OBSAH OBSAH...- 4-1. Úvodem...- 6-2. Péče o mládež v Československu a zejména v jihočeských okresech, zařízení péče o děti a mládež...- 9-2.1. Veřejnoprávní péče o mládež...- 10-2.2. Dobrovolná péče o mládež...- 11-2.3. Struktura péče o mládež v Československu, zejména v jižních Čechách- 12-3. Vývoj péče o mládež a zakládání Okresních komisí...- 15-3.1. Zakládání zemských a okresních komisí...- 15-3.2. Zákonná změna 1920...- 20-3.3. Další změny v průběhu 20. let...- 22-3.4. Utvoření Svazu československé péče o mládež...- 23-3.5. Návrh zákona připravovaného od roku 1935...- 24-3.6. Situace po Mnichovu do konce roku 1938...- 25-4. Organizace zemských a Okresních péčí o mládež...- 27-4.1. Generální poručenství...- 28-4.2. Péče o mládež v jednotlivých obcích okresů...- 29-4.3. Odbor ochrany matek a dětí...- 30-5. Finanční záležitosti dobrovolných organizací...- 32-6. Jižní Čechy v péči o mládež, jednotlivé okresy...- 36-6.1. Situace v Českých Budějovicích...- 38-6.2. Šumavské okresy s převážnou německou většinou...- 43 - Horní Planá...- 43 - Volary...- 44 - Chvalšiny...- 46 - Kaplice...- 46 - Vyšší Brod...- 48 - Nové Hrady...- 49-6.3. Šumavské smíšené okresy...- 49 - Prachatice...- 50 - Vimperk...- 52 - Český Krumlov...- 53-6.4. Šumavské okresy s českou většinou...- 54 - Netolice...- 55 - Trhové Sviny...- 56-6.5. Okresy třeboňské pánve, Jindřichohradecko a Novobystřicko...- 57 - Jindřichův Hradec...- 57 - Nová Bystřice...- 58 - Třeboň...- 59-6.6. Národnostně jednotné české okresy...- 60 - Lomnice nad Lužnicí...- 60 - Veselí nad Lužnicí...- 61 - Lišov...- 61 - Hluboká nad Vltavou...- 62 - Týn nad Vltavou...- 62 -

Tábor...- 63 - Soběslav...- 64 - Milevsko...- 64 - Bechyně...- 65 - Písek...- 66 - Vodňany...- 67 - Mirovice...- 68 - Strakonice...- 68 - Volyně...- 69-7. Závěr...- 70 - Seznam pramenů a literatury...- 73 - Prameny:...- 73 - Literatura:...- 76 - Přílohy...- 78 - - 5 -

1. Úvodem Ve své diplomové práci jsem se rozhodla, jak už sám název napovídá, nastínit systém s působení sociálních organizací zabývajících se péčí o dítě v období První republiky a nastíním také nejdůležitější události a změny koncem roku 1938. Záměrně se budu věnovat zejména dobrovolným organizacím, které často měrou svého působení přesahovaly působnost státu a obce. Tuto pomoc zákonná péče jako stát či obec poskytnout nedokázaly a nemohly vést v evidenci všechny děti, které by podporu potřebovaly. Proto se také stát i obec často na dobrovolné organizace obracely s žádostmi o pomoc v jednotlivých případech a také je finančně podporovaly. Sociální péče se rozvíjela zejména od 19. století. Dobrovolná péče o mládež doplňovala za První republiky významnou měrou sociální péči státní. Tím pádem vzniklo několik důležitých organizací, které se touto péčí zabývaly. Nejdůležitějšími organizacemi zabývající se touto péči byly Zemské a Okresní péče o mládež. Jejich působení zahrnovalo péči o děti všech věkových kategorií a tyto organizace hrály nezastupitelnou roli v péči o dítě za První republiky. Protože Československo bylo národnostně rozmanité, vznikaly organizace jazykově oddělené. Podrobněji jsem se zaměřila na jihočeský region a rozebrala práci dobrovolných organizací v jednotlivých okresech. Pokusím se postihnout globálněji postihnout situaci v jihočeské oblasti, záměrně se však budu nejvíce zabývat Okresními péčemi o mládež a jim nadřazeným organizacím. Již v samotném počátku bádání jsem narazila na zásadní problém. Jaké oblasti a okresy lze přímo započítat do jižních Čech? Ústava a zákony z roku 1920 žádné jasné rozdělení neobsahují. Tolik diskutovaný a nikdy důsledně neprováděný župní zákon uvádí župu českobudějovickou, kterou ovšem nelze zcela ztotožnit s jižními Čechami, protože v této župě chybí typické jihočeské okresy, jakými je např. Tábor, zařazený do župy pražské (stejně tak i Mirovice). Noviny Jihočeské listy zase postihovaly velice mnoho okresů, jejichž počet přesahuje možnosti mé práce. Pokusila jsem se tedy pojmout rozmanité okresy, které se lišily jak ve skladbě průmyslu, tak i ve vývoji a fungování péče o děti a na jejich příkladu nastínit péči o mládež v celých Čechách. V každém z těchto okresů se nacházela nějaká organizace či zařízení péče o mládež. Jmenovitě se tedy jedná o soudní okresy (Podtržené jsou politické okresy, následují okresy soudní): České Budějovice, Hluboká nad Vltavou, Lišov, Trhové Sviny, Český Krumlov, Horní Planá, Chvalšiny, Jindřichův Hradec, Nová Bystřice, Kaplice, Vyšší Brod, Nové Hrady, Milevsko, Bechyně, Písek - 6 -

Mirovice, Vodňany, Prachatice, Vimperk, Volary, Netolice, Strakonice, Volyně, Tábor, Soběslav, Třeboň, Lomnice nad Lužnicí, Veselí nad Lužnicí, Týn nad Vltavou. Jižní Čechy byly považovány za chudou oblast. Budu tedy ve většině případů rozebírat vývoj dobrovolných organizací ve ztížených podmínkách. V některých případech se dokázaly Okresní péče přizpůsobit a fungovaly takřka bez problémů, jinde jen těžce vycházely z daného rozpočtu. Větší pozornost budu věnovat největšímu jihočeskému městu Českým Budějovicím, které neměly větších problémů s financováním své péče a zásadním způsobem se lišily od ostatních jihočeských měst. Již základní charakter českobudějovického okresu byl odlišný od ostatních, neprůmyslových oblastí. Co se týče národnostního složení, na území jižních Čech vznikaly české Okresní péče o mládež (dále jen OPM) a německé Bezirksjugendfürsorge (dále jen BJF). Obě tyto organizace měly nadřazená zemská a celostátní ústředí. Pro území Čech to byla Česká Zemská péče o mládež, později Zemské ústředí péče o mládež (ZÚPM) a Deutsche Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge in Böhmen (DLK). Organizace české dobrovolné péče ve státě byly od roku 1931 sloučeny ve Svazu československé péče o mládež v ČSR. Patřily mezi ně Česká zemská péče o mládež v Čechách Praha, Ústředna pro péči o mládež slezskou Opava, Česká zemská péče o mládež na Moravě Brno, Zemské ustredie pečlivosti o mládež na Slovensku v Bratislavě, Zemská péče o mládež v Podkarpatské Rusi Mukačevo. Němci měli paralelní organizaci Reichsverband für Kinderschutz und Jugendfürsorge sdružující německé organizace v Československu, jmenovitě Deutsche Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge in Böhmen, Deutsche Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge in Mähren, Deutsche Landesstelle für Kinderschutz und Jugendfürsorge in Schlesien a Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge in der Slowakei. V Československu dále existovala jedna organizace polská, jedna maďarská a dále organizace židovské. Je až s podivem, jak málo pozornosti bylo doposud věnováno této oblasti sociální péče. Jako základní literatura mi posloužily práce Jaroslava Kallaba a Antonína Tůmy, kteří byli dlouholetými předsedy Zemské péče o mládež. Zejména práce Antonína Tůmy Právní základy péče o mládež v Republice československé poskytuje základní informace o prvorepublikových organizacích péče o mládež. Tato publikace byla velice oblíbená i u německých organizací a byla vydána také v německém překladu pod názvem Die rechtlichen Grundlagen der Jugendfürsorge in der Tschechoslowakischen - 7 -

Republik, která vyšla v Liberci pouhý rok po českém vydání. Ovšem oba tito autoři působily v České zemské péči o mládež, a tak není divu, že většinu svých prací věnovali výhradně této péči a o německé péči se zmiňují pouze okrajově. Základní informace poskytl také časopis Sociální revue, informující vždy na aktuální situaci. Cenné pro bádání byly také ročenky (ovšem spíše české, ročenky německých organizací se většinou ztratily nebo byly po druhé světové válce odvezeny a v českých archivech jsou nedohledatelné). Moje práce si klade za cíl vyplnit mezeru, která v dějinách První republiky stále zůstává a nastínit systém péče o mládež v jihočeských okresech v rámci celého českého ústředí. Přestože se budu věnovat zejména jednotlivým okresům a okresním péčím, nemohu zcela vynechat činnost ZÚPM a DLK, na které byly jednotlivé okresy napojené. Podrobněji se tedy budu věnovat organizaci péče o mládež a jejímu vývoji. Přestože jsem se zaměřila na období po první světové válce, nemohu vynechat předcházející vývoj a základ, na němž byla péče o mládež budována. - 8 -

2. Péče o mládež v Československu a zejména v jihočeských okresech, zařízení péče o děti a mládež V 19. a na počátku 20.století bylo mnoho dětí odkázaných na pomoc jiných, ať již to byly státní orgány či dobrovolníci přispívající péči o mládež. Sociální péče tak byla nutným doplňkem sociální politiky. Velice často bylo nutné postarat se o nemocné či nezaměstnané spoluobčany. Co se týče mládeže, byla tato pomoc velice důležitá i pro další život. Bylo nutné se také postarat o mládež po stránce hmotného zabezpečení, pečovat o výchovu a výživu jedince a pečovat o jedince tělesně či mentálně postižené. I pokud mělo dítě rodiče, bylo nutné mnohdy zasáhnout do jejich povinnosti, například, pokud dítě bylo zanedbané nebo natolik chudé, že by ho rodiče nedokázali hmotně zajistit. Pomoc byla potřebná i v případě, že rodiče měli příliš zatěžující zaměstnání. Povinnost péče o dítě nesou samozřejmě v prvé řadě jeho rodiče. Mají povinnost děti živit, vychovávat a zaopatřit. V případě manželských dětí nese otec náklady na výchovu a výživu dítěte a zastupuje dítě v právních jednáních, spravuje jejich majetek a vede je k budoucímu povolání. V případě nemanželských dětí je k právním úkonům stanoven poručník, který dítě zastupuje. 1 Sociální péče o mládež osiřelou nebo zanedbanou byla možná ústavní či rodinná (pěstounská). Rozhodnutí o umístění dítěte záleželo na obci, bylo ale podmíněno i rozhodnutím soudu a jiných vyšších instancí. Obec se většinou snažila svěřit dítě pěstounské péči. Pěstouni dovedou lépe nahradit péči rodičů, vést je k samostatnosti apod. a také je tato péče levnější než ústavní. Pěstouni museli být občané tělesně i duševně zdraví, nesměli být nikdy trestáni a museli mít dostatečně velký byt. Pokud se jednalo o výchovu kojence, musela být případná pěstounka schopna kojit svěřené dítě. 2 Svěřencům byl dáván příspěvek na výchovu a obživu dětí, který měl být v takové výši, aby náklady plně pokryl. Pěstouny bylo jistě snazší najít v okresech zemědělských, kde nebyly příliš příznivé výdělečné poměry, ovšem byly zde nižší životní náklady, než v okresech průmyslových, které byly výnosnější a lidé neměli zájem o opatrování více dětí, což bylo dražší a pěstouni také povětšinou neměli dostatek času na péči o dítě. V případě chudých dětí poloosiřelých nebo nemanželských se obecně doporučovalo ponechat je ve své rodině za příspěvek. 1 Tůma, Antonín: Právní základy sociální péče o mládež v republice Československé. Praha 1925, s. 66. 2 Tamtéž, s. 93. - 9 -

Nad dětmi v pěstounské péči i nad dětmi v ústavech bylo nutno vykonávat veřejný dozor. Ten náležel často Okresní péči o mládež hlavně prostřednictvím důvěrníků. Ti se pak scházeli minimálně jednou do roka a podávali zprávu o své činnosti předsednictvu okresní péče. Okresní péče však měly na starost děti vesměs zdravé. Pro ty bylo v průběhu První republiky vybudováno mnoho ústavů, dětských domovů a zařízení (jesle, opatrovny, denní útulky). Postižené děti mělo mít v péči ZÚPM, které vedlo evidenci všech těchto dětí. Péče o mládež byla rozdělena na péči veřejnoprávní a péči dobrovolnou, kde soukromé faktory dobrovolně přispívali různě vysoký příspěvek. 2.1. Veřejnoprávní péče o mládež Tato péče je také nazývána veřejná či státoprávní, zákonná, ze zákona povinná. O její vykonávání se stará stát a státní orgány. Stát plnil povinnost sociální péče sám, jak po stránce finanční, tak po stránce administrativní, a používal svých vlastních úřadů, nebo svěřil tuto povinnost nižším útvarům, jakými jsou obce, okresy, země apod. Právní základ péče o mládež tvořil všeobecný zákon občanský z r.1811, pozměněný a doplněný novelou k němu z r.1914. Touto novelou se upravovaly alimentační a výchovné nároky dětí vůči rodičům. Soudy měly právo dohlížet, aby rodiče plnili své povinnosti a mohou učinit různá opatření. Materiální péče byla hlavně na otci, který nesl náklady na výchovu a zároveň dítě zastupoval v době nezletilosti. Pro nezletilé osoby, které postrádaly manželského otce nebo byla-li mu otcovská moc odňata byl ustanoven v době jeho nezletilosti poručník. 3 Pokud nebyly prostředky k výchově či výživě dítěte, je součástí veřejné péče chudinské postarat se o dítě. Podle domovského zákona z r. 1863 a novely k němu z r. 1896, jímž se získalo domovské právo v obci po deseti letech nepřetržitého pobytu, a českého zákona chudinského z r. 1868 náležela povinnost domovským obcím. V Čechách byla zavedena součinnost obcí, okresů a zemí. Malé venkovské obce totiž nezvládaly samy péči o mládež. Zemím patřila zejména povinnost zřizovat ústavy. Podle chudinského zákona, pokud dítě vyrůstá v rodině, je v případě chudoby poskytnuta nutná peněžní podpora, 4 což je méně nákladné než jiné způsoby výchovy dítěte, například v ústavech. Péče ústavní byla doporučována zejména postiženým dětem. Obec má chudým poskytnout podle zákona domovského 24 a zákona 3 Ministerstvo pro sjednocení zákonů a organizaci správy (ed.): Péče o mládež. Praha 1935, s. 131. 4 Tůma, A.: Právní základy, s. 58. - 10 -

chudinského 12 potřebné zaopatření a léčení v případě nemoci. Český zákon chudinský 4 také zakazuje žebrotu a obec je povinna učinit případná náležitá opatření, odpovědný je obecní starosta. 5 Obce měly své důvěrníky, kteří se zabývali individuálními sociálními problémy v obci. Obce a další státní orgány však často nebyly schopny důsledné péče, ta tak nejčastěji zůstávala na organizacích dobrovolných. Stejně tak jako veřejnoprávní péče, tak i péče dobrovolná byla v průběhu První republiky ovlivněna několika významnými zákony, které způsobily v dobrovolných i státních organizacích určité změny, které byly ne vždy přijaty nejpříznivěji. Jednalo se hlavně o zákony vydané roku 1920 s novou ústavou, poté změny politického uspořádání roku 1927 a zákon připravovaný od roku 1935, provázený bouřlivými diskusemi, který měl platit od roku 1940, ale jeho uskutečnění bylo přerušeno následnými událostmi a válkou. 2.2. Dobrovolná péče o mládež Péče dobrovolná velkým dílem doplňuje péči zákonnou. Jedná se o jakousi spolusoučinnost občanů. Organizace dobrovolné péče byla provedena v Čechách, na Moravě a ve Slezsku formou okresních a zemských komisí. Tato péče se týká hlavně dobrovolných sociálních pracovníků. Vždy bylo zájmem všech dobrovolných organizací najít dostatek přispívajících členů. Ovšem nebylo dost osob, které by tuto práci vykonávaly bezplatně, musely být proto doplněny placenými pracovními silami. Jednalo se například o vysoce kvalifikované a vzdělané pracovníky. Nejdůležitějšími dobrovolnými organizacemi byl Československý Červený Kříž, Československá ochrana matek a dětí. Masarykova liga proti tuberkulose a její německý protějšek Gesamtverband der deutschen Hilfsvereine für Lungenkranke in der Tschechoslowakei, OPM, BJF a jejich centrály a další organizace, působící často pouze na regionální úrovni. Dobrovolné organizace spolu často úzce spolupracovaly. Ve dvacátých letech často došlo k situaci, že např. Československá ochrana matek a dětí a Masarykova liga proti tuberkulose se staly faktickými odbory OPM a konaly společné schůze a valné hromady (Milevsko, Písek, Kaplice). Jinde se spolupráci nepodařilo navázat v takové míře (Bechyně). Československý Červený Kříž většinou užší spolupráci odmítal kvůli jinému oboru práce. Ve smíšených jihočeských okresech hrála nezastupitelnou úlohu 5 Tůma, A.: Právní základy, s. 61. - 11 -

Národní jednota Pošumavská (NJP), která vedla v evidenci potřebné děti v oblastech s českou menšinou a ve spolupráci s OPM zařídila vhodnou pomoc či příspěvky, čímž se zabránilo tomu, aby některé děti nebyly podarovány dvakrát, od OPM i Národní jednoty Pošumavské. Na německé straně existovala paralelní organizace Der deutsche Böhmerwaldbund. Dobrovolné organizace byly povětšinou zatíženy velikou potřebou finančních prostředků. Mnohdy nebyl dostatek přispívajících a dá se říci že tyto organizace sháněly prostředky ke své činnosti kde se dalo. České organizace se většinou dočkaly po válce velkého rozmachu a prudkého rozvoje souvisejícího s vyššími finančními podporami, paralelní německé organizace zvyklé na časté a vyšší subvence se často pohybovaly na pokraji úplného zhroucení. 2.3. Struktura péče o mládež v Československu, zejména v jižních Čechách Československá republika měla poměrně dobře propracovanou strukturu tak, aby byla péče rozdělena mezi všechny věkové kategorie. Nejprve zmíním péči o děti zdravé. Prvním typem byla péče o děti do tří let. Pro novorozeneckou péči to byly útulky pro těhotné a rodičky a porodnice, které fungovaly často při OPM. Po válce se zvýšila hygienická opatření, proto také stále více matek vyhledávalo tato zařízení, problémem byl jejich nedostatek a často i nedostupnost. V jižních Čechách byla jediná porodnice v Českých Budějovicích. Ještě více problematické byly nalezince. Přestože tato zařízení měla dlouhou, křesťanskou tradici postarat se o opuštěné a zanedbané děti (první nalezinec v Evropě se datuje r.787 v Miláně), jeho význam a úspěšnost jsou sporné. Chyběla zásadní hygienická opatření a s tím souvisela i vysoká úmrtnost. Roku 1879 byl zrušen Zemský nalezinec v Brně, poté, co vyšla najevo otřesná skutečnost téměř 100% úmrtnosti svěřenců. Jediným zařízením tohoto typu zůstal pouze Ústav pro péči o dítě v Praze, který zlepšil hygienu a dokázal nadále (ovšem s problémy) fungovat. 6 Přednostně byly tedy děti umístěny pěstounům (za plat nebo zdarma). Existovaly také rodinné kolonie, kde bylo seskupeno více pěstounských rodin. V jižních Čechách existovaly takové kolonie hlavně v oblastech jazykově smíšených, a to ve Vimperku a v Prachaticích. Za 6 Trnková, Marie: Kapitoly ze sociální péče o mládež. Praha 1932, s. 29. - 12 -

nejlepší řešení se považovalo přijmutí dětí za vlastní, osvojení (vždy zdarma). Daleko rozšířenější byly sirotčince a dětské domovy, kde byly většinou děti starší. Ty se nacházely v mnoha městech jižních Čech. Bohužel většina velkých okresů, kde OPM měla více financí zvolila umístění dětí v dětských domovech a sirotčincích. Tato péče byla finančně mnohonásobně nákladnější než pěstounská, umístění dítěte však bylo jednodušší. Mezi tyto okresy patří Tábor, České Budějovice a Písek. Mnoho okresů naopak intenzivně vyhledávalo pěstounské rodiny. Umístění opuštěných a osiřelých dětí v rodinách výrazně převyšovalo ústavní péči v Prachaticích, Netolicích, Bechyni (t.j. v okresech, kde OPM často musela přepočítávat finance a hledat alternativy) Zdravotní péči nejmenších dětí zajišťovaly poradny pro matky a kojence a poradny pro matky a děti. Ty působily většinou při OPM, někdy při spolku Československá ochrana matek a dětí. Nejméně rozšířené byly poradny Našim dětem při ministerstvu zdravotnictví a tělesné výchovy. 7 Poradny byly zakládány v jednotlivých okresech těsně před válkou a za války, v té době ale narážely na nedostatek kvalifikovaných pracovníků, a tak největšího rozmachu dosáhly až ve dvacátých letech. Poradny pro děti od narození do šesti let tvořily základní kámen fungování péče o mládež. Navíc úspěšnost jejich fungování lze snadno vykázat na seznamech kojenecké úmrtnosti. Nutno ještě podotknout, že častým důvodem selhávání poradny bylo nedostatečné vybavení a nedostatečná informovanost rodičů o jejich důležitosti. Tuto oblast péče považuji za tak zásadní, že jsem se rozhodla věnovat jí celou kapitolu s podrobnostmi a údaji z jednotlivých okresů. Při OPM a větších podnicích vznikaly často jesle pro děti od 6 měsíců do tří let, kam rodiče v pracovní době mohly umístit své děti, většinou za mírný poplatek. Jesle spravovala školená sestra. Pro děti do šesti let sloužily také poradny, většinou spojené s kojeneckou poradnou. V tomto věku ale již prohlídky neprobíhaly tak často, riziko úmrtnosti již bylo podstatně menší. Nemoci souvisely většinou s nevhodností a nedostatečností výživy. V průběhu 20. a 30. let se začalo zavádět plošné očkování, nejprve proti neštovicím, koncem 30. let i proti záškrtu. Pro děti pracujících rodičů sloužily denní útulky, opatrovny a školky. Pro školní děti byly určeny polévkové ústavy, denní útulky, hřiště, koupaliště, loutková divadla 8. Zdravotní péči zajišťovalo školní lékařství. 7 Péče o mládež, s. 122. 8 Trnková: Kapitoly, s. 19. - 13 -

Pro dorost sloužily Poradny pro volbu povolání, také většinou při OPM, vychovatelny a polepšovny, trestní soudnictví pro mladistvé, ochranná výchova a ochranný dozor. Samostatnou kapitolu tvoří děti tělesně či duševně postižené, nevidomé či neslyšící. Takových dětí bylo v období První republiky poměrně mnoho, nezřídka i v kombinaci více postižení. Mnoho dětí bylo také zmrzačeno při hrách následkem úrazů a často také medicína nedokázala vyřešit dnes již banální onemocnění, která dříve mohla vést ke ztrátě zraku či sluchu. Pro děti mravně vadné sloužily pozorovny, vychovatelny, nápravné rodinné kolonie, soudy pro mladistvě a polepšovny. 9 Duševně postižené děti (slabomyslné) byly umístěny v ústavech, z nichž nejvýznamnější je výchovný ústav v Opařanech. Pro tyto děti sloužily také pomocné školy, těch však byl nedostatek. 10 Nedostatek ústavů byl vážným problémem i u dětí zmrzačelých (pro ty bylo jen 5 ústavů v celém Československu, děti se zde mohly vyučit řemesla vhodná pro jejich postižení) 11. Děti hluchoněmé se ZÚPM snažilo začlenit mezi běžnou populaci, mimoto existovala celá řada ústavů pro školní děti, žádný pro předškolní. V jižních Čechách se takový ústav nacházel v Českých Budějovicích. Pro nevidomé a slabozraké děti vzniklo po válce mnoho zařízení, rozšířilo se slepecké písmo a začaly se vydávat školní pomůcky. Děti nemocné či ohrožené byly v péči zejména Masarykovy ligy proti tuberkulose. Dále existovalo množství pomocných zařízení, např. prázdninové ozdravné kolonie či trvalé ozdravovny. Z nich si zaslouží zmínku ozdravovny v Bukovanech u Písku a v Černovicích u Tábora. 9 Tamtéž, s. 21. 10 Tamtéž, s. 23. 11 Tamtéž, s. 24-14 -

3. Vývoj péče o mládež a zakládání Okresních komisí Přestože byly komise na ochranu dětí zakládány až na počátku 20.století, pojem komise nebyl tak úplně neznámý. Poprvé se název komise objevuje v chudinském zákoně z roku 1868, kde se hovoří o tzv. komisích péče chudinské. V 37 chudinského zákona bylo Okresním výborům doporučeno, aby zřídili Okresní komise pro péči o mládež, kde by byly sdruženy všechny organizace, kterých se toto týká Okresní výbor, poručenský soud, soukromé osoby i zástupci organizované dobrovolné péče. 12 Okresní výbory totiž nebyly schopné řádně obstarávat všechny povinnosti týkající se péče o mládež. Okresní komise se měly stát ústředím veřejné i soukromé péče o mládež v okrese. Podstatnou úlohu při zakládání zemských komisí představoval sirotčí fond. Fond sirotčí byl spravován zemským výborem. Byl tvořen z podílu správních přebytků pokladen sirotčích. Každoročně měly okresy odvádět zemi asi 620 tis. K, kterých se využívalo k výchově dětí osiřelých, opuštěných a zanedbaných. Příjmy zemského fondu sirotčího byly r. 1901 říšským zákonem zabezpečeny na 10 let. 13 Od roku 1910 pak byla platnost zákona vždy o rok prodlužována. Sirotčí fond přispíval na děti umístěné v ústavech nebo v rodinách a dal podnět k založení některých ústavů. Poskytoval také bezúročné půjčky ústavům a korporacím. Roku 1904 dal podnět k založení okresních komisí pro péči o mládež. Tyto komise nebyly tehdy myšleny jako samostatné spolky, spíše jako pomocné a poradní orgány okresních výborů. Okresní výbory si zřídily sbory důvěrníků a zvláštní výkonný výbor. Tyto orgány pak vytvořily okresní sirotčí komise, ovšem ještě bez spolkové podoby. 3.1. Zakládání zemských a okresních komisí Roku 1907 se konal první rakouský kongres o ochraně mládeže ve Vídni a znamenal první krůček ve vývoji ochrany dětí také v Československu. Je nutné podotknout, že ostatní země na západ od Rakouska měly již v této době poměrně dobře vybudovaný a organizovaný systém péče o mládež. Prof. Heinrich Reicher ve Vídni představil plán organizované péče o mládež v Rakousku(k čemuž mu dopomohla i studia ve Spojených Státech a Německu). Přidala se k němu spousta zainteresovaných 12 Tůma, A.: Právní základy, s. 86. 13 Tůma, Antonín; Vacek, Alois: Organisace zákonné i dobrovolné sociální péče na ochranu mládeže, Praha, s. d., s. 8. - 15 -

lidí. Otázky ve Vídni byly zaměřeny na organizovanou ochranu dětí např. ochranu před zneužitím a pomoc mládeži. Vídeňským kongresem byl položen základní kámen k vybudování organizované dobrovolné péče o mládež. Roku 1908 vznikly ve všech předlitavských zemích v monarchii zemské komise na ochranu dětí a péče o mládež, které měly být prozatím jen pomocnými orgány státní péče o mládež. V Čechách i na Moravě byla vytvořena tato komise dvoujazyčná. V létě roku 1908 se však obě sekce oddělily a utvořily spolky na sobě nezávislé. Prvním úkolem bylo shromáždit prostředky fondu na ochranu dětí. Bylo vybráno 134 780 K. Německé sekci připadlo z vybraných peněz 46 000 K. Roku 1910 se vytvořila organizace Deutsche Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge, spíše ještě formou spolku. 14 Spolková podoba byla určena stanovami vydanými zemským výborem, kde byla určena organizace těchto spolků. Návrh těchto stanov byl vypracován Antonínem Tůmou a schválen na schůzi zemského výboru v Čechách 3.března 1909. Tyto stanovy byly zaslány všem okresním výborům se žádostí o založení Okresních komisí. Byly také zaslány vrchnímu zemskému soudu, místodržitelství a zemské školní radě se žádostí, aby podporovaly zakládání těchto komisí. 15 Od roku 1909 se zřizovaly Okresní komise. Protože se nepodařilo dohodnout se o zřízení jazykově jednotné péče o mládež, zřizovaly se okresní péče německé a české a zároveň byly vytvářeny dvoje jazykově oddělená zemská ústředí, v Čechách Deutsche Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge in Böhmen a Česká zemská péče o mládež. Tato zemská ústředí měla spojovat okresní péče o mládež a být jim určitým pomocným orgánem, doplňovat jejich činnost a působnost. V jejich správních výborech zasedali zástupci různých zemských úřadů, jako např. zástupci zemského výboru, zemské školní rady, zemského soudu, Okresních komisí aj. DLK uvítala i přes všechny obtíže, že bylo ponecháno národnostní rozdělení péče o mládež, přestože byla nutná určitá jednání aby se samospráva Péče o mládež rozdělila na českou a německou stranu, a aby tak byla dětem umožněna výchova v jejich mateřském jazyce. Při jednáních nemohlo být pominuto jisté spojení české i německé péče na Moravě, v Čechách a ve Slezsku. Česká strana se naopak snažila o úzkou spolupráci s německou péčí a případné spojení v jednotném 14 Tůma, A.; Vacek, A: Organizace, s. 10. 15 Tůma, A.: Právní základy, s. 88. - 16 -

svazu, to ale zástupci německé péče razantně odmítli. 16 Po válce česká strana uznala, že jazykové rozdělení péče se nakonec osvědčilo zejména v národnostně smíšeném území lépe než případná péče národnostně jednotná. 17 Zemské komise vedly především činnost organizační a péči o děti tělesně nebo duševně postižené. Okresní komise se zaměřily na děti zdravé. Velkou šanci na uplatnění mohly v těchto organizacích nalézt také ženy. Při některých komisích vznikaly i ženské odbory. Mimo okresní organizace péče o mládež dala Česká zemská komise také podnět k vzniku celé řady spolků pro jednotlivé obory péče o mládež. V roce 1910 založila Sdružení pro výzkum dítěte, v roce 1915 dala první podnět ke zřízení spolku Ochrana matek a kojenců a v roce 1916 ke zřízení České společnosti pro potírání chorob pohlavních a Společnosti hygienického musea v Praze. 18 V okresní komisi musela zákonitě existovat určitá součinnost obcí, okresů a soudů. Okresní výbory i obce potřebují mnohdy také pomoci soudů, například pokud jde o výchovná opatření zasahující do poměrů a práv rodinných. Poručenské soudy zase nemohou vykonávat péči o chudé děti osiřelé a opuštěné bez hmotné pomoci jednotlivých obcí a okresní výbory mohou obce donutit, aby prostředky poskytly, nebo je mohou poskytnout samy. V každém soudním okrese v jižních Čechách byla postupně zřízena Okresní komise, buď česká, německá, nebo paralelně obě větve. Již do vypuknutí první světové války byla založena celá řada Okresních komisí. V německých oblastech se ale činovníci i zemské ústředí mohly dočkat větších podpor a zároveň spolupracovaly (díky jazykové příbuznosti) s obdobnými organizacemi z Německa a zejména z Rakouska (Tyroly, Salzburk, aj.). V době první světové války vzrostla nebývalou měrou nutnost pomoci chudým dětem. Přibylo válečných sirotků a opuštěných dětí. Bylo proto nutné zajistit příspěvky a zřídit nové fondy, ze kterých by bylo možné tuto péči financovat. Takové fondy vznikly téměř ve všech okresech, v některých ale byly záhy zrušeny, protože zde nebylo příliš mnoho sirotků (např. v Bechyni). Za války velice klesly příjmy Zemských i Okresních komisí ze soukromých zdrojů. Na druhou stranu to musely vyvážit vyšší podpory z veřejných zdrojů, zejména z ministerstva sociální péče. Současně se ale 16 Národní archiv Praha. 838 Zemské ústředí péče o mládež, kart. 62. 17 Národní archiv Praha. 838 Zemské ústředí péče o mládež, kart. 221. 18 Česká zemská komise pro péči o mládež v Čechách. Výroční zpráva za rok 1928.Praha 1929, s. 14. - 17 -

snížila veřejná péče ze strany obcí, a tak hlavním vykonavatelem péče o mládež byly OPM a BJF. Ty musely tedy za války snižovat svou praktickou činnost. 19 Za války bylo vydáno několik významných ustanovení. Kromě zákonů o nemanželských dětech, válečných poškozencích a poručnictví z povolání se jednalo také o zákon ze 4.ledna 1917 o nemocenském pojištění. Jednalo se o příspěvky při narození dítěte, týdenní příspěvky a různé prémie. Tři německé komise v tehdejší monarchii uspořádaly roku 1917 na základě tohoto ustanovení školení pro pracovníky pojišťoven a pro pracovníky péče. 20 Poté došlo v mnoha okresech ke vzájemné spolupráci mezi zdravotní pojišťovnou a Okresní komisí. Ovšem nepodařilo se vždy přesně vymezit spolupráci sociální pojišťovny s Okresní komisí. Velkou roli zde hrály také politické, národnostní a osobní protiklady a často tedy docházelo k mnoha nejasnostem. 21 Za velkou chybu považovala jak ZÚPM, tak DLK oddělení ministerstva sociální péče a ministerstva zdravotnictví. 22 Obě větve Péče o mládež byl uvítaly plánované spojení ministerstva zdravotnictví a ministerstva sociální péče, které se ale neuskutečnilo. Působnost obou ministerstev spolu totiž úzce souvisela, a tak často v ročenkách najdeme různé jednotlivé případy, kdy zdravotní problémy souvisí se zchudnutím. Ministerstvo sociální péče bylo vytvořeno 7. října 1917 rozhodnutím všech ministerstev. Nebyla přesně vymezena působnost tohoto ministerstva v oboru péče o mládež. Podle vyhlášky se jedná o takové případy veřejné ochrany, kdy se mládeži nedostává z jakýchkoli důvodů potřebné péče vlastní rodiny. Z toho jsou vyňaty práva poručenská a trestní spadající do působnosti soudu a pak záležitosti spadající pod ministerstvo zdravotnictví. Z tohoto je patrné, že péče o mládež spadala pod působnost mnoha orgánů. To viděly ročenky povětšinou za závadu a obě zemské péče o mládež se snažily o alespoň částečné sjednocení péče o mládež. Problémem možného spojení obou ministerstev se zabývala rakouská a později i československá vláda. Rakouská vláda problém související s rozdělením ministerstev projednávala ve Vídni roku 1918. Ministerstvo zdravotnictví tehdy rozhodlo, že svěří provádění zdravotní péče u dětí právě zemské komisi a bude ji v tomto zájmu také podporovat. 19 Národní archiv Praha. 838 Zemské ústředí péče o mládež, kart. 221. srov. s Zwanzigster Jahresbericht der deutschen Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge für das Jahr 1930, Brno, 1931, s. 15. 21 Zweites Jahrbuch der Deutschen Landeskommission für Kinderschutz und Jugendfürsorge in Mähren 1915/1916, Brno 1917, s. 31. 22 Tůma, Ant., Právní základy, s. 254-255. - 18 -

Roku 1918 skončila válka a nastal obrovský obrat pro Německou péči v nově založené Československé republice. Pro DLK nastaly opravdu těžké dny plné nejistoty o budoucím osudu této organizace pro péči o mládež. Byla to nejtěžší zkouška, kterou musely německé organizace přestát. Nebylo přitom vůbec jisté, zda a jak dlouho DLK může ještě vydržet. Přitom od nově vzniklé republiky plynuly pochopitelně větší prostředky na vydržování organizací České péče o mládež. Najednou se DLK ocitla, co se týče příspěvků, až na druhém místě. Zatímco před válkou se dotace a příspěvky vcelku hrnuly, po válce se nahromadily finanční problémy. DLK začala mít problémy s hospodařením a dostávala se často do schodků. Proto se také nepodařilo uskutečnit mnoho plánů, jako např. dosazení pečovatelek do všech okresů. DLK tedy často prostřednictvím ročenek vyzývá německé občany, aby ji podporovali. Výnos ministerstva sociální péče ze 14.července roku 1919 nařídil, že veškeré spolky a korporace, které poskytují péči o mládež, spolupracovaly s Okresními péčemi o mládež a jako ideál bylo míněno, že by v každém okrese byla vytvořena jediná organizace, která by pro svou intenzivní činnost potřebovala jen zvláštní odvětví péče, zvláštní výbory. Tento výnos také stanovil, že v budoucnu by byly zemské organizace pro péči o děti považovány za orgány vlády a při zřízení jednotlivých zastupitelství v okresech by byla jistá podpora vlády. Tato spolupráce nebyla ale mnohdy tak úzká, jak by si organizace pro péči o mládež představovaly. Okresní péče ale kromě jiných spolků vykazujících podobnou činnost spolupracovaly také s úřady autonomními, státními, poručenskými, farními a zvláště se školami a učitelstvem. Zemské péče prosazovaly změnu zákona o válečných poškozencích. Jednalo se hlavně o změnu poměrů nemanželských dětí vojáků. Bylo proto nutné zreformovat zákon o válečných poškozencích z 27.4.1887. 23 v tomto ohledu se tento zákon dočkal několika novelizací, díky kterým měly i nemanželské děti své nároky. První novelizace se uskutečnila 21.4.1908 č.141. Podle 1 obdržely vydržovací příspěvek za vojáka mimo domov i nemanželské děti a jejich matky. Další novelizace proběhla 26.12.1912, kdy podle 1obdržely vydržovací příspěvek za mobilizovaného vojáka i nemanželské děti. Tím se vyrovnala situace manželských a nemanželských dětí za života jejich otce, ale v případě úmrtí otce měly nárok na sirotčí důchod pouze děti manželské, nároky nemanželských dětí nejsou v tomto zákoně vůbec jmenovány. To se změnilo další novelou zákona. Podle 165 této novely z 12.10.1914 měly i nemanželské děti určité 23 Zwanzigster Jahresbericht, s. 14. - 19 -

nároky po smrti svého otce ve vojenské službě, ovšem tato novela nezrovnoprávnila všechny nemanželské děti (podle občanského zákoníku neměly nemanželské děti žádné nároky po smrti svých otců). V průběhu existence první Československé republiky byly uskutečněny dalekosáhlé změny. Nepodařilo se ale úplné sjednocení péče ani co do organizace ani co do rozsahu a obsahu péče mezi jednotlivými zeměmi. 2.11.1918 byl zřízen pro celé Československo Úřad pro správu sociální péče a úřad pro správu veřejného zdravotnictví (záhy nazvány ministerstvy). Tím byl položen základ zákonné péči. Dobrovolná péče bylo roztříštěna, proto se ministerstvo sociální péče snažilo o určité sjednocení péče. Nejprve se zavázalo poskytovat státní podpory organizacím dobrovolné péče za splnění určitých podmínek, z nichž nejdůležitější bylo seskupení organizací v jednotné ústředí. Výnosem z 22.3.1919 č.554/i vydalo poučení, na jaké účely v oboru péče o mládež bude poskytovat zemským a okresním komisím tyto subvence. Komise musely každoročně předkládat ministerstvu zprávy o své činnosti a doklady o tom, jak byly subvence využity. Oběžníkem ministerstva sociální péče z 14.7.1919 č.2036/i o reorganizaci zemských a okresních komisí a jim na roveň postavených sdružení na ochranu mládeže, bylo okresním komisím doporučeno, aby rozšířily dosavadní organizační činnost a aby soustředily veškerou dobrovolnou charitativní činnost. 3.2. Zákonná změna 1920 Zákonná změna v péči o mládež souvisí s vydáním nové ústavy a zákonů, které jsou její součástí. Kromě zmiňované ústavy zasáhly péči o mládež zákony z 29.2.1920 o zřízení okresních a župních úřadů v republice Československé. Jde jen o změnu symbolickou, kterou se představitelé všech péčí o mládež zabývali. Župy totiž nebyly v Čechách a na Moravě vůbec ustanoveny. Župní zákon byl poslední z velkých zákonů, přidružených k ústavě, a nikdy neprovedený. Československý župní zákon přinášel centralizaci i decentralizaci zároveň. Decentralizaci proto, že rušil velké země a místo nich zaváděl menší župy. Centralizaci proto, že rušil historické individuality zemí a nutil je splývat bez rozlišení v jednotném státu. 24 Župní zákon byl uveden v platnost jen pro Slovensko 1.1.1923, v Čechách a na Moravě se ho provést nepodařilo. Velkou roli přitom sehrála Pětka, kde 24 Peroutka, Ferdinand: Budování státu III. Praha 1991 3, s. 1008. - 20 -

byli dva velcí odpůrci župního zřízení Československá strana lidová a Československá národní demokracie. Nepodařilo se totiž župní zřízení vyřešit bez toho, aby nebyly dvě župy německé. Zákonná povinnost starat se o výchovu a zaopatření mládeže byla uložena na základě nové ústavy z r. 1920 zejména orgánům státní správy. Rozhodující byly především změny zavedené v dosavadní veřejné správě novou ústavou, zejména zákonem o zřízení župních a okresních úřadů ze dne 29. února 1920, č.126. Tímto zákonem se odstraňuje především dvojí systém v československé veřejné správě tak, že se systém autonomní a státní správy slučuje v jedno. Samospráva jednotlivých zemí se téměř odstraňuje a namísto nich nastupují župy, jež jsou zpravovány úřadem župním, v jehož čele stojí župan, jmenovaný vládou. Ten má mít po ruce župní zastupitelstvo, jehož úkolem je pečovat o humanitní, zdravotní, sociální, hospodářské, dopravní a kulturní zájmy župy. Celá republika byla rozdělena na 21 žup. Úřadům župním byly podřízeny okresní úřady. Župní zastupitelstva tvoří v Čechách, na Moravě se Slezskem a na Slovensku zemské župní svazy. Vedle žup, jejich zemských svazů a okresů zůstávají ještě obce, které však již nemají podle novely k obecním zřízením z 9.2.1919 č.76 dosavadní povinnost zřizovat a vydržovat ústavy sociální péče. Obce pouze přispívají na své příslušníky. 25 Takto tedy se staly veřejnoprávními útvary, mezi které bylo možno rozvrhnout úkoly sociální péče tyto: stát, župy, zemské župní svazy, okresy a obce. Co se týče péče o mládež, okresy by měly zajistit péči o děti, které jsou tělesně a duševně zdravé, ale jsou odkázány na pomoc pro chudobu, osiřelost, opuštěnost či nedostatek péče. Děti jsou pak svěřovány rodinám-pěstounům, nebo ústavní péči. Okresy jsou dále povinny zřizovat a vydržovat jesle a mateřské školy. Okresům by měly přispívat župy či stát. Župy by se měly postarat zejména o odbornou pomoc zdravotní a sociální, na kterou by okresy neměly dostatek finančních prostředků. Náleží sem péče o mládež zpustlou a mravně ohroženou, péče o rodičky a kojence, (měly by být zřízeny župní úřady péče sociální nebo alespoň referáty péče sociální, které ministerstvo ustanoví v jednotlivých župách). Zemské župní svazy a země měly mít na starost péči o děti tělesně či duševně postižené a péči o choromyslné. Výchovu trestné mládeže usnadnil obcím a okresům 25 Tůma, A.: K nové úpravě, s. 4-5. - 21 -

říšský zákon z r.1885 o polepšovnách. Polepšovny vydržovala země a dostávaly se sem děti a mladiství, kteří se dopustili přestupku či zločinu. Země také vykonává péči o nalezence a nemanželské děti. Nalezenecká péče byla omezena do 6 nebo 4 let věku dítěte. 26 3.3. Další změny v průběhu 20. let Další významná změna byla uskutečněna výnosem ministerstva sociální péče z 23.3.1921 č.3188/a-1921, který navazoval na výnos z 11.9.1920. V tomto výnose byla odůvodněna nutnost, aby v každém soudním okrese byla provedena jednotná organizace sociální péče o mládež a zároveň bylo vydáno poučení o rozdělování státních subvencí. Tímto výnosem také vydalo ministerstvo vzor stanov pro Okresní péče o mládež. Těmito stanovami byly upraveny názvy dosavadních Okresních a zemských komise a také německých Bezirkskommissionen názvy na Okresní péče o mládež, Zemské péče o mládež a Bezirksjugendfürsorge. V okresech měla být soustředěna veškerá dobrovolná sociální péče. Při OPM a BJF byly zakládány odbory, např. trestní soudnictví, ochranná výchova, ochranný dozor. Již předtím zde existoval odbor ochrany matek a dětí, jehož poradny začaly být poté v rozšířené míře zakládány ve všech okresech. Okresní péče se staly pomocnými orgány veřejné správy, zvláště okresních úřadů, vrchnoporučenských úřadů a autonomních orgánů, zejména obecních rad, jimž mají být k ruce hlavně při výkonu jejich zákonných úkolů v oboru péče o mládež. Dozor nad jejich činností prováděly orgány veřejné správy a často se konaly také revize jejich činnosti přímo z ministerstva sociální péče. Tento zákon měl sjednotit zákonodárství. Zde je nutno pojednat o několika významných nařízeních. Byl to jednak zákon o změně státní správy a dále jazyková nařízení, která vyvolala velké emoce mezi německým obyvatelstvem. Jazyková nařízení byl velmi složitý předpis a nebudu ho tedy podrobně rozebírat. Byl vydán 3.2.1926 bez konzultace s nečeskoslovenskými národními menšinami. Němečtí poslanci to prohlásili ihned za porušení daného slova, které jim Švehla dal a snesli stovky věcných námitek. Připomněli také Badeniho pokus za zrovnoprávnění češtiny z němčinou. 27 V tomto novém nařízení se stala dominantním jazykem 26 Tůma, A. :K nové úpravě, s. 9. 27 Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky I. Praha 2000, s. 382-384. - 22 -

v centrálních úřadech čeština, v politickém okrese jednali Němci ve svém jazyce, pokud se obraceli na německou menšinu. Zákon o správní reformě předpokládal zřízení sociálních komisí při zemských a okresních zastupitelstvích. Tyto sociální komise často ale nebyly vůbec ustanoveny, a tam, kde se je podařilo ustanovit, nastalo často jejich složení podle politických stanovisek. S provedením zákona o reformě politické správy ve vydání 14.7.1927 v 28 tohoto zákona byla zřízena Sociální komise při zemském zastoupení (soziale Kommission bei der Landesvertretung). Po této zákonné změně se musely vytvořit působnosti, které by zajistily spolupráci zemské komise a okresních péčí s nově vytvořenými úřady. Okresním péčím se dostalo do jisté míry také povahy úředních orgánů nařízením č. 29/1930 Sb.z., které provádí zákon o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských. Tímto vládním nařízením byl Okresním péčím svěřen dozor nad těmito dětmi, čímž se zvýšila jejich práce a také agenda. 3.4. Utvoření Svazu československé péče o mládež Myšlenka zřídit Svaz zemských ústředí péče o mládež vznikla již za bývalého Rakouska. Tehdy se chtěla česká péče co nejvíce vymanit z vlivu rakouské centrály. Definitivní rozhodnutí přišlo až poté, co německé organizace zřídili svůj Reichsverband se sídlem v Liberci, ještě ve dvacátých letech. České zemské péče se rozhodly jednat a již od počátku roku 1928 se snažily o utvoření a schválení Svazu zemských ústředí péče o mládež národnosti české, slovenské a podkarpatoruské (poté, co bylo většinou německých zemských péčí odmítnuto vytvořit společnou organizaci). Česká zemská péče o mládež na Moravě (ČZPM) nejprve považovala zřízení Svazu po vzoru Němců za bezvýznamné. Nakonec ale změnila své stanovisko a na společné schůzi v Brně došlo ke vzájemné dohodě o stanovách, které byly schváleny ministerstvem vnitra 7.7.1931. 28 V pozici předsedy Svazu se průběžně střídali předsedové jednotlivých pěti zemských péčí. Svaz byl financován podle stanoveného klíče. Kancelář Svazu měla být vždy podle bydliště předsedy. Prvním předsedou se stal předseda ČZPM v Brně. 29 28 Česká zemská komise pro péči o mládež. Výroční zpráva za rok 1931. Praha 1932, s. 4. 29 Tamtéž, s. 5. - 23 -

3.5. Návrh zákona připravovaného od roku 1935 Tento zákon byl pravděpodobně jeden z nejdiskutovanějších zákonů v celé historii péče o mládež. Měl vstoupit v platnost od počátku roku 1940, ale do zahájení jeho působení vstoupila válka, a tak se jej nepodařilo naplnit. Cílem diskusí bylo vytvořit jednotný zákon, který by unifikoval úkoly péče o mládež a stanovil, kdo má hradit potřebné náklady. Měla být ustanovena součinnost úřadů, samosprávných sborů a dobrovolných organizací. Péče o mládež měla být přesně evidována, aby praktická veřejná péče nepodléhala nahodilým vlivům, ale byla výrazem skutečné potřeby mládeže a hospodářské a pracovní únosnosti jednotlivých složek péče o mládež. V zájmu péče o mládež také bylo, aby stát nezasahoval do veřejné péče budováním státních dětských domovů, ale spíše jednotným řízením péče. První porada ohledně tohoto zákona se konala 9.8.1935 z popudu učitelů, kteří podali žádost ministerstvu sociální péče o zákonnou úpravu péče o mládež. První verzi zákona vypracoval ministr sociální péče Jaromír Nečas, který ji zaslal všem organizacím k prostudování a k vyjádření. Svaz čsl. péče o mládež měl v úmyslu vybudovat spolupráci všech organizací, které se touto péčí více či méně zabývají. V ministrově návrhu bylo několik bodů, které byly jednoznačně a téměř všemi organizacemi zamítnuty. Jednalo se například o slučování péče o mládež v obcích. 30 Obec byla přitom příliš malá na to, aby mohla všechny úkoly péče o mládež zastávat. Dalším zamítnutým návrhem bylo, aby okresní komise rozdělené jazykově byly v místech, kde se více než 2000 občanů hlásí k danému jazyku. 31 Tím by ovšem vznikl zásadní problém, protože někde by nebylo možné zřídit žádnou organizaci. Tento první návrh doslova šokoval zástupce zemských komisí, protože zde nebyly vůbec jmenovány Zemské a Okresní péče o mládež, přestože byly nositelkami největší péče. Ministr pouze jmenuje souhrnně dobrovolnou péči o mládež. 1. Všechny zemské péče sice uznaly potřebné rozdělení péče o mládež mezi zemi a okres, ale dále péči v rámci okresu dělit nechtěly tak, jak navrhovalo ministerstvo. 32 Reichsverband také vydal svůj vlastní návrh osnovy zákona, který se poměrně dost odlišoval od ministerského návrhu. 30 Moravský zemský archiv Brno. G 110 Česká zemská péče o mládež v Brně, kart. 9. 31 Moravský zemský archiv Brno. G 110 Česká zemská péče o mládež v Brně, kart. 9. 32 Moravský zemský archiv Brno. G 110 Česká zemská péče o mládež v Brně, kart. 9. - 24 -

16.června byla svolána konference, která měla jednat o přípravách tohoto zákona. Byla vytvořena redakční komise, která by vypracovala konečný text osnovy. Ta se sestavila z české a německé komise, charity a zástupců československé církve českobratrské a přijala elaborát Jaroslava Kallaba. Hlavním bodem v návrhu byl požadavek, aby stát nepřebíral péči o mládež, ale pouze ji doplňoval. Neměly se stavět státní sirotčince či ústavy. Návrh kritizoval záměry státu budovat velké dětské domovy. Další změna se měla týkat poměrem státu k samosprávě. Státní péče se měla připojit na zemskou, zemská na okresní, okresní na obecní. Ty by si samozřejmě vzájemně vypomáhaly. Posledním bodem návrhu byl poměr státní správy a orgánů dobrovolné péče. Podle plánovaného zákona se měly vytvořit zemské a okresní centrály, aby spolupracovaly veřejné a dobrovolné instituce péče o mládež. Každý spolek by se musel připojit k centrále. S tím ovšem nesouhlasily Červený Kříž a Charita, které požadovaly uznání za centrály a nechtěly se připojit k žádné organizaci. Zákon, který byl nakonec přijat tedy obsahoval požadavky organizací, které se na něm podílely. Poslední verze byla vydána 30.3.1938. Tímto zákonem měla být sjednocena péče o mládež. Oproti původnímu návrhu ministra Nečase obsahoval některé změny.. Na žádost komisí byly v zákoně jmenovány zemské a okresní péče o mládež. Velice složitě je v zákonu provedena úhrada nákladů. 33 Hospodářský rozhled Praha tento zákon prohlásil za nepromyšlený 34, neboť náklady mají být hrazeny z 21 různých zdrojů (jednalo se např. o procenta z příjmů podniků, bank, pojišťoven, atd.). Finance by plynuly nejprve do fondů, které by hradily péči o mládež. Tyto fondy by působily při zemském úřadu. Zákon měl 4 hlavy a paragrafů. Měl platit od 1.1.1940, s výjimkou ustanovení o fondech, které měly zahájit svou činnost od 1.1.1939. 3.6. Situace po Mnichovu do konce roku 1938 Mnichov způsobil odtržení pohraničních oblastí. V jižních Čechách se situace vyvíjela zhruba tak, že všechny okresy, ve kterých působila BJF, se staly součástí Německé říše. Stejně tak se ale rozdělila řada okresů, kde do té doby fungovala často 33 Moravský zemský archiv Brno. G110 Česká zemská péče o mládež v Brně, kart. 11. 34 Moravský zemský archiv Brno. G110 Česká zemská péče o mládež v Brně, kart. 12. - 25 -

již zavedená OPM. Ta musela náhle přerušit svou činnost. Po dobu války organizace s českou jednací řečí v těchto oblastech nefungovaly a některé se nepodařilo obnovit ani po válce. Jen v Čechách zůstalo ze 220 dosud založených OPM po Mnichovu pouze 144. 75 OPM tedy zaniklo. 42 okresů zmizelo z mapy republiky úplně, ze 33 zbyly pouze některé obce. 35 Pokud připadly do území okresů obce z těch soudních okresů, jejichž sídlo zůstalo na odstoupeném území, byl rozšířen obvod působnosti té OPM, do jejíhož okresu tyto obce od té doby spadaly. Pokud byl počet takových obcí příliš vysoký, řešily to OPM zpravidla tím způsobem, že utvořily Místní péči o mládež jako pracovní odbor OPM (podle 13 stanov OPM) 36 V jižních Čechách tak byly zcela zabrány okresy Volary, Vyšší Brod, Horní Planá a další okresy byly zabrány zčásti. Tak zanikly OPM v Nové Bystřici, Nových Hradech, Kaplici, Českém Krumlově, Chvalšinách, Prachaticích a Vimperku. V Netolicích a ve Volyni bylo zabráno pár obcí, což nenarušilo činnost OPM v okrese. Zbylé obce Nové Bystřice spadaly poté pod působnost Jindřichova Hradce, Nových Hradů pod Trhové Sviny, Chvalšin, Českého Krumlova a Kaplice pod České Budějovice, Prachatice pod Vodňany a zbytek Vimperku pod OPM ve Volyni. Pro OPM tak nastal problém získat majetek z odstoupených území, kterého se nechtěly vzdát. Ihned pořídila soupis majetku a vzhledem k tomu, že se nejednalo o státní, ale dobrovolnou organizace, mohlo být majetku využito zbývajícím obcím okresu. Poté byly OPM v zabraných územích zlikvidovány. V příloze uvádím podrobnosti týkající se majetkových poměrů ze spisu advokáta ZÚPM JUDr. Josefa Tašnera. 37 Jeho zásluhou mohlo být využito většiny majetku zabavených OPM k dobročinným účelům. 35 Národní archiv Praha. 838 Zemské ústředí péče o mládež, kart. 138. 36 Výroční zpráva Českého zemského ústředí péče o mládež v Čechách za rok 1938. Praha 1939, s. 7. 37 Národní archiv Praha. 838 Zemské ústředí péče o mládež, kart. 138. - 26 -