Právní formy nabývání věcí movitých

Bankovní institut vysoká škola Praha Bankovnictví Právní formy nabývání věcí movitých Bakalářská práce Autor: Barbora Vlachová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ondřej Kuchař Praha Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Osece dne Barbora Vlachová

Poděkování: Ráda bych zde poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce JUDr. Ondřeji Kuchaři za jeho rady a čas, který mi věnoval. V neposlední řadě také Mgr. Martinu Matuševskému, který mi poskytl potřebné informace k dané problematice.

Anotace: Tato práce podává ucelený přehledem o nabývání vlastnictví k věcem movitým jeho formách, náleţitostech a které jednotlivé formy musí splňovat. Věnuje se dále jen přehledově jeho zániku a více do hloubky rozebírá prostředky k ochraně vlastnictví hlavně vlastnické ţaloby. V práci jsou uvedeny poznatky z historie zaměřené na římské právo kde jsou definovány druhy vlastnictví v římě a způsoby nabývání vlastnictví jaké uznávalo tehdejší právo. Práce jsem zaměřila i na nedalekou budoucnost a to nový občasnký zákoník, na novinky které s sebou přinese a změny, které se budou týkat jak nabývání, tak samotného vlastnictví. Klíčová slova: Vlastnictví, Římské právo, Nový občanský zákoník, Původní nabývání vlastnictví, Odvozené nabývání vlastnictví Annotation: This paper gives a comprehensive overview of the acquisition of movable ownership, its exisiting types, and terms and conditions which must be fullfilled. This paper offers a review of its demises and presents in-depth analyze of property ownership protection. The paper presents findings based on history of the Ancient Roman law, defining types of ownerships in Rome and the way of acquiring ownership which were recognized by the former law. In this paper, author focuses on the New Civil Code and attempt to deliberate on posssible changes as well as effects on the acquisition of ownership. Keywords: Ownership, Roman Law, New Civil Code, the acquisition of ownership, derived acquisition of ownership

1 Úvod... 6 2 Vymezení právní úpravy... 7 3 Historie vlastnictví... 8 3.1 Římské pojetí vlastnického práva... 8 3.2 Druhy vlastnictví... 8 3.3 Nabývání vlastnictví... 10 4 Vymezení pojmů... 13 4.1 Vlastnictví... 13 4.2 Movitá věc... 14 4.3 Drţba... 14 4.4 Spoluvlastnictví... 14 4.5 Společné jmění manţelů... 15 4.6 Převod a přechod vlastnického práva... 15 5 Nabývání vlastnického práva... 17 5.1 Smlouvou... 17 5.2 Děděním... 23 6 Rozhodnutím státního orgánu... 25 6.1 Vypořádání podílového spoluvlastnictví soudní cestou... 25 6.2 Vypořádání společného jmění manţelů soudní cestou... 26 6.3 Příklep v soudní draţbě... 26 6.4 Soudní vypořádání při zpracování věci cizí a přírůstku... 27 7 Na základě jiných skutečností stanovených zákonem... 28 7.1 Vydrţením... 28 7.2 Vytvoření, zhotovení věci... 28 7.3 Zpracování, přírůstek věci... 28 7.4 Nabytí vlastnictví k věci ztracené, opuštěné, skryté... 30 7.5 Nabytí věci ze zákona ex lege... 32 8 Zánik vlastnického práva... 33 8.1 Způsoby zániku vlastnického práva... 33 9 Ochrana vlastnického práva... 35 9.1 Prostředky k ochraně vlastnického práva... 35 9.2 Ochrana drţby... 37 9.3 Ochrana detence... 38 10 Nový občanský zákoník a vlastnictví... 39 10.1 Absolutní majetková práva... 39 Změny v novém občanském zákoníku... 39 11 Závěr... 46 5

1 Úvod Mým hlavním cílem práce je porovnat vývoj způsobů nabývání věcí movitých jak z minulosti, tak do budoucnosti týkající se nového občanského zákoníku. V průběhu zpracování práce jsem se zaměřila spíše na to, abych poskytla přehled moţných způsobů, kterými lze nabýt vlastnické právo k movité věci. Nejdříve v práci definuji některé důleţité pojmy, které mě budou provázet celou prací. Co se týká historického hlediska, budu se soustředit na římské právo a jeho chápání vlastnictví a způsoby jakými bylo tehdy moţné nabýt právo. Dále bych chtěla co nejobsáhleji a nepřesněji vymezit současný právní stav jak nabývání, tak zániku i ochranu vlastnického práva, která je v našem právním řádě moţná. Nakonec se budu věnovat novému občanskému zákoníku a změnám, které přinese, co se týká jak vlastnictví, tak i samotných věcných práv. Pro zpracování jsem pouţila metodu srovnání a především metodu klasifikační analýzy pomocí, které jsem srovnávala, jak uţ bylo řečeno historii, současnost i budoucí úpravu nabývání vlastnictví. Také na samotnou definici vlastnictví jsem musela pouţít metodu analýzy, jelikoţ jsem čerpala poznatky z několika roztříštěných zdrojů bylo obtíţné vybrat jeden ucelený obraz. U tohoto tématu byla tato metoda dle mého názoru nejvhodnější, vzhledem k tomu, ţe ve své práci bych chtěla nastolit srovnání tří etap vývoje věcných práv. Jako první jsem byla rozhodnuta pouţít literaturu, která byla dle mého názoru nejobsáhlejší a to Občanské právo hmotné Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv, z poznatků ke kterým jsem došla v průběhu zpracování a to sice, ţe některé části jsou neucelené, jsem vyhledala ještě Občanské právo hmotné Fiala J a kol., která mi také velmi pomohla a poznatky z obou těchto zdrojů jsem mohla porovnávat stejně jako při pouţití současného občanského zákoníku 40/1964 Sb. a nového občanského zákoníku 89/2012 Sb., kde jsem metodou syntézy vyhodnotila výsledné rozdíly mezi jednotlivými úpravami. 6

2 Vymezení právní úpravy Základní normou upravující vlastnické právo je listina základních práv a svobod. V čl. 11 odst. 1 prohlašuje právo kaţdého vlastnit majetek za základní občanské právo. Tím navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, která v čl. 17 stanoví: Kaţdý má právo vlastnit majetek, jak sám tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně svého majetku zbaven. V listině základních práv a svobod se však připouští minimální omezení vlastnického práva, ovšem pouze za taxativně vymezených podmínek stanovených zákonem. Dalším neméně důleţitým předpisem upravujícím vlastnické právo je Občanský zákoník. Tato právní úprava je pramenem pro celý právní řád České republiky, opírají se tedy o něj i jiná odvětví, která mají co dočinění s nabýváním vlastnictví, například obchodní právo. 7

3 Historie vlastnictví Nejdůleţitějším a zároveň nejobsáhlejším obdobím, ve kterém se vyvíjelo a formovalo veškeré právo je bezpochyby římské právo a právě na to se zaměřím dále. 3.1 Římské pojetí vlastnického práva Římskému chápání vlastnictví odpovídalo právnímu panství nad věcí, které je všeobecné, přímé, výlučné a jeho předmětem jsou věci hmotné. Římané se nevěnovali příliš definici vlastnictví ani teoretickým úvahám o podstatě vlastnického práva, spíše se soustředili na to jaká oprávnění vlastníkovi poskytuje jeho právo a jak je můţe prosadit. V pramenech se můţeme nejčastěji setkat s označením vlastnictví jako dominum to znamená, ţe vlastník je pánem a jeho vztah k věci je panství nad ní. Vlastník, který je pánem své věci, s ní můţe jakkoli nakládat a můţe na ni působit jakýmkoli myslitelným způsobem. Jednotlivé znaky právního panství: o Všeobecné právní panství nad věcí spočívá v ničím neomezeném působení na věc. o Přímé právní panství. K tomu aby vlastník svoje právo uplatnil nepotřebuje ničí pomoci nebo prostřednictví. Vlastník můţe svojí věc kdekoliv a kdykoliv uchopit a tak uplatnit svoje právo o Výlučné právní paství. Vlastník můţe vyloučit jakékoliv jiné působení na věc, protoţe věc, která je předmětem vlastnictví, je výlučně vyhrazena jemu. 3.2 Druhy vlastnictví O druzích vlastnictví ve vývoji římského práva lze hovořit pouze z hlediska právní ochrany tohoto vztahu. Obecně uznávali Římané pouze právní panství nad věcí. Současně však poskytovali různým druhům vztahů, různou ochranu. o Kviritské vlastnictví nebo také civilní vlastnictví bylo vlastnickým vztahem, jeţ byl chráněn římským civilním právem. Bylo to všeobecné právní panství jehoţ subjektem mohl by pouze římský občan. Jeho ochrana se uskutečňovala prostřednictvím civilní vlastnické ţaloby. Od počátku bylo individuálním právním panstvím. Jeho vývojové kořeny pocházejí z doby, kdy se začaly v původní římské společnosti zakládat kolektivní formy rodového a rodinného vlastnictví. 1 1 J. Kincl, V. Urfus, M. Škrejpek, Kapitola IV: Práva věcná, 2.vydání. Praha: C. H. Beck 1997, ŘÍMSKÉ PRÁVO, s 158 8

o Praetorské vlastnictví vznikalo aţ postupem času kdy narůstaly obchodní vztahy s ostatními národy středomořské oblasti a vznikala potřeba chránit majetek cizinců přicházejících do Říma za obchodem. Tyto vlastnické vztahy nebyly původně chráněny vůbec. Historicky souvisel vznik tohoto druhu vlastnictví s rozvojem směnných a obchodních vztahů, které si vynucovaly neformální způsoby převodu vlastnického práva. S rozvojem prodeje, ale vznikaly problémy s nedodrţením formy mancipace, ta byla tehdejším nejběţnějším převodem vlastnictví a měla přesně danou formu, která jakmile nebyla dodrţena vylučovala převod vlastnictví. Tím vznikala situace kdy nabyvatel kupec získal podle civilního práva jen drţbu, kviriským vlastníkem zůstával však nadále převodce, který byl stále chráněn jako vlastník takţe nebylo vyloučeno aby poţadoval svou věc zpátky. Kupec se mohl stát vlastníkem teprve aţ vydrţením, k tomu ale byla zapotřebí určitá vydrţecí doba. Staré římské právo se tak dostávalo do rozporu s novými ekonomickými potřebami. o Ţádal-li vlastník věc zpět pomocí ţaloby, bylo na praetorovi aby vydání věci povolil a přikázal soudci, aby ţalovaného odsoudil k vydání věci, ale jen tehdy, vyjde-li najevo, ţe ţalovaný věc od ţalobce nekoupil. 2 o Bonitární vlastnictví se obsahově a mírou ochrany téměř rovnalo vlastnictví kviritskému. Rozdíl mezi nimi byl v původu vzniku vlastnického práva k věci. Bonitární vlastník byl ten, který vztah věci nenabyl klasickým nabývacím způsobem(například mancipací), ale na základě toho, ţe jim byla věc přisouzena rozhodnutím soudu nebo praetora. 3 2 J. Kincl, V. Urfus, M. Škrejpek, Kapitola IV: Práva věcná, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1997, ŘÍMSKÉ PRÁVO, s 159 3 J. Kincl, V. Urfus, M. Škrejpek, Kapitola IV: Práva věcná, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1997, ŘÍMSKÉ PRÁVO, s 160 9

3.3 Nabývání vlastnictví Způsoby nabytí vlastnického práva lze v římském právu dělit podle jejich původu. Byly tu především nabývací způsoby, které vytvořilo a uznávalo právo civilní konkrétně to byla mancipace, injurecesse, adiudikace, nabytí ze zákona a vydrţení. Od nich je moţno odlišovat nabývací způsoby, zakotvené honorárním právem praetorským, které na rozdíl od civilních vedly ke vzniku nikoliv civilního kviritského, nýbrţ praetorského bonitárního vlastnictví. 4 Jako v současné úpravě u nás se rozlišovalo i v římském právu nabytí odvozené a původní. U odvozených způsobů se vychází z představy, ţe pro nabyvatele, který nabývá vlastické právo, má vyznam vlastnické právo jeho předchůdce, tedy dosavadního vlastníka. Dosavadní vlastník tedy převodce se vlastnického práva vzdává a u nabyvatele vzniká nové vlastnické právo. U původních způsobů nabytí vlastnického práva vzniká vlastnické právo nezávisle na nějakém předchůdci. Odvozené (derivativní) způsoby nabytí vlastnického práva: o Mancipace Byla uskutečňována prostřednictví reálného trhu, z ruky do ruky, kdy docházelo k bezprostřední výměně věci za peníze. Tento způsob se týkal především tzv. mancipačních věcí, ty byly určeny taxativně a mohly být zcizeny pouze mancipací nebo injurecessí. Šlo o pozemky na italské půdě, otroky, domácí zvířata, která tahají nebo na hřbetě nosí náklady, pozemkové sluţebnosti. Mancipace měla povinnou formu, která pokud nebyla dodrţena nedošlo k převodu vlastnického práva. U samotného aktu mancipace muselo být přítomno pět svědků, museli to být dospělí římští občané, kteří museli být o svědčení při mancipaci výslovně poţádáni. Kromě nich musela být ceremoniálu přítomna ještě šestá osoba tzv. váţný, který drţel v ruce váhy a kterým mohl být rovněţ jen dospělý římský občan. Mancipace se odehrávala u přítomnosti zcizované věci. Vlastní mancipační akt záleţel v tom, ţe nabyvatel uchopil věc a pronesl ustálenou slovní formuli, v níţ prohlašoval, ţe věc mu náleţí jako kviritskému vlastníkovi a ţe mu byla prodána pomocí tohoto kovu a této ţelezné váhy. Na ţelezných vahách byla totiţ původně skutečně odvaţována trhová cena. Mancipace se pouţívala nejen při koupi a prodeji, ale i při převodech vlastnického práva z jiných důvodů, například darování, zřízení věna, při splnění závazku. 4 J. Kincl, V. Urfus, M. Škrejpek, Kapitola IV: Práva věcná, 2. vydání. Praha: C. H. Beck 1997, ŘÍMSKÉ PRÁVO, s 169 10

o Injurecesse Patří také mezi nabytí vlastnictví odvozeným způsobem. Bylo ji moţno uţít k převodu vlastnického práva jak u věcí mancipačních tak u věcí nemancipačních. Odehrávala se před magistrátem. Nabyvatel uchopil věc a pronesl zcizovací formuli. Poté se soudní magistrát obrátil na převodce, zda chce pronést kontravindifikaci, ten se zachoval buď zcela pasivně nebo odpověděl záporně. Soudní magistrát pak potvrdil jednání stran. Injurecesse měla podobu jednostranného uplatnění práva. Ve skutečnosti šlo ovšem o jednání, které vyplývalo z vůle obou stran, neboť převodce tím, ţe se choval pasivně, svoji vůli projevoval rovněţ. o Tradice Slouţila k převodu mancipačních i nemancipačních věcí, podle římského práva civilního mohlo být tradicí převedeno kviritské vlastnictví jen u věcí nemancipačních. U mancipačních věcí vedla tradice pouze k praetorskému nabytí vlastnictví. Na rozdíl od předešlých způsobů nabytí vlastnického práva byla tradice velmi neformální, coţ vyhovovalo poţadavkům tehdejšího rozmáhajícího římského hospodářství. Aby vlastnictví přešlo, musel být převodce v době tradice vlastníkem věci a musel i jinak splňovat všeobecné náleţitosti. Tedy zejména být způsobilý k právním úkonům. Při tradici mohl věc převést i vlastníkům zástupce nebo zástavní věřitel. Samotná tradice probíhala předáním z ruky do ruky. Ne však kaţdé odevzdání věci lze povaţovat za tradici, ale pouze takové za jímţ stál určitý právní důvod, pro který byla věc odevzdána. o Adiudikace Neboli nabytí soudním výrokem, ke kterému docházelo zejména při rozdělení společné věci nebo při rozdělování dědictví. Nebylo k tomuto způsobu nutné odevzdání, vlastnické právo se nabývalo přímo výrokem římského soudu. Původní způsoby nabytí vlastnického práva: o Vydržení Vychází z představy, ţe určitou dobu trvající faktický stav je třeba posuzovat jako stav právní a ţe se tedy faktický vztah k věci po určité době mění ve vlastnické právo. Tento způsob vznikl jako snaha vytvořit a udrţet právní jistotu, která se opírá o přesvědčení, ţe mezi faktickým a právním stavem je nebo by alespoň měl být soulad. K tomu aby tento stav byl srovnatelný musela uplynout vydrţecí doba. Byla to lhůta stanovena uţ zákonem 12 desek a určená, u movitých věcí, jeden rok. 11

o Okupace Je vlastnické právo nabyté k věci ničí a nabývá se jednostranným uchopením drţby. Věc ničí je chápána jako věc, která dosud nikomu nepatřila. o Nález pokladu Za poklad bylo povaţováno jisté mnoţství peněz, které bylo dlouhou dobu ukryto, takţe zaniklo vědomí o tom kdo je jeho vlastníkem. Poklad mohl tvořit i jiné cennosti neţ peníze. Poklad zásadně náleţel nálezci, kterému k nabytí vlastnictví stačila prostá skutečnost nálezu. o Akcese neboli přírůstek K tomuto nabytí vlastnického práva dochází spojením dvou věcí, jeţ byly doposud samostatným předmětem práv, přičemţ jedna z nich ztrácí svojí samostatnost a stává se trvalou součástí té druhé. Vlastník věci jejíţ funkce spojením nezanikla, získává vlastnictví k věci, která svojí samostatnou funkci ztratila. o Smíšení Nabytí vlastnického práva spojením dvou sypkých nebo kapalných látek. Spojení můţe být trvalé, takţe součásti nelze oddělit, ani je nelze ve smíšenině od sebe rozeznat, někdy je naopak návrat k původnímu stavu moţný. Bylo-li moţné spojní zrušit, k nabytí vlastnického práva nedocházelo a vlastníci se mohli domávat vydání věcí. Při trvalém spojení bylo nutno rozeznávat, zda ke spojení došlo na základě projevu vůle vlastníků nebo bez ní. Římští právníci se při rozhodování sporů rozhodovali spíše případ od případu individuálně. o Zpracování K nabytí práva dochází zpracováním tehdy kdy z určité věci vznikla věc nová. I zde bylo rozhodování komu vznikne vlastnické právo posuzováno podle individuálních případů. Základní otázkou bylo jestli vlastnictví bude náleţet vlastníku původní věci nebo tvůrci věci nové. o Nabytí plodů Také patří mezi původní způsob nabývání vlastnického práva a rozhodujícím faktem bylo kdy nový vlastník vlastnictví k plodům nabývá. Například vlastník plodonosné věci nabývá vlastnictví k plodům jiţ ve chvíli kdy se plod stává samostatnou věcí, tedy okamţikem oddělení od plodnonosné věci. 12

4 Vymezení pojmů V této části si konkretizujeme některé z pojmů týkající se této práce. Bude je jednat o vlastnictví, věc movitou, drţbu, spoluvlastnictví, společné jmění manţelů, převod a přechod vlastnictví. 4.1 Vlastnictví Od římských časů je nejobvyklejší chápání vlastnického práva jako soubor dílčích práv oprávnění věc drţet (ius possidendi), věc uţívat( ius utendi), uţívat tj. brát z ní plody a jiné uţitky (ius fruendi) a zejména nakládat s ní (ius disponendi), jehoţ nejvýznamnější sloţkou je oprávnění věc úplatně či bezúplatně zcizit (ius alienandi) a tak ji převést (transferovat) na jinou osobu. Takto vlastnictví definuje i občanský zákoník v 123, doslovně: vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví drţet, uţívat, poţívat jeho plody a uţitky a nakládat s ním. Co do vysvětlení samotného pojmu vlastnictví musíme rozlišovat objektivní a subjektivní smysl. V objektivním smyslu představuje vlastnické právo souhrn právních norem regulujících ekonomické vlastnické vztahy, které jsou zařazeny především v II. Části občanského zákoníku. Oproti tomu v subjektivním smyslu je vlastnictví právem zakotvená moţnost vlastníka v mezích stanovených právním řádem drţet věci, uţívat je, nakládat s nimi podle své úvahy a ve svém zájmu a to mocí, která není závislá na existenci moci kohokoliv jiného k téţe věci v téţe době. 5 Vlastnické právo má oproti jiným věcným právům svojí specifickou povahu. Tu můţeme vidět i v jeho absolutnosti a neomezenosti. Ve starém Římě bylo vlastnictví definováno jako právní panství nad věcí coţ můţeme reálně chápat jako určitou právem poskytnutou a právem chráněnou moc člověka ovládat určitou věc.. 6 5 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 267 6 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 270 13

4.2 Movitá věc Tento pojem není nikde v občanském zákoníku ani v jiném právním předpise zcela definován úplně přesně vymezen tak jako tomu je u nemovitostí. V 119 občanského zákoníku je definováno ţe nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, přičemţ všechny věci, které nejsou nemovitostmi jsou povaţovány za věci movité. 4.3 Držba Jde o zvláštní institut příbuzný vlastnictví avšak ne stejný. Drţba věci předpokládá dva zákonné znaky: o Drţitel musí mít věc skutečně u sebe fakticky jí ovládat, přitom věc ovládá nejen ten kdo jí má přímo u sebe ale i ten kdo má k věci například příslušenství bez kterého věc nelze ovládat o Drţitel musí s věci nakládat jako s vlastní, musí mít drţitelskou vůli Oprávněná držba a neoprávněná držba O oprávněného drţitele jde v případě, ţe drţitel je ke všem okolnostem v dobré víře, ţe mu věc patří. Opakem toho je u neoprávněné drţby, kde drţitel si je vědom, ţe věc mu nepatří, ale přesto se k ní chová jako by mu patřila. 7 Detence Pokud jsou dány obě poţadované sloţky, faktické ovládání věci a vůle jedná se jak jsme si řekli o drţbu. Podobně tomu je u detence, je to jen částečná drţba. Rozdíl je v tom, ţe u detence postačí aby měla osoba věc fakticky u sebe, chybí tu drţitelská vůle. Taková osoba se nazývá detentor. Detentor se chová k věci jako k cizí a ví o tom, ţe mu věc nepatří. 8 4.4 Spoluvlastnictví V našem právním řádu je definováno jako vlastnictví více subjektů jedné společné věci aniţ by byla rozdělena. Nejedná se však o spoluvlastnictví pokud jde o věc patřící jednomu 7 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 289 8 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 294 14

subjektu, který sám je sloţen z více osob. Rozlišujeme mezi podílovým a bezpodílovým spoluvlastnictvím. U podílového spoluvlastnictví výše spoluvlastnického podílu jednotlivého spoluvlastníka neodpovídá konkrétní části společné věci. Říkáme, ţe se jedná o ideální spoluvlastnictví. Kaţdý z vlastníků je spoluvlastníkem celé nerozdělené věci jako celku. Bezpodílové spoluvlastnictví je pojem, který byl u nás nahrazen výrazem společné jmění manţelů. Jiný druh bezpodílového spoluvlastnictví naše právo neuznává, jedině mezi manţely. 9 4.5 Společné jmění manželů Pravým opakem spoluvlastnictví, kdy vlastnické právo neodpovídá ţádnému podílu, ale manţelům patří toto právo společně a nerozdílně. Jde o základní institut manţelského majetkového práva. Upravuje majetkové vztahy mezi manţely, je stabilnější neţ podílové spoluvlastnictví, jelikoţ zákon neumoţňuje aby jeden z manţelů bezdůvodně vyvolal řízení před soudem o jeho zrušení a byl při něm úspěšný. Objektem toho spoluvlastnictví jsou všechny věci, které některý z manţelů nabyl za trvání manţelství, s výjimkou těch, které získal dědictvím nebo darem, nebo které nabyl jen některý z nich za majetek náleţící výlučně do jeho vlastnictví, nebo jen jednomu z nich byly vydány podle předpisů o restituci vlastnického práva 10 4.6 Převod a přechod vlastnického práva Pokud se jedná o změnu vlastníka věci rozlišujeme mezi přechodem a převodem vlastnického práva. Přechod vlastnického práva je nabytí vlastnictví na základě jiných skutečností neţ na základě projevu vůle vlastníka. 11 Oproti tomu převod vlastnického práva je právě projevem vůle původního vlastníka. Ve většině případů k němu dochází na základě smlouvy. 9 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplnění vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 317-319 10 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplnění vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 326-327 11 FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Multimediální pomůcka. Brno: Masarykova univerzita, Edice multimediálních pomůcek. Vydání první, 2004. 97 s. 15

Převod vlastnického práva se rozpadá do dvou fází. První fází je právní důvod(neboli právní titul) ze kterého dojde k převodu a fází druhou je právní způsob převodu vlastnictví. To znamená, ţe jakýkoliv z dále jmenovaných způsobů nabývání vlastnictví by sám o sobě změnu vlastníka nezpůsobil. Je k tomu nutný druhý krok a tím je, co se movitých věcí týká právě předání/odevzdání věci. V tomto smyslu musíme právě zmínit jeden pojem a to tzv. tradice označujeme tím právní institut převzetí a odevzdání movité věci, je to ona druhá zmiňovaná fáze převodu vlastnictví. Tento pojem vznikl uţ v dobách římského práva a dochází k němu tím, ţe jeden druhému věc odevzdá a ten ji od něho přijme. Teprve poté dochází k dovršení převodu práv. Typicky k tomu dochází tzv. hmotným odevzdáním, které probíhá dvěma způsoby. A to: o Z ruky do ruky bezprostředně odevzdáním zcizitele věci nabyvateli práv o Distančně zejména poštovní nebo jinou zásilkou, v tom případě přejde právo na nabyvatele aţ ve chvíli převzetí zásilky Můţe k ní docházet i jiným způsobem, například pouze symbolickým odevzdáním nějakého příslušenství věci. Nebo si strany mohou individuálně určit nějakou výhradu vlastnictví, podle které si určí dobu kdy dojde k převodu vlastnických práv aţ po uskutečnění nějaké události. 12 12 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 297-299 16

5 Nabývání vlastnického práva Nabývání vlastnických práv rozdělujeme na dvě základní skupiny. Nabytí odvozené(derivativní) a původní(originární). Odvozené nabytí se týká věci jejímţ vlastníkem byl někdo jiný a na základě jeho projevu vůle dochází k převodu vlastnických práv. Nebo dochází k druhé situaci kdy nový vlastník nabývá věc zcela nezávisle na předchozím vlastníku (nabytí originální). V České republice uznáváme několik způsobů nabývání vlastnického práva. Viz tabulka níţe. Smlouvou Nabývání vlastnického práva Děděním Rozhodnutím statního orgánu Na základě jiných skutečností stanovených zákonem - kupní - ze zákona - vypořádání spoluvlastnictví - vydržením - darovací - ze závěti - vypořádání SJM - vytvořením, zhotovením věci - směnnou - příklep v soudní dražbě - zpracování, přírůstek - dohodou o zrušení podílového - zřízení soudcovského zástavního práva - soudní vypořádání přírůstků a - nabytí věci ztracené, opuštěné, skryté - nabytí ze zákona - ex lege spoluvlastnictví nebo SJM zpracování cizí věci - smlouva o dílo 5.1 Smlouvou Smluvním nabytím vlastnického práva je obecně kaţdá smluvně zaloţená změna v osobě vlastníka věci, při které nabyvatel odvozuje své vlastnické právo od dosavadního vlastníka. Dále si přiblíţíme vybrané tři typy smluv. 13 5.1.1 Kupní smlouva Je právním titulem nabytí vlastnického práva. Kupní smlouvou se prodávající zavazuje odevzdat předmět koupě kupujícímu a kupující musí předmět koupě převzít a zaplatit za něj 13 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 296 17

prodávajícímu dohodnutou cenu. Z projevu vůle osob uzavírajících kupní smlouvu musí být zřejmé, ţe vlastnické právo k předmětu koupě má přejít na kupujícího. 14 Podstatnými náležitostmi kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena, pokud kupní smlouva tyto poţadavky nesplňuje, je neplatná. o Předmět koupě Je věc, kterou má prodávající odevzdat kupujícímu. Podle občanského zákoníku mohou být předmětem všechny věci, práva nebo majetkové hodnoty pokud to jejich povaha připouští. Můţe jít o věc individuálně nebo druhově určenou. V případě, ţe jde o věc individuálně určenou a ze smlouvy nevyplývá něco jiného, je věc pro účely kupní smlouvy nezastupitelná. Tudíţ prodávající nemůţe závazek splnit odevzdáním jiné věci téhoţ druhu. Není-li věc individuálně určena vyţaduje se aby byla určena druhovými znaky, které vyplývají z její povahy a dostatečného vymezení jejího pouţití. Odevzdaná věc musí mít stanovenou jakost, tj. souhrn vlastností, které jsou rozhodující pro její pouţití. Jakost můţe být určena ve smlouvě, nemá-li věc tuto jakost vzniká prodávajícímu odpovědnost za tzv. faktické vady věci. o Kupní cena Určením kupní ceny dochází nejčastěji určením výše částky kupní ceny. Tomu tak vţdy být nemusí, pro platnost kupní smlouvy postačí, aby v kupní smlouvě byl ujednaný postup, podle kterého se výše kupní ceny určí i po uzavření smlouvy, tzv. platební podmínky. Povinnosti prodávajícího K nejdůleţitějším z nich patří upozornit kupujícího na vady, které věc má a o nichţ ví, tuto povinnost má splnit při sjednání smlouvy. Pokud dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, ale která existovala jiţ při předání věci, má kupující právo ţádat slevu ze sjednané kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit, jde-li o vadu, která činí 14 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Závazkové právní vztahy z typických právních úkonů. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 2. s 166 18

věc neupotřebitelnou. Práv z odpovědnosti za vady se můţe kupující domáhat u soudu jen tehdy, jestliţe vady vytkl nejpozději do 6 měsíců, není-li pro některé věci stanovena lhůta kratší. Povinnosti kupujícího Mezi základní patří zaplatit kupní cenu. Doba placení kupní ceny můţe být ve smlouvě stanovena v rámci tzv. platebních podmínek. Není-li toto ve smlouvě sjednáno a vzhledem k okolnostem nebo povaze smlouvy není nic jiného obvyklé mají obě smluvní strany povinnost plnit bez zbytečného odkladu. Vedlejší ujednání Vedle podstatných náleţitostí mohou být v kupní smlouvě sjednána některá další vedlejší ujednání. Můţeme si představit některé z nich: o Výhrada vlastnického práva Bývá obvyklým vedlejším ujednáním pokud se jedná o kupní smlouvu k věci vyšší hodnoty. Lze pomocí ní například zajistit, ţe vlastnictví k věci přejde na kupujícího aţ po zaplacení kupní ceny. Má-li vlastnictví k prodané movité věci přejít na kupujícího aţ po zaplacení ceny, musí být tato výhrada dohodnuta písemně. Výhrada vlastnictví se nemusí však vázat pouze na kupní cenu, nýbrţ se můţe týkat i jiných podmínek prodeje. o Předkupní právo Toto ujednání lze sjednat i pro případy jiného zcizení neţ prodej, například pro případ darování. Zavazuje kupujícího, ţe pokud bude chtít předmět v budoucnu prodat nabídne ho ke koupi nejprve původnímu vlastníkovi. Je vázáno pouze na osobu, která se předkupnímu právu zavázala, to znamená, ţe v případě smrti této osoby nepřechází předkupní právo na dědice nebo jej nelze převést na jinou osobu. Lze, ale ve smlouvě stanovit předkupní právo jako věcné právo, které působí i vůči nástupcům kupujícího.. Nekoupil-li prodávající věc nabídnutou kupujícím, zůstává mu zachováno předkupní právo i vůči jeho právnímu nástupci. Předkupní právo se častěji uzavírá u nemovitostí neţ u věcí movitých. o Právo zpětné koupě 19

Jde o prodej movité věci s výhradou, ţe prodávající má právo ţádat vrácení věci do určité doby po koupi, vrátí-li kupujícímu zaplacenou cenu. O vrácení věci původnímu vlastníku nerozhoduje kupující, ale sám původní vlastník. Toto ujednání musí být vţdy písemné a uplatněno nejdéle do jednoho roku jinak právo zaniká. Vedle těchto uvedených příkladů je moţné ke kupní smlouvě stanovit nějaká další ujednání pokud je zákon výslovně nezakazuje. 15 5.1.2 Darovací smlouva Smlouva, kterou jedná strana(dárce) bezplatně přenechává nebo se zavazuje bezplatně přenechat něco straně druhé(obdarovanému) a obdarovaný s tím projevuje souhlas. 16 Předmětem darování nemusí být pouze věc, ale například i právo, pokud to jeho povaha připouští nebo jiná majetková hodnota. Na základě darovací smlouvy dochází k převodu vlastnického práva k předmětu darovaní.. Podstatnými náležitostmi nebo v tomto případě znaky darovací smlouvy jsou bezplatnost a dobrovolnost. o Bezplatnost Za dar nenáleţí dárci ţádné protiplnění, které má majetkovou hodnotu. Můţe však obdarovaný přijmout převzetí povinnosti nebo přijetí příkazu dárce. o Dobrovolnost Poskytování daru nesmí být plněním právní povinnosti. Například za dar nelze povaţovat plnění dluhu. Je li předmětem daru movitá věc, kterou kupující předá obdarovanému a ten jí převezme, nevyţaduje zákon ţádnou předepsanou formu smlouvy. Smlouva však můţe vzniknout i 15 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Závazkové právní vztahy z typických právních úkonů. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 2. s 165 198 16 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Závazkové právní vztahy z typických právních úkonů. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 2. s 199 20

souhlasným projevem vůle s tím, ţe dárce odevzdá dar teprve po uzavření smlouvy, v tomto případě musí být smlouva písemná. Za neplatnou smlouvu je povaţována smlouva, kde je závazek daru plněn aţ po dárcově smrti. Závazek smlouvy, druhého případu, kdy je dar odevzdán aţ po uzavření smlouvy však přechází po dárcově smrti i na dědice. Dárce je povinen upozornit obdarovaného na vady věci o kterých ví. Netýká se vad, kterou jsou při převzetí daru zjevné. Pokud dárce neupozorní obdarovaného můţe mu vzniknout odpovědnost za škodu způsobenou vadami, nikoliv však obdarovanému nevznikají nároky z vad věcí, protoţe nabývá dar bezplatně. Nemůţe se domáhat odstranění vad. Pokud však má dar při převzetí vadu která není při převzetí zjevná a na kterou dárce obdarovaného neupozornil, je obdarovaný oprávněn dar vrátit. Dárce se téţ můţe domáhat vrácení daru, jestliţe se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, ţe tím hrubě porušuje dobré mravy. 17 5.1.3 Směnná smlouva Druh smlouvy, kterým si strany vyměňují věc za věc. Zavazují se, ţe si vzájemně odevzdají věci určené ve smlouvě a umoţní si vzájemně nabýt vlastnické právo k těmto věcem. Podstatnými náleţitostmi smlouvy je určení věcí, které mají být předmětem výměny a vyjádření vůle stran, ţe má dojít k převodu vlastnického práva k těmto věcem. Tato vůle je obsaţena v označení vůle jako směnné. Kaţdá ze stran smlouvy má postavení kupujícího s tím, ţe odpadá povinnost platit kupní cenu, jinak se na smlouvu pouţije ustanovení jako u kupní smlouvy. 18 5.1.4 Dohoda o vypořádání spoluvlastnictví Jde o jeden ze způsobů zrušení spoluvlastnictví. Dohodou vyjadřují vlastnící vůli zrušit spoluvlastnictví. Ze strany zákona nejsou v moţnosti vypořádání nějak omezování. Mohou se dohodnout na vypořádání reálném rozdělení věci, přenechání věci jednomu či více ze spoluvlastníků či na následném prodeji společné věci a rozdělení výtěţku podle podílů. 17 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Závazkové právní vztahy z typických právních úkonů. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 2. s 199-205 18 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Závazkové právní vztahy z typických právních úkonů. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 2. s 198 21

Mohou se téţ dohodnout, ţe věc bude nadále ve spoluvlastnictví, i kdyţ jen některých dosavadních spoluvlastníků. V rámci vypořádání dojde i k vypořádání všechna souvisejících práv a povinností. U movitých věcích nemusí být dohoda písemná, ale kterýkoliv ze spoluvlastníků můţe poţadovat po jiném spoluvlastníku písemné potvrzení o tom jak se vypořádali. 19 5.1.5 Dohoda o vypořádání společného jmění manželů Se zánikem manţelství zaniká i společné jmění manţelů a musí dojít k jeho vypořádání, ke kterému dojde formou notářského zápisu nebo soudně k zúţení společného jmění. Vypořádáním se rozumí jeho rozdělení mezi manţely, tj. jak majetku tak i závazků, které do společného jmění spadaly v den jeho zániku. 20 Dohoda o vypořádání musí být vţdy písemná. Pokud bude k vypořádání docházet na základě rozvodu, vlastnictví se bude nabývat dnem právní moci rozsudku nebo dnem zápisu. Pokud bude docházet k vypořádání formou notářského zápisu k zúţení společného jmění. 21 5.1.6 Smlouva o dílo Smlouvou o dílo zavazuje se objednavateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), ţe je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí 22 Účelem této smlouvu je poskytnout objednateli za úplatu dílo podle obsahu smlouvy, toto dílo spočívá v určitém hmotně zachyceném výsledku fyzické nebo duševní pracovní činnosti. Mělo by jít o věc, která bude dostatečně odpovídat individuálním potřebám objednavatele a proto jí nelze získat koupí. 19 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv.věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 324 20 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv.věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 344 21 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 347 22 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 22

Podstatné náležitosti smlouvy o dílo: o Určení díla Dílo musí být ve smlouvě dostatečně popsáno a určeno. Měla by být určena i jakost díla, není to však podmínkou, pokud ve smlouvě nebude jakost určena, určí jí zákon. o Úplatnost smlouvy Zde platí stejné ustanovení jako u smlouvy kupní. A to, ţe nemusí být ve smlouvě stanovena přímo cena, ale k platnosti postačí pokud je ve smlouvě dohodnut na základě kterého lze výši ceny určit i po uzavření smlouvy. o Provádění díla na nebezpečí zhotovitele Pokud dílo neprovede a právně je nerozhodné, co mu v tom zabránilo odpovídá za právní následky. Za svůj závazek neodpovídá jen pokud mu v neprovedení díla zabránili okolnosti na straně objednavatele. Pokud by došlo ke zmaření díla, musí zhotovitel provést dílo znovu. Závazek mu zaniká jen pokud se dílo stalo trvale neproveditelným. 23 Zákon nevyţaduje písemnou formu pro tento druh smlouvy, objednavatel však můţe poţadovat potvrzení o uzavření smlouvy, jestliţe k provedení díla nedochází na počkání. Toto potvrzení musí obsahovat označení přemetu díla, jeho rozsah, jakost, cenu, kterou má objednavatel zaplatit, a dobu, do kdy má být dílo dokončeno. 24 5.2 Děděním K nabytí vlastnického práva k věci můţe dojít i děděním, tj. smrtí původního a vlastníka a následného přechodu práv na dědice. Naše právní úprava rozlišuje dědění ze závěti a ze zákona. Pokud zůstavitel neponechal ţádnou závět pouţije se na dědictví ustanovení o zákonných dědických skupinách, pokud není nalezen dědic ani podle těchto ustanovení, připadá dědictví,ať uţ se jedná o movité nebo nemovité věci, státu. Vlastnické právo se nabývá v tomto případě zpětně okamţikem úmrtí zůstavitele. 23 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Závazkové právní vztahy z typických právních úkonů. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 2. s 208 24 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Závazkové právní vztahy z typických právních úkonů. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 2. s 210 23

5.2.1 Ze závěti Zanechal-li zůstavitel poslední vůli závěť. Zákon upravuje některé formální znaky závěti, například musí být písemná, musí být na ní uvedeno datum, nesmí jedná závět odpovídat více zůstavitelům v tom případě je neplatná. Závět můţe dědic odmítnout, musí tak učinit ústně před soudem nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. Takové odmítnutí jiţ nejde vzít zpět, jakmile bylo jiţ jednou učiněno 5.2.2 Ze zákona Ustanovení o dědění ze zákona se pouţije pouze v případě, ţe zůstavitel nezanechal poslední vůli. Zákon rozděluje pozůstalé do několika dědických skupin, podle kterých je rozděleno dědictví případ od případu, vzhledem k tomu jací rodinní příslušníci zůstali po zůstavitelově smrti. Pokud nejsou dědici v první skupině, posouvá se dědictví do skupiny druhé. Jednotlivé skupiny: I. Skupina II. Skupina III. Skupina IV. Skupina manžel nebo partner a děti zůstavitele manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří ţili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zůstavitele prarodiče zůstavitele, a pokud tito nedědí, dědí stejným dílem jejich děti 25 25 Hlava sedmá, č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 24

6 Rozhodnutím státního orgánu Tato rozhodnutí se povaţují za způsob nabytí vlastnického práva bez ohledu na původního pravého vlastníka, spolu s dalšími způsoby jako například zhotovení nebo zpracování, patří mezi originární způsoby nabývání vlastnického práva. Státním orgánem se pro účely nabývání vlastnictví rozumí soud nebo správní úřad. Vlastnické právo se nabývá dnem určeným v rozhodnutí příslušného orgánu, a není-li v rozhodnutí takový den stanoven, nabývá se dnem právní moci rozhodnutí. Mezi státní orgány, které mohou rozhodovat o nabývání vlastnictví, patří: o soud například při rozhodování o neoprávněné stavbě, o vypořádání společného jmění manţelů nebo podílového vlastnictví, příklep majetku v soudní draţbě o stavební úřad například v řízení o vyvlastnění majetku dosavadního vlastníka nebo rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby na cizím pozemku o pozemkový úřad například případy zemědělských restitucí 26 Movitých věcí se týká jen rozhodnutí soudu a to v případech: o vypořádání podílového spoluvlastnictví o vypořádání společného jmění manţelů o příklep majetku v soudní draţbě 6.1 Vypořádání podílového spoluvlastnictví soudní cestou Tento způsob vypořádání přichází v úvahu jen pokud se spoluvlastníci nedohodnou na vypořádání mezi sebou a některý z nich podá návrh na vypořádání soudní cestou. V tomto způsobu nedává zákon soudu takovou volnost. U soudního vypořádání není přípustné zachování spoluvlastnictví s vyloučením některého ze spoluvlastníků jako je tomu u vypořádání spoluvlastníků dohodou. Soud musí vţdy povinen spoluvlastnictví zrušit a 26 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 309-310 25

vypořádat. Zákon stanoví pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví, podle kterého se soud musí řídit. o První soud zkoumá, jestli lze věc reálně rozdělit podle výše spoluvlastnických podílu, pokud ani vzniknou tak samostatné věci a vlastnictví k nim nabydou jednotlivý spoluvlastníci. Vlastnické právo vzniká dnem vzniku nových věci, podle toho jak určil soud. o Pokud není reálné rozdělení věci moţné, soud věc přikáţe jednomu nebo více spoluvlastníkům, pokud o ní některý z nich bude mít zájem. Zároveň s přikázáním věci uloţí novému vlastníku povinnost poskytnout přiměřenou náhradu tomu kdo bylo vlastnické právo odejmuto. Nové vlastnické právo vzniká dnem nabytím účinnosti soudního rozhodnutí o vypořádání. o Pokud není reálné rozdělení moţné a ţádný ze spoluvlastníku nemá o věc zájem rozhodne soud o zrušení spoluvlastnictví prodejem věci a výtěţek rozdělí podle velikosti spoluvlastnických podílů. Prodej věci bude probíhat v soudní draţbě. Zde nevzniká spoluvlastnictví ani jednomu z předešlých spoluvlastníků ale úplně novému vlastníku příklepem v draţbě, fakticky zaplacením ceny a převzetím po skončení draţby. Viz dále. 27 6.2 Vypořádání společného jmění manželů soudní cestou K tomuto kroku přistupuje soud nedojde-li mezi manţeli k vypořádání společného jmění dohodou. Soud poté rozhodne na návrh jednoho z manţelů, který musí být podán jedním z manţelů ve tříleté lhůtě od zániku manţelství. Vlastnické právo přechází dnem rozhodnutí soudu. 28 6.3 Příklep v soudní dražbě K tomuto způsobu nabývání vlastnického práva můţe omezením práva někoho jiného nebo také nemusí. Většinou jde o výkon rozhodnutí soudu můţe jít, ale i jak uţ bylo zmíněno o soudní vypořádání spoluvlastnictví nebo společného jmění manţelů. Hlava V. občanského soudního řádu se přímo věnuje výkonu rozhodnutí prodej movitých věci a nemovitostí kde 27 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 324-325 28 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 348 26

je stanoveno, ţe soud můţe určit věci, které budou zpeněţeny na základě návrhu oprávněného nebo i bez návrhu na základě vlastního uváţení. Soudní draţbu upravuje zákon o soudních exekutorech a exekutorské činnosti dále pak draţební řád pro draţbu věcí movitých. Vlastnické právo přechází na vydraţitele okamţikem zaplacení ceny, za kterou věc vydraţil a jejím převzetím. Oba tyto kroky musí učinit bezprostředně po skončení draţby. 29 Pokud o to vydraţitel poţádá, bude mu vystaveno potvrzení o nabytí vlastnictví, které si vydraţitel můţe převzít do patnácti dnů od provedení draţby v sídle soudního exekutora. V potvrzení se uvede kromě předmětu draţby i cena, za kterou byla věc vydraţena, a příslušná sazba daně z přidané hodnoty včetně jejího vyčíslení. 30 6.4 Soudní vypořádání při zpracování věci cizí a přírůstku Týká se případů, které jsou zmíněné dále a to pokud se vlastnicí věci cizí a nově vytvořené nedohodou na novém uspořádání vlastnictví nebo pokud se povede spor vlastníků o přírůstek věci. 31 29 Čl. VII Draţební řad pro draţbu movitých věcí 30 Čl. VIII Draţební řád pro draţbu movitých věcí 31 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 307 27

7 Na základě jiných skutečností stanovených zákonem Vlastnická práva k věcem se dají nabývat i na základě skutečností, které stanoví občanský zákoník 134 135 a to vydrţením, vytvořením, zpracováním nebo přírůstkem nabytím věci ztracené, opuštěné, skryté. Zvláštní formou nabytí práva je formou ze zákona. 7.1 Vydržením Tímto způsobem se nabývá vlastnické právo dlouhodobou oprávněnou nepřetrţitou drţbou. Drţitelem můţe být fyzická nebo právnická osoba, která není vlastníkem věci. Základním předpokladem pro vydrţení je, ţe nabyvatel musí být oprávněným drţitelem po celou vydrţecí dobu. U movitých věci stanoví zákon tuto dobu nepřetrţité drţby na tři roky. Aby se jednalo o drţbu nepřetrţitou nesmí jí drţitel během vydrţecí doby opustit. Pokud se změní během drţby oprávněná osoba, započítává se doba oprávněné drţby předchozího drţitele do doby potřebné pro vydrţení pro jeho právního nástupce. Vlastnické právo k věci se nabývá ihned po uplynutí vydrţecí doby. Dnem následujícím po dni ve kterém skončila doba potřebná pro vydrţení bez dalšího rozhodnutí soudu nebo jiného správního úřadu nebo jiného právního úkonu. K vydrţení se přihlíţí i bez návrhu. 32 7.2 Vytvoření, zhotovení věci Vlastnické právo vzniká i k věci nově vytvořené. Vytvoří-li/zhotoví-li někdo ze své věci, nebo věcí, věc novou stane se jejím výlučným vlastníkem v okamţiku jejího zhotovení. 33 7.3 Zpracování, přírůstek věci Zpracování Pokud zpracovatel zpracuje vlastní věc a tím vytvoří věc novou stává se automaticky vlastníkem nové věci. Zákon řeší opačný problém. Pokud někdo zpracuje věc cizí a z té vytvoří věc novou. To můţe udělat následujícími dvěma způsoby: 32 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 301-302 33 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 303 28

o Cizí věc nerozlučně spojí se svou o Pro vyrobení své věci pouţije výlučně cizího materiálu Zde vyvstane otázka, kdo bude mít vlastnická práva k nové věci. Pro posouzení je rozhodná skutečnost dobré víry. o Zpracuje-li cizí věc někdo, kdo byl v dobré víře, že má právo ji zpracovat, ačkoliv ji neměl Zanikne původnímu vlastníku dosavadní vlastnické právo k původní věci a vznikne vlastnické právo nové. A nedohodnou-li se dosavadní vlastníci jinak, nově vzniklé právo bude patřit tomu, kdo má na věci větší podíl. V tom případu se nebere v úvahu jen hodnota jednotlivých zpracovaných části, ale i hodnota práce zpracovatele. Ten kdo se stane vlastníkem nové věci je však povinen uhradit druhé osobě, to oč se jeho majetek zmenšil zpracováním. Pokud jsou podíly obou vlastníku na zpracované věci stejné, je pouze na nich aby se dohodli na tom, komu bude patřit vlastnické právo k nové věci. Pokud se vlastníci nedohodnou o právu rozhodne na návrh jednoho z nich soud. Pak se ovšem jedná o nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu. o Zpracuje-li někdo cizí věc až je mu známo (nebo mu to muselo být známo, v důsledku svého zavinění o tom nevěděl), že mu věc nepatří nebyl v dobré víře Vlastnické právo k věci pouţité ke zpracování nevzniká. Vlastník původní věci můţe na zpracovateli ţádat její vrácení. Pokud to není moţné a vlastníci se nedohodli na vyrovnání po dobrém, rozhodne na návrh jednoho z nich soud a určí komu z vlastníku bude patřit věc nově vzniklá. I v tomto případě se jedná o nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu. 34 Přírůstek Zákon rozeznává dva druhy přírůstků věcí: o Přírůstky věci Tím se rozumí plody země (půdy) to co se na ní urodilo a mláďata zvířat. Ty se dále rozdělují na přírůstky doposud neoddělené a oddělené (které uţ se samy staly věcmi v právním smyslu), oddělením se stávají vlastnictvím vlastníka plodonosné věci. Právě okamţikem oddělení se stávají věci majetkem vlastníka 34 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 303-304 29

o Výnosy peněz, cenných papírů atd. Zejména úroky z vkladů, dividendy z akcii. U těchto plodů je okamţik nabytí vlastnictví třeba posuzovat případ od případu individuálně. Většinou vznikne splatností obligační nárok na výplatu těchto přírůstků. Vlastnictví se však nabývá aţ okamţikem fyzického převzetí. Přírůstky mohou být upraveny i jinak smlouvou, kdy přírůstky budou náleţet do vlastnictví osoby jiné neţ je vlastník plodonosné věci. 35 7.4 Nabytí vlastnictví k věci ztracené, opuštěné, skryté Tímto způsobem můţe být nabyté vlastnické právo pouze k věci hmotné a movité. Právní řád neupravuje ztrátu, opuštění ani úkryt věci, pouze nález a další nakládání s touto věcí. Dále se musíme zmínit, ţe při nálezu nelze přímo rozlišit, jestli byla věc nalezena nebo skrytá, jejich úprava je proto velmi podobná. Naproti tomu u věci skryté musí být uţ při nálezu jasně rozpoznatelné, ţe byla úmyslně ukryta. Věc ztracená Je věc ke které vlastník neprojevuje svou vlastnickou vůli, tedy jednu z podmínek vlastnictví, a to protoţe její nevědomou ztrátou pozbyl faktickou moţnost vykonávat svá vlastnická práva. I po ztrátě věci však zůstávají vlastnická práva původnímu vlastníku. Věc opuštěná Věc, u které vlastník projevil svou vůli, ţe nemá zájem být nadále vlastníkem. Pokud je věc opuštěná vlastnické právo jejího dosavadního vlastníka zaniká a k věci vzniká vlastnické právo státu. Věc skrytá Jedná se o věci, při jejichţ nálezu je patrné, ţe je vlastník chtěl ukrýt úmyslně a před nějakým nebezpečím. Není podstatná doba, kdy byla věc ukryta ale to, ţe jejich původní vlastník není znám nálezci ani státnímu orgánu. 35 Martina Knapová, Jiří Švestka a kolektiv. Věcná práva. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2002. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ, svazek 1. s 304 30