Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
MANSOOR MAITAH Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě
Vzor citace: MAITAH, M. Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010. 212 s. Kniha byla zpracována v rámci výzkumného záměru VZ 6046070906 poskytnutého Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy ČR. Recenzenti: prof. Ing. Jiří Dvořáček, CSc. PhDr. RNDr. Michal Kubálek, Ph.D. Ing. Mansoor Maitah, Ph.D. et Ph.D., 2010 ISBN 978-80-7357-589-2
OBSAH Metodika........................................................ 9 1 Úvod........................................................ 13 2 Islám a politická kultura........................................ 19 2.1 Politická kultura a rozvoj.................................... 19 2.2 Islám a politické teorie...................................... 21 2.3 Výzkum politické kultury v muslimských zemích................. 24 2.4 Islám: tradice, nebo moderna................................. 27 3 Islámská koncepce státu........................................ 33 3.1 Základní zdroje islámu...................................... 35 3.2 Islámské právo šarí a...................................... 38 3.3 Dějiny islámského vládnutí................................... 42 3.4 Ekonomické rozměry islámského státu......................... 51 3.5 Islámské finančnictví....................................... 53 3.6 Islám a demokracie......................................... 58 3.7 Moderní autority politického islámu............................ 63 3.7.1 Sajjid Qutb.......................................... 64 3.7.2 Mawlana Mawdúdí.................................... 65 3.7.3 Mohammad Iqbal..................................... 67 3.8 Mnohotvárnost politického islámu............................. 67 4 Sekularizace.................................................. 70 4.1 Islám a sekularizace........................................ 71 4.2 Způsoby nazírání na sekularizaci.............................. 73 4.3 Funkcionální diferenciace v islámském prostředí.................. 75 5 Tradiční uspořádání arabské společnosti a politika................... 85 5.1 Arabská společnost......................................... 85 5.2 Charakteristické rysy politického chování v arabské společnosti...... 92 5.3 Kmenově-náboženská loajalita a krize národního státu............. 98 5
OBSAH 6 Islám a svoboda jedince....................................... 104 6.1 Šarí a a lidská práva....................................... 105 6.1.1 Postavení ženy podle islámských zdrojů.................. 108 6.1.2 Náboženské menšiny a nevěřící ve zdrojích islámu.......... 110 6.1.3 Tělesné tresty ve zdrojích islámu........................ 111 6.2 Kulturní relativismus a lidská práva........................... 113 6.3 Studium lidských práv..................................... 117 6.4 Islám a lidská práva: současný stav........................... 119 7 Politický islám a současné režimy Blízkého východu................. 124 7.1 Oživení politického islámu.................................. 125 7.2 Typy vztahů mezi islámem a politikou v zemích Blízkého východu... 126 7.3 Faktory ovlivňující vztah mezi politickým islámem a vládnoucím režimem................................................. 127 7.3.1 Kolonialismus, mezinárodní konflikty a vynucená sekularizace......................................... 128 7.3.2 Síla režimu......................................... 130 7.3.3 Strategie režimu vůči politickému islámu................. 131 7.3.4 Síla a ideologická orientace islamistických hnutí............ 133 7.3.5 Důvěryhodnost režimu ve vztahu k islámu................ 135 7.3.6 Stav ekonomiky v zemi............................... 135 7.3.7 Sociální rozpory (cleavages)............................ 137 7.3.8 Sociální mobilita a demografický faktor................... 138 7.3.9 Existence menšinových náboženských skupin.............. 139 7.4 Mezinárodní vlivy na demokratizaci v arabských zemích.......... 140 7.5 Měření vlivu islámu na politické režimy....................... 142 8 Vliv islámu na politickou kulturu Jordánska........................ 145 8.1 Islám státní náboženství................................... 146 8.2 Růst politického islámu jako opoziční síly...................... 149 8.3 Islámská opozice.......................................... 151 8.4 Tribalismus páteř jordánského režimu........................ 156 8.5 Ekonomická krize iniciátor demokratizačních procesů........... 158 8.6 Zárodky demokratizace..................................... 161 8.7 Vláda a média............................................ 162 8.8 Profesní svazy v roli opozice................................ 164 8.9 Sociální rozpory (cleavages)................................. 165 8.10 Vnější vlivy a demokratizace............................... 166 8.11 Síla režimu............................................. 169 8.12 Dílčí závěry............................................. 171 6
OBSAH 9 Závěr....................................................... 174 Abstract....................................................... 189 Použitá literatura................................................ 191 Slovník arabských pojmů a výrazů.................................. 201 Rejstřík........................................................ 207 7
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
METODIKA Z metodologického hlediska se v této knize kombinuje a prolíná více přístupů a metod. Interdisciplinární přístup vyžaduje široké uplatnění komparativních metod: při analýze primárních zdrojů (Korán 1, sunna; na další úrovni islámská právní sféra šarí a 2 ) i sekundárních zdrojů (historické spisy, soudobé studie) je použita komparace jak synchronní, tak diachronní; ve vztahu k soudobým projevům politiků v masmédiích je částečně použita textová a obsahová analýza. Práce zahrnuje i případovou studii (kap. 8), aspekty etnografické metody (kap. 5) nebo historický přístup prakticky ve všech kapitolách práce. V druhé kapitole na základě vyhodnocení dosavadního stavu výzkumu zdůvodním nutnost alternativních přístupů ke studiu politické kultury islámu a Blízkého východu. Analýza studií o islámu a jeho politické kultuře a politice ukazuje, že: 1. zatím se věnovala malá pozornost potvrzení nebo vyvrácení závěrů, získaných z výzkumů v jednotlivých zemích, a zejména jejich vhodnost pro pochopení náboženského systému jako celku a jeho vlivu na ideologická východiska v politickém rozhodování; 2. argumenty o vztahu mezi islámem a politikou vycházejí pouze z operativního pozorování stavu v jednotlivých zemích, aniž by byly podrobeny kritickému zkoumání a porovnávání s jinými systémy; 3. většina studií, které se týkají renesance politického islámu, se zaměřuje především na důsledky tohoto fenoménu; vyhodnocování příčin a souvislostí se však věnuje nedostatečná pozornost. V islámských zemích jsou náboženství a politika chápány veřejností jako jediný nedělitelný ideový rámec společenské reality. Představa, že politický islám má 1 Při analýze veršů Koránu je vycházeno z arabského originálu al-qur án, vydání z roku 1983 (muslimského letopočtu roku 1403), Saúdská Arábie, Vydavatelství krále Fahada pro tisk svatého Koránu; podle něj je i číslování kapitol a veršů. Při citaci je ovšem použito překladu I. Hrbka (1972), který se v použitých verších věrně drží smyslu předlohy, navíc to činí s navýsost citlivou češtinou. Pokud se číslování rozchází, lze vždy příslušný verš dohledat v rozsahu nejvýš jedné strany. 2 Šarí a (arab. Cesta ke zdroji vody, též vyšlapaná stezka), Boží zákon, souhrn právních norem zakotvených v Koránu a tradicích islámské právní praxe; ve slovníku islámu cesta, jež má být následována, návazně záruka jistoty a bezpečí. 9
POLITICKÁ A EKONOMICKÁ KULTURA ISLÁMU NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ dominující vliv na politické systémy a politiku národních států, vychází z předpokladu existence definovaných principů, idejí, věrouky a pravidel, kterou většina muslimů přijímá jako základ politického islámu. Právě proto je třetí kapitola věnována analýze islámských doktrín a tradic, kde hledám odpověď na otázku, zda obsahují návody či směrnice ke způsobu vládnutí v islámských zemích. Otázka vztahu mezi islámem a politikou by měla být nazírána jako funkce národní politiky na straně jedné a vlivu doktrín, zásad víry a právních norem na straně druhé. Výzkum, který nezohlední tyto všechny faktory, nemůže dát ucelenou odpověď na tuto vztahovou otázku. Proto v této kapitole stručně zhodnotím míru dodržování islámských doktrín a věrouky ve formách a způsobech vládnutí v dějinách islámského státu. Dále, jelikož se domnívám, že žádné demokratické zřízení nemůže existovat, aniž by respektovalo nutnost otevřeného trhu, svobodného obchodu a nedotknutelnost soukromého majetku, je následující část této kapitoly věnována analýze islámských doktrín z hlediska jejich nazírání na ekonomické aspekty islámského státu. Obdobné analýze podrobím i práce nejvýznamnějších muslimských myslitelů, jejichž myšlenky nadále ovlivňují politické skupiny a politické dění v islámském světě. Demokracie je bez sekularizace stěží představitelná; islámská kultura je však jediná kultura, která stále sekularizaci odolává. Bez znalosti potenciálu sekularizace islámu nelze dosáhnout jednoznačných závěrů o vztahu islámu k demokracii. Kvůli této skutečnosti se ve čtvrté kapitole věnuji pojmu sekularizace a způsobům nazírání na ni, a dále analyzuji otázku, zda islám představuje skutečnou alternativu k sekularizovaným systémům západních společností a zda může dojít k oddělení náboženských struktur od státní moci. Pochopení reálné úlohy kultury v politickém životě, určení kulturních determinant v politice není možné bez poznání sociálně kulturní reality zkoumané společnosti. Uspořádání společnosti je v mnoha ohledech určujícím faktorem jak pro mocenské struktury, tak pro způsoby, jakým prosazují svou autoritu. Arabská společnost je velmi specifická, a spíše než o společnost jde o mozaiku velkého množství entit, z nichž každá se vyznačuje svou jedinečnou identitou, která vychází z náboženských, kmenových, klanových a jiných tradic. Proto je nezbytné důkladně analyzovat vzájemné vztahy ve zkoumané společnosti a působení jednotlivých výkonných složek. Z tohoto důvodu uvádím v páté kapitole rozbor a charakteristiku společenských jevů jako je uspořádání společnosti, rysy chování členů společnosti a jejich vztah k autoritám, dále charakterizuji arabskou identitu a loajalitu. Tyto faktory mají mimořádný význam ve vztahu k politické kultuře Blízkého východu. V posledních letech diskuse o vlivu islámu na dodržování lidských práv dosáhla velmi rychle stejné intenzity, jako debata o vlivu islámu na demokracii. Dodržování demokratických zásad, lidských práv a základních svobod tvoří nedílný a základní předpoklad vzniku demokracie a vypovídá o úrovni demokratické společnosti. 10
METODIKA Respektuje islám lidská práva? Hledání odpovědi na tuto otázku je věnována šestá kapitola, kde analyzuji islámské pojetí práv jednotlivce a dodržování lidských práv v zemích s převážně muslimským obyvatelstvem. Demokracie, která by nerespektovala lidská práva, může být nanejvýš hybridní demokracií. Jelikož islám pravděpodobně není jediným faktorem ovlivňujícím politické režimy na Blízkém východě, nepostačí jen pohled na islámské vzory a zákony. Je nezbytné tudíž identifikovat další proměnné faktory, které jsou v interakci s politickou kulturou islámu v souvislosti s dosaženou úrovní blahobytu, etnickou různorodostí, odlišnou historií kolonializace, strategií režimů vůči politickému islámu, úrovní modernizace a které společně, byť v odlišné míře, ovlivňují politické rozhodování. Těmto faktorům je věnována sedmá kapitola mé práce: nejprve provedu jejich bližší analýzu z hlediska relevantnosti pro politické systémy Blízkého východu a v dalším kroku ji porovnám s výsledky dosavadního výzkumu, analyzujícího vliv islámské politické kultury na stav demokracie v arabských zemích Blízkého východu. K dosažení vytyčených cílů této knihy je rovněž nezbytné zkoumat, jak vlády reagují na výzvu v podobě růstu islamistické politické opozice. Vědeckou veřejností jsou často nedoceňovány rozdílné zkušenosti vlád v arabských zemích. Z tohoto důvodu v závěru své práce uvádím konkrétní případ poslední kapitola práce se věnuje analýze Jordánska, kde na rozdíl od dalších muslimských zemí oblasti spolupracují sekulární a nábožensky orientované složky vcelku bezproblémově i v podmínkách sílícího vlivu Muslimského bratrstva, což je jev do značné míry výjimečný. Zároveň je Jordánsko v širším kontextu Blízkého východu jakýmsi průřezem: jedná se o zemi muslimskou, ovšem s vysokou mírou náboženské tolerance. Jde o monarchii, kterou lze nazvat osvícenou. (Gombár, 2000) Jordánská společnost je zakotvená v kmenovém uspořádání, ale je také natolik schopná vstřebávat impulzy moderní doby, že vědomí příslušnosti k určitému kmeni (rodu) nestojí v cestě fungování státu. Historická východiska arabské politické kultury jsou společná, přesto je možné v Jordánsku vystopovat řadu místních odchylek, jejichž příčinou jsou, mimo jiné, také specifické zkušenosti z koloniální nadvlády západních zemí nebo odlišnosti ekonomického vývoje. Nehledě na to zůstává Jordánsko nositelem všech základních aspektů, které formují politickou kulturu arabského světa. 3 3 Mezinárodní nevládní organizace Freedom House označila v roce 2007 46 % zemí světa za svobodné (free), 29 % za částečně svobodné (partly free) a 25 % za nesvobodné (not free). 11
1 ÚVOD Hledáme-li charakteristiku, která je společná onomu svébytnému sociálnímu a kulturnímu životu a zároveň se odráží v politickém životě zemí Blízkého východu, a která tyto země přitom v mnoha ohledech od ostatního světa odlišuje, nalezneme náboženství islám, jeho společenské a politické názory. Islám vstoupil do světových dějin na počátku 7. století n. l. a stal se činitelem, který je ovlivnil pronikavě a trvale. Vznik islámu a jeho převratný mocenský rozmach vyvolal v dějinách Blízkého východu hlubokou změnu. Islám se stal základním civilizačním stimulátorem společenského a politického života zemí Blízkého východu. Od svého vzniku dodnes hraje ve vývoji těchto zemí mimořádnou úlohu; pod jeho vlivem vnikla nová autentická náboženská a politická kultura. Fenomén politické kultury byl předmětem úvahy řady myslitelů od starověku přes středověk až po dnešní moderní dobu, ať už se zabývali tématikou státu, politiky, společenství či správy věcí veřejných. Tito myslitelé studovali subjektivní kontexty politiky, tedy postoje jednotlivců a skupin k politickým jevům. Lze připomenout jména jako Platón, Machiavelli, Tocqueville nebo Marx. Politická kultura patří v politické vědě k nejpopulárnějším a nejsvůdnějším pojmům, je však také jedním z pojmů nejkontroverznějších a nejzmatenějších (Elkins, Simeon, 1979, cit. podle Skovajsa, 2006, s. 9) 4. L. Pye například představuje politickou kulturu jako psychologické a subjektivní dimenze politiky. (Pye, 1968, s. 218) Politickou kulturu je možné definovat i jako systém empirických domněnek, expresivních symbolů a hodnot, které definují situaci, v níž dochází k politické akci. (Pye, Verba, 1965, s. 513) V arabském světě (s dimenzí severoafrickou a blízkovýchodní, v arabské terminologii Mašriq a Maghrib) nalezneme všechny specifické, a přitom společné, rysy politické kultury. Podle každoroční zprávy organizace Freedom House 5 je 61 % 4 Ze soudobých českých politologů např. M. Skovajsa popisuje politickou kulturu takto: To, co termín politická kultura, jak je používán v společenskovědní literatuře, označuje, si lze představit jako mlhovinu, která má z různých úhlů pohledu různě umístěné vnější hranice, ale v jejímž jádru se dá tušit obsah, který je společný všem. Tímto jádrem je politická kultura ve smyslu subjektivní stránky politického jednání. (Skovajsa, 2006, s. 32) 5 Číselná evaluace míry svobody podle propracované metodologie Freedom House hodnotí zvlášť politická práva a občanské svobody v jednotlivých zemích (pro rok 2007 193 států); průměr obou ukazatelů pak zařadí zemi do jedné z kategorií: svobodná částečně svobodná nesvobodná. 13
POLITICKÁ A EKONOMICKÁ KULTURA ISLÁMU NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ arabských zemí ohodnoceno jako nesvobodné (Egypt, Sýrie, Katar nebo Saúdská Arábie, která dokonce získává nejnižší možné kvantitativní hodnocení na sedmibodové stupnici a řadí se tak k zemím, jako jsou Severní Korea či Turkmenistán). Celkem 33 % zemí arabského světa je označeno za částečně svobodné (Maroko, Kuvajt či Jordánsko). Jedinou zcela svobodnou zemí na tomto území je podle zprávy Izrael, který ovšem nepatří k arabským státům. (Freedom House Global Survey Data, 2008) Vlády většiny muslimských zemí jsou vesměs buď nedemokratické monarchie, vojenské režimy, osobní diktatury, anebo kombinace všech těchto režimů. Ty se často opírají jen o omezenou rodinnou, klanovou nebo kmenovou základnu 6 a v některých případech jsou silně závislé na zahraniční podpoře. Pouze dva režimy tohoto regionu (v Maroku a v Saúdské Arábii) se pokusily dovolávat určité formy islámské legitimity. Zbytek těchto vlád ani neměl podklad, pomocí něhož by mohl svou politiku ospravedlnit (z hlediska hodnot islámských, demokratických či národních). (Huntington, 2001, s. 112) Všechny demokratizační vlny, které kdy zasáhly různé světové regiony, se muslimských zemí dotkly jen okrajově. Funkční náhražkou demokratické opozice proti autoritářským režimům v muslimském světě byli (a stále zůstávají) islamisté a ulamá 7, tj. skupiny soustředěné kolem mešit. Obdobnou roli sehrály náboženské struktury (kněží, pastoři a laické náboženské skupiny) v křesťanské společnosti při odporu vůči totalitním režimům. Podobně jako např. papež Jan Pavel II. byl ústřední postavou pádu komunistického režimu v Polsku, ajatolláh Chomejní zase rozhodnou měrou přispěl ke konci Šáhova režimu v Íránu. V islámských zemích během devadesátých let dvacátého století právě islamistická hnutí ovládala a často monopolizovala opozici vůči vládě. Jejich síla do jisté míry odrážela absenci či slabost ostatních alternativních opozičních zdrojů. Levicová a komunistická opozice se zdiskreditovaly a s rozpadem Sovětského svazu ztratily i svou oporu. Liberální demokratické opoziční skupiny sice ve většině muslimských zemí existovaly, ovšem omezovaly se jen na úzký okruh intelektuálů, kteří své vzdělání získali hlavně na západních školách. Tyto opoziční skupiny nikdy nebyly, až na příležitostné výjimky, schopny v muslimských zemích získat masovou podporu. (Huntington, 2001, s. 64) 6 V takzvaném arabském světě nenajdeme stát, jehož politické uspořádání by bylo možné označit za demokratické. Dokonce i ty režimy, které ještě v šedesátých letech vzbuzovaly naději, že by se mohly polepšit, jsou dnes méně svobodné než před čtyřiceti lety. Přežily dokonce i rozpad bipolárního světa. Státy arabského světa patří k nejméně svobodným, demokratickým a liberálním i v globálním srovnání (viz Freedom House Global Survey Data, 2008). 7 Ulamá (pl. od arab. álim) učenci, znalci islámského práva, nejvyšší vrstva náboženských činitelů v islámu. 14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
ÚVOD Naopak v důsledku populačního růstu v islámských zemích 8 (zejména pak ve skupině mladých lidí ve věku patnácti až čtyřiadvaceti let) se vytvářejí početné zálohy, ze kterých čerpá islámský fundamentalismus a terorismus. Jde o masy, které hledají východisko z tísnivé ekonomické a společenské situace buď v emigraci, nebo v přimknutí k náboženským sektám. Případně se z nich také rekrutují posily teroristických skupin jako je al-qá ida 9, která má na svědomí i události z 11. září 2001. Útok na Světové obchodní centrum v New Yorku přirovnává F. Zakaria k šoku: Západu to doslova vzalo dech. (Zakaria, 2004, s. 151) Teroristický čin se stal podnětem k tomu, že si Západ uvědomil politickou nefunkčnost arabského světa. Mnozí se ptají: proč je tomu tak? Proč je právě tato část světa takovou politickou chimérou? Islamisté, kteří v islámu spatřují spásu pro národy, jež byly dlouho rukojmími západní kultury a ekonomiky, na to mají jednoduchou odpověď: podle nich spočívá problém arabských zemí v tom, že nejsou dostatečně islámské. Podle mého názoru není toto tvrzení oprávněné, historie ho vyvrací dostatečně. Jasným příkladem je Tálibán. Tato radikální nábožensko-politická skupina, ideově založená na kombinaci radikálního islámu a paštúnského nacionalismu, zavedla v letech 1996-2001 v Afghánistánu totalitní stát. Ten byl založen na radikální verzi islámského práva šarí a, zpřísněného navíc o některé staré paštunské zvyky. Je však pouze islám (a s ním související faktory) hlavním důvodem nízké úrovně demokracie v islámském světě? Hledání odpovědí na tyto otázky je hlavním cílem této knihy. Názory západní vědecké veřejnosti na vyhlídky demokratizace muslimských zemí se výrazně liší. Často je islámský svět chápán jako synonymum autokratických až diktátorských režimů. Kupříkladu politolog S. Huntington ve své práci Střet civilizací (1993) považuje autokracii za vnitřní determinaci daného nábožensko-civilizačního okruhu; ta v součinnosti s dalšími faktory má v budoucnu vést k nevyhnutelnému střetu civilizací. Proti tomuto pohledu se ostře ohradila část světové i české vědecké veřejnosti, která Huntingtonovu hypotézu z akademických pozic zpochybnila. Např. český arabista M. Mendel soudí, že v tomto obsahově rozostřeném eseji Huntington svou typologii civilizací založil na špatných předpokladech, povrchní znalosti světových dějin a náboženské i etnické geografie. Výrazněji nevyzněla ani charakteristika 8 Dlužno dodat, že demografický vývoj v arabských zemích je stejně dynamický jako v Asii. Ale zatímco asijské země (zejména Indie, Vietnam, Filipíny a podobně) růst počtu obyvatelstva ekonomicky posiluje, muslimské země stejný růst spíše oslabuje. (Huntington, 2001, s. 112) 9 al-qá ida militantní islámská organizace, založená v 80. letech 20. století, jejímž hlavním cílem je nastolení ryze muslimských států na Arabském poloostrově a šíření islámské víry do jiných zemí. 15