UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV SLAVISTICKÝCH A VÝCHODOEVROPSKÝCH STUDIÍ V LABYRINTU POVÍDKY Srbští autoři střední generace na sklonku 20. století Vypracovala: Jaroslava Stojčetović Vedoucí diplomové práce: PhDr. Jaroslav Otčenášek, Ph.D. SLAVISTICKÁ STUDIA SE SPECIALIZACÍ KROATISTIKA SLAVISTICKÁ STUDIA SE SPECIALIZACÍ SERBISTIKA DUBEN 2009
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury. V Mostě, 15.4. 2009 Jaroslava Stojčetović 2009 2
Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce, PhDr. Jaroslavu Otčenáškovi, PhD. za konzultace a pomoc při vzniku diplomové práce. 3
Obsah: 1. Úvod 5 2. Vývoj srbské povídky 7 3. Hlavní fáze srbské literatury v 2. pol. 20. stol. 13 a/ 50. 60. léta 20. stol. 13 b/ 70. 80. léta 20. stol. 18 4. Stěžejní autoři povídek tohoto období 22 a/ Ljubica Arsić 22 b/ Svetislav Basara 22 c/ Ivana Dimić 23 d/ Aleksandar Gatalica 23 e/ Mihajlo Pantić 23 f/ Radoslav Petković 24 g/ Goran Petrović 25 5. Srbský postmodernismus posledních 20 let 20. stol. 26 (analýza povídkové prózy vybraných autorů) a/ Svetislav Basara, Radoslav Petković 27 b/ Mihajlo Pantić 39 c/ Ljubica Arsić, Ivana Dimić 43 d/ Goran Petrović 49 e/ Aleksandar Gatalica 54 6. Závěr 58 7. Přílohy 64 8. Literatura 69 9. Seznam zkratek 71 4
1. Úvod Nahlédnout do literární situace doby nedávno minulé ve státě, který si právě zažil největší zvraty v oblasti ekonomické, politické, kulturní i společenské od doby 2. světové války bude hlavním úkolem této práce. Odpovědět na otázku, proč jsme pro literární bádání zvolili právě žánr povídky, se pokusíme hned na počátku. Srbská povídka je velmi bohatý literární žánr s dlouhou tradicí, a proto jsme si jednu jeho část vybrali pro tuto práci. Jde o žánr, který je možná v současné době do jisté míry vytlačován jinými a zda je toto tvrzení pravdivé či ne, se pokusíme zjistit. Cílem této práce je představit srbskou povídku posledních dvaceti let 20. století, a to na základě vlastních analýz povídkové tvorby sedmi současných autorů. Otázkou, na kterou bychom chtěli najít odpověď je, zda není povídka, coby literární forma v současné době v Srbsku vlivem románu příliš upozaděna. Dalším úkolem je srovnat vývoj povídky ve vztahu k románu a novele v srbské literatuře a zjistit převahu jednoho či druhého žánru v jednotlivých etapách vývoje srbské literatury respektive vývoj srbské literatury v průběhu 2. poloviny 20. století a vliv jednotlivých směrů na žánr povídky v posledních dvaceti letech minulého století. Práce si klade za cíl představit povídkovou tvorbu sedmi současných srbských prozaiků. Výběr těchto autorů vycházel ze záměru představit spisovatele odlišného uměleckého výrazu reprezentující různé pojetí literatury díky rozdílnému vidění světa. Vybrali jsme tyto autory: Ljubicu Arsić (*1955), Svetislava Basaru (*1953), Ivanu Dimić (*1957), Aleksandra Gatalicu (*1964), Mihajla Pantiće (*1957), Radoslava Petkoviće (*1953) a Gorana Petroviće (*1961) na základě vlastní četby a osobního kontaktu s některými z nich. Vzhledem k tomu, že jedním z cílů je zhodnocení jejich tvorby v posledním dvacetiletí 20. století, tedy doby nedávno minulé, je těžké najít objektivní literární kritiku jejich díla. Stěžejní část práce budou tvořit vlastní analýzy povídkové tvorby uvedených autorů a zodpovězení otázek po původu inspirace. Využíváme písemných pramenů, médií, e mailových styků s autory a diskusí se současnými bělehradskými intelektuály. Studie by neměla zapomenout ani na současnou politicko hospodářskou situaci v zemi a bude tedy hledat odrazy prožitých událostí ve zkoumaných povídkách, způsoby vypořádání se s realitou, objektivitu či zaujatost postojů jednotlivých autorů k situaci v zemi a způsob volby literárních prostředků k co nejvýstižnějšímu vyjádření střetu literáta s bolestnou realitou. Zajímá nás také osobní pohled jednotlivých autorů na politiku a naopak i vliv politiky po roce 1990 na jejich literární tvorbu. Zkoumat budeme reflexe nacionální (mnohdy až silně nacionalistické) politiky, projevy nesnášenlivosti vůči svým bývalým spoluobčanům 5
z dnes již neexistujícího státu, balkánská specifika patriarchálního způsobu života či naopak možné projevy multikulturalismu a míšení kultur. V analýzách se budeme zabývat i kombinací povídkové tvorby s jinými kulturními žánry: výtvarným uměním, hudbou, filmem nebo divadlem. Míšení jednotlivých druhů umění je spíše typické pro výtvarné umění, film a z oblasti literatury pro poezii, ale práce se bude snažit získat co nejdetailnější popis těchto eventualit i v oblasti povídkové tvorby. Zajímavý je také fakt, nakolik se současná srbská povídka (u výše uvedených autorů) nějakým způsobem nevrací k literární situaci v některém z minulých období. Další otázkou, na kterou se pokusíme odpovědět, je specifický vývoj srbské povídky v minulosti a její postavení v literatuře 19. a 20. století. Další otázkou, na kterou hledáme odpověď, bude stanovit postavení povídky vůči jiným literárním žánrům: románu, poezii, dramatu a eventuelně i předestření dalšího vývoje vůči těmto. Hlavním cílem je pokus o nalezení odpovědi na otázku, jakým literárním směrem se současná srbská povídka a vlastně i celá literatura vydává, její zařazení do kontextu evropských literatur, vytvoření kritického názoru na povídkovou tvorbu vybraných autorů a nalezení styčných ploch s evropskými či světovými uměleckými a kulturními proudy. 6
2. Vývoj srbské povídky Vývoj základních prozaických forem v nové srbské literatuře 1, tedy povídky, novely 2 a románu, odhaluje rozdílné tempo jejich vývoje. Vývoj směřoval od velkých epických forem k malým, tedy od románu k povídce. Jako první se totiž do srbského literárního prostředí dostává román 3. Období od prvních přeložených románů do Jakova Ignjatoviće (1824 1889), respektive 70. a 80. let 19. století, znamená převahu románu, zatímco povídka až do vzniku tzv. vesnické realistické povídky je formou vedlejší. Evropské literatury v 19. stol. dosahují vrchol v románové tvorbě a získávají své románové klasiky (Balzac, Flaubert, Dostojevskij, Tolstoj), avšak i ti nejlepší srbští romanopisci 19. stol. (Ignjatović) se snaží zvládnout formu a poprvé v srbštině vydávají romány. Povídka se zaměřuje na detail, charakter, klíčovou situaci respektive na nějaký omezený prostor, obvykle zobrazuje jednu událost, má jednu zápletku, jednu dějovou linii, postavy mají vyhraněný charakter. Na rozhraní mezi povídkou a románem stojí novela. Naopak román coby představitel velké epiky se vyznačuje variabilitou kompozice a stylu (několik dějových linií, spletité vztahy mezi postavami, charakterový vývoj postav) a řeší celkový obraz světa. Zatímco povídka a další krátké formy (anekdota, črta) vznikly na základě ústní tradice a jejich původ je v tradici ústního vyprávění, v potřebě člověka vyprávět a dát svému vyprávění potřebnou odpovídající formu 4, román pro svou složitost kompozice a děje mimo literární tradici vzniknout nemohl. Přestože povídka vzniká později než román, rychleji si získává své autory i čtenáře. Nenachází sice podklad v písemných literárních památkách předchozího období (středověké literatuře) 5, vychází však z ústní lidové slovesnosti, v níž převažují právě krátké formy: písně a pověsti. V srbské folkloristice spadá mezi pověsti celá řada ústních lidových útvarů, například: numinózní příběhy, bajky, pohádky, etymologické pověsti, epické lidové písně, legendy o národních hrdinech, veselé příběhy z reálného života nebo anekdoty předjímající morální vzkaz a celá 1 Za novou srbskou literaturu uvažujeme období od Dositeje Obradoviće, tj. od 60. let 18. století. 2 Pro další výklad budeme řešit pouze vztah povídky coby souborného názvu pro střední epiku a románu, který označuje díla patřící do velké epiky. 3 Dositej Obradović se stává prvním čtenářem a propagátorem románu v srbském prostředí, do srbštiny byly v 2. polovině 18. století přeloženy první romány jako Bélisaire od Jeana Françoise Marmontela nebo Robinson Crusoe Daniela Defoea. První srbský román je pak spjat se jménem Milovana Vidakoviće (1780 1841). 4 Vztahuje se k srbskému románu a srbské literatuře, není myšleno všeobecně. Pantić, Mihajlo: 2005, Antologija srpske pripovetke XIX. veka, Istočnik, Beograd, s. 8 9. 5 Uvažujeme literaturu středověkou, pro níž hlavními žánry bylo žitije, povelja, služba, pro něž je hlavní charakteristikou funkce historiografická, didaktická, církevně společenská. 7
řada vyprávění týkající se historie nebo lidových pověr. Tyto útvary jsou vyjádřeny různorodou škálou forem a obsahu ústní slovesnosti a jsou inspiračním zdrojem autorů. Můžeme konstatovat, že vypravěčské umění jak prózy, tak poezie, bylo bohaté na formy i obsahově, přičemž toto umění bylo omezeno pouze na krátké formy, a to od základní formy anekdoty po bajky a delší epické písně 6. Všechna tato fakta byla příznivá pro vývoj povídky, její rychlé šíření a uchopení jako tradičního a původního srbského žánru. Ani nejrozsáhlejší epická píseň nebo pověst neměly nikdy tak blízko k románu jako k povídce. Za první formu umělecké povídky považuje Svetislav Vulović (1847 1898) tzv. povídku z národního života 7 nebo, jak je nazývána odborníky dnes, vesnickou povídku (priča iz seoskog života). Vukův 8 požadavek na popis života lidových vrstev našel svůj ohlas právě v žánru vesnické povídky a tvoří tak základ její poetiky. Dalším z faktorů rozvoje vesnické povídky je i ideologie Svetozara Markoviće (1846 1875) 9 a vliv gogolovského lidového vesnického vyprávění (skaz) 10. Tento žánr v sobě spojuje různé typy lidového vyprávění (a jejich adaptaci) od anekdoty, tzv. šaljive priče (humorka), pohádky po legendu, pověst a další. Tyto typy se tak stávají základem, z něhož vycházejí autoři popisující srbský venkov, přijímají tak nejen formu, ale i lexikum, způsob vyjadřování a způsob nahlížení světa a člověka 11. Pro obecnou charakteristiku srbské povídky až do období V. S. Karadžiće (1787 1864) je nevyhnutelný průnik ještě nenormovaného národního jazyka do jazyka prozaického (Gavril Stefanović Venclović (1680 1749), Dositej Obradović (1742 1811)). Tento průnik je nezbytný z důvodu světského obsahu a každodenního života, které jsou zobrazovány, což znamená použití běžného hovorového jazyka, v opačném případě by povídka ztrácela na uvěřitelnosti. Postavení povídky se podle názorů literárních historiků (Jovana Deretiće) a současných literárních kritiků (Mihajla Pantiće) v systému srbské literatury neustále mění. V některých obdobích je ústřední (19. a 1. polovina 20. stol.), v některých (od 50. let 20. stol. dodnes) zase vedlejší prozaickou formou. V období realismu povídka a spisovatelé-povídkáři (především Laza Lazarević (1851 1890), Stevan Sremac (1855 1906) a Simo Matavulj (1852 1908)) udávali tón celé srbské 6 Deretić, Jovan: 1997, Poetika srpske književnosti, Filip Višnjić, Beograd, s. 246. 7 Vulović, Svetislav: 1979, Umetnička kritika u najnovijoj srpskoj književnosti (1880)/ Studije i kritike, Srpska književna kritika, 6, Novi Sad Beograd, s. 33. 8 Vuk, tedy Vuk Stefanović Karadžić. 9 Průkopník realismu v literatuře a teoretik socialismu. 10 Deretić, 1997, s. 246. 11 Deretić, 1997, s. 246. 8
literatuře a určovali základní konturu 12 jejího poetického profilu. V období moderny spočívá význam povídky v kvalitě než v kvantitě (jde zejména o autory: Borisava Stankoviće (1876 1927), Isidoru Sekulić (1877 1958), Milutina Uskokoviće (1884 1915), Veljka Petroviće (1884 1967) a lyrických realistů Iva Ćipika (1869 1923), Petra Kočiće (1877 1916) a Svetozara Ćoroviće (1875 1919)). Podobně je tomu i po 1. světové válce, kdy se autoři vyrovnávají s prvním tak rozsáhlým traumatem, které urychlilo poetické transformace započaté v evropských literaturách koncem 19. a počátkem 20. století. Pro vznik realistické povídky a její strukturu má největší význam humorka 13 nebo anekdota 14. Jako základní forma lidové slovesnosti se objevuje anekdota ještě před vznikem realistické povídky. Velmi blízká byla tato forma Dositeji Obradovići. V jeho díle se setkáváme jak s literárními tak i lidovými anekdotami, například v díle Život i priključenija Dimitrija Obradovića (1783, 2. č. 1788, Život a příhody Dimitrije Obradoviće). Fáze vesnické povídky jako aktivní literární formy představuje největší část srbského realismu. Svou tvorbou sem patří Jovan Grčić Milenko (1846 1875), Stevan Mitrov Ljubiša (1824 1878), Milovan Glišić (1847 1908), Janko Veselinović (1862 1905), Stevan Sremac a Simo Matavulj. Integrace tradice srbské národní literatury a inverze vypravěčských konvencí ve středověku byly důležitým, ale ne nezbytným důvodem pro vznik nového prozaického žánru - srbské umělecké povídky. 15 Pro prosazení takového literárního žánru v literárním systému bylo zapotřebí začlenit národní vypravěčskou tradici do evropského kontextu. V době, kdy se povídka začala zapisovat a později vlivem přizpůsobování se evropským literaturám v 19. stol., se konstituuje jako relativně bohatá a různorodá forma, jako model uměleckého nazírání světa, jako jeho obraz. Pojem povídka v době realismu měl široký význam. Řadíme sem, jak krátké formy, které odpovídají dnešnímu významu povídky, tak i povídková díla střední velikosti, které stojí na rozhraní mezi románem a povídkou a dokonce i díla, která dnes kvalifikujeme jako romány. Vznik realistické povídky byl podmíněn několika faktory: autoři byli svázáni konvencemi společnosti, která od nich požaduje popis světa co nejvěrohodnějším 12 Pantić, 2005, s. 14. 13 Srbsky šaljiva priča. Krátká prozaická forma, nejbližší reálnému životu, neobsahuje zázračné ani fantastické prvky. Nepředstavuje typové charaktery, ale představitele společenských skupin: pop, obchodník, bohatý, chudák aj. nebo reprezentanty různých etnických skupin: Turek, Cigán, Němec ( Švaba). 14 Krátká prozaická forma, vztahuje se většinou k jedné události, rozvíjí se pomocí dialogů a je ukončena vtipnou pointou. 15 Pantić, 2005, s. 25. 9
způsobem, autoři byli přesvědčeni o tom, že jejich společenská role je dána a jejich slovo ve společnosti má patřičnou váhu. V srbské realistické povídce se rozšiřují, prohlubují, ale určitým způsobem i unifikují vypravěčské postupy 16. Jde zejména o zesílení funkce anekdoty (pozorujeme v dílech Stevana Sremce nebo Simy Matavulje). Mnohem silněji se v dílech projevuje sociální motivace nežli psychologická podmíněnost děje. Kritický realismus se však v srbské literatuře téměř nevyskytuje. Význam srbské realistické povídky spočívá ve výstižnosti popisu typických situací, povah, v humoru a komickém vidění skutečnosti psaných živým jazykem. Srbská realistická povídka prošla v 19. stol. několika fázemi od rané, přes romantickou, společensko kolektivní až po lyrickou a poetickou 17. V 2. polovině 19. stol. prochází srbská povídka intenzivními proměnami od vesnické realistické povídky přes absorbci vlivů druhých evropských literatur, zejména ruské, francouzské a německé. Postupně autoři upouští od lineární kompozice, vytrácí se postupný sled událostí typický pro jednodušší prozaické útvary. Syžet už není totožný s fabulí, protože se povídka stává autorovou individuální syžetovou interpretací fabule. 18 Podle názoru současné kritiky (Pantić) se umělecká povídka vymaňuje z vlivu vypravěčské tradice, osamostatňuje se, vzniká svébytný literární umělecký žánr, který už nespočívá v pravdivém popisu života a světa, ale je založen na kreativní výstavbě textu, různých vypravěčských typech a otevřenosti novým uměleckým prvkům. Konec 19. stol. je dnes považován za vrcholné období srbské povídky. Srbská vesnická povídka se stala základem pro vývoj: 1. srbské moderní povídky nebo novely, 2. románu jako velké narativní formy 19. Tento vývoj začíná psychologickou povídkou Lazy Kostiće (1841 1910), pokračuje krátkými povídkami Simy Matavulje (vznikají v posledním období jeho tvorby), vrchol pak přichází v meziválečném období novelistickou tvorbou Veljka Petroviće, Isidory Sekulić, Isaka Samokovlije (1889 1955) a Iva Andriće (1892 1975). Po celou dobu tvořil román jen malou část celkové prozaické produkce. I nejlepší romány v té době píší zejména autoři povídkáři Borisav Stanković (1876 1927), Ivo Ćipiko, Ivo Andrić nebo básníci Miloš Crnjanski (1893 1977), Rastko Petrović (1898 1949). Srbská moderna (1900 1918) s díly Borisava Stankoviće znamená podle Pantiće obrat k evropským literaturám, zejména v ohledu zkoumání a vyjádření 16 Pantić, 2005, s. 30. 17 Pantić, 2005, s. 31. 18 Pantić, 2005, s. 27. 19 Deretić, 1997, s. 249. 10
dimenze lidské individuality 20. Stanković svou tvorbou znamená vrchol období. Ač čerpal náměty z historie a patriarchálního jižního Srbska, jako autor se vyznačuje moderní technikou: neustálým hledáním a zkoumáním nitra člověka, hutným jazykem, popisem tragických osudů postav i zvratů podmíněných jak tradicí, tak i niterným, subjektivním jednáním. Pantić považuje jeho dílo za klíčový evoluční článek, spojení mezi vypravěčskou tradicí 19. stol. a uměleckou, moderní prózou 20. stol 21. V období moderny do literatury vstupuje řada autorů, kteří svými díly předjímají modernismus 22 (Stanislav Vinarev, Isidora Sekulić, Veljko Petrović, Milutin Uskoković, Veljko Miličević). Toto období znamená snahu o novou formu, která se vyznačuje relativizací narativních postupů, vypravěče, postav, motivace, času a prostoru. Povídka usiluje o osvobození vztahů s mimoliterárním kontextem, o osamostatnění coby subjektivní umělecké formy, která zobrazuje svět jako obraz mentálních stavů a ne vnějších událostí 23. Období tzv. prvního modernismu 24 přichází po 1. světové válce a s ním i nejvýznamnější literární tvůrci: Ivo Andrić, Miloš Crnjanski, Rastko Petrović, Dragiša Vasić, Momčilo Nastasijević. V prvním modernismu se srbská próza definitivně osvobozuje od tradice a naplno se může projevit vypravěčova fantazie, kterou primárně neovlivňuje skutečnost. V povídkách se objevuje široká škála vypravěčských postupů od reálného popisu skutečnosti po experiment, hříčku, destrukci formy. Tento rozpor mezi realistickým a imaginativním je řešen po celé 20. stol. Například po 2. světové válce jde o rozpor mezi surrealisty a sociálními realisty. Před 2. světovou válkou na realistickou tradici navazují autoři: Mihajlo Lalić (1914 1993), Branko Ćopić (1915 1984), Vladan Desnica (1905 1967) 25. Svoji literární činnost mohou plně rozvinout po válce. Další posun srbské povídky znamenají od 50. let 20. stol. díla Miodraga Bulatoviće (1930 1991) 26 a Antonija Isakoviće (1923 2002). První jmenovaný obohatil srbskou povídku o grotesku, sarkasmus, parodii, černý humor. Jeho obraz světa je morbidní a postavy současně groteskní i tragické. Isaković naopak navazuje 20 Pantić, 2005, s. 36. 21 Pantić, 2005, s. 37. 22 Podle Pantiće termín modernismus není totožný s pojmem moderna, ale zahrnuje období let 1918 1968. 23 Pantić, 2005, s. 37. 24 Pantić, 2005, s. 38. 25 Chorvatský prozaik, básník, dramatik. Pocházel ze srbské rodiny ze Zadaru. Srbové jej považují za autora patřícího současně i do srbské literatury. 26 Např. ðavoli dolaze (Beograd 1955, Ďáblové přicházejí, česky Ďáblové z mansardy, 1976), Vuk i zvono (Beograd 1958, Vlk a zvon). 11
na realistickou tradici, inspirací je mu válka, revoluce a s nimi spjaté osudy člověka 27. Od poloviny 50. let 20. stol. začíná v srbské próze období poetického pluralismu a polymorfismu 28, které trvá dodnes. Koncem 50. let 20. stol. autoři zpochybňují mimeticky ohraničený prostor prózy (Pavle Ugrinov (1926 2007), Bora Ćosić (*1932), Radomir Konstantinović (*1928)), jejich tvorba připomíná francouzský nový román 29. Počátkem 60. let 20. stol. se povídka obrací k mýticko symbolickým vizím jazyka (Danilo Kiš (1935 1989), Mirko Kovač (*1938), Filip David (*1940), Borislav Pekić (1930 1992) a prozaici přelomu 60. a 70. let 20. stol. (Dragoslav Mihailović (*1930), Vidosav Stevanović (*1942), Miroslav Josić Višnjić (*1946), Milisav Savić (*1945)) se vrací k realismu, jedná se o generaci tzv. neorealistů, která pracuje s novým jazykem (využívají zejména dialekty a slang). Autoři se nechávají inspirovat italskou tvorbou, kde se tento směr prosadil zvláště po 2. světové válce ve filmu 30 i v literatuře jako reakce na italský fašismus. Typická pro tento směr je snaha o pravdivé zachycení skutečnosti, nestrannost a používání jednoduchého jazyka. Pantić období od roku 1968 považuje za období neustálých zvratů, proměn a turbulencí. Rychlost střídání literárních orientací v 2. polovině 20. stol. představuje problém pro vymezení proudů či směrů jednotlivých období a autorů. Typické pro současnou srbskou prózu, jak pro povídku tak i pro román, je lavírování mezi styly, kombinace žánrů a zapojování literatury vědecké a literatury faktu do beletrie. Přestože od 50. let 20. stol. získal román nad povídkou kvantitativní převahu, v žádném případě to neznamená její posun na okraj srbské literatury. 27 Např. sb. povídek Velika deca (Beograd 1953, Velké děti), Paprat i vatra (Beograd 1962, Kapradí a oheň) nebo Prazni bregovi (Beograd 1969, Prázdné břehy). 28 Pantić, 2005, s. 41. 29 Žánr vzniká v obd. francouzské avantgardy 50. let 20. stol. Snaha o objektivní román, opak klasického románu, snaha o popis dějů, jednání postav bez chronologie a logického myšlení. Těžko čitelný. Představiteli jsou např. Alain Robbe Grillet (1922 2008), Claude Simon (1913 2005) nebo Nathalie Sarraute (1900 1999). 30 Federico Fellini (1920 1993), Vittorio de Sica (1901 1974) 12
3. Hlavní fáze srbské literatury v 2. pol. 20. stol. a/ 50. 60. léta 20. stol. Od 50. let 20. stol. literatura rozvíjí větší množství témat. Myšlenkovými zdroji jsou většinou tragické válečné zážitky či politické změny. Hlavním směrem je realismus, který se však postupně mění pod vlivem přítomného dialektického humanismu a odvážnějšího a svobodnějšího ducha a fantazie. Nadále si však udržuje svou pevnou estetickou a uměleckou hodnotu. V moderní literatuře se obsah realismu postupně mění. Klasické realistické teorie jsou již překonány a více je prosazován samostatný přístup a svobodný umělecký duch. Zdůrazňována je také estetická funkce, která stojí vně jakýchkoli politických, společenských a ideologických struktur. Realismus poválečné literatury je odlišný svou převahou psychologické roviny, je podmíněn citlivostí moderního člověka, ve svých základních určeních se vyrovnává s duchovními a stylovými vlastnostmi současné evropské i světové literatury. Většina literárních představ a snah poválečných srbských autorů se objevovala a vytvářela v procesu přetváření klasického realismu v moderní, široký a pružný postup, který současní spisovatelé používají, aby mohli co nejlépe a co nejpřesvědčivěji vyjádřit svůj tvůrčí záměr. Na druhou stranu by bylo příliš jednoduché a teoreticky málo pravděpodobné, kdyby se celá poválečná srbská literatura představila jako pouhá reflexe a průvodce společenských a historických pohybů. Základní literární myšlenky byly spojené s přetvářením klasického realismu a s novým konceptem jeho estetického působení. Zčásti lze toto chápat i jako vzdor tvůrců vůči silné nadvládě politiky a ideologie. V literatuře se přesto vyskytoval negativní vliv propagandy 31 a realismus byl deformován. Autoři zjednodušovali literární formu, ochuzovali prozaický i básnický jazyk. Literatura byla najednou nejen uměním, ale patřila i k prostředkům socialistické výchovy. Tyto nešťastné projevy se objevovaly jen krátce pod vlivem sovětské literatury. Po roztržce v roce 1948 se změnily politické vztahy, což mělo pozitivní vliv na umění vůbec zejména od 50. let 20. stol. 31 Týká se socialistického realismu NOB (národně osvobozeneckého boje). Osvobozenecký boj znamenal hnutí i na poli literárním. Tyto tendence jsou patrné v poezii O. Daviča, poválečné poezii D. Matiće a A. Vuča; nejvýznamnějším propagátorem sociálního realismu NOB byl Jovan Popović (1905 1952) a Branko Ćopić (1915 1984). Propaganda spočívá v použití literatury coby prostředníka myšlenek pracující třídy a prosazení jejích revolučních myšlenek. 13
Podobně jako na scéně politické, dochází v 50. letech 20. stol. k rozporům i mezi literáty. Autoři řeší konfrontace: realismus modernismus. Svá odlišná stanoviska pak obhajují realisté (např. Oskar Davičo (1909 1989), Mihailo Lalić (1914 1992), Dušan Matić (1898 1979)) na stránkách časopisů Književne novine (Literární noviny, vychází od roku 1948 dodnes), Savremenik (Současník, od roku 1955 dodnes), modernisté (např. Radomir Konstantinović (*1928) nebo Pavle Ugrinov (1926 2007)) v časopisech Mladost (vycházela v letech 1945 1952), Svedočanstvo (Svědectví, vycházelo v roce 1952) a Delo (Dílo, vychází od roku 1955 dodnes). V tomto kontroverzním boji se kromě témat týkajících se literárních forem řešily také záležitosti kulturních vztahů tehdejší Jugoslávie se světem, problematika svobodných změn myšlení a kritiky, dokonce i otázky demokratizace socialismu. Bez ohledu na neklidné události a ostré výměny názorů v literárním životě, v literatuře samotné se rozvoj tvůrčích myšlenek projevoval konflikty mezi etikou a estetikou. Navzdory všem výše uvedeným problémům, konfliktům či omezením, nabývá v srbské poválečné literatuře převahy estetika. P. Palavestra (*1930) toto estetično nazývá buřičským 32. V literatuře dochází opět k dalšímu posunu v realismu. Realistické vidění světa se zužuje na detail, objevují se mytologické či alegorické obměny motivů. Dochází k poetizaci prozaického postupu, k osvobozování básnického jazyka, k metaforickému vyjadřování, k používání hermetických symbolů, popisů podvědomí a vydělování osobností ze skutečného světa. Na rozdíl od myšlenek angažovanosti měla poetika uzavírání a izolace široký výběr možností literární tvorby i rozpadu do spousty drobných stylů a tvarů. Umožnila tedy srbské poválečné literatuře, aby se vymanila z jednotvárnosti. Nejvíce se to zřejmě projevilo v poezii, kde autoři hojně využívali široké možnosti duchovních prostorů a transformaci moderní poetické citlivosti. Vyhranění literárních sil v období konfrontací však nebylo natolik hluboko esteticky a intelektuálně zakořeněno a nezanechalo větší stopu v samotné struktuře moderní literatury. Problém realismu a vztahů k realistické tradici, k možnostem a k cestám transformace realismu a k jeho upravování, se postupně formoval do zásadních otázek dnešní literární tvorby. Ve srovnání s velkými literárními postupy v novější historii srbské literatury nedaly poválečné události možnost projevu směrů stejně významných jako byl např. meziválečný expresionismus nebo surrealismus. 32 Palavestra, Predrag: 1972, Posleratna srpska književnost 1945 1970, Beograd, s. 13. 14
Svetislav Lukić 33 (1931 1997) považuje za počátek nové éry srbské literatury esej Oskara Daviča Poezija i otpori (Poezie a odpory), který vyšel v roce 1951 v časopise Mladost. Tento text proto sehrál významnou roli v první fázi osvobozování literatury a umožnil tak její svobodný rozvoj. Podobný význam pro svobodu umění mělo i vydání románu Dobrici Ćosiće (*1921) Daleko je sunce (Beograd 1955, Slunce je daleko). V 50. letech 20. stol. vznikají podle S. Lukiće skutečná umělecká díla. V srbském prostředí vychází první avantgardní próza v čele s románem Oskara Daviča Pesma (Beograd 1952, č. 1966 Báseň, č. jako Čas rozhodnutí, 1971). Vedle nových prozaických realizací, např. Vladana Desnici (1905 1967), Dobrici Ćosiće a Antonija Isakoviće, se objevují i originální variace v dílech autorů klasického proudu jako jsou např. Ivo Andrić (1892 1975), který právě v této době dokončuje román Prokleta avlija (Beograd 1954, Prokletý dvůr, č. 1960), nebo Mihailo Lalić. Poezii vévodí nová bělehradská moderna 34 např. Dušan Matić, Vasko Popa (1922 1991) nebo Miodrag Pavlović (*1928). Umění té doby, zejména pak literatura, představovalo jednu z nejdůležitějších ideologických oblastí. Od poloviny 50. let 20. stol. se však situace na poli literatury uklidňuje a konflikt realismus modernismus se zmírňuje. V následujících letech se postupně obě skupiny přibližují a vzájemně respektují. S 60. léty 20. stol. nastupuje už poměrně klidné období bez větších polemik. Dřívější konflikty bezprostředně ovlivnily nejen literární život, ale i umění vůbec. Neměly pouze pozitivní historické opodstatnění, ale i skutečný smysl. Situace po roce 1960 se liší díky dalšímu členění literatury. Významné básnické sbírky v té době vydávají např. Dušan Matić, Desanka Maksimović (1898 1993), Ivan V. Lalić (*1931), Borislav Radović (*1935) nebo Branko Miljković (1934 1961). Novými prozaickými díly se vyjímají např. Mihailo Lalić nebo Antonije Isaković. Toto období reprezentuje také skupina mladých kritiků, kteří usilují o hlubší interpretaci a o obohacení tradičních hodnot. V oblasti kritiky a literární historie vydávají své odborné práce autoři jako např. Miodrag Pavlović, Zoran Mišić (1921 1976), Zoran Gavrilović (*1926) nebo Zoran Gluščević (*1926). Pro lepší názornost lze podle přehledného členění S. Lukiće 35 rozčlenit srbskou literaturu 50. 60. let 20. stol. na 3 hlavní proudy: 33 Lukić, Svetislav: 1968, Savremena jugoslovenska literatura 1945 1965, Prosveta Beograd, s. 26. 34 Lukić, 1968, s. 27. 35 Lukić, 1968, s. 65. 15
1. Tradicionalismus (jedná se o tradicionalismus v širokém smyslu slova, modifikovaný díky moderním zkušenostem - jak v lyrice, tak i v realistické próze), 2. poeticko fantastický směr, 3. intelektualismus či esejismus. V praxi má však na členění vliv podstatně více faktorů, lépe a přehledněji to proto uvidíme v následujícím rozdělení: 1. tradicionalismus (v užším smyslu, klasický proud), 2. raná moderna (formovala se před koncem 1. světové války a bezprostředně po ní), 3. surrealismus, 4. sociální literatura, 5. osvoboditelé ducha (počátek 50. let 20. stol.), 6. generace let padesátých (zhruba od roku 1954), 7. generace let šedesátých. První skupinu nám tedy tvoří představitelé klasické, tradiční literatury. Jejich poetiku bychom mohli nazvat, stejně jako S. Lukić 36, lyrikou čisté citovosti. Jde o celkovou citovou a reflexivní poezii, která se pohybuje v okruzích klasického zdravého rozumu. Její představitelkou je např. Desanka Maksimović. Mezi prozaické autory této skupiny pak patří např. Ivo Andrić, Veljko Petrović (1884 1967), Isidora Sekulić (1877 1958) nebo Vladan Desnica. Autoři se zabývají problémy věčného tématu života s velkým množstvím detailů. Tato klasická próza se většinou obrací do minulosti, dodržuje ustálené zákony narace a kompozice. Novinky, které autoři vnášejí, se více objevují při výběru témat než v postupech. Filozofie prózy se obyčejně omezuje na starou filozofii života jako předurčeného osudu, kterým se lidé nechávají slepě vést. Jejich díla pak promlouvají ke čtenáři jasně svým vlastním jazykem, zatímco autoři zůstávají v pozadí. Tuto skupinu tvoří především autoři, kteří vstoupili do literatury před 1. světovou válkou, popřípadě bezprostředně po ní. V průběhu deseti let prodělala jejich literární percepce nepatrné změny. Nejdříve se zdálo, že tento směr nebude mít své pokračovatele, ale situace se změnila díky Stevanu Raičkovići (*1928) a skupině mladých autorů kolem něj. Druhou jmenovanou skupinu představují modernisté. Mezi ně patří např. Miloš Crnjanski (1893 1977), Rastko Petrović (1898 1949), Momčilo Nastasijević (1894 1938), Dušan Vasiljev (1900 1923) nebo Rade Drainac (1899 1943). 36 Lukić, 1968, s. 66. 16
Literatura, kterou tito autoři píší, má poměrně široký záběr: od expresionismu až po hypnismus 37. Nechávají se vést vlastní intelektuální vzpourou. Skupinu sjednocuje také hledání moderních názorů na pravdu o současném člověku. Podle nich jedinec hledá na světě nějaký opěrný bod. Také u prozaiků této skupiny nacházíme lyrické prvky. Na svět reaguje velmi subjektivně a kritika ji označuje v plném slova smyslu jako generaci evropskou. Závažné je zejména to, že jejich beletrie drží krok s evropskou, je samostatná a v některých ohledech předjímá i literaturu cizí. Důležitá je technika, jíž přispěli k inovaci: rozvedli ironické vyprávění, svéráznou eliptickou metaforu, kombinovaný způsob realizace díla a s oblibou používali i volný verš. Autoři dokázali sjednotit historickou tematiku s aktuálním významem. Někteří využili i humoru jako způsobu kritiky života. Třetí skupinu tvoří surrealisté. Můžeme říci, že surrealismus je v Srbsku téměř výhradně spojen s Bělehradem. Surrealistická díla se objevují po tzv. první moderně (viz výše) a určitým způsobem na ni navazují. Z domácích literárních vzorů, které povzbuzovaly osvobození ducha, surrealisté uznávají pouze M. Crnjanského a R. Petroviće. K představitelům nadrealismu patří např. Marko Ristić (1902 1984), Dušan Matić, Milan Dedinac (1902 1966), Aleksandar Vučo (1897 1985), Oskar Davičo, Vasko Popa či ðorñe Jovanović (1909 1943). Tito autoři se snažili do srbského literárního prostředí přenést skutečně zajímavý, tvořivý, velice plodný způsob tvorby francouzských spisovatelů. Nejdůležitější společenskou a estetickou funkci sehrál bělehradský surrealismus v letech 1952 1956. Do čtvrté skupiny patří literatura sociálně kritická, kterou bychom mohli nazvat i literárně politickým hnutím. Nejvýznamnějšími autory této skupiny byli Branko Ćopić (1915 1984) a Mihailo Lalić. Oba autoři se snaží o objektivní kritiku 2. světové války respektive NOB (národně osvobozeneckého boje) a pravdivé zobrazení příběhů obyčejných lidí na pozadí válečných traumat. B. Ćopić je autor, který zůstává věrný realistické tradici. V jeho díle se objevuje snaha o autentičnost a bezprostřednost děje. M. Lalić naopak postupně opouští realismus a v jeho pozdějších dílech se objevuje psychologická rovina postav i vnitřní monolog. Pátou skupinou jsou osvoboditelé ducha. Jedná se o mladou poválečnou generaci autorů, v jejichž prvotních literárních projevech se odráží věrnost vlivu sociální literatury a socialistického realismu. Skupinu tvoří autoři, kteří spolupracovali s časopisem Mladost a do literatury vstoupili spolu s tzv. socialistickou revolucí jako její vrstevníci, nezralí, ale velmi upřímní. Později některé z nich částečně ovlivnil modernismus. Tuto početnou literární formaci tvoří např. 37 Název je odvozen od časopisu Hipnos, v němž Rade Drainac svůj nový směr formuluje. 17
Radomir Konstantinović (*1928), Stevan Raičković (*1928), Branko V. Radičević (1925 2001) nebo Slobodan Marković (*1928). V R. Konstantinovići dnes spatřuje srbská literatura (např. Jovan Deretić) jednoho ze svých nejhermetičtějších, nejavantgardnějších prozaiků. Šestou skupinu tvoří tzv. kruh srbských modernistů. Po roce 1954 vytanula potřeba svobodnějšího myšlení. Autoři tohoto seskupení se sdružovali kolem časopisu Delo (Dílo). Patří sem např. Oskar Davičo, Marko Ristić, Aleksandar Vučo, Dušan Matić, Zoran Mišić, Vasko Popa, Antonije Isaković, Dobrica Ćosić, částečně také Miodrag Pavlović a Radomir Konstantinović, ale i mladší autoři jako Bora Ćosić (*1932), Svetlana Velmar Janković (*1933) nebo Velimir Lukić (1936 1997). Podle S. Lukiće zůstává otázkou, co tuto velmi nesourodou skupinu spojuje. Pozitivně ovlivnili srbskou literaturu tím, že pro ni objevili určitý zájem o moderní literaturu vůbec. S. Lukić 38 považuje za významnou osobnost Dobricu Ćosiće, který se rozhodl pro moderní jednotu obsahu a formy. Přestože v jeho dílech převládá bohatá národní problematika, připojuje se k světovým lit. proudům. Poslední skupinu tvoří generace, která do literatury vstoupila kolem roku 1960. Reprezentanty jsou např. Branislav Petrović (*1937), Matija Bećković (*1939), Mirjana Stefanović (*1939), Mirko Kovač (*1938), Filip David (*1940), Danilo Kiš (1935 1989), Radomir Smiljanić (*1934) či Branimir Šćepanović (*1937). Jejich literární projevy lze chápat jako protest proti diktátu estetiky a intelektualismu, které v 50. letech 20. stol. dominovaly srbské poezii. Snaží se používat technik západoevropské avantgardy. V próze se projevuje široký zájem o fantastiku a černý humor. V tomto ohledu je patrná souvislost s prózou Miodraga Bulatoviće (*1930), Momčila Milankova (1924 1979) a Bory Ćosiće. b/ 70. 80. léta 20. stol. V 70. letech a v průběhu 1. poloviny 80. let 20. století se objevuje v srbské a černohorské literatuře směr, jemuž říkáme stvarnosna proza 39 (skutečná próza) nebo také próza syrového realismu. Stvarnosna proza používala iluzi, která by ukázala svět blízký každodennímu životu, přičemž je zvláště upozorňováno na pravou tvář společnosti. Autoři tuto iluzi stavěli na individualizaci jazyka postav a vypravěče. Dialekty, žargon a velmi omezené jazykové možnosti se staly základním poznávacím znamením tohoto stylu. Takováto mluva je však sociálně zabarvena a předem určuje společenské postavení hrdiny. Pokud zpočátku skutečná próza volila 38 Lukić, 1968, s. 83. 39 Deretić, Jovan: 1990, Kratka istorija srpske književnosti, BIGZ Beograd, s. 366. 18
společenský okraj, byla k němu později odsouzena a řada možností pro rozvoj syžetu a komplikovanou stavbu povídky jí byly odebrány. Na druhou stranu je najednou jazyková determinace znakem zdařilé individualizace, ale kvůli pozdějšímu opakování téhož postupu se i to stalo rysem chudého formování. 40 (přel. J. S.) a píše A. Jerkov. Do tohoto literárního žánru bychom zařadili první literární díla Dragoslava Mihailoviće (*1930) román Kad su cvetale tikve (Beograd 1968, Když kvetly tykve, č. Prohra, 1979) a román Petrijin venac (Beograd 1975, Petrijin věnec), sbírku povídek Vidosava Stevanoviće (*1942) Refuz mrtvak (Beograd 1969, Refuz mrtvola) nebo jeho román Nišči (Beograd 1971, Ubožáci). Právě tito autoři vnášejí do srbské literatury nové možnosti. Jejich pozdější pokusy o podstatnější změnu prozaického modelu, který byl vytvořen již počátkem 70. let 20. stol., narazily na silný odpor, protože próza syrového realismu nepřipouštěla různé postupy formování literárního světa. Koncem 70. let 20. stol. bylo patrné, že postupy nového stylu jsou omezené a stvarnosna proza neměla velké šance odpovědět na otázky, které položila poválečná moderna. Stvarnosna proza však nebyla jediným směrem tohoto období. Autoři se znovu vraceli k žánru historického románu, témata byla vybírána zejména z národní historie. Tomuto žánru se věnovali autoři jako např. Dobrica Ćosić, Mladen Markov (*1934) jeho dilogie Smutnoe vreme (Beograd 1976, 1978 Neklidná doba), Dobrilo Nenadić (*1940), Petar Sarić (*1937) nebo Miroslav Savićević (*1934). Druhou skupinu tvoří autoři, kteří píší prózu s prvky fantastiky, grotesky a parodie. Sem patří např. Danilo Kiš a Milorad Pavić (*1929), který je zároveň jejím hlavním představitelem. Do třetí skupiny patří autoři zabývající se moderní prózou, která se týká městského prostředí, citlivého člověka. Mezi představitele patří Momo Kapor (*1937), jenž píše romány ve stylu tzv. jeans prózy, povídky a velmi krátké povídky, dále Milan Oklopdžić (*1948) nebo Svetozar Vlajković (*1938). Čtvrtou skupinou jsou novostylisté, jejichž programovou alternativu zformuloval David Albahari (*1948) ve svých románech Sudija Dimitrijević (Novi Sad 1978, Soudce Dimitrijević), Cink (Beograd 1988, Zinek) nebo ve sbírce povídek Jednostavnost (Beograd 1988, Jednoduchost). Podstatným znakem jeho stylu je vymanění se z konvencí realismu, posun těžiště díla z vlastního děje na proces tvorby, parodie, snaha o spojování, fragmentárnost, otevřenost vlivům všech médií od filmu až k rock-and-rollu. Tento model přijímá zejména nejmladší generace. Do 40 Jerkov, Aleksandar: 1992, Antologija srpske proze postmodernog doba, Srpska književna zadruga Beograd, s. 9. 19
literatury vstupují na konci 70. a na počátku 80. let 20. stol. Svou tvorbou ovlivnil D. Albahari i generaci 80. a 90. let 20. stol., například Svetislava Basaru (*1953). Autoři výše zmíněné skupiny považují za svůj hlavní žánr povídku a zásadně se drží těch vlastností, které ji odlišují od románu. Rozvoj žánru povídky však román nijak zásadně neomezovalo. Stejně jako v předchozích obdobích, i v 2. polovině 80. let 20. stol. zažívá románový žánr velký rozkvět. Romány píší autoři všech literárních směrů. Existuje však široké rozpětí ve všech rovinách: tematické, žánrové i stylové, které určují tendenci další orientace srbského románu. Výrazným způsobem ovlivnili srbský román a literaturu vůbec Milorad Pavić svým románem Hazarski rečnik (Beograd 1984, Chazarský slovník, č. 1990); Borislav Pekić (*1930) románem Vreme čuda (Beograd 1965, Doba zázraků); Miroslav Popović (1926 1985) románem Sudbine (Beograd 1984, Osudy) a Radoslav Petković (*1953) sbírkou povídek Izveštaj o kugi (Beograd 1989, Zpráva o moru). Zásadní dopad měl na celou srbskou postmodernistickou literaturu román Chazarský slovník M. Paviće. Aleksandar Jerkov se ve své studii o něm vyjadřuje: Světový úspěch tohoto románu přišel jako zpětná vlna ukončí střety mezi moderním a regionálním, mezi současnou poetikou obrácenou ke světové literatuře a poetikou rubu současného světa obrácené samotám, dialektům a negramotnosti ve prospěch postmoderní vypravěčské strategie. Chazarský slovník kniha, v níž je román magicky převlečen do formy slovníku vnucuje se v polovině 80. let jako jedno z nejnevšednějších děl v historii srbské literatury. V Chazarském slovníku svou literární účinnost ukázala poetika nové, integrální formy románu, v níž převažuje náhodný, abecední řád. 41 (přel. J. S.) b M. Pavić objevil pro literaturu nové prostředky a možnosti, použil celý repertoár autentických i apokryfních citátů, úprav i výkladů rukopisu a učinil tak obrovský krok vpřed. Způsob četby Chazarského slovníku ponechává autor pouze na čtenáři. Čtenář se stává aktérem příběhu tím, že má možnost číst jednotlivá hesla podle své vůle a vytváří vlastní tok událostí. Tato čtenářova aktivní úloha, jíž se podílí na příběhu, je v srbské literatuře něco zcela nového. Text je neměnný, protože je napsán, ale tok vyprávění je možné změnit při každém čtení románu lexikonu. Jiná struktura vyprávění nám signalizuje i jinou povahu literárního textu a fiktivního světa. Postmoderní situace vyprávění je tedy taková: vnitřní jistota literárního textu je vystavena postmoderním přeměnám a status celé knihy je změněn. Kniha už není materiální stopou předpokládaného celku a postmoderní nápady vyžadují nové figury. Model přístupu k postmodernímu textu našel M. Pavić 41 Jerkov, 1992, s. 28 29. 20
v chápání díla jako sochy: čtenáři k textu přistupují ze všech stran, přičemž každý pohled ukazuje něco trochu jiného. Pavićův umělecký rozmach je navzdory přetnutým intertextuálním vztahům, citátům a aluzím široký. Autor chápe čtenáře jako živou postavu svého díla a staví se proti čtení knih jako společenské funkci. Dalším zajímavým románem je z našeho hlediska Predeo slikan čajem (Beograd 1988, Krajina malovaná čajem). Autor se zde soustřeďuje na problémy četby a pro čtenáře vybírá novou formu četby napřeskáčku jako při luštění křížovek. Na rubu postmoderní strategie vyprávění vypravěč nabízí úplný poetický program založený na žádosti o nové možnosti čtení. Poetika románu Predeo slikan čajem je vyvrcholením programového záměru, který směruje od Pavićových sbírek básní, přes povídky, román lexikon až k románu pro milovníky křížovek. 42 Poetika, která je odpovědná za estetiku příběhu, je i výzvou novým vypravěčským formám. Pokud se povídka zřekne jazykově zprostředkované krásy, aby získala krásu při čtení, jedná se o změnu, která má vliv na uměleckou podstatu literárního díla. Existenciální dynamika čtení není představována ve vyprávěném příběhu a text naopak přebírá dynamický tvar. Programový obrázek postmoderní literatury je snadno rozpoznatelný právě v Pavićově textuálnosti. Zatímco povídky M. Paviće zůstávaly v pozadí, po vydání Chazarského slovníku a jeho úspěchu, se celé jeho prozaické dílo dostalo do centra zájmu srbské literatury 80. let 20. stol. Poetické vyprávění předpokládá i poetické čtení, přetíná uměle vytvořené hranice psaní, čtení a interpretace tím, že přetváří pole vyprávěného textu v pole nové, pole integrální, tvůrčí a hermetické aktivity. Poetická zkušenost postmoderní prózy je znamením rozkladu zažitého společenského dělení na psaní, čtení a interpretaci. Změny, které mají svůj historický význam, mají i své zákonitosti a nepodřizují se programovým požadavkům. A. Jerkov píše: Modlitební četba středověkých mnichů a pobožné vzývání ikon jsou zcela odlišné od četby a pohledů současného člověka; možná proto je třeba si uvědomit, že naše doba nemůže být stejně připravena očekávat změny rozdílné od těch, o nichž se hovoří a které jsou programově požadovány. 43 (přel. J. S.) c Postmoderní četba je proti zjištěným významům a významovým pramenům stejně nepoctivá jako současný čtenář k transcendentální jistotě středověkého díla. 42 Jerkov, 1992, s. 31. 43 Jerkov, 1992, s. 33. 21
4. Stěžejní autoři povídek tohoto období Jednotlivé medailonky o autorech jsou řazeny abecedně podle příjmení autorů bez ohledu na pozdější řazení jednotlivých spisovatelů v kapitolách. a/ Ljubica Arsić (*1955) Prozaička narozená a žijící v Bělehradě. Píše krátké povídky a romány. Absolvovala obor jugoslávská literatura na univerzitě v Bělehradě. Pracuje jako středoškolská profesorka literatury na hudebním gymnáziu Stevana Mokranjce v Bělehradě. Současnou tvorbu zaměřuje na psaní ženských a erotických povídek. Vydala sbírky povídek: Prst u meso (Beograd 1984, Prst do masa), Barutana (Beograd 1991, Prachárna), Zona sumraka (Beograd 1997, Zóna soumraku), Cipele buvine boje (Beograd 1998, Boty bleší barvy), Samo za zavodnice (Beograd 2003, Pouze pro svůdnice), Tigrastija od tigra (Beograd 2004, Tygrovitější než tygr), Maco, da l me voliš? (Beograd 2006, Miláčku, máš mě rád?); romány: Čuvari kazačke ivice (Beograd 1988, Strážci kazacké hrany 44 ), Ikona (Beograd 2001). Její knihy byly přeloženy do angličtiny, italštiny, francouzštiny, ukrajinštiny a slovenštiny. b/ Svetislav Basara (*1953) Prozaik, esejista a dramatik, který pochází z Bajiny Bašty. V 80. letech 20. stol. byl ústřední postavou skupiny postmoderních povídkářů. V jeho dílech převažuje ironie, cynismus, absurdita, černý humor a mystifikace. Inspirován je díly Samuela Becketta a Franze Kafky. V posledních dílech řeší problematiku nedávné srbské minulosti. Vydané sbírky povídek: Priče u nestajanju (Beograd 1982, Mizející povídky), Peking by night (Beograd 1985, Noční Peking), Fenomeni (Beograd 1989, Fenomény); eseje: Na ivici (Beograd 1987, Na hraně), Tamna strana Meseca (Beograd 1992, Odvrácená strana Měsíce), Priče u nestajanju i politički spisi (Beograd 1993, Mizející povídky a politické spisy), Izgubljen u samoposluzi (Beograd 2008, Ztracen v samoobsluze), romány: Kinesko pismo (Beograd 1985, Čínský dopis), Napuklo ogledalo (Beograd 1986, Naprasklé zrcadlo), Fama o biciklistima (Beograd 1988, Fáma o cyklistech), Na Gralovom tragu (Beograd 1990, Grálu na stopě), Mongolski bedeker (Beograd 1992, Průvodce po Mongolsku), De bello civili (Beograd 1993, O občanské válce), Drvo istorije (Podgorica 1995, Strom historie), Ukleta zemlja (Beograd 1995, Prokletá země), Virtualna Kabala (Beograd 1996, Virtuální Kabala), Looney Tunes (Beograd 1997), Sveta mast (Beograd 1998, Svatá mast), Džon B. Malkovič (Beograd 2001, John B. Malkovich), Kratkodnevnica 44 Kazak druh ručně vyráběného koberce z Kavkazu. 22
(Beograd 2001, Zimní slunovrat), Srce zemlje (Beograd 2004, Srdce země), Uspon i pad Parkinsonove bolesti (Beograd 2006, Vzestup a pád Parkinsonovy nemoci) ad. Jeho díla byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, maďarštiny, bulharštiny, italštiny a makedonštiny. c/ Ivana Dimić (*1957) Prozaička, dramatička, překladatelka z anglické literatury. Pochází a žije v Bělehradě. Vystudovala dramaturgii a světovou literaturu na bělehradské univerzitě. V současné době pracuje jako náměstkyně ministra kultury a předsedkyně Správního výboru bělehradské dramatické scény. Vydala sbírky povídek: Crna zelen (Beograd 1995, Černá zeleň), Mahorka, mastilo i muž (Beograd 1998, Machorka, inkoust a muž), Uzimanje vremena (Beograd 2001, Ubírání času) a Ima li koga? (Beograd 2006, Je tam někdo?). Přeložila do srbštiny např. knihu Alexandra McCall Smitha Tears of the Giraffe (2000) nebo Stones in His Pockets (1988) od Sarah Marie Jones. Kromě prózy a překladů píše také divadelní hry. d/ Aleksandar Gatalica (*1964) Prozaik, esejista a hudební kritik, který pochází z Bělehradu. Na bělehradské univerzitě absolvoval v roce 1989 obor světová literatura a teorie literatury. Profesionálně se věnuje psaní románů a krátkých povídek. Dosud vydal sbírky povídek Mimikrije (Beograd 1996, Mimikry), Vek (Beograd 1999, Století), Dnevnik poraženih neimara (Beograd 2003, Deník poražených stavitelů) a romány Linije života (Beograd 1993, Linie života), Naličja (Beograd 1995, Ruby, Euripidova smrt (Beograd 2002, Euripidova smrt). Jeho próza je přeložena do angličtiny, francouzštiny, němčiny, ruštiny, italštiny, španělštiny a dalších jazyků. Kromě prózy píše i eseje, hudební kritiky a překládá z klasické řečtiny. Dosud vyšly 3 esejistické knihy z oblasti hudební esejistiky: Govorite li klasični? (Beograd 1994, Mluvíte klasicky?), Crno i belo, kratke istorije desetorice slavnih pijanista XX. veka (Beograd 1998, Černé a bílé, krátké příběhy desítky slavných pianistů 20.století) a Artur Rubinštajn protiv Vladimira Horovica i obrnuto (Beograd 1999, Arthur Rubinstein proti Vladimiru Horowitzi a naopak). Je členem srbského PEN klubu. e/ Mihajlo Pantić (*1957) Prozaik, literární kritik, člen srbského PEN klubu, redaktor časopisů Književna reč (Literární slovo) a Književne novine (Literární noviny). Narodil se, žije a pracuje v Bělehradě a píše povídky z prostředí Nového Bělehradu. Vydané sbírky 23
povídek: Hronika sobe (Beograd 1984, Kronika pokoje), Vonder u Berlinu (Beograd 1987, Wonder v Berlíně), Pesnici, pisci i ostala menažerija (Beograd 1992, Básníci, spisovatelé a ostatní zvěřinec), Novobeogradske priče (Beograd 1994, Novobělehradské povídky), Ne mogu da se setim jedne rečenice (Beograd 1996, Nemohu si vzpomenout na jednu větu) Sedmi dan košave (Beograd 1999, Sedmý den košavy), Jutro posle (Beograd 2001, Ráno poté), Ako je to ljubav (Beograd 2005, Co když je to láska). Vydal celou řadu knih esejů a kritik, např.: Aleksandrijski sindrom (Beograd 1987, Alexandrijský syndrom), Protiv sistematičnosti (Osijek 1988, Proti systematičnosti), Puzzle (Beograd 1995), Šta čitam i šta mi se dogaña (Vršac 1998, Co čtu a co se mi stává), Kiš (Beograd 1998), Aleksandrijski sindrom (Beograd 1987, Alexandrijský syndrom), Aleksandrijski sindrom II. (Beograd 1994, Alexandrijský syndrom II.), Aleksandrijski sindrom III. (Novi Sad 1999, Alexandrijský syndrom III.), Aleksandrijski sindrom IV. (Beograd 2003, Alexandrijský syndrom IV.), Modernističko pripovedanje (Beograd 1999, Modernistické vyprávění), Tortura teksta (Podgorica 2000, Tortura textu), Ogledi o svakodnevnici (Zrenjanin 2001, Pokusy o každodennost). Pantić je také autorem řady antologií: Antologija srpske pripovetke (1945 1995) (Beograd 1997, Antologie srbské povídky (1945 1995)), Mala kutija: najkraće srpske priče XX. veka (Beograd 2001, 2002 česky Malá krabička: 100 nejkratších srbských povídek 20. stol.), Antologija srpske pripovetke XIX. veka (Beograd 2005, Antologie srbské povídky 19. stol.), Antologija srpske pripovetke 1. polovine XX. veka (Beograd 2005, Antologie srbské povídky 1. poloviny 20.stol.), Antologija srpske pripovetke 2. polovine XX. veka (Beograd 2005, Antologie srbské povídky 2. poloviny 20. stol.) a další. Jako jeden z významných povídkářů současné srbské literatury je překládán do řady evropských jazyků. f/ Radoslav Petković (*1953) Prozaik, publicista a překladatel narozený v Bělehradě. Vydal romány: Put u Dvigrad (Beograd 1979, Cesta do Dvigradu), Zapisi iz godine jagoda (Beograd 1983, Zápisy z roku jahod), Sudbina i komentari (Beograd 1993, Osud a komentáře), Senke na zidu (Beograd 1985, Stíny na zdi); sbírky povídek: Izveštaj o kugi (Beograd 1989, Zpráva o moru), Čovek koji je živeo u snovima (Beograd 1998, Člověk, který žil ve snech); esejistickou prózu: Ogled o mački (Beograd 1995, Pokus o kočku). Jeho díla jsou překládána do francouzštiny, maďarštiny a řečtiny, sám překládá z angličtiny (D. Defoea, J. R. R. Tolkiena, R. L. Stevensona ad.) 24