Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu v mezinárodním rozhodčím řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva Diplomová práce Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu v mezinárodním rozhodčím řízení Michal Jekielek 2010/2011 1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu v mezinárodním rozhodčím řízení zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury... 2

Rád bych poděkoval své vedoucí JUDr. Kláře Svobodové, Ph.D. za pomoc, ochotu, cenné rady a příkladné vedení diplomové práce. 3

Obsah 1. Úvod...5 2. Rozhodčí řízení...7 2.1 Rozhodčí řízení a mezinárodní rozhodčí řízení...7 2.2 Mezinárodní rozhodčí řízení v českém právu...10 2.3 Domácí a cizí rozhodčí řízení...13 2.4 Vymezení rozhodčí smlouvy...14 2.4.1 Rozhodčí smlouva...14 2.4.2 Ujednání o rozhodčím řízení...15 2.4.3 Smlouva s rozhodcem...15 2.5 Místo konání rozhodčího řízení...16...17 3. Doktríny rozhodčího řízení...18 3.1 Doktrína smluvní...18 3.2 Doktrína jurisdikční...21 3.3 Doktrína smíšená...23 3.4 Doktrína autonomní...24 3.5 Vliv doktrín na rozhodčí smlouvu...25 4. Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvy...27 4.1 Arbitrabilita sporu...28 4.1.1 Arbitrabilita v průběhu rozhodčího řízení...28 4.1.2 Arbitrabilita při posuzování vykonatelnosti rozhodčí smlovy...29 4.1.3 Arbitrabilita v rámci řízení o zrušení a uznání a výkonu rozhodčího nálezu...31 4.1.4 Úprava arbitrability v ZRŘ...31 4.1.5 Shrnutí...35 4.2 Způsobilost stran...36 4.2.1 Způsobilost v průběhu rozhodčího řízení...37 4.2.2 Způsobilost v řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy...38 4.2.3 Způsobilost ve fázi zrušení a uznání a výkonu rozhodnutí...39 4.2.4 Shrnutí...39 4.3 Forma rozhodčí smlouvy...40 4.3.1 Forma ve fázi průběhu rozhodčího řízení...40 4.3.2 Forma ve fázi vykonatelnosti rozhodčí smlouvy...41 4.3.3 Forma v řízení o zrušení a o uznání a výkonu...43 4.3.4 Hmotněprávní úprava formy...44 4.3.5 Shrnutí...47 4.4 Materiální platnost rozhodčí smlouvy...48 4.4.1 Volba práva pro rozhodčí smlouvu...48 4.4.2 Fáze průběhu rozhodčího řízení...49 4.4.3 Fáze vykonatelnosti rozhodčí smlouvy...50 4.4.4 Fáze zrušení a uznání a výkonu...51 4.4.5 Shrnutí...52 5. Závěr...53 6. Resumé...57 7. Použitá literatura...60 7.1 Monografie...60 7.2 Články a příspěvky...60 7.3 Právní předpisy...61 4

1. Úvod Během několika posledních desetiletí došlo k obrovskému propojení světa a ke zkrácení vzdáleností. Díky novým technologiím došlo také k výraznému zrychlení dopravy a komunikace mezi lidmi a jinými právními subjekty sídlícími v různých státech nebo na odlišných kontinentech. Tento fenomén, označovaný slovem globalizace s sebou však nese i řadu problémů. A to nejen sociálních, kulturních a politických, ale i ekonomických a obchodních, které jsou velmi úzce spjaty s právem. Světový obchod postupně eliminoval nejvýznamnější překážky jako jsou cla, kvóty, embarga, kartelové dohody a další nástroje, které jej mohly brzdit nebo deformovat. Jedním z prvků, které by mohly znesnadnit mezinárodní obchodování, je i otázka řešení sporů vzniklých v rámci mezinárodního obchodu. Proto vznikla potřeba tyto spory účelně, rychle a efektivně řešit, a to nejlépe nezávisle na státním soudnictví, které je často zdlouhavé a zbyrokratizované. Někdy jsou dokonce obecné soudy obviňovány z podjatosti na základě státní či politické příslušnosti jednoho ze subjektů sporu. Tato potřeba měla za následek vznik a nebývalý rozvoj mezinárodního rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení je alternativní soukromoprávní způsob řešení sporů, a to jak vnitrostátních, tak i mezinárodních. Strany se mohou dohodnout přímo na osobě a místě nebo na způsobu volby rozhodce i místa, kde bude spor rozhodován, a tím zajistit neutralitu a fakt, že spor bude vyřešen ku prospěchu obou stran a že řešení bude také oběma stranami akceptováno. Nelze však říci že mezinárodní rozhodčí řízení je zcela nezávislé na vnitrostátním právu a na obecných soudech. Funkce soudů je v něm však redukována na funkci pomocnou a kontrolní, do samotného merita sporu obecné soudy zasahovat nemohou. Základním pilířem rozhodčího řízení je dohoda stran. Jejich vůle podřídit spor, ať už budoucí či již nastalý, rozhodčímu řízení je vyjádřena v rozhodčí smlouvě. Tato smlouva musí vždy podléhat nějakému národnímu právnímu řádu, který takové rozhodčí řízení připouští a dává mu oporu. Toto národní právo je pak pilíř, na kterém rozhodčí řízení stojí a od něhož se odvozuje. Proto 5

je otázka práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu zcela zásadní. Tato problematika, která bude i tématem mé práce, však nemá jednotnou úpravu a ani teorie není jednotná, což je dáno především spornou povahou rozhodčí smlouvy, která není ani čistě hmotněprávním institutem, ani institutem procesněprávním. V první části své práce se budu věnovat problematice zařazení rozhodčí smlouvy. Zde existují čtyři základní teorie, a to teorie smluvní, jurisdikční, smíšená a autonomní. Zásadní otázkou je zde, co vlastně rozhodčí řízení zakládá. Zda to je právní řád, který ho připouští, jak postuluje jurisdikční teorie, nebo vůle stran spor svěřit do působnosti rozhodců, jak tvrdí teorie smluvní. Nejblíže k tomuto vymezení má teorie smíšená, která kombinuje prvky teorie smluvní a jurisdikční. Naopak teorie autonomní vidí základ rozhodčí smlouvy v samotném institutu rozhodčího řízení. V další části se pak zaměřím na jednotlivé aspekty rozhodčí smlouvy, kterými jsou arbitrabilita sporu, forma rozhodčí smlouvy, materiální platnost rozhodčí smlouvy a způsobilost stran takovou smlouvu uzavřít. Tyto aspekty musíme posuzovat zvlášť, neboť kvůli výše zmíněné rozporuplné povaze rozhodčí smlouvy se jednotlivé aspekty mohou řídit právními řády různých států. Tuto problematiku budu nahlížet jak z pohledu rozhodců, tak z pohledu obecných soudů. Také se budu věnovat místu konání rozhodčího řízení, které má na právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu zásadní vliv. Neznamená to však, že by právo místa konání rozhodčího řízení bylo automaticky i právem rozhodným pro rozhodčí smlouvu. Ve své práci budu čerpat především z monografií a odborných článků a to jak českých tak i zahraničních. Analýzou různých názorů a praktických zkušeností bych chtěl dojít k souboru pravidel, podle kterých se bude dát určit právní úprava, dle které budou posuzovány jednotlivé aspekty rozhodčí smlouvy a také úskalí použití některých kolizních norem. A dále nastínit, jak by tyto aspekty byly posouzeny podle českého právního řádu. Tímto bych také chtěl poděkovat své vedoucí JUDr. Kláře Svobodové Ph.D. za poskytnutí několika zahraničních článků, ke kterým bych se jinak jen obtížně dostával. 6

2. Rozhodčí řízení V této kapitole se budu věnovat především odlišení vnitrostátního a mezinárodního rozhodčího řízení. Toto dělení je velmi důležité, protože řada států má pro tyto typy řízení odlišnou právní úpravu. Dále se budu věnovat rozdělení rozhodčího řízení, respektive rozhodčích nálezů, na domácí a cizí, což je zase důležité z hlediska uznání a výkonu rozhodčích nálezů. V závěru se stručně zmíním o významu místa konání rozhodčího řízení a o dělení smluv v rámci rozhodčího řízení. 2.1 Rozhodčí řízení a mezinárodní rozhodčí řízení Neexistuje jednotná definice rozhodčího řízení, každý autor k tomuto pojmu přistupuje jinak. Jako příklad českého přístupu bych zde rád uvedl definici Rozehnalové, která ve své publikaci definuje rozhodčí řízení jako dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí straně, rozhodcům či rozhodčímu soudu, která vydá po provedeném řízení závazné a vykonatelné rozhodnutí. 1. Jako příklad zahraniční definice bych uvedl tu, kterou používají Redfern a Hunter. Podle jejich definice je rozhodčí řízení soukromoprávní metoda řešení sporu, kterou si strany samy zvolily jako efektivní řešení jejich sporu bez zásahu obecného soudu. 2 Definujícími prvky rozhodčího řízení jsou vyloučení pravomoci obecných soudů ve prospěch rozhodců, nezávislost a nestrannost rozhodců a pravomoc rozhodců vydat konečné rozhodnutí ve věci (rozhodčí nález), které je, za určitých procesních podmínek, jako například doručení,nadáno vykonatelností. 3 Dalším důležitým aspektem je přípustnost rozhodčího řízení právním řádem určitého státu. Rozhodčí řízení má v zásadě dvě formy, které se liší mírou 1 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 42. 2 REDFERN, A. Law and Practice of International Commercial Arbitration. London : Sweet & Maxwell, 2004. bod 1-01. 3 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008 s. 185 186. 7

institucionalizace. Na jedné straně máme rozhodčí řízení ad hoc, kdy je senát rozhodující spor vytvořen pouze pro tento jediný spor a s vydáním rozhodčího nálezu svou existenci končí. Na druhé straně existují stálé rozhodčí soudy, které na rozdíl od senátu v řízení ad hoc působí kontinuálně a vyznačují se jistou mírou institucionalizace. Tyto pak mají své sídlo, statut, statutární orgány a předem připravená procesní pravidla. 4 Dalším důležitým prvkem rozhodčího řízení je osoba rozhodce. Rozhodci jsou nezávislé a nestranné osoby, které tuto funkci dobrovolně přijaly. Za splnění náležitých podmínek vyplývajících ze zákona a mezinárodních smluv mají pravomoc vydat ve věci konečné rozhodnutí v podobě vykonatelného rozhodčího nálezu. 5 Rozhodčí řízení se dle české právní úpravy vztahuje výhradně na rozhodování ve věcech majetkových, ve kterých lze uzavřít smír. V zahraničních právních úpravách je toto vymezení různé. Otázka arbitrability sporu je dále rozvedena v samostatné kapitole této práce. Rozhodčí řízení můžeme dělit na vnitrostátní rozhodčí řízení a na mezinárodní rozhodčí řízení nebo též arbitráž. Mezinárodní rozhodčí řízení nebo také mezinárodní obchodní arbitráž je způsob řešení sporů o majetkové nároky vzniklé z realizace mezinárodního obchodu mezi obchodníky a podnikateli. 6 Teorie uvádí tří kritéria, podle kterých se rozhodčí řízení dělí na vnitrostátní a mezinárodní. Těmi jsou buď objekt rozhodčího řízení, nebo subjekt rozhodčího řízení, nebo jejich kombinace. 7 Kritérium založené na objektu, neboli na předmětu sporu, vychází z toho, že má-li spor mezinárodní charakter nebo přímo vyplývá z mezinárodního obchodu, pak se jedná o rozhodčí řízení mezinárodní. Na tomto principu je založena například francouzská právní úprava. 8 Na druhé straně kritérium založené na subjektech 4 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 65-69. 5 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 42. 6 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 13. 7 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003, s. 58. 8 POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition. 8

se zabývá stranami rozhodčí smlouvy, a to především jejich sídlem, bydlištěm nebo místem podnikání. Toto kritérium používá švýcarské právo. To rozlišuje vnitrostátní a mezinárodní rozhodčí řízení právě podle místa pobytu, sídla či místa podnikání stran v čase podpisu rozhodčí smlouvy. 9 Třetí možností je kombinace obou předchozích kritérií. Tato úprava je použita v Evropské úmluvě o mezinárodní obchodní arbitráži (dále jen Evropská úmluva) 10 a dále je užita ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodním rozhodčím řízení (dále jen Vzorový zákon), 11 ve kterém je úprava ještě širší. Vzorovému zákonu však bývá vyčítáno, že je jeho úprava příliš široká a umožňuje vznik mezinárodního rozhodčího řízení i v případech, kdy jde zjevně o řízení vnitrostátní, a to pouze dohodou stran. 12 Důležitým aspektem je také vliv vnitrostátního práva na mezinárodní rozhodčí řízení. Tento je v různých právních řádech odlišný, a to především v rovině jmenování rozhodců, pomocné funkce soudu v průběhu rozhodčího řízení, uznání a výkonu rozhodčích nálezů a zrušení rozhodčích nálezů. Míra vlivu vnitrostátního práva na mezinárodní rozhodčí řízení také závisí na tom, z pohledu jaké doktríny stát k rozhodčímu řízení přistupuje. Třeba v případě pojetí jurisdikčního je vliv vnitrostátního práva na rozhodčí řízení daleko větší než v případě pojetí smluvního. 13 Hlubšímu vysvětlení těchto doktrín se budu věnovat dále ve své práci. Mezinárodní prvek v rozhodčím řízení může být absolutní nebo relativní. Základní rozdíl mezi těmito dvěma situacemi je v tom, že absolutní mezinárodní rozhodčí řízení je takové, které za mezinárodní považují všechny dotčené právní řády. Na druhou stranu relativní rozhodčí řízení je takové, kde je London : Sweet & Maxwell, 2007, s. 31 32. 9 POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition. London : Sweet & Maxwell, 2007, s. 32 33. 10 Podepsána 21.4.1961 v Ženevě, v ČR publikována pod číslem 176/1964 Sb. 11 Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodním rozhodčím řízení, přijatý dne 21.6.1985, doplněný 7.7.2006. Dostupný z <http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/1985model_arbitration.html>. 12 POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition. London : Sweet & Maxwell, 2007. 13 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 43 44. 9

mezinárodní prvek spatřován pouze z pohledu určitého právního řádu. 14 Některé právní řády nerozlišují mezi vnitrostátním a mezinárodním rozhodčím řízením. Tyto státy mají jednotnou právní úpravu jak pro řízení vnitrostátní, tak pro řízení mezinárodní. Taková úprava platí například v Německu. Německá právní úprava, tedy Kniha 10 Zivilprozessordnung (Občanského soudního řádu) (dále jen ZPO) 15 vychází ze Vzorového zákona a jediné kritérium v ní uvedené je, zda se rozhodčí řízení koná na území Německa nebo ne. 16 Podobnou právní úpravu najdeme i v anglickém Arbitracion Act 1996 neboli v Zákoně o rozhodčím řízení. 17 2.2 Mezinárodní rozhodčí řízení v českém právu V českém právním řádu také, podobně jako v německém, neexistuje samostatná právní úprava pro mezinárodní rozhodčí řízení. Úprava mezinárodního rozhodčího řízení je obsažena v 36-40 ZRŘ. Konkrétně v 36 a 37 je upraveno mezinárodní rozhodčí řízení, v následujících 38 40 se jedná o uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů. Není přitom přesně vymezeno kritérium, které činí rozhodčí řízení mezinárodním, ale z textu vyplývá, že se jedná o řízení, které obsahuje mezinárodní prvek. Tento prvek však zákon také nedefinuje, musíme se tedy opřít o teorii a praxi mezinárodního práva soukromého. 18 Obecně se za mezinárodní prvek považuje rozdílná státní příslušnost, sídlo, bydliště či místo podnikání stran rozhodčí smlouvy. Ale i v případě, že mají subjekty sídlo ve stejném státě, může být mezinárodní prvek dán. Pak 14 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 44 45. 15 Zivilprozesseordnung, účinný od 1.1.1998. Dostupný např. z <http://www.gesetze-iminternet.de/zpo> (originální verze), <http://www.disarb.de/materialien/schiedsverfahrensrecht98-e.html> (anglická verze). 16 1025 odst 1. Zivilprozessordnung. 17 Arbitracion Act, účinný od 31.1.1997. Dostupný z <http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1996/ukpga_19960023_en_1>. 18 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008, s 48 50. 10

záleží na okolnostech konkrétního případu, může se jednat například o místo uzavření smlouvy, místo charakteristického plnění a podobně. 19 Spornou otázkou je, zda může být mezinárodní prvek dán pouhou vůlí stran. Typicky se jedná o případ, kdy si strany, které podnikají v jednom státě a jejichž vztah objektivně žádný mezinárodní prvek neobsahuje, zvolí rozhodčí soud nebo instituci se sídlem v jiném státě. Z pohledu české právní úpravy by to byla situace, kdy by dvě společnosti se sídlem a místem podnikání v České republice uzavřely rozhodčí smlouvu a vybraly by rozhodčí soud sídlící v jiném státě, a tím chtěli docílit, aby bylo rozhodčí řízení mezinárodní. Předpokládejme, že by vznikl spor a jedna ze stran by podala žalobu u obecného soudu a druhá strana by namítla existenci rozhodčí doložky. Obecný soud by musel vyslovit svou nepříslušnost a řízení zastavit, pokud uzná, že spor je arbitrabilní podle českého práva a rozhodčí smlouva splňuje formální a materiální náležitosti podle českého práva. Volba místa konání rozhodčího řízení v zahraničí nepostačuje jako důvod pro odmítnutí výkonu rozhodčí smlouvy. Povinnost soudu zastavit řízení vychází z článku II odst. 3 Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené 10. června 1958 v New Yorku (dále jen Newyorská úmluva). Tento článek se pak promítne do vnitrostátního práva, v České republice to je 106 občanského soudního řádu ( dále jen OSŘ ) dle kterého je soud povinen řízení zastavit. 20 Otázka je, zda český obecný soud v takovém případě bude legitimován k provádění pomocných nebo kontrolních funkcí v rámci tohoto rozhodčího řízení. ZRŘ nikde nevymezuje svou teritoriální působnost. Tudíž teoreticky není upraven ani rozsah teritoriální působnosti českých soudů v rámci pomocných funkcí v rozhodčím řízení. Pokud však v zákoně není přímo uvedeno jeho působení do zahraničí, má se za to, že se jeho působnost omezuje jen na území České republiky. V 43 je výslovně uvedeno že k úkonům podle ZRŘ je místně příslušný soud, v jehož obvodu se koná nebo konalo rozhodčí řízení, jeli toto místo v tuzemsku. 21 19 BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 267. 20 Zákon č. 99/1963, občanský soudní řád. 21 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 292. 11

V tomto kontextu je zajímavá především otázka možnosti nařídit předběžné opatření v rámci rozhodčího řízení konaného v zahraničí. Teorie tuto možnost připouští. Dává však českým soudům pravomoc skrze 74 odst. 3 OSŘ a ne podle 41 nebo 43 ZRŘ, které tuto možnost nepřipouští. 22 Na základě toho by český soud mohl vykonat předběžné opatření. Český soud by byl určen na základě obecných předpisů, tedy 9 OSŘ. Stejně by český soud postupoval i v případě, že by pouze jedna ze stran sporu měla sídlo v České republice. Pokud by tedy byl český soud v případě konání mezinárodního rozhodčího řízení požádán o provedení předběžného opatření, je mu na základě 74 odst. 3 OSŘ povinen vyhovět. Zrušení rozhodčího nálezu je možné pouze v případě, že tento rozhodčí nález byl vydán na území České republiky. Otázka zda šlo o vnitrostátní nebo mezinárodní rozhodčí řízení zde nehraje roli. Rozhodčí nález vydaný v zahraničí nemůže být českými obecnými soudy nikdy zrušen, český soud může zrušit pouze domácí rozhodčí nález. 23 Proto v případě, kdy si dvě strany pro vnitrostátní rozhodčí řízení vyberou zahraničního rozhodce, vzdají se možnosti na zrušení rozhodčího nálezu českým soudem, a to z důvodu že takový rozhodčí nález nebude domácí. Český soud však může v řízení o uznání a výkonu takovýto rozhodčí nález neuznat, a tím zabránit jeho výkonu na území České republiky. Řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu bude s největší pravděpodobností probíhat podle Newyorské úmluvy. Podle Newyorské úmluvy může soud odepřít uznání a výkon rozhodčího nálezu především na návrh některé ze stran sporu. Z úřední povinnosti soud zkoumá pouze otázku arbitrability sporu a rozpor s veřejným pořádkem. 24 Zde je otázka, jak bude soud vykládat pojem veřejný pořádek. V případě, že by si strany zvolili místo konání rozhodčího řízení v zahraničí s úmyslem vyhnout se některému ustanovení českého právního řádu, mohl by soud odmítnou uznání tohoto rozhodčího 22 BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 175. 23 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 297. 24 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008 s. 290 294. 12

nálezu právě pro rozpor s veřejným pořádkem. 25 Naopak situace kdy si dvě strany pro vnitrostátní rozhodčí řízení zvolí zahraniční rozhodčí instituci je vcelku běžná. Může nastat i opačná situace, kdy si dva zahraniční subjekty zvolí jako místo konání rozhodčího řízení Českou republiku. V tomto případě je otázkou funkce českých soudů ve vztahu k tomuto rozhodčímu řízení. Jedná se především o uplatnění předběžného opatření, jelikož spor nemá žádnou vazbu na českou republiku a soud tedy nemůže sám vykonat předběžné opatření ani ho garantovat. 26 V této situaci by také mohlo dojít ke konfliktu pravomocí soudů, protože některé zahraniční úpravy dávají svým národním soudům možnost vykonávat kontrolní funkce i v případě, že se rozhodčí řízení koná v jiném státě. 27 Problematika mezinárodního prvku daného pouze vůlí stran není jednoznačně upravena ani vyřešena a má spoustu sporných bodů. Možnost vytvořit mezinárodní prvek pouhou vůlí stran je často kritizován. 28 V této věci však bude vždy záležet především na národním právu a jeho postoji a vnímání rozhodčího řízení. 2.3 Domácí a cizí rozhodčí řízení Dělení rozhodčího řízení na domácí a cizí má význam především pro zacházení s rozhodčím nálezem. V tomto dělení se shoduje česká úprava se Vzorovým zákonem a Newyorskou úmluvou. Ve Vzorovém zákoně je toto dělení obsaženo v článcích 35 a 36. Obdobná je i úprava Newyorské úmluvy, která ve svém článku I. uvádí že, se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů, vydaných v jiném státě, než je stát uznání a výkonu. Oba tyto prameny považují za rozhodující místo konání rozhodčího řízení. Dále se shodují, že 25 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008 s. 290 294. 26 BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha : C.H.Beck, 2004 s. 174 178. 27 Např. 1025 odst. 2 ZPO, 2 odst. 3 AA. 28 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008, s. 47 48. 13

přímo vykonatelný nebo zrušitelný je jen domácí rozhodčí nález. V případě, že byl rozhodčí nález vydán v zahraničí, musí ho soud nejdříve uznat. a až poté nastane jeho vykonatelnost. 29 2.4 Vymezení rozhodčí smlouvy Rozhodčí smlouva je základním kamenem pro celé rozhodčí řízení. Základními podmínkami pro možnost přenesení pravomoci rozhodnout spor z obecných soudů na rozhodčí instituce jsou totiž přípustnost takového jednání právním řádem dané země a projev vůle stran, jenž je obsažen právě v rozhodčí smlouvě. 30 Pro rozhodčí smlouvu jsou důležité především tyto čtyři základní aspekty. Těmito aspekty jsou konkrétně arbitrabilita sporu, způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu, forma rozhodčí smlouvy a materiální platnost rozhodčí smlouvy. 31 Tyto aspekty je však kvůli nejednoznačné povaze rozhodčí smlouvy nutné posuzovat samostatně. Pouze tak totiž může být pro jednotlivé aspekty zjištěno právo rozhodné. Toto je velmi důležité, zkoumáme-li platnost rozhodčí smlouvy. O tom více v dalších kapitolách této práce. 2.4.1 Rozhodčí smlouva Rozhodčí smlouva je smlouva, která přenáší rozhodovací pravomoc z obecných soudů na rozhodčí instituce, a to jak pravomoc ve věci již existujícího sporu, tak i pravomoc ve sporech v budoucnu teprve vzniklých. Rozhodce nebo rozhodčí instituce nejsou stranou rozhodčí smlouvy, a to ani v případě, že jsou v ní přímo uvedeni. V případě uzavření rozhodčí smlouvy a za splnění zákonem daných podmínek, jsou soudy povinny rozhodčí smlouvy respektovat. 32 Podoba rozhodčí smlouvy může být různá. Nejčastěji se 29 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008, s. 43. 30 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 99. 31 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 113 115. 32 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 98 99. 14

sjednává formou rozhodčí doložky, tedy jako ustanovení ve smlouvě hlavní. Zde je důležité zdůraznit jednu ze zásad rozhodčího řízení, a to je zásada autonomie rozhodčí smlouvy. Dle této zásady rozhodčí smlouva nesdílí osud smlouvy hlavní. A to ani v situaci, kdy se smlouva hlavní ukáže jako neplatná. Druhý důsledek zásady autonomie rozhodčí smlouvy je, že se smlouva hlavní a smlouva rozhodčí mohou řídit dvěma různými právními řády. 33 Zda je rozhodčí smlouva samostatná nebo zda je sjednána jako rozhodčí doložka ve smlouvě hlavní, v tomto případě nehraje roli. 2.4.2 Ujednání o rozhodčím řízení Další smlouvou, která se váže na rozhodčí řízení, je ujednání o rozhodčím řízení. Toto ujednání se vztahuje přímo k řízení a upravuje například složení rozhodčích senátů a postup v řízení a celkově reguluje proces rozhodčího řízení v mezích zákona. Je častější v řízení ad hoc, rozhodčí soudy a jiné rozhodčí instituce mají zpravidla své řády, podle kterých rozhodují. V řízení ad hoc si strany mohou sjednat procesní postupy, místo jednání, jazyk atd. Tuto možnost připouští v českém právu 19 ZRŘ, v mezinárodním to je například čl. V.1. d) New Yorské úmluvy. Toto ujednání může stát samostatně, může však být i součástí rozhodčí smlouvy. Pokud není její součástí, považuje se za stvrzení a rozšíření rozhodčí smlouvy. Stojí-li ujednání samostatně, spadá plně do režimu procesního práva. 34 2.4.3 Smlouva s rozhodcem Posledním druhem smlouvy, která se vztahuje k rozhodčímu řízení, je smlouva s rozhodcem, rozhodcovská smlouva či jinak pojmenovaná smlouva upravující vztah mezi smluvními stranami rozhodčí smlouvy a rozhodcem. V části odborné literatury je toto ujednání pojmenováno jako záhadný fenomén, jiná část odborné literatury ho vůbec nepřipouští. Část teorie tvrdí, že tato smlouva není součástí rozhodčího řízení, jelikož nepřenáší pravomoc na rozhodce (jako rozhodčí smlouvy) ani neupravuje postup v řízení (jako ujednání 33 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 108 110. 34 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008 s. 99 100. 15

o rozhodčím řízení). V České republice neexistuje jednotný názor na tento typ smlouvy, ovšem judikatura Ústavního soudu se kloní k názoru, že tato smlouva přípustná je. 35 2.5 Místo konání rozhodčího řízení Místo konání rozhodčího řízení do značné míry ovlivňuje vykonatelnost, rozhodčích nálezů, a proto má na řízení zásadní vliv. Pojem místa konání rozhodčího řízení má dva významy. Jednak to je místo určené v rozhodčí smlouvě ( právní ), podle kterého se bude určovat právo rozhodné pro rozhodčí řízení, a dále to je místo faktického konání rozhodčího řízení. 36 Rozhodčí řízení se nemusí konat na jednom místě, ani v jednom státě. Především v rámci provádění důkazů je nezbytné nebo minimálně ekonomicky výhodnější přesunout místo faktického konání například do sídla nebo závodu některé ze stran. Toto však nemá vliv na místo konání rozhodčího řízení v právním smyslu, neboť to je umístěno do určitého státu a je spojeno s jeho právním řádem. 37 Tato možnost je zakotvena i v článku 20 Vzorového zákona, kde je jasně vymezeno právní místo konání rozhodčího řízení a místa konání jednotlivých úkonů v rámci rozhodčího řízení. V českém právním řádu je místo konání rozhodčího řízení upraveno 17 ZRŘ. Tento paragraf odkazuje na místo dohodnuté stranami nebo místo, jež rozhodci považují za správné s přihlédnutím k zájmu stran. Z této formulace vyplývá, že stejně jako vzorový zákon, ZRŘ rozlišuje mezi právním místem konání rozhodčího řízení a místem faktického konání jednotlivých úkonů. 38 Právní místo rozhodčího řízení se během rozhodčího řízení nemění, je to prvek, který váže celé řízení k určitému právnímu řádu a jeho změna by měla pro rozhodčí řízení závažné důsledky. 35 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 100. 36 ROZEHNALOVÁ, N. Určení fóra a jeho význam pro spory s mezinárodním prvkem II. část. Bulletin advokacie. 2005, č.5. 37 POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition. London : Sweet & Maxwell, 2007, s. 254 255. 38 BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha : C.H.Beck, 2004. s. 136 139; BĚLOHLÁVEK, A. Místo konání rozhodčího řízení. Právní zpravodaj. 2004, č. 3, s. 14 15. 16

17

3. Doktríny rozhodčího řízení Rozhodčí řízení je v podstatě přenos jedné z funkcí státu, v tomto případě funkce soudní, na soukromou osobu nebo instituci. Toto se děje pomocí smlouvy mezi stranami, přenesení je tedy dobrovolné. Týká se však funkce, kterou má vykonávat stát a proto se zde nabízí otázka, jakou právní povahu toto řízení a smlouva, jež ho zakládá, má. 39 Zda převažuje prvek soukromoprávní, tedy že jde o vůli stran vyřešit spor jinou cestou než soudní, nebo zda má větší váhu fakt, že rozhodování sporů je výhradně funkcí státu a i po jejím přenesení zde stát svou moc uplatňuje. Jde tedy především o definování vztahu státu k rozhodcům a rozhodčímu řízení, případně k rozhodčím nálezům. V této kapitole se pokusím vymezit vztah státu k rozhodčímu řízení, a také principy, které dávají rozhodcům pravomoc spor rozhodnout. 40 Dvě základní doktríny rozhodčího řízení, tedy doktrína smluvní a jurisdikční, představují dva převažující pohledy na rozhodčí řízení. A to pohled na rozhodčí řízení jako na součást procesního práva a pohled, kdy je rozhodčí řízení vnímáno jako institut soukromoprávní. Toto rozdělení má vliv i na vnímání rozhodčí smlouvy, kdy jurisdikční teorie ji vnímá jako smlouvu procesní, zatímco teorie smluvní jako hmotněprávní smlouvu. 41 Doktrína smíšená je pak kombinací obou základních doktrín. Doktrína autonomní naopak představuje pohled, který je zcela odlišný a snaží se rozhodčí řízení oprostit od vlivu národního práva. 42 3.1 Doktrína smluvní Podle smluvní teorie je základem pravomoci rozhodců k projednání a 39 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 52. 40 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003, s 71 72. 41 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 188. 42 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 52. 18

rozhodnutí sporu vůle stran vyjádřená v rozhodčí smlouvě. Na rozdíl od jurisdikční teorie, neřadí smluvní teorie rozhodčí řízení do civilního procesu, ale do soukromého práva. Tímto odmítá dominantní roli státu a jeho právního řádu v rozhodčím řízení 43 a podřizuje vůli stran všechny aspekty rozhodčího řízení, jako jsou otázky jmenování rozhodců, výběru místa konání rozhodčího řízení, procesní pravidla rozhodčího řízení, práva rozhodného i jeho doby. Také rozhodčí nález je dle klasické smluvní teorie odvozen od rozhodčí smlouvy a ne od národního práva, jak postuluje teorie jurisdikční. Moderní smluvní teorie však od tohoto názoru již ustoupila a rozhodčímu nálezu se nevěnuje. 44 Podle klasické smluvní teorie mají dokonce rozhodci působit jako zástupci strany ve sporu, s tímto však nejde souhlasit, neboť tato myšlenka popírá samotný smysl nestranného posouzení sporu. Vnitrostátní právní úprava má na rozhodčí řízení pouze minimální vliv a omezuje se jen na pomocnou funkci vyplňující mezery rozhodčí smlouvy, a dále na otázku ochrany veřejného pořádku a arbitrability sporu. V mezinárodním rozhodčím řízení se pak smluvní doktrína projevuje snahou o delokalizaci rozhodčího řízení. Tímto by se rozhodčí řízení zcela vymanilo z vlivu jakéhokoli národního práva 45 Dle moderního pojetí této teorie není rozhodčí smlouva procesním institutem. Je upravena normami hmotněprávními. Dle tohoto názoru se na rozhodčí smlouvu mají uplatňují stejná pravidla jako na jakékoli jiné smlouvy, proto je v případě mezinárodního prvku nutno se vypořádat s problematikou práva rozhodného. Není-li toto právo zvoleno, je třeba užít kolizní metodu. Kolizní normy jsou nejčastěji normy práva fóra, ale smluvní teorie nebrání ani použití kolizních norem jiných právních řádů. 46 43 RŮŽIČKA, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. 2003, č. 5. 44 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 188. 45 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva 2009 Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z <http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/rozhodci_rizeni.html>. 46 SVOBODOVÁ, K. Vliv legis arbitri na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu.. 2011. 245 s. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Naděžda 19

V České republice má smluvní doktrína oporu především v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud se totiž v několika svých usneseních vyjádřil pro vnímání rozhodčího řízení ve smyslu smluvní teorie, tedy jako institutu hmotněprávního. V usnesení sp.zn. II.ÚS 3059/08 47 Ústavní soud konstatoval, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. 48 Tato doktrína má řadu odpůrců. Například Bělohlávek smluvní doktríně vytýká její separaci od národního práva. Upozorňuje, že bez obecných soudů, které vynucují výkon rozhodčích nálezů, by rozhodčí řízení ztratilo smysl, neboť by jeho výsledky v podobě rozhodčích nálezů nebyly vynutitelné. 49 Také se vymezuje vůči názoru, že rozhodce je zástupcem strany ve sporu. Dle jeho názoru by takovýto rozhodce nemohl být nestranný a musel by být vyloučen. Dle mezinárodních standardů musí být rozhodce osoba nestranná. 50 Smluvní doktrína je v České republice neviditelněji zastávána P. Rabanem. 51 Rozehnalová. Dostupné také z IS MU3: https://is.muni.cz/auth/th/61143/pravf_d/disertace_posledni_verze.pdf. s. 28. 47 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva 2009 Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z <http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/rozhodci_rizeni.html>. 48 Usnesení Ústavního soudu, ČR ze dne 15.1.2009, sp. zn. II ÚS 3059/08, dostupné z < http://nalus.usoud.cz/search/resultdetail.aspx?id=61009&pos=1&cnt=1&typ=result >. 49 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 189. 50 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 188. 51 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraniční. Praha : C.H. Beck, 2004. s. 54. 20

3.2 Doktrína jurisdikční Základní myšlenkou jurisdikční doktríny je, že stát má pravomoc kontrolovat a regulovat všechna rozhodčí řízení konaná v jeho jurisdikci. Tato doktrína je založena na předpokladu, že rozhodování sporů je funkcí státu. Tedy funkcí obecných soudů. Svěření této funkce někomu jinému je možné jen na základě zákona a v jeho mezích. Dle jurisdikční doktríny mají obecné soudy možnost řízení regulovat, zasahovat do něj a případně i rušit jeho výsledky. Jurisdikční teorie přitom připouští možnost rozhodnutí sporu nezávislým arbitrem, rozhodcem, ale ponechává si velký prostor pro kontrolu a ovlivňování takového řízení. Rozhodce tak vlastně vykonává funkci soudce, pouze s tím rozdílem, že je jeho jmenování podřízeno vůli stran a že jím vydaný rozhodčí nález není okamžitě vykonatelným exekučním titulem, ale je vynutitelný prostřednictvím obecného soudu. 52 Podle jurisdikční teorie je tedy pro rozhodčí řízení důležité národní právo, od kterého se rozhodčí řízení odvozuje, a to právo státu, kde se rozhodčí řízení koná. Na základě tohoto práva je pak na rozhodce delegována pravomoc rozhodnout spor místo obecného soudu. 53 Jedním z důvodů, proč by dle jurisdikční doktríny měla být rozhodčí smlouva řazena do oblasti práva procesního, je fakt, že nezasahuje do samotného merita sporu, ale pouze vytváří podmínky pro zdárné vyřešení sporu. 54 Toto se týká i mezinárodního rozhodčího řízení. Mezinárodní rozhodčí řízení bude, jak říká jurisdikční teorie, vždy podléhat právnímu řádu místa konání rozhodčího řízení. Od tohoto právního řádu se bude odvíjet jak otázka vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, tak i další aspekty rozhodčího řízení, jako například arbitrabilita sporu a pravomoc rozhodců. 55 Pro jurisdikční doktrínu hovoří především účinky rozhodčí smlouvy, tedy 52 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 74 75. 53 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 53. 54 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva 2009 Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z <http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/rozhodci_rizeni.html>. 55 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 53. 21

přenesení pravomoci ze soudů obecných na rozhodce. Rozhodci mají téměř totožné pravomoci jako soudci. Jejich postavení je také odvozeno od státní moci, pouze jejich nominace k vyřízení konkrétní věci je dána vůli stran. Toto se promítá i do titulu rozhodčího nálezu, který je stejně hodnotným exekučním titulem jako rozhodnutí soudu. Rozhodčí nález nemusí být soudem konfirmován, aby se stal vykonatelným. Důsledkem této kvalifikace je, že pro oblast mezinárodního práva musí být rozhodčí smlouva hodnocena výlučně z pohledu právního řádu fóra. 56 Dle autorů zastávajících tuto teorii je rozhodčí řízení řízením sporným, rozhodci vykonávají rozhodovací pravomoc a řeší spor nalézáním práva na základě pravomoci delegované státem, nikoli dohodou stran. Problémem této doktríny je, že pravomoc rozhodců je založena smlouvou sui generis, kterou se strany sporu dobrovolně vzdávají jednoho ze svých práv, a to tím, že k rozhodnutí sporu využijí namísto soudu obecného rozhodce, ten spor rozhodne a vydá vykonatelný exekuční titul. Stát tedy nemá možnost přezkumu rozhodčího nálezu ve věci samé, protože už jednou umožnil delegaci rozhodovací pravomoci ze soudů obecných na rozhodce a tudíž si ji nemůže brát zpět. Kdyby se stát rozhodl vzít si svou pravomoc zpět, porušil by jedno ze základních lidských práv, a to právo na spravedlivý proces. Obecný soud však může přezkoumat, zda byly pro konání rozhodčího řízení splněny všechny podmínky, které právní řád místa konání rozhodčího nálezu vyžaduje. Pokud obecný soud shledá, že rozhodčí řízení trpělo vadami, které mají za následek neplatnost rozhodčího nálezu, může ho zrušit a rozhodnout ve věci samé. 57 Výlučná dohoda stran, tedy rozhodčí smlouva, nemůže popřít ústavní právo domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu. Avšak rozhodčímu soudu byla státem svěřena rozhodovací pravomoc a stanovena určitá pravidla, proto se tento soud považuje za nezávislý a nestranný. V České republice má jurisdikční teorie řadu zastánců, jsou jimi například 56 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva 2009 Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z <http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/rozhodci_rizeni.html>. 57 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 189 190. 22

Z. Kučera, K. Růžička nebo A. J. Bělohlávek. 58 3.3 Doktrína smíšená Smíšená doktrína v sobě kombinuje principy obou výše jmenovaných doktrín a snaží se odstranit slabiny jednotlivých teorií jejich kombinací. 59 Základní tezí smíšené doktríny je předpoklad, že rozhodčí řízení musí vycházet z nějakého národního práva. Především otázky přípustnosti rozhodčího řízení, tedy arbitrability sporu, a podmínky vykonatelnosti rozhodčího nálezu musí mít oporu v národním právním řádu. Dále však tato doktrína bere rozhodčí řízení jako institut vycházející ze smlouvy, tedy institut soukromoprávní. Stejně jako teorie jurisdikční předpokládá vazbu rozhodčího řízení na národní právo, tato vazba zde však není tak silná. I tato teorie srovnává rozhodce se soudcem, zdůrazňuje však, že se nejedná o soudce státního. Tedy, že rozhodce na rozdíl od státního soudce nevykonává státní moc. 60 Státní moc pouze učiní jeho rozhodnutí vykonatelným, pokud budou splněny všechny potřebné náležitosti. Podle této doktríny je základem rozhodčího řízení vůle stran nechat rozhodnout spor v rozhodčím řízení. Přípustnost tohoto řízení však nevychází z vůle stran, nýbrž z právního řádu státu, kde se má toto řízení konat nebo kde má být vykonán rozhodčí nález. Základem tohoto řízení je tedy rozhodčí smlouva která je však limitována mezemi danými právním řádem místa konání rozhodčího řízení. 61 Smíšená doktrína se stala v praxi moderního mezinárodního rozhodčího řízení teorií dominantní. Na jejím základě vznikl soukromý justiční systém založený smlouvou, který má silnou vazbu na právo místa konání rozhodčího 58 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 189. 59 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva 2009 Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z <http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/rozhodci_rizeni.html>. 60 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 80. 61 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva 2009 Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z <http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/rozhodci_rizeni.html>. 23

řízení. 62 Smíšené doktríně je nejčastěji vyčítáno, že problémy neřeší, ale jen popisuje a také, že do rozhodčího řízení nepřináší nový pohled a jen si vybírá principy ze dvou základních doktrín a kombinuje je. 63 Zastáncem smíšené doktríny je na poli české právní teorie N. Rozehnalová. 64 3.4 Doktrína autonomní Na rozdíl od doktríny smíšené, odmítá doktrína autonomní všechny předchozí teorie a snaží se pochopit rozhodčí řízení jako celek, a to jako řízení sui generis. Tato doktrína se snaží rozhodčí řízení oprostit od vlivu národního práva i od vlivu národních institucí. Vede k denacionalizaci rozhodčího řízení a klade velký důraz na vůli stran. Dalším výrazným prvkem této doktríny je silná pozice rozhodců na úkor práva místa konání rozhodčího řízení. 65 Autonomní doktrína se snaží vycházet z rozhodčího řízení jako takového, z jeho účelu a praxe. Podle ní je národní právo v rámci mezinárodního obchodu nedůležité. Odpovědi je třeba hledat v rozhodčím řízení jako takovém. Podle této teorie by nemělo hrát hlavní roli právo místa konání rozhodčího řízení ani jiné národní právní řády, ale především účastníci řízení, rozhodci a rozhodčí smlouva. 66 Tato doktrína také nejlépe odráží denacionalizační tendence v moderním globalizovaném světě. Jejím hlavním problémem je konfrontace s národním právem, a to především v rámci pomocných a kontrolních funkcí obecných 62 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 80. 63 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva 2009 Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z <http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/rozhodci_rizeni.html>. 64 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 58. 65 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 57. 66 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 81. 24

soudů v rámci rozhodčího řízení. 67 V případě, že by bylo rozhodčí řízení zcela oproštěno od vlivu národních právních řádů, přišlo by o jeden ze svých zásadních pilířů, a tím je vykonatelnost rozhodčích nálezů. Je těžké si představit že by stát uznával rozhodčí nálezy vydané v řízení, na které by neměl žádný vliv. 3.5 Vliv doktrín na rozhodčí smlouvu Pojetí rozhodčí smlouvy je pro rozhodčí řízení zcela zásadní. Neexistuje však jednotný názor, která z výše uvedených doktrín je správná. Ani jedna z hlavních doktrín není v praxi aplikována výhradně. Nejčastěji se setkáváme s kombinací dvou dominantních doktrín, tedy smluvní a jurisdikční doktríny. Dalo by se tedy říci, že se v praxi uplatňuje doktrína smíšená, ovšem v každém státě je individuálně upravena podle toho, jakou volnost stranám zákonodárce ponechal. Jurisdikční doktrína, jak jsem již uvedl v předchozí kapitole, chápe rozhodčí smlouvu jako institut procesní, z čehož vyplývá, že i v mezinárodním rozhodčím řízení bude pro posouzení rozhodčí smlouvy aplikováno právo fora, tedy právo místa konání rozhodčího řízení. Pro smluvní doktrínu bude naopak určujícím prvkem vůle stran, rozhodčí smlouva tedy bude posuzována dle vůle stran rozhodčí smlouvu uzavřít a postoupit tak rozhodovací pravomoc z obecných soudů na soudy rozhodčí. V případě smluvní teorie nehraje roli zda se jedná o vnitrostátní nebo mezinárodní rozhodčí řízení. Teorie smíšená také váže rozhodčí smlouvu k právu místa konání rozhodčího řízení, na rozdíl od teorie jurisdikční však tato vazba není tak silná a je možné se od práva fora odklonit na základě vůle stran (volba práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu). Doktrína autonomní je založena na denacionalizaci rozhodčího řízení, odmítá tedy vliv jakékoli národní úpravy jak na rozhodčí řízení, tak na samotnou 67 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 57 58. 25

rozhodčí smlouvu. Pro tuto teorii je zásadní vůle stran uzavřít rozhodčí smlouvu. Dalším důležitým aspektem této teorie je autonomie vůle rozhodců, a to jak při posuzování merita sporu, tak i při posuzování samotné rozhodčí smlouvy. Tato doktrína je velmi mladá a nemá mnoho zastánců. Její vliv na vnitrostátní právní řády je téměř nulový. V budoucnu, pokud by převážili tendence denacionalizace rozhodčího řízení, by její vliv mohl značně stoupat. Realita rozhodčího řízení však není ovládána doktrínami, nýbrž právními úpravami rozhodčího řízení. Žádný právní řád nereflektuje jednu doktrínu, ale v jednotlivých úpravách je možné spatřit prvky ze všech doktrín. V každé právní úpravě jsou doktríny poměrně zastoupeny. V jedné věci se však všechny národní úpravy shodují, a to že vždy musí existovat národní právo, které samotné rozhodčí řízení připustí a dá mu právní základ. Pokud toto právo není, rozhodčí řízení nemá v ničem oporu a vymahatelnost rozhodčího nálezu vydaného v takovémto řízení je nulová. 26

4. Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvy Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu je velmi specifická problematika. To je dáno především nejednoznačnou povahou rozhodčí smlouvy, která je se pohybuje mezi závazkovým vztahem na straně jedné a procesním institutem na straně druhé. Bělohlávek ji chápe jako smlouvu procesní, tedy smlouvu která má procesněprávní účinky. Bohužel většina právních řádů procesní smlouvy nezná. 68 Rozehnalová definuje rozhodčí smlouvu jako institut se smluvním základem, pohybující se v procesní rovině. 69 Raban vidí rozhodčí smlouvu jako procesněprávní smlouvu řídící se hmotněprávními normami. 70 Tato kapitola je rozdělena do čtyř částí, které reprezentují čtyři základní aspekty rozhodčí smlouvy, které je nutné posuzovat zvlášť. Tyto aspekty jsou jsou arbitrabilita sporu, forma rozhodčí smlouvy, způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu a samotná materiální platnost rozhodčí smlouvy. 71 Cílem této kapitoly je najít pravidla pro určení rozhodného práva pro tyto čtyři základní aspekty rozhodčího řízení. V následujících podkapitolách své práce se budu zabývat podmínkami platnosti rozhodčí smlouvy a právem rozhodným pro rozhodčí smlouvu. Budu zkoumat z pohledu jakého práva bude rozhodováno o přípustnosti předmětu smlouvy, vnitřních a vnějších podmínkách platnosti smlouvy a způsobilosti stran smlouvu uzavřít. Jednotlivé aspekty budou posuzovány jak z pohledu ZRŘ, tak i z pohledu mezinárodních úmluv, tedy Newyorské úmluvy a Evropské úmluvy. Danou problematiku budu zkoumat ve všech fázích rozhodčího řízení, a to jak z pohledu rozhodce při samotném rozhodčím řízení, tak z pohledu českého obecného soudu při řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, řízení o zrušení rozhodčího nálezu a také při řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu. 68 Bělohlávek, A. J. Arbitrabilita sporů. Právní zpravodaj, 2003, č. 3, s. 6-8 69 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 64. 70 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraniční. Praha : C.H. Beck, 2004. s. 54. 71 BORN, G.B. International Commercial Arbitration. Volume I. Austin : Wolters Kluwer, 2009. s. 410. 27