Izraelské osady na okupovaném území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií Izraelské osady na okupovaném území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy Bakalářská práce Barbora Vašíčková Vedoucí práce: Mgr. Eva Taterová Obor: Mezinárodní rozvojová studia Imatrikulační ročník: 2010 Brno 2013

Mendelova univerzita v Brně Ústav teritoriálních studií Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií 2012/2013 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor: Barbora Vašíčková Mezinárodní teritoriální studia Mezinárodní rozvojová studia Název tématu: Izraelské osady na okupovaném území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy Rozsah práce: +/- 40 stran Zásady pro vypracování: 1. Analýza vzniku a vývoje židovského osadnictví včetně jeho dopadů na existenci Izraele a rovněž na palestinské obyvatelstvo. 2. Zhodnotit, jaké jsou dopady židovského osadnictví na mírové procesy s Palestinci. 3. Prozkoumat tuto problematiku z hlediska vnitřní politiky a mezinárodního společenství. 4. V závěru bude provedeno shrnutí a zhodnocení včetně možné budoucnosti. Seznam odborné literatury: 1. 2. ČEJKA, M. Izrael a Palestina : minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. 305 s. ISBN 80-903333-9-7. HINDLSOVÁ, L. Dlouhá cesta k míru : Bill Clinton a Blízký východ. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2004. 159 s. ISBN 80-86419-72-X. 3. HERZL, T. Židovský stát: pokus o moderní řešení židovské otázky. Praha: Academia, 2009. 4. 5. CHAPMAN, C. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha: Volvox Globator, 2003. ISBN 80-7207- 507-1. GERLOFF, J. Komu patří země Izrael?: židovské osady - válečný zločin, nebo naplnění dávných proroctví?. Praha: Návrat domů, 2002. Datum zadání bakalářské práce: březen 2012 Termín odevzdání bakalářské práce: květen 2013 Barbora Vašíčková Autorka práce Mgr. Eva Taterová Vedoucí práce Ing. Samuel Antwi Darkwah, Ph.D. Vedoucí ústavu prof. Dr. Ing. Libor Grega Děkan FRRMS MENDELU

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně za použití uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 24.5.2013.. Barbora Vašíčková

Děkuji Mgr. Evě Taterové za odborné vedení mé práce, věnovaný čas a projevovanou vstřícnost. Její podnětné připomínky a cenné rady mi velmi pomohly při psaní této práce. Také děkuji všem svým blízkým za podporu, bez které bych svou práci nemohla dokončit.

OBSAH Úvod... 7 1 Geografické vymezení... 9 1.1. Západní břeh a Golanské výšiny... 10 1.2. Východní Jeruzalém... 10 1.3. Pásmo Gazy a Sinajský poloostrov... 11 2 Historický kontext... 12 2.1 Vznik Státu Izrael... 12 2.2. Šestidenní válka... 13 2.3 Sedmdesátá až devadesátá léta... 14 2.4 Druhá intifáda... 15 2.5 Současná situace... 16 3 Historie vzniku osad... 18 3.1 Počátek budování židovských osad... 18 3.2 Evakuace Gazy... 19 3.3 Izraelská bezpečnostní bariéra... 19 3.4 Vztahy USA k Izraeli a politice osadnictví... 20 3.5 Osada Ariel... 22 4 Osady z pohledu mezinárodního práva... 24 4.1 Ženevské konvence... 25 4.2 Haagská konvence... 25 4.3 Postoj izraelské vlády... 26 5 Typologie osad... 27 5.1 Družstevní osady... 27 5.2 Komunitní osady... 28 5.3 Klasické městské a venkovské osady... 28 6. Převzetí kontroly nad okupovaným územím... 30 6.1 Prohlášení za státní půdu... 30 6.2 Zabrání pro vojenské účely... 31 6.3 Konfiskace opuštěného majetku... 32 6.4 Zabrání pro veřejné potřeby... 32 6.5 Zakoupení půdy na volném trhu... 33 7 Podpora židovských občanů... 34 7.1 Oblasti národní priority... 35

7.2 Bydlení a vzdělávání... 35 7.3 Průmysl a zemědělství... 36 7.5 Daňové výhody... 37 8 Dopady osad na palestinské obyvatelstvo... 38 8.1 Přístup k vodním zdrojům... 38 8.2 Kontaminace odpadní vodou... 40 8.3 Znečištění životního prostředí... 40 8.4 Zničení palestinského kulturního dědictví... 41 8.5 Nebezpečný odpad... 42 8.6 Dopady na mírové procesy... 43 9 Pohled z hlediska vnitřní politiky... 45 9.1 Guš Emunim... 47 9.2 Šalom Achšav... 48 Závěr... 49 Seznam literatury a zdrojů... 51 Přílohy... 57

Úvod Záležitost židovských osad patří k nejspornějším otázkám současného izraelskopalestinského konfliktu a tím pádem významně brání mírovým jednáním. K jejich budování se staví odmítavě i americká vláda, která je jinak dlouhodobě proizraelská. Palestinská strana stále odmítá jakékoliv mírové rozhovory, podmínkou mírových jednání je právě zmrazení výstavby izraelských osad. Ve východním Jeruzalémě a na Západním břehu se nachází stovka osad, kde žije asi půl milionu obyvatel židovského původu. A právě to je území, kde by měl vzniknout budoucí nezávislý palestinský stát. Faktorů, které podporovaly myšlenky osadnictví, bylo hned několik. Za prvé se tímto vyřešil problém neustálého přísunu přistěhovalců na základě Zákona o návratu, kterému omezený rozsah území vlastního Izraele musel čelit, za druhé se jedná o strategický zájem udržet dané území a mít v budoucnu argument, proč je nutné si jej ponechat. Kromě toho se můžeme setkat i s ideologickým vysvětlením osadnické politiky. Jedním z cílů mé bakalářské práce je provést analýzu vzniku a vývoje židovského osadnictví. Bakalářskou práci jsem rozdělila do devíti kapitol, nejprve popíšu geografický i historický kontext, ve třetí kapitole se věnuji historickému vývoji židovských osad, s čímž souvisí i relativně nedávné události, jako je evakuace osad z pásma Gazy nebo stavba bezpečnostní bariéry. Těmito úvodními kapitolami bych chtěla uvést celou problematiku do souvislostí pro lepší pochopení důsledků jednotlivých událostí. Problematiku židovského osadnictví prozkoumám ve čtvrté kapitole z pohledu mezinárodního práva, které osady považuje za nelegální, a uvedu argumenty, kterými se Izrael obhajuje. Osady vznikají z různých důvodů a podle toho je můžeme i rozdělit. Některé mají například specifické podmínky pro nábor nových členů, jinde zase členství žádným podmínkám podřízeno není. Tomuto se blíže věnuji v páté kapitole. Šestou kapitolu tvoří mechanismus převzetí kontroly nad okupovaným územím, který je velice specifický a spadá až do poloviny devatenáctého století, kdy bylo území ovládáno Osmanskou říší. Tuto část považuji za důležitou a zajímavou, jelikož je zde dobře vidět rozmanitost izraelských nástrojů včetně využívání naprosto odlišných právních základů a jejich interpretace pro své vlastní potřeby. Sedmá kapitola se věnuje vládní podpoře osad a jejich obyvatel vládní strany mají totiž velkou podporu osadnického hnutí, a jsou tedy v této záležitosti velmi 7

opatrné. V případě, že soudy rozhodnou o zrušení některé z osad, politici často hledají cesty, jak toto rozhodnutí soudu obejít. Výzkumná otázka, kterou jsem si při psaní položila, zní, jaké jsou dopady židovského osadnictví na palestinské obyvatelstvo a na mírové procesy mezi Palestinci a Izraelem. Zhodnocení dopadů popisuji v osmé kapitole. Jako další otázku jsem si položila, jak jsou na tom osady z hlediska vnitřní politiky, což zkoumám v kapitole deváté. Je důležité pochopit, jak se k osídlování okupovaných území staví významné politické strany nebo hnutí a další organizace. Pro porovnání jsem si vybrala skupinu Guš Emunim, tedy hnutí podporující osady, a hnutí Šalom Achšav, které se naopak řadí k významným mírovým organizacím. Jedná se o teoreticko-empirickou práci obsahující výzkumnou sondu, která je typem menšího empirického šetření. V teoretické části shrnu dosavadní poznání a přesně vymezím výzkumné téma. Součástí je i definování hlavních teoretických konstruktů a pojmů zvoleného problému, tedy židovského osadnictví. Pro metodologické uchopení této bakalářské práce bude použit empiricko-analytický přístup. Výše jsem formulovala výzkumné otázky, jejichž odpovědi by měli prokázat, že židovské osady jsou hlavní příčinou konfliktů mezi Palestinci a Izraelem a mají nepříznivý vliv na kvalitu života Palestinců. V textu vycházím především z odborných publikací vypracovanými izraelskými a americkými autory, velmi užitečné jsou publikace izraelské nevládní organizace B tselem. Snažila jsem se soustředit pouze na faktickou část a vyhnout se hodnotícím pasážím. V českém prostředí se toto téma příliš neobjevuje, vycházím zde především z prací Marka Čejky, který je v České republice považován za uznávaného a respektovaného odborníka na Blízký východ. Pro mou bakalářskou práci jsou přínosné především knihy Judaismus a politika v Izraeli a dále Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Na nedostatku původních českých zdrojů můžeme vidět, že téma izraelského osadnictví a obecně jeho politiky není v České republice příliš často zkoumáno. 8

1 Geografické vymezení Izraelské osady se nacházejí na územích, která Izrael obsadil po Šestidenní válce v roce 1967. Po této první izraelsko-arabské válce zůstalo pod izraelskou okupační správou pásmo Gazy, Západní břeh, Golanské výšiny i Sinajský poloostrov. Na všech těchto místech vznikaly židovské osady, ovšem postupem času byly z poloostrova Sinaj i z Gazy staženy a tak dnes již nejsou aktuální. OSN definuje osady jako organizované komunity izraelských civilistů se sídlem na okupovaném Západním břehu Jordánu, včetně východního Jeruzaléma, které jsou budovány se souhlasem a přímou či nepřímou podporou vlády 1. Až na pár výjimek ve východním Jeruzalémě není pobyt v těchto komunitách otevřen Palestincům, ale pouze izraelským občanům a osobám židovského původu, kteří mají nárok na izraelské občanství nebo na trvalý pobyt podle Zákona o návratu. Tento izraelský zákon zaručuje každému člověku s židovskými kořeny a členům jeho rodiny právo přijít do Izraele a automaticky získat státní občanství. Židem se pro účely tohoto zákona rozumí člověk, který má židovskou matku nebo který konvertoval k židovství a nevyznává jiné náboženství 2. Území ovládané osadami můžeme rozdělit do dvou částí. Zastavěné plochy se skládají z obytných oblastí, nákupních center a škol, které tvoří městskou strukturu osad. Energie, voda a další služby jsou do těchto městských částí dodávány prostřednictvím silnic a průmyslové infrastruktury. Druhou část tvoří vnější hranice, což je oblast mimo městskou strukturu. Tyto vnější hranice udávají silnice, stezky nebo ploty, kterými je obklopena velká část osad 3. Velkou část území tvoří půda určená na zemědělství, která se většinou nachází mimo hranice jednotlivých osad, ale spadá pod jejich kontrolu. Toto dodatečné území na Západním břehu zabírá více než deset tisíc hektarů a znemožňuje Palestincům přístup na něj a jeho využívání. 1 UNITED NATIONS. The humanitarian impact on Palestinians of israeli settlements and other infrastructure in the West bank, s. 13 2 ISRAEL. Ministry of Foreign Affairs, Law of Return. Zákon ze dne 5. července 1950. Dostupné také z: http://www.mfa.gov.il/mfa/mfa-archive/1950-1959/pages/law%20of%20return%205710-1950.aspx 3 UNITED NATIONS. The humanitarian impact on Palestinians of israeli settlements and other infrastructure in the West bank, s. 13 9

1.1.Západní břeh a Golanské výšiny Nejvíce osad se nachází na západním břehu Jordánu, tedy území, které před rokem 1967 patřilo Jordánsku. Rozloha tohoto území je 5860 km 2. Jedná se o obývaná území, která leží za tzv. Zelenou linií, tedy dočasnou hranicí příměří, které bylo uzavřeno mezi Izraelem a okolními státy po první izraelsko-arabské válce. Nejedná se ovšem o faktickou hranici, ani tak nikdy nebyla koncipována. Oficiálně jsou osady nelegální až od roku 1996, kdy byl podepsán zákon, podle kterého musí založení nové osady nejprve schválit celá vláda, ne pouze jednotlivá ministerstva. Osady jsou zde postaveny na méně než 3% plochy Západního břehu, nicméně vzhledem k rozsáhlé síti silnic osadníků a mnohým omezením, které nedovolují přístup Palestinců na jejich vlastní území, ovládají izraelské osady více než 40% Západního břehu 4. Na Západním břehu se osadnická populace blíží 300 000 lidí, nepočítaje v to takřka 200 000 obyvatel osadnických čtvrtí ve Východním Jeruzalémě 5. Golanské výšiny byly před vznikem státu Izrael součástí Sýrie. Jedná se o hornaté území o rozloze 1860 km 2 s mnoha náhorními plošinami vulkanického původu. První osady zde začaly vznikat ihned po skončení Šestidenní války, dnes jich zde existuje více než třicet. 1.2.Východní Jeruzalém Izraelské osady jsou zakládány i ve východním Jeruzalémě, jedná se tedy spíše o městské čtvrti. Status Jeruzaléma je jedním z klíčových problémů izraelskopalestinského konfliktu a izraelská anexe východního Jeruzaléma je kritizována i Organizací spojených národů. Počet osadníků stále roste, v roce 2007 jich zde žilo 184 707 6. Osadníci žijící v okolí Jeruzaléma jsou označování jako ekonomičtí osadníci. Do okupovaných území byli nalákáni pomocí řady soukromých i veřejných pobídek nabízených vládou. Naopak osadníci obývající oblast východního Jerualéma, například Nábulus nebo Hebron, vychází z extrémních náboženských přesvědčení. Tito jedinci jsou známí jako členové Guš Emunim nebo Bloku věřících. Tito osadníci věří, že izraelský úspěch ve válce roku 4 The Council for European Palestinian Relations. Illegal Israeli Settlements. 2011 5 ČEJKA, Marek. Judaismus a politika v Izraeli, s. 202. 6 B tselem, 2010, s.10. 10

1967 byl znamením mesiášského vykoupení, a dnes se dívají na politiku osadnictví jako na návrat židovského národa do jejich biblické vlasti 7. 1.3.Pásmo Gazy a Sinajský poloostrov V minulosti byly osady zakládány i v pásmu Gazy a na Sinajském poloostrově. Pásmo Gazy je oblast velmi hustě osídlená, původně se jednalo o součást mandátu Palestina, ale v roce 1948 bylo obsazeno Egyptem. Jedná se o území dlouhé 41 kilometrů s rozlohou 360 km 2 a dnes patří k nejzalidnatějším částem planety a zároveň místům s nejvyšší nezaměstnaností 8. Hustota zalidnění se zde pohybuje kolem 4500 lidí na kilometr čtvereční a nezaměstnaných je 34% pracovní síly 9. V roce 2005 byla nařízena evakuace osad z pásma Gazy a současné mezinárodní společenství jej uznává jako součást Palestinských území. Sinajský poloostrov je oblast tvořená z převážné většiny pouští a horami a dnes ho obývá především beduínské obyvatelstvo. Izraelská okupace zde trvala od roku 1967 do roku 1982, kdy byl Sinajský poloostrov vrácen Egyptu. V této době Izraele těžil z přítomnosti naftových polí, která se zde nacházejí, což mohlo zaplatit izraelské válečné ztráty. Na základě podepsání Egyptsko-izraelské mírové smlouvy došlo současně k vystěhování osad. Stažením Izraele ze Sinajského poloostrova přišel Izrael o domovy více jak 7000 Izraelců, o ropná pole v hodnotě více než sto miliard dolarů a více než 170 vojenských zařízení izraelské armády 10. 7 The Council for European Palestinian Relations. Illegal Israeli Settlements. 8 ČEJKA, Marek: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 119. 9 UNITED NATIONS Office for the Coordination of Humanitarian Affairs occupied Palestinian territory. In: FIVE YEARS OF BLOCKADE: THE HUMANITARIAN SITUATION IN THE GAZA STRIP. 2012. 10 THE ISRAEL PROJECT. Israel's Withdrawal from Sinai 1979-1982. 2005 [cit. 2013-05-01]. 11

2 Historický kontext 2.1 Vznik Státu Izrael Za účelem komplexnějšího pochopení a porozumění fenoménu izraelského osadnictví je vhodné charakterizovat historický kontext v Izraeli a důsledky konkrétních událostí. Stát Izrael je specifickou zemí, což pramení jak z okolností, za jakých vznikal a způsobem jakým došlo k jeho založení, tak z geografické polohy či velmi různorodě složené společnosti a dalších specifik. Historie konfliktu mezi Izraelem a Palestinou sahá teprve do 19. století. Do této doby žili židé spolu s arabským obyvatelstvem v Palestině bez konfliktů a vzájemně se respektovali. Sionismus, tedy snaha o vytvoření vlastního židovského státu, se začal objevovat až na konci 19. století. Arabský nacionalismus se vyvíjel o něco později v průběhu 20. století. Tyto snahy o vlastní stát posilovala Velká Británie, která oběma stranám slíbila vlastní státnost, ovšem své sliby nedodržela, ale střídavě se přikláněla na jednu nebo druhou stranu. Otázka budoucnosti Palestiny byla předložena v roce 1947 OSN, která vytvořila komisi s názvem The United Nations Special Committee on Palestine (UNSCOP), jejímž členem bylo i Československo a dalších deset států 11. Arabové jakékoliv vyjednávání odmítali, rozdělení Palestiny ovšem bylo odsouhlaseno a Palestina byla rozdělena. K oficiálnímu vyhlášení samostatnosti došlo 14. května 1948. Nezávislý stát byl vyhlášen na základě rozhodnutí OSN o rozdělení území Palestiny na dva státy: židovský a arabský. Arabský stát vyhlášen nebyl, USA a SSSR Izrael uznaly 12. Po tomto vyhlášení vyvrcholily dlouholeté spory mezi arabským a židovským obyvatelstvem v první arabsko-izraelskou válku, která probíhala mezi lety 1948 1949. Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie, Libanon a Saúdská Arábie zaútočili na Izrael, který svou existenci uhájil a zároveň obsadil část západní Galileje, která byla vyhrazena pro arabský stát. Slabost arabských sousedů v boji proti společnému nepříteli byla zapříčiněna především špatnou organizací, zastaralým vybavením jednotlivých armád a zejména pak neschopností jednotné spolupráce arabských států 13. 11 United Nations General Assembly: United Nations Special Committee on Palestine. 1947. 12 JAZAIRIOVÁ, Pavla: Izrael a Palestina, Palestina a Izrael, s. 192. 13 JEŽOVÁ, Michaela: Současný Blízký východ: politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti, s. 118. 12

Dalším milníkem byl rok 1956, kdy proběhla sinajská válka nebo také druhá arabsko-izraelská válka. Egyptský prezident Násir zahájil blokádu izraelského přístavu Ejlát a současně znárodnění Suezského průplavu vlastněného francouzskými a britskými akcionáři 14. Izrael po dohodě s Francií a Velkou Británií zaútočil na sinajském poloostrově a okupoval pásmo Gazy, ze Sinajského poloostrova se stáhl v roce 1957 a na jeho místo nastoupily mírové jednotky OSN mise UNEF (United Nations Emergency Force) 15. Vztahy mezi Izraelem a Egyptem se ovšem nijak výrazně neurovnaly a situace zůstávala nadále napjatá. 2.2. Šestidenní válka K tomuto významnému střetu mezi Izraelem a arabskými sousedy došlo v roce 1967 a přestože válka neměla dlouhého trvání, významně poznamenala další politický vývoj země a její vztah k okolním arabským státům. 5. června 1967 zaútočil Izrael na Egypt, Sýrii a Jordánsko a brzy byl dobyt celý Západní břeh včetně Araby osídleného Východního Jeruzaléma a dalších velkých arabských měst. Izrael rovněž získal egyptské pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov včetně Golanských výšin patřících Sýrii. Izraelské ztráty během šestidenní války čítaly 777 vojáků, zatímco egyptské se počítaly na desetitisíce 16. Touto válkou skončila éra malého Izraele a začala éra velkého Izraele, jehož území bylo nyní třikrát větší než území před šestidenní válkou. Tento územní zisk s sebou ovšem přinesl velké potíže, především fakt, že dobytá území jsou obývána milionem Palestinců, což způsobuje problémy dodnes. Naprostá většina jich rodnou zemi opustila a stali se z nich uprchlíci, zbytek se dostal pod vojenskou správu izraelské armády. Palestinci, které život pod izraelskou nadvládou z velké části sjednotil, požadovali, aby byli uznáni za nezávislý národ, ale Izrael začal dobytá území spravovat jako součást svého státu. V listopadu 1967 se shodla Rada bezpečnosti OSN na znění rezoluce č. 242, která kromě uzavření mírové smlouvy v rámci stabilních hranic, uznaných všemi stranami, požadovala stažení Izraele z dobytých území a přijetí kroků, 14 Tamtéž, s.119. 15 ČEJKA, Marek: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 115. 16 Tamtéž, s.114. 13

které usnadní život uprchlíkům 17. K žádnému podepsání mírových smluv stejně jako přijetí rezoluce OSN nedošlo, ale rezoluce č. 242 se v souvislosti s ukončením arabskoizraelského konfliktu stala základem pozdějších jednání mezi oběma stranami. 2.3 Sedmdesátá až devadesátá léta Čtvrtá arabsko-izraelská válka známá též jako Jomkippurská válka se uskutečnila v roce 1973 v den židovského svátku Jom Kippur. Egypt a Sýrie zaútočili v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách na Izrael, ovšem neúspěšně. Ježová ovšem dodává, že i přesto lze tuto válku považovat za nejúspěšnější arabský útok proti Izraeli. Izrael se sice stal vojenským vítězem, z politického hlediska se ale jednalo o izraelský neúspěch 18. Izrael se musel stáhnout z velké části Golanských výšin. Brzy po ukončení Jomkippurské války došlo konečně k prvním mírovým jednáním. Egyptský prezident Anwar Sadat prohlásil, že je připraven jednat o míru, k čemuž došlo 26. 3. 1979, kdy byla ve Washingtonu uzavřena mírová smlouva s Egyptem, známá jako smlouva z Camp Davidu. V rámci této mírové smlouvy měl Izrael vrátil Egyptu území Sinajského poloostrova, což učinil v letech 1979 1982. Pokračující stavba židovských osad v kombinaci s velkou nezaměstnaností a chudobou na okupovaných územích vyústila v roce 1987 v tzv. první intifádu arabské obyvatelstvo se vzbouřilo a požadovalo ukončení izraelské okupace západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Skončila v září 1993 po podepsání mírových smluv mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Po několika neúspěšných pokusech o urovnání arabsko-izraelských vztahů ze strany USA i SSSR na přelomu 80. a 90. let začaly koncem roku 1992 prostřednictvím Norska probíhat tajné rozhovory, během kterých Izrael poprvé uznal OOP jako představitelku Palestinců, zatímco OOP přiznala Izraeli právo na existenci a zavázala se k mírovému řešení konfliktu 19. Tyto rozhovory trvaly až do srpna téhož roku a jednotlivé fáze měly trvat podle předem stanoveného harmonogramu, podle kterého měla být jednání ukončena v roce 1999. Podle stanoveného harmonogramu měly obě strany postupně upevňovat své vztahy, aby byly v závěrečné fázi těchto jednání schopny 17 United Nations Security Council: Resolution 242, 22 November 1967. 18 JEŽOVÁ, Michaela: Současný Blízký východ: politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti, s. 120. 19 CHAPMAN, Colin: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. S. 35. 14

projednávat takové otázky, jako je status Jeruzaléma, otázka uprchlíků, hranice nebo právě židovské sady. Už brzy se ale ukázalo, že tento harmonogram nemůže být dodržen a obě strany se napadaly z nedodržování svých závazků. Ke komplikaci mírových procesů přispěla i vnitropolitická situace, zavraždění Jicchaka Rabina a nástup pravicové vlády Likudu v roce 1996. Premiérem se stal charismatický řečník Benjamin Netanjahu, který prohlásil, že jeho strana nebude nikdy souhlasit s vytvořením samostatného palestinského státu a s rozdělením Jeruzaléma a odmítl výměnu území za mír 20. Netanjahu navíc pokračoval ve výstavbě židovských osad na palestinských územích, což se setkalo s velkou kritikou USA. Vztahy mezi Izraelem a USA tak byly nejhorší od dob vzniku Izraele. Že Netanjahuova vláda naprosto opustila politiku svých předchůdců signalizovala záplava dalších staveb na Západním břehu. 9. června přijel Netanjahu do osady Ariel na Západním břehu, kde se dal fotografovat, jak nalévá beton při ceremonii pokládání základního kamene stavby zemědělské školy 21. Následující premiérské volby v roce 1999 vyhrál Ehud Barak, předseda Strany práce, který již byl ochotný činit ústupky, snažil se o méně násilná řešení sporů a byly do něho vkládány velké naděje. 2.4 Druhá intifáda Druhou intifádu podnítila návštěva Skalního dómu na jeruzalémské Chrámové hoře předsedy strany Likud Ariel Šaron v září 2000. Toto místo bylo dočasně Židům zakázáno jej navštěvovat, aby se předešlo střetům s Palestinci, ovšem Šaron s doprovodem 1000 policistů a prohlásil, že bude usilovat o to, aby se Izrael nikdy nevzdal svých nároků na Chrámovou horu 22. Následovaly demonstrace, násilí, protesty, sebevražedné bombové útoky na Izrael apod. Palestinská strana se často uchylovala k užití daleko sofistikovanějších zbraní použitých nejen při sebevražedných útocích. Židovské osady a sídliště byly ostřelovány z pásma Gazy jednoduchými raketami Kassám, které byly naplněny trhavinou a docházelo také k využití min a dálkově ovládaných podzemních náloží. 20 JAZAIRIOVÁ, Pavla: Izrael a Palestina, Palestina a Izrael, s. 195. 21 GILBERT, Martin: Izrael: dějiny, s. 591. 22 CHAPMAN, Colin: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, s. 36. 15

První intifáda trvající v období 1987 1993 se vyznačovala daleko menší mírou násilí a byly pro ni typické spíše lidové demonstrace. Premiér Ehud Barak svým jednáním začal ztrácet důvěru izraelského parlamentu, a proto se v prosinci 2000 rozhodl rezignovat a byly vyhlášeny předčasné premiérské volby. Tyto volby v únoru 2001 vyhrál vůdce opoziční strany Likud Ariel Šaron, který byl mnohem méně svolný k ústupkům než jeho předchůdce a upustil od Barakových plánů na navrácení Golanských výšin a rozdělení Jeruzaléma. USA se situaci snažili řešit v rámci tzv. Cestovní mapy z roku 2002. Tento návrh byl schválen Evropskou unií, Ruskem a OSN. Jednalo se o snahu o znovuoživení mírového procesu. Jedním z cílů cestovní mapy bylo ukončit izraelsko-palestinské násilí, usnadnit provedení politických reforem v Palestinské autonomii, zmrazit výstavbu židovských osad, oživit mírový proces a po vyřešení otázek Jeruzaléma, palestinských uprchlíků a židovských osad do roku 2005 usnadnit vznik Palestinského státu po boku Izraele 23. Izraelci i Palestinci s plánem souhlasili, ovšem plán byl opět neúspěšný, jelikož obě strany nedodržely své sliby. Palestina nedokázala zabránit útokům na Izrael a Izrael požadoval úpravy hranic. V listopadu 2004 zemřel palestinský prezident Jásir Arafat a na jeho místo nastoupil v lednu 2005 Mahmúd Abbás. Tato událost bává označována za konec druhé intrády. 2.5 Současná situace V současné době se Izrael nachází ve složité situaci, a to v oblasti sociální, ekonomické, ale především ekonomické. Současná vláda se nesnaží nijak výrazně řešit aktuální problémy a to vede k nejistotě nad budoucím vývojem. Ačkoliv od vzniku samostatného státu náklady na zbrojení a fungování bezpečnostního aparátu klesly, i nadále jsou značným finančním zatížením země 24. Důležitým tématem je nejen Palestinská otázka, ale vývoj v oblasti bude ovlivněn i budoucnosti Golanských výšin, které jsou důležité pro svou strategickou hodnotu. Více než třetina pitné vody v Izraeli 23 ČEJKA, Marek: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 234. 24 JEŽOVÁ, Michaela: Současný Blízký východ: politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti, s. 131. 16

pochází z Golanských výšin. Bezpečnostní pásmo vytvořené obsazením území chrání dostatečně největší zásobárnu pitné vody v Izraeli, Galilejské jezero 25. V listopadu 2012 schválila OSN rezoluci uznávající Palestinu jako nečlenský pozorovatelský stát. Izraelská odpověď přišla velice rychle a ministerstvo zahraniční vydalo dokument, podle kterého Palestinci svou iniciativou na půdě OSN překročili přípustné meze. Současně bylo 30.11.2012 rozhodnuto, že izraelská vláda schválila výstavbu dalších více než 3 000 bytů ve východní části Jeruzalému a na Západním břehu Jordánu. S rozšiřováním izraelských osad tedy ještě zdaleka není konec a sami izraelští představitelé k tomuto dodávají, že vznik osad je v nejvlastnějším strategickém zájmu židovského státu 26. V současné době sice pásmo Gazy zůstává bez jediné židovské osady, k čemuž přispěl někdejší premiér Ariel Šaron, to ovšem neznamená, že by se situace od té doby zlepšovala. Šaron byl velkým propagátorem osadnické politiky. I současný premiér Benjamin Netanjahu je striktně proti bourání současných osad. V roce 2009 sice navrhl zmrazení jejich výstavby, což ovšem neznamená definitivní ukončení. Toto nařízení se navíc týkalo pouze Západního břehu Jordánu, nikoli východního Jeruzaléma. V březnu 2010 ale oznámil výstavbu 1600 nových bytových jednotek v jeruzalémské východní čtvrti Ramat Shlomo. 25 Izrael, palestinská otázka a sporná území. Diplomatic Affairs [online]. 2012 [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://www.diplomaticaffairs.eu/izrael-palestinska-otazka-a-sporna-uzemi/ 26 NOVOTNÝ, Pavel. Idnes.cz. Izrael: Vy jste uspěli v OSN, my v Palestině postavíme osady [online]. 2012 [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/izraelci-na-diplomatickou-iniciativu- palestincu-odpovedeli-vystavbou-dalsich-osad-gmd- /zahranicni.aspx?c=a121130_163326_zahranicni_paw 17

3 Historie vzniku osad 3.1 Počátek budování židovských osad Začátek politiky budování židovských osad se datuje od Šestidenní války v roce 1967. Izrael v boji proti Egyptu, Sýrii a Jordánsku dobyl Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Předjordánsko a východní část Jeruzaléma. Jedná se o oblasti o rozloze kolem 70 000 kilometrů čtverečných. A právě na těchto územích, která židovský stát dobyl, vznikaly první židovské osady. Zpočátku se jednalo především o vojenské základny, ovšem izraelským civilistům zde bylo dovoleno se usazovat. Cílem osadníků byly především strategické oblasti, jako je jordánské údolí a okolí velkých měst na Západním břehu. Politiku plánované výstavby židovských osad zahájila levicová vláda Leviho Eškola. První z nich byla osada Kirijt Arba vybudovaná v těsné blízkosti Hebronu. Dnes zde žije přes osm tisíc osadníků a stále dochází k rozšiřování 27. Nejvíce se politika výstavby židovských osad rozšířila po roce 1977, kdy se k moci dostal Likud, tehdy ale ještě osady nepředstavovaly tak výraznou komplikaci izraelsko-palestinských vztahů. První osady totiž vznikaly v oblastech relativně řídce osídlených a ročně se zde usazovalo průměrně pouze 770 židovských osadníků. Na začátku sedmdesátých let se v Izraeli objevilo radikálně pravicové politické osadnické hnutí Guš emunim ( Blok věrných ), které později začala podporovat celá řada osadníků. Situace v oblastech okupovaných Izraelem ve válce roku 1967 se koncem sedmdesátých let začala rychle měnit. Osídlování, zahájené zčásti ze strategických důvodů, získalo po nástupu vlády Menachema Begina nový význam. Izrael ho začal provádět ve větším měřítku, přičemž vyvlastňoval arabskou půdu a vodní zdroje s cílem celou oblast anektovat. Arabská část Jeruzaléma a syrské Golanské výšiny byly de facto připojeny i formálně a arabské země ani Palestinci tomu nedokázali zabránit 28. 27 Http://www.amana.co.: Settlements movement. Amana: Settlement movement [online]. Izrael, 2005 [cit. 2012-05-05]. Dostupné z: http://www.amana.co.il/?categoryid=100&articleid=367 28 HOURANI, Albert Habib: Dějiny arabského světa: od 7. století po současnost, s. 419. 18

3.2 Evakuace Gazy V roce 2003 se po volbách do Knesetu ujala vlády strana Likud v čele s Arielem Šaronem, který přišel s velice překvapivým a neočekávaným plánem. Šaron přišel s plánem jednostranného stažení z pásma Gazy. Tento plán se setkal s mylnou interpretací mírového gesta ze strany Izraele. Ve skutečnosti se jednalo o racionální rozhodnutí než ústupek, pásmo Gazy bylo zvoleno proto, že toto území představovalo pro Izrael už čtvrté desetiletí ohromné bezpečnostní, vojenské i hospodářské břemeno 29. Jednalo se o evakuaci všech Izraelců z pásma Gazy a ze čtyř osad ze Západního břehu Jordánu. Spojené státy s Georgem Bushem plán jednoznačně podpořili, ovšem na izraelské politické scéně tento krok znamenal vyostření napětí. 3.3 Izraelská bezpečnostní bariéra Izraelskou bezpečnostní bariéru, která by oddělila Západní břeh od Izraele a sloužila jako ochrana izraelského lidu před vzrůstajícím palestinským radikálním terorismem, se rozhodla postavit izraelská vláda v roce 2002. Neshody panují i v jejím pojmenování. Nejedná se totiž v pravém smyslu slova o zeď, jak bývá často nazývána, jelikož tato bariéra sestává většinou ze sítě plotů s elektronickými čidly. Betonová bariéra spolu se sítí plotů je na některých místech doplněna o ostnaté dráty nebo až čtyři metry hluboký příkop. Bariéru střeží armáda u koridorů, které jsou navíc vybaveny zbraněmi a různými prostředky pro zastavení vozidel a jejich důkladnou kontrolu. Celkové náklady se odhadují mezi jednou miliardou až téměř pěti miliardami USD, délka zdi se pohybuje v rozmezí 660 730 km, šířka je osm metrů 30. V palestinském obyvatelstvu zpočátku tento návrh nevyvolal žádné rozhořčení a výstavbu spíše podporovali. Naopak osadníci měli strach ze začlenění do palestinského území. Větší problémy, především na palestinské straně, přišly až s nedodržením dohodnuté hranice podél zelené linie. Hranice často výrazně přesahovala palestinské území, což vyvolalo u Palestinců obavy, že by některé izraelské osady měly být připojeny k Izraeli i přesto, že leží na východ od zelené linie. Jednalo se dohromady o 29 ČEJKA, Marek: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 243. 30 Ruling Palestine: a history of legally sanctioned jewish-israeli seizure of land and housing in Palestine: COHRE, s. 144 19

deset osad, například Oranit s 5200 obyvatel nebo Sha aretiqwa s 3500 obyvateli 31. Při výstavbě Izrael argumentoval zlepšením bezpečnostní situace v Izraeli, ke kterému by došlo díky větší kontrole při migraci obyvatel a zbraní. Zabránilo by se tak například přístupu sebevražedných atentátníků, jak se to stalo mnohokrát během palestinské intifády 32. Podle odpůrců zase ničí ekonomiku palestinských území a přímo omezuje životy a svobodný pohyb palestinských Arabů, kteří žijí v jejím okolí. Ministerský předseda Ariel Šaron byl zprvu proti stavbě, stejně jako pravicoví ministři, kteří odmítali jakékoliv budoucí izraelsko-palestinské hranice, která by zanechala židovské osady uvnitř palestinského území. Tyto námitky byly částečně zmírněny díky faktu, že bariéra nebyla postavena přesně na hranicích před rokem 1967, ale sahá několik kilometrů do Západního břehu, kde se osady spojují s Izraelem. 3.4 Vztahy USA k Izraeli a politice osadnictví Spojené státy byly první zemí, která uznala existenci Izraele po jeho vyhlášení 14. května 1948. Tento akt znamenal počátek vztahu založeného na společných hodnotách a byl charakterizován hlubokým přátelstvím a vzájemným respektem. V roce 1962 Kennedy prohlásil: Spojené státy mají na Blízkém východě speciální vztahy s Izraelem, které mohou být celosvětově srovnatelné pouze se vztahy k Velké Británii 33. Rozvíjela se především spolupráce ve vojenském a zbrojním průmyslu. Ovšem ani tyto izraelsko-americké vztahy nebyly vždy ideální. Mezi problémy americko-izraelských vztahů patřili palestinští uprchlíci žijící v příhraničních oblastech arabských států, sousedících s Izraelem a oblast jaderného vývoje. Přelomovým bodem v izraelsko-amerických vztazích se stala šestidenní válka, což bylo důsledkem právě izraelské okupace rozlehlého arabského území. K rozvinutí tohoto partnerství přispělo zbrojní embargo uvalené Francií, které argumentovalo izraelskou agresí proti arabským sousedům 34. USA se snažily spíš o urovnání konfliktu, než na pouhé prosazování stability, jak tomu bylo před rokem 1967. Americká strana 31 LEIN, Yehezkel. Behind the Barrier: Human Rights Violations as a Result of Israel's Separation Barrier, s. 11. 32 BBC. What is the West Bank barrier? [online]. 2005. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3111159.stm 33 HINDLSOVÁ, Lucie: Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ), s. 20. 34 ČEJKA, Marek: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 116. 20

začala prosazovat program výměny okupovaných území za mír 35. Tato taktika se ale nesetkala se souhlasem Sovětského svazu, který neměl zájem na ukončení konfliktu a snažil se spíš o návrat ke status quo před válkou. Na základě tohoto sporu přijala OSN rezoluci, jejíž dva klíčové body se v budoucnu staly součástí prakticky každé mírové iniciativy. Mezi tyto body patří stažení Izraele z území okupovaných v nedávném konfliktu a ukončení bojového stavu a respektování suverenity každého státu. V sedmdesátých letech se izraelská okupace považovala za hlavní příčinu negativního politického a strategického vývoje v oblasti. Hindlsová dodává, že představitelé tohoto směru se domnívali, že izraelská neústupnost zvýšila sovětský vliv v této oblasti 36. Všichni američtí prezidenti byli vždy více na straně Izraele než na straně jeho protivníků, jsou zde ovšem i určité rozdíly. Předchůdci George Bushe neváhali Izraeli pohrozit přerušením americké pomoci, pokud bude ve výstavbě osad pokračovat. Gerge Bush se ovšem stal prvním prezidentem, který oficiálně podpořil ponechání některých židovských osad na Západním břehu 37. Bushovy ústupky byly vnímány jako zmírnění dosavadní politiky kvůli nadcházejícím prezidentským volbám. Izrael pokračoval v budování osad na Západním břehu a když v březnu 2004 došlo k zabití duchovního vůdce Hamásu Šejcha Jásína, Bush útok schválil a prohlásil, že Izrael má právo se bránit teroru. Na tomto mírnějším přístupu z Bushovy strany mělo vliv pro-izraelské lobby, ale rovněž pro-izraelské zájmové skupiny a Ariel Šaron, se kterými měl velmi dobré vztahy. Jednou ze stále nevyřešených otázek ve vztazích mezi Izraelem a Spojenými státy je status města Jeruzaléma, kde USA neuznávají izraelskou okupací Východního Jeruzaléma a z tohoto důvodu sídlí americká ambasáda v Tel Avivu a ne v Jeruzalémě. Co se týče židovských osad na okupovaných územích, USA považují osady za nelegální a pravidelně proti nim protestují. Sporným bodem jsou i hranice budoucí samostatné Palestiny. Prezident Barack Obama ostře kritizuje Izrael za rozšiřování židovských osad. V listopadu 2009 Izrael schválil vybudování 900 nových bytů v čtyřicetitisícové židovské osade Gilu na území okupovaného východního Jeruzaléma. Obama tuto situaci komentoval slovy: Myslím, 35 HINDLSOVÁ, Lucie: Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ), s. 24. 36 Tamtéž, s. 25. 37 ČEJKA, Marek: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 236. 21

že další výstavba bytů v osadách nepřispěje k bezpečnosti Izraele. Myslím, že to Izraelcům stíží cestu k míru s jejich sousedy. Barack Obama v květnu 2011 jako první americký prezident otevřeně podpořil vznik palestinského státu v hranicích z roku 1967, tedy včetně území, které Izrael zabral po šestidenní válce 38. Obama po návštěvě Západního břehu v březnu 2013 promluvil k palestinským vůdcům a trval na tom, že Palestinci musí uznat existenci židovského státu a že Izraelci mají právo trvat na své bezpečnost 39. Současně ale připomněl Izraelcům, že jediný způsob, jakým může Izrael dále prosperovat je uznání nezávislé a životaschopné Palestiny. 3.5 Osada Ariel Ariel je jedna z největších židovských osad na Západním břehu. Jedná se o městskou osadu, která láká především osadníky ze středu Izraele. Tito lidé doufají v zlepšení životních podmínek a levnější bydlení. Myšlenka výstavby městské osady v této lokalitě vznikla již v roce 1973, samotná výstavba začala v roce 1978 poté, co se strana Likud dostala k moci a povolila stavbu ze strategických a vojenských důvodů. (Land Grab 2002: 94) V srpnu 1978 se skupina čtyřiceti osadníků pod vedením Rona Nachmana usadila na vrcholku hory Západního břehu a díky štědré pomoci vlády se osada velmi rychle rozvíjela. Během osmdesátých a devadesátých let byla otevřena řada institucí, jako například základní a střední školy, městský soud, policejní stanice a celá řada dalších 40. Osada Ariel je ze všech stran obklopena Palestinskými městy a vesnicemi. Na jihu se rozkládá poměrně významné město Salfit se zhruba 9000 obyvateli, na severu to jsou čtyři menší vesnice Haris, Kifl Haris, Qira a Marda. Dalších sedm vesnic obklopuje Ariel z východu a ze západu. Vlnu imigrantů ze sovětského svazu v devadesátých letech následovaly tisíce lidí z ostatních koutů světa a populace osady tak rapidně rostla. K roku 2007 počet 38 EUROZPRÁVY.CZ. Obama míří do Izraele: Konec dobrých vztahů odvěkých spojenců? [online]. 2013 [Dostupné z: http://zahranicni.eurozpravy.cz/blizky-vychod/67271-obama-miri-do-izraele-konecdobrych-vztahu-odvekych-spojencu/ 39 HAARETZ. In Jerusalem, Obama urges Israelis to demand peace from their leaders [online]. 2013. Dostupné z: http://www.haaretz.com/news/obama-visits-israel/in-jerusalem-obama-urges-israelis-todemand-peace-from-their-leaders-1.511091 40 YEHEZKEL, L., WEIZMAN E. Land Grab: Israel s Settlement policy in the West Bank. Jerusalem: B Tselem, 2002, s. 95. 22

obyvatel dosáhl téměř 17 000. Ještě v září 2001 jich bylo 15 900, z toho zhruba 40% z bývalého Sovětského svazu. Dnes Ariel čítá přes 19 000 obyvatel. V roce 1985 byl Ron Nachman zvolen starostou a tuto funkci zastává doposud 41. Hranice osady Ariel jsou velice komplikované, jelikož uvnitř této osady existují území obdělávána Palestinci. Jsou tak vytvořeny jednotlivé ostrůvky a poloostrůvky palestinských území. Tento fenomén se ale objevuje i u celé řady jiných osad. Umístění osady brání vytvoření souvislého městského prostoru, který by jinak vznikal spojením měst Haris, Kifl Haris, Qira, Marda a Iskaka. V důsledku izraelské politiky hranice Arielu představují fyzickou bariéru, která podobnému procesu brání a téměř úplně blokuje rozvoj palestinského města Salfit. Současná populace Salfitu je zhruba 9000 a roční přírůstek se pohybuje kolem 3,5%. Podle městského inženýra Samira Masria nedostatek volné půdy vhodné pro stavbu se každým rokem zhoršuje a již se začíná projevovat v nedostatku bytů a mnoho mladých lidí se tak rozhoduje město opustit. Negativní dopady osady Ariel na obyvatele Salfitu se netýká pouze půdy a nedostatku bytů, ale jedná se i o znečíštění podzemní vody, která Salfit zásobuje. Většina odpadních vod teče do řeky na západním vjezdu do osady a následně proudí na jihozápad do kanálu, který prochází jen pár metrů od čerpací stanice, která dodává většinu vody určené pro domácí spotřebu obyvatelům Salfitu. Jak je již zmíněno, město Salfit funguje jako administrativní a obchodní centrum pro vesnice v okolí a především na severu. Přítomnost osady Ariel výrazně omezuje přístupové cesty z města i do města. Od počátku intifády al-aqsa Izraelské obranné síly (IDF) zablokovaly přístup cesty vedoucí do Salfitu pomocí betonových bloků a hromad nečistot. Pokud by byla realizována plánovaná expanze Arielu na západ, bude tato cesta procházet přímo osadou a palestinský provoz tak zcela zakázán. Například cesta z vesnice Kilf-Haris do Salfitu byla před vypuknutím intifády dlouhá asi 2,5 kilometru, zatímco současná vzdálenost je díky nutnosti odbočit přes další vesnice dlouhá asi dvacet kilometrů. 41 YEHEZKEL, L., WEIZMAN E. Land Grab: Israel s Settlement policy in the West Bank. Jerusalem: B Tselem, 2002, s. 95. 23

4 Osady z pohledu mezinárodního práva Osady porušují jednotlivá ustanovení mezinárodního práva, která jsou pro Izrael závazná. Mezinárodní humanitární právo zřizování těchto osad zakazuje a jeho nedodržování vede k porušování četných lidských práv Palestinců. V následující kapitole popíšu hlavní principy mezinárodního práva a pokusím se provést analýzu těchto principů aplikovaných na palestinské osady. Budování osad porušuje dva zásadní principy mezinárodního humanitárního práva, které reguluje ozbrojené konflikty s cílem je maximálně humanizovat. Jedná se o Haagskou konvenci o zákonech a obyčejích války pozemní s dodatky z roku 1907 a Čtvrtou ženevskou konvenci o ochraně civilních osob za války z roku 1949. Před samotným popisem těchto dvou principů bych ráda uvedla definici mezinárodního humanitárního práva (MHP), jedná se o: soubor norem mezinárodního práva upravujících způsob vedení ozbrojených konfliktů za účelem zmírnění lidského utrpení způsobeného ozbrojeným konfliktem a poskytnutí ochrany vybraným skupinám osob v době ozbrojeného konfliktu, a to především těm, které se přímo neúčastní boje nebo z něj byly vyřazeny (v důsledku nemoci, zranění či zajetí) 42 Porušování zákazu výstavby židovských osad má dopad především na palestinské obyvatelstvo - přináší s sebou řadu porušení principů lidských práv. Patří mezi ně Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965, Mezinárodní pak o hospodářských, sociálních a kulturních práv z roku 1966 a Mezinárodní pak o občanských a politických právech z roku 1966. Konkrétní projevy pociťují Palestinci v těchto právech: právo na vlastnictví, právo na rovné zacházení, právo na přiměřenou životní úroveň, právo na svobodu pohybu nebo právo na sebeurčení 43. 42 ČESKÝ ČERVENÝ KŘÍŽ. Šíření mezinárodního humanitárního práva 2009. Dostupné z: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp.aspx 43 B tselem, 2010, s.50. 24

4.1 Ženevské konvence Základním pramenem MHP jsou tzv. Ženevské konvence, které byly přijaté již v roce 1949 a kromě drobných úprav jsou platné dodnes. Konkrétně dochází k porušení Ženevské konvence o ochraně civilních osob za války, článek 49, kde se mluví o zákazu transferu civilního obyvatelstva z teritoria okupujícího státu na okupované území. Jedním z jeho základních cílů je totiž zachování demografického statu quo na okupovaném území. Podle Mezinárodního výboru Červeného kříže účelem tohoto článku je, aby se zabránilo praktikám, které byly přijaty některými mocnostmi během druhé světové války. Jednalo se o transfer vlastního obyvatelstva na okupovaná území ať už z politických, rasových nebo kolonizačních důvodů 44. Na Západním břehu se přitom dnes nachází zhruba 290 000 židovských osadníků, na jejichž vzniku a stimulaci vlastních civilistů se státní moc přímo podílela 45. Izraelská vláda se snažila motivovat stěhování civilistů pomocí různých daňových nebo sociálních zvýhodnění jako je například levné a kvalitní bydlení, snazší přístup ke vzdělání apod. Izrael na svou obhajobu tvrdí, že status těchto území je sporný, odmítá aplikovatelnost Čtvrté ženevské konvence a vytvořil tak vlastní interpretaci práv a povinností na těchto územích, což mu ponechává možnost činit si v budoucnu nárok na část nebo celá získaná území 46. 4.2 Haagská konvence Druhým z principů mezinárodního práva, který je porušován, je zásada mezinárodního humanitárního práva, která je vyjádřena v některých článcích Haagské konvence o zákonech a obyčejích války pozemní s dodatky z roku 1907 47. Jedná se o pravidla, jak stát smí nakládat s okupovaným územím. Jelikož Izrael zde není suverénem a jeho správa je jen dočasná, je zakázána konfiskace soukromého majetku a jakákoliv změna charakteru a povahy vládního majetku. Výjimka je umožněna pouze ve dvou případech, kdy se vojsko na okupovaném území usídlí, a sice z důvodu vytváření prospěchu místnímu obyvatelstvu a ochrana jeho bezpečnosti a majetku. 44 B tselem, 2010, s.50. 45 ČEJKA, Marek: Judaismus a politika v Izraeli, s. 190. 46 L. Hajjar, Human Rights in Israel/Palestine: The History and Politics of a Movement. In: Journal of Palestine Studies, vol. 30, No. 4, 2001 s. 23. Dostupný na WWW: www.jstror.org. 47 ČEJKA, Marek: Judaismus a politika v Izraeli, s. 190. 25

4.3 Postoj izraelské vlády Izraelská vláda argumentuje tím, že některé židovské obce existovaly na Západním břehu a v pásmu Gazy od nepaměti a mnozí z izraelských osadníků mají k zemi Izrael hluboký dějinný a náboženský vztah. Co se týče odkazu na 4. Ženevskou konvenci, Izrael ji rozhodně odmítá. Tyto mezinárodní dohody byly uzavřeny v důsledku nuceného přemísťování obyvatelstva během druhé světové války. Události na Západním břehu a v pásmu Gazy zcela jednoznačně nejsou paralelou k politice Adolfa Hitlera, ve které šlo o získání oblastí na východě pro němce. Dobrovolný návrat jednotlivců do měst a vesnic, ze kterých byli jejich předkové vyhnání, není žádném případě možné přirovnávat k nucenému přemísťování obyvatelstva, které zakazují Ženevské dohody 48. Dalším argumentem je bezpečnostní role osad, který rovněž není přijímán, jelikož bezpečnostní roli mají hrát především izraelské základny. Všechny tyto argumenty jsou problematické, neboť stejně tak muslimové i křesťané mohou zdůvodnit svůj specifický vztah k mnoha místům ve Svaté zemi 49. Izrael se navíc hájí neexistencí státu Palestina, a z tohoto důvodu tito Palestinci nemohou mít oprávněnou svrchovanost nad Západním břehem a Gazou 50. Dalším argumentem Izraelců je, že jeho občané se na palestinská území stěhují dobrovolně. To je samozřejmě ale záležitost četných izraelských benefitů poskytovaných osadníkům. 48 GERLOFF, Johannes: Komu patří země Izrael?: židovské osady válečný zločin nebo naplnění dávných proroctví?, s. 77. 49 ČEJKA, Marek: Judaismus a politika v Izraeli, s. 188. 50 L. Hajjar, Human Rights in Israel/Palestine: The History and Politics of a Movement. In: Journal of Palestine Studies, vol. 30, No. 4, 2001 s. 23. 26

5 Typologie osad Obecně můžeme osady rozdělit do dvou skupin, a to podle důvodů, z jakých tyto osady vznikaly. První skupinu tvoří osady budované čistě z pragmatických důvodů, kdy vláda nabízí osadníkům četné podpory a výhodnější životní podmínky. Tyto osady vznikaly především z důvodu bezpečnosti s ohledem na budoucí vývoj. Izrael si tak chtěl zajistit lepší pozici v případných budoucích rozhovorech o navrácení těchto území pod palestinskou samosprávu. Mirek Čejka uvádí jako typický příklad takovéto pragmatické osady Maale Adumim, což je jedna z největších židovských osad 51. Osadníci se obvykle mohou těšit dotacemi na bydlení, zvýhodněnými úvěry nebo nižšími daněmi. Mnoho z nich denně dojíždí do zaměstnání v Izraeli po silnicích, které jsou vyhrazeny především pro jejich použití Druhou skupinu tvoří ideologické osady, kdy osadníci jsou přesvědčení, že Západní břeh je součástí země Izrael a je jejich náboženskou povinností se zde usadit. Tito osadníci jsou průkopníky osadnického hnutí a obvykle žijí v osadách v severní a centrální části Západního břehu, zejména v okolí Nábulusu. Extremističtí ideologičtí osadníci se také nachází ve Starém městě v Hebronu 52. 5.1 Družstevní osady Družstevní osady se dělí na další tři druhy - kibuc, moshav a družstevní moshav. Jedná se o systém vytváření venkovských komunit kolektivním úsilím. Jedná se o výrazný, ovšem ne příliš typický druh osad. Jsou to malé, původně zemědělské usedlosti, ovšem jejich jedinečný charakter v průběhu posledních desetiletích mizí. V současné době je většina těchto osad podobná venkovským nebo příměstským obcím a mnoho z nich se kromě zemědělství věnuje i průmyslu 53. Kibbutz hospodaří formou kolektivního vlastnictví. Dalším typem družstevních osad je mošav, kde se klade větší důraz na soukromé vlastnictví. Družstevní mošav se vyznačuje stupněm kolektivismu mezi mošavem a kibuc. Jeho členové pracují společně, ale následně si příjmy rozdělí 51 ČEJKA, Marek: Judaismus a politika v Izraeli, s. 187. 52 UNITED NATIONS. The humanitarian impact on Palestinians of israeli settlements and other infrastructure in the West bank, s. 32. 53 PENN STATE UNIVERSITY. Types of Settlement. Dostupné z: http://elearning.la.psu.edu/jst060/lesson_2/types-of-settlement 27