Silážování travních a jetelotravních porostů

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství Silážování travních a jetelotravních porostů Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Jiří Skládanka, Ph.D. Vypracoval: Aleš Neuman Brno 2014

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci na téma: Silážování travních a jetelotravních porostů vypracoval samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom, že se na moji práci vztahuje zákon. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne 30.4.2014. podpis

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych chtěl poděkovat svojí manželce za její trpělivost a toleranci k mojí časté nepřítomnosti spojené se studijními nároky a za její schopnost udržovat dobré rodinné zázemí bez kterého bych nebyl nikdy schopen studium absolvovat. A dále také panu doc. ing. Jiřímu Skládankovi PhD. za jeho pomoc prostřednictvím rad a doporučení k mojí práci.

ABSTRAKT Tato práce popisuje několik představitelů nejrozšířenějších českých druhů jetelovin a trav, jejich ekologické nároky a faktory ovlivňující jejich pěstování. Posuzuje jejich přínosy a vhodnost jakožto jednotlivých komponentů jetelovinotravních společenstev. U jednotlivých travních a jetelotravních směsek porovnává způsoby a účelnost jejich pěstování. Charakterizuje jejich krmivářské hodnoty, posuzuje faktory působící na kvalitu výsledné píce a také faktory ovlivňujících vhodnost píce z těchto porostů ke konzervaci silážováním. Význam konzervace spočívá v uchování kvalitního krmiva po celý rok. Zajišťuje pro produkční dojnice stabilní krmné dávky ve všech ročních obdobích. Silážování má vliv na výslednou kvalitu a nutriční hodnotu krmiva, která také velmi závisí na správném technologickém postupu. Silážní aditiva mají konkrétně při výrobě siláží ze zavadlé bílkovinné a polobílkovinné píce, svůj nezpochybnitelný podíl na kvalitě výsledného krmiva. ABSTRACT This thesis describes several representatives of the most common types of Czech legumes and grasses, their ecological requirements and factors that affecting their cultivation. It assesses their benefits and suitability as individual components of clovergrass communities. It compares the cultivation methods and effectiveness for individual grass and clover-grass blends. It characterizes their feed value, assesses the factors affecting the quality of the resulting forages as well as the factors affecting the suitability of these forages for preservation as silage. The importance of conservation is to preserve quality feed throughout the year. Conservation provides stable ration for production dairy cow in all seasons. Ensiling affects the final quality and nutritional value of feed, which is also highly dependent on the proper technological process. Silage additives has its undeniable contribution to the quality of the resulting feed, especially in the production of protein and half-protein wilted forage silage.

OBSAH 1 ÚVOD... 9 2 CÍL PRÁCE... 10 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 11 3.1 PÍCE... 11 3.2 JETELOVINY... 12 3.2.1 Symbiotické hlízkové bakterie... 13 3.2.2 Vlivy na kvalitu píce jetelovin... 14 3.2.3 Hlavní druhy jetelovin... 15 3.2.4 Přínosy pěstování čistých porostů jetelovin... 18 3.3 TRÁVY... 19 3.3.1 Vlivy na kvalitu píce trav... 19 3.3.2 Rozdělení trav... 20 3.3.3 Vhodnost jednotlivých druhů trav do porostů dle vytrvalosti... 21 3.3.4 Hlavní druhy trav... 22 3.3.5 Přínosy pěstování čistých porostů trav... 29 3.4 TRAVNÍ A JETELOVINOTRAVNÍ SMĚSI... 30 3.4.1 Sukcese, alelopatie, konkurence v jetelotravních společenstvech... 32 3.4.2 Vliv výživy na obsah živin v píci... 32 3.5 KONZERVACE KRMIV SILÁŽOVÁNÍM... 33 3.5.1 Význam konzervace píce... 33 3.5.2 Cíle a princip konzervace píce... 34 3.5.3 Rozdělení pícnin dle silážovatelnosti... 35 3.5.4 Biochemický proces silážování... 36 3.5.5 Fermentační fáze... 37 3.3.3. Silážní mikroflóra... 38 3.5.7 Vlivy technologie sklizně píce na kvalitu siláže... 40 3.5.8 Termín sklizně, délka řezanky a zavadání píce... 42 3.6 VÝZNAM KONZERVAČNÍCH PŘÍPRAVKŮ... 43 4 DISKUZE... 45 5 ZÁVĚR... 47 6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 48

1 ÚVOD Travní porosty pokrývají velice významnou část pevninské plochy naší planety. Od stepí a savan zabírajících rozsáhlá území v Evropě, Asii a Americe až po travní porosty zakládané, ošetřované a využívané například pro parkové úpravy, hřišťové povrchy, okrasné plochy, nebo jako různé jiné technické trávníky s mimoprodukčním významem. Velký význam travních porostů ale spočívá v jejich využívání pro výrobu kvalitního objemného krmiva pro hospodářská zvířata, především pro skot. Píce vypěstovaná na orné půdě a na trvalých travních porostech je základem výživy skotu. Je ovšem nutno počítat s tím, že není konečným zemědělským výrobkem, protože teprve výrobou živočišných produktů dojde k jejímu zúročení. Proto je třeba veškeré aktivity spojené s produkcí objemného krmiva podřídit požadavkům zvířat. Od výběru druhu, přes způsob pěstování, sklizeň až po konzervaci. Z důvodu potřeby neustálého celoročního přísunu kvalitního objemného krmiva pro hospodářská zvířata a současného působení periodického střídání ročních období je nutné zabezpečit účinnou konzervaci krmiv pro období vegetačního klidu. Vhodnost různých pícnin pro silážování je rozdílná v souvislosti s rozdílným poměrem obsahu základních složek důležitých pro dobrou fermentaci. Neméně důležitá je také sklizeň píce v optimálním vegetačním stádiu a dodržování správných zásad technologického postupu konzervace, optimální obsah sušiny, vhodné sklady, správná délka řezanky a aplikace silážních aditiv. Dodržení těchto zásad lze minimalizovat ztráty nutriční hodnoty konzervovaného krmiva. Vzhledem k tomu, že z krmivářského hlediska jsou výkyvy ve složení krmné dávky nežádoucí z důvodu narušování stálosti bachorového prostředí, podílí se siláž celoročně největší mírou na úhradě živin v krmné dávce skotu. A lze směle říci, že kvalitní siláž je základem prosperujícího chovu skotu, zvláště pak toho s mléčnou produkcí. 9

2 CÍL PRÁCE Cílem této práce je popis jednotlivých komponentů travních a jetelotravních směsek, porovnání systému jejich pěstování, charakteristika jejich krmivářské hodnoty, posouzení faktorů ovlivňujících vhodnost píce z těchto porostů ke konzervaci silážováním a zhodnocení významu silážních aditiv při výrobě siláží ze zavadlé píce. 10

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Píce Píce je nadzemní část biomasy rostlin určená pro krmení hospodářských zvířat (BARNES, R F. a kol. 2006), sklízená vhodným způsobem, což u travních porostů znamená s výškou strniště přibližně 4-5 cm. V píci jsou zastoupeny jak zelené tak i zaschlé části rostlin a v některých případech bohužel také kontaminanty. Kvalitu píce určuje její nutriční hodnota, důležitá pro krytí fyziologických a produkčních potřeb krmených zvířat (MÍKA a kol. 1997). Víceleté pícniny využíváme především jakožto zdroje kvalitního krmiva, nicméně také mají velký význam jako zúrodňující složka osevních postupů (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol.1989, HRABĚ a kol. 2004). Pěstování některých víceletých pícnin na orné půdě plní také další významnou roli a to jako prostředek dočasné konzervace půdy, neboli její takzvané uložení do klidu, jakožto zálohy pro její budoucí intenzivní využití. Pícní porosty jsou také využívány na zelené hnojení a to z důvodu udržení půdní úrodnosti, její struktury a živin v době nedostatku statkových hnojiv (ŠANTRŮČEK a kol. 2001, HRABĚ a BUCHGRABER 2004). Pro dosažení požadované kvality a intenzity výroby píce je nutné znát biologické vlastnosti a ekologické požadavky nejen těch druhů pícnin, které se nepěstují v čistých porostech, ale také ve smíšených kulturách (MÍKA 2010). K zajištění výroby vysoce produktivních porostů je tak nutné znát také vzájemné vztahy těchto hlavních komponentů. Vztahy v těchto rostlinných společenstvech jsou oproti čistým porostům plodin na orné půdě poměrně složitější, ale také v praxi významnější (LESÁK 1986, HRABĚ a BUCHGRABER 2004). Mezi víceleté pícniny počítáme: jeteloviny, trávy, popřípadě jejich směsky neboli jetolovinotrávy. V roce 1986 píše LESÁK, že ty tvoří největší výměru pícnin na orné půdě a to přibližně 50-60%. V roce 2010 už mají podle ČSÚ větší podíl jednoleté pícniny a to 55%. Trávy a jeteloviny svým významem a rozšířením tvoří základ celého pícninářství (KLESNIL a kol. 1981, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, LESÁK 1986). 11

3.2 Jeteloviny Do jetelovin řadíme jednoleté ale hlavně víceleté druhy, které jsou pro zemědělskou výrobu zvláště důležité a výhodné (MÍKA 2010). Výnosová výkonnost je u jednotlivých druhů rozdílná. Nejvyšší výkonností se vyznačuje vojtěška a jetel luční. Co se týče obsahu a produkce živin, jsou jeteloviny rozhodujícím producentem bílkovin. Poskytují 1-2 t SNL a 50000-55000 NEL na 1 ha. V tomto ohledu jednoznačně převyšují nad trávami viz. tabulka č.1 (LESÁK 1986, ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Tabulka č.1 Chemické složení jetelovin a trav v % absolutní sušiny (KLESNIL1981) Fáze NL SNL Vláknina BNLV P Ca Jeteloviny Květních poupat 21,5 16,7 22,2 40,8 0,36 1,82 Začátek kvetení 18,1 13,3 26,1 42,7 0,3 1,7 Plné kvetení 15,8 11 29,7 42,9 0,27 1,6 Trávy Před metáním 18,6 14 20,3 46,4 0,44 0,62 Počátek metání 14,9 10,4 24,3 48,3 0,37 0,57 Konec metání 11,9 7,5 28,5 48,7 0,31 0,52 Počátek kvetení 9,4 5,1 32,5 48,5 0,27 0,49 Po odkvětu 7 2,7 35,3 49 0,24 0,41 Uvedená tabulka č.1 ukazuje, že obsah živin v průběhu vývinu jetelovin stárnutím klesá. Tento proces sice neprobíhá u všech druhů stejně, ale obecně platí že pro dosažení co nejvyšších výnosů živin je nutná časná sklizeň (BARNES R F. a kol. 2006, KLESNIL a kol. 1981). Kromě vysokého obsahu N - látek obsahují jeteloviny také příznivé množství tzv. esenciálních aminokyselin, a to především lyzinu, leucinu, valinu a fenylalaninu. Podobné je to i v případě popelovin, hlavně Ca a P a také vitamínů - v 1 kg zelené píce je obsaženo až 2 g vitamínu C a 1 g karotenu (LESÁK 1986). Příznivý vliv jetelovin na půdu je způsoben také jejich mohutným kořenovým systémem pronikajícím hluboko do spodních vrstev. Díky tomu dochází k provzdušňování a prokypřování půdy a také k uvolňování méně přístupných forem živin (Ca, Mg, P) které by byly jinak pro ostatní rostliny nedosažitelné. Tento meliorační efekt je důležitý pro půdní vlastnosti a koloběh živin, ale také ochraňuje prostředí 12

odčerpáváním živin splavených do spodních vrstev (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Kořenový systém a posklizňové zbytky jetelovin jsou po zaorání výborným materiálem pro tvorbu humusu a obnovování půdní úrodnosti, viz. porovnání s ostatními plodinami v tabulce č.2 (PETŘÍK a kol. 1987). Tabulka č. 2 Množství suché kořenové hmoty po pěstování různých plodin (PETŘÍK a kol. 1987) Plodina nejnižší průměrné nejvyšší Vojtěška setá 4 8 12 Jetel luční 2,5 6 10 Obiloviny 1,6 2,6 3,5 Okopaniny 0,8 1,1 1,3 Jeteloviny vytváří hlavní kůlový kořen, který proniká v půdě do hloubky 1-3 m, například u vojtěšky je to ale až 10 m a v příznivých podmínkách i více. Kořen se v půdním profilu větví a největší objem kořenové hmoty je ve hloubce do 40 cm (LESÁK 1986). V horní části přechází hlavní kořen v kořenový krček, na kterém probíhá odnožování. Hlouběji má kořenový krček uložený vojtěška, kdežto kořenový krček jetele se nachází na půdním povrchu, což je důležitá vlastnost pro vytrvalost a praktickou agrotechniku jetelovin. Některé jeteloviny vytváří plazivé výběžky jejichž kořeny pronikají do půdy. (PETŘÍK a kol. 1987) 3.2.1 Symbiotické hlízkové bakterie Jeteloviny stejně jako všechny ostatní leguminózy získávají pro svoji výživu vzdušný dusík za pomoci hlízkových bakterií Rhizobium, se kterými žijí v symbióze. Rhizobia vytváří na kořenech jetelovin charakteristické hlízky v nichž probíhá symbiotická fixace vzdušného dusíku (MÍKA 2010, BARNES, R F. a kol. 2007). Tvar, velikost, počet a rozmístění hlízek závisí na druhu rostliny a jejích vlastnostech. U vojtěšky jsou hlízky dlouhé a rozvětvené, u jetele jsou drobné a oválné. Nejvíce hlízek se nachází na kořenech v horní vrstvě půdy (v hloubce do 15 cm). To způsobuje aerobní povaha Kořen jeteloviny zdroj: http://biology.unm.edu 13

hlízkových bakterií, vlastnosti půdy, její provzdušnění, reakce, teplota, obsah vody a další činitelé (ROSYPAL a kol. 1981). Hlízkové bakterie se usazují na čepičce kořenového vlákna, na místech bez celulózy. Využívají glycidy, které se nachází v půdě v blízkosti kořenů, nebo v rostlinných šťávách a z nich syntetizují sliz, kterým pokrývají kořenová vlákna. Za pomoci tohoto slizu pronikají do rostlinné buňky a vytváří tzv. infekční vlákno, které v sobě uzavírá tyčkovité až oválné nepohyblivé buňky hlízkových bakterií. Jakmile infekční vlákno pronikne do buňky kořenové tkáně, uvolní se buňky hlízkových bakterií do cytoplazmy rostlinných buněk, kde se velmi rychle množí (ČEPIČKA a kol. 2007). Za desetinásobného i vícenásobného zvětšení rostlinných buněk vlivem disperze jaderného materiálu a zvětšením endoplazmatického retikula dochází k přeměně tyčkovitých bakterií na tzv. bakteroidy, které jsou nejaktivnějším stádiem hlízkových bakterií v poutání vzdušného dusíku. Dospělá dusík poutající hlízka je červená vlivem přítomnosti hemoglobinu, bez kterého nemůže probíhat fixace dusíku (ROSYPAL a kol. 1981). Ze svojí celkové spotřeby dusíku, si jeteloviny opatřují prostřednictvím hlízkových bakterií až 90 %. Podle KLESNILA 1981 poutá na 1 ha plochy ročně vojtěška setá 220 kg, komonice bílá 136 kg, jetel luční 140 kg, jetel plazivý 117 kg, podle ŘÍMOVSKÉHO a kol. 1989 je to až 250 kg a PETŘÍK a kol. 1987 uvádí hodnotu - ročně až 360 kg na 1 ha. 3.2.2 Vlivy na kvalitu píce jetelovin Kvalita stravitelnost píce jetelovin je vysoká 60-80% (ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Výsledná kvalita píce je také závislá na hmotnostním podílu nadzemních částí rostlin - tj. lodyh, listů eventuálně květů (LESÁK a spol. 1986). Lodyhy - jsou u vojtěšky, jetele lučního a zvrhlého vzpřímené, u jetele plazivého poléhavé a např. u štírovníku bažinného duté. Počet lodyh na rostlině kolísá od 2 do 10 v závislosti na druhu, podmínkách prostředí, dostatku vláhy atd. Listy - jsou u vojtěšky a jetele trojčetné, u štírovníku pětičetné a např. u vičence a úročníku lichovzpřímené (VÍTEK a HRABĚ 1990). Listy plní asimilační funkci a jsou u jetelovin nejdůležitější součástí hospodářského výnosu. Právě jejich zastoupení rozhoduje o kvalitě sklizené píce. Podíl listů je u jednotlivých druhů odlišný a závisí také na pořadí aktuální seče. Listová plocha na jedné lodyze vojtěšky seté je při první seči v rozmezí 80-140 cm 2 a při dalších sečích se snižuje. U jetele lučního se naopak 14

tato plocha s pořadím sečí zvyšuje a to z cca 100 až na 180 cm 2 (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Květenství - je u vojtěšky, vičence a komonice hrozen, u jetele lučního, plazivého nebo hybridního je to hlávka, u úročníku a inkarnátu strobul a např. u štírovníku okolík. Podíl květu je velmi nízký a neovlivňuje výslednou kvalitu píce (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Protože obsahuje píce jetelovin velké množství dusíkatých látek, v průběhu kvašení se vytváří zásaditě působící amoniak. Tím pádem má takováto hmota velkou pufrační kapacitu a hůře se okyseluje, proto patří bílkovinné pícniny k nejhůře silážovatelným pícninám (DOLEŽAL a kol. 2010, LOUČKA 2014). U víceletých pícnin je rozhodující faktor určující dobu sklizně vegetační stádium, které je lepším ukazatelem než sušina. S postupující vegetací probíhají rychle procesy stárnutí, během nichž se snižuje obsah NL a narůstá obsah vlákniny (JAKOBE a kol. 1987). 3.2.3 Hlavní druhy jetelovin VOJTĚŠKA SETÁ (Medicago sativa L.) je druh tolice vojtěšky což je početný rod čeledi bobovitých (MÍKA 2010), tento druh má u nás největší význam. Má velmi mohutný kořenový systém, po zasetí probíhá proces zakořeňování pomalu a později se zrychluje. V prvním roce 1,5-2 m, v dalších letech až 10 m a v propustných sprašových půdách až 15 m. Nejvíce kořenové hmoty je v hloubce 40-50 cm. Kořenový krček je zdřevnatělý oddenek, z něhož vojtěška obrůstá. Vlivem kontrakce kořenů se krček vtahuje do půdy. Pupeny na kořenovém krčku lépe obrůstají za přívodu vzduchu a světla a proto je nutné vláčením provzdušnit půdu. Lodyhy dosahují výšky 0,9-1,5 m a jsou duté. Na trsu je 5-20 lodyh. Listy jsou trojčetné, opakvejčité a tvoří 40-50 % váhy nadzemní biomasy. Je to rostlina jarního charakteru, rychle se vyvíjí a vytváří květní lodyhy. Je to rostlina dlouhého dne, má značné nároky na světlo a na teplo. Od vzejití do květu požaduje sumu teplot 1200-1300 o C. Na přezimování má vliv mohutnost vyvinutí, nepříznivě působí nadměrná vlhkost, utužení půdy, ledová kůra, jarní mrazíky apod. Mrazuvzdornost je až -40 o C. Spotřeba vody je značná, až 2-4 krát vyšší než u obilovin, 1/3 čerpá ze spodních vrstev zbytek kryjí srážky. Vytrvalost 7-9 let (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, KLESNIL a kol. 1981). ŠANTRŮČEK a 15

kol. (1989) uvádí 10-15 let. Vyhovuje jí obsah vláhy 80% půdní vodní kapacity. Nedaří se jí na půdách s nepropustnou spodinou a vysokou hladinou spodní vody. Je citlivá na nedostatek vápna. Dusík si kryje z 90% sama, zbytek čerpá z půdy. Výnos vojtěšky je v příznivých podmínkách 8-10 t/ha sušiny. Píce je velice kvalitní s obsahem esenciálních aminokyselin (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, KLESNIL a kol. 1981). Stravitelnost píce je 60-80% (ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Kvalita píce je dána především podílem lodyh a listů, nejlepší je ve fázi butonizace, kdy jsou oboje zastoupeny přibližně stejným dílem, postupně však rychle žloutnou a spodní patra opadávají, čímž se poměr mění (HRABĚ a kol. 2004). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Candela, Europe, Jarka, Morava, Palava, Vlasta. JETEL LUČNÍ (Trifolium pratense L.). Rod jetele je velmi rozsáhlý, na zeměkouli se vyskytuje více než 300 druhů. Z hlediska praktického využití se uplatňují tři formy: 1. jetel luční planý - Trifolium pratense spontaneum Eilt. 2. jetel luční jednosečný - Trifolium pratense serotinum Lindh. 3. jetel luční dvousečný - Trifolium pratense praecox Lindh. Kořenový systém je dobře vyvinutý, ale méně než u vojtěšky. Kůlový kořen bývá 1-1,5 m dlouhý ojediněle i do 3 m. Hlavní podíl kořenové hmoty je v hloubce do 20 cm, až 90% celkové váhy. Kořenový systém se vyvíjí poměrně rychle, za 48 dní po zasetí činí délka kořenů až 500mm. Uspořádání kořenového krčku je růžice. Je značně odlišné od vojtěšky. Pupeny se zakládají nad povrchem půdy, ponejvíce horizontálně. Při střídavém zamrzání a rozmrzání dochází k povytažení rostlin. Proto povytažené rostliny potřebují jarní válení, zatímco vláčení působí naopak škodlivě. Rozdílná stavba kořene ovlivňuje menší zimovzdornost oproti vojtěšce a celkově menší vytrvalost. Lodyhy dosahují výšky 0,5-0,7 m a 5-7 internodií. Listy jsou složité, trojčetné, tvaru široce vejčitého s bílou trojúhelníkovou skvrnou. Jeho kulturní formy jsou převážně dvouleté, ale dost jedinců přetrvá 3-4 roky. Po zasetí se docela rychle vyvíjí. Má značné požadavky na světlo a teplo - rostlina dlouhého dne. Vyžaduje dostatečnou intenzitu světla a proto se ve vysokých travních porostech neudrží. Odolnost proti vyzimování a vytrvalost je nízká, dobře přezimují jen vyvinuté rostliny a naopak přerostlé rostliny často vymrzají. Jetel luční má velké nároky na vláhu, lépe snáší její přebytek než nedostatek (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Vyhovuje mu roční úhrn 600-700 mm srážek i více a snáší vyšší hladinu spodní vody - až 1 m (PETŘÍK a kol. 1987). 16

Vyhovují mu jílovitohlinité a písčitohlinité půdy dobře zásobené humusem. Nevyhovují mu naopak extrémní půdy - těžké, nebo písčité. Důležitým agrotechnickým faktorem je zařazení jetele v rámci osevního postupu. Nelze ho totiž zařazovat brzy po sobě z důvodu tzv. jetelové únavy půdy - následkem exkreční a sekreční činnosti kořenů. Doporučená délka rotace je 5-7 let (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). KLESNIL a kol. (1981) udává, že nesnášenlivost je dána také důsledkem napadání chorobami a škůdci. Např. háďátko a zárodky rakoviny se uchovávají v půdě 6-7 let. Většinu živin čerpá ze spodních vrstev půdy. Dusík si obstarává pomocí hlízkových bakterií. Vyžaduje hnojení fosforem, draslíkem a vápníkem. Vhodnou dobou sklizně dosáhneme vysoké výnosy píce a zejména živin. Stárne pomaleji než vojtěška, ale pří více opožděné sklizni se zhorší chemické složení i poměr lodyhy/listy. V roce výsevu sklízíme před květem, v hlavním užitkovém roce na počátku květu. Výnosy píce jetele se pohybují okolo 10 t/ha (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). HRABĚ a kol. (2004) píše, že výnosy jsou hluboko pod úrovní výnosového potenciálu jetele lučního, který se pohybuje nad 18 t/ha sušiny v prvním roce a kolem 14 v dalších, s vysokou kvalitou píce. V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Cyklon, Chlumecký, Radan, Start, Tempus, Vulkán. (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). JETEL PLAZIVÝ Trifolium repens L.je po vojtěšce a jeteli lučním nejrozšířenější jetelovinou. Podobně jako u jetele lučního se vytvořilo jak uměle tak přirozenou cestou několik forem, nejvýznamnější jsou: 1. Jetel plazivý lesní - Trifolium repens silvestre 2. Jetel plazivý Ladino - Trifolium repens giganteum 3. Jetel plazivý holandský typ - Trifolium repens holandicum Vytváří kůlový kořen pronikající do hloubky 0,4-0,5 m. Lodyha je zkrácená 10-40 mm, nevytváří květenství, ale do stran vychází plazivé v uzlinách zakořeňující výběžky. Ty se dále větví a vytváří listy s květenstvím. Jejich délka je 0,3-0,4 m i více. Pro toto mohutné vegetativní rozmnožování je velice ceněn. Trojčetné listy s bělavou skvrnou jsou umístěny na dlouhém řapíku (0,2-0,3 m), který vyrůstá z lodyh. Jetel plazivý je pícninou jarního charakteru, s počátečním velmi rychlým vývojem (za příznivých vláhových podmínek). Je náchylný na intenzitu světla a při zařazení do dočasných, zejména složitějších lučních porostů, kde dochází k jeho zastínění vysokými travami se jeho dominance snižuje. Vytrvalost je v závislosti na způsobu využívání velice dobrá 17

(LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). KLESNIL a kol. (1981) uvádí 2-4 roky a na pastvě daleko déle. Spásání mu vyhovuje a podporuje vytrvalost i produktivnost. Vyžaduje dosti vláhy i tepla. Je značně zimovzdorný a drsné klimatické podmínky snáší skvěle, holomrazy i dlouhou sněhovou pokrývku. Lépe přezimuje ve smíšených porostech než v monokultuře. Je také z jetelovin nejodolnější vůči suchu. Vyhovuje mu vlhčí stanoviště s půdami hlinitými a písčitohlinitými, dobře zásobenými živinami. Nemá rád půdy lehké, kypré a příliš rašelinné. Je nepostradatelným komponentem pastevních porostů a používá se také do jetelotravních směsek s kombinovaným využitím, nebo i jen se sečným, s vysokými výnosy píce se skvělou biologickou hodnotou N-látek při nižší intenzitě hnojení (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). V závlahových podmínkách dala směska jetele plazivého s jílkem mnohokvětým výnos sušiny 16-22 t/ha (PETŘÍK a kol. 1987). Kvalita píce jetele plazivého je velmi dobrá, což je dáno i vysokým podílem listů (55-60 %) a stravitelností organické hmoty 74-75 %. Stravitelnost i obsah N-látek je přibližně o 10 % vyšší než u jetele lučního a vojtěšky (LESÁK 1986, PETŘÍK a kol. 1987, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Alice, Bobr, Hájek, Král. 3.2.4 Přínosy pěstování čistých porostů jetelovin Produkční přínosy: - Vysoké a stálé výnosy (7-14 t/ha sušiny, jistá produkce i při přísušku, nezávislost na hnojení dusíkem) - Kvalitní produkce (vysoký obsah N i minerálních látek a vitamínů) - Plynulost produkce (více sečí - 3 až 4 za rok, rozdílná ranost a pozdnost u 2n a 4n odrůd jetele lučního) - Obtížná silážovatelnost (vysoký obsah N-látek ztěžuje silážování) Mimoprodukční přínosy: - Zvyšování úrodnosti půdy (4-12 t/ha suché kořenové hmoty jako zdroj pro rozkladače, obohacení půdy o živiny 120-200 kg/ha N.) - Meliorační (100-200 rostlin/m 2 s dlouhým kůlovým kořenem utváří dobré podmínky pro koloběh vody a dobře kypří půdu. Při dlouhodobém pěstování hrozí přesušení půdy) - Odplevelovací efekt (2-4 seče za rok, využití porostu na 2-3 roky, - 18

- pokryvnost listové plochy LAI 5-7 m 2 /m 2 /seč a její rychlá obnova) - Protierozní (pokryv půdy 70-100%, posklizňové zbytky) - Zdravotní (přerušení dotace min. hnojiv, přípravků pro ochranu a kalamitního rozvoje škůdců (HRABĚ a kol. 2004) 3.3 Trávy V zemědělské výrobě a zejména v pícninářství jsou velmi důležitou botanickou čeledí trávy, neboli víceleté druhy z čeledi lipnicovitých. Tato čeleď celosvětově zahrnuje okolo deseti tisíc druhů (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Podle ŠANTRŮČKA 2001 je celosvětově určeno přes 3500 druhů, z toho u nás asi 240 ze kterých se pouze asi 30-40 významněji podílí na tvorbě travních společenstev. Vyznačují se širokým druhovým sortimentem, umožňujícím výběr nejvhodnějších druhů pro dané ekologické podmínky. Jejich značná vytrvalost zjednodušuje agrotechnické nároky na ošetřování porostů, čímž se snižuje finanční náročnost výroby píce. V horských a podhorských oblastech hraje díky minimalizaci v obdělávání půdy důležitou roli v protierozních opatřeních. Trávy mají všestrannou použitelnost a to jak na zelenou píci, na pastvu, na seno tak i na silážování (senáž). Produkční schopnost trav dosahuje při intenzivní výživě zejména dusíkem, přes 10 t/ha sušiny a to při velmi dobré krmné hodnotě. Píce trav je chutná s dobrou stravitelností a příznivým poměrem živin (LESÁK 1986, KLESNIL a kol. 1981, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Dále mají trávy schopnost značného vegetativního rozmnožování díky kterému vytváří hustý a zapojený porost, který díky svým biologickým a morfologickým vlastnostem dobře odolává působení těžké mechanizace a velice dobře snáší pastvu. Z důvodu mělkého zakořenění a velké citlivosti na hnojení dusíkem je možné u trav zvýšit výnos vlivem minerálního hnojení o 5 t/ha i více. Jejich píce se na rozdíl od jetelovin z důvodu vysokého obsahu ve vodě rozpustných glycidů dobře senážuje (KLESNIL a kol. 1981, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). 3.3.1 Vlivy na kvalitu píce trav Kvalita píce trav oproti jetelovinám mnohem více kolísá. Nutriční hodnotu nejvýrazněji ovlivňují stanovištní podmínky, dávky dusíku a hlavně fenofáze v době sklizně. Ovšem druhové nebo odrůdové kvalitativní rozdíly jsou u trav při intenzivní 19

agrotechnice daleko menší. Dynamika obsahu živin v píci trav se výrazně v průběhu fenofází mění, a to zejména v 1. seči, v té se na výnosu vydatně podílí plodné výhonky viz. Tabulka 3 (PETŘÍK a kol. 1987). Tabulka 3. Průměrné složení píce zákl. druhů pícních trav (v 1. seči po dávce 100g N/ha) (PETŘÍK a kol. 1987) Fenofáze Obsah v % sušiny dusíkaté látky SNL vláknina BNLV P Ca Před metáním 19 14 20 46 0,4 0,6 Počátek metání 15 10 24 48 0,4 0,6 Plné vymetání 12 8 29 49 0,3 0,5 Počátek květu 9 5 33 49 0,3 0,5 Po odkvětu 7 3 35 49 0,2 0,4 Významný je obsah hrubé vlákniny, který je ovlivněn druhem a stářím rostliny. Obsah dusíkatých látek kolísá od 7-22% a je velmi ovlivněn intenzitou hnojení dusíkem a také dobou trvání od aplikace hnojiv do sklizně a také druhem a stářím rostliny (KLESNIL a kol. 1981) Při komplexním posouzení všech vlastností usuzuje KLESNIL a kol. (1981), že největší a nenahraditelný význam mají trávy v dočasných a trvalých travních porostech. V polním pícninářství se uplatní jen tam, kde není možno založit dobré a husté čisté porosty jetelovin, nebo v jiných specifických podmínkách. 3.3.2 Rozdělení trav Podle charakteru porostu který trávy vytváří je dělíme na: 1. Trávy trsnaté a ty dále na trávy hustětrsnaté a volnětrsnaté 2. Trávy výběžkaté a ty dále na trávy s podzemními výběžky a s nadzemními výběžky (SKLÁDANKA 2005). Hustětrsnaté trávy - jsou většinou nekulturní a méně hodnotné trávy nacházející se na zanedbaných stanovištích, nebo na stanovištích s extenzivním přístupem. Vytváří ohraničené husté trsy, s vysokým počtem odnoží, vystupující nad povrch a jsou odolnější vůči nepříznivým vlivům, jako je sucho, mráz, sluneční záření, atd. Neutváří ale souvislý, uzavřený pokryv, schopný ochrany půdy před erozí a vypásáním. Patří sem např. smilka tuhá, metlice trsnatá, kostřava ovčí, medyněk vlnatý, bezkolenec modrý aj. 20

Volnětrsnaté trávy - patří sem naopak především kulturní a produkční druhy. Vyznačují se rychlým vývinem, zato však menší vytrvalostí. Dokážou poměrně rychle utvořit uzavřený porost. Jsou to druhy vhodné pro intenzivní pícninářství, ale jsou poněkud náročnější na klimatické a půdní podmínky. Patří sem jílky, bojínek luční, srha laločnatá, trojštět žlutavý, kostřava luční, ovsík vyvýšený, tomka vonná aj. Trávy s podzemními výběžky - se po vzejití vyvíjí pomaleji, plného výnosu dosahují až ve 2. až 4. roce, zato jsou vytrvalé. Je to dynamická složka porostu. Zaplňují uprázdněná místa a dobře snesou dlouhodobé hnojení dusíkem. Patří sem mimo jiné psárka luční, kostřava červená, lipnice luční, psineček výběžkatý a například pýr plazivý. Trávy s nadzemními výběžky - se vyznačují schopností dobrého vegetativního rozmnožování, vytváří velmi hustý porost. U nás je nejrozšířenější lipnice obecná, které se daří zejména na vlhčích stanovištích a stačí jí pouze krátké období silných srážek k rychlému zaplnění prostoru (KLESNIL a kol, ŠANTRŮČEK a kol. 2001, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, PETŘÍK a kol. 1987). 3.3.3 Vhodnost jednotlivých druhů trav do porostů dle vytrvalosti Tabulka č.4 Vhodnost jednotlivých travních druhů pro různé druhy využití (HRABĚ a kol. 2004) druh krátkodobé dočasné louky pastviny nezemědělporosty porosty ské plochy jílek mnohokvětý I O O O - jílek vytrvalý I I - I O bojínek luční I I I I - srha laločnatá O I I O - kostřava luční I I I I I kostřava rákosovitá I I I O - kostřava červená - - I I I ovsík vyvýšený I I I - O trojštět žlutavý - - I I I psárka luční - - I I O lipnice luční - O I I I lipnice bahenní O I I O I psineček veliký (bílý) - - I I I sveřepy I I I - - Poznámka: I - druh vhodný, O - druh podmíněně vhodný, - druh nevhodný Tabulka č.4 udává vhodnost jednotlivých druhů trav pro zařazení do travní nebo jetelovinotravní směsi v dané lokalitě, ev. podmíněnost jejího použití. 21

Trávy pro krátkodobé využití na orné půdě po dobu 1-3 roky Jedná se o porosty především na produkci sena nebo siláže. V monokultuře lze použít srhu laločnatou za podmínky, že bude raná a lipnici bahenní za podmínky 2-3letého využití (pomalý poč. vývoj). Směsi pro dočasné porosty na orné půdě po dobu 4-6 roků Je možno použít jílek mnohokvětý, ale pouze v nízkém podílu, aby nepotlačoval ostatní druhy. Lipnice luční pouze pro pastvu. Směsi pro trvalé travní porosty (luční nebo pastevní) Lze použít psárku a psineček do vlhkých luk, trojštět do horských luk a pastvin. Při použití kostřavy rákosovité a srhy by měly tyto druhy v porostu dominovat, jinak jsou špatně spásány (HRABĚ a kol. 2004). 3.3.4 Hlavní druhy trav Druhy trav, které se vyznačují nejlepší silážovtelností, jsou díky svému vysokému obsahu vodorozpustných sacharidů - jílky a jejich hybridy: JÍLEK VYTRVALÝ (Anglický) - Lolium perenne L., JÍLEK MNOHOKVĚTÝ (Italský) Lolium multiflorum L., JÍLEK JEDNOLETÝ (Westerwoldský) Lolium multiflorum, var. wester. Wittm., JÍLEK HYBRIDNÍ Lolium hybridum, MEZIRODOVÉ HYBRIDY JÍLKU A KOSTŘAVY (např. Bečva, Felina, Perun, Lofa, Hykor), (HRABĚ a BUCHGRABER 2004). K silážování jsou však vhodné takřka všechny základní druhy kulturních trav jako jsou například: KOSTŘAVA RÁKOSOVITÁ Festuca arundinacea Schreb., KOSTŘAVA LUČNÍ Festuca pratensis Huds., BOJÍNEK LUČNÍ Phleum pratense L., OVSÍK VYVÝŠENÝ Arrhenatherum elativ L., TROJŠTĚT ŽLUTAVÝ Trisetum flavescens L., PSINEČEK VÝBĚŽKATÝ Agrostis stolonifera L., PSÁRKA LUČNÍ Alopecurus pratensis L., LIPNICE LUČNÍ Poa pratensis L., SRHA LALOČNATÁ Dactylis glomerata L., (BARNES R F. a kol. 2007, ŠANTRŮČEK 2001, PETŘÍK a kol. 1987, KLESNIL a kol. 1981, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, LESÁK 1986) JÍLEK VYTRVALÝ Anglický (Lolium perenne L.) Je středně vysoký (0,5-0,6m), hustě trsnatý a má ozimý charakter. Jeho devizou je rychlý růst a vývoj. Je zdrojem 22

vysoce kvalitní a chutné píce (HRABĚ a BUCHGRABER 2004, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Vyhovuje mu teplé klima, požaduje dostatek vláhy a jeho vytrvalost je delší na sešlapávaných těžších půdách na kterých při přiměřené výživě přetrvává 10 až 20 let. Velmi dobře odnožuje. Nemá rád drsnější klimatické podmínky a dlouhodobou sněhovou pokrývku při které trpí plísní sněžnou. Zvířaty je dobře přijímán protože jeho píce má vysoký obsah vodorozpustných cukrů. Po vymetání se kvalita píce zmenšuje (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Píce z jílku sklizená v optimální pastevní zralosti obsahuje v sušině 14-14,5% NL a asi 16-18% vlákniny (KLESNIL a kol. 1981), podle ŠANTRŮČKA a kol. 2001 při sklizni do začátku metání poskytuje nejkvalitnější píci ze všech kulturních trav (10-15 SNL a 20-22% vlákniny. Velmi dobře reaguje na hnojení dusíkem, při vysokých dávkách (300 kg/ha) se výnosově pohybuje mezi nejlepšími travami - až 13t/ha (LESÁK 1986), KLESNIL a kol. 1981 uvádí že při sečném využití je v prvních dvou letech výnos 8-12 t/ha. Je to významný pastevní druh pro dočasné i trvalé intenzivní pastviny, ale také naleze uplatnění v krátkodobých loukách na orné půdě. Do směsek se ho dává 10-15% (KLESNIL a kol. 1981). JÍLEK MNOHOKVĚTÝ Italský (Lolium multiflorum L.) je volně trsnatá tráva střední výšky a jarního charakteru. Má tejně jako jílek vytrvalý velice rychlý vývoj i růst což souvisí s jeho nízkou vytrvalostí (1 maximálně při nejlepších podmínkách 3 roky). Kvalita píce je vynikající a má dobrou stravitelnost i po vymetání (LESÁK 1986). Je náročný na teplo, vláhu a hlavně na živiny. Požaduje lehčí humózní půdy, nesnáší holomrazy a vysokou hladinu podzemní vody. Pod dlouhodobou sněhovou přikrývkou také trpí plísní sněžnou (ŘIMOVSKÝ a kol. 1989). Velmi příznivě reaguje na hnojení jeho produkční schopnost činí při 300 kg dusíku na ha až 15 t/ha (LESÁK 1986). V roce 1977 za příznivých srážkových podmínek a dávce dusíku 300 kg/ha bylo na VŠZ v Praze dosaženo rekordního výnosu 20,25 t/ha málo inkrustované píce s dobrou stravitelností, která v době metání obsahovala 11% SNL a 23,5% vlákniny (REGAL a kol. 1980). U jílku byly vyšlechtěny tetraploidní odrůdy, které poskytují ještě větší výnosy zelené píce, která je díky vyššímu obsahu cukrů chutnější, ovšem také náročnější na klimatické podmínky (KLESNIL 1981), V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Lolita, Lipurus, Fabio. JÍLEK JEDNOLETÝ Westerwoldský (Lolium multiflorum, var. wester. Wittm.) je vysoká, trsnatá jednoletá tráva s velice rychlým růstem a vývojem už v roce výsevu. 23

(HRABĚ a BUCHGRABER 2004). Poskytuje mimořádné výnosy velice kvalitní a chutné píce. Používá se jako částečná, nebo jako úplná náhrada špatně přezimujícího jetele lučního, jako čistá kultura. Za příznivých podmínek dává až 5 sečí. Stanovištní nároky jsou stejné jako u jílku italského (ŘÍMOVSKÝ a kol.1989). JÍLEK HYBRIDNÍ (Lolium hybridum L.) - tyto odrůdy vznikly křížením jílku vytrvalého a jílku mnohokvětého s následnou polyploidizací. Je to vysoká, chutná tráva s vysokou produkcí a vytrvalostí 3-4 roky. Je vhodná pro přímé zkrmování a pro konzervaci (HRABĚ a BUCHGRABER 2004). V současnosti jsou vyšlechtěny tetraploidní odrůdy, viz. online DATABÁZE ODRŮD UKZUS, např.: Leonis, Pronger, Prospin, Protokol. MEZIRODOVÉ HYBRIDY JÍLKU A KOSTŘAVY vznikly křížením jílku a kostřavy, čili mají charakter loloidní nebo festucoidní. Jsou ozimého charakteru s metáním v první seči. Oproti výchozím druhům mají delší vytrvalost a vyznačují se příznivou krmnou hodnotou a vysokou produkcí. Všechny tyto hybridy např. Perun, Perseus, Achilles, Bečva, Felina, Hykor, Lofa byly vyšlechtěny především pro dočasné travní porosty na orné půdě a jetelotravní směsi. Směsi se zastoupením těchto hybridů lze využít také pro pastvu nebo na silážování. Díky vysokému obsahu vodorozpustných sacharidů jsou dobře silážovatelné (HRABĚ a BUCHGRABER 2004, DOLEŽAL a kol. 2012). KOSTŘAVA LUČNÍ (Festuca pratensis L.) je volně trsnatá tráva vysokého vzrůstu a ozimého charakteru, kořenový systém je mohutný a hluboký což má vliv na její odolnost proti suchu (ŘIMOVSKÝ a kol. 1989). Má jemnou pokožku díky které je poněkud náchylnější na rez a padlí (PETŘÍK a kol. 1987). ŘÍMOVSKÝ a kol. (1989) ji označuje za trávu s velmi rychlým vývinem, LESÁK (1986) za trávu se středně rychlým vývinem a KLESNIL (1981) udává, že má po zasetí vývin pomalejší. Po seči obrůstá velmi rychle (LESÁK 1986). Vytrvalost kostřavy je 4-5 let, maximální produkce dosahuje v prvním užitkovém roce, v dalším její zastoupení klesá a ve čtvrtém roce je již produkce nízká (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). KLESNIL a kol. (1981) uvádí, že na příznivém stanovišti vytrvá i 10 let. Její konkurenční schopnost je příznivá, protože příliš neutlačuje ostatní komponenty a naopak sama není snadno utlačována. Vyznačuje se velmi dobrou přizpůsobivostí různým podmínkám, což ji řadí k travám s nejširší stanovištní amplitudou (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, PETŘÍK a kol. 1987, ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Sešlapávání a spásání snáší výborně (PETŘÍK a kol. 1989, 24

ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Dobře prospívá na různých druzích půd dostatečně zásobených živinami, kromě půd extrémně písčitých a lehkých. Snáší velmi dobře kruté zimy i holomrazy a pozdní jarní mrazíky (LESÁK 1986). Dokáže se vyrovnat s ph 4,5 i ph 8 a dobře odolává dočasnému zamokření i přísušku (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Ovšem PETŘÍK a kol. (1987) a LESÁK (1986) upozorňují na její sníženou produkční schopnost při přísušku a rychlejší prořídnutí v sušších podmínkách, kvalita píce se ovšem nesnižuje. Při intenzivní výživě produkuje až 12 t/ha sušiny. Produkuje vysoce kvalitní a chutnou píci, na úrovni píce jílků, kterou zvířata na pastvě vyhledávají i v době květu (LESÁK 1986). Vysoké dávky dusíku (nad 200 kg/ha) využívá méně efektně (PETŘÍK a kol. 1987) a na silně vyhnojených stanovištích podléhá konkurenci srhy, bojínku apod. (KLESNIL a kol. 1981). Používá se v jetelotravních směskách na 2-3 roky. Je nepostradatelnou součástí dočasných travních porostů na orné půdě a využití najde i v dlouhodobých lučních a pastevních porostech, zejména v prvních třech letech (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, LESÁK 1986, KLESNIL a kol.1981, ŠANTRŮČEK a kol. 2001, PETŘÍK a kol. 1987). Je považována za naši nejuniverzálnější trávu (PETŘÍK a kol. 1987). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Barvital, Kolumbus, Laura, Otava, Preval, Rožnovská. SRHA LALOČNATÁ (Dactylis glomerata L.) je vysoká (až 1m) volně trsnatá tráva, jarní nárůst i obrůstání po seči je velmi rychlé. Její konkurenční schopnost je velká, její trsy se v porostu rychle rozšiřují a potlačují ostatní jemné a zpravidla drahé druhy. Z toho důvodu se nehodí do složitých mnohosložkových směsek (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, PETŘÍK a kol. 1987). Vysoké výnosy píce a stravitelných živin poskytuje ve vlhčím klimatu a na půdách bohatých na živiny. Na chudých a suchých stanovištích dává výnosy malé a nekvalitní a drsnou píci (KLESNIL a kol. 1981, PETŘÍK a kol. 1987). Do fáze metání při dobré výživě poskytuje píci s obsahem kolem 10% SNL a 20-25% vlákniny, ale v době zakvétání rychle klesá SNL na 5% a vláknina stoupá na 30-35% (PETŘÍK a kol. 1987). Je vhodná především pro výrobu píce na dusíkatými hnojivy intenzivně hnojených, sečených dočasných travních porostech, ve kterých je převládající travou, a to proto, aby byla využita její ranost (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1987, KLESNIL a kol. 1981, PETŘÍK a kol. 1987, ŠANTRŮČEK a kol.2001) Pro pastevní využívání nutno volit jemnější a pozdnější odrůdy a menší zastoupení ve směsce (HRABĚ a BUCHGRABER 2004). Jako jeden z komponentů do pastevních směsí ji zásadně nedoporučuje ŘÍMOVSKÝ a kol. (1989), protože nemá sladěný vegetační 25

rytmus s ostatními druhy, zvířata ji spásají výhradně mladou a po jejím rychlém přestárnutí se jí vyhýbají. Pro pastevní využití ji doporučuje pouze jako monokulturu a nebo ve směsi s jetelem plazivým. Naopak PETŘÍK a kol. (1987) píše, že zakládání srhové monokultury s výsevkem 30-50 kg/ha ne nesprávné a že porosty srhy říznačky doplněné jílkem vytrvalým a jetelem plazivým by měly být součástí všech intenzivních pastevních areálů, protože prodlužují pastevní sezónu nejméně o 7-14 dní. Také KLESNIL a kol. (1981) ji označuje jako vhodnou trávu jak pro konzervaci, tak pro lučně pastevní a pastevní využití. Obecně se takřka všichni autoři citovaní v tomto odstavci shodují na tom, že srha laločnatá poskytuje za dobrých podmínek a dostatečného hnojení velmi kvalitní píci, ovšem za podmínky včasné sklizně. Někteří autoři ji označují spíše za hůře silážovatelnou. V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Ambasador, Casino, Dana, Intensiv, Niva, Vega. OVSÍK VYVÝŠENÝ (Arrhenatherum elatius L.) je vysoká (až 1,5m) volně trsnatá tráva, jarního charakteru, s mohutným kořenovým systémem, který umožňuje čerpat vodu z větší hloubky (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Jeho vytrvalost je 3-5 let, pokud se však může vysemenit, tak prakticky neomezená (HRABĚ a kol. 2004). Má rád sušší polohy, teplé, kypré, na živiny bohaté, hluboké a dostatečně humózní půdy s dostatkem vápna (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Nehodí se do drsnějších podmínek, nesnáší přebytek vody v půdě, ani sešlapávání a proto je nevhodný pro pastviny (PETŘÍK a kol. 1987, KLESNIL a kol. 1981). Poskytuje poměrně vysoké výnosy kvalitní píce (s vyšším poměrem stébel) a to 10-12 t/ha při 100-250kg/ha N (PETŘÍK a kol. 1987), která je v čerstvém stavu mírně nahořklá, což zhoršuje její chutnost, seno je však ceněno (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Je důležitým komponentem intenzivně využívaných jetelotráv na orné půdě, takové jsou označovány jako tzv.: tučné senážní porosty, a to v mírných až středních polohách. (HRABĚ a BUCHGRABER 2004). Uplatňuje se v loukách na sušších stanovištích (KLESNIL 1981). Jeho význam je pro pícninářské účely menší, byla povolena bezosinatá odrůda MEDIAN, která má výhodu ve snadnější manipulaci s osivem( ŠANTRŮČEK A KOL. 2001). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít tyto odrůdy: Median, Rožnovský. BOJÍNEK LUČNÍ (Phleum pratensis L.) je víceletá, volně trsnatá tráva vyššího vzrůstu (i přes 1m). Kořenový systém má bohatý, ale mělký většina hmoty kořene je do hloubky 10 cm. (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, LESÁK 1986). Na jaře odnožuje 26

poměrně málo. Není náročný na stanovištní podmínky, dobře zvládá drsné podmínky, dlouho ležící sníh i holomrazy. Vyžaduje dostatek vláhy, v sušších podmínkách se snižuje jak výnos, tak kvalita píce. Snáší i chudší půdy, lépe ovšem prospívá na stanovištích bohatých na živiny (PETŘÍK a kol. 1987, KLESNIL a kol. 1981, ŠANTRŮČEK a kol. 2001, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, LESÁK 1986). Píce bojínku je velmi kvalitní, zvláště při dobré výživě a včasné sklizni se vyrovná nejlepším pícním trávám. V pozdějších stádiích se zvyšuje podíl ligninu a to zvláště na sušších stanovištích (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Výnos dosahuje v optimálních podmínkách až 15 t/ha sušiny. ŘÍMOVSKÝ a kol. (1989) uvádí, že dobře využije dusíkaté hnojení v dávkách N i kolem 300 kg/ha, podle LESÁKA (1986) je to do 200 Kg/ha N a PETŘÍK a kol. (1987) označuje jako ekonomicky i ekologicky optimální dávku dusíku 150 kg/ha a pro první seč ne více než 50 70 kg/ha N, kvůli nebezpečí poléhání. Je vhodný zejména na využití v jetelotravních směskách (hlavně s jetelem lučním, se kterým má sladěný vegetační rytmus i požadavky na ekologické podmínky), zejména v podhorských a horských oblastech. Také v dočasných travních porostech na orné půdě (PETŘÍK a kol. 1987, ŠANTRŮČEK a kol. 2001, LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Důležitou vlastvostí je také jeho snadné semenářství (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, KLESNIL a kol.1981). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Bobr, Dolina, Horizon, Lirocco, Sobol, Větrovský. TROJŠTĚT ŽLUTAVÝ (Trisetum flavescens L.) je volně trsnatá, středně vzrůstná, víceletá až vytrvalá, přispůsobivá tráva s mohutným kořenovým systémem. Názory na nároky trojštětu žlutavého na klimatické podmínky se liší, někteří autoři uvádí, že je zimovzdorný, jiní že chladnější klima nesnáší, ale u nás se vyskytuje i ve vyšších polohách a nevymrzá (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Snáší dlouho ležící sníh i holomrazy a dobře odolává sešlapávání a pastvě (KLESNIL a kol. 1981). Konkurenceschopnost je lepší na méně hnojených půdách, nadbytek dusíku znamená jeho ústup (ŠANTRŮČEK a kol. 2001, LESÁK 1986). Kvalitou se řadí mezi nejlepší trávy. Využití nalezne v dlouhodobých loukách, na sušších stanovištích (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, ŠANTRŮČEK a kol. 2001, LESÁK 1986, KLESNIL a kol. 1981). Výnos je přibližně 5 6 t/ha (PETŘÍK a kol. 1987). Problém je obtížné semenářství a špatný výsev, uplatňuje se spíše jako doplňkový druh (LESÁK 1986). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Rožnovský, Větrovský. 27

LIPNICE LUČNÍ (Poa pratensis L.) je nízká (30 60 cm), dlouze výběžkatá, ozimá tráva, s velmi pomalým vývinem a dlouhou vytrvalostí. Kořenový systém je v povrchové vrstvě velmi bohatý, do hloubky proniká až v pozdních letech. Za příznivých podmínek se postupně stane dominantním druhem na hnojených, trvalých pastvinách a loukách a nahradí ustupující trsnaté druhy (KLESNIL a kol 1981, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, LESÁK 1986). Počáteční vývin je nejpomalejší ze všech kulturních trav (ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Lipnice luční snáší dobře mrazivé zimní období, holomrazy i sucho a vytváří zapojený drn a porost, který dobře snáší spásání i sešlapávání. Při spíše vyšší úrovni N-hnojení a optimální době sklizně, zvl. při spásání je velmi výkonným druhem s dobrou kvalitou píce. Má největší uplatnění v trvalých travních porostech pícního charakteru, intenzivně hnojených a to zejména ve vyšších polohách (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989, KLESNIL a kol. 1981, PETŘÍK a kol.1987). Určitou nevýhodou je obtížné semenářství (LESÁK 1986). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Aviator, Balin, Cocktail, Julia, Orfeo, Slezanka. KOSTŘAVA RÁKOSOVITÁ (Festuca arundinaceae Schreb.) je vytrvalá, ozimá, vysoká (0,6 1,2 m) tráva s krátkými podzemními výběžky (ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). Její listy jsou drsnější než listy kostřavy luční a vytváří mohutné kompaktní trsy. Vyznačuje se mohutným, hlubokým zakořeňováním. Po zasetí má pomalejší vývin, ale po 2. - 3. roce se stává agresivním druhem s vysokou vitalitou a vytrvalostí. Je velmi přizpůsobivá, snáší dobře sucho (lépe než všechny naše ostatní kulturní trávy), roste i na mírně zamokřených pozemcích a dobře snese dočasné záplavy. Na živiny je poněkud náročnější (ŠANTRŮČEK a kol.2001). Dává přednost těžkým půdám a teplejším oblastem s těžšími půdami. V západních zemích s přímořským klimatem se používá jako zimní pastva. Má podobnou produkci jako srha laločnatá nebo bojínek luční a lze ji využívat k pastvě dobytka, ale zvířata ji příliš ráda nepřijímají (LESÁK 1986, ŘÍMOVSKÝ a kol. 1989). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít např. odrůdy: Apache, Asterix, Eldorado, Johanka, Kora, Zuzana. PSÁRKA LUČNÍ (Alopecurus pratensis L.) je víceletá vysoká tráva (0,5-1,2 m) s krátkými podzemními výběžky a mělkým kořenovým systémem (do 20cm). Zjara obrůstá velmi časně (LESÁK 1986). Metá jako naše první tráva (KLESNIL a kol. 28

1981). Vytrvalost psárky je vysoká, může se udržet až deset let, ovšem výnosy v druhé polovině života jsou nižší. Vyžaduje dostatečný obsah dusíku a vody v půdě, snáší velmi dobře záplavy, až po dobu jednoho měsíce. Její konkurenční schopnost je v příznivých podmínkách velmi veliká. Nejlépe jí vyhovuje hlinitojílovitá půda s vysokým obsahem humusu a rašeliny. Patří mezi nejotužilejší trávy, dobře snese dlouhé holomrazy a dlouhotrvající sněhovou přikrývku. Psárka až do fáze plného květu poskytuje velice kvalitní píci. Ve vhodných podmínkách až 8 t/ha sena. Využívá se především jako komponent v trvalých vlhčích loukách, její určitou nevýhodou je ovšem obtížné semenářství a výsev (LESÁK 1986, ŠANTRŮČEK a kol. 2001). V online DATABÁZI ODRŮD UKZUS lze najít odrůdy: Talope, Vulpina, Zuberská. 3.3.5 Přínosy pěstování čistých porostů trav Výhody intenzivního pěstování čistých porostů trav a jejich směsí bez jeteloviny je: čisté porosty je možno sklízet s ohledem na dosažení co nejlepší kvality píce v optimální fenofázi při správné volbě druhů a vhodných odrůd lze dosáhnout (díky rozdílům v ranosti nebo pozdnosti ) odstupňované doby sklizně v optimální pícní zralosti krmení jednoho druhu po delší období se příznivě projevuje v konverzi přijatých živin, nedochází k častým změnám v bachorové mikroflóře, jako například při střídání pestrých společenstev s podílem bylin s vyšším obsahem fenolu, který inhibuje činnost bachorové mikroflóry (HRABĚ a kol. 2004) za příznivých podmínek index listové plochy LAI dosahuje hodnoty 5-10 m 2 /m 2 /seč (PETŘÍK a kol. 1987) vysoká produkční schopnost trav - 10 až 15 t/ha sušiny (KLESNIL a kol. 1981) Hlavní nevýhodou je podmínka silné dotace dusíkatých hnojiv eventuálně i doplňkové závlahy. Takto intenzivní výroba je po všech stránkách značně nákladná, nejen energeticky, ale také nákladovost na jednotku práce je až 4,4 krát vyšší v porovnání s čistou jetelovinou a 1,7 krát vyšší v porovnání s průměrně hnojenou (120 kg/ha) jetelotrávou. Ani zvýšená produkce sena o 1 t/ha (což je přibližně 1000-1500 Kč) nenahradí rozdíl nákladů na zvýšenou dotaci N (+ 180 kg/ha) tj. cca 2700 Kč (HRABĚ a kol. 2004). 29

3.4 Travní a jetelovinotravní směsi Jetelovinotrávami rozumíme podle HRABĚTE a kol. (2004) hlavně společenstva pěstovaná na orné půdě. Jsou to společenstva vojtěškotrav a jetelotrav. Z hlediska systému využívání je rozdělujeme na: luční společenstvo pastevní společenstvo Dále členíme společenstva podle vzniku na: primární (přírodní, přirozená společenstva např. savany, prérie) sekundární (jejichž vznik je ovlivňován člověkem) polopřirozené travní porosty trvalé nově založené seté porosty dočasné intenzivní jetelotravní společenstva krátkodobé intenzivní jetelotravní porosty na orné půdě Vojtěškotrávy, v podmínkách kde se pěstuje vojtěška, poskytují dobré výnosy pouze v první seči, prvního užitkového roku, potom vlivem větší konkurenceschopnosti trav bývá vojtěška potlačena. Následně trávy v aridnějším prostředí pěstování vojtěšky nedávají požadovaný výnos ani při hnojení (ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Z jetelovinotravních směsek v současné době rozhodující plochu zaujímají směsky trav s jetelem lučním a po vyšlechtění nových odrůd i s jetelem plazivým (PETŘÍK a kol. 1987). Směsky trav s vojtěškou nebo se štírovníkem se u nás pěstují jen na velmi nepatrné ploše a také monokultury nebo směsky samotných trav jsou málo rozšířeny, hlavní plochu jetelovinotravních porostů zaujímají jetelotrávy (KLESNIL a kol. 1981). Jetelotrávy jsou pěstovány na 3% orné půdy. Jejich pěstování je většinou orientováno do vyšších, vlhčích, podhorských a horských oblastí, jako náhrada ploch jetele lučního. Pěstují se zde proto, že zde nelze dosáhnout plných výnosů jetele z důvodů vymrzání a napadání rakovinou (ŠANTRŮČEK a kol. 2001). Jetel velice dobře prospívá ve smíšeném porostu s vhodnými druhy trav. Ve směskách je také lépe využit podzemní prostor (mělčími kořeny trávy a hlubokými kořeny jetele) a zároveň nadzemní prostor (rozložením listové plochy). Jetel je ve směsce vytrvalejší než v monokultuře, trávy se lépe vyrovnávají s působením zimy a porost je odolnější proti 30