Barbakán S rozvojem paln ch zbraní bylo tfieba zesilovat nûkteré prvky opevnûní. V ãesk ch zemích se zaãala v 15. století stavût pfied bránami hradû a mûst pfiedsunutá opevnûní, která chránila vstup do pevnosti pfied pfiímou stfielbou. Souãasnû bránila nepfiíteli v pfiímém útoku. Barbakán se stavûl na pûdorysu válce, podkovy ãi mnohoúhelníku. Jeho hradební zeì b vala ãasto vysoká jako hlavní opevnûní, z vnûj í strany ji navíc obklopoval vlastní pfiíkop. Zdi barbakánu b valy opatfieny stfiílnami, podsebitím, men í brankou, nûkdy i ba tou. Stfiedem barbakánu vedl úzk prûchod, kter navazoval na bránu. DÛleÏit m konstrukãním prvkem bylo, Ïe prûchod nevedl pfiímo, ale smûrem k bránû se lomil, aby nebylo moïno na bránu vystfielit z vût í vzdálenosti. 16
Barva Látky vyrábûné z pfiírodních materiálû mají neutrální reïné zabarvení. Z takov ch látek si ila ve stfiedovûku odûv vût ina lidí. Barva byla známkou bohatství a pfiepychu. AÏ do husitsk ch válek byla vyhrazená lechtû a nejbohat ím mû ÈanÛm. DÛvodÛ bylo nûkolik. Vût ina surovin k barvení látek se dováïela z Orientu a nûkteré byly velice drahé. Barvení stálo ãasto více penûz neï látka samotná. Proto se barvífii fiadili ve stfiedovûku k bohat ím fiemeslníkûm. Církev zpoãátku zakazovala barvení látek jako projev rozmafiilosti. Je tû zemsk snûm v 16. století zakazoval lidem na venkovû nosit drahé barvené látky. V 15. a 16. století se cena barvení sniïovala v dûsledku uïití nov ch, pfiedev ím domácích surovin. Barvené látky se staly v renesanci bûïnou souãástí obleãení. Objevují se i na sváteãním odûvu lidí na venkovû (v ední pracovní aty se v ak nadále ily z nebarven ch reïn ch látek). Roste také poãet fiemeslníkû barvífiû. Barva ve stfiedovûku nebyla jen záleïitostí módy, mûla také symbolick v znam. Církev dávala barvám liturgick v znam. Ornát knûze a oltáfiní pfiikr vka pfii m i se mûnily podle svátkû. V bûïné dny byly zelené, o svátcích, pfii kfitech a svatbách bílé, bûhem pûstu fialové, na Velk pátek a pfii m ích za zemfielé ãerné. Rodové barvy pouïívala lechta. Tyto barvy se obvykle odvozovaly od erbu. PouÏívání nûkter ch barev v ak bylo zakázáno (byly vyhrazené jen pro panovníka). To platilo pfiedev ím o nachové (temnû rudé) barvû. Nach byl od starovûku povaïován za nejvzne enûj í a nejdraï í barvu. Získával se z mofisk ch mlïû a na obarvení jednoho plá tû jich bylo tfieba nûkolik desítek tisíc. Nach se pozdûji nahrazoval jin mi barvivy, která nemají tak syt tmav odstín, neboè ãervená patfiila ve stfiedovûku k nejoblíbenûj ím barvám. V nûkter ch stfiedovûk ch mûstech byla Ïlutá barva vyhrazená pro nepoãestné Ïeny (nevûstky). 18
Barvífiská dílna
Ba ta K zesílení opevnûní se od nejstar ích ãasû stavûly hradební vûïe, naz vané ba ty. V románské dobû b valy ba ty stejnû vysoké jako hradby, uvnitfi byly plné. V gotickém opevnûní se mûní jejich vzhled i funkce. Ba ta b vá vy í neï vlastní hradba a uvnitfi je dutá, aby se v ní mohli ukr vat obránci. Nûkdy mûla zadní ãást otevfienou. Uvnitfi ba ty b vala patra spojená Ïebfiíky. Její zdi se stavûly silné i nûkolik metrû a b valy proraïené úzk mi vysok mi stfiílnami. Ba ty mûly nejrozmanitûj í tvary, stavûly se na válcovitém, hranolovém ãi polygonálním pûdorysu. Na vrchu b valy zastfie ené (nûkdy s ochozem a podsebitím), ménû ãasto se stavûly bez stfiechy se zubat m cimbufiím. V rozích opevnûní se stavûly zesílené rohové ba ty. Nízké hrotité parkánové ba ty se po husitsk ch válkách stavûly také ve zdech parkánû. Bez hradebních vûïí se ve stfiedovûku neobe lo Ïádné mûstské ani hradní opevnûní. Vzhledem k tomu, Ïe ba ty byly pfiedsunuté pfied linii vlastních hradeb, umoïàovaly boãní stfielbu (flankování). Stavûly se tak daleko od sebe, aby obránci stfielbou z ku í a lukû vykryli cel prostor pfied hradbami. V 15. a 16. století se zdi hradebních vûïí zesilují, ba ty se zvût ují a zfiizují se v nich mohutné dûlové komory s velk mi stfiílnami. Dûlové ba ty mívaly v horních patrech men í stfiílny, z nichï stfiíleli obránci z ruãních paln ch zbraní. V renesanci se z pûvodní rohové ba ty vytváfií zvlá tní konstrukãní prvek, jemuï fiíkáme rondel. Jde o otevfien prostor kruhového nebo oválného pûdorysu, kter vystupuje z hradební zdi. Z renesanãního rondelu se v barokní dobû vytváfií klasick bastion (pûtiboká ba ta, jejíï vnitfiek byl pro zpevnûní vyplnûn dusanou hlínou). 20
Beãváfi a bednáfi Oznaãení beãváfi a bednáfi neznamenalo ve stfiedovûku totéï. Beãváfi zhotovoval beãvy, tedy sudy a kádû z tvrdého dubového dfieva (fiíkalo se mu ãerné ). Sudy pobíjel Ïelezn mi obruãemi. Bednáfi vyrábûl bûïné dfievûné nádobí vûdra, toudve a kopky ze dfieva mûkkého ( bílého ). Své dílo stahoval obruãemi bfiezov mi, lískov mi ãi habrov mi. Toto rozli ení obou fiemeslnick ch profesí platilo aï do 19. století. Ve stfiedovûk ch písemn ch pramenech se v ak objevují i dal í oznaãení, vystihující specializaci neckáfii, okfiináfii (okfiín byla dlabaná dfievûná miska), korytníci a pouzderníci. Sudy byly dûleïité pro vafiení piva a zrání vína. Proto se beãváfiské dílny zfiizovaly nûkdy pfiímo u vrchnostensk ch ãi klá terních pivovarû. V ãesk ch písemn ch pramenech se s mûstsk mi beãváfii setkáváme od 15. století, kdy do lo k neb valému rozkvûtu pivovarnictví. Vlastní cech mûli beãváfii v Praze jiï v první polovinû 15. století a mezi mû Èany Ïilo 38 mistrû. V téïe dobû vznikl spoleãn cech beãváfiû a bednáfiû v Hradci Králové, Kutné Hofie a Tábofie. Poãet beãváfiû a beãváfisk ch cechû v 16. století prudce rostl. Kromû jin ch mûst byl samostatn cech i v Litomûfiicích, kde se jeho ãlenové specializovali na v robu sudû na víno pro potfieby místních vinafiû. Beãváfii i bednáfii b vali chránûni pfied konkurencí jin ch v robcû, ktefií by pfiiváïeli v robky ze dfieva na trh. Mûstská rada také zakazovala, aby obchodníci skupovali obruãné lesy, a beãváfii si tak mohli kupovat potfiebné dfievo pfiímo, bez pfiedraïování. Na druhou stranu b vali beãváfii povinni vyrábût sudy jen takov ch velikostí, jaké odpovídaly mírám, které se v daném mûstû pouïívaly. To vypl valo z praxe, Ïe sud byl pfii prodeji piva mûrnou jednotkou, a podle sudû se platily i poplatky za enkování. Nûkdy ov em beãváfisk mistr zhotovoval obfií sudy, jimiï prokazoval své mistrovství. Sud na víno, zhotoven roku 1643 v moravském Mikulovû, mûl obsah 1130 hektolitrû. 22
Bednáfi dle iluminace ze 14. století
Benediktini ád benediktinû je nejstar ím mni sk m fiádem kfiesèanské západní Evropy. Zakladatelem fiádu byl poustevník sv. Benedikt, kter roku 529 zfiídil v italském Monte Cassinu první klá ter tohoto fiádu a sepsal pravidla pro Ïivot mnichû. Základním heslem fiádu bylo Modli se a pracuj! Benediktini se museli ve stfiedovûku dennû úãastnit pûti m í, vûnovat ãas rozjímání a také zemûdûlské práci. Z benediktinské fiehole jsou odvozeny nûkteré dal í mni ské fiády. Benediktin tí mni i se vûnovali ãinnosti misionáfiû a zaslouïili se o roz ífiení kfiesèanství v slovansk ch i germánsk ch zemích. Zvlá tû v dobû raného stfiedovûku patfiily benediktinské klá tery k centrûm vzdûlanosti, umûní i hospodáfiství. V prûbûhu staletí pro el fiád nûkolika reformami. Nejv znamnûj í bylo hnutí za oãi - tûní mravû tehdej í církve, v jehoï ãele stál na poãátku 10. století klá ter ve francouzském Cluny. Jedním z poïadavkû bylo, aby duchovní nevstupovali do manïelství s Ïenami (do té doby to byla bûïná praxe). Nejstar í muïsk klá ter v âechách byl zaloïen koncem 10. století v praïském Bfievnovû. Záhy po nûm následovaly dal í benediktinské klá tery Ostrov u Davle, Sázava (kde se za prvního opata sv. Prokopa konala v první polovinû 11. století slovanská bohosluïba, zatímco v ude jinde v hradnû latinská), Opatovice nad Labem, Litomy l, Hradisko u Olomouce. ádov odûv benediktinû byl cel ãern. Spodní at zvan hábit se ovazoval v pase provazem, pozdûji ãern m opaskem (zvan m cingulum), vrchní at, spadající aï ke kotníkûm, se naz val kapulífi a byl rovnûï ãern. Hlava zûstávala nezakrytá (v jimeãnû se pouïívaly kapuce). Znakem fiádu je zlat dvouramenn kfiíï (tzv. patriarchální) v modrém poli s nápisem PAX. 24
Beneditktinsk mnich dle iluminace ze 13. století