Volný pohyb zboží Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží

Ref. Ares(2013)3759436-18/12/2013 Volný pohyb zboží Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží Evropská komise Podniky a průmysl

Volný pohyb zboží Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží Připravilo a vypracovalo generální ředitelství pro podniky a průmysl, ředitelství C regulační politika Evropská komise Podniky a průmysl

Právní upozornění: Evropská komise ani žádná osoba jednající jejím jménem nenese odpovědnost za případné použití informací obsažených v této publikaci, a ani za jakékoliv chyby, jež se v ní i přes důkladnou přípravu a kontrolu mohou vyskytnout. Tato publikace nemusí nutně vyjadřovat názor nebo stanovisko Evropské komise. Veškeré připomínky nebo návrhy týkající se tohoto dokumentu zasílejte generálnímu ředitelství pro podniky a průmysl, oddělení C.2. The Enterprise & Industry online magazine (http://ec.europa.eu/enterprise/e_i/index_en.htm) covers issues related to SMEs, innovation, entrepreneurship, the single market for goods, competitiveness and environmental protection, better regulation, industrial policies across a wide range of sectors, and more. The printed edition of the magazine is published three times a year. You can subscribe online (http://ec.europa.eu/enterprise/e_i/subscription_en.htm) to receive it in English, French or German free of charge by post. Europe Direct je služba, která vám pomůže odpovědět na otázky týkající se Evropské unie Bezplatná telefonní linka (*): 00 800 6 7 8 9 10 11 (*) Někteří operátoři mobilních sítí neumožňují přístup k číslům 00 800 nebo mohou tyto hovory účtovat. Více informací o Evropské unii naleznete na internetu (http://europa.eu). Katalogizační údaje jsou uvedeny na konci této publikace. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2010 ISBN 978-92-79-13473-9 doi:10.2769/23833 Evropská unie, 2010 Reprodukce je povolena pouze v případě uvedení zdroje, pokud není uvedeno jinak. Pro použití/reprodukci materiálu třetí strany chráněného autorským právem, který je tak označen, je nutné získat povolení od držitele (držitelů) autorských práv. Obrázek na přední straně obalu: Freight containers Binkski #15628201 Fotolia.com Printed in Belgium VYTIŠTĚNO NA PAPÍŘE BĚLENÉM BEZ POUŽITÍ CHLORU

Předmluva Tato příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží má poskytnout přehled o dosavadním vývoji a nových výzvách z právnického hlediska v oblasti, která má základní význam pro evropskou integraci. Vnitřní trh zboží se stal jednou z úspěšných oblastí projektu sjednocené Evropy a zůstává významným katalyzátorem růstu v Evropské unii (EU). I když tato příručka není první svého druhu, předchozí vydání byla koncipována především jako praktická pomůcka pro kandidátské země nebo vnitrostátní orgány, kterým měla umožnit blíže se seznámit s koncepcí článků 28 až 30 Smlouvy o ES. Tato verze je podrobnější. Odráží pracovní zkušenosti útvarů Komise zodpovědných za uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží (*) a poskytuje obrázek o překážkách obchodu, se kterými jsme se v minulosti setkávali a setkáváme se i nyní. Příručka shrnuje relevantní judikaturu a doplňuje ji komentáři, nicméně si nečiní nárok být považována za vyčerpávající dokumentaci k danému tématu. Má sloužit spíše jako pracovní materiál osvětlující otázky, které vyvstaly při praktickém uplatňování uvedených ustanovení Smlouvy, a poskytující příslušné odpovědi. Tato příručka může být užitečná pro správní orgány členských států, a to jak ve vztahu ke stávajícímu právnímu prostředí, tak i při navrhování nových vnitrostátních právních předpisů. Právníkům, kteří poskytují svým klientům poradenství v otázkách vnitřního trhu, mohou být také užitečné určité rady týkající se neharmonizované oblasti. A konečně, vnitřní trh byl vždy předmětem zájmu třetích zemí, které se snažily pochopit právní rámec evropského trhu a poučit se ze zkušeností EU za posledních 50 let. Tato příručka může v tomto ohledu poskytovat některé užitečné poznatky. Příručka odráží stav právních předpisů a judikatury k 31. prosinci 2009. Právní předpisy EU a rozsudky Soudního dvora je možno nalézt na internetových stránkách Eurlex (http://eur-lex.europa.eu). Rozsudky vydané od 17. června 1997 jsou také dostupné na internetových stránkách Soudního dvora (http://curia.europa.eu). Tato příručka nepředstavuje právně závazný dokument a nemusí nutně odrážet oficiální stanovisko Komise. Poté, co Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, byla Smlouva o ES pozměněna a přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie (dále jen SFEU ). Ustanovení o volném pohybu zboží (bývalé články 28 30 Smlouvy o ES) zůstala nezměněna, ale byla přečíslována na články 34 36 SFEU. Také další články byl přečíslovány. Zde se používá toto nové číslování SFEU rovněž tehdy, pokud se odkazuje na rozsudky Soudního dvora vynesené podle Smlouvy o ES. (*) Toto druhé vydání příručky připravili a vypracovali Santiago Barón Escámez, Sylvia Ferretti, Juliana Frendo, Octavien Ginalski, Maciej Górka, Hans Ingels, Christos Kyriatzis, Florian Schmidt, Carolina Stege, Laura Stočkutė a Yiannos Tolias. Veškeré připomínky nebo návrhy týkající se této příručky lze zaslat generálnímu ředitelství pro podniky a průmysl, oddělení C.2. Strana 3

Obsah Předmluva... 3 1. Úloha a význam volného pohybu zboží na vnitřním trhu 21. století... 8 2. Ustanovení Smlouvy... 9 3. Působnost článku 34 SFEU... 9 3.1 Všeobecné podmínky... 9 3.1.1 Neharmonizovaná oblast... 9 3.1.2 Význam pojmu zboží... 9 3.1.3 Přeshraniční/tranzitní obchod...10 3.1.4 Určení...10 3.1.5 Aktivní a pasivní opatření...10 3.1.6 Žádné pravidlo ohledně minimálního rozsahu...11 3.1.7 Územní působnost...11 3.1.8 Množstevní omezení...11 3.1.9 Opatření s rovnocenným účinkem...11 3.1.10 Podmínky prodeje...12 3.1.11 Omezení použití...14 3.2 Zásada vzájemného uznávání...15 3.3 Typické překážky obchodu...15 3.3.1 Vnitrostátní ustanovení týkající se dovozu (dovozní povolení, inspekce a kontroly)...15 3.3.2 Povinnost jmenovat zástupce nebo zřídit skladovací prostory v dovážejícím členském státu...16 3.3.3 Vnitrostátní regulace cen a úhrada výdajů...16 3.3.4 Vnitrostátní zákazy určitých produktů nebo látek...17 3.3.5 Schválení typu...18 3.3.6 Povolovací řízení...18 3.3.7 Technické předpisy obsahující požadavky týkající se obchodní úpravy zboží (hmotnost, složení, prezentace, označování, forma, velikost, balení)...19 3.3.8 Omezení reklamy...19 3.3.9 Povinnosti související se zálohováním...20 3.3.10 Označení původu, značky jakosti, vybízení ke koupi domácích produktů...20 3.3.11 Povinnost používat národní jazyk...20 3.3.12 Omezení prodeje na dálku (internetový prodej, zásilkový prodej apod.)...21 3.3.13 Omezení dovozu zboží pro osobní potřebu...22 4. Další specifické otázky podle článku 34 SFEU...23 4.1 Souběžný dovoz léčivých přípravků a přípravků na ochranu rostlin...23 4.2 Registrace automobilů...23 5. Překážky vývozu (článek 35 SFEU)...25 5.1 Vývoz...25 5.2 Množstevní omezení a opatření s rovnocenným účinkem...25 Strana 5

6. Zdůvodnění překážek obchodu...26 6.1 Článek 36 SFEU...26 6.1.1 Veřejná mravnost, pořádek a bezpečnost...26 6.1.2 Ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin (zásada předběžné opatrnosti)...27 6.1.3 Ochrana národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu...27 6.1.4 Ochrana průmyslového a obchodního vlastnictví...28 6.2 Závazné požadavky...28 6.2.1 Ochrana životního prostředí...28 6.2.2 Ochrana spotřebitele...29 6.2.3 Další závazné požadavky...29 6.3 Kritérium přiměřenosti...30 6.4 Důkazní břemeno...30 7. Vztah k dalším svobodám a článkům Smlouvy týkajícím se volného pohybu zboží...32 7.1 Článek 45 SFEU Volný pohyb pracovníků...32 7.2 Článek 56 SFEU Volný pohyb služeb...32 7.3 Článek 63 SFEU Volný pohyb kapitálu...33 7.4 Článek 37 SFEU Státní monopoly...33 7.5 Článek 107 SFEU Státní podpory...33 7.6 Článek 30 SFEU Celní unie...34 7.7 Článek 110 SFEU Daňová ustanovení...34 7.8 Článek 114 SFEU Sbližování právních předpisů...35 7.9 Články 346, 347 a 348 SFEU...35 7.10 Článek 351 SFEU...36 8. Související sekundární právní předpisy...37 8.1 Směrnice 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti...37 8.2 Nařízení (ES) č. 2679/98 nařízení o jahodách...37 8.3 Nařízení (ES) č. 764/2008 nařízení o vzájemném uznávání...37 9. Provádění článků 34 a 35 SFEU...38 9.1 Přímý účinek soukromoprávní vymáhání...38 9.2 SOLVIT...38 9.3 Řízení o nesplnění povinnosti podle článků 258 a 260 SFEU...38 9.3.1 Postup podle článku 258/260...38 9.3.2 Stížnosti...38 9.3.3 Priority a oprávnění Komise jednat...39 Strana 6

Přílohy...40 A) Důležitá sdělení týkající se článku 34 SFEU...40 B) Územní působnost...41 Území, na která se vztahuje článek 34 SFEU...41 Území, na která se nevztahuje článek 34 SFEU...41 Strana 7

1. Úloha a význam volného pohybu zboží na vnitřním trhu 21. století Volný pohyb zboží je jedním z úspěchů projektu evropské integrace. Pomohl vybudovat vnitřní trh, jehož výhod nyní využívají evropské firmy i občané a který je základem politik EU. Dnešní mezinárodní trh usnadňuje nákup a prodej produktů ve 27 členských státech s celkovým počtem více než 490 milionů obyvatel. Poskytuje také spotřebitelům širokou nabídku produktů a umožňuje jim porovnávat různé nabídky a zvolit si tu nejvýhodnější. Zároveň je volný pohyb zboží přínosný i pro podnikání. Asi 75 % obchodu uvnitř EU představuje prodej a nákup zboží. Jednotný evropský trh, který byl v minulých desetiletích vytvořen, pomáhá podnikům v EU vybudovat si silnou platformu v otevřeném a rozmanitém, konkurenčním prostředí. Tato vnitřní síla podporuje hospodářský růst a vytváření pracovních míst v Evropské unii a poskytuje podnikům v EU zdroje, které potřebují ke svému úspěchu na jiných světových trzích. Řádně fungující vnitřní trh zboží je tudíž zásadním prvkem podmiňujícím současnou i budoucí prosperitu EU v globalizované ekonomice ( 1 ). Z právního pohledu je zásada volného pohybu zboží klíčovým prvkem vytváření a rozvoje vnitřního trhu. Je jednou z hospodářských svobod ustanovených Smlouvou o ES. Články 28 až 30 Smlouvy o ES vymezily oblast působnosti a obsah této zásady tím, že zakázaly neodůvodněná omezení obchodu uvnitř EU. V současnosti jde vnitřní trh nad rámec ustanovení těchto tří článků Smlouvy. Harmonizované právní předpisy v mnoha oblastech specifikují význam vnitřního trhu a tím zasazují zásadu volného pohybu zboží do podoby konkrétních podmínek pro určité produkty. Nicméně základní funkce tohoto principu Smlouvy jakožto základního zakotvení a bezpečnostní sítě pro vnitřní trh zůstává nezměněna. Mnohá z hlavních omezení volného pohybu zboží jsou dnes již odstraněna. Základy byly položeny současně se zavedením jednotného evropského trhu v roce 1993, avšak nepřetržitý proud stížností od občanů a podniků adresovaných Komisi zdůrazňuje skutečnost, že ani maximální dosavadní úsilí neodstranilo všechny překážky obchodu. Dosud na ně narážejí zejména malé a střední podniky. Proto se tyto společnosti často ve své činnosti raději soustředí na několik málo jednotlivých členských států nežli na celý vnitřní trh, protože se jen s obtížemi dokáží vypořádat s nejrůznějšími vnitrostátními předpisy o technických požadavcích na výrobky, které dosud nejsou harmonizovány. Kromě toho může být přístup na trh komplikován rozdíly v předpisech upravujících maloobchodní prodej nebo v cenových předpisech, s nimiž nejsou podniky v jiných členských státech obeznámeny. Inovativní nové výrobky a technická zdokonalení s sebou zároveň přinášejí i nové výzvy. Vnitrostátní právní prostředí, které nedokáže držet krok s tímto vývojem, se může brzy stát překážkou přeshraničního obchodu. Moderní informační technologie jako například internet usnadňují přeshraniční nakupování a zvyšují poptávku po rychlém a snadném převodu zboží z jednoho členského státu do jiného. Proto se nyní v určitých oblastech vynořují omezení obchodu, která nebyla v minulosti patrná. Nicméně volný pohyb zboží nepředstavuje absolutní hodnotu. Za zvláštních okolností mohou určité nadřazené politické cíle vyžadovat omezení či dokonce zákazy, které, i když brání volnému obchodu, slouží důležitým účelům, jako je ochrana životního prostředí nebo lidského zdraví. Na pozadí zásadního celosvětového vývoje není žádným překvapením, že v posledních letech dochází v oblasti volného pohybu zboží ke zvyšování důrazu na otázky životního prostředí, což potvrzuje skutečnost, že určité ospravedlňující důvody mohou být časem posuzovány odlišně. Proto je při uplatňování práva EU neustále nutno slaďovat různé, někdy i protichůdné cíle a zajistit přijetí vyváženého přístupu. Dnešní volný pohyb zboží v sobě zahrnuje mnoho různých politik a hladce zapadá do koncepce spolehlivého vnitřního trhu, který zaručuje snadný přístup ke kvalitním produktům, v kombinaci s vysokým stupněm ochrany dalších veřejných zájmů. ( 1 ) Srov. sdělení Komise Vnitřní trh zboží: úhelný kámen konkurenceschopnosti Evropy, KOM(2007) 35 v konečném znění. Strana 8

2. Ustanovení Smlouvy Hlavní ustanovení Smlouvy upravující volný pohyb zboží jsou: článek 34 SFEU, který se týká dovozu uvnitř EU a zakazuje množstevní omezení, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, mezi členskými státy, článek 35 SFEU, který se týká vývozu z jednoho členského státu do jiného a podobně jako článek předchozí zakazuje množstevní omezení, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, a článek 36 SFEU, který stanoví odchylky od svobod vnitřního trhu vymezených články 34 a 35 SFEU, jež jsou na základě určitých zvláštních důvodů ospravedlněny. Kapitola Smlouvy o zákazu množstevních omezení mezi členskými státy také v článku 37 SFEU obsahuje pravidla o úpravě státních monopolů obchodní povahy. Jeho úloha a vztah k článkům 34 36 SFEU bude stručně popsána v kapitole 7 této příručky. 3. Působnost článku 34 SFEU 3.1 Všeobecné podmínky 3.1.1 NEHARMONIZOVANÁ OBLAST I když základ obecné zásady volného pohybu zboží položily články 34 36 SFEU, nejsou jediným právním kritériem pro posuzování slučitelnosti vnitrostátních opatření s pravidly vnitřního trhu. Tyto články Smlouvy se neuplatňují, když je volný pohyb určitého výrobku plně harmonizován konkrétnějšími právními předpisy EU, tj. zejména pokud jsou technické specifikace daného výrobku nebo podmínky jeho prodeje předmětem harmonizace prostřednictvím směrnic nebo nařízení přijatých EU. V některých případech převažují nad obecnými ustanoveními článků 34 36 SFEU konkrétnější pravidla Smlouvy, například článek 110 SFEU obsahující ustanovení týkající se daní, která mohou být překážkou vnitřního trhu. Pokud je relevantní sekundární právo, musí být jakékoli vnitrostátní opatření, které se ho týká, posouzeno ve světle harmonizujících ustanovení, a nikoli ustanovení Smlouvy ( 2 ). Je tomu tak proto, že harmonizující právní předpisy lze chápat jako ustanovení zdůvodňující zásadu volného pohybu zboží tím, že stanoví vlastní práva a povinnosti, které musí být dodržovány v případě konkrétních produktů. Proto by musel být jakýkoli problém, na který se vztahují harmonizující právní předpisy, analyzován ve světle takových konkrétních podmínek, a nikoli podle obecných zásad zakotvených ve Smlouvě. Nicméně i po 50 letech usilovné činnosti ze strany zákonodárného sboru Společenství zaměřené na poskytování harmonizovaných pravidel nejsou ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží nadbytečná; jejich rozsah působnosti je stále pozoruhodný. Buď nejsou určité okolnosti a/nebo produkty harmonizovány vůbec, nebo jsou předmětem jen částečné harmonizace. V každém případě, kdy nelze určit harmonizující právní předpisy, je možno spoléhat na články 34 36 SFEU. V tomto ohledu články Smlouvy slouží jako bezpečnostní síť, která zaručuje, že jakoukoli překážku obchodu na vnitřním trhu je možno důkladně prozkoumat, co se týče její slučitelnosti s právem EU. 3.1.2 VÝZNAM POJMU ZBOŽÍ Články 34 a 35 SFEU se vztahují na všechny typy dovozu a vývozu zboží a produktů. Škála zboží, na které se vztahují, je stejně široká jako škála existujícího zboží, pokud má ekonomickou hodnotu: zbožím ve smyslu Smlouvy je nutno rozumět produkty, které lze peněžně ocenit a které jsou jako takové schopny tvořit předmět obchodních transakcí ( 3 ). Ve svých rozhodnutích Soudní dvůr při několika příležitostech objasnil řádné značení konkrétního produktu. Umělecká díla je nutno považovat za zboží ( 4 ). Mince, které již nejsou v oběhu jako oběživo, by spadaly do rámce definice zboží stejně jako bankovky a šeky na doručitele ( 5 ), avšak věcné dary nikoli ( 6 ). Odpad je ( 2 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Radlberger Getränkegesellschaft a S. Spitz, C-309/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11763, bod 53. ( 3 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, 7/68, Recueil 1968, s. 617. ( 4 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Thompson, 7/78, Recueil 1978, s. 2247. ( 5 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Bordessa a další, C-358/93, Recueil 1995, s. I-361. ( 6 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Persche, C-318/07, Sb. rozh. 2009, s. I-359, bod 29. Strana 9

nutno považovat za zboží, i když není recyklovatelný, ale je předmětem obchodní transakce. Elektřina ( 7 ) a zemní plyn ( 8 ) se považují za zboží, ale televizní signál ( 9 ) nikoli. Poslední příklad podtrhuje skutečnost, že může být z právního hlediska důležité činit rozdíl mezi zbožím a službami. Zatímco ryby jsou zajisté zbožím, na rybolovná práva a rybářská povolení se zásada volného pohybu zboží nevztahuje, neboť představují poskytování služby ve smyslu ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu služeb ( 10 ). 3.1.3 PŘESHRANIČNÍ/TRANZITNÍ OBCHOD Podle své formulace se článek 34 SFEU vztahuje na překážky obchodu mezi členskými státy. Přeshraniční prvek je tudíž předpokladem hodnocení věci podle tohoto ustanovení. Čistě vnitrostátní opatření, která se týkají jen domácího zboží, spadají mimo působnost článků 34 36 SFEU. Podmínky splnění požadavku realizace obchodu přes hranice jsou jednoznačné. Stačí, pokud dotyčné opatření může nepřímo či potenciálně bránit obchodu uvnitř EU ( 11 ). Z toho vyplývá, že potřeba přeshraničního prvku znamená, že právo EU nebrání členským státům zacházet s domácími produkty méně příznivě než s dováženými produkty ( opačná diskriminace ). V praxi se však tento problém vyskytne jen zřídka, jelikož členské státy běžně nemají žádný zájem záporně působit na zboží vyrobené na jejich vlastním území. Přestože je článek 34 SFEU použitelný v případě, že domácí produkt opouští území členského státu, ale poté je dovezen zpět, tzv. zpětný dovoz ( 12 ), nevztahuje se na případy, kdy výhradním účelem zpětného dovozu je obcházení vnitrostátních pravidel ( 13 ). Požadavek, aby obchod probíhal přes hranice, může být také splněn, jestliže produkt pouze přechází přes dotyčný členský stát. Soudní dvůr jasně stanovil, že volný pohyb zboží zahrnuje existenci obecné zásady volného tranzitu zboží v rámci EU ( 14 ). Bez ohledu na místo, kde je původně vyrobeno, uvnitř nebo vně vnitřního trhu, se na veškeré zboží, jakmile je ve volném oběhu na vnitřním trhu, vztahuje zásada volného pohybu. 3.1.4 URČENÍ Články 34 36 SFEU se týkají opatření přijímaných členskými státy. V této souvislosti je však pojem členské státy vykládán v širším slova smyslu, takže zahrnuje všechny orgány země, ať už jde o ústřední orgány, orgány federálního státu nebo jakékoli jiné územní orgány ( 15 ). Požadavky stanovené těmito články se vztahují stejně na zákonodárné, soudní i správní orgány členského státu ( 16 ). Zjevně se to týká opatření přijímaných všemi orgány zřízenými podle veřejného práva jakožto veřejné subjekty. Samotná skutečnost, že je nějaký subjekt zřízen podle veřejného práva, nebrání tomu, aby opatření, která přijímá, byla přičítána státu. Soudní dvůr skutečně rozhodl, že: opatření přijatá úředním orgánem, kterému vnitrostátní právní předpisy v souvislosti s jeho posláním udělují regulační a disciplinární pravomoci, mohou spadat do působnosti článku 34 SFEU ( 17 ), činnosti subjektů zřízených podle soukromého práva, avšak ze zákona, hlavně pak těch, které jsou financovány vládou nebo povinnými příspěvky z podnikání v určitém odvětví a/nebo jejichž členové jsou jmenováni orgány veřejné správy nebo jsou pod jejich dohledem, lze přičítat státu ( 18 ). V nedávném sporu dokonce Soudní dvůr, jak se zdá, potvrdil, že prohlášení učiněná na veřejnosti úředním činitelem, přestože nemají žádnou právní závaznost, lze přičítat členskému státu, a že představují překážku volného pohybu zboží, pokud se adresáti, jimž byla tato prohlášení určena, mohou v dané souvislosti důvodně domnívat, že se jedná o stanoviska, která daný činitel přijímá z pozice své funkce ( 19 ). Přestože je pojmu členský stát propůjčen široký význam, obecně se nevztahuje na čistě soukromá opatření, tzn. opatření přijímaná soukromými osobami nebo společnostmi. A konečně, podle ustálené judikatury se článek 34 SFEU vztahuje také na opatření přijímaná orgány EU. Nicméně ve vztahu k soudnímu přezkumu musí být zákonodárným orgánům EU poskytnut dostatečně široký prostor pro uplatnění vlastního uvážení. Z toho plyne, že zákonnost přijatého opatření může být dotčena jen v případě, že je dané opatření zjevně nepřiměřené s ohledem na cíl, jehož chce příslušný orgán dosáhnout ( 20 ). 3.1.5 AKTIVNÍ A PASIVNÍ OPATŘENÍ Článek 34 SFEU je často charakterizován jako obranné právo, které lze uplatnit proti vnitrostátním opatřením vytvářejícím neodůvodněné překážky přeshraničního obchodu. Zdá se, že porušení článku 34 SFEU proto předpokládají aktivitu na straně státu. V tomto smyslu jsou opatření spadající do působnosti článku 34 SFEU tvořena především závaznými ustanoveními právních předpisů členských států, avšak nezávazná opatření mohou také před- ( 7 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Almelo v. Energiebedrijf Ijsselmij, C-393/92, Recueil 1994, s. I-1477. ( 8 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-159/94, Recueil 1997, s. I-5815. ( 9 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Sacchi, 155/73, Recueil 1974, s. 409. ( 10 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Jägerskiöld, C-97/98, Recueil 1999, s. I-7319. ( 11 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Dassonville, 8/74, Recueil 1974, s. 837, bod 5. ( 12 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Deutsche Grammophon v. Metro, 78/70, Recueil 1971, s. 487. ( 13 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Leclerc a další, 229/83, Recueil 1985, s. 1. ( 14 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Rakousko, C-320/03, Sb. rozh. 2005, s. I-9871, bod 65. ( 15 ) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Aragonesa de Publicidad Exterior a Publivía, C-1/90 a C-176/90, Recueil 1991, s. I-4151. ( 16 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Allen & Hanburys, 434/85, Recueil 1988, s. 1245, bod 25; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-227/06, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, bod 37. ( 17 ) Viz rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech R v. Královská farmaceutická společnost Velké Británie, 266/87 a 267/87, Recueil 1989, s. 1295; rozsudek Soudního dvora ve věci Hünermund a další, C-292/92, Recueil 1993, s. I-6787. ( 18 ) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Irsko (Buy Irish), 249/81, Recueil 1982, s. 4005; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-325/00, Recueil 2002, s. I-9977; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-227/06, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí. ( 19 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci AGM-COS.MET, C-470/03, Sb. rozh. 2007, s. I-2749. ( 20 ) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Alliance for Natural Health a další, C-154/04 a C-155/04, Sb. rozh. 2005, s. I-6451, body 47 a 52. Strana 10

stavovat porušení článku 34 SFEU ( 21 ). Správní praxe může v konečném důsledku představovat zakázanou překážku volného pohybu zboží, pokud má tato praxe do určité míry systematickou a obecnou povahu ( 22 ). Vzhledem k povinnostem členských států podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (bývalý článek 10 ES), který jim ukládá přijmout veškerá vhodná opatření, aby zajistily plnění závazků vyplývajících ze Smlouvy a účinnost práva EU, může za určitých okolností dojít k porušení článku 34 SFEU také v důsledku nečinnosti členského státu, tzn. v situaci, kdy se členský stát zdrží přijetí opatření nezbytných k odstranění překážek volného pohybu zboží. Konkrétní překážka může dokonce vzejít z činnosti soukromých osob. Ve věci C-265/95 byla Francie obviněna za akce francouzských zemědělců, kteří usilovali o omezení dovozu zemědělského zboží ze sousedních členských států tím, že zastavovali nákladní automobily, jež toto zboží přepravovaly, a/nebo ničili jejich náklad. Skutečnost, že vnitrostátní orgány proti těmto činům nezasáhly, byla považována za porušení článku 34 SFEU, protože členské státy jsou povinny zajistit volný pohyb produktů na svém území tím, že přijmou nezbytná a vhodná opatření k tomu, aby zabránily jakýmkoli omezením v důsledku jednání soukromých osob ( 23 ). Kromě toho může článek 34 SFEU vytvářet povinnost zajistit dosažení zamýšleného výsledku. Tato povinnost je porušena, pokud členský stát nesplní cíle v důsledku své nečinnosti nebo nedostatečné činnosti. Ve věci C-309/02, která se týkala německého systému povinného zpětného odběru nevratných nápojových obalů, Soudní dvůr uvedl, že soulad zálohového systému se zásadou volného pohybu zboží závisí na existenci fungujícího systému, do něhož se může skutečně zapojit každý výrobce nebo distributor. Přestože úkol vybudovat systém zpětného odběru byl svěřen soukromým podnikům, členský stát byl činěn zodpovědným za dosažení či nedosažení kýženého výsledku ( 24 ). 3.1.6 ŽÁDNÉ PRAVIDLO OHLEDNĚ MINIMÁLNÍHO ROZSAHU V souvislosti s články týkajícími se volného pohybu zboží neexistuje žádná zásada ohledně minimálního rozsahu. Podle dlouhodobě zavedené judikatury nespadá vnitrostátní opatření mimo působnost zákazu stanoveného v článcích 34 35 SFEU jen proto, že překážka, kterou tvoří, je mírná a že produkty lze uvádět na trh jinými způsoby ( 25 ). Státní opatření tudíž může představovat zakázané opatření s rovnocenným účinkem, dokonce i když: má poměrně malý hospodářský význam, se vztahuje jen na velmi omezenou zeměpisnou oblast území daného státu ( 26 ), se týká omezeného počtu dovozů nebo vývozů či omezeného počtu hospodářských subjektů. Určitá vnitrostátní pravidla jsou prohlášena za spadající mimo působnost článku 34 SFEU, pokud jejich omezující účinek na obchod mezi členskými státy je příliš nejistý a nepřímý ( 27 ). Nicméně by toto nemělo být považováno za pravidlo ohledně minimálního rozsahu. 3.1.7 ÚZEMNÍ PŮSOBNOST Povinnost dodržovat ustanovení článku 34 SFEU se vztahuje na všechny členské státy EU a v určitých případech se může vztahovat také na evropská území, za jejichž vnější vztahy zodpovídá některý členský stát, a na zámořská území závislá na členském státu nebo jinak spojená s členským státem. Co se týče některých jiných zemí, obchod mezi těmito zeměmi a členskými státy EU se řídí ustanoveními zvláštních dohod, a nikoli SFEU. Například produkty pocházející z Islandu, Lichtenštejnska a Norska mají zaručen volný pohyb v EU na základě článku 11 Dohody o EHP a průmyslové výrobky pocházející z Turecka mají zaručen volný pohyb v EU na základě článků 5 až 7 rozhodnutí Rady přidružení ES-Turecko č. 1/95 o závěrečné etapě celní unie ( 28 ). Podrobný výčet území, na která se vztahuje článek 34 SFEU, je uveden v příloze B této příručky. 3.1.8 MNOŽSTEVNÍ OMEZENÍ Množstevní omezení jsou definována jako opatření, která zcela nebo částečně omezují dovoz nebo tranzit zboží ( 29 ). Jedná se například o naprostý zákaz nebo systém kvót ( 30 ), tzn. že se uplatňují množstevní omezení při dosažení určitých maximálních objemů dovozu nebo vývozu. Nicméně tento článek se týká pouze jiných než celních kvót, jelikož na celní kvóty se vztahuje článek 30 SFEU. Množstevní omezení může být založeno na právních předpisech nebo může být jen správní praxí. Článek 34 SFEU bude tudíž postihovat i utajený nebo skrytý systém kvót. 3.1.9 OPATŘENÍ S ROVNOCENNÝM ÚČINKEM Pojem opatření s rovnocenným účinkem má mnohem širší rozsah než množstevní omezení. Není snadné určit přesnou dělicí čáru mezi množstevními omezeními a opatřeními s rovnocenným účinkem a ani to nemá příliš velký praktický význam vzhledem k tomu, že se daná pravidla vztahují stejně na množstevní omezení i na opatření s rovnocenným účinkem. ( 21 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Irsko (Buy Irish), 249/81, Recueil 1982, s. 4005; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, C-227/06, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí. ( 22 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, 21/84, Recueil 1985, s. 1355; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-387/99, Recueil 2004, s. I-3751, bod 42 a citovaná judikatura; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Španělsko, C-88/07, Sb. rozh. 2009, s. I-1353. ( 23 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-265/95, Recueil 1997, s. I-6959, bod 31; viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Schmidberger, C-112/00, Recueil 2003, s. I-5659, bod 60, zejména pokud jde o možná zdůvodnění (svoboda projevu a svoboda shromažďování). ( 24 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Radlberger Getränkegesellschaft a S. Spitz, C-309/02, Sb. rozh. 2004, s. I-11763, bod 80. ( 25 ) Viz rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Van de Haar, 177/82 a 178/82, Recueil 1984, s. 1797; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, 269/83, Recueil 1985, s. 837; rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, 103/84, Recueil 1986, s. 1759. ( 26 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Bluhme, C-67/97, Recueil 1998, s. I-8033. ( 27 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Krantz, C-69/88, Recueil 1990, s. I-583; rozsudek Soudního dvora ve věci CMC Motorradcenter, C-93/92, Recueil 1993, s. I-5009; rozsudek Soudního dvora ve věci Peralta, C-379/92, Recueil 1994, s. I-3453; rozsudek Soudního dvora ve věci BASF, C-44/98, Recueil 1999, s. I-6269. Srov. též rozsudek Soudního dvora ve věci Burmanjer a další, C-20/03, Sb. rozh. 2005, s. I-4133, ve které Soudní dvůr rozhodl, že sporná vnitrostátní pravidla, podle nichž musí být podomní prodej předplatného periodik předem schválen, mají v každém případě na uvádění výrobků z jiných členských států na trh příliš zanedbatelný a nejistý vliv, než aby mohla být považována za takové opatření, které znemožňuje nebo jinak narušuje obchod mezi členskými státy. ( 28 ) Úř. věst. L 35, 13.2.1996, s. 1. ( 29 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Geddo, 2/73, Recueil 1973, s. 865. ( 30 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Salgoil, 13/68, Recueil 1968, s. 661. Strana 11

Ve věci Dassonville Soudní dvůr stanovil výklad významu a rozsahu opatření s rovnocenným účinkem ( 31 ): Všechna pravidla pro obchod přijatá členskými státy, jež jsou způsobilá přímo či nepřímo, skutečně či potenciálně bránit obchodu uvnitř Společenství, je nutno považovat za opatření se srovnatelným účinkem jako množstevní omezení. Tuto definici s drobnými odchylkami potvrzuje i judikatura Soudního dvora. V současnosti se pojem obchodní pravidla obvykle nevyskytuje, jelikož výrok ve věci Dassonville vlastně není omezen jen na obchodní pravidla, ale zahrnuje například i technické předpisy. Směrnice 70/50/EHS ( 32 ), která se formálně používala během přechodného období Společenství, vyjadřovala záměr Komise postihovat nejen opatření, která jasně připouští rozdílný postup vůči domácímu a dováženému zboží, ale i ta, která se vztahují na obě tyto kategorie zboží stejně. Následně Soudní dvůr ve věci Dassonville zdůraznil, že nejdůležitějším prvkem, který určuje, zda se na vnitrostátní opatření vztahuje článek 34 SFEU, je jeho účinek ( způsobilá přímo či nepřímo, skutečně či potenciálně ), a proto z hlediska článku 34 SFEU rozhodujícím faktorem již není diskriminační aspekt opatření. Soudní dvůr považoval za jednoznačné, že nejen zjevně diskriminační opatření mohou tvořit překážky obchodu s produkty mezi členskými státy. Rozsudek Soudního dvora ve věci Cassis de Dijon ( 33 ) potvrdil předchozí výroky ve směrnici 70/50/EHS a ve věci Dassonville. Vyjádřením, že mohou existovat rozdíly mezi vnitrostátními pravidly členských států, což by mohlo bránit obchodu se zbožím, Soudní dvůr potvrdil, že článek 34 SFEU by také mohl postihovat vnitrostátní opatření, která se vztahují stejně na domácí zboží i dovážené zboží. V tomto případě by se mohly členské státy odchýlit od této právní úpravy tím, že by využily nejen článek 36 SFEU, ale také závazné požadavky, což je pojem, který byl poprvé zakotven v tomto rozsudku. Proto lze vyslovit závěr, že článek 34 SFEU se vztahuje nejen na vnitrostátní opatření, která diskriminují dovážené zboží, ale i na taková opatření, která se z hlediska práva zdánlivě vztahují stejně na domácí i dovážené zboží, ale v praxi představují větší zatížení pro dovoz (toto konkrétní zatížení vyplývá ze skutečnosti, že dovážené zboží ve skutečnosti musí splňovat dvě sady pravidel jednu, kterou stanoví členský stát, ve kterém se zboží vyrábí, a druhou, kterou stanoví členský stát, do něhož se zboží dováží). Tato pravidla se někdy označují jako nerozlišně uplatnitelná (viz věc Komise v. Itálie ( 34 )). Proto a také na základě rozsudku Soudního dvora ve věci Dassonville a následně ve věci Cassis de Dijon nemusí vnitrostátní opatření obsahovat žádný diskriminační prvek, aby se na ně vztahoval článek 34 SFEU. 3.1.10 PODMÍNKY PRODEJE Téměř dvacet let ( 35 ) po vynesení rozsudku ve věci Dassonville Soudní dvůr uznal za nezbytné poukázat na určitá omezení rozsahu pojmu opatření s rovnocenným účinkem v článku 34 SFEU. Soudní dvůr ve věci Keck a Mithouard ( 36 ) rozhodl, že [v]zhledem ke stoupající tendenci obchodníků odvolávat se na článek [34] Smlouvy při vznášení námitek proti jakýmkoli pravidlům, jejichž účinkem je omezení jejich svobody obchodování, i v případech, kdy taková pravidla nejsou namířena na produkty z jiných členských států, považuje Soudní dvůr za nezbytné přezkoumat a vyjasnit svou judikaturu k této problematice. Jinými slovy, zdá se, že záměr přezkoumat judikaturu pochází mimo jiné z potřeby omezit příval žalob namířených proti klíčovým pilířům vnitrostátních předpisů členských států týkajících se životních podmínek a sociální oblasti, které nikdy nebyly zamýšleny k tomu, aby zasahovaly do volného pohybu ( 37 ). Soudní dvůr ve věci Keck a Mithouard s odvoláním na rozsudek ve věci Cassis de Dijon rozhodl, že pravidla, která stanoví požadavky, jež musí takové zboží splňovat představují opatření s rovnocenným účinkem, zakázaná článkem [34] ( 38 ). Okamžitě poté rozhodl, že [n]aproti tomu, v rozporu s tím, jak bylo dříve rozhodováno, uplatňování vnitrostátních ustanovení, která omezují nebo zakazují určité způsoby prodeje, na produkty z jiných členských států není takové povahy, aby přímo či nepřímo, skutečně či potenciálně bránilo obchodu mezi členskými státy ve smyslu rozsudku ve věci Dassonville ( 39 ). Pravidla stanovující požadavky, které má zboží splňovat, jsou skutečně i nadále posuzována podle rozsudku ve věci Cassis de Dijon, a proto se má za to, že jako taková spadají do působnosti článku 34 SFEU bez ohledu na to, zda také zavádějí diskriminaci na základě původu produktů ( 40 ). Naproti tomu způsoby prodeje spadají do působnosti článku 34 SFEU pouze pod podmínkou, že strana, která tvrdí, že jde o porušení tohoto článku, může prokázat, že podmínky prodeje zavádějí diskriminaci na základě původu produktů, a to buď právně nebo fakticky. K právní diskriminaci dochází, když jsou opatření zjevně diskriminační ( 41 ). Faktická diskriminace je však složitější záležitost. ( 31 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Dassonville, 8/74, Recueil 1974, s. 837. ( 32 ) Směrnice 70/50/EHS o zrušení opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, na která se nevztahují jiné předpisy přijaté na základě Smlouvy o EHS (Úř. věst. L 13, 19.1.1970, s. 29). ( 33 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Rewe-Zentral (Cassis de Dijon), 120/78, Recueil 1979, s. 649. ( 34 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519, bod 35. ( 35 ) Zdá se, že důvody pro rozsudek ve věci Keck a Mithouard (rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil 1993, s. I-6097) jsou přítomny i v rozsudcích v předchozích soudních sporech ve věcech Oebel, 155/80, Recueil 1981, s. 1993; Blesgen, 75/81, Recueil 1982, s. 1211; Quietlynn, C-23/89, Recueil 1990, s. I-3059; a Forest, 148/85, Recueil 1986, s. 3449. Na rozdíl od těchto odůvodnění viz rozsudky (vynesené před rozsudkem ve věci Keck a Mithouard) ve spojených věcech Cinéthèque, 60/84 a 61/84, Recueil 1985, s. 2605; a ve věci Torfaen, C-145/88, Recueil 1989, s. 3851 (první soudní pře týkající se právní úpravy nedělního prodeje). Obtížnost uplatnění tohoto kritéria ve věci Torfaen byla zjevná z judikatury ve Spojeném království: například věc B&Q plc v. Shrewsbury BC, [1990] 3 CMLR, s. 535, a věc Stoke City Council v. B&Q [1990] 3 CMLR, s. 31. Přehled judikatury k článku 28 ES před vynesením rozsudku v soudní při ve věci Keck a Mithouard viz stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179, na s. I-182, body 23 33. ( 36 ) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil 1993, s. I-6097, bod 14. ( 37 ) C. Barnard, Fitting the Remaining Pieces into the Goods and Persons Jigsaw (Doplnění zbývajících dílků do skládanky zboží a osob), 2001, European Law Review 35, s. 50; J. Schwarze, Europäisches Wirtschaftsrecht (Evropské hospodářské právo), 2007, bod 72. ( 38 ) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil 1993, s. I-6097, bod 15. ( 39 ) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil 1993, s. I-6097, bod 16. ( 40 ) P. Oliver, Free Movement of Goods in the European Community (Volný pohyb zboží v Evropském společenství), 2003, s. 124. ( 41 ) P. Oliver, Free Movement of Goods in the European Community (Volný pohyb zboží v Evropském společenství), 2003, s. 127; rozsudek Soudního dvora ve věci Ortscheit v. Eurim-Pharm, C-320/93, Recueil 1994, s. I-5243, představoval pravděpodobně takový případ. Strana 12

Je relativně snazší pochopit, jaké typy opatření se týkají charakteristik produktů, než jaké typy opatření představují podmínky prodeje. Mezi opatření, která se týkají charakteristik produktu, mohou patřit například opatření ohledně tvaru, velikosti, hmotnosti, složení, obchodní úpravy, identifikace nebo nabízení k prodeji. Přesto však existují některé případy, kdy se na první pohled nezdá, že by určitá opatření souvisela s charakteristikami produktu, ale Soudní dvůr přesto rozhodne, že tomu tak je ( 42 ). Ve věci Canal Satélite Digital ( 43 ) měl Soudní dvůr rozhodnout, zda příslušný registrační postup, který zahrnoval povinnost uvést hospodářské subjekty a jejich produkty v úředním rejstříku, neporušuje článek 34 SFEU. Aby získaly tuto registraci, musely se hospodářské subjekty zavázat, že budou dodržovat technické specifikace, a musely předem získat technickou zprávu vypracovanou vnitrostátními orgány a úřední potvrzení o splnění technických a dalších požadavků. Soudní dvůr došel k závěru, že tyto požadavky porušují článek 34 SFEU. Poukázal na to, že potřeba přizpůsobit dotyčné produkty vnitrostátním pravidlům brání tomu, aby mohl být výše uvedený požadavek považován za podmínku prodeje. Ve věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour- -Marinopoulos ( 44 ) a Komise v. Řecko ( 45 ) Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní právní předpisy, které podřizují prodej výrobků určených k dopečení stejným požadavkům, jaké se vztahují na úplný postup výroby a prodeje tradičního chleba a pekařských výrobků, porušují článek 34 SFEU. Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru na základě konstatování, že ustanovení vnitrostátních právních předpisů mají za cíl specifikovat výrobní podmínky pro pekařské výrobky včetně výrobků určených k dopečení ( 46 ). Základní charakteristikou výrobků určených k dopečení je to, že se dodávají do obchodů po dokončení hlavních fází přípravy. Proto požadavek, že je nutno mít sklad mouky, prostor na hnětací zařízení a sklad pevného paliva, nebere v úvahu zvláštní povahu těchto výrobků a způsobuje zatížení dodatečnými náklady. Soudní dvůr vyslovil závěr, že dotyčné právní předpisy tudíž představují překážku dovozu, kterou nelze považovat za podmínku prodeje. Zdá se, že Soudní dvůr skutečně přejal názor generálního advokáta a rozhodl, že pravidla stanovující podmínky, které jsou součástí výrobního postupu, se týkají vlastních charakteristik zboží ( 47 ). Dalším nedávným rozhodnutím Soudního dvora, které lze v této souvislosti zmínit, je rozsudek ve věci Komise v. Řecko ohledně hracích automatů ( 48 ). Tato věc se týkala řeckého zákona, který zakazuje instalaci a provoz elektrických, elektromechanických a elektronických her včetně rekreačních dovednostních her a všech počítačových her ve všech veřejných nebo soukromých zařízeních s výjimkou kasin. Soudní dvůr dospěl k názoru, že tento řecký zákon je nutno považovat za porušení článku 34 SFEU. Soudní dvůr zašel ještě dál a prohlásil, že tomu tak je i přesto, že daný zákon nezakazuje dovoz dotyčných výrobků nebo jejich uvádění na trh ( 49 ). Soudní dvůr poukázal na to, že od vstupu daného zákona v platnost se snížil objem dovozu takových her z jiných členských států. Nicméně Soudní dvůr také prohlásil, že dovoz herních automatů se v okamžiku vstupu tohoto právního zákazu v platnost vlastně zastavil. Tato poslední poznámka Soudního dvora by mohla být rozhodujícím faktorem, proč bylo shledáno, že dané opatření spadá do působnosti článku 34 SFEU. V přehledu právních úprav prodeje Soudní dvůr uvádí opatření týkající se podmínek a metod uvádění zboží na trh ( 50 ), opatření týkající se doby prodeje zboží ( 51 ), opatření týkající se místa prodeje zboží nebo omezení toho, kdo smí zboží prodávat ( 52 ), a opatření týkající se cenové regulace ( 53 ). Kromě toho lze určité postupy nebo povinnosti, které se netýkají produktu nebo jeho balení, považovat za podmínku prodeje, jak to ukazuje rozsudek ve věci Sapod Audic ( 54 ). Vnitrostátní opatření, které bylo předmětem sporu ve věci Sapod Audic, stanovilo, že každý výrobce nebo dovozce musí přispívat na likvidaci veškerého odpadu z obalů nebo tuto likvidaci zajistit. Soudní dvůr zkoumal slučitelnost tohoto opatření s článkem 34 SFEU v případě, kdy pouze ukládalo obecnou povinnost identifikovat shromažďovaný odpad určený k likvidaci schváleným podnikem ( 55 ). Na základě tohoto výkladu Soudní dvůr rozhodl, že povinnost uložená daným ustanovením se jako taková netýká produktu ani jeho balení, a proto sama o sobě nepředstavuje pravidlo stanovující požadavky, jež musí zboží splňovat, jako například požadavky ohledně jeho označování nebo balení ( 56 ). Proto dospěl k závěru, že dané ustanovení lze považovat za podmínku prodeje. Opatření týkající se omezení reklamy jsou poněkud komplikovanější. Důležitou úlohu reklamy, která má umožnit produktu z jednoho členského ( 42 ) Viz například rozsudek Soudního dvora ve věci Mars, C-470/93, Recueil 1995, s. I-1923, a rozsudek Soudního dvora ve věci Familiapress, C-368/95, Recueil 1997, s. I-3689, bod 11. ( 43 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Canal Satélite Digital, C-390/99, Recueil 2002, s. I-607, bod 29; viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Aher-Waggon, C-389/96, Recueil 1998, s. I-4473, bod 18. ( 44 ) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour-Marinopoulos, C-158/04 a C-159/04, Sb. rozh. 2006, s. I-8135. ( 45 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci C-82/05, Komise v. Řecko, Sb. rozh. 2006, s. I-93 (souhrnné vydání). ( 46 ) Rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour-Marinopoulos, C-158/04 a C-159/04, Sb. rozh. 2006, s. I-8135, bod 18. ( 47 ) Stanovisko, které přednesl generální advokát Poiares Maduro, bod 16. ( 48 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-65/05, Sb. rozh. 2006, s. I-10341. ( 49 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-65/05, Sb. rozh. 2006, s. I-10341, bod 28. ( 50 ) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179, bod 22, a rozsudek Soudního dvora ve věci ARD, C-6/98, Recueil 1999, s. I-7599, bod 46. ( 51 ) Viz rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Tankstation t Heukske a Boermans, C-401/92 a C-402/92, Recueil 1994, s. I-2199, bod 14; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Punto Casa a PPV, C-69/93 a C-258/93, Recueil 1994, s. I-2355, a rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Semeraro Casa Uno a další, C-418/93 až C-421/93, C-460/93 až C-462/93, C-464/93, C-9/94 až C-11/94, C-14/94, C-15/94, C-23/94, C-24/94 a C-332/94, Recueil 1996, s. I-2975, body 9 11, 14, 15, 23 a 24. ( 52 ) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-391/92, Recueil 1995, s. I-1621, bod 15; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Punto Casa a PPV, C-69/93 a C-258/93, Recueil 1994, s. I-2355. ( 53 ) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Belgapom, C-63/94, Recueil 1995, s. I-2467. ( 54 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Sapod Audic, C-159/00, Recueil 2002, s. I-5031. ( 55 ) Bod 71 tamtéž (zvýraznění doplněno). Pokud by toto opatření mělo být vykládáno tak, že ukládá povinnost použít značku nebo štítek, potom by představovalo technický předpis ve smyslu směrnice 98/34/ES. V takovém případě se může jednotlivec dovolávat toho, že dané vnitrostátní ustanovení nebylo řádně oznámeno. Pak je na vnitrostátním soudu, aby odmítl dané ustanovení uplatnit. ( 56 ) Bod 72 tamtéž. Strana 13

státu proniknout na nový trh v jiném členském státu, uznali generální advokáti ( 57 ) i Soudní dvůr ( 58 ). Od soudní pře ve věci Keck a Mithouard Soudní dvůr řeší omezení reklamy jako úpravu prodeje ( 59 ). Je zajímavé, že v určitých případech Soudní dvůr, jak se zdá, spojuje rozsah omezení reklamy s diskriminací. Konkrétně se Soudní dvůr domnívá, že absolutní zákaz propagace charakteristik produktu ( 60 ) by mohl bránit v přístupu na trh produktům z jiných členských států více než domácím produktům, s nimiž jsou spotřebitelé více obeznámeni ( 61 ). Můžeme tedy shrnout, že Soudní dvůr zjevně považuje podmínky prodeje za opatření, která spíše než s charakteristikami zboží souvisejí s uváděním zboží na trh ( 62 ). Nicméně Soudní dvůr musel vymezit jednoduchost rozlišení stanoveného v rozsudku ve věci Keck a Mithouard ( 63 ). Z toho plyne, že určitá pravidla, která zdánlivě spadají do kategorie právních úprav prodeje, jsou řešena jako pravidla týkající se produktů. Naopak pravidla týkající se balení produktů, která jsou po vynesení rozsudku ve věci Keck a Mithouard přímo zahrnuta mezi pravidla týkající se produktů, jsou po prozkoumání specifik konkrétního případu zařazena do kategorie právních úprav prodeje ( 64 ). Tato řešení skutečně demonstrují určitý pragmatismus, který Soudní dvůr v této oblasti zastává. Ve věci Komise v. Itálie ( 65 ) Soudní dvůr poukázal na to, že judikatura týkající se článku 34 SFEU odráží povinnost dodržování 3 zásad: a) zásady zákazu diskriminace, b) zásady vzájemného uznávání a c) zásady zajištění volného přístupu na vnitrostátní trhy výrobkům ze Společenství. V bodě 35 uvedl klasický výklad ve smyslu Cassis de Dijon a v bodě 36 uvedl klasický výklad ve smyslu Keck a Mithouard. V bodě 37 konstatoval: V důsledku toho musejí být za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu ve smyslu článku [34 SFEU] považována opatření přijatá členským státem, jejichž cílem nebo účinkem je méně příznivé zacházení s výrobky pocházejícími z jiných členských států, jakož i opatření uvedená v bodě 35 rozsudku v projednávané věci. Pod tentýž pojem spadá i jakékoliv jiné opatření, které brání v přístupu výrobků pocházejících z jiných členských států na trh členského státu (zdůraznění přidáno). Teprve se ukáže, zda tento rozsudek rozšíří oblast působnosti článku 34 SFEU, a pokud ano, za jakých okolností. 3.1.11 OMEZENÍ POUŽITÍ V poslední době je v judikatuře Soudního dvora zdůrazňována jedna z kategorií omezení: omezení použití. Taková omezení jsou charakterizována jako vnitrostátní pravidla, která povolují prodej produktu, ale zároveň do určité míry omezují jeho použití. Takové požadavky mohou zahrnovat omezení týkající se účelu nebo metody konkrétního použití, okolnosti nebo dobu použití, rozsah použití nebo typy použití. Taková opatření mohou za určitých okolností představovat opatření s rovnocenným účinkem. Existují tři nedávné případy, které by mohly spadat do této oblasti stížností. Za prvé, Komise ve věci Komise v. Portugalsko ( 66 ) podala žalobu proti Portugalsku, jelikož portugalské právo zakazovalo upevňovat barevné fólie na skla motorových vozidel. Komise tvrdila, že tento zákaz porušuje článek 34 SFEU a že jej nelze odůvodnit podle článku 36 SFEU. Podle Komise totiž případní zájemci, podnikatelé či nepodnikatelé, kteří vědí, že by takové fólie nemohli upevňovat na skla motorových vozidel, tyto fólie nekoupí. ( 67 ) Zdá se, že Soudní dvůr tento argument přijal. Konkrétně konstatoval, že případní zájemci, podnikatelé či nepodnikatelé, kteří vědí, že je zakázáno upevňovat takové fólie na čelní sklo a skla nacházející se v blízkosti sedadel cestujících v motorových vozidlech, prakticky nemají zájem je kupovat. ( 68 ) V důsledku toho dospěl k závěru, že Portugalsko porušilo povinnosti vyplývající z článku 34 SFEU. Za druhé, Komise ve věci Komise v. Itálie ( 69 ) požádala Soudní dvůr, aby potvrdil, že Itálie tím, že ponechává v platnosti pravidla, která zakazují používání přívěsných vozíků za motocykly, nesplnila své povinnosti podle článku 34 SFEU. V případě přípojných vozidel, která nejsou konstrukčně určena speciálně pro připojení k motocyklům, Soudní dvůr konstatoval, že jsou jejich možnosti jiného použití než ve spojení s motocykly okrajové ( 70 ). Spotřebitelé, kteří vědí, že nemohou používat svůj motocykl s přípojným vozidlem, které bylo pro něj speciálně konstrukčně určeno, totiž neměli prakticky žádný zájem na koupi takového přípojného vozidla. V důsledku toho dotčený zákaz představuje porušení článku 34 SFEU. V tomto konkrétním případě však Soudní dvůr vyslovil názor, že dané opatření je odůvodněné na základě ohledů na bezpečnost silničního provozu jakožto závazného požadavku. ( 57 ) Viz například stanovisko, které přednesl generální advokát Jacobs ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179, na s. I-182, a stanovisko, které přednesl generální advokát Geelhoed ve věci Douwe Egberts, C-239/02, Sb. rozh. 2004, s. I-7007, na s. 7010. ( 58 ) Viz například rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech De Agostini a TV-Shop, C-34/95 až C-36/95, Recueil 1997, s. I-3843. ( 59 ) Srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Leclerc-Siplec, C-412/93, Recueil 1995, s. I-179; rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech De Agostini a TV-Shop, C-34/95 až C-36/95, Recueil 1997, s. I-3843; rozsudek Soudního dvora ve věci Gourmet International Products, C-405/98, Recueil 2001, s. I-1795; rozsudek Soudního dvora ve věci Hünermund a další, C-292/92, Recueil 1993, s. I-6787. ( 60 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Douwe Egberts, C-239/02, Sb. rozh. 2004, s. I-7007, bod 53. ( 61 ) Co se týče diskriminace mezi domácími hospodářskými subjekty a hospodářskými subjekty jiných členských států, viz rozsudek Soudního dvora ve věci Deutscher Apothekerverband, C-322/01, Recueil 2003, s. I-14887, bod 74, a rozsudek Soudního dvora ve věci TK-Heimdienst, C-254/98, Recueil 2000, s. I-151, bod 26. Viz také rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Legia a Gyselinx, 87/85 a 88/85, Recueil 1986, s. 1707, bod 15, a rozsudek Soudního dvora ve věci Franzén, C-189/95, Recueil 1997, s. I-5909, bod 71. ( 62 ) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Karner, C-71/02, Recueil 2004, s. I-3025 (zákaz označení, že zboží pochází z konkurzu); rozsudek Soudního dvora ve věci A-Punkt Schmuckhandel, C-441/04, Sb. rozh. 2006, s. I-2093 (situace při podomním obchodu) a také obdobné zdůvodnění v rozsudku Soudního dvora ve věci Burmanjer a další, C-20/03, Sb. rozh. 2005, s. I-4133. ( 63 ) Stanovisko generálního advokáta ve spojených věcech Alfa Vita Vassilopoulos a Carrefour-Marinopoulos, C-158/04 a C-159/04, Sb. rozh. 2006, s. I-8135, body 27 29. ( 64 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Morellato, C-416/00, Recueil 2003, s. I-9343, bod 36 (Generální advokát Maduro uvádí, že jak se zdá, požadavek změnit výrobek byl vznesen teprve v posledním stadiu uvádění výrobku na trh. V důsledku toho přístup dováženého výrobku na vnitrostátní trh nebyl sám o sobě předmětem sporu.). ( 65 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519. ( 66 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Portugalsko, C-265/06, Sb. rozh. 2008, s. I-2245. ( 67 ) Bod 15. ( 68 ) Bod 33. ( 69 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519. ( 70 ) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I-519, body 51 a 55. Strana 14