MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura Raná literární tvorba Milana Nápravníka Magisterská diplomová práce Vypracoval: Ota Kubinec Vedoucí práce: doc. PhDr. Zbyněk Fišer, Ph.D. Brno 2010
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.... Ota Kubinec
3
Obsah Obsah... 4 0 Úvod... 5 1 Od Nezvalovy zrady po první výročí sovětské okupace... 10 1.1 Od roku 1938 do konce druhé války... 10 1.2 Surrealistické skupiny mimo hlavní praţskou linii... 12 1.2.1 Skupina RA... 12 1.2.2 Spořilovští surrealisté... 13 1.2.3 Autoři Edice Půlnoc... 13 1.3 Hledání Karla Teiga a obnovení skupiny... 15 1.4 Zpátky do izolace... 16 1.5 Pod Effenbergerovou taktovkou... 17 2 Milan Nápravník... 20 2.1 Mládí, vzdělání, práce... 20 2.2 Vstup a podíl na aktivitách skupiny... 21 2.3 Mimo osu skupiny a odchod do emigrace... 23 2.4 V emigraci... 24 2.5 Aktivity po listopadu 1989... 25 3 Východiska Nápravníkovy poetiky... 28 3.1 Surrealistická východiska... 29 3.2. Mimo surrealistickou linii... 32 4 Jazyková a tematická výstavba Nápravníkových textů... 39 4.1 Styl... 39 4.2 Rytmus... 44 4.3 Subjekt... 52 4.4 Prostor... 66 4.5 Čas... 77 4.6 Tematická a motivická sloţka textů... 84 5 Žánr... 95 6 Shrnutí a závěr... 97 7 Soupis literatury... 101 7.1 Primární literatura... 101 7.2 Eseje, úvahy, studie a polemiky... 101 7.3 Sborníky a zvukové antologie... 102 7.4 Slovníky... 102 7.5 Sekundární literatura... 103
0 Úvod Je to jako uţ nejednou. Milan Nápravník České kulturní prostředí se málokdy těšilo zahraničnímu zájmu a respektu v takové míře, jako v období trefně nazvaném zlatá šedesátá. Bylo to dáno příznivým společenským, kulturním a zejména politickým vývojem druhé poloviny padesátých let dvacátého století, jehoţ důsledky se projevily především v následujícím desetiletí. Důleţitým impulsem změny kulturního klimatu se stal rok 1956 a Chruščovův projev na XX. sjezdu KSSS ke kultu osobnosti J. V. Stalina. Následkem bylo částečné uvolnění kulturních poměrů tehdy diktovaných zejména doktrínou socialistického realismu, kterou jiţ před válkou vypracoval sovětský teoretik Andrej Alexandrovič Ţdanov. V Československu za její plnění zodpovídal Svaz československých spisovatelů v čele s Ladislavem Štollem a na dodrţování dohlíţela cenzura (Hlavní správa tiskového dohledu). Mnohým autorům bylo znemoţněno díla vydávat či vystavovat, jiní raději rovnou tvořili do šuplíku nebo svá díla sdíleli v úzce vymezeném kruhu podobně laděných přátel a známých. Svobodu tvůrčího ducha však nemohli politici komunistické strany a státní represivní aparát zlomit nebo odstranit vězněním, zákazy nebo jiným šikanováním. I přes nátlak moci vznikala díla působivá, originální a jedinečná. Byla patrná poptávka po literatuře a umění, které se nezakládaly na stereotypu formy a sujetu. Proto částečné uvolnění vydavatelských a redakčních poměrů přivítali umělci i samotní příjemci uměleckých děl. Zájem o kulturu byl od konce padesátých let nevídaný. Navíc autoři mohli navazovat na plodná a inspirativní meziválečná léta, která byla pokládána za vrchol dosavadního tvůrčího i teoretického vrcholu české kultury. Svou roli sehrál také pokrok v oblasti komunikačních a informačních technologií. Soudobá kultura (i zahraniční) tak pronikala do stále většího počtu domácností. Otevíraly se nové umělecké moţnosti a příleţitosti tvorby, do té doby patřící spíše k fantasmagorii. 5
Psát na těchto stránkách o velikosti významu díla a osobnosti Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Václava Havla či Bohumila Hrabala by bylo nošením sov do Atén. Je to jako znát Prahu z mnoha fotografických monografií, provést návštěvníka stejnou trasou a opomenout tajná, malebná zákoutí praţských uliček, kde ţivot neztratil punc opravdovosti, kde maska komerce dosud nezanechala stopu podbízivosti. Mým cílem proto bude vytáhnout na světlo a oprášit alespoň jeden z mála známých českých klenotů, dílo Milana Nápravníka. Vývoj jeho zejména surrealismem ovlivněné rané literární tvorby zasadím do kontextu surrealistického hnutí v Československu v zataţených a roztaţených letech padesátých a šedesátých minulého století. Dotknu se ne celé šíře aktivit surrealistického hnutí, ale pouze těch aktivit, které na Nápravníka měly vliv, případně se na jejich realizaci podílel. Jedinečnost osobnosti a díla básníka, spisovatele, překladatele, televizního dramaturga a jednoho z nejvýznamnějších organizátorů kulturního ţivota šedesátých let dvacátého století, Milana Nápravníka, mě přitahuje z mnoha důvodů. 1 Ponechám zatím stranou literární kvality, kterým budu věnovat dostatek prostoru v následujících kapitolách. Nápravník je nejen obdivuhodně vybaven teoretickými znalostmi o surrealismu, ale ve své době byl obdařen mimořádnými organizačními schopnostmi a energií. Spolupořádal přednášky o surrealismu a experimentální poezii ve výspě avantgardy, praţském Mánesu. Inicioval vznik magnetofonových pásem poezie, pořádal veřejná předčítání soudobé poezie, které bylo v českých kulturních vodách novinkou. Milan Nápravník je především autorem hlásícím se k bretonovským surrealistickým východiskům, ze kterých neustoupil ani za cenu rozchodu s praţskou surrealistickou skupinou 2 v roce 1965. Poněkud zakonzervovanému surrealismu přinášel nové impulsy, neustále zdokonaloval metody tvorby textu a nacházel nové netušené cesty do hlubin imaginace. Své výlety se snaţil vysvětlovat a potvrdit také teoretickou a esejistickou prací, ve které obhajoval pozice surrealismu (jako duchovního hnutí) v soudobém světě. Nebál se pracovat s jazykem jako stavebním materiálem a na různých úrovních s ním experimentovat. Surrealismus povaţuje Milan Nápravník za způsob a směr myšlení, díky kterému 1 Mimochodem Milan Nápravník je duchovním otcem Večerníčku, krátkých pravidelných televizních vstupů do myslí dětí, neţ se odeberou na cestu do krajiny snů. 2 Přesný název: Skupina UDS. 6
se člověk zcela osvobozuje od racionalistického pojetí světa. Právě tento unifikovaný světonázor, ţe vše je potřeba podřídit rozumu a zkušenosti, je člověku vnucován od narození prostředím, ve kterém ţije, ať uţ výchovnými institucemi nebo rodiči. Následkem jsou pak zvěrstva civilizace: genocida, vybíjení zvířat nebo devastace krajiny. A historie ukazuje, ţe člověk je v tomto nepoučitelný. Proto Milan Nápravník odmítá nahlíţet na surrealismus jako na jen jeden z uměleckých směrů, který bude po čase nahrazen jiným a postoupen umělecké kritice. Nápravník nomen omen. Ten, který se snaţí svým dílem a myšlenkami napravovat svět. Ve své teoretické práci se zabývá prameny poezie a imaginací. Poukazuje na hybné síly v dějinách lidstva, které jsou surrealismu východiskem nebo inspirací. V jeho esejích nacházíme odkazy na soudobou společnost 3, nechuť k diktaturám, ideologiím i masovému konzumu. Milan Nápravník nekritizuje pouze soudobou společnost, ale také umění a jeho plody. Odmítá chladný kalkul řemeslných umělců, kteří pouze věrně zachycují podobu světa nebo se snaţí spojovat a nacházet nové významy slov pod rouškou metafor či dokonalých forem. Stranou jeho kritiky ale nezůstává ani surrealismus (viz jeho kritika Dalího pozdější tvorby na stránkách surrealistické revue Analogon). Důsledně rozlišuje díla, která byla vedena perem imaginace, a díla vedená chladným kalkulem fantazie. Fantazie je pro Nápravníka aţ příliš okatou, komerčně vyuţívanou, racionálně vystavěnou studnicí motivů, ne však pramenů poezie a bezbřehé imaginace. Fascinovala mě Nápravníkova nekončící snaha postihnout a uchopit bezrozměrný svět, absolutní svobodu člověka. Přičítá jí zásluhy moderních občanských práv. Takto uchopenou vnitřní i vnější svobodou ukazuje cestu, jak se oprostit od nedemokratických a klientelistických struktur, jeţ v dějinách rýsovaly (a rýsují) osudy společnosti a umění. Mým záměrem je přiblíţit tvorbu jednoho z méně známých, ale o to významnějších poválečných autorů vycházejících ze surrealismu, analyzovat vývoj a poetiku díla v období 1957 1969, včetně jeho zapojení do aktivit praţské surrealistické skupiny. Zaměřím se na Nápravníkovu ranou tvorbu, protoţe jsem přesvědčen právě o jejím přínosu pro českou literaturu a surrealismus. Cílem mé diplomové práce je především zvýšit zájem o dílo Milana Nápravníka, 3 Milan Nápravník byl jedním z organizátorů petice proti válce v Iráku v roce 2003. 7
ale také o dosud chybějící systematický výzkum aktivit a dokumentů surrealistického hnutí v České republice. Tento problém má několik příčin 4 : vydavatelé nevěnují poválečnému surrealismu dostatečnou pozornost; v nabídce výběrových seminářů či přednášek vysokých škol a univerzit podobný záběr chybí. Přitom surrealismus by měl být vnímán jako pevná součást kulturního klimatu šedesátých let. Dosud je zájem o tento směr přehlíţen. Surrealismus šedesátých let je spíše znám z výtvarného a filmového prostředí (Jan Švankmajer), výraznější literární záběr dosud chybí. Následující kapitolu této práce věnuji nástinu vývoje hlavní linie českého surrealistického hnutí od Nezvalova odchodu v roce 1938 do vydání sborníku Surrealistické východisko v roce 1969. Domnívám se, ţe tomuto období stále nebylo věnováno dostatek pozornosti. Zmíním několik literárních sdruţení, jejichţ členové se stali předvojem pozdějších aktivit v padesátých letech (RA, Spořilovští surrealisté, autoři sdruţující se kolem Edice Půlnoc a Libenští psychici). Věnovat se budu aktivitám surrealistů v šedesátých letech a také názorovým a osobnostním konfliktům uvnitř skupiny, které vedly k Nápravníkovu odchodu. Dotknu se hlavních představitelů a organizátorů praţské skupiny, sborníků a projektů na ně vázaných. Zmíním se o autorech stojících mimo hlavní osu surrealismu, kteří ovlivnili podobu surrealistického hnutí. Zachytím tak společenské klima šedesátých let, kdy se prosazovala osobnost Milana Nápravníka. Poté shrnu dosavadní curriculum vitae Milana Nápravníka a zastavím se u jeho teoretického díla. Při té příleţitosti připomenu jeho dosavadní esejistickou tvorbu. Jako kaţdý kvalitní autor také Milan Nápravník svým dílem ovlivnil mladé autory, kteří část jeho díla zhudebnili, či jinak pouţili pro své umělecké vyjádření. Proto stranou zájmu nezůstanou osobnosti, které Nápravník svou tvorbou inspiroval. Zároveň zmíním autory a díla, o nichţ jsem přesvědčen, ţe měli vliv na autorovo dílo. Milan Nápravník totiţ nevycházel jen ze surrealismu a jeho myšlenek. Jeho dílo je silně ovlivněno existencialismem, zároveň v něm nacházíme prvky absurdity a nonsensu. Výsledkem by měl být souhrn východisek raného Nápravníkova díla. Literární analýzou poukáţu na konstituující prvky jeho textů: silnou rytmizaci textů, proměny vícevrstevnatého subjektu, prostoru a času. Zvlášť se budu věnovat formě, 4 Samozřejmě mimo dostatek financí a grantových pobídek. 8
ţánru a motivické sloţce díla. Nápravníkův jazyk je silně příznakový, proto bude součástí rozboru jednotlivých sloţek díla i poukázání na jazykové vyjádření, abychom ozřejmili, jak autor vyuţívá gramatických moţností jazyka na lexikální, slovotvorné nebo syntaktické rovině. Dotknu se také grafické podoby textů. Domnívám se, ţe pouţití kaţdého slova a jeho grafiky či věty v konkrétním postavení má v Nápravníkově pojetí svůj vlastní význam a jde o autorův záměr. Při psaní této práce jsem vycházel z prvních, případně druhých vydání Nápravníkových knih, sborníků, časopiseckých uveřejnění částí jeho tvorby, teoretických úvah, diskuzí a polemik publikovaných po roce 1989 na stránkách Analogonu, Tvaru a Literárních novin. Jako jeden z pramenů této práce jsem pouţil také soubor magnetofonových nahrávek Fragmenty 1963 a Fragmenty 1964, které byly vydány v roce 2004 ve vydavatelství Arco péčí surrealisty Stanislava Dvorského. 9
1 Od Nezvalovy zrady po první výročí sovětské okupace 1.1 Od roku 1938 do konce druhé války Kladný postoj ke stalinismu a názorové konflikty uvnitř surrealistické skupiny, kterou několik let předtím zakládal 5, vedly Vítězslava Nezvala k jejímu rozpuštění 11. března 1938. Pravděpodobně záměrně vyvolaná roztrţka měla původ v kritice stalinismu, zejména metodách vypořádávání se s odpůrci a kritiky sociálních experimentů KSSS 6. Nezval obvinil Karla Teiga a ostatní členy skupiny ze zrady revolučních ideálů komunismu. De facto reagoval na dění uvnitř paříţské surrealistické skupiny, ve které docházelo k podobným, politicky motivovaným, sporům. Následně věnoval několik článků k dementování svých dřívějších postojů k surrealismu a jeho východiskům. Popřel mimo jiné i primát základní tvůrčí metody, psychického automatismu: Nemůţeme ani v automatických textech a surrealistických básních jednostranně zdůrazňovat úlohu psychického automatismu. 7 Konflikty uvnitř surrealistických skupin, potaţmo celé společnosti, nebyly ničím výjimečným. Celá třicátá léta minulého století byla ve znamení hospodářské krize, sílícího nacionalismu a antisemitismu. Mnozí intelektuálové viděli východisko ze soudobého společenského marasmu v revoluci po vzoru Sovětského svazu. Levicově zaloţený André Breton však nechtěl připustit politikaření ve skupině a posunout tak surrealistické hnutí do sluţeb stalinistické propagandy. Surrealismus by tak ztratil jednu ze svých tolik hájených a obhajovaných svobod svobodu myšlení. Členové skupiny, kteří odmítali vidět zvěrstva páchaná Stalinovým reţimem a naopak hlásali převzetí moci násilnou revolucí, byli Bretonem vyloučeni. Podobný osud čekal například i první muţe surrealismu, Paula Eluarda nebo Louise Aragona 8. Hlavní teoretik avantgardních směrů v českém kulturním prostředí, poetismu a surrealismu, Karel Teige, však zastával konzervativní stanoviska André Bretona a surrealistická skupina tak mohla vstoupit do nového období, ovšem bez svého 5 V roce 1934 sepsal programové prohlášení, kolem kterého se zformovala Surrealistická skupina, jehoţ prvními signatáři byli: Konstantin Biebl, Bohuslav Brouk, Imre Forbath, Jindřich Honzl, Jaroslav Jeţek, Katy King, Josef Kunstadt, Vincenc Makovský, Jindřich Štyrský a Toyen. Později se ke skupině připojili Záviš Kalandra a Karel Teige. 6 Komunistická strana sovětského svazu 7 Effenberger, Vratislav: Realita a poezie: K vývojové dialektice moderního umění. Praha: Mladá fronta, 1969, s. 263. 8 Nadeau, Maurice: Dějiny surrealismu. Olomouc: Votobia, 1994, 457 s. 10
dosavadního hlavního motoru, Vítězslava Nezvala. Karel Teige Nezvalovu zprávu o rozpuštění skupiny popřel a oznámil, ţe skupina funguje dále v duchu hesla surrealismus proti proudu. 14. března 1938 se skupina znovu konstituovala a postavila základní programovou linii. 9 V umělecké činnosti pod vedením Karla Teiga pokračovali dosavadní surrealisté Konstantin Biebl, Bohuslav Brouk, Jindřich Honzl, Jaroslav Jeţek, Jindřich Štyrský a Toyen. 10 Záhy se připojil také Jindřich Heisler. Na doprovodných aktivitách surrealistů se podíleli také členové Praţského lingvistického krouţku, mezi jinými Roman Jacobson, Jan Mukařovský nebo básníci František Halas a Ladislav Novomeský. Válečné události způsobily, ţe kolektivní činnost skupiny pohasla. Nacistická ideologie surrealismus povaţovala za zvrhlé umění, autoři nemohli svá díla publikovat. Někteří se proto stáhli do ústraní (Toyen, Jindřich Heisler a Karel Teige), emigrovali (Jaroslav Jeţek) nebo se od surrealismu odvrátili (Konstantin Biebl, Jindřich Honzl). Jindřich Štyrský v roce 1942 podlehl těţké nemoci. Během války Toyen ukrývala Jindřicha Heislera ve svém karlínském ateliéru, kvůli ţidovskému původu jej stíhalo gestapo. Oba přes hrozící nebezpečí pokračovali v uměleckých aktivitách (malby, cykly). V roce 1939 vyšlo ilegálně jejich společné dílo Jen poštolky chčí klidně na desatero. Karel Teige během okupace prohloubil své takřka encyklopedické vzdělání 11 a věnoval se erotickým koláţím, které ve třicátých letech vzhledem ke starostem o programovou náplň surrealismu odsunul na vedlejší kolej. Připravil monografii o Jindřichu Štyrském. Sazba však byla cenzurou rozmetána. Podobný osud čekal publikaci na konci šedesátých let, kdy Jiří Brabec, Robert Kalivoda, Vratislav Effenberger a Květoslav Chvatík připravili svou péčí k vydání Teigeho sebrané spisy. Během nacistické okupace surrealisté mezi sebou prakticky nekomunikovali. Například Vratislav Effenberger navázal kontakty s Teigem aţ po válce, kdeţto během ní docházel k Vítězslavu Nezvalovi nemaje tušení o jeho roztrţce se surrealisty. 12 9 Nápravník, Milan. Interview. Analogon, 1991, roč. 3, č. 6, s. 56-59. 10 Jindřich Štyrský a Toyen jsou dodnes povaţováni za surrealisty evropského formátu. 11 Nápravník, Milan. Interview. Analogon, 1991, roč. 3, č. 6, s. 56-59. 12 Nápravník, Milan. Interview. Analogon, 1991, roč. 3, č. 6, s. 56-59. 11
1.2 Surrealistické skupiny mimo hlavní pražskou linii V druhé polovině třicátých let vznikaly další, na sobě nezávislé, surrealistické skupiny. Nejznámější z nich byla skupina RA v čele s Ludvíkem Kunderou a Spořilovští surrealisté Zbyňka Havlíčka. Svou roli sehráli také Libenští psychici, Skupina 42 nebo autoři sdruţení kolem Edice Půlnoc. Významné byly nejen díky uměleckým aktivitám, ale také proto, ţe se v nich rekrutovali pozdější členové surrealistické skupiny. 1.2.1 Skupina RA V roce 1937 se ke slovu přihlásila nová generace surrealistů. V tehdejším Divadle D 37 představili svá surrealismem ovlivněná díla členové pozdější Skupiny 42 (František Gross, Ladislav Zívr a Miroslav Hák) a Václav Zykmund s Bohdanem Lacinou, zakladatelé edice RA 13 (1937). Po válce se skupina zformovala a její těţiště se přesunulo do Brna. Členové skupiny RA se snaţili vymezit vůči Teigově praţské skupině hlásáním brzké zevrubné kritiky dosavadní surrealistické tvorby. K této zásadní teoretické práci a vytyčení programové linie se nakonec nikdy nedostali. Karel Teige v raistech viděl shromaţdiště adeptů příštích surrealistických aktivit. Povedlo se to u výtvarníků Václava Tikala a Josefa Istlera. 14 Teige věřil, ţe časem dojde k větší názorové shodě a ke zvýšení obsahové kvality jejich publikací. Doporučoval se skupinou spolupracovat, coţ praţští členové (Vratislav Effenberger, Karel Hynek) nesli s nelibostí a nechutí. Prvním společným produktem raistů bylo vydání sborníku Roztrhané panenky v roce 1942 (antedatováno 1937), ve kterém publikovali Ludvík Kundera, Zdeněk Lorenc, Václav Tikal, Josef Istler, Otta Mizera, Václav Zykmund, Miloš Koreček, Vilém Reichnmann a Jaroslav Puchmertl. Po válce se v Brně konala první velká výstava skupiny RA. Raisté vydali v roce 1946 publikaci A zatím co válka. V listopadu roku 1947 se skupina RA oficiálně ustavila (katalogem, výstavou a sborníkem), ale zároveň došlo k definitivní roztrţce při jednom ze ţofínských večerů Mladé literatury, kde vedle mluvčích raistů Zdeňka Lorence a Ludvíka Kundery vystoupil Vratislav Effenberger s přednáškou Surrealismus není umění. Kritizoval činnost skupiny RA a hlásal obnovení zásad autentického surrealismu. 13 Vydali například Bretonův Vzduch vody. 14 Oba svou účast ve skupině RA vnímali jako dočasnou. 12
Skupina neměla od počátku jasný program, ani teoretickou základnu, na které by se shodli všichni členové skupiny. V programové stati sborníku Skupina RA se její autoři zřekli psychického automatismu, základu surrealistické tvorby, kritizovali činnost předválečné skupiny a přihlásili se ke KSČ. Zároveň chtěli omezit asociace a poloţit důraz na tvárné úsilí, čímţ si u ortodoxních surrealistů, zavdali na přídomek bastardi surrealismu. Skupina RA se rozpadla krátce po únorových událostech roku 1948. 1.2.2 Spořilovští surrealisté Dalším surrealistickým seskupením byli středoškolští studenti známější pod názvem Spořilovští surrealisté. Jejich počátek se klade do dubna 1943, kdy se začali scházet v anarchismem protnutém bytě nakladatelky Kamilly Neumannové 15 na funkcionalistickém předměstí praţského Spořilova. Pořádali zde večery poezie a manifestů a jak s lehkou ironií říká Milan Nápravník: Synové svých otců tady revoltovali proti svému původu. 16 Členy spořilovského spolku byli Robert Altschul (1945 zastřelený gestapem), Libor Fára, František Jůzek (pozdější zastánce stalinismu), marxistický teoretik Robert Kalivoda a vůdce skupiny, psycholog Zbyněk Havlíček 17. Spořilovští surrealisté nezanechali téměř ţádnou dokumentaci, jejich existence se projevovala jen společnými schůzkami zasvěcenými surrealismu v Havlíčkově pojetí 18. 1.2.3 Autoři Edice Půlnoc Surrealismem byli ovlivněni také čelní představitelé undergroundu přelomu čtyřicátých a padesátých let. Surrealistická východiska sdíleli nejen zakladatelé Edice Půlnoc Egon Bondy a Ivo Vodseďálek, ale také řada jiných umělců, například Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník, Honza Krejcarová nebo Karel Marysko. Egon Bondy, vůdčí postava undergroundu, se začal o francouzský surrealismus a německý expresionismus zajímat v letech 1945-1947 v době studií na praţském gymnáziu v Ječné. Tam se svými spoluţáky 19 zaloţil surrealistický literární krouţek. S mladými surrealisty (Vladimír Šmerda, Libuše Strouhalová) mimo gymnaziální okruh se seznámil v roce 1947 v kavárně Mánes. O rok později vyhledal Záviše Kalandru a Karla Teiga, díky němuţ se v kavárně Slavia seznámil i s ostatními surrealisty druhé generace, 15 Kamilla Neumanová byla významnou českou nakladatelkou a první manţelkou básníka S. K. Neumanna. 16 Nápravník, Milan. Interview. Analogon, 1991, roč. 3, č. 6, s. 56-59. 17 Zbyněk Havlíček byl synem autora psychologických románů Jaroslava Havlíčka. 18 Zbyněk Havlíček kladl důraz především na psychologické aspekty surrealismu a političnost textů. 19 Mimo jiné se spoluzakladatelem Edice Půlnoc Ivo Vodseďálkem. 13
Vratislavem Effenbergerem, Karlem Hynkem, Zbyňkem Havlíčkem nebo Honzou Krejcarovou. Právě tato setkání ovlivnila Bondyho první surrealistické texty 20, jeţ byly psány Hynkovou gramatickou automatickou metodou. Od sbírky Totální realismus se Bondy od surrealismu vzdálil. Ani autoři Edice Půlnoc nezaháleli v kolektivní práci, příznačné pro surrealistické hnutí. Pořádali večery surrealistických her: improvizované pornografické dialogy ťukali rovnou do psacího stroje. Opisovali překlady hlavních surrealistických děl a plánovali vydávání surrealistické revue. Z toho nakonec sešlo. Nejvýznamnějším počinem autorů Edice Půlnoc však byla na tu dobu obdivuhodná spolupráce praţských surrealistů na rukopisném ineditním sborníku Ţidovská jména 21, jehoţ název byl reakcí na sílící antisemitismus, patrný zejména v politických procesech přelomu čtyřicátých a padesátých let. Ve sborníku pod pseudonymy 22 publikovalo dvanáct autorů mladé generace surrealistů a obsahoval patnáct literárních prací, jeden teoretický text a jeden překlad. Grafickou úpravu obstaral Karel Teige. Sborník byl zaloţen na jednoduchém pravidle, které sestavil Karel Hynek: jeden ze zúčastněných napíše na papír otázku, zaloţí papír a jeho partner napíše odpověď, automaticky, aniţ četl danou otázku. 23 Z významných surrealistů v něm chybí pouze Zbyněk Havlíček, který byl v té době v nemilosti u Karla Teiga 24. Důvodem ale také mohl být vztah s Egonem Bondym. Gertraude Zandová ve své monografii týkající se undergroundu padesátých let uvádí, ţe si Bondy podle všeho od Havlíčka udrţoval v osobním styku odstup. 25 Okrajovou surrealistickou skupinu tvořili tzv. Libenští psychici z praţské dělnické mládeţe: knihovník Zdeněk Buřil, lakýrník Jiří Šmoranc, radiomechanik Vladimír Vávra 20 Fragmenty prvotin (1947-1948) a Churavý výtvor. Automatické texty novou gramatickou metodou (1948-1950). 21 Poprvé vyšel oficiálně v roce 1995 v Nakladatelství Lidové noviny. 22 Vratislav Effenberger (Pavel Ungar), Anna Marie Effenbergerová (Szatmar Neméthyová), Zbyněk Fišer (Egon Bondy), Karel Hynek (Nathan Illinger), Honza Krejcarová (Sarah Silberstein, Gala Mallarmé), Jaroslav Růţička (Isaak Kuhnert), Vladimír Šmerda (Edmond Š.), Libuše Strouhalová (Diana Š.), Zdeněk Wagner (Herbert Taussig), Oldřich Wenzl (Arnold Stern) a Jan Zuska (Benjamin Haas). 23 Dvorský, Stanislav (vyd.): Ţidovská jména. Praha: Lidové noviny, 1995, s. 15. 24 Důvodem nemilosti byly spory kolem překladu Nadeauových Dějin surrealismu pro Teigovu edici Orloj v roce 1949. Sazba první knihy o dějinách surrealismu byla rozmetána, a to dvakrát - v roce 1949 a 1971. 25 Zandová, Gertraude. Totální realismus a trapná poezie: Česká neoficiální literatura 1948-1953. Brno: Host, 2002, s. 75. 14
a jeho bratr, knihař Stanislav. Byli známí díky přátelství s Vladimírem Boudníkem a Bohumilem Hrabalem. Do obecného povědomí vstoupili zmínkami v Hrabalových knihách. Existovali do roku 1953. Sborník, který přichystali, nakonec nikdy nevyšel. 1.3 Hledání Karla Teiga a obnovení skupiny Po válce se Jaroslav Brouk, Jindřich Honzl a Konstantin Biebl dali po Nezvalově vzoru do sluţeb stalinistického kariérismu 26. Z původní surrealistické skupiny tak zůstal Karel Teige osamocen. Aţ na Jiřího Krohu, Františka Muziku a Záviše Kalandru se od něj distancovali jeho dřívější přátelé, kteří podlehli vábení komunistických kádrů. Toyen a Jindřich Heisler 27 ihned po válce odjeli do Paříţe, kde se stali členy paříţské skupiny a po únoru 1948 ve Francii také zůstali. S Karlem Teigem nenavázali ţádný kontakt a zcela se odcizili českému prostředí 28. Nepodařilo se obnovit ani předválečný surrealistický telemost Praha - Paříţ. Karel Teige byl pro mladé surrealisty a autory ovlivněné surrealismem obrovskou morální i vědeckou autoritou. Vratislav Effenberger o něm prohlásil, ţe na jeho osobnosti byla měřitelná ubohost zkurvenosti těch druhých. 29 Vzdělanost a morální čistota bez ohledu na vlastní kariéru mu udrţela obdiv do konce ţivota. Surrealisté se na přelomu čtyřicátých a padesátých let museli vypořádat s názory, ţe jejich hnutí je muzejní záleţitostí, které se jiţ nikdy nebude těšit takovému zájmu jako před válkou. To se týkalo literatury. Jinak tomu bylo u výtvarných děl, kde se surrealismus těšil všeobecné popularitě do počátku šedesátých let, kdy byl trh aukčních síní přesycen. Poté nastal zvýšený zájem o surrealismus literární. V roce 1947 byla uspořádána v praţském Topičově salónu první poválečná Mezinárodní výstava surrealismu, která byla ozvěnou paříţské výstavy. Rozsahem měla být důkazem pro kritiky, ţe surrealismus ţije. Byla uspořádána na popud člena paříţské surrealistické skupiny Jindřicha Heislera a Jiřího Kotalíka, vedoucího Topičova salónu. Nicméně v Praze se oproti paříţským třiaosmdesáti vystavovatelům uvedlo pouhé torzo 26 Nápravník, Milan. Interview. Analogon, 1991, roč. 3, č. 6, s. 56-59. 27 Nutno podotknout, ţe byli velice respektovanými členy paříţské skupiny. Toyen vystavovala v galeriích (její obrazy opatřoval studiemi sám André Breton), Jindřich Heisler se podílel na tvorbě surrealistické revue Néon (1948-1949). 28 Nápravník, Milan. Interview. Analogon, 1991, roč. 3, č. 6, s. 56-59. 29 Tamtéţ, s. 57. 15
devatenácti autorů. Výstava působila dojmem současného stavu surrealismu, který odmítačům nadčasovosti a permanentního vývoje surrealismu nahrával. Přitom mladí surrealisté, surrealisté druhé generace, Vratislav Effenberger, Karel Hynek aj. s napětím očekávali nástup surrealistické aktivity, která by odpovídala té předválečné a pokračovala v cestě nastoupené Manifesty, Spojitými nádobami, která by nově definovala principy a proposice surrealismu v konfrontaci se světovým krachem ducha po druhé válce 30. Daleko důleţitější byl převládající názor, ţe výstava nepřinesla surrealismu nic nového. Byla heuristickou kostrou, jeţ rozhodně nezprostředkovala nové dimenze surrealismu a ani nenaznačovala dveře k oné třinácté, subverzivní komnatě soudobého civilizačního cyklu, na něţ ukazoval Breton, komnatě mýtů a magie. 31 Činnost surrealistické skupiny nebyla přerušena ani v krušných chvílích po únoru 1948, i kdyţ její činnost byla izolována nejen ve vztahu k českému kulturnímu prostředí, ale také k zahraniční inspiraci a spolupráci. 1.4 Zpátky do izolace Období po roce 1948, podle Jiřího Holého výstiţně nazvané literatura v katakombách 32, způsobilo naprostou izolaci uměleckých směrů, které nebyly v souladu se stranickou doktrínou socialistického realismu. Komunistická strana označila surrealismus, přes jeho revoluční zásluhy v meziválečných letech, za burţoazní přeţitek. Mimo zmíněný ineditní sborník Ţidovská jména se surrealistickými kolektivními výdobytky stala řada sborníků s názvem Znamení zvěrokruhu. V nákladu jednoho kusu vycházely měsíčně od ledna do října 1951. Do dnešní doby se dochovalo pouze 10 výtisků, jedenáctý státní bezpečnost zabavila a zničila. Na sestavení textů a ilustrací se v čele s Karlem Teigem podíleli také Karel Hynek, pozdější vůdčí osobnost skupiny Vratislav Effenberger a výtvarníci Václav Tikal, Josef Istler a Mikuláš Medek. Uměleckou kolektivní aktivitou hýřili Karel Hynek a Vratislav Effenberger, kteří společně vytvořili řadu her a pantomim, tzv. černé frašky. Sborníky Znamení zvěrokruhu byly redigovány 30 Nápravník, Milan. Interview. Analogon, 1991, roč. 3, č. 6, s. 56-59. 31 Tamtéţ. 32 Lehár, J.- Stich, A.- Janáčková, J.- Holý, J.: Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Lidové noviny, 1998, s. 743. 16
pokaţdé jiným autorem a přinášely výběr z měsíční tvorby autorů od poezie, prózy, dramatických textů i teoretických studií, po výtvarné reprodukce. 1.5 Pod Effenbergerovou taktovkou Dědictví surrealistické skupiny po smrti Karla Teiga rozvinul Vratislav Effenberger společně s okruhem autorů (dočasně také Mikuláš a Emila Medkovi), který se kolem něj utvořil v průběhu padesátých let. Pojmenovali se Ţiţkovská surrealistická skupina, později jen Surrealistická skupina. 33 Mezi kolektivní aktivity surrealistické skupiny v padesátých, potaţmo šedesátých letech, patřily zejména práce teoretické, jimţ se věnovaly obě generace. Tyto teoretické stati se staly základem pro básnickou praxi surrealistů a později pro sborník Surrealistické východisko z roku 1969. Mimo to se surrealisté scházeli a pořádali přednášky doma u Vratislava Effenbergera 34 nebo v hojně navštěvovaném Mánesu. Zabývali se teorií umění ve vztahu k surrealismu, aby svá stanoviska dokázali obhájit před odbornou uměleckou veřejností. Některé aktivity, které se konaly na praţském Albertově, v psychiatrické léčebně, kde ordinoval Zbyněk Havlíček, byly státním aparátem zastaveny. Všechny měly za cíl zpřesňování surrealistických stanovisek a náhledů na oblast básnické tvorby, ať uţ z hlediska uměleckých oborů, filozofie, nebo psychoanalýzy. Základní poválečné myšlenkové směřování surrealismu nadále určoval z Paříţe André Breton navrátivší se z amerického exilu. Vydal další manifest surrealismu Arkán 17, kde zdůraznil esoteričnost a definitivně se odklonil od marxismu. Razil také myšlenku Nového Mýtu, který by měl nahradit starý mýtus křesťanské civilizace. Tyto myšlenky upřesňovali ve svých studiích také čeští surrealisté. Surrealisté se do veřejné kultury začali vracet aţ ve třetině šedesátých let. Hlavní postavou surrealistů se stal po smrti Karla Teiga v roce 1951 Vratislav Effenberger, který pokračoval v Teigově práci a na Znamení zvěrokruhu navázal v letech 1953-1962 pěti kolektivními, rukopisnými sborníky, které nesly název Objekt a vycházely v dvouleté periodě. Autorské jádro Znamení zvěrokruhu bylo také základem pro Objekt 1 a Objekt 2, od 3. dílu (1958) spolupracovali a publikovali také další autoři: Zbyněk Havlíček, Ludvík 33 Zandová, Gertraude: Totální realismus a trapná poezie: Česká neoficiální literatura 1948 1953. Host: Brno, 2002, s. 65. 34 Hiršal, J.-Grögerová, B.: Let let. Pokus o rekapitulaci 2. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 102. 17
Šváb, Milan Nápravník, od 4. a 5. čísla v něm publikovali i nejmladší surrealisté Petr Král, Stanislav Dvorský a Prokop Voskovec ml. Po těchto sbornících také Vratislav Effenberger nazval surrealistickou skupinu jako Okruh pěti Objektů, která se v roce 1963-1966 přejmenovala na skupinu UDS, po roce 1966 vystupovali pod názvem Surrealistická skupina. Prostor k publikování v nich našla nejen generace druhé hodiny surrealistů (Vratislav Effenberger, Zbyněk Havlíček, Mikuláš Medek), ale také nejmladší představitelé: Petr Král, Stanislav Dvorský, Věra Linhartová a Milan Nápravník. Kniţně se tato skupina představila aţ vrcholným sborníkem Surrealistické východisko v roce 1969. Příprava tohoto sborníku trvala bezmála tři roky a obsahovala ankety surrealistů z padesátých let, jejichţ plán připravoval ještě Karel Teige. Pod impulsem anket pořádaných Teigem na sklonku jeho ţivota uspořádala skupina UDS v roce 1965 anketu s názvem Poloha klacku. Rok 1965 byl pro skupinu UDS zásadní. Se skupinou se pro názorové a umělecké neshody při koncepci sborníku rozešli Milan Nápravník a Věra Linhartová. V roce 1968 vznikl text Praţská platforma, který byl pokusem o obnovení mezinárodních kontaktů se surrealisty ve Francii, Belgii a Japonsku. Jádro surrealistické skupiny tvořili Vratislav Effenberger a Zbyněk Havlíček. S obdobím uvolňování poměrů souvisí také, ve vztahu k surrealismu, činnost překladatelská (za všechny uveďme překlad Šibeničních písní v podání Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové) a dramatická, zejména absurdní dramata Alfréda Jarryho, Eugena Ionesca a Samuela Becketta, jeţ u nás našla odezvu v díle Václava Havla a Josefa Topola. Mimořádnou událostí byla mezinárodní konference v Liblicích, kde byl pro české poměry rehabilitován, v zahraničí velice uznávaný Franz Kafka. Celé se tak dělo na popud Eduarda Goldstückera, pozdějšího předsedy Československého svazu spisovatelů (1968). Zásadním tiskovým orgánem šedesátých let byl časopis Tvář, který vydával díla Surrealistické skupiny vytvořená v padesátých letech. Vůdčí osobnosti časopisu (Emanuel Mandler, Jan Lopatka, Bohumil Doleţal, Václav Havel a jiní) spolupracovaly také na sbornících Podoby I a Podoby II. V šedesátých letech se také, zejména pod vlivem překladů Hiršala 35 a Grögerové a umělecké tvorby Jiřího Koláře, vyvinul zcela nový pohled na poezii, který nebyl spjatý s formálními, natoţ ideologickými, poţadavky. V oblasti poezie se jednalo o naprosto 35 Effenberger o Josefu Hiršalovi prohlásil, ţe je posedlý konkrétismem. Effenberger se k experimentální poezii stavěl rezervovaně. 18
nový způsob vyjadřování, který se odvracel od tradiční zpěvnosti a metaforičnosti. Na povrch se dostává jisté fantaskno, tradičními surrealisty povaţované za racionalistické, a imaginace dle tradic surrealistických manifestů André Bretona. 19
2 Milan Nápravník 2.1 Mládí, vzdělání, práce Milan Nápravník se narodil 28. května 1931 v Německém Brodu 36, kde navštěvoval základní školu. Kdyţ začala nacistická okupace okleštěné české kotliny, rozhodli se Nápravníkovi rodiče poslat syna, namísto do několika desítek kilometrů vzdáleného gymnázia, do Hauptschule (hlavní škola), která byla předem určena pro děti nízkého vzdělání. 37 Nacisté systematicky pracovali na deintelektualizaci českého národa a systematicky redukovali počet českých gymnázií na minimum. Gymnázia s českým vyučovacím jazykem byla úmyslně zřizovaná tak, aby je mohl navštěvovat co nejmenší počet českých studentů. 38 Sám Nápravník nevzpomíná na toto období s láskou. Moji rodiče patřili k těm ustrašeným. Proto jsem po absolvování základní školy musel přejít do hlavní školy a střetávat se dnes a denně se spoluţáky, tak vzdálenými mému tehdejšímu duchovnímu světu, ţe jsem se mezi nimi dnes a denně cítil jako osamělý cizinec. Na štěstí po dalších třech letech nacistická vláda skončila a mohl jsem (se ztrátou jednoho roku) nastoupit do tehdejší tercie, třetí třídy místního gymnázia. 39 Prázdniny v dětském věku nejčastěji trávil u svých prarodičů v myslivně uprostřed lesů Českomoravské vrchoviny, kde se také poprvé setkal s tajemstvím snů a imaginace. V roce 1951 dokončil studium na reálném gymnáziu v Praze, poté byl přijat jako posluchač dramaturgie filmové fakulty AMU (1952 1957), kde se seznámil s Václavem Havlem. Po studiích nastoupil do Československé televize jako externí pracovník ve Vysílání pro děti a mládeţ, kde působil v letech 1960 1966 jako redaktor. Milan Nápravník byl duchovním otcem myšlenky a zakládajícím tvůrcem krátkých pohádkových epizod na pokračování pro děti, Večerníčku. Scenáristicky a dramaturgicky se podílel na dnes jiţ legendárním Broučkovi, Pohádkách z mechu a kapradí, Makové panence, nebo Rumcajsovi. Večerníček byl uváděn kaţdou neděli od roku 1965. 36 Havlíčkův Brod 37 Nápravník, Milan: O úpadku češtiny. Britské listy [online]. 1999. [cit. 1999-02-16]. Dostupné z <http://www.britskelisty.cz>. 38 Gymnázium s českým vyučovacím jazykem se nacházelo v okolí 100 km. 39 Nápravník, Milan: O úpadku češtiny. Britské listy [online]. 1999. [cit. 1999-02-16]. Dostupné z <http://www.britskelisty.cz>. 20
Po pohnutých událostech v Československu v roce 1969 odešel do berlínského a paříţského exilu. V německém Kolíně nad Rýnem působil od roku 1970 jako rozhlasový redaktor. Od poloviny sedmdesátých let se věnuje převáţně fotografii. Od roku 1989 ţije střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem. 2.2 Vstup a podíl na aktivitách skupiny K surrealismu dovedly mladého Milana Nápravníka imaginativní obrazy Toyen a básně Vítězslava Nezvala. Na něj vzpomínal s největším respektem. Jako jedno z určujících pro osobní i umělecký rozvoj vnímal právě své setkání s Nezvalem na počátku padesátých let v Trnkově ateliéru v Bartolomějské ulici, kdy mu jako student reálného gymnázia vyčetl zradu na surrealismu. Nezval prý se k němu obrátil a se slzami v očích řekl: Prosím vás, dělejte si svůj surrealismus dál. 40 Za klíčové setkání povaţoval Nápravník setkání s Vratislavem Effenbergerem v jeho smíchovském bytě v roce 1954. Od poloviny padesátých let se začal pohybovat v okruhu surrealistických básníků, kteří se kolem Effenbergera sdruţovali. Do stejného období sahají také první Nápravníkovy literární pokusy (1956) později publikované v druhém díle Moták. To bylo v temných padesátých letech, kdy se skupina izolovala (byla izolována) od vnějšího dění a imanentně se vyvíjela. Milan Nápravník byl od počátku velice aktivním příslušníkem třetí generace surrealistů 41 a ve druhé polovině padesátých let se podílel na vydávání ineditního surrealistického sborníku Objekt, v jehoţ pátém čísle v roce 1962 veřejně debutoval. Od té doby vzrůstala nejen jeho aktivita tvůrčí, ale rovněţ organizační, ke které se dostaneme v následujících odstavcích. Do skupiny vstupoval spolu s Věrou Linhartovou, se kterou byli volněji přidruţenými členy a oponenty jádra tvořeného Vratislavem Effenbergerem a Zbyňkem Havlíčkem 42. S Havlíčkem měl podobně komplikovaný vztah jako Egon Bondy. V roce 1963 napsal studii Resumé o zběsilosti, která je dnes uchována v Knihovně Libri prohibiti. V této studii se věnoval rozdílu motivace vzniku vzteku a zběsilosti 40 Nápravník, Milan. Prameny poezie. Analogon, 1992, roč. 4, č. 8, s. 4. 41 Za první generaci povaţujeme Vítězslava Nezvala, Karla Teiga, za druhou okruh kolem Vratislava Effenbergera nebo Jiřího Koláře, Ludvíka Kunderu, Karla Hynka, Zbyňka Havlíčka, mezi generaci třetí řadíme Jana Švankmajera, Milana Nápravníka, Věru Linhartovou nebo Stanislava Dvorského. 42 Kosatík, Pavel. Ústně více. Šestatřicátníci. 1.vyd. Brno: Host, 2006, s. 244. 21
v souvislosti s tvorbou. O rok později doprovázel dosud nepublikovanou teoretickou přednáškou Nástin teorie emocionálního modelu vědomí fotografickou výstavu Aloise Noţičky Komplementární svědectví. V roce 1966 měl vyjít Nápravníkův debut Básně, náměstí a pohyby. Ten však byl nakladatelstvím Československý spisovatel zamítnut. Knihu se podařilo soukromě vydat v počtu 30 kusů. O bibliofilské vydání se postaral grafik František Muzika. 43 Ač se Milanu Nápravníkovi nepodařilo vydat svůj básnický debut, publikoval především v časopisech, které v šedesátých letech hojně vycházely. Šlo o časopisy, kde přeci jen panovaly volnější poměry neţ například v Literárních novinách a byly vedeny lidmi, kteří si nezadali s oficiálním vedením Československého svazu spisovatelů. Milan Nápravník proto publikoval v Tváři (1964-1965 a 1968-1969), Sešitech pro mladou literaturu (1966-1969), Zlatém máji, Tvorbě, Hostu do domu a Glosách ze Strahova. Kromě publikační činnosti přišel Milan Nápravník s nápadem do té doby nevídaným - zachytit poezii na magnetofonový pásek. Tento nápad souvisel s jeho povoláním dramaturga v Československé televizi, kde o novinky z oblasti moderních nahrávacích technologií nebyla nouze. Otevřel tak zcela nové moţnosti fónické poezie, do té doby tradičně zachycené písemnou formou. Domnívám se, ţe tak učinil z popudu propagace a vymanění surrealistické skupiny z kulturní (sebe)izolace. Souvisí to také s módním trendem veřejného předčítání poezie básníky a herci, které v šedesátých letech dorazilo ze Spojených států amerických a silně se popularizovalo v západní Evropě. Tato recitační čtení sám organizoval. Nápravník si doma v Praze zřídil malé nahrávací studio a první vlaštovkou v této oblasti byla spolupráce s Vratislavem Effenbergerem na projektu Obraz, ješ" nepředstavuje kamna z roku 1962. Tuto formu zachycení poezie potvrdil souborem magnetofonových nahrávek Antologie (1962), kde svou poezii prezentovali 44 kromě Nápravníka také ostatní členové praţské surrealistické skupiny (mj. Vratislav Effenberger, Zbyněk Havlíček). Vrcholem této formy byly Fragmenty 1963 a Fragmenty 1964, které byly veřejnosti předvedeny v Mánesu. Magnetofonové pásky nahráli známí herci Jan Tříska, Libuše Švormová nebo František Derfler. Objevila se na nich jména nejen významných surrealistů (Vratislav Effenberger, Stanislav Dvorský), ale také tvůrci 43 Čulík, Jan. Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971-1989. Praha: Trizonia, 1990. 420 s. 44 Básně si autoři také sami odrecitovali na rozdíl od pozdějších Fragmentů. 22
konkrétní poezie (Ladislav Novák, Bohumila Grögerová) nebo literární solitéři, jakým byla Věra Linhartová. Fragmenty 1963 a Fragmenty 1964 byly vydány na CD v roce 2002 ve vydavatelství Arco. Nejlépe zhodnotil význam Nápravníkovy osobnosti a aktivity Jan Gabriel na stránkách Literárních novin: V šedesátých letech patřil k těm, kteří novými postupy a pohledy obohatili tvář českého surrealismu a literatury. 45 2.3 Mimo osu skupiny a odchod do emigrace Domnívám se, ţe důvodem odchodu ze surrealistické skupiny byla Nápravníkova snaha více zviditelňovat a vysvětlovat tvorbu surrealistů veřejnosti a spolupracovat s autory mimo hlavní osu surrealismu 46. Měl o směřování jinou představu neţ jádro skupiny, coţ vedlo ke sporům ohledně koncepce připravovaného sborníku Surrealistické východisko. Zatímco Nápravníkova koncepce chtěla sborník otevřít autorům i mimo okruh surrealistické skupiny (zejména autorům experimentální poezie nebo autorům stojícím mimo jakékoli zařazení) a věnovat sborník výsledkům současného bádání, Effenbergerova koncepce chtěla odkázat na kontinuitu surrealistické skupiny od druhé světové války, přičemţ sborník by se zaměřoval spíše na minulost a kladl důraz pouze na domovské surrealistické autory. Členové skupiny se nakonec rozhodli pro druhou vizi. Domnívám se, ţe někteří autoři Effenbergerovu koncepci zvolili také ze strachu o publikační prostor. Milan Nápravník na svých zvukových antologiích dával prostor i jiným autorům a autorkám na úkor tvůrců surrealistické skupiny, coţ někteří (zejména Zbyněk Havlíček) těţce nesli. Milan Nápravník přes to všechno surrealismu a jeho východiskům zůstal nadále věrný, coţ dokazoval vyjadřováním se k aktivitám skupiny a svými esejemi psanými od sedmdesátých do devadesátých let a uveřejněnými později na stránkách tisku. V polovině srpna 1966 herec Jiří Ostermann recitoval poezii Milana Nápravníka v jím zaloţeném podniku v bývalém kostele Sv. Kateřiny ve Viničné ulici před pěti stovkami lidí. Druhý večer byl věnován poezii Jiřího Kuběny. Hojné zastoupení Nápravníkovy tvorby rovněţ nacházíme ve významných 45 Gabriel, Jan: Pasti a výpovědi Milana Nápravníka. Literární noviny, 1994, roč. 5, č. 28, s. 7. 46 Zejména autory publikujícími v časopisu Tvář a sdruţenými kolem osobnosti Václav Havla. 23
dobových sbornících, počínaje jiţ zmiňovaným surrealistickým Objektem V., sborníkem Experimentální poezie připraveným Josefem Hiršalem a Bohumilou Grögerovou, ve sborníku Podoby I. (red. Bohumil Doleţal) a Podoby II. (red. Václav Havel). Své místo zaujal také ve sborníku Surrealistické východisko, který připravili Vratislav Effenberger, Stanislav Dvorský a Petr Král. Pravděpodobně z důvodů názorového odklonění od skupiny nebyl Nápravníkovi věnován v tomto vrcholném surrealistickém sborníku šedesátých let významnější prostor. Milan Nápravník se svou otevřeností k novým směrům i spoluprací s jinými autory mimo surrealistický okruh, zejména Josefem Hiršalem, Bohumilou Grögerovou nebo Václavem Havlem a Věrou Linhartovou dostal do nemilosti některých svých surrealistických přátel, kteří se z izolace 50. let jako by nechtěli vymanit a naopak se dále chtěli vyvíjet imanentně mimo vnější umělecký kontext šedesátých let. Milan Nápravník se dočkal oficiálního vydání Motáku v roce 1969 v edici Ţivot kolem nás 47, kterou vedl Josef Vohryzek v nakladatelství Československý spisovatel. V té době byl jiţ v emigraci a kniha se dočkala vydání aţ po vyřazení, podle mého názoru, vrcholného eposu Vlečka horečky, na doporučení cenzury, a svého uznání nemohla dostát. 2.4 V emigraci V roce 1969, kdy emigroval do zahraničí, strávil první týdny v Západním Berlíně, poté několik měsíců v Paříţi, kde ve chvílích samoty zapisoval v souladu se surrealistickými metodami shluky činností, volně napadajících myšlenek, tzv. surrealistické protokoly, které vydal v roce 1992 v brněnském nakladatelství Atlantis pod názvem Na břehu. V druhé polovině sedmdesátých let byla v samizdatu vydána báseň Vůle k noci, volný tok asociací, ve kterém se propojují konkrétní obrazy skutečnosti s abstraktními vizemi; abstraktní momentky se záblesky intimních představ. Kniţního vydání se dočkala v Mnichově o jedenáct let později. Nicméně v této době se Milan Nápravník věnoval spíše fotografii, literaturu odsunul na vedlejší kolej. V sedmdesátých letech pracoval v Kolíně nad Rýnem jako rozhlasový redaktor. V polovině 80. let byl malířem, sochařem a uměleckým fotografem ve svobodném povolání. Řadu měsíců ţil v Indonésii, 47 Tato edice vznikla v roce 1960 a vydávala především nové tváře české literatury. 24
kde se soukromě věnoval etnologickým studiím na ostrovech Kalimantanu, Javě, Sulavesi, Bali a v Irian Jaja. V emigraci Milan Nápravník přispíval články a fragmenty svého díla do vídeňského Paternosteru, paříţského Svědectví, římských Listů čtení na léto nebo mnichovského Akzentu. Svá výtvarná díla vystavoval na vlastních či skupinových výstavách v Německu, Francii, Itálii, Anglii, Portugalsku, Kanadě, Chile, USA aj. V roce 1978 zorganizoval v německé Bochumi rozsáhlou mezinárodní výstavu surrealistického a parasurrealistického umění Imaginace. Básnické texty Nápravník zveřejnil také v autorském samizdatovém sborníku Pohledy 1, které vyšly ve Vaculíkově edici Petlice v roce 1976 a jehoţ úvod obstaral a autory vybral Václav Havel. V tomto téměř šestisetstránkovém sborníku se uvedl částí svých surrealistických protokolů Na břehu. Zajímavé je, ţe se v něm neobjevil ţádný člen surrealistické skupiny, ale naopak tvůrci, kteří měli k surrealismu volnější vztah. Část jeho rozsáhlé skladby Předmoucha vyšla také v samizdatovém časopisu Vokno v 10. čísle 1986, které redigovali František Stárek a Ivan Martin Jirous. I kdyţ přestal být členem surrealistické skupiny a po literárních a metodických neshodách se rozhodl spolupráci ukončit, její činnost neustále sledoval i v emigraci a kriticky se k ní vyjadřoval (sborník Ţeneva Le La). Přes rozpory zůstával s některými členy v kontaktu, zejména s Vratislavem Effenbergerem, s nímţ začal v roce 1986 vést telefonický rozhovor na téma vývoje surrealistického hnutí v poválečném Československu 48. Bohuţel Effenbergerova časná smrt způsobila, ţe z interview zbyl pouze fragment. Úcta k vůdci surrealistické skupiny vedla Milana Nápravníka k uspořádání a vydání výboru z díla Vratislav Effenberger: Lov na černého ţraloka 49 vydaného v Mnichově v roce 1987. 2.5 Aktivity po listopadu 1989 V devadesátých letech byla Milanu Nápravníkovi vydána rozšířená vydání jeho prvních souboru textů Básně, návěstí a pohyby a Kniha Moták, včetně rozsáhlé skladby Vlečka horečky. Počínaje vydáním Inverzáţe s podtitulem Dech noci a noc duchů s bohatou fotografickou výpravou v roce 1995 přešel Milan Nápravník od Atlantisu 48 Nápravník, Milan. Interview. Analogon, 1991, roč. 3, č.6, s. 59-65. 49 Nezaměňovat s výborem poezie stejného jména, který vydal Effenberger v samizdatu v roce 1980. 25
(Básně, návěstí a pohyby, Na břehu) přes Mladou frontu (Kniha Moták) k vydavatelství Torst, které mu vydalo doposud poslední titul Příznaky pouště v roce 2001. Vznik básní uveřejněných v této sbírce je datován jiţ rokem 1989. Neméně významné jsou rovněţ Nápravníkovy teoretické práce, které zahrnují rozsáhlé eseje publikované v devadesátých letech zejména na stránkách surrealistického tiskového orgánu Analogon, kde byl po tři roky členem redakční rady. Pravděpodobně pevný názor na vývoj českého surrealismu vedl k tomu, ţe z redakční rady odešel a přestal do výspy českého surrealismu přispívat. Nápravníkova aktivita je známa také z příspěvků k dějinám surrealismu ze stránek literárních revue, příkladem uveďme Tvar nebo Literární noviny. Méně známá je naopak tvorba výtvarná a fotografická. V posledních letech se věnoval spíše publicistické činnosti především na stránkách internetových Britských listů, kde byl jedním z tvůrců a prvních signatářů petice proti válce v Iráku, o několik let předtím kritizoval bombardování Bělehradu, případně se kriticky vyjadřoval ke státním návštěvám rockových hvězd na Praţském hradě v době úřadování prezidenta Václava Havla. Nápravníkovy postoje jsou sociálně citlivé (nikoli levicové), pacifistické a antiideologické. Milan Nápravník jako kaţdý významný autor inspiroval některé významné umělce a autory. Snad nejznámější inspirací byl pro undergroundovou kapelu Plastic People of the Universe, která v roce 1985 vydala album Půlnoční myš (skladby Leze; Vrátí se; Podél zdi a doleva; Z kouta do kouta; Zpívá). Václav Havel pro toto album vybral pět textů Milana Nápravníka, které Plastici zhudebnili. S výjimkami věrné zachycení textů nacházíme ve sbírce Básně návěstí a pohyby, a to vůbec první text sbírky ( Na scénu přichází prvý ), dále první dva texty souboru Plech Leze, něco hledá a nemůţe nic najít 50 a Jde, vezme něco z kouta 51, zbylé dva písňové texty (Podél zdi a doleva a Z kouta do kouta) jsou Nápravníkovými texty inspirovány volně. Kromě Stanislava Dvorského povaţoval za určující setkání s Milanem Nápravníkem také významný brněnský fotograf Alois Noţička 52. S Milanem Nápravníkem se seznámil v roce 1961, kdy začala jejich tvůrčí spolupráce, která vyvrcholila v roce 1968 50 Nápravník, Milan. Básně, návěstí a pohyby. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1994, s. 22. 51 Tamtéţ, s. 21. 52 Slabý, Ondřej. Posmrtné hry odloţených věcí ve fotografiích Aloise Noţičky. WELLES, 2006, 10. roč., 27-28, s. 162-175. 26