Vedoucí diplomové práce:

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství PARAZITÓZY VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE V EXTRÉMNĚ REKREAČNĚ ZATÍŽENÝCH LESÍCH JIHOZÁPADNÍHO OKRAJE PRAHY Diplomová práce Brno 2006 Vedoucí diplomové práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Vypracovala: Inka Pospíšilová

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Agronomická fakulta ZS 2005/2006 AF ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Řešitelka Magisterský studijní program Obor Inka Pospíšilová Zemědělská specializace Agroekologie Název tématu: Parazitózy vybraných druhů zvěře v extrémně rekreačně zatížených lesích jihozápadního okraje Prahy

Zásady pro vypracování: 1. Samostatné zpracování morfologie a biologie endoparazitů podle doporučené literatury 2. Sledování výskytu v pravidelných intervalech jedenkrát měsíčně 3. Determinace nalezených druhů podle doporučené literatury 4. Sledování sezónní dynamiky výskytu u významných druhů 5. Vyhodnocení výsledků pomocí statistických metod Rozsah práce: 35 40 stran textu, 5 10 stran příloh Seznam odborné literatury: 1. CHROUST, K. A KOL. Veterinární protozoologie. Brno: VFU. 1998 2. DOGEL, V. A. Zoologie bezobratlých. Praha: SPN. 1961 3. JURÁŠEK, V., DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitólogia. Bratislava: Príroda. 1993 4. KASSAI, T. Veterinary helminthology. Butterworth: Heinemann. 1999 5. KRATOCHVÍL, J. Použitá zoologie I, II. Praha: SZN. 1966 6. LAŠTŮVKA, Z., KREJČOVÁ, P. Ekologie. Brno: Konvoj. 2000 7. www.google.com Datum zadání diplomové práce: leden 2004 Datum odevzdání diplomové práce: duben 2006 Inka Pospíšilová zpracovatelka diplomové práce Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. vedoucí diplomové práce Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. vedoucí ústavu Prof. Ing. Jaroslav Hlušek, CSc. děkan AF MZLU v Brně

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Parazitózy vybraných druhů zvěře v extrémně rekreačně zatížených lesích jihozápadního okraje Prahy vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne. Podpis diplomanta.

Děkuji Ing. Marii Borkovcové Ph.D. za odborné vedení a všestrannou pomoc, kterou mi poskytla při vypracovávání této diplomové práce a svým rodičům za poskytnuté zázemí a hmotné zabezpečení v průběhu celého studia.

ANNOTATION This thesis deals with the occurrence of endoparasitic diseases of the selected game species wild boar (Sus scrofa), roe deer (Capreolus capreolus) and brown hare (Lepus europaeus) in the forests in the suburb of Prague which are extremely tourist burdened. There were monitored species spectrum, prevalence and endoparasites appearance season dynamics. The results have been compared to the regions with the different level of anthropogenic burden (the region with mild load and without anthropogenic load) in order to find the link of endoparasitic diseases to the rate of recreation load. Since nobody dealt with this issue there will be necessary to carry out the research and to check on the results. By the wild boar there was found the following parasites spectrum: Eimeria debliecki (26,5 %), Eimeria perminuta (14 %), Eimeria scabra (10,5 %), Isospora suis (45 %), Trichuris suis (65,5 %), Globocephalus spp. (49 %), Oesophagostomum dentatum (11,5 %), Metastrongylus spp. (4 %) a Ascarops strongylina (32 %); by the roe deer: Eimeria capreoli (31 %), Eimeria ponderosa (21,5 %), Eimeria panda (2,5 %), Eimeria superba (19,5 %), Trichuris spp. (45 %), Oesophagostomum spp. (15,5 %), Haemonchus contortus (42,5 %), Ostertagia ostertagi (46 %), Trichostrongylus spp. (42,5 %), Varestrongylus capreoli (2,5 %) and by the brown hare: Eimeria leporis (47,5 %), Eimeria robertsoni (23,5 %), Eimeria spp. (50,5) Trichuris sylvilagi (38,5 %), Graphidium strigosum (53,5 %), Trichostrongylus retortaeformis (7,5 %) a Protostrongylus commutatus (3,5 %). Monitoring of season dynamics has showed practically by the all found parasites the increased frequency in spring and autumn months but the spring maximum was more obvious. By comparison with the results from differently anthropogenic burdened regions was proved the presumption that most endoparasites are found by the animals in the forests in Prague surroundings which are extremely tourist burdened. The prevalance rate in the region without anthropogenic burden (Pardubice region) was lower but not so much, as one would expect, the animals in the region with low tourist burden (forest near Olomouc town) had the least parasites. The influence of other factors, for example the climate or different care of animals can be also the reason for it. The wildlife is the constituent part of nature and with regard to endoparasitic diseases severity and to growing civilization stress on the environment there wil be the need to continue in this research.

OBSAH 1 ÚVOD.. 8 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED...... 10 2.1 Charakteristika vybraných druhů zvěře... 10 2.1.1 Prase divoké (Sus scrofa L.)... 10 2.1.2 Srnec obecný (Capreolus capreolus L.). 11 2.1.3 Zajíc polní (Lepus europaeus Pallas). 13 2.2 Definice základních parazitologických pojmů.. 15 2.3 Endoparazité vybraných druhů zvěře a jimi způsobovaná onemocnění.. 17 2.3.1 Systematické zařazení endoparazitů.. 17 2.3.1.1 Endoparazité prasete divokého 17 2.3.1.2 Endoparazité srnce obecného. 19 2.3.1.3 Endoparazité zajíce polního 21 2.3.2 Charakteristika a vývojové cykly endoparazitů a jimi způsobovaná onemocnění - endoparazitózy 22 2.3.2.1 Definice pojmu parazitóza, obecné projevy onemocnění 22 2.3.2.2 Prvoci Protozoa. 23 2.3.2.3 Ploštěnci Plathelminté... 28 2.3.2.4 Hlístice Nematoda. 34 2.3.2.5 Vrtejši Acanthocephala. 47 3 CÍL PRÁCE.. 49 4 CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ A ANTROPOGENNÍ ZÁTÍŽENÍ OBLASTI. 50 4.1 Charakteristika zájmového území.. 50 4.2 Antropogenní zatížení sledované lokality. 53 5 MATERIÁL A METODIKA... 56 5.1 Materiál.. 56 5.2 Metodika 56 5.3 Statistické vyhodnocování 57 6 VÝSLEDKY 58 6.1 Druhové spektrum parazitů, prevalence a sezónní dynamika jejich výskytu 58 7 DISKUZE 63 7.1 Srovnání s oblastmi s odlišnou antropogenní zátěží. 68 7. 2 Statistické vyhodnocení výsledků.73 8 ZÁVĚR 74 9 POUŽITÁ LITERATURA... 76 10 PŘÍLOHY... 80

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ V TEXTU Tab. 3: Charakteristika Brezova flotačního roztoku (JURÁŠEK et DUBINKÝ, 1993) Tab. 12: Celková prevalence endoparazitů prasete divokého (seřazeno sestupně) Tab. 15: Celková prevalence endoparazitů srnce obecného (seřazeno sestupně) Tab. 18: Celková prevalence endoparazitů zajíce polního (seřazeno sestupně) Tab. 19: Porovnání výskytu endoparazitů prasete divokého v extrémně antropogenně zatížené oblasti a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; VRBOVÁ, 2006) Tab. 20: Porovnání výskytu endoparazitů srnce obecného v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; PLÁŠKOVÁ, 2006; VRBOVÁ, 2006) Tab. 21: Porovnání výskytu endoparazitů zajíce polního v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže (vlastní výsledky; PLÁŠKOVÁ, 2006; VRBOVÁ, 2006) Graf 7: Prevalence endoparazitů prasete divokého, srnce obecného a zajíce polního v rozdílně antropogenně zatížených oblastech Graf 8: Statistické zpracování dat v programu Canoco

1 ÚVOD Zvěř je citlivým indikátorem zdravosti prostředí, jehož je nedílnou součástí (PÁV et al., 1981). Po roce 1970 došlo v České republice k depresi populační hladiny řady volně žijících druhů lovné zvěře. Příčiny nejsou dosud objasněny a mají různé důvody. Jedním z nich jsou i negativní antropogenní faktory, které mají vliv na biodiverzitu krajiny (PIKULA et BEKLOVÁ, 2002). Člověk svým působením ovlivňuje přímo i nepřímo organismy na úrovni jedinců, populací a celých společenstev i jejich prostředí. Přitom pro zachování biodiverzity existuje řada velmi pádných důvodů ekonomických, etických, ekologických, genetických i estetických. Všechny organismy jsou součástí přírodního bohatství, jehož ochrana je odrazem etické a kulturní úrovně člověka. Každý druh zaujímá své specifické postavení a vazby v ekosystému. Jeho vymření pak nutně vede ke strukturálním a funkčním posunům v ekosystému s různě rozsáhlými následky (LAŠTŮVKA et KREJČOVÁ, 2000). Stále aktuálnější se stává problematika zdravotního stavu zvěře, který je limitujícím faktorem její prosperity. Pouze zdravá zvěř se může optimálně rozvíjet a plodit zdravá, životaschopná mláďata. Zdravotní stav je ve velké míře ovlivňován i přítomností vnitřních parazitů (endoparazitů). Parazitózy způsobují značné ztráty a zdravotní komplikace u všech věkových kategorií, což je dáno především jejich značnou rozšířeností a dále i početností druhů, které se obvykle na infekcích podílejí. Invaze parazitů mohou vyvolávat přímo závažná onemocnění nebo výrazně přispívat ke vzniku a vývoji jiných onemocnění virového, bakteriálního nebo alimentárního původu (CHROUST, 2001). Díky zhoršujícím se podmínkám životního prostředí, vyvolávajícím stresové stavy u zvěře dochází ke snižování přirozené odolnosti a vzniku dispozic pro rozvoj řady chorob, včetně parazitárních (ŠEVČÍK et STRAKOVÁ, 2002; PÁV et al., 1981). Parazitózám byla věnována pozornost již v minulosti, problematika byla popsána v odborné literatuře a bylo provedena i řada výzkumů. V dostupné literatuře je ale možné nálezt jen velmi málo informací přímo o vlivu antropogenní zátěže a zvláště rekreace na výskyt endoparazitóz zvěře. Obecně jsou souvislosti výskytu parazitů a působení stresových faktorů zmíněny ve starších i novějších publikacích, ale přímo o tom, že v místech blízko velkých měst a místech využívaných jako rekreační lesy, je zvýšený výskyt endoparazitů u lovné zvěře ve srovnání s honitbami turisticky nevyužívanými, se dočteme jen v zahraničních pracích například HAUPTA (1984) a REHBEINA (2000).

Masovější rozvoj pěší turistiky a především cykloturistiky i v oblastech lesních ekosystémů v okolí velkých měst, je totiž záležitostí posledních málo desetiletí a bude zde zapotřebí ještě mnohaleté cíleně zaměřené práce.

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE 2.1.1 PRASE DIVOKÉ (SUS SCROFA L.) Prase divoké, myslivecky také černá zvěř či divočák, zástupce zvěře spárkaté nepřežvýkavé (HROMAS et al., 2000) je na našem území zvěří původní, jeho výskyt se ale během historického vývoje podstatně měnil. V 18. století byl zakázán chov černé zvěře ve volných honitbách a povolen byl pouze chov oborní. Mimo obory byly divočáci hubeni jako škodná a z volné přírody tak téměř vymizeli. Ve volnosti se začali opět objevovat od konce druhé světové války, a protože se jedná o zvěř značně adaptabilní, poměrně rychle zaujali v našich lesích původně obývaná stanoviště a dobře se přizpůsobili i pozměněné, hustě osídlené a negativními civilizačními vlivy poznamenané krajině. V současné době se černá zvěř na našem území vyskytuje ve značné výši a i přes řadu problémů, které může působit, ji můžeme považovat za zvěř perspektivní (WOLF, 1995). Systematické zařazení prasete divokého (LAŠTŮVKA et al., 2001) Říše: ANIMALIA ŽIVOČICHOVÉ Podříše: METAZOA MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: CHORDATA STRUNATCI Podkmen: VERTEBRATA OBRATLOVCI Třída: MAMMALIA SAVCI Podtřída: THERIA ŽIVORODÍ Řád: ARTIODACTYLA Podřád: NONRUMINANTIA NEPŘEŽVÝKAVCI Čeleď: SUIDAE PRASATOVITÍ Rod: SUS PRASE Způsob života, nároky na životní prostředí Divoká prasata žijí v menších, převážně rodinných, tlupách; staří samci, případně i staré jalové bachyně, jednotlivě. Zvířata mezi sebou s oblibou vyhledávají fyzický kontakt a komunikují kvičivými a chrochtavými zvuky (HROMAS et al., 2000; REICHHOLF, 1996; HAPP, 2005 ).

Ze smyslů má černá zvěř výborně vyvinutý čich a sluch, vidí poměrně špatně (HAPP, 2005; REICHHOLF, 1996). Za potravou vycházejí v noci, i když původně černá zvěř nebyla zvěří s typickou noční aktivitou, je toto přizpůsobení antropogenním tlakům (WOLF, 1995). Divoká prasata jsou všežravci, potravu sbírají na povrchu nebo protáhlým rypákem vyrývají z půdy. Živí se nadzemními i podzemními částmi rostlin, semeny a plody lesních dřevin, škody působí na zemědělských plodinách. Živočišnou složku potravy tvoří nejrůznější hmyz, žížaly, hlodavci i mláďata dalších obratlovců, žerou i mršiny (HROMAS et al., 2000; REICHHOLF, 1996). K dennímu odpočinku se zvěř stahuje do úkrytů, kde leží nebo se na vlhkých a bahnitých místech s oblibou kaliští. Bahno z těla si otírá na blízkých stromech a zanechává tak typické pobytové stopy (HROMAS et al., 2000; BOUCHNER, 1999). Prasata se dokáží pohybovat velice tiše, při úprku ale pádí s velkým hlukem. Nejčastěji se pohybují zvláštním typem klusu, ale i cválají a umí dobře plavat (REICHHOLF, 1996). Patří k toulavým druhům zvěře a za noc přeběhnou i několik desítek kilometrů (BOUCHNER, 1999). Za normálních okolností nemá černá zvěř těsnější vazbu k území, ale pohybuje se ve větším prostoru. Rozloha domovského okrsku tlupy činí, v závislosti na velikosti tlupy a potravní nabídce, kolem 300 až 1000 ha (HAPP, 2005). Na biotop nemají divočáci žádné specifické nároky, vyhýbají se pouze zcela otevřenému terénu bez jakéhokoli porostu. Původním areálem jejich rozšíření byly zřejmě lužní lesy (REICHHOLF, 1996), vyhovují jim rozsáhlé listnaté a smíšené lesy, pronikají ale i do míst méně zalesněných (HROMAS et al., 2000). Vyskytují se od nížin až po horské oblasti. Černá zvěř je velmi přizpůsobivá, úspěšně odolává civilizačním tlakům a dobře přežívá i v kulturní krajině (WOLF, 1995). 2.1.2 SRNEC OBECNÝ (CAPREOLUS CAPREOLUS L.) Srnčí zvěř je naším původním druhem, který dnes obývá rozsáhlou plochu území ČR od nížin až do horských oblastí. Chov srnčí zvěře má u nás bohatou tradici, ale vývoj hospodářství a ekonomiky přinesly změny, které se promítají do životního prostředí a vytvářejí řadu problémů, které se dříve nepovažovaly za významné. Životní prostředí zvěře je ovlivněno emisemi, technologiemi v zemědělské a lesní výrobě a rozvojem dopravy a rekreace (VACH, 1993). I když je srnčí poměrně citlivá k vlivům prostředí, jde především o vlivy povětrnostní, lidské kultuře se přizpůsobuje mnohem lépe než ostatní spárkatá zvěř

a proniká i do blízkosti obcí a průmyslových závodů (NEČAS, 1963). Významným negativním faktorem, jehož význam se každoročně zvětšuje, je narušování potřebného klidu srnčí zvěře rekreací a turistikou (VACH, 1993). Nebezpečím jsou i volně pobíhající psi, kteří ničí malá srnčata a štvou dospělou zvěř, stejně tak i zvýšený provoz na komunikacích a ohrožení zvěře závadnými odpadními vodami a jinými škodlivými látkami (NEČAS, 1963). Reakcí na tyto faktory je mimo jiné snižování hmotnosti a celkově negativní ovlivnění zdravotního stavu. Dle rozboru zdravotního stavu srnčí zvěře v ČR z let 1976 až 1980 bylo zjištěno, že došlo k významnému zvýšení invazí vnějších i vnitřních parazitů (VACH, 1993). Přesto můžeme díky značné přizpůsobivosti se srnčí zvěří počítat jako s trvalým prvkem naší kulturní krajiny (NEČAS, 1963). Systematické zařazení srnce obecného (LAŠTŮVKA et al., 2001) Říše: ANIMALIA ŽIVOČICHOVÉ Podříše: METAZOA MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: CHORDATA STRUNATCI Podkmen: VERTEBRATA OBRATLOVCI Třída: MAMMALIA SAVCI Podtřída: THERIA ŽIVORODÍ Řád: ARTIODACTYLA Podřád: RUMINANTIA PŘEŽVÝKAVCI Čeleď: CERVIDAE JELENOVITÍ Rod: CAPREOLUS SRNEC Způsob života, nároky na životní prostředí Na podzim se srnčí zvěř sdružuje do tlup, jejichž základem jsou srny se srnčaty, k nim se připojují srnci a případně i nevodící srny (HROMAS et al., 2000). Na jaře se tato volná seskupení rozpadnou. Srnci i srny získají pocit územní příslušnosti a snaží se nalézt a bránit co nejvýhodnější území, svůj revír si značkují pachovými žlázami (REICHHOLF, 1996). Srnčí má dobře vyvinutý čich a sluch. Zrak je slabší, dobře však rozlišuje pohyb (REICHHOLF, 1996; HROMAS et al., 2000). V otevřené krajině, tedy zejména u polního srní, zrak přebírá prvořadou funkci a využití sluchu a čichu je zde poněkud limitováno vzdáleností a směrem větru. Srnčí má velmi dobrou sluchovou paměť a téměř nevěnuje

pozornost i hlasitým zvukům, které se ale pravidelně opakují a na které je zvyklá a nevěstí jí nebezpečí (NEČAS, 1963). Srnčí zvěř se ozývá jakoby ostrým štěkáním či bekáním (REICHHOLF, 1996). Většinu dne tráví srnčí zvěř střídavě pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze aktivity nastává obvykle ráno a večer za šera. S ubývající zelenou potravou zvěř omezuji svoji aktivitu a v zimě odpočívá, jak dlouho je to jen možné. Výraznou potřebu energie přináší jaro a srnčí tak věnuje většinu času pastvě. Je velmi vybíravá a vytrvale vyhledává rostliny, které jsou zvláště výživné (REICHHOLF, 1996). V potravě jsou zastoupeny výhony a listy dřevin, byliny, houby, lišejníky a plody dřevin. V oblibě má sůl (HROMAS et al., 2000). Nejlepší podmínky k životu nalézá srnčí zvěř na okrajích listnatých lesů s bohatým bylinným podrostem, s možností pastvy na lukách a polích (REICHHOLF, 1996; HROMAS et al., 2000). Srnec není typické lesní zvíře a v některých oblastech se vyvinula forma takzvaného polního srnce, který se prakticky celý rok pohybuje ve volném prostranství (REICHHOLF, 1996). Dochází k tomu zvláště tam, kde je v lesích zvěř rušena rozmáhající se turistikou a v dorůstajícím obilí pak nalézá větší klid než v lese (BOUCHNER, 1999). Ve střední Evropě se pak dá dokonce hovořit i o srnčí zvěři, která sleduje člověka do jeho sídel, včetně velkých městských parků (REICHHOLF, 1996). 2.1.3 ZAJÍC POLNÍ (LEPUS EUROPAEUS PALLAS) Zajíc odedávna patřil k nejvýznamnějším druhům naší lovné zvěře. V českých zemích se vyskytuje na více jak 80% celkové honební plochy. Alarmující pokles početního stavu je mnohdy pokládán za odpovídající současnému vývoji společnosti a považován tak za neřešitelný. Neodráží totiž jen kolísání četnosti zajíců v rámci přirozeného biologického procesu, ale projevují se i nepříznivé poměry v krajinném prostředí, ničení zvěři odpovídajících biotopů, ochuzující se rostlinný genofond nepostačující již nutričním nárokům zajíců, často kontaminovaná potrava a ztráta pocitu bezpečí. I další, často neznámé faktory, způsobující selhávání jejich adaptability. Negativně se projevuje i zvýšená návštěvnost honiteb (KUČERA et KUČEROVÁ, 2002). K těmto převážně antropogenním vlivům můžeme zařadit i vzrůstající automobilový provoz, v jeho důsledku dochází přímo ke ztrátám na komunikacích, ale i k negativnímu ovlivnění zdravotního stavu škodlivými zplodinami (SECK-LANZENDORF VON, 1997). Zajíc, kromě přínosu mysliveckého, je i vhodným bioindikátorem kvality životního prostředí a s přihlédnutím ke

skutečnosti, že oživuje krajinu, stoupá jeho význam i z hlediska celospolečenského (KUČERA et KUČEROVÁ, 2002). Systematické zařazení zajíce polního (LAŠTŮVKA et al., 2001) Říše: ANIMALIA ŽIVOČICHOVÉ Podříše: METAZOA MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: CHORDATA STRUNATCI Podkmen: VERTEBRATA OBRATLOVCI Třída: MAMMALIA SAVCI Podtřída: THERIA ŽIVORODÍ Řád: LAGOMORPHA Čeleď: LEPORIDAE ZAJÍCOVITÍ Rod: LEPUS - ZAJÍC Způsob života, nároky na životní prostředí Zajíc žije, kromě období páření, samotářsky v teritoriu o poloměru přibližně 2-5 km a tomuto místu zůstává věrný. Během dne odpočívá v jednoduchém loži, cítí-li se ohrožen obvykle se přikrčí do prohlubně v terénu, věnuje se hygieně, průběhům nebo páření. Na pastvu vychází za šera a v noci, nejintezivněji se jí věnuje od svítání do osmé hodiny, odpoledne začíná zvýšená aktivita po patnácté hodině. Krátce se pase i během dne. Je výlučným býložravcem a živí se travami, výhonky obilí a bylinami, v zimě okusuje výhony dřevin a ohryzává kůru. Řada planě rostoucích bylin má pro zajíce významné dietetické účinky, napomáhá trávení nebo působí antiparazitálně (HROMAS et al., 2000; REICHHOLF, 1996; BUKOVJAN, 2003). Řídí se hlavně sluchem, nejdokonalejším ze svých smyslů a čichem, méně zrakem. V noci v husté trávě se orientuje i pomocí hmatových chlupů na horním pysku a nad očima. K označování stanoviště a k vyhledávání partnera mu slouží lícní pachové žlázy, pigmentová žláza nad nosem a přířitní žlázy. Při ohrožení vřeští a naříká, při pastvení a honcování mrouká (HROMAS et al., 2000). Přirozenými nepřáteli zajíce jsou liška, tchoř, lasička nebo jestřáb, uloví většinou ale jen nemocné nebo nezkušené mladé jedince. Dospělý zajíc je natolik dobrý běžec, že se kličkováním zbaví prakticky každého pronásledovatele (REICHHOLF, 1996). Zajíc je

rychlý a vytrvalý běžec, v nouzi dokáže i plavat. Neklade běhy střídavě, ale došlapuje vždy oběma předními či zadními běhy současně (HROMAS et al., 2000; BOUCHNER, 1999). Zajíc je rozšířen po celém našem území. Přirozeným životním prostředím jsou pro něj otevřená prostranství s roztroušenou vegetací. Nejlépe mu vyhovují pastevně bohaté a sušší nížiny, případně i pahorkatiny, kde se střídají lesy a pole s remízy (SECK- LANZENDORF VON, 1997; HROMAS et al., 2000). V rozsáhlých lesních komplexech se vyskytuje jen zřídka (KUČERA et KUČEROVÁ, 2002). 2.2 DEFINICE ZÁKLADNÍCH PARAZITOLOGICKÝCH POJMŮ Parazitologie Věda zabývající se studiem cizopasníků (parazitů) se nazývá parazitologie (KOTRLÁ et al., 1984). Zabývá se i jimi vyvolanými onemocněními (parazitózami) a metodami boje s nimi. Parazitologie je komplexní disciplína ekologického charakteru, studuje nejen parazity a jejich hostitele, ale i vztahy a přizpůsobovací proces mezi nimi (JURÁŠEK, 1987). Parazitizmus Parazitizmus (cizopasnictví) je složitý vzájemný, antagonistický vztah dvou organismů (JURÁŠEK, 1987). Přičemž jeden ze zúčastněných organismů, parazit, žije v nebo na druhém organismu, hostiteli, získává z něj živiny a v různé míře mu škodí (BALLWEBER, 2001). Parazitizmus je biologický jev, který je v živočišné říši velmi rozšířen. Nelze ho chápat jako něco výjimečného či náhodného, ale jako jev, který je logickým důsledkem působení širokého komplexu různých činitelů a jejich vzájemných vztahů a má důležitou úlohu jako faktor, který pomáhá za normálních podmínek udržovat ekologickou rovnováhu v systému (RYŠAVÝ et al., 1989). Parazit, hostitel Parazit je organismus, který využívá druhý organismus - hostitele jako zdroj výživy a prostředí pro svůj život a vyžaduje od něj regulaci vztahů s vnějším prostředím. Nedostatečná přizpůsobivost jednoho z partnerů k takovémuto způsobu života mu zapříčiní smrt (JURÁŠEK, 1987). Parazit žije přímo na útraty těla druhé bytosti (KRATOCHVÍL, 1966). Usídluje se dočasně nebo trvale na těle (ektoparazit) nebo v těle (endoparazit)

hostitele, živí se jeho tělními tekutinami, tkáněmi a způsobuje mu škodu, případně až smrt (JURÁŠEK, 1987). Cizopasníci jsou ke svému způsobu života přizpůsobeni, mají vyvinuta různá přichycovací zařízení a zařízení k příjmu potravy (např. háčky, přísavky, pysky, zuby apod.). U některých degenerují určité orgány (např. zažívací, smyslové nebo pohybové) a naopak jsou mnohonásobně vyvinuty orgány pohlavní (KOTRLÁ et al., 1984). Paraziti se rozdělují podle lokalizace na hostiteli nebo uvnitř hostitele na parazity vnější (ektoparazity), kteří cizopasí na povrchu těla svých hostitelů a na parazity vnitřní (endoparazity), kteří cizopasí uvnitř těla hostitelů. Obligátní paraziti musejí bezpodmínečně část svého života žít paraziticky, aby mohli dokončit svůj vývoj. Fakultativní (příležitostní) paraziti normálně nežijí parazitickým způsobem života, ale za určitých podmínek, dostanou-li se do živočicha, se mohou v jeho organismu chovat jako paraziti praví. Náhodný parazit je takový parazit, který napadne živočicha, jenž není jeho normálním hostitelem. Může se však postupně na tohoto nového hostitele adaptovat. Permanentní (trvalý) parazit žije po celé období své dospělosti uvnitř nebo na povrchu těla svého hostitele. Temporální (dočasný) parazit se pouze po kratší nebo delší dobu na svém hostiteli živí. Hyperparazit cizopasí u jiného druhu parazita. Pseudoparaziti jsou organismy nebo jejich části, které při diagnostice parazitů mohou být pro svou vnější podobu s nimi zaměňovány (RYŠAVÝ et al., 1989). Rozlišují se rovněž hostitelé, hostitel, v němž paraziti dosahují stadia pohlavní zralosti a reprodukce je hostitel definitivní (konečný). Pro parazity s přímým vývojem je to hostitel jediný. Mezihostitel je organismus, ve kterém probíhá část vývoje parazita, ale parazit v něm nedosáhne stádia pohlavní zralosti. Většinou se v něm vyvíjí infekční (invazní) stádia, tj. taková, která jsou schopná infikovat definitivního hostitele. Mezihostitel, který aktivně přenáší vývojová stádia parazitů se nazývá vektor (přenašeč). Paratenický hostitel (transportní, rezervoárový) je živočich stojící mimo vlastní životní cyklus parazita, mohou se v něm ale kumulovat infekční stadia parazita a i delší dobu v něm přežívat, aniž by ztratily schopnost vyvolat novou nákazu u definitivního hostitele (RYŠAVÝ et al., 1989; JURÁŠEK, 1987).

2.3 ENDOPARAZITÉ VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE A JIMI ZPŮSOBOVANÁ ONEMOCNĚNÍ 2.3.1 SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ ENDOPARAZITŮ Uvedeni jsou pouze endoparazité vyskytující se u vybraných druhů zvěře v podmínkách střední Evropy a diagnostikovatelní ovoskopickým nebo larvoskopickým vyšetřením trusu. Zpracováno dle ANDERSON (2001); BALLWEBER (2001); HAUSMANN et HÜLSMANN (2003); HIEPEPE (1985); CHROUST (2001); LAŠTŮVKA et al. ( 2001); RYŠAVÝ et al. (1989); 2.3.1.1 ENDOPARAZITÉ PRASETE DIVOKÉHO Říše: ANIMALIA - ŽIVOČICHOVÉ Podříše: PROTOZOA PRVOCI (JEDNOBUNĚČNÍ) Kmen: SARCOMASTIGOPHORA PRAPRVOCI (BEZBRVÍ) Podkmen: MASTIGOPHORA (FLAGELLATA) - BIČÍKOVCI Třída: ZOOMASTIGOPHOREA Řád: DIPLOMONADIDA ZDVOJENKY Čeleď: HEXAMITIDAE Rod: GIARDIA Kmen: APICOMPLEXA - VÝTRUSOVCI Třída: SPOROZOA Podtřída: COCCIDIA Řád: EUCOCCIDIIDA - KOKCIDIE Podřád: EIMERIINA Čeleď: EIMERIIDAE - KOKCIDIOVITÍ Rod: EIMERIA Rod: ISOSPORA Kmen: CILIOPHORA NÁLEVNÍCI Třída: KINETOFRAGMINOPHOREA STEJNOBRVÍ Čeleď: BALANTIDIIDAE Rod: BALANTIDIUM Podříše: METAZOA MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: PLATHELMINTHES PLOŠTĚNCI Třída: TREMATODA MOTOLICE Podtřída: PROSOSTOMIDEA Řád: ECHINOSTOMIDA Čeleď: FASCIOLIDAE Rod: FASCIOLA

Řád: PLAGIORCHIDA Čeleď: DICROCOELIIDAE Rod: DICROCOELIUM Kmen: NEMATODA HLÍSTICE Třída: ADENOPHOREA Řád: TRICHOCEPHALIDA (ENOPLIDA) NITKOVCI Čeleď: TRICHURIDAE TENKOHLAVCOVITÍ Rod: TRICHURIS (TRICHOCEPHALUS) Třída: SECERNENTEA Řád: RHABDITIDA HÁĎATA Čeleď: STRONGYLOIDIDAE Rod: STRONGYLOIDES Řád: STRONGYLIDA MĚCHOVCI Nadčeleď: ANCYLOSTOMATOIDEA Čeleď: ANCYLOSTOMATIDAE Rod: GLOBOCEPHALUS Nadčeleď: STRONGYLOIDEA ZUBOVKY Čeleď: STRONGYLIDAE Rod: OESOPHAGOSTOMUM Nadčeleď: TRICHOSTRONGYLOIDEA VLASOVKY Čeleď: TRICHOSTRONGYLIDAE Rod: HYOSTRONGYLUS Nadčeleď: METASTRONGYLOIDEA PLICNIVKY Čeleď: METASRONGYLOIDAE Rod: METASTRONGYLUS Řád: ASCARIDIDA ŠKRKAVICE Nadčeleď: ASCARIDOIDEA ŠKRKAVKY Čeleď: ASCARIDIDAE Rod: ASCARIS Řád: SPIRURIDA SPIRURY Nadčeleď: SPIRUROIDEA Čeleď: SPIROCERCIDAE Rod: ASCAROPS Rod: PHYSOCEPHALUS Rod: SIMONDSIA Kmen: ACANTHOCEPHALA VRTEJŠI Třída: ARCHIACANTHOCEPHALA Řád: OLIGOACANTHORHYNCHIDA Čeleď: OLIGOACANTHORHYNCHIDAE Rod: MACRANTHORHYNCHUS

2.3.1.2 ENDOPARAZITÉ SRNCE OBECNÉHO Říše: ANIMALIA - ŽIVOČICHOVÉ Podříše: PROTOZOA PRVOCI (JEDNOBUNĚČNÍ) Kmen: SARCOMASTIGOPHORA PRAPRVOCI (BEZBRVÍ) Podkmen: MASTIGOPHORA (FLAGELLATA) - BIČÍKOVCI Třída: ZOOMASTIGOPHOREA Řád: DIPLOMONADIDA ZDVOJENKY Čeleď: HEXAMITIDAE Rod: GIARDIA Kmen: APICOMPLEXA - VÝTRUSOVCI Třída: SPOROZOA Podtřída: COCCIDIA Řád: EUCOCCIDIIDA - KOKCIDIE Podřád: EIMERIINA Čeleď: EIMERIIDAE - KOKCIDIOVITÍ Rod: EIMERIA Čeleď: CRYPTOSPORIDIIDAE Rod: CRYPTOSPORIDIUM Podříše: METAZOA MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: PLATHELMINTHES PLOŠTĚNCI Třída: TREMATODA MOTOLICE Podtřída: PROSOSTOMIDEA Řád: ECHINOSTOMIDA Čeleď: FASCIOLIDAE Rod: FASCIOLA Rod: FASCIOLOIDES Řád: PLAGIORCHIDA Čeleď: DICROCOELIIDAE Rod: DICROCOELIUM Řád: AMPHISTOMIDA Čeleď: PARAMPHISTOMATIDAE Rod: PARAMHISTOMUM Třída: CESTODA TASEMNICE Podtřída: EUCESTODA - ŠESTIOSTNÍ Řád: CYCLOPHYLLIDEA KRUHOVKY Čeleď: ANOPLOCEPHALIDAE Rod: MONIEZIA Kmen: NEMATODA HLÍSTICE Třída: ADENOPHOREA Řád: TRICHOCEPHALIDA (ENOPLIDA) NITKOVCI Čeleď: TRICHURIDAE TENKOHLAVCOVITÍ Rod: TRICHURIS (TRICHOCEPHALUS) Čeleď: CAPILLARIIDAE

Rod: AONCHOTHECA Třída: SECERNENTEA Řád: RHABDITIDA HÁĎATA Čeleď: STRONGYLOIDIDAE Rod: STRONGYLOIDES Řád: STRONGYLIDA MĚCHOVCI Nadčeleď: ANCYLOSTOMATOIDEA Čeleď: ANCYLOSTOMATIDAE Rod: BUNOSTOMUM Nadčeleď: STRONGYLOIDEA ZUBOVKY Čeleď: STROMGYLIDAE Rod: OESOPHAGOSTOMUM Rod: CHABERTIA Nadčeleď: TRICHOSTRONGYLOIDEA VLASOVKY Čeleď: TRICHOSTRONGYLIDAE Rod: HAEMONCHUS Rod: OSTERTAGIA Rod: TELADORSAGIA (OSTERTAGIA) Rod: TRICHOSTRONGYLUS Rod: COOPERIA Rod: SKRJABINAGIA Rod: SPICULOPTERAGIA Rod: RINADIA Rod: MARSHALAGIA Čeleď: DICTYOCAULIDAE Rod: DICTYOCAULUS Čeleď: MOLINEIDAE Rod: NEMATODIRUS Nadčeleď: METASTRONGYLOIDEA PLICNIVKY Čeleď: PROTOSTRONGYLIDAE Rod: MUELLERIUS Rod: PROTOSTRONGYLUS Rod: VARESTRONGYLUS (CAPREOCAULUS)

2.3.1.3 ENDOPARAZITÉ ZAJÍCE POLNÍHO Říše: ANIMALIA - ŽIVOČICHOVÉ Podříše: PROTOZOA PRVOCI (JEDNOBUNĚČNÍ) Kmen: SARCOMASTIGOPHORA PRAPRVOCI (BEZBRVÍ) Podkmen: MASTIGOPHORA (FLAGELLATA) - BIČÍKOVCI Třída: ZOOMASTIGOPHOREA Řád: DIPLOMONADIDA ZDVOJENKY Čeleď: HEXAMITIDAE Rod: GIARDIA Kmen: APICOMPLEXA - VÝTRUSOVCI Třída: SPOROZOA Podtřída: COCCIDIA Řád: EUCOCCIDIIDA - KOKCIDIE Podřád: EIMERIINA Čeleď: EIMERIIDAE - KOKCIDIOVITÍ Rod: EIMERIA Čeleď: CRYPTOSPORIDIIDAE Rod: CRYPTOSPORIDIUM Podříše: METAZOA MNOHOBUNĚČNÍ Kmen: PLATHELMINTHES PLOŠTĚNCI Třída: TREMATODA MOTOLICE Podtřída: PROSOSTOMIDEA Řád: ECHINOSTOMIDA Čeleď: FASCIOLIDAE Rod: FASCIOLA Řád: PLAGIORCHIDA Čeleď: DICROCOELIIDAE Rod: DICROCOELIUM Třída: CESTODA TASEMNICE Podtřída: EUCESTODA - ŠESTIOSTNÍ Řád: CYCLOPHYLLIDEA KRUHOVKY Čeleď: ANOPLOCEPHALIDAE Rod: ANDRYA Rod: MOSGOVOYIA Rod: CTENOTAENIA Kmen: NEMATODA HLÍSTICE Třída: ADENOPHOREA Řád: TRICHOCEPHALIDA (ENOPLIDA) NITKOVCI Čeleď: TRICHURIDAE TENKOHLAVCOVITÍ Rod: TRICHURIS (TRICHOCEPHALUS) Čeleď: CAPILLARIIDAE Rod: CAPILLARIA

Třída: SECERNENTEA Řád: RHABDITIDA HÁĎATA Čeleď: STRONGYLOIDIDAE Rod: STRONGYLOIDES Řád: STRONGYLIDA MĚCHOVCI Nadčeleď: TRICHOSTRONGYLOIDEA VLASOVKY Čeleď: TRICHOSTRONGYLIDAE Rod: GRAPHIDIUM Rod: TRICHOSTRONGYLUS Nadčeleď: METASTRONGYLOIDEA PLICNIVKY Čeleď: PROTOSTRONGYLIDAE Rod: PROTOSTRONGYLUS Řád: ASCARIDIDA ŠKRKAVICE Nadčeleď: OXYUROIDEA ROUPI Čeleď: OXYURIDAE Rod: PASSALURUS 2.3.2 CHARAKTERISTIKA A VÝVOJOVÉ CYKLY ENDOPARAZITŮ A JIMI ZPŮSOBOVANÁ ONEMOCNĚNÍ - ENDOPARAZITÓZY 2.3.2.1 DEFINICE POJMU PARAZITÓZA, OBECNÉ PROJEVY ONEMOCNĚNÍ Onemocnění způsobovaná cizopasníky (parazity) označujeme jako parazitózy, jedná-li se o parazity vnitřní pak endoparazitózy. Jsou-li původci onemocnění prvoci hovoříme o protozoózách, jsou-li to helminti o helmintózách. Nemoci vyvolané jednotlivými druhy cizopasníků se zpravidla označují názvem odvozeným od jejich latinského rodového jména (KOTRLÁ et al., 1984; JURÁŠEK, 1987; ERHARDOVÁ et al., 1954). Systémy parazit-hostitel, které jsou vývojově velmi staré, jsou zpravidla vyvážené, působení parazita na hostitele a naopak je v jakési rovnováze takže negativní působení parazita je vyváženo obrannými reakcemi hostitele. Parazit v tomto případě svému hostiteli příliš neškodí, vztah obou složek systému se tak blíží ke vztahu komenzálnímu. To ovšem platí jen pro případ, je-li hostitel v normálním fyziologickém stavu. Dojde-li k oslabení hostitele, např. vlivem nedostatečné výživy, jiného onemocnění, silné únavy apod., může se tento rovnovážný stav porušit a převládne negativní působení parazita (RYŠAVÝ et al., 1989).

Parazit svému hostiteli škodí mechanickým působením (poškozování vnitřních orgánů různými fixačními ústrojími, migrací v tkáních, tlakem, případně ucpáním orgánů), toxickým účinkem, který může vést až k otravě hostitele, odebíráním potravy a živin a ohrožuje ho i přenosem infekčních chorob a celkovým snížením odolnosti a oslabením fyziologického stavu organismu (JURÁŠEK, 1987; ŠPENÍK, 1977). Asi 50% naší zvěře trpí parazitárními chorobami, které připravují půdu pro jiná vážnější onemocnění infekčního původu, a to bakteriální i virové. Vnímavost volně žijící zvěře k chorobám je rozdílná a závisí na druhu, věku, kondici zvěře, na prostředí, ve kterém zvěř žije apod. K onemocněním jsou nejnáchylnější zajíci a srnčí zvěř, méně divoká prasata (ŠPENÍK, 1977). Cizopasníci mohou způsobit akutní onemocnění, kdy hostitel účinkům parazita rychle podléhá a hyne brzy po objevení se prvních klinických příznaků. Někdy akutní forma může přejít v chronické stádium, kdy počet parazitů v hostiteli klesá a klinické obtíže se mírní. U latentních nákaz se klinické příznaky neobjevují vůbec (KOTRLÁ et al., 1984; ERHARDOVÁ et al., 1954). Mezi všeobecné příznaky nemocí u zvířat patří odlučování se od stáda nebo tlupy, vyhledávání úkrytů, nadměrná plachost nebo naopak její úplná ztráta a snížení reakcí na zevní podněty; vyhubnutí, zježení srsti, někdy průjmy, omezený pohyb, kašel, těžké a zrychlené dýchání. U dlouhodobých onemocnění se projevuje zaostávání v růstu a pozdní nebo neúplné přebarvování (PÁV, 1981; ŠPENÍK, 1977). Léčbu parazitóz je nutné provádět cíleně, na základě indikace, v úvahu je přitom nutné brát i ekologické a jiné faktory jako narušení životního prostředí, výživu i ekonomické stránky léčby (CHROUST, 2001). Neméně důležitá je i prevence spočívající zejména v zlepšování úživnosti revíru, dodržování únosnosti, početnosti zvěře, správného poměru pohlaví a zastoupení věkových tříd. I zde si musíme opět uvědomit, že mezi nejzávažnější příčiny špatného zdravotního stavu zvěře, včetně náchylnosti k parazitárním onemocněním patří zejména stále se zhoršující životní prostředí vyvolané turistikou, chatařením, motorismem a přezvěřením některých lokalit. (ŠPENÍK, 1977). 2.3.2.2 PRVOCI - PROTOZOA Tělo prvoků je tvořeno jedinou buňkou s jedním nebo více jádry. Její velikost se pohybuje podle druhu prvoka a vývojového stádia od 1 µm do několika milimetrů (LAŠTŮVKA et al., 2001; CHROUST et al., 1998). Rozmnožování je odlišné u jednotlivých skupin prvoků. Rozmnožují se pohlavně i nepohlavně (což je způsob častější).

Mnohé druhy jsou schopny přechodu do latentního stadia a tvoří cysty, které slouží k přečkání nepříznivých podmínek, u některých parazitů jsou cysty nebo spory obligátním stadiem vývojového cyklu. Vývojové cykly parazitických protozoí jsou různě složité. Monoxenní cizopasníci při svém vývoji nestřídají hostitele a část cyklu zpravidla tráví ve vnějším prostředí (exogenní fáze vývoje), do vývojového cyklu heteroxenních druhů vstupují dva nebo více hostitelů. K přenosu cizopasníka pak dochází pozřením předcházejícího hostitele nebo jeden z hostitelů funguje jako mechanický nebo aktivní přenašeč vektor (LAŠTŮVKA et al., 2001; KOTRLÁ et al., 1984; CHROUST et al., 1998). Pouze malá část ze všech existujících prvoků jsou paraziti a mnozí z nich svému hostiteli ani příliš neškodí. Na druhou stranu existují parazitičtí prvoci, kteří způsobují závažná a zhoubná onemocnění (BALLWEBER, 2001). Z veterinárního hlediska jsou důležité 3 skupiny parazitických prvoků Sarcomastigophora (bičíkovci a měňavky), Apicomplexa (výtrusovci), zahrnující kokcidie a Ciliophora (nálevníci) (BALLWEBER, 2001). Sarcomastigophora Prvoci z tohoto kmene, náležející do podkmene bičíkovci (Mastigophora) se pohybují obvykle pomocí 1-8 bičíků, tělo mají pokryto pelikulou a rozmnožují se podélným dělením (LAŠTŮVKA et al., 2001). Tvar těla je různý oválný, kulatý, hruškovitý, nebo vejčitý. U cizopasných druhů dochází k infekci hostitelského zvířete buď pozřením potravy, nebo vody kontaminované prvoky, jiní jsou přenášeni krev sajícími členovci. Napadají buňky krevní, střevní nebo jaterní (KOTRLÁ et al., 1984). Zástupci rodu Giardia jsou cizopasníky savců, včetně člověka, ptáků i obojživelníků. U zvěře cizopasí Giardia duodenalis (syn. G. intestinalis) (SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001). Giardie jsou bilaterálně souměrné se zdvojenými jádry. Rozeznáváme dvě formy, pohyblivé trofozoity jako vegetativní stadia a cysty jako přenosná stadia. Trofozoity jsou velké 12 20 x 6 12 µm, mají hruštičkovitý tvar těla se zrcadlovou souměrností organel, jsou dorzoventrálně oploštělé, na ventrální straně opatřené adhezivním diskem, pohybují se pomocí 4 párů volných bičíků. Lokalizují se v tenkém střevě, fixovaní na povrchu epiteliálních buněk. Živí se tekutinami střevního obsahu. Ještě v hostiteli dochází k encystaci a čtyřjaderné cysty o velikosti 8-12 x 6-10 µm jsou trusem vylučovány do vnějšího prostředí. Jsou velmi odolné vůči vnějším podmínkám

i desinfekčním prostředkům. K šíření infekce dochází alimentárně potravou a vodou (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001). Giardióza - onemocnění typické pro mláďata, charakteristické průjmy, častou defekací a změnou barvy trusu na světle hnědou až šedobílou. Trus silně zapáchá, je ale bez příměsi krve. Mláďata zaostávají v růstu. Dochází k zánětlivým změnám na sliznici tenkého střeva a v místě nahromadění prvoků k atrofii klků a snížení resorbční schopnosti sliznice. K léčbě se používá metronidazol a albendazol, u zvěře však většinou k těžkým infekcím nedochází a léčba se neprovádí (CHROUST, 2001). Apicomplexa Tento kmen je charakteristický souborem specifických organel apikálního komplexu a složitými vývojovými cykly s metagenezí. Všechny druhy jsou cizopasné. Ve vývojových cyklech se pravidelně střídají fáze nepohlavního mnohonásobného rozpadu (schizogonie, merogonie), příp. vnitřního podvojného nebo mnohonásobného pučení (endodyogonie, endopolygonie), dále fáze vzniku a splývání pohlavních buněk (gametogonie) a konečně fáze tvorby oocyst a spor se sporozoity (sporogonie). Při schizogonii vzniká velké množství dceřinných jedinců, schizontů (merozoitů), kteří napadají další buňky hostitele a schizogonie se opakuje. Po několika schizogonických pokoleních se merozoiti mění v pohlavní jedince. Vznikají makrogametocyty dozrávající v samičí makrogamety a migrogametocyty rozpadající se v množství samčích bičíkatých mikrogamet. Splynutím pohlavních jedinců vznikne zygota, vytvořením pevného obalu kolem zygoty oocysta. V průběhu sporogonie se v oocystě tvoří spory s různým počtem infekceschopných sporozoitů nebo přímo sporozoity bez vzniku spor (LAŠTŮVKA et al., 2001; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001). Většina významných druhů náleží do řádu kokcidie (Eucoccidiida), některé do řádu klíštěnky. Na základě parazitologického vyšetření trusu a nálezu oocyst diagnostikujeme u zvěře zástupce čeledí Eimeriidae s rody Eimeria a Isospora a Cryptosporididae s rodem Cryptosporidium, všechny patřící do zmiňovaného řádu Eucoccidiida (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001). Jedná se o kokcidie jednohostitelské (monoxenní), u kterých probíhá celý vývojový cyklus v jednom hostiteli narozdíl od kokcidií vícehostitelských (heteroxenních), kde vývoj probíhá ve dvou, případně i více hostitelích (CHROUST, 2001; KOTRLÁ et al., 1984). K nákaze dalšího hostitele dochází pozřením vysporulovaných oocyst spolu s potravou nebo pitím. Ve střevě se sporozoity uvolní,

vnikají do buněk střevního epitelu, a schizogonií pokračují ve vývojovém cyklu. Oocysty, případně spory zůstávají ve vnějším prostředí životaschopné až 1 rok (CHROUST et al., 1998; LAŠTŮVKA et al., 2001). Čeleď Eimeriidae zahrnuje monoxenní kokcidie s exogenní sporulací, to znamená, že sporulace (sporogonie) je podmíněna přítomností kyslíku a může tedy probíhat až po vyloučení oocyst z těla hostitele do vnějšího prostředí. U rodu Isospora se tvoří v oocystě 2 spory po 4 sporozoitech, u rodu Eimeria 4 spory, každá se 2 sporozoity (LAŠTŮVKA et al., 2001). Přehled jednotlivých druhů rodu Eimeria a Isospora vyskytujících se u srnčí a černé zvěře, morfologie oocyst a sporulační doby jsou uvedeny v Tab. 1 2 (viz. příloha). U zajícovitých se v našich podmínkách vyskytuje řada střevních kokcidií např. Eimeria europaea, E. leporis, E. hungarica, E. robertsoni, E. semisculpta, E. stefanskii, E. townsendi a kokcidie jaterní Eimeria stiedai, cizopasící v epitelu žlučovodů (LAŠTŮVKA et al., 2001; KOTRLÁ et al., 1984 ). U zajíců se kokcidie vyskytují na celém území republiky, dle CHROUSTA (1979) in KOTRLÁ et al. (1984) E. leporis u 74,5 % populace, E. robertsoni u 45,6 % a E. europaea u 26,5 % populace (KOTRLÁ et al., 1984 ). Kokcidiózy onemocnění u srnčat je zjišťováno převážně do stáří půl roku a většinou se jedná o smíšené infekce druhy E. superba, E. ponderosa a E. capreoli. Projevuje se úpornými průjmy, značným oslabením organismu a zvýšenou vnímavostí k onemocněním jiné etiologie, především helmintózám a bakteriálním infekcím. U černé zvěře se kokcidióza vyskytuje převážně v oborách. Projevuje se rovněž úpornými průjmy u selat již v prvních týdnech života a může vyvolávat hromadné úhyny. Zdrojem nákazy jsou kojící prasnice. Charakteristickým nálezem při pitvě je katarální až hemoragická enteritída, krváceniny a později zesílení stěny střeva, u selat mohou mít změny sliznice až nekrotický charakter s atrofií slizničních klků. K léčbě se u prasat v oborách podává medikované krmivo s obsahem monenzinu, dále je možné použít Baycox (toltrazuril). Prevence spočívá v důsledné hygieně chovu a kvalitním přikrmování, asanaci prostředí krmelců a jejich budování na suchých lokalitách (CHROUST, 2001). Pro zajíce jsou nejpatogeničtější druhy E. leporis a E. robertsoni, které způsobují těžké změny na střevní sliznici. Nejohroženější jsou mláďata do 1 měsíce věku. U dospělé zvěře se klinické projevy onemocnění objeví jen je-li oslabena, trpí pak silnými průjmy, hubnutím a sníženým příjmem potravy (KOTRLÁ et al., 1984). Masivní infekce může způsobit zvláště u mladých jedinců i smrt (SECK-LANZENDORF VON, 1997). U starších a odolnějších

jedinců může onemocnění přejít v chronickou formu (KUČERA et KUČEROVÁ, 2002). Napadení jater má za následek jejich zvětšení a žloutenku (SECK-LANZENDORF VON, 1997). Léčebné zásahy ve volnosti jsou neúčinné. Prevencí je odstřel vyhublých a rychlé odstraňování uhynulých kusů a obměna míst, kde se zvěř přikrmuje (KOTRLÁ et al., 1984). Čeleď Cryptosporididae je zastoupena u spárkaté zvěře a zajíců rodem Cryptosporidium, především druhem Cryptosporidium parvum, případně i C. muris. Velikost oocyst se pohybuje v průměru kolem 5 µm. Tvarem jsou podobné zdvojenkám. Jedná se také o monoxenní kokcidie, ale s endogenní sporulací. Vývojový cyklus probíhá převážně v tenkém střevě. Při schizogonii se tvoří dva typy schizontů, první obsahuje 6-8 merozoitů, druhý typ 4 merozoity. Sporulace probíhá v hostiteli, část oocyst se rozpadá již ve střevě a vyvolává autoinfekci, zbylé oocysty odchází s výkaly do vnějšího prostředí, kde mohou zůstávat infekční až 1 rok (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001 ). Kryptosporidióza onemocnění se vyskytuje především u mláďat v prvních týdnech života, charakterizováno je poruchami trávení, růstu a vývoje, je doprovázeno průjmy. Častou komplikací jsou souběžně probíhající infekce virové a bakteriální. Dochází ke zploštění kartáčového lemu a ke vzniku erozí, které narušují vstřebávání potravy (malabsorpce). Léčba se u zvěře neprovádí, běžně používaná antikokcidika jsou proti kryptosporidiím neúčinná. Prevence je stejná jako u kokcidiózy (CHROUST, 2001). Ciliophora Nálevníci jsou jednobuněční živočichové s nejsložitější stavbou buňky. Mají dvě jádra mikronukleus sloužící generativním funkcím a makronukleus vegetativním funkcím. Charakteristickým způsobem pohlavního rozmnožování je konjugace, množí se i nepohlavně příčným dělením, příležitostně i mnohonásobným rozpadem. Povrch těla je kryt pelikulou s různě utvářenými a rozmístěnými brvami, zajišťujícími nálevníkům pohyb (LAŠTŮVKA et al., 2001; DOGEĽ, 1961). Balantidium coli vakovka střevní, náleží do třídy stejnobrvých, řasinky po celém těle má více méně stejně dlouhé, uspořádané do podélných řad. Tělo je vejčitého tvaru o velikosti 0,05-0,2 mm. Žije v tlustém a slepém střevě, výjimečně i jiných částech trávicí trubice prasat, obvykle jako komenzál (LAŠTŮVKA et al., 2001). Rozlišují se dvě morfologická stádia - trofozoity, které dosahují velikosti až 200 µm, jsou oválného až

vejčitého tvaru a představují pohyblivé stádium, množení u nich probíhá příčným dělením. A cysty, které jsou trvalým a odolným stádiem, jsou kulovité, o velikosti 50-60 µm a odcházejí s trusem do vnějšího prostředí (CHROUST et al., 1998). Balantidióza onemocnění se projevuje hlenovitými až krvavými průjmy, při silných infekcích a oslabení organismu se mohou ve sliznici tlustého a slepého střeva vytvářet rozsáhlé a hluboké vředy, s případnou perforací sliznice. Vyskytuje se především u černé zvěře v oborách. Léčba je možná preparáty na bázi širokospektrých antibiotik (aureomycin), u zvěře se neprovádí (CHROUST, 2001). 2.3.2.3 PLOŠTĚNCI PLATHELMINTÉ Ploštěnci náleží k mnohobuněčným živočichům, jejich tělo je na rozdíl od prvoků tvořeno mnoha buňkami, které vznikly rýhováním vajíčka. Buňky jsou výrazně morfologicky i funkčně diferencovány, soubory buněk tvoří pletiva (tkáně) a orgány uzpůsobené k nejrůznějším funkcím (LAŠTŮVKA et al., 2001; KOTRLÁ et al., 1984; DOGEĽ, 1961). Vývoj může být přímý i nepřímý. Parazitické druhy mají často složité vývojové cykly, při kterých dochází ke střídání hostitelů a různých typů larev (LAŠTŮVKA et al., 2001). Motolice - Trematoda U zvěře cizopasí zástupci dvourodých, jedná se o parazity heteroxenní, biohelmintické. Svým rozšířením jsou tudíž vázáni na mezihostitele, vesměs vodní nebo suchozemské plže. Jejich orgány jsou přizpůsobeny životu v tělesných tkáních, nemají proto dýchací ani cirkulační systém (CHROUST, 2001). Tvar těla je listovitý, páskovitý nebo kopinatý, netvoří články, velikost je rozmanitá od 0,5 mm do 10 cm, povrch je kryt kutikulou často s různými povrchovými strukturami. Mají mohutnou přísavku kolem ústního otvoru, další přísavka je umístěna na břišní straně (BALLWEBER, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001). Zažívací soustava je dobře vyvinuta, trávicí trubice je rozdvojená a často dále členěná v množství bočních výběžků, některé motolice mohou absorbovat potravu i povrchem těla. Motolice jsou (kromě čeledi Schistosomatidae krevničkovití) hermafroditi, tzn. že u jednoho jedince jsou vyvinuty pohlavní orgány samčí i samičí (KOTRLÁ et al., 1984; LAŠTŮVKA et al., 2001). Životní cyklus je u všech dvourodých nepřímý se střídáním 2 až 4 hostitelů. Zahrnuje stádium vajíčka, obrvené larvy (miracidium), nepohlavní reprodukční stádia (sporocysta a rédie), cerkárie, metacerkárie a

dospělce (BALLWEBER, 2001). Vajíčka se dostávají do vnějšího prostředí s trusem nebo močí hostitele. Zde se vyvine miracidium a další vývoj pokračuje v mezihostiteli, v němž vznikají stádia jako sporocysta, rédie a cerkárie (KOTRLÁ et al., 1984). Prvním mezihostitelem jsou různé druhy plžů. Cerkárie opouští prvního mezihostitele a může buď aktivně pronikat kůží do těla definitivního hostitele, nebo se ve vnějším prostředí zapouzdří na vegetaci a vytvoří tzv. adoleskárii, která je pozřena definitivním hostitelem při pastvě. A nebo do vývojového cyklu vstupuje druhý mezihostitel, který buď pozře prvního mezihostitele nebo se cerkárie dostávají do jeho těla aktivně. V jeho těle se cerkárie encystují v metacerkárie. Definitivní hostitel se pak nakazí jeho pozřením. U některých druhů se uplatňují i tzv. parateničtí hostitelé, v jejichž těle se cerkárie nebo metacerkárie hromadí. Vývoj v definitivním hostiteli trvá od několika dní do 2-4 měsíců. Dospělé motolice cizopasí nejčastěji v trávicí soustavě, v krvi i dalších orgánech (BALLWEBER, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001; KOTRLÁ et al., 1984). Onemocnění vyvolaná motolicemi označujeme jako trematodózy (CHROUST, 2001). U srnčí zvěře, ojediněle i u divokých prasat a zajíců cizopasí motolice jaterní Fasciola hepatica. Je lístkovitého tvaru, dorzoventrálně oploštělá, šedohnědé až hnědozelené barvy. Velikost dospělých motolic je se pohybuje od 18-40 x 8-13 mm, lokalizuje se ve žlučovodech. Mladá vývojová stadia migrují parenchymem, výjimečně je možno nalézt fascioly i v jiných orgánech. Vajíčka jsou velká 130-150 x 70-90 µm. Mezihostitelem je v našich podmínkách sladkovodní plž Lymnaea (Galba) truncatula bahnatka malá. Miracidia se líhnou z vajíček, vyloučených s trusem, ve vodě, kde aktivně vyhledávají a pronikají do plže. V jeho hepatopankreatu se vyvíjí přes stádia sporocysty, redie a cerkárie. Vývoj v mezihostiteli trvá dle podmínek 60-80 dnů, může se ale prodloužit až na 1 rok. Cerkárie opouští tělo plže, krátce se pohybují ve vodním prostředí a zachycují se na travinách, kde se encystují na velmi odolné infekční stadium metacerkárie (adoleskárie), ty mohou na trávě vydržet infekceschopné až rok. K infekci definitivního hostitele dochází spasením porostu s adoleskáriemi, případně při napájení (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA et al., 2001). Fasciolóza motoličnatost jaterní, postihuje všechny druhy volně žijících přežvýkavců, nejčastěji zvěř srnčí, ojediněle i divoká prasata a zajíce. Rozšířena je především v oblasti severních, západních a jižních Čech a severní Moravy. Prevalence nálezů činila v posledních letech zhruba 1 %. Rozeznáváme akutní a chronickou formu. Akutní forma je vyvolána migrujícími nedospělými stadii motolic v parenchymu jater, projevuje se

poruchami ve vylučování žluče a poruchami trávení, malátností a vyčerpáním, které může končit i úhynem. Akutní stadium přechází většinou v chronické, které se projevuje otoky v mezisaničí a mezihrudí, chronickými poruchami zažívání, vleklými průjmy, hubnutím a zaostáváním ve vývoji u mladých kusů. Chronická fáze se vyskytuje v podzimních a zimních měsících, akutní koncem léta. K hynutí na motoličnatost dochází i v jarních měsících, kdy je organismus celkově oslaben. Léčba se provádí jak v oborách, tak i ve volnosti. K dispozici jsou přípravky Rafendazol premix (rafoxanid) a Vermitan 20 % gran. (albendazol) působící pouze na dospělé motolice. Proti dospělým motolicím i vývojovým stadiím je účinný Fasinex (triclabendazol), který však u nás není registrován. Preventivně je vhodné provádět opatření proti výskytu bahnatek, což ve volnosti není možné (CHROUST, 2001). Další motolicí spárkaté zvěře je motolice obrovská - Fascioloides magna, ta byla do Evropy zavlečena v 19. století dovozem zvěře ze Severní Ameriky. Dosahuje velikosti 4-8 x 2-3 cm, zabarvení je šedohnědé. Vajíčka měří 130-170 x 75-100 µm, tvarem jsou shodná s F. hepatica. Vývojový cyklus je obdobný jako u motolice jaterní, v našich podmínkách včetně mezihostitele Lymnaea (Galba) truncatula. Motolice se lokalizují především v játrech, při silnější infekci se mohou zjišťovat i v plicích (CHROUST, 2001; CHROUST et CHROUSTOVÁ, 2004; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001; KOUDELA et MODRÝ, 2004; NOVOBILSKÝ et KOUDELA, 2005). Fascioloidóza hlavní lokalitou výskytu u nás jsou jižní Čechy až po Milevsko a Písecko, dále Pelhřimovsko a oblast Brd. Srnčí zvěř je na onemocnění velmi citlivá a zpravidla hyne v důsledku těžkého poškození jaterního parenchymu dříve, než motolice dospějí. Po migraci motolic zůstávají v parenchymu jater charakteristické rozsáhlé chodbičky a ložiska s tmavohnědou až černou pigmentací. V plicích se zjišťují rozsáhlé krváceniny a zánětlivé změny, případně zvápenatělé cysty. Při tlumení fascioloidózy se používá přípravku Rafendazol premix (rafoxanid), ve vysokých dávkách je účinný Vermitan (albendazol) a triclabendazol. Prevence je stejná jako v případě fasciolózy (CHROUST, 2001). Pozornost je zaměřena na používání moluskocidů proti plovatkovitým plžům a alternativní metody biologického boje s plži a vývojovými stadii motolic (NOVOBILSKÝ et KOUDELA, 2005). Hostitelem motolice kopinaté Dicrocoelium dendriticum jsou všechny druhy spárkaté zvěře včetně prasete divokého, dále zajíc, králík divoký a výjimečně i někteří masožravci. Je rozšířena prakticky po celém území republiky, hlavně na sušších lokalitách