Politické strany a systémy politických stran

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Politické strany a systémy politických stran Bakalářská práce Autor: Eva Kakosová Schacherlová Hospodářská politika a správa v oboru, Veřejná správa a Evropská unie Vedoucí práce: Mgr. Michal Houska Praha Leden 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Politické strany a systémy politických stran zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Písku dne 11.1. 2011. Eva Kakosová Schacherlová

Poděkování: Chtěla bych na tomto místě poděkovat všem, kteří mi poskytli při psaní mé bakalářské práce podporu, cenné rady a odbornou pomoc, zejména pak Mgr. Michalovi Houskovi.

Anotace Ve své bakalářské práci se zabývám politickými stranami a systémy politických stran, které jsou základními stavebními prvky demokratického politického systému. Cílem mé práce je přiblíţit Vám problematiku jednotlivých prvků, jeţ politický systém utvářejí a zejména se zaměřit na politický systém a jeho fungování v rámci České republiky. Nejdříve se ve své práci věnuji popisu a vývoji politických stran a jejich systémů na základě politologických teorií, názorů a typologií významných světových, ale i českých politologů. Dále se zaměřuji výhradně na politický systém České republiky. Zde předkládám ucelený přehled o vývoji českých politických stran a stranického systému aţ do současnosti. Díky historickým souvislostem, jsem přehled o politickém systému České republiky rozdělila ještě na dvě období, a to před rokem1989 a po roce 1989. Abstract My bachelor s work concerns with political parties and systems of political parties, which form the basic elements of a democratic political system. The aim of my work is to bring the issue of individual elements, which frame the political system, closer to you and particularly deal with the political system and its function within the Czech Republic. Firstly, my work pursues the description and development of political parties and their systems on the basis of politics theories, opinions and typologies of remarkable world-known as well as Czech political scientists. Further, I mainly focus on the political system of the Czech Republic. Herein I outline a comprehensive review of the development of Czech political parties and the party system until the present. Due to historical coherencies, I divided the review of the political system of the Czech Republic into two periods, the first before the year 1989 and the second after the year1989.

OBSAH ÚVOD 7 1. POLITICKÉSTRANY 8 1.1 POJEM A DEFINICE POLITICKÝCH STRAN..8 1.2 VZNIK POLITICKÝCH STRAN.9 1.3 FUNKCE A CĜE POLITICKÝCH STRAN...11 1.4 TYPOLOGIE POLITICKÝCH STRAN. 13 1.5 PROGRAMATIKA POLITICKÝCH STRAN...16 2. SYSTÉMY POLITICKÝCH STRAN.17 2.1 CO TO JSOU SYSTÉMY POLITICKÝCH STRAN..17 2.2 DEFINICE SYSTÉMU POLITICKÝCH STRAN.17 2.3 POZICE POLITICKÝCH STRAN VE STRANICKÉM SYSTÉMU...18 2.3.1 Pozice politických stran ve stranickém systému dle kritéria relevance 18 2.4 MALÉ A VELKÉ POLITICKÉ STRANY, STRANY S VĚTŠINOVÝM POSLÁNÍM 19 2.4.1 Malé strany..,19 2.4.2 Velké strany..20 2.4.3 Strana s většinovým posláním. 21 2.5 TYPOLOGIE STRANICKÝCH SYSTÉMU..22 2.5.1 Duvergerova typologie...23 2.5.2 Blondelova typologie..24 2.5.3 Sartoriho typologie.25 3. HISTORICKÉ KOŘENY POLITICKÉHO SYSTÉMU PŔED ROKEM 1989..28 3.1 POLITICKÁ SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH PŘED ROKEM 1918...28 3.2 OBDOBÍ PRVNÍ REPUBLIKY (1918-1938).30 3.2.1 Český stranický systém, hlavní politické strany (1918 1938)...30 3.3 OBDOBÍ DRUHÉ REPUBLIKY, DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA (1938 1945)..34 3.4 OBDOBÍ TŘETÍ REPUBLIKY (1945 1948)...36 3.4.1 Stranický systém třetí republiky.37 3.5 MOCENSKÝ MONOPOL KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA (1948 1989) 37 3.5.1 Pražské jaro 1968 a doba normalizace...39 3.5.2 Nejvýznamnější opozice proti komunistickému režimu (1968 1989)..40 4. POLITICKÝ SYSTÉM V ČR PO ROCE 1989...42 4.1 OD PŘEVRATU 1989 K ROZPADU ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 42 4.2 ÚSTAVA ČR, A JEJÍ PRINCIPY...43 4.2.1 Ústava ČR..43 4.2.2 Základní principy Ústavy ČR. 43 4.3 NEJVÝZNAMNĚJŠÍ POLITICKÉ SUBJEKTY PO ROCE 1989 44 4.3.1 Občanské fórum (OF)..44 4.3.2 Občanská demokratická strana (ODS) 45 4.3.3 Česká strana sociálně demokratická (ČSSD).47 4.3.4 Křesťanská a demokratická unie Československá strana lidová (KDU-ČSL).48 4.3.5 Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM)..49 4.4.SYSTÉMY POL. STRAN, VOLEBNÍ VÝSLEDKY A UTVÁŘENÍ VLÁD V ČR 1989-2010..51 4.4.1 Volební období 1990 1992..51 4.4.2 Volební období 1992 1996..52 4.4.3 Volební období 1996 až k předčasným volbám v roce 1998..,53 4.4.4 Volební období 1998 2002, předčasné volby 1998, 53 5

4.4.5 Volební období 2002 2006..54 4.4.6 Volební období 2006 2010..55 5. SUPER VOLEBNÍ ROK 2010, VOLBY DO PS PARLAMENTU ČR...56 5.1 OBDOBÍ PŘED VOLBAMI...56 5.2 PODROBNÉ VOLEBNÍ VÝSLEDKY...57 5.3 NOVĚ ZVOLENÉ POLITICKÉ STRANY.58 5.4 ANALÝZA VOLEB V DESETI BODECH 58 5.5 ZAJÍMAVOSTI VOLEB.59 5.6 SOUČASNÝ STRANICKÝ SYSTÉM 2010...59 ZÁVĚR 60 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY..61 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK...63 SEZNAM TABULEK A GRAFU.64 PŘÍLOHY 65 6

ÚVOD Politická věda a politologie mají stejný význam, zjednodušeně řečeno, obojí je nauka o politice. Její hluboké počátky jsou zaznamenány jiţ v antickém Řecku. Politická věda jako samostatný vědní obor vznikla ve Spojených státech amerických aţ na konci 19. století. Poté se jako jiţ studijní obor rozšířila do Evropy. V České republice se politická věda jako samostatná společensko-vědní disciplína začala vyvíjet aţ teprve po roce 1989, tedy po pádu komunistického reţimu. V roce 1990 vznikly první katedry politické vědy. V úvodních kapitolách své práce se budu zabývat vznikem a vývojem politických stran a jejich systémů. Politické strany a vztahy mezi nimi utvářejí systémy politických stran, proto se tyto úvodní kapitoly částečně vzájemně doplňují. U politických stran se zaměřím především na jejich definice, funkce, cíle, programatiku a především na jejich charakteristiku. U systémů politických stran, kde záleţí zejména na tom, ve kterém daném politickém systému je zkoumáme, se budu především věnovat jejich rozsáhlým typologiím, které definovali podle různých kritérií tři významní světoví politologové Max Duverger, Jean Blondel a Giovanni Sartori. V další části popisuji na základě historických souvislostí vývoj politického systému v České republice před rokem 1989. Následuje kapitola, ve které se věnuji porevoluční době po roce 1989 a rodící se demokracii. Velký prostor, zde dávám především vzniku samostatné České republiky a následnému vývoji politických stran a českého stranického systému, který jsem rozdělila podle jednotlivých volebních období. Poslední kapitola je výhradně zaměřena na volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které se konaly v květnu 2010. Představuji zde kompletní volební výsledky, analyzuji průběh voleb a jejich výsledek. Cílem mé práce je přiblíţit problematiku jednotlivých prvků, jeţ utvářejí politický systém a zároveň se zaměřit na jeho fungování v rámci České republiky. 7

1. Politické strany 1.1 Pojem a definice politických stran Slovní spojení /termín/ politická strana má pro mnoho z nás jasný a samozřejmý význam. Politické strany bereme na vědomí jako součást politického dění na celém světě. Vzcházejí z nich politikové, kteří nám vládnou. Mnozí politologové však pojem politická strana vnímají jako nejasný a velmi široký, který nelze přesně vymezit. Pro politologii je tato situace značně komplikovaná, protoţe mnoho politologů a jiných autorů má snahu nalézt nové a ideální definice pojmu politické strany a chtějí dosáhnout toho, aby jiţ vznikla obecná definice, která by jasně vyjádřila a určila, co politické strany jsou a obsahují a měla platnost za kaţdé situace, v nezávislosti na čase či zeměpisném rozlišení. Historie je na pokusy o definici pojmu politická strany velmi bohatá, ale podle většiny politologů se v současné době a při dnes známých informacích /poznatcích/ o politických stranách dají pouţít aţ formulace z šedesátých let 20. století. Nejnovější řešení, jak nalézt cestu k této definici nabídl Giovanni Sartori (uznávaný italský politolog). Jeho minimální definice je mezi politology vnímána jako problematická a to především z důvodu, ţe je utvořena z mála definičních kritérií. Minimální definice politické strany: politické skupiny, jež se účastní voleb a jež je jejich prostřednictvím schopna své kandidáty umístit do veřejných úřadů 1 V současné době by se politické strany v demokratických systémech daly charakterizovat jako: a) dobrovolné, trvalé, otevřené organizace, jejichž členové mají společné představy a zájmy b) usilují o politickou moc c) této moci se snaží dosáhnout prostřednictvím voleb 2 1 FIALA, Petr; STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran.str.29 dotisk. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2009. 263 s. ISBN 978-80-87029-71-8. 2 ŘÍCHOVÁ, Blanka. Úvod do současné politologie. str.89 Vyd. 1. Praha : Portál, 2002. 208 s. ISBN 80-7178-628-4. 8

ad a) Na tyto body charakteristiky musíme nahlíţet velmi obecně, protoţe např.: trvalá organizace (přeţije svého vůdce) neznamená, ţe strana bude i nadále vůbec existovat a z hlediska ideového (dnes existují politické strany, které ideologii prakticky nemají) se snaţí získat voliče pouze pomocí jejich programu a uspět tak ve volbách. ad b) Charakteristika, kterou pouţil jiţ ve svých definicích Max Weber a přetrvává dodnes, a kterou najdeme v kaţdém pokusu o definici politické strany. ad c) Většinou politologů je označováno toto kritérium politické strany jako nejdůleţitější, protoţe odlišuje politickou stranu od zájmových skupin, které nemohou do voleb vstoupit. V nedemokratických systémech musíme charakteristiku politických stran doplnit v závislosti na politických podmínkách např. o dobytí a vykonávání moci pomocí různých nástrojů. (falšované volby) 1.2 Vznik politických stran Zde je nutné rozlišit dávnou historii od historie politických stran. Jako dávnou historie povaţujeme období do 18. století, kdy existovaly politické kluby nebo aristokratické či rodové strany, které charakterizoval M. Weber. Vznik moderních politických stran je datován aţ v 19. století a to souvisí se zavedením volebního práva, rozmachem demokratických úřadů a to hlavně parlamentu. V otázce vzniku politických stran se zaměřím na historii, tedy budu se zabývat pouze moderními politickými stranami. Teorie jak vznikaly politické strany, se opět velmi liší, protoţe kaţdý autor klade důraz na ten svůj teoretický pohled. Jednotlivé pohledy na to jak strany vznikaly, se výrazně neodlišují, spíše se doplňují a různě překrývají a jsou pouze jinak pojmenované. Podle M. Nováka existují čtyři hlavní studijní pohledy na vznik stran: 1) Institucionalistický pohled nejznámější a důleţitý, vychází z rozšíření volebního práva, parlamentu a jeho postupů. Hlavním představitelem tohoto pohledu je známý francouzský politolog Max Duverger, který rozlišuje dva základní původy vzniku stran: 1) volební a parlamentní a 2) mimoparlamentní a mimovolební. ad 1) Podle něj politické strany vznikaly tak, ţe na chodbách parlamentu se sdruţovali skupinky poslanců podobného politického zaměření. Dále následovalo sbliţování jejich 9

volebních výborů, které měli původně za úkol zajišťovat vše, co je potřebné proto, aby dosáhli volebního úspěchu. Zájem na tom, aby strana vznikla, přichází tedy shora, z parlamentní skupiny. Kdyţ je strana zaloţena, vytvoří se úplně nové volební výbory a nový štáb, který se liší od své stávající parlamentní skupiny, ale zanechá si svůj historický původ. Ad 2) Strany vznikaly z jiţ existujících institucí, které se svým působením nacházely mimo volby a parlament. Těchto institucí je mnoho např. odbory, velké podniky, průmyslové a obchodní instituce, banky, církve, náboţenské sekty, tajné a ilegální skupiny Dále existují případy, kdy politická strana vznikne na základě sloučení nebo naopak rozštěpením z jiţ vzniklých stran. M. Duverger upozorňuje na to, ţe skutečnost, jakým způsobem politická strana vznikla, má pravděpodobně vliv na její základní podobu, organizační strukturu a samozřejmě také na její fungování. 2) Historicko konfliktní pohled, zde se vychází z toho, ţe politické strany vznikají z konfliktů, které se tvoří ve společnosti. Hlavním představitelem tohoto pohledu byl Stein Rokkan, norský politolog a autor koncepce cleavages (nejčastěji českými autory překládáno jako štěpení ). Někteří autoři měli snahu roztřídit politické strany podle konfliktů, z kterých vznikaly nebo s kterými byly spojovány. Podle S. Rokkana jsou tyto konflikty plodem, národní revoluce (konflikt mezi většinou a menšinou), na základě odlišných pojetí (náboţenství, kultury, jazyka ) a průmyslové revoluce (venkovské zájmy, ruční výroba vs. průmyslníci, modernizace a industrializace). Národní revoluce vychází ze dvou štěpení: a) církev x stát církev a její vliv na společnost proti snaze odstranit vliv církve neboli laicizace a sekularizace. b) centrum x periferie zde proti sobě stojí centralisté a autonomisté Také průmyslová revoluce vychází ze dvou štěpení: a) vlastníci x pracující majitelé výrobních prostředků proti námezdně pracujícím b) město x venkov městské zájmy proti venkovu, zejména agrární či ekologické zájmy Na základě těchto štěpení vznikají konkrétní politické strany, konflikty se mohou i různě překrývat. 10

tabulka č. 1: Zjednodušené schéma S. Rokkana a D.-L. Seilera průmyslová revoluce národní revoluce dimenze dimenze funkční teritoriální funkční teritoriální vlastníci město církev centrum versus versus versus versus pracující vesnice stát periferie burţoazní 0 křesťanské centralistické dělnické agrární sekularistické autonomistické Zdroj: NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran. str. 40 3) developmentalistický pohled politické strany vznikají v souvislosti s průběhem modernizace (předpokládá se, ţe politický, ekonomický, sociální či kulturní vývoj dosáhl určitého stupně). Mezi hlavní stoupence tohoto pohledu patří J. La Palombar či M. Weiner. Vznik politické strany je tedy závislý na této modernizaci a současně na rozvoji státu a jeho institucí. Politické strany dle tohoto pohledu vznikají především v rozvojových zemích. (Asie, Afrika) 4) funkcionalistický pohled vznik politických stran spojován s jejich funkcemi, které zastávají. Funkcemi politických stran se podrobněji zabývám v samostatné kapitole. 3 1.3 Funkce a cíle politických stran O vymezení funkcí politických stran se pokouší mnoho autorů a politologů, nalézají a pojmenovávají jich mnoho, a tak vznikají funkční katalogy, které se postupně zase snaţí zredukovat, tak aby byly funkce politických stran charakterizovány, co nejobecněji. Jedním z nejznámějších tvůrců funkčního katalogu je německý politolog Klaus von Beyme, který v roce 1982 nabídl svoji redukci funkcí politických stran na čtyři základní: 3 NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran. Vyd. 1.-dotisk. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 275 s. ISBN 80-85850-22-2. 11

1. funkce vymezení cíle; 2. funkce artikulace a agregace zájmů; 3. funkce mobilizace a socializace občanů v systému; 4. rekrutování elit a funkce vytváření vlády. 4 Po nejnovějším prověřování redukcí politických funkcí, které prováděl Klaus von Beyme v roce 1997 dospěl k závěru, ţe politické funkce jsou stále stejné, i kdyţ v trochu jiné podobě na základě změn, které nastaly v uplynulých dvaceti letech v politickém systému a v politických stranách. Jedny jsou více důleţité a závaţné (funkce mobilizace a socializace občanů v systému a to především ve volbách) a některé naopak svojí původní důleţitost a význam ztrácejí (funkce artikulace a agregace zájmů). Je důleţité také rozlišit funkce a cíle politických podle toho v jakém politickém systému politická strana působí a to má největší vliv na plnění těchto cílů a funkcí. V nedemokratickém politickém systému není hned tak zřetelný rozdíl v plnění politických funkcí, ale v jejich aplikování je rozdíl velký. Jako příklad uvádím funkci rekrutování elit, která nezávisí na elitách, ale spíše na míře loajality k vládnoucí politické straně. V demokratických politických systémech existuje mnoho identifikovaných funkcí. Podrobněji se zabývám pouze těmi základními. Funkce sociální politická strana je spjata se svými loajálními voliči, kteří jí zaručí dostatek míst v parlamentu, tak aby si zajistila moţnost podílet se na vytváření vlády a jejího fungování. Funkce státní politická strana musí být zastoupena v parlamentu a ve vládě. Její snahou je ovládnout veřejné úřady a nejlépe i státní politiku. Funkce organizační stranické elity se snaţí, aby politická strana zůstala zachována jako samostatná organizace, a jejím úkolem je vytvářet a upevňovat organizační strukturu. Politické strany plní funkce v souvislosti s jejich cíli. 4 ŘÍCHOVÁ, Blanka. Úvod do současné politologie. str.91 Vyd. 1. Praha : Portál, 2002. 208 s. ISBN 80-7178-628-4. 12

Cíle politických stran rozdělujeme na dva základní typy: 1) preferuje ideologii politické strany 2) strana si stanoví cíle, které by chtěla dosáhnout ad 1) zde vycházíme ze dvou činitelů a) kaţdá strana má svůj cíl b) nejlépe cíle dosáhneme pomocí ideologie ad 2) obecné, platí pro všechny strany (tzv. minimalistické) získat, co největší počet hlasů, obsadit maximum úřadů a uskutečnit svůj program 1.4 Typologie politických stran Typologii politických stran potřebujeme především proto, abychom si dokázali odpovědět na otázky: jak se strany odlišují nebo v čem jsou si podobné s jinými a co tyto odlišnosti či podobnosti způsobuje? Typologií a klasifikací politických stran existuje mnoho, je to stejné jako u definice politické strany nebo jejich vzniku. Politologové a různí autoři se opatrně snaţí nalézt obecnou, neboli univerzální typologii, na jejímţ základě by se politické strany roztřídily do jasně daných skupin či zařadily k typickému vzorovému rámci. Podle většiny politologů a politologické literatury shrnul H. U. Brinkmann základní modely třídění tak, aby vyhovovaly kritériím, ve kterých se všechny existující typologie více či méně vyskytují: 1. Strany podle svých cílů a charakteru jejich vzniku: strany patronáţe (programatika strany není důleţitá, hlavním zájmem členů a aktivistů strany je jejich materiální uspokojení) třídní strany (zastupují zájmy jedné specifické společenské třídy) světonázorové strany (zabývají se výhradně ideologickou nebo religiózní světonázorovou problematikou) strany programové (jasně vymezená politika, ideologie není zásadní) platformní /akční/ strany (neexistuje dlouhodobý program, zabývají se pouze aktuálními tématy) 13

2. Strany podle sociálních hledisek organizační struktury: honorační strany (jsou vnímány jako nejstarší typ strany) masové strany (vývojově navazují na honorační strany, souvislost se vznikem masové společnosti) masové integrační strany (často zaměňovány s masovou stranou, delší časová platnost) kádrové strany (organizace stran na principu demokratického centralismu) starší typ tzv. party machine (podobnost se stranami patronáţe, upřednostňuje potřeby svých aktivistů a odtrhává se od svých voličů) 3. Strany podle členů a voličů /sociodemografické znaky/ zájmové strany (reprezentují zájmy určité sociální skupiny, je moţné sem zařadit i třídní strany) strany všelidové (orientace na všechny skupiny obyvatel) zde vycházíme z jejich politické orientace a cílů, které si stanoví: a. konzervativní b. liberální c. sociálně demokratické d. křesťansko-demokratické e. zelené strany (alternativní) f. krajně pravicové g. komunistické strany 5 V posledních letech jsou asi nejrespektovanější a nejpouţívanější dvě typologie politických stran: 1) vývojové typologie určují jednotlivé vývojové fáze politických stran 2) ideologicko programová typologie má za úkol politické strany roztřídit na ideologické a stranické rodiny ad1) Vývojové typologie hlavní představitelé spojeni s rozvojem této typologie jsou např.: Max Weber, Sigmund Neumann a Otto Kirchheimer. Nejčastější klasifikace vývojové typologie, které se dnes pouţívají, jsou čtyři: 5 FIALA, Petr; STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. dotisk. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2009. 263 s. ISBN 978-80-87029-71-8. 14

kádrové strany patří mezi nejstarší typ politické strany, existovaly zejména v 19. století, spojovány s pravicí, decentralizované, málo členěné, základním prvky jsou výbory. Členy vybíraly mezi elitami, tj. mezi populárními osobnostmi, mecenáši a odborníky, kteří straně zajistí hlasy voličů. Straně přinášeli hlavně finance, vliv, popularitu a moc. (burţoazní - konzervativní a liberální strany) masové strany zásadní typ strany mezi roky 1880 a 1960, vývoj strany spjat především s rozšířením všeobecného volebního práva, spojovány s levicí, centralizované, velmi členěné, základním prvkem jsou tzv. sekce. Strana otevřená všem. Důleţitý byl počet členů, protoţe stranické finance se hlavně opíraly o vybírání členských příspěvků. (dělnické sociálnědemokratické strany) strana pro všechny (v angličtině Catch all party), všelidová strana vznikají od roku 1945, na základě tezí německého politologa Otto Kirchheimera, podle něj měla za úkol postupně nahradit masovou stranu, tato idea se v mnoha zemích objevila aţ na konci padesátých let. Charakteristickými znaky Kirchheimerovy všelidové strany jsou následující. Strana vše podřizuje volebnímu zisku, přechází se na profesionalizaci strany a zásadní význam má stranické vedení a zároveň se sniţuje význam členství a význam ideologie strany. Má profesionální volební štáb, který utvoří obecný volební program, který reaguje pouze na konkrétní naléhavou politickou situaci nebo situaci ve společnosti. Usiluje o všechny voličské hlasy tj. voliče ze všech sociálních skupin. strana kartelu tzv. kartelová strana nejnovější typ strany, vznikají od roku 1970, na základě koncepce politologů Richarda Katze a Petera Maira. Strany jsou více propojené se státem, čerpají státní finance a stávají se tak polostátními. Jejich cílem je obecná činnost, nezabývají se určitou programatikou. Hlavním cílem strany jsou voličské hlasy, přestává být důleţité, zda členské či nečlenské. Uvnitř strany vládnou straničtí vůdcové, kteří mají volnost ve svých rozhodnutích a to jak na centrální tak i na lokální úrovni. Strana kartelu působí velmi moderně a profesionálně, vyuţívá různých odborníků např. na volební kampaň (mediální agentury) 15

1.5 Programatika politických stran Termín programatika vychází z německého slova Programmatik je dnes běţně v politologii pouţívaným pojmem. Stranické programy resp. programy politických stran jsou důleţitou součástí politologického výzkumu. Zkoumáme, rozlišujeme, analyzujeme např. typologii a funkce politických programů, teorii, metodologii atd. Politické programy rozlišujeme na dva základní typy: 1. exekutivní (governmentální) politické programy 2. programy politických stran 6 ad 1) Programatika strany zaměřená na jednotlivé oblasti v politice (např. školství, zdravotnictví), jak na celostátní tak regionální úrovni. ad 2) Obecné stranické přístupy k řešení společenských problémů, na základě těchto politických programů dochází ke střetávání se s jinými stranami, vládou atd. Programy politických stran zkoumáme podle dvou hledisek: z hlediska formálního (jaký je to typ stranického programu) z hlediska názorového (politický program je sestaven na základě ideologie strany) Zřejmě nejucelenější třídění programatiky politických stran nám nabídli němečtí politologové Gunter Olzog a Hans J-Liese. Rozlišují politické programy na čtyři základní: 1. programy základní politická stanoviska k závaţným problémům jednotlivců a společnosti, jejich vzájemných vztazích a vztazích ke státu 2. programy akční cíle stanoveny střednědobě aţ dlouhodobě v souvislosti se základními programy ke konkrétnímu oboru politiky (např. energetická nebo ekologická politika), akční program můţe být poskládán z jednoho či více témat a lze měnit dle aktuálnosti problémů 3. programy volební psány emotivně, jsou zde velmi důleţitá a naléhavá témata, která mají za úkol především oslovit voliče či zlikvidovat politického protivníka 4. vládní prohlášení zde jsou zpravidla uváděny konkrétní politické cíle nebo také úspěchy vládní strany, omezený časový prostor na stanovení politických cílů a opatření, týká se všech významných oblastí ve společnosti; veřejného ţivota 7 6 FIALA, Petr; STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. Str.92 dotisk. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2009. 263 s. ISBN 978-80-87029-71-8. 7 FIALA, Petr; STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. dotisk. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2009. 263 s. ISBN 978-80-87029-71-8. 16

2. Systémy politických stran (stranické systémy) 2.1 Co jsou systémy politických stran? Jsou důleţitou disciplínou politické vědy. Zkoumáme vzájemné vztahy mezi politickými stranami v daném politickém systému. (vyjma systému jedné strany) Stranický systém se skládá z jedné nebo více stran. Systémy stran jsou určovány na základě různých kritérií např. relevance stran, jejich počtu a velikosti, soutěţivosti (demokratičnosti) nebo nesoutěţivosti (nedemokratičnosti) systému, polarizace stran (ideologická vzdálenost mezi politickými stranami) jejich geografického působení, politického rozdělení atd. Stranické systémy jsou výsledkem mnoha různých a sloţitých faktorů, které jsou pro kaţdou jednotlivou zemi typické (vlastní) a pro jinou zemi pouze obecné. (dějiny, náboţenství, národní tradice, zastoupení etnik ve státě atd.) K obecným faktorům společným všem zemím patří: a) faktory sociálně ekonomické - týkají se především vlivu sociálních tříd na politické strany 8 b) faktory kulturní a ideologické - náboţenské a národnostní rozdíly c) faktory technické - volební systém V současnosti můţeme pozorovat, ţe stranické systémy se ve světě poměrně rychle obměňují a rozšiřují, přibývají soutěţivé systémy. Vznikají nové politické strany na základě nových politických témat či regionalismu. 2.2. Definice systému politických stran stranický systém je na jedné straně konfigurací politických stran v rámci politického systému, na straně druhé souborem vzájemných vztahů mezi politickými stranami a schémat chování, která jsou důsledkem mezistranické rivality determinované především bojem o hlasy 8 NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran. Vyd. 1.-dotisk. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 275 s. ISBN 80-85850-22-2. 17

voličů, a v případě většího počtu stran nutností hledání eventuálních partnerů připravených účastnit se procesu formování vládních koalic 9 2.3. Pozice politických stran ve stranickém systému Z jakých stran se stranický systém skládá? Jaké jsou mezi nimi rozdíly? Jaké zaujímají postavení v politickém systému? 2.3.1 Pozice stran ve stranickém sytému dle kritéria relevance (významovosti) Kritéria relevance stran navrhl G. Sartori. Zabývá se významy stran pro stranický systém, tzn., jestli tedy strany zastávají ve stranickém systému nějakou významnou úlohu či nikoliv. Sartoriho teorie hodnotí, zda jsou politické strany relevantní nebo irelevantní na základě dvou potenciálů (schopností): Koaliční potenciál (coalition potential) politické strany jsou relevantní, pokud jsou schopny se podílet za určitých podmínek na vládnutí. Přednost dostávají politické strany s výraznou voličskou základnou, aby mohly samy sestavit vládu. Můţeme sem však zařadit i politické strany s malou volební podporou, a to zejména na základě jejich ideologie, která z ní činí vhodného koaličního partnera pro politickou stranu, která ve volbách zvítězila. Jako irelevantní politické strany v tomto případě můţeme označit, takové strany, která se jiţ dlouho nepodílí na vládnutí, vládní koalici a tudíţ o nich jako o koaličních partnerech neuvaţujeme. Vyděračský potenciál (blackmail potential) mezi relevantní strany, které mají vyděračský potenciál, patří tzv. antisystémové strany (stojí mimo vládu, ideologie strany je proti stávajícímu politickému systému). Mají schopnost vydírat (vyvíjet tlak) na ostatní strany v politickém systému, proto s nimi a jejich reakcemi musí 9 CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal. Úvod do studia politické vědy. 2002. str.247 Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2002. 445 s. ISBN 80-86432-41-6. 18

strany s koaličním potenciálem při různých jednáních, rozhodnutích atd. počítat. Patří sem i politické strany, které se snaţí blokovat, co vláda navrhla tzv. vládní návrhy. 10 2.4 Malé a velké politické strany, strany s většinovým posláním Třídit strany dle velikosti jde jenom velmi přibliţně, přesto je rozlišujeme na tři hlavní typy: 1. malé strany 2. velké strany 3. strany s většinovým posláním 2.4.1 Malé strany dříve nepatřily mezi důleţité, dnes jsou významnou součástí stranických systémů a zasluhují velkou pozornost. Na základě svého programu a ideologie zastupují různé politické proudy. Většinou plní jen doplňkovou roli jak ve vládě, tak v opozici. Ale pokud je rozdíl mezi dvěma hlavními stranami v parlamentu minimální, mají významnou rozhodující úlohu. Existují dva hlavní přístupy k rozpoznání malé strany: 1) početní malá strana je určena její velikostí nikoliv úlohou, kterou hraje. Jestli je strana malá, měříme hlavně mírou volební podpory. Ve volbách by měla obdrţet 1-15% voličských hlasů a musí být do parlamentu zvolena minimálně třikrát za sebou. 2) koncepčně definiční zabývá se postavením a úlohou malé strany v jednom konkrétním stranickém systému a jejich klasifikací. Gordon Smith, který je hlavním zastáncem koncepčně definičního přístupu, kladl důraz především na relevanci stran a to ve spojitosti ještě s jejich umístěním na osu levice-pravice je klasifikoval takto: 10 ŘÍCHOVÁ, Blanka. Úvod do současné politologie. Vyd. 1. Praha : Portál, 2002. 208 s. ISBN 80-7178-628-4. 19

Okrajová malá strana (marginální) na ose levice-pravice ji najdeme aţ na konci, má jen nízký koaliční potenciál. Nachází se většinou jen jako jakýsi doplněk levicové nebo pravicové velké strany. Stěţejová (pantová, kloubová) malá strana na ose levice-pravice je umístěna blízko středu, má veliký koaliční potenciál, který se sniţuje pouze v případě, kdyby ve stranickém systému existovalo více stěţejových malých stran. Nachází se tedy mezi velkými středovými stranami. Oddělená malá strana nejde jí zařadit na osu levice-pravice, pouze příleţitostný koaliční potenciál. Jsou to takové politické strany, které vznikly za nějakým konkrétním účelem, tématem nebo na etnické či regionální základně. Jinak přistupuje k určení a klasifikování malých stran Max Duverger. Podle něj existují dva různé typy malých stran: 1. strany osobností 2. strany stálých menšin Ad 1) strana osobností bývá zpravidla spíše parlamentním klubem (frakcí), je to strana kádrů. Jsou málo členěné, nemají opravdovou stranickou základnu (organizaci) a zejména pak téměř nikdy nedodrţují stranická pravidla (kázeň) a jsou decentralizované. Poslanci mají obvykle velké ambice, a proto raději nevstupují do velkých stran, protoţe se většinou nedokáţou podřídit jejím pravidlům a disciplíně. Ad 2) strana stálých (permanentních) menšin je rozvětvená a organizovaná, která pokrývá svými členy celý stát či region. Je to masová strana. Skládá se většinou z výborů nebo sekcí. Má své menšinové politické a sociální cíle, stojí za ní menšinová, ale za to velmi stálá veřejná podpora. Jsou to strany např. náboţenských, národních, zeměpisných či politických menšin atd. 11 2.4.2 Velké strany dosahují absolutní většiny jen vyjímečně, vládnou za podpory dalších stran. Většinou jsou součástí koalice, i kdyţ zastávají díky své velikosti zásadní roli při rozdělování ministerstev či jiných důleţitých postů. 11 NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran. Vyd. 1.-dotisk. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 275 s. ISBN 80-85850-22-2. 20

Podle různých politologů klasifikujeme velké politickou stranu jako: a) dominantní stranu takto ji pojmenoval francouzská politolog M. Duverger. Dominantní strana je taková strana, která po nějakou dobu (více neţ v trojích řádných volbách po sobě) podstatně větší stranou neţ kterákoli jiná politická strana. Neznamená to však, ţe musí mít nadpoloviční většinu mandátů. Lze ji charakterizovat také jako stranu, která má nejméně 40% hlasů. Na vládě a moci se podílí dlouhodobě, opotřebovává se. Můţeme konstatovat, ţe dominantní strana činí politiku všední, ale zároveň ji také stabilizuje. b) predominantní (převládající) stranu tento pojem zavedl italský politolog G. Sartori. Převládající strana je taková politická strana, která získá za stejnou dobu (více neţ v trojích řádných volbách po sobě) nadpoloviční většinu parlamentních mandátů, ale nemusí být výrazně větší neţ kterákoli jiná politická strana. Nedochází k ţádnému střídání u moci, avšak opozice je velmi aktivní a predominantní strana tedy můţe kdykoli o svoje postavení přijít. c) ultradominantní stranu termín ultradominantní strana nám poprvé nabídl politolog R.-G- Schwartzenberg. Spojením dominantní a predominantní strany vznikne ultradominantní politická strana. To je strana, která pravidelně při svobodných volbách obdrţí nadpoloviční většinu parlamentních křesel, je podstatně silnější neţ ostatní strany. V demokraciích se vyskytuje jen zřídkakdy. 2.4.3 Strana s většinovým posláním politická strana, která získá absolutní většinu v parlamentu nebo reálně je schopná jí dosáhnout bez porušení pravidel demokratické soutěţe. Rozdíl mezi velkou stranou a stranou s většinovým posláním najdeme v politické psychologii. Strana s většinovým posláním je realistická, tedy slibuje jenom to, co můţe splnit. Má konkrétní akční program, za který nese vládní odpovědnost. Naproti tomu ostatní strany vědí, ţe této moci nedosáhnou, pouze za vyjímečných okolností. Mohou tedy slibovat a útočit na nás svou demagogií. Je jim jasné, ţe nejspíše nikdy nebudou moci vládnout samy a jejich program tedy nebude konfrontován se skutečností, protoţe by se o moc musely dělit se svými koaličními partnery nebo by museli v parlamentu získat potřebnou podporu. Na základě toho dělají programové ústupky a vznikne jejich společný vládní plán, za který nesou odpovědnost všechny partnerské strany a případný neúspěch svádí jedna na druhou. 21

2.5 Typologie stranických systémů U typologie stranických systémů je velmi důleţité nejdříve určit kritéria jejich klasifikace. Mezi základní kritéria řadíme kritérium početní, kritérium velikosti a ideologické vzdálenosti (polarizace) jednotlivých stran. Za novějšímu rozlišení stranických systémů lze povaţovat takové rozlišení, kde je výhodou, ţe hned známe odpověď na základní otázku, zda-li v dané zemi existuje politická soutěţ či nikoliv, tj. rozlišení na: a) soutěživé (demokratické) stranické systémy b) nesoutěživé (nedemokratické) stranické systémy Jednotliví politologové a autoři se zabývají různými klasifikačními kritérii a jejich kombinacemi. Na základě těchto svých kritérií vzniklo mnoho typologií. Mezi nejznámější a nejpouţívanější řadíme tyto tři: 1) Duvergerova typologie (50. léta 20. století) 2) Blondelova typologie (60. léta 20. století) 3) Sartoriho typologie (70. léta 20. Století) Tabulka č. 2: Nejznámější typologie stranických systémů DUVERGEROVA TYPOLOGIE BLONDELOVA TYPOLOGIE SARTORIHO TYPOLOGIE monopartismus Bipartismus dokonalý Systém jedné strany bipartismus Bipartismus nedokonalý Systém hegemonické strany multipartismus Multipartismus s dominující stranou Systém predominantní strany Multipartismus bez dominující strany Bipartismus Umírněný multipartismus Extrémní multipartismus Systém atomizovaný Zdroj: zpracováno s vyuţitím informací z bakalářské práce str. 23-27. 22

2.5.1 Duvergerova typologie kritériem klasifikace francouzského politologa Maurice Duvergera byl především počet stran, s tímto klasickým rozlišením se setkáváme jiţ v roce 1896 u A. Lawrence Lowella. Klasicky rozdělujeme stranické systémy na: 1) systémy jediné politické strany (monopartismy) 2) systémy dvou stran (bipartismy) 3) systémy více neţ dvou stran (multipartismy) Ve své typologii se Duverger nejvíce věnoval soutěţivým multipartajním soutěţivým systémům, nejvíce pak bipartismu, dvoustranickému systému, který zaloţil na přirozeném politickém politickém dualismu. Bipartismus popisuje jako systém dvou relevantních stran mezi kterými dochází pravidelně ke střídání u moci a v opozici. Neznamená to však, ţe v bipartismu existují pouze dvě strany, existuje více politických stran, které se účastní voleb. Specifickým měřítkem je zde, ţe dvě politické strany se pravidelně střídají ve vládě a kaţdá vládne samostatně. Dále rozděluje bipartismus ještě na dva typy: a) bipartismus britský (skutečný) zde poukazuje na ukázněnost uvnitř politické strany (hlasují stejně), čímţ je stabilní. b) bipartismus americký neboli také pseudobipartismus, kde v zásadě neexistuje disciplína uvnitř strany (hlasují svobodně). Sám M. Duverger uznal, ţe pouze početní kritérium a rozdělení do tří kategorií nestačí, jedná se jenom o jeden zásadní faktor stranického systému a je třeba ho dále zkoumat. Duvergerovou specialitou bylo především zkoumání vlivu volebního systému na stranický systém, které shrnul do tří pravidel (tzv. Duvergerovy zákony): 1) proporční systém usnadňuje zavedení a udržování systému četných, tuhých (tj. ukázněných), nezávislých a obvykle stabilních stran. 2) Dvoukolový většinový systém tíhne k systému více než dvou pružných (tj. nedisciplinovaných), závislých a relativně stabilních stran. 3) Jednokolový většinový systém pomáhá bipartismu, střídání neboli alternaci dvou velkých nezávislých stran. 12 Duvergerovy zákony byly podrobně analyzovány, politologové je přijímají nejednoznačně, mají své kritiky i stoupence. Mezi české stoupence těchto zákonů patří M. Novák, který ve své knize píše, ţe pravidla aţ na nějaké nepodstatné výjimky platí. 12 NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran. str.60 Vyd. 1.-dotisk. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 275 s. ISBN 80-85850-22-2. 23

2.5.2 Blondelova typologie klasifikační kritérii francouzského politologa Jean Blondela je počet stran a velikost stran. Na základě této kombinace kritérií utvořil typologii soutěţivých stranických systémů: 1. bipartismus dokonalý 2. bipartismus nedokonalý neboli systém dvou a půl strany 3. multipartismus s dominující stranou neboli nedokonalý 4. multipartismus bez dominující strany neboli čistý multipartismus ad1) Bipartismus jsem se jiţ podrobněji popsala v Duvergerově typologii stranických systémů, pro upřesnění dodávám, ţe za dokonalý bipartismus povaţujeme, kdyţ dvě relevantní strany obdrţí při volbách zhruba 89-99 % všech hlasů. Jako příklad dokonalého bipartismu uvádím Spojené království Velké Británie a Severního Irska (konzervativci labouristé), USA a Nový Zéland. ad2) Pro nedokonalý bipartismus neboli systém dvou a půl stran je typické, ţe existují dvě velké strany a jedna malá, ale někdy velmi důleţitá. Nesestaví-li totiţ ţádná z těchto dvou stran sama vládu, tak přichází na řadu důleţitost této třetí strany. Aby byla velké straně dostatečně silným partnerem musí být stěţejová, zpravidla tedy středová a akceptovatelná pro obě velké politické strany jak levicovou, tak pravicovou. Jako příklad nedokonalého bipartismu uvádím Spolkovou republiku Německo a Belgii. ad3) V multipartismu s dominující stranou, tedy systému více neţ dvou stran obdrţí jedna strana minimálně 40 % voličských hlasů a získává tak převahu nad ostatními stranami, ale nestačí jí to k tomu, aby mohla být sama u moci a vládnout. I kdyţ získala daleko více poslaneckých mandátů neţ druhá strana v pořadí, musí uzavírat koalice, protoţe nedosáhla absolutní většiny parlamentních křesel. Stává se tak potřebným koaličním partnerem pro ostatní strany. Jako příklad uvádím Švédsko a Holandsko. ad4) Čistý multipartismus neboli systém bez dominující strany je charakteristický tím, ţe všechny hlavní strany jsou přibliţně stejně velké a ţádná z nich nedominuje nad ostatními. Existuje několik moţných koalic a vládu tedy sestaví ta, která uzavře vládní koalici s potřebným počtem parlamentních míst. Jako příklad uvádím Finsko a Švýcarsko. 24

2.5.3 Sartoriho typologie hlavními klasifikačními kritérii, která italský politolog Giovanni Sartori kombinuje jsou počet relevantních stran a jejich ideologická vzdálenost (polarizaci). Odlišuje formát systémů stran, zaloţený na proměnné počtu stran v systému od typů systémů stran odstupňovaných na základě ideologické polarizace. K určení systému je taky velmi důleţité hledisko rozlišení systému na soutěţivý a nesoutěţivý. Sartoriho typologie je dodnes často pouţívána a platí za nejpropracovanější v oblasti výzkumu stranických systémů. Celkově Sartori stranické systémy řadí do sedmi typů, které ještě následně třídí do dalších kategorií: 1. Systémy jedné strany 2. Systémy hegemonické strany 3. Systémy predominantní strany 4. Bipartismus neboli dvoustranické systémy 5. Umírněný multipartismus neboli omezený pluralismus 6. Extrémní multipartismus neboli polarizovaný pluralismus 7. Systém atomizovaný Tabulka č. 3: Sartoriho typologie FORMÁT POČET STRAN Jedné strany striktně jedna strana Hegemonické strany vedoucí strana + satelitní strany Predominantní strany jedna strana má nadpoloviční většinu poslaneckých křesel Bipartismus 2 strany Umírněný multipartismus 3 5 stran Extrémní multipartismus 5 7 stran Atomizovaný více neţ 8 stran Zdroj: zpracováno s vyuţitím informací z bakalářské práce str. 25-27. ad1) Systém jedné strany (monopartismus) existuje v něm přísně pouze jedna politická strana, neexistují ţádné jiné politické strany nebo jsou zakázány. Jedná se o nesoutěţivý stranický systém. Podle míry 25

nedemokratičností systému a míry, jak je strana totalitní (ideologická) Sartori dělí tyto jediné strany ještě na: a) totalitní (silně ideologické) - ideologie má pohltit celou společnost (SSSR za Stalina) b) autoritářské - slabá ideologie, lid nemá mluvit do politiky (Španělsko za Franca) c) pragmatické - netotalitní, slabá ideologie, měla pragmatické cíle (Turecko kemalovská Republikánská strana lidu, jejím cílem byla modernizace Turecka a proto vystupovala proti islámu) ad2) Systém hegemonické strany nesoutěţivý stranický systém, existují zde kromě vedoucí strany ještě další strany tzv. satelity (satelitní, trpěné strany). Nemají ţádnou politickou moc, nemůţe tedy dojit k ţádné alternaci moci. Mohou se jen omezeně podílet na vládnutí, např. dostávají místa ve státní správě, ale pouze se souhlasem vládnoucí strany, ke které musejí zachovávat loajalitu. Podobně jako u systémů jediné strany i zde můţeme hegemonické strany ještě podrobněji rozčlenit na dva typy: a) ideologické hegemonické strany (komunistické Polsko, bývalé komunistické státy, kde formálně existovaly strany jako např. sociální demokracie) b) pragmatické hegemonické strany (Mexiko) ad3) Systém predominantní (převládající) strany existují, a působí zde i jiné politické strany, které mají rovnoprávné příleţitosti a jsou soupeři převládají jediné straně, na které jsou nezávislí. Je to soutěţivý stranický systém. Co je převládající strana jsem jiţ výše podrobněji popsala u kapitoly Velké strany.(2.4.2, str. 21) (Japonsko, Norsko, některé státy USA) ad4) Bipartismus, dvoustranický systém podle Sartoriho existuje pouze ojediněle. Je dostředivý (směřující do středu) a velmi málo nebo také nikterak polarizovaný.(britský bipartismus) Sartori shrnuje pravidla pro fungování bipartismu takto: absolutní většinu poslaneckých mandátů soupeří dvě strany jedna strana z těchto dvou stran vyhraje a získá tak nadpoloviční většinu vítězná strana chce vládnout sama od těchto stran se očekává střídání u vlády 26

ad5) Umírněný multipartismus neboli omezený pluralismus je zastoupen minimálně třemi relevantními politickými stranami, nejvýše však pěti, které soupeří o moc. Ţádná ze stran nezískává absolutní většinu, není tedy moţné, aby vládla samostatně. Vytvářejí vládní koalice, které se střídají u vlády. Je to systém slabě polarizovaný, bipolární (dvoupólový), dostředivý (směřující do středu) a stabilní. Nejsou, zde zastoupeny antisystémové strany ani bilaterální opozice, tj. opozice jak pravicová tak levicová. V dnešní Evropě je to nejrozšířenější stranický systém. (Německo,Irsko) ad6) extrémní multipartismus neboli polarizovaný pluralismus v tomto systému najdeme pět aţ sedm stran. Existují zde relevantní antisystémové strany a bilaterální opozice, ta se projevuje aktivitou krajních pravicových a levicových stran. Pokud by některá z antisystémových stran vyhrála ve volbách, je velká pravděpodobnost změny politického reţimu, ohroţení demokracie. Extrémní multipartismus je typický tím, ţe je silně polarizovaný, multipolární, odstředivý a nestabilní. Opozice nenese zodpovědnost za své nesmyslné sliby a nereálné argumenty, je jim totiţ jasné, ţe se k moci zřejmě nedostane. (italská první republika) ad7) atomizovaný systém více neţ osm stran, je protipólem systému jedné strany. Kaţdá strana si sleduje pouze své vlastní mocenské zájmy a na ostatní strany se neohlíţí. Nehraje se podle ţádných politických pravidel, protoţe obecně neexistují. 13 13 CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal. Úvod do studia politické vědy. 2002. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2002. 445 s. ISBN 80-86432-41-6. 27

3. Historické kořeny politického systému v ČR před rokem 1989 3.1 Politická situace v českých zemích před rokem 1918 Do roku 1918 byl český národ a česká politika součástí Rakousko-uherské monarchie, byli součástí soustátí Předlitavska. Na konci 19. století vznikla první česká politická strana Staročeši, kterou také známe pod názvem Národní strana. Uvnitř strany se nacházelo mnoţství názorových proudů, z kterých se postupně vyvinula další politická strana, která dostala jméno Národní strana svobodomyslná nebo také Mladočeši. V rámci těchto stran se v té době soustřeďoval veškerý politický ţivot. Nakonec Staročeši ztráceli postavení a Mladočeši se tak stali nejsilnější stranou. Další důleţitým datem pro český národ byl rok 1907. V roce 1907 proběhly první volby do říšské rady na základě všeobecného volebního práva, které velmi významně poznamenaly další vývoj stranického systému v českých zemích. Česká politika se ustálila a politické strany se vesměs vydávaly čtyřmi směry, které byly více či méně činné aţ do vyhlášení Československa. 1. Mezi nejvýznamnější politické strany patřila agrární strana, která se prezentovala jako strana národní, hájící zemědělce a jejich zájmy. 2. Druhou nejsilnější stranou je sociální demokracie, kterou se stala na úkor Národní strany svobodomyslné, která oslabila. Jejím základem jsou odborové organizace. 3. Třetím směrem bylo křesťanské hnutí. Kaţdý chtěl být vůdce politické strany a tak vznikají další a další. Nesouhlasily s volební reformou, byly katolicky konzervativní. Katolické strany přestaly být zajímavé. 4. Měšťanské strany, měšťanství. Existovaly dvě skupiny: mladočeši, konzervativní strana a nově vznikající politické strany. Byli nejednotní. Mezi měšťanské strany patřila např. Národní strana svobodomyslná. Dalším významným mezníkem pro politický proces utváření českého stranictví byl začátek první světové války, kdy Rakousko Uhersko bojovalo s Ruskem a Srbskem. Byla uzavřena 28

říšská rada, byla nastolena cenzura, přestal se vydávat denní tisk a mnoho politiků, napříč politickými směry bylo zatčeno. Mezi zatčenými politickými představiteli byli např.: Karel Kramář a Alois Rašín. Politické strany a politický proces byl válkou ochromen, jak v českých zemích, tak na Slovensku. V roce 1914 vůdce malé měšťanské strany, která se nazývala Pokroková strana Tomáš Gariggue Masaryk odchází do exilu, aby zde hledal spojence pro svůj záměr spojit české země se Slovenskem. V roce 1915 kolem sebe začíná formovat malou skupinku lidí, Československou národní radu. Členy jsou Edvard Beneš, bývalý sociálně-demokratický korespondent z Paříţe a sociolog; Milan Rastislav Štefánik slovenský důstojník a jako poslední se k nim připojil (pouze na rok) poslanec za agrární politickou stranu Josef Durich, tato skupina byla pojmenována jako Masarykova zahraniční akce. Politický systém Mezitím v roce 1916 se na domácí politické scéně dohodlo devět stran na vytvoření dvou skupin, které měly na starosti českou politiku. Vzniká tak Český svaz, kde jsou zastoupení poslanci říšské strany pod vedením dr. Františka Staňka a Národní výbor, který měl původně zastupovat domácí politiku. V roce 1917, kdy do války vstoupily Spojené státy americké, dochází k zásadnímu obratu. Americký prezident Woodrow Wilson začal poslouchat a podporovat exilové skupiny. Stává se oporou T.G. Masarykovi. Po smrti rakouského císaře Františka Josefa I., kdy po něm na trůn nastoupil Karel I. byla v roce 1917 vyhlášena amnestie a byli tak propuštění přední čeští politikové. Postupně dospěly české politické strany a český národ k přesvědčení, ţe budoucnost v monarchii nevidí. Vzniká tak Česká státoprávní demokracie, vznikla sloučením mladočechů (Národní strana svobodomyslná), Pokrokové a Moravské lidové pokrokové strany, Státoprávně-pokrokové strany a později se také připojili staročeši. V roce 1918 v Obecním domě, na setkání říšského sněmu české politické strany přijali tzv. Tříkrálovou deklaraci, v níţ se přihlásili k myšlence sebeurčení národů. Touto deklarací se tedy česká politická scéna ztotoţňuje s Masarykovou zahraniční akcí, jenţ v červenci 1918, dala podnět k reorganizaci Národního výboru, který měl za úkol se připravit na převzetí moci ve státě. Národní výbor měl 38 členů, hlavními představiteli byli dr. Karel Kramář jako předseda, místopředsedy se stali Antonín Švehla a Václav Klofáč a jednatelem výboru dr. František Soukup. Kromě Národního výboru vzniká 14. Října 1918 exilová prozatímní vláda, která byla vytvořená z paříţské Československé národní rady. Jejími představiteli byli Tomáš Gariggue Masaryk jako prezident a Edvard Beneš jako ministr zahraničních věcí a ministrem války se stal Milan Rastislav Štefánik. Národní výbor, hlavně představitelé skupiny kolem dr. Kramáře nespoléhali jenom na úspěch zahraniční akce, snaţili se doma podniknout takové 29

kroky, aby mohli zaujmout zásadní postavení v nově vznikajícím státě. To se samozřejmě nelíbilo zahraniční akci a tak se obě skupiny scházejí k jednání v Ţenevě, kde se snaţí tyto neshody odstranit. Jednalo se ve dnech 28.-31. října 1918 bez toho aniţ by věděli, ţe v Praze jiţ 28. října převzal Národní výbor moc a byl vyhlášen nezávislý stát. 14 3.2 Období první republiky (1918-1938) je datováno od roku 1918 do roku 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. Územně zahrnovala země Koruny české (Čechy, Moravy a Českého Slezska) Slovensko a Podkarpatskou Rus. Obecně je období První republiky povaţováno za jedno z nejúspěšnějších, zejména z hlediska rozvoje českých zemí. Tabulka č. 4: Národnosti Československa (1937) Národnost Počet osob v % Češi 7 615 010 49,99 Němci 3 358 559 22,05 Slováci 2 479 381 16,28 Maďaři 757 001 4,97 Ukrajinci 636 384 4,18 Ţidé, osoby hlásicí se k ţidovské 213 684 1,41 národnosti Poláci 105 676 0,69 Ostatní 65 283 0,43 Celkem 15 230 978 100,00 Zdroj: VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. str.26 3.2.1 Český stranický systém, hlavní politické strany (1918-1938) Podle Sartoriho typologie systému politických stran můţeme stranický systém první republiky klasifikovat jako extrémní multipartismus. Na základě výše popsaných politologických klasifikací zde rozlišujeme např.: a) podle ideologie strany liberální (Agrární strana) 14 CABADA, Ladislav; ŠANC, David. Český stranický systém ve 20. století. Vyd. 1. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005. 223 s. ISBN 80-86898-50-4. 30

strany konzervativní (katolické strany) b) teorie štěpení vlastníci x pracující (mladočeši x sociální demokracie) město x venkov (národní socialisté x agrárníci) Existovalo mnoho se vyvíjejících velkých, malých a ostatních politických stran. (české, německé, maďarské, slovenské ) Mezi hlavní politické strany v meziválečném období patřily: 1) Agrární strana: v roce 1922 se přejmenovala na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu členy byli zejména obyvatele venkova, protoţe hájila jejich zájmy nejznámějším představitelem byl Antonín Švehla 2) Československá sociálně demokratická strana dělnická: celostátní a nejsilnější strana členskou základnu tvořili hlavně dělníci a zaměstnanci největší zkouškou prošla v roce 1921, kdy se z levicového křídla ve straně utvořila Komunistická strana Československa významným představitelem strana byl Vlastimil Tusar 3) Československá strana lidová: nejsilnější byla v jiţních Čechách a na jiţní Moravě členy nacházela nejvíce mezi dělníky a malými zemědělci známým představitelem byl Msgr. Jan Šrámek 4) Československá strana socialistická: orientována především na sociální oblast stoupenci strany byli drobní ţivnostníci v roce 1926 přijala nový název Československá strana národně socialistická (národní sociálové) významnými představiteli byli V. Klofáč a E. Beneš 5) Komunistická strana Československa: prezentovala se jako masová strana, byla vnímána jako strana extremistická a populistická, odmítala demokracii vznikla v roce 1921 odtrţením levicové křídla z Československé sociálně demokratické strany dělnické podporovali ji především levicoví intelektuálové a lidé méně vzdělaní 31

představitelé byli Bohumír Šmeral a později Klement Gottwald 6) Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei): nejprve se jmenovala Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront) přejmenovala se v roce 1935, odmítala spolupráci s českými stranami spolupracovala s Hitlerovou stranou National-SozialistischenDeutsche Arbeiterpartei (NSDAP), ke které v listopadu roku 1938 přistoupila vůdčím představitelem SdP byl Konrád Henlein 7) Hlinkova slovenská l udová strana: nejsilnější strana na Slovensku, hlásala myšlenku autonomie slovenska volily jí lidé nacionálně či katolicky lazení hlavními představiteli byli katoličtí kněţí Andrej Hlinka a Jozef Tiso 28. října 1918 byl přijat v Praze Národním výborem a zejména pak muţi 28. října A. Švehlou, F. Soukupem, J. Stříbrným, A. Rašínem a V. Šrobár, zákon o vzniku samostatného československého státu. Autorem zákona, který se také nazývá jako recepční zákon, protoţe přejímal do československého práva dosavadní rakousko- uherský právní řád byl Alois Rašín. Vztahoval se na české země a Slovensko se připojilo aţ na základě Martinské deklarace 30. října 1918. Národní výbor na základě recepčního zákona A. Rašína zajišťoval běţný chod správních organizací. Rozšířením Národního výboru a připojením slovenských poslanců vzniká Revoluční (prozatímní) národní shromáţdění. 14. listopadu, kdy poprvé parlament zasedl, sesazuje Habsbursko-lotrinskou dynastii, dále prohlásil Československo republikou a prezidentem byl jmenován T. G. Masaryk. Vznikla také vláda všenárodní koalice, která měla 17 členů, jejímţ předsedou se stal dr. Karel Kramář. V roce 1919 došlo k volbám do obecních zastupitelstev, coţ znamenalo změnu postavení českých politických stran ve vládě. Zvítězila sociální demokracie s více neţ 30% hlasy pod vedením Vlastimila Tusara. Nová vláda byla utvořena spojením sociální demokracie a agrární strany tzv. rudo-zelená koalice. Vládě klesl počet členů na 15. 29.2. 1920 byla přijata Ústavní listina Československé republiky, zákon ČSR č. 121/1920 SB., která definitivně upravovala postavení vlády Československé republiky. 32

Ukázka z preambule ústavy: My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, přijali jsme ústavu pro Československou republiku. 15 Jejím základním obsahem bylo: vytvoření parlamentního systému rozdělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, jejich vymezení dominantní postavení zastává Národní shromáţdění (československý parlament), hlas lidu Parlamentní ČSR je dvoukomorový s převahou poslanecké sněmovny nad senátem, kdy volby do parlamentu mají být kaţdých šest let, volby do senátu kaţdých osm let. Zakotvovala také výčet občanských práv a svobod (občané jsou si rovni) a náboţenské a politické svobody (svoboda svědomí a vyznání). Ochranu menšin (národnostních). 18. dubna 1920 se konaly první parlamentní volby, podle výsledků voleb nebylo moţné utvořit stabilní vládní koalici. Vznikla tak úřednická vláda Jana Černého, kterou po dohodě politických stran s prezidentem T. G. Masarykem ve skutečnosti zajišťovala tzv. Pětka neformální orgán, kde představitelé pěti československých stran měli jednoho zástupce, a kde se předjednávala a dohadovala všechna významná témata tak, aby na půdě parlamentu hlasování o nich bylo pouhou formalitou. První Pětku tvořili A. Švehla. A. Rašín, J. Stříbrný, R. Bechyně a J. Šrámek. Jejím úkolem bylo především potlačení nacionálně či politicky revolučních nálad obyvatelstva, které přinesly sebou nově zastoupené maďarské a německé strany v parlamentu, které se chovaly jako antisystémové strany či sociálně-demokratická levice. Do roku 1925 se všechny strany Pětky rozštěpily, a proto nebyly schopné čelit německým a slovenským antisystémovým stranám, které byly jednotné a dobře organizované. Jedinou výjimkou byl rok 1926, kdy se podařilo Antonínu Švehlovi seskupit do vládní koalice české, německé i slovenské politické strany a utvořit tak vládu pravého středu, kterou také někdy nazýváme vládou panské koalice. Další zlom nastal koncem roku 1929, kdyţ opustila vládní koalici Hlinkova strana. Vláda se rozpadla a v dalších volbách v letech 1929-1935 jiţ nebylo moţné utvořit stabilní koaliční vlády a ani nebyla moţnost se vrátit k modelu Pětky. Vytvářely se koncentrační vlády (všechny prosystémové české a německé strany bez ohledu ne jejich ideologii) Proti takto slabým vládám stály, stály silnější opoziční strany jako KSČ nebo HSL S a v roce 1935 se přidala Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem, která se stala nejsilnější stranou 15 VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Vyd. 1. Praha : Portál, s.r.o., 2003. 352 s. ISBN 80-7178-718-3. 33

českých Němců. Všechny tyto strany se vyznačovaly radikálním či nedemokratickým programem. Na jaře v roce 1938 se stává vláda opět pouze z Čechů a Slováků, protoţe všechny německé strany vládu opustily. V tragických okamţicích září 1938 vládne poslední úřednická vláda pod vedením generála Jana Syrového. Tabulka č. 5: Volby do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Politické strany 1920 1925 1929 1935 % hl. m. % hl. m. % hl. m. % hl. m. Republikánská strana 13,6 40 13,7 46 15,0 46 14,3 45 zemědělsk. a malorolnického lidu Sudetoněmecká strana - - - - - - 15,2 44 Čs. sociálnědemokratická strana 25,7 74 8,9 29 13,0 39 12,6 38 dělnická Komunistická strana - - 13,2 41 10,2 30 10,3 30 Československa Čs. strana národněsocialistická 8,1 24 8,6 28 10,4 32 9,2 28 Československá strana lidová 7,5 21 9,7 31 8,4 25 7,5 22 Hlinkova slovenská lidová 3,8 12 6,9 23 5,7 19 6,9 22 strana Čs. strana národnědemokratická 6,3 19 5,0 14 4,9 15 5,6 17 Čs. ţivnostensko-obchodnická 2,0 6 4,0 13 3,9 12 5,4 17 strana Německá sociálnědem. dělnická 11,1 31 5,8 17 6,9 21 3,6 11 strana Národní obec fašistická - - - - - - 2,0 6 Něm. křesťanskosociální lidová 2,5 9 4,4 13 4,7 14 2,0 6 strana Německý svaz zemědělců 3,9 13 8,0 24 5,4 16 1,7 5 Maďarská křesťansko-sociální 2,2 5 1,4 4-4 - 4 strana Maďarská národní strana - - - - - 4-4 Spišská německá strana - - - - - 1-1 Zdroj: VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. str. 33 3.3 Období druhé republiky, druhá světová válka (1938-1945) Druhou republikou nazýváme období od přijetí Mnichovské dohody 30.9. 1938 (odstoupení pohraničního území českých zemí Německu) do zřízení Protektorátu Čechy a Morava 16.3. 1939. 34

Prezident Beneš 5.10. 1938 abdikoval a jeho pravomoci převzala na základě Československé ústavy z roku 1920 vláda, pod vedením Jana Syrového. Nastaly velké změny ve stranickém systému či ve státoprávním uspořádání státu. Upustilo se od prvorepublikových hodnot a tradic. Vznikly dvě hlavní politické strany: 1) Strana národní jednoty: členy byli bývalí agrárníci a zejména pak členové ostatních pravicových stran hlavním představitelem byl agrárník Rudolf Beran 2) Národní strana práce: základem byli sociální demokraté, především pak ostatní levicoví politici Svoboda byla potlačována, stranický systém se hroutil, fakticky vše směřovalo k autoritativnímu reţimu. Slovensko i Podkarpatská Rus si dělaly, co chtěli. Na Slovensku si usurpuje veškerou moc Hlinkova slovenská l udová strana. 30. 11. 1938 byl jmenován dr. Emil Hácha prezidentem. Hned druhý den 1.12. 1938 jmenoval novou vládu vedenou Rudolfem Beranem. Po okupaci Československa 15.3. 1939 a odtrţení Slovenska došlo k dalším změnám ve stranickém systému. Většina stran měla zakázánu činnost a stáhly se do ilegality a vytvářely tzv. odbojovou činnost. Povolené strany byly buď kolaborantské, nebo byly řízeny Němci. 16.3. 1939 byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava. Prezident Hácha zřídil tzv. Výbor Národního souručenství, který měl padesát členů. Měl za úkol být loajální s Němci a německými úřady, avšak někteří jeho členové spolupracovali s odbojovým centrem v Londýně. Po atentátu na říšského protektora R. Heydricha bylo Národní souručenství zapovězeno a přeměnilo se v politický subjekt, který neměl téměř ţádný vliv. Poslední protektorátní vláda vznikla 19.1. 1945, jejímţ předsedou se stal Richard Bienert, který zastupoval prezidenta dr. Emila Háchu. Odboj probíhal jak na u nás, tak v zahraničí. Nejznámějším domácím odbojářem byl ing. Alois Eliáš, který byl sám předsedou protektorátní vlády. Hlavním místem Československého zahraničního odboje se stal Londýn. V Londýně pak působil Dr. Edvard Beneš, který jmenoval prozatímní Československou exilovou vládu pod vedením Msgr. Jana Šrámka, kterou v roce 1941 uznali státy jako Velká Británie, SSSR a později i USA. Naproti tomu v moskevském exilu přečkalo období války vedení Komunistické strany Československa vedené Klementem Gottwaldem. 35

3.4 Období třetí republiky (1945-1948) Poválečné období nebo také období třetí republiky se datuje od ukončení 2. světové války do tzv. Vítězného února 25.2. 1948. Ještě za války v Moskvě v roce 1943 se moskevský a londýnský exil dohodl na tom, jakým směrem by se měla v Československu ubírat poválečná politika. Byla podepsána dohoda mezi sovětskou vládou a Československou exilovou vládou. Bylo dohodnuto, ţe jiţ nebude obnovena činnost některým předválečným politickým stranám, které se měli podílet na spolupráci s Němci. Týkalo se to především Agrární strany (Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu), která byla nejsilnější předválečnou stranou, dále to byly Národní demokraté a Ţivnostenská strana. Na Slovensku to měla být Hlinkova slovenská l udová strana. Dále dohoda obsahovala vytvoření tzv. Národní fronty Čechů a Slováků. Národní fronta koalice domluvených (povolených) stran, jejími členy byly tři české socialistické strany a jedna nesocialistická : 1. Československá strana sociálně demokratická 2. Komunistická strana Československa 3. Československá národně socialistická 4. Československá strana lidová (nesocialistická) Slovensko zastupovaly: 5. Komunistická strana Slovenska 6. Demokratická strana Představitelé těchto stran přijali v dubnu 1945 tzv. Košický vládní program vznikl na základě předchozí dohod v Moskvě a kromě jiţ domluveného systému Národní fronty Čechů a Slováků obsahoval např. úzké spojenectví se Sovětským svazem, odstoupení Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu, přiznání všeobecného volebního práva muţům i ţenám od 18 let, zaručit občanům svobody (osobní, shromaţďovací, projevu ) stanovení zásad vztahu mezi Čechy a Slováky v ČSR jako rovný s rovným, represivní postup proti německým a maďarským menšinám (kromě svých loajálních německých a maďarských občanů), zabavit těmto nepřátelským menšinám majetek na základě pozemkové reformy, znárodnění národního hospodářství atd. Košický vládní program byl praktikován pomocí dnes tolik diskutovaných tzv. Benešových dekretů. Díky tomuto programu komunisté velmi posílili svou moc. 36

V květnu 1946 se konaly parlamentní volby do ústavodárného československého Národního shromáţdění. Ve volbách zvítězila Komunistická strana Československa se 40% hlasy. Prezident dr. Edvard Beneš jmenoval předsedou vlády komunistu Klementa Gottwalda. Ve vládě Národní fronty komunisté obsadili nejdůleţitější ministerstva, vytvořili Sbor národní bezpečnosti a Lidové milice (polovojenské dělnické oddíly). Komunisté chtěli veškerou politickou moc pro sebe, v tom je vydatně podporoval Sovětský svaz. Převzetí moci bylo řízeno z Moskvy tzv. Informbyrem. Komunisté vyuţili protestů ostatních stran Národní fronty proti nerespektování jejich pozic ve vládě, tito ministři ostatních demokratických stran 20. 2. 1948 podali demisi. Prezident dr. Edvard Beneš jejich demisi přijal, komunisté na něj tlačili pomocí masových protestů, které sami organizovali. Uvolněná ministerská křesla byla potom obsazena komunistickými ministry. 25.2. 1948 došlo k převzetí moci Komunistickou stranou Československa tzv. vítězný únor nebo také vítězství pracujícího lidu. 3.4.1 Stranický systém třetí republiky Vládu národní fronty označujeme jako systém limitovaného pluralismu. chyběla opozice, počet stran byl omezen po únoru 1948 systém limitovaného pluralismu skončil zůstala vláda Národní fronty vznikl stát jedné strany (KSČ), postupně se budoval totální stát ostatní strany NF sice existovaly, ale fakticky nemají ţádnou politickou moc, Československá strana lidová, Československá strana národně socialistická a Československá sociálně demokratická strana. 3.5 Mocenský monopol Komunistické strany Československa (1948-1989) Okamţitě po Vítězném únoru a po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše, který abdikoval na základě výsledků květnových nedemokratických voleb, začala KSČ budovat totální stát s totální kontrolu moci. Prezentovala se jako masová strana a líčila komunismus jako to nejlepší, co lid můţe v budoucnosti potkat. Všeho mělo být dost a všichni budou šťastní. Jiţ na konci roku 1948 měla přes dva milióny členů. 14. 6. 1948 se stal prezidentem republiky Klement Gottwald. Postupně KSČ převzala kontrolu řízení nad ostatními stranami Národní 37

fronty. Nejrychleji tak zpracovali Československou stranu lidovou, potom přišla na řadu Československá národně socialistická strana, která se přejmenovala na Československou stranu socialistickou. Naposledy se komunisté pustili do Československé sociálně demokratické strany, kterou násilně donutili ke sjednocení s KSČ. Členové těchto československých ostatních nekomunistických stran, kteří s tímto nesouhlasili, byli perzekvování, probíhali s nimi smyšlené politické procesy, kdy byli odsouzeni k mnohaletým trestům ve věznicích či pracovních táborech, a nebo také k trestu smrti. (nejznámějšími a nejdiskutovanějšími byly procesy s představitelkou Československé strany národně socialistické Miladou Horákovou a generálem Heliodorem Píkou, kteří byli popraveni). Těmito nestandardními způsoby si KSČ strany podvolila a dostala je pod úplnou kontrolou Národní fronty, kde formálně existovaly. Vytvořila z nich satelitní strany, které prakticky neměly ţádnou politickou moc a nebyly ani opozicí. Slovensko zastupovaly Strana svobody a Strana demokratické obrody. KSČ a její vláda pracovala pod silným sovětským vlivem. Teprve smrt Stalina a následná smrt Gottwalda zmírnila represe, které v Československu probíhali. Ve vedení KSČ se objevil Antonín Novotný a prezidentem se stal Antonín Zápotocký. V roce 1957 byl Antonín Novotný zvolen prezidentem. 11. 7. 1960 byla Národním shromáţděním přijata nová Ústava jako zákon 100/1960 Sb., ve které byly ustanoveny základní principy československého státního, společenského a hospodářského zřízení. V Ústavě byla oficiálně potvrzena vedoucí úloha Komunistické strany Československa a dále ustanovení politického systému Národní fronty. Československá republika byla v čl. 1 ústavního zákona přejmenována na Československou socialistickou republiku, socialistický stát zaloţený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehoţ čele je dělnická třída. Dále ústava z roku 1960 ustanovovala: usnesení, ţe Československá socialistická republika je jednotný stát Čechů a Slováků; dnes uţ klišé, ţe veškerá moc patří pracujícímu lidu; řízení společnosti i státu na základě demokratického centralismu; směřování mezinárodní politiky bylo výhradně orientováno na Sovětský svaz či jiné socialistické státy a mnoho dalších jiných ustanovení. 16 Během šedesátých let byla viditelná hospodářská krize, společnost volala po ekonomických reformách. Ve společnosti nastalo uvolnění, pomalu se liberalizovala jak v Čechách, tak na 16 VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Vyd. 1. Praha : Portál, s.r.o., 2003. 352 s. ISBN 80-7178-718-3. 38

Slovensku. Nespokojenost vládla i v samotné KSČ, rozštěpila se na dvě křídla. Proti sobě stáli radikální komunisté v čele s tajemníkem KSČ Antonínem Novotným a proreformní komunisté vedení Alexandrem Dubčekem, coţ skončilo konfliktem. Situace ve společnosti i v KSČ vyústila v tzv. obrodný proces socialismu v Československu, který vyvrcholil Praţským jarem 1968. 3.5.1 Pražské jaro 1968 a doba normalizace V lednu 1968 byl za velké podpory společnosti i reformních komunistů zvolen Alexander Dubček prvním tajemníkem ÚV KSČ a poté 30. března prezidentem generál Ludvík Svoboda. Reformní komunisté měli v programu mnoho reforem, např. chtěli prosadit reformu v politicko-mocenském systému v tzv. socialismus s lidskou tváří včetně změny sama sebe (KSČ), dále chtěli umoţnit vznik federace nebo uskutečnit národohospodářské a společenské reformy atd. Tento program reforem ÚV KSČ přijala 5. dubna 1968 a dala mu název Akční program strany. Reformy nebyly dokončeny, stihlo se jen připravit státoprávní uspořádání Čechů a Slováků jako federalizace, protoţe 21. Srpna 1968 vpadli do Československa vojska Varšavské smlouvy na čele s vojsky SSSR a začala okupace. Tímto tzv. obrodný proces skončil. Ještě v říjnu roku 1968 byl schválen Ústavní zákon o československé federaci s účinností od 1. ledna 1969, který se ve skutečnosti nefungoval. Nikdo ze státních či federativních orgánů neměl ţádnou politickou moc, tu chtěla Komunistická výhradně, nefederálně pro sebe a tak dále zůstalo centrální řízení strany pouze v Praze. Během roku 1969 nastaly hlavně personální čistky, všichni Ti, co byli nějakým způsobem spojeni s Praţským jarem, museli odejít. Z čela strany byl donucen odejít Alexander Dubček a nahradil ho Gustáv Husák. Na začátku 70. let nastalo období normalizace, coţ byli masové politické čistky zejména v Komunistické straně, ale také ve všech státních úřadech, v kultuře atd. Všichni nepřátelé reţimu dostali zákaz věnovat se svému povolání, tento zákaz se vztahoval i na jejich rodinné příslušníky. Tímto zastrašováním a s pomocí sovětských vojáků, kteří se u nás zabydleli, zpátky získala KSČ svoji moc. V 80. let postupně docházelo k určitému uvolnění ve společnosti na základě událostí, které se odehrály v Polsku a Maďarsku. Kdyţ byl v roce 1985 v Sovětském svazu zvolen do čela komunistické strany Michail Gorbačov a začal hlásat svoji politiku perestrojky - přestavby (tedy přestavbu ekonomickou i politickou), dostali komunisté v ČSSR strach. Politika 39

přestavby jim totiţ do jisté míry připomínala uvolněnou atmosféru a politiku roku 1968. V roce 1987 komunisté stáhli z čela strany Gustáva Husáka a vyměnili ho za radikálního komunistu Milouše Jakeše, který měl za úkol směřovat politiku směrem sovětské přestavby. Nicméně přesvědčený komunista Milouš Jakeš dál propagoval tvrdý komunismus. Nálada ve společnosti nebyla dobrá, probíhaly masové demonstrace a pád komunismu se nezadrţitelně blíţil. 17. Listopadu 1989 se konaly v Praze demonstrace praţských vysokoškoláků, kteří demonstrovali hlavně za změnu reţimu. Demonstranti byli rozehnáni hrubou silou Veřejné bezpečnosti, coţ se veřejnosti nelíbilo. Začala tzv. sametová revoluce. Nastal čas změn, zejména politického systému 3.5 Nejvýznamnější opozice proti komunistickému režimu (1968 1989) V průběhu Praţského jara v roce 1968, v době reformních komunistů vznikly první politické opoziční skupiny proti komunistické nadvládě. Říkaly si Klub angaţovaných nestraníků (KAN) a Klub 231. V 70. letech vznikla nejvýraznější aktivní opozice Charta 77, jejíţ vznik je spojený především s perzekvováním hudební rockové skupiny Plastic People of the Universe a závěry Helsinského výboru, kde se ČSSR zavázalo k dodrţování lidských, občanských, hospodářských, sociálních a kulturních práv. Charta 77 bylo občanské hnutí, které sdruţovalo široké spektrum lidí, např. reformní komunisty, spisovatele, intelektuály, liberály, představitele církví atd. Všichni měli jedno společné, a to byl odpor vůči komunistickému nedemokratickému reţimu. Vydali tzv. Prohlášení Charty 77, které podepsalo do roku 1989 celkem 1883 občanů. Občané, kteří Chartu podepsali, neboli tzv. Chartisté byli neustále ze strany komunistického reţimu s pomocí STB pronásledování, vyslýcháni a zatýkáni. Významné představitele Charty 77 se komunisté snaţili násilně donutit k emigraci. Chartisté v létě roku 1989 sepsali prohlášení Několik vět, které zveřejnila média. V nich Chartisté naplno kritizovali komunistický reţim a jeho vedení a hlavně jejich nehorázné prohřešky proti všem svobodám ve společnosti. Chartisté, poté byli Ti, kdo v listopadu 1989 pomohli spolu s dalšími opozičními skupinami studentům iniciovat další a další demonstrace a ujali se vyjednávání s československou vládou. Další známé opoziční (různě ideologické) organizace v ČSSR byly např.: Hnutí za občanskou svobodu (HOS), Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Československý helsinský výbor, Demokratická iniciativa, Nezávislé mírové sdruţení, Jazzová sekce a další 40

Opozice působila i v zahraničním exilu, jejíţ členové měli důleţitý podíl na vysílání exilových rozhlasových stanic, jako byl Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Exilové zahraniční organizace si zaloţily zejména nekomunistické politické strany: Československá strana sociálně demokratická, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a další členové politických subjektů, které byly v ČSSR zakázány. 17 17 VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Vyd. 1. Praha : Portál, s.r.o., 2003. 352 s. ISBN 80-7178-718-3. 41

4. Politický systém v ČR po roce 1989 4.1 Od převratu 1989 k rozpadu České a Slovenské Federativní republiky Listopadové události roku 1989 znamenaly pád komunistického reţimu a ztrátu vedoucí úlohy Komunistické strany Československa ve společnosti. Začalo budování a transformace politického ţivota tzn. politického systému, politických stran a stranického systému. Opozice vůči KSČ vznikla zaloţením masových hnutí Občanského fóra (OF) v Čechách a na Slovensku vznikla Verejnosť proti násiliu (VPN). Jejich jediným společným znakem byl zájem na okamţitém přechodu k demokracii, jinak byla zcela odlišná. Zakládaly se nové politické strany, hnutí a dále byly aktivní politické strany bývalé Národní fronty včetně KSČ. V prosinci 1989 byla jmenována vláda tzv. vláda národního porozumění v čele s premiérem Mariánem Čalfou, která vládla s menšími personálními obměnami aţ do svobodných voleb v roce 1990. Předsedou Federálního shromáţdění se stal Alexander Dubček. Po abdikaci prezidenta ČSSR Gustáva Husáka, navrhl premiér M. Čalfa Federálnímu shromáţdění jako jediného kandidáta na prezidenta bývalého chartistu a hlavní postavu OF Václava Havla. 29. prosince 1989 byl zvolen Václav Havel prezidentem ČSSR. 23. dubna 1990 se po pomlčkových peripetiích změnil název republiky z Československé socialistické republiky (ČSSR) na Českou a Slovenskou Federativní Republiku (ČSFR). První svobodné volby do Federálního shromáţdění proběhly v červnu 1990, byly spíše takovým hlasováním o změně reţimu. V České republice na celé čáře vyhrálo OF, získalo 53% hlasů. KSČ zůstala druhou nejsilnější politickou stranou s podporou kolem 14% voličů. Na Slovensku dostala VPN 32% voličských hlasů. Přestoţe obě hnutí zvítězila a vytvořila koalici, neměla ve Federálním shromáţdění nadpoloviční většinu, musela přibrat do koalice další slovenské hnutí Křesťanské demokratické hnutí, které bylo velmi nacionálně laděno. Úkolem Federálního shromáţdění (FS) bylo především přijmout novou podobu Ústavy, kde by se více vyhovělo slovenským národním poţadavkům. Úkol zůstal nesplněn. Rozdíly mezi Čechy a Slováky byly patrné jiţ po listopadu 1989. Nálady mezi dvěma národy vycházely především ze společných historických problémů. Češi Slovákům vyčítali, ţe je v roce 1939 zradili, kdyţ vytvořili samostatný stát. Naproti tomu Slováci Čechům vyčítali, ţe se k nim chovají jenom jako k půl národu. Slováci začaly budovat své politické strany a hnutí, zejména na nacionalistickém a levicově orientovaném základě, kdeţ to 42

v Čechách vznikaly strany hlavně na základě proreformního politického programu. Slováci ekonomické reformy oddalovali, naproti tomu Češi je preferovali. Názorový nesoulad na politický i hospodářský vývoj, ale také různí nově zvolení slovenští politici (Miroslav Mečiar a jeho Hnutí za demokratické Slovensko - HZDS) měli velký vliv na rozpad České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR). 1. ledna 1993 vznikly dva samostatné státy Česká Republika (ČR) a Slovenská Republika (SR). 4.2 Ústava ČR a její principy 4.2.1 Ústava ČR Dne 16. prosince 1992 byla schválena Ústava České republiky jako zákon č. 1/1993 Sb., s účinností od 1. ledna 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika. Listina základních práv a svobod byla vyhlášena ještě v době ČSFR jako zákon č. 23/1991 Sb. Beze změn byla začleněna do Ústavy ČR jako zákon č. 2/1993 Sb. Oba tyto zákony tvoří základ ústavního pořádku ČR. 18 4.2.2 Základní principy Ústavy ČR V základním ustanovení Ústavy ČR jsou zakotveny ústavní principy politického systému ČR. Základní principy jsou uvedeny jiţ v preambuli a v hlavě první a jejich jednotlivých článcích. Za základní principy lze povaţovat princip: demokracie svrchovanosti lidu právního státu jednotného státu legitimity státní moci suverenity lidu dělby moci (moc zákonodárná, výkonná a soudní) 18 VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Vyd. 1. Praha : Portál, s.r.o., 2003. 352 s. ISBN 80-7178-718-3. 43

lidských práv volné soutěţe politických stran většinový princip parlamentního systému ochrany menšin a další 4.3 Nejvýznamnější politické subjekty po roce 1989 4.3.1 Občanské fórum OF Bylo zaloţeno 19. listopadu v praţském Činoherním klubu jako reakce na události ze 17. listopadu 1989. Mezi zakládající členy patřili zástupci: disidentů, stávkujících studentů, nezávislých občanských iniciativ, herci Profilovalo se jako hnutí pro všechny občany, kteří chtějí svrhnout komunistický reţim a najít cestu ven z krize naší společnosti. Ustanovující členové poté podepsali provolání, ve kterém byly uvedeny hlavní kroky, které poţadovali po stávající vládě: 1) Okamžité odstoupení členů předsednictva KSČ zodpovědných za politický vývoj v Československu po roce 1968 (mj. Gustáva Husáka a Miloše Jakeše) 2) Okamžité odstoupení lidí zodpovědných za nedávné zásahy proti manifestujícím občanům (předseda Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán a federální ministr vnitra František Kincl) 3) Ustavení komise, která vyšetří zásahy proti demonstracím a zajistí potrestání viníků. Členy komise musí být zástupci OF. 4) Okamžité propuštění vězňů svědomí 19 Hlavní osobností OF se stal Václav Havel a tiskovým mluvčím OF byl Václav Malý. Pod hlavičkou OF existovalo 14 politický stran a hnutí, různě ideologicky zaměřených. Organizační struktura byla tvořena z Koordinačního centra v Praze (KC OF), jehoţ nejvyšším orgánem byl sněm KC OF, ale fakticky rozhodovala Rada OF, která měla 26 členů a byla odpovědná Sněmu OF. Jejím úkolem bylo dohlíţet na dodrţování programu OF. Program OF zahrnoval především návrat k základním zásadám demokracie, opoziční charakter vůči KSČ a jakýsi nespecifikovaný návrat do Evropy. Ve volbách v roce 1990 OF s velkou převahou zvítězila. Mezi hlavními představiteli však jiţ dlouhodobě existoval spor o budoucí podobě OF. Jedni preferovali, aby se z OF stala politická strana se vším, co k tomu patří (Václav 19 CABADA, Ladislav; ŠANC, David. Český stranický systém ve 20. století. Str.157 Vyd. 1. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005. 223 s. ISBN 80-86898-50-4. 44

Klaus) a druzí (Jiří Dienstbier) chtěli zachovat podobu stávajícího hnutí. OF přestalo být jednotné. Začaly se vytvářet meziparlamentní kluby. V říjnu 1990 se v Praze konal Sněm OF, kde byl zvolen jeho předsedou Václav Klaus, který začal OF okamţitě směrovat k formě pravicové politické strany. V souvislosti s tímto, se poté Rada OF usnesla, ţe jiţ nebude za součást OF povaţována Levá Alternativa a Obroda. Uvnitř OF vznikaly rozepře a začalo se štěpit. Prezident Václav Havel svolal v únoru 1991 schůzku do Lán, která měla za úkol rozhodnout o budoucnosti OF. Vzápětí se Rada OF usnesla, ţe v OF existují dvě rozdílně názorové skupiny, které se domluví na spolupráci v rámci koalice aţ do nadcházejících parlamentních voleb. Na mimořádném Sněmu OF, který se konal v únoru 1991 byly schváleny nové stanovy, kde bylo konstatováno, ţe OF je politické hnutí sloţené ze dvou politických subjektů Občanské demokratické strany (ODS) a Občanského hnutí (OH). V dalším usnesení Sněmu stálo, ţe OF zanikne nejpozději v první den předvolební kampaně příštích voleb do Parlamentu ČSFR, které se konaly v roce 1992. 4.3.2 Občanská demokratická strana (ODS) zaloţena v roce 1991 liberálně konzervativní pravicová strana Vývoj ODS v důleţitých datech: 1992 se stala členem Evropské demokratické unie (EDU) 1992 aţ 1997 vládní strana 1996 integrace s KDS 1997 finanční skandál strany, který vyvrcholil pádem vlády a rozdělením strany 1998 uzavřena opoziční smlouva 2002 stala se právoplatnou opoziční stranou 2006 opět vyhrává volby 2010 pád vlády uprostřed našeho předsednictví v EU Předsedové strany: 1991 2002 Václav Klaus 2002 2010 Mirek Topolánek 13.4. 20.6. 2010 pověřen vedením strany Petr Nečas 2010 dosud Petr Nečas 45

Vnitřní struktura strany: je čtyřstupňová: 1. místní sdruţení, 2. Oblastní sdruţení, 3. Regionální sdruţení, 4. centrální sdruţení kongres strany je nejvyšším orgánem strany, koná se minimálně jednou za dva roky dalším orgány strany jsou výkonná rada (40-ti členný statutární orgán), grémium, revizní orgány (kontrolní a revizní komise, smírčí výbor) hlavou strany je její předseda, který je zároveň jejím mluvčím a reprezentantem hlavní manaţer strany má na starosti činnost kanceláře ODS a další manaţery uvnitř strany ještě existují kluby poslanců, senátorů a zastupitelů Program strany: základem všech jejích programů jsou tzv. poděbradské artikuly z roku 1998 1. Soukromí je nedotknutelné, 2. Levný stát, 3. Nezadluţená budoucnost a 4. Solidarita zodpovědných) aktuální dlouhodobý program strany se nazývá Vize 2020. Jde o souhrn programových priorit strany na dalších deset let. Jako příklad uvádím: boj proti korupci, důchodová reforma, ozdravění veřejných financí, modernizace sociální systému, nízké daně, reforma zdravotnictví, prosazení reformní politiky v EU atd. Graf č. 1 - Vývoj počtu členů ODS: Zdroj: ODS-Občanská demokratická strana : moje ods [online]. c 2010 [cit. 2010-12-16]. Dostupné z WWW: <http://www.mojeods.cz/>. K 16.12. 2010 měla ODS 30448 členů. 20 20 ODS-Občanská demokratická strana : moje ods [online]. c 2010 [cit. 2010-12-16]. Dostupné z WWW: <http://www.ods.cz/>. 46

4.3.3 Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) strana s dlouholetou tradicí, vznikla v 19. Století v březnu 1990 obnovila svou činnost politická strana levého středu Vývoj ČSSD v důleţitých datech: 1990 registrace strany pod názvem Československá sociální demokracie 1992 první porevoluční úspěch ve volbách do Federálního shromáţdění 1993 přejmenovala se na Českou stranu sociálně demokratickou a předsedou strany se stal Miloš Zeman 1998 vítězství ve volbách, tolerance ODS (opoziční smlouva) 2003 na prezidenta kandidoval Miloš Zeman, část vlastních poslanců ho nepodpořila 2005 aféra kolem financí předsedy vlády Stanislava Grosse, následuje pád vlády Předsedové strany po roce 1989: 1990 1993 Jiří Horák 1993 2001 Miloš Zeman 2001 2004 Vladimír Špidla 2004 2005 Stanislav Gross 2006 2010 Jiří Paroubek 2010 je pověřen vedením strany Bohuslav Sobotka Organizační struktura strany: je čtyřstupňová: 1. místní organizace, 2. okresní organizace, 3. krajská organizace, 4. ústřední orgány sjezd strany je jejím nejvyšším orgánem, koná se jednou za dva roky dalšími orgány strany jsou: ústřední výkonný výbor, předsednictvo, politické grémium a kontrolní komise ČSSD (ústřední, krajské a okresní) uvnitř strany ještě působí kluby poslanců, senátorů a členů zastupitelstev stranu reprezentuje její předseda Program strany: strany se hlásí k principům svobody, solidarity, rovnosti, demokracie, odpovědnosti 47

v aktuálním programu ČSSD, který byl pouţit pro volby 2010, si strana stanovila tyto programové cíle: podporovat rodiny s dětmi, zachovat veřejné zdravotnictví, obnovit ekonomický růst a zvyšování zaměstnanosti, zavést progresivní zdanění, bojovat proti kriminalitě a korupci, prosadit zákony o obecném a krajském referendu a přímou volbu prezidenta K 31.3. 2010 měla ČSSD 24081 členů. 21 4.3.4 Křesťanská a demokratická unie Československá strana lidová (KDU-ČSL) Československá strana lidová vznikla v roce 1919 sloučením tří křesťansky orientovaných stran středová konzervativní politická strana, která měla do roku 2010 velký koaliční potenciál Vývoj KDU-ČSL v důleţitých datech: 1989 zůstal zachován předlistopadový název Československá strana lidová 1990 ve volbách zastoupena jako Křesťanská a demokratická unie (KDU) 1992 sloučení KDU a ČSL v jednu politickou stranu 1998 aţ 2002 se stala opoziční stranou, jinak zastoupena ve všech českých vládách aţ do roku 2010 2010 na základě volebního neúspěchu se strana poprvé od roku 1990 nedostala do Poslanecké sněmovny ČR Předsedové strany po roce 1989: 1989 1990 Josef Bartončík 1990 1998 Josef Lux 1998 2001 Jan Kasal 2001-2003 Cyril Svoboda 2003 2006 Miroslav Kalousek 2006 Jan Kasal 21 Novinky.cz [online]. 26.4.2010 [cit. 2010-12-16]. ODS ztrácí členy, ČSSD i menším stranám naopak přibývají. Dostupné z WWW: <http://www.novinky.cz/domaci/198546-ods-ztraci-cleny-cssd-i-mensim-stranam-naopakpribyvaji.html>. 48

2006 2009 Jiří Čunek 2009 2010 Cyril Svoboda 2010 aţ dosud Pavel Bělobrádek Organizační struktura strany: má čtyři stupně: 1. Celostátní organizace, 2. Krajské organizace, 3. Okresní organizace, 4. Místní nebo městské organizace nejvyšším orgánem strany je sjezd, koná se jednou za dva roky dalšími orgány strany jsou: celostátní konference, celostátní výbor (výkonný orgán strany), předsednictvo strany (statutární orgán), celostátní rozhodčí výbor a celostátní kontrolní komise Program strany: je vytvořen na hodnotách, jako je svoboda, solidarita a spravedlnost aktuální program strany na roky 2010 2014 je postaven na třech pilířích (tj. společnost otevřená budoucnosti, důvěry, bezpečí a spravedlnosti) zahrnuje: sociálně spravedlivou rodinou politiku, moderní zdravotnictví, silnou občanskou společnost, udrţení zaměstnanosti, kvalitní školství, dostupné bydlení, účinné vyuţívání fondů Evropské unie, zrychlení soudního řízení, boj proti korupci K 31.12. 2009 měla KDU-ČSL cca 36000 členů. 22 4.3.5 Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) přímo navazuje na Komunistickou stranu Československa (KSČ), která vznikla v roce 1921 antisystémová levicová strana, na naší politické scéně zatím nemá ţádný koaliční potenciál 22 Novinky.cz [online]. 26.4.2010 [cit. 2010-12-16]. ODS ztrácí členy, ČSSD i menším stranám naopak přibývají. Dostupné z WWW: <http://www.novinky.cz/domaci/198546-ods-ztraci-cleny-cssd-i-mensim-stranam-naopakpribyvaji.html>. 49