ORGANIZAČNÍ STRUKTURA NA ÚROVNI STÁTNÍ SPRÁVY V RÁMCI PŘÍPRAV PŘEDSEDNICTVÍ ČR V RADĚ EU

SOUKROMÁ VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ ZNOJMO s.r.o. Bakalářský studijní program: Ekonomika a management Studijní obor: Marketing a management ORGANIZAČNÍ STRUKTURA NA ÚROVNI STÁTNÍ SPRÁVY V RÁMCI PŘÍPRAV PŘEDSEDNICTVÍ ČR V RADĚ EU BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Autor: Jiřina Baroňová Vedoucí bakalářské práce: Ing. Věra Plhoňová, Ph.D. Znojmo, duben 2009

Zadání bakalářské práce

Abstrakt Bakalářská práce se zabývá organizační strukturou státní správy v rámci příprav a výkonu předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Cílem práce je analyzovat fungování vztahů mezi Sekcí pro předsednictví ČR v Radě EU Úřadu vlády České republiky, centrálního koordinátora organizační a logistické podpory rezortů (ministerstev) při pořádání předsednických akcí na území České republiky, dodavateli služeb a věcně odpovědnými rezorty. První část práce je zaměřena na teoretická východiska pro praktickou část. Praktická část se zabývá vyhodnocením nastaveného vnitrostátního koordinačního mechanismu, srovnáním výsledků výzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění o informovanosti občanů České republiky o předsednictví České republiky v Radě Evropské unie před a po jeho začátku, a poté navržením možných změn a vylepšení. Abstract This bachelor s thesis deals with the organisational structure of the state administration during preparations and implementation of the Czech Presidency of the Council of the EU. The aim of the thesis is to analyze the functionning of relationships between the Presidency Section of the Office of the Government of the Czech Republic, being the central co-ordinator of the organisational and logistical support to the individual Ministries for the organisation of Presidential events in the Czech Republic, the suppliers and the relevant Ministries. The first part of the paper focuses on theoretical background for the following practical part. The practical part discusses the evaluation of the national co-ordination mechanism, comparison of results of the research implemented by the Centre for the Public Opinion Research on how Czech citizens had been informed about the Czech Presidency in the Council of the EU before its beginning and after it. It also proposes possible changes and improvements.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Organizační struktura na úrovni státní správy v rámci příprav předsednictví ČR v Radě EU vypracovala samostatně pod vedením Ing. Věry Plhoňové, Ph.D., s použitím literárních a informačních zdrojů uvedených v seznamu použité literatury. Ve Znojmě dne 27. dubna 2009... vlastnoruční podpis autorky

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce paní Ing. Věře Plhoňové, Ph.D. za cenné rady a připomínky, které mi při zpracování bakalářské práce velmi pomohly.

Obsah: ÚVOD...8 Cíl práce a metodika...9 1 TEORETICKÁ ČÁST...10 1.1 Organizační vymezení veřejné správy...10 1.2 Ústřední státní správa...10 1.2.1 Vláda České republiky...11 1.2.2 Úřad vlády České republiky...11 1.2.3 Ministerstva...11 1.3 Evropská integrace...12 1.3.1 Zvláštnosti evropské integrace...13 1.3.2 Evropská společenství...14 1.4 Evropská unie...14 1.4.1 První pilíř EU...15 1.4.2 Druhý a třetí pilíř EU...16 1.4.3 Členské státy EU...17 1.4.4 Kandidátské a potenciální kandidátské země...18 1.4.5 Historie vztahu České republiky k EU...18 1.5 Instituce ES/EU...18 1.5.1 Evropská komise...19 1.5.2 Evropský parlament...20 1.5.3 Evropská rada...22 1.5.4 Rada EU...22 1.6 Předsednictví Evropské unie...25 1.6.1 Historie Předsednictví...25 1.6.2 Nároky kladené na předsednickou zemi...27 2 PRAKTICKÁ ČÁST...28 2.1 České předsednictví v Radě Evropské unie...28 2.1.1 Etapy předsednictví v ČR...28 2.1.2 Model organizace předsednictví ČR v Radě EU...29 2.2 Struktura vnitrostátního koordinačního mechanismu...30 2.3 Role jednotlivých orgánů a institucí během českého předsednictví...31 2.3.1 Místopředseda vlády pro evropské záležitosti a jemu podřízené sekce...31 2.3.2 Ministerstvo zahraničních věcí ČR...33 2.3.3 Stálé zastoupení České republiky při Evropské unii v Bruselu...34 2.3.4 Výbor pro Evropskou unii...35 2.3.5 Centrální organizační skupina...36 2.3.6 Sektorová ministerstva (rezorty)...37 2.3.7 Parlament České republiky...37 2.3.8 Prezident České republiky...37 2.4 Finanční a personální zajištění předsednictví ČR v Radě EU...38 2.5 Medializace a prezentace českého předsednictví...40 2.6 Výzkum veřejného mínění...42 2.7 Analýza z pohledu organizačního zajištění českého předsednictví v Radě EU na Ministerstvu spravedlnosti ČR...58 2.7.1 Organizace příprav a výkon předsednictví ČR v Radě EU...59 2.7.2 Úsporná opatření týkající se výdajů centrálního koordinátora českého předsednictví v Radě EU...64

2.7.3 Návrh změn v modelu vnitrostátního koordinačního mechanismu předsednictví ČR v Radě EU...66 2.7.4 Současná politická situace...68 ZÁVĚR...69 POUŽITÉ ZDROJE...71 PŘÍLOHY

ÚVOD Česká republika se od 1. května 2004 stala členským státem Evropské unie. Přijetí České republiky do Evropské unie je jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách naší země, ovlivňující život každého občana. Česká republika, jako druhá v pořadí z členských zemí Evropské unie, které přistoupily k EU od 1. května 2004, převzala od 1. ledna 2009 předsednictví v Radě Evropské unie. Předsednictvím se obecně rozumí předsedání jedné členské země v Radě Evropské unie a střídající se po šesti měsících. Předsednictví České republiky navazuje na předsednictví vykonávané Francií a tuto funkci bude Česká republika k 1. červenci 2009 předávat Švédsku. Předsednickou roli Česká republika vykonává poprvé, po pouze čtyřleté zkušenosti s členstvím v Evropské unii. Je zřejmé, že výkon předsednictví klade mimořádné nároky na celou státní správu České republiky, jak z hlediska volby priorit, tak po stránce personální, finanční, logistické, komunikační a bezpečnostní. Hlavně v předsedající zemi, ale i po celém světě, je zapotřebí koordinovat velký počet setkání a konferencí. Proto je nutná dokonalá příprava státní správy, která je zpravidla zahajována přibližně dva roky před samotným začátkem výkonu předsednictví v Radě EU. Česká republika se během předsedání Radě Evropské unie bude nepochybně těšit mimořádnému zájmu domácích i světových médií. Z tohoto důvodu je třeba komunikaci a prezentaci českého předsednictví pečlivě koordinovat s jednotlivými subjekty podílejícími se na přípravách a samotném průběhu předsednictví ČR v Radě EU. Předsednictví je provázeno jednotným vizuálním stylem a jsou využívány nejrůznější prostředky propagace a medializace. Předsednictví v Radě Evropské unie představuje pro Českou republiku významnou příležitost ke své prezentaci a zviditelnění i po stránce kulturní a turistické. Způsob, jakým se tohoto úkolu zhostí, ovlivní image České republiky na dlouhou dobu po skončení předsednictví. 8

CÍL PRÁCE A METODIKA Cílem bakalářské práce je popsat organizační strukturu státní správy v rámci příprav a výkonu předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, analyzovat fungování nastaveného vnitrostátního koordinačního mechanismu předsednictví ČR v Radě EU a poté navrhnout případné možné změny a zlepšení. Cíle: 1. definování základních pojmů z oblasti státní správy a pojmů týkajících se EU 2. zhodnocení fungování nastaveného vnitrostátního koordinačního mechanismu 3. navržení případných možných změn ke zlepšení spolupráce jednotlivých aktérů zodpovědných za bezproblémový průběh českého předsednictví v Radě EU Metodika: Cíl č. 1 Pro naplnění tohoto cíle (teoretickou část) využiji široké nabídky dostupné literatury a další dostupné informační zdroje, které by měly položit základ hlubšímu pochopení dané problematiky a seznámit s obecně platnými informacemi a mechanismy, které se týkají Evropské unie a předsednictví členských zemí. Cíl č. 2 Pro zhodnocení fungování nastaveného koordinačního mechanismu předsednictví ČR v Radě EU budu vycházet z daného modelu organizace českého předsednictví a ze způsobu finančního a personálního zajištění činností v rámci příprav a výkonu předsednictví ČR v Radě EU. Na základě výsledků výzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění na téma Občané o předsednictví ČR v Radě Evropské unie, provedu srovnání informovanosti občanů České republiky o předsednictví ČR v Radě EU před a po jeho začátku. Cíl č. 3 Na základě získaných poznatků a vlastních zkušeností získaných během působení v týmu zodpovědného za organizační stránku příprav a výkonu předsednictví ČR v Radě EU na Ministerstvu spravedlnosti ČR navrhnu případná možná zlepšení, která by mohla vést k efektivnějšímu využití finančních prostředků i personálních zdrojů. 9

1 TEORETICKÁ ČÁST 1.1 Organizační vymezení veřejné správy Z organizačního hlediska můžeme veřejnou správu charakterizovat jako formální instituci nebo také soubor institucí. Dá se říci, že veřejná správa je instituce, která je založena na právu. Právo ji vytváří, mění, ruší a stanoví sankce. Veřejná správa jako správa veřejných záležitostí ve státě se pak člení na státní správu a veřejnou samosprávu a ostatní veřejnou správu. Státní správa může být vykonávána orgány přímo nebo nepřímo a jsou pro ni typické vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Organizační struktura státní správy se neustále mění v závislosti na etapách historického vývoje společnosti, na vnitřních a vnějších podmínkách vývoje, na požadavcích společnosti apod. 1 Základními subjekty veřejné správy jsou stát a veřejnoprávní korporace obce, kraje, profesní komory, které jsou ve veřejné správě představitelé a nositelé veřejné moci. Oba tyto subjekty realizují svoje postavení ve veřejné správě navenek prostřednictvím svých orgánů ministerstva, jiné ústřední správní úřady, orgány územní samosprávy, fyzické osoby. Každý vykonavatel veřejné správy je samostatnou organizační jednotkou, která je částí subsystému a ten součástí organizace veřejné správy jako celku. 2 1.2 Ústřední státní správa Soustavu ústřední státní správy tvoří ministerstva a jiné ústřední správní úřady s celostátní působností, jako přímí vykonavatelé státní správy. Výše uvedené orgány jsou organizační složky státu, které mají působnost a pravomoc na celém území státu. 3 Ministerstva a ústřední správní úřady jsou zpravidla vnitřně členěny na sekretariáty, organizační, personální, ekonomické, technické, informační a další útvary, dále na sekce, odbory, oddělení apod. Vykonávají zákonem svěřenou působnost, jsou odvolacím orgánem proti rozhodnutí nižších správních orgánů a také kontrolují činnost podřízených orgánů. 4 1 HORZINKOVÁ, E., NOVOTNÝ, V. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 234 s. ISBN 978-80-7380-096-3 2 tamtéž 3 tamtéž 4 PEKOVÁ, J., PILNÝ, J., JETMAR, M. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 2. přepracované vyd. Praha: ASPI, a. s., 2005. 556 s. ISBN 80-7357-052-1 10

1.2.1 Vláda České republiky Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Skládá se z předsedy vlády, místopředsedy vlády a ministrů. Předseda vlády je jmenován prezidentem republiky a na jeho návrh jsou jmenováni ostatní členové vlády a jsou pověřeni řízením ministerstev a jiných úřadů. Vláda rozhoduje ve sboru formou usnesení. Organizace činnosti vlády a řízení schůzí přísluší jejímu předsedovi, kterého pak zastupuje místopředseda vlády nebo jím pověřený člen vlády. 5 1.2.2 Úřad vlády České republiky Úkoly týkající se odborného, organizačního a technického zabezpečení vlády plní Úřad vlády České republiky, který má postavení správního úřadu a je ústředním orgánem státní správy. V čele Úřadu vlády stojí vedoucí jmenovaný a odvolávaný vládou. Vláda si také může zřizovat poradní orgány, složené z členů vlády a dalších odborníků, které plní koordinační, konzultační nebo odborné úkoly. Poradními orgány jsou např. Rada vlády pro národnostní menšiny, Rada pro výzkum a vývoj, Výbor pro Evropskou unii, Vládní dislokační komise a další. Stálým poradním orgánem vlády je Legislativní rada vlády, v jejímž čele stojí člen vlády. 6 1.2.3 Ministerstva V současnosti máme v České republice tato ministerstva: Ministerstvo financí, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo obrany, Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo dopravy. 7 V čele ministerstva stojí ministr, jako člen vlády. Řídí ministerstvo a odpovídá za jeho činnost vládě. Vnitřní organizace ministerstva je ponechána v pravomoci ministra. Ten si zřizuje různé poradní orgány ministerstva, nejen z řad pracovníků ministerstva, 5 HORZINKOVÁ, E., NOVOTNÝ, V. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 234 s. ISBN 978-80-7380-096-3 6 tamtéž 7 tamtéž 11

ale i jiných orgánů, případně i z řad soukromých osob, podle jejich odbornosti. Vedle těchto orgánů jsou zřizovány i různé pracovní skupiny. 8 1.3 Evropská integrace Integrace se začala výrazně prosazovat po druhé světové válce. Hospodářskou integrací se rozumí proces spojený s odstraňováním bariér, které ztěžují vzájemné obchodní styky (cla a jiné překážky) mezi státy. Dochází ke slučování oddělených národních trhů, vzniká tak větší, rozsáhlejší trh přinášející výhody všem zúčastněným státům, které si však ponechávají svou samostatnost. Stejný význam má pro rozvoj integračního procesu politický zájem zúčastněných zemí o těsnější spolupráci. Politická vůle je rozhodujícím faktorem obzvláště při přechodu od nižšího integračního stupně k vyššímu, dále i při rozšiřování integračního seskupení o další země. 9 Ekonomický přínos integračního spojení zemí je nepřehlédnutelný. Při existenci většího trhu lze vyrábět větší objem produkce, podniky mohou dosahovat optimálního rozsahu výroby. Na takovém trhu se současně zvětšuje počet jeho účastníků, čímž se zostřuje konkurence. Ve výsledku to prospívá konečnému uživateli nebo spotřebiteli, rychleji postupuje inovace výrobků, zvyšuje se kvalita, zvětšuje se výběr zboží a služeb a zpravidla dochází k poklesu cen. 10 V západní Evropě byly po druhé světové válce podnětem k rozvoji integrace také politické pohnutky, snaha odstranit ekonomický základ a příčiny konfliktů mezi velkými zeměmi, které v tomto století přerostly do dvou světových válek. Jednalo se především o nalezení cest a prostředků, které by nahradily dřívější soupeření dvou významných zemí Evropy, Francie a Německa, mírovou spoluprací. K rozvoji integrace dále přispěl i výsledek druhé světové války. Pozice západní Evropy byly oslabeny, neboť ve světě začaly dominovat dvě supervelmoci Spojené státy americké a Sovětský svaz. Proces integrace měl stmelit a posílit postavení západoevropských zemí v Evropě (vůči Sovětskému svazu) a přispět 8 HORZINKOVÁ, E., NOVOTNÝ, V. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 234 s. ISBN 978-80-7380-096-3 9 HAD, M., URBAN, L. Evropská společenství: První pilíř Evropské unie. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000. 165 s. ISBN 80-85864-88-6 10 tamtéž 12

k upevnění jejich ekonomické váhy ve světě (vůči Spojeným státům a později i Japonsku). 11 1.3.1 Zvláštnosti evropské integrace Jedinečnost evropské integrace tkví v tom, že jejím cílem je sdružit země s dlouhou vlastní historií, kulturou a tradicemi, které sice mají celou řadu společných rysů, ale zároveň se v mnoha ohledech odlišují. Nejdůležitějším a politicky nejambicióznějším cílem evropské integrace je vytvořit z Evropy kontinent míru, vyloučit válku jako prostředek řešení sporů mezi členskými státy a přispět k mírovému vývoji na celém evropském kontinentu. Neoddělitelnou součástí uvedeného cíle je zajištění hospodářské prosperity a růstu životní úrovně obyvatel členských států. 12 Západoevropská integrace vznikla a největší rozvoj zaznamenala v období tzv. studené války. Vojenská a ideologická hrozba sovětského komunismu a naproti tomu podpora Spojených států působily jako důležité stmelující a sjednocující faktory urychlující integrační proces. 13 Integrační proces po druhé světové válce je kompromisem mezi dvěma přístupy k integraci. První přístup (prosazovaný od počátku státy kontinentální Evropy, zejména státy Beneluxu, Francie, SRN a Itálie) usiluje o integraci vedoucí k jednotné Evropě, o větší sdílení suverenity a vytvoření nadstátních institucí až po hospodářskou a měnovou unii se společnou měnou v oblasti ekonomické a politickou unii v oblasti zahraniční politiky a obrany. Naproti tomu druhý přístup (tradičně prosazovaný Velkou Británií s podporou některých menších, zejména skandinávských zemí) klade důraz na vytvoření oblasti volného obchodu v oblasti ekonomické a na mezivládní spolupráci v oblasti politické, při zachování státní suverenity členských států. 14 11 HAD, M., URBAN, L. Evropská společenství: První pilíř Evropské unie. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000. 165 s. ISBN 80-85864-88-6 12 tamtéž 13 tamtéž 14 tamtéž 13

1.3.2 Evropská společenství Tyto dva přístupy k integraci vyústily ve vytvoření dvou typů integračních organizací struktur s nadnárodními institucemi a sdílenou suverenitou: Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM). 15 ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli) bylo založeno tzv. Pařížskou smlouvou, podepsanou v roce 1951 a jeho činnost byla ukončena v roce 2002. EHS (Evropské hospodářské společenství) a EUROATOM (Evropské společenství pro atomovou energii) byly založeny příslušnými Smlouvami (zvanými Římské), podepsanými v r. 1957. Smlouva o založení EHS byla v r. 1993 přejmenována na Smlouvu o založení ES (SES). 1.4 Evropská unie Evropská unie (EU) vznikla v roce 1993 na základě podpisu Smlouvy o Evropské unii (SEU, zvané též Maastrichtská, vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 po ratifikaci členskými zeměmi). 16 Cíle Evropské unie byly smlouvou charakterizovány takto: - podporovat vyvážený a dlouhodobý hospodářský a sociální pokrok, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posílením hospodářské a sociální soudržnosti a zavedením hospodářské a měnové unie, která v dlouhodobější perspektivě zahrnuje i jednotnou měnu, - upevňovat identitu Unie na mezinárodní úrovni, zejména prostřednictvím společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), - rozvíjet úzkou spolupráci v oblastech justice a vnitřních věcí, - účinněji chránit práva a zájmy obyvatel členských států zavedením občanství Unie. 17 15 HAD, M., URBAN, L. Evropská společenství: První pilíř Evropské unie. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000. 165 s. ISBN 80-85864-88-6 16 HAD, M., PIKNA, B. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2001. 86 s. ISBN 80-86345-06-8 17 tamtéž 14

Smlouva o EU je předělem ve vývoji integračního procesu. Novým cílem integračního procesu v ekonomické oblasti je vytvoření hospodářské a měnové unie a ten je doplněn o spolupráci v oblasti politické. Spojuje dva odlišné modely mezinárodní spolupráce: integrační model Evropských společenství (ES) s nadstátními prvky, rozvíjený na základě sdílené suverenity, a model založený na tradiční mezivládní spolupráci, založený na respektování státní suverenity členských států. Tyto modely zahrnují tři oblasti: první vychází ze smluv o ES, zahrnující převážně oblast ekonomickou, druhá zahrnuje oblast zahraniční a bezpečnostní politiky a třetí oblast justice a vnitřních věcí. Zmíněné tři oblasti jsou označovány za pilíře EU. 18 Evropská unie tyto oblasti spolupráce někdy přirovnává ke společnému domu, ve kterém evropské národy žijí pod společnou střechou. Struktura této stavby se často přirovnává antickému chrámu (tzv. Maastrichtský chrám), kde základ tvoří členské státy a zakládající smlouvy. Z nich pak vyrůstají tři pilíře coby oblasti spolupráce a jejich svorníkem - střechou, pod níž se odehrává život ve společném evropském domě, jsou instituce EU. 19 1.4.1 První pilíř EU První pilíř tvoří nejvýznamnější část Evropské unie, Evropská společenství. Jsou subjektem mezinárodního práva a ve stanovených oblastech mohou uzavírat mezinárodní smlouvy, které zavazují členské státy. V rámci ES fungují instituce nadstátního charakteru a platí v nich právo ES, zvané též komunitární právo, které je za daných okolností nadřazené právu jednotlivých členských zemí. 20 Jádro ES tvoří vnitřní trh se svými svobodami (volný pohyb zboží, volný pohyb pracovních sil, svoboda usazování, volný pohyb služeb a kapitálu, volný platební styk) a dále pravidla jeho hospodářské soutěže. V rámci prvního pilíře jsou politiky EU rozděleny na společné (náleží do výlučné pravomoci EU), sdílené (postupuje se podle kontextu problematiky, kdy se posuzuje, zda výsledky příslušné činnosti budou efektivněji dosaženy na nadnárodní úrovni nebo v rámci členských států a členské státy zde mohou vydávat vlastní legislativu pouze tehdy, neexistuje-li již společná evropská úprava) a doplňující (zde EU respektuje suverenitu 18 HAD, M., URBAN, L. Evropská společenství: První pilíř Evropské unie. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000. 165 s. ISBN 80-85864-88-6 19 LACINA, L., a kol. Minimum o předsednictví 1. 1. vyd. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, Institut státní správy, 2007. ISBN 978-80-239-9235-9 20 HAD, M., PIKNA, B. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2001. 86 s. ISBN 80-86345-06-8 15

rozhodování členských států a do provádění činností vstupuje jen jako doplňující a koordinační subjekt, neharmonizuje však zde nijak legislativu členských států). 21 Rozhodování v prvním pilíři má nadnárodní charakter, protože členské státy se zavázaly respektovat opatření navržená, přijatá a posuzovaná nadnárodními institucemi. Jedná se o Evropskou komisi (EK), Evropský parlament (EP) a Evropský soudní dvůr (ESD). Evropská rada (ER) a Rada EU mají mezivládní charakter, protože jsou složeny ze zástupců členských zemí hájících ryze národní zájmy. 22 1.4.2 Druhý a třetí pilíř EU Druhý a třetí pilíř EU mají odlišný charakter, jsou budovány na principu mezivládní spolupráce. Instituce EU jsou do činnosti druhého a třetího pilíře zapojeny, nejsou však tvůrci legislativy zavazující členské země. 23 Druhý pilíř společná zahraniční a bezpečností politika (SZBP) se týká oblasti, která je považována tradičně za důležitou součást suverenity států. Integrace v této oblasti postupuje ve srovnání s oblastí ekonomickou pomaleji a rozvíjí se na bázi mezivládní spolupráce, která vyžaduje souhlasný přístup všech zúčastněných států a nevede k vytváření nadstátních orgánů a institucí. Společné orgány vytvořené pro ES, tj. Evropská komise a Evropský parlament, jsou sice do SZBP zapojeny, hrají zde však omezenou úlohu. 24 Třetí pilíř policejní a justiční spolupráce v trestních věcech se týká zajištění prostoru svobody, bezpečnosti a práva pro všechny občany EU společným postupem, a to zejména prevencí a bojem proti kriminalitě (obzvláště proti terorismu, obchodu s lidmi, ilegálnímu obchodu se zbraněmi a drogami, proti korupci a podvodům), proti rasismu a xenofobii. V justiční oblasti jde o ulehčení a urychlení spolupráce při soudních procesech, při výkonu rozhodnutí, usnadnění vydávání osob mezi členskými státy, určení minimálních pravidel 21 ABC práva Evropských společenství. Praha: Informační centrum Evropské unie, [2004]. 116 s. ISBN 80-239-2561-X 22 LACINA, L. a kol. Minimum o regionální a strukturální politice EU. Praha: Úřad vlády ČR, 2004. 263 s. ISBN 80-86734-23-4 23 HAD, M., PIKNA, B. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2001. 86 s. ISBN 80-86345-06-8 24 tamtéž 16

vztahujících se k základním charakteristikám skutkových podstat trestných činů a dále k trestům na poli organizovaného zločinu, terorismu a obchodu s drogami. 25 1.4.3 Členské státy EU Evropská unie má v současnosti 27 členských států s celkovou rozlohou 4 314 000 km², přibližně 496 miliónů obyvatel a HDP stejně vysoké jako USA 26. Počet členů Evropského společenství/evropské unie se postupně rozrůstal z původních šesti na současných sedmadvacet členských států: - zakládající státy: Belgie, Francie, Lucembursko, Itálie, Německo a Nizozemí (1951), - první rozšíření: Dánsko, Irsko a Spojené království Velké Británie a Severního Irska (1973), - druhé rozšíření: Řecko (1981), - třetí rozšíření: Portugalsko a Španělsko (1986), - čtvrté rozšíření: Finsko, Rakousko a Švédsko (1995), - páté rozšíření: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko a Slovensko (2004), - šesté rozšíření: Rumunsko a Bulharsko (2007). 27 Kompetence členských zemí nejsou Evropskou unií nijak dotčeny v těchto oblastech: - veřejná správa, - vnitřní organizace státu, - ozbrojené síly, - národní identita, - veřejný pořádek a bezpečnost, - trestní justice, - mzdová politika, - zdravotnictví, lékařská péče. 28 25 ABC práva Evropských společenství. Praha: Informační centrum Evropské unie, [2004]. 116 s. ISBN 80-239-2561-X 26 Wikipedia [online]. Poslední revize 11. 2. 2009 [cit. 2009-2-14]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/evropsk%c3%a1_unie> 27 LACINA, L. a kol. Minimum o předsednictví 1. 1. vyd. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, Institut státní správy, 2007. ISBN 978-80-239-9235-9 28 LACINA, L. a kol. Minimum o regionální a strukturální politice EU. Praha: Úřad vlády ČR, 2004. 263 s. ISBN 80-86734-23-4 17

1.4.4 Kandidátské a potenciální kandidátské země V současnosti jsou tři země, které získaly oficiální statut kandidátské země - Chorvatsko, Turecko a Makedonie. Jako potencionální kandidátské země pro vstup do EU jsou Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Srbsko a Kosovo. 29 1.4.5 Historie vztahu České republiky k EU Po pádu železné opony se československá reprezentace zaměřila na vztah s Evropským společenstvím (ES), který považovala za jednu z hlavních priorit. Výsledkem nového směřování zahraniční politiky bylo sjednání asociační dohody s ES (a jeho členskými státy) na konci roku 1991. Z důvodu rozdělení státu však nebyla tato smlouva nikdy ratifikována a Česká republika musela vyjednat novou dohodu, která vstoupila v platnost po ratifikaci v únoru 1995 a upravovala vztahy mezi Českou republikou a EU až do konce roku 2004. V roce 1996 podala Vláda České republiky přihlášku do EU a o rok později na lucemburském summitu rozhodla Evropská rada o zahájení přístupových rozhovorů se skupinou šesti kandidátských států, která zahrnovala i Českou republiku. 30 Vyjednávání o vstupu České republiky do EU byla koordinována Výborem pro evropskou integraci a ustavenými odbory na Ministerstvu zahraničních věcí ČR (MZV ČR). Pro samotné vyjednávání byl založen na MZV ČR vyjednávací tým pod vedením státního tajemníka Pavla Teličky. Přístupovou smlouvu dojednali zástupci České republiky na kodaňském summitu v prosinci roku 2002 a v červnu následujícího roku byla předložena občanům ke schválení v celostátním referendu, prvním v historii země. Při 55% účasti se více než 77 % hlasujících občanů České republiky vyjádřilo kladně. Členem EU se tak Česká republika stala k 1. květnu 2004. 31 1.5 Instituce ES/EU Již na počátku integrace bylo rozhodnuto, že Evropská společenství budou řízena vlastními institucemi, z nichž některé budou působit nezávisle na členských zemích. Toto pojetí je odlišné od většiny ostatních mezinárodních organizací, ve kterých obvykle funguje 29 Wikipedia [online]. Poslední revize 11. 2. 2009 [cit. 2009-2-14]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/evropsk%c3%a1_unie> 30 ROVNÁ, L., KASÁKOVÁ, Z., VÁŠKA, J. Evropská unie v členských státech a členské státy v Evropské unii: europeizace vybraných zemí EU. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia; VIP Books, 2007. 333 s. ISBN 978-80-7379-014-11 (Eurolex Bohemia) a ISBN 978-80-87134-10-8 (VIP Books) 31 tamtéž 18

pouze sekretariát a mezivládní konference, která se schází dle potřeby. Vlastní soustava orgánů se pak stává jedním z nejvýraznějších znaků EU, který přispívá k jejímu unikátnímu charakteru (sui generis = svého druhu, mající svérázný charakter). 32 Evropská unie není federací. Dokazuje to, mimo jiné, ponechání suverenity na úrovni členských států. V zakládajících smlouvách státy však i přesto některé vymezené části své suverenity přenášejí na nadnárodní úroveň (např. evropská měnová politika společná měna euro), v ostatních oblastech alespoň koordinují svoji činnost (např. společná zahraniční a bezpečnostní politika). 33 Evropská unie je založená na institucionálním systému, v jehož rámci členské země pro řešení vymezených otázek delegují část své svrchovanosti na nezávislé instituce, které reprezentují zájmy EU jako celku, členských států a jejich občanů. Evropská komise sleduje společné zájmy EU jako celku, naproti tomu k národním zájmům zemí přihlíží ve své činnosti Rada EU a Evropský parlament. Zmíněný institucionální trojúhelník je doprovázen dalšími dvěma institucemi: Evropským soudním dvorem a Účetním dvorem. 34 1.5.1 Evropská komise Evropská komise (EK) představuje exekutivní složku EU a dá se připodobnit k vládě stejně jako vláda, i EK má ministry (komisaře), kteří spravují svůj resort (generální ředitelství DG) 35. EK je nezávislá na vnitrostátních vládách jednotlivých členských států. Jejím úkolem je zastupovat a chránit zájmy EU jako celku. Jako výkonná složka EU odpovídá za provádění rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady EU, tzn. řízení každodenních 32 ZBÍRAL, R. Institucionální rámec Evropské unie: právně-politologický pohled. Praha: Linde, 2007. 239 s. ISBN 978-80-7201-682-2 33 LACINA, L., a kol. Minimum o předsednictví 1. 1. vyd. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, Institut státní správy, 2007. ISBN 978-80-239-9235-9 34 CIHELKOVÁ, E. a kol. Evropská integrace Evropská unie. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2006. 396 s. ISBN 80-245-0854-0 35 LACINA, L., a kol. Minimum o předsednictví 1. 1. vyd. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, Institut státní správy, 2007. ISBN 978-80-239-9235-9 19

činností EU - provádění jejích politik, řízení jejích programů a vydávání jejích finančních prostředků. 36 Nová Evropská komise je jmenována každých pět let, a to do šesti měsíců po volbách do Evropského parlamentu. Nejbližší volby proběhnou v letošním roce. Neformálně jsou členové EK nazýváni komisaři (každá země má jednoho komisaře, je jich tedy 27) a jako členové EK musí jednat v zájmu EU jako celku a nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Každodenní práci EK vykonávají administrativní úředníci, odborníci, překladatelé, tlumočníci a pracovníci sekretariátu, celkem se jedná o 23 000 evropských úředníků. 37 1.5.2 Evropský parlament Evropský parlament (EP) zastupuje občany EU a je jednou z nejdůležitějších institucí EU, od roku 1979 jsou jeho poslanci voleni v přímých volbách 38. EP je jedinou přímo volenou institucí, poslanci jsou voleni v jednotlivých členských státech přímo na pětileté období. Zastoupení v EP se řídí počtem obyvatel jednotlivých členských zemí, přičemž zastoupení malých a středních států je zvýhodněno oproti státům velkým. Členové EP se nesdružují podle národnosti, ale zasedají podle politické příslušnosti. Současný parlament má 785 členů ze všech 27 členských států EU. 39 36 Europa [online]. Poslední revize 2009 [cit. 2009-2-1]. Dostupné z: <http://europa.eu/institutions/inst/comm/index_cs.htm> 37 Europa [online]. Poslední revize 2009 [cit. 2009-2-1]. Dostupné z: <http://europa.eu/institutions/inst/comm/index_cs.htm> 38 LACINA, L., a kol. Minimum o předsednictví 1. 1. vyd. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, Institut státní správy, 2007. ISBN 978-80-239-9235-9 39 HAD, M. a kol. Česká republika v Evropské unii: členství, přínosy, výzvy. Praha: Linde, 2006. 200 s. ISBN 80-7201-611-3 20