Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Philipp Chizzola PRACOVNĚPRÁVNÍ VZTAHY S CIZÍM PRVKEM Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Jan Pichrt, Ph.D. Katedra: Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 7.3.2010 1
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne 9.3.2010 2
Poděkování Tímto bych chtěl vyjádřit své díky JUDr. Janu Pichrtovi, Ph.D. za pomoc a vedení při tvorbě této diplomové práce. Dalším osobám, kterým bych chtěl poděkovat za jejich důvěru a trpělivost, jsou má matka a moje přítelkyně. 3
Obsah 1. Úvod 1 str. 2. Vymezení některých pojmů 4 2.1. Pracovněprávní vztahy 4 2.2. Cizí prvek 11 3. Určení rozhodného práva v pracovněprávních vztazích s cizím prvkem 17 3.1. Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy 18 3.1.1. Působnost Římské úmluvy 19 3.1.2. Hraniční určovatelé 23 3.1.3. Imperativní normy a výhrada veřejného pořádku 25 3.2. Nařízení Řím I 29 3.3. Určení rozhodného práva podle ZMPS 32 3.4. Smlouva o právní pomoci mezi Českou republikou a Polskou republikou 35 4. Vysílání zaměstnanců 37 4.1. Působnost Směrnice o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb 40 4.2. Dočasnost a principy teritoriality a výhodnosti 43 4.3. Všeobecně použitelné kolektivní smlouvy 47 4.4. Minimální garantované pracovní podmínky 50 4.4.1. Maximální délka pracovní doby a minimální doba odpočinku 51 4.4.2. Minimální délka dovolené za kalendářní rok nebo její poměrná část 53 4.4.3. Minimální mzda, příslušná nejnižší úroveň zaručené mzdy a příplatky za práci přesčas 54 4.4.4. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci 56 4.4.5. Pracovní podmínky těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň, které kojí, a zaměstnankyň do konce devátého měsíce po porodu a mladistvých zaměstnanců 57 4
4.4.6. Rovné zacházení se zaměstnanci a zaměstnankyněmi a zákaz diskriminace 60 4.4.7. Pracovní podmínky při agenturním zaměstnávání 62 4.5. Způsoby vyslání českých zaměstnanců do jiných členských států 63 4.5.1. Zahraniční pracovní cesta 63 4.5.2. Dočasná změna místa výkonu práce 65 4.5.3. Dočasné přidělení zaměstnance agenturou práce 66 4.6. Kontrola vysílajícího zaměstnavatele a jeho zaměstnanců 68 4.7. Přechodná období a podmínky vysílání zaměstnanců do ČR 71 4.7.1. Podmínky vysílání zaměstnanců do Rakouska 72 4.7.2. Podmínky vysílání zaměstnanců do Německa 74 4.7.3. Podmínky vysílání zaměstnanců z jiných členských států do ČR 76 5. Závěr 78 5
1. Úvod Problematika pracovněprávních vztahů s cizím prvkem je problematikou aktuální a významnou svým dopadem na právní praxi. Pokračující a stále prohlubující se integrace evropského kontinentu a fenomén globalizace jsou zárukou toho, že i v budoucnosti bude význam právní úpravy pracovněprávních vztahů s cizím prvkem narůstat. Z tohoto pohledu představují zlomový okamžik pro Českou republiku, politické a ekonomické změny roku 1989, které znamenaly nejen přechod na tržní hospodářství, ale otevřely i cestu do Evropské unie. Změny však nastaly i jinde ve světě. Globalizace tak ve svém důsledku vytvořila z dříve velké planety malou vesnici z dalekosáhlými následky pro mnohé oblasti, mimo jiné i pro oblast pracovního práva. Miliony lidí z celého světa nyní využívá možnosti se stěhovat za prací. To s sebou samozřejmě přineslo potřebu korekce legislativy upravující pracovněprávní vztahy s cizím prvkem. Nemalé změny proto v poslední době nastaly, a bezpochyby ještě v oboru pracovního práva nastanou. Trhy práce v třetím tisíciletí nekončí na hranicích jednotlivých států, ale s určitou nadsázkou se dá říci, že se vytvořil globální trh práce, jenž doslova pohltil celou zeměkouli. Pro Českou republiku je proto důležité sledovat politické, ekonomické a sociální dění i vně Evropské unie. Nedostatek pracovní síly a nízká porodnost v Evropě, ostrá konkurence na světových trzích, nedostatek pracovních příležitostí, chudoba a nedemokratické režimy jinde ve světě jsou výbušnou směsí, která vyvíjí velký tlak na západní země, včetně těch evropských. Stále aktuálnější je pro země Evropské unie otázka zda a do jaké míry umožní legální vstup nových pracovních sil ze třetích zemí na evropský trh práce anebo zda budou raději hledat jiné alternativy, pokud takové vůbec reálně existují. Varianta izolace západu před náporem pracovníků z chudších zemích se ovšem nezdá být reálná z několika důvodů. Především nepříznivý demografický vývoj v Evropě (zvláště pak v České republice) a z toho vyplývající nedostatek vlastních pracovních sil si vyžádá přísun nových pracovníků na kterém budou zaměstnavatelé/podnikatelé bezpodmínečně trvat. Roli hraje také neochota velké časti západní populace vykonávat neprestižní a špatně placené práce a nevůle se stěhovat za prací, se kterou se zaměstnavatelé setkávají zvláště pak v nových členských státech Evropské unie. 6
Zaměstnavatelé, ať už se jedná o malé či střední podnikatelé nebo o nadnárodní koncerny, jsou v důsledku globalizace vystaveni nebývalému a krutému boji o přežití, který je v současné době ještě umocněn tzv. finanční krizí. Východiskem pro ně často bývají škrty v oblasti mzdových nákladů, kterých lze docílit propouštěním, zaměstnáváním levnější cizí pracovní síly či vyvážením produkce do zahraničí. Doprovodnými jevy jejich úsilí o lepší hospodářské výsledky, se kterými se do budoucna budeme s největší pravděpodobností setkávat, bude z jejich strany pochopitelná snaha optimalizovat obsah pracovněprávních vztahů v jejich prospěch či prosazování harmonizace práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů z důvodu vyšší přehlednosti a ekonomické efektivity v rámci širšího celku, např. Evropské unie. Tato úvodní slova jen dokreslují nutnost se podrobněji zabývat tématem této diplomové práce. S těmito otázkami souvisí i aspekty integrace cizinců do nových kultur a sociálního zabezpečení cizích pracovníků, což zajisté do budoucna bude představovat palčivý problém, kterému se však v rámci této práce není možné věnovat. Právní úprava pracovněprávních vztahů s cizím prvkem je obsažena v pramenech národních, evropských a mezinárodních. Z hlediska pramenů národních hraje stěžejní úlohu zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZPr). Samozřejmě také zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZMPS), obsahující právní úpravu mezinárodního práva soukromého. Ve vztahu k cizincům z třetích zemí je důležitá úprava obsažena v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZZ). Neopomenutelné pro praxi jsou samozřejmě závazky plynoucí z práva evropského. Zvláště důležitá je směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Zvýšenou pozornost si vyžaduje Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy 1 (dále jen ŘÚ) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen nařízení Řím I). Pro právní praxi je taktéž klíčová znalost judikatury Evropského soudního dvora. 1 Sdělení č. 64/2006 Sb. m. s., ve znění sdělení č. 21/2007 Sb.m.s. 7
Zcela bez povšimnutí také nemůžeme nechat skutečnost, že zákoník práce nabyl účinnosti dne 1.1.2007 a vystřídal tak zákoník práce z roku 1965 (dále jen ZPr 1965) 2, který byl v účinnosti po dobu 41 let. Tam, kde to bude užitečné, dovolí si autor upozornit na případné rozdíly mezi starým a novým zákoníkem práce. Problematika pracovněprávních vztahů s cizím prvkem je velmi rozsáhlá a bez umělého okleštění by byla téměř bezbřehá. Z tohoto důvodu je potřeba obsah této práce vymezit konkrétněji. Jádro diplomové práce je věnováno dvěma oblastem: 1) určení rozhodného práva v pracovněprávních vztazích a 2) právní úpravě vysílání zaměstnanců do zahraničí. Úkolem této diplomové práce je analyzovat pracovněprávní vztahy s cizím prvkem a pokusit se prozkoumat dopad právní úpravy na praxi, pokud možno také pomoci konkrétních příkladů. Cílem je pak především snaha hledat odpověď na otázku, zda současná právní úprava pracovněprávních vztahů s cizím prvkem dostatečně reflektuje potřeby zaměstnavatelů z hlediska flexibility a liberálnosti a naopak, zda zároveň poskytuje zaměstnancům dostatečnou míru ochrany. K tématu se zcela jistě váže celá řada jiných problematik, které si zaslouží pozornost, např. zvláštní pracovněprávní úprava v oblasti mezinárodní dopravy, agenturní zaměstnávání s cizím prvkem, právní úprava zaměstnávání cizinců z třetích zemí v České republice nebo procesní stránka úpravy pracovněprávních vztahů s cizím prvkem, avšak z důvodu omezeného rozsahu této diplomové práce se jim nebude možné věnovat. 2 Zákon č. 65/1956 Sb., zákoník práce. 8
2. Vymezení některých pojmů Nicméně, před samotnou analýzou pracovněprávních vztahů s cizím prvkem je třeba alespoň stručně definovat několik stěžejních pojmů. Co je pracovněprávní vztah? Jak je lze třídit a které mají význam pro právní úpravu pracovněprávních vztahů s cizím prvkem? Co je cizím prvkem? Co je to mezinárodní právo soukromé? Jak definujeme kolizní normu? Vymezení pojmů, které bezprostředně souvisí se samotnou materií pracovněprávních vztahů s cizím prvkem, je nápomocné pro lepší orientaci a pochopení této diplomové práce. 2.1. Pracovněprávní vztahy Zákonodárce vymezuje pracovněprávní vztahy hned v 1 ZPr. Výslovně označuje za pracovněprávní vztahy právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (tedy individuální pracovněprávní vztahy) a právní vztahy kolektivní povahy, které souvisejí s výkonem závislé práce (tedy kolektivní pracovněprávní vztahy). Rozsah pracovněprávních vztahů vymezen podle 1 písm. a) a b) ZPr je však právní teorií považován za příliš omezený. 3 Za pracovněprávní vztahy je dále nutno považovat některé právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli podle 1 písm. d) ZPr. Do této skupiny se řadí především vztahy mezi uchazečem o zaměstnání a jeho případným budoucím zaměstnavatelem, neboť ačkoliv ještě nedošlo ke vzniku pracovněprávního poměru je žádoucí tyto vztahy upravovat, především co se rovného zacházení a ochrany osobních údajů týče. Za čtvrté se za pracovněprávní vztahy považují tradičně právní vztahy, které vznikají na úseku zaměstnanosti. 3 Pichrt, J. In: Bělina, M. a kolektiv. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vydání, Praha 2007, C. H. Beck, s. 58. 9
Pro účely této diplomové práce se budeme dále zabývat pouze individuálními pracovněprávní vztahy. V ostatních kategoriích pracovněprávní vztahů se sice cizí prvek vyskytovat může (např. v oblasti zaměstnanosti u cizince žádajícího o udělení povolení k zaměstnání nebo zelenou kartu), ale nejtypičtěji se vyskytuje právě u individuálních pracovněprávních vztahů. Individuální pracovněprávní vztahy se obecně dělí na základní pracovněprávní vztahy, pracovněprávní vztahy související se základními a na další právní vztahy účasti na práci. Zákoník práce rozlišuje podle 3 alinea 2 dva druhy základních pracovněprávních vztahů - pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Dominantní postavení v rámci základních pracovněprávních vztahů zaujímá nesporně pracovní poměr. Pracovní poměr se liší od dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti několika znaky. Jelikož dohody mají spíše doplňkový charakter, zejména časově omezeným rozsahem výkonu závislé práce. I stupeň organizační nadřízenosti a podřízenosti není vymezen tak striktně jako u pracovního poměru. Ochrana slabší strany pracovněprávního vztahu (tj. zaměstnance) je v porovnání s pracovním poměrem značně oslabena. Na druhou stranu poskytují dohody větší prostor pro smluvní volnost, jejímž prostřednictvím lze, je-li dána vůle stran, ochrannou funkci pracovního práva opět nastolit. Až na taxativně stanovené výjimky 4 se na právní úpravu dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr použijí subsidiárně zákonná ustanovení a pracovním poměru. Pracovnímu poměru je věnována druhá část ZPr ( 30 až 73 ZPr). Zakládá se pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo jmenováním. Výkon závislé práce, vyjádřen především nadřízeností zaměstnavatele nad zaměstnancem, je jedním z hlavních znaků rozlišujících pracovní smlouvy od jiných soukromoprávních smluv. Pracovní smlouvy však plní zcela odlišnou a snad i důležitější společenskou roli než občanskoprávní či obchodněprávní smlouvy. Tím je dána i jejich anomálie ve smyslu větší právní ochrany zaměstnance, která je zabezpečená vyšší mírou kogentností 4 Srov. 77 odst. 1 ZPr. 10
pracovního práva a menším vlivem zásady autonomie smluvních stran. Přesto mají pracovní a civilní smlouvy společný základ v právu soukromém. Objektem základních pracovněprávních vztahů je výkon závislé práce. Zákoník práce obsahuje, na rozdíl od ZPr 1965, pozitivněprávní definici tohoto pojmu:,,za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. 5 Pozitivněprávní definice závislé práce bezesporu přispívá k větší právní jistotě v oblasti pracovního práva. Ve spojitosti s ustanovením 3 alinea 1 ZPr, podle kterého může být závislá práce vykonávaná výlučně v pracovněprávním vztahu podle ZPr, není-li však upravena zvláštními právními předpisy (např. služebním zákonem, z. č. 218/2002 Sb.), zákonodárce potírá tzv.,,švarcsystém 6 V literatuře se objevují také názory, že dalším znakem závislé práce je dobrovolnost, který je sice v ZPr obsažen ( 13 odst. 1 ZPr), avšak není součástí legální definice závislé práce, což je předmětem kritiky. 7 Pracovněprávní vztahy související se základními jsou vztahy, které základním vztahům mohou předcházet, mohou existovat paralelně se základními a můžou je dokonce přetrvat. Jedná se o např. vztahy o sankční (nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru), vztahy vznikající při kontrole dodržování pracovněprávních předpisů, vztahy vzniklé podle 328 odst.1 ZPr (viz níže) atd. 5 2 odst. 4 ZPr; závislá práce je charakteristická také pro agenturního zaměstnávání - 2 odst. 5 ZPr. 6 Pichrt, J. In: Bělina, M. a kolektiv. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vydání, Praha 2007, C. H. Beck, s. 146. 7 Štefko, M. Vysílání zaměstnanců do zahraničí, Praha 2009, C. H. Beck, s. 320. 11
Další právní vztahy účasti na práci jsou pracovněprávní vztahy na které se ZPr vztahuje jen stanoví-li tak výslovně (princip přímé působnosti), stanoví-li to zvláštní právní předpis (princip delegace) nebo nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (princip subsidiarity). Tato úprava stanovena v 5 ZPr je dále komplikována tím, že ZPr rozlišuje mezi pracovněprávními vztahy u osob činných především v justici podle 5 odst. 4 a 5 ZPr, pracovními vztahy mezi družstvy a jejich členy ( 5 odst. 3 ZPr) a u osob vykonávajících veřejné funkce ZPr mluví dokonce jen o vztazích ( 5 odst. 1 ZPr). Přestože ustanovení 5 ZPr působí na první pohled poněkud zmateným dojmem, ve všech případech se jedná o pracovněprávní vztahy, i když se budou řídit ZPr na základě různých, výše zmíněných principech. Subjektem individuálních pracovněprávních vztahů může být jak osoba právnická tak i osoba fyzická, ale pouze za podmínky že disponují pracovněprávní subjektivitou. Typickými účastníky individuálních pracovněprávních vztahů jsou zaměstnavatel a zaměstnanec, přičemž zaměstnancem mohou být pouze osoba fyzické, kdežto zaměstnavatelem jak osoby fyzické tak i právnické. I stát může být v pracovněprávních vztazích účastníkem, ale pouze jako právnická osoba a zaměstnavatel. Za stát jedná příslušná organizační složka státu; právní úkony za stát činí vedoucí organizační složky státu a další zaměstnanci za podmínek stanovených v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. 8 K individuálním pracovněprávním vztahům dochází i mezi jinými subjekty než jen mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Například podle 328 odst. 1 ZPr, upravující peněžitá práva zaměstnance po jeho smrti, tyto práva nezanikají, ale postupně přecházejí na jeho manžela, děti a rodiče, pokud s ním v době smrti žili v jedné domácnosti. Jedná se pracovněprávní vztah související se základními. K této otázce se vyjadřoval také Nejvyšší soud, podle jehož judikátu 8 Srov. 9 a 11 odst. 3 ZPr. 12
,,za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení 1 zák. práce, které se řídí zákoníkem práce a jinými pracovněprávními předpisy, je třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele bez ohledu na to, zda účastníkem vztahu je vedle zaměstnavatele (případně jeho právního nástupce) zaměstnanec nebo (na jeho místě) jiná osoba (např. pozůstalý či dědic) nebo zda výkon nesamostatné (závislé) práce pro zaměstnavatele trvá nebo byl již ukončen. 9 Jinými slovy, individuální pracovněprávní vztahy nelze omezit jen na dobu existence výkonu nesamostatné práce a rovněž se u nich mohou vyskytovat jiné subjekty než jen zaměstnanec a zaměstnavatelé. Rozhodnutí Nejvyššího soudu jen potvrzuje, že pojetí pojmu pracovněprávní vztahy je poněkud širší, než jak by se při prvním pohledu na 1 ZPr mohlo zdát. 10 Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dále konstatuje, že jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem práce, včetně všech práv (nároků) a povinností z něj vyplývajících, má pracovněprávní povahu a nelze jej posoudit podle jiného - než pracovněprávního - předpisu, protože zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy vzhledem ke své kogentní povaze použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňují. Tímto judikátem lze velmi dobře poukázat na zásadní změnu, která se odehrála vydáním nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., kterým bylo bez náhrady zrušen 2 odst. 1 alinea druhá, třetí a pátá, 4 a některé další ustanovení ZPr. Následkem tohoto nálezu je ještě před několika lety nemyslitelný fakt, že počínaje dnem 14. 4. 2008 se v pracovněprávních vztazích použije občanský zákoník 11 (dále jen OZ) vždy, pokud v ZPr chybí konkrétní právní úprava. 9 Srov. odůvodnění rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 21 Cdo 1165/2005 ze dne 21. března 2006. 10 Srov. k této problematice také rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 615/2001 ze dne 18.12.2001 nebo sp. zn. 21 Cdo 498/2000 ze dne 30.8.2000. 11 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 13
Jestliže byl ZPr 1965 postaven na principu co není dovoleno, je zakázáno a jakákoliv vazba ZPr na OZ byla zapovězena, původní znění nového ZPr již reflektovalo ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod 12, tedy princip co není zakázáno, je dovoleno. Avšak v důsledku původního znění 2 odst. 1 ZPr, který byl dle názoru Ústavního soudu zakládal přílišnou kogentnost norem ZPr, ve velmi okleštěné podobě. Dále nový ZPr ve své původní verzi umožňoval použití OZ na pracovněprávní vztahy jen na základě principu delegace (zrušený 4 ZPr). Tyto skutečnosti, které byly i odbornou veřejností podrobeny nemalé kritice, kromě např. přílišného vlivu odborových organizací, vedly některé poslance a senátory k podání návrhu na zrušení některých částí ZPr. 13 Výsledkem podaného návrhu je tedy vztah subsidiarity mezi obecným OZ a speciálním ZPr. 14 Nejasnosti by v praxi mohla způsobit ta ustanovení ZPr odkazující na možnost použití OZ, která nebyla zrušena. Zde však hovoří nález ÚS o tom, že je nutno taková ustanovení považovat v důsledku obecného principu subsidiarity občanského zákoníku za nadbytečná. 15 V individuálních pracovněprávních vztazích lze proto nyní uzavírat dohody podle občanského zákoníku, zejména inominátní smlouvy podle 51 OZ. Tyto smlouvy nemohou však nahradit smlouvy a dohody, které jsou pro pracovní právo specifické a jsou upraveny v ZPr. Mohou ale např. pracovní smlouvu teoreticky doplnit. 16 Obecně tedy můžeme říct,,,že pracovněprávní vztahy jsou právními (právem upravené) vztahy mezi určitými subjekty, účastníky pracovního procesu v extenzivním slova smyslu, jejichž obsahem jsou práva a povinnosti. 17 12 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. 13 Ke kritice původního znění ZPr srov. např. Bělina M., Pichrt J. Nad návrhem nového zákoníku práce. Právní rozhledy, C. H. Beck, Praha 2005, č. 11, s. 381-389. 14 Srov. zejména body 196 až 205 a body 208 a 209 odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. 15 Srov. bod 210 odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. 16 Jouza L. Zákoník práce po nálezu Ústavního soudu. Bulletin advokacie, Praha 2008, č. 5, s. 31. 17 Pichrt, J. In: Bělina, M. a kolektiv. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vydání, Praha 2007, C. H. Beck, s. 60. 14
Značně široké vymezení definice pracovněprávních vztahů se zužuje zásadou vyslovenou Nejvyšším soudem: Za pracovněprávní nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce (např. nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod.). 18 18 Srov. odůvodnění rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 21 Cdo 1165/2005 ze dne 21. března 2006. 15
2.2. Cizí prvek Působnost soukromoprávních vztahů, včetně individuálních pracovněprávních vztahů, není vždy omezena na teritorium suverénních států. Na rozdíl od vztahů, které se realizují uvnitř hranic jednoho státu, je pro určitou skupinu soukromoprávních vztahů charakteristické, že některý z prvků takového vztahu, má také ještě vztah k zahraničnímu právnímu řádu; mluvíme o tzv. cizím prvku. Právní úprava soukromoprávních vztahů s cizím prvkem je primárně záležitostí jednotlivých států. Každý stát má tím pádem své vlastní mezinárodní právo soukromé. Mezinárodním právem soukromým se rozumí právní odvětví, jenž je souborem zvláštních právních norem určených výlučně pro úpravu soukromoprávních vztahů s cizím prvkem, včetně norem procesních, tj. norem upravujících postup soudů, jiných orgánů a subjektů a vztahů vznikajících mezi účastníky v řízení o soukromoprávních věcech s cizím prvkem. 19 Základním pramenem českého mezinárodního práva soukromého a procesního, jak zní přesný název tohoto odvětví, je již zmiňovaný ZMPS. Dalšími prameny jsou dvou a vícestranné mezinárodní smlouvy (významné jsou obzvláště bilaterální smlouvy s bývalými socialistickými zeměmi o právní pomoci a o výkonu soudních rozhodnutí) a právní předpisy evropského práva.. Právní normy Evropského práva jsou pro soukromoprávní vztahy s cizím prvkem zvlášť důležité. Natolik, že se vytvořilo jako samostatná disciplina evropské mezinárodní právo soukromé. Prameny evropského mezinárodního práva soukromého tvoří také páteř této diplomové práce (viz další výklad o Římské úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy/nařízení Řím I a směrnici Evropského parlamentu a Rady EU č. 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb). Úkolem mezinárodního práva soukromého je určit rozhodné právo, kterým se soukromoprávní vztah s cizím prvkem řídí. Především se tak děje prostřednictvím tzv. kolizních norem, které provádějí výběr z několika si navzájem konkurujících právních řádů, které mají vztah k určitému soukromoprávnímu právnímu vztahu. Učinit však 19 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno 2004, Doplněk, s. 22. 16
závěr, že mezinárodní právo soukromé je upraveno pouze kolizními normami, by ale neodpovídalo pravdě. Jednotlivé státy, ať už z vlastní vůle nebo na základě mezistátních dohod, připouštějí použití cizího právního řádu v případě střetu různých jurisdikcí upravujících soukromoprávní vztahy. Nutno dodat, že taková tolerance se projevuje právě jen u soukromoprávních vztahů, které přesahují rámec jednoho právního řádu, nikoliv u vztahů veřejnoprávních ve kterých je subjektem sám stát. Existují čtyři druhy norem, které výlučně upravují soukromoprávní vztahy s cizím prvkem: 1) kolizní normy, 2) přímé normy, 3) věcné normy mezinárodního práva soukromého a 4) normy mezinárodního práva procesního. Dvě nejdůležitější skupiny tvoří normy kolizní a normy přímé. Na základě těchto norem se také odvíjí dva základní způsoby jak vybrat rozhodné právo pro soukromoprávní vztah s cizím prvkem. 1) Kolizní metoda Kolizní norma sama neupravuje práva a povinnosti subjektů soukromoprávního vztahu s cizím prvkem, omezuje se jen na dosažení kolizně správného řešení, aniž by rozlišovala na který z dotčených právních řádů odkazuje. Dělení lze provádět z několika hledisek, jako hledisko nejdůležitější se jeví diferenciace na kolizní normy jednostranné a dvoustranné. Jednostranné kolizní normy neobsahují možnost použití dvou nebo více právních řádů, ale provádí výběr jednoduše tím, že odkazují na právo vnitrostátní. Možnost aplikace zahraničního právního řadu je od samého počátku vyloučena. Dvoustranné kolizní normy provádí výběr mezi dvěma právními řady, které přicházejí pro daný soukromoprávní vztah s cizím prvkem v úvahu. Toho dosáhnou tím, že 17
pomoci hraničního určovatele určí rozhodný právní řád, který se použije na daný soukromoprávní vztah s cizím prvkem (tzv. navázání). Hraničním určovatelem je skutečnost významná pro daný druh právních vztahů nebo otázek označených v rozsahu kolizní normy, která rozhoduje o určení (výběru) práva, jehož se má použít pro jejich úpravu. 20 Z hlediska hraničních určovatelů obsažených ve dvoustranných kolizních normách, jsou pro pracovněprávní vztahy s cizím prvkem nejdůležitější: volba práva (lex electa) místo výkonu práce (lex loci laboris) místo soudu nebo úřadu (lex fori) sídlo/provozovna zaměstnavatele. Kolizní normy najdeme především v právních normách vnitrostátních (např. z hlediska pracovního práva jsou důležité 16 ZMPS a 319 ZPr); výjimky představuje úprava v multilaterálních a bilaterálních smlouvách. 2) Přímá metoda Tato metoda je reprezentovaná zvláštními právními normami označovanými jako přímé normy. Přímé normy na rozdíl od norem kolizních obsahují hmotněprávní úpravu práv a povinností subjektů a bezprostředně se aplikují na daný vztah, bez předchozího použití kolizní normy. Tyto zvláštní hmotněprávní normy jsou obvykle sjednávány na mezinárodní úrovni, čímž dochází k unifikaci hmotného práva upravující soukromoprávní vztahy s cizím prvkem. Prostřednictvím inkorporačního ustanovení čl.10 Ústavy se stávají součástí českého právního řádu. Existují ale také přímé normy vnitrostátního původu. Příkladem je 48 odst. 3 ZPr (nahradil 42/3 ZPr 1965) upravující ukončení pracovního poměru cizince nebo fyzické osoby bez státní příslušnosti. 20 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno 2004, Doplněk, s. 119. 18
Trendem posledních let je sjednávat přímé normy, jelikož lépe vyhovují potřebám praxe z hlediska dosažení největší možné právní jistoty v oblasti soukromoprávních vztahů s cizím prvkem. Je-li určitý soukromoprávní vztah s cizím prvkem upraven oběma základními metodami řešící střet právních řádů, upřednostňuje se přímá metoda, jelikož přímé normy jsou ve vztahu speciality k obecným kolizním normám. V právnické literatuře se někdy setkáváme místo s pojmem cizí prvek, zahraniční prvek a ještě mnohem častěji prvkem mezinárodním. Prof. Kučera ve své učebnici preferuje výraz zahraniční prvek. Podle jeho názoru nejlépe vystihuje povahu prvku soukromoprávního vztahu mající vztah k zahraničnímu právnímu řádu. 21 V rámci Evropské unie se lze setkat také s pojmy přeshraniční prvek nebo komunitární mezinárodní prvek, který je ale omezen pouze na vztahy vznikající uvnitř EU. 22 Na druhou stranu, ZMPS používá výraz mezinárodní prvek. Všechny tyto pojmy jsou synonyma, ale vzhledem k zadání této práce bude dále použit jen termín cizí prvek. ZMPS nezná definici cizího prvku, leč podle názorů právní teorie existuje soukromoprávní vztah s cizím prvkem pouze pod podmínkou, že vztah k zahraničnímu právnímu řádu u některého z jeho prvku je společensky dostatečně významný nebo není zjevně zanedbatelný - tzv. kritérium významnosti. V zájmu právní jistoty by měly být případy, kdy je soukromoprávnímu vztahu odepřen charakter vztahu s cizím prvkem ojedinělé, především tehdy, jestliže by aplikace cizích právních norem byla nepřiměřená a neodpovídala by očekávání stran. 23 Na takový právní vztah se nahlíží jako na vztah vnitrostátní. Kritérium významnosti cizího prvku, má zvlášť velký význam pro pracovněprávní vztahy s cizím prvkem. Odepření zaměstnance ochrany jeho domovského práva, s jehož obsahem bude ze všech v úvahu přicházejících právních řádů zřejmě nejlépe seznámen, na základě zanedbatelného vztahu některého z prvku pracovněprávního vztahu k jinému právnímu řádu, by výrazně oslabilo ochranářskou funkci pracovního práva. 21 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno 2004, Doplněk, s. 17. 22 Pauknerová, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, s. 4. 23 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno 2004, Doplněk, s. 18. 19
S tímto souvisí také skutečnost, že kritérium významnosti poskytuje zaměstnanci ochranu před zbytečným štěpením smluvního statutu, tj. situace kdy se pracovněprávní vztah řídí několika právními řády, což nutně vede k znepřehlednění práv a povinností, kterými se pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem řídí. Za nedostatečně významný prvek je v pracovněprávních vztazích považována především zahraniční pracovní cesta, uzavření pracovní smlouvy v zahraničí, pracovněprávní vztahy související se základními pracovněprávní vztahy nebo místo učinění úkonů majících důsledky na vznik, změnu, skončení pracovněprávního vztahu. 24 Nyní je ještě nutné uvést v jaké podobě se může cizí prvek v pracovněprávních vztazích vyskytovat. Právní teorie uvádí, že o cizí prvek v pracovněprávních vztazích se jedná, jestliže subjektem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, či subjekt má bydliště nebo sídlo v zahraničí, obsah, tedy vzájemná práva a povinnosti mají vztah k zahraničí, např. místo výkonu práce v cizině, častá změna místa výkonu práce v mezistátním měřítku, nebo výkon práce,,mimo pracoviště, ke skutečnosti právně významné pro vznik, změnu nebo zánik pracovněprávního vztahu došlo v zahraničí, předmět právního vztahu má vztah k zahraničí. 25 Snad nejtypičtějším cizím prvkem v pracovněprávních vztazích je subjekt. Vymezení subjektu jakožto cizího prvku v pracovněprávních vztazích není jednoduché, jelikož právní úprava je nepřehledná. Jak výše uvedeno v kapitole 2.1, subjektem individuálních pracovněprávních vztahů bývají nejčastěji zaměstnanec a zaměstnavatel. Největší problémy kvůli poněkud protikladné legislativě činí vymezeni pojmu cizinec a jeho práv. Zákoník práce nedefinuje koho a za jakých podmínek je třeba považovat za tuzemského či zahraničního zaměstnavatele nebo zaměstnance. 24 Štefko, M. Vysílání zaměstnanců do zahraničí. Praha 2009, C. H. Beck, s. 22. 25 Štefko, M. In: Bělina, M. a kolektiv. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vydání, Praha 2007, C. H. Beck, s. 118. 20
Zákon o pobytu považuje cizince za fyzickou osobu, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. 26 Naopak ZZ za cizince nepovažuje občana Evropské unie a jeho rodinné příslušníky a rodinné příslušníky občana České republiky. 27 To samé platí pro občany EHP a Švýcarska a jejich rodinné příslušníky. 28 Cizinec může podle ZZ vykonávat zaměstnání na území ČR pouze tehdy, pokud disponuje platným povolením k zaměstnání a platným povolením k pobytu nebo je-li držitelem zelené karty, pokud tento zákon nestanoví jinak. 29 V oblasti zaměstnanosti, resp. práva přístupu na český trh práce, tak platí výjimka ze zásady rovnosti deklarované v 32 ZMPS, který stanoví, že cizinci mají v oblasti svých osobních a majetkových práv, pokud tímto zákonem nebo zvláštními předpisy není stanoveno jinak, stejná práva a stejné povinnosti jako čeští občané. Na druhou stranu, 3 odst. 1) písm. c) ZZ stanoví, že zaměstnavatelem jako účastníka právních vztahů upravených tímto zákonem se rozumí rovněž organizační složka zahraniční právnické osoby nebo zahraniční fyzická osoba oprávněná podnikat na území České republiky podle zvláštních právních předpisů (např. podle obchodního zákoníku 30 nebo živnostenského zákona 31 ). V souladu se ZZ proto za zahraničního zaměstnavatele můžeme považovat fyzickou osobu s bydlištěm nebo právnickou osobu se sídlem mimo území ČR, která na území ČR trvale nepodniká a vysílá své zaměstnance na území ČR za účelem realizace obchodu. 32 26 Srov. 1 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. 27 Srov. 3 a 85 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. 28 Koho je třeba považovat za českého občana v případě pochybností z důvodů dvojího občanství či neurčitého občanství stanoví 33 ZMPS. 29 Srov. 89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. 30 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. 31 Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon). 32 Srov. Boušková, P., Kolmerová, V. In: Kol. autorů. Zaměstnávání cizinců a vysílání zaměstnanců a OSVČ do ciziny. 3. aktualizované vydání, Olomouc 2009, ANAG, s. 12. 21
3. Určení rozhodného práva v pracovněprávních vztazích s cizím prvkem Jak výše uvedeno, úkolem mezinárodního práva soukromého je určit rozhodné právo v soukromoprávních vztazích s cizím prvkem. Následující výklad je věnován nejvýznamnějším pramenům, v nichž je obsažena kolizněprávní úprava týkající se pracovněprávních vztahů s cizím prvkem. Klíčovou roli hrají prameny evropského mezinárodního práva soukromého. Právní teorie definuje tuto disciplínu jako soubor právních předpisů vztahující se na soukromoprávní vztahy cizím prvkem vznikající v rámci Evropské unie, které jsou regulovány jednotnou právní úpravou vyplývající z pramenů evropského práva. 33 Pramenem evropského mezinárodního práva soukromého jsou akty primárního práva, sekundárního práva, tzv. terciárního práva 34, mezinárodní smlouvy a vnitrostátní normy přijaté k provedení evropského práva. Z hlediska určení rozhodného práva pro pracovněprávní vztahy s cizím prvkem musí být hlavní pozornost věnována Římské úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, zákonu č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a bilaterální Smlouvě o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních mezi Českou republikou a Polskem republikou. V praxi vznikají situace, kdy se na jednotlivé pracovněprávní vztahy s cizím prvkem teoreticky vztahují více pramenů práva. Proto následující výklad v rámci této třetí kapitole, nemůže ignorovat problematiku stanovení vzájemné hierarchie, která jednoznačně určí rozhodný pramen práva, jenž se na daný pracovněprávní vztah s cizím prvkem bude aplikovat. 33 Pauknerová, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, s. 15. 34 Smlouva o fungování Evropské unie, která dnem 1.12.2009 nahradila Smlouvu o založení Evropského společenství, již s existencí tzv. terciárního práva nepočítá. 22
3.1. Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980, byla uzavřena mezi tehdejšími devíti členskými státy Evropského hospodářského společenství, s cílem sjednotit právo v oblasti mezinárodního práva soukromého, a tudíž i kolizní normy v oblasti pracovněprávních vztahů. V průběhu let k ní postupně přistoupily i další státy. V roce 2004 i desítka převážně východoevropských států, kteří se již v rámci sjednávání podmínek přistoupení zavázaly k této dohodě přistoupit. Pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 1.7.2006. Přestože smluvními stranami ŘÚ jsou jen členské státy EU (podle čl. 28 odst. 1 ŘÚ se třetí země ani připojit nemohou), není tato úmluva přísně vzato součástí evropského mezinárodního práva soukromého. Před 1.12.2009, tedy dnem kdy vstoupila v účinnost Smlouva o fungování Evropské Unie (dále jen SFEU), sice umožňoval čl. 293/ex-čl. 220 Smlouvy o založení Evropského společenství členským státům EU v určitých případech mezi sebou uzavírat mezinárodní smlouvy (někdy označované jako subsidiární dohody, které tvoří tzv. terciární evropské právo), nicméně ŘÚ z čl. 293 SES nevycházela. Přesto bývá tato smlouva k terciárnímu právu přiřazována a je často považována za součást evropského práva v širším smyslu. Příslušnost k evropskému právu povahu ŘÚ lze také vyvozovat z Prvního a Druhého protokolu o výkladu ŘÚ zakládající autoritativní výklad Evropského soudního dvora. Eventuální nejasnosti ohledně příslušnosti k evropskému právu se vyřešily přijetím nařízení Řím I, které nabylo účinnosti v listopadu 2009 (viz kapitola 3.2). Neopominutelným zdrojem výkladu ŘÚ je Zpráva o Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen Zpráva Giuliano Lagarde). 35 35 http://www.uninova.sk/pf_bvsp/pdf/text_giulianolagardereport.pdf. 23
3.1.1. Působnost Římské úmluvy Článek 1 odst. 1 ŘÚ stanoví, že se úmluva použije na závazky ze smluv, které mají vztah k právu různých zemí. Je tím zcela jasně konstatováno, že se věcná působnost ŘÚ vztahuje pouze na soukromoprávní vztahy ze smluv s cizím prvkem. 36 Dle názorů odborné veřejnosti lze vedle individuálních pracovních smluv pod působnost ŘÚ podřadit také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. 37 Z téhož ustanovení vyplývá, že se ŘÚ nevztahuje na kolektivní pracovní smlouvy. Ty jsou vyloučeny z rozsahu působnosti ŘÚ, což ale může způsobit problémy odkáže-li kolizní norma ŘÚ např. na dánské právo, kde kolektivní pracovní právo hraje dominantní roli. Práva a povinnosti pracovněprávního vztahu se často řídí jak individuálním tak i kolektivním pracovním právem. Opomíjení kolektivních smluv proto není příliš šťastným řešením. Důsledkem je, že se pracovněprávní vztah řídí dvěma různými právními řády, čímž dochází tím ke štěpení smluvního statutu a omezení přehlednosti právního vztahu Ke štěpení smluvního statutu dochází také na základě možnosti smluvních stran, zakotvené v čl. 3 odst. 1 alinea 3, zvolit si rozhodné právo buď pro celou smlouvu/dohodu nebo jen pro určitou část. Římská úmluva to vyjadřuje slovy: Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část. Taková možnost bude zřejmě vyhovovat spíše zaměstnavatelům. Smluví svoboda je ovšem jedním ze základních principů soukromého práva - ochrana slabší strany je garantována na jiných místech. Předpokladem štěpení musí však být oddělitelnost jednotlivých částí smluv, tak aby aplikace oddělených části smlouvy neztratila smysl. Autonomie smluvních stran se projevuje ještě na jiném místě ŘÚ. Článek 3 odst. 2 zakotvuje možnost smluvních stran změnit po uzavření smlouvy rozhodné právo, ať už stanovení rozhodného práva bylo výsledkem jejich volby nebo objektivních podmínek vyplývajících z dikce samotné úmluvy. Po uzavření smlouvy se případná změna v zájmu právní jistoty ovšem nedotýká formální platnosti smlouvy nebo práv třetích osob. 36 Negativně je věcná působnost vymezena v čl. 1 odst. 2 a 3 ŘÚ. V těchto ustanoveních je obsažen taxativní seznam právních vztahů na které se ŘÚ nevztahuje. 37 Podle názoru prof. Bělohlávka se ale ŘÚ nevztahuje na dohody provedení práce; srov. Bělohlávek, A. J. Pracovněprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Právo a zaměstnání, LexisNexis CZ, Praha 2005, č. 10, s. 6. 24
Existence cizího prvku ve smluvních závazkových vztazích však není absolutní podmínkou pro aplikaci této mezinárodní smlouvy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vyjednávačskému umění delegace Spojeného království Velké Británie a Severního Irska vděčíme za možnost uzavírat tzv.,,single country contracts. To znamená, že se ŘÚ aplikuje i na čistě vnitrostátní pracovněprávní vztahy bez přítomností cizího prvku, pokud si strany zvolí zahraniční právo (čl. 3 odst. 3 ŘÚ). Autonomie vůle stran je však omezena do té míry, že se aplikují kogentní normy státu s nímž všechny ostatní okolnosti v okamžiku volby rozhodného práva souvisejí. Příklad: Český zaměstnavatel a zaměstnanec se mohou rozhodnout, že jimi uzavřená pracovní smlouvu se bude řídit belgickým pracovním právem, přičemž práce má být vykonávaná na území České republiky. Rozhodným právem (lex causae) bude sice právo belgické, avšak belgický soud musí aplikovat české kogentní normy, kterým se v takovém případě smluvní strany vyhnout nemohou. V souvislosti s čl. 3 odst. 3 ŘÚ je nutné upozornit na skutečnost, že zřejmě došlo k terminologické chybě. Podle názoru prof. Pauknerové, ŘÚ v tomto ustanovení zaměňuje imperativní za kogentní normy. Kogentní normy jsou donucovací normy a vyloučení jejich aplikace dohodou stran není možné jako u norem dispozitivních. Na rozdíl od imperativních norem se ale kogentním normám lze vyhnout, jelikož jejich kogentnost se uplatňuje jen tehdy jsou-li součástí rozhodného práva. V odborných kruzích panuje nejistota, zda má čl. 3 odst. 3 ŘÚ na myslí rovněž imperativní normy, jelikož ty jsou upraveny na jiném místě ŘÚ, a to v čl. 6 a 7. 38 Podle názorů, právní teorií, se v takových případech nejedná o skutečnou volbu práva, ale o tzv. materiální volbu práva. To znamená, že se strany na základě smluvní volnosti vyhýbají pouze dispozitivním normám státu, jehož právní řád by se uplatnil v celém rozsahu, kdyby k volbě práva nedošlo. Materiální volba práva klade vysoké nároky jak na soudce, tak na účastníky ohledně znalosti kogentních norem zahraničního právního řádu jinak rozhodného pro smluvní závazkový vztah. 39 38 Srov. Pauknerová, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, s. 223-224. 39 Srov. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno 2004, Doplněk, s. 130-131 nebo Pauknerová, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, s. 224. 25
Na smluvní státy, v nichž existuje více právních systému obsahující právní normy upravující smluvní závazkové vztahy, pamatuje čl. 19 ŘÚ. Je-li suverénní stát složen z více takových jednotek, považuje se každá taková územní jednotka pro účely určení rozhodného práva za samostatný stát. To by hypoteticky umožňovalo např. volbu skotského pracovního práva, pokud by takové existovalo. Oblast pracovního práva ve Spojeném království však devolucí ovlivněna není. 40 Dojde-li ke kolizi mezi právními řády takových zemí, není takový stát povinen aplikovat kolizní normy ŘÚ, může hledat alternativní cesty řešení sporu. Římská úmluva (čl. 20) zakotvuje přednost kolizních norem přijatých pro zvláštní oblasti smluvních závazkových vztahů, které jsou obsaženy v právních aktech EU (nařízeních nebo mezinárodních smluv uzavřených EU) nebo ve vnitrostátních právních předpisech, jimiž byly implementovány evropské směrnice, před kolizními normami ŘÚ. Konkrétně pro pracovněprávní vztahy s cizím prvkem to znamená, že kolizní normy Směrnice č. 96/71/ES, o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb, resp. 319 ZPr se použijí přednostně. O časové působnosti pojednává především čl. 17 ŘÚ. Zakotvuje zákaz retroaktivity úmluvy. Římská úmluva se vztahuje pouze na smlouvy uzavřené po dni, ke kterému vstoupí pro dotyčný stát v platnost. Z hlediska České republiky to znamená, že na smlouvy uzavřené před 1.7.2006 se užije kolizní úprava českého mezinárodního práva soukromého (pro pracovněprávní vztahy s cizím prvkem je rozhodný 16 ZMPS viz kapitola 3.3). Od tohoto data tak vedle sebe platí současně jak ŘÚ, tak i ZMPS. Co se týče jejich vztahu, je to ŘÚ, která má navrch. Jedná se totiž o mezinárodní smlouvu, která má podle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před zákonem (srov. také 2 ZMPS). 40 Srov. Hazell, R., Rawlings R. and contributers. Devolution, Law Making and the Constitution. Exeter 2005, Imprint Academic, s. 252. 26
Posláním ŘÚ je sice unifikace kolizních norem, pokud jde o smluvní závazkové vztahy, ponechává ale v platnosti kolizní normy obsažené v mezinárodních smlouvách jejichž smluvní stranou stát již je nebo se jim teprve v budoucnu stane (čl. 21 ŘÚ). Nejen to, takové mezinárodní smlouvy se použijí přednostně. Českou republiku zavazuje na poli pracovního práva Smlouva o právní pomoci s Polskou republikou, která obsahuje zvláštní kolizní úpravu (viz kapitola 3.4). Z hlediska územní působnosti ŘÚ je důležité si uvědomit, že kolizní normy obsažené v ŘÚ jsou vskutku mezinárodní nevztahují se jen na právní závazkové vztahy s čistě komunitárním prvkem. Jak značí čl. 2 ŘÚ: Právo určené na základě této úmluvy se použije i v případě, že se jedná o právo státu, který není smluvním státem. Z této věty vyplývá, že kolizní normy ŘÚ mají univerzální charakter, nikoliv pouze partikulární jako např. kolizní normy nařízení Brusel I. 41 Rozhodným právem proto nemusí být jen právo smluvních států, lex causae tak může být i např. právo ruské. Článek 27, jenž obsahoval vymezení působnosti vztahující se na některá území Dánského království, Spojeného království, Nizozemského království a Francouzské republiky byl s účinnosti ke dni 16.3.2007 zrušen. 42 S územní působnosti souvisí institut vyloučení zpětného a dalšího odkazu. Článek 15 ŘÚ vylučuje s norem právního řádu na které kolizní norma ŘÚ odkazuje, normy mezinárodního práva soukromého. Tím zasahuje také kolizní normy příslušných států, které by mohly obsahovat tzv. zpětný nebo další odkaz. Zpětným odkazem rozumíme situace, kdy kolizní norma odkáže na zahraniční právní řád a zahraniční kolizní norma zase zpět na právo tuzemské (původní). Další odkaz znamená, že kolizní norma zahraničního právního řádu určeného první kolizní normou, sice neodkáže zpět, ale na další zahraniční právo. Vyloučením norem mezinárodního práva soukromého z působnosti ŘÚ se zabraňuje nekonečnému ping pongu z hlediska určení rozhodného práva. 41 Srov. čl. 32 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o soudní příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních. 42 Srov. Sdělení č. 21/2007 Sb.m.s. 27
3.1.2. Hraniční určovatelé Římská úmluva rozlišuje mezi obecnou úpravou hraničních určovatelů a úpravou zvláštní, která se vztahuje na spotřebitelské smlouvy a individuální pracovní smlouvy. Základním hraničním určovatelem pro určení rozhodného práva v soukromoprávních vztazích s cizím prkem je volba práva. Ne jinak je tomu podle ŘÚ, kde je volba práva zakotvena v čl. 3 odst.1 alinea 1. Volba rozhodného práva musí být v pracovněprávních vztazích vzhledem k ochranářské funkce pracovního práva uskutečněna výslovně. 43 Možnost volby práva podle čl. 3 odst. 1 ŘÚ je s ohledem na ochranu slabších smluvních stran v oblasti spotřebitelských smluv a individuálních pracovních smluv omezená. Limitace týkající se individuálních pracovních smluv je obsažená v čl. 6 odst. 1 ŘÚ. Vychází z nerovného postavení subjektů a stanoví, že zaměstnanec nesmí být zbaven výhod, které mu poskytují imperativní normy právního řádu, který by se aplikoval podle čl. 6 odst. 2 ŘÚ, v případě kdyby si strany pracovní smlouvy rozhodné právo nezvolily. K imperativním normám viz kap. 3.1.3. Druhý odstavec čl. 6 obsahuje náhradní hraniční určovatelé, kterých se užije v případě, že rozhodné právo nebylo určeno subjektivně, tj. volbou práva. V případě neexistence volby práva se rozhodné právo určí objektivně (a to bez ohledu na čl. 4 ŘÚ, kde jsou upravené obecné náhradní určovatelé): 1) právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi, nebo 2) právem země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán, nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi (tj. ve více zemích). 43 Srov. Bělohlávek, A. J. Pracovněprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Právo a zaměstnání, LexisNexis CZ, Praha 2005, č. 10, s. 2. 28
Náhradními hraničními určovateli tak jsou místo výkonu práce (lex loci laboris) a místo provozovny. Věta za středníkem čl. 6 odst. 2 ŘÚ obsahuje tzv. únikovou doložku, podle které, pokud z okolností vyplývá, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, je rozhodným právem právo této země. Římská úmluva tím umožňuje pružně reagovat na situace kdy ani jeden z náhradních hraničních určovatelů nevyhovuje. Aplikuje se tím pádem právo země, které co nejlépe odpovídá potřebám pracovní smlouvě. 44 Právní úprava určení rozhodného práva v pracovněprávních vztazích podle ŘÚ je ukázkovým projevem kompenzace slabšího postavení zaměstnance, přesně jak to odpovídá duchu ochranářské tradice kontinentálního pracovního práva. 44 Srov. Pauknerová, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, s. 234. 29
3.1.3. Imperativní normy a výhrada veřejného pořádku Došlo-li na základě hraničního určovatele k výběru zahraničního práva, není takový výběr neomezený jak by se na první pohled mohlo zdát. Existuje určitý typ norem, tzv. imperativní normy, které nemohou být nahrazeny normami zahraničního právního řádu. Jedná se většinou o normy veřejnoprávního charakteru, které sledují prosazování důležitých celospolečenských zájmů, na jejichž aplikaci státy bezpodmínečně a vždy trvají, nezávisle na tom, kterým právním řádem se soukromoprávní vztah řídí. Vyskytují se také případy, kdy povahu imperativních norem mají normy soukromoprávní. Podobně jako u materiální volbě práva (viz kapitola 3.1.1), klade aplikace imperativních norem důraz na znalost cizího právního řádu, což může v praxi způsobit problémy. Vlastností imperativních norem je skutečnost, že omezují prostor pro uplatnění kolizních norem, resp. zahraničního právního řádu. Za imperativní normy českého pracovního právo jsou považovány normy upravující nejvýše přípustnou týdenní pracovní dobu, zákaz některých prácí žen, zákaz práce přesčas, zákaz práce v noci u mladistvých a práce zakázané mladistvým. 45 V ŘÚ jsou imperativní normy (někdy též označované za nutně použitelné normy), kromě ve výše uvedeném čl. 6 obsaženy také v čl. 7. Zvláštnost imperativních norem podle čl. 7 ŘÚ se projevuje v nutnosti je aplikovat v mezích jejich působnosti na jakýkoliv právní vztah bez ohledu na to, který právní řád je pro smluvní závazkový vztah rozhodným. Článek 7 odst. 1 ŘÚ to vyjadřuje takto: Použije-li se na základě této úmluvy právo určité země, lze použít imperativní ustanovení práva jiné země, s níž věcné okolnosti úzce souvisí, v rozsahu, v jakém musí být podle práva této jiné země imperativní ustanovení použita bez ohledu na právo, které je jinak pro smlouvu rozhodné. Při rozhodování, zda mají být taková ustanovení použita, je třeba vzít v úvahu jejich povahu a účel, jakož i důsledky, které by mohly z jejich použití či nepoužití vyplynout. 45 Srov. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno 2004, Doplněk, s. 234. 30