Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie Vzestup a pád evropské měny Diplomová práce Autor: Bc. Petr Sytař Finance Vedoucí práce: Ing. Zdeňka Suchomelová Praha Červen 2015
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihově BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Teplicích, dne 30. 6. 2015 Bc. Sytař Petr
Poděkování Touto cestou bych rád poděkoval všem, kteří mi pomohli při vzniku diplomové práce. Zvláště pak Ing. Zdeňce Suchomelové, vedoucí práce, za pomoc, cenné rady a věnovaný čas při zpracování této práce.
Anotace Cílem diplomové práce je popsat a zmapovat historii, současnost a nastínit budoucí vývoj evropské měny v současné dluhové krizi v eurozóně. Práce je rozdělena do pěti hlavních částí. V první kapitole je popsána cesta, která vedla k přijetí jednotné evropské měny. Druhá část práce se snaží zmapovat historii evropské měny v datech. Třetí kapitola je věnována dluhové krizi v eurozóně. V následující kapitole jsou popsány příčiny a následky dluhové krize a její vliv na evropskou měnu. Poslední kapitola obsahuje možné scénáře k úspěšnému překonání dluhové krize. Klíčová slova: Euro, evropská měna, dluhová krize, eurozóna. Annotation The aim of this thesis is to describe and map the history, present and outline the future development of the European currency in the current debt crisis in the eurozone. The work is divided into five main parts. The first chapter describes the process that led to the adoption of the single European currency. The second part tries to understand the history of the European currency in the data. The third chapter is devoted to the debt crisis in the eurozone. The next chapter describes the causes and consequences of the debt crisis and its impact on the European currency. The last chapter contains possible scenarios to successfully overcome the debt crisis. Key words: Euro, european currency, debt crisis, eurozone.
Obsah Úvod... 7 1. Cesta, která předcházela k přijetí jednotné evropské měny... 9 1.1 Římské smlouvy... 10 1.1.1 Formování celní unie v rámci EHS... 11 1.2 Wernerova zpráva... 12 1.2.1 Had v tunelu... 13 1.3 Evropský měnový systém... 15 1.3.1 Evropská měnová jednotka... 15 1.3.2 Mechanismus směnných kurzů... 17 1.3.3 Úvěrový mechanismus... 18 1.4 Delorsova zpráva... 20 1.5 Maastrichtská dohoda... 21 1.5.1 Maastrichtská konvergenční kritéria... 22 1.6 Instituce Hospodářské a měnové unie... 23 1.7 Realizace hospodářské a měnové unie... 24 1.7.1 První a druhá etapa Hospodářské a měnové unie... 25 1.7.1.2 Zelená kniha... 25 1.7.2 Pakt stability a růstu... 26 1.8 Třetí etapa Hospodářské a měnové unie... 28 1.8.1 Země vně třetí etapy... 30 1.8.2 Dovršení hospodářské a měnové unie... 31 2 Vývoj konceptu evropské měny v letech 1999 až 2015... 34 3 Dluhová krize v eurozóně... 42 3.1 Situace ve vybraných zemích eurozóny... 44 3.1.1 Řecko... 44 3.1.2 Irsko... 48 5
3.1.3 Portugalsko... 52 Portugalsko je v pořadí třetí zemí, s kterou byla uzavřena v roce 2011 dohoda o finanční pomoci s finančním krytím 78 mld. eur.... 52 Graf č. 9: Vývoj deficitu Portugalska... 52 4 Příčiny a následky dluhové krize a její vliv na evropskou měnu... 57 4.1 Příčiny dluhové krize... 57 4.1.1 Strukturální nesourodost zemí eurozóny... 57 4.1.2 Nedostatečný institucionální rámec... 59 4.1.3 Fiskální vývoj... 60 4.2. Následky dluhové krize... 61 4.2.1 Reakce Evropské unie na dluhovou krizi... 61 4.2.1.1 Okamžitá reakce... 62 4.2.1.2 Reakce s dlouhodobým účinkem... 63 4.3 Vliv dluhové krize na euro... 65 5 Možná řešení a opatření... 67 5.1 Scénáře možného budoucího vývoje eurozóny... 67 Závěr... 70 Seznam literatury... 72 Seznam tabulek... 75 Seznam obrázků... 75 Seznam grafů... 76 6
Úvod Tato diplomová práce se zabývá vzestupem a pádem evropské měny. Pro toto téma jsem se rozhodl, protože si myslím, že se bezprostředně dotýká nejen každého občana eurozóny, ale i celé Evropské unie, tudíž i České republiky. Vznik jednotné evropské měny je jedním z největších a nejambicióznějších projektů. Od svého počátku tento projekt zaznamenal mezi ekonomy vášnivou debatu. Bude jednotná evropská měna fungovat? Dosavadní zkušenosti s jednotnou evropskou měnou ukázaly, že během prvních let své existence získalo euro pověst zdravé měny, opírající se o solidní institucionální rámec a solidní měnovou politiku Evropské centrální banky. V současnosti se eurozóna potýká z perzistencí a divergencí, namísto očekávané konvergence. Euro si získalo v nejedné zemi nálepku měny, jejichž zavádění přináší zdražování. Současná dluhová krize je vnímána jako důsledek zjevných a skrytých vad projektu jednotné evropské měny. Tohle je také jeden z hlavních důvodů proč jsem si dané téma vybral a chtěl jsem se mu hlouběji věnovat. Při zpracování diplomové práce jsem vycházel především z výkladu, který publikoval národní koordinátor pro zavedení eura v České republice prof. Ing. Oldřich Dědek CSc. v publikacích Doba eura úspěchy a nezdary společné evropské měny (2014) a Historie evropské měnové integrace od národních měn k euru (2008). Dále jsem čerpal z monografií českých autorů jako například Antonína Brůžka (2001, 2007), Petra Fialy a Markéty Pitrové (2003), Zdeňka Sychry (2009) a z mnoha dalších, z monografií zahraničních autorů Philippa Baguse (2011), Roberta Raymonda (1995), Richarda Baldwina a Charlese Wyplosze (2008) aj. Tyto publikace se zaměřují na oblast evropské ekonomicko-měnové integrace a institucionální vývoj Evropské unie. Cílem diplomové práce je popsat a zmapovat historii, současnost a nastínit budoucí vývoj evropské měny v současné dluhové krizi v eurozóně. Práce je rozdělena do pěti kapitol, ve kterých se podrobně věnuji dané problematice. V rámci první kapitoly je popsána cesta, která předcházela k přijetí jednotné evropské měny od podpisu Římských smluv do roku 2002, kdy bylo euro zavedeno v podobě bankovek a mincí. 7
V druhé kapitole se snažím zmapovat historii evropské měny v datech od roku 1999 do ledna 2015. Třetí kapitola je věnována dluhové krizi v eurozóně. V následující čtvrté kapitole jsou popsány příčiny a následky dluhové krize a její vliv na evropskou měnu. Poslední kapitola obsahuje možná řešení a opatření k úspěšnému překonání dluhové krize. 8
1. Cesta, která předcházela k přijetí jednotné evropské měny Myšlenky o jednotné Evropě provázejí její obyvatele již od středověku. Nejvýznamnějším impulsem pro hospodářskou a měnovou integraci byly tragédie první a druhé světové války, které postihly evropský kontinent způsobem do té doby nevídaným. Víra v nutnost zabránit opakování takových tragédií se stala živnou půdou pro myšlenkové proudy, v nichž se začaly stále častěji objevovat hlasy po integraci všech evropských států. (Schelle a kolektiv, 2009, s. 5-6) V roce 1951 zástupci šesti států (Belgie, Nizozemska, Lucemburska, Francie, Německa a Itálie) podepsali smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli. Hlavními cíli tohoto společenství bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, k růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států. Těchto šest států se snažilo o prohloubení spolupráce a nepřímo k další mezinárodní kontrole. Tomuto prohloubení měl sloužit projekt o Evropském obranném společenství, podepsán v Paříži v roce 1952, který však byl odmítnut francouzským parlamentem v roce 1954. Úlohu projektu částečně převzala Západoevropská unie, která existovala již v předchozí organizaci. Do konce devadesátých let existovala Unie pouze formálně. Po neúspěchu projektu se rozšířily obavy o další osud integrace. V roce 1955 na jednání v Messině bylo rozhodnuto vytvořit Výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Tento Výbor shrnul výsledky do zprávy, jež byla schválena na benátském setkání v roce 1956. Tam bylo rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež vyústilo k přijetí dvou smluv. Tyto smlouvy byly podepsány 25. března 1957: jedna se týkala Evropského společenství pro atomovou energii a druhá vytvářela Evropské hospodářské společenství. (Had, Urban, 2000, s. 11-20) 9
1.1 Římské smlouvy V roce 1955 se sešli v Messině ministři zahraničních věcí šesti západoevropských zemí (Belgie, Nizozemska, Lucemburska, Německa, Francie a Itálie), aby se zabývali posílením resp. dalším pokračováním evropského sjednocení. (Raymond, 1995, s. 39) Na základě Messinského jednání byl stanoven Výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Výsledky jednání byly shrnuty do tzv. Spaakovy zprávy, jež byla schválena v květnu 1956 na benátském setkání. Tam bylo zároveň rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, které nakonec vyústilo k přijetí dvou samostatných smluv. (Balla, 2000, s. 7) Římské smlouvy byly podepsány 25. března 1957 a v platnost vstoupily 1. ledna 1958. První smlouva se týkala Evropského společenství pro atomovou energii a druhá představovala začátek hluboké transformace západoevropských zemí, neboť vytvářela Evropské hospodářské společenství. (Raymond, 1995, s. 39-40) Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii upravovala pouze určitou výseč společných zájmů, totiž oblast využívání atomového průmyslu pro mírové účely. Zatímco smlouva o Evropském hospodářském společenství řešila závažnější problémy. Stanovila si ve svém úvodu poměrně široké a dalekosáhlé cíle. (Keřkovský, Keřkovská, 1999, s. 14) Tyto cíle, lze shrnout do několika klíčových bodů - Především, šlo o harmonický rozvoj hospodářské činnosti nové instituce měly za úkol ochraňovat hospodářskou soutěž v celém Společenství, aby bylo zabráněno velkým výkyvům v této činnosti a aby přispívaly k vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými zeměmi i oblastmi, zasadit se měly o stále stoupající stupeň koordinace v různých oblastech hospodářského života. - Druhým cílem byl nepřetržitý a vyrovnaný hospodářský růst poukazovalo se na to, že je zárukou pokroku i v dalších sférách života, zejména v sociální, a hlavně že integrace umožňuje vyrábět za nižší náklady. 10
- Třetím cílem je dosažení větší stability, a to stability cen i míry inflace, a vyrovnanost platební bilance. - Čtvrtým (posledním) cílem byla permanentní snaha o zvyšování životní úrovně, nepochybovalo se o tom, že hospodářský růst, stabilita, společný trh apod. vytvoří dobré předpoklady pro vyšší úroveň života všeho obyvatelstva. První část smlouvy formulovala tyto cíle v jedné obsažné větě. Cílem Společenství je podporovat zřízením společného trhu a postupným sblížením hospodářské politiky členských států harmonický rozvoj hospodářského života ve Společenství jako celku, nepřetržitý a vyrovnaný růst, větší stabilitu, urychlené zvyšování životní úrovně, jakož i těsnější vztahy mezi státy, které tvoří Společenství. (Veber, 2004, s. 248) Členské země Společenství předpokládaly postupné prohlubování základních svobod společného trhu, totiž volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. (Tomášek, 1999, s. 14) Smlouva o Evropském hospodářském společenství byla poměrně skoupá na nastínění žádoucího tvaru měnového a kurzového uspořádání. Integrační úsilí bylo zaměřeno na zformování celní unie a společné zemědělské politiky, ve srovnání s tím se otázky měnové integrace omezovaly pouze na obecné výzvy ke koordinaci hospodářských politik a k chápání kurzových záležitostí jako věci společného zájmu. (Dědek, 2008, s. 1) 1.1.1 Formování celní unie v rámci EHS Cílem šesti západoevropských zemí se stalo vytvoření celní unie umožňující pohyb průmyslového zboží. Text smlouvy byl v pasážích soustředěných na odstranění cel a kvantitativních omezení koncipován velice přesně a díky všeobecné shodě obsahoval také časový harmonogram budování celní unie. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 69) V souladu se smlouvou bylo odstranění vnitřních cel naplánováno postupně během dvanáctiletého přechodného období do tří čtyřletých etap 11
- leden 1958 prosinec 1961, - leden 1962 prosinec 1965, - leden 1966 prosinec 1969. V roce 1961 byly odstraněny vnitřní dovozní kvóty Evropského hospodářského společenství a v roce 1968 byla odstraněna cla. K odstranění cel došlo o rok a půl dříve než bylo zamýšleno. Důvodem bylo utváření celní unie v období ekonomické prosperity, a to mělo za následek minimalizaci politických a ekonomických nákladů. (Baldwin, Wyplosz, 2008, s. 39) 1.2 Wernerova zpráva Dokument z 8 října 1970, adresovaný Radě a Komisi Evropského společenství o realizaci hospodářské a měnové unie. Na jeho vypracování se podílel tým expertů pod vedením lucemburského ministerského předsedy Pierra Wernera. Kořeny tohoto dokumentu sahají do roku 1969, kdy se uskutečnila konference v Haagu, jejímž hlavním cílem bylo odblokovat politickou situaci v Evropském společenství po období integrační krize. (Pečinková, 2002, s. 151-152) Wernerova skupina pracovala v součinnosti s Komisí Evropského společenství, která zveřejnila v březnu 1970 tzv. stupňovitý plán pro vytvoření hospodářské a měnové unie. Plán předpokládal vytvoření měnové unie do roku 1980. V zásadě šlo o to najít kompromis ve dvou protikladných názorových směrech, a to v ekonomistickém a monetaristickém. - Ekonomistický směr zastánci (Německo, Nizozemsko) obhajovali pozici, že vzniku měnové unie musí předcházet dlouhé přípravné období nezbytné ke konvergenci národních ekonomik a využité pro stále těsnější koordinaci hospodářských politik. Až po tomto sblížení zastánci ekonomistického směru považovali za možné provést neodvolatelné zafixování kurzů a centralizovat měnovou politiku. Dále bylo požadováno rychlé uvolňování restrikcí na pohyb kapitálu. Nikoli náhodou ekonomistická argumentace zaznívala ze zemí s vyšším sklonem k makroekonomické disciplíně, v nichž panovaly obavy, že sdílení jednotné měny se zeměmi s nižší tradicí makroekonomické stability by mohla produkovat ohniska trvalého pnutí. 12
- Monetaristický směr zastánci (Belgie, Francie, Itálie) kladli důraz na rychlé zafixování kurzů, přičemž argumentovali tím, že v prostředí pevných kurzů jsou členské země více motivovány a tlačeny ke konvergenci a harmonizaci hospodářských politik. Proto naléhali na bezodkladné ustanovení kapitálově silného fondu, jehož prostředky by byly využívány k podpoře fixních kurzů a platebních bilancí. Naopak liberalizace kapitálových toků měla proběhnout až v závěrečné fázi, po upevnění vnitřních vazeb kurzového prostředí. Není náhoda, že monetaristický přístup měl oporu v zemích, jejichž měny vykazovaly vyšší sklon ke kurzové nestabilitě a jimž vstup do měnové unie poskytoval příležitost k posílení ekonomistických fundamentů. (Dědek, 2008, s. 18) Wernerova zpráva byla výsledkem křehkého kompromisu, jenž vznikl na základě debaty dvou názorových směrů o konkrétních formách další integrace v měnové oblasti. Zpráva byla od počátku pojímána jako předstupeň politické unie, jíž mělo být dosaženo v dalším sledu. (Pečinková, 2012, s. 153) Zpráva předpokládala, že k ustavení měnové unie dojde ve třech etapách, přičemž přijetí dalších rozhodnutí a legislativy bude záviset na zkušenostech s fungováním předchozích opatření. Detailně analyzovala první dvě etapy a třetí etapa popisovala reformy v obecnější rovině. Na základě doporučení Wernerovy zprávy a připomínek Komise přijala Rada ministrů v březnu 1971 usnesení o vytvoření hospodářské a měnové unie. Ta měla být vytvořena ve třech etapách v průběhu deseti let. Nakonec byla realizována pouze část, jelikož nebylo jasné, jak v praxi realizovat přechod z první etapy do třetí. (Bagus, 2011, s. 40) 1.2.1 Had v tunelu Dodatek Wernerovy zprávy, který zkoumal otázku, jakým způsobem lze snižovat kurzové fluktuace mezi členskými zeměmi Společenství, aniž by byla omezována povolená kolísavost evropských měn vůči americkému dolaru. (Dědek, 2008, s. 20) Dohoda o zúžení kurzového rozpětí mezi měnami členských zemí Společenství vstoupila v platnost 24. dubna 1972 pod názvem had v tunelu. Evropské měny navázané na sebe 13
představovaly hada (minimální rozpětí 2,25%), tunel potom rozpětí vůči americkému dolaru (4,5%), ve kterém se pohybovaly. pohybovaly. (Marková, 2006,, s. 149) 149 Obrázek 1: Tunel: evropské měny se mohou pohybovat 4,5 % od základní parity Zdroj: Dědek, O.: Měnová integrace a euro, online, dostupný přes: (http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/european%20economic%20inte http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/european%20economic%20integration/pc04%20m%c4%9 http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/european%20economic%20integration/pc04%20m%c4%9 Bnov%C3%A1%20integrace%20a%20euro.pdf ) Obrázek 2: Had: evropské měny navázané na sebe mohou oscilovat v maximálním rozpětí 2,25 % Zdroj: Dědek, O.: Měnová integrace a euro, online, dostupný přes: (http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/european%20economic%20integration/pc04%20m%c4%9 http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/european%20economic%20integration/pc04%20m%c4%9 Bnov%C3%A1%20integrace%20a%20euro.pdf Bnov%C3%A1%20integrace%20a%20euro.pdf) 14
Tento měnový systém nezůstal ve své podobě. V roce 1973 se projevila tendence k znehodnocení amerického dolaru tak silně, že prakticky přestala platit brettonwoodská konstrukce pevných směnných kurzů. Za těchto podmínek zmizel tunel, vytvářený maximálním fluktuačním rozpětím vůči americkému dolaru. (Raymond, 1995, s. 56) 1.3 Evropský měnový systém Evropský měnový systém lze považovat po hadu v tunelu za druhý pokus o vytvoření vlastního měnového systému v rámci Společenství. Evropský měnový systém oficiálně zahájil svou činnost v březnu 1979. Jeho členy se staly všechny země Společenství Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo a Velká Británie. Vstupem dalších zemí do Společenství se počet následně zvýšil na 15, ale ne všechny země byly po celou dobu jeho existence trvalým členem (Řecko, Itálie a Velká Británie). Příčinou vzniku Evropského měnového systému bylo zamezit negativnímu působení labilního amerického dolaru na členské země Společenství, jež narušovalo a brzdilo ekonomickou integraci zvenčí, a nastolit pevné měnové kurzy mezi členskými zeměmi jako nezbytnou podmínku dalších ekonomických a měnových integračních procesů. Struktura Evropského měnového systému zahrnovala tři základní prvky - evropskou měnovou jednotku, - mechanismus směnných kurzů, - úvěrové mechanismy. (Brůžek, 2001, s. 51-52) 1.3.1 Evropská měnová jednotka Představovala košovou jednotku všech zúčastněných měn a měla pevnou hodnotu složenou z jejich podílů. Národní měny byly v Evropské měnové jednotce zastoupeny úměrně ke své ekonomické síle, jejich podíl měl být pravidelně přezkoumáván a měněn každých pět let a měl odpovídat podílu, který měl HDP členské země na celkovém HDP Společenství. Ve skutečnosti se tak stalo pouze dvakrát, a to v roce 1984 začleněním řecké drachmy a v roce 1989 zapojením španělské pesety a portugalského escuda. Složení měnového koše Evropské měnové jednotky a jeho pozdější úpravy přibližuje Tabulka 1. 15
Evropská měnová jednotka byla zavedena pouze v bezhotovostní podobě. Byla využívána jako rezervní měna pro vypořádání pohledávek a závazků vzniklých z intervenční aktivity členských centrálních bank dle pravidel Evropského měnového systému. Dále měla sloužit jako nástroj transakcí uvnitř celého Evropského měnového systému. Evropská měnová jednotka se rozlišovala na tzv. - oficiální požívána v rámci Evropského měnového systému, - soukromou požívána pro bankovní operace, - zelenou určena pro zemědělské platby. (Sychra, 2009, s. 58-59) Tabulka č. 1: Složení měnového koše Evropské měnové jednotky Měna Počet jednotek národní měny v 1 ECU Podíl národní měny v 1 ECU v % 13.3.1979 21.9.1989 13.3.1979 21.9.1989 Německá marka Francouzský frank Nizozemský gulden Belgický a lucemburský frank 0,828 0,6242 33,0 30,53 1,15 1,332 19,8 20,79 0,286 0,2198 10,5 10,21 3,80 3,301 9,5 8,91 Italská lira 109,00 151,8 9,5 7,21 Dánská koruna 0,217 0,1976 3,0 2,71 Irská libra 0,00759 0,008552 1,1 1,08 Britská libra 0,0885 0,08784 13,6 11,17 Řecká - 1,44-0,49 16
drachma Španělská peseta - 6,885-4,24 Portugalské escudo - 1,393-0,71 Zdroj: (Sychra, 2009, s. 59) 1.3.2 Mechanismus směnných kurzů Nejdůležitější prvek Evropského měnového systému. Cílem mechanismu bylo dosáhnout stability v kurzových relacích mezi jednotlivými zeměmi Evropského měnového systému a mezi všemi zeměmi Evropské unie. Tohoto cíle má být v rámci daného mechanismu dosahováno nákupy a prodeji národních měn členských zemí centrálními bankami na jejich národních devizových trzích. Ke stabilitě měnových kurzů jsou používány i úvěrové a fiskální nástroje hospodářské politiky. Základním prvkem tohoto systému byly centrální kurzy Evropské měnové jednotky stanovené Evropskou komisí Evropské unie v jednotlivých měnách členských zemí. Centrální kurzy měly stanoveny všechny měny členských států Evropského měnového systému, včetně měn, které se kurzového mechanismu neúčastnily, ale podílely se na výpočtu Evropské měnové jednotky (např. v roce 1995 z 12- ti členských zemí to byla Velká Británie, Řecko a Itálie). Změna centrálních i bilaterálních sazeb na základě revize koše měn prováděné každých pět let, začleněním nových měn do koše a prováděnými devalvacemi a revalvacemi členských zemí byly dosti časté. Centrální sazby byly od vzniku Evropského měnového systému do roku 1995 změněny nejméně 25 krát, a to i několikrát za rok. (Brůžek, 2001, s. 57) Mechanismus směnných kurzů byl založen na intervencích centrálních bank, jejichž cílem byla stabilita měnových kurzů. Intervence byly dvojího druhu - intervence na udržení vzájemných kurzů národních měn centrální banky udržovaly pomocí intervence tržní kurzy svých měn v předem vymezeném pásmu. Členské země Evropského měnového systému měly stanovený střední kurz k Evropské měnové jednotce, a to v závislosti na váhovém zastoupení měny v měnovém koši a měnové 17
účasti, která byla odvozena z průměrného kurzu dané měny k zvláštnímu právu čerpání za poslední tři měsíce. Ze středních kurzů národních měn k Evropské měnové jednotce byly odvozeny bilaterální střední kurzy národních měn. Centrální banky zemí zapojených do kurzového mechanismu, měly povinnost udržovat stanovené pásmo oscilace ve výši +-2,25% (od roku 1993 +-15%) od bilaterálních středních kurzů. Centrální banky členských zemí byly povinny intervenovat na devizových trzích, aby tržní kurzy daných měn se udržely v rámci stanoveného rozpětí. - intervence na udržení kurzů národních měn k Evropské měnové jednotce přispívaly ke stabilizaci kurzů národních měn. Tyto intervence probíhaly za pomoci tzv. ukazatele divergence. Ukazatel divergence měl preventivní úlohu. Signalizoval, že se určitá národní měna vyvíjí delší dobu odlišným způsobem ve srovnání s ostatními národními měnami. Cílem ukazatele bylo vyhnutí se intervence. Preventivní úloha však nebyla plněna vždy spolehlivě. Důvodem byla specifická konstrukce ukazatele, která nezaručovala, že potřebný signál zazní před dosažením intervenčních bodů. Ukazatel také nemusel signalizovat kurzovou odchylku v případě, že bylo v pohybu více měn najednou. Tento intervenční mechanismus plnil pouze psychologický význam, zejména pro Francii, která prosadila vazbu národních měn na Evropskou měnovou jednotku. Tímto mechanismem chtěla Francie demonstrovat větší stabilitu a symetričnost mechanismu směnných kurzů oproti předchozímu systému hada v tunelu. (Marková, 2006, s. 159-164) 1.3.3 Úvěrový mechanismus Byl připraven financovat možné deficity platebních bilancí členských zemí v případě jejich neschopnosti hradit je z vlastních zdrojů. Úvěrové služby pro tyto operace poskytoval Evropský fond měnové spolupráce. Členové Společenství mohli využívat následující úvěrové služby - Velmi krátkodobé financování bylo poskytováno ne devizové operace těm členským zemím, kterým nedostačovaly jejich devizové rezervy. Zdrojem financování byly swapové operace mezi centrálními bankami a byly poskytované na dobu 45 dnů, 18
s možností prolongace o tři měsíce. Splácení bylo prováděno prostřednictvím účtů v Evropské měnové jednotce vedených Evropským fondem pro měnovou spolupráci. - Krátkodobá finanční podpora se poskytovala na tři měsíce, s možností dvojí prolongace o tři měsíce. Tato finanční podpora existovala ještě před vznikem Evropského měnového systému na bázi dohody mezi centrálními bankami zemí Společenství. Tento typ podpory byl určen ke krytí nepředvídatelných a náhodných deficitů platebních bilancí. Použití těchto zdrojů bylo omezeno kvótami dlužnickými a věřitelskými, přitom věřitelská kvóta byla dvakrát větší než kvóta dlužnická. Tato podpora byla poskytována na základě tržních úrokových sazeb. - Střednědobá finanční pomoc vycházela ze smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, která zahrnovala princip vzájemné pomoci v případech, jestliže by vývoj platební bilance mohl ohrozit fungování Společenství. Na rozdíl od předchozích forem financování nešlo o dohodu mezi centrálními bankami, ale o dohodu mezi jednotlivými zeměmi. Finanční pomoc se poskytovala na dobu dvou až pěti let. Tabulka č. 2: Přehled úvěrových nástrojů Evropského měnového systému Název facility Velmi krátkodobá finanční pomoc Krátkodobá finanční podpora Střednědobá finanční pomoc Zdroj: (Dědek, 2008, s. 81) Vlastnosti Velikost: neomezená. Splatnost: 45 dní, B-N dohodou prodlouženo na 75 dní od konce měsíce intervencí. Možnost prodloužení dvakrát o 3 měsíce. Kondicionality: žádné. Velikost: 7,9 mld. ECU celková dlužnická kvóta, 15,8 mld. ECU celková věřitelská kvóta. Nástavce 4,4 mld. ECU. Splatnost: 3 měsíce s možností dvou prodloužení o 3 měsíce. Kondicionality: žádné. Velikost: Postupné navýšení na 16 mld. ECU. Splatnost: 2 až 5 let. Kondicionlity: stanoveny a monitorovány Radou Ecofin. 19
1.4 Delorsova zpráva Na jednání nejvyšších představitelů států a předsedů vlád v červnu 1988 v Hannoveru učinila Evropská rada zásadní krok pro další rozvoj měnové integrace. Evropská rada udělila skupině expertů vysoké úrovně pod vedením tehdejšího předsedy Komise Společenství Jacquesa Delorse mandát k tomu, aby během jednoho roku prozkoumali a předložili zprávu s návrhem konkrétních etap k uskutečnění HMU. Cílem zadání bylo, jak dospět k vytvoření hospodářské a měnové unie. (Sychra, 2009, s. 68) V dubnu 1989 byla podepsána všemi členy Výboru zpráva o hospodářské a měnové unii, která později vešla ve známost jako Delorsova zpráva. Evropská rada oficiálně zprávu přijala na jednání v Madridu v červnu 1989. Zpráva obsahovala trojstupňový plán zavedení hospodářské a měnové unie. (Bagus, 2011, s. 41) Z důvodu nejednotného postoje členských zemí k otázce náplně a cílů jednotlivých etap byla odsouhlasena pouze opatření pro první etapu a bylo stanoveno závazné datum pro její zahájení, a to na červenec 1990. Současně s opatřením pro první etapu bylo dohodnuto uspořádání mezivládní konference, která měla časově a obsahově specifikovat následující dvě etapy vytváření hospodářské a měnové unie. (Marková, 2006, s. 180-181) Je příznačné a současně přirozené, že zpráva ideově vycházela z Wernerovy zprávy, a to ve své příloze označené The Werner report revisited. (Raymond, 1995, s. 87) Zpráva rozlišovala hospodářskou unii na straně jedné a měnovou unii na straně druhé. Hlavními předpoklady pro fungování hospodářské unie podle Delorsovy zprávy byla existence jednotného trhu se společnými pravidly hospodářské soutěže, regionální a strukturální politika a koordinace hospodářských politik. Měnová unie měla zahrnovat úplnou liberalizaci pohybu kapitálu, integraci finančních trhů, volnou směnitelnost měn, neodvolatelnou fixaci měnných kurzů a možné nahrazení národních měn jednotnou měn. (Sychra, 2009, s. 69) Na zasedání Rady ministrů v Římě v říjnu 1990 bylo stanoveno ukončení první etapy vytváření hospodářské a měnové unie na prosinec 1993 za předpokladu, že do té doby dojde 20
k vytvoření jednotného vnitřního trhu a že bude podepsána nová smlouva o Evropské unii. (Marková, 2006, s. 181) Delorsova zpráva si zaslouží vysoké ocenění, jelikož oproti Wernerově zprávě, řada jejich navržených doporučení se dostalo do Smlouvy o Evropské unii. Delorsova zpráva lze označit za jakýsi cestovní řád, který následně začal určovat další směr prohlubování evropské integrace. (Dědek, 2008, s. 146) 1.5 Maastrichtská dohoda V prosinci 1991 byla členskými zeměmi Společenství na summitu v nizozemském Maastrichtu odsouhlasena Smlouva o Evropské unii (podepsána byla v únoru 1992), která blíže specifikuje další postup členských zemí Společenství k hospodářské a měnové unii. Smlouva vešla v platnost 1. listopadu 1993. Po nabytí její platnosti bylo označení Společenství nahrazeno pojmem Evropská unie. Smlouvu můžeme charakterizovat jako významný krok směrem k federaci. Jde o posun, který lze vymezit takto - zakotvila požadavek budoucí společné měny, - přiznala právo na přidružení postkomunistickým zemím, které se vrátily k demokracii, - nastolila možnost zavedení evropského občanství, - přijala Sociální chartu (bez účasti Velké Británie), - značně rozšířila pole působnosti pro hlasování kvalifikovanou většinou v Radě, podstatně posílila roli a pravomoci Evropského parlamentu a - byl vytvořen nový Výbor pro regiony s konzultativním charakterem. (Veber, 2004. S. 353-354) Smlouva o Evropské unii podstatně mění a doplňuje Římské smlouvy z roku 1957 o založení Evropského hospodářského společenství, navrhuje zcela nové agendy, týkajících se společné zahraniční a vnitřní bezpečnostní politiky, spolupráce v oblasti justice a vnitra a společného evropského občanství. (Marková, 2006, s. 182) Smlouva má 250 stran, 7 hlav, 17 protokolů a 33 deklarací, které rozvádějí dílčí problémy, především výjimky ze Smlouvy pro jednotlivé státy. Výjimky ze závazků, vyplývajících ze 21
Smlouvy, se vztahovaly především na Velkou Británii a také na Dánsko. Vznik Evropské unie je výraz nové identity Společenství. Nejvýznamnějším činem Smlouvy o Evropské unii je cesta k jednotné měně, kterou Smlouva načrtla na základě Delorsovy zprávy. Uskutečnění hospodářské a měnové unie bylo podle tohoto plánu rozděleno do tří etap, které lze charakterizovat jako vytvoření základů, instalaci nástrojů a završení programu vytvořením Evropské centrální banky a jednotné měny. V první etapě šlo o zabezpečení volného pohybu kapitálu, stále pevnější koordinaci národních hospodářských a měnových politik a zajištění účasti všech národních měn členských států v Evropském měnovém systému. Druhá etapa měla za úkol vytvořit účinný nástroj k realizaci nových opatření a tím měl být Evropský měnový institut, jenž dostal za úkol posilovat koordinaci měnových politik členských zemí s cílem zajistit cenovou stabilitu, sledovat fungování Evropského měnového systému a usnadňovat zavádění Evropské měnové jednotky a konečně připravit vše potřebné pro vznik Evropského systému centrálních bank a jednotné měny. Ve třetí, poslední etapě, která nejdříve mohla začít v lednu 1996 a nejpozději v lednu 1999, šlo o finální realizaci Evropského systému centrálních bank a o výběr států, které odpovídají podmínkám pro přijetí jednotné měny. Podmínky, tzv. maastrichtská konvergenční kritéria, byly poměrně přísné a jednotlivé členské státy si s nimi dokázaly jen se značnými obtížemi poradit. (Veber, 2004, s. 353-355) 1.5.1 Maastrichtská konvergenční kritéria Smyslem konvergenčních kritérií bylo zajistit, aby členské země Evropské měnové unie dosáhli v jednotlivých základních makroekonomických aspektech přibližně stejné úrovně. Pokud by tomu tak nebylo, pak by zavedení měnové unie bylo velmi obtížné a riskantní. Konvergenční kritéria byla následující (Keřkovský, Keřkovská, 1999, s. 24) Cenová stabilita míra inflace členského státu měřeno podle spotřebitelských cen nesmí přesáhnout během jednoho roku před rozhodnutím o jeho vstupu do hospodářské a měnové unie 1,5 procentního bodu průměrné inflace tří zemí s nejnižší inflací. Zdravé veřejné finance rozpočtový deficit veřejného sektoru měřeno dle vládního schodku jako % z HDP nesmí dlouhodobě překročit 3% hrubého domácího produktu. Kritérium se nepovažuje za porušené, zda je povolená hranice výjimečně a přechodně 22
překročena, nebo když se rozpočtový deficit neustále a výrazně snižuje a přibližuje se stanovené hodnotě 3%. Udržitelné veřejné finance celkový dluh veřejného sektoru měřeno dle vládního dluhu jako % z HDP nesmí dlouhodobě překročit 60 % HDP. Kritérium se nepovažuje za porušené, pokud se vládní dluh dostatečně rychle přibližuje zpět ke stanovené hranici. Stálost konvergence dlouhodobá cenová konvergence měřeno dle dlouhodobé úrokové sazby nesmí překročit během jednoho roku před rozhodnutím o vstupu o více než 2 procentní body nad průměrem tří členských států s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. Stabilita směnného kurzu měřeno dle odchylky od centrální parity - měnový kurz se musí udržovat v povoleném fluktuačním pásmu ERM Evropského měnového systému bez devalvace vůči jiným měnám po dobu dvou let před rozhodnutím o vstupu. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 516) 1.6 Instituce Hospodářské a měnové unie Hospodářská a měnová unie je navržena jako forma nadstátní integrace. Projekt evropské měnové unie od svého vzniku předpokládal vytvoření odpovídajících institucí, které by zabezpečily bezproblémový přechod vybraných členských zemí Evropské unie k jednotné měně a ke společné měnové politice, i následný efektivní chod měnové a hospodářské unie. Mezi instituce zásadního významu pro vznik a fungování Evropské měnové unie patří Evropský měnový institut, Evropský systém centrálních bank a Evropská centrální banka. - Evropský měnový institut zahájil svojí činnost k 1. lednu 1994 jako přechodná instituce, jež v druhé etapě vytváření Evropské měnové unie zanikla. Evropský měnový institut byl předchůdce Evropské centrální banky. Členy institutu se staly centrální banky členských zemí Evropské unie. V souladu se Smlouvou o Evropské unii měl Evropský měnový institut plnit následující úkoly, jejichž realizace byla nezbytným předpokladem pro přechod ke třetí etapě vytváření hospodářské a měnové unie dohlížel na fungování Evropského měnového systému, připravoval nástroje a opatření k zahájení poslední etapy přechodu k měnové unii, v případě ohrožení 23
měnové stability dával doporučení vládám členských zemí, Radě Evropské unie a centrálním bankám, Rada Evropské unie a členské země musely s Evropským měnovým institutem konzultovat legislativní opatření v měnové oblasti, předkládal každoročně Radě Evropské unie zprávu o stavu zavádění Evropské měnové unie a stanovoval pravidla, na jejichž základě funguje Evropský systém centrálních bank. - Evropský systém centrálních bank se skládá z Evropské centrální banky a jednotlivých národních centrálních bank členských zemí Evropské unie, členů i nečlenů eurozóny. Hlavním cílem systému je provádět takovou politiku, která vede k zajištění, co největší cenové stability a podpoře celkové hospodářské politiky Evropské unie. Evropský systém centrálních bank má za úkol definovat a realizovat měnovou politiku Evropské unie, provádět devizové operace za účelem realizace své měnové politiky, držet a spravovat příslušnou část měnových rezerv zemí účastnících se měnové unie, podporovat fungování platebních systémů a bankovní dohled v členských zemích. - Evropská centrální banka zahájila svou činnost 1. ledna 1999. Vznikla jako právní nástupce Evropského měnového institutu. Její sídlo je ve Frankfurtu nad Mohanem. Jejím úkolem je řídit měnovou politiku Evropské unie a zabezpečovat stabilitu cen v členských zemích, které jednotnou měnu používají. Evropská centrální banka výhradně povoluje vydávání eurobankovek a euromincí. Pracuje jako plně nezávislý subjekt, jenž zajišťuje plnění úkolů Evropského systému centrálních bank, a to vlastní činností či prostřednictvím národních centrálních bank. 1.7 Realizace hospodářské a měnové unie Smlouva o Evropské unii předpokládala realizaci hospodářské a měnové unie postupně v průběhu několika let. Byly vymezeny tři etapy, které měly umožnit orgánům Evropské unie i jednotlivým národním ekonomikám přizpůsobit se nezbytným integračním krokům. (Tuleja, 2007, s. 171-173) 24
1.7.1 První a druhá etapa Hospodářské a měnové unie Projekt hospodářské a měnové unie probíhal ve třech etapách. Do první etapy spadal podpis Smlouvy o Evropské unii a následně období ratifikace. Druhá etapa byla zahájena 1. ledna 1994. Vstup do této etapy znamenal pro členské země soustředit se na splnění nezbytných podmínek pro přijetí jednotné měny pod dohledem a za asistence Evropského měnového institutu. Především se jednalo o splnění maastrichtských konvergenčních kritérií, která Evropský měnový institut hodnotil v ročních zprávách. Evropský měnový institut v březnu 1995 konstatoval v první publikované zprávě, že členské země realizují kritéria inflace a úrokové míry, ale úspěšnost hospodářské a měnové unie je ohrožena růstem rozpočtového deficitu. Uspokojivé hodnoty z hlediska konvergenčních kritérií vykazuje pouze Lucembursko a Irsko. Z důvodů neuspokojivých výsledků se zdálo velmi nepravděpodobné, že státy budou schopny dosáhnout dostatečné ekonomické konvergence a zahájit třetí etapu hospodářské a měnové unie již v roce 1997. Převládajícím tématem tohoto období proto byla schopnost členských zemí dodržovat harmonogram hospodářské a měnové unie. Na zasedání Rady Evropské unie v dubnu 1995 bylo diskutováno o alternativě prodloužení druhé etapy. Na tomto zasedání byl také projednán název budoucí jednotné měny. Rada se dále zabývala technickými otázkami posledního stádia hospodářské a měnové unie. V souvislosti s předpokládaným prodloužením druhé etapy bylo Komisí požadováno vytvoření detailního scénáře klíčové třetí etapy ještě před tím, než bude zřejmý konečný počet podílejících se členských zemí. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 518) 1.7.1.2 Zelená kniha Komise jakožto klíčový orgán v procesu realizace měnové unie publikovala v květnu 1995 dokument s názvem Zelená kniha o vytvoření hospodářské a měnové unie, který obsahoval podrobné fáze k zavedení jednotné měny. Podrobné fáze ve stručnosti uvádí Tabulka 2. (Sychra, 2009, s. 75-76) 25
Tabulka č. 3: Fáze zavádění jednotné měny podle Zelené knihy Fáze A 1998 Fáze B 1999-2001 V průběhu fáze leden 1999 V průběhu fáze leden 2002 Rozhodnutí o zúčastněných zemích hospodářské a měnové unie. Zřízení Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Zajištění kompatibility národních legislativ. Tisk bankovek a ražba mincí. Plán pro přizpůsobení bankovního a finančního sektoru. Pevná fixace směnných kurzů zúčastněných měn vůči euru. Zavedení bezhotovostního oběhu eura. Odpovědnost za měnovou politiku přechází na Evropský systém centrálních bank. Mezibankovní, měnové, kapitálové a burzovní trhy obchodující v euru. Velkoobchodní platební systémy fungují v euru. Bankovní a finanční instituce pokračují v přizpůsobování se jednotné měně. Přechod na euro podle vůle, ochoty a připravenosti jednotlivých ekonomických subjektů. Zavedení eurobankovek a euromincí Fáze C 1.1.2002 30.6.2002 V průběhu fáze Zdroj: (Sychra, 2009, s. 76) Dokončení přechodu bankovního sektoru na jednotnou měnu. Převedení všech finančních operací na euro. Stažení bankovek a mincí denominovaných v národních měnách. Dokončení přechodu veřejného a soukromého sektoru na jednotnou měnu. 1.7.2 Pakt stability a růstu V roce 1996 byla Evropská unie po formální stránce téměř kompletně připravena na zahájení třetí etapy hospodářské a měnové unie. Otevřený zůstal jen německý požadavek na posílení hodnocení maastrichtských konvergenčních kritérií. Tento problém byl vyřešen členskými státy přijetím dlouhodobé strategie hospodářské stability v podobě vypracování tzv. Paktu stability a růstu. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 521) Pakt stability a růstu je tvořen souborem evropských právních norem, jejichž první podobu schválila 16.-17. června 1997 Evropská rada formou rezoluce na svém summitu v Amsterodamu. Za přijetím Paktu stály obavy Německa, zda stávající podoba procedury při 26
nadměrném schodku je dostatečně způsobilá k tomu, aby vedla vlády k zodpovědné rozpočtové politice nejen v období příprav na měnovou unii, ale i trvale poté, co měnová unie bude již existovat. (Dědek, 2008, s. 168) Pravidla Paktu prošla od svého schválení již několika revizemi. Nemalou újmu na důvěryhodnosti Pakt utrpěl při reformě v roce 2005, které předcházela snaha Komise navrhnout penalizace Německu a Francii za nadměrné schodky. Tehdejší situace postavila proti sobě evropské instituce a vyvolala rozvrat mezi členy eurozóny. Projevený přístup k dohodnutým pravidlům fiskální disciplíny následně přispěl k délce i hloubce krizového období v eurozóně. Nepříjemné zkušenosti s nedostatečně sjednocenými veřejnými financemi na úrovni členských států dopomáhají k výraznému zpřísnění Paktu a k posílení koordinace fiskálních politik. V prosinci 2011 nabyl účinnosti tzv. šestibalíček - soubor šesti právních norem, které Komise představila v reakci na dluhovou krizi v Řecku a na zhoršující se stav veřejných financí v dalších zemích Evropské unie. V květnu 2013 nabyl účinnosti tzv. dvojbalíček, který byl jako šestibalíček navrhnut za účelem posílení koordinace a dohledu nad rozpočtovými politikami členských zemí eurozóny. Pravidla Paktu se člení na dvě části preventivní a nápravnou. Preventivní část dbá na to, zda členské země sledují udržitelnou fiskální politiku a předchází vzniku nadměrných deficitů. Následující opatření napomáhají k plnění těchto cílů - Každá členská země Evropské unie má stanoven střednědobý rozpočtový cíl pro cyklicky očištěný podíl deficitu na HDP. Pokud je země mimo tento cíl, je její povinností k tomuto cíli směřovat jistou stanovenou úrovní. - Členské země, které nevstoupí do měnové unie, zpracovávají každoročně konvergenční programy a členské země měnové unie zpracovávají stabilizační programy, v nichž prezentují své střednědobé rozpočtové strategie. Komise a Rada Evropské unie hodnotí slučitelnost těchto programů se závazky vyplývající z Paktu. - Země nacházející se mimo svůj střednědobý cíl, musejí uzpůsobit rozpočtové výdaje tak, aby rostly střednědobým tempem potencionálního HDP. 27
- Odchýlení z dráhy vedoucí ke střednědobému cíli a nereagování na výzvu k nápravě se člen eurozóny vystavuje peněžní sankci v podobě povinnosti vytvoření úročeného vkladu ve výši 0,2% HDP. - Země eurozóny musejí předkládat Komisi do 15. října každého roku návrhy svých rozpočtů na následující rok za účelem posouzení jejich slučitelnosti se závazky Paktu. Pokud Komise zjistí vážné porušení pravidel evropské rozpočtové politiky, může požádat o přepracování rozpočtového návrhu. Nápravná část soubor postupů pro případ, kdy členská země sleduje neudržitelnou fiskální politiku (dlouhodobě), kvůli čemuž s ní byla zahájena procedura při nadměrném deficitu. Při zahájení procedury s členskou zemí, mohou být aplikována následující nápravná opatření - Při porušení pravidel lze současně se zahájením procedury při nadměrném deficitu uvalit sankce v podobě bezúročného vkladu ve výši 2% HDP. - Pokud dotčená země nepřijímá dostatečná účinná opatření k odstranění nadměrného deficitu, sankční depozitum se přemění na pokutu, která nebude vrácena. Pokuta jde dále navyšovat o variabilní složku. - Po dobu vedení procedury při nadměrném deficitu je členská země vystavena průběžnému sledování, v jehož rámci pravidelně informuje o přijímaných opatřeních. Zavazuje se také k provedení strukturálních reforem v zájmu trvalého odstranění nadměrných deficitů. - Země, které nejsou členy eurozóny, a je s nimi vedena procedura při nadměrném deficitu, mohou mít pozastavené čerpání prostředků z Fondu soudržnosti. (http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/eurozona/pakt-stability-a-rustu) 1.8 Třetí etapa Hospodářské a měnové unie Podmínkou vyhlášení třetí etapy hospodářské a měnové unie bylo nutné splnění maastrichtských konvergenčních kritérií. Na základě úspěšného dodržení konvergenčních 28
kritérií měly být stanoveny země, které přijmou jednotnou měnu. Toto rozhodnutí určovala Rada na návrh Komise a na základě hodnotící konvergenční zprávy Evropského měnového institutu z března 1998. Ke vstupu do třetí etapy bylo doporučeno jedenáct členských zemí Evropské unie. Tabulka č. 4: Stav konvergenčních kritérií členských zemí Evropské unie doporučených ke vstupu do třetí etapy (referenční rok 1997) Deficit (přebytek) rozpočtu k HDP (%) Celkový veřejný dluh k HDP (%) Roční míra inflace (%) Dlouhodobá úroková sazba (%) Stabilita kurzu Stav 1997 1997 Leden 1998 Leden 1998 Březen 1998 Kritérium -3,0 60,0 2,7 7,8 Účast v EMS za poslední dva roky Belgie -2,1 122,2 1,4 5,7 Ano Německo -2,7 61,3 1,4 5,6 Ano Španělsko -2,6 68,8 1,8 6,3 Ano Francie -3,0 58,0 1,2 5,5 Ano Irsko 0,9 66,3 1,2 6,2 Ano Itálie -2,7 121,6 1,8 6,7 od 11/96 Lucembursko 1,7 6,7 1,4 5,6 Ano Nizozemsko -1,4 72,1 1,8 5,5 Ano Rakousko -2,5 66,1 1,1 5,6 Ano Portugalsko -2,5 62,0 1,8 6,2 Ano Finsko -0,9 55,8 1,3 5,9 od 10/96 Zdroj: (Fiala, Pitrová, 2003, s. 523) 29
1.8.1 Země vně třetí etapy Od 1. ledna 1999 začala třetí etapa, čímž zahájila hospodářská měnová unie oficiálně svoji činnost. Do třetí etapy vstoupilo jedenáct zemí a čtyři členské země zůstaly mimo oblast eurozóny. Mimo oblast eurozóny zůstaly Velká Británie, Dánsko, Švédsko a Řecko. Situace zemí stojících mimo třetí etapu hospodářské a měnové unie byla v mnohém odlišná. Specifické postavení měla Velká Británie a Dánsko. Tyto dvě země využily své výjimky ve Smlouvě o Evropské unii a svou účast ve třetí etapě odmítly. (Sychra, 2009, s. 79) Zcela jiný byl případ Švédska a Řecka. Tyto dvě země podle Rady Evropské unie nesplnily konvergenční kritéria. Švédsko sice dosahovalo hospodářské konvergence, ale nesplňovalo podmínku účasti v Evropském měnovém systému a nepřizpůsobilo svou legislativu nezávislému statutu Evropské centrální banky. Tudíž nesplňovalo konvergenční kritéria jako celek. Řecko jako jediná země, která nevstoupila do třetí etapy hospodářské a měnové unie nesplňovala ukazatele hospodářské konvergence. Situace se však změnila v roce 2000, kdy Evropská rada rozhodla, že Řecko již konvergenční kritéria splňuje a je schopno v lednu 2001 přijmout euro. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 524) Tabulka č. 5: Stav konvergenčních kritérií Řecka před vstupem do Hospodářské a měnové unie Deficit rozpočtu k HDP (%) Celkový veřejný dluh k HDP (%) Roční míra inflace (%) Dlouhodobá úroková sazba (%) Stabilita kurzu Stav 1999 1999 2000 2000 2000 Kritérium -3,0 60,0 2,4 7,2 Účast v EMS poslední dva roky Řecko -1,6 104,4 2,0 6,4 Ano Zdroj: (Fiala, Pitrová, 2003, s. 524) za 30
1.8.2 Dovršení hospodářské a měnové unie V lednu 1999 bylo na světové trhy uvedeno euro, jako jednotná měna pro jedenáct členských zemí Evropské unie (Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Irsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Rakousko a Finsko). Národní měny těchto zemí byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu podle výsledků devizových trhů k 31. prosinci 1998. Nově stanovené neodvolatelné složení měnového koše Evropské měnové jednotky, jehož skladba je uvedena níže, bylo nahrazeno eurem v lednu 1999 v poměru 1:1. (Balla, 2000, s. 16) Tabulka č. 6: Přepočítací koeficienty mezi měnami zemí Hospodářské a měnové unie a eurem Země Přepočítací Název národní koeficient měny EURO = 1 Belgie frank 40,3399 Finsko marka 5,94573 Francie frank 6,55957 Irsko libra 0,787564 Itálie lira 1936,27 Lucembursko frank 40,3399 Německo marka 1,95583 Nizozemsko gulden 2,20371 Portugalsko escudo 200,482 Rakousko šilink 13,7603 Řecko drachma 340,750 Španělsko peseta 166,386 Zdroj: (EURO jednotná měna Evropské unie) 31
Euro, které od ledna 1999 existovalo pouze jako účetní, bezhotovostní měna, bylo od prvního ledna 2002 vydáno i v podobě bankovek a mincí. Národní měny po krátkou dobu obíhaly zároveň s eurem. Aby bylo zabráněno nadměrnému tlaku na výměnu oběživa ve všech dvanácti zemích eurozóny bylo ustanoveno přechodné období. Délka tohoto období je uvedena v následující tabulce. Tabulka č. 7: Datum ukončení platnosti národní měny v zemích eurozóny Země Platnost národní měny končí ke dni Belgie 28. února 2002 Finsko 28. února 2002 Francie 17. února 2002 Irsko 9. února 2002 Itálie 28. února 2002 Lucembursko 28. února 2002 Německo 31. prosince 2001 Nizozemsko 28. ledna 2002 Portugalsko 28. února 2002 Rakousko 28. února 2002 Řecko 28. února 2002 Španělsko 28. února 2002 Zdroj: (EURO jednotná měna Evropské unie) Národní bankovky a mince se po uplynutí přechodného období stávají neplatnými. Bude však možné vyměňovat národní oběživo po řadu let a v některých zemích dokonce neomezeně v národních centrálních bankách, které oběživo vydaly. V následující tabulce je uveden terminář výměny neplatného oběživa v zemích eurozóny. 32
Tabulka č. 8: Terminář výměny neplatného národního oběživa v zemích eurozóny Výměna Výměna národní měny národní měny v centrální bance Stát v obchodní Bankovky Mince bance Belgie 31. 12. 2002 Neomezeně 31. 12. 2004 Finsko 31. 3. 2002 29. 2. 2012 29. 2. 2012 Francie 30. 6. 2002 17. 2. 2012 17. 2. 2005 Irsko 31. 3. 2002 Neomezeně Neomezeně Itálie 31. 3. 2002 29. 2. 2012 29. 2. 2012 Lucembursko 30. 6. 2002 Neomezeně 31. 12. 2004 Německo 31. 3. 2002 Neomezeně Neomezeně Nizozemsko 31. 12. 2002 1. 1. 2032 1. 1. 2007 Portugalsko 30. 6. 2002 28. 2. 2022 31. 12. 2002 Rakousko 31. 3. 2002 Neomezeně Neomezeně Řecko 31. 3. 2002 29. 2. 2012 29. 2. 2004 Španělsko 30. 6. 2002 neomezeně Neomezeně Zdroj: (EURO jednotná evropská měna) 33
2 Vývoj konceptu evropské měny v letech 1999 až 2015 1999 - Červen Jednotná evropská měna se stává zákonnou měnou v jedenácti zemích Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko a Španělska). Účinnost nabyl Pakt stability a růstu a v rámci Evropského měnového systému byl nahrazen mechanismus směnných kurzů ERM mechanismem ERM II. Bylo zahájeno tříleté přechodné období, během něhož euro existovalo jen jako účetní, bezhotovostní měna. 2000 - Leden Řecko revalvovalo centrální paritu drachmy v ERM II o 3,5%. - Březen Evropská rada přijala Lisabonskou strategii. - Červenec Činnost zahájila expertní skupina pod vedením Alexandra Lamfalussyho, která měla na starosti proces přípravy a zavádění právních předpisů Evropské unie pro oblast finančního trhu. - Září Evropská centrální banka zvýšila sazbu hlavních refinančních operací na historicky nejvyšší úroveň 4,75%. Dále společně s centrálními bankami Spojených států amerických, Japonska, Velké Británie a Kanady zasáhla devizovými intervencemi proti oslabování eura. Dánsko odmítlo v referendu zavedení eura. - Listopad Evropská centrální banka intervenovala na devizových trzích s cílem stabilizovat kurz eura. 2001 - Leden Eurozóna se rozšířila o dvanáctého člena Řecko. 34