POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠEK EE 1 A DSE 1

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠEK EE 1 A DSE 1 Oxfordské dejiny starovekého Egypta usporádal Ian Shaw preložila Daniela Feltová TRETÍ PRECHODNÁ DOBA (1069-664 pr. Kr.) John Taylor Ctyrsetleté období zahrnující 21. - 25. dynastii (1069-664 pr. Kr.) mužeme právem považovat za mezník vyznacující novou fázi egyptských dejin. Charakterizují je významné zmeny v politické organizaci, spolecnosti a kulture Egypta. Centralizovanou vládu vystrídala politická roztríštenost a opetovný vzestup moci jednotlivých místních stredisek; profil obyvatelstva neustále modifikoval silný príliv cizincu (Libyjcu a Núbijcu), zatímco Egypt jako celek byl zameren spíše dovnitr a jeho styky s okolním svetem (a zejména jeho vliv na Levantu) byly silne zredukovány. Tyto a další faktory mely duležitý dopad na chod hospodárství, na spolecenskou strukturu a na náboženské postoje a pohrební rituály obyvatelstva. Je pravda, že pro toto období jsou typické trenice související s vládou nad jednotlivými oblastmi a nad zdroji nerostných surovin, jež vedly cas od casu ke konfliktum, ale násilí nebylo endemické; období jako celek bylo stabilní a zdaleka nebylo pouhým úpadkem tradicní faraonské moci (který naznacuje neštastné tradicní oznacení této doby jako prechodná ). Mnoho událostí a trendu tohoto úseku dejin melo trvalý vliv na další vývoj a hrálo duležitou roli pri utvárení Egypta druhé poloviny prvního tisíciletí pr. Kr. Vytvorit spolehlivý historický rámec pro tato staletí je daleko obtížnejší než urcit jej u ostatních hlavních období egyptských dejin. Žádný seznam králu neobsahuje 21. - 25. dynastii a egyptologové jsou tak casteji než je žádoucí nuceni spoléhat na casto prekroucené výnatky z Manéthónových dejin (které samy cerpaly z deltských pramenu a poskytují tak prinejmenším neúplný obrázek). Peclivé srovnání manéthónovských seznamu s roztroušenými nápisy králu a místních hodnostáru této doby spolu s odkazy na blízkovýchodní prameny nám poskytuje chronologii, jejíž hlavní body vetšina badatelu uznává, ale nekteré oblasti zustávají predmetem diskusí (zejména vztahy a sféry vlivu nekterých provincních vládcu, konce 9. a 8. stol. pr. Kr., kterí prijali královský status). S výjimkou lokalit jako je napr. Tanis jsou dukazy pocházející z tohoto období z delty jako obvykle relativne vzácné, a ackoli Théby vydaly obrovské množství artefaktu, prevládají mezi nimi soukromé sochy a vybavení hrobek, kdežto hospodárské prameny, jakými jsou administrativní papyry, témer scházejí. Jelikož to byl práve sever zeme, kde se v této dobe odehrály nejduležitejší zmeny, je obtížné získat vyvážený obrázek o celé zemi. 1

Historický nástin 3. prechodnou dobu zahájil velký politický prevrat, jenž velmi oslabil hospodárství. Obcanská válka, kterou vyvolal Panehsej, místokrál Kuše, otrásla celou zemí a jeho následná porážka a vyhnání za jižní hranici zeme bylo pouze cástecným vítezstvím egyptské vlády. Ani vojenská akce proti Panehsejovi, vedená generálem Pajaanchem, neobnovila v Núbii autoritu Egypta a kontrolu nad zdroji prírodního bohatství na jihu zeme - zlatými doly a lukrativním obchodem s výrobky subsaharské Afriky. A tak hned na samém zacátku tohoto období byl Egypt postižen závažným snížením príjmu ze svých bývalých držav. Podle narážek v Povídce o Venamonovi (vyprávení popisující výpravu, kterou zrejme do Byblu vyslal Hrihor) soudíme, že noví egyptští vládci se v Levante zdaleka netešili takové úcte, jaká byla prokazována jejich predchudcum. Se smrtí Ramesse XI. cca v r. 1069 pr. Kr. skoncila 20. dynastie - a s ní i éra renesance - ale byly již položeny základy nové mocenské struktury a prechod na nový režim probehl hladce. Za vlády 21. dynastie byl Egypt z vnejšího pohledu politicky jednotný, ale ve skutecnosti byla moc rozdelena mezi královský rod na severu a rod vojenských velitelu, kterí byli zároven držiteli úradu Amonova velekneze, v Thébách. Nesbanebdžed (1069-1043 pr. Kr.), vlivný muž neznámého puvodu, založil na severu dynastii, jejímž mocenským strediskem se stala Tanis ve východní delte, nové mesto, jehož hlavní monumenty byly postavené vetšinou ze znovu použitého materiálu z Piramesse a jiných severoegyptských mest. Tentamon, pravdepodobne Nesbanebdžedova manželka, je považována za príslušnici ramessovské královské rodiny. Tento svazek mohl novému vládci pomoci k získání moci, ale velký význam mel bezpochyby i rostoucí kult Amonuv a vliv jeho knežstva. I v této dobe byla egyptská vláda v podstate teokracií - nejvyšší politickou autoritou byl sám buh Amon. V hymnu na Amona sepsaném na papyru z Dér el-bahrí, kterému se ríká credo egyptské teokracie, je jméno tohoto boha zapsáno v kartuši a Amon je oslovován jako nejvyšší ze všech bohu, pramen všeho stvorení a skutecný král Egypta. Faraoni ted byli pouze docasnými vládci, považovaní za Amonovy poverence, jimž buh sdeloval svou vuli prostrednictvím orákulí. Fungování teokratické vlády bylo jednoznacne prokázáno v Thébách, kde byly konzultace ve forme orákulí formalizovány zavedením pravidelného Svátku božské audience, který se konal v Karnaku. Na severu se uplatnovaly stejné principy: Nesbanebdžed a Tentamon jsou ve Venamonovi popsáni jako pilíre, které Amon postavil, aby podpíraly sever jeho zeme a z Tanidy se stal severní protejšek Théb, hlavního kultovního strediska Amonova. Byly zde postaveny chrámy pro thébskou triádu a roli Tanidy coby svatého mesta ješte zvýšilo umístení hrobek králu 21. dynastie do chrámového okrsku. Je otázkou, do jaké míry byla v té dobe Tanis i politickým strediskem, jelikož vykopávky provádené v této oblasti doposud neodhalily žádná obydlí, soukromé monumenty (krome nekolika znovu použitých bloku z hrobky kteréhosi dvorana) ci donacní stély (cili záznamy o darování obdelávatelné pudy bohum místních chrámu). Máme nicméne dukazy o tom, že Memfis fungovala jako sídlo severních králu - byl zde vydán Nesbanebdžeduv dekret - a je možné, že toto starobylé mesto opet sloužilo jako administrativní stredisko. Vláda severních králu 21. dynastie je velmi nedostatecne zdokumentovaná. K nejvýznamnejším stavebním pozustatkum v Egypte patrí stavby Pasbachaenniuta (1039-991 pr. Kr.) a Siamona (978-959 pr. Kr.) v Tanide a Memfide a zdá se, že styky s Levantou byly sporadické a vcelku klidné. Snatek královské princezny (snad Siamonovy dcery) s izraelským králem Šalamounem je výmluvným svedectvím o úpadku prestiže egyptských králu na svetové 2

scéne. Ve vrcholném období Nové ríše si faraoni pravidelne brali za manželky dcery blízkovýchodních panovníku, ale nikdy neprovdávali své vlastní dcery za zahranicní vládce. Nejvýznamnejším vládcem na jihu Egypta byl na pocátku 3. prechodné doby nejvyšší generál Hrihor. Když se zmocnil úradu velekneze Amonova - a dokonce príležitostne užíval tituly a ozdoby príslušející faraonovi - byla nejvyšší civilní, vojenská a náboženská autorita soustredena v rukou jednoho cloveka. Dlouhodobá moc nad Horním Egyptem ovšem pozdeji prešla na rod Hrihorova kolegy, generála Pajaancha. Všichni tito muži zastávali úrad nejvyššího generála i Amonova velekneze. Pod záštitou teokracie zduvodnovali svou výkonnou moc orákuly Amona, Muty a Chonse, kterí schvalovali jmenování do knežských úradu a nejduležitejší politická rozhodnutí vladaru. I když byla docasná autorita tanidských králu formálne uznávána v celém Egypte a thébští velitelé si cinili jen omezené nároky na královský status, byli to ve skutecnosti oni, kdo ovládal Strední a Horní Egypt. Formální hranice mezi temito dvema regiony ležela u Taudžait (el-hibe), jižne od vstupu do Fajjúmské oázy. Tady a na jiných místech podél Nilu vybudovali jižní vládci radu pevností. Krome toho je další hlavní cinností doloženou na jihu za vlády 21. dynastie systematické rozebírání královských hrobek Nové ríše na thébské nekropoli. Údolí králu již nebylo královským pohrebištem, vesnice stavitelu hrobu u Dér el-medíny byla zrušena, vybavení hrobek bylo rozkradeno a mumie uschovány v tajných úkrytech. Po vláde Nesbanebdžeda a jeho nástupce Amenemnisua (1043-1039 pr. Kr.) prešel trun do rukou Pasbachaenniuta, syna thébského vojenského velitele Pinodžema I., a vláda nad Horním Egyptem do rukou jeho bratra Mencheperrea. Na nejakou dobu tedy vládl celému Egyptu jeden thébský rod a prostrednictvím vzájemných snatku mezi cleny rozsáhlé panovnické rodiny byly mezi severem a jihem udržovány prátelské vztahy. S nástupem Osorkona Staršího (984-978 pr. Kr.), synem nácelníka Mešvešu Šešonka, panovníka, jehož jméno a rod prozrazují libyjský puvod, zacal zhruba v r. 984 pr. Kr. v delte vládnout nový rod. Thébští velitelé se vzdali všech nároku na královský status a v dokumentech otevreneji využívali jména a datování podle severních monarchu. Nicméne thébský veleknez Pasbachaenniut se nakonec stal na severu králem Pasbachaenniutem II. (959-945 pr. Kr.), posledním panovníkem 21. dynastie. V této dobe už Libyjci predstavovali duležitou a vlivnou složku egyptské spolecnosti. I když hlavní nájezdy Mešvešu a Libuu odrazili Merenptah a Ramesse III., usazování pristehovalcu, válecných zajatcu a vojenských posádek pokracovalo, zejména v delte a na území mezi Memfidou a Hérakleopolí; ozývají se dokonce i názory, že na konci Nové ríše se egyptská armáda skládala témer výhradne z libyjských žoldnéru. Pocátecní decentralizace vlády, k níž došlo ve 21. dynastii, usnadnila vzrust moci provincních stredisek a tím se zvetšovala i autonomie místních dynastií libyjských nácelníku, potomku Libyjcu, kterí se v Egypte usadili na konci Nové ríše; nekterí clenové vládnoucích rodu 21. dynastie na severu i na jihu meli vyložene libyjská jména - a jelikož bezpochyby docházelo k nejaké forme kulturní asimilace (viz níže), pod egyptskými jmény se urcite skrývají mnozí další Libyjci. Bylo tudíž jen vyvrcholením již existujícího trendu, když na pocátku 22. dynastie nastoupil na trun v Tanide nácelník Mešvešu Šešonk jako Šešonk I. (945-924 pr. Kr.). Pocházel z rodiny sídlící v Búbastide, jejíž príslušníci získali v delte znacný vliv díky uvážlivým snatkum s cleny královského rodu a príbuzenství s memfidskými veleknežími. Zdá se, že prevzetí moci po Pasbachaenniutovi II. probehlo témer hladce, což nepochybne usnadnila i skutecnost, že Šešonk byl synovcem nekdejšího tanidského krále Osorkona Staršího a jeho vlastní syn, budoucí Osorkon I. (924-889 pr. Kr.), se oženil s dcerou Psusennése II. Maatkare. 3

Šešonkova vláda (945-924 pr. Kr.) predstavuje zlatý hreb 3. prechodné doby. Šešonk usiloval o opetovné utvrzení politické autority krále, nebot odmítal vnitrní rozdelení 21. dynastie ve prospech modelu faraonské vlády Nové ríše. Teokracie fungovala i nadále, ale v pozmenené forme: král se stále opíral o konzultace v podobe orákulí, ta však již nebyla pravidelným nástrojem politiky. Nová vláda se vyznacovala zmenou v postoji krále vuci integrite zeme, prijetím expanzionistické zahranicní politiky a ambiciózním královským stavebním programem. K zajištení prímé královské vlády nad celým Egyptem patrilo i okleštení skutecne nezávislého postavení Théb. Za tím úcelem byl úrad velekneze Amonova udelen jednomu z Šešonkových synu, princi Iuputovi, který byl také armádním velitelem; tuto politiku prevzali i následující faraoni. Do duležitých úradu byli jmenováni další clenové královské rodiny a prívrženci dynastie a vernost místních vládcu byla upevnována prostrednictvím snatku s dcerami z královského rodu. Po více než stoleté pasivite egyptských vládcu zasahoval Šešonk I. agresivne do levantské politiky, aby zde znovu prosadil faraonskou prestiž.. Jeho nápisy v Karnaku zaznamenávají hlavní vojenskou výpravu z r. 925 pr. Kr. proti izraelsko-judskému království a nejduležitejším mestum jižní Palestiny vcetne Gázy a Megidda. Tutéž událost zaznamenává i Starý Zákon (1 Kr 14, 25-26), kde se píše, že v pátém roce vlády krále Rechabeáma se Šíšak, král egyptský zmocnil jeruzalémských pokladu a v 2 Pa 12, 2-9 je ješte upresneno, že pritáhl s 1200 vozy a armádou, v níž byli i Libyjci a Núbijci. Tento pramen naznacuje, že egyptský král vytáhl do Jeruzaléma, aby podporil Jarobeáma, který uprchl do Egypta a cinil si nárok na judský trun. Ovšem pokud to mel být první krok programu obnovení egyptské autority v Palestine, zustal nakonec jen plácnutím do vody. Šešonk zemrel brzy po návratu do Egypta a za jeho nástupcu se styky s Levantou zrejme vrátily do ciste obchodních kolejí - zejména znovu navázané vztahy s Byblem. Šešonkuv stavební program zahrnoval i plány na výstavbu velkého nádvorí v Amonove chrámu v Karnaku, ale to zustalo po králove smrti nedokoncené. Jediná dokoncená cást brány známé jako Búbastidský portál je posaná nápisy o vítezstvích Šešonka v Palestine a je jedním z nejcennejších historických pramenu této doby. I Šešonkovi následníci se snažili upevnit jednotu království, ale vzrustající moc provincních vládcu vedla k postupnému oslabování královy moci a následnému rozpadu zeme. Hodnost velekneze a další klícové úrady se opet staly dedicnými, a to usnadnilo rozvoj nezávislých mocenských stredisek. Jmenování blízkých príbuzných králu na duležité posty v hlavních strediscích (napr. v Memfide a v Thébách) vzrustající nezávislosti provincií nezabránilo - naopak, proces spíše urychlilo. V zajímavém nápisu na soše z Tanidy prosí Osorkon II. (874-850 pr. Kr.) Amona, aby potvrdil jmenování jeho detí do ruzných vysokých civilních a náboženských hodností s duležitou výhradou, že bratr by nemel závidet bratrovi. Od poloviny devátého do poloviny osmého století pr. Kr. proces decentralizace pokracoval a moc králu 22. dynastie slábla, zatímco autonomie princu z královského rodu a libyjských nácelníku v provinciích nadále rostla. V Thébách se veleknez Harsieset prohlásil za krále a v Medínet Habu byl pohrben v sarkofágu se sokolí hlavou, což bylo jasné napodobení pohrebních tradic tanidských panovníku. Nakonec vedly pokusy severoegyptských panovníku o získání autority nad Thébami k násilnostem. Dlouhý nápis prince Osorkona, syna Takelota II. (850-825 pr. Kr.), vytesaný na Búbastidském portálu v Karnaku (tzv. Kronika prince Osorkona) popisuje radu konfliktu, které vznikly v dusledku toho, že se v Thébách snažil uplatnit svou autoritu coby velekneze Amonova nad skupinou svých rivalu. 4

Za vlády Šešonka III. (825-773 pr. Kr.) a v následujících letech získalo mnoho místních vládcu - zejména v delte - autonomní postavení a nekterí z nich se prohlásili za krále. Prvním z nich byl Padibastet I. (818-793 pr. Kr.), který mohl být spríznený s královským rodem 22. dynastie. Dosud se nepodarilo zjistit, odkud vládl, ale napr. v Thébách uznávali vládu tohoto krále a jeho nástupcu, a nikoli vládu tanidskou. Nekterí egyptologové zarazují tyto místní krále do 23. dynastie, ale neví se, který z nich (pokud vubec nejaký) patrí do 23. dynastie podle Manéthóna, složené pravdepodobne z následníku 22. dynastie v Tanide. Zhruba v r. 730 pr. Kr. už byli dva králové v delte (v Búbastide a Leontopoli), jeden král v Hermopoli a jeden v Hérakleopoli v Horním Egypte; krome králu byli v delte ješte další nezávislí vládci: princregent, ctyri Velcí nácelníci Ma a princ Západu sídlící v Sajích. Posledne jmenovaný, princ Tefnacht (králem 727-720 pr. Kr.), získal vládu nad celou západní deltou a Memfidou, kterou postupne rozšíril až k svernímu okraji Horního Egypta. Názorný prehled politického rozdelení Egypta se nachází na stéle v Gabal Barkalu poblíž ctvrtého kataraktu, kterou zde vztycil núbijský král Pije (747-716 pr. Kr.). Ve druhé polovine 8. stol. pr. Kr. zacali králové Kuše usilovat o nadvládu nad Egyptem. Po Kaštovi, který zahájil tuto politiku, vyslal jeho syn Pije do Egypta vojenskou výpravu - údajne proto, aby ucinil prítrž rozpínavé politice Tefnachta vládnoucího v Sajích. Jak se zdá, Théby se vzdaly bez boje, nebot místní predstavitelé 23. dynastie zrejme uzavreli s Pijem smlouvu, a mesta severní cásti Horního Egypta rychle kapitulovala nebo byla obléhána a dobyta. Memfis kladla odpor, proto ji Pijeho vojsko vzalo útokem, po nemž se clenové dynastie vzdali a uznali Pijeho za svého vládce. Když Pije predvedl svou sílu, vrátil se do Núbie; politická situace Egypta zustala po jeho odchodu v podstate nezmenená. V následujícím desetietí prijal Tefnacht status krále; on a jeho následník Bakenrenef tvorí 24. dynastii. Prestože Bakenrenef sídlil v Sajích, byla jeho autorita brzy uznávána v celé delte a na jih až k Hérakleopoli. Avšak Núbijci, kterí již okusili moc nad Egyptem, nebyli ochotní tolerovat její ztrátu. Cca v r. 716 pr. Kr. zahájil Pijeho nástupce Šabaka (716-702 pr. Kr.) novou invazi. Jejím výsledkem bylo formální privtelení Egypta ke Kuši a Šabaka a jeho nástupci - Šabataka, Taharka a Tanutamon - byli pozdejšími historiky uznány za 25. dynastii. Podle Manéthóna byl Bakenrenef popraven, ale plne centralizovaná vláda obnovena nebyla. Kušitští monarchové místo toho vládli jako nejvyšší vládci a dovolili jednotlivým clenum dynastií panovat nad svými lény. Kušité chteli být uznáváni za autentické egyptské faraony, proto ctili egyptské náboženské a kulturní tradice a svou ideologii zámerne prizpusobovali ideologii slavných dob egyptských dejin - zejména Staré ríše. Za tímto úcelem si zvolili za svou egyptskou rezidenci Memfis a podporovali vznikající archaizující tendence, jež vedly k oživení umeleckých, literárních a náboženských trendu cerpajících inspiraci v minulosti. Na jihu získaly mimorádné postavení Théby, ale moc Amonových velekneží byla potlacena. Naproti tomu vzrustala duležitost úradu božské manželky Amonovy ; temito celibátními knežkami se obycejne stávaly královské princezny a každá božská manželka adoptovala svou nástupkyni z rad mladších clenek královské rodiny, címž se eliminoval možný vznik thébské poddynastie, jež by ohrožovala královu politickou autoritu. Núbijští vládci také pokracovali v agresivní politice vuci drívejším egyptským državám a obchodním partnerum v Palestine. Zasahování do politiky této oblasti na pocátku 7. stol. pr, Kr. však naneštestí vedlo k prímé konfrontaci s mocí Asyranu, kterí se snažili uplatnovat svou moc nad touto cástí Levanty. Následkem toho zaujímaly vetší cást Taharkovy vlády (690-664 pr. Kr.) stále zoufalejší pokusy ochránit Egypt pred asyrskou agresí. Nakonec byl po vyplenení Théb Aššurbanipalovým vojskem (663 pr. Kr.) poslední kušitský monarcha natrvalo 5

vyhnán z Egypta a úkol obnovit nezávislost Egypta pak pripadl Psammetikovi ze Sají (kterého dosadili Asyrané jako vazalského vládce). 21.-24. dynastie: období libyjské vlády Libyjci, kterí se usadili v Egypte na konci Nové ríše a ve 3. prechodné dobe, pocházeli prevážne z kmenu Mešvešu (neboli Ma) a Libuu, hlavních skupin ohrožujících bezpecnost Egypta v prubehu Nové ríše. Jejich domovem byla zrejme Kyrenaika, kde se živili prevážne kocovným pastevectvím, i když se dochovaly i pozustatky osad.nízký stupen infiltrace techto kmenu podél západních hranic Egypta byl zrejme endemický; jeho vyvrcholení v masovém stehování za vlády Merenptaha a Ramesse III. bylo zrejme následkem vysídlení obyvatelstva Kyrenaiky, které mohla zpusobit neúroda a hladomor, ale také nájezdy morských národu do oblasti severoafrického pobreží. Dalším faktorem byl rozvoj konkrétnejší politické spolupráce a vojenské organizace mezi Libyjci v druhé polovine Nové ríše, který mohl být konstruktivnejším impulsem k usazení v Egypte. Za nástupcu Ramesse III. jejich vytrvalý príliv pokracoval. Existence rozdílných skupin obyvatel mezi Libyjci a jejich polokocovný zpusob života byly urcite prícinou toho, že se pocetné skupiny Libyjcu, at vetší ci menší, stehovaly do Egypta nezávisle na sobe. Urcité procento tvorili válecní zajatci a žoldnéri, kterí byli podle politky králu 20. dynastie usazeni ve vojenských obcích, ale spolu s nimi v nich žilo i mnoho menších skupin, které se zde usadily svobodne. Libyjská složka egyptské spolecnosti Množství techto Libyjcu se usadilo v oblasti mezi Memfidou a Hérakleopolí a v oázách Západní poušte, ale nejvíce koncentrovaní byli v západní delte. Jejich usazování usnadnily prírodní podmínky, které se podobaly jejich domovine, a také neduležitost, jakou této cásti Egypta prisuzovali faraoni; jelikož byla zdejší krajina rídce osídlená a zemedelsky málo výnosná, využívala se predevším k pastevectví. Díky vzrustající vojenské a politické zdatnosti si libyjští nácelníci koncem Nové ríše dokázali zajistit ve svých provinciích vlivné postavení. I dríve existovala v Egypte trída bývalých vojáku, kterí byli za své služby odmenováni pozemkem a nekdy i vysokým civilním úradem. Této situace dokázali jiste využít i nácelníci libyjských žoldnéru a tímto zpusobem vznikla spousta knížectví, jejichž centrem bylo nejaké významné mesto a kterému vládl libyjský nácelník - a to nejen v samotné delte, ale i na všech strategických místech, zejména v Memfide a v oblasti kolem Hérakleopole. Velmi malý pocet dukazu z doby vlády 21. dynastie nám neumožnuje zrekonstruovat postup, jakým vzrustala moc techto nácelníku, ale už od pocátku 3. prechodné doby máme v hérakleopolské oblasti dukazy o Libyjcích s vysokými vojenskými hodnostmi a skutecnost, že se v druhé polovine 21. dynastie objevil na tanidském trune panovník jménem Osorkon, je jasným dukazem toho, že dosáhli v egyptské spolecnosti nejvyššího postavení. Libyjci svou moc upevnovali zrejme nekolika zpusoby. Rozvoj teokratické formy vlády ve 21. dynastii bezpochyby ucinil v rozhodující prechodné fázi jejich vládu prijatelnou tím, že jejich politice propujcil božskou autoritu. Zaclenení Libyjcu do egyptské spolecnosti také umožnovala jejich kulturní asimilace. Prestože styk se zahranicními zememi a zvyky v Nové ríši ucinily z Egypta kosmopolitní spolecnost se smíšeným obyvatelstvem, podléhali pristehovalci egyptskému vlivu, cehož jsou nejjasnejším dukazem egyptská jména, oblecení a pohrební zvyklosti. Máme dukazy i o kulturní asimilaci Libyjcu, i když urcite ne nezvratné. Dosud se 6

nenalezly nejaké typické ukázky materiální kultury Libyjcu v Egypte, i když je docela dobre možné vzhledem k nedostatku archeologické dokumentace jak v nilské delte, tak v domovine Libyjcu Kyrenaice, že další výzkumy mohou tento obrázek zmenit. Ješte duležitejší je skutecnost, že Libyjci 21.-24. dynastie nefigurují v egyptských grafických a textových záznamech jako cizinci. Výrazné etnické rysy, které Libyjcum prisuzovalo umení Nové ríše (žlutá plet, postranní kader, tetování, pokrývka hlavy s pery, kryt na penis a zdobené šaty) mizí, ale to nás neprekvapuje - jejich odlišení od Egyptanu musíme považovat spíš za odraz tehdejší ideologie než za jejich vernou podobu. A podobne zobrazení libyjských králu a úredníku s tradicním egyptským oblecením, atributy a typickými egyptskými rysy bylo pravdepodobne opatrením usnadnujícím prijetí jejich autority egyptským obyvatelstvem; neznamená to nutne, že došlo k jejich naprosté integraci. Existuje totiž nekolik náznaku, že si Libyjci udrželi velkou míru národní svébytnosti. Jejich typická a velmi neegyptská jména - Osorkon, Šešonk, Takelot a další - pretrvala po celá staletí po príchodu Libyjcu do Egypta, zatímco v predchozích dobách cizinci obycejne prijímali v prubehu jedné ci dvou generací egyptská jména. Také libyjské nácelnické tituly se udržely velmi dlouho po usazení v Egypte a pera ve vlasech zustala typickým znakem nácelníku Mešvešu a Libuu. K nejtypictejším rysum textu libyjského období patrí dlouhé rodokmeny zapsané na sochách a predmetech pohrební výbavy, ale na egyptských nápisech z doby pred 21. dynastií nejsou obvyklé. Vzrust poctu techto záznamu jiste odráží duležitost, jakou v té dobe zacali prisuzovat príbuzenství a zachování dlouhého rodokmenu - jedná se o typ dukazu založeného z velké cásti na ústní tradici a je duležitým rysem spolecností, které nemají písmo, jako byli napr. práve Libyjci. Kulturní prostredí Libyjcu a Egyptanu se velmi lišilo: Libyjci byli polokocovným národem neznajícím písmo ani trvalé osady; Egyptané byli naproti tomu gramotní, žili usedlým zpusobem života s dlouhou tradicí formálních institucí a monumentálních staveb. Králové a panovníci libyjského puvodu ovládali po 400 let celý Egypt nebo alepon jeho vetší cást a nekterí si podrželi moc i za kušitské vlády. Je tudíž velmi pravdepodobné, že nekteré z duležitých zmen v administrative, spolecnosti a kulture Egypta, k nimž došlo v tomto období, mohly mít puvod ve smíšení obou kultur. Mocenské struktury a politická geografie Nejtypictejším rysem Egypta ve 3. prechodné dobe je politická roztríštenost zeme. Decentralizace byla následkem velkých zmen ve vláde Egypta, které odlišují 3. prechodnou dobu od Nové ríše. Duležitými faktory jsou dlouhotrvající moc, kterou si udrželi libyjští nácelníci, a oslabení autority krále. Zvlášt velký význam mela králova politika udelování výjimecné moci príbuzným a provincním vládcum, a to se stalo impulsem k vytvorení regionální nezávislosti a ke vzniku napetí kolem prístupu k hospodárským zdrojum a jejich ovládání. V Nové ríšy byla vetšina králových príbuzných opatrne vyloucena z úcasti na výkonné administrativní a vojenské moci, aby tak bylo neutralizováno potenciální ohrožení královy autority. Naproti tomu královským synum ve 3. prechodné dobe byla udelována nebývalá administrativní moc, kterou navíc vykonávali v duležitých mestech, tešících se znacné autonomii, tedy predevším v Memfide, Hérakleopoli a Thébách. Až do pontifikátu Harsieseta (cca 860 pr. Kr.) byli všichni velekneží 22. dynastie v Thébách syny vládnoucího krále, a jelikož mnozí z techto místních princu meli také vojenskou moc, melo to velký vliv na politické události zeme. Stejne výmluvná byla královská politika, umožnující, aby se z administrativních, knežských a vojenských úradu stávaly dedicné úrady vládnoucích provincních rodu. I v Nové ríši nekdy 7

precházel úrad z otce na syna, ale v žádném prípade se nejednalo o automatický postup. Ve 3. prechodné dobe se tato praxe stala zvykem; už ve 21. dynastii ovládala posty velekneží Amonových a armádních generálu jedna rodina. Tento trend nezastavil ani pokus prvních králu 22. dynastie o zmarení oslabujícího úcinku jejich monopolu pomocí jmenování královských synu veleknežími v Thébách a jiných králových mužu do ostatních významných úradu; jmenování velekneží ješte více napomohlo decentralizaci a v prípade ostatních úradu se brzy opet prosadila dedicnost techto postu. Úcinky této praxe vidíme v Thébách, kde genealogické nápisy na predmetech pohrební výbavy a na chrámových sochách dokazují, že duležié administrativní a knežské úrady se v místních rodinách dedily po mnoho generací. Skutecnost, že se v rodokmenech této doby pred jmény predku objevuje výraz mi nen ( stejne titulovaný ), svedcí o tom, že se úrady dedily zcela bežne. Úrednické rodiny upevnovaly svá postavení vzájemnými snatky s ostatními hodnostárskými klany, a tak vznikala mocná místní elita, ovládající provincní strediska. Úrady tradicní centralizované vlády, jako byli vezírové a správcové pokladny ci sýpek, kterí byli v Nové ríši pojistkou proti vzniku nezávislosti provincií, ted mely jen místní vliv, nebo - jako v prípade jihoegyptských vezíru - byli sami príslušníky vládnoucí provincní aristokracie. Za techto podmínek byly nezávislost regionálních stredisek a vznik paralelních dynastií prakticky nevyhnutelné. Proces decentralizace byl nejvýraznejší v delte. Zde prešlo nekolik provincních stredisek pod nadvládu libyjských nácelníku a nekterá z nich - zejména Sais a Leontopolis - nakonec ješte zastínila prominentní postavení vládcu 22. dynastie, jejichž sféra vlivu byla postupne zredukována na malou oblast kolem Tanidy a Búbastidy. Situace v Horním Egypte byla analogická, i když byla tato cást zeme územne soudržnejší než sever. V celé této dobe byly nejduležitejším mestem Théby - jednak proto, že byly hlavním strediskem Amonova kultu, ale také proto, že zde sídlila nejmocnejší elita. Postoj králu vuci postupujícímu tríštení zeme má klícový význam. V 1. a 2. prechodné dobe bylo rozdelení moci mezi dva ci více vladaru považováno za neprijatelné, ale ve 3. prechodné dobe vetšinou nebyla decentralizace považována za negativní jev. Dlouhotrvající dosazování králových príbuzných do vysokých úradu a snatky královských dcer s duležitými provincními vládci - to všechno mohla být opatrení ke zvýšení autority krále, avšak obojí melo opacný úcinek: posílení moci místních vládcu a pokracující decentralizaci. Zaznely i názory, že král Šešonk III., znepokojený slábnoucí autoritou 22. dynastie, úmyslne založil paralelní 23. dynastii, aby tak úrad krále neztrácel moc nad provincní elitou. Tento názor je ovšem sporný, už jen kvuli diskutabilnímu postavení 23. dynastie. Jasnejší obraz získáme, když pristoupíme na to, že decentralizace byla nejen prijímána, ale i institucionalizována jako forma vlády. S rozvojem 3. prechodné doby nám tak vzniká politický obrázek federace poloautonomních vladaru, formálne podrízených nejvyššímu vládci, králi (s nímž mají casto príbuzenské svazky). Je to možná jeden z príkladu, jak prítomnost Libyjcu ovlivnila spravování zeme, jelikož v modelech vlády polokocovných spolecností, jako byla ta jejich, je takový systém pravidlem. Ve prospech této interpretace hovorí také skutecnost, že navzdory duležitosti vojenských titulu a opevnených osad jsou v této dobe prímé zmínky o vnitrních konfliktech pomerne vzácné a nemeli bychom je vykládat jako dukazy o anarchii v zemi. Studium politické geografie Egypta ve 3. prechodné dobe odhaluje náznaky severo-jižního rozdelení zeme. Kontrola nad severem byla témer výhradne v rukou Libyjcu. Jejich príliv mel pro osídlování a obhospodarování delty rozhodující význam: Mešvešové obsadili nejduležitejší mesta východní a strední zóny (Mendés, Búbastis a Tanis). Nejvetší vlna Libuu prišla do zeme zrejme pozdeji než Mešvešové, proto se usadili na hospodársky méne atraktivním západním 8

okraji delty kolem Imau. Nakonec založili sajskou dynastii. Další skupina, Mahasunové, se usadila na jihu. Casové a prostorové rozšírení donacních stél možná odráží progresivní využití obdelávatelné zeme, postupující z východních a západních okraju delty smerem do centra, jak Libyjci postupne obsazovali oblasti, jež byly dríve neobydlené nebo neobdelávané. Poloautonomní postavení svých stredisek, jako byly napr. Búbastis, Mendés, Sebennytos a Diospolis, si Libyjci zrejme zajistili už v první fázi osidlování Egypta a udrželi si je i po následující staletí. Horní Egypt nebyl tak politicky roztríštený jako delta. Hermopolis, Hérakleopolis, el-hibe a Abydos byly sice duležitými stredisky, nicméne nejduležitejší postavení si po celou 3. prechodnou dobu podržely Théby. Odpor jihu vuci snahám severu o jeho ovládnutí byl pro 10. - 8. stol. pr. Kr. charakteristický; Théby v nem hrály vedoucí úlohu. Narážky na tuto situaci se objevují již na pocátku 22. dynastie: v nápisu, který Šešonk I. porídil na pocátku své vlády, sám sebe nenazývá králem, ale nácelníkem Ma. Následne se hlavním zdrojem sporu stalo oprávnení na získání úradu Amonova velekneze. Nároky prince Osorkona, syna Takelota II., na tuto hodnost vyvolaly prudký odpor; Théby byly ochotné uznat spíše autoritu králu 23. dynastie Padibasteta I. a Iuputa II. a poté Osorkona III. a jeho následníku než Tanidské faraony. Ješte pozdeji se jižní vládcové spojili s Kušity a nápisy datovali podle let vlády kušitských monarchu i po jejich vypuzení, a to dokonce ješte v prvních letech vlády sajského krále Psammetika I. (664-610 pr. Kr.). Politické rozdelení zeme na jih a sever bylo ve skutecnosti rozdelením etnickým. Jména, tituly a rodokmeny dokazují, že obyvatelstvo na severu bylo prevážne libyjského puvodu, zatímco na jihu žili Egyptané. Stopy tohoto rozdelení nacházíme i v materiální kulture. Po zániku Nové ríše vznikly z hieratického písma, používaného v obchodních dokumentech, dve odlišne se vyvíjející formy: démotické písmo na severu a abnormální hieratické písmo v Thébách - znamení toho, že správa zeme na severu nemela na Théby žádný výrazný dopad. Další lingvistické zmeny potvrzují zánik tradic Nové ríše; písari v libyjském období používali gramatické stavby a fonetický zpusob psaní, který odrážel moderní jazyk namísto tradic, a na monumentálních nápisech se zacalo používat hieratické písmo místo hieroglyfu. Tyto zmeny, zejména co se týce písma, byly výraznejší na severu a mohou odrážet nedostatek zájmu o tradice ze strany Libyjcu, zápasících s neznámým jazykem. Ideologie královské moci Podrízení pozemského vládce Amonovi, které bylo klícovým aspektem teokracie, se mohlo libyjským vládcum 21. dynastie jevit jako politicky výhodný prostredek zabezpecení božské podpory pro jejich nový režim. Vztah mezi Amonem a králem se na konci Nové ríše zmenil (viz 10. kapitola). Se zavedením teokracie ve 21. dynastii dosáhla politická nezávislost krále svého nejnižšího bodu a jeho výkonná moc steží predcila moc velekneze. Je príznacné, že tri z thébských velekneží prijali královské tituly, zatímco faraon Pasbachaenniut I. byl zároven veleknezem Amonovým, z cehož je zrejmé, že si tyto dva úrady byly bližší než kdy dríve. Užití královských titulu thébskými vládci bylo omezené, nebot ackoli byli Hrihor a Pinodžem I. zobrazeni s královskými prerogativy (stejná velikost jako bohové, královské kostýmy, jména v kartuších), Hrihor je takto zobrazen pouze na chrámových reliéfech a na pohrebním papyru své ženy Nedžemety a jeho královské prenomen tvorí pouze titul veleknez Amonuv. Syn Pinodžema I. Mencheperre používal kartuše jen príležitostne a jen jednou se dal zobrazit v královském kostýmu. Pouze Pinodžem I. si cinil závažnejší aspirace na postavení faraona a byl pohrben s královskými poctami. Prícinou nepríliš castých nároku na královskou hodnost 9

mohly být kultovní záležitosti: vzhledem k tomu, že styk sveta lidí se svetem bohu zprostredkovával král, bylo nutné, aby v prakticky nezávislém státe, jakým byl Horní Egypt, tuto roli nekdo sehrál. Na pocátku 22. dynastie už mela moc Libyjcu pevné koreny, a proto teokratické rysy vlády slábly. Šešonk I. a jeho nástupci znovu zduraznili politickou autoritu krále, ale když po r. 850 pr. Kr. opet upadla, nemel již nejvyšší moc samotný Amon, nýbrž nejprve veleknez Amonuv v Thébách a poté božské manželky Amonovy a jejich úredníci. Od 11. do 8. stol. pr. Kr. využívali libyjští vládci mnoha vnejších projevu tradicní faraonské moci k tomu, aby si upevnili postavení skutecných egyptských králu. Nechávali se zobrazovat ve faraonském kostýmu a jména si psali s petinásobnou titulaturou; scény s králem, bijícím neprátele pred Amonem (doložené u Siamona a Šešonka I.), symbolizují tradicní úlohu krále, jíž bylo udržování maat (rádu sveta) potíráním neprátel Egypta, a slavení svátku sed je pripojilo k predchozím generacím panovníku. Svátek sed, který slavil v Búbastide Osorkon II. (874-850 pr. Kr.) ve 22. roce vlády, pripomínají reliéfy na k tomuto úcelu postavené cervené žulové bráne, na nichž je patrná snaha dodržovat formy ceremoniálu podle starobylé tradice. Aby mela vláda cizincu vetší legitimitu, vyvíjela se ideologie královské moci peclive vytyceným smerem. K tomuto vývoji napríklad patrilo castejší prirovnávání krále k Díteti Horovi, synovi Usira a Esety, na nejž neprímo poukazuje titulatura nekolika libyjských králu Šešonkem I. pocínaje a které má paralelu v zobrazeních faraona v podobe dítete kojeného bohyní. Úcelem techto jevu bylo to, aby domácí obyvatelstvo snáze prijalo vládu cizincu; takováto prirovnání se jako politicky užitecná osvedcila i Hyksósum, Peršanum a Ptolemaiovcum. Jak už bylo receno dríve, Libyjci se nikdy zcela nepoegyptštili a navzdory všem faraonským atributum a ozdobám dávali jejich králové prednost modelum vlády, které se lišily od vlády jejich predchudcu v Nové ríši. Dokládá to i skutecnost, že Libyjci ocividne tolerovali vládu dvou nebo trí paralelních králu, kterí se všichni honosil titulem král Horního a Dolního Egypta nezávisle na skutecné sfére vlivu. Není to jediný dukaz, že Libyjci prijali atributy egyptské královské moci, aniž by jim plne porozumeli; v Nové ríši venovali králové velkou pozornost skladbe královského titulu, které se u jednotlivých králu lišily, nebot vyjadrovaly peclive navržený program vlády. Titulaturu libyjských králu naproti tomu charakterizuje monotónní opakování prenomen a královských prídomku, což casto znesnadnuje správné zarazování monumentu této doby. Obtížné není pouze odlišit krále od krále; mizí i rozlišování mezi králem a poddanými. Mocenská struktura v Egypte kolem r. 730 pr. Kr., jak nám ji odhaluje vítezná stéla Pijeho, prirkla nácelníkum Mešvešu stejné postavení, jaké mel král, i když bez královských titulu. O nekolik desetiletí pozdeji, ke konci vlády Kušitu, zaznamenávají asyrské prameny (Rassamský válecek) podobnou situaci: všichni místní vládci stojí spolecne v jedné skupine nezávisle na svých titulech. Patrí mezi ne král (Neko I., 672-664 pr. Kr.), velký nácelník, místodržitel a vezír. Ztráta výlucného postavení krále se projevuje mnoha zpusoby. Napríklad v umení jsou nekrálovské osoby zobrazovány pri aktech, jež byly dríve vyhrazeny králi: klecící soška libyjského nácelníka obetuje bohovi; na jednom reliéfu obetuje jiný nácelník na oltári vybrané kusy masa bohum Mendésu; na jedné stéle zase obetují veleknez Amonuv a knez nižšího stupne obraz maat. Stejný jev pozorujeme i v hospodárských pramenech, zejména na donacních stélách. V Nové ríši byl dárcem vždycky král. Ve 3. prechodné dobe byly dary pro chrám zaznamenány na spouste stél; král je uváden jako dárce jen príležitostne - ve vetšine prípadu je jím libyjský nácelník nebo soukromá osoba. O mnohém vypovídají i jména: jméno Anch-Pediese, zapsané na stéle v jednom serapeu a patrící vnukovi velkého nácelníka Mešvešu Pedieseho, znamená At žije Pediese ; je pripomínkou libyjského nácelníka v 10

kontextu, kde bývá obycejne jmenována pouze královská osoba (král nebo božská manželka Amonova ). Nejnápadnejší je ovšem prítomnost clenu královské družiny v pánove hrobce. Pohreb generála Vendžebauendžeda v hrobce Pasbachaenniuta I. v Tanide by byl v Nové ríši nemyslitelný, ale nyní byl král spíše feudálním pánem, podporovaným sítí príbuzných a dvoranu, jejichž svazky s pánem jsou markantní i v hrobe. Armáda v libyjském období Po pádu Nové ríše byla hlavním zdrojem autority moc vojenská, nikoli byrokratická. Nový rád založili vojenští velitelé a panovníky jižního knížectví byli po celou 21. dynastii prevážne generálové. Panovníci 22. dynastie jmenovali do funkce provincních správcu nejcasteji velitele armády. Že se nejednalo o nejaké cestné tituly, to nám dokládají zmínky o pevnostech a vojenských posádkách, kterým veleli. Stavba pevností je jednou z nejlépe zdokumentovaných cinností této doby. Jen málo z nich je archeologicky doloženo lépe než jen nekolika stopami, ale polohu mnohých z nich známe díky nálezum cihel oznacených jménem dedikátora. Nálezy dokazují, že za 21. dynastie byla v Horním Egypte postavena celá rada pevností (zejména za vlády Pinodžema I. a Mencheperrea). Pevnosti byly soustredené na východním brehu Nilu v severní cásti Stredního Egypta: v el-hibe, Šéch Mubareku a Tahne (Akoride). Z pevností se dalo dobre dohlížet na dopravu po Nilu a jakékoli místní vzpoury mohly být rychle potlaceny. El-Hibe však nebylo pouhou pozorovatelnou s vojenskou posádkou. Byla to hranicní pevnost a severní velitelství hornoegyptských vládcu 21. dynastie. Nalezly se zde dopisy psané na papyrech se zmínkami o generálech Pajaanchovi a Masahertovi a papyry s literárními kompozicemi Venamon, Povídka o strasti a Amenemopeuv onomasticon pocházejí pravdepodobne z téže doby. Pevnost byla i za 22. dynastie duležitým vojenským velitelstvím; Šešonk I. tu postavil chrám a Osorkon I. jej rozšíril. Ješte pozdeji ji jako bojovou základnu použil princ Osorkon pri konfliktu s thébskými oponenty. I civilní osady mají ve 3. prechodné dobe charakter vojenských pevností. Pri konfliktech na konci Nové ríše nalezla thébská vláda útocište v opevneném areálu chrámu v Medínet Habu, který evidentne zustal rezidencí velekneze i za vlády 21. dynastie. A to není ojedinelý prípad. Vyprávení o Pijeho tažení, k nemuž došlo asi v r. 730 pr. Kr., svedcí o tom, že duležitá mesta jako Hermopolis a Memfis byla opevnená, a to dostatecne silne na to, aby vydržela obléhání. Životní styl Egyptanu se v této dobe evidentne zmenil na obranný. Silná koncentrace vojenských jednotek podél Nilu mohla být výsledkem snahy libyjských nácelníku o upevnení vlády nad Egyptem. To bylo spolu s dobre doloženým odporem Théb vuci vnejší kontrole za 21. dynastie prícinou stavby pevností v jižních lokalitách, jako napr. v Kúsu a Gabalénu, kde mohly sotva sloužit jako obrana proti útokum z vnejší cásti nilského údolí. Za vlády Pinodžema I. došlo v thébské oblasti ke vzpoure, ale její povaha je nejasná. Víme o ní vlastne jen ze stély, kterou nechal vztycit veleknez Mencheperre na památku odpuštení trestu nekterým z viníkum a zrušení jejich vyhnanství v oáze. O více než sto let pozdeji svedcí bitvy prince Osorkona proti thébským povstalcum o neustálé prítomnosti vojska, potrebné k udržení autority krále v této oblasti. Relativne nezáživná zahranicní politka egyptských panovníku ve 3. prechodné dobe se nám tedy jeví jako logický protejšek vnitrní situace. Za silne decentralizovaného režimu a za okolností, které nutily podstatnou cást armády udržovat porádek v zemi, pravdepodobne nebylo možné zajistit takovou koncentraci vojenských a hospodárských zdroju, jaká je k dlouhodobé expanzionalistické politice nutná. 11

Hospodárství a kontrola zdroju nerostného bohatství za 21.-24. dynastie Nedostatek velkých kamenných monumentu, jaké se stavely v Nové ríši, je v období 21. - 24. dynastie nápadný. S výjimkou Tanidy se královská stavební cinnost omezovala na nepríliš rozsáhlé prístavby k dosavadním stavbám a na jejich opravy. Omezená stavební cinnost jde ruku v ruce s opetovným používáním monumentu a stavebního materiálu, které je patrné zejména v Tanide, kam byla vetšina kamenných prvku - kvádry, sloupy, obelisky a sochy - dovezena z Piramesse a jiných míst a nápisy na nich prepsány (nebo byly jednoduše použity beze zmeny). V porovnání se stavební cinností jiných období se tyto faktory dají považovat za známky slabého hospodárství. Není pochyb o tom, že 3. prechodná doba zacala v dobe nepríznivé hospodárské situace, a jak se zdá, byly v této dobe v porovnání se situací v Nové ríši príjmy z Levanty a afrického vnitrozemí znacne sníženy. Existuje ovšem spousta náznaku, že egyptské hospodárství nebylo nejak závažne oslabené po celé toto období. Skromné královské stavební projekty a vysoká závislost na znovu použitém materiálu ve 3. prechodné dobe se dá prijatelne vysvetlit politickou roztríšteností zeme. Bez centralizované správy ovládané jedním panovníkem už nebylo možné úcinne hospodarit s celonárodními príjmy ani mobilizovat obrovskou pracovní sílu toho druhu, jaká byla nutná k postavení memfidských pyramid ci karnackého chrámu. Je príznacné, že do relativne krátkého období silné centralizované vlády (od Šešonka I. po Osorkona II.) spadá stavba nekolika nejduležitejších monumentu této doby: Búbastidského portálu v Karnaku a síne svátku Osorkona II. v Búbastide. Co se týce stavu zemedelství v tomto období, jsou naše informace velmi omezené. Jediným pramenem jsou donacní stély a nekolik papyru (vcetne Reinhardtova papyru). Stély jsou nicméne velmi zajímavé. Vetšina jich pochází z 22. a 23. dynastie a zaznamenávají pozemkové dary chrámum, jejichž úcelem bylo dotování zádušních kultu. Velké množství techto stél na severu zeme naznacuje, že zemedelská puda byla dostatecne výnosná na to, aby zajistila nadbytek, který se mohl využít k temto úcelum. Jak již bylo receno, rozšírení techto stél rovnež dokládá, že velké plochy západní a centrální delty byly nove využity k zemedelským úcelum. Máme dukazy o tom, že nebyl ani nedostatek jiných forem bohatství. Pohrební výbava králu 21. a 22. dynastie nalezená v královských hrobkách v Tanide obsahovala znacné množství zlata a stríbra a nápis v Búbastide, pripomínající sochy a kultovní náciní, které Osorkon I. venoval chrámu, vypocítává množství zlatých a stríbrných predmetu, jež musely všechny dohromady vážit neco kolem 391 tun - a všechny je král daroval v prvních ctyrech letech vlády. Predpokládá se, že cást tohoto množství mohla predstavovat válecná korist, kterou nekolik let predtím privezl Šešonk I. z tažení do Palestiny, a zbytek zrejme predstavoval znovu použitý materiál z hrobek Nové ríše. Hospodárství, které mohlo takové množství zlata a stríbra ekonomicky neutralizovat tím, že je venovalo bohum, muselo být v každém prípade zdravým hospodárstvím. Pri plnení státní pokladny hrálo nepochybne duležitou roli opetovné používání materiálu. To bylo zrejme hlavním duvodem rozebírání královských hrobek z Nové ríše v Thébách za vlády 21. dynastie (tedy nikoli chvályhodné ohledy na mrtvé). Mumie králu, jejich manželek a príbuzných byly vyzvednuty z hrobek, zbaveny témer všech cenností a znovu ve skupinách pohrbeny v nenápadných hrobkách, které se daly snadno ochránit. Hieratické nápisy na rakvích a jejich obalech zaznamenávající tyto události dokazují, že byly odneseny z rozkazu vládnoucích generálu. O systematickém vyhledávání a cištení starých hrobek psal také 12

hrbitovní písar Butehamon a jeho kolegové ve stovkách skalních graffit. Množství vzácných kovu bylo bezpochyby roztaveno pro nové použití, ale nekteré predmety si pro své hrobky privlastnili tanidští králové; pektorály nalezené na mumii Pasbachaenniuta I. velmi pripomínají pektorály králu Nové ríše, jako napr. pektorál z hrobky Tutanchamonovy, a nekteré kartuše nesou stopy po zmene jména. Znovu použity bývaly i znacne velké predmety. Z Merenptahovy hrobky byl vytažen žulový sarkofág a dopraven do Tanidy, kde byl prepsán pro hrob Pasbachaenniuta I. Drevené rakve Thutmose I. byly zrenovovány a použity pro mumii Pinodžema I. V tomto prípade nehrála takovou roli Pinodžemova šetrnost, jako spíš príležitost spojit se prímo s jedním z velkých králu egyptských dejin, která propujcovala ideologickou podporu jeho ponekud neortodoxnímu nároku na postavení faraona. To, co bylo puvodne zrejme výsadou samotných thébských králu, se kupodivu neobycejne rozšírilo: ve 2. dynastii bylo vysoké procento rakví použitých pro pohreb v Thébách prepsáno a znovu použito již zanedlouho po puvodním pohrbu - zrejme nezákonne, nebot nápis na jedné rakvi v Britském muzeu informuje o tom, že byla vrácena puvodnímu majiteli poté, co byli delníci nekropole pristiženi pri její krádeži. Vláda Kušitu (25. dynastie, 747-664 pr. Kr.) Události v Núbii mezi koncem Nové ríše a pocátkem 8. stol. pr. Kr. jsou velmi špatne zdokumentovány. I když názory, že byla v této dobe Dolní Núbie vylidnena, jsou možná prehnané, je možné, že se jejím obyvatelum nedarilo tak dobre jako v drívejších dobách a že se vrátili k polokocovnému zpusobu života nebo presídlili na bohatší jih. Sporadické zmínky o místokráli Kuše za 21. - 23. dynastie naznacují, že si Egyptané stále cinili nejaké nároky na nadvládu nad touto oblastí, a královské tituly a formální prídomky z nápisu v egyptských chrámech bývají uvádeny jako podpurný dukaz agresivní politiky, jejímž cílem melo být znovudobytí Núbie - ale pokud tomu tak opravdu bylo, nemela tato politika žádné dlouhotrvající úcinky. Vzestup moci Kušitu Ze samotné Núbie nemáme žádné dukazy o nejaké provincní vláde ci o vojenském tažení. Tamní nápisy naznacují, že po zániku egyptské moci nad Núbií na konci Nové ríše se objevilo nekolik mocenských skupin, které zrejme podporovaly kontinuitu faraonské administrativy a náboženských úradu. Tyto skupiny jsou pravdepodobne zodpovedné za malý pocet hieroglyfických nápisu a reliéfu v egyptské ikonografické tradici, které urcite pocházejí z této doby, napr. reliéfy královny Karimaly v chrámu v Samne, který byl postaven v Nové ríši. Nejduležitejší z místních politických zrízení vzniklo v oblasti ležící pod ctvrtým kataraktem. Jeho první panovníci byli pohrbeni v Kurru. I když je presná casová posloupnost hrobu nejistá, je patrný vývoj v usporádání hrobek. Starší hrobky mají silne núbijský charakter: nad hrobní šachtou, v níž je na posteli pohrben zemrelý, je kruhovitá mohyla nebo superstruktura ve tvaru mastaby. Pro pozdejší hrobky jsou typické prvky, na nichž je již patrnejší egyptský vliv (vedle mastaby zacali stavet i obetní kapli a celý areál uzavreli ohradní zdí). Puvodním mocenským strediskem techto panovníku mohlo být Kurru, jelikož se zde nalezla opevnená osada, ale koncem 8. stol. pr. Kr. se jejich politické i náboženské ohnisko presunulo do Napaty, poblíž skalnatého výbežku Gabal Barkal. V Nové ríši zde bylo centrum Amonova kultu v Núbii a uctívání státního boha Egypta se stalo charakteristickým rysem kušitské 13

vládnoucí elity. V polovine osmého stol. pr. Kr. už napatští nácelníci ovládali celou Núbii a cinili si nároky i na vládu nad Egyptem. Kušitská vláda nad Egyptem Prímé styky s Egyptem se obnovily nekdy kolem r. 750 pr. Kr. Kašta, první doložený král Kuše, byl pravdepodobne uznáván za krále po celé Núbii a na sever až k Asuánu, kde je na jedné stéle oznacen za krále Horního a Dolního Egypta. Tento vývoj zrejme usnadnila egyptská politika, soustredená na vnitrní problémy zeme. Za vlády Kaštova syna Pijeho byla zrejme uzavrena nejaká smlouva s panovníky 23. dynastie, kterí byli uznáváni v Thébách. Uznali zde i Pijeho suverenitu a jeho sestru Amenardisu I. adoptovala božská manželka Amonova Šepenupet I. jako svou nástupkyni. Po techto úvodních krocích následovala kolem r. 730 otevrenejší demonstrace síly v podobe kušitské vojenské výpravy. Podle velmi živého popisu této události z Pijeho vítezné stély v Gabal Barkalu byla prícinou tažení rychlá územní rozpínavost sajského panovníka Tefnachta. Když tento mocný vladar ovládl celou západní deltu a memfidskou oblast, zacal rozširovat svuj vliv i na mesta severní cásti Horního Egypta. Nimlot, bezvýznamný hermopolský král, se spojil s Tefnachtem, ale jiný král Pefcavavibast, který se postavil na stranu Pijeho, byl ve svém sídelním meste Hérakleopoli obléhán.pijeho vojsko postupovalo dolu po proudu Nilu a ješte pred osvobozením Pefcavavibasta a dobytím Hermopole se zastavilo v Thébách, aby vzdalo hold Amonovi. Vetšina ostatních osad a mest ležících podél reky kapitulovala, ale Memfis kladla tvrdý odpor a musela být vzata útokem. Pije dal ovšem najevo až nápadnou úctu k náboženským tradicím Egypta a zakázal plenení a znesvecování chrámu. Uctil místní bohy v Memfide a Héliopoli, nacež prijal slib vazalské vernosti od provincních vládcu, kterí uznali jeho svrchovanost nejen nad Kuší, ale i nad Egyptem. Pije pak zustal až do konce své vlády v Núbii a po smrti byl pohrben v Kurru v hrobce egyptského typu, s pyramidovou superstrukturou a figurkami vešebtu jako soucástí hrobní výbavy. Naprosto neegyptský je ovšem hrob skupiny koní ležící nedaleko panovníkovy hrobky. Tyto konské hroby se objevují i u Pijeho nástupcu a evidentne predstavují ryze kušitskou tradici. V následujících letech byla situace v oblasti Théb zrejme stabilní. Jmenování Amenardisy do funkce božské manželky Amonovy - bezpochyby s celou družinou Kušitu - ješte posílilo vliv núbijských panovníku v této oblasti. Na severu zustala vláda nad provinciemi v rukou místních vládcu a za vlády sajského panovníka Tefnachta a jeho následníka Bakenrenefa se 24. dynastie vrátila k politice územní rozpínavosti. To vyprovokovalo nového kušitského krále Šabaku ke znovudobytí Egypta približne v r. 716 pr. Kr. a násilnému vynucení své suverenity u provincních vládcu. Vláda kušitských monarchu Základem vlády Kušitu byla vojenská moc. Po celou 25. dynastii jsou patrné tesné svazky krále s jeho armádou. V textu Pijeho vítezné stély se neustále zduraznuje oddanost vojáku, jakou projevovali svému králi, a také fyzická zdatnost a vojenský výcvik, které mely velkou duležitost jak pro krále, tak pro vojsko. Proto se mladý Taharka osobne zúcastnil bitvy u Eltekehu (701 pr. Kr.) a stéla z Dahšúru dopodrobna vypráví o velmi nárocném vojenském cvicení, které tentýž král usporádal v poušti mezi Memfidou a Fajjúmem. Ovšem navzdory síle své armády si kušitští králové zrejme netroufali na ovládnutí vlastní zeme a k tomu sjednoceného Egypta. Na pocátku 7. stol. pr. Kr. tedy v Tanide stále vládli místní vládcové a nekterí z nich se dokonce honosili královským titulem. Tato situace se zrcadlí v cyklu 14