Sotázkami ohledně lovců mamutů jsme se obrátili na jednoho z nejpovolanějších

Trvalé dědictví lovců mamutů Legendární kniha Eduarda Štorcha, líčící příběh pravěkého chlapce Kopčema a jeho tlupy, se zaryla do mysli bezpočtu školáků. Štorch se sice snažil psát v souladu s vědeckými poznatky, ale za uplynulé století už máme o lovcích mamutů docela jinou představu. Nedávno ji doplnily i revoluční výzkumy pravěké DNA Ptal se Marek Vlha Sotázkami ohledně lovců mamutů jsme se obrátili na jednoho z nejpovolanějších světových odborníků, profesora Jiřího Svobodu. V posledních desetiletích vedl většinu souvisejících archeologických výzkumů a podělil se s námi také o nejnovější zjištění, která dosud nebyla odborně zveřejněna. Lovci nejen mamutů Kdo vůbec přišel s pojmem lovci mamutů? Říká se jim takto i ve světě? Už badatel Jindřich Wankel tvrdil v 19. století, že tito lidé lovili mamuty, i když se o tom vzápětí vedly spory. Ohromně pak tohle označení zpopularizoval spisovatel Eduard Štorch, který jej vložil do názvu svého slavného románu. Jinde v Evropě se tak nepoužívá, protože lov mamutů byl jakýmsi moravským specifikem. Zaměření na mamuty známe ještě z Ukrajiny a Ruska, zatímco jinde v Evropě se lovili hlavně sobi a koně, ve Středomoří pak kozorožci, jeleni a srnci. Odborně tomuto období říkáme podle jedné francouzské lokality gravettien, ale vzhledem k moravským specifikům existuje ještě zvláštní termín pavlovien. Ilustrace a fotografie: Pavla a Pavel Dvorští, Martin Frouz, Jiří Svoboda, foto věstonické venuše: Wikimedia Commons (Petr Novák) před 32 až 27 000 let éra kultury pavlovienu Věstonické sídliště lovců mamutů podle mapy z archeologického výzkumu z roku 1987. Stejně jako u dalších rekonstrukcí uvedených v tomto rozhovoru jsou autory Pavla a Pavel Dvorští, kteří je vytvořili ve spolupráci s profesorem Svobodou 18 Tajemství české minulosti číslo 54

lovci mamutů rozhovor Pod Pálavou se během posledního století našla řada pravěkých skládek kostí (jednu z nich si mohou prohlédnout návštěvníci archeoparku v Pavlově, viz str. 48). Dá se podle nich usuzovat, čím se lovci mamutů primárně živili? Opravdu mamuty? Tahle debata běží už asi 120 let. Jedna teorie tvrdí, že jde o mamutí hřbitovy, kde zvířata uhynula přirozeně a kde lidé jenom kořistili. V souladu s převažujícími představami 19. století například dánský badatel Steenstrup tvrdil, že lidé s mamuty vůbec nežili ve stejném období a že jejich pozůstatky vyhrabávali ze starších vrstev. To ovšem vyvrátily už první systematické meziválečné výzkumy, které vedl Karel Absolon. Koncem minulého století vystoupili s teorií o kořistění znovu američtí vědci, ale dnes se zase obrátilo a o lovu mamutů nepochybujeme. Představa, že by mamuti chodili masově umírat na místo vzdálené jen několik desítek či stovek metrů od lidského sídliště, plného křiku a ohnišť, je dost nepravděpodobná. Prof. PhDr. Jiří Svoboda, DrSc. Přední odborník na období paleolitu, archeolog, antropolog a univerzitní pedagog. Vystudoval archeologii a historii na Univerzitě Karlově, ale většina jeho odborného působení souvisí s jižní Moravou. Momentálně je vedoucím Střediska pro výzkum paleolitu a paleoetnologie AV ČR v Brně, výzkumné základny v Dolních Věstonicích a Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Z řady jeho publikací lze uvést například Počátky umění (2011), Předkové: Evoluce člověka (2014) nebo souhrnnou knihu o pavlovienských lovcích Dolní Věstonice Pavlov (2016). Překonaná teorie tvrdí, že jde o hřbitovy, kde mamuti uhynuli přirozeně Na skládkách, které zmiňujete, mohou mamutí kosti tvořit nějakých 90%, ale úplně jiná čísla se ukazují v samotných tábořištích. Uprostřed sídlišť se objevují výrazně zajíci, sobi, vlci a překvapivě úplně nejvíc lišky, což byla kožešinová zvěř a zároveň škodná. Velmi málo nacházíme koně, kteří přitom na jiných místech v Evropě často dominují třeba později na Stránské skále v Brně. Jistou nápovědu poskytují rovněž nové izotopické metody, i když jsou zatím v počátku. Zastoupení izotopů uhlíku, dusíku a dalších prvků v kostech a zubech lidí a zvířat může napovědět strukturu stravy a je zřejmé, že pavlovští lovci mamuty jedli. V tehdejších podmínkách potřebovali značný přísun tuku, kterého měl mamut spoustu. Ani nemuseli rozbíjet kosti a jíst morek, jak to líčí Štorch. K novým poznatkům patří fakt, že požívali rovněž rostlinnou stravu. Na drticích kamenech se dochovala škrobová zrna a nedávno jsme je objevili i přímo v zubním kameni člověka. Pokud není pochyb o tom, že mamuty jedli, existují i jasné důkazy o lovu? Třeba stopy zbraní na kostech? Na sídlištích nacházíme kosti štípané a opálené, ale na kostech ze skládek se vůbec nic neukazuje. Má to ovšem svoji logiku. Pokud bouráte zvíře s velkým množstvím masa, kost nemusíte vůbec poškrábat. Nehledě na to, že dobrý řezník na kosti stopy nenechá. Zdá se mi logické, že se při lovu mamutů útočilo na hlavu. Existují pro to nějaké analogické situace z moderní doby? Často se uvádí pygmejský způsob lovu slona. Pygmejové se pomažou trusem, leží na zemi a ve vhodné chvíli zabodnou slonovi do břicha harpunu s provazem a tyčí, takže slon si pak při útěku vyrve vnitřnosti. Další metoda známá z Afriky spočívá v lovu slonů na koních. Díky převýšení dostanou lovci možnost zaútočit oštěpem na zranitelnou očnici. Podle mě provozovali lovci mamutů druhou metodu, ovšem bez koní, kteří ještě nebyli domestikovaní. Využívali místo toho roklinek, mokřin a převýšení, které byly pro krajinu pod Pálavou v té době typické. Zahnali ojedinělý kus do příhodného terénu, kde ho obklíčili a skolili oštěpy. Ze skládek kostí víme, že se zaměřovali na mladší a nezkušené jedince, takže nenarušovali strukturu mamutí populace. Fotografie z terénního výzkumu vedeného profesorem Svobodou v Dolních Věstonicích roce 2014 Tajemství české minulosti číslo 54 19

Legendy a skutečnost Co považujete za nejrozšířenější mýty o lovcích mamutů? Těch je strašná spousta. Snad v žádné části lidské historie jich neexistuje tolik (smích). Třeba už to, že se jen tak bezcílně potulovali krajinou naopak ji velmi dobře znali. Nebo představa, že se báli bouřky a hromu. Moderní člověk se podle mě přírody bojí mnohem víc. Anebo myšlenka, že žili v jakýchsi ledabylých přístřešcích. Kdyby jim do nich zatékalo, nepřežili by. Jednoduše řečeno, celá ta image je mýtus. A pak jsou tu dílčí záležitosti, mezi kterými asi vede myšlenka o lovu mamutů do hloubených jam. Tuhle metodu převzal poprvé Wankel od afrických domorodců, kteří ovšem loví na jasně vymezených pralesních stezkách. Nehledě na to, že hloubit obrovské jámy do permafrostu (dlouhodobě zmrzlé půdy) nepřichází v úvahu. I když ještě nepoužívali keramiku, věděli o výpalu hlíny, jak dosvědčují různé sošky včetně věstonické venuše. Co mě však překvapilo nejvíc, jsou doklady tkaní. Je možné, že reálný Kopčem a Veverčák nechodili v cárech houní, jak je kreslil Zdeněk Burian, ale v tkaném oděvu? Tak jednoduché to není. Otisky tkaných struktur jsou dost hrubé, takže se zdá, že mohlo jít spíš o síťovinu nebo jemné košíky. Pokud šlo o oblečení, jednalo se patrně o doplňky, jak je známe u Eskymáků rukavice, ponožky a podobně. Na tkaní mohli používat například kopřivu, o které máme pyloanalytické doklady. Už z hojných nálezů lišek je ovšem zřejmé, že hlavní součást oblečení tvořily kožešiny. Mimochodem z liščích zubů se dělaly ozdoby a z některých částí Evropy máme doklady o zdobení oděvů doslova stovkami provrtaných mušliček. A do toho používali nejrůznější barviva. Jestli už znali tetování? Nevíme, o tom jsou doklady až u výrazně mladších přirozených mumií, třeba u Ötziho z Alp nebo Skytů z Altaje. Mnohé čtenáře asi zarazí, že se za poznáním života pálavských lovců vydáváte i na Sibiř mezi kočovné Něnce. Co tam o nich můžete zjistit? Rekonstrukce jednoho z věstonických obydlí. Nad ohništěm obklopeným pozůstatky lidské činnosti (jamky, kosti a nástroje) se kdysi rozkládalo obydlí ze dřeva a kůží Přímo o lovcích mamutů samozřejmě nic, ale člověku to ohromně rozšíří obzory a dostane šanci vidět na vlastní oči nejrůznější analogie. Z něněckých zimních táborů je vidět, kde se staví ohniště, kde vzniká zóna denních aktivit a kde odpadu, že existují zóny pro děti a podobně. V takové zkušenosti se rozpustí spousta schematického myšlení. Když zůstanu u ohnišť, ta jsou přímo klíčová a jejich využívání u Něnců je podobné jako u lovců mamutů. Jde o centrum obydlí a života vůbec, takže se od nich odvíjí i archeologické výzkumy. Jen ty čajníky, které jsou u Něnců nezbytné, u lovců mamutů pochopitelně nikdy nenajdeme. Jiří Svoboda o Evropě prvních moderních lidí Myslím si, že příchod moderních lidí k nám musela ovlivnit změna klimatu na Sahaře. Během doby ledové byla velká část vody vázaná v ledovcích a původně mimořádně příznivá severní Afrika masivně vysychala. Místní populace tedy musely najít nové místo k životu. Zpočátku ho hledaly ve Středomoří, které bylo záhy relativně přelidněno, a tak pokračovaly dál. Před 50 až 45 tisíci lety dospěli lidé hlouběji do Evropy. Rekonstrukce moderního člověka z mladší doby kamenné Na jih od Alp, Pyrenejí a Kavkazu tehdy pořád vládlo příznivé klima, ale dál na sever se už rozkládala step. Nesmíme si nicméně představovat, že podnebí zůstávalo po tisíciletí neměnné, naopak značně oscilovalo. Vrchol doby ledové přišel až před 22 tisíci let. Ten už nepřekousli ani naši lovci mamutů. Už proto, že sami mamuti museli vlivem tužšího podnebí migrovat dál. Měli nedostatek vody a potýkali se s nedostatkem vegetace, neboť se neživili jenom travinami, ale i křovinami. Jádro evropského ledovce se nacházelo ve Skandinávii, takže se pro dnešního člověka poněkud překvapivě uchylovali před zimou například směrem do Ruska. 20 Tajemství české minulosti číslo 54

lovci mamutů rozhovor Předpokládám, že poznatky o Něncích, amerických indiánech či Eskymácích vám dokážou napovědět, kolik lovců mamutů asi pod Pálavou žilo. Pro tyto odhady máme spoustu indicií. Tyto národy žijí v kruhových obydlích o průměru pět metrů. Obývá je rodina řekněme o pěti členech, ale bez problému se tam vejde i deset osob. Velká otázka je, jestli pravěká obydlí existovala vedle sebe najednou, nebo jestli vznikala postupně, když se kočovníci vraceli na stejné místo. Maximum by bylo deset paralelně existujících obydlí, takže bychom se teoreticky dostali až ke stu osob, což se mi zdá ovšem jako horní strop. Na lov mamutů a jejich zpracování bylo nicméně potřeba hodně lidí, takže se jednotlivé skupiny mohly dočasně spojovat. Určitě žili velmi mobilně a flexibilně, museli například pořádat výpravy pro pazourek, který pocházel až z jižního Polska. Lovci mamutů po sobě zanechali i drobné sošky z pálené hlíny. Nejproslulejší z nich je věstonická venuše, nalezená roku 1925. Většinou se však jedná o skulptury zvířat přispěly k němu i další národnosti, zejména Američané. Výzkum ukázal, že nejstarší lidé na našem kontinentu (kolem 40 tisíc let) prokazují značnou variabilitu DNA a že šlo spíše o nezávislé skupinky. Ovšem už před nějakými 36 až 37 tisíci lety došlo k homogenizaci a můžeme hovořit o něčem, co bylo nazváno klastr Věstonice. Ne, že by tehdy neexistovaly odlišné varianty DNA, ale stejný záznam nacházíme také v Itálii, Belgii, Rakousku a jinde. Situace se změnila teprve před 14 tisíci lety, kdy začaly ustupovat ledovce a vstoupily sem nové populace od jihu. Posléze tu zcela převládla DNA prvních zemědělců a následně dalších migračních vln. Museli například pořádat výpravy pro pazourek, který pocházel až z Polska Tajemství DNA V letošním roce byly zveřejněny výsledky velkého mezinárodního průzkumu DNA pravěkých populací, ve kterém se pavlovští lovci projevili jako důležitý prvek. Mohl byste projekt přiblížit? Moderní člověk přišel do Evropy před 45 až 50 tisíci lety. Cílem bylo získat vzorky DNA z co největšího množství pozůstatků ze starší doby kamenné z různých částí světa a odhalit jejich variabilitu. Jednalo se o velký mezinárodní projekt, který iniciovali kolegové z Německa, především Svante Pääbo a Johannes Krause, ale To jsou úžasné poznatky. Jak se vlastně potřebné údaje prakticky získávaly? Metoda získávání starobylé neboli archaické DNA se objevila už v devadesátých letech. Němečtí odborníci nás tehdy žádali o vzorky z kostí lovců mamutů, ale odmítl jsem je. Musíte si uvědomit, že odebrání vzorku má za důsledek nenávratné poškození kosti jednoduše řečeno do ní vyvrtáte díru. Navíc tehdy nebyl dořešený problém kontaminace. Když se dotknete pravěké kosti, svojí DNA ji kontaminujete, a to nejen na povrchu. Když se dělal výzkum kostí jeskynních medvědů a v nich se místo medvědí DNA našla moderní lidská, vědcům to došlo. Dnes už mají více zkušeností, aby recentní DNA poznali od pravěké, nehledě na zpřísnění všech možných požadavků ohledně sterility. Takže po důkladné morfologické analýze koster jsme tentokrát s odebráním vzorků souhlasili. Oněch pět věstonických koster a spousta místních fragmentů poskytly velmi kvalitní vzorky a moravský podíl byl v euroasijském kontextu mimořádně významný. Je veliká škoda, že v tropech, Trojhrob mladých lidí z Dolních Věstonic objevený v roce 1986. Těla mrtvých pokrývaly drobné ozdoby a červené barvivo a kryla je dřevěná konstrukce Tajemství české minulosti číslo 54 21

tedy v oblasti vzniku moderního člověka, se pozůstatky s DNA dochovávají mnohem hůře. Klastr Věstonice v Evropě převládal vlastně nějakých 14 000 let. Čím si tuhle dlouhou dominanci vysvětlujete? Hlavně obtížností adaptace pro jiné populace. Zdejší otevřená stepní krajina během doby ledové nabízela velká stáda koní, sobů a mamutů, ale museli jste vědět, jak je lovit a jak přežít. Museli jste umět spolupracovat ve velké skupině, mít kvalitní oblečení i zbraně. To všechno bylo velice odlišné třeba od lovu na menší zvířata v klimaticky příznivějších oblastech na jihu, který je spíš individuální záležitostí. Dědictví moderního člověka V poslední době se často hovoří o neandertálské příměsi v moderní lidské DNA. Co se v tomto ohledu potvrdilo? Logicky největší neandertálský podíl měla DNA nejstaršího nálezu, který pochází z jeskyně Peștera cu Oase v Rumunsku. Tam šlo o 10 %, ale během mladého paleolitu podíl klesá od 5 do 2 %. Také u současné populace se už jedná jen o 2 až 4 %, ovšem v různých částech světa je tomu různě. Paradoxně nejsilnější je neandertálská DNA v jihovýchodní Asii a Tichomoří, kde neandertálci nežili, takže se tam musela dostat migracemi. Už z toho je vidět, že svět byl vždycky v pohybu. Kolik procent současných Evropanů klastr Věstonice zdědilo? V médiích se v této souvislosti objevily značně rozdílné údaje. Tomu se nedivím, protože bychom museli napřed určit, v jaké části Evropy. Navíc nemáme k dispozici vyloženě plošné genetické výzkumy současné populace. Nicméně podle mitochondriální DNA se rozlišují takzvané haploskupiny, a jednou z nich je velmi stará haploskupina U. Nacházíme ji právě u pavlovských lovců a značně i v dnešní severní Evropě, hlavně u Sámů, ale nemálo také na Balkáně. V Evropě celkově dosahuje 10 až 15 %. Pokud k sobě mají nejblíž lovci mamutů a Sámové, odpovídá tomu i jejich fyziognomie? Přímo ve fyziognomii je to těžké, rozdíl spočívá například ve zmenšení mužské postavy. U lovců mamutů panoval značný rozdíl mezi výškou žen a mužů, kteří měli okolo 180 cm. Zmenšená postava sámských mužů je důsledkem dlouhodobé adaptace na odlišné prostředí a zákony termoregulace. Přece jen je od lovců mamutů dělí asi 30 000 let vývoje. Sošky lva a mamuta vyřezané z mamutoviny Pionýrské výzkumy a dnešek V čem vidí Jiří Svoboda největší rozdíly mezi výzkumy prvních badatelů pod Pálavou a dnešní archeologií? Metody se mění, i když v zárodku nacházíme to hlavní už u Karla Absolona (1877 1960). Dnes například každý jednotlivý nález zakreslujeme a zaměřujeme systematicky. Absolon psal, že by se to dělat mělo, ale že to není v lidských silách, takže se na to lidově řečeno vybodl. Průkopníci jako Jindřich Wankel (1821 1897) nebo Karel Jaroslav Maška (1851 1916) byli polyhistoři, ale Absolon a jeho následovníci už ke svým výzkumům zvali vědce z jiných oborů. Dnes v tomto trendu pokračujeme. Když se podíváte na seznam autorů anglické knihy, kterou právě chystáme do tisku, najdete v ní několik desítek jmen nejrůznějších specialistů. O čem se však tehdejším archeologům nesnilo, jsou třeba analýzy DNA či analýzy pylů a rostlinných pozůstatků. Dnes víme, že větší sídliště byla obývána celoročně a ne jen krátkodobě. Dál jsou tu izotopy v kostech a zubech. Izotopy stroncia nám říkají, na jakém geologickém podloží daný jedinec žil a jestli se během života přesouval (viz TČM 42, str. 46), zatímco z dusíku a uhlíku poznáme srovnáním člověka coby predátora a oběti určitou shodu a tím pádem strukturu výživy. Momentálně se zkouší analýzy na zubech pavlovských mamutů, vlků a sobů, tak uvidíme, co přinesou. Je to mladá metoda, a přestože bychom toho chtěli vědět co nejvíc i o samotných lovcích mamutů, se vzorky z lidských ostatků zatím počkáme, protože jejich odebrání je destruktivní a nevratné. Průkopníci moravské archeologie Jindřich Wankel a Karel Absolon 22 Tajemství české minulosti číslo 54