí struktury sociálně-demografické představuje v prvé řadě soubor bytového fondu, při čemž specifickou roli zde bude sehrávat rozsah bytového fondu, jeho druhovost, kvalitativní a kvantitativní standard, úroveň technického vybavení. Základním průmětem transformačních a restrukturalizačních procesů do sociálně-demografické dílčí funkční struktury je uvolnění velkého počtu pracovních sil v poměrně krátkém časovém úseku. d) Dílčí dopravní struktura Dopravní struktura obsahuje všechny druhy dopravy, s nimiž se lze v kontextu našeho území setkat Půjde o přepravu osob, materiálu a zboží v rovině individuální, veřejné, hromadné i vnitrozávodové. Zahrne dopravu silniční, železniční, leteckou i vodní, bude se zabývat jak dopravními systémy, tak jednotlivými dopravními skelety uvnitř našich sídel a regionů. Bude zkoumána její kvalita, rozsah a účinnost i její vzájemná svázanost. Je třeba říci, že doprava hraje v každém systému a organismu důležitou roli.v případě našich sídel a sídelních aglomerací však hraje roli prvořadou. Jen účinná doprava může propojit jednotlivé prvky sídla či regionu, jen doprava může zdůraznit a podtrhnout výhody osídlení pro obyvatele a na druhé straně eliminovat důsledky přílišné koncentrace obyvatelstva, základních fondů a socio-ekonomických aktivit (viz obr. č. 8). Obr. 8: Dílčí dopravní struktura a její funkční substruktury nižšího řádu D.3.2-10

e) Dílčí struktura přírodních podmínek a životního prostředí Za součást přírodních podmínek nutno počítat geografickou polohu, tvar a konfiguraci terénu, vegetační pokryv, ale i rozsah a dosažitelnost vodních ploch a vodotečí. Součástí je i rozsah zemědělského půdního fondu a jeho kvalita (bonitní třídy) a rozsah a kvalita lesního půdního fondu. Rovněž výskyt nerostných surovin a podzemní zásoby pitné vody musí být reflektovány.přírodní podmínky vždy silně stimulovaly vznik a rozvoj sídelních soustav. V souvislosti s vývojem našich sídel a regionů nelze pominout problematiku životního prostředí a stavu jeho složek, tj. ovzduší, vody i půdy. Bude se zabývat nejen jednotlivými účinky, ale především jejich kumulací. f) Dílčí společensko-politická struktura Velmi často se z komplexu tří základních hospodářských sektorů vyčleňuje z terciáru samostatný sektor, tzv. kvartární, který zahrnuje především vědu, špičkovou kulturu, vysoké finančnictví a administrativu a který je v tomto případě chápán jako samostatná dílčí funkční struktura. Bude se zabývat i politickou strukturou tj. strukturou politických stran a hnutí i fenomény jako jsou otázky náboženské, etnické i obecně regionální. Dílčí struktura představuje tedy kompletní intelektuální infrastrukturu a kulturní vitalitu jednotlivého sídla či sídelní aglomerace. Z hlediska dlouhodobé perspektivy se jedná o dílčí strukturu nejdůležitější. D.3.2.8 Specifické rysy funkčních struktur sídel Popsané dílčí funkční struktury území, sídel a sídelních aglomerací vykazují některé specifické rysy, které mají v mnoha směrech nepřehlédnutelný význam. Za nejdůležitější lze považovat následující. Základním rysem dílčích struktur je jejich vzájemná věcná provázanost celou řadou vazeb a vztahů, a to jak v rovině hmotných složek, tak i v rovině socioekonomických aktivit či intelektuální infrastruktury. Díky těmto hlubokým věcným vztahům a vazbám se každá změna v kterékoliv dílčí struktuře dříve či později promítne do ostatních dílčích struktur a tak podnítí jejich další rozvoj nebo stagnaci. Bude-li tedy připravována zásadní změna, např. výstavba mohutného průmyslového závodu, pak současně nutno dešifrovat a projektovat změny i v dalších dílčích strukturách. Nelze ovšem přehlédnout nutnost vystopovat důsledky změny i uvnitř vlastní dílčí struktury. Při vědomí zmíněné mnohovrstevné provázanosti jednotlivých dílčích funkčních struktur je si nutno ještě všimnout časového parametru změn, jež jsou jednotlivým dílčím strukturám vlastní. Změny vykazují různé nároky na čas i na období v němž proběhnou. Časové nároky jsou v jednotlivých případech velmi rozdílné, a to řádově od jednoho či dvou let až po údobí mnohaletá v rozsahu 20 až 30 let. Každá dílčí funkční struktura i substruktura nižšího řádu má v zásadě dvě dimenze a to dimenzi vlastních socioekonomických aktivit a dimenzi základních fondů, v jejichž rámci aktivity probíhají a uskutečňují se. V zásadě vlastní aktivita je primární, zatímco hmotný rámec je teprve sekundárně projektován a budován. Běžně jsou presentovány dvě pozice. Buď je jasně definována socioekonomická aktivita (druh výroby a pod) a pro ní je formulován a zajišťován hmotný rámec (zpravidla případ novostavby), nebo naopak je k dispozici základní fond (budova, hala, komunikace atd.) a pro něj je vyhledávána vhodná socioekonomická činnost a pak se zpravidla jedná o případ rekonstrukce. Závěrem úvahy o prognózování, případně projektování rozvojových změn v území je nezbytné se zmínit o konceptuálních požadavcích na tyto práce. Jde o požadavky, které D.3.2-11

lze charakterizovat tzv. Systémem 3K, tedy požadavkem na komplexnost, konzistentnost a kontinuálnost přístupu ke koncepčním pracím, zabývajících se rozvojovými změnami. Práce se musí zabývat prostorem, který představuje jeden organický celek vnitřně provozně provázaný, tedy vnitřně konzistentní. Přístup musí být komplexní, tedy musí zahrnovat všechny dílčí funkční struktury, musí se všemi pracovat se stejnou zodpovědností a nesmí žádnou z nich neorganicky a nekriticky favorizovat, nebo naopak nesmí žádnou z úvahy vyloučit. A konečně práce na rozvojových změnách musí být kontinuální, neboť konstruované rozvojové změny nejsou ničím jiným než formováním představy o budoucnosti, nejsou vlastním a skutečným obrazem budoucnosti, ale pouze obrazem o našich současných znalostí a vědomostí o budoucím stavu. Tak jak se mění naše znalosti, neustále se mění konstrukce obrazu budoucnosti. Tento vývojový efekt znalostí nelze do rozvojových programů změn promítnout jinak než založením systému kontinuální práce. D.3.2.9 Ověřování stanovisek a názorů občanů Jsou-li jednotlivé rozvojové kroky měst vždy výsledkem interakce mezi správou města, občany a representanty podnikatelské sféry, pak je patrno, že dopracovat se správného stanovení rozvojových směrů a výběru rozvojových programů bez znalosti postojů a názorů jednotlivých skupin občanů je téměř nemožné. Získat věrohodné znalosti o názorech, postojích a požadavcích jednotlivých sociálních skupin, ale i občanů jako celku, není již dnes požadavek nereálný, i když jeho uskutečnění může být dosti nákladné. D.3.2.10 Vztah strategického a územního plánování Vztah strategického (regionálního) plánování a územního plánování není v příslušných zákonech explicitně deklarován. Vztah vzájemných podmíněností, návazností a souvislostí však vyplývá z vnitřních vazeb obou plánovacích činností, neboť oba okruhy činností se zabývají týmž předmětem rozvojem území a života v něm. Nazírají na území jen z rozdílných úhlů pohledu, akcentují rozdílné stránky procesů v území probíhajících a používají různé vyjadřovací techniky. Souvislosti a návaznosti regionálního a územního plánování jsou pak v zákonech formulovány při vymezení jednotlivých dokumentů. Stavební zákon upravuje ve věcech územního plánování zejména cíle a úkoly územního plánování, soustavu orgánů územního plánování, nástroje územního plánování, vyhodnocování vlivů na udržitelný rozvoj území, rozhodování v území, podmínky pro výstavbu, rozvoj území a pro přípravu veřejné infrastruktury. Zákon o podpoře regionálního rozvoje stanoví podmínky pro poskytování podpory regionálnímu rozvoji s cílem vyváženého rozvoje státu nebo územního obvodu kraje, s tím související působnost správních úřadů, krajů a obcí a vytváří podmínky pro koordinaci a realizaci hospodářské a sociální soudržnosti. Vnitřní vazby se projeví názorněji při srovnání podrobnějšího výčtu dílčích činností a zájmových oblastí. Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení D.3.2-12

obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Za tím účelem sleduje společenský a hospodářský potenciál rozvoje. Územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Zastavitelné plochy se vymezují s ohledem na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území. Strategie regionálního rozvoje obsahuje zejména analýzu stavu regionálního rozvoje, charakteristiku slabých a silných stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů, strategické cíle regionálního rozvoje v České republice, vymezení státem podporovaných regionů a doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje odvětví spadajících do jejich působnosti. Záměry Strategie regionálního rozvoje jsou územně lokalizovány nejméně do krajů. Při vypracování návrhu strategie regionálního rozvoje se využívají zejména statistické údaje, příslušné územně plánovací podklady a územně plánovací dokumentace, limity využití území a zásady jeho organizace, principy ochrany a tvorby životního prostředí a programy rozvoje územního obvodu krajů. Program rozvoje územního obvodu kraje obsahuje zejména analýzu hospodářského a sociálního rozvoje územního obvodu kraje, charakteristiku slabých a silných stránek jeho jednotlivých částí a hlavní směry rozvoje, vymezení regionů, jejichž rozvoj je třeba podporovat s ohledem na vyvážený rozvoj kraje, spolu s uvedením oblastí, na něž má být podpora zaměřena včetně navrhovaných opatření, úkoly a priority v rozmístění a rozvoji občanské vybavenosti, infrastruktury, životního prostředí, sociální politiky, vzdělávání a dalších odvětví v jeho samostatné působnosti. Strategie regionálního rozvoje má být koordinována s celostátním nástrojem územního plánování Politikou územního rozvoje, který slouží ke koordinaci územně plánovací činnosti krajů a resortních koncepcí s vazbou na území. Politika územního rozvoje určí ve stanoveném období požadavky na konkretizaci úkolů územního plánování v republikových, mezinárodních, nadregionálních a přeshraničních souvislostech, zejména s ohledem na udržitelný rozvoj území, a určuje strategii a základní podmínky pro naplňování těchto úkolů. Obsahem Politiky územního rozvoje bude zejména stanovení republikových priorit územního plánování pro zajištění udržitelného rozvoje území a dále vymezení oblastí se zvýšenými požadavky na změny v území z důvodů soustředění aktivit mezinárodního, republikového a nadregionálního významu. Vzhledem ke krajskému zřízení v ČR a naplňování principu subsidiarity se ukazuje jako velmi potřebné návazně (a částečně i souběžně) vypracovat také Strategie rozvoje krajů pro stejné časové období a tím zabezpečit, aby struktura strategických dokumentů odpovídala struktuře řízení státu, aby dokumenty všech tří úrovní evropské státní (národní) regionální (krajské) byly systémově provázané, komplementární a vzájemně se nepřekrývající. Pojmem regionální rozvoj se rozumí ve strategických a programových dokumentech růst socioekonomického potenciálu regionů a jeho využívání, zvyšování konkurenceschopnosti a životní úrovně jejich obyvatel. V tomto ohledu jde o dynamický a vyvážený rozvoj regionální struktury příslušného územního celku a jeho částí (regionů, mikroregionů), vývoj regionálních disparit a volbu politiky k jejich odstraňování popřípadě zmírňování. V duchu tohoto pojetí a principu solidarity podporují orgány Evropské unie rozvoj regionů, které jsou ekonomicky slabé a zaostávají za unijním průměrem nebo rozvoj regionů, které čelí D.3.2-13

výrazným strukturálním změnám. Analogicky postupují jednotlivé státy v rámci politiky rozvoje svého území. Regionální rozvoj tedy vytváří hierarchickou strukturu, kde na nejvyšší úrovni je pro Českou republiku Evropská unie a jí podporovaný regionální rozvoj, pak je zde suverénní regionální rozvoj na úrovni českého státu a posléze regionální rozvoj na úrovni krajů. Každá z těchto tří úrovní má své specifické a nezastupitelné poslání. Regionální politika představuje soubor intervencí zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných vývojových tendencí na podporu opatření vedoucích k růstu ekonomických aktivit v území. Může preferovat sociální rozvoj regionů (rozvoj bydlení a jiné aspekty stabilizace obyvatelstva, ekologické aspekty života obyvatel v regionech apod.), nebo může také preferovat veřejné intervence vedoucí k rozvoji infrastruktury a lepšímu územnímu rozložení ekonomických aktivit apod. Jejím významným cílem je konvergence regionů v rámci určitého územního celku a klíčovým znakem je její selektivnost, to znamená diferenciace zaměření intervencí na podporu vybraných problémových regionů, které výrazně zaostávají ve svém rozvoji za průměrem v míře, která je společensky uznána za nežádoucí. V podmínkách ČR se regionální politika uplatňuje z úrovně EU vůči vybraným regionům NUTS 2, z úrovně ČR vůči vybraným státem podporovaným regionům ( 4 zákona č. 248/2000 Sb.) a z úrovně krajů vůči vybraným mikroregionům. Základními úrovněmi v regionálním rozvoji a realizaci regionální politiky ČR jsou: Česká republika (NUTS I) ústřední správní úřady; regiony soudržnosti (NUTS II) regionální rady; kraje (NUTS III) krajské úřady; statistické regiony na úrovni okresů regionální jednotky pro stanovení regionů se soustředěnou podporou státu; správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP); obce obecní a městské úřady. Pro zadávání a obsahové zaměření územních plánů mají dále význam resortní koncepční dokumenty, stanovící směry a způsoby rozvoje jednotlivých odvětví hospodářství. S bezprostředními důsledky pro rozvoj území jsou to zejména: Vnitrostátní resortní rozvojové dokumenty (v závorce gestorské ministerstvo) Dopravní politika ČR (MD) Státní politika životního prostředí MŽP) Energetická politika ČR (MPO) Surovinová politika v oblasti nerostných surovin (MPO) Koncepce vodohospodářské politiky ministerstva zemědělství ČR pro období po vstupu do evropské unie (MZe) Návrh Plánu hlavních povodí České republiky (MZe) Plány oblastí povodí Národní strategický plán pro oblast rybářství na období 2007 2013 (MZe) Koncepce státní politiky cestovního ruchu v české republice na období 2007 2013 (MMR) Národní strategie rozvoje cyklistické dopravy (MD) Koncepce bytové politiky (MMR) D.3.2-14

Operační programy pro podporu sociálního a ekonomického rozvoje ČR z fondů EU Společný regionální operační program (SROP) (MMR) Operační program Infrastruktura (OP Infrastruktura) (MD + MŽP) Operační program Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství (OP Zemědělství) (MZe) Operační program Podnikání a inovace (MPO) Zprostředkovaně, zejména průmětem záměrů do investiční politiky ovlivňují rozvoj území zejména: Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost (dále OP VK) (MŠMT) Strategie rozvoje lidských zdrojů pro Českou republiku (MPSV) Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu (MK) D.3.2-15

Soustava strategických a programových dokumentů pro podporu regionálního rozvoje České republiky Kraj Česká republika Evropská unie Strategie udržitelného rozvoje ČR Strategický rozvojový Strategie regionálníh o rozvoje Strategie hospodářsk ého růstu Národní rozvojový plán Strategie rozvoje Národní strategický Regionální programy rozvoje Sektorové politiky a programy s regionální i k Sektorové regionální operační programy Sektorové operační programy Program rozvoje Opatření Aktivity Projekty Opatření Aktivity Projekty Opatření Aktivity Projekty Opatření Aktivity Projekty Opatření Aktivity Projekty Realizace projektů Realizace projektů Realizace projektů Realizace projektů Realizace projektů Obr. 9: Soustava strategických a programových dokumentů pro podporu regionálního rozvoje České republiky. Pramen: Strategie regionálního rozvoje ČR, MMR, 2005. D.3.2-16

D.3.2.11 Míra informací o hmotném prostředí a činnostech v jednotlivých stupních územně plánovací dokumentace Soustava rozvojových dokumentů regionálního a územního plánování vytváří srovnatelnou hierarchickou strukturu. Regionální plánování Územní plánování Strategie regionálního rozvoje ČR Politika územního rozvoje Strategie programy rozvoje krajů Zásady územního rozvoje Strategie programy rozvoje měst Územní plány obcí - Regulační plány Obsah, struktura a míra podrobností údajů, používaných pro zpracování jednotlivých rozvojových dokumentů závisí na zaměření a územním rozsahu řešeného území. Je logické, že pro dokumenty celostátního rozsahu budou používány především informace agregované na potřebnou úroveň a vyjadřující podstatné charakteristiky významné pro rozvoj celého území státu. Dokumenty zaměřené na rozvoj krajů musí absorbovat relevantní informace z celostátních dokumentů, týkající se daného kraje a zpracovávat informace charakterizující potřeby rozvoje kraje v náležité podrobnosti. Obdobně rozvojové dokumenty pro města budou absorbovat relevantní informace z celostátní a krajské úrovně, rozšířené o podrobné informace místní úrovně. Ze srovnání struktury regionálních a územně plánovacích dokumentů vyplývá, že stupeň regulačních plánů v soustavě ÚPD nemá odpovídající stupeň dokumentů v soustavě regionálního plánování, což však odpovídá charakteru těchto dokumentů. Při agregaci informací (údajů) podle rozsahu území je nutno vycházet z pramenů alespoň o stupeň nižší agregace, jinak by mohlo dojít k nežádoucímu zprůměrování charakteristik a tím k zastření existujících problémů. Např. dokumenty na celostátní úrovni musí vycházet z informací a ukazatelů za jednotlivé kraje, případně i za nižší územní celky. Územní plánování se zabývá především hmotným prostředím (státu, kraje, obce), ale vždy v souvislosti s činnostmi (funkcemi), které se v tomto hmotném prostředí odehrávají. Územní plánování přitom řeší existující trvalý (a v podstatě neodstranitelný) rozpor mezi relativní stálostí hmotných prvků prostředí (krajiny, staveb) a proměnlivostí činností v hmotném prostředí probíhajících. Z tohoto hlediska se někdy charakterizují zpracovávané informace na tvrdé měnící se v dlouhých periodách a měkké měnící se v krátkých periodách. Měkkou povahu mají především informace o obyvatelstvu a jeho ekonomických, sociálních a kulturních činnostech. Vztáhneme-li toto základní členění povahy informací na složky územního rozvoje, pak je zřejmé, že povahu měkkých informací mají především informace o nehmotných složkách, tj. aktivitách v území, hodnotách v území a procesech v území. Ale i v hmotných složkách územního rozvoje mají informace o obyvatelstvu proměnlivý charakter. Základním předmětem a výstupy územního plánování, zejména územně plánovací dokumentace jsou zásady, směrnice a pokyny pro budoucí vývoj hmotných složek tak, aby zajišťovaly na potřebné úrovni a ve vzájemném souladu aktivity, hodnoty a procesy. D.3.2-17

Základním předmětem a výstupy regionálního plánování (strategií, programů a koncepcí) jsou zásady, směry rozvoje a priority pro budoucí rozvoj aktivit v území, hodnot a procesů tak, aby zajišťovaly žádoucí sociálně ekonomickou úroveň regionů. Hmotné složky území jsou předpokladem a jedním z prostředků realizace strategických záměrů. Z tohoto pohledu je zřejmé, že strategické i územní plánování musí postupovat ve vzájemném souladu a poskytovat si vzájemně potřebné informace. Z poslání a obsahového zaměření jednotlivých druhů dokumentů vyplývá, že i uvnitř dokumentů bude různý poměr tvrdých a měkkých informací. Se stoupající podrobností a zmenšováním územního rozsahu územně plánovací dokumentace (zásady územního rozvoje kraje, územní plán obce) bude klesat podíl měkkých informací a stoupat podíl tvrdých informací, tedy klesat míra informací přebíraných ze strategických a programových regionálních dokumentů. Politika územního rozvoje pro svůj celostní charakter bude využívat především údajů o základních tendencích vývoje obyvatelstva, ekonomických, sociálních a kulturních aktivit, tedy údajů měkkých. Pro tyto účely bude mít zdroj ve strategii regionálního rozvoje státu a v resortních strategiích, koncepcích a politikách. Zásady územního rozvoje kraje by měly vycházet z poznatků o tendencích vývoje obyvatel, vývoje ekonomické základny kraje, sociálních potřebách vývoji životního prostředí ze strategie nebo programu rozvoje kraje. Územní plán obce by opět v oblasti měkkých informací měl využívat poznatků strategie či programu rozvoje města, pokud jsou zpracovány. Ze zaměření, obsahové struktury, způsobu pořizování, projednávání a schvalování strategických a koncepčních dokumentů, zejména resortní povahy, vyplývá, že jejich výstupy je velmi obtížné přiřadit k jednotlivým úrovním územních plánů. Celostátní strategie a koncepce vyúsťují do formulace zásad, směrů a tendencí rozvoje, jen zřídka přímo lokalizovatelných do území. Tuto možnost poskytují jen některé dokumenty, např. Energetická koncepce ČR a její složky Krajské energetické koncepce. Více územně diferencované jsou některé operačním programy, zejména Společný regionální operační program a operační program Infrastruktura. Z nejednotné struktury, metodiky zpracování a různé periodicity strategických a koncepčních dokumentů vyplývá, že pořizovatel ÚPD musí vždy zjistit aktuálně platné rozvojové dokumenty a excerpovat z nich informace relevantní pro zadání konkrétní ÚPD. Základní tendence, směry vývoje a priority pro územní rozvoj obsahují již současné strategie a je možné je uplatnit v pravidlech územního plánování. Východiska ze Strategie regionálního rozvoje ČR pro léta 2007 2013 použitelné pro ÚPD Návrh Strategie je v souladu s tendencemi EU pojat prorůstově a zaměřen na následující procesy diversifikovaného rozvoje regionů. 1. Mobilizace přírodního a kulturního potenciálu Efektivní využití rozvojového potenciálu regionů na základě zmapování místně diversifikovaného přírodního a hmotného rozvojového potenciálu a aplikace účinných opatření k jeho využití. Rozšiřování kapitálové absorpční schopnosti regionů směrem k maximálnímu využití přírodního a kulturního rozvojového potenciálu. Revitalizace regionálních tradic a jejich využívání jako zdroje hospodářského růstu v rámci globálně dynamicky se vyvíjejících segmentů jako je turismus nebo ekonomizace kulturního dědictví. D.3.2-18

2. Šíření rozvojových inovací Šíření efektů prostorových rozvojových pólů formou předávání inovací do rozvojově indiferentních regionů. 3. Využití komparativních výhod Konkurence regionů a velkých měst o významné ekonomické aktivity, založená na zvýrazňování jejich pozitivních faktorů a rozvojových předpokladů a podpora opatření k odstranění negativních rozvojově disfunkčních disparit, umožňujících jejich další využívání. 4. Prostorová soudržnost, rozvoj infrastruktury Vnitřní integrace regionů na základě územní dělby práce, optimálně využívající komparativních výhod a prostorové dostupnosti jednotlivých částí území a spádových vazeb mezi nimi. Posilování ekonomické a sociální soudržnosti kapitálovými vklady do rozvoje infrastruktury regionů. 5. Diferencovaný rozvoj lidských zdrojů v regionech Zvyšování vzdělání, kvalifikace, motivace, sociální a prostorové mobility a akceschopnosti obyvatel s cílem zajištění vyšší efektivity jejich zapojení do rozvojových projektů a do aplikace principů místní Agendy 21. 6. Přeshraniční a meziregionální spolupráce Využívání možností přeshraniční regionální spolupráce v rámci středoevropského prostoru a spolupráce s dalšími evropskými regiony a mezinárodními organizacemi. 7. Zvýšení sociální soudržnosti regionů Vysoká míra sociální soudržnosti regionů, založená na ekonomické a občanské participaci jednotlivých skupin obyvatel a jejich identifikaci s daným územím a na funkční podpoře integrace vyčleněných skupin se společným cílem zlepšení kvality života v regionu. Modernizace socioekonomické struktury obyvatelstva regionů jako předpoklad jejich dlouhodobě udržitelného rozvoje. 8. Stabilizace sídelní struktury regionů a revitalizace venkovského prostoru Podporou substituce trvalé migrace dojížďkou za prací zvýšit prostorovou flexibilitu na trhu práce bez výrazných změn v sídelní struktuře země s cílem omezování trendu vylidňování obcí a předcházení negativním dopadům živelného urbanistického rozvoje. Oživení venkovského prostoru využitím moderních technologií, informatiky, modernizací zemědělské výroby a zvýšením environmentálních funkcí krajiny. Zvýšení prestiže venkova zlepšenou kvalitou životního prostředí. Hodnocení potenciálu krajinného prostoru prostřednictvím krajinného prostorového plánování. 9. Kvalita a otevřenost veřejné správy v regionech Zlepšení kvality a efektivity výkonu veřejné správy na regionální a lokální úrovni a její dostupnosti obyvatelům. Podpora rozvoje partnerství soukromého, veřejného a neziskového sektoru a otevřené komunikace. D.3.2-19

10. Životní prostředí Šetrné využití potenciálu životního prostředí ke zvyšování růstu socioekonomického potenciálu a konkurenceschopnosti regionů v souladu s principy udržitelného rozvoje. Zlepšování kvality života prostřednictvím systémové ochrany a zvyšování kvality složek životního prostředí. Ekonomická výkonnost a regionální konkurenceschopnost jsou významným faktorem rozvoje regionů. Regiony, města a obce spolu soutěží při vytváření, získávání, udržení a podporování ekonomických subjektů. Tyto ekonomické subjekty totiž stabilizují či generují nová pracovní místa, nové příležitosti, přičemž mají zásadní vliv na prosperitu, blahobyt a životní úroveň regionů a obcí. Regionální konkurenceschopnost je úzce spjata se čtyřmi hlavními faktory: strukturou ekonomických aktivit, úrovní inovací, stupněm dostupnosti regionu a úrovní dosažené vzdělanosti pracovních sil. Tyto faktory jsou silně provázány a odrážejí vliv rozdílů v méně měřitelných charakteristikách, kterými jsou efektivnost regionálních institucí včetně veřejné správy a podpůrných služeb pro podniky. Základním ukazatelem pro porovnávání regionální konkurenceschopnosti a socioekonomické úrovně regionů je hrubý domácí produkt, který představuje hodnotu statků a služeb, které byly v daném regionu vyprodukovány (regionální HDP, regionální HDP/obyvatele). Stupeň vývoje české společnosti a poznání socioekonomických procesů, které lze ztotožnit s dosaženou úrovní v nejvyspělejších zemích světa, ale zejména empirické poznatky z posledních několika let potvrzují, že základním faktorem regionálního rozvoje postindustriální společnosti jsou lidské zdroje, následované infrastrukturou a službami. Význam jednotlivých faktorů pro regionální rozvoj pramení z povahy lidských zdrojů, které mají aktivní vlastnost dalšího rozvoje. Lidské zdroje jsou jedinými nositeli inovací základního předpokladu růstu konkurenceschopnosti, disponují různou mírou adaptability na vnější podmínky a tak mohou využívat nově vznikajících tržních příležitostí nebo alespoň minimalizovat vznikající hrozby. Ostatní faktory regionálního rozvoje (zejména dopravní infrastruktura) mají spíše stimulační význam pro lidské zdroje (hlavní nositele regionálního rozvoje), protože usnadňují přístup na nové trhy, zlepšují přenos know-how, usnadňují pracovním silám každodenní život a podporují tak lidské zdroje v jejich dalším růstu a rozvoji, což má pochopitelně průmět i do regionálního rozvoje. Rozvoj lidských zdrojů může být veden pouze intenzívní cestou s ohledem na demografické tendence. S rozvojem lidských zdrojů souvisí některé aktivity, které se promítají do struktury staveb, jako je potřeba rozšíření celoživotního vzdělávání, sociální služby pro staré občany apod. Územní plánování, zejména v úrovni politiky územního rozvoje a zásad územního rozvoje krajů musí samozřejmě vycházet z tendencí vývoje sídelní struktury, kterou ovšem samo ovlivňuje. Struktura osídlení se ve svých základních atributech bude měnit mnohem pomaleji oproti dynamickým změnám v regionální hospodářské a sociální struktuře. Tyto jevy jsou nejčastěji výsledkem demografického vývoje a strukturálních charakteristik sídelní soustavy a relativní autonomnosti systému osídlení vůči vnějším vlivům. V rozvoji sídelní struktury lze očekávat tyto změny: D.3.2-20