hod. 1. Předmět a prameny ústavního práva

9.45 10.05 hod. 1. Předmět a prameny ústavního práva Předmět ústavního práva Ústavní právo se od roku 1990 (a zejména pak v souvislosti s přijetím Listiny a s jejím místem v ústavním pořádku) obsahově změnilo. Přestalo být disciplínou převážně ideologickou a politickou, ale stalo se aplikovatelným oborem platného práva. Ústavní právo je právním odvětvím veřejného práva, které se zabývá ústavou a vykládá ji (ústavní právo ČR ale obsahuje i normy práva soukromého, zejména Listina je i základem vztahů soukromoprávních). Předmětem ústavního práva je to, co ÚP zkoumá - tedy ústava, ale záleží na vymezení tohoto pojmu, protože pojem ústava není jednoznačný. Tento pojem můžeme chápat ve dvou rovinách: A) FORMÁLNĚ POJATÁ ÚSTAVA (důraz kladen na formální stránku - tzn. na označení předpisu, případně na zvláštní způsob přijímání těchto předpisů) pojmem ústava se rozumí především zákon, který je takto označený a obsahuje soubor norem nejvyšší právní síly (např. Ústava ČR); může být však označen i jako ústavní zákon, ústavní listina, konstituce atd. v širším smyslu se jedná o ústavní pořádek dle čl. 112 Ústavy tedy předmětem ÚP z formálního hlediska jsou právní normy nejvyšší právní síly Soubor těchto právních norem nejvyšší právní síly může být obsažen: v jednom právním předpise - ústava monolegální (Slovensko) ve více právních předpisech - ústava polylegální (ČR, Jugoslávie, Rakousko) B) MATERIÁLNĚ POJATÁ ÚSTAVA (kritériem je, jakou matérii předpisy upravují) z hlediska obsahu právních norem se ústavou rozumí úprava základních vztahů ve státě ústavou se tyto základní vztahy konstituují (konstituce) k těmto základním vztahům patří: forma státu a vlády, název, postavení, kompetence a vzájemné vztahy nejvyšších orgánů státu, vnitřní uspořádání, politický režim či práva a povinnosti občanů; Ústava je také základním řádem, podle něhož se tvoří státní vůle a uplatňuje se státní moc, stanovuje pravidla pro tvorbu a vydávání zákonů a jiných právních předpisů a pro jejich vynucování státní mocí. Státní právo někdy se vykládají základní právní vztahy ve státě v právním oboru nazvaném státní právo klade důraz nikoli na právní předpisy, ale na samotnou organizaci, postavení a fungování státu 1

státní právo se zpravidla vymezuje jako soustava právních pravidel vztahujících se k orgánům státní moci, k příslušnosti a funkcím orgánů státní moci a povinnostem občanů vůči státní moci na území ČR se do r. 1948 užívalo označení obojí - ústavní i státní právo po r. 1948 spíše pojem státní právo - nastolení komunistické moci s sebou přineslo zdůraznění role státu a potlačení osobních a politických práv občanů po pádu komunismu bylo pojetí i výklad státního práva nahrazeny právem ústavním - zdůrazňoval se tím obnovený význam ústavnosti a význam práv a svobod občanů Druhy ústav Podle formy psaná - kontinentální Evropa a USA nepsaná - vytvořena jinými normami práva, jako jsou zvyklosti, soudní precedenty apod.; např. Velká Británie Podle způsobu přijetí oktrojovaná - vydaná pouze z rozhodnutí panovníka (Pillersdorfova, Stadionova) revoluční - např. Prozatimní ústava 1918 dohodnutá - je výsledkem dohody převážné části společnosti, je stabilní Podle jejího dodržování reálná - je skutečně dodržována, jde o základní znak právního státu fiktivní - je pouze formální, nedodržována, např. Ústava 9. května Podle způsobu změny flexibilní - ústavu lze změnit běžným zákonem rigidní - změna ústavy je obtížnější než u ostatních právních norem, např. je možno ji vázat na referendum, na vyšší počet potřebných hlasů ke schválení nebo na pravidlo, že ústava smí být změněna jen jednou za pevně daný počet let apod. Podle charakteru státu demokratické - založené na pluralitě politických stran, které se mohou střídat u moci autokratické - př. ústavy fašistické, vyskytující se mezi světovými válkami, vyznačovaly se stručností svých ustanovení, jejich jádrem byly zmocňovací zákony, přenášející zákonodárnou moc na exekutivu Místo ústavního práva ČR v systému právních odvětví ústavní právo nelze zařadit jen jako součást práva veřejného, protože obsahuje i normy práva soukromého, zejména Listina je i základem vztahů soukromoprávních (př. čl. 11 - ochrana a limity práva vlastnického a záruky dědění) ústavní právo upravuje základní vztahy mezi občany, zakotvuje způsobilost k právům, právo vlastnické, ochranu lidské důstojnosti atd., používá přitom i formulace charakteristické tradičně pro právo občanské (např. čl. 5 LZPS) zakotvuje též základní instituty trestního práva procesního i hmotného (př.čl. 39, čl. 40 odst. 6, čl. 6 odst. 3 LZPS) čl. 7 Ú a čl.35 LZPS vyjadřují základ práva životního prostředí v Listině též najdeme vztah k právu pracovnímu (př. čl.9, čl.28) vztah k právu finančnímu lze najít např. v čl. 11 odst. 5 LZPS 2

2. Prameny ústavního práva 10.05 11.00 hod. Jsou úzce spjaty se státním režimem - demokratický právní stát má uspořádaný systém pramenů práva, kdežto v nedemokratickém státě spadají mezi prameny i formy, které umožňují zneužití státní moci. Dále závisí na typu právní kultury (kontinentální, angloamerická, islámská). ČR jako demokratický právní stát pojem demokratický právní stát není nikde právně definován, jeho výklad je prakticky ponechán zejména moci soudní, především pak Ústavnímu soudu okolnost, že mezi slovy demokratický a právní není čárka ani spojka má patrně svůj význam: obě vlastnosti se mají prolínat, právo má být tvořeno i uplatňováno v demokratických formách hodnoty obsažené ve spojení demokratický právní stát se během času mohou měnit, rozšiřovat, takže jde vlastně o trvalou cestu k ideálu obsah pojmu dotvářen v dalších ustanoveních norem ústavního pořádku dle judikatury ÚS: 14/1994 Sb. - náleží k podstatným náležitostem demokratického právního státu především svrchovanost lidu a demokratický politický režim, který vylučuje jakýkoli mocenský monopol 87/2003 Sb. - znaky právního státu princip právní jistoty (zákaz retroaktivity atd.) principy právního státu: právní stát = znamenal i rovnost před zákonem a svrchovaný stát (2. polovina 19. století - rakouská a německá právní oblast) limity působení jednotlivých složek moci mohou být stanoveny pouze ústavním předpisem, normami vydanými ústavodárcem, nemohou být určovány výroky orgánů moci výkonné nebo soudní (ani ÚS) - jen ústavodárce má moc ustavující a může stanovit vztahy mezi orgány právo na soudní a jinou ochranu (hlava V. Listiny) nezávislé soudnictí (čl. 81, 82 Ústavy) působení ÚS při ochraně ústavnosti základním znakem právního státu je vázanost státu (jeho orgánů) platným právním řádem, který v demokratickém právním státě vzniká demokratickým způsobem, má respektovat společností uznávané hodnoty a reguluje všechny druhy státní činnosti lidé nejsou poddanými, nýbrž občany a jejich vztahy vůči státu jsou vztahy právními Další principy demokratického právního státu: princip suverenity lidu princip legality (vázanosti státní moci zákonem) ukládání povinností pouze na základě zákona princip proporcionality zákaz retroaktivity princip právní jistoty princip časově omezené vlády princip rovnosti princip obecnosti zákona princip ochrany nabytých práv svobodná soutěž politických stran princip ochrany legitimního očekávání princip autonomi vůle a svobody jednání soukromé osoby vyloučení svévole 3

Druhy pramenů ústavního práva obecné právní principy - jsou hlavním pramenem ÚP hodnotová učení - myšlenkové koncepce, doktríny, politické ideje monolegální (speciální označení Ústava, Základní zákon apod.) nebo polylegální právní akt (obsažený ve více právních předpisech) zákony, ústavní zákony, mimořádné zákony (jsou dočasné, řeší určitou krizi - v Itálii čl. 77 Ústavy: v mimořádné situaci vláda vydá na svou zodpovědnost nařízení se silou zákona, ale musí ho téhož dne předložit sněmovnám ke schválení) tzv.organické zákony kodifikují nějakou základní otázku, třeba status nějakého orgánu, či zákony o referendu (např. Španělsko, Francie) soudcovské právo (precedenty) - obsahující autentické interpretace ústavy justičních autorit prováděcí zákony ústavy - např. volební zákony nálezy ÚS jednací řády Parlamentu normativní akty VM a hlavy státu - dekrety, zákonná opatření; jsou dočasné, musí být dodatečně schváleny Parlamentem mezinárodní a vnitrostátní smlouvy (uzavírají je např. autonomní oblasti Španělska) multilaterální pakty o lidských právech (např. pakty OSN, Evropská úmluva o lidských právech) ústavněprávní obyčeje - třeba ve Velké Británii; např. král musí souhlasit se zákonem, který schválily obě komory sbírka náboženských pravidel - především v islámském právu: šaría právo ES/EU - platí pro členské státy Prameny ústavního práva České republiky Česká republika je demokratický právní stát a pouze právní předpisy (nikoli politická usnesení či politické směrnice) mohou být pramenem práva. Systém pramenů ústavního práva ČR v zásadě tvoří: 1. především ústavní zákony, které podle čl. 112. odst. 1 Ústavy ČR tvoří ústavní pořádek: Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. Podle nálezu ÚS č. 403/2002 Sb., je třeba do rámce ústavního pořádku zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. 2. mezinárodní smlouvy, které podle čl. 10 Ústavy jsou bezprostředně závazné a mají aplikační přednost před zákonem 3. akty referenda - ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává svou moc přímo (doposud byl pouze jeden jednorázový ústavní zákon o přistoupení ČR do EU: úz č. 515/2002 Sb.) 4

4. rozhodnutí Ústavního soudu - vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby; pramenem práva je ovšem pouze výroková část rozhodnutí, jelikož rozhoduje jako negativní zákonodárce (ruší či mění zákon nebo podzákonný právní předpis); odůvodnění rozhodnutí není nikdy pramenem! 5. zákony, které se týkají úpravy činnosti ústavních orgánů, ústavních práv a svobod občanů, státního občanství, postavení cizinců apod. 6. zákony podle čl. 112. odst. 3, které byly přijaty jako ústavní zákony v době federace, ale pozbyly tímto právním ustanovením právní sílu ústavních zákonů a staly se běžnými zákony 7. zákony, jejichž vydání Ústava předpokládá (volební zákony, jednací řády atd.) 8. za prameny lze v určitém smyslu považovat i zákonná opatření Senátu podle čl. 33 Ústavy - ovšem dosud k nim nedošlo 9. rozhodnutí prezidenta republiky - v minulosti k nim patřily dekrety prezidenta Beneše (nález ÚS č. 55/1995 Sb.- kauza Dreithaler: podle článku 112 Ústavy ČR mají ke dni účinnosti této Ústavy jen sílu zákona), v současnosti jsou pramenem práva např. rozhodnutí o vyhlášení amnestie Ústava a Listina základních práv a svobod jsou jako součást ústavního pořádku ČR označeny výslovně (přímo). Ústavní pořádek Ústava ČR zavedla s účinností od 1.1.1993 termín ústavní pořádek, který používá v čl. 3 a v čl. 112. Tím byl vyjádřen fakt, že vedle vlastní Ústavy ČR (ústavní zákon ČNR 1/1993) existují v právním řádu ČR i další ústavní zákony, které stojí vedle Ústavy. Ústavní pořádek ČR je tak pojímán jako neuzavřený soubor všech platných ústavních zákonů, jež dohromady tvoří ústavu ČR v širším smyslu. V současné době máme 26 ústavních zákonů. Termín ústavní pořádek je termínem pr. řádu ČR jinde ve světě se zřejmě neobjevuje a ani by mu nerozuměli, a to ani ve státech s polylegální ústavou. Může to být i tím, že ani kategorie ústavních zákonů není celospolečensky rozšířena a vyskytuje se jen v některých státech. Zřejmě vhodnější by bylo, kdyby Ústava ČR použila místo termínu ústavní pořádek termín ústavní řád, jež byl a je chápán právě jako soubor ústavních zákonů. V historii se už jednou objevil termín pořádek v ústavním dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku; zde právní pořádek znamenal obnovení systému práva, ve kterém panoval po přechodu od R-U chaos, jelikož zde fakticky současně platilo více rozdílných právních řádů tzn. právní pořádek = náprava právního nepořádku na území ČS tím, že bude zaveden úplně nový právní systém. Nyní by mohlo vyplývat, že ústavní pořádek je také nápravou ústavního nepořádku a nutností vytvořit nový ústavní systém, což ale není pravda! Nová Ústava ČR totiž neobsahovala úplně nové normy, ale plno zákonů, které byly vytvořeny ještě před vytvořením Ústavy ČR. Nálezy ÚS Pl. ÚS 33/97 principy v ústavním právu Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid představující ústavodárnou moc ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument insitucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot formující mechanizmus a proces utváření legitimních 5

mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy, nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti. Místo principů v ústavním právu Principy v ústavním řádu jsou různého druhu a významu, zasahují do všech ústavou upravených oblastí- náleží k nim principy ideové, politické, organizační, právní a politickoprávní Některé z těchto principů mají výlučně nebo převážně procesní povahu (v ústavním textu jsou pojmenovány jako principy, zásady, duchovní hodnoty, aj.) Ústavní principy procesní povahy stanovují pravidla závazná pro zákonodárce, jak má podrobněji upravit vztahy a řízení v různých oblastech Zdrojem ústavních principů musí být nositel moci ústavodárné, který je vyjadřuje v pozitivním právu, tedy v předpisech ústavního práva (mají li být předpisy závazné, musí být součástí právního řádu) Obsaženy hlavně v preambulích a základních ustanoveních Ústavy a Listiny Principy: právní jistota, svrchovanost státu, správní soudnictví, neporušitelnost přirozených práv člověka, neporušitelnost práv občana, svrchovanost zákona, neznalost zákona neomlouvá, nepřípustnost retroaktivity atd. Právní principy obsažené v ústavě jsou odrazem politického systému dané právní kultury, nejsou ani věcné, ani univerzální, mění se v prostoru a v čase Právní principy mají různý stupeň obecnosti a dle toho jsou různě klasifikovány a hierarchicky řazeny (k nejobecnějším a základním principům patří např. v preambuli LZPS neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona všechny tyto principy mají v ústavním řádu ČR stejný právní význam a tutéž právní sílu uvedené principy proto musí být podrobně vyjádřeny v právních normách dalších zákonů ústavních i ostatních (zdůvodňují přijatou úpravu), nelze tyto principy klást proti sobě, ale je nutné je vykládat ve vzájemném souladu, pouze ústavodárce může změnit místo a význam těchto principů) 6

11.00 12.15 hod. Historický vývoj ústavnosti v ČR HABSBURSKÁ MONARCHIE Dubnová ústava (1848) Až do roku 1848 byla habsburská monarchie absolutistickým státem a české země byly spravovány v souladu s Obnoveným zřízením zemským. S ohledem na revoluční události ve Francii, Rakousku a Polsku slíbil císař Ferdinand I. vydat ústavu. Tato ústava pro neuherské země byla vydána 25. dubna 1848 a je známa jako Pillersdorfova či Dubnová ústava, avšak nikdy v platnost nevešla. [1] Ústava reflektovala požadavky revoluce v otázce svobod a práv nelze však hovořit o úpravě lidskoprávní problematiky; zaváděla princip ústnosti a veřejnosti pro jednání před soudem; byla založena odpovědnost vlády parlamentu, který byl pojat jako dvoukomorový. Členové horní komory měly být ustavováni jmenováním, členové dolní komory volbou; dělnictvo, služebníci a sociálněpotřební měli být zbaveni volebního práva, což se stalo rozbuškou dalších revolučních událostí ve Vídni. Panovník před revolucí odešel do Innsbrucku, říšský sněm do Kroměříže. Poznámky k Pillersdorfovej ústave Dubnová ústava či Pillersdorfova ústava, v oficiálním znění Ústavní listina rakouského císařství (německy Verfassungsurkunde des österreichischen Kaiserstaates), zákon č. 49/1848PGS, je první ústava v moderním smyslu, která byla přijata na území rakouské monarchie. Z hlediska českého státního práva byla negativní, protože byla svým pojetím centralistická. Českým zemím přiznávala pouze autonomii v jinak unitárním státě. České země tak byly redukovány na pouhé provincie. Ústavu udělil ( oktrojoval ) 25. dubna 1848 (odtud neoficiální název) ve Vídni císařferdinand I. Přestože deklarovala, že všechny k rakouskému císařství patřící země tvoří nedělitelnou konstituční monarchii, neplatila pro Uhry, Chorvatsko a království lombardsko-benátské. Její text, inspirovaný zejména belgickou ústavou z roku 1831, vznikal pod záštitou ministra vnitra Franze Xavera von Pillersdorf. Přestože tato ústava v porovnáním s předbřeznovým stavem znamenala obrovský posun dopředu, byla velmi kritizována, obzvláště její provizorní volební řád. 15. května 1848 přednesli ve vídeňském Hofburgu demonstranti tzv. Sturmpetition (bouřlivou petici), což způsobilo, že již přijatá ústava byla postavena před říšský sněm, který o ní měl jednat; demonstranti žádali změnu nespravedlivého volebního zákona a první říšský 7

sněm (konstituční říšský sněm) tak měl dostat jen jednu komoru, jejíž členové měli by nebyli zvoleni s ohledem na daňový cenzus. Následující den, 16. května 1848, byla dubnová ústava proto nejprve císařem prohlášena za provizorní a v červenci byl její návrh zcela stažen. Tato ústava tak nikdy nenabyla účinnost. Ústava byla novelisována zákonem č. 65/1848 PGS, jímž byla její účinnost odložena na rozhodnutí ústavodárného říšského sněmu. Oktrojírka se tak měla změnit na smluvní ústavu. Nicméně ústavodárný říšský sněm své jednání neustále protahoval, zabýval se i běžnou legislativou, a proto byl rozpuštěn a v březnu 1849 byla vydána druhá oktrojírka, což je ona Oktrojírka, o níž se hovoří v Havlíčkových textech. Tím začíná režim, označený dosti nepřípadně jako "Bachův absolutismus". Principy ústavy Dělba mocí Pillersdorfova ústava spočívala na principu dělení moci, přičemž jen samotnému císaři dle ní příslušela plná výkonná moc. Zákonodárnou moc měl vykonávat spolu s Říšským sněmem a soudní moc měla být úplně nezávislá. Císař Ve vykonávání své moci byl císař označován za posvěceného a nedotknutelného. Ze svého počínání se nikomu nepotřeboval zodpovídat. Jeho vládní rozhodnutí však měly být kryty tím, že byly potvrzeny v daném rezortu zodpovědným ministrem. Císaři příslušela, nehledě k jen jemu podléhajícímu zákonodárství, tato práva: obsazování státních úřadů vrchní velitelství armády vyhlášení války a uzavření míru, uzavírání smluv se zahraničními vládami (smlouvy však následně musely být potvrzeny Říšským sněmem) vykonání zákonodárství ve jménu císaře omilostnění svolání, odročení a rozpuštění Říšského sněmu (Po rozpuštění Říšského sněmu měl být během 90 dnů svolán nový.) Říšský sněm Říšský sněm (Reichstag) se měl skládat: ze Senátu (Senat), jeho členy se automaticky stali všichni princové císařského domu starší 25 let; dále zde byli členové doživotně jmenováni císařem a 150 členů bylo volených z nejvýznamnějších majitelů pozemků a velkostatkářů z Poslanecké sněmovny (Abgeordnetenkammer) o 383 poslancích, jejichž volba měla spočívat na sčítání lidu a zastoupení všech zájmů státu a občanů. Zákony měly být schváleny oběma komorami Říšského sněmu a potvrzeny císařskou sankcí, přičemž v případě neobdržení císařské sankce zákon nevstoupil v platnost. V každé z obou komor byla k přijetí zákona potřebná absolutní většina přítomných poslanců (k otevření jednání postačovala přítomnost pouhých 60 poslanců). Ústavní změny měly potřebovaly ke schválení dvě třetiny přítomných poslanců. 8

Další zákonodárné orgány Mimo Říšského sněmu měly dočasně v napojení na stávající zemské sněmy vznikat i proměnné provinční stavy k ozřejmění zájmů provincie a k obstarání náležitostí, z těchto zájmů plynoucích, přičemž mělo být přihlíženo ke stavovskému principu a federální struktuře. Ústava předpokládala i ustanovení obcí k lepšímu zastoupení zájmů obyvatelů obce. Lidská práva Občanská a politická práva občanů státu, katalog základních lidských práv, který velmi podstatně rozšířil malý počet těchto práv dle Všeobecného zákoníku občanského (z roku 1811), a velmi se tak přiblížil hlavnímu cíli revoluce, obsahoval mimo základních osobních práv jako rovnost před zákonem, svobodu vyznání a svědomí, osobní svobodu, svobodnou volbu živnosti, ochrana před nezákonným zatčením, svoboda tisku a projevu, listovní tajemství, petiční právo, svoboda vystěhování, ochrana soudců před přesídlením či propuštěním, veřejná a ústní justice a zavedení porotních soudů. Mimo armády byla ústavně zakotvena i národní garda. Volební právo Volební právo nebylo v této ústavě dále řešené a bylo proto ustanovené provizorním volebním řádem do Senátu z 8. května 1848. Omezovalo se pouze na prince jmenované členy Senátu a další dále doživotně jmenované členy Senátu, celkově 200 osob, přičemž u velkomajitelů půdy bylo za kritérium jejich volitelnosti považováno daňové zatížení. Každý člen Poslanecké sněmovny zastupoval 50.000 mužů starších 24 let, kteří nejméně 6 měsíců bydleli ve volebním okrsku, a to podle dělícího klíče (např. Čechy měly 90 poslanců, Dolní Rakousy 37, Tyrolsko 17, Galicie 96, Salcbursko 4 apod.), přičemž dělníci za denní nebo týdenní plat, služebníci a osoby sociálně podporované státem nebyly volebně oprávněny. Kroměřížský návrh ústavy (1848) Ústavodárný říšský sněm zahájil činnost v červenci 1848 ve Vídni, počátkem října 1848 však musel být přesunut do Kroměříže, v srpnu 1848 zrušil poddanství a počátkem října začal připravovat novou ústavu. [3] Její konečný návrh, na kterém se podílel i František Palacký, nebyl projednán, neboť panovník nakonec v březnu 1849 Kroměřížský sněm rozpustil a rozehnal. [4] Panovník měl mít jen taková práva, která mu ústava přiznávala. Návrh ústavy proklamoval zásadu suverenity lidu, obsahoval soubor základních občanských práv. [5] Zákonodárná moc měla být rozdělena mezi dvoukomorový říšský sněm a zemské sněmy. [5] 9

Březnová ústava (1849) Den po rozehnání Kroměřížského sněmu 4. března 1849 vydal císař novou oktrojovanou Březnovou neboli Stadionovu ústavu, jež byla založena na myšlence jednotného monarchistického státu. [6] Panovník měl spolu s parlamentem zákonodárnou moc a spolu s ministry měl i výkonnou moc. [4] Zřízeny byly nezávislé soudy a Říšský soud jako soud ústavní. Ústava byla zrušena 31. prosince 1851. Nebyla nikdy realizována. Ústava byla důsledně centralistická a počítala i se zrušením dosavadního českého státu, vytvořením jednotného občanství, jednotného právního řádu. [4] Rakousko mělo být dědičná monarchie v čele s císařem. [4] Zákonodárná moc příslušela dvoukomorovému říšskému sněmu (dolní komora je volená, horní jmenovaná císařem) a císaři. [4] Ústava ustanovuje nezávislost soudů a rovnost před zákonem. [7] K ústavě byla vydána i listina základních občanských práv, jež však mohla být pozastavena vládou. Ústava také zaváděla obecní samosprávu. Obsah Stadionove ústavy: Ačkoli ústava nikdy účinnosti nenabyla, některé zásady v ní obsažené přetrvaly i po jejím zrušení. Silvestrovské patenty totiž potvrdily rovnost před zákonem, zrušení poddanství a občanská práva. Říše Ústava nejprve vymezovala území Rakouského císařství ( 1) jakožto suverénního státu ( 2), jehož hlavním městem byla určena Vídeň ( 3). Ústava zajišťovala jednotlivým korunním zemím určitou míru suverenity ( 4) a rovná práva všem národům v říši ( 5). Hranice říše i jednotlivých zemí mohly být podle ústavy změněny pouze zákonem ( 6) a celá země měla tvořit jediné celní a tržní území ( 7). Státní a zemské znaky i barvy měly zůstat zachovány ( 8). Císař Druhá část ústavy se týkala císaře. Koruna říše i každé země měla být dědičná v habsburskolotrinské dynastii ( 9), přičemž zůstávaly v platnosti dřívější pravidla ohledně plnoletosti nástupce ( 10). Ústava dále k císařovým dosavadním titulům přidávala titul velkovojvody Krakovského a vojvody v Bukovině ( 11). Panovník měl být korunován jako císař Rakouský ( 12) a při korunovaci měl přísahat na ústavu ( 13). Císař měl být posvátný, neporučený a neodpovědný ( 14), vrchním velitelem ozbrojených sil ( 15), měl mít pravomoc vyhlašovat válku a uzavírat mír ( 16) a měl rozhodovat v záležitostechdiplomacie ( 17). Ústava dále císaři přiřkla právo vyhlašovat zákony, přičemž měly být kontrasignovány odpovědným ministrem ( 18), a také právo jmenovat a propouštět ministry a další úředníky, propůjčovat šlechtictví, řády a vyznamenání ( 19). Ve jménu císaře mělo být v říši vykonáváno právo ( 20), panovník měl právo udělovat amnestii ( 21) a jménem císařovým měly být také vydávány mince ( 22). 10

Občanské právo Třetí část ústavy stanovovala jednotné občanské právo v celé říši ( 23) a rovnost občanů z různých korunních zemí ve věci občanského práva ( 24). Ústava stanovovala svobodu stěhování v rámci státu a svobodu vystěhování z říše ( 25), dále rušila jakékoli formy poddanství ( 26), vyhlašovala rovnost občanů před zákonem ( 27) a rovné možnosti v přístupu k veřejným úřadům a státním službám ( 28). Dále ústava určovala pravidla soukromého vlastnictví ( 29), každému občanu bylo povoleno nabývat nemovitých statků, vykonávat všechna legální povolání ( 30) a svobodně svůj majetek v rámci říše stěhovat ( 31). Konečně ústava uvádí možnost vyplacení se z poddanských povinností ( 32). Obecní samospráva Jako náhradu za patrimoniální správu ústava zakotvila územní samosprávu. Obce získaly právo volit své zástupce a samostatně spravovat své záležitosti a povinnost uveřejňovat výsledky svého hospodaření a pořádat veřejná jednání obecního zastupitelstva ( 33). Zřízení okresních a krajských obcí mělo být ošetřeno zvláštním zákonem ( 34). Zemské záležitosti Ústava přiřkla korunním zemím pravomoci v oblasti vzdělání, veřejných staveb, dobročinných ústavů a v oblasti zemských financí. V mezích říšských zákonů patřily mezi zemské záležitosti také věci obecní, církevní, školní a vojenské ( 35). Říšské záležitosti Jako říšské záležitosti byly stanoveny záležitosti týkající se císařského domu a korunních záležitostí, mezinárodních záležitostí, poměru státu k církvi, vysokého školství, vojenství, říšského hospodářství, živnostenských a tržních záležitostí, dopravní infrastruktury, vnitřní bezpečnosti říše a všechny záležitosti, které nespadaly do kompetence zemí ( 37). Legislativa Ústava ve své sedmé části přiřkla moc zákonodárnou ve věcech říšských císaři ve spojení s říšským sněmem a ve věcech zemských císaři ve spojení se sněmy zemskými ( 37). Říšský sněm Osmá část stanovovala, že říšský sněm má být složen ze dvou komor (horní a dolní) a že má být císařem svoláván každého jara ( 38). Sněm se měl scházet ve Vídni, mohl být však svolán i na jiné místo ( 39). Horní komora se měla skládat z poslanců, zvolených zemskými sněmy jednotlivých korunních zemí ( 40), přičemž rozdělení počtu poslanců mezi jednotlivé země měl být stanoven volebním zákonem ( 41). Dále ústava stanovuje podmínky, kdo může být do horní sněmovny zvolen ( 42). Dolní komora měla být volena přímou volbou lidu ( 43), přičemž volební právo měly osoby, které zaplatily ročně minimálně 5 20 zlatých stříbra ( 44), voleni 11

mohli být do dolní komory ti, kteří mj. dosáhli 30. roku věku a požívali aktivního volebního práva ( 45). Volby do obou komor mělo být ústní a veřejné ( 46). Ústava následně upravovala slučitelnost státního úřadu s poslaneckým křeslem ( 47 a 48) a stanovovala délku mandátu u horní komory na deset let a u dolní komory na pět let, přičemž poslanci mohli být po vypršení mandátu voleni znovu ( 49). Zatímco poslancům horní komory nebyly vypláceny žádné náhrady, poslancům komory dolní ano ( 50). Nikdo nemohl být zároveň poslancem horní i dolní komory ( 51), poslanci museli při nastoupení mandátu složit přísahu císaři a na říšskou ústavu ( 52) a hlasovat měli sami za sebe ( 53). Každá komora měla právo přezkoumávat volební mandáty poslanců ( 54) a měla si zvolit svého předsedu a místopředsedu ( 55). Usnesení mohlo být v jednotlivých komorách učiněno, pokud byla na zasedání většina poslanců ( 56). Ústava až na výjimky zakazovala tajné hlasování v komorách ( 57), usnesení měla být přijímána absolutní většinou hlasů ( 58) a zasedání sněmu měla být zpravidla veřejná ( 59). Jedině poslanci mohli posílat sněmu písemné prosby ( 60) a deputace na říšském sněmu nesměly být přijímány ( 61). Ústava dále přiznávala poslancům imunitu ( 62), které mohl být zbaven jen s vůlí příslušné komory ( 63). Každá komora si měla stanovit jednací řád ( 64) a legislativní iniciativu měl kromě obou komor také císař ( 65). Aby zákon vzešel v platnost, musel být schválen císařem a oběma sněmovními komorami ( 66), přičemž sněm mohl vydávat zákony jen v říšských záležitostech ( 67) a tohoto procesu se měli účastnit poslanci všech korunních zemí, přičemž uherským, chorvatským,sedmihradským a slavonským byla umožněna výjimka ( 68). Sněm mohl být odročen či uzavřen císařem ( 69). Zemské sněmy Zemské sněmy zastupovaly jednotlivé korunní země v zemských záležitostech ( 70). Ústava dále ošetřovala záležitosti jednotlivých zemí pozdějšího Zalitavska ( 71 74), otázku vojenských hranic ( 75), Království lombardsko-benátského ( 76) a ostatních zemí ( 77). Sestavení jednotlivých zemských sněmů se mělo dít podle prospěchu zemského a poslanci měli být voleni přímou volbou ( 78). Dále ústava určovala pravomoci zemských sněmů ( 79), včetně práva vydávat ve shodě s císařem zákony ve věcech zemských ( 80), a ošetřovala otázku zemských zřízení ( 81 83). Exekutiva Exekutiva připadala v říši jedině císaři, který ji měl vykonávat skrze odpovědné ministry, úředníky a zřízené osoby ( 84); takovýto podíl na moci výkonné mohl být kdykoli odebrán ( 85). Exekutivě náleželo provádění zemských zákonů ( 86) a ve výjimečných případech a pokud říšský či zemský sněm nezasedal, mohl císař s prozatímní legislativní mocí překročit meze zákona, své kroky však musel zpětně příslušnému sněmu předložit ( 87). Ministři měli spravovat říši a hlídat dodržováni říšských a zemských zákonů ( 88), přičemž mohli omezit správní pravomoci zemských sněmů či obcí, pokud se příčily zákonům, či obecnému dobru ( 89). Dále měli ministři právo účastnit se jednání říšského sněmu ( 90). Otázku jejich imunity měl stanovovat zvláštní zákon ( 91). Pro každou korunní zemi měl být stanoven náměstek, který měl v zemi zastupovat moc výkonnou ( 92), měli právo účastnit se jednání příslušného zemského sněmu ( 93) a byli odpovědni za zachovávání říšských i zemských zákonů ( 94). Náměstek mohl být pověřen také vykonáváním říšských záležitostí ( 95). 12

Říšská rada Jedenáctá část ústavy se věnuje říšské radě, která měla sloužit jako poradní orgán exekutivy ( 96). Členové říšské rady měli být jmenováni císařem ( 97) a další záležitosti říšské rady měly být vymezeny zvláštním zákonem ( 98). Jurisdikce Jurisdikce měla být vykonávána samostatně soudy ( 99), jejichž moc měla vycházet z říše patrimoniální soudy byly zrušeny ( 100). Jmenovaný soudce již nesměl být odvolán, pokud byl pro službu způsobilý ( 101). Právní a správní soudy měly být od sebe odděleny ( 102). Soudní řízení mělo být veřejné a ústní, přičemž byly dovoleny výjimky ( 103). Procesní právo mělo být ošetřeno zvláštními říšskými a zemskými zákony ( 104). Nakonec se ústava ohledně jurisdikce věnuje císařskému domu. ( 105). Říšský soud Podle ústavy měl být zřízen říšský soud, který měl řešit spory mezi říší a jednotlivými korunními zeměmi nebo mezi korunními zeměmi navzájem. Dále měl sloužit jako nejvyšší soud, který měl posuzovat porušování politických práv, žaloby na ministry a náměstky, spiknutí a odboj ( 106). Soud měl sídlit ve Vídni a zvláštní zákon měl stanovit způsob ustavování soudců ( 107). Říšské hospodářství Říšské a zemské daně a platy měly být stanovovány zákony ( 108), každoročně měl být také schválen zákon, který by určoval státní rozpočet ( 109). Za státní dluh měla ručit říše ( 110) a říšskému sněmu měl být každoročně předložen účet o říšském hospodářství a státních dluzích ( 111). Nakonec měl být zvláštním zákonem ustaven nejvyšší úřad účetní ( 112). Branná moc Branná moc měla zajistit bezpečnost říše před vnějším nepřítelem a pořádek uvnitř říše ( 113), přičemž uvnitř říše mohla branná moc zasáhnout jen se souhlasem civilních úřadů a v mezích zákona ( 114), a branná moc měla být zásadně poslouchající ( 115). Zvláštní zákon měl stanovovat objem i způsob branné povinnosti k vojsku ( 116). Vojsko mělo podléhat soudní moci vojenské a vojenským zákonům ( 117) a mělo přísahat na říšskou ústavu ( 118). Občanská brannost měla být ošetřena zvláštním zákonem ( 119). Obecná ustanovení Poslední část ústavy řešila její zavádění ( 120), potvrzovala dosavadní zákony a daně, dokud je nové zákony nenahradí ( 121), stejně jako dosavadní úředníci měli zůstat na svých místech ( 122). Změny mohly být v ústavě provedeny se souhlasem dvou třetin přítomných poslanců v obou komorách, přičemž počet přítomných poslanců musel dosahovat alespoň čtyř čtvrtin ( 123). Závěr Ústava byla vydána v Olomouci 4. března 1849 a podepsal se pod ni císař František Josef I., ministerský předseda Felix Schwarzenberg, ministr vnitra Franz Seraph von Stadion, Krauss, Bach, Cordon, Bruck, Thienfeld a Kulmer. 7. března pak byla ústava vyhlášena (oktrojována), čímž získala platnost. Jak již ovšem bylo řečeno, nikdy nenabyla účinnost. 13

Základní práva K březnové ústavě byl připojen výčet základních práv: náboženská svoboda ( 1), svoboda vykonávání náboženských obřadů legálními církvemi a náboženskými společnostmi ( 2), svoboda vědy a vyučování ( 3), právo na vzdělání ( 4), svoboda projevu (cenzura tisku byla zakázána, nicméně po zlém užívání tisku mohl být vydán represivní zákon) ( 5), petiční právo ( 6), shromažďovacía spolčovací právo ( 7), osobní svoboda ( 8), dále tento výčet ošetřoval podmínky držení ve vyšetřovací vazbě ( 9), domovní právo ( 10), listovní tajemství ( 11). V době války nebo vnitřních nepokojů mohly být body 5 až 11 vyjmuty z platnosti ( 12). Konečně bylo ministerské radě uloženo, aby vydala příslušná prováděcí opatření ( 13). Silvestrovské patenty (1851) Po potlačení revoluce však došlo prostřednictvím kabinetních listů k obnovení absolutismu. 31. prosince 1851 jsou přijaty tři silvestrovské patenty, které ruší březnovou ústavu, katalog občanských práv a upravují státní organizaci a činnost soudů. [8] Silvestrovské patenty ale potvrzují zrušení poddanství a rovnost občanů před zákonem. [9] Toto období bylo spojeno se jménem ministra vnitra Alexandra Bacha, který nahradil politická práva právy ekonomickými. Říjnový diplom (1860) V r. 1859 je Bach v důsledku neúspěchů jeho neoabsolutismu a vojenských porážek v Itálii odvolán z funkce. 20. října 1860 slibuje panovník František Josef I. prostřednictví Říjnového diplomu znovuzavedení parlamentarismu. [10] Realizace konkrétních kroků je svěřena baronu Schmerlingovi. Únorová ústava (1861) K návratu k parlamentarismu došlo v únoru 1861, kdy byla vydána Únorová nebo též Schmerlingova ústava, která jako jediná z ústav v dobách habsburské monarchie neupravovala občanská práva. Platila pouze pro Předlitavsko, ale její pojetí naznačovalo budoucí dualistické uspořádání (užší a širší říšská rada). Ústava odkazovala na Říjnový diplom a Pragmatickou sankci. [11] Zřízen byl říšský zákonodárný sbor, Poslanecká sněmovna (volena zemskými sněmy) a Panská sněmovna (jmenovaná císařem). Výkonnou moc měl císař. Prosincová ústava (1867) K důležité ústavní změně došlo v roce 1867 rakousko-uherským vyrovnáním, které bylo porážkou českých státoprávních tendencí. Na konci roku 1867 byl vydán soubor právních předpisů tvořících Prosincovou ústavu, která formálně navazovala na únorovou ústavu. Tvořilo ji 7 zákonů, vymezujících zákonodárnou pravomoc říšské rady, zahrnujících katalog základních práv občana, zřízení říšského soudu, nezávislost soudů, postavení císaře a vyrovnávací zákon. Platila do přijetí recepčního zákona (11/1918 Sb.). [12] 14

V roce 1873 bylo zavedeno přímé volební právo do říšské rady. [13] Významným se stal rok 1907 kdy bylo zavedeno všeobecné, tajné, rovné a přímé hlasovací právo. Aktivní od 24 let a pasivní od 30 let. Z hlasování však byly ještě až do roku 1918 vyloučeny ženy. [14] Československo (1918-1938) Samostatný stát československý vstoupil v život... Recepční zákon, 28. říjen 1918 Československo vzniklo jako samostatný svrchovaný stát dne 28. října 1918. 30. října 1918 podpořila společný stát i Martinská deklarace. Jako republiku lze československý stát označit po 13. listopadu 1918 v souvislosti s ustanoveními, která se týkají prezidenta v druhém ústavním provizoriu 37/1918 Sb. z. a n. [15] Československá republika měla tzv. polylegální ústavu, což znamená, že "ústavní pořádek" je tvořen více právními předpisy. Recepční zákon (1918)[editovat editovat zdroj] Československý stát vznikl dne 28. října 1918, kdy Národní výbor československý převzal státní moc a proklamoval československý stát. Národní výbor vydal zákon o zřízení samostatného státu československého. Ačkoliv se jedná o první zákon, číselně je až jedenáctý (11/1918 Sb.), neboť je před něj zařazeno deset zákonů z 2. listopadu 1918, kdy byl přijat předpis upravující vyhlašování zákonů a nařízení. Zákonem Národního výboru československého č. 11/1918, o zřízení samostatného státu československého, který je označován jako první ústavní provizorium nebo jako recepční zákon, bylo recipováno právo i správa dosavadní monarchie. Při konstrukci zákona však byly opomenuty soudy, které byly pod předpis podřazeny rozšiřujícím výkladem jako správní orgány. Recepční norma zakládala v zemi právní trialismus (rakouské právo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, uherské právo na Slovensku o osudu Podkarpatské Rusi nebylo v této době ještě rozhodnuto a německé právo v Hlučínsku). Prozatímní ústava (1918)[editovat editovat zdroj] Národní výbor schválil dne 13. listopadu 1918 Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě (označovaný někdy jako druhé ústavní provizorium). [16] Prozatímní ústava upravovala pouze nejnutnější zásady ve vztahu k jednokomorovému (revolučnímu) Národnímu shromáždění, vládě a prezidentu republiky. Poprvé a naposledy v ústavních dějinách země měla být vláda volena parlamentem ( 14 do května 1919). Vzhledem ke konstrukci ustanovení 7-13 prozatímní ústavy lze po 13. listopadu 1918, kdy se stala účinnou, hovořit o Československé republice. Ústavní listina Československé republiky (1920)[editovat editovat zdroj] Cílem Národního shromáždění však bylo vypracovat novou ústavu. Ta byla schválena dne 29. února 1920 spolu se zákonem č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky. 15

Autorem vlastního textu ústavy, která vycházela z ústavy USA, rakousko-uherské Prosincové ústavy a Ústavy Třetí Francouzské republiky, je především profesor Jiří Hoetzel. [17] Ústava byla tvořena třemi částmi: preambulí, uvozovacím zákonem a samotnou ústavní listinou. Slavnostně laděná preambule začínala slovy My, národ Československý,... a neměla právní či normotvorný význam. [18] Uvozovací zákon byl tvořen deseti články, které upravovaly postavení Ústavního soudu a rušily vše (recipované i nově vytvořené), co bylo v rozporu s ústavou, což bylo s ohledem na absenci pojmu ústavní zákon v rakouské právní terminologii ve vztahu k recipovaným předpisům složitě aplikovatelné. Ústavní listina vytvářela dvoukomorový parlament a parlamentní republiku v čele s prezidentem jako hlavou státu. V této ústavě byla zakotvena dělba moci, která se dělila na moc zákonodárnou, moc vládní a výkonnou (moc výkonnou utvářela vláda a prezident republiky) a moc soudcovskou. [19] Ústava přispěla k demokratickému rozvoji první československé republiky jako silného, uznávaného a vyspělého mnohonárodnostního státu. Normy československé ústavy[editovat editovat zdroj] Vzhledem ke skutečnosti, že Československo mělo polylegální ústavu, lze do ní kromě výše uvedené Ústavní listiny zahrnout: [20][21] Zákony prohlášené ústavní listinou za její součást, Zákony označené jako ústavní. A s ohledem na události druhé světové války a fakt, že ústava z roku 1920 platila formálně až do května 1948 také: Ústavní dekrety prezidenta republiky, Některá nařízení Slovenské národní rady, Ústavní zákony schválené Prozatímním Národním shromážděním a Ústavodárným národním shromážděním. Ústavní vývoj v době nesvobody (1938-1945) Na základě ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku (republikováno jako 30/1945 Sb.) a vládního nařízení č. 31/1945 Sb. jedoba nesvobody obdobím od 30. září 1938 do 4. května 1945. Podle čl. 1 odst. 2 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku nejsou předpisy vydané v této době součástí československého právního řádu s výjimkou těch, které se nepříčí svým obsahem znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy (ústavní listiny, jejích součástek a zákonů ji měnících a doplňujících, vydaných do 29. září 1938). Druhá republika (1938-1939)[editovat editovat zdroj] O vzniku druhé republiky hovoříme v souvislosti se změnami, které byly provedeny přijetím Mnichovské dohody. Samotné odstoupení pohraničních území bez ústavního zákona bylo porušením ústavy. Přijetím ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi došlo k faktickému vytvoření federace. 16

Hlubokým zásahem do právního státu bylo přijetí Opatření Stálého výboru ze dne 27. října 1938 č. 253/1938 Sb. z. a n., o zániku mandátů některých členů Národního shromáždění, kterým Stálý výbor protiústavně zbavil mandátu poslance a senátory z území, která připadla sousedním státům. Dalším podstatným zásahem bylo narušení principu dělby moci, když Národní shromáždění přijalo zmocňovací zákon, kterým se vzdalo na dva roky části svých pravomocí ve prospěch vlády a prezidenta. Ústava byla porušena také skutečností, že se volby nového prezidenta neuskutečnila do čtrnácti dní po abdikaci předchozího. [22] Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi (1938)[editovat editovat zdroj] Ústavní změny zavádějící Česko-Slovensko provedlo Národní shromáždění schválením ústavního zákona č. 299/1938 Sb. z. a n., o autonomii Slovenskej krajiny, a Ústavního zákona č. 328/1938 Sb. z. a n., o autonomii Podkarpatské Rusi. Zmocňovací zákon (1938)[editovat editovat zdroj] Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, tj. Ústavný zákon č. 330/1938 Sb. z. a n., o zmocnení ku zmenám ústavnej listiny a ústavných zákonov republiky Česko-Slovenskej a o mimoriadnej moci nariaďovacej, 15. prosince 1938. [23] Tento ústavní zákon umožňoval po dva roky prezidentovi vydávat dekrety se silou ústavního zákona a vládě vydávat nařízení se silou zákona. V prosinci 1940 bylo nařízením Říšského protektora toto oprávnění vlády až na další prodlouženo. [24] Protektorát Čechy a Morava (1939-1945)[editovat editovat zdroj] Po německém nátlaku musel Hácha přistoupit na okupaci zbytku republiky Německem. Dne 16. března 1939 byl přijat Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, publikovaný jako Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 č. 75/1939 Sb. z. a n., o Protektorátu Čechy a Morava. Z hlediska ústavního práva mohl nové ústavní předpisy vydávat na základě zmocňovacího ústavního zákona státní prezident, který tak učinil v jediném případě (Dekret státního presidenta ze dne 8. března 1940 č. 83/1940 Sb. z. a n., o slibu členů vlády, veřejných zaměstnanců a jiných orgánů veřejné správy). Prozatímní státní zřízení (1940-1945)[editovat editovat zdroj] Zánik Československa nebyl de iure uznán západními mocnostmi. Po vypuknutí druhé světové války se vytvořila ve Francii (později v Londýně) exilová vláda. Československá exilová reprezentace vycházela z teze právní kontinuity republiky. Prozatímní státní zřízení bylo vytvořeno 9. července 1940 a bylo tvořeno prezidentem, vládou a od 21. července 1940 Státní radou. [25] 17

Principy obnovení státu: 1. neplatnost Mnichovské dohody od počátku, 2. neplatnost všech ústavních a jiných aktů v době nesvobody, 3. neplatnost Benešovy abdikace (jako vynucené), 4. kontinuita hranic (neplatnost Mnichovské dohody a Vídeňské arbitráže). Vzhledem ke skutečnosti, že se stát a jeho ústavní instituce nacházely v situaci, která nebyla předpokládána československou ústavou z roku 1920, ani jejími doplňky či změnami, získal prezident zákonodárnou pravomoc, kterou mohl vykonávat prostřednictvím dekretů, avšak jen k návrhu vlády a za kontrasignace premiéra či pověřeného člena vlády. [25] Prezident republiky měl dekretální pravomoc až do 27. října 1945. [26] Ústavní dekrety prezidenta republiky z období od 21. července 1940 do 27. října 1945 celkem patnáct dekretů byly ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety presidenta republiky, prohlášeny za ústavní zákony. [27] Slovenská národní rada (1944-1945)[editovat editovat zdroj] Podle Vánoční dohody byla odbojovými organizacemi na Slovensku vytvořena Slovenská národní rada (SNR). Při zahájení Slovenského národního povstání bylo vyhlášeno obnovení Československa a Slovenská národní rada (mimoústavně) začala vykonávat zákonodárnou moc formou nařízení a hned svým prvním nařízením (č. 1/1944 Sb. n. SNR) vyvolala rozpor s ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. čs. Umocněný právní dualismus, který si republika nesla již od doby recepčního zákona, byl posléze upraven nařízením č. 30/1945 Sb. n. SNR, o zákonodárnej moci na Slovensku, podle něhož vykonávala SNR zákonodárnou moc v duchu upřímné shody s prezidentem republiky. [28] Zvláštní postavení Slovenska se neslo i v asymetrii unitárního Československa až do vzniku federace (1969). Československo (1945-1992) Ústava Československé republiky (1948)[editovat editovat zdroj] Ústavní zákon ze dne 9. května 1948 č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, vycházela z prvorepublikové ústavní listiny. Parlament (Národní shromáždění) byl jednokomorový, ústavní soud byl zrušen. Zvláštní postavení měly slovenské národní orgány (sbor pověřenců, Slovenská národní rada). Ústava obsahovala předpisy o soukromém vlastnictví a státním hospodářství. Zřízeny byly národní výbory, zrušeny země (Česká, Moravskoslezská a Slovenská). Ústavu později doplňovala série ústavních zákonů. Prezident republiky Dr. Edvard Beneš ji odmítl podepsat a abdikoval, a proto ji podle 60 ústavní listiny z roku 1920 podepsal premiér Klement Gottwald též na místě prezidenta. 18

Ústava Československé socialistické republiky (1960)[editovat editovat zdroj] Základní zásady nové socialistické ústavy připravil ústřední výbor Komunistické strany Československa (KSČ) k všelidové diskusi již v dubnu 1960. [29] Ve dnech 5.-7. července 1960 schválila návrh ústavy celostátní konference KSČ. [30] Národní shromáždění ústavu přijalo již 11. července 1960. Ústava, jež realizovala přechod od parlamentarismu k jednotě státní moci, ukončila období lidové demokracie a s provoláním Socialismus v naší vlasti zvítězil! zakotvila vizi jeho dalšího budování. Hlava první Společenské zřízení mimo jiné zaváděla vedoucí úlohu KSČ. Hlava druhá Práva a povinnosti občanů definovala základní občanská práva občanů ČSSR. Hlava třetí upravovala jednokomorové Národní shromáždění, hlava čtvrtá prezidenta, hlava pátá vládu, hlava šestá Slovenskou národní radu, hlava sedmá Národní výbory. Hlava osmá Soudy a prokuratura upravovala otázku organizace soudů a prokuratur a mimo jiné stanovovala vázanost soudce právním řádem socialistického státu, který musel být vykládán v souladu se socialistickým právním vědomím. Hlava devátá Ustanovení obecná a závěrečná rušila předchozí ústavu, vytvářela odkaz na právní předpis řešící občanství, definovala hlavní město a státní symboly. Ústavním zákonem o čs. federaci (ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci) došlo ke zrušení rozsáhlých pasáží ústavy z roku 1960. Další změny přinesl vývoj po listopadu 1989, kdy byla odstraněna vedoucí úloha strany. Do listopadu 1989 byla ústava měněna osmkrát, od listopadu 1989 do zániku federace byla měněna dvanáctkrát. Od 29. března 1990 do 23. dubna 1990 byla tato zásadně změněná ústava ústavou Československé federativní republiky, od 23. dubna 1990 do 1. ledna 1993 ústavou České a Slovenské Federativní Republiky. Ústavní zákon o československé federaci (1968/69)[editovat editovat zdroj] Konečným zřízením federace bylo přijetí ústavního zákona o československé federaci (143/1968 Sb.). Od 1. ledna 1969 se Československá socialistická republika skládala z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Ústavní zákon měl osm hlav a 151 článků. Hlava první upravovala základní instituty státu (území, občanství), který je dobrovolným svazkem rovnoprávných států českého a slovenského národa, těmito státy byla Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Zásah do článku 4 v roce 1970 změnil československou federaci v pseudofederaci. [31] Hlava druhá rozdělovala působnost mezi federaci, když definovala výlučnou působnost federace a společnou působnost federace a republik. Věci, které nebyly svěřeny do působnosti federace, patřily do působnosti republik. 19

Hlava třetí vytvářela dvoukomorové Federální shromáždění: Sněmovna lidu měla 200 poslanců, Sněmovna národů, která reprezentovala rovné státoprávní postavení obou republik, měla 150 poslanců. Hlasování ve Sněmovně národů se ve vymezených případech řídilo principem zákazu majorizace, když poslanci zvolení v České socialistické republice a Slovenské socialistické republice hlasovali odděleně a pro přijetí byla potřeba většina všech poslanců zvolených v ČSR a většina všech poslanců zvolených v SSR. Z faktického hlediska se proto hovoří o dvou a půl komorovém parlamentu. Hlava čtvrtá upravovala postavení prezidenta ČSSR. Hlava pátá upravovala vládu ČSSR, do prosince 1970 fungovaly vedle federálních ministerstev i federální výbory. Hlava šestá po vzoru socialistické Jugoslávie zřizovala Ústavní soud. K jeho činnosti začaly být připravovány i potřebné ústavní zákony, ale práce na nich byla zastavena v průběhu roku 1969. Federální ústavní soud poté fungoval na sklonku ČSFR. Hlava sedmá upravovala státní orgány České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Hlava osmá Ustanovení obecná, přechodná a závěrečná mimo jiné vymezovala území republik, hlavní města republik a federace, upravovala způsob změny ústavního zákona, rušila části ústavy z roku 1960, řešila úpravu organizace soudů a prokuratury. Spor o název společného státu V roce 1990 vznikl spor o oficiální název státu. Ústavními zákony byl název Československa změněn dvakrát. Národní rady změnily obdobně názvy republik. Federace Československá socialistická republika (11. červenec 1960-29. březen 1990) [32] Československá federativní republika (29. březen 1990-23. duben 1990) [33] Česká a Slovenská Federativní Republika (23. duben 1990-1. leden 1993) [34] Česko Česká socialistická republika (1. leden 1969-6. březen 1990) [35] Česká republika (od 6. březen 1990) [36] Slovensko Slovenská socialistická republika (1. leden 1969-1. březen 1990) [35] Slovenská republika (od 1. březen 1990) [37] Listina základních práv a svobod (1991) Federální shromáždění ČSFR schválilo dne 9. ledna 1991 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD. Základní práva a svobody jsou zde deklarovány jako nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. V souvislosti se vznikem samostatné České republiky v roce 1993 přijalo Předsednictvo České národní rady Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. U Listiny základních práv a 20