FARNÍ KOSTEL SV. JANA A PAVLA V MÍSTKU

FARNÍ KOSTEL SV. JANA A PAVLA V MÍSTKU SOCHASKÁ A MALÍSKÁ VÝZDOBA OLTÁ (BAKALÁSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE) TOMÁŠ KOCYCH SEMINÁ DJIN UMNÍ FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVA UNIVERZITA Konzultant: Prof. PhDr. Lubomír Slavíek CSc. 2007

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval bez cizí pomoci a uvádím veškerou literaturu, kterou jsem použil. Ve Starém Mst, 30. dubna 2007 2

práci vnuji památce otce akad. malíe a sochae Dr. Viléma Kocycha (1930-2007) 3

OBSAH Úvod..5 Historie..7 Exteriér a interiér...8 Oltáe 10 Sochaství.16 Václav Böhm..18 Valentin Nmec..24 Jan Schubert 25 Jan Michael Scherhauf 27 František Titsch z Hukvald.28 Malíství 29 Ignác Günther..29 Felix Ivo Leicher...30 Jan Nepomuk Steiner..34 Josef Stern...35 Závr.38 Literatura a prameny.40 Seznam vyobrazení...42 4

ÚVOD Poprvé se o mobiliái kostela zmiuje soupis Kirchen-Inventarium der Misteker Pfarrei 1, poízený místeckým faráem roku 1806 a rozšíený 1808. Následuje Kirchliche Topographie von Mähren 2 od G. Wolneho vydané 1859. Autorským urením dl se na základ archivních materiál prvn zaobíral, ve svém lánku Pomníky zbožnosti kes anské v Místku na Morav, 3 již na konci 19. století, exhortátor a uitel z moravskoslezské školy lesnické v Sovinci na Morav, Dominik Škaruda, rodák z Místku. K sochaské výzdob se vyjaduje Jan Strakoš, 4 další zmínky o oltání výzdob ve vztahu k V. Böhmovi lze nalézt v lánku Floriana Zapletala 5 a v následné drobné publikací Rozsévai Donnerova sochaského umní na Morav. 6 Následuje lánek Miloše Stehlíka, 7 který v otázkách autorství ve vztahu k V. Böhmovi a J. Schubertovi v místeckém kostele vychází jednak z výše uvedených a navíc dopluje dílo J. Scherhaufa. 8 O oltáních obrazech od I. Günthera se zmiuje v lánku 9 I. Krsek. Výrazný krok v rámci malíské výzdoby, pípis nkolika pláten F. I. Leicherovi je disertaní práce, Lubomíra Slavíka Felix Ivo Leicher 1727 1812 10 a následné lánky jdoucí do vtší hloubky. 11 Novjší umleckohistorická literatura již zásadní objevná fakta k výzdob místeckého chrámu nepináší, vtšinou pouze shrnuje i opakuje vci již publikované.výjimku tvoí pouze sta 1 Kirchen-Inventarium der Misteker Pfarrei, 1806, Moravský zemský archiv v Brn, fond B 16/386. 2 Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. I. Abtheilung, olmützer Erdiöcese. III Band, Brno 1859, s. 99-100. 3 Dominik Škaruda, Pomníky zbožnosti kes anské v Místku na Morav, Method X, Praha 1884,. 9, 10, 11, s. 111-114, 122-124. 4 Jan Strakoš, Lidové listy, 16.9., 1934. 5 Florian Zapletal, Z výtvarného baroku na Morav. (Sochai Gallaš, Böhm a Šubert.), Akord, Brno 1934, 1. 10., s. 6-8. 6 Florian Zapletal, Rozsévai Donnerova sochaského umní na Morav, Perov 1938, s.18. 7 Miloš Stehlík, Plastická výzdoba zámku v Slezských Rudolticích, Píspvek k dílu Jana Schuberta, Umní VII, 1959, s. 157-165. 8 Miloš Stehlík, Dv barokní skulptury valašsko meziíského muzea. In: Umní a svt II III., Gottwaldov 1957-8, s. 140-145. 9 Ivo Krsek, K dílu opavského malí Ignáce Günthera. asopis Slezského musea, 1957, s. 85-97. 10 Lubomír Slavíek, F. I. Leicher 1727-1812, (disertaní práce) FF UJEP, Brno 1972. 11 Lubomír Slavíek, Píspvky k poznání díla Felixe Ivo Leichera na severní Morav, in: Sborník památkové pée v severomoravském kraji 5, Ostrava 1982, s. 33-61. Lubomír Slavíek, Skici a kresby v díle Felixe Iva Leichera. Nkolik poznámek a nových urení. in: Ars baculum vitae, Sborník studií z djin umní a kultury k 70. narozeninám prof. Ph. Dr. Pavla Preisse, Dr Sc, Praha 1996, s. 290-300. 5

M. Stehlíka v rámci katalogu výstavy konané ve Francii v Rennes roku 2002. Na výstav byla instalována plastika sv. Jana Ktitele z místeckého chrámu od J. M. Sherhaufa. 12 Z výše uvedeného je patrno, že ke chrámové stavb zatím nebyla z umleckohistorického hlediska zpracována souborná práce, s výjimkou lánku D. Škarudy, pocházejícího z 19. století. Jednotlivými díly od socha J. M. Scherhaufa a okrajov také V. Böhma a J. Schubera, malíe F. I. Leichera, se podrobnji z historik umní zabýval M.Stehlík a L. Slavíek. Pesto je teba podat komplexní obraz o chrámovém celku a jeho jednotlivých dílech. Snahou mé práce je tedy vnést ucelenjší pohled alespo na hlavní ást výzdoby této mimoádn umlecky hodnotné a navíc slohov jednotné stavby, která svou odlehlou polohou, nalézající se ve východní ásti moravskoslezského pomezí, pes svou slohovou jedinenost, do jisté míry unikala pozornosti historik umní. Jednotlivá díla si zaslouží mnohem hlubší umleckohistorické bádání, než to, které jsem jim mohl v rámci své pouze bakaláské práce vnovat. Zamil jsem se zejména na hmotnou existenci jednotlivých dl, jejich autorské urení, které je zejména v pípad mén známých autor teba ješt podpoit dalším bádáním a srovnáním s jinými jejich díly. Proto jsem provádl i kompoziní rozbory, které pi dalším studiu, nepochybn kvalitních dl, ukážou na vztahy a vazby, a již k blízkým, i vzdálenjším oblastem Moravy, Slezska a Vídn. Z množství umleckých komponent umístných v interiéru chrámu jsem se rozhodl pro zpracování sochaské a malíské výzdoby šesti oltá lodi a oltáe hlavního. A to pouze jejich hlavních prvk. Tedy ústedního plátna retáblu a skulptur osazených po jeho bocích, dále výzdoby hlavní ásti tabernáklu, bylo li v nm vloženo plátno i sochaská výzdoba. V rámci oltá se, krom ezbáských dekorací, drobnjších sošek a obrázk, v pípad každého z nich vyskytuje dvojice orodujících andl, tmto komponentm jsem v práci nevnoval zvýšenou pozornost. Ze záhrnu své práce jsem vylouil také architekturu protjškov ešených, bohat sochasky osazených, útvar kazatelny a ktitelnice, které se jak po stránce pojednání povrchu, tak rozvržení architektury vymykají provedení jednotlivých oltá. Dále se v objektu nalézá množství, a solitérních dl, nebo dl zakomponovaných do vlastní architektury stavby, i mobiliá v podob varhan, oltáe boní kaple, kredenní skín, vše osazené kvalitní jednotnou výzdobou. I tato díla si budou vyžadovat další výzkum provádný v návaznosti na aspekty zjištné prací. 12 Miloš Stehlík, Sochaské dílny a mstské cechy, in: V zrcadle stín, Morava v dob baroka 1670-1790, katalog, Bologna 2003, s. 178-179. 6

HISTORIE Msto Místek se nalézá v severovýchodní ásti Moravy, v diecési olomoucké, v tsném sousedství hranice se Slezskem, která prochází ekou Ostravicí, protékající dnešním soumstím Frýdek Místek. V Místku bylo sídlem dkanství, avšak v 16. století byl tento úad penesen do Moravské Ostravy a pozdji do Píbora. Roku 1716 se sídlo dkanátu znovu vrátilo do Místku. 13 Ve mst již ped výstavbou nového kostela 14 existovaly dv kostelní stavby. Jednak kostel sv. Jakuba Vtšího, který je stedovkého založení a sousedí s tvercovým námstím, založeným pi kolonizaci oblasti lokátorem, olomouckým biskupem Brunem z Schauenburku. Druhý kostel z 20. let 18.století nese oznaení Všech Svatých a sloužil jako hbitovní, proto byl vystavn mimo msto, v polích. Na rozhraní 50. a 60. let 18. století se poala zvažovat výstavba nového chrámu, na míst kostela sv. Jakuba. Z podntu dkana Františka ejky bylo rozhodnuto o ponechání objektu stedovkého kostela a vystavní novostavby na míst 24 stodol, které padly za ob požáru msta v roce 1762. 15 Nov vzniklá stavební lokalita se nalézá jihozápadním smrem od historického mstského jádra Místku. Ke stavb bylo pikroeno na jae roku 1763. Základní kámen byl položen již 21. dubna 1763. 16 Dne 1. íjna 1767 byla završena zdná vž makovicí. 17 V tomtéž roce byla provedena sádrová štukatura v interiéru kostela. 18 Stavba vznikala pod vedením místního stavitele N. Orlíka 19 a za úasti zednických mistr Mikuláše a Václava Cerika. 20 Po šestileté práci byl 25. ervna 1769 kostel zasvcen ímským muedníkm, ochráncm proti kroupám a bouce, dkanem Františkem ejkou. Ke konsekraci došlo o pt let pozdji, dne 12. záí 1784, olomouckým biskupem Antonínem Theodorem hrabtem Colloredem z Waldsee. 21 Nový kostel obdržel právo farního kostela sv. Jakuba, který se stal filiálním. 13 Viz Škaruda (pozn. 3), s. 101. 14 Vilém Kocych, archiv. - Tímto názvem se chám bžn oznaoval ješt v polovin 20. století. 15 František Linhart, Kniha o Místku, Píbor 1929, s. 34 16 Zakládací listina kostela sv. Jana a Pavla z 10. íjna 1767, fond Archiv msta Místku 1578-1942 (1948), 10 a. 17 Linhart (pozn. 15), s. 35 18 Škaruda (pozn. 3), s. 112. 19 Wolny ( pozn. 2), s. 99. 20 Alena Kudlková, Libuše Sýkorová, Jarmila Vacková, Farní kostel sv. Jana a Pavla, rukopis, Národní památkový ústav v Ostrav,. 729. 21 Škaruda (pozn. 3), s. 112. 7

EXTERIÉR A INTERIÉR Kostel se rozprostírá na pdorysu ve tvaru kíže s delší osou orientovanou ve smru jihozápad-severovýchod. Nad hlavní osou se vypíná lo zakonená plkruhovým knžištm. Kratší bevno kíže dotváí na jihozápadní stran sakristii vystavnou na tvercovém pdoryse a na severozápadní stran osov umístnou kapli, ob s oratoemi v pate. Budovu objímá ze s kaplemi kížové cesty, dnes na jihozápadní stran nedochovaná. Prelím, vycházejícím z pevýšeného obdélníku, prochází hranolovitá vž, zakonená stlaenou bání s tamburovitou vžikou a dvojitým kížem. Z prelí je pedsazena konkávním projmutím boních stn. Tím pádem se pi frontálním pohledu fasáda skládá ze tí vertikál s tendencí gradace k ústední vertikále, a to nejen vzhru k hmot vže, ale i smrem ven z prelí. Boky nároží celé stavby zdrazují dvojice pilastr završené kompozitními hlavicemi s rokaji. Na hlavicích spoívá dvojice íms, obíhající po celém obvodu kostela. Stejn je ešena i horní ást vže. Nad korunní ímsou se zvedá v šíce vže tympanon s Božím okem. Za ním probíhá atika s náznakem balustrády a zvedají se z ní smrem k vži pípory, ve tvaru volut. V hlavní ose je proražen vysoký štíhlý vstup a nad ním rozmrné, segmentov zaklenuté slepé okno o pibližn stejných rozmrech. Okno obíhá profilovaná šambrána a nad ní se rozvíjí bohat rozvlnná nadokenní ímsa. Vertikální osou dvojice konkávn projmutých fasád prochází tyi otvory s prohntenými štukami po obvodu. V pízemí se nalézají vstupy, vedoucí toitým schodištm v síle zdi, na hudební kruchtu a do vže. Veškeré otvory, s výjimkou tetí etáže, která je zaklenuta segmentem, mají obdélný tvar. Boní fronty chrámu lení ada pilastr, plochy mezi nimi proráží okenní otvory lodi. Pilastrovým portálem, který v horní ásti dopluje kartuš a trojice váz, vede hlavní vstup do kostela. Pod vží, v hmot masivního zdiva, se nalézá kruhová pedsí zaklenutá kopulí. Následuje prostor pod hudební kruchtou, vynášenou dvma kvadratickými sloupy s jednoduchými ímsovitými hlavicemi, na nž dosedají ve smru hlavní osy lodi pasy. Ti klenební pole mezi pasy vyplují placky. Konvexn postavené elo kruchty, reliéfn pojednané kartušovými vzory, mírn zasahuje do prostoru lodi. Prostor nad varhanami se taktéž klene pomocí placky, použité na veškeré klenby v kostelních prostorách, s výjimkou již zmínné pedsín a závru presbytáe. Vlastní prostor lodi se zvedá na obdélném základ a jeho klenbu nese osm pilastr s kompozitními hlavicemi, zakonenými dvma úseky 8

ímsového kládí. Krajní pilastry jsou osazeny do roh a konkávn do nich vmáknuty. Místo kompozitních hlavic v tomto pípad zaujímají rokajové kartuše, vyplnné reliéfními polopostavami. Na vrcholy pilastr dosedají tyi pasy, rozdlující klenbu na ti pole. Mírn odsazený prostor presbytáe od lodi oddluje triumfální oblouk, pejímající konkávní tvar pilastr, z kterých vyrstá. Trojice lunetových výseí závru presbytáe se opírá o klenební pásy, dosedající na tyi pilastry. Na dvojici protilehlých pilastr je, stejn jako v rozích lodi, nahrazena hlavice prohntenou kartuší. Kostel prosvcují rozmrná okna s vitrajovou výplní, proražené v postranních zdech a ležící v mkce vybrané vpadlin mezi dvojicí pilastr, probíhajících od podlahy až ke klenb lodi. Výjimku tvoí pouze dv protilehlá místa, kde se mohutným rozptím od pilastru k pilastru rozevírají oratoe nad knžištm. Ve vpadlin nad každou z kleneb oken se lehce rýsuje suprafenestra. Pouze u dvojice oken presbytáe se rozvijí do masivních volut. Plochy kleneb pokrývají zrcadla i kartuše rozvinuté rokaji a vtvemi ržových stvol. 9

OLTÁE Zásadní architektonická kompozice oltá vychází z architrávového systému. Rozeklané travé vynáší sloupy podporované v pozadí pilastry. Celý systém pevn stojí na vysokém rustikáln ešeném soklu, ped kterým se nalézá vlastní oltání mensa se svatostánkem. Architektura oltáe vrcholí tabernáklem a v jistých ohledech je srovnatelná s architekturou prelí chrámu. Mohutný pízední retábl hlavního oltáe je díky vsazení do projmutého prostoru, mezi dva pilastry závru knžišt, vztyen na konkávním pdoryse. Tento pístup odpovídá i osazení ostatních oltá do vpadlin oken, protažených od klenby až k podlaze lodi. Oltáe zapuštné v bocích lodi pedstavují ti dvojice protjškov ešených oltá, piemž prostední dvojice je pevýšená oproti postranním. První a tetí dvojice je sice po stránkách kompoziních shodná, ale liší se v drobných nuancích charakteru provedení zdobení. Postranní oltáe jsou vi prostedním pevýšeným oltám lodi nejen celkov menší, ale také mén architektonicky lenny. Po stranách ústedního motivu osazeného v retáblu stojí v pípad postranních oltá [31] pouze jeden oválný sloup s toskánskou hlavicí po každé stran, kdežto u pevýšených oltá [14] to je dvojice sloup s kanelurou ve spodní ásti, do které jsou vloženy nestejn dlouhé zlaté pruty. Bohatji je proveden i architráv, jehož vlys vypluje kanelura pejatá ze sloup. Ve stední ásti retábl zakonuje segmentov stlaený fronton, s bohat akantovými listy zdobenou kartuší, který vynáší oltání nástavec. Tabernákl oltáe se rozevírá do stran, aby svou horní stední ást nechal volnou pro umístní vázy, njící do prostoru okna. Další vázy jsou umístny i po stranách. Jeho projmuté boky sledují palmové ratolesti. Veškeré oltáe lodi, vetn kazatelny a ktitelnice, opticky spojuje ímsa vedoucí pes jednotlivé objekty ve stejné výši, i když u každého z architektonických celk plní jinou funkci a má jinou profilaci. U postranních oltá je hlavní ímsa kládím, kdežto u stedních oltá už pouze spodní ímsou kládí, ležící pímo na hlavicích sloup. V pípad kazatelny a ktitelnice se jedná o ímsu tabernáklu. Ústední motiv oltá zpravidla tvoí rozmrné plátno, osazené v erném rámu s obíhající zlatou linkou po vnitní stran a doplnném zlacenými rokaji. Rám je ve spodní ásti probrán a ve vrcholu naopak segmentovit zakonen. Z ady vybouje pouze druhý oltá po levé stran. V rámu je zde, na místo obrazu, kosodéln zlatými pruty pojednané vínov ervené 10

pole s Kristem na kíži. V tabernáklu téhož oltáe se v paprsité aureole rýsuje Kristv monogram a v tabernáklu protilehlého oltáe zase monogram Kristovy matky Marie. Oba nápisy se vznášejí na pozadí plastických oblák. Nástavce ostatních oltá lodi vyplují obrazy kasulovitého tvaru, taktéž v erných rámech se zlacením. Ve všech pípadech, a to i na hlavním oltái, je po stranách retábl doprovázen nebeš any, osazenými na nárožních volutových ímsách. Andlé hlavního oltáe drží v rukou atributy, podobn jako andlé baldachýnu kazatelny a ktitelnice, ímž se odlišují od pouze gestikulujících andl oltá lodi. U paty sloup oltá stojí postavy svtc. V pípad prostedních oltá lodi jsou plastiky vysunuty na nenápadné konzole obdélného tvaru kupedu a zaujímají místo ped dvojicí sloup. Do stran podél zdiva vybíhají písn ostrohranné konzoly, na nichž se tyí zlaté vázy na štíhlé noze. Pomocí umístní váz, po obvodu architektury oltáe, je zde pokus o navození gradace, zakonené ve vrcholu oltáe náhlou depresí. U boních oltá naopak sochy na zpsob váz vybíhají do bok na diagonáln vysazených volutových konzolách. Diagonální nasazení vi vlastní hmot zde zpsobuje umístní hlavní hmoty oltáe do výklenku okna. Díky osazení plastik vn je oltá oteven smrem ven a psobí vtší, než ve skutenosti je, a tím opticky vyrovnává rozdíl hmot vi ústedním oltám. Oltáe lodi jsou utváeny jako nižší kompozice a v pípad pevýšených prostedních oltá, spíše do šíe budovaných hmot. Naproti tomu stojí štíhlost architektury hlavního oltáe, kterou podporuje dvojice pilastr knžišt po jeho stranách, pecházejících do klenebních pás, které se navíc ve vrcholu klenby spojí. Toto postavení zpsobuje, krom potebné hierarchie utváení velikosti oltá, navíc snaha umlce osadit oltáe ped okna lodi, ale souasn co nejmén snížit jejich svtlou výšku. Vzhledem k slepému oknu na vnjším plášti apsidy knžišt lze pedpokládat, že i zde byl pvodn proražen okenní otvor, ale umlec se ho nerozhodl využít do komplexu oltáe. Hlavní oltá [7] nese na volutovém frontonu ve výšce kládí rozvilinovou kartuši se zrcadlem s nápisem ALTARE PRIVILEGIATUM. Díky dvojici kanelovaných sloup po každé stran oltáního plátna a mohutným volutám s vázami v tabernáklu, se nejvíce blíží prostedním protjškovým oltám. U paty každého ze ty zdných sloup je osazena jedna z plastik biskup, dv vysazeny ped dvojici sloup a dv vykonzolovány na volutách do stran. Zde je 11

zvlášt patrná modelace oltá, s níž umlec gradoval hmoty a sochaskou výzdobu pro jednotlivé oltáe rozdílného významu. Tabernákl hlavního oltáe, spoívající na oblamovaných úsecích kladí, po stranách lemují dvojice volutov ukonených pilastr s úseky ímsového kladí. Jeho vrchol není ukonen na principu rozeklaného frontonu jako u oltá lodi, ale segmentem rozbíhajícím se do volut. Stední ást nástavce je sochasky figuráln pojednána. Díky náležitému odstupu od oltáe lze spatit výraznou tektoniku, s jakou jsou umis ovány plastiky andl i postranní vázy tabernáklu v kompozici oltáe, a to vždy pesn na osu sloupu retáblu. Veškeré prvky oltání architektury, vetn kazatelny a ktitelnice, jsou pojednány barevným mramorováním. Hlavní oltá je navržen v kombinaci ervené a šedé barvy. Lizény, pilastry, voluty a veškeré ímsy jsou vyvedeny v erveném mramorování. Šedou barvou se vyznauje základní nosná hmota, patrná ve vpadlinách soklu, ve vlysech kladí a na oválných sloupech. Vnitní plochy retáblu i tabernáklu vypluje neutrální okrové pojednání. Na shodném principu byla provedena barevná úprava i na prostedních oltáích lodi. Na tetí dvojici oltá umlec dosáhl jiné barevné kompozice pomocí vzájemného prohození šedi a erven. Pro plochy pozadí za obrazy užil ržové mramorování. Na první dvojici protjškových oltá využil také princip ervených sloup a volut, ale prostor vpadlin mezi šedými lizénami pojednal syt okrovou barvou. Pesto, díky použití ervených žilek do šedé hmoty mramorování, psobí dvojice oltá tlumenjším a sjednoceným dojmem. Pro pozadí retabula, vetn nástavce, použil šedé, podobn jako na hlavním oltái. Taktéž tlumeným dojmem vyznívá mramorování vedle stojících komplex kazatelny a ktitelnice. Jejich hmoty jsou utváeny namodralým mramorováním, vše ostatní, tedy lizény a ímsy, je provedeno mdlým odstínem ervené, blížící se k tlové barv. Výjimku tvoí o nco tmavší ímsa tabernáklu. Toto pastelové provedení kompenzuje oste tmavá zele drapérie, splývající po stranách komplex, dále velmi bohat zdobené zlaté ezby a stíbro holubic. I ostatní oltáe doplují etné zlacené ezby kartuší se zrcadly, rokaje, kvty, vázy a zlacené paty i hlavice sloup. Dále jsou lístkovým zlatem pokryty atributy svtc i ásti jejich odv. Umlé mramory jsou vyvedeny v rámci jednotlivých oltá v rzných barevných škálách erven a šedi, vetn náznak rozdílných vlastností hmoty horniny. Ve stylu pojednání mramorování komplexu kazatelny a ktitelnice je patrný rozdíl pístupu, ve srovnání s pojednáním oltá. Nejen, že se zde nevyskytují bílé žíly, protínající hmotu horniny, které znan zvyšují dvryhodnost v 12

pravý materiál, ale navíc nejsou pojednány texturou vzniklou na základ skvrn, ale diagonálních vrstev, které jsou patrny zejména na namodralém mramorování. Navíc zde schází vysoký lesk jednotlivých oltáních ploch. Povrch obou protjškov osazených komplex má spíše strupovitý charakter, a o jakémkoliv lesku, zde nemže být ani e. Veškeré plastiky jsou povrchov upraveny bílou polychromií na kídové bázi, s výjimkou Ukižovaného, který shlíží ze stedu retabula prostedního oltáe. Jeho tlo pokrývá barevná polychromie. Oltáe jsou osazeny velmi hodnotnou, a již sochaskou i malískou výzdobou. Centrální plátna oltá po stranách doprovází sochaské ztvárnní svteckých postav. Kasulovité obrazy v tabernáklu, lemované dvojicí baculatých andílk, se nalézají pouze u poboních oltá, kdežto u prostedních oltá lodi je tento prvek nahrazen motivem iniciál ve slunci, majících pouze emeslný a dekorativní charakter. Tento nedostatek je kompenzován osazením nástavce štíhlými tly andl s graciózním držením tla a gesty. Andlé stejného charakteru lemují i Kristv soud hlavního oltáe. Na volutách oltání architektury po stranách výjevu sedí dvojice andl. Levý z nich spouští z pozvednuté pravice svazek tí zlatých blesk. Druhý rozhazuje ze zlaté misky stíbrné krupobití. Iniciály v nástavcích oltá lodi, ležící na obláku, jsou spojujícím prvkem v hierarchii mezi nejníže položenými oltái lodi a hlavním oltáem se sochaskou výzdobou tabernáklu. Název oltáe zpravidla pramení z motivu znázornného na hlavním oltáním plátn. Levý z první dvojice protjškových oltá lodi nese na plátn obraz Svaté rodiny. U pat sloup vyrstá zleva plastika sv. Jana Ktitele odná v kži a z druhé strany plastika sv. Ondeje s jeho kížem. Na horním obraze je znázornna sv. Veronika s rouškou. Na protilehlém oltáním plátn je vymalována stigmatizace sv. Františka z Assisi a nad ním sv. Petr z Alkantary. Po levé stran pidržuje kíž s atributy Kristova umuení sv. Markéta z Kortony a po pravé stran nese v rouše rže sv. Rozárie z Viterba. Po levé stran následuje oltá sv. Kíže, který svým uspoádáním odkazuje k sousoším Golgoty s Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou po bocích ukižovaného Krista. Protilehlý oltá Panny Marie Ržencové, kde na plátn po bocích Madony s díttem kleí sv. Dominik se sv. Kateinou Sienskou. Po stran scénu doprovází plastiky sv. Vincence Ferrerského a sv. Terezie. Dostáváme se k poslední dvojici oltá; oltá Andla Strážného po levé stran lodi a sv. Floriána po pravici. Na plátn se vznáší archandl Rafael s díttem v náruí. V nástavci sv. Josef s Ježíškem. Po vnjší stran je osazen sv. Šebestián a proti nmu sv. Roch. Protilehlý oltá s vyobrazením sv. 13

Floriána v retáblu provází v nástavci obraz kleícího sv. Ignáce z Loyoly. Po stranách stojí plastika sv. Leonarda a Antonína Paduánského s Jezulátkem v náruí. Retabulum hlavního oltáe prolamuje obraz s motivem patron chrámu, vznášejících se na oblacích nad pozemskou scénou. Oltá doplují plastiky biskup. Krom typických atribut jejich moci, berly a mitry, jsou jejich dalšími znaky: chlapec s mušlí, velí úl, srdce a vrátek. Tyto atributy odpovídají sv. Augustinovi, sv. Ambrožovi, sv. Valentinovi a sv. Erasmu. V retáblu trní na duze plastika Krista Soudce. Zdviženou pravicí pidržuje štíhlý kíž a v levici tímá plamenný me. V oblacích, které ho obklopují, se ukrývá množství andílk. Nedílnou souástí kostelního interiéru jsou bohat zdobené komplexy protjškov ešených útvar kazatelny a ktitelnice, které vznikly dle návrhu jiného umlce, než toho, který komponoval oltání architekturu. Z tohoto dvodu se jimi v práci nezabývám hloubji. Pesto tvoí spolu s oltái ucelenou chrámovou výzdobu, proto je nutné alespo nastínit jejich hmoty. Na levé, tady evangelijní stran je na konkávn vyžlabeném pilíi triumfálního oblouku zavšena kazatelna konzolovitého charakteru. Ve výši podlahy eništ obíhá masivní zaoblená ímsa bez profilace, pouze s kartušemi, vyplnnými jemnou reliéfní mížkou. Vynáší ji tveice vzdušn provedených konzol. Mezi profilovanou ímsou parapetu a ímsou podlahy je tlo vyduté, ímž psobí dojmem kupy kalicha s nábhem na nohu. Na oblin vyložené ímsy spoívají dv ženské postavy. Na pravé stran sedí alegorie Nadje s kotvou, diagonáln drženou podél tla. Zrcadlov sedící alegorická postava Víry pozvedává planoucí srdce. Na prostedním poli tla, mezi volutovými pásy, je upevnna kartuš obdélného charakteru s reliéfem sv. Jana Ktitele, kážícího pod stromem na poušti. eništ kryje baldachýn ozdobený kartuší, tásnmi ve spodní ásti a korespondující s pdorysným charakterem rozlenní parapetu. Baldachýn se kónicky zvedá k plastice sedící ženy s kalichem a štíhlým kížem, openým o paži. Postavu, vznášející se na oblaku, obklopují dv pedimenzované hlaviky putt. Na boky baldachýn dosedli dva andlé, prvý troubí na trubku a druhý rozevírá vi divákovi knihu. Nad obdélným vstupem, prolomeným ve zdivu, visí Mojžíšovy desky, okolo spadá závs, zásnný pichycením k volut, kterou je zakonena pípora, po bocích ohraniující plochu stny za eništm. Nad celým prostorem rozepíná v paprscích svatozáe svá kídla holubice Ducha svatého. Útvar ktitelnice piražen k protilehlému, taktéž projmutému pilíi. V nice, ukonené oblou ímsou, výškov korespondující s podobn pedsazenou ímsou kazatelny, stojí štíhlá nádoba, 14

vlastní ktitelnice s vysokým víkem, zakoneným stlaenou vázou. V polích pípor po bocích niky jsou osazeny rostlinné ornamenty v podob trojlist a slunenic. Záklenek nad ktitelnicí vypluje zlatá lastura. Zpod paty nádoby vylézá had s jablkem v hub, k nmu se váže postava muže a ženy, Adama s rýem a Evy s lebkou, sedící na pedsazené ímse. Baldachýn opt završuje oblak s ženskou postavou zpodobující Církev. Jeden z andlu baldachýnu je bez atributu, 22 druhý pozvedá v náruí tác. Vertikální prostor mezi ktitelnicí a baldachýnem vypluje zlatý reliéf s motivem Kristova ktu. Nad výjevem se vznáší ve svatozái duch svatý. Po jeho bocích splývá drapérie. 22 Rozpoložení rukou naznauje uchopení pedmtu. 15

SOCHASTVÍ Za nejvýznamnjší sochaskou osobnost, která znateln ovlivnila tvorbu na Morav, lze nepochybn oznait Georga Raphaela Donnera (1693-1739) s jeho klasicizujícím projevem, který po jeho smrti pijala i vídeská akademie a to prostednictvím jeho následovník a žák. JeDonnerova tvorba spadala mimo akademickou pdu. 23 Jeho vliv lze na Morav nejprve spatit u Josefa Winterhaltera st. (1702-1769), a to pouze v jeho rané tvorb. 24 Ovšem po celý život byli ovlivnni Donnerovým klasicizujícím smrem sochai, prošlí jeho dílnou. V nejbližším spojení s jeho prací se nalézal Gottfried Fritsch (1706-1750) a Franz Kohl (1711-1766), který po Fritschov smrti pevzal nkteré jeho zakázky. 25 V asovém období okolo poloviny 18. století umírá mnoho socha, jejichž innost vychází z velkého slohu baroka. Touto okolností byla otevena cesta pro poínající rozkvt rokokov klasicizující tvorby odehrávající se v druhé polovin 18. století. 26 V severní oblasti Moravy se v druhé polovin století, po stránce slohové, oddlují dv výtvarné linie: jednak okruh dílny Ondeje Zahnera (1709-1752) a tvorba vztahující se k vídeské akademii. 27 Pedstavitel prvé vtve pišel jako mladý socha, rodák z Ettershausen u Gaisbacku, pes Bavorsko, pravdpodobn pes Rakousy na Moravu do Olomouce, kde tento, jihonmeckou tvorbou poznamenaný umlec, navázal blízký kontakt s dílnou Jana Václava Sturmera (1675?-1729), ímž se dostal do okruhu socha, jejichž práce byly po stránce slohové inspirované tvorbou Baldasara Fontany (1661-1733), tedy jeho italským vlivem. Jedná se o sochaské osobnosti jako Filip Sattler (1695-1738), J. Winterhalter st., nebo Sturmerv zet Jan Jií Schaubergr (?-1744). 28 Ke smru Zahnerovy tvorby se adí také Jan Kammereit (1715?- 1769), který se pod jeho vlivem vypracoval na kvalitního osobitého umlce. 29 Na rozdíl od Jana Michaela Scherhaufa (1724-1792), pocházejícího z Welsu v Horních Rakousích, jehož sochaské provedení bylo sice mkí a lyritjší, ale celkov se jeho tvorba jen velice zvolna 23 Miloš Stehlík, O moravském sochaství klasicizujícího baroka. in: Umleckohistorický sborník, ed. Jaroslav Sedlá, Brno 1985, s. 10. 24 Miloš Stehlík, Pohled na sochaství moravského baroka. in: Barok v soše. Brno 2006, s.33. 25 Miloš Stehlík, Notizen zur Wiener Tätigkeit von G. Fritsch, Fr. Kohl und W. Böhm. in: Sborník prací filosofické fakulty brnnské university F 5, Brno 1961, s. 334. 26 Miloš Stehlík, Nástin djin sochaství 17. a 18. vku na Morav. in: Sborník prací filozofické fakulty brnnské univerzity,f 19-20, Brno 1975-1976, s. 37. 27 Stehlík, Nástin djin (pozn. 26), s. 38. 28 Miloš Stehlík, Slohová podstata sochaského díla Ondeje Zahnera, Zahnerv okruh, Jan Kammereit, Wolfgang Träger, Jan Michael Scherhauf. in: Barok v soše. Brno 2006, s. 115. 29 Stehlík, Slohová podstata, (pozn. 28), s.134. 16

vymaovala z vlivu jeho uitele, kterému jakožto výraznjšímu prvku podlehl a ani se nepokoušel hledat své vlastní sebevyjádení. 30 Dalším Zahnerovým spolupracovníkem byl Wolfgang Träger (1714?-1763), pvodem z ech, s kterým pracoval patrn až od 40. let 18. století. 31 Vtev druhá se piklání k vídeskému klasicizujícímu sochaství, jeho zástupci již byli od tvorby G. R. Donnera znan asov vzdáleni a proto vycházeli z jeho tvorby prostednictvím Donnerových žák a píznivc. Na jeho tradici navázal také František Ondej Hirnle (1726-1773) a to prostednictvím Balthasara Ferdinanda Molla, pi studiích na vídeské akademii. Bohaté zakázky z poátku šedesátých let vedly k spolupráci se sochai, Václavem Böhmem (1738?-po1790) a Janem Schubertem (1743-1792), na realizacích ve Fulneku, v Kostelci na Hané a v Prostjov. 32 V. Böhm získal sochaské základy v hranické díln ezbáe a sochae Františka Gallaše (1723-1795) a poté své umní prohloubil na vídeské akademii. 33 Také uednická léta Jana Schuberta lze hledat u F. Gallaše. 34 Jeho další studium, pedevším na vídeské akademii, není archivn doloženo, lze tedy pedpokládat alespo pobyt v díln u nkterého z vídeských klasicizujících socha. 35 Oba výše zmínné proudy se sešly pi výzdob interiéru místeckého chrámu. Za Zahnerovu vtev lze oznait dílo J. M. Scherhaufa a jeho rokokov klasicizující ladní plastik, vetn díla Františka Titsche z Hukvald, v jehož díle lze spatit silný vliv Scherhaufv, i pesto, že se jeho oltání práce uzavírají do rokokové hravosti a zdobnosti provedení. Ovšem i on, podobn jako Scherhauf, se piklání k lehce klasicisujícímu cítní, jak lze spatit na následné sochaské realizaci nkterých plastik, osazených na útvary kazatelny a ktitelnice. Druhý proud, charakteristický svými klasicisujícími tendencemi, je zastoupen osobami V. Böhma a J. Schuberta. 30 Stehlík, Slohová podstata, (pozn. 28), s.139-140. 31 Stehlík, Slohová podstata, (pozn. 28), s.136. 32 Stehlík, O moravském sochaství, (pozn. 23), s.15) 33 Miloš Stehlík, Plastická výzdoba zámku v Slezských Rudolticích, Píspvek k dílu Jana Schuberta, Umní VII, 1959, s. 162. 34 Stehlík, Plastická výzdoba, (pozn. 33), s.159 35 Zapletal, Z výtvarného baroku, (pozn. 5), s.7. 17

Václav Böhm (1738?-po1790) Hlavní slovo v utváení prostoru pipadlo V. Böhmovi, který jakožto kvalitní socha získal souasn úlohu architekta, tedy vytvoení kompozic oltá. Takto k práci pistupovali mnozí kvalitní umlci, kteí nezastávali pouze úlohu osazení oltá v podob soch, ale vdechli život celku. Tento pístup patrn pochází z období spolupráce s Hirnlym a po shlédnutí práce Fritschovy, s kterou pišel do kontaktu v Lipníku. 36 Z jednotného vzhledu šesti oltá lodi a oltáe hlavního lze usuzovat, že byly veškeré oltáe vztyeny podle návrhu, který vzešel zpod ruky Böhmovy. Na rozdíl od starších prací, kde vycházel z vídeských vzor Dorfmeisterových, založených na schématu panelového oltáe, se pizpsobil místním moravským sloupovým oltáním architekturám, jak tomu uinil kupíkladu ve farním kostele v Lipníku nad Bevou a Hranicích na Morav. 37 Perod tvorby oltáních architektur ze vzoru, který si pinesl ze studií na akademii, lze hledat ve farním lipnickém kostele sv. Jakuba, kde se strukturou rozložení oltáe musel pizpsobit již hotové práci Fritov, v podob hlavního oltáe. Na místeckých oltáích s ním spolupracoval místecký socha Valentin Nmec, který mimo jiné provádl alabasrtování Böhmových soch. 38 Dle údaj místecké farní kroniky, pochází od V. Böhma dva protjškov ešené oltáe uprosted lodi; oltá P. Marie Ržencové a Svatého Kíže. 39 Vzhledem k sochaov návrhu jednotn ešené architektury jednotlivých oltá lze pedpokládat, že také nejvýznamnjší z nich osadil vlastními plastikami. Tuto myšlenku potvrzuje také zápis v inventái. 40 U dvojice protilehlých oltá lodi; Svatého Kíže a P. Marie Ržencové, respektive soch umístných na konzolách soklu, bylo použito minimum pedmt symbolického významu, tedy atribut. S tím související zlacení plastik bylo dovedeno skuten do minimalismu. Sv. Jan Evangelista s Pannou Marií na Golgot nemají atributy, jejich postavení pod bevny kíže je již dostaten vypovídající. Práv proto se umlec snažil i plastiky Ržencového oltáe co nejvíce oprostit od atribut a místo nich nasadil charakterizující gesta. To ale znan znesnaduje urení svteckých postav pro pozorovatele. Sv. Terezie zaujímá oduševnlou pózu s rukou na prsou. Druhý svtec svírá knihu, kde pouze oízka, jak tomu bývá u reálných 36 Bohumír Indra, Hlavní oltá Bohumíra Fritsche ve farním kostele v Lipníku n. Bevou (Píspvek k dílu Umlecké památky Moravy a Slezska), in: asopis Slezského muzea, série B, 37-1988, 1988, s.186. 37 Miloš Stehlík, Sochaství pozdního baroka na Morav, in: Djiny eského výtvarného umní II/2, Praha 1989, s. 747-748. 38 Kirchen-Inventarium, (pozn. 1) 39 Annales parochiae Mistecensis, Místek, s. 99. 18

knih, je zlacená. Spodní šat sv. Terezie obepíná úzký zlatý pásek. Dvojice postav pod Kížem svou blostí pímo záí. Jejich šat ani nenabízí reálnou možnou partii, která by mohla býti, teba i v minulosti, zlacena. Socha zde pracoval se zámrem docílit kontrastu blostných šat a tl vi Kristu, s barevnou polychromií tla a zlatou bederní rouškou. Duševní utrpení Kristovy matky stojící pod kížem lze spatit v gestu keovit sepnutých prst a zmueného výrazu tváe. Sklíená tvá odmítá pohled na syna pibitého na dev. Bolestn sevené kouty úst, vrásky vyskakující u koene nosu a pivené oi, výstižn zachycují vnitní rozpoložení duše. Dlan sepnutých rukou vytáí keovit od sebe. Vlasy pokrývá pláštík spadající v cípech po tle. Splývavý odv odhaluje pedloktí a bosé nohy. Mezi stehny, které objímá drapérie, klesá široký zásnný pás sukna. V místech pánve skulpturu protíná ostrá diagonála, zvedající se z levé strany a procházející drapérii pod sepnutými dlanmi Madony [9]. Ladn zdvižená pravice sv. Jana kynoucí ke Kristu. Šat s krátkými rukávy odhalující pedloktí. Hluboká, ale úzká rozhalenka obnažující hru. K límci spadající vodopád kadeí. To vše vyvrá z elegantního postoje mladého muže v piléhavém šat, vzhlížejícího k Vykupiteli na kíži. Náhlým pohybem, majícím pvod ve zdvižení pravé paže, postav sklouzává po zádech pláš. Po jeho pravém boku kaskádovit klesá, piemž vytváí dv linie, rovnobžné se smrem paže nad nimi. Objevuje se zde pravidelný rytmus diagonálního rázu [8]. Jistá analogie je patrna v plastické výzdob oltáe Svatého Kíže z let 1765-1767 v Lipníku, kde po stranách ukižovaného Spasitele stojí P. Maria se zalomenýma rukama na prsou a sv. Jan zachycený ve vzrušeném pohybovém gestu. Procítný pohled Janovy tváe a pozvednutí ruky lze nalézt i na oltái kostela v Kdousov, pocházejícího z období po roce 1754. 41 Kompozice Janovy postavy petrvává od tohoto období. Rozdílná je pouze zrcadlivost v provedení. 40 Kirchen-Inventarium, (pozn. 1) Zápis se vztahuje k oltái P. Marie Ržencové, Sv. Kíže a také k hlavnímu oltái sv. Jana a Pavla. 41 Bohumír Indra, Barokní sochy Ferdinanda Grosse, Conráda Spindlera a sochaské dílo Václava Böhma v Lipníku nad Bevou a v Hranicích (Píspvek k dílu Umlecké památky Moravy a Slezska), asopis Slezského muzea, série B, 39-1990, 1990, s.47. Od tohoto roku zde vykonával knžskou službu jeho píbuzný Ignác Sukup, který ho finann podporoval pi studiích na akademii. 19

Shodn, jako v pípad ostatních oltá, je mezi sloupy zavšen ern lakovaný rám se zlatými rokaji, který v tomto pípad neohraniuje obraz, nýbrž vínov temnou plochu protkanou pravidelnou strukturou diagonálních zlatých linií. Místa jejich kížení provází rovnoramenný kíž, jehož bevna jsou ukonena liliemi. K ploše je piložen devný kíž s tlem Krista [10], piemž vertikální bevno vyrstá z oltání menzy. Deskovitá bevna ukonují trojlisty, zdobené zlatými kartušemi. Rustikální korpus s polychromií tlové barvy obtáí v místech beder zlatá rouška, uvázaná na levé stran nabraným uzlem.látka spadající podél vnjší strany obou stehen. Po levé stran o poznání bohatji. Tvá mrtvého Spasitele se uklonila k pravému rameni, lemuje ji vous a kadee splývající v pramenech na ramena a hru. Trní korunující hlavu pochází z reálného kee. Vyhublé šlachovité tlo se sice drží anatomického vzoru, ale je pojato ornamentálním pístupem, který je zvlášt patrný na bocích trupu. Paže zmueného tla jsou pibity heby pod úhlem 45. Nohy probíjí jediný heb pes nárt pravé a poté levé nohy. Ránu v pravém boku lemuje stíbrná záe se srdcem. Za Kristovou hlavou, i za kížením beven, vyrážejí paprsky zlaté svatozáe. Nad kížením je pibita rouška s nápise INRI, provedeným v erné barv na zlatém podklad. Z charakteru ezby je patrno, že se jedná o plastiku staršího pvodu, 42 která byla v rokoku doplnna o další komponenty 43 a vkomponována do nov vzniklého rokokového celku, jak tomu bylo asté v dob baroka. Také u dvojice plastik naproti stojícího ržencového oltáe se Böhmovy postavy více vážou k ústednímu tématu znázornnému na plátn, než k pozorovateli. Tedy na rozdíl od sochaské výzdoby na ostatních oltáích lodi, které osadili jiní sochai a to bez jakéhokoliv vztahu k samotnému oltái. Sv. Vincenc z Ferrery levici pikládá na hru a oi pozvedá k nebesm. Druhou rukou pidržuje v netypické poloze knihu se zlatou oízkou, která je svou kratší stranou tém kolm opena o pás. Za pozornost stojí prsty pravé ruky, keovit svírající okraj knihy. Šat obepíná skrytý zlacený pás, šikmo probíhající za škapulíem.doširoka rozevená kompozice plastiky sv. Vincence vymezuje prostor obdélného charakteru se skosenými rohy. Plastikou prochází ada vertikálních linií. Krom dvou postranních, které uzavírají kompozici ze stran a probíhají okrajem plášt a kídel, se zde objevuje dalších pt svislic, které v relativn pravidelném 42 Dominik Škaruda, (pozn. 3), s. 123. 43 Spadající cíp bederní roušky s uzlem na pravém boku. 20

rastru procházejí komposicí postavy. Askeze šatu s vertikální rytmikou symbolizující duchovnost [12]. Uklonnou hlavou na štíhlém krku, sepnutém do límce, vrcholí esovité projmutí postavy. Nad široce rozeveným pláštm dominikánského obleku vyrstají prohntená kídla, psobící vi hmot postavy poddimenzovan. Šat splývá ve vertikálních asách, které jsou na svých plochách rozmlovány vlnami diagonáln smujícími k levému dolnímu okraji.ve velmi sugestivn propracovaných obliejových partiích vystupují mohutné nadonicové oblouky. elo s hlubokými kouty lemují vlny vlasu staršího muže. Podobn je formován i vous na brad. Naproti stojící karmelitánka je zachycena ve vizionáském rozpoložení s pivenými oními víky a pootevenými rty. Levou ruku má položenu v gestu oddanosti na prsou, kde nahmatává plátno škapulíe. Druhou pedloženou kupedu. Šat sv. Terezie z Avilly je pepásán zlatým úzkým páskem, který pouze voln sedí na jejích bocích a výraznji nezasahuje do ásnní spodního šatu. Z velké ásti je pásek skryt za škapulíem, spadajícím až k zemi, mezi bosé nohy ženy. Krom charakteristického gesta na hrudi a výrazu tváe, nemá žádný jiný hmatatelný atribut. Nemá tedy krom decentního pásku již žádné další zlacení. Rouška kryjící vlasy pozvolna pechází do plášt, který splývá pod ní a spadá pes lokty. Pouze pravý okraj roucha je proražen náhlým a hlubokým zásekem. Celá postava, je taktéž jako svatý na opané stran oltáe, esovit zvlnna, pouze její prohnutí probíhá zrcadlov [13]. U plastiky lze taktéž spatit otevenou kompozici, které je docíleno za pomoci rozložení plášt. Pi konsekraci stavby arcibiskupem olomouckým dne, 12. záí 1784, již byly v interiéru osazeny ti oltáe. 44 Krom již zmínných oltá P. Marie a Svatého Kíže, se jist jednalo o velkolep ešený oltá hlavní, zasvcený sv. Janu a Pavlu U paty každého ze sloup retáblu hlavního oltáe osadil V. Böhm plastiku dlouhovousého muže s atributy biskupské moci, tedy volutové berly, prosté mitry a piléhavých rukavic. Jejich odv se skládá z dlouhé kleriky, krajkové rochety a pluviálu, který na hrudi spíná podlouhlá zlatá spona ukonená trojlisty, která se v mnohých pípadech ásten nebo zcela ukrývá pod dlouhým vousem, spadajícím na hru. Po rochet splývá zlatým páskem lemovaná štola, ukonená ve svém rozšíení rovnoramennými kížky. Její absenci lze 21

zaznamenat u biskupa stojícího zcela vpravo. Poletující stuhy mitry a pásky štoly, oddlené úzkou mezerou od hmoty drapérie, dodávají plastikám vzdušnou lehkost. Stedem každé z dvojic postav, umístných po stranách ústedního plátna, prochází vertikální osa v podob sloupu, vi nmuž jsou k sob plastiky zrcadlov natoeny. Zatímco u pravé dvojice biskup bylo docíleno uzaveného kompoziního vztahu [3,4], u levé dvojice došlo ke vztahu mnohem otevenjšímu [5,6]. Hole církevních otc, osazené u jednotlivých plastik symetricky dle hlavní oltání osy, geometricky spojují jednotlivé sochy oste lomenou linií, kopírující písmeno W, s vnjšími liniemi stoupajícími oproti liniím vnitním o poznání píkeji. Na soklu oltáe zcela vlevo stojí plastika sv. Augustina, pohlížejícího na malého chlapce, který drží lasturou v pozvednuté ruce. Chlapec je odn v dobovém kabátku se zapínáním na adu knoflík. Levou dla pikládá svtec k hrudi, kdežto prsty pravé ruky pidržuje knihu se zlatou oízkou, opírající se svou kratší stranou o jeho bok v místech pánve. Pluviál se v projmutých asách rozbíhá od sepnutí na hrudi, aby náhle v široké vln, pes pravou paži, klesal k zemi. Okolo druhé paže je ovinut. Hmota plastiky, konkávn projmuté do široce rozeveného písmene C, zpsobuje nejen díky postoji, ale i kvli nahromadní draperie po pravé svtcov stran, dojem znané nestability [3]. Postoj sv. Ambrože je vi zrcadlové ose mezi dvojicí postav mírn konvexn prohnut [4]. Pravá ruka, zlomena v loketním kloubu v pravém úhlu smuje, završena ukazovákem, k rozevené knize, spoívající v poloze blízké vertikále na levé ruce. 45 Ve tvái s pootevenými rty, oima hledícími k nebi a s vráskami u koene nosu, lze vyíst bolestné vytržení. Na ímse pod plastikou stojí zlacený velí úl. Sv. Valentin, na opané stran oltáe, váhu tla penáší na zadní pravou nohu, kdežto levou se opírá o zem pouze špicí boty [5]. Laskav pohlíží na planoucí zlaté srdce, svírající v levé dlani. Pravou rukou tiskne k tlu rozmrný svazek spis. Štíhlá, vzpímená postava sv. Erasma se vi ostatním plastikám biskup vymyká svou strohostí isté hmoty. Zasnný pohled tváe obrací smrem k planoucímu srdci v dlani sv. 44 Dominik Šaruda, (pozn. 3), s. 112. 45 Dle drazného gesta k rozevené knize lze usuzovat na existenci textu pekrytého novjší kídovou polychromií. 22

Valentina. Ob ruce má pozdviženy. Ladným pohybem levé ruky pidržuje v horní ásti berlu. Levou drží vertikáln postavené vratidlo, s navinutými stevy v jeho stední ásti [6]. V. Böhm je nepochybn také autorem výzdoby oltáního tabernáklu gloriety, znázorujícího rozevená nebesa, kde se v oblacích klene zlatá duha, na níž spoívá, jako na trnu, Kristus Soudce. Kolem nj je v oblacích rozvinuta vlající drapérie. Sám je zahalen pouze v bederní roušce. Pravou pozvednutou paží pidržuje vzpímený štíhlý kíž. Levou pozvedá zlatý plamenný me. Z hlavy vychází svatozá, seskupená do tí svazk paprsk. Po každé stran doprovází Krista postavika andílka sedícího taktéž na duze. V oblacích, i v samotné architektue, jsou zakomponovány okídlené hlavy andlík. Šlachovité mužské tlo vychází z kompoziního rozložení, založeného na vertikále procházející pravou nohou, trupem a hlavou. Diagonáln se s ní stetává linie pravé pozvednuté ruky, pokraující do levé nohy. K této diagonále je postavena kolmice, procházející plamenným meem [2]. Koeny tém reliéfní výzdoby oltáního nástavce lze spatit již na zakázkách z doby posledních let studií na akademii. Z tohoto období pochází výzdoba farního kostela v Kdousov. Nalézá se zde plastika Boha Otce, jež se opírá o kouli a v mlkém oblouku pozvedá pravou paži, smující vzhru. V pozadí se esovit vlní stoupající cíp plášt. Jak gesto ruky, tak i rozvržení drapérie, odpovídá místeckému Kristu. Podobn ztvárnný esovitý motiv, nalézající se v levé ásti, vetn obdobné diagonální komposice tla, lze shledat u další glorie Boha Otce, provedené ve štuku. Jedná se o zakázku na dotvoení nového tabernáklu lipenského hlavního oltáe od B. Fritsche, kde pracoval na vybavení kostela boními oltái, kazatelnou a ktitelnicí. 46 Shodné kompoziní ešení postavy, založené na vertikále, kterou kíží diagonální linie, lze kupíkladu spatit, by v zrcadlové poloze, na tabernáklu s plastickým vyobrazením Boha Otce od sochae W. Trägera, který zakonuje hlavní oltáe piaristického kostela sv. Jana Ktitele v Mikulov. V nedalekých Metylovicích se hlavní oltá farního kostela považuje za Böhmovo dílo. 47 Pouhou nepodloženou spekulací lze oznait myšlenku, zda tento oltá, osazený dvojicí biskup po stranách sloup a plastikami sv. Jana a Pavla na volutách retáblu, nebyl pvodn 46 Indra, Hlavní oltá (pozn. 36) - Pi barokizaci stavby a snesení gotické klenby musel být snesen i Fritschv oltání nástavec. 47 Stehlík, Plastická výzdoba (pozn. 33), s. 163. 23

zamýšlen pro hlavní oltá místeckého chrámu sv. Jana a Pavla, a posléze došel skromné realizace až v tomto kostelíku, zasvceném Všem Svatým. Jeho známé oltání realizace pedcházející a následující po místecké zakázce z Lipníku nad Bevou (1765-1768) a z Hranic na Morav (1772-1773) se vyznaují reliéfní výzdobou na míst oltáního plátna. Tak tomu ale není v místeckém kostele. Tento sochav pístup lze snad dát do souvislosti s obdobím, které následovalo po zakonení prací v kostele sv. Jakuba v Lipníku, kdy zejm neml dostatek zakázek a proto provádl i podadné práce, v podob podstavc pod sochy, v lipnickém piaristickém kostele. 48 U následné zakázky v Místku z roku 1771, tedy patrn po této krizi, nebyl schopen prosadit svj sochaský pístup v komplexním ešení oltá. Valentin Nmec (socha inný v 3. tvrtin 18. století) Oltá sv. Františka z Assisi osadil dvojicí svtic místecký socha Valentin Nmec. 49 Ob plastiky komponoval do pevýšených kosotverených útvar s rozšíením v místech lokt, pes které jsou nabrány plášt. V utváení tl lze spatit vlánost modelace s vlivem sochae V. Böhma. Sv. Markéta z Cortony, stojící po levé stran oltáe, se výrazem tváe a pootoením hlavy odvrací od nástroj Kristova umuení, které pidržuje za bevno kíže, které stojí na hran mezi jejími nohami. Na bevnu v míst kížení je dvma heby pibita Veroniina rouška s plasticky vybíhajícím reliéfním zobrazením tváe Trpitele. Po stranách roušky je v nestejných výškách diagonáln upevnno kopí a houba na žerdi. Pesto, že je kíž diagonáln popuštn, veraikon si ponechává svj plechový charakter a nespadá v záhybech roušky. 50 Prsty neobjímají bevno, ale keovit vybíhají smrem k divákovi. Celkové držení tla zstává vzpímené, pouze mírn esovit rozvlnné. Tento postoj vychází z kompoziního ešení na základ seveného písmene V [22]. Jedna jeho linie kopíruje devo diagonáln vytaženého kíže s dalšími atributy Kristova utrpení, které svtice odklání od sebe, tím pádem i od hmoty 48 Indra, Barokní sochy (pozn. 41), s. 49. 49 Škaruda, (pozn. 3), s. 123. 50 Buto socha bral tento motiv za natolik zakonzervovaný atribut, že nechtl provádt experimenty s jeho draperií. Nebo tento kíž vytvoil dílnický spolupracovník, který nebyl obeznámen s umístním atributu. Tomuto 24

oltáe. Druhé probíhá pedstavenou levou nohou v kontrapostu, kterou až po kyel objímá na tlo pilepené roucho. Linie pokrauje vertikáln drženým páskem v levé ruce a je zakonena ženskou tváí z profilu. Do mezery mezi podstavcem sochy a patou sloupu je vložen zlatý psík. Svrchní roucho plášt je mohutn nabráno levou paží a dále kaskádovit spadá podél tla. Pes pravou paži ruky s kížem spadá obrovským vydutím, aby mohlo být ve své spodní ásti esovit projmuto. Obrovská vlna vydutí roucha sleduje po kompoziní stránce šat protilehlé svtice, která z nj utváí nši pro ržové kvty. Rouška pokrývající hlavu ladn probíhá kolem ucha a spadá na hru ve stylu, podobném spádu dlouhých rovných vlas. V zrcadlovém kontrapostu vi svtici téhož oltáe stojící sv. Rozálie z Viterba s nepokrytou hlavou a vlasy vyesanými do vysokého úesu.. Výrazný záhyb roucha, pidržovaný levou rukou, slouží jako nše plná zlatých rží. Hmota plastiky je koncipována na výrazném kosodélníku s vertikální delší osou. Protilehlá plastika sv. Markéty má také jisté prvky komponování do kosodélného tvaru, ale její obvod je na rozdíl od sochy sv. Rozárie, kterou lemují ostré obvodové linie [21], mnohem dynamitji rozevlán. Nejvýraznjší z nich se táhne podél levé nohy, až k zápstí ruky. Symetricky vedená linie po druhé stran náhle protíná zásek vedený seshora. Široký zdobený pás, obepínající spodní šat, spíná spona s motivem kartuše. Zdobené jsou i konce rukávc spodního šatu. Pohled svatá upíná k natažené pravé ruce, jejíž prsty, palec a ukazováek se svými polštáky tém dotýkají. Jan Schubert (1743?-1792) Již uednická léta V. Böhma a J. Schuberta pojí spolené koeny v díln hranického sochae Fr. Gallaše. Po jejich návratu z Vídn, kde oba pokraovali v sochaských studiích, ale pravdpodobn pouze V. Böhm na akademii, byli opt oba sochai svedeni dohromady na zakázkách jako spolupracovníci Fr. O. Hirnleho. Optovn se V. Böhm s J. Schubertem sešli pi výzdob interiéru, práv v kostele sv. Jana a Pavla v Místku. Schubert se zde realizoval, jak ve štuku, který mu byl velice blízký, tak ve dev. Bezpochyby je jeho autorství u poprsí svtc v rokajových kartuších vyvedených na pilastrech, vynášejících chrámovou klenbu, dále ezby nkterých andl po stranách tabernáklu jednotlivých oltá. Také na dvojici skulptur faktu ale neodpovídá bravurn provedený reliéf Kristova portrétu s oste ezanými rysy. Za nejpravdpodobnjší lze považovat problémy spojené s pípadnou deformací tváe a ist praktické provedení. 25

sv. Leoparda a sv. Antonína Paduánského, osazených po stranách retabulu oltáe sv. Floriána, se jeví známky Schubertova rukopisu. 51 Vzpímená postava sv. Leonarda pozvedá ob ruce [30]. Prsty pravé ruky jsou pipraveny k žehnání. Kdežto levá ruka s rozevenou dlaní obrácenou k zemi vybíhá kolmo od pasu. Koleno pedsunuté pod ní obepíná dlouhý spadající šat. Sklonnou hlavu pokrývají hladké vlasy, které se dále na temeni zvedají v mohutných vlnách. O zápstí levé ruky se svtci voln opírá berla, která je svým, by zjednodušeným charakterem, blízká form berel biskup hlavního oltáe. Štíhlý eholník je odn do benediktinského šatu s širokými rukávci. Paže obepínají upnuté rukávy spodního odvu. Límec, ležící na ramennou, je sepnut zlatými knoflíky okolo šíje. Zpod límce vychází zlatá stuha, na které je zavšen zlatý pektorál. Na ásnní hábitu zaujme kivka, táhnoucí se v diagonálním smru od hrudi, kde se oste lomí, aby se mlkým prohnutím pehoupla pes bicho k pravému boku, vytvoila dv stoupající smyky a poté se vytratila smrem dol. Ve spodní ásti šatu se vyskytuje ješt jeden výrazný zlom, táhnoucí se v ostré vertikální linii od pasu k zemi a korespondující s pravou stranou šíje. Sv. Antonín Paduánský, odn ve františkánském ádovém rouchu, drží malého Ježíška, nikoliv v náruí, ale na tvrdé podložce, pravdpodobn knize, kterou zcela zakrývá cípem šatu, jehož konec ve vln spadá podél tla. Ježíšek, napl v sed, napl v leže, natahuje pravou ruku a druhou se v této nestabilní poloze pidržuje svtcova krku. Pravou nohu má jen mírn pokrenou a druhou podloženou pod ní. Svou baculatou tvá, vnenou bujarými kadeemi, otáí ke stran. Polohou svého tla snad peduruje svou smrt na kíži [29]. Svtec objímá pravou rukou zahalenou knihu. Dítte se mimodk dotýká pouze pozvednutým palcem. Dla druhé ruky má podloženou pod knihou. Odevzdaný pohled svží tváe umocují pivená víka oí a pohled vzhru. Kyprá mladistvá tvá je osazena na podsaditém krku. Od pasu dol svtcovo roucho lení hluboce ezané linie záhyb. 51 Stehlík, Plastická výzdoba (pozn. 33), s. 160-161. 26