Časopis Koktejl Reportáže
INDEX: Africké umění str. 04 str. 04 Charakteristika sbírky str. 04 Africké umění předmětem světového zájmu str. 07 Africké umění a Evropa ve zkratce str. 08 Sbírka Rainera Kreissla jako výzva str. 10 Další dar Rainera Kreissla str. 10 Rainer Kreissl stručný životopis str. 11 Poslední láska R. Kreissla jak se člověk stane sběratelem? (interview) Dogoni lidé z vesmíru? str. 13 str. 13 Dogoni str. 13 AMA str. 14 OGO str. 15 NOMO str. 15 Lidé z hvězd str. 16 Království z hliněných domečků str. 17 Život ve skalách str. 18 Kamenní ptáci z Afriky str. 18 Mimozemšťané nebo středověk str. 20 Skalní kresby str. 21 Objev utajovaného str. 22 Od neolitu ke konci 20.století Baobaby obři s duší str. 23 str. 23 Baobabí rodokmen str. 23 Baobabí tělověda str. 25 Baobabí užitek str. 26 Baobabí duše Tváře Bohů str. 27 str. 28 Oltáře jak je neznáme str. 29 Oríšové kompetenční bohové Kovbojové z Mali str. 30 str. 32 Čas lovců str. 32 Epochální objevy str. 33 Ardipiték bytost z počátku vývoje str. 33 Australopiték od jezera Turkana str. 34 Slavná Lucy s rodinou str. 35 Australopiték Africký str. 35 Robustní Australopitékové str. 36 Objevuje se homo str. 36 V jakém prostředí žili str. 37... a jak se chovali Proč jsou pygmejové malí? str. 39 str. 39 Lovci sběrači kdysi a dnes str. 40 Člověk v pralese str. 41 Kdo je vlastně pygmej? str. 41 Výška postavy str. 42 Od pygmejů ke Slovanům Strana 2 z 85
Himba Královna žhavé pouště str. 43 str. 43 Život na řece Onondujomeva str. 45 Výpravy do buše str. 46 Okujambera svátek zemřelých str. 47 Vodopády na řece Kunene str. 49 Namibie str. 49 Kmen Himba nebo správněji kmen Ovahimbů Duše v domech zakleté str. 51 str. 51 Batammariba str. 51 Tata a sluneční bůh Kuive str. 53 Jeden dům ročně str. 54 Žena údržbářka str. 54 Mimo svět str. 54 Pohádka ze severního Toga O ženě-hroznýši a tlachavém manželovi Oči duchů a prsatý muž str. 56 str. 56 Chandra str. 57 Volavky str. 58 Ságo str. 58 Pohádka str. 61 Pes str. 61 Uši Život a smrt rodiny staroegytpského vazíra Kara str. 64 str. 64 Záhada dvou mužů str. 66 Nejoblíbenější Karův syn str. 67 Staroegytpští zloději str. 68 Další Karův potomek? str. 70 6.dynastie na sklonku staré říše (24.-23. stol. př.n.l.) Vnitřní svět str. 73 str. 73 Síla bubnu str. 74 Inner nature str. 75 Tamtamy bijí v rytmu srdce hudba ze střední a západní Afriky Bohové nejsou šílení str. 78 Lékaři v džungli str. 81 str. 81 Kamerun str. 81 Kamerun máma je zde povinná ošetřovatelka str. 82 Středoafrická republika str. 83 Konžská demokratická republika Rosetská deska str. 85 str. 85 Poslední tajemství černého kontinentu Strana 3 z 85
CHARAKTERISTIKA SBÍRKY V tuto chvíli sestává převzatý konvolut exponátů ze dvou částí: 491 objektů je dar a 189 je zapůjčeno. Ty zůstávají v majetku pana Kreissla a bude s nimi disponovat dle svého uvážení (některé například do připravované instalace Národní galerie věnované kubizmu). Návštěvník bude mít příležitost vidět v pravém slova smyslu netušený svět. Soubor exponátů obsahuje figurální plastiku od monumentálních rozměrů až po drobné řezby, desítky masek, relikviáře a kultovní objekty, předměty užitného určení atd. Materiálem je tvrdé i měkké dřevo, kov, textil, přírodní substance mušle, kůže, kosti a jejich různé kombinace. Jsou zastoupeny snad všechny oblasti a regiony, které reprezentují v oblasti afrického umění významné, důležité a charakteristické pojmy. Nejvíce je zastoupena oblast centrální Afriky, zhruba od jižního Kamerunu přes Gabon, rovníkovou Guineu, republiku Kongo až po Angolu. Rainer Kreissl, který sám zpracoval určení, charakteristiku i technické údaje všech exponátů se vyznává ve své úvodní stati "Umění, jak poznat umění", že začátkem 60. let se jako emigrant z Prahy přišel zeptat mnichovského starožitníka na jednu čínskou vázu z dynastie Jüana. Při této příležitosti vzbudilo jeho pozornost několik nerozbalených beden. Obsahovaly africké objekty a tehdejší setkání s nimi bylo prologem. Prologem více než čtyř desetiletí zaujaté, vášnivé a oddané sběratelské a badatelské činnosti a lásky, jejímž epilogem je ušlechtilý a velkorysý dar, který bude v letošním roce v Praze představen. AFRICKÉ UMĚNÍ PŘEDMÉTEM SVĚTOVEHO ZÁJMU Shodou okolností bude nová hradní expozice otevřena ihned po skončení výstavy Emil Holub a Afričané, která probíhá v Náprstkově muzeu. Jejím prostřednictvím toto známé a prestižní pražské muzeum umožňuje bližší poznání svých vlastních sbírek na pozadí nejznámější české cestovatelské a badatelské osobnosti. Doufáme a věříme, že zpřístupnění Kreisslovy sbírky bude důležitým a trvalým mezníkem v našem kulturním životě. Je pro to mnoho důvodů. Problematikou afrického umění se odborně a výstavně zabývá Náprstkovo muzeum systematicky dlouhá léta, avšak typ této výstavy se u nás vlastně objevuje poprvé. Již v roce 1929 se sice v budově Veletržního paláce po dobu tří měsíců konala výstava Strana 4 z 85
mimoevropského umění ze sbírky Joe Hlouchy, která obsahovala rozsáhlý oddíl umění Afriky v počtu 115 objektů, ale jak se už v Česku stává, nenalezl se vážný zájemce o Hlouchovu sbírku, veřejný či soukromý, a byla proto vydražena počátkem prosince 1930 v Berlíně. Šlo tehdy o první aukci afrického umění v Německu. Zcela zvláštní rozsáhlou studii by si vyžádalo sledování změn a vývoje vztahu evropské a americké společnosti k fenoménu afrického umění. První známou zmínkou vůbec je údaj přibližně z roku 1480, kdy burgundský vévoda koupil idol (YDOILLES) od portugalského šlechtice. Portugalci byli i později zobrazeni na mnoha beninských bronzech. Téměř 900 beninských reliéfů je dnes roztroušeno po světových sbírkách; jsou většinou částí ze dvou tisíc objektů, které se dostaly do Evropy po britské trestné expedici v roce 1897. V 19. století, zvláště pak v jeho druhé polovině (vznik řady muzeí v Britanii, Německu, Francii) a na samém začátku 20. století, byl zájem výhradně etnografický. Všeobecně je známa změna, která se odehrála ve vztahu k africkému umění po vystoupení P. Picassa a jeho přátel malířů při formování kubistického výtvarného výrazu. Epocha 1907-1909 u Picassa je již tradičně nazývána "černošskou epochou". Začíná, a v neustále se zrychlujícím tempu strmě stoupá, křivka zájmu o umění Afriky a Oceánie. Po umělcích následují sběratelé, galeristé a obchodníci. Již v roce 1911 otevírá v Paříži Paul Guillaume galerii věnovanou výhradně africkému umění a v následujícím roce inzeruje nákup objektů v tisku, jenž čtou koloniální vrstvy. Amerika nezůstala příliš pozadu: Alfred Stieglitz ve známé 291 GALLERY v roce 1914 a další rychle následovali. Obvykle se uvádějí zhruba následující časové mezníky. První tři desetiletí 20. století jsou dobou plynulého přísunu afrických objektů do Evropy a USA prostřednictvím koloniálních svazků, vztahů a možností. V pozdních dvacátých letech vzniká stabilní trh s tímto uměním a hodnotné kusy se stávají vzácnější. Po roce 1950 se zdá, že klasické zdroje jsou vyčerpány a další příležitosti se hledají spíše ve Východní Africe. Souběžně probíhají v druhé polovině 20. století velké a zásadní výstavy ve většině světových metropolí; po roce 1980 budí značný zájem i výstavy specializované, věnované určité etnické skupině nebo druhu objektů. V poměrně nedávné době se však situace opět poněkud mění. Uvolnily se tradiční a zdánlivě neotřesitelné struktury sociálního života. To způsobilo, že doposud nedotknutelné objekty rodového, hierarchického, rituálního, pamětního dosahu se staly prostředkem směny, vývozu a obchodu. Zpřísnění vývozních zákonů a otázky ochrany kulturního dědictví afrického kontinentu byly sice nastoleny, ale jsou přirozeně obcházeny. Podílel se na tom jak dožívající aspekt evropského imperializmu, tak i korupčnost některých nových vládnoucích elit. Strana 5 z 85
Zcela principiálně se mění odborný vztah: nesčetné výzkumy v terénu, archeologické nálezy ap. formují naše představy a vědomosti o chronologii vývoje, regionálním a etnickém rozlišení, které se stává maximálně specializovanou disciplinou. Týmy odborníků zpracovávají materiál, který býval nahlížen - a ostatně i celá Afrika - jako homogenní, kulturní celek. Čím dále tím více se při spolupráci přirozeně uplatňují afričtí badatelé a znalci. Metaforicky lze v citaci ze dvou publikací charakterizovat celu tuto fundamentální proměnu. Již zmíněný průkopník P. Guillaume vydává v roce 1929 legendární publikaci La Sculpture negre primitive a v loňském roce vychází publikace o africkém umění v sérii Ikonen der Weltkunst. Její úvodní kapitola zní Umění v Africe - dekolonizující pohled. To, co bývalo - bez jakéhokoliv úmyslného přehlížení, automaticky, běžně a obecně nazýváno černošským uměním, uměním primitivním, exotickým atd. má dnes zcela souměřitelné postavení s jakoukoliv formací evropské výtvarné kultury. V pozůstalosti Vincence Kramáře jsem nalezl údaj, že v roce 1913 získal "aux vieux Rouet" černošské plastiky za pár franků. Ostatně zátiší od Maurice de Vlamincka ve stejném roce koupil za 150 franků. V červenci loňského roku v pařížském Maison de la Chimie byla dražena světově proslulá africká sbírka Huberta Goldeta, která za 644 objektů dosáhla ceny 88,47 milionů franků. Jedna plastika, kdysi ve sbírce právě Vlaminckově, šla do veřejné sbírky za 700 tisíc franků. Po uvedených skutečnostech musí přirozeně vzbudit zvědavost a podiv téměř naprostá neznámost Kreisslovy sbírky, nikoliv pouze u širší veřejnosti, ale především v odborných kruzích. Dosud největší a nejprestižnější výstava proběhla pod názvem AFRICA: THE ART OF A CONTINENT v Royal Academy of Arts v Londýně od 4. 10. 1995 do 21. 1. 1996. Položila si dosud nestanovený cíl: ukázat díla výtvarného umění geograficky v celé rozloze afrického kontinentu a časově od jeho prvopočátků, tj. v rozpětí několika tísíciletí. Měla renomované odborné zázemí: 129 odborníků specialistů zpracovalo katalog expozice, jejíž exponáty byly shromážděny z téměř 200 veřejných a soukromých sbírek; bibliografie čítá 1388 položek. Jméno Kreissl zde vůbec nefiguruje. Dvěma položkami se objevuje v katalogu monumentální výstavy zcela specifického zaměření, jež pod názvem PUREN DES REGENBOGENS proběhla v loňském roce v Oberösterreichische Landesmuseum v Linci. Strana 6 z 85
Africké umění a Evropa ve zkratce Afrického umění si západní svět začal všímat až počátkem 20. století. Jeho prvními obdivovateli a sběrateli byli především evropští avantgardní umělci. Africké umění bylo dlouho označováno přívlastkem primitivní a oceňována byla především jeho expresivita a bezprostřednost, nezatížená klasickými kánony krásy a zásadami realistického zobrazování. Dnes se již termín primitivní umění příliš nepoužívá a místo toho se hovoří o umění kmenovém nebo tradičním. Odlišnost afrického umění od umění Evropy nespočívá v tom, že by afričtí umělci nedokázali vytvořit realistickou figuru, ale v tom, že neměli žádný důvod, aby se o něco takového snažili. Jejich cílem nebyla krásná forma a věrnost předloze, ale v první řadě obsah. Někteří odborníci proto tvrdí, že v případě afrického umění bychom se neměli ptát, co ta která socha nebo maska představuje, ale co umí, jakou měla moc. Role umění a zobrazení byla v tradičních afrických společnostech jiná než v evropském prostředí. Řada afrických jazyků například ani slovo umění nezná. To, co nazýváme africkým uměním, mělo původně výrazně odlišnou roli. Šlo o artefakty úzce se vztahující k víře a náboženství, které nebyly chápány jako umělecká díla s jistou estetickou hodnotou, ale jako kultovní předměty nadané magickou mocí. Podle toho s nimi bylo také zacházeno. Některé sošky byly uzavřeny v temných svatyních, kam mělo přístup jen několik vyvolených, jiné byly ukazovány na různých slavnostech oděné do pestrobarevných šatů a za doprovodu zpěvu a tance. Byly zdobeny, natírány olejem a barvami, byly jim obětovány pokrmy a nejrůznější ozdoby. Dá se říci, že žily svým vlastním životem. Doba vzniku konkrétního artefaktu není v případě afrického umění tím nejdůležitějším. Sto, možná sto třicet let staré památky jsou v Africe považovány už za opravdu staré. Starší věci se dochovaly jen výjimečně. Starobylost afrického umění spočívá v něčem jiném - v nepřerušené kontinuitě dávných tradic a rituálů. Formy jednotlivých soch a masek často sahají možná až tisíce let do minulosti. Strana 7 z 85
SBÍRKA RAINERA KREISSLA JAKO VÝZVA Sbírka je přirozeně známa některým německým odborníkům, ale nese pečeť, jako tomu bylo u sbírky koberců, určité výlučnosti. Jako dar je předána veřejnosti a jako výzva odborníkům. Sám Kreissl výstižně uvedl, že jde o "discoveries for discussion". Spíše jen teoreticky - u zcela výjimečně harmonicky vyvážených sbírek - se vyskytuje rovnováha kvality a stejně tak i poměr mezi významnými individuálními kusy a většími celky příbuzného původu. Vezměme ryze informačně dva takové stejnorodé nebo příbuzné celky z daru. První z nich je soubor exponátů spojených se jménem DOGON v dnešní republice Mali, tj. vnitrozemí Západní Afriky při řece Nigeru. Zvolili jsme jej proto, že se jedná o díla, která jsou dnes "...nejvíce diskutována a nejméně se jim rozumí...". Zhruba čtvrt milionu obyvatel Dogonů žije na náhorních útesech, pod jejichž převisem byly nekropole a posvátná místa. Objekty tak byly přirozeným způsobem chráněny a dochovaly se ve výjimečně dobrém stavu. Jsou předmětem složitých spekulací o jejich původu a vývoji, stejně tak jako o kosmologických a rituálních významech. V Kreisslově konvolutu, který čítá přibližně 90 objektů Dogonům připsaných, jsou obsaženy téměř všechny základní typové normy: postava jezdce (jako symbol královské moci - jde o ikonografický typ již od poloviny 11. století), postava se zdviženýma rukama jako naši oranti (snad gesto prosby o déšť), postavy dvojic vedle sebe sedících jako symbol harmonie obou pohlaví a další. Styl Dogonů je mimořádně rozmanitý. Například jen v jejich maskách bylo identifikováno 27 různých typů. Na druhé straně se však v plastických postavách zřetelně projevuje jeden slohový rys - výrazná tendence ke stylizaci. Předchůdci Dogonů byli lidé TELLEM, jejichž produkce bývá považována za jakýsi starý předchozí styl. Ve své sbírce jim dárce připsal několik podhlavníků. Jako druhou skupinu zvolíme exponáty FANG. Důvodem mimo jiné je skutečnost, že pro své, do značné míry naturalistické ztvárnění lidských rysů a charakteristickou tmavou, olejovou patinu, byly od samého počátku sběratelskou vášní. V Kreisslově sbírce je jim připsáno 81 zástupců. Fangské obyvatelstvo žije v teritoriu Gabonské republiky, jižně od Kamerunu. Jejich umění je dlouhodobě středem zájmu zejména ze strany francouzských badatelů, což našlo svůj nejvýznamnější výraz ve výstavě BYERI FANG, SCULPTURE D'ANCESTRES DU AFRIQUE, Marseille 1992. Výraz Byeri znamená relikviářovou schránku nebo krabici, kterou vlastnila každá rodina, byla středem kultu zesnulých předků rodiny a sloužila při iniciačním rituálu mladíků. Tyto byeri schránky byly vždy opatřeny postavou strážce nebo pouze strážní hlavou, byly uschovány v tmavém rohu obydlí a měly chránit před neštěstím nebo nemocí. Není rozhodnuto, zda hlavy časově předcházely celé postavě, snad jen to, že byly užívány častěji. U obou skupin však zůstává a uchvacuje fascinující síla výrazů, jemnost řezby, emotivnost tváří i figur a gest. Fangové byli vesničané, od počátku 19. století neustále se stěhující. První památky byly objeveny až na jeho konci a nelze proto vyloučit, že zmíněné výjimečné kvality jsou spíše výsledkem dlouhé předchozí řezbářské tradice. Strana 8 z 85
Vystavený soubor obsahuje v širokém spektru relikviářové hlavy, postavy strážců, byeri schránky, masky atd. a poskytuje dokonalou příležitost k poznání této dnes již obecně obdivované a vysoce ceněné tvorby. V jedné z nejnovějších prací z roku 1998 je Afrika na jih od Sahary rozdělena na 49 kulturních oblastí. Výše zmíněná londýnská výstava však zahrnula jen v ilustracích díla 127 etnických skupin. Přirozeně, že Kreisslův soubor, čítající téměř 700 objektů, je rovněž teritoriálně a provenienčně rozložen do mnoha regionů a etnik, zejména v oblasti Kamerunu a Konga. Proto je zcela nemožné v tomto stručném informativním textu poukázat na další skupiny exponátů či jednotlivé exponáty samé. V doprovodné publikaci je na reprodukcích zachyceno 80 objektů zahrnujících ve výběru stěžejní díla: postavy, masky, rituální a užitné předměty, zkrátka všechny druhové oblasti. Geograficky je těžiště sbírky především ve státech a teritoriích západoafrického pobřeží a Konga. Počínaje starobylou a nádhernou bronzovou maskou DJENNE a konče třeba kultovními postavami krále a královny skupiny BANGWA v Kamerunu, máme před sebou svět neuvěřitelné výrazové síly, tvarové čistoty a strhující působnosti. Je dobře však mít na zřeteli, že toto velké umění, které nás přímo osloví, má - právě pro nás - jednu hranici. Bylo kdysi výstižně řečeno u příležitosti jiné výstavy afrického umění: "...všechna díla, vybraná pro tuto výstavu, kdysi evokovala jiné významy, pro jiné lidi a na jiných místech..." PhDr. Ladislav Kesner st. Kurátor stálé expozice Strana 9 z 85
Další dar Rainera Kreissla Malé připomenutí pro společnost a zemi, které tak rády zapomínají. "Z lásky ke své rodné zemi a v úctě ke své české babičce věnuji svůj soubor anatolských koberců a kelimů celému lidstvu pod ochranou českého národa " Touto jedinou větou darovací listiny vyjádřil český rodák u příležitosti svých sedmdesátých narozenin, dnes v Mnichově žijící Rainer Kreissl, svůj vztah k nejzákladnějším hodnotám našich životů. Jeho jedinečný dar byl naší veřejnosti i zahraničním návštěvníkům představen ve třech následných výstavách, které Správa Pražského hradu ve spolupráci s Národním-Náprstkovým muzeem uspořádala vždy v Letohrádku královny Anny /1995-1998 - 2000/ pod názvem Dar Rainera Kreissla České republice. Rainer Kreissl je sběratelem z Boží milosti. Ideální životní spojení profesionálního starožitníka a člověka s nejširšími zájmy, časově i místně neohraničeným duchovním zaujetím a zcela jedinečným citem pro výtvarné hodnoty mu dovolily obklopit se v průběhu let vynikajícími sbírkovými celky a soubory. Dokázal i to, co je bezpochyby nejvyšší mravní dimenzí sběratele. V určitý okamžik se odloučit od svých osobních vztahů vlastníka a věnovat své sběratelské dílo ostatním. Dlouhá řada našich i zahraničních muzeí a institucí mu vděčí za mimořádné dary. Po jmenovaných výstavách Kreisslova daru anatolských koberců se zdálo, že jeho mecenášství vyvrcholilo a má provždy zajištěno své ojedinělé místo v historii domácího sběratelství a dárcovství. Překvapení, které však pro nás znovu připravil, je trochu z oblasti ryzí fantazie. V listopadu roku 2000 se rozhodl Rainer Kreissl darovati tuto druhou sbírku a se slovy darovací listiny "...dar celému lidstvu k vzájemnému poznání..." ji svěřil do péče Správy Pražského hradu. Nová stálá expozice, jejíž záštitu přislíbil prezident republiky R. Kreisslovi, když mu 4. května 2001 předával Medaili Za zásluhy, bude otevřena 7. června letošního roku ve všech třech podlažích Letohrádku královny Anny. Rainer Kreissl - stručný životopis Sběratel Rainer Kreissl se narodil v roce 1924 v obci Děkov v tehdejších Sudetech. Po matce je Čech, po otci Němec. Benešovy dekrety se na Kreisslovi nevztahovaly. Jako antifašisté mohli v Československu zůstat. R. Kreissla vždy lákalo umění, přesto vystudoval obchodní akademii. Měl se stát obchodníkem s chmelem stejně jako jeho otec. Rodinný statek a otcovu živnost však v roce 1948 zabavili komunisté. Poté pracoval jako malíř porcelánu a řadu let působil jako pražský dopisovatel německých novin. Od konce padesátých let vedl v Teplicích obchod se starožitnostmi. V roce 1963 odešel do exilu. V Německu získal místo u významného aukčního domu Weinmüller-Neumeistr a několik let také tuto firmu zastupoval ve Spojených státech. Dnes žije v Mnichově. Je držitelem Strana 10 z 85
čestného doktorátu Univerzity Karlovy a nositelem státního vyznamenání Za zásluhy I. stupně. Sběratelství je jeho celoživotní vášní. Jeho rukama prošly stovky a tisíce uměleckých děl různých epoch a kultur, největší zalíbení však nalezl v anatolských kobercích a africkém umění. Svou sbírku anatolských koberců, která čítá 1230 kelimů a je největší svého druhu na světě, daroval České republice před osmi lety. Veřejnosti byla postupně představena na třech výstavách v Letohrádku královny Anny. Krom toho daroval do sbírek Národní galerie několik desítek vzácných děl asijského umění a dalšími velkorysými donacemi poctil také Náprstkovo muzeum a Univerzitu Karlovu. Poslední láska Rainera Kreissla - Jak se člověk stane sběratelem? U mě to všechno začalo barevnými porcelánovými střepy, které jsem jako čtyřletý vyhrabal na smeťáku u nás ve vsi. Poskládal jsem si z nich úplnou mozaiku. Jednou k nám přijela teta Taussigová, nóbl dáma, která měla auto se šoférem, a povídá, že ty střepy ode mě koupí. Kolik, že za ně chci. Já jsem vůbec nevěděl, co mám chtít, vždyť to byly jen bezcenné střepy. Dala mi za ně pět korun. No já měl pocit, že jsem Rockefeller. Teta si s nimi doma oblepila takovou krabičku na různé drobnosti. Vypadalo to moc pěkně. Všechny ženské to pak začaly napodobovat a se sbíráním střepů byl konec. Nikdo je už nevyhazoval. Co jsem udělal s těmi pěti korunami, si už nepamatuji, ale bylo pro mě důležité, že jsem zjistil, že i za střepy můžeš dostat bohatství. Co vás jako sběratele zajímalo? Skoro všechno. Kdybych měl všechno, co jsem kdy koupil a vlastnil, dnes u sebe, tak nestačí ani Pražský hrad. Sbíral jsem středomořské umění - řecké a římské mramory, čínské umění, prekolumbia, porcelán, nábytek, středověké sochařství, baroko, v podstatě veškeré umění. Měl jsem například nádhernou madonu od německého sochaře Tilmana Riemenschneidra, velkou sbírku čínského umění, ale všechno jsem to nakonec po částech prodal, abych mohl vybudovat něco, co ve světě skutečně obstojí - to jsou ty anatolské koberce a africké umění. U obojího jsem měl štěstí, že jsem to začal sbírat dřív než ostatní. V šedesátých letech jsem navštívil Turecko, v době, kdy tam ještě nebyl žádný turismus. Na venkově v mešitách a v domácnostech tam měli nádherné staré koberce s úžasnými vzory. Hned jsem je začal sbírat a kupovat. Brzy se rozkřiklo, že v Mnichově je nějaký blázen, který je ochoten za staré roztrhané hadry dát kupu peněz, tak mi to začali sami vozit. Věci, které jsem tenkrát koupil za padesát marek, mají dnes cenu třeba sto tisíc. A jak jste se dostal k africkému umění? V jednom starožitnictví v Mnichově jsem měl vyhlédnutou krásnou modrou porcelánovou čínskou vázu. Když jsem se na ni šel zeptat, řekli mi, že už je prodaná. Zrovna ale vybalovali zásilku, kterou dostali z Afriky, tak jsem jim to pomáhal třídit. A hned jsem taky několik Strana 11 z 85
masek koupil. Dodnes je mám ve sbírce. O africkém umění jsem v té době nevěděl skoro nic, ale okamžitě si mě získalo. Co vás na něm tolik přitahuje? Sbíral jsem skoro všechno, ale moje poslední láska, ta pravá, to je Afrika. Pořád mám vztah třeba k baroknímu umění, je to hezké, je to moje mládí, ale je to jen dekorace, všechny ty faldíky a andělíčkové. Nemá to takovou hloubku jako Afrika. Doma v bytě mám pořád několik soch, afrických i evropských, a kdykoliv někdo přijde na návštěvu, i když o umění vůbec nic neví, tak ho zaujmou ty africké. Ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo přišel a řekl - jé to je pěkný barokní andělíček, ale skoro každý zůstane stát před těmi africkými. Každý hned vycítí jejich obrovskou sílu. Lidé pocházejí původně z Afriky, to je dokázané, a možná proto k nám ty sochy, i když jejich obsah nemůžeme nikdy úplně pochopit, stále tolik promlouvají. Proč jste se rozhodl darovat své sbírky do Česka? V Mnichově mi říkají, že jsem blázen. Proč prý to dávám do Prahy, když se k nám tady zachovali tak ošklivě. Já jim to vysvětluji takto: Když jsem byl kluk, tak jsem od své mámy občas také dostal pár facek. Přesto vždycky zůstala mou nejmilejší. Praha je můj domov, moje máma. Ano, zfackovali mě, velký majetek nám ukradli, ale takový už je život. Pořád je to však moje máma a k té se člověk vždycky vrací. To je důvod, proč jsem to sem dal. A pak, já jsem to nesbíral pro sebe, ale pro ten celek, a byl bych nerad, kdyby se to po mé smrti mělo rozprodat na aukci. Osud mi dopřál, že jsem mohl vybudovat takovouhle sbírku, ale to neznamená, že patří jenom mně. Na světě nám nic nepatří, ani ta největší láska ne. Strana 12 z 85
DOGONI - LIDÉ Z VESMÍRU? Když jsem kdysi viděl krátký dokument o Sahaře, zaujaly mě záběry podivuhodných primitivních černošských vesnic, nalepených pod převisy skal. Ty záběry mě fascinovaly natolik, že jsem se o rok později rozhodl vydat do Afriky, na hranici Mali a Burkina Fasa, kde je země nejidentičtějšího afrického kmene Dogonů - Sahel. Kdysi dávno byla Sahara relativně hustě osídlena. Když se však pastviny začaly proměňovat v poušť, docházelo postupně k velké migraci kočovných pastevců na jih, kde začali v oblasti te hdejšího Súdánského pásu (od Etiopie až po Senegal) zakládat osady a města. Na území subsaharské oblasti dnešního státu Mali došlo patrně k nejmohutnější koncentraci pastevců. Dnes se zdá být až neuvěřitelné, že na tomto místě, kde je dnes jen moře písečných dun, existoval už v 8. století (a je pravděpodobné, že i dříve) nejstarší stát černé Afriky - Ghana. Po zániku této velké říše, v 11. století, se postupně stala hegemonem na tomto území říše Mali (13.-15. století). Dogoni A právě vznik tohoto rozpínavé ho státu, provázený následnou islamizací, donutil některé kmeny, které se nehodlaly vzdát své víry a identity, k odchodu. Jedním z těchto vyštvaných kmenů byli i Dogoni. Tajemný kmen hledal útočiště na místě, kde by mohl být uchráněn před nájezdy všeho druhu. K tomuto účelu se ideálně hodila stolová hora Bandiagara. Dogoni zde začali budovat svá obydlí. Nejdříve ve skalních štěrbinách a jeskyních, později stavěli vesnice pod skalními převisy, které jsou dnes považované za nejpozoruhodnější v Africe. Toto jsou ale jen teorie historiků, tápajících v minulosti civilizace, která svou historii uchovávala pouze v ústní tradici v podobě mýtů. Tyto mýty jsou však natolik bohaté, zvláštní a fascinující, že mnozí experti začali mluvit o dogonské mytologii jako o mytologii typicky africké...... Dogoni mají bezesporu jednu z nejpropracovanějších tradic a mytologií v Africe, která ve své obdivuhodné celistvosti dává smysl úplně všemu, s čím se každý Dogon v životě setká. Všechno tu má své místo, svůj důvod i svůj čas. Proto jsem měl pocit, že je jejich život jedním velkým rituálem. Zásluhu na zpřístupnění dogonských mýtů, ve kterých je zachyceno komplexní filozofické a duchovní pojetí světa Dogonů, má Francouz Marcel Griaule. Tomuto muži se podařilo vzbudit důvěru Dogonů, mimo jiné i proto, že financoval stavbu přehrady v jejich hlavním městě Sangha. Při dlouhodobém soužití s nimi si M. Griaule získal sympatie tzv. Společenství masek (společenství, které má za úkol uctívání kultu mrtvých). Bylo mu dokonce dovoleno účastnit se i rozhovorů s patriarchy (rada starších v čele s hogonem). Mohl přímo u zdroje studovat tajemné příběhy, o kterých smí vědět pouze zasvěcení. Všechny informace, které získal, později zpracoval s týmem spolupracovníků. Výsledkem jejich práce byla jedinečná kniha "O bledé lišce", která má zásadní význam pro poznání života Afričanů. Jde o jakousi "bibli" Dogonů, ve které je důmyslným způsobem zachycen příběh o procesu a smyslu stvoření života, završeného smrtí. Díky knize "O bledé lišce" je tu jistá šance alespoň částečně porozumět některým zdánlivě iracionálním jevům v chování Strana 13 z 85
Afričanů. Kniha objasňuje i některé nejasnosti a nepochopitelnosti, se kterými se Evropané mohou v Africe setkat. Tato kniha je o vztahu černocha k vesmíru a přírodě, ale i o člověku jak o takovém, o smyslu a struktuře společnosti. Obsahuje informace z oblasti biologie, anatomie, fyziologie, a dokonce genetiky. Rovněž pak z oblasti zoologie, geologie, ale především neuvěřitelné znalosti z astronomie. Vše je sice popsáno obrazně, symbolicky, o to však názorněji. AMA Jako absolutní, člověku nepředstavitelné božstvo a tvůrce všehomíra je pro Dogony Ama (do sebe sevřený). V knize "O bledé lišce" tvoří Ama svět tak, že vstupuje do vejce, které sám stvořil, aby vznikl život. Vejce bylo stvořeno ze čtyř sevřených klíčků na způsob semínka. Když se klíčky rozevřely, vznikl čtyřrozměrný prostor se čtyřmi světovými stranami a úhly. V té chvíli vznikly i čtyři živly (oheň, voda, vzduch, země), se kterými začal Ama hníst hmotu ze svého masa, špíny a slin. Tak stvořil zrníč ko stromu, první prarostliny Sene. Co zbylo mezi prsty, stalo se kořeny. Při vší té práci si Ama občas odkašlal, aby uvolnil z hrdla prach. Tak vznikla hlína a země. Funěl, a rozproudil se vítr. Odplivl si, a rozlila se voda. Nadechl se, vzplanul oheň. Kniha je psaná velice důmyslně a mnohoznačně. Po komplikovaném procesu stvoření vznikají rostliny, zvířata i člověk. Vše tu má stejnou důležitost. Vše je ve své závislosti a propojenosti harmonické. Ještě předtím, než vznikl člověk, poslal však Ama na Zem jakési mýtické polobohy. Byli to předkové lidstva. Měli podobu šesti dvojic, či jakýchsi dvojbytostí, z nichž každá měla svůj mužský i ženský aspekt. OGO Rozhodující úlohu v tomto příběhu hraje Ogo, jedna z těchto božských postav. Jelikož je plný netrpělivosti (nemůže se dočkat, až Ama stvoří jeho druhou polovičku), vzbouří se a začíná jednat sám. Ve své touze po osobní svobodě se chce zmocnit světa svého stvořitele a ve své nevědomosti ho začne ničit. Za to ho Ama potrestal tím, že ho zbavil dokonalosti a proměnil ho v bledou lišku. Ogův osud mi v něčem připomíná i osud lucifera. Je tu však také jedna odlišnost. Dogoni nevnímají Oga jako ztělesněné zlo, nedívají se na jeho jednání černobíle. Oceňují totiž jeho odvahu, se kterou získal nezávislost, i když si tím zkomplikoval život. Liška je činorodá a cílevědomá. Její cíle jsou však nicotné a krátkozraké. Je svobodným, osamělým štvancem, který se vzpírá světu. Jelikož se světa bojí, nehodlá se mu pokořit a uchyluje se k lstivosti a anarchii. Do světa vnáší chaos. Pro Dogony je však i chaos součástí přírody. Dokonce má i svůj produktivní význam. Proto by lišku nikdy nezatratili. Do života Dogonů přináší liška určitá znamení. Její stopy protínají osudy lidí. Prý se z nich dá vyčíst i budoucnost. Proto stojí v některých vesnicích liščí věštírny. Kolik lidskosti je v počínání Oga? Nebo "ega"? Je to individuum se všemi nedokonalostmi. Jako takový je mi však Ogo i sympatický. Připomíná mi Adama. Chápu ho a je mi ho líto pro jeho nešťastnou povahu. Strana 14 z 85
NOMO Opakem Oga, tedy ideálem, je další mytická postava - Nomo. Chce zabránit zmatku, který zapříčinil jeho bratr. Ama mu ale nařizuje, aby Oga potrestal. Nomovi je svého bratra líto, a díky svému milosrdenství porušuje svou poslušnost stejně jako Ogo. I on tudíž musí být potrestán. Proto z něho Ama udělal oběť. Roztrhal ho na kusy, oddělil od sebe obě jeho duše, mužskou i ženskou, zbavil ho obou pohlaví a každou nepatrnou částečku jeho těla naplnil novým významem, který je v mytologii vyjádřem symbolem. Všechny ty symboly tvoří dohromady komplikovaný a důmyslný celek, nastiňující obraz světa, přírody a člověka. Toto je tedy oběť, kterou Nomo musel zaplatit za své milosrdenství. Tak očistil svět od hříchu. Tímto způsobem vznikl člověk v dnešní podobě muže a ženy. Po této oběti shromáždil Ama všechny síly z Nomova těla, spojil je dohromady a naplnil jimi svět. Proto Dogoni věří, že Nomovy díly jsou ve všem, co na světě existuje. Je energií času, života a plození. Nomo je ve všem. V rostlinách, zvířa tech i lidech. Nomo je Amův posel, který učí člověka žít na Zemi. Je skutečnou modlou Dogonů. Má v sobě hodně z Ježíše Krista. Byl poslán proto, aby lidem zprostředkoval zákon. LIDÉ Z HVĚZD? Je těžké vyznat se v podobenstvích a symbolech dogonských legend. Mnoho lidí je interpretuje po svém. Protože jsou v nich už po tisíciletí uchovány neuvěřitelné znalosti o vesmíru, spekulují někteří badatelé s tím, že by sami Dogoni mohli být potomky vesmířanů. Údajně to i domorodci o sobě tvrdí a mají pro to řadu důkazů. Jelikož jsou však důkazy tajné, nikdo je nemůže ověřit. Kdo byl onen bájný Nomo? Archanděl? Či snad biblický Noe, který ve své arše, o které se rovněž domorodci ve svých legendách zmiňují, přistál na Bandiagaře, aby se svými syny a dcerami obnovil život na Zemi? Někteří fantasté v Nomovi vidí dokonce vesmírnou bytost z hvězdypo-tolo (Orion B), která je souputníkem Siria. Odtud prý kdysi ve své kosmické arše ve tvaru létajícího talíře dopravil na Zemi lidi se vším, co pro svůj vývoj potřebují. V tomto případě jsou tedy Dogoni potomky bytostí z hvězdy (Bílého trpaslíka), jejíž hustota je prý podle nedávných výzkumů 50 tun na cm3. Údajně i to vše Dogoni ve svých mýtech popisují. O vesmíru mají prý tak detailní znalosti, že tím vědce doslova šokovali. Mají je skutečně od Noma? Nebo jim je podsunuli misionáři? Proč by to děl ali? Nevím. Myslím však, že jde v knize "O bledé lišce" spíš o snahu popsat a názorně vyjádřit metafyzické představy odpozorované z přírody výjimečně talentovanými a duchovními lidmi. Všechny ty pokusy o interpretace, podle mého názoru, mýtus ničí a ubírají mu na univerzalitě. Samozřejmě, dogonské masky mohou připomínat masky kosmonautů. Stačí si však zajít do Náprstkova muzea a přesvědčit se o tom, že se dá tvrdit totéž o každé druhé masce, která kdy byla Afričany vytvořena. Nechci nikomu brát jeho domněnky. Je vzrušující sestavovat si nejrůznější scénáře o minulosti a budoucnosti. Je ale problematické psát o domněnkách jako o faktech, a proto vám radím, abyste brali mé informace s rezervou. Ani já se totiž nedokážu zbavit svého evropanství. Jelikož nejsem zasvěcen, uvádím tyto informace spíš pro zajímavost. Dělám to proto, abych vás přesvědčil o tom, že je pojem afrického primitiva relativní, že v sobě africká společenství při vší své chudobě skrývají vysoký stupeň kulturnosti a civilizovano sti. Jak dokonale je v životě Dogonů propojena technika se spiritualitou. Každý úkon má hluboký význam, i když si to Strana 15 z 85
někteří Dogoni ani sami neuvědomují. Tito lidé mají své posvátné stromy, jejichž dřevo má určité vlastnosti a síly. Proto dělají z určitých druhů dřev specifické druhy nábytku, koryta na vodu, dveře, ceremoniální artefakty, fetiše a masky. Vše má svůj přesný funkční tvar, inspirovaný legendami. Jedním z nejposvátnějších stromů je baobab. Vypadá, jako by měl nad zemí spíš své kořeny ne ž korunu. Má neuvěřitelně tlustý kmen. Z jeho listí a plodů Dogoni dokonce připravují kaši. Jiné speciální rostliny jsou určené k pletení košíků ve tvaru Nomovy archy. Dogoni jsou obdivuhodní zemědělci. V neúrodné poušti dokáží vypěstovat rýži, boby, kukuřici a různé druhy zeleniny. Zvláštní význam má pro Dogony proso. Když leží prosná pole úhorem, pěstují na nich po, což je drobounká odrůda prosa. Po zná pouze Ama. Jeho úprava má rituální charakter. Uvnitř každého člověka je totiž uloženo osm semín ek, která vyjadřují uspořádání celého vesmíru. Člověk je tedy obrazem světa Amy, stejně tak jako je každé dítě obrazem svých rodičů. Podle seřazení semínek má každý člověk své místo na světě i ve společnosti. Konstituce semínek je dědičná, a proto existují různé kasty. Každá kasta má své zákony, práva a povinnosti. Jejich příslušníci žijí ve speciálních čtvrtích a mohou se pohybovat jen po určitých územích a ulicích. Příslušníci kast většinou nepracují na poli, protože se musí věnovat řemeslu, které je vzhledem k jejich postavení dědičné. Děti kováře mohou být pouze kováři a nesmí chodit po stezkách jiných kast. Jejich výsadou je vyrábět obřadní náčiní, ale také například motyky k obdělávání půdy. Při mých úvahách mne mnohokrát napadlo, že svým způsobem je tento pro nás tak notoricky užitý nástroj pro Dogony nástrojem rituálním. Jak chcete obdělávat svatou půdu, ze které budou klíčit posvátná semena a růst posvátné rostliny, bez lásky? Bez zvláštního napětí v srdci, které vyvolává představa to ho, že je v tom všem posvátném Nomova síla a energie? Podle mého názoru není mezi motykou a maskou velký rozdíl. I maska slouží svému účelu. Vyrobí se pro určitou speciální příležitost a po svém využití se může klidně zničit nebo prodat turistům. Maska není umělecký předmět, ale rituální nástroj k dosažení přesných cílů. Pro znalce afrického umění jsou dogonské masky (kanaga, sirige) originální tím, že mají nad částí, která zakrývá obličej, nástavec ve tvaru jakýchsi křížů připomínajících antény. Je den z křížů symbolizuje boha stvořitele, nebe a zemi, druhý kříž rotační pohyb boha, symbolizující rovněž tvořícího člověka. Jsou to masky tzv. totemické neboli nástavcové, které se používají pouze v oblastech povodí Horní Volty. Některé jiné druhy masek připomínají jakési geometrické přilby se zaječíma ušima. Musím se přiznat, že bych se nedivil, kdybych našel v některé z chýší sekerou vysekaný stůl v podobě počítače. Je toho mnoho, co o Dogonech nevíme. A ještě dlouho vědět nebudeme. KRÁLOVSTVÍ Z HLINĚNÝCH DOMEČKŮ Vracím se myšlenkami do Bankasu, malého městečka na úpatí Bandiagary. O půlnoci vystupuji z korby náklaďáku. Zatím si mě nikdo nevšiml. To je skvělé, musím toho využít. Strkám si ruce za triko a přes tvář si stahuji kapuci. Procházím městem, abych si mohl v poušti nikým nepozorován rozbalit moskytiéru a ulehnout. Nemají zde elektřinu, a proto po všech ulicích svítí pouze svíčky a petrolejové lampy. Kolem mihotavých světel sedí černoši. Je jim vidět jen bělmo očí, tváře mají zahalené bílými šálami. Ráno mám štěstí. Seznámil jsem se s výborným černochem z univerzity v Bamaku. Dává mi potřebné informace, Strana 16 z 85
nechávám si u něho všechny své věci. On mi půjčuje ukrajinu a já se mohu s kanystrem vody a bagetou na zadním nosiči vydat k Dogonům. Jízda na kole po písečných dunách není ideální, takže se začínám vztekat. Kdyby to kolo bylo moje, mrsknul bych s ním bez milosti do písku a šel dál po svých. Po sedmi kilometrech se konečně na obzoru objevuje stolová hora. Nabírám dech, házím kolo na záda a v polo běhu se pokouším vpíjet zrak do skalních převisů. Fantazie. Po dalších několika stech metrech začínám už rozlišovat desítky malinkých obdélníčků, nalepených na stěnách skal jako ptačí hnízda. Je to fantastická architektura. Každá sýpka mi připomíná pravěký lunochod. Chýše vypadají jako ledničky na nohách. Samozřejmě všechny ty tvary jsou funkční. Chýše, kurníky a sýpky uprostřed pouště stojí na kůlech proto, že když tu párkrát za rok zaprší, tak pořádně. Podle mých informací dali Dogoni této vesnici jméno Teli. Naproti mi běží černoušek. Přivádí mě k náčelníkovi, který mě s překvapivě rozzářeným úsměvem vítá. A hned mi ukazuje své království - minipalác z hliněných domečků. Jsou vyztužené vyřezávanými kůly. Dveře i všechen nábytek jsou z vyřezávaného dřeva. Vše je typicky dogonské, jak jsem to znal z knížek, kromě mrazáku. Tohle je teda síla. Od náčelníka dostávám kus ledu a za měděnou minci i jeho syna k dispozici. Nejvíce mě zajímá horní část věznice. Evidentně je nejstarší. Je postavena pod skalním převisem, který na ni vrhá stín. Je to už dávno, co ji Dogoni opustili. Můj dychtící zrak ulpívá na každé maličkosti. Ve skalních štěrbinách a kolem nich je nalepena spousta mrňavých hliněných kukaní. Nechápu, jak se do nich vešel člověk, natožpak jak v nich mohl bydlet. Později jsem zjistil, že to bývaly příbytky totemů - malých trpaslíků, podobných Pygmejům, kteří postupně asimilovali s Dogony. Všude se povaluje spousta žebříků, nádobí a nábytku, jako by tu ještě včera byli lidé. V nejvýš e položené části vesnice je hliněný domek. Na několika místech je ještě dnes vidět, že byl kdysi pestrobarevně pomalovaný. Všude kolem něj jsou na skále hlínou přilepeny lebky nejrůznějších zvířat. Možná je to místní chýše hovorů? Uvnitř není nic, jenom bílá nástavcová maska, která má prý doposud svého majitele. Za chýší jsou schody. Chystám se po nich vystoupit nahoru, ale syn náčelníka mi to zakazuje. Vedou do jeskyně, kterou Dogoni používají k pohřbívání svých mrtvých. Využívám příležitosti k tom u, abych se chlapce zeptal, jestli je možné dostat se do nejposvátnější dogonské jeskyně vysoko ve skalách, kde údajně kněží hlídají své nejcennější relikvie. Z této jeskyně je prý jako z jediného místa na naší planetě vidět hvězda Po-tolo pouhým okem. Uchovávají v ní snad některé předměty, svěřené jim samotným Nomem. Kdo ví? Černoušek mi odpovídá, že neví, kde jeskyně je. A neví to prý nikdo kromě zasvěcených. ŽIVOT VE SKALÁCH Zmíním se už jen o jedné z vesnic. Tou je vesnice Kanicombole. Domorodci mi řekli, že byla jeden čas dokonce hlavním městem Dogonů místo Sanghy. Stejně jako Teli se i ona skládá ze dvou částí. Ta starší se táhne několik kilometrů, doslova vpresovaná do skalních štěrbin. Je neuvěřitelné, kde všude mohli lidé bydlet. V minulosti, když jim prý došla voda, museli si postavit vesnici druhou - pod skalním masivem. Uprostřed této druhé vesnice stojí mešita, uplácaná z hlíny, která je nanesena na skelet z k lacků. Její tvar je inspirován středověkými súdánskými mešitami. O kus dál stojí prazvláštní stavba, podobná obrovské hromadě bahna Strana 17 z 85
postavené na kůlech. Je to jistojistě chýše hovorů. V chladném stínu, který bezesporu tato střecha poskytuje, se válí deset znuděných černochů, pravděpodobně stařešinů. Někteří hrají jamky, jiní metličkami odhánějí hmyz ze svého líného těla, popřípadě spí. Je to něco jako radnice. Shromáždiště starých mužů, kde se řeší naprosto vše, co se týká obyvatel vesnice. Samozřej mě, že se klaním a usmívám. Jsem příjemně přivítán. Rozkládám své kosti na velkých pokroucených prknech a nechávám napojit svou kůži božským stínem. Ochutnávám hořký, kořeněný a hustý kefír. Poté je mi nabídnuto prosné pivo místní výroby a ražniči s gumovým masem (spíš očouzeným než opečeným). S díky přijímám a po krátké siestě se vydávám prozkoumat kastovní čtvrť. Při práci tu však nacházím pouze kováře. Jeho nářadí je velice primitivní, on sám mne však překvapuje neobvyklou zručností. No, mám před sebou ještě spoustu času. Než se vydám prozkoumat další dogonské vesnice, natáhnu se na chvíli pod jedním z nedalekých baobabů a budu pozorovat, jak dogonské ženy dřou na poli. Drazí čtenáři, kdybyste jen tušili, jak je tady pod Bandiagarou krásně. KAMENNÍ PTÁCI Z AFRIKY Prodírali jsme se hustým, trnitým porostem. Buš se pak, po několika desítkách kroků údolím, změnil ve vlhký les. Na kopci nad námi řvali paviáni. Byli vyplašení, stejně jako skálolez - antilopa, uhýbající nám z cesty neuvěřitelnými skoky kamenitou strání. Sukulentní rostliny ustoupily liánám, visícím z vysokých stromů. Jejich spletence vypadaly místy jako nepovedené preclíky a jinde zas jak dlouze protažená babiččina vánočka. Z korun stromů se ozývalo výstražné volání turaka a kolem květů obletovali strdimilové. Právě jsem se chystal fotit nádherně pokroucený a zdeformovaný kmen stromu, který jako by se snažil skrýt svou nahotu a vtěsnat se do průrvy obrovského žulového bloku, když jsem si všiml kamenů, tvořících zeď napravo od skalního masivu. Se zatajeným dechem jsme se přes kopřivy dostali až ke kamennému portálu, a jím pak na jakési nádvoří zarostlé jak zámek Šípkové Růženky. Tady byla další zeď a další branka na druhé, vnitřní nádvoří. Zleva patnáctimetrový balvan, který jsme právě obešli. Napravo byl podobný a uprostřed o kousek dál třetí, položený tak, jako by měly v půdorysu tvořit hroty trojúhelníku. Shora na jejich vnitřních okrajích ležel čtvrtý, a uzavíral tak jako střecha tento přírodní výtvor. Vnitřní a vnější pás zdí pak výrazně zvyšoval bezpečnost dávných obyvatel tohoto sídla. MIMOZEMŠŤANÉ NEBO STŘEDOVĚK Ještě v nedávné historii se lidé domnívali, že kamenná architektura Afriky víceméně končí pyramidami v Egyptě. V roce 1868 však lovec Adam Renders objevil zříceniny Velkého Zimbabwe. O pár let později je poprvé popsal německý cestovatel Karel Mauch. Stavba v údolí byla zpočátku spíše drancována než studována. Pozdější archeologické a restaurátorské práce tak často napravují víc zásahy "zlatokopů" než zubu času. Strana 18 z 85
Zdi z nasucho kladených žulových kvádrů a nálezy sedmi kamenných soch ptáků na nedalekém opevněném skalnatém vrchu vyvolaly řadu diskusí o původu těchto staveb. Jedna teorie střídala druhou. Chrám postavili Egypťané, potom Féničané, jednu dobu také neznámá civilizace, která se vynořila z nitra Afriky, postavila Velké Zimbabwe a zase záhadně zmizela. Cecil John Rhodes "budující" se svými pionýry Jižní Rhodesii pro britské impérium byl ochotný, při spatření prvních fotografií staveb spíše uvěřit, že jde o bájnou zemi Ofir, než by připustil africký původ stavby. Při pozdější návštěvě sdělil domorodcům, že se "velký pán" přišel podívat na chrám, který kdysi patřil bělochům. Po mnoho dalších desetiletí byly cenzurovány veškeré vědecké poznatky, které by mohly zpochybnit tyto pochybné teorie. Dnes již africký původ komplexu nemůže nikdo upřít. Chrám a sochy sedmi sedících ptáků z měkkého kamene, umístěné původně na kamenných sloupech na kopci (později přibyl ještě osmý, nalezený v údolí vedle hlavní stavby), jsou symbolem státní svébytnosti země, jež po získání nezávislosti nese jméno tohoto místa. Kamenní ptáci se po svém objevení většinou rozběhli po světě. Pět jich zůstalo v Jihoafrickém muzeu. Jednu sochu vlastnil i prezident Transvaalu Kruger a od něj ji koupil sám Rhodes. Později se stala součástí prezidentského sídla v Kapském městě. Pouze dvě zůstaly v Jižní Rhodesii. Mladá Zimbabwe získala ostatní po revoluci výměnou za svou největší sbírku motýlů. Dnes jsou součástí muzea na místě, kde byly objeveny. Jen velmi pomalu se však daří poodhalit roušku tajemství nad ústřední stavbou. Sto metrů dlouhé a 70 metrů široké elipsovité místo bylo ohraničeno deset metrů vysokými a místy až pět metrů silnými zdmi. Zachovaly se tu terasy, brány, průchody, schodiště a především zvláštní plná kónická věž o výšce 11 metrů. Dolní šestimetrový průměr se postupně zužuje až na dva metry. Myšlenka, že by pod věží mohl být hrob, se nepotvrdila. Celá stavba měla buď sakrální charakter, nebo byla sídlem panovníka. Možná tak trochu obojí. Jiný názor na původ zřícenin má však pan Däniken. Půdorys stavby dává do souvislosti se skalními malbami Dogonů ze severoafrické Mali. Zmíněné malby mají mít vztah ke slavnostem, které se pořádají jednou za padesát let, a ty se zase shodují s průletem hvězdy Sirius B kolem hvězdy Sirius A v souhvězdí Velkého psa a jejich vzájemným ovlivňováním. Vzhledem k tomu, že Sirius B není vidět ze Země a podle dogonského bájesloví prý Nommo sestoupil na zem v hřmícím přístroji až se písek rozvířil, není tato teorie bez zajímavosti. Malba, znázorňující podle autora model systému Siria, svou elipsou skutečně zdánlivě připomíná zmíněný půdorys stavby ve Velkém Zimbabwe. Avšak argumenty, které by měly podpořit tuto teorii jsou velice slabé. Rozměry uváděné Dänikenem si, i bez znalosti místa, po pouhém pozorném přečtení, značně odporují. A vysvětlení, že nemohlo jít o královskou rezidenci, protože nebyly uvnitř nalezeny žádné písemnosti, sochy, busty, zbytky řemeslného nářadí a tím méně sarkofágy nebo hroby, je velmi laciné. Je známo, že žádná z okolních kultur písmo neznala, a tedy ani jeho absence na tomto místě nemůže být brána jako důkaz proti teorii královy rezidence. Jediné sochy byly Strana 19 z 85
nalezeny ve svatyni na opevněném kopci a jedna vedle hlavní stavby. Jejich nepřítomnost uvnitř sídla však opět nic nedokazuje, protože ani v jiných obydlích náčelníků zde i jinde po celé zemi se žádné jiné kamenné sochy nenašly. Nakonec - v arabské kultuře také nikoho nepřekvapí, že dává přednost ornamentální výzdobě před figurální. Rovněž se zdá velmi pošetilé očekávat nálezy řemeslného nářadí v sídle panovníka. V okolí ústřední stavby, kde sídlil dvůr a řemeslníci, jich bylo objeveno dostatek. A skutečně by muselo jít o zcela ojedinělou kulturu, aby sarkofágy nebo hroby tvořily součást hlavního panovníkova stanu. Bohaté nálezy keramiky, výrobků z mědi, zlatých předmětů, zbraní a podobně svědčí o velmi rozvinuté kultuře. Zbytky čínského porcelánu zase o čilém obchodním ruchu s východem prostřednictvím arabských obchodníků. I po vydrancování zde zbylo dost důkazů o tom, že právě zde bylo sídlo mocného středověkého státu. SKALNÍ KRESBY Historie různých kulturních národů mezi řekami Limpopo a Zambezi je však daleko starší. Ještě před příchodem bantuských kmenů nomádi jako Sánové a Kungové, nazývaní také Křováci, zanechávali v jeskyních a na stěnách granitových skal překrásné výtvory, zobrazující zvířata a život lidí kolem. Do jisté míry tak nahrazují ono chybějící písmo. Dnes takové malby najdete od Namibie až po Mosambik. Nedaleko hlavního města Zimbabwe - Harare (dříve Salisbury) je na krásném obrovském žulovém monolitu prostorná, i když mělká jeskyně, jejíž stěny jsou pokryty výjevy zvířat a lovu. Domboshava je dnes vyhledávaným místem pro odpočinek. Pestrobarevné ještěrky potěší oko. Vůně květů, hlasy ptáků a chuť pokrmu připraveného na ohni pod širým nebem uspokojí ostatní smysly a duše se může věnovat meditaci. S nepopsatelným výhledem na okolní krajinu má člověk pocit, že alespoň na chvíli dokáže rozeznat podstatné od malicherného a pomíjivého, a vžít se do cítění dávných obyvatel, kteří vytvářeli tyto galerie. Podobných jeskyní najdete daleko víc v provincii Jižní Matabeland v národním parku Matopos. Bambata, Nswatugi, Pomongwe a Silozwi jsou ty nejznámější. Podle stylu kreseb se dá určit i přibližné stáří. Nejstarší vznikly před 2 až 3 tisíci lety. Poslední pak někdy v době, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Začátkem druhého tisíciletí se do této oblasti dostali Bantuové ze severovýchodu. Křováci byli postupně zatlačováni na západ a přizpůsobili se životu v nehostinné Kalahari, tedy oblasti pozdějšího svobodného státu Bečuánska, dnešní Botswany. Střední tok Zambezi ovládli Tongové. Dodnes se jejich potomci živí na tomto veletoku rybolovem. Většinu území na jih až po Limpopo pak osídlily kmeny Mašonů. Jejich rychle se rozvíjející kultura, která znamenala přechod od neolitu přímo k používání železa - tzv. "rodéská doba železná", vedla v 15. a 16. století ke zformování mohutného státního útvaru, nazývaného podle titulu nejvyšího vládce - Monomotapa. Hlavní sídlo krále bylo v té době pravděpodobně zmíněné Velké Zimbabwe. Elegantní stavba v údolí i architektonicky skvěle zvládnuté zapojení vrcholu skalnatého kopce do systému opevnění akropole však nejsou Strana 20 z 85