Z e z a h r a n i č í KOMPARATIVNÍ STUDIE O MOŽNOSTECH VZDĚLÁVÁNÍ POSTIŽENÝCH ŽÁKŮ V NĚKTERÝCH ZEMÍCH EVROPY (RAKOUSKO, ŠPANĚLSKO A BELGIE) Miloň Potměšil (Tento článek je volným pokrčovánim textu stejného autora v článku stejného názvu v Speciální pedagogice 1/2002, s. 64.) Úvod Při schůzce vedoucích projektů Socrates - Comenius v listopadu 2000 v Bruselu, kde bylo hlavním cílem vytvořit skupiny, tvořené zástupci jednotlivých zúčastněných zemí pro řešení jednotlivých projektů s aktivním zapojením studentů, se ukázalo, že je velmi obtížné tyto skupiny sestavit dle představ jednotlivých zástupců škol. Situace byla natolik zajímavá a obtíže při hledání partnerů, a to zejména při hledání partnerů mezi školami lokalizovanými v oblastech bývalé tzv. východní a západní Evropy, takové, že nás přivedly k zamyšlení nad stavem speciálního školství v některých zemích Evropy a zároveň k zamyšlení nad integračními proudy, které také u nás v současné době jsou. Rakousko Speciální vzdělávání je v Rakousku zakořeněno vzhledem k dlouhotrvající humanistické tradici. Jako ve většině západoevropských zemí jsou zde různé speciální školy pro žáky s různými druhy postižení. Nejstarším zařízením je Institut pro hluchoněmé, který byl založen v roce 1779 ve Vídni a Institut pro nevidomé z roku 1804, také ve Vídni. Na přelomu 19. a 20. století potom byly zakládány instituce pro žáky s mentálním postižením. Všeobecná školní reforma v roce 1962 vytvořila legislativní prostředí pro speciální vzdělávání postižených žáků. V minulosti byly přijímány děti do speciálních škol jako do institucí, které poskytovaly výchovnou a vzdělávací péči žákům podle druhu jejich postižení. Tento přístup byl zásadně změněn kolem roku 1985 a hlavním rysem změn byly silné integrační tendence, které byly později zakotveny i v právním systému země. Novela školského zákona v roce 1993 zajistila zavedení integrovaného vzdělávání již od počátku vzdělávacího procesu (Volkschule - první stupeň) a další existující stupně vzdělávání bylo následně také nutno reorganizovat. V souvislosti s těmito změnami byla založena speciálně-pedagogická centra, jejichž posláním bylo 299
garantovat a koordinovat speciálně-pedagogické služby ve školách všech typů, což následně hrálo velmi důležitou roli při zajišťování integrované péče o postižené žáky. Pilotní období pro integrování žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na druhém stupni základní školy (věk žáků 10-14 let) skončilo v roce 1997. Od této doby bylo možno přijímat prvky individuálního přístupu potvrzené v pilotní studii a zařazovat je do všeobecného vzdělávacího systému. Dále bylo umožněno do vzdělávacích programů speciálních škol začlenit prvky z osnov pro běžné školy. Díky tomuto pojetí bylo možné pracovat s více formami podpory a asistence, které byly poskytovány žákům s těžkými a kombinovanými postiženími. Novela školského zákona v roce 1998 zajistila uznání devátého ročníku speciální základní školy jako ročníku zaměřeného na přípravu k povolání a od sedmého ročníku byl zařazen předmět profesionální orientace". Speciální školy jsou tedy koncipovány jako systém osmi ročníků plus jeden, devátý, zaměřen na profesionální přípravu. Do ročníků jsou žáci zařazováni s ohledem na věk a vzdělávací předpoklady. V případě integrace postižených dětí se počítá s asistentem pro výuku němčiny a matematiky. V případě, že tuto asistenci není možné zajistit, má žák možnost navštěvovat výuku uvedených předmětů o ročník níže nebo o ročník výše. V závislosti na místních podmínkách se obecně speciální školy člení podle následujícího klíče: 1. nezávislé speciální školy 2. speciální třídy, které jsou připojeny k běžným základním, středním školám nebo odborným učilištím, mohou být i v kombinaci s jinou speciální školou a dále pak jako: všeobecné speciální školy (pro žáky s poruchami učení nebo chování) speciální školy pro žáky s tělesným postižením speciální školy pro žáky s vadami řeči speciální školy pro žáky s vadami sluchu speciální školy pro neslyšící žáky speciální školy pro žáky s vadami zraku speciální školy pro nevidomé speciální škola pro děti s poruchami adaptability speciální školy pro děti s kombinovanými vadami Uvádí se, že třídy se zaměřením výše uvedeným jsou také dle potřeby zřizovány při nemocnicích nebo jiných neškolských institucích, ale osnovy základní školy jsou i zde základním dokumentem. V Rakousku byla přijata změna školského zákona v roce 1993, která zajistila nový směr ve školské integraci, čímž umožnila širokou škálu vzdělávacích možností pro žáky se speciálními potřebami, a to na úrovni základního i středoškolského vzdělávání. S odvoláním na tuto zákonnou úpravu je postup zařazováni postiženého dítěte do vzdělávacího procesu zajištěn vyhláškou, kde je stanoven druh a míra 300
postižení a případné zdůvodnění speciálních potřeb, popřípadě nárok na asistenci. Konečné rozhodnutí o zařazení dítěte do školy je úkolem pro rodiče a ti volí minimálně mezi cestou vzdělávání v běžné škole se zajištěnými podmínkami pro integraci anebo ve škole speciální. Takto zařazený žák má možnost vzdělávat se v různých předmětech v různých ročnících dle svých schopností. Ve speciálních školách, stejně jako ve speciálních třídách při běžných školách jsou žáci zařazeni s ohledem na druh, míru postižení a věk. V současné době probíhající legislativní změny dávají pedagogům nové možnosti pro organizaci vyučování v integrovaných podmínkách zejména s ohledem na možnosti v přeskupování žáků ve třídách a skupinách. Učitelé mají na všech školách svobodnou volbu ve využívání všech možných a dostupných způsobů práce, a to vždy s ohledem na specifické potřeby postižených žáků. Základní postupy při hodnocení školní práce žáků ve speciálních školách i v podmínkách integrace ve školách běžného typu jsou určeny Školským zákonem a jsou založeny na stejných principech. Hodnocení žáka se specifickými potřebami musí obsahovat navíc výčet metod, které byly při výuce použity, a zdůvodnění odchylek od osnov aktuálního ročníku. Hodnocení žáků se speciálními potřebami je pod zvýšeným dohledem inspekce ve snaze zajistit rovné podmínky pro vzdělávaní postižených žáků. Španělsko První experimenty v oblasti speciálního vzdělávání byly organizovány v šestnáctém století a týkaly se zejména dětí se smyslovým postižením. Ve většině případů, v průběhu dalších dvou století, se jednalo o příležitostné, výjimečné experimenty, které nebyly nijak spojovány se všeobecným trendem vzdělávání té doby, a jednalo se zejména o děti neslyšící a nevidomé. V průběhu devatenáctého století byly zakládány školy a většinou charitativní instituce, aby zajistily péči o děti se smyslovými vadami, s mentálním postižením a o děti dlouhodobě nemocné a jinak postižené. Segregované vzdělávání postižených dětí pokračovalo až do počátků dvacátého století. Sporné výsledky segregovaného vzdělávání a mezinárodní normalizační trendy, stejně jako potíže v oblasti socializace vedly ke změnám v koncepci vzdělávání, které bylo určeno postiženým. Až ve školském zákoně v novele z roku 1970 se poprvé objevila formulace speciálního vzdělávání ve Španělsku jak z hlediska cílů, tak metod a směřuje k co nej lepšímu uplatnění postižených osob ve společnosti. Od té dobyje speciální vzdělávání organizováno ve speciálních centrech a také formou speciálních tříd při školách běžného typu pro žáky s lehčími typy postižení. Důležitým krokem ve vývoji speciálního vzdělávání na podkladě školského zákona bylo založení Národního institutu speciálního vzdělávání v roce 1975. Pra- Y
covníky institutu byl formulován Národní plán speciálního vzdělávání", kterým bylo upraveno působení a charakteristika jednotlivých speciálních center. Národní plán obsahoval poprvé v historii zásady rovných příležitostí pro všechny žáky ve službách, školské integraci a osobní asistenci. Tyto principy byly později právně zakotveny v zákonu o sociální integraci postižených osob. Zákon upravuje řadu opatření, která se týkají osobní, sociální a pracovní asistence pro postižené osoby. Mezi těmito základními principy jsou uvedeny také základní směry pro vzdělávání, s cílem zajistit všem žákům a studentům srovnatelné podmínky pro vzdělávání s ohledem najejich možnosti a schopnosti. V roce 1990 byl schválen zákon o všeobecných principech organizace vzdělávacího systému, ve kterém se uvádí integrace jako forma speciálního vzdělávání a zavádí se termín speciálně vzdělávací potřeby" v rámci běžného vzdělávání. Později dochází k tomu, že tento termín zakrývá všechny speciální potřeby v šíři od běžných a lehkých výjimek až po těžká postižení a závažné potřeby. Všechny vzdělávací potřeby musí však být poskytovány v rámci povinného vzdělávání, které bylo tímto otevřeno nejširší rozrůzněnosti speciálních vzdělávacích potřeb žáků. 302 Zákon, hovořící o zařazování žáků do vzdělávacích programů, jejich hodnocení a zásadách poskytování péče z roku 1995, také definuje populaci se speciálními vzdělávacími potřebami a zároveň popisuje rozdíl mezi skupinou osob se sociálním nebo kulturním znevýhodněním a definuje osoby se zdravotním, smyslovým, psychickým postižením a problémy z oblasti poruch chování. Vyrovnávací typ vzdělávání je určen první skupině, zatímco skupina druhá se stala cílovou skupinou pro oblast speciální pedagogiky. Uvedený zákon též vymezuje možnosti pro nestárni vzdělávací instituce a organizace, které se musí základními principy řídit stejně jako zařízení státní. Přehled vývoje zákonných opatření V roce 1982 byl schválen zákon č. 13, kterým se upravuje rámec působení vzdělávací péče postižených osob. Následuje královský dekret č. 334 z roku 1985, kterým se upravuje speciální vzdělávání postavené na principech předchozího zákona. Zákon č. 1, který byl přijat v roce 1990, popisuje všeobecný vzdělávací systém, zahrnuje do něj i oblast speciálního vzdělávání ve Španělsku a vymezuje přesně termín osoby se speciálními vzdělávacími potřebami" jako alternativu k opouštěnému termínu postižený". Cílová skupina pro speciální vzdělávání je specifikována zákonem č. 9 z roku 1995. Dalším důležitým právním krokem bylo schválení celostátní vyhlášky, kterou se v roce 1996 upravují podmínky a postupy, jež činí povinné vzdělávání dostupné všem žákům se speciálními vzdělávacími potřebami stejně jako žákům mimořádně nadaným. Speciální vzdělávání je zajišťováno buď formou integrace v běžných školách, nebo ve speciálních centrech. Při školní docházce se
preferuje integrace, a to programy, které jsou upraveny podle potřeb jednotlivých žáků. Pouze v těch připadech, kdy speciální potřeby žáků není možné zajistit v žádné z forem integrovaného vzdělávání, je žákům nabízeno vzdělávání speciální, které je zajišťováno ve speciálních jednotkách při běžných školách nebo ve speciálních školách. Uvedené podmínky platí pro všechny děti a žáky a vztahují se na předškolní péči a oblast základního a středního stupně vzdělávání. Předpokládá se, že jak školy běžného typu, tak speciální zařízení budou pro výkon speciálního vzdělávání vybaveny pomůckami a podmínkami pro úpravu prostředí a že budou disponovat připravenými pedagogy. Do speciálních škol jsou zařazováni žáci, kterým systém nemůže zajistit vyhovující podmínky v integraci. Pro žáky s kombinovanými vadami existují také speciální školy, ve kterých jsou upraveny podmínky pro jejich vzdělávání. Pro vzdělávání žáků se speciálními potřebami byl vydán formou vyhlášky Program školní integrace", kterým je zajištěna úroveň vzdělávání žáků tak, aby odpovídala standardům běžných škol. Těmto zásadám podléhají také nestátní školy a instituce, které nabízejí svoje vzdělávací programy žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Děti a žáci se speciálními potřebami jsou přijímány do vzdělávacích programů ihned po zjištění druhu a míry postižení bez ohledu na aktuální věk. Jedním z důležitých diagnostických výkonů je psychologické vyšetření, na kterém závisí zařazení do příslušného programu. Psychologické vyšetření je směrováno zejména na edukativní složku. V případě, že žáka není možné na základě provedených vyšetření zařadit do integrace v běžných školních podmínkách, uvažuje se o vzdělávání ve speciálních podmínkách, a to v nestátních zařízeních nebo v speciálních jednotkách při běžných školách (units) nebo ve specifických jednotkách (oblast Valencie) a nebo v paralelních třídách" (Kanárské ostrovy). Ve všech těchto formách vzdělávání se provádí pravidelně hodnocení žáků, na základě kterého se jejich potřeby pro dané podmínky potvrzují, nebojsou podmínky dále upravovány. V souladu s uvedenou praxí byla vytvořena konzultační oddělení, ve kterých jsou k dispozici odborní pracovníci potřebných oborů - speciální pedagog, psycholog, sociální pracovník, podle potřeby bývá přizván i lékař a tento tým operuje v určené oblasti. Tato odborná podpora je směrována nejen ke státním zařízením. Obecně lze uvést, že vzdělávací úroveň pro žáky se speciálními potřebami je stejná, jako je předpokládána u žáků, zařazených do běžných škol. Oběma skupinám jsou přístupny všechny stupně vzdělání, které nabízejí širokou nabídku integračních možností. To se týká všech úrovní vzdělávacího systému, od předškolního po univerzitní. Vzhledem ke speciálním potřebám některých žáků - pokud tyto potřeby jsou oficiálně uznány - je možno ke každému stupni vzdělávání přidat jeden rok tak, aby povinné vzdělávání končilo nejdéle v osmnácti letech věku. Naproti 303
tomu u žáků, kteří jsou mimořádně nadaní, je možno postupovat v daném ročníku až o jeden rok napřed nebo zkrátit povinnou školní docházku až o dva roky. K těmto případům je třeba stejného vyjádření školních komisí a školní inspekce, jako tomu bylo u výše popisovaných možností. Pro žáky, kteří nemohou být zařazeni do integrovaných podmínek, existují pouze dvě vzdělávací úrovně. Je to základní povinné vzdělávání - pro žáky ve věku 6-16 let a doplňkový odborný výcvik pro výkon povolání nebo programy, které jsou určeny pro nácvik přechodu do praktického samostatného života. V tomto případě se jedná o věkovou skupinu studentů 16-19 let. Tato příprava může být výjimečně prodloužena do 20 let věku studenta. V případě studentů s kombinovaným těžkým postižením lze zažádat o prodloužení do 21 let věku. Osnovy a vzdělávací programy Podle již výše uvedeného školského zákona je speciální vzdělávání součástí běžného vzdělávacího systému. Obsah a jednotlivé předměty korespondují s obsahem a předměty běžných škol s tím, že mohou být upravovány podle individuálních potřeb žáků. V zásadě se jedná o dvě skupiny možných úprav. V některých případech se jedná o úpravu podmínek pro vzdělávání. Zde se uvažuje o úpravách prostředí, technických pomůckách a některých komunikačních technikách. Druhá skupina úprav je v oblasti obsahu učiva. Zde se nesmí jednat o takové úpravy, které by zásadně narušily hlavní vzdělávací plán a jeho cíle, a zároveň nesmí poškozovat obsah předmětů. K podobným úpravám je možno přistoupit i na druhém stupni vzdělávací soustavy. Existuje také možnost osvobození od některých předmětů v těch případech, kdy jde o žáka s těžkým postižením sluchu, zraku nebo postižením tělesným. Ve většině případů jsou žáci se speciálními potřebami přijímáni na střední školy běžného typu do podmínek integrace. Obsah učiva na speciálních školách, které poskytují vzdělání žákům mimo integrační proudy, se neliší od obecně platných požadavků na obsah v běžných školách. Pro neintegrované žáky s těžkým postižením jsou ve speciálních školách do učebních osnov zařazovány vyučovací předměty a aktivity, které je již od 12 let věku připravují na další stupeň vzdělávání -profesní přípravu. V tomto typu vzdělávacích programů jsou podmínky upravovány tak, aby byly pro žáky přijatelné a co nejvhodnější s ohledem na jejich postižení a související požadavky. Belgie Přestože speciální školy, a to nejen pro zrakově a sluchově postižené existovaly v zemi již více než sto let, převzal stát až ve 20. století zodpovědnost za vzdělávání postižených dětí. V roce 1901 Ovide Decroly založil Institut pro nenormální děti". Předpokládal totiž, že 3-4 % ze školní populace budou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. Do roku 1930 tak vzniklo několik institucí pro kompli- 304
kované případy". Pro děti s poškozením mozku byly při pedagogických fakultách zřízeny speciální školy. Na počátku 20. století navštěvovalo speciální školy asi 6000 dětí, a to pouze na úrovni prvního stupně. Vývoj přijatých žáků do speciálního vzdělávání byl z hlediska času strmý, od počátku v roce 1956 to bylo opět asi 6000 žáků, v roce 1961 už 17 000 a v roce 1965 již 35 000 žáků. V roce 1968 to bylo již 46 000 žáků, kterým byla poskytována speciální pedagogická péče. Politické změny v zemi se podepsaly i na existenci kvality školské legislativy. Po uklidnění politické situace v roce 1970 byly přesně definovány speciální vzdělávací potřeby žáků. Zákonnou podobu získaly požadavky a podmínky pro speciální vzdělávání na všech úrovních školství. První školský zákon byl přijat v roce 1959, zákon z roku 1970 upravuje speciální a integrované vzdělávání a garantuje jej do úrovně druhého stupně. Královský dekret z roku 1978 upravuje formy speciálního vzdělávání, a to opět do středoškolské úrovně. V dalších letech 1997, 1998 dochází k drobným úpravám, které však zůstávají stále založeny na principech původního královského dekretu. Zákon z roku 1970 specifikuje vzdělávací instituce od věku tří až do 21 let jako zařízení, která poskytují vzdělání žákům a studentům v běžných školách a žákům se speciálními vzdělávacími potřebami v integraci. Jsou přesně dána kritéria pro přijetí do běžné školy a z nich vyplývají i požadavky na úpravu podmínek pro speciální vzdělávání. Integrace ve školství je v Belgii stále otevřenou otázkou. Při Radě pro vzdělání byla ustavena permanentní pracovní skupina, která se snaží vyřešit otázku, zda se systém přikloní spíše k integrated" nebo inclusive" cestě ve vzdělávání žáků se speciálními potřebami. S vládní podporou byly vybudovány podmínky pro spolupráci mezi běžnými a speciálními školami tak, aby mohlo dojí k dobré spolupráci v oblasti integrovaného vzdělávání. Postižené děti mají v Belgii možnost být přijímány do vzdělávacího systému - k předškolnímu vzdělávání zpravidla od tří let věku s tím, že již od 2,5 roku je možno dítě zařadit do školského zařízení. Tato předškolní příprava je ukončena v šesti letech, ale jsou možné výjimky až do věku 7-8 let. Základní škola poskytuje vzdělání žákům zpravidla od věku šesti let do věku 13 let. Pro speciální vzdělávání platí výjimka umožňující základní vzdělávání do věku 14-15 let. Středoškolské vzdělávání by mělo být ukončeno zpravidla ve 21 letech. Je v pravomoci ministra upravit tuto výjimku nad uvedený limit. Pro přijetí dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami do školského zařízení je třeba vyjádření odborníků na základě diagnostických prací. Jedná se o požadavek multidisciplinární spolupráce mezi zdravotníky, pedagogy, psychology, sociálními pracovníky. Jejich vyjádření je zpracováno speciálně-pedagogickým centrem, potvrzeno školským úřadem a předáno rodičům, kteří dále mohou požadovat úpravu podmínek pro vzdělávání je- 305
jich dítěte. Dlouhodobá spolupráce je očekávána mezi rodinou, školou a Centrem pro podporu ve vzdělávání. Specialisté pracující v uvedeném centru se podílejí na úpravách podmínek a sestavování individuálních plánů žáků se specifickými potřebami. V některých mimořádných případech je třeba dalšího dodatečného poradenství před tím, než je dítě přijato do speciální školy. Proces je zakončen vyjádřením Komise pro konzultace ve speciálním vzdělávání", která má oprávnění vyjadřovat se: k trvalé nebo přechodné možnosti vyřazení žáka ze systému vzdělávání, případně o ukončení této výjimky; k možnosti převedení žáka z běžné školy do školy speciální a naopak; k převedení žáka v rámci speciálního vzdělávání do jiného typu speciálního zařízení; k možnosti domácího vzdělávání. Komise může požádat o spolupráci zástupce inspekce, vedení školy nebo ošetřujícího lékaře v případě, že rodiče odmítají spolupráci se školou, nebo zcela nesouhlasí s jejím rozhodnutím. Zařazování žáků do vzdělávacího systému je organizováno od předškolního stupně až po úroveň středoškolskou. Školským zákonem je specifikováno osm skupin žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Zařazení dětí a mladistvých do jednotlivých typů dle postižení: 1. typ - děti a mladiství s lehkým mentálním postižením 2. typ - děti a mladiství se středním a těžkým mentálním postižením 3. typ - děti a mladiství s poruchami chování a emocionálními problémy 4. typ - děti a mladiství s tělesným postižením 5. typ - děti a mladiství zdravotně oslabení a dlouhodobě nemocní 6. typ - děti a mladiství se zrakovým postižením 7. typ - děti a mladiství se sluchovým postižením 8. typ - děti a mladistvé s těžkými poruchami učení Na úrovni druhého stupně je možné již žáky přijímat do vzdělávacích programů dle jejich zájmů a předpokladů s tím, že je možno po odborných konzultacích kombinovat různá postižení jednotlivých žáků. Další pomocí pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami je možnost postupu do dalšího ročníku ne podle pravidla ročník - školní rok, ale podle toho, kdy se podaří splnit cíle individuálního plánu. Také přechod z podmínek integrace do speciálního zařízení je možný i v průběhu školního roku. Existují čtyři formy vzdělávání, do kterých jsou zařazováni žáci a mladiství z výše uvedených osmi skupin. Do první formy vzdělávání se navrhuje zařazení takových žáků, u nichž je předpokládána obtížná sociální adaptace a v dospělosti problémový samostatný život, a proto je pro ně připravena možnost návštěvy denních center nebo specializovaných míst, poskytujících pracovní terapii. Na úrovni druhého stupně trvá první forma vzdělávání zpravidla čtyři roky a je možné do tohoto programu zařadit žáky 306
a mladistvé spadající do skupin dle postižení 2, 3, 4, 6 nebo 7. Druhá vzdělávací forma je připravena pro žáky se sníženou sociální adaptací a poskytuje se zde příprava na pracovní zařazení a samostatný život ve chráněném prostředí. Tato příprava trvá zpravidla dva roky a předpokládá se účast žáků a mladistvých ze skupin s postižením 2,3,4,6, nebo 7. Třetí forma vzdělávání je určena pro ty, kteří se po absolvování zařadí do běžného života, a to jak pracovního, tak soukromého. Příprava na povolání je zaměřena nejen na praktické dovednosti, ale také na teoretické informace. Této přípravy se mohou účastnit žáci ze skupin 1, 3, 4, 6 a 7. Čtvrtá forma speciálního vzdělávání je určena žákům a mladistvým, jejichž mentální kapacita není narušena. Pro vzdělání s neredukovanými osnovami a učebními plány potřebují pouze změnu podmínek a určité úpravy prostředí. Osnovy se neodchylují od osnov běžných škol. Kandidátů na tuto formu však není v Belgii mnoho, protože běžné školy v rámci integrace mohou splnit i vysoké nároky kladené speciálními vzdělávacími potřebami. Od roku 1998 probíhá v Belgii reorganizace středního školství a v tomto rámci je možno připravit stavebnicový systém vzdělávacího programu, který formou kurzů vytváří vzdělávací modul, který vyhovuje nejen požadavkům na vzdělání, ale také speciálním vzdělávacím potřebám žáků. Integrované vzdělávání U integrovaného vzdělávání se v Belgii předpokládá úzká spolupráce mezi běžnými školami, aby byla zajištěna standardní úroveň vzdělání pro žáky, kteří musí navštěvovat speciální školy. V roce 1986 byl novelizován původní zákon z roku 1970, kde jsou popsány základní principy a podmínky pro školní integraci. Nedlouho poté se ve vyhlášce VII. z roku 1996 objevil ministerstvem školství uznaný standard pro školní integraci. O rok později byl do vyhlášky VIII. (GON) zakotven standard pro integrované vzdělávání na středoškolské úrovni. Integrované vzdělávání prochází dalším vývojovým stupněm, který jej činí ještě dostupnějším pro postižené žáky. Žáci s různými druhy postižení nebo poruchami učení mohou navštěvovat třídy běžných škol v rámci denní docházky nebo jen občas s různou frekvencí návštěv s ohledem na druh a míru jejich postižení. Je to dalším krokem k naplnění cílů povinného vzdělávání v Belgii. Ke všem výše uvedeným krokům je nutný souhlas rodičů nebo zákonných zástupců dítěte a doporučení speciálně-pedagogického centra. K odsouhlasení je též předkládán individuální vzdělávací plán, který se podpisem všech zúčastněných stran stává závazným dokumentem. Integrovaným vzděláváním se nazývá ještě taková frekvence návštěv běžné školy, kdy je žák alespoň dva půldny přítomen ve vzdělávacím procesu. Pokud je takto nepřerušovaně realizovaná integrace v průběhu celého školního roku, jde o tzv. permanentní integraci. 307
V ostatních případech se jedná o přechodnou integraci. Pro středoškolské a vysokoškolské vzdělávání, protože nejsou v této oblasti žádné speciální školy, platí organizační a ekonomické podmínky stejně, jako je tomu u škol základních. Závěr S ohledem na počet prostudovaných materiálů by nebylo moudré činit zásadní závěry. Je však zřejmé, že v žádné z uvedených zemí není na středoškolské úrovni speciální vzdělávací program určený pro postižené žáky ve speciální škole. Všichni postižení žáci mají možnost se vzdělávat v běžných středních školách v podmínkách integrace. Jedinou podmínkou pro absolvování studijního programu je stejná míra úspěšnosti ve studiu, jaká je očekávána u všech žáků. Automaticky se počítá s podporou jednotlivých žáků ze strany speciálních center, stejně jako dostupnost technických pomůcek nebo úprava prostředí dle potřeb postiženého žáka. V žádném z uvedených materiálů se neuvažuje o přítomnosti tlumočníka znakového jazyka ve vyučování, ale lze jej zřejmě předpokládat. Základní podmínkou ke studiu jsou tedy výsledky ve vzdělávání na předchozím stupni - zpravidla na základní škole. V České republice jsou speciální střední školy dobře zavedeny a poskytují postiženým žákům vzdělání na středoškolské úrovni, zakončené maturitní zkouškou, což je zároveň nutné k dalšímu studiu na vysoké škole. Stejně dobře je zaveden systém integrovaného vzdělávání pro ty žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří jsou v náročných podmínkách schopni studovat. Vzhledem k tomu, že obdobná situace ve středoškolském vzdělávání žáků se speciálními potřebami v zahraničí, jak byla popsána výše, je dle našich informací i v ostatních zemích Evropy, nabízí se otázka, zda speciální střední školství je anachronismus nebo stav ve školství, který lze popsat jako o několik kroků vpřed". Speciální střední školy jsou schopny poskytnout žákům se speciálními vzdělávacími potřebami takové podmínky, v nichž je možno určitá omezení způsobená postižením překonat a v období dotváření osobnosti člověka umožnit žákům i bezpečné kontakty se společností, ve které by měli po absolutoriu pracovat a žít. 308