Řešení problémů ortopedického podkování koní

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Řešení problémů ortopedického podkování koní Bakalářská práce Vedoucí práce: Doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph.D. Vypracovala: Magdaléna Hortová Brno 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Řešení problémů ortopedického podkování koní vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. V.. dne Podpis.

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce Doc. Ing. Ivě Jiskrové, Ph.D. za odborné vedení, trpělivost a konzultace při řešení mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat podkovářům MVDr. Pavlu Havelkovi a Zdeňku Dvořákovi za poskytnutí cenných materiálů a pomoci při získávání fotodokumentace k mé bakalářské práci.

ABSTRAKT Bakalářská práce se zabývá ortopedickým podkováním koní. Abychom byli schopni plně pochopit a správně diagnostikovat případné abnormality či onemocnění, musíme správně chápat stavbu a funkci nejen končetiny koně, ale celého jeho organismu. Celé řemeslo podkovářství se neustále vyvíjí a tato práce reaguje na nejnovější teorie léčby, které jsou předmětem vzdělávání podkovářů a jsou již prověřené v praxi. Každým rokem postupuje výzkum v této oblasti, občas se objeví nová teorie či nový směr, kterým by snad bylo možné jít. Tyto teorie jsou v praxi buď potvrzeny, nebo vyvráceny. Kopyto je složitý funkčně specifický orgán. Hlavní funkcí kopyta je chránit jeho vnitřní struktury, jisté našlapování při pohybu, tlumení nárazů při došlapu a funkce čerpadla krevního oběhu podporující srdce. Celá práce je rozdělena do několika částí, které se věnují anatomii a mechanismu kopyta, utváření kopyta pravidelného a nepravidelného, možnostem poranění kopyta a nejčastějším onemocněním postihujícím kopyto. Poslední část práce je doplněna o vlastní pozorování autorky při řešení onemocnění koní. KLÍČOVÁ SLOVA: Kopyto, končetina, podkování, nemoci kopyta.

ABSTRACT This thesis deals with the orthopedic horseshooing. It is necessary to properly understand the structure and function of not only the horse`s limb, but its whole organism to be able to fully understand and corectly diagnose any diseases or possible abnormalities. The whole profession of horseshoeing has been constantly evolving and this paper reflects the latest theories of treatment that are subjects of education of horseshoers and have been already tested in practice. Research in this field has progressed every year and sometimes a new theory or a new direction appears offering opportunities offering new directions. Such theories are being either confirmed or disproved when applied. The hoof is a complicated and functionally specific organ. The main role of the hoof is protection of its internal structure, a provision of confident step and shock prevention during the movement and finally a function of a blood circulation pump to support the heart. The entire thesis is divided into several parts that are dedicated to the anatomy and mechanism of the hoof, the formation of regular and irregular hoof, possibilities of injury of the hoof, and the most common diseases affecting the hoof. Last part engages in author s own observation of solutions in treatment of horses. KEYWORDS: Hoof, limb, horseshoeing, hoof diseases

Obsah 1 ÚVOD... 10 2 ANATOMIE KONČETINY... 12 2.1 Kostní podklad... 12 2.2 Pružné části kopyta... 14 2.3 Klouby konce končetiny... 15 2.4 Šlachy... 16 2.5 Kopytní škára... 18 2.6 Kůže kopytní... 20 2.7 Kopytní rohové pouzdro... 21 2.8 Bílá čára... 24 2.9 Krevní oběh v kopytě... 24 2.10 Nervy v kopytě... 24 3 MECHANISMUS KOPYTA... 25 4 Klasifikace pravidelných a nepravidelných kopyt... 28 4.1 Pravidelné kopyto hrudní končetiny... 29 4.2 Pravidelné kopyto pánevní končetiny... 30 4.3 Nepravidelné kopyto... 30 5 PÉČE O KOPYTA... 32 6 VLIVY VNĚJŠÍHO PROSTŘEDÍ NA KOPYTO... 33 6.1 Účinky vody a sucha... 33 6.2 Účinky čpavku... 33 6.3 Vliv půdy na kopyto... 33 6.4 Obnovení a vlivy podkování... 34 7 DIAGNOSTIKA KULHÁNÍ... 35 8 ZAKOVÁNÍ... 36 9 UVOLŇOVACÍ ŘEZY... 38 10 OŠETŘENÍ KOPYT HŘÍBAT... 39 10.1 Laxita šlach a kloubů... 40

10.2 Překlubní kopýtko... 41 10.3 Angulární deformity... 43 11 HNILOBA ROHOVÉHO STŘELU... 44 12 ONEMOCNĚNÍ BÍLÉ ČÁRY... 45 13 KOPYTO TĚSNÉ... 47 14 RAKOVINA KOPYTA... 48 15 PORANĚNÍ KOPYTA... 50 15.1 Poranění měkkých tkání a obruby... 50 15.2 Penetrující poranění kopyta - nášlap... 51 15.3 Rozštěp... 53 15.4 Prevence poranění... 54 16 ZÁNĚTY ŠKÁRY KOPYTNÍ... 55 16.1 Aseptický zánět kopytní škáry... 55 16.2 Chronický zánět kopytní škáry... 56 16.3 Zkostnatění kopytní chrupavky... 57 16.4. Rohový sloupek = teratom... 58 16.5 Chronický hyperplastický zánět obruby a korunkové škáry... 60 16.6 Snětivý zánět kopytní škáry... 60 16.7 Hnisavý zánět kopytní škáry = absces... 61 17 SCHVÁCENÍ KOPYT... 62 17.1 Akutní stádium... 64 17.2 Chronické stádium... 65 18 METODIKA A POZOROVÁNÍ.... 66 18.1 Překlubní postoj hříběte... 66 18.2 Schvácení koně... 72 19 ZÁVĚR... 76 20 POUŽITÁ LITERATURA... 78 21 SEZNAM OBRÁZKŮ.... 80

1 ÚVOD Tématem podkovářství jsem se začala zabývat na základě myšlenky věnovat se v budoucnu cílenému chovu koní a jejich kvalitnímu závodnímu předvedení. Jelikož se již nějakou dobu zabývám jezdeckým sportem a tato záležitost mě naplňuje radostí, chtěla bych mít vlastní chov krásných a zdravých koní. Zdravý kůň je sice velice relativní pojem, ale věřím, že za dobrých životních podmínek a přispění dobrých genů by se tento cíl mohl splnit. Základem zdravého koně jsou zdravá kopyta. Myslím, že každý chovatel, trenér a samozřejmě i jezdec by měli mít, vedle jiných, základní znalosti o problematice končetin koně. Touto prací jsem chtěla shromáždit základní a velice potřebné informace, využitelné nejen mnou, ale i ostatními lidmi, zabývajícími se chovem nebo tréninkem koní. Kopyta jsou životně důležité orgány, která jsou svou funkcí propojena se všemi ostatními orgány v těle. Nemohou se tedy posuzovat individuálně. Onemocnění kopyta je vždy známkou onemocnění celého koně. Při léčbě jakéhokoli onemocnění je třeba nejprve zjistit a odstranit příčinu, a teprve poté je možné léčit samotné onemocnění. K léčbě je třeba vysoká znalost anatomie a mechanismu celého koně. Ale nejdůležitější je, umět vhodně kombinovat léčebnou techniku. Proto u většiny postižených koní velice často spolupracují podkovář a veterinář. Společně se jim většinou podaří najít správnou anamnézu a tedy i slibnou prognózu. Léčba kopyt je velice náročná. Proto je dnes více záležitostí veterinární, je takovým nevlastním dítětem veterinárního lékařství. Dnes má dobrý podkovář takové znalosti, že dokáže léčbu častějších onemocnění, jako jsou záněty a v dnešní době i schvácení, vyřešit prakticky sám. Vzdělání podkovářů je stále větší díky velkému úsilí veterinářů, kteří se touto problematikou hluboce zaobírají a pořádají veterinární semináře, zaměřené na jednotlivé problematiky onemocnění kopyta a kloubů končetiny. Tyto semináře na sebe navazují a léčba se navzájem prolíná. Správným podkováním můžeme hodně napravit, nesprávným však opravdu hodně nenávratně pokazit. Tato práce provází anatomií a mechanismem končetin, zabývá se správným podkováním a nezapomíná ani na každodenní správnou péči o kopyta. Objevují se v ní základní problémy podkování. Najdeme zde řešení nejrůznějších onemocnění kopyta a jeho vnitřních struktur. 10

Pro udržení zdraví koně a pro úspěšné vyléčení případných onemocnění je nejdůležitější včasné rozpoznání symptomů. Vztah člověka a koně má za sebou dlouhou historii. Jeho počátky spadají do doby 4-5 tisíc let př. n. l., kdy byla tato zvířata na území Asie poprvé domestikována. Z východu na západ se koně šířili prostřednictvím výbojných kočovných národů, které s nimi potom nedobrovolně seznamovaly kulturní západní civilizace. V 16. století našeho letopočtu pak byli španělskými conquistadory koně vyvezeni do Nového světa Ameriky. Zde zdivočeli až do podoby románově známých mustangů, aby byli původními obyvateli indiány posléze opět zkroceni. Kůň nedobrovolně sledoval vývoj lidské společnosti a vystřídal mnoho profesí. V počátcích byli koně využíváni především pro válečné a pracovní účely. Při válečných taženích se jízdní armáda právě díky koním stala na několik století nepřekonatelnou a rozhodující silou v bitvách. Pracovní kůň našel využití v řadě odvětví, např. v zemědělství při tahání a pohonu strojů, lisů na olivový olej apod. V těžebním průmyslu se zase uplatnili důlní koníci. Tažná zvířata se začala zapřahat do rychle se vyvíjejících a zdokonalujících kočárů, dostavníků či poštovních vozů, které se brzy staly neodmyslitelným dopravním prostředkem. Vždyť na počátku 19. st. bylo využíváno téměř tolik typů kočárů, kolik je dnes automobilových značek! Radostnější období pro koně nastává dnes, kdy převažuje jejich sportovní a rekreační využití. Kůň přestal být anonymní koňskou silou výrobním prostředkem a dostává se mu zasloužené péče a pozornosti jako jednotlivci, a to i v pokročilém neproduktivním věku. Ruku v ruce s rozvojem sportovního a rekreačního jezdectví v České republice v posledních 15 letech a poptávkou po nadstandardní péči se rychle rozvíjí i obor veterinární medicíny a podkovářství. (Král 1, 2002). Historicky se vynález podkovy připisuje Keltům z Galie, kteří byli předními výrobci železa ve starověku. Keltové osídlili Británii kolem roku 450 př. n. l. a je možné, že už v době před římskou invazí měli okované koně (Edwards, 1992). Syn vynikajícího hřebce DAF Ondráše jménem Cíl. Kůň, díky kterému jsem získala zájem o podkování. (foto vlastní zdroj) 1 MVDr. Dušan Král, úvod ke knize KELLEY, B., Koňský doktor na návštěvě, 2002 11

2 ANATOMIE KONČETINY Kopyto koně tvoří distální silně modifikovaný konec jediného prstu, který se během dlouhého fylogenetického vývoje přizpůsobil velké hmotnosti zvířete a rychlému pohybu na tvrdém terénu. Kostním podkladem je distální část kosti korunkové a kost kopytní, jejich kloubní spojení doplňuje distální sezamská kost. K základním oporným strukturám patří dále kopytní chrupavky, vazy, šlachy hlubokého ohýbače a společného natahovače prstu a podotrochleární burza (Žert a Mezerová, 1998). Obr.1 Vývoj od pětiprstého k jednoprstému zvířeti v průběhu mnoha miliónů let. Prostřední prst nohy zesílil, postranní zakrněly. (Strasser, 2007) 2.1 Kostní podklad Pro podkováře mají největší význam kosti, které tvoří kostěný podklad kopyta, nebo jsou v těsném kontaktu a mají vliv na jeho tvar. K těmto kostem řadíme kost spěnkovou, přídatné kůstky, kost korunkovou a kost kopytní s kostí střelkovou (Lechner, 1929). Obr.2 Jednotlivé kosti prstu koně (Strasser, 2007) 12

Kopytní kost Odpovídá svým tvarem kopytu, je plně uzavřena v rohovém pouzdře a tvoří základ kopyta (Lechner, 1929). Lze na ní zřetelně oddělit tři plochy: stěnovou, chodidlovou a kloubní. Stěnová a chodidlová plocha se stýkají v chodidlovém neboli nosném okraji. Stěnová a kloubní plocha vytváří na svém rozhraní korunkový okraj, který vybíhá v čapku kosti kopytní. Kaudálně tvoří kost kopytní mediální a laterální větev. Plocha kopytní kosti má drsný povrch sloužící k pevnému zavěšení kosti do rohového pouzdra a četné cévní otvory sloužící k prostupu cév do škáry. Kloubní plocha má dva oddíly, větší pro kloubní spojení s korunkovou kostí a malou úzkou plošku pro kontakt s kostí střelkovou (Žert a Mezerová, 1998). Kopytní kost je protkána četnými dírkami a chodbami, kterými prostupují krevní cévy (Hanslian, 1922). Střelková kost Má tvar tkalcovského člunku s významným volným proximálním okrajem a distální hranou. Dorzálně větší kloubní plochou dotváří skloubení kopytní kosti s kostí korunkovou a téměř kolmo na ni se úzkou kloubní pochvou kloubí kopytní kost. Palmární hladká plocha slouží pro přestup šlachy hlubokého ohýbače přes kloub spěnkový (Žert a Mezerová, 1998). Korunková kost Je krátká kost z části uzavřená v rohovém pouzdře a má tvar nepravidelné zepředu dozadu zploštělé krychle. Horní plocha je miskovitě prohnutá a potažena hladkou chrupavkou. Kost je středním hřebínkem rozdělena na dvě části, které nejsou stejně velké. S větší tvoří kloub spěnkový a s druhou kloub korunkový. Povrch kosti je hrubý pro upevnění četných vazů (Lechner, 1929). Přídatné kůstky Jsou malé, čtyřstěnu podobné kůstky, ležící na zadní ploše kosti spěnkové a zadním dolním konci záprstí, doplňují dozadu a nahoru kloub spěnkový (Hanslian, 1922). Obr.3 Uspořádání kostí ve spodní části končetiny. (Strasser, 2007) 13

2.2 Pružné části kopyta V kopytě jsou pružné útvary, které mění svou podobu za působení každého tlaku a po skončení tlaku získávají svoji původní podobu. Slouží nejen k vyplnění kopyta, ale především zajišťují schopnost kopyta vyrovnat se s různě intenzivním jednostranným tlakem, a tím ke zmírnění otřesů a nárazů kopyta, který by se přenášel na celou končetinu. K těmto útvarům patří pružná střelka a obě chrupavky kopytní (Hanslian, 1922). Kopytní chrupavky Kopytní chrupavky mají tvar nepravidelných čtyřbokých destiček, které jsou upevněny ve větvích kopyta. Jejich vnitřní vyhloubená plocha srůstá s přilehlým ramenem pružné střelky (Hanslian, 1922). Dle Žerta a Mezerové (1998) k proximálním volným okrajům větší kopytní kosti přirůstají mediální a laterální kopytní chrupavky. Obě z větší části leží pod kopytní škárou, proximálně však zasahují až nad korunkový okraj kopyta, kde se mohou pod kůží palpovat. V místech, kde jsou srostlé s kopytní kostí, se zesilují. V palmární polovině každé chrupavky jsou umístěny otvory, kterými procházejí některé spojovací větve palmárních žil. Pružné chrupavky způsobují pružnou střelku a takto společně podporují pružný pohyb v zadní části kopyta. Tím umožňují krevní a mízní oběh, a tudíž i výživu kopyta (Lechner, 1929). U mladých koní jsou tvořeny hyalinní chrupavkou, u starších zvířat chrupavkou fibrózní, která je náchylná k osifikaci. Kopytní chrupavky jsou ve své poloze poutány vazy, které je fixují k jednotlivým článkům prstu (Žert a Mezerová, 1998). Pružná střelka Je velice pružná a tuhá. Vyplňuje prostor mezi oběma větvemi kopytní kosti, oběma chrupavkami a střelkou rohovou (Schmidt, 1898). Pružná střelka má podobu klínu, leží hrotem na půlměsícovém zářezu a na šlaše hlubokého ohýbače kosti kopytní. Její zadní část objímají obě kopytní chrupavky. Střední rýhou je rozdělena na dvě ramena, z nichž každé vystupuje v pružnou patku (Lechner, 1929). V knize z roku 1898 od autora Schmidta se dále dozvídáme, že pružné patky a pružná střelka jsou tvořeny z velmi pružných vláken šedožluté barvy, které se kříží 14

různými směry. Mezi vlákny vzniká mnoho malinkatých dutinek, které jsou vyplněny rosolovitou hmotou. 2.3 Klouby konce končetiny Kloubem zveme pohyblivé spojení dvou nebo více kostí. Všechny klouby prstu jsou klouby jednoduché, dovolující pohyb jen dopředu nebo dozadu. Plochy, jimiž se kosti dotýkají, nazýváme plochy kloubové. Jsou buď vyhloubené v tzv. pánev, nebo vypouklé a tvoří tzv. hlavice. Pohyb do stran je zamezen postranními výrůstky kloubových ploch, nebo příčnými rýhami a prohlubněmi, do kterých zapadají hřebeny a vyvýšeniny kosti druhé (Hanslian, 1922). Tyto plochy jsou pokryty chrupavkou, která je zcela hladká a zamezuje jakémukoli tření uvnitř kloubu. Hladkost kloubových ploch je dále udržována slizkou, olejnatou tekutinou, zvanou maz kloubní, který je vylučován vnitřní stěnou kloubového pouzdra (Hanslian, 1922). Jednotlivé kosti jsou spojeny kloubními vazy, které vznikají na jedné kosti a k druhé se upínají. Rozeznáváme pouzdro kloubové a pomocné vazy kloubové. Kloubové pouzdro je tvořeno tenkou blánou, která obaluje kloub ze všech stran a připojuje se na konce kostí, které tvoří kloub v místě, kde končí chrupavka a začíná zdrsněná kost. Pomocné vazy kloubové jsou z velmi tuhého vaziva, krátké a nedovolují jiný pohyb kloubu, než pro který je kloub určený. Jsou mnohdy pevnější než vlastní kost, tzn., že se kost spíše zlomí či odštípne, než by se přetrhl vaz (Lechner, 1929). Tyto vazy jsou silně namáhány, pokud kůň nedošlápne celým chodidlem na zem, ale třeba jen jeho částí (Hanslian, 1930). Dle Žerta a Mezerové (1998) jsou kloubní spojení posledních článků prstu tvořeny distální kloubní plochou korunkové kosti, kloubní plochou kopytní kosti a oběma kloubními plochami kosti střelkové. Krátké postranní vazy odstupující od distálního konce korunkové kosti jsou pevně spojené s kloubním pouzdrem, upínajícím se až ke kopytní kosti a dorzální části příslušné chrupavky. Malá dorzální výchlipka kloubního pouzdra kopytního kloubu má spojení se šlachou společného natahovače prstu, kdy palmární výchlipka sahá až ke středu korunkové kosti a k transverzálně probíhajícímu vazu, který separuje kloubní pouzdro od spěnkové pochvy. Mediální a laterální výchlipka kloubního pouzdra těsně sousedí, zvláště při flexi kloubu s příslušnou chrupavkou. 15

Kloub spěnkový Je tvořen spodním koncem kosti záprstní jako kloubovým válečkem a horním koncem kosti spěnkové jako pánví kloubovou. Ta je dozadu a nahoru rozšířena kloubovými plochami kůstek přídatných. Pohyblivost tohoto kloubu je 125-130 (Hanslian, 1922). Spěnkový kloub má jako pružina zachycovat celou váhu koně při došlápnutí (Lechner, 1929). Kloub korunkový Je nejjednodušší kloub prstu. Je tvořen kostí spěnkovou a horním koncem kosti korunkové (Hanslian, 1922). První kontakt se zemí rozhoduje o směru, kterým se bude ubírat veškerá energie přijatá končetinou při došlápnutí. Právě zde se rozhoduje, jakým směrem se bude náraz tlumit. Kopytní a korunkový kloub se mohou dobře pohybovat do stran, čímž vyrovnávají nerovnosti povrchu (Stammer, 2007). 2.4 Šlachy Pohyb v kloubech a tím i nohy se děje činností svalstva, ale od hlezenního kloubu a zápěstí dolů se žádný sval nenachází. Najdeme zde pouze jejich výběžky, které nazýváme šlachy. Dle Hansliana (1930) dělíme šlachy na natahovače a ohýbače, dle Žerta a Mezerové (1998) na hluboký ohýbač prstu a společný natahovač prstu. Podle Lechnera (1929) na ohýbače zmenšují úhel kloubů a leží na zadní straně končetiny, napínače rozpínají tytéž klouby a táhnou se na přední straně končetiny, odtahovače působí na vnější straně končetiny s odchylují je od trupu a přitahovače leží na vnitřní straně končetiny a přitahují ji blíže trupu. Šlachy jsou pevné, tuhé provazce, složené z tenkých a lesklých vláken. Převážně zakončují a připínají svaly na kosti a vyznačují se mnohdy značnou délkou ke zprostředkování pohybu i na nejvzdálenějších bodech končetiny (Lechner, 1929). 16

Obr.4 Svaly a šlachy hrudní a pánevní končetiny. (Kysilka, 2006) 1 šlacha hlubokého ohýbače prstu 1 přitahovač 2 loketní hlava hlubokého ohýbače prstu 2 šlacha trojhlavého lýtkového svalu 3 pažní hlava hlubokého ohýbače prstu 3 bércová poutka natahovačů 4 dlouhý odtahovač prvního prstu 4 hlezenní poutko natahovačů 5 poutko ohýbačů 5 nártní poutko natahovačů 6 poutko natahovačů 6 krátký natahovač prstu 7 záprstní příčný povrchový vaz 7 přídatný vaz hlubokého ohýbače prstu 8 kruhový vaz prstu 8 nártní příčný povrchový vaz 9 postranní čéškový vaz 10- prostřední čéškový vaz 11- postranní měsíček 12- postranní kolaterální vaz Šlacha společného natahovače prstu Upíná se na okraje kopytní kosti. Na stejném místě se paprsčitě spoluupíná vaz obou kopytních chrupavek (Žert a Mezerová, 1998). Šlacha hlubokého ohýbače prstu Upíná se na plochu kopytní kosti, ke které je fixována chodidlovým vazem (Žert a Mezerová, 1998). Šlacha natahovače kosti spěnkové Táhne se na přední ploše kosti záprstní a upevňuje se na přední ploše kosti spěnkové. Na zadní noze se spojuje se šlachou napínače kosti kopytní (Lechner, 1929). 17

Šlacha natahovače kosti kopytní Jde na přední ploše kosti záprstní přes kloub spěnkový, korunkový a kopytní a upevňuje se na čepce kosti kopytní. Na spodním konci kosti spěnkové přijímá dvě pomocná ramena od horních kůstek přídatných. Obě šlachy napínají prst (Lechner, 1929). Na zadní noze srůstá v jeden provazec se šlachou natahovače kosti spěnkové (Hanslian, 1922). Šlacha ohýbače kosti korunkové Je plochá, leží na zadní ploše kosti záprstní bezprostředně pod kůží a pokrývá šlachu ohýbače kosti kopytní. Na zadní ploše kůstek přídatných tvoří prsten, kterým objímá šlachu ohýbače kosti kopytní. Níže se dělí na dvě ramena, z nichž jedno se upevňuje na zadní ploše kosti spěnkové a druhé na lenochu kosti korunkové. Působí na kost spěnkovou i korunkovou tím, že se v kloubech ohýbá (Hanslian, 1922). Šlacha ohýbače kosti kopytní Je šlachou nejsilnější. Leží mezi horním závěsným vazem kůstek přídatných a šlachou ohýbače kosti korunkové. Za kloubem spěnkovým projde prstenem této šlachy a za kloubem korunkovým její vidlicí. Táhne se pak přes hladkou plochu kosti střelkové a končí na půlměsícovém zářezu kosti kopytní. Ohýbá kloub kopytní i ostatní klouby prstu (Lechner, 1929). Šlachy ohýbačů a závěsné vazy kůstek přídatných udržují spěnku v patřičné poloze. Přetržením nebo přeříznutím některého z vazů nebo šlach klesne spěnka třeba až do polohy vodorovné, případně může dojít k dotyku se zemí. Přetržením nebo přeříznutím obou šlach může nastat úplné zhroucení končetiny a kůň není na této noze schopen chůze (Lechner, 1929). 2.5 Kopytní škára Kopytní škára, neboli kopytní lůžko, je hustá pojivová tkáň s vysokým obsahem elastických vláken, bohatě prokrvená a inervovaná. Je pokryta zárodečnou vrstvou epidermis, která zajišťuje tvorbu a obnovu rohového pouzdra. Současně tvoří těsné spojení mezi rohovým pouzdrem a podpůrným skeletem kopyta. Podobně, jako v případě rohového pouzdra, lze také na kopytním lůžku rozlišit škáru obruby, korunky, stěny, chodidla, patel a střelu (Žert a Mezerová, 1998). 18

Obr.5 Příčný průřez kopytem. (Kysilka, 2006) I kost spěnková 7a škára stěnová II kost korunková 7b škára chodidlová III kost kopytní 7c škára střelová KST kost střelková 8a rohová stěna 1 kloub kopytní 8b rohové chodidlo 2 váček mazový 8c rohový střel 3 šlacha společného natahovače prstu 9 obruba 4 šlacha hlubokého ohýbače prstu L.r. lístky rohové 5 vazivový střel L.š. lístky škáry stěnové 6 kůže Škára obruby Představuje asi 4-6 mm široký pás, který leží mezi korunkovým valem a osrstěnou kůží. Od škáry korunky je tento pruh oddělen zřetelným žlábkem, který palmárně přechází od lůžka patek. Na povrchu nese jemné štíhlé papily, které jsou kratší než papily škáry korunkové a hned od svého výstupu se sklánějí distálně (Žert a Mezerová, 1998). Svými četnými bradavkami tvoří obrubu rohovou a tzv. glazuru rohového pouzdra (Lechner, 1929). Korunková škára Navazuje na škáru obruby, v dorzální části je široká 13-15 mm, palmárním směrem se zřetelně oplošťuje a zužuje. Je opatřena papilami, které se na přechodu do stěnové škáry zkracují, zeslabují a uspořádávají do řad. Z korunkové škáry vyrůstá hlavní ochranná vrstva rohové stěny rychlostí 6-8 mm za měsíc (Žert a Mezerová, 1998). Je bohatá na cévy a nervy, a proto je velmi citlivá. Její povrch je posetý 19

korunkovými bradavkami, ze kterých vycházejí rohové rourky. Škára korunky je vpředu nejširší, začíná přímo na šlaše napínače kosti kopytní a směrem dozadu se zužuje, jde přes dolní část vnější plochy kopytních chrupavek a okolo jejich zadního okraje ostře zahne dolů a pokračuje směrem k chodidlu jako rozpěrková část korunky (Lechner, 1929). Stěnová škára Tvoří distální pokračování škáry korunky. Naléhá na kopytní kost a bázi kopytních chrupavek od korunky až k nosnému okraji, kde přechází do škáry chodidla. Její vnější povrch nese jemné lístky, které se rozprostírají v celé délce stěny a svým počtem a výškou odpovídají lístkům rohové stěny. Nejdelší a nejvyšší lístky má dorzální stěna, současně jsou jednotlivé lístky nejnižší v blízkosti korunkového okraje. Povrch primárních lístků dále zvětšují lístky sekundární, které odbočují na jejich volném okraji a postranních plochách a vytvářejí charakteristickou opeřenou strukturu stěnové škáry kopyta. Velká plocha, kterou tvoří systém primárních a sekundárních lístků stěnové škáry a spojovací rohoviny, tvoří základ mechanismu kopyta, tzv. závěsný systém kopytní kosti v rohovém pouzdře (Žert a Mezerová, 1998). Škára chodidlová Pokrývá přední oddíl chodidlové plochy kosti kopytní. Její povrch je pokryt bradavkami, které zapadají do otvorů rohového chodidla a vytvářejí jeho rourky (Lechner, 1929). Škára střelu Je pokračováním škáry chodidla a má i její vzhled. Pokrývá pružnou střelku a směrem dozadu a nahoru přechází ve škárové patky. Její povrch je rovněž pokrytý bradavkami, které tvoří pružnou rohovinu střelky a patek (Lechner, 1929). 2.6 Kůže kopytní Pod rohovým pouzdrem najdeme 4-5mm silnou vrstvu tkáně, která plnohodnotně odpovídá kůži, která pokrývá celé tělo koně, ale určité rozdíly samozřejmě najdeme. Těsně nad kopytem ztrácí tato kůže srst, její povrch se stává nerovným a tvoří velké množství rohoviny. Kůži můžeme rozdělit na několik částí: drážka, korunka, část lístková, chodidlová a střelková. Drážka je úzký pruh kůže kopytní, ležící níže pod kůží a je pokrytá srstí. Korunka má tvar asi 1 cm velké vypoukliny jdoucí šikmo dolů a dozadu, kde zahýbá přes okraj chrupavky a vytváří tak část rozpěrkovou (Hanslian, 1930). 20

Část lístkovou tvoří asi 600 úzkých lístků seřazených hustě vedle sebe. Tyto lístky se táhnou od korunky až k nosnému okraji kosti kopytní. Část chodidlová pokrývá chodidlovou plochu kopytní kosti a část střelková leží na spodní ploše pružné střelky. Na drážce, korunce, v části chodidlové a střelkové je kůže kopytní pokryta nespočetným množstvím nitkovitých výběžků, pouhým okem jen stěží viditelných (Hanslian, 1930). Dle Žerta a Mezerové (1998) se na přechodu osrstěné kůže a rohoviny kopyta tvoří podkoží (pojivová tkáň) - slabý polštář obruby a silnější korunkový val. V oblasti chodidla a stěny není podkoží vyvinuto a škára se přímo spojuje s povrchem kopytní kosti. 2.7 Kopytní rohové pouzdro Kopytní pouzdro obaluje konec prstu ze všech stran v síle asi 1 cm. Jednotlivé části jsou pevně spojené, takže tvoří jeden celek, který je možné z konce prstu sejmout. Jedná se o hmotu neživou, které však stále dorůstá a celé rohové pouzdro se obnoví přibližně za 1 rok (Hanslian, 1930). Rohové pouzdro chrání tkáně uložené pod ním a současně zabezpečuje tlumení nárazů při pohybu. Na rohovém pouzdru se rozlišuje část hraniční (obruba), korunková, střelková, patková, chodidlová a střelková (Žert a Mezerová, 1998). Obr.6 Kopyto. Na prvním obrázku je kopytní pouzdro, na druhém a třetím je kopytní kost. 21

První a druhý obrázek kopytní kost (vlevo) a kopytní pouzdro (vpravo) /na kopytní kosti jsou vidět lamely škáry kopytní, které drží kopytní kost v kopytním pouzdře. Na třetím obrázku jsou znázorněny různé tvary kopytních kostí. Rohové pouzdro rozdělujeme na pět částí. Jedná se o nosný okraj kopyta táhnoucí se od jedné patky ke druhé v pěti spojených dílech, a to část přední, vnitřní a vnější postraní a vnitřní a vnější patkovou část. Toto rozdělení má význam pro upevňování podkov a podkováků (Hanslian, 1930). Rohová stěna Je část rohového pouzdra, kterou vidíme na kopytě zepředu a ze stran (Hanslian, 1930). Je proximálně ohraničena korunkovým okrajem, kterým přechází tvrdá rohovina korunky přes světlou a měkkou obrubu. Distálně končí chodidlovým okrajem, který je v kontaktu s podložkou. Rozděluje se na dorzální a postranní části, které palmárně přecházejí přes rozpěrkový úhel v rozpěrky. Rohová stěna je nejsilnější ve své dorzální části, směrem palmárním se zeslabuje a stává se elastičtější. V oblasti rozpěrkového úhlu se její tloušťka opět zvětšuje (Žert a Mezerová, 1998). Rohová stěna tvoří oblouk, který klade silný odpor jakémukoli rozevření (Hanslian, 1930). Rohové patky Rohové patky doplňují ohraničení kopyta. Zbytnělá rohovina hrotových částí patek vytváří rohovou střelku, vkládající se svou základnou mezi rozpěrky na chodidlové ploše. Na střelu se rozlišují mediální a laterální ramena, která se sbíhají u středu chodidla ve střelkový hrot. Obě ramena se rozdělují do rozpěrek a chodidla. Na povrch střední střelkové rýhy vyúsťují merokrinní potní žlázy. Rohovina střelu je velmi silná, dosahuje tloušťky asi 2 cm, pro svůj vysoký podíl vody má však menší tvrdost. Ramena rohového střelu jsou při zatížení končetiny v kontaktu se zemí a otírají se o ni (Žert a Mezerová, 1998). 22

Rohové chodidlo Na rohovém chodidle lze diferencovat tělo, které tvoří jeho dorzální část a postranní ramena. Ta se palmárně zužují a vkládají do úhlu mezi rohovou stěnu a její rozpěrku. Rohovina dosahuje tloušťky 1-1,5 cm. Chodidlo je lehce konkávně vyklenuté a přiléhá k zemi pouze na svém obvodě. Mezi rohovým chodidlem a chodidlovým okrajem stěny se nachází bílá čára (Žert a Mezerová, 1998). Skládá se z rohových rourek probíhajících paralelně se stěnou a mezirourkové rohoviny. V blízkosti země se rohové rourky rozvíjejí, jejich růst se zpomaluje a povrchové vrstvy odlupují (Žert a Mezerová, 1998). Úzký pás chodidla, který je zatěžován, bílá čára a chodidlový okraj stěny tvoří dohromady tzv. nosný okraj kopyta. Celé chodidlo je však vystaveno zevnitř zatížení, které představuje hmotnost zvířete přenášené škárou z chodidlové plochy kopytní kosti (Žert a Mezerová, 1998). Obr.7 Pohled do zdravého kopytního pouzdra. (Strasser, 2007) Obr.8 Pohled na zdravé přední kopyto z chodidlové strany, při zatížení. (Strasser, 2007) 23

2.8 Bílá čára Jedná se o asi 5 mm silný pruh světlé rohoviny, probíhající blízko vnějšího okraje spodiny celého kopyta. Na patkových hranách zahýbá dovnitř a táhne se po straně každé rozpěrky až do poloviny střelky. Představuje příčný průřez rohovými lístky. Tato rohovina je měkká a snadno se vydroluje. Pro podkováře má velký význam, protože do jejího vnějšího ohraničení se zarážejí podkováky. Na bílé čáře pozorujeme změny při onemocnění kopyta, např. při schvácení, duté stěně či při rohovém sloupku (Hanslian, 1930). 2.9 Krevní oběh v kopytě Kopyto je hojně zásobeno krví a stejně jako v celém těle koně i zde najdeme tepny a žíly. Pro podkováře jsou nejzajímavější a nejdůležitější (Schmidt, 1898). Tepny kosti spěnkové jsou na každé končetině dvě, vnější leží na zadní ploše spěnky při vnějším okraji šlach ohýbačů, vnitřní též na zadní ploše spěnky, ale při vnitřním okraji šlach ohýbačů. Z každé tepny vychází dozadu silná větévka zásobující krví útvary mezi kostí kopytní, dopředu vychází tepna směřující ke korunce zajišťující její krevní zásobení. Tepny kosti korunkové a posléze tepny kosti kopytní jsou tvořeny tepnami spěnkovými. Všechny tepny se dále dělí až na vlásečnice, z nichž se pak krev zase sbírá do žil a putuje zpět do srdce a plic (Schmidt, 1898). Při pohybu koně dochází k vytlačování krve tím, že při došlápnutí se konec prstu vtlačí do rohového pouzdra. Mocný krevní oběh proto nastává jen tehdy, je-li kůň pohybován a nestojí nečinně ve stáji (Hanslian, 1930). 2.10 Nervy v kopytě Nervy v kopytě mají podobu polotuhých bělavých provazců a nitek. Tyto provazce vznikají částečně v mozku a částečně v míše a rozvětvují se v celém těle na, pouhým okem neviditelná vlákna (Lechner, 1929). Dle Lechnera (1929) rozlišujeme nervy pohybu a pocitu. Nervy pohybu zprostředkovávají pohyb svalstva a nervy pocitu přivádějí mozku informace přijaté smyslovými orgány. Nervy zajišťují výživu tělních ústrojí. Nejvíce nervů se nachází v korunce kopytní. Kůže na korunce lze rozdělit na dvě části - pokožku a škáru. Nervy v kopytě vznikají z nervů záprstních, probíhajících po každé straně záprstí společně s tepnou a žílou. Jelikož je v kopytě hodně nervů 24

citlivých, můžeme při poranění kopyta sledovat výraznou bolestivost, projevující se až neschopností došlápnout na končetinu (Hanslian, 1922). 3 MECHANISMUS KOPYTA Pod pojmem mechanismus kopyta je nutno chápat různé elastické pohyby, které vznikají uvnitř rohového pouzdra během zatížení a odlehčení končetiny. Vedou ke změně tvaru kopyta, ale týkají se také jeho vnitřních struktur. Kromě elastických částí rohového pouzdra jsou součástí pružného systému kopyta také kopytní chrupavky a jako pružný polštář působící vazivový střel (Žert a Mezerová, 1998). Pružný střel leží v zadní polovině kopyta pod ukončením šlachy hlubokého ohýbače. Má jehlanový tvar a jeho hrot leží v místě srpovitého hřebenu kosti kopytní. Střední rýhou je rozdělen na dvě ramena, která vstupují do rohového pouzdra a tvoří podklad pro obě kopytní patky. Jeho funkcí je zachycovat a tlumit dopady kopyta na zem. Chrupavky kopytní začínají na větvích kosti kopytní a představují chrupavčité plotny asi 1 cm silné a vystupující nad kopyto tak, že je možné je nahmatat nad korunkou v zadní polovině kopyta jako pevné, avšak pružné útvary. V zadní části jsou srostlé s přilehlým ramenem pružné střelky. Společně vyplňují kaudální část kopyta, která se stává pružnější než část kraniální. Ve střední a spíše kraniální části je upevněna kost kopytní.(hanslian, 1930). Jednotlivé teorie se liší především tím, která stavební součást kopyta je odpovědná za tvarové změny kopytního pouzdra (Žert a Mezerová, 1998). Teorie kopytního mechanismu je možno rozdělit do následujících tří základních skupin (Žert a Mezerová, 1998): Tlaková teorie. Rozšiřování kopyta vyvolává působení tlaku na rohovou střelku, která svým rozpínáním do stran tlačí na rozpěrky, čímž zabezpečuje rozšiřování kopyta v jeho patkové části. Rozšiřování kopyta způsobuje pohyb kopytní kosti v rohovém pouzdře, které je roztlačováno závěsným aparátem kopytní kosti. Rozšiřování kopyta vyvolávají síly nárazu kopyta na zem, které se ve formě pružného napětí přenášejí na lístkový pérový systém v rohovém pouzdře. Dle stejných autorů se tlak působící při zátěži končetiny tělesnou hmotností na prst se dle fyzikálních zákonů rozkládá podle vektorové analýzy ve spěnkovém kloubu na dvě základní komponenty. Jedna část tlaku se přenáší na spěnkovou, korunkovou a 25

kopytní kost a přes její dorzální plochu se převádí závěsným aparátem do dorzální stěny rohového pouzdra. Druhá tlaková komponenta tlačí přes sezamské kosti na šlachu hlubokého ohybače prstu a vyvolává jejím napětím při prostupování spěnkového kloubu tah na chodidlovou plochu kopytní kosti. Právě tyto dvě tlakové komponenty zajišťují vlastní pohyb končetiny. Účinkem síly působící na kost kopytní a rohovou stěnu přes hrot kopyta jako otočný bod vzniká tažné napětí šlachy hlubokého ohýbače prstu, které po překonání úvrati zajistí silný tah prstu směrem dozadu. To způsobuje výrazné zúžení korunkového okraje v přední polovině kopyta. Vedle shora působící hmotnosti zvířete je však nutné pamatovat na další sílu, která působí na kopyto a tlakem odspodu od země. Kopyto je totiž současně se zátěží přenášenou končetinou svrchu vystaveno působení protitlaku země zdola, který se promítá na nosném okraji, rohovém chodidle, rozpěrkách a střelu. Rohovým pouzdrem obklopené měkké tkáně jsou stlačeny z obou protilehlých stran. Důsledkem jsou složité elastické pohyby a změny tvaru rohového pouzdra a v něm uzavřených měkkých tkání. Dokladem těchto změn tvaru kopyta je skutečnost, že pohybující se stěna vydírá díky svým periodicky se opakujícím pohybům zřetelné stopy na nosné ploše podkovy v její patkové části (Žert a Mezerová, 1998). Změny tvaru kopyta díky kopytnímu mechanismu (Žert a Mezerová, 1998): Při zátěži se zužuje dorzální stěna v místě korunky a mírně poklesává do středu kopyta. Přední polovina kopyta zůstává zcela bez pohybu a na nosném okraji se nedají rozpoznat téměř žádné pohyby, proto je vhodné využít této skutečnosti pro stabilní a pevné připevnění podkovy. V oblasti spojnice nejširšího místa s korunkovým okrajem je klid, zde nedochází k žádným změnám tvaru. Za nejširším místem kopyta ležící úseky stěny a patek se rozšiřují a rozšíření je mnohem výraznější na korunkovém než nosném okraji kopyta. Do těchto míst se nesmí umísťovat žádné čapky a podkováky a nosná plocha podkovy se nesmí svažovat dovnitř. Měkké patky klesají. Chodidlo se mírně oplošťuje v místě svého největšího vyklenutí více než v oblasti ramen chodidla a v blízkosti nosného okraje je pokles chodidla prakticky neznatelný. Střel se přibližuje k zemi. 26

Při odlehčení kopyta se všechny jeho části vrátí do původní polohy. Zatímco o těchto mimořádně příznivých elastických náraz tlumících účincích panuje všeobecná shoda, existuje ve vztahu k jejich příčinám několik dříve uvedených teorií. Nejčastěji zastávaná teorie vychází ze skutečnosti, že distální část končetiny neleží v rohovém pouzdře jako v botě, ale je na jeho vnitřní ploše zavěšena. Nejdůležitější roli sehrává škára stěny, která je velmi pevně spojena s kopytem a částí kopytní chrupavky. Mezi rohovým pouzdrem a stěnovou škárou vzniká díky lístkové rohovině velká vzájemná spojující plocha, tím je do značné míry vnější stěna kopytní kosti zavěšena do vnitřní plochy stěny rohového pouzdra, takže se o tkáních, které se na tomto mechanismu podílejí, hovoří jako o závěsu kopytní kosti. Z toho vychází tvrzení, že svrchu působící tlak se přemění na tah, který v konečném stádiu působí na rohovou stěnu a brání kompresi měkkých tkání uvnitř kopyta při dopadu. Protože jednotlivé části rohové stěny směřují mírně šikmo, dopředu a zároveň vně, vyvolává působení tlaku svrchu tah směrem do středu prostoru rohového pouzdra. Tím se dá zdůvodnit pokles přední horní poloviny rohového pouzdra (Žert a Mezerová, 1998). Stejní autoři dále uvádějí, že význam všech těchto pochodů spočívá v prvé řadě v tlumícím účinku, který nezajišťuje jen rohové pouzdro, ale i v něm uzavřené měkké struktury, kosti, kloubní vazy, šlachy a svaly celé končetiny. Chod koně je pak pružný a svižný. Navíc je nutné uvést, že popsaný mechanismus zajišťuje prokrvení kopytní škáry, kdy během rozšíření dochází k podtlaku a při odlehčení ke kompresi krevního oběhu kopyta. Nedostatek práce, či dlouhodobý klid může způsobit onemocnění kopyt, kdy se snižuje místní krevní zásobení. Následkem je snížený růst kopyta a zužování rohového pouzdra, které se na vzhledu kopyta projeví výskytem kroužků a rýh. Stejnoměrné a hladké fungování mechanismu kopyta je pro jeho růst a dlouhodobou funkci optimální. Podkování, které mechaniku kopyta ovlivňuje minimálně, zajišťuje kopytu jeho přirozený tvar a nerušenou funkci. Dle Strasser (2000) mechanismus kopyta musí optimálně fungovat jak na měkkém, tak i tvrdém podkladu. Na tvrdém podkladu jde o působení především na stěnu a patky kopyta. Na měkkém povrchu se kopyto boří do podkladu a dochází k výraznějšímu působení na střelku kopyta. Mechanismus je dobře znázorněn na následujících schématech. 27

Mechanismus kopyta vedle zavěšení končetiny na hrudník, popř. pánev, zaúhlování kloubů a kloubních chrupavek absorbuje 4% energie nárazu, která vzniká při dopadu na zem. Tato energie se přemění v pohyb kopytního pouzdra (Rau a Rau, 2004). Obr.9 Mechanismus kopyta na tvrdém a měkkém podkladě. (Strasser, 2007) 4 Klasifikace pravidelných a nepravidelných kopyt Klasická vídeňská škola klasifikuje kopyta na pravidelná, nepravidelná a patologická, přičemž nemocná kopyta mohou mít změněný tvar, změněné vlastnosti rohoviny nebo být spojena se zánětlivými procesy (Hertsch, 1998). Klasifikace tvaru zdravých kopyt (Hertsch, 1998): pravidelná nepravidelná normální pravidelné rozbíhavé pravidelné užší sbíhavé, diagonální pravidelné širší ostroúhlé, tupoúhlé 28

Klasifikace patologicky změněných kopyt (Hertsch, 1998): kopyta se změnou tvaru kopyta se změnou rohoviny kopyta se zánětlivým procesem ploché rozštěp zakování plné puklina poranění chodidlové škáry špalkové volná stěna nášlap překlubní postoj dutá stěna rána korunky úzké kopyto křehké nebo drobivé kopyto doupě v patkách hniloba střelu zánět patek u korunkového okraje zánět korunkové škáry u chodidlového okraje zánět hraniční škáry křivé kopyto píštěl chrupavky zkostnatělé chrupavky rakovina kopyt schvácené kopyto rohový sloupek Základní tvar kopyta je v zásadě jednotný, ale u každého jedince existují osobité zvláštnosti. Tvar kopyta podstatně ovlivňuje postoj končetiny a postavení prstu. Tvar kopyta může mít i plemenné zvláštnosti. Chladnokrevní koně mají kopyta většinou široká, lehcí a ušlechtilí koně úzká. Také půdní podmínky, za kterých kůň dospívá, se podílejí na utváření vlastností rohoviny. Těžká vlhká zem podporuje vývoj kopyt širokých. Funkční zatížení se podílí jak na utváření tvaru kopyta, tak postoje a postavení prstu. Tvar kopyta je velmi stabilní po dobu života koně, ale nemusí být neměnný, široké kopyto se může za určitých podmínek zúžit, pravidelné deformovat (Hertsch, 1998). 4.1 Pravidelné kopyto hrudní končetiny Pravidelné kopyto hrudní končetiny je nižší a širší než odpovídající kopyto pánevní končetiny. Stěny se svažují stejnoměrně, ale trochu strměji k podložce. Dorzální stěna má úhel 45-50, směrem k patkám se strmí a za nejširším místem kopyta dosahuje téměř 90, nebo se může dokonce mírně svažovat dovnitř. Vnitřní stěna bývá většinou strmější než vnější. Nosný okraj kopyta je v průměru o 2-3 cm širší než korunkový okraj. Tvar nosného okraje v přední části je oválný a směrem palmárním téměř napřímený. Nejširší místo kopyta leží těsně za jeho středem. Tloušťka stěny se směrem k patkám snižuje asi o 2 mm. Chodidlo je zřetelně vyklenuté, stěna rozpěrek se 29

svažuje stejně jako postranní stěna vně. Korunkový okraj probíhá při pohledu ze strany ve stejnoměrném oblouku od horního dorzálního okraje kopyta k dolnímu palmárnímu okraji. Při pohledu zepředu vytváří pravidelný oblouk, který se mediálně a laterálně stejně snižuje a nejvýše leží v dorzální střední části. Výška chodidla představuje vzdálenost chodidlové plochy od nejvyššího dorzálního bodu kopyta a neshoduje se tedy s délkou stěny kopyta, která spíše koreluje s délkou celého kopyta. Za podélný průměr chodidla považujeme vzdálenost hrotu kopyta a spojnice obou patkových úhlů (Hertsch, 1998). 4.2 Pravidelné kopyto pánevní končetiny Pravidelné kopyto pánevní končetiny je vyšší a užší než kopyto hrudní končetiny. Stěny jsou postaveny strměji. Úhel dorzální stěny činí 50-55. 30 Šířka nosného okraje je asi o 2 cm širší než korunkový okraj. Tvar nosné plochy je špičatě oválný až srdčitý. Nejširší místo leží na přechodu druhé a třetí třetiny. Tloušťka stěny se snižuje směrem k patkám jen o 1 mm. Patky jsou více vzdáleny, střel a rozpěrky jsou výrazněji vyvinuté, vyklenutí chodidla je větší (Hertsch, 1998). 4.3 Nepravidelné kopyto Ostroúhlé kopyto Ostroúhlé kopyto má ostrý úhel stěny. Na hrudní končetině pod 45 a na pánevní končetině pod 50. Dlouhá dorzální stěna je zřetelně silnější a stěna na patkách je slabší. Stěna patky je silněji zatěžována a díky jejímu strmému průběhu není uzpůsobena přebírat zátěž. Ostroúhlé kopyto se fyziologicky vyskytuje u koní s dlouhou ostroúhlou spěnkou nebo tzv. přikleklým postojem (Hertsch, 1998). Větší zatížení patek způsobuje časté otlačení v zadní části kopyta, přetížení vazů a ohýbacích šlach. Při podkování je třeba šetřit patky a dle možností zkrátit přední stěnu. Podkova by měla být vpředu sáňkově zahnuta a měla by mít delší patky (Lechner, 1958). Tupoúhlé kopyto Tupoúhlé kopyto vykazuje sklon stěny nad 50 na hrudní končetině a nad 55 na pánevní končetině. Strmější krátká dorzální stěna je silněji zatěžována než dlouhé silné patkové stěny. Kopyto se vyskytuje pravidelně u strmějšího postoje stejně tak, jako u koní s podsunutými končetinami, prohnutými v karpálních kloubech a při medvědím postoji. Extrémně tupoúhlé je špalkové kopyto. Dorzální a patková stěna mají téměř 90

sklon a korunkový okraj probíhá téměř horizontálně. Špalkové kopyto se často vyskytuje u koní s medvědím postojem, ale většinou je symptomem onemocnění končetin a je vázáno na vznik flexních deformit (Hertsch, 1998). Při podkování je třeba šetřit přední strmou stěnu a více zkracovat patky. Podkova se přiměřuje vpředu volněji. Podkova by neměla být zbytečně dlouhá, měla by sahat pod hranu patkovou (Lechner, 1958). Úzké kopyto Úzké kopyto se zdá celkově vyšší než kopyto pravidelné. Postranní stěny jsou strmější, takže tvar nosného okraje je podélně oválný. Strmější postranní stěny mají sklon téměř 90 a v oblasti patek se sklánějí dovnitř mnohem více než u pravidelného kopyta. Rozdíl největší šířky kopyta na chodidle a korunce je jen 1 cm chodidlo je výrazně klenuté a střel silně vyvinutý. Rozpěrky jsou strmější. Rohová stěna je jemná, ale pevná, její rohovina je velmi tvrdá, protože mezirourková rohovina není tak měkká. Těsné kopyto může být současně i tupoúhlé a je typické pro ušlechtilejší plemena koní (Hertsch, 1998). Široké kopyto ostroúhlé Široké kopyto je zdánlivě nižší než kopyto pravidelné. Na nosném okraji je výrazně širší než na korunce. Postranní stěny jsou strmější, sklon je nižší než 70, pouze patkové stěny se sklánějí dovnitř. Tomu odpovídá velmi šikmý sklon rozpěrek. Tvar nosného okraje je kruhovitý, chodidlo je jen mělce vyklenuté. Střel je silný, ale má mělké střelkové rýhy. Rohová stěna je silnější než na pravidelném kopytě, ale rohovina je hrubší a vzhledem k vyššímu obsahu mezirourkové rohoviny není tak pevná. Široké kopyto získává často tvar kopyta ostroúhlého. Na hrudních končetinách ho mají většinou chladnokrevní koně (Hertsch, 1998). Kopyto ploché Je nízké, široké, ostroúhlé s plochým a slabým chodidlem, nízkými patkami, které jsou někdy podsunuté. Kopyta plochá bývají často dědičná (Lechner, 1958). Kopyto plné Vzniká z kopyta plochého, většinou u koní chladnokrevných, pracujících na tvrdém podkladě. Vznik plného kopyta je velmi ovlivňován špatným podkováním, kdy se používá příliš úzká podkova a vysoké hmatce či ozuby (Lechner, 1958). 31

Obr. 10 Tvary kopyta. (Kysilka, 2006) A - kopyto pravidelné C - kopyto tupoúhlé B - kopyto ostroúhlé D - medvědí kopyto 5 PÉČE O KOPYTA Čím vzdálenější je způsob držení a cíl chovu domácích zvířat od přirozených podmínek jejich života, tím větší jsou nároky na péči člověka. Tato zásada platí pro všechny části těla zvířete a přirozeně také pro kopyto. Ne vždy je péči o kopyto věnována náležitá péče (Müller a Reinhard, 1998). Aby pravidelný tvar kopyt a zdravá rohovina zůstala zachována co možná nejdéle a abychom předešli nepravidelným tvarům či jiným komplikacím, používáme různé ověřené prostředky. Nejpříznivější pro správný vývoj kopyta je časté lehké pohybování především u neokovaných koní na suchých, měkkých nekamenitých cestách nebo pastvinách. Nejhorší pro vývoj kopyta je dlouhodobé stání v nečisté stáji (Schmidt, 1808). Stojí li koně delší dobu v boxu, roste rohovina kopyta jen nepatrně, kopyta se stávají užší a šikmá, dostavuje se hniloba střelky, a takto se mohou vytvořit kopyta úzká nebo těsná. Rohovina se stává křehkou a drobivou. Pravidelný pohyb koně je pozitivní pro celý organismus, v důsledku čehož rohovina roste poměrně rychle (Schmidt, 1808). Kopyta a končetiny prodělávají podobně jako každá část těla od narození určitý vývoj, než získají definitivní velikost a tvar. Když tento vývoj není kontrolován a cíleně korigován, může vést k poškození a chybnému utváření kopyt a končetin, což později negativně ovlivňuje výkonnost. Opačně platí, že se pečivým pozorováním a včasným přijetím přiměřených opatření při péči o kopyta a končetin mladých koní mohou 32

korigovat nebo odstranit vrozené nebo v prvních dnech a měsících získané vady tvaru kopyt a postoje končetin (Žert a Mezerová, 1998). Péče o kopyta začíná od mládí. V době pastevního odchovu je nutné každých šest až osm týdnů pravidelně kontrolovat utváření kopyt. Při revizi sledujeme pravidelné opotřebování nosného okraje. Jestliže se opotřebovává jen jeho dorzální část, dochází ke vzniku strmého kopýtka nebo postoje. Jednostranné opotřebení vnitřní nebo vnější postranní stěny a další výrazné změny tvaru kopyta mohou být následkem nedostatečné péče a sledování pohybového aparátu (Schmidt, 1808). 6 VLIVY VNĚJŠÍHO PROSTŘEDÍ NA KOPYTO 6.1 Účinky vody a sucha Voda je pro koně nepostradatelná. Má hlavní význam pro napájení, ale velké a nepostradatelné účinky i pro kopyta koně. Již dávno koně chodili do vodních ploch, aby se ochladili a smyli ze sebe pot. Vedlejším jevem je, že kopyto dokáže pohlcovat vlhkost. Díky vodě se kopyto stává elastické a dokáže tlumit nárazy, ke kterým dochází při každém kroku koně, a tím chrání všechny klouby a vlastně celé tělo koně. U příliš suchého kopyta dochází často k prasknutí rohoviny, což pro koně znamená veliké problémy (Strasser, 2007). 6.2 Účinky čpavku Jedná se zejména o vodný roztok čpavku, vzduch a bakterie, jejich působení na kopyto, hlavně na měkčí části kopyta (střel, bílá čára, pojivová rohovina mezi rourkami tvrdší rohoviny v rohové stěně a chodidlo), ty jsou poškozovány nejsnadněji. Důsledkem tohoto působení je poškozená rohovina, která ztrácí pevnost a tvrdost, což má za následek deformování nesení váhy koně v patkách, rovněž se deformují rozpěrky (měknou, pokládají se na plocho na chodidlo). Tyto deformace způsobují veliké problémy převážně v plném využívání koně. Kůň na změklých kopytech již neunese svoji váhu, tudíž ani váhu jezdce a nesnese žádnou další zátěž (Strasser, 2000). 6.3 Vliv půdy na kopyto Pohybuje-li se neokovaný kůň po tvrdé půdě, může se rohovina na jeho kopytě tak opotřebit, že kopyto a v něm uložené části nejsou dostatečně chráněny, následkem čehož může kůň ochromnout. Naopak zdržuje-li se kůň na půdě měkké, rohovina kopyta se neopotřebovává, kopyto se prodlužuje a může se zakřivit. Půda má vliv na 33

tvar kopyta, na měkkém povrchu se vyvíjejí spíše kopyta široká, na tvrdém kopyta úzká (Hanslian, 1930). 6.4 Obnovení a vlivy podkování Neúměrné narůstání rohoviny Narostlá rohovina má vliv na chůzi koně, která se stává nejistou. Pokud rohovina narůstá rovnoměrně, stává se kopyto nepřirozeně vysokým. Pokud rohovina narůstá nestejnoměrně, nastává nerovnoměrné zatížení kopyta a tím i nerovnoměrné zatížení kloubů, vazů a šlach končetiny. Kvůli příliš narostlé rohovině se podkova stává krátkou a vzhledem k velikosti kopyta i úzkou. Podkova pak zarůstá do rohového chodidla (Strasser, 2000). Kladné vlivy podkování (Kysilka, 2006) - Ochrana kopyta před opotřebením rohoviny. - Zvyšuje oporu končetinám, jeho sportovní využitelnost a tažnou sílu koně. - Napravuje následky nepravidelných postojů či kulhání. - Správným ortopedickým podkováním se dá předcházet nemocem a mnohé léčit. Záporné vlivy podkování (Strasser, 2000) - Kopyto naroste nepřirozeně delší a to způsobuje jiné působící síly na kopyto. - Podkova částečně omezuje roztahování kopytního pouzdra a tím snižuje přirozenou schopnost kopyta tlumit nárazy. - Podkováky vytvářejí otvory do kopytního pouzdra, čímž se narušuje izolační funkce. Špatné podkování omezuje krevní oběh uvnitř kopyta, což má za následek nepříznivé snížení teploty a to omezuje tvorbu množství a kvality kopytní rohoviny. Příliš těžké podkovy poškozují klouby, šlachy a vazy (Strasser, 2000). 34