Autorita v raněnovověké historiografii: diskurs a subjekty Návrh projektu doktorské disertační práce Školitel: Mgr. Alena Andrlová Fidlerová, Ph.D. Řešitel: Jana Česká
Charakteristika tématu a dosavadní stav poznání Historiografická díla vzniklá před ustavením historické vědy se v dnešním paradigmatu dichotomie literatury fikce a literatury faktu nacházejí na území nikoho. A přestože povahu historiografie per se přehodnocují z obou stran pomyslných barikád literární vědci i historikové, k tzv. lingvistickému obratu v historiografii se zatím samotní lingvisté vyjadřují nepřímo a sporadicky. Také v otázce, jak se liší práce současníků od práce jejich předchůdců, narážíme především pro nedostatek představy o druhém na vcelku nezmapované území, jemuž je věnována pozornost spíše mimoděčně. Zatímco se tedy historická věda vyrovnává s tropologickým rozborem Haydena Whitea a pečlivou sebekritikou nachází moderní dějepisectví (srov. Horský, 2009; Bláhová Sládek, 2007), manifestaci moci jazyka v pohledu zpět, v diachronním kontextu považuje obdobné jevy většinou pouze za nedůvěryhodnost či nekritičnost autora, přičemž potřebný prostředek k analýze, tj. propracovaná historická stylistika, jí, přinejmenším v českém prostředí, schází: tj. nemáme k dispozici monografii a za nejsoustavnější můžeme považovat studie Jaroslava Kolára (1999). Navrhovaný disertační projekt chce s tímto vědomím i s ohledem na interdisciplinaritu problematiky přistoupit k otázce, již považuje za klíčovou v poznání diskursu předvědecké historiografie, tedy k roli autority v konstrukci a kompilaci historického díla. V dnešním pojetí odlišuje historiografický text od např. historického románu modalita vyprávění a reference, k níž je vztahován (srov. Cohnová, 2009). Reference ovšem v předvědeckém kontextu měla povahu argumentu, zdroj informací autor nacházel v jemu předchůdném vyprávění s filosofií blízkou co je psáno, je dáno a právě míra a diskursivní proměna autority pro něj v této rovnici rozhodovala o kritice pramene. Na výsledný charakter díla neměla však vliv jen autorita zdroje, ale i emancipace role autora a jeho individualizace v literárním procesu (tj. autorita, jíž požíval). Věnuje-li se dnes pozornost historickým historiografickým dílům, opomíjí se (často z pragmatických důvodů) problematika odlišení vnětextového a textového podávajícího subjektu; jako exemplární lze užít Kroniku českou Hájka z Libočan, jíž se teprve v současnosti dostává pozornosti jakožto literárnímu dílu, zatímco s jejím textem se nadále zachází v kontextu historiografickém Hájek píše, Hájek myslí. Na jednu stranu chceme autoru věřit, sděluje-li nám zásadní informace o sobě či své době, čerpáme-li u toho ale z textu samotného, musíme zároveň jeho projevy a sdělení považovat za komunikát subjektu textového. Edukativnost či interpretativnost textu jistě není konstruována pouze z podávající pozice, přesto si i sama o sobě zaslouží pozornost souvislost jejích projevů (a vývojových proměn) s postavením uspořadatele sdělovaných informací a se samotnou měrou stylizace díla. Prameny Fenomén autority v předvědeckém historiografickém textu je samozřejmě problematikou příliš rozsáhlou. Pro účely práce je potřeba zkoumaný materiál účinně zúžit, a to nejen po stránce rozsahu zkoumaného období, ale též zvoleného kánonu textů. Navrhovaná sonda se zaměří na 16. až 17. století, v nichž došlo v českém prostředí k masivnímu rozvoji knihtisku a, 2
jak napovídají některé novější práce, i k postupnému ustálení role rukopisné literatury (srov. např. Andrlová Fidlerová, 2013a; 2013b; Ezellová, 2003). S vědomím celku kulturního pole se práce tedy nebude zaměřovat jen na tištěnou produkci a využije mj. i dosavadních nálezů Repertoria rukopisů 17. a 18. století (Linda et al., 2003-). Na druhou stranu si však bude klást omezení tematická, jazyková a v určitém ohledu žánrová, neboť k analýze bude volit díla 1) pojednávající dějiny českých zemí či k nim se vážící; 2) jazykově česká, a to kromě překladové literatury z pera původně zahraničních autorů; 3) spadající do širokých kategorií kronika a historie. S vědomím, že ve třetím bodě se projekt pohybuje ve vágním prostoru konfliktu mezi dobovými označeními a současnými systematizujícími snahami. Účelem třetího vymezení je však především oddělení literatury označitelné jako egodokumenty, jejichž problematiku je vhodné chápat spíše v kontextu současných snah o podchycení povahy autobiografií. Šíře vymezení zároveň umožňuje nevnášet do výběru materiálu další proměnné. Vzhledem k nedořešenosti otázky žánrového systému novověké literatury (k níž nejlépe Kolár, 1999: 9 16, 195 207) se pro tvorbu koherentní skupiny textů jeví jako nejvhodnější postup argumentace nad jednotlivými texty a až druhotně tvorba kánonu na základě nejfrekventovanějších rysů. Výsledkem výběru bude množina textů s nejvyšší pravděpodobností rozsahem překračující realizovatelnou mez. Pro sondu budou u rozsáhlých děl vybírány ucelené pasáže odpovídající kompozici vlastní analyzovaným textům (explicitně uváděné kapitoly, oddíly ap.), nepřekračující však 100 150 listů. Cíle Práce si bude klást za cíl analýzu 1) podávajících subjektů v komunikační situaci historiografického díla. 2) korelace mezi dobovým rétorickým diskursem a jeho textovými realizacemi v podobě konkrétních historiografických děl, a to především v jejich celkové výstavbě a v předpokládané progresi interpretativní (či edukativní) složky díla související s emancipací role autora v dobovém kulturním kontextu a s případným zaměřením na přijímající subjekty. 3) volnosti či závaznosti pramenů, resp. autorit, z nichž se čerpá, a to především jejich implicitního i explicitního hodnocení, tj. analýzu reflexe zdroje, v kontextu srovnání s dobovým rétorickým diskursem. Obecnějším cílem disertační práce bude přispět k tvorbě aparátu historické stylistiky, který by přihlížel k interdisciplinaritě tématu a k samotné proměnlivosti a dějinné a kulturní podmíněnosti zkoumaného materiálu nejen v jeho vlastním vývoji, ale i v ohledu na pojmosloví rozkolísané napříč obory (zde především literární teorie a lingvistiky, dále i rétoriky a kulturní historie), které bude v práci popsáno a, do možné míry, pro účely navrhované metodologie vhodně sjednoceno. Metodika Jedna složka disertační práce tedy tkví v rozboru dostupného pojmosloví, sestávajícího předně z pojmů (variace významu realizovaného nejčastěji jako:) autor/tvůrce, autorita, diskurs, interpretace (interpretativnost), komunikační kontext, reference, 3
vypravěč/narátor/produktor (resp. subjekt), styl; k nimž srov. např.: Auer, 2014; Cohnová, 2009; Haman, 1993; Hausenblas, 1996; Hrabal, 2011; Kirby, 1992; Pier, 2006; Smith, 2009; Wodaková Meyer, 2002. Při druhé složce, stylovém rozboru historiografického díla, za vzory poslouží práce Řepy (2006) a Činátla (2011), k nimž bude však zapotřebí přistupovat jako k inspiracím, neboť vycházejí z pozic literárněvědných (potažmo historických) a mapují prostor novějšího materiálu (s jeho vlastními specifiky). Pro analýzu fenoménu autority bude záhodno přihlédnout k rozsáhlým studiím Storchové (2002; 2011) a její koncepci literárního pole humanismu, dále pak k příručkám zpracovávajícím dobový rétorický úzus (např. Bauerová, 1986; Hon, 2011; Plett, 2004) a k dosavadním znalostem o dobovém procesu vzdělávání (Winter, 1901). Jak již bylo řečeno, projekt si klade za cíl též přispět k rozpracování metod historické stylistiky; za tímto účelem se inspiruje v nemnohých zahraničních pracích, za něž zde uveďme článek Ully Fix (1991). Při analýze kompozice a procesu tvorby textu také neopomene dle potřeby a možností čerpat z novodobých lingvistických metod a přístupů, zejména stylistiky (Čechová Krčmová Minářová, 2008; Jeffries McIntyre, 2010), textové syntaxe (Janich, 2008), stylistiky textu (Macurová, 1993), pragmatické lingvistiky (Auer, 2014), dále též metodiky analýzy diskursu (Wodaková Meyer, 2002), kulturní historie (Burke, 1998) a naratologie (White, 2010). Výběrová literatura ANDRLOVÁ FIDLEROVÁ, A. 2013a. Lidové rukopisné modlitební knihy raného novověku. Český lid. Roč. 100, č. 4. ANDRLOVÁ FIDLEROVÁ, A. 2013b. Rukopisná kultura Čech 17. a 18. století v zrcadle muzejních sbírek. Folia historica Bohemica. Roč. 28, č. 1. AUER, P. 2014. Jazyková interakce. Přel. a adaptoval Nekvapil, J. et al. Praha: NLN. BAUEROVÁ, B. 1986. Jesuitische ars rhetorica im Zeitalter der Glaubenskämpfe. Frankfurt am M. Bern New York: Peter Lang. BLÁHOVÁ, K. SLÁDEK, O. (eds.). 2007. O psaní dějin: teoretické a metodologické problémy literární historie. Praha: Academia. BURKE, P. 1998. The European Renaissance: Centers and Peripheries. Oxford Malden, Mass.: Blackwell. COHNOVÁ, D. 2009. Co dělá fikci fikcí. Praha: Academia. ČECHOVÁ, M. KRČMOVÁ, M. MINÁŘOVÁ, E. 2008. Současná stylistika. Praha: NLN. ČINÁTL, K. 2011. Dějiny a vyprávění: Palackého Dějiny jako zdroj historické obraznosti národa. Praha: Argo. EZELLOVÁ, M. J. 2003. Social authorship and the advent of print. Baltimore: Johns Hopkins University Press. FIX, U. 1991. Vorbemerkungen zu Theorie und Methodologie einer historischen Stilistik. Zeitschrift für Germanistik. NF 1. 4
HAMAN, A. 1993. Subjekt ve filozofii a umění moderní doby. In Proměny subjektu. Díl I. Praha: ÚČL AV ČR. HAUSENBLAS, K. 1996. Od tvaru k smyslu textu: stylistické reflexe a interpretace. Praha: UK. HON, J. 2011. Aemulatio in Kommunikationsraum des frühneuzeitlichen Prosaromans. In MÜLLER, J-D. et al. (ed). Aemulatio: Kulturen des Wettstreits in Text und Bild (1450 1620). Berlin: De Gruyter. HORSKÝ, J. 2009. Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy. Praha: Argo. HRABAL, J. 2011. Fokalizace: analýza naratologické kategorie. Praha: Dauphin. JANICH, N. (ed). 2008. Textlinguistik: 15 Einführungen. Tübingen: Narr. JEFFRIES, L. MCINTYRE, D. 2010. Stylistics. Cambridge New York: Cambridge University Press. KIRBY, J. T. 1992. Toward a Rhetoric of Poetics: Rhetor as Author and Narrator. The Journal of Narrative Technique. Roč. 22, č. 1. KOLÁR, J. 1999. Návraty bez konce. Brno: Atlantis. LINDA, J. et al. (ed.). 2003-. Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách. Díl I/1 II/2. Praha: Karolinum. MACUROVÁ, A. 1993. Subjekty a text. In Proměny subjektu. Díl I. Praha: ÚČL AV ČR. PIER, J. 2006. Sémiotika narativu. Brno Praha: ÚČL AV ČR. PLETT, H. F. 2004. Rhetoric and Renaissance Culture. Berlin New York: De Gruyter. ŘEPA, M. 2006. Poetika českého dějepisectví. Brno: Host. SMITH, C. R. 2009. Rhetoric and Human Consciousness: a History. Prospect Hights, Ill.: Waveland University. STORCHOVÁ, L. 2002. Role náboženství v dějinné konstrukci a naraci české humanistické historiografie. Praha: FF UK. Diplomní práce. STORCHOVÁ, L. 2011. Paupertate styloque connecti: utváření humanistické učenecké komunity v českých zemích. Praha: Scriptorium. WHITE, H. 2010. Tropika diskursu: kulturně kritické eseje. Praha: Karolinum. WINTER, Z. 1901. Život a učení na partikulárních školách v Čechách v XV. a XVI. století: kulturně-historický obraz. Praha: Česká akademia císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. WODAKOVÁ, R. MEYER, M. 2002. Methods of Critical Discourse Analysis. London: Sage. 5