Odchovat děti je nejistá věc, neboť úspěch je tu pln zápasů a starostí a neúspěch je větší nad jiné bolesti. DÉMOKRITOS 1 POVINNÁ ŠKOLNÍ DOCHÁZKA Současné základní vzdělávání je spojeno s povinností školní docházky, jejíž plnění se řídí 36 až 43 Zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen školského zákona, ŠZ). Školní docházka je povinná po dobu devíti školních roků, nejdéle však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnácti let. Zákonný zástupce má povinnost přihlásit dítě k zápisu v době od 15. ledna do 15. února kalendářního roku, v němž má dítě zahájit povinnou školní docházku. Povinná školní docházka začíná počátkem školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dosáhne šesti let, pokud mu není povolen odklad. Pokud není dítě po dovršení šesti let dostatečně tělesně nebo duševně vyspělé a požádá-li o to písemně zákonný zástupce dítěte, odloží ředitel školy začátek povinné školní docházky o jeden školní rok, je-li žádost doložena doporučením příslušného školského poradenského zařízení a odborného lékaře. Začátek povinné školní docházky lze odložit nejdéle do zahájení školního roku, v němž dítě dosáhne osmi let. Při zápisu do prvního ročníku informuje základní škola (dále jen ZŠ) zákonného zástupce dítěte o možnosti odkladu povinné školní docházky. Pokud se u žáka v prvním roce plnění povinné školní docházky projeví nedostatečná tělesná nebo duševní vyspělost k plnění povinné školní docházky, může ředitel školy se souhlasem zákonného zástupce žákovi dodatečně v průběhu prvního pololetí školního roku odložit začátek plnění povinné školní docházky na následující školní rok. Tento zákon upravuje rovněž individuální vzdělávání, které probíhá bez pravidelné účasti ve škole. Může však být povoleno pouze žákovi prvního stupně ZŠ. 8
1.1 UVOLŇOVÁNÍ A OMLOUVÁNÍ ŽÁKŮ V 30 a 50 ŠZ se uvádí, že ředitel školy vydá školní řád, který upravuje mj. práva a povinností žáků a jejich zákonných zástupců. Stanoví rovněž podmínky pro uvolňování žáka z vyučování a omlouvání jeho neúčasti ve vyučování. Zákonný zástupce žáka je povinen doložit důvody nepřítomnosti žáka ve vyučování nejpozději do tří kalendářních dnů od počátku nepřítomnosti žáka. K omlouvání žáků ZŠ se vztahuje také 22 ŠZ, který mj. stanoví, že žáci jsou povinni řádně docházet do školy, dodržovat školní řád a plnit pokyny pedagogických pracovníků. Povinností zákonných zástupců žáků je zajistit, aby žák pravidelně docházel do školy a účastnit se projednávání závažných otázek týkajících se vzdělávání žáka. Dále jsou povinni informovat školu o změně zdravotní způsobilosti nebo o zdravotních obtížích žáka, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání a dokládat důvody nepřítomnosti žáka ve vyučování v souladu s podmínkami stanovenými školním řádem. Žákovi, který se pro svůj zdravotní stav nemůže účastnit vyučování déle než dva měsíce, stanoví ředitel školy podle 50 ŠZ takový způsob vzdělávání, který odpovídá jeho možnostem nebo mu může povolit vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu. Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, vydaný pod č. j. 10 194/2002 14 k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví z března 2002 informuje o tom, že dobu a způsob uvolnění žáka ze školního vyučování stanoví školní řád. Vedení školy v něm obvykle vymezí rozsah absence, který omlouvá třídní učitel a který je už třeba hlásit řediteli školy, termín, v němž je nutné absenci alespoň telefonicky ohlásit, případně další nařízení, resp. doporučení. Dnes omlouvá nepřítomnost dítěte ve škole ve většině případů rodič, resp. zákonný zástupce žáka, ať je to z důvodů zdravotních nebo jiných. Tento postup je v souladu s trendem posilování rodičovské autonomie a výrazem jejich rozhodující odpovědnosti za dítě. V případě podezření z nevěrohodnosti dokladu potvrzujícího důvod nepřítomnosti žáka se může ředitel školy obrátit na zákonného zástupce nezletilého žáka nebo požádat o spolupráci příslušný správní orgán. U žáků, jejichž častá nepřítomnost a problematické rodinné zázemí nasvědčují zanedbávání školní docházky, může škola požadovat jako součást omluvenky od rodičů také potvrzení od lékaře. 9
1.2 VYMEZENÍ VĚKOVÉ KATEGORIE A CHARAKTERISTIKA DĚTÍ NA 2. STUPNI ZŠ K tomu, abychom chování žáků mohli v příštích kapitolách lépe porozumět, následuje podrobný popis fyzického a duševního vývoje dětí v dospívání. Je zde vysvětleno, jak myslí, cítí a jednají, jaký mají vztah ke svému okolí. Pokud chceme, aby výchovně vzdělávací činnost byla úspěšná, musíme se opírat o dobrou znalost těch, s nimiž pracujeme, které vychováváme a vzděláváme. Dospívání zahrnuje přibližně druhé desetiletí života jedince. (Používají se označení puberta a adolescence.) Je považováno především za přechodné období mezi dětstvím a dospělostí. Lze ho vymezit jako úsek začínající prvními známkami pohlavního zrání (objevují se první sekundární pohlavní znaky) s výraznou růstovou akcelerací a končící dokončením tělesného růstu, dosažením plné pohlavní zralosti a reprodukční schopnosti (Pavlas, Vašutová, 1999, s. 91). Charakteristická je sekulární akcelerace, tzn. dřívější nástup dospívání ve srovnání s minulými staletími (urychlení růstu a v oblasti sexuální; menstruace nastupuje v průměru o 3 roky dříve). Předpokládá se, že k tomu dochází v důsledku změn sociálních podmínek a způsobu života, zvýšením životní úrovně, lepší hygienickou péčí, hodnotnější výživou, více podnětným prostředím. Gillernová, Malotínová (1996, s. 29) používají pro školní věk termíny: mladší školní věk (od 6 do 11 12 let), období dospívání (od 11 12 let do 20 22 let), které dále dělí na: pubertu (od 11 15 let), adolescenci (od 15 20 až 22 let). Hranice stadií nejsou přesné a stejné u všech jedinců a za všech podmínek. Např. Čáp (1987, s. 103) uvádí, že puberta nastupuje dříve u dívek než u chlapců, při dobré výživě, u jižních národů, ve velkých městech, v současné době, a pomaleji u dětí s nedostatečnou výživou, u Seveřanů, na venkově, v dřívějších dobách, např. na začátku 20. století. Objevují se výrazné rozdíly mezi chlapci a dívkami, a to jak v nástupu puberty, tak v jejím průběhu a způsobech prožívání. Dívky předbíhají chlapce v somatickém a fyziologickém vývoji v průměru o jeden rok i více. Mohou být výrazné individuální rozdíly mezi žáky téže třídy, a to i mezi příslušníky téhož pohlaví. 10
Za nejbouřlivější období ve vývoji jedince je považována puberta. Průcha a kol. (2001, s. 194) ji dělí na období: prepubescence (11-13 let) a vlastní pubescence (13-15 let). Bývá také označována za první fázi dospívání, pro kterou je charakteristické dozrávání reprodukčního systému. Mezi typické znaky patří: hormonální změny a jejich důsledky, výskyt a vývoj primárních a sekundárních pohlavních znaků, růstové skoky, změny postavy a výrazu obličeje. Puberta nastupuje u naší mládeže na druhém stupni základní školy a doznívá (zvláště u chlapců) v prvních ročnících střední školy. Vývoj jedince je obvykle nerovnoměrný po stránce anatomickofyziologické, intelektové, emocionální i sociální. Zvláště u dětí s disharmonickým vývojem, u dětí obtížně vychovatelných, s poruchami chování či neurotických, se mohou v pubertě a dospívání dosud skryté nebo zvládnutelné problémy vyhrotit natolik, že rodiče nejsou schopni je zvládnout. Rozpory s rodiči pak takové dítě může řešit útěky z domova, delikvencí, suicidními pokusy, drogami, předčasnými sexuálními zájmy apod. (Vágnerová, 2003, s. 24). Následuje podrobnější charakteristika vývojových změn v pubertě: ANATOMICKO-FYZIOLOGICKÁ STRÁNKA Podnět k nástupu puberty dává část mozku - hypotalamus. Z tohoto koordinačního centra jsou vysílány vysoké dávky hormonů do jiné části mozku - hypofýzy. Ta je nadřazena všem žlázám s vnitřní sekrecí, které ovlivňuje svými hormony. Nejnápadnějšími vnějšími znaky dospívání jsou nápadně rychlý růst a měnící se fyzický vzhled. 1 Ke zrychlení růstu dochází dříve u děvčat. V určité době jsou děvčata vyšší než chlapci, růst se u nich ukončuje přibližně v šestnácti letech. Chlapci obvykle rostou ještě o dva až tři roky déle a jsou pak průměrně vyšší než dospělé ženy. Výrazné jsou změny vnějšího vzhledu. Kosti sílí a rozšiřují se. Nerovnoměrný růst se odráží ve snížené koordinovanosti pohybů, klátivé chůzi, ve špatném držení těla, neohrabanosti a zvýšené unavitelnosti. U obou pohlaví roste objem svalů, u chlapců i fyzická síla. Zvětšuje se kapacita mozku, srdce a plic. U dívek je patrnější tvorba a ukládání tukových polštářů tvořících zaoblenost ženské postavy. Rozšiřují se jim pánevní kosti a vytvářejí větší prostor pro uložení 1 Růstový skok je náhlý přírůstek výšky a hmotnosti, jeho zastavení bývá spojováno s ukončením puberty. 11
plodu v těhotenství. Zvětšují se prsy. Ve vaječnících dozrávají ženské pohlavní buňky (vajíčka), dostavuje se menstruační krvácení. Chlapcům se rozšiřují ramena a objem hrudníku. Pohlavní úd a varlata se zvětšují. Varlata začínají produkovat mužské pohlavní buňky (spermie). Je u nich více patrná hlasová mutace (tj. změna odstínu hlasu a přeskakování), která je způsobena rychlým růstem hrtanu. Také se u nich častěji může na pokožce objevit trudovitost. Podkožní tuk se u děvčat hromadí kolem boků, na hýždích, stehnech, u chlapců v pubertě podkožní tuk ubývá (Meredithová, 1992, s. 4 6). Obličej ztrácí dětský výraz a prodlužuje se. Rozšiřuje se dolní čelist. Linie vlasů se posouvá a zvyšuje se čelo. Rostou uši a nos, tváře vpadávají, vlasy nabývají konečné barvy. Na začátku školního věku vypadávají dětem mléčné zuby a prořezává se definitivní chrup (Benešová, 1986, s. 16 17). Na různých místech těla vyrůstá ochlupení. Pubické ochlupení vyrůstá v oblasti vnějších pohlavních orgánů nebo genitálií. Chrání kost stydkou a patří mezi druhotné pohlavní znaky. Ochlupení v podpaží začíná růst asi rok až dva po ochlupení pubickém. Růst vousů bývá zpravidla poslední změnou, která u chlapců v pubertě probíhá. V období puberty vyrůstají také chloupky na horních a dolních končetinách. Mužům často zarůstá i hruď, některým břicho, záda, hřbety rukou a nárty. První sekundární pohlavní znaky se objevují u dívek mezi 8 15 lety, u chlapců mezi 9 17 lety (Pavlas, Vašutová, 1999, s. 91). Dochází ke změnám ve funkci vnitřních orgánů a nervové soustavy, která ještě dozrává funkčně a kapacitně. Dochází k výkyvům způsobeným nerovnováhou mezi nervovým a hormonálním systémem. Nervové buňky podléhají zvýšené únavě, dočasně bývá narušena i rovnováha procesů podráždění a útlumu a snížena kontrolní činnost mozkové kůry. Zhoršuje se funkční stav centrálního nervového systému, klesá jeho pracovní schopnost, často a snadno vznikají fázové stavy (Čáp, 1987, s. 107 110). Nemocnost dětí ve školním věku je menší než v předchozích letech. Projevují se vady ortopedického charakteru. Jde především o vadné držení těla vznikající nesprávným sezením ve školních lavicích, únavou, svalovou slabostí. Stále je vysoká úrazovost dětí, poranění, zlomeniny při sportu, důsledky nevhodných her u chlapců. Úmrtnost je v tomto věku malá, přesto má významný podíl sebevražednost, proto je třeba věnovat pozornost sociálním a výchovným problémům (Benešová, 1986, s. 7). 12
INTELEKTOVÁ STRÁNKA Dokončuje se vývoj mozku a CNS. Dochází ke změnám v myšlení. Začínají převažovat formální logické operace. Jedinec uvažuje o abstraktních pojmech, které si nedokáže představit (např. právo, spravedlnost, morálka). Je schopen vytvořit několik variant řešení problému a vyzkoušet je. Rychle se rozvíjí vnímání a představy. Myšlení se vyznačuje pružností a tvořivostí. EMOCIONÁLNÍ A SOCIÁLNÍ STRÁNKA Objevuje se vnitřní nejistota a napětí, tzv. vulkanismus. Projevuje se klackovitou chůzí a chováním, hlučností, předváděním se, ale i pocity méněcennosti a nevyváženými reakcemi. Dívky jsou navenek klidnější, přizpůsobivější. Pro budování sebevědomí je v tomto období velmi důležitý fyzický vzhled. Zvyšuje se pozornost k vlastnímu tělu i způsobu oblékání. Každá odchylka od běžné normy je těžce prožívána. Více nespokojená bývají děvčata. Dalšími znaky jsou: emoční labilita, zhoršené sebeovládání, nestálost a nepředvídatelnost reakcí, prostořekost, konfliktovost, uzavřenost (méně se svěřují), vztahovačnost, únik do světa představ a fantazie, denní snění, v němž se promítají touhy a přání dospívajícího, výkyvy prospěchu (objevují se tendence nevyvíjet nadměrné úsilí, většina žáků se připravuje do výuky jen, když je přesvědčena, že budou klasifikováni). Toto období charakterizuje rozpor mezi hodnotami mladší a starší generace. Projevuje se zvýšenou kritičností ve vztahu k autoritám, siláckými postoji k radám rodičů a učitelů, ale zároveň malými zkušenostmi a sníženou sebekritikou. Sklon polemizovat o všem souvisí s vývojem myšlení. Sílí snaha vyvzdorovat si větší samostatnost. Prvořadý vliv má vrstevnická skupina. Pro získání dobré pozice ve skupině je jedinec schopen učinit téměř cokoli. Tato skupina je mu bližší a má pro něj více porozumění. Mínění rodiny ztrácí na síle. Sílí snaha po rovnocenné akceptaci, ale zároveň neochota naslouchat druhé straně. Mnohé názory dospělých jsou odmítány. Vrstevníci se stávají uznávanými, neformálními autoritami. Jde o rozpor mezi autoritou dospělých a vrstevníků. Čím má dítě menší sebevědomí, tím více podléhá extrémním požadavkům skupiny. Lze hovořit také o rozporu mladého člověka s vrstevníky. Klade na ně vyšší požadavky. Z dosavadních vztahů je často zklamán. Přechodně u něj může dojít až k samotářství. Vztahy k opačnému pohlaví jsou silně prožívané, ale nestálé a proměnlivé. První lásky mají většinou platonickou povahu. 13
Jedinec se rozhoduje pro volbu povolání. Ta závisí na vyhraňování zájmů, na schopnostech, na kvalitě dosaženého vzdělání, na motivaci, na informovanosti o možnosti zvolit si určitou profesi, na znalosti obsahové náplně jednotlivých profesí. Charakteristický je rozpor mezi stupněm dosažených biologických změn a psychickým a sociálním stupněm vývoje. Jedinci po pohlavní stránce vyspělí se po stránce citové, rozumové a sociální chovají dětsky. Mladí lidé již vypadají a cítí se jako dospělí, chtěli by tak žít, ale chybějí jim k tomu důležité vnitřní předpoklady, např. zkušenost a odpovědnost pro náročnou práci nebo pro důležitá životní rozhodnutí, emoční a charakterová zralost pro stabilní erotický vztah a pro výchovu dětí. Jde o rozpor mezi rolí a statusem (Pavlas, Vašutová, 1999, s. 92 95). Matějček a Dytrych (2002, s. 34) pokládají střední školní věk za mimořádně významné období z hlediska rodinných vztahů. U děvčat vymezují začátek již kolem osmi a u chlapců kolem devíti let a konec kolem třinácti let. U dětí se objevuje instinktivní rodičovské chování vůči malému dítěti a dochází k identifikaci s životní rolí podle pohlaví. V tomto věku děti nejhůře snášejí rodinný nesoulad a rozvod rodičů. Nejhůře přijímají matčina nového partnera či jakéhokoliv nového příchozího do rodiny. Děti adoptované, které jsou vychovávány v nevědomosti o svém původu, v tomto období často objeví, že s nimi není něco v pořádku. Trápí se tím, žijí v nejistotě, což může vést až k asociálnímu chování. Pro děti v pubertě a mladistvé platí totéž, avšak někdy v míře zesílenější a někdy v míře slabší, protože intelektová vyspělost umožňuje dítěti již leccos pochopit. Dítě hodnotí, posuzuje i odsuzuje. Jeho postoj může přispět i k rozpadu rodiny. Kategorie dětí ve věku od 6 do 15 let je nejmladší věkovou skupinou, která je sledována z hlediska kriminality. U dětí z narušeného prostředí probíhá puberta zvlášť těžce. Již u 13 a 14letých dětí lze zaznamenat zvýšenou delikventní aktivitu. Jedná se o činy, které byly dříve typické pro starší věk. Výskyt dětské delikvence souvisí nejvíce s velkými městy. Charakteristická je skupinovost, malá připravenost a promyšlenost. Činy jsou páchány převážně spontánně, méně často jsou plánované a připravované. Většinou jde o prvopachatele. Převažují přestupky, ale narůstá počet případů, které by v případě vyšší věkové kategorie byly posuzovány jako trestný čin. Negativní aktivity směřují převážně proti majetku v osobním i společném vlastnictví. Méně často jde o násilné činy, jejichž brutalita však narůstá. Přibývá nežádoucího jednání v souvislosti s toxikomanií (Procházková, 1998, s. 194, 195). 14