Okolnosti vylučující protiprávnost Nutná obrana

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Okolnosti vylučující protiprávnost Nutná obrana Bakalářská práce Autor: Lukáš Kříž Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: MUDr. Zdeněk Sovák Praha 4. 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářkou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Pisku dne 20. 4. 2011 Lukáš Kříž

Poděkování: Rád bych vyjádřil svou vděčnost a poděkování vedoucímu mé bakalářské práce, panu JUDr. Zdeňku Sovákovi., za čas a úsilí, které mi věnoval v průběhu sestavování této práce a zejména za jeho velmi cenné rady a připomínky, týkající se jejího obsahu. Mé velké díky patří také Mgr. Pavlu Jakimovi, který mi byl bezednou studnicí informaci a pevným opěrným bodem při sestavován bakalářské práce. Děkuji.

Anotace Téma, které jsem zvolil je velmi rozsáhle a prostor pro jeho rozebrání je v této práci omezený. Co se týče okolností vylučujících protiprávnost, rozhodl jsem se probrat pojem trestní odpovědnosti jako celku a v další části mojí práce se probrat velmi ošemetnou podstatou okolností, jež vylučují protiprávnost a alespoň z části tak osvětlit situace a druhy, které spadají do dané problematiky. Stěžejním bodem, kterým je nutná obrana, se budu zabývat nejrozsáhleji, protože si myslím, že se od ostatních okolností odlišuje a je třeba na tento rozdíl zejména mezi nutnou obranou a krajní nouzi poukázat. Závěrem se chci věnovat užití okolností vylučujících protiprávnost v běžném životě. Annotation The topic I chose is very large and the space for its dismantling in this work is limited. As regards the circumstances of justification I have decided to discuss the concept of criminal responsibility as a whole and in other parts of my job is very tricky to discuss the essence of the circumstances which excludes illegal and at least in part explain the situation and the species that fall into this issue. The main point, which is needed defense, I will deal most extensively, because I think that it differs from other circumstances and needs of this particular difference between self defense and point out the extreme distress. Finally, I want to discuss the circumstances of justification used in everyday life.

Obsah I. Pojem trestí odpovědnosti v českém trestním právu 1.1 Pojem trestní odpovědnosti. 5 1.2 Podmínky trestní odpovědnosti... 5 1.3 Zánik trestní odpovědnosti...6 1.4 Důvody zániku trestníodpovědnosti 8 1.5 Promlčecí doby pro zánik trestné činnosti.. 12 II. Podstata okolností vylučujících protiprávnost 2.1 Okolnosti vylučující protiprávnost.. 17 2.2 Krajní nouze 21 2.3 Podmínky vzniku krajní nouze 22 2.4 Srovnání nutné obrany a krajní nouze. 25 2.5 Svolení poškozeného... 27 2.6 Přípustné riziko 29 2.7 Oprávněné použití zbraně 30 2.8 Další okolnosti vylučující protiprávnost. 31 III. Rozbor a srovnání nutné obrany 3.1 Podmínky užití nutné obrany... 34 1

3.2 Útok. 38 3.3 Vybočení z meze nutné obrany... 40 3.4 Prání úprava nutné obrany v Slovenské Republice 41 3.5 Srovnání české a slovenské právní úpravy.. 44 3.6 Případ nutné obrany v české judikatůře... 44 IV. Závěr a přehled literatury 4.1 Závěr 46 4.2 Přehled literatury. 48 2

Úvod Trestní odpovědností rozumíme odpovědnost za trestné činy. Jejich spáchání je právní skutečností zakládající se na trestně právním vztahu mezi pachatelem a státem. Podstatou trestní odpovědnosti je povinnost pachatele podrobit se trestu. Tak takto zní oficiální fráze, podle které se všichni z nás musejí řídit, avšak málokdo je s ní plně obeznámen. Ačkoliv si to neuvědomujeme, je trestní odpovědnost jedna z nejdůležitějších povinností, které máme a situace ve které nás ospravedlňují k jejímu porušení, jinak známé jako okolnosti vylučující protiprávnost, bychom měli když ne kompletně, tak alespoň částečně znát. Rozhodl jsem se jako téma pro svoji bakalářskou práci zvolit právě okolnosti vylučující protiprávnost, protože jsem přesvědčen, že v dnešním nebezpečném světě se s těmito situacemi můžeme běžně setkat a umět se v nich zachovat je víc než užitečné. O okolnosti vylučující protiprávnost se jedná v případě, kdy se pachatel činu, který by jinak byl činem trestným, ničeho nedopouští. Tato situace nastane, když čin není protiprávní a nebezpečný pro společnost. Trestní zákoník tento pojem výslovně neuvádí, avšak v trestním zákoně jsou výslovně uvedeny tři tyto okolnosti. Jimiž jsou, nutná obrana 13, jíž se budu dále podrobněji zaobírat, dále pak krajní nouze 14 a oprávněné použití zbraně 15. Kromě těchto případů jsou z praxe známy i další případy jako je svolení poškozeného a případy, souhrnně charakterizované jako výkon dovolené či dokonce přikázané činnosti. Pro všechny tyto činy je společná jedna věc a tou je, že nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu chybí z zde totiž protiprávnost. Je třeba také odlišovat okolnosti vylučující protiprávnost od důvodu zániku trestné činnosti. Ty to dva důvody zmiňuji zejména proto, abychom určili jejich užití v reálném životě, které je hlavním cílem mé bakalářské práce. Nemůžeme si myslet, že kdykoliv se nám něco nelíbí nebo nám přijde,že nám někdo upírá právo na podle nás nám určenou věc či situaci, můžeme zcela beztrestně a bez ohledu na zákony této republiky se domoci svých práv. Užití okolností vylučujících protiprávnost má svá specifika, která jsou a již mnohokrát byla předmětem řady soudních sporů a všeobecných polemik. 3

Podle zákona vše zní jednoduše, máme předem určené mantinely trestním právem a případné postihy za jejich překročení. Ovšem život není nějaké striktní dogma a nabízí nepřebernou škálu možností a situací, kdy je spíše než strohé kopírování zákona zapotřebí pečlivé posouzení situace orgány činných v trestním řízení. Úkolem této práce není určit, kdy se jedná o ten či onen paragraf, ale pokusit se alespoň trochu osvětlit, kdy se ještě jedná či už nejedná o okolnosti vylučující protiprávnost a kdy se má poškozený právo domáhat svých práv aniž by se provinil proti zákonům. 4

I. Trestní odpovědnost v českém trestním právu 1.1 Pojem trestní odpovědnosti Pojmem trestní odpovědnost rozumíme odpovědnost za trestné činy. Spáchání trestných činů je právní skutečností, která zakládá trestněprávní vztah mezi pachatelem a státem. Podstatou trestní odpovědnosti je povinnost pachatele podrobit se trestu. Subjektem trestně právního vztahu je vždy výlučně pachatel. Základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu, který je definován v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. takto:,, 13 Trestný čin (1) Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. (2) K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. 1 1.2 Podmínky trestní odpovědnosti Podmínky trestní odpovědnosti Při posuzování, zda se jedná o trestný čin, zkoumáme tyto podmínky trestní odpovědnosti: a) naplnění skutkové podstaty b) vina c) eventuální důvody vylučující trestnost 1 Trestní zákoník [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/cast1h2d1.aspx>. 5

Skutková podstata trestného činu je jeho definice, která je uvedená ve zvláštní části trestního zákona. Např. skutková podstata krádeže je zlodějovo úmyslné přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní. Jestliže výsledky šetření odpovídají znakům skutkové podstaty a shodují se s ní, je naplněna skutková podstata trestného činu. Dále bych se zmínil k tématu viny, která je psychologickým pojmem. Zde jde o pachatelův psychický vztah ke skutečnostem, které naplňují skutkovou podstatu. Vina zde má dvě základní formy, kterými jsou úmysl a nedbalost. Za úmysl vždy považujeme jednání pachatele, který chtěl porušit zákon. Nedbalý pachatel buď věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem, který chráněný trestním právem, ale také spoléhal na to, že k tomu nedojde. V tomto případě se pak jedná o nedbalost vědomou. Ale v případě, že by to nevěděl, ačkoliv to vědět měl a mohl, tak zde se jedná o nedbalost nevědomá. Vědomá nedbalost je projevem pachatelovy lehkomyslnosti a hazardérství, zatímco v nevědomé nedbalosti se projevuje pachatelova lhostejnost, duševní lenost, nepečlivost, nesvědomitost. I když v daném případě došlo k naplnění skutkové podstaty a byla zjištěna také vina, osoba, která jednala je beztrestná, jestliže jednala v nutné obraně nebo v krajní nouzi nebo neměla dostatečný věk, který je dán hranicí 15 let a nebo byla nepříčetná či oprávněně použila zbraň. Těchto pět okolností nám trestnost vylučuje. 1.3 Zánik trestní odpovědnosti V trestním právu hmotném používáme dva pojmy, kterými je zánik trestní odpovědnosti a okolnosti vylučující protiprávnost. Je velice důležité, abychom je od sebe důsledně odlišovali, a proto se právě na okolnosti vylučující protiprávnost zaměřím v druhé kapitole mé práce. Důvody zániku trestní odpovědnosti můžeme rovněž označovat jako tzv. negativní podmínky trestnosti, naproti tomu důvody vylučující protiprávnost činu vylučují naplnění samotné skutkové podstaty trestného činu. 6

Zánik trestní odpovědnosti, ale můžeme také definovat jako okolnosti, které nastaly až po spáchání trestného činu, ovšem dříve, než o něm bylo pravomocně rozhodnuto, a které tak způsobilo zánik práva státu na potrestání pachatele. Stíhat pachatele poté, co nastaly důvody zániku trestní odpovědnosti, není reálné ani opodstatněné a to z toho důvodu, že již zanikl trestněprávní vztah. Proti pachateli nemohou být vyvozeny žádné trestněprávní důsledky a to z důvodu zániku trestní odpovědnosti, které se jinak mohou uplatnit v případě spáchání trestného činu. Důsledkem existence důvodů pro zánik trestní odpovědnosti je zánik protiprávnosti činu. Vlastní skutek, tedy čin však nezanikl, i když zanikla trestnost činu. To má velký význam pro uplatnění nároků, které může poškozený požadovat na náhradu škody, ovšem v civilním tedy občanskoprávním řízení, pokud ale i právo na náhradu škody není promlčené a to v důsledku uplynutí lhůty, ve které měl poškozený možnost tento nárok uplatnit. Zánik trestní odpovědnosti upravuje IV. hlava obecné části trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník). Předcházející úprava byla provedená v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, avšak naše současná právní úprava upustila od označení,,zánik trestnosti, kvůli důvodu přesnějšího vymezení,,zánik trestní odpovědnosti. Trestní zákoník dnes upravuje jako obecné důvody zániku trestní odpovědnosti účinnou lítost, které jsou v díle 1 uvedeny pod 33 jako účinná lítost a promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin je v díle 2 pod 34 jako promlčecí doba. Z důvodu upuštění od materiálního pojetí trestného činu nový trestní zákoník nezná důvody zániku nebezpečnosti činu pro společnost. Mimo tyto obecné se uplatňují i zvláštní případy zániku trestní odpovědnosti, které se vztahují ke konkrétním protiprávním jednáním, jako jsou důvody pro zánik přípravy a pokusu, účastenství, milost prezidenta republiky, smrt pachatele a dále případy zániku trestní odpovědnosti, která je uvedená ve zvláštní části trestního zákoníku u taxativně vymezených trestných činů neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle 241 s přihlédnutím ke zvláštnímu ustanovení o účinné lítosti podle 242. Rozdílná úprava od obecného ustanovení o účinné lítosti ( 33) je však dána odlišnou povahou postihovaného jednání, u kterého postačuje k dosažení účinné lítosti pouhé dodatečné splnění povinnosti. 7

1.4 Důvody zániku trestní odpovědnosti Důvodem zániku trestní odpovědnosti je milost prezidenta republiky. Své počátky, kdy může právo udělovat milost jsou začleněny již od počátku vzniku právního řádu.,,institut milosti a amnestie prezidenta republiky byly zakotveny i po vzniku Československé republiky (1918) a zakotvila jej i první ústava Československé republiky z roku 1920. 2 Naše současná právní úprava zná právo milosti a amnestie prezidenta republiky ve třech formách jako agraciaci (touto formou prezident odpouští nebo případně zmírňuje tresty, které jsou uložené trestním soudem), dále je to jako abolici (kdy prezident může nařídit, aby se trestní stíhání nezahajovalo, a pokud by již bylo zahájeno, aby se v trestním stíhání nepokračovalo) a jako poslední forma je rehabilitace (touto formou prezident zahlazuje účinky trestů, které jsou uložené trestními soudy). Agraciace a rehabilitace bývají zařazovány obvykle do důvodů zániku práva na výkon trestu. Abolice je označována za procesněprávní nebo hmotněprávní v teoriích trestního práva. Při abolici však zaniká, jak stíhatelnost spáchaného trestného činu což představuje procesněprávní stránka a pak také trestnost činu kterou je hmotněprávní stránka. Okolnost procesněprávní je ovšem dána okolností hmotněprávní, proto se i nabízí závěr, že právě při abolici jde o překážku procesněprávní stíhat pachatele trestného činu, ovšem na hmotněprávním základě. Své procesní důsledky má však i institut zániku trestní odpovědnosti. Pokud jsou zjištěny důvody zániku trestní odpovědnosti, nezahajuje se trestní stíhání a trestní věc se odkládá dle 159a odst. 2 Trestního řádu. Jestliže již trestní stíhání bylo zahájeno, je zde nutné jej zastavit v okamžiku, kdy najevo vyjde, že zaniklo trestní stíhání, tedy ve kterémkoli stadiu trestního řízení podle 172 odst. 1 písm. d) a f), dále 188 odst. 1 písm. c) a 257 písm. c) Trestního řádu. Pokud jde o řízení před soudem, platí zde výjimka u zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí, zániku trestní odpovědnosti za přípravu a pokus zániku trestní odpovědnosti za jednání v účastenství a při případech zániku trestní odpovědnosti, která je uvedená ve zvláštní části trestního zákoníku, ve vztahu ke konkrétním trestným činům v hlavním líčení nebo v řízení o odvolání dochází ke zproštění obžaloby. U zániku trestní odpovědnosti, která je z důvodu abolice a promlčení trestního stíhání má obviněný právo trvat na projednání věci podle 11 odst. 3 Trestního řádu. K důvodům, které vedou k zániku trestní odpovědnosti, orgán činný v trestním řízení musí z úřední povinnosti přihlížet. 2 CHMELÍK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část. Praha, 2009, str. 196 8

Obecný důvod pro zánik trestní odpovědnosti je účinná lítost. Rekodifikovaný trestní zákoník však ponechal důvody pro zánik trestní odpovědnosti ve formě účinné lítosti, oproti předchozí právní úpravě prakticky beze změny. Byly jen doplněny některé další trestné činy. Výčet trestných činů, u kterých můžeme uplatnit důvod zániku trestní odpovědnosti účinnou lítost, je taxativní.,,trestní odpovědnost u těchto trestných činů zanikne, jestliže pachatel: a) dobrovolně škodlivému následku zamezí nebo jej napraví b) učiní o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu ještě mohlo být zabráněno. Oznámení musí být učiněno státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může navíc učinit oznámení i nadřízenému. Při uplatnění účinné lítosti musí být splněny tyto podmínky: 1. uplatnit účinnou lítost je možné jenom u taxativně stanovených trestných činů; 2. účinná lítost se týká dokonaného trestného činu, protože zánik trestní odpovědnosti u přípravy a pokusu zaniká z důvodů uvedených v ustanoveních upravujících tato vývojová stadia trestného činu. Důvody zániku trestní odpovědnosti přípravy a pokusu trestného činu jsou speciální ve vztahu k obecné úpravě účinné lítosti; 9

3. pachatel musí uplatnit účinnou lítost dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí a z vlastní vůle při splnění dalších podmínek definovaných ustanovením 33. 3 Právě účinná lítost zaručuje pachateli beztrestnost na jedné straně, ale chrání také zájmy chráněné zákonem před závažnými a škodlivými následky. Ochrana těchto zájmů je tak nadřazena nad potrestáním pachatele. Pokud se však trestného činu účastní více pachatelů, posuzují se zde také podmínky, které vedou k zániku trestní odpovědnosti u každého z nich individuálně. Jestliže jen některý z těchto zúčastněných pachatelů na trestném činu dobrovolně odstraní nebo napraví škodlivý následek, svědčí tato skutečnost pouze jemu samotnému, nikoli žádné další zúčastněné osobě. U mladistvých pachatelů upravuje zákon č. 218/2003 Sb. zvláštní podmínky určené pro účinnou lítost - 7. Zde je účinná lítost možná pouze u těch provinění, za které trestní zákoník dovoluje uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Rozhodující je ovšem sankce, která je uvedená ve zvláštní části trestního zániku, nikoli sankce snížená podle 31 odst. 1 Zákona o soudnictví nad mládeží. U mladistvých se neuplatní taxativní výčet trestních činů, u kterých se můžou uplatnit obecné podmínky účinné lítosti podle 33. Zvláštní případy účinné lítosti však i zde zůstávají stejné, jako je tomu u dospělých pachatelů. U podmínek účinné lítosti mladistvého je rozdíl patrný i v podmínce dobrovolného odstranění škodlivého následku. K zániku trestní odpovědnosti u mladistvého postačuje, když se o tuto podmínku alespoň pokusí, tj. pokusí se o dobrovolné odstranění nebo napravení škodlivého následku a nemusí se zde nutně jednat o následek škodlivý, při splnění dalších dvou podmínek, kterými jsou: 1.,,pachatel svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě, 3 CHMELÍK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část. Praha, 2009, str. 197 10

2. čin neměl trvale nepříznivé následky pro poškozeného nebo pro společnost 4 Ostatní podmínky účinné lítosti jsou u mladistvých shodné s dospělými osobami. Kdy se nejedná o účinnou lítost: Jde o případy, kde trestný čin byl odhalen nebo se pachatel domníval, že je prozrazen. Podmínkou účinné lítosti je, aby pachatel jednal dobrovolně. Účinná lítost předpokládá spáchání dokonaného trestného činu. Musí zde však být ještě možnost napravit škodlivý následek, nebo zabránit škodlivému následku. Tomuto škodlivému následku musí pachatel zamezit nebo ho napravit. Příklad: Trestný čin obecného ohrožení ( 272 trestního zákoníku) ochraňuje život a zdraví individuálně neurčených osob a majetek před škodou velkého rozsahu. Má-li být pachatel, který způsobil obecné nebezpečí, beztrestný pro účinnou lítost, musí dobrovolně zamezit usmrcení, těžké újmě na zdraví nebo škodě velkého rozsahu na majetku. Další forma, která představuje zánik trestní odpovědnosti je promlčení trestní odpovědnosti podle 34. Trestnost činu při promlčení trestní odpovědnosti zaniká uplynutím doby, která je stanovená zákonem. Promlčení se týká všech trestních činů s výjimkou trestných činů, které jsou uvedeny v ustanovení 35 vyloučení z promlčení. Důvody 4 CHMELÍK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část. Praha, 2009, str. 198 11

promlčení jsou především hmotněprávní s procesním dopadem. Zaniká zde totiž samotná trestnost činu a ne jen jeho stíhatelnost. 1.5 Promlčecí doby pro zánik trestní odpovědnosti Na základě promlčení trestní odpovědnosti, trestnost činu zaniká přímo uplynutí doby, která je uvedená v zákoně, a která je zpravidla odstupňována podle závažnosti činu. V případě promlčení nejzávažnějších trestných činů, zejména když se jedná o válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které jsou uvedené zásadou v souladu s mezinárodním právem veřejným, byla prolomena a promlčení těchto zločinů je vyloučeno.,,trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí: a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin, spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu, b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let, d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, 12

e) tři léta u ostatních trestných činů. 5 Promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u kterých je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty od okamžiku, kdy takový účinek nastal. U ostatních trestných činů pak promlčecí doba počíná běžet od ukončení jednání a účastníkovi tak počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele. U pokusu, ale i u přípravy promlčecí doba počíná běžet od ukončení jednání. Pokud se pokračuje v trestném činu, promlčecí doba zde počíná běžet od posledního dílčího útoku. U hromadného trestného činu to představuje doba, která je spojená s ukončením posledního útoku. Ale při trvajících trestných činech počíná běžet promlčecí doba od okamžiku, kdy byl ukončen protiprávní stav. Dopustí-li se však pachatel hned několika trestných činů, promlčecí doba je zde počítána u každého trestného činu samostatně. Pro počítání počátku běhu promlčecí doby je jím následující den poté, co nastala nějaká rozhodná skutečnost pro běh promlčecí doby. Okolnosti nebo překážky, pro které promlčení neběží, mohou nastat při běhu promlčecí doby. Zde dochází k tzv. stavení promlčecí doby, které se do promlčecí doby nezapočítává. Promlčecí doba pokračuje po odpadnutí překážky. Od stavení promlčení je odlišováno přerušení promlčení, při kterém, na rozdíl od stavení promlčecí doby, počíná běžet nová promlčecí doba. Promlčecí doba může být přerušena např. zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde dále vydáním příkazu k zatčení, vydáním zatýkacího rozkazu, nebo pokud spáchá pachatel nový trest v promlčecí době, na který trestní zákoník stanoví trest stejný nebo přísnější.,,do promlčecí doby se nezapočítává: 5 trestní zákoník [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://www.trestni-rizeni.com/novytz/ob4.html > 13

a) doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, b) doba, po kterou bylo trestní stíhání přerušeno, c) doba, po kterou oběť trestného činu obchodování s lidmi ( 168) nebo některého trestného činu uvedeného v hlavě třetí zvláštní části tohoto zákona o trestných činech proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti byla mladší osmnácti let, d) zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání. 6 Promlčecí doba u účastenství počíná běžet od jednání hlavního pachatele, protože teprve od tohoto okamžiku je možné účastenství. Promlčecí doba u přípravy a pokusu běží od okamžiku ukončení jednání. U trestných činů hromadných a při pokračování v trestném činu počíná promlčecí doba běžet od ukončení jednání, tedy od ukončení trestné činnosti, kterým je poslední dílčí útok takového trestného činu. Promlčecí doba při trvajících trestných činech počíná běžet od ukončení protiprávního stavu. Další případ může nastat, že se promlčecí doba přerušuje a to je v následujících případech.,,promlčecí doba se přerušuje: a) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm 6 trestní zákoník [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://www.trestni-rizeni.com/novytz/ob4.html > 14

následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. 7 Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová, avšak uplynutím promlčecí doby nezaniká trestní odpovědnost a to v následujících případech vyloučení z promlčení:,,a) za trestné činy uvedené v hlavě třinácté zvláštní části tohoto zákona, s výjimkou trestných činů založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka ( 403), projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka ( 404), popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia ( 405), a to i pokud byly v minulosti spáchány činy, které by nyní měly znaky těchto trestných činů, b) za trestné činy rozvracení republiky ( 310), teroristického útoku ( 311) a teroru ( 312), pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva, 8 c) za jiné trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob, z důvodů 9 7 trestní zákoník [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://www.trestni-rizeni.com/novytz/ob4.html > 8 trestní zákoník [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://www.trestni-rizeni.com/novytz/ob4.html > 9 trestní zákoník [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://www.trestni-rizeni.com/novytz/ob4.html > 15

politických, rasových či náboženských. 10 10 [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/cast1h4d2.aspx > 16

II. Podstata okolností vylučujících protiprávnost 2.1 Okolnosti vylučující protiprávnost Okolnosti, které protiprávnost činu vylučují, a které se také někdy označují jako negativní znaky skutkové podstaty, je třeba s ohledem na to, že protiprávnost je posuzována z hlediska právního řádu jako celku, rovněž hledat v celém právním řádu. Okolnosti vylučující protiprávnost je přitom, ale také nutné odlišovat od důvodů zániku trestnosti respektive trestní odpovědnosti jako, je např. účinná lítost nebo promlčení trestní odpovědnosti, které jsem podrobněji zmínil v předchozí kapitole. Zatímco je ale v případě dána některá z okolností vylučující protiprávnost, nejde již od počátku o trestný čin, protože tento čin není od počátku protiprávní. Zde nastává důvod zániku trestní odpovědnosti až po spáchání činu, který v době spáchání je trestním a protiprávním činem. Trestní odpovědnost z toho důvodu zaniká až následně. To, že zanikne trestnost, však neznamená, že zanikla též protiprávnost činu. Trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.) upravuje těchto pět následujících okolností vylučujících protiprávnost. Jsou jimi: - krajní nouze ( 28), 17

- nutná obrana ( 29), - svolení poškozeného ( 30), - přípustné riziko ( 31), - oprávněné použití zbraně ( 32). 11 Vedle těchto výslovně upravených okolností, které protiprávnost činu vylučují, se jak v teorii, tak i v praxi trestního práva uznávají ještě další takové okolnosti, které není třeba s ohledem na jejich povahu výslovně upravovat trestním zákonem. Mezi ně patří výkon práva a plnění povinnosti s tím, že se sem řadí i výkon povolání. Některé případy vyloučení protiprávnosti činu můžeme také nalézt ve zvláštní části trestního zákoníku např. 363, který upravuje beztrestnost agenta, který se v souladu se zvláštním právním předpisem účastní činnosti organizované zločinecké skupiny za účelem odhalení jejích pachatelů nebo 11 JELÍNEK J. A KOLEKTIV Trestní právo hmotné 2006 str. 160-190 18

např. 368 odst. 2, který nám upravuje beztrestnost osoby, která neoznámila trestný čin a to z důvodu, aby neuvedla sebe nebo osobu blízkou v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví nebo jiné závažné újmy nebo trestního stíhání dále může být ještě např. 368 odst. 3, který upravuje beztrestnost advokáta a duchovního ve vztahu k neoznámení trestného činu, o kterém se dozví v souvislosti s výkonem advokacie, resp. s výkonem zpovědního tajemství.,,vzhledem k tomu, že v trestním právu je přípustná analogie ve prospěch pachatele, kterou se nerozšiřují podmínky trestní odpovědnosti, ale naopak se zužují, je možno analogicky aplikovat jednotlivé okolnosti vylučující protiprávnost i na případy, které se blíží takové okolnosti, přestože ji zcela neodpovídají. 12 např: na jednání osoby, která se brání napadení ze strany evidentně nepříčetné osoby, můžeme analogicky aplikovat s určitými omezeními ustanovení o nutné obraně, ačkoli je zde možné spekulovat o tom, zda se v případě osoby nepříčetné jedná o útok ve smyslu 29 odst. 1. Základní rozlišení podstaty Posláním trestního zákona a to nejen v České Republice je především chránit zájmy jednotlivců i společnosti proti trestným činům. Toto lze učinit především tím, že jsou vymezeny situace a činy, které jsou trestné. K tomuto rozlišení nám pomáhá především typové označení, které jinak nazýváme skutkovou podstatou. Skutková podstata nám popisuje 12 CHMELÍK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část. Praha, 2009, str. 143 19

znaky jednotlivých situací a jejich následky, které lze jinak označit jako trestné činy. Ovšem nastanou i případy, kdy čin jinak trestný, je posuzován zcela odlišně. Např: manžel si dá po večeři jedno pivo a jde se dívat na televizi. Jeho žena zatím připravuje svačinu na příští den a při její přípravě si způsobí řezné poranění těžšího rázu. Manžel ví, že po vypití piva by neměl usednout za volant alespoň dvě hodiny, že by měl zavolat rychlou lékařskou pomoc a vyčkat jejího příjezdu. Když ale uvidí, že jeho žena i přes ošetření upadne do kómatu z důvodu velké ztráty krve, rozhodne se jednat a dále nečekat uloží ženu do vozu a i přes to, že pil vyrazí do nemocnice. Bohužel cestou nezvládne řízení a zapadne se svým vozem do strouhy. Naštěstí krátce potom jede kolem místa nehody sanitka, která oba naloží a odveze do nemocnice. Tento případ nám jasně ukazuje, že i čin jinak trestný (řízení motorového vozidla po požití alkoholu), může být posouzen i jinak a to z důvodu chybějící nebezpečnosti pro společnost. Tímto se dostáváme k samotné podstatě okolností vylučujících protiprávnost. Aby mohly činy spadat do okolností vylučujících protiprávnost, musí splňovat právě chybějící nebezpečnost pro společnost, ale musí obsahovat i právem určené požadavky na tyto činy, které jsou onačeny v trestním zákoně jako je protiprávnost. např: u nutné obrany nesmí její odvracení trvat déle než trvá vizuální kontakt. Čili, pokud druhý den po činu potkám osobu, o které se domnívám, že spáchala onen trestný čin, nemohu ji zpacifikovat a označit to za nutnou obranu. Vedle těchto případu ovšem trestní právo respektuje i případy, kdy určitý čin sice splňuje všechny formální znaky trestného činu, ale je učiněn za zvláštních okolností, v jejichž důsledku není pro společnost nebezpečný, ale je dokonce pro společnost prospěšný. Např: lupič přepadne banku se zjevným záměrem jí přepadnout a přitom napadne, že nu postávající za přepážkou přistoupivší muž lupiče zpacifikuje a přitom mu způsobí zranění většího rázu s delší dobou léčení. 20

O trestný čin se pak nejedná nejen proto, že zde chybí nebezpečnost pro společnost, ale i proto, že takovému činu vůbec chybí protiprávnost jako taková. Protiprávnost znamená rozpor mezi právní normou v rámci právního řádu jako celku. Tato protiprávnost je tedy další podmínkou okolností vylučujících protiprávnost. Některé, činy ovšem nejsou označeny za trestný čin ze zcela jiného důvodu a tím je, že nebyly naplněny v požadovaném stupni nebezpečnosti pro společnost. To znamená, že je nebezpečnost velmi malá nebo dokonce zanedbatelná, a to z důvodu naplnění nízké míry hledisek ovlivňujících konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Dalším důvodem mohou být i případy nezpůsobilých či významem zanedbatelných jednání v rámci forem trestné činnosti nebo v případech velmi podstatných polehčujících okolností. Např: Doktor který na svém diplomu pozmění diakritické znaménko, jedná samozřejmě protiprávně jelikož se dopouští svévolného pozměňování veřejné listiny. Ale jelikož stupeň nebezpečnosti pro společnost není vyšší než nepatrný a proto, že se jedná o drobný zásah není tento čin označen jako trestný. 2.2 Krajní nouze Jako první ze všech kodifikovaných okolností vylučujících protiprávnost je třeba rozebrat krajní nouzi, jelikož je analogicky jako první v českém trestním právu. Abychom mohli hovořit o krajní nouzi, musí být splněno několik objektivních podmínek: - Odvrácení nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem - Nebezpečí nebylo možné za daných podmínek odvrátit jinak - Nebezpečí hrozí přímo a bezprostředně 21

- Způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten který hrozil. 13 K činu v krajní nouzi je oprávněn každý, a to nejen ten, jehož zájmy jsou ohroženy, nýbrž i ten, jehož zájmy ohroženy nejsou, touto situací rozumíme pomoc v nouzi. V okolnostech vylučujících protiprávnost jde většinou o střet dvou zájmů, z nichž v jednomu hrozí vždy porucha. Krajní nouze není výjimka, v jejím případě navíc, je přípustný zásah do sféry třetí osoby. Např: na ženu venčící psa v městském parku, zaútočí německý vlčák. Žena ve snaze se ubránit popadne to co je v jejím dosahu a v tomto případě jde o deštník nezúčastněné třetí osoby. Útok psa je sice úspěšně odražen, avšak deštník je zcela zničen. Jedná se tedy o zřejmé poškozování cizí věci avšak, v daném případě se jedná o čin oprávněný, jelikož žena jednala ve stavu krajní nouze a odvracela tak nebezpečí ohrožení jejího zdraví a dost možná i života. 2.3 Podmínky vniku stavu krajní nouze Stav nebezpečí Nebezpečí je základní podmínkou vzniku krajní nouze. Stav nebezpečí může nastat z mnoha různorodých příčin, ať už je to přírodní síla (povodeň, vichřice) nebo útoky zvířat, fyziologické procesy v lidském těle (hlad, bolest), působení strojů bez lidského přičinění atd. Nebezpečí může v konečné fázi vyvolat také člověk. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákonem. To znamená, že také tento zákon nám dovoluje odvracet nebezpečí hrozící jak zájmům společnosti, tak i jednotlivci, ať již jde o ohrožení života, zdraví, svobody, majetku, důstojnosti nebo cti jednotlivce. Další podmínkou je hrozba přímo nebo bezprostředně hrozící. Nelze hovořit o krajní nouzi v případě, že nebezpečí již dávno pominulo. Situace musí tudíž nutně spět k poruše a to buď na jedné, nebo druhé straně. Bezprostředně hrozící nebezpečí nemusí být také ihned patrné, mohou být také věcí náhody, ale s velkou pravděpodobností, že se mohou stát. Pod tímto si 13 VANDUCHOVÁ M, NOVOTNÝ O. Trestní právo hmotné zvláštní část II 2010 str. 220 22

lze představit unikající plyn, jehož koncentrace dosahuje takového stupně, že hrozí exploze bytu. 14 Subsidiarita v krajní nouzi Subsidiaritou rozumíme možnost odvrátit nebezpečí jinak. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak. Naopak tuto podmínku zákon ve svém ustanovení o nutné obraně výslovně nežádá. Jinými slovy, není-li tato zásada vyjádřena v ustanovení 13 (trestního zákona č. 140/1961 Sb.), pak pro nutnou obranu neplatí, a proto je možnost použití nutné obrany širší než u krajní nouze. Komentář uvádí, že požadavek subsidiarity krajní nouze vychází z toho, že odvracení nebezpečí se často dotýká zájmů třetích osob, které na vzniku nebezpečí nemají žádné viny a o jehož způsobení se v žádném směru nepřičinily. Lze-li proto nebezpečí odvrátit jinak, bez ohrožení zájmů, je třeba tomuto řešení vyhovět a to i útěkem nebo vyčkáním. 15 např. není nezbytně nutné usmrtit sousedova psa, který vnikl na náš pozemek, jelikož se zde nenachází žádná osoba nebo movitý majetek, který by mohl pes poškodit či zničit, je jednodušší psa uzamknout a vyčkat příchodu jeho majitele. Samostatnou kapitolou jsou v tomto případě osoby, které mají povinnost toto nebezpečí snášet, například lékaři, hasiči nebo policisté při výkonu povolání. Tuto povinnost samozřejmě nelze chápat absolutně. např. lékař, který má provádět zákrok na osobě, která je nakažena nebezpečnou chorobou a nemá ochranné pomůcky, není povinen toto nebezpečí trpět. Ať už lékařům či právě hasičům, je přidělena tato povinnost zvláštními interními předpisy. Z hlediska této zásady není rozhodující, zda je povinen toto nebezpečí snášet ten, kdo je odvrací, nýbrž zda je povinen toto nebezpečí snášet ten, komu hrozí. Má-li ohrožený povinnost nebezpečí snášet, není přípustná ani pomoc v nouzi. 14 NOVOTNÝ F. Právo na sebeobranu 2008 15 Bulletin advokacie 12 díl 2010 str. 30 23

Proporcionalita v krajní nouzi Jelikož žijeme v právním a demokratickém státě, kde lidem náleží určitá práva a povinnosti, je třeba stanovit určité mantinely pro užití krajní nouze. V opačném případě by toto mohlo sloužit jako prostředek k vyřizování účtů mezi lidmi. K tomuto nám právě slouží podmínka proporcionality při jednání v krajní nouzi, která nám v podstatě říká, do jaké míry lze ještě hovořit o smyslu užití krajní nouze. Uvedenou podmínku proporcionality nesplňuje jednání pachatele, který zachraňuje vlastní život tím, že usmrtí jiného. Tuto podmínku však může splňovat jednání, kterým pachatel obětováním jednoho lidského života, zachrání životy více lidí (č.20/1982 Sb.rozh.tr). 16 Záchrana jednoho zájmu obětováním rovnocenného zájmu jiného, vybočuje z přísných podmínek krajní nouze a je protiprávní. O disproporcionalitu se tedy jedná, pokud je způsobený následek stejně závažný nebo ještě závažnější než hrozí nebezpečí. Aby v tomto mohli orgány činné v trestním řízení rozhodnout spravedlivě, je nutné, aby znali celou řadu souvisejících okolností a i po takto pečlivém prostudování k tomuto přistupovali s maximální precizností. Rozhodování je velmi ošemetné, jelikož samozřejmě neexistuje jakýsi seznam chráněných zájmů. Z logiky věci vyplývá, že samozřejmě na prvním místě je ochrana lidského života a také se dá například říci, že zdraví má přednost před majetkem, svoboda má vyšší význam než čest a podobně. Tato zásada může také nevyhovovat i v případě, že osoba jedná vůči osobě útočníka, která sama není zletilá nebo natolik rozumově vyspělá aby, pochopila následky svých činů. např: 8 leté dítě drží palnou zbraň, kterou předtím našlo ve skříni svých rodičů a míří na druhé dítě ze sousední rodiny s úmyslem jej usmrtit jelikož toto uvidělo ve filmu. Matka dítěte ze sousedství, když nastalou situaci uvidí, rozhodne se jednat. Jelikož ústní domluva nepomáhá, rozhodne se v nastalé situaci jednat, jelikož ta se chýlí ke svému konci a ve snaze co nejméně ublížit dítěti, které drží zbraň, hodí po něm koš s prádlem, který má zrovna po ruce. Dítěti vypadne zbraň z ruky, ale bohužel následkem pádu se zraní tak nešťastně, že bude mít trvalé následky. Problém může také nastat v případě, že osoba jedná v případě domnělého nebezpečí, které reálně nehrozí. Naše právo tuto situaci označuje jako jednání ve skutkovém omylu podle ( 13, trestního zákona č. 140/1961 Sb.). 16 Bulletin advokacie 8 díl 2010 24

Proti tomu, kdo sám jedná v krajní nouzi, není přípustná nutná obrana. Vybočení z mezí krajní nouze nazýváme exces, toto může nastat pouze v případě: - jestliže způsobený následek byl zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil (intenzivní exces) - jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí přímo hrozilo (intenzitní exces) - nebezpečí bylo možno odvrátit jinak - byla tu povinnost nebezpečí snášet (hasiči, lékaři) 17 2.4 Srovnání nutné obrany a krajní nouze Dříve, než bych uvedl srovnání nutné obrany a krajní nouze rád, bych upozornil, že nutná obrana, která měla být jako následující okolnost vylučující protiprávnost, bude podrobně rozebrána v následující samostatné celé kapitole mé bakalářské práce. Proto se tedy dotknu pouze těch částí, které jsou sporné. Porovnáme-li nejprve trestně právní instituty nutnou obranu a krajní nouzi, pak zjistíme, že podstatný rozdíl mezi nimi je jednak v příčině odvracení útoku, když u nutné obrany je odvracen útok osoby, avšak u krajní nouze pouze nebezpečí, které nelze za daných okolností odvrátit jiným způsobem. Rád bych následně uvedl shodné znaky srovnání nutné obrany a krajní nouze, a také rozdíly, které jsou mezi oběma instituty. Shodné znaky srovnání nutné obrany a krajní nouze: 17 FRYŠŤÁK M. Trestní právo hmotné obecná část I 2009 str. 90-130 25

a) Nutná obrana i krajní nouze vylučují společenskou nebezpečnost činu a tím i jeho trestní protiprávnost (trestnost), tedy jsou společensky prospěšné a nemohou být trestnými činy. b) Shodné jsou i motivy jednání v obou případech existuje snaha chránit státní, společenské a osobní zájmy své nebo jiných osob. c) Okruh zájmů, které jsou chráněny akty nutné obrany a krajní nouze, je stejný a je uveden v 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. d) Aktem nutné obrany a krajní nouze se odvrací nebezpečí, jehož pramenem může být v obou případech společensky nebezpečný útok. e) Není přípustná nutná obrana proti krajní nouzi, ani není možná nutná obrana proti jednání v nutné obraně a jednání v krajní nouzi proti jednání v krajní nouzi. Rozdíly mezi oběma instituty: 1. Nutná obrana se připouští proti společensky nebezpečnému útoku fyzické osoby, pramenem, při krajní nouzi mohou být vedle bezprávného jednání pramenem útoku přírodní síly, napadení zvířetem, fyziologické procesy (bolest, hlad), selhání technických zařízení. 2. V nutné obraně je obranné jednání zaměřeno vždy od počátku proti útočníkovi samému a tomuto útočníkovi je působena škoda, kdežto při krajní nouzi se jedná proti někomu jinému než proti útočníkovi, tedy proti třetí osobě, která se na vzniku nebezpečí nemusí podílet a nenese na něm žádnou vinu. Proto zákon klade najednání v krajní nouzi mnohem přísnější podmínky, než je tomu v nutné obraně. 3. U krajní nouze se vyžaduje subsidiarita, tzn. škodu třetí nezúčastněné osobě je možno způsobit jen tehdy, není-li možno nebezpečí odvrátit jinak bez způsobení škody. U nutné obrany není nutné brát na útočníka tolik ohledů a je možno se bránit ihned. 26

4. Je zde odlišná stavba požadavku určitého poměru mezi chráněným a porušeným zájmem. Při nutné obraně je možné způsobit útočníkovi škodu menší, než která hrozila, stejnou i vyšší až do hranice zcela zřejmé nepřiměřenosti povaze a nebezpečnosti útoku. Při krajní nouzi je zásadně dovoleno pouze způsobení menší škody, než která hrozila. 5. Při nutné obraně obránce, pokud dodržel všechny podmínky, zásadně nikdy nenahrazuje způsobenou škodu. V krajní nouzi je možno také způsobit škodu, avšak v případech, kdy osoba jedná v krajní nouzi, aby odvrátila nebezpečí, které vzniklo jejím zaviněním, nebo když osoba způsobí škodu třetím osobám, aby zachránila svůj majetek, je možno uložit takovéto osobě povinnost nahradit škodu 2.5 Svolení poškozeného Svolení poškozeného je jako okolnost vylučující protiprávnost založeno na tom, že oprávněný nositel určitého práva se může svého práva vzdát a může dát svolení jiné osobě se zásahem do něj. Musí se však jednat o právo a nějaký zájem, o němž může rozhodovat sám a jehož porušení se nedotýká zájmů společnosti. Svolení poškozeného se bude zpravidla týkat zásahu do majetkových nebo osobnostních práv. V 30 odst. 1 trestního zákoníku je stanoveno, že trestný čin nespáchá ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněna rozhodovat, jsou činem dotčeny. Zde tedy musí dávat svolení osoba, která je nositelem právě zmiňovaného zájmu. Musí být samozřejmě oprávněna o tomto svém zájmu rozhodovat ve svém zájmu. např: pokud by jeden ze spoluvlastníků bytové jednotky dal bez vědomí ostatních spoluvlastníků bytu souhlas jinému k tomu, aby v bytě pobýval, nejednalo by se zde o svolení poškozeného ve smyslu 30, pokud by šlo o vyloučení protiprávnosti porušování domovní svobody ( 178), případně zásahu do jiného práva k tomuto bytu. 27

Ustanovení, které je v 30 odst. 3 trestního zákoníku vylučuje výslovně, aby se okolnost vylučující protiprávnost, která spočívá ve svolení poškozeného, vztahovala i na souhlas k ublížení na zdraví nebo k usmrcení a to pouze s výjimkou svolení k lékařských zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe. Důležité je toto ustanovení i pro případy např. eutanazie, která je za stávajícího právního stavu protiprávní a trestná, ale zákon ji nicméně nechává v tom smyslu otevřená vrátka, pokud jde však o eutanazii prováděnou jako lékařský zákrok, kdy případná budoucí právní úprava může toto připustit. Podmínky pro svolení poškozeného,,v literatuře bývá shoda v těchto požadavcích na právně relevantní souhlas poškozeného: a) svolení se týká zásahu do takových práv jednotlivce, o kterých může sám rozhodovat a jejichž porušení se nedotkne zájmů společnosti b) svolení musí být dáno způsobilou a oprávněnou osobou (sporné je, zda v otázce způsobilosti lze užít zásad občanského práva či zásad o příčetnosti; rovněž je sporné, zda svolení lze udělit i v zastoupení), c) svolení musí zahrnovat nejen souhlas s jednáním, ale i s jeho výsledkem (např. věřitelův souhlas k tomu, aby dlužník zcizil svůj majetek, musí zahrnovat i důsledek takového jednání, tj. že věřitelům nárok nebude uspokojen), d) svolení musí být vážné, dobrovolné, určité, srozumitelné a nebylo odvoláno e) svolení musí předcházet jednání nebo s ním být alespoň současné (někdy se připouští i svolení dodatečné, pokud pachatel důvodně souhlas poškozeného předpokládal). 18 Nejsou-li však zcela splněny podmínky pro účinné svolení poškozeného, může jít například o svolení k ublížení na zdraví nebo např. ke svolení zásahu do majetkového práva, které dal jen jeden ze spoluvlastníků. Tento čin pachatele zůstává trestný a jeho závažnost tím 18 NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ M. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část 1. Praha, 2007, str. 289-290 28

ale může klesnout. Také je možné přihlédnout k tomu jako k okolnosti polehčující, byť výslovně neupravené trestním zákoníkem. Pokud však ze strany pachatele došlo k omylu ohledně svolení poškozeného. např. pachatel měl za to, že poškozená se souloží souhlasí, zde se posuzuje jeho jednání podle zásad o skutkovém omylu. 2.6 Přípustné riziko Existence této okolnosti vylučující protiprávnost je dána tím, že je třeba akceptovat určitá rizika příslušně spojená s činností, která je prospěšná ze společenského hlediska. Výzkum, vývoj a výroba mohou být touto činností a to v rámci různých oblastí průmyslu, ale také v rámci zdravotnictví apod. Často také může jít o činnosti experimentální, kdy je potřeba zkoušet nové postupy nebo technologie, nebo výrobky či nové látky, jako jsou např. nové léky. To, co je dosud nevyzkoušené s sebou může nést také určitá rizika. Pokud jde však o rizika, která jsou přiměřená společenskému významu činnosti, s níž jsou spojena. Jsou to rizika přijatelná právním řádem, a to i tehdy, pokud riziko přeroste v poruchu. V takovém případě by šlo o okolnost vylučující protiprávnost. Jednotlivé podmínky přípustného rizika jsou uvedeny v 31 trestního zákoníku.,,podle odstavce prvního tohoto ustanovení trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykovává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. 19 Tyto podmínky doplňuje odstavec druhý.,,je-li uvedenou činností ohrožen život nebo zdraví člověka, je nutný souhlas k této činnosti podle zvláštního právního předpisu (typicky tzv. informovaný souhlas s lékařským zákrokem, resp. lékařským postupem podle zákona o péči o zdraví lidu). Výsledek, k němuž taková činnost směřuje, pak musí odpovídat míře rizika a provádění činnosti musí odpovídat (nesmí zřejmě odporovat) požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti a dobrým mravům. 20 19 CHMELÍK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část. Praha, 2009, str. 151 20 CHMELÍK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část. Praha, 2009, str. 151 29

Nejdůležitější znaky přípustného rizika lze shrnout následovně: a) vykonávání činnosti společensky prospěšné, b) vykonávání této činnosti v souladu s dosaženým stavem poznání a známými informacemi, s právními předpisy, veřejným zájmem, zásadami lidskosti a dobrými mravy, c) ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem, d) výsledek činnosti odpovídající míře rizika, e) společensky prospěšné výsledku nelze dosáhnout jinak (princip subsidiarity). f) v případě, že taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, je třeba, aby k ní byl dán souhlas v souladu s jiným právním předpisem. 2.7 Oprávněné použití zbraně Podle 32 trestního zákoníku trestný čin nespáchá ten, kdo použije zbraně v mezích, které jsou stanovené jiným právním předpisem. Tato okolnost vyjadřující protiprávnost se vztahuje na jednání těch osob, které jsou ze zákona oprávněny nosit a použít zbraně. Jedná se příslušníky ozbrojených sil dle následujících zákonů: - zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, - zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii - zákon č. 289/2005 Sb., o vojenském obranném zpravodajství, dále jsou to: - příslušníci Policie ČR podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky - strážníci obecní policie podle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii - pracovníci celních orgánů podle zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon - příslušníci Vězeňské služby a justiční stráže podle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži - a příslušníci Bezpečnostní a informační služby které se řídí zákonem č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní a informační službě 30

Zbraní se pro účely, které jsou oprávněné k jejímu použití rozumí především zbraň střelná, ale samozřejmě se může jednat také o zbraň bodnou, sečnou či zbraň speciální, a to podle toho, jak jsou podmínky pro použití dané zbraně vymezeny v konkrétním zvláštním zákoně. Každopádně v tomto směru nemůžeme použít ustanovení 118, který obsahuje legální definici spáchání činu se zbraní. Pokud se však zvláštní zákon při vymezení podmínek použití zbraně odvolá na podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, je třeba je splnit. Dodržet zvláštní podmínky v ostatních případech, které jsou stanovené daným právním předpisem je nutné. Ve srovnání s nutnou obranou nebo krajní nouzí jsou tyto podmínky v řadě ohledů širší např. použít střelnou zbraň k zadržení prchajícího pachatele nebo střežené osoby. Na druhou stranu však obsahují i určitá omezení, které je nutné respektovat. Zde se jedná o případ použití předchozí výzvy a varovného výstřelu. Podle této speciální úpravy pro oprávněné použití zbraně, která je definována podmínkami, uvedených v zákoně mohou oprávněné osoby jednat v krajní nouze nebo v nutné obraně podle 28 a 29 trestního zákoníku. 2.8 Další okolnosti vylučující protiprávnost Výkon práv a povinností Vykonává-li osoba své právo nebo plní-li svou právní povinnost, nemůže jednat protiprávně a tím se tedy nemůže dopustit trestného činu. 21 Práva, stejně jako povinnosti mohou být založeny zákonem či na základě zákona rozhodnutím soudu dále jiného státního orgánu nebo jiného oprávněného subjektu. Dále sem také patří plnění pracovních povinností, pokud se tak děje v souladu se zákonem. Např: voják může od svého nadřízeného dostat povolení k opuštění útvaru Plnění rozkazu je výkonem povinnosti jde-li o splnění rozkazu závazného, jehož splnění nelze odepřít, a tím nemůže být spáchán trestný čin. Pokud by ale šlo o rozkaz zjevně 21 VANDUCHOVÁ M., NOVOTNÝ O. Trestní právo hmotné 2010 obecná část II str. 190 31