ŘÍZENÍ RIZIK PŘI POSKYTOVÁNÍ ÚVĚRŮ VE FINANČNÍM SEKTORU

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finance ŘÍZENÍ RIZIK PŘI POSKYTOVÁNÍ ÚVĚRŮ VE FINANČNÍM SEKTORU Risk management by providing loans in the financial sector Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Ing. Jan Krajíček, Ph.D. Autor: Jiří HLUČIL Brno, duben 2014

Jméno a příjmení autora: Název bakalářské práce: Název práce v angličt ině: Katedra: Vedoucí bakalářské práce: Jiří Hlučil Řízení rizik při poskytování úvěrů ve finančním sektoru Risk management by providing loans in the financial sector financí Rok obhajo by: 2014 Ing. Jan Krajíček, Ph.D. Anotace Cílem bakalářské práce je analýza systému řízení rizik při poskytování úvěrů ve finančním sektoru. Práce je rozdělena do dvou bloků. Teoretická část se zaměřuje na popis nástrojů a postupů řízení úvěrového rizika ve dvou základních rovinách, z pozice regulátora a banky samotné. Aplikační část práce se zaměřuje na hodnocení kvality úvěrového portfolia bank a družstevních záložen pomocí ukazatelů úvěrového rizika. Nejdříve jsou ve stručnosti popsány jednotlivé ukazatele a následně jsou provedeny výpočty. V závěru je provedeno hodnocení. Annotation The aim of the thesis is an analysis of bank credit risk management. The thesis is divided into two parts. The first theoretical part focuses on the different levels of credit risk management in banks. The practical part is focused on description of bank evaluation by using credit risk indicators. Selected credit risk indicators are shortly described at first. Then calculations are performed for czech banking sector. At the end assessment of evaluated subjects is made. Klíčová slova úvěrové riziko, řízení úvěrového rizika, úvěrová analýza, Basel III, měření úvěrového rizika, interní rating, úvěry v selhání, opravné položky, indikátory úvěrového rizika Keywords credit risk, credit risk management, credit analysis, Basel II, Basel III, credit risk measurement, internal rating, non-performing loans, provision rate, coverage ratio

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Řízení rizik při poskytování úvěrů ve finančním sektoru vypracoval samostatně pod vedením Ing. Jan Krajíček, Ph.D. a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 20. 4. 2014 vl a st n or učn í podpis a utor a

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Janu Krajíčkovi, Ph. D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

OBSAH ÚVOD... 11 1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY A VYMEZENÍ POJMŮ... 13 1.1 ŘÍZENÍ RIZIK V BANKOVNICTVÍ... 13 1.2 VYMEZENÍ POJMU ÚVĚROVÉ RIZIKO... 15 1.2.1 Úvěrové riziko a zisk... 17 1.2.2 Vztah úvěrového rizika k likviditě... 17 1.2.3 Vztah k úrokovému riziku... 17 2 NÁSTROJE A POSTUPY ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA... 19 2.1 REGULATORNÍ PRAVIDLA OBEZŘETNÉHO PODNIKÁNÍ BANK... 19 2.1.1 Obecné požadavky na řízení rizik... 19 2.1.2 Regulace úvěrové angažovanosti... 20 2.1.3 Regulatorní kapitálová přiměřenost... 21 2.1.4 Kategorizace pohledávek z finanční činnosti a tvorba opravných položek... 26 2.2 ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA V BANCE... 28 2.2.1 Proces řízení úvěrového rizika... 29 2.2.2 Organizace úvěrového procesu... 31 2.2.3 Úvěrová analýza... 32 2.2.4 Analýza bonity klienta fyzické osoby... 33 2.2.5 Úvěrová analýza u podnikové klientely... 35 3 ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA VE VYBRANÝCH SUBJEKTECH FINANČNÍHO TRHU... 37 3.1 SBERBANK CZ... 37 3.2 ČESKÁ SPOŘITELNA... 45 4 POSOUZENÍ KVALITY ÚVĚROVÝCH PORTFOLIÍ VYRANÝCH SUBJEKTŮ FINANČNÍHO TRHU... 49 ZÁVĚR... 57 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ... 59 SEZNAM TABULEK... 61 SEZNAM GRAFŮ... 61 SEZNAM SCHÉMAT... 61 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 62 SEZNAM PŘÍLOH... 63

ÚVOD Cílem bakalářské práce je zhodnocení systému řízení úvěrového rizika a kvality úvěrového portfolia ve vybraných subjektech finančního trhu. Zkoumanými subjekty finančního trhu jsou české bankovní instituce: Česká spořitelna, Raiffeisenbank, Sberbank a družstevní záložny: WPB Capital, spořitelní družstvo a Záložna CREDITAS, spořitelní družstvo. V práci je užito těchto metod: deskripce, analýza, syntéza a komparace. Snahou každé instituce poskytující úvěry je minimalizovat riziko ztráty související s touto činnosti. Úvěrové riziko je nejstarším typem rizika provázející bankovní podnikání. Úvěrové riziko představuje pro banky také zpravidla nejvýznamnější z rizik a jeho řízení má rozhodující význam pro úspěch nebo neúspěch banky z hospodářského hlediska. V této bakalářské práci je úvěrové riziko chápáno jako hrozba finanční ztráty nebo nižšího výnosu oproti očekávání, která vyplývá z neschopnosti nebo nevůle protistrany obchodu dostát svým závazkům podle podmínek smlouvy. Vedle úvěrového rizika jsou úvěrové instituce vystaveny i následujícím rizikům: tržnímu, operačnímu, riziku likvidity a dalším. Přístupy k měření a řízení úvěrového rizika jsou dnes jedním z důležitých témat v bankovnictví a financí obecně. Obrovský rozmach nových metod měření a řízení úvěrového rizika byl zaznamenán především v druhé polovině devadesátých let minulého století. Důležitým impulzem k rozvoji nových metod byla koncepce kapitálové přiměřenosti, která vyplývala z Basilejské dohody vydané Bankou pro mezinárodní platby. Dalším důležitým impulzem pro rozvoj metod a přístupů k měření a řízení úvěrového rizika byla finanční krize, která odstartovala v roce 2007 v USA. Výklad systému řízení úvěrového rizika je veden po vertikální ose. Nejvyšší zkoumanou rovinou je řízení rizika z pozice regulátora zahrnující požadavky a pravidla obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrových družstev. Pozornost je věnována problematice regulace úvěrové angažovanosti, požadavkům kapitálové přiměřenosti, kategorizaci pohledávek z finanční činnosti a tvorbě opravných položek. Řízení úvěrového rizika v bance samotné probíhá v několika rovinách na úrovni jednotlivých úvěrových obchodů, na úrovni úvěrového portfolia a na úrovni celého obchodního a investičního portfolia. Proces řízení rizika úvěrových obchodů v bance začíná formulací úvěrové strategie a z ní vycházející úvěrové politiky. První kapitola aplikační části analyzuje řízení úvěrového rizika ve vybraných subjektu bankovního sektoru ČR. Závěrečná kapitola bakalářské práce představuje možný způsob komparace kvality úvěrových portfolií. 11

1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY A VYMEZENÍ POJMŮ První kapitola práce se nejprve krátce zabývá finančními riziky v bankovnictví obecně. Následuje vymezení pojmu úvěrové riziko včetně významných vazeb úvěrového rizika na další finanční rizika. 1.1 Řízení rizik v bankovnictví Samotný pojem rizika můžeme obecně chápat jako nejistotu spojenou s realizací určité potencionální situace. Z hlediska řízení finančních rizik je vhodné chápat riziko jako možnost, že s určitou pravděpodobností dojde k události, která je odlišná od předpokládaného stavu či vývoje, přičemž: 1 výsledek události je předem nejistý, alespoň jeden z možných výsledků je nežádoucí, kromě pravděpodobnosti je brán v potaz také kvantitativní rozsah události. Cílem řízení rizika je nalézt optimální vztah mezi převzatými riziky a dosažitelným ziskem z úvěrových a tržních aktivit banky. Snaha o minimalizaci rizika na maximálně možnou míru (jen potlačování rizika) není vhodným cílem, neboť orientace banky na nerizikové operace by se projevila v její nedostatečné ziskovosti. Nejde tedy pouze o to riziko bankovních operací snižovat, ale optimalizovat vztah mezi rizikem a výnosem. Schéma 1: Vztah riziko versus výnos riziko/výnos tradeoff výnosnost nízké riziko nízký výnos vyšší riziko vyšší potencionální zisk riziko (standardní odchylka) Pramen: vlastní zpracování Systém řízení rizik je významnou součástí řídícího a kontrolního systému banky. Celý tento systém je značně obsáhlý a zahrnuje široké spektrum činností, postupů a metod. Banka je při 1 VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle Basel II: se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 187 s. ISBN 978-802-1054-103, str. 9 13

své činnosti vystavena rizikům, která se vzájemně prolínají a ovlivňují. Jedna transakce může ovlivnit situaci u více typů rizik. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby měla banka vypracovaný komplexní systém řízení rizik seshora dolů celou organizační strukturou. Banka soustavně řídí tato rizika: 2 úvěrové riziko, riziko likvidity, 3 operační riziko, tržní riziko, 4 riziko koncentrace, 5 riziko nadměrné páky, a další významná rizika např. kapitálové 6 nebo reputační riziko. Schéma 2: Příklad propojenosti rizik: přidělení úvěru riziko likvidity tržní riziko Odčerpání volné likvidity (vyplacení úvěru) Měna: EUR Úroková sazba: 10Y FIX úvěrové riziko Správnost smluvní dokumentace Správné zaúčtování do IS Úvěrový podvod Odvětví: developerské financování operační riziko riziko koncentrace Pramen: vlastní zpracování Projev rizika může ohrozit bankovní rentabilitu, stabilitu a následně její likviditu. 2 viz 31 vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry 3 Riziko likvidity je rizikem, že banka ztratí schopnost dostát svým finančním závazkům v době, kdy se stanou splatnými, nebo nebude schopna financovat svá aktiva. 4 Tržní riziko je rizikem ztráty banky v důsledku nepříznivého vývoje tržních cen, tj. úrokových sazeb, cen akcií, cen komodit či devizových kurzů. 5 Riziko velké expozice vůči jednomu rizikovému faktoru (osobě, skupině osob, odvětví, zemi). 6 Kapitálové riziko, nazývané též riziko solventnosti, spočívá v riziku, že banka nebude mít dostatek kapitálu na pokrytí ztrát, vzniklých v důsledku působení nejrůznějších rizik. 14

1.2 Vymezení pojmu úvěrové riziko Ve své nejjednodušší podobě může být úvěrové riziko definováno jako riziko, že druhá strana ve finanční transakci nebude jednat podle ustanovení a podmínek smlouvy, a tím způsobí držiteli aktiv finanční ztrátu 7 Českou národní bankou je definováno úvěrové riziko jako: riziko ztráty banky vyplývající ze selhání smluvní strany tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem smluvní strany. 8 Povinnou smluvní stranou může být dlužník, ručitel, emitent dluhového cenného papíru, protistrana derivátového obchodu apod. Z hlediska řízení úvěrového rizika je vhodné úvěrové riziko dekomponovat do dvou složek: 9 riziko nesplnění závazku protistranou je dáno odhadem pravděpodobnosti vzniku ztráty z dané transakce, a tzv. inherentní riziko produktu vyčísluje, jak velká ztráta by nastala v důsledku nesplnění závazku klientem či obchodním partnerem. Úvěrové riziko tak představuje možnou ztrátu ze selhání smluvní strany, jejíž výše je v kontextu uvedného dána vztahem: Riziko nesplnění závazku druhou stranou x Inherentní riziko produktu Úvěrové riziko je nejstarším typem rizika provázející bankovní podnikání. Schopnost a ochota bank brát na sebe riziko spojené s půjčováním prostředků či podporou rizikových investic v minulosti výrazně přispěla k celosvětovému ekonomickému růstu. Na druhou stranu nezvládnutí přijatého rizika vedlo mnohokrát k pádům bank. Úvěrové riziko představuje pro banky také zpravidla nejvýznamnější z rizik a jeho řízení má rozhodující význam pro úspěch nebo neúspěch banky z hospodářského hlediska. Úvěrové riziko spojené úvěrovými obchody je rizikem, se kterým se banky působící v České republice střetávají nejčastěji, neboť u mnohých těchto bank existuje významné zastoupení úvěrové emise na straně aktiv (viz schéma 3). 7 PRICE WATERHAUS. Úvod do řízení úvěrového rizik. Překlad z angl. 1.vyd. Praha: Management Press, 1994, 315 s. ISBN 80-856-0349-7. str. 30 8 ČNB > Slovník pojmů. Česká národní banka [online]. [cit. 2014-01-22]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/obecne/slovnik/u.html 9 PRICE WATERHAUS. Úvod do řízení úvěrového rizik. Překlad z angl. 1.vyd. Praha: Management Press, 1994, 315 s. ISBN 80-856-0349-7. str. 30 15

Schéma 3: Struktura aktiv a pasiv bankovního sektoru (v % celkových aktiv/pasiv; prosinec 2012) 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 Aktiva Pasiva Ostatní Úvěry/vklady od/u centrálních bank Mezibankovní úvěry/vklady Dluhopisy držené/vydané Klientské úvěry/vklady Pramen: Zpráva o finanční stabilitě 2012/2013[online]. Česká národní banka, 2013. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/fs_2012-2013/index.html Je vhodné poznamenat, že úvěrové riziko představuje riziko ztráty ze selhání protistrany jak u tradičních rozvahových položek 10 (úvěry, nakoupené dluhové cenné papíry), tak je také přirozenou součástí řady obchodů zachycených v podrozvahových položkách. 11 Relevantní položky rozvahových aktiv a podrozvahových položek nesoucích úvěrové riziko jsou uvedeny v tabulce níže. Tabulka 1: Účetní položky nesoucí úvěrové riziko Rozvaha aktivní strana Pohledávky za klienty (z poskytnutých úvěrů, z plateb ze záruk a akreditivů aj.) Pohledávky za bankami (vklady u bank, úvěrové obchody na peněžním trhu) Nakoupené cenné papíry Kladné reálné hodnoty derivátů Pramen: Vlastní konstrukce Podrozvahová aktiva Poskytnuté přísliby úvěrů ve formě úvěrů, záruk či akreditivů Poskytnuté bankovní záruky Neodvolatelné akreditivy Pohledávky a závazky z akreditivů Velikost úvěrového rizika se však u jednotlivých účetních položek liší. V rámci dluhových pohledávek je úvěrové riziko vztaženo k riziku nesplacení jistiny a úroků. U derivátových nástrojů, tj. u pevných či opčních termínovaných kontraktů, je naproti tomu riziku ztráty vystavena relativně malá část nominální hodnoty transakce. U bankovních záruk banka 10 přímé úvěrové riziko (direct credit risk) 11 riziko úvěrových ekvivalentů (credit equivalent exposure) 16

v případě vzniku povinnosti plnit ze záruky nejprve zaplatí smluvenou částku oprávněnému (beneficientovi) ze záruky, poté částku ve výši plnění ze záruky vykáže jako pohledávku za klientem. Následně jsou uvedeny tři významné vazby úvěrového rizika s ostatními bankovními riziky. 12 1.2.1 Úvěrové riziko a zisk Nezvládnutí úvěrového rizika má vliv na zisk banky, který se snižuje v důsledku: tvorby opravných položek a tvorby rezerv banka je tvoří v případě, že má pochyby o schopnosti dlužníka splatit jistinu, popřípadě úroky z poskytnutého úvěru tvorba opravných položek a rezerv vystupuje ve výkazu zisku a ztráty jako náklad, snížení úrokových výnosů banky v důsledku nesplácení úroků se všemi souvisejícími jevy pokles úrokové marže, výnosnosti aktiv a výnosnosti kapitálu 1.2.2 Vztah úvěrového rizika k likviditě Úvěrové riziko úzce souvisí s likviditou, protože místo toho, aby se z nelikvidního aktiva (úvěru) stalo aktivum likvidní (hotovost získaná splácením úvěru), zůstává v bilanci pořád nelikvidní položka. Navíc úrokové platby k pasivům (vklady), která takovýto úvěr financují, odčerpávají likviditu banky, ale nesplácený úvěr ji nepřináší, neboť se nevrací úvěrová jistina, popř. ani úroky. 1.2.3 Vztah k úrokovému riziku Těsný vztah existuje i mezi úvěrovým rizikem a rizikem pohybu úrokové sazby. V důsledku růstu úrokových sazeb přestávají být klienti schopni splácet úvěry, takže se sníží čistý úrokový příjem. 12 ZIEGLER, Kamil. Finanční řízení bank. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, 1997. 341s. ISBN 80-902243-1-8. str. 97-98 17

2 NÁSTROJE A POSTUPY ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA Řízení rizik komerčních bank probíhá ve dvou základních rovinách: jednak jsou tato rizika řízena externím subjektem regulátorem, jehož úlohu v České republice plní Česká národní banka, a současně jsou tato rizika řízena z pozic samotných komerčních bank (řízení v rámci prostoru, který stanovuje bankovní regulace a dohled). 13 Platí, že interní řízení rizik vždy vychází z externího řízení a musí s ním být v souladu. 2.1 Regulatorní pravidla obezřetného podnikání bank Bankovnictví bylo a zůstává vysoce regulovaným odvětvím. Motivace k regulaci bankovního sektoru je zřejmá. Opakované krachy bank v minulosti měly nepříznivé dopady nejen ekonomické, ale i sociální. Z tohoto důvodu i přes výhradu morálního hazardu regulační autority všude ve světě přistupovaly a přistupují k regulaci bank. Bývá to zdůvodňováno jak významem stability bankovního sektoru pro stabilitu ekonomiky jako celku, tak specifiky bankovní činnosti, tedy především tím, že banky hospodaří v prvé řadě s cizími zdroji. Regulace bankovního či obecněji finančního sektoru však s sebou nese nemalé náklady a s rostoucí mírou regulace vyvstává otázka, co všechno má smysl regulovat a jak daleko má regulace jít, aby přínos ještě převážil nad náklady. V České republice určuje z větší míry pravidla regulace bankovního sektoru Česká národní banka. Její úloha orgánu regulace a dohledu v oblasti bankovnictví je dána ustanovením v zákoně č. 6/1993 Sb., o České národní bance (dále jen Zákon o ČNB ). Mezi zásadní regulatorní pravidla dotýkající se oblasti managementu úvěrového rizika lze v ČR zařadit: obecné požadavky na řízení rizik (kap. 2.1.1), pravidla úvěrové angažovanosti (kap. 2.1.2), pravidla kapitálové přiměřenosti (kap. 2.1.3) a kategorizace pohledávek z finančních činností a tvorba opravných položek (kap. 2.1.4). 2.1.1 Obecné požadavky na řízení rizik Základními právními předpisy v oblasti řízení bankovních rizik je zákon č. 21/1992 Sb., o bankách 14 a především vyhláška ČNB č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry (dále jen vyhláška ČNB), 15 která stanovuje: 13 BUČKOVÁ, Veronika. Řízení rizik komerčních bank v České republice. In: Obchodování na komoditních burzách: sborník příspěvků z 9. mezinárodní vědecké konference. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, c2009. str. 110 19

obecně platné požadavky na systém a procesy řízení rizik ( 27 až 33) a vybrané požadavky na řízení některých konkrétních rizik ( 34 až 45). Vybraná pravidla a standardy v oblasti řízení rizik definované vyhláškou ČNB: Řídícímu orgánu 16 ukládá v rámci požadavků na vnitřní řídící a kontrolní systém povinnost schvalovat a pravidelně vyhodnocovat kromě celkové strategie banky také strategii řízení rizik. Řídící orgán schvaluje soustavu limitů, kterou bude banka používat pro omezení rizik, v tom vždy pro riziko úvěrové, tržní, operační, koncentrace, nadměrné páky a likvidity. Vyhláška stanovuje princip oddělení působnosti a pravomocí za řízení obchodních činností od působnosti a pravomocí v za řízení rizik na všech řídících a organizačních úrovních (tedy i na úrovni představenstva) Banka musí mít vhodnou strategii řízení rizik, v níž stanoví zejména: - vnitřní definice rizik, - zásady řízení jednotlivých rizik, - metody pro řízení rizik, včetně stresového testování, - přijatelnou míru rizika, - zásady pro vymezení povolených produktů, měn, států, trhů a protistran. 2.1.2 Regulace úvěrové angažovanosti Riziko úvěrové angažovanosti je riziko ztráty z nadměrné expozice vůči jednotlivým klientům nebo spřízněným skupinám klientů, vůči určitým regionům nebo ekonomickým sektorům. 17 Platný regulatorní koncept 18 definuje maximální limity angažovanosti investičního portfolia 19 ve vazbě na regulatorně definovaný kapitál banky. Maximální limity pro souhrn rozvahových 14 Zákon o bankách ukládá v 8b odst. 5 bankám povinnost zavést a udržovat řídící a kontrolní systém, jehož důležitou komponentou je systém řízení rizika. 15 vyhláška č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry zrušuje vyhlášku č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry 16 představenstvo, jednatel, správní rada 17 POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006, 716 s. ISBN 80-7179-462-7. str 306 18 především článek 395 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky 19 Investiční, dříve bankovní portfolio, obsahuje nástroje, které banka hodlá držet do splatnosti, jehož typickou složkou jsou v ČR úvěry poskytované klientům. Limit se tedy nevztahuje na obchodní portfolio banky (trading portfolio), do něhož banka zařazuje veškeré pozice ve finančních nástrojích a komoditách, jež banka drží se záměrem obchodovat, nebo s cílem zajistit pozice držené se záměrem obchodovat. 20

aktiv i podrozvahových položek, 20 které banka drží ve vztahu k jednotlivé osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob (ESS) 21 po zohlednění účinku uznatelného majetkového nebo osobního zajištění v souladu s články 399 až 403 nařízení, jsou uvedeny v tabulce níže. Tabulka 2: Čistá angažovanost investičního portfolia Protistrana Jeden dlužník nebo ekonomicky spjatá skupina osob Instituce (typicky banka) nebo ekonomicky spjatá skupina zahrnující instituci Pramen: článek 395 nařízení CRR Limit 25 % kapitálu vyšší z hodnot: 25% kapitálu nebo 150 mil. EUR 2.1.3 Regulatorní kapitálová přiměřenost Podstatou konceptu kapitálové přiměřenosti chápaného jako specifického přístupu k regulaci finančních rizik v oblasti bankovnictví je snaha pokrýt všechny potencionální (neočekávané) ztráty banky v budoucnosti, které jsou spojeny s dnešními podstoupenými riziky, kapitálem akcionářů. 22 Neočekávaná ztráta (unexpected loss) je definována jako odchylka skutečně realizované ztráty od očekávané. Na rozdíl od očekávané ztráty nemůže být přímo promítnuta do ceny transakcí a musí tedy být kryta kapitálem, tj. nepřímo v podobě nákladů banky na její kapitál. Kapitál banky (vlastní kapitál) je v této souvislosti chápán jako polštář absorbující možné ztráty z bankovních rizikových operací (funkce ručení). Jeho dostatečný objem zabezpečuje, že nebudou ohroženy cizí zdroje banky, tj. především závazky za klienty (typicky vkladateli). Kapitál > riziko Dodržování kapitálové přiměřenosti rovněž zajišťuje, že banka průběžně limituje svá rizika na akceptovanou úroveň, neboť konstrukce kapitálové přiměřenosti váže růst rozvahových i podrozvahových pohledávek s nenulovými váhami rizikovosti na adekvátní zapojení kapitálu (funkce vymezení obchodu). 23 Při stanovení požadované výše kapitálu je třeba vzít v potaz protichůdné zájmy regulátorů a akcionářů (výnosnost bankovního podnikání versus jeho bezpečnost): Zaměření vlastníků a managementu bank na zvyšování rentability vlastního kapitálu (ROE) může vést ke snaze zvyšovat podíl cizího kapitálu, příp. ke snaze zvyšovat 20 Souhrn aktiv v jejich netto účetní hodnotě a podrozvahových položek v účetní hodnotě po odečtení rezerv, vždy bez aplikace rizikových vah nebo konverzních faktorů (viz dále). 21 ESS znamená, že jde o dvě nebo více osob, které přestavují jediné riziko, neboť jedna osoba má kontrolu nad druhou, nebo jejich vztahy jsou takové povahy, že finanční těžkosti jedné z osob mohou působit platební potíže alespoň jedné z ostatních osob. 22 JÍLEK, J. Finanční rizika. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing, 2000. 640 s. ISBN 80-7169-579-3. 23 nejmenovanými funkcemi vlastního kapitálu banky jsou: funkce zřizovací a financování 21

objem rizikových obchodů při dané výši vlastního kapitálu. Obě tyto strategie zesilují rizikový profil banky a ohrožují věřitele banky (vkladatele). S vyšší kapitálovou vybaveností je finanční stabilita banky vyšší a zvyšuje se pravděpodobnost, že banka bude schopná dostát svým závazkům. Nicméně vysoké regulatorní kapitálové požadavky mohou snížit výnosnost z jednotky akcionáři vloženého kapitálu (ROE). To není dobrý signál pro akcionáře ani investory na kapitálovém trhu. Při zpracování této subkapitoly vycházím z platné legislativy ČR na počátku roku 2014 tj. zejména z nařízení CRR (Capital Requirements Regulation), neboli nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky. 24 Pravidla kapitálové přiměřenosti nebudou v dalším textu představena v celé šíři včetně vývoje této regulatoriky. Vzhledem k zadání práce bude podrobněji rozebrána pouze metodika pro výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku. Vývoj této metodiky směřuje od povinných paušálních rezerv k úvěrovému riziku (standardizovaný přístup) k výpočtu kapitálové přiměřenosti v závislosti na úvěrové kvalitě (bonitě) příjemce úvěru (pokročilé přístupy založené na interním ratingu). Do centra pozornosti se tak dostává jednotlivé konkrétní úvěrové riziko. V rámci systému regulatorně stanoveného kapitálu banka průběžně zajišťuje, aby její regulatorně stanovené kapitálové zdroje převyšovaly regulatorně stanovenou kapitálovou potřebu (celkový kapitálový požadavek). Celkový kapitálový požadavek je dán následujícím vztahem: Celkový kapitálový požadavek = kapitál / RVE + 12,5 x (KP tržní riziko +KP operační riziko ) 0,08 kde kapitálový požadavek k úvěrovému riziku je vypočten: Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku = 0,08 x rizikově vážené expozice (RVE) Regulatorika Basel II i nastupující Basel III 25 bankám umožňuje vybrat si pro výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku mezi třemi metodami: 1. standardní metoda (Standardized Approach), 2. základní metoda interních ratingů (Foundation Internal Ratings-Based Approach), 24 Nařízení CRR je přímo účinným předpisem, použije se od 1. ledna 2014 s výjimkou několika málo ustanovení, která se použijí od 1. ledna 2015, resp. 1. ledna 2016. 25 V oblasti bankovnictví jako klíčové součásti finančního sektoru byl už v roce 1974 založen Basilejský výbor pro bankovní dohled (Basel Committee on Banking Supervision - BCBS). Jeho dokumenty mají formu doporučení, ale řídí se jimi regulační orgány mnoha zemí, včetně Evropské unie. Standardy vydávané výborem se označují jako Basel a byly dosud vydávány ve třech generacích označovaných jako Basel I, Basel II a Basel III. 22

3. pokročilá metoda interních ratingů (Advanced Internal Ratings-Based Approach). Standardní metoda (STA metoda) představuje základní přístup. Základem této metody je výpočet kapitálového požadavku jako daného procenta z rizikově vážených expozic (RVE). Výpočtu předchází zařazení každé expozice 26 investičního portfolia banky 27 do jedné ze 17 kategorií expozic 28 definované podle relativní míry úvěrového rizika, které banky v souvislosti s danou expozicí podstupují a pro které jsou nařízením definovány rizikové váhy. Stanovení hodnoty rizikově vážené expozice (RVE) probíhá násobením hodnoty expozice příslušnou rizikovou vahou (r). Hodnota expozice rozvahových aktiv odpovídá jejich netto účetní hodnotě (v netto účetní hodnotě je již promítnuto snížení hodnoty o opravné položky). Hodnota expozice u klasických podrozvahových obchodů odpovídá jejich účetní hodnotě po odečtení rezerv 29 násobené stanoveným konverzním faktorem 30 podrozvahové položky jsou tímto postupem převedeny na tzv. úvěrové ekvivalenty (UE). RVE rozvahová = (rozvahové aktivum opravná položka) x riziková váha (r) RVE podrozvahová = úvěrový ekvivalent podrozvahové položky (UE) x riziková váha (r) UE = (podrozvahové aktivum x konverzní faktor) - rezervy Rizikové váhy (r) pro jednotlivé kategorie expozic odpovídají obecné míře rizikovosti subjektů, ke kterým se vztahují, nikoliv tedy ke konkrétní individuální rizikovosti aktiva. U těch expozic, kde je k dispozici externí rating (tzv. zapsané ratingové agentury) úvěrovaného subjektu, se přiřadí riziková váha podle zařazení expozice do stupnice úvěrové kvality. Rozlišuje se přitom zpravidla šest stupňů úvěrové kvality. 26 Expozicí se rozumí rozvahové nebo podrozvahové aktivum. 27 investiční, dříve bankovní portfolio, obsahuje nástroje, které banka hodlá držet do splatnosti, jehož typickou složkou jsou v ČR úvěry poskytované klientům; limit se tedy nevztahuje na obchodní portfolio (trade portfolio) banky, do něhož banka zařazuje nástroje držené s cílem obchodovat s nimi 28 nařízení CRR vymezuje pro STA přístup 16 kategorií expozic, např.: kategorie podnikových expozic, retailových expozic (zahrnuje expozice vůči fyzickým osobám, středním a malým podnikatelům), expozic zajištěných nemovitostí, expozic v selhání atd.; viz článek 111 nařízení CRR 29 Musí se jednat o rezervy vytvořené ke konkrétnímu podrozvahovému aktivu a pouze do výše součinu podrozvahové aktivum x konverzní faktor. 30 Konverzní faktory, podle nichž se podrozvahová aktiva převedou na úvěrové ekvivalenty, mohou nabývat vždy jedné z hodnot 0; 0,2; 0,5; 1 podle rizikového profilu podrozvahového nástroje. 23

Tabulka 3: Příklad: rizikové váhy u expozic vůči podnikům, pro které je k dispozici externí rating Stupně 1 2 3 4 5 6 Ratingové hodnocení Standard and Poor's AAA až AA- A+ až A- BBB+ až BBB- BB+ až BB- B+ až B- pod B- Riziková váha 20 % 50 % 100 % 100 % 150 % 150 % Pramen: článek 122 nařízení CRR, vlastní úprava Podnikovým expozicím, pro které není k dispozici externí rating zapsané ratingové agentury, se přiřadí riziková váha, která je vyšší z těchto rizikových vah: 100 % nebo riziková váha expozice vůči centrální vládě státu sídla podnikatele. Vzhledem k ratingovému hodnocení České republiky 31 tak pro české podniky připadají v úvahu pouze tři rizikové váhy: 50% pro podniky s dobrou finanční situací, 100% 32 pro průměrné podniky nebo podniky bez ratingového hodnocení a 150% pro podniky se špatným finančním zdravím. Je však faktem, že jen malá část českých firem disponuje ratingovým hodnocením. 33 Expozice vůči malým a středním podnikatelům jsou součástí kategorie retailových expozic. Těm je stanovena jednotná riziková váha 75%, což znamená nižší kapitálový požadavek a tím potencionálně vyšší dostupnost úvěrů malým a středním firmám. Metoda vnitřního ratingu (Internal Ratings Based Approach) je zařazena mezi tzv. speciální přístupy, což znamená, že banky musí o souhlas s jeho zavedením požádat orgán dohledu (ČNB) a splňovat přísné metodologické a výkaznické požadavky. Jde o citlivější a přesnější výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku. Držené kapitálové rezervy tak více odpovídají individuálnímu rizikovému profilu banky. Předpokladem obou přístupů je bankou vybudovaný systém interního ratingu. Podstatou IRB přístupu je to, že banky provádí interně odhad některých parametrů úvěrového rizika, které potom dosadí do regulatorně stanovené funkce rizikové váhy (r). Tyto vlastní odhady banky se kombinují se závazně stanovenými postupy a metodami. IRB přístup pracuje v zásadě se čtyřmi proměnnými determinující úvěrové riziko: základním parametrem úvěrového rizika je pravděpodobnost defaultu, tedy pravděpodobnost s jakou daný dlužník může během příštích 12 měsíců selhat, být klasifikovaný jako v selhání (tzv. hodnota PD, Probability of Default, v %), 31 např. ratingová agentura Moody s přiřadila ČR ratingové hodnocení A1 (stav k 19. 7. 2013) 32 odpovídá kapitálovému požadavku ve výši 8% 33 S udělením externího ratingu jsou spojeny vysoké požadavky a náklady pro podnik. Účelem zadání externího ratingu je obvykle záměr podniku získat přístup na kapitálový trh. 24

- Tento parametr musí banka umět stanovit vždy sama, parametr PD dodává interní rating. Nižší pravděpodobnost defaultu zaznamená nižší rizikovou váhu. V případě pokročilého přístupu IRB může banka po splnění určitých kvalitativních požadavků použít i pro ostatní klíčové parametry vlastní odhad. ztráta daná defaultem (tzv. hodnota LGD, Loss Given Default, v % z EAD) přestavující procentní ztrátu ze zbytkové expozice, kterou věřitel předpokládá, že utrpí v případě selhání dlužníka, - Na rozdíl od parametru PD se koeficient LGD netýká dlužníka samotného, ale dané úvěrové transakce. I při selhání dlužníka se věřiteli obvykle podaří získat zpět určitou procentní část z aktuálně dlužné částky v rámci procesu vymáhání (např. cestou zpeněžení dlužníkových aktiv). Tato část se nazývá míra návratnosti/míra výtěžnosti úvěrů v selhání (RR, Recovery Rate) 34. Hodnoty LGD pro rok 2012 získané v rámci projektu společných zátěžových testů ČNB jako průměrné hodnoty participujících bank činily 39,4% pro úvěry nefinančním podnikům, 20,7% pro úvěry na bydlení, 44,7% pro spotřebitelské úvěry a 39,9 % pro ostatní úvěry. 35 expozice v době selhání (tzv. hodnota EAD, Exposure A Default) a splatnost úvěru (tzv. hodnota M, maturity). Dále platí stejný postup jako u výše uvedeného STA přístupu. Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku investičního portfolia se rovná 8 % ze součtu rizikově vážených expozic (rozvahových i podrozvahových). Stanovení hodnoty rizikově vážené úvěrové expozice probíhá násobením hodnoty expozice zařazené do příslušné kategorie 36 náležející rizikovou vahou (r) vypočtenou užitím výše uvedených čtyř vstupních parametrů dle stanovených výpočtových vztahů (funkcí rizikové váhy) uvedených v nařízení CRR. Při výpočtu hodnoty rizikově vážené expozice a následně kapitálového požadavku banka využívá postupy snižující úvěrové riziko uvedené v nařízení CRR. uznatelné majetkové a osobní zajištění. Zajištění je podle předpisů Basel III v závislosti na metodě měření rizika (standardní přístup nebo přístup typu IRB) uznáváno v různém rozsahu. V zásadě platí: čím sofistikovanější je použitý přístup, tím širší je paleta uznatelných typů zajištění. Na úrovni kapitálových požadavků lze demonstrovat významné postavení úvěrového rizika v bankovním sektoru ČR, kdy banky drží většinu kapitálu na krytí úvěrových rizik a jen malou část na krytí tržních, operačních a ostatních rizik. Dominantní postavení úvěrového rizika je prezentováno v následující tabulce, ze které vyplývá, že podíl regulatorních 34 Vztah mezi LGD a mírou návratnosti lze vyjádřit touto rovnicí LGD = 100 RR 35 viz Zpráva o finanční stabilitě 2012/2013 36 Nařízení CRR vymezuje pro IRB přístup 7 kategorií expozic: podnikové expozice, retailové expozice, expozice vůči ústředním vládám a centrálním bankám, institucím, akciové expozice, sekuritizované expozice nebo ostatní expozice - viz článek 147 nařízení CRR 25

kapitálových požadavků na krytí úvěrového rizika se v České republice v letech 2010 2013 pohyboval v rozmezí 85 % až 87 %. Tabulka 4: Podíl regulatorních kapitálových požadavků na krytí kreditního rizika Kapitálové požadavky (v mil. Kč) 31. 12. 2010 31. 12. 2011 30. 9. 2012 31. 12. 2012 30. 9. 2013 Kapitálové požadavky celkem 149 176 159 016 156 518 156 410 160 266 1. Úvěrové riziko 129 932 137 122 133 517 133 399 136 481 87% 86% 85% 85% 85% 2. Tržní riziko 2 832 4 927 4 817 4 749 5 650 3. Operační riziko 16 391 16 930 18 043 18 123 18 134 Pramen: Česká národní banka, Základní ukazatele o sektorech finančního trhu, dostupné online, upraveno autorem 2.1.4 Kategorizace pohledávek z finanční činnosti a tvorba opravných položek Vybrané expozice investičního portfolia 37 představované pohledávkami z finančních činností (viz dále) banka kategorizuje (posuzuje) v souladu s vyhláškou č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry (dále jen Vyhláška ČNB). Pohledávkami z finančních činností jsou podle 71 Vyhlášky ČNB zejména: poskytnuté úvěry, pohledávky z finančního leasingu, pohledávky z vkladu, pohledávky ze záruky, pohledávky z akreditivu, pohledávky z faktoringu zálohy na pořízení cenných papírů poskytnuté na dobu delší než 30 kalendářních dnů, pohledávky z prodeje cenných papírů s odkladem splatnosti prodejní ceny na dobu delší než 30 kalendářních dnů, pohledávky z prodeje cenných papírů nevypořádaných do 30 dnů po stanoveném dni vypořádání. 37 Banka rozděluje finanční nástroje do obchodního a bankovního (investičního) portfolia v souladu s pravidly BASEL II dle vyhlášky ČNB. 26

V souladu s vyhláškou ČNB zařazuje banka pohledávky do následujících 5 podkategorií: Tabulka 5: Kategorie a podkategorie pohledávek z finančních činností Kategorie Bez selhání dlužníka Se selháním dlužníka Podkategorie 0 standardní 1 sledované 2 nestandardní 3 pochybné 4 ztrátové Splátky jistiny a úroků méně než 30 dní po splatnosti. Bez restrukturalizace za poslední 2 roky. Žádná pochybnost o plném splacení. Splátky jistiny a úroků méně než 90 dnů po splatnosti. Bez restrukturalizace za posledních 6 měsíců. Plné splacení pravděpodobné. Splátky jistiny a úroků méně než 180 dnů po splatnosti. Plné splacení nejisté, částečné splacení vysoce pravděpodobné. Splátky jistiny a úroků méně než 360 dnů po splatnosti. Plné splacení vysoce nepravděpodobné, částečné splacení pravděpodobné. Splátky jistiny a úroků více než 360 dnů po splatnosti nebo klient v konkurzu. Plné splacení nemožné, částečné splacení pouze malé. Pramen: 73-74 vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Kategorizace pohledávek v selhání je založena nejen na informaci o počtu dní po splatnosti, ale i na subjektivním hodnocení banky o kvalitě dlužníka. To vede k situaci, kdy přes 43 % všech úvěrů klasifikovaných bankami jako v selhání je spláceno včas. 38 Banka minimálně jednou za čtvrtletí prověřuje správnost zařazení pohledávek do jednotlivých podkategorií a ve shodě s výsledky zjištění provádí příslušné změny v jejich zařazení. Při posuzování pohledávek se nebere v úvahu jejich zajištění, to je zohledňováno až při vyčíslení ztráty ze znehodnocení pohledávky, tj. při tvorbě opravných položek. Opravné položky vyjadřují očekávání banky o tom, jaká bude u posuzované pohledávky konečná ztráta. Tvorba opravných položek je vykázána ve výsledovce a promítá se tak do hospodářského výsledku banky (náklad). Opačný efekt má do výsledovky rozpouštění opravných položek. Dle vyhlášky ČNB mohou banky stanovit ztráty ze znehodnocení pohledávky pomocí: diskontování očekávaných budoucích peněžních toků, metody koeficientů nebo statistických modelů. Nevyužije-li banka jednoduchou metodu koeficientů 39, je způsob výpočtu opravných položek do jisté míry individuální záležitostí každé banky. 38 Zpráva o finanční stabilitě 2012/2013 39 Při výpočtu se vychází z hrubé účetní hodnoty jednotlivých pohledávek (včetně naběhlého příslušenství), která je snížena o realizovatelnou hodnotu zajištění. Takto vypočtené čisté pohledávky jsou v souladu s vyhláškou ČNB č. 23/2014 Sb. násobeny příslušným předepsaným koeficientem. 27

Banky posuzují pohledávky z finančních činností z hlediska možného znehodnocení a pro účely tvorby opravných položek: jednotlivě u individuálně významných pohledávek nebo uplatňují portfoliový přístup (společné posouzení) a to: - u pohledávek bez selhání dlužníka, tj. u pohledávek, u kterých není identifikováno snížení hodnoty na individuální bázi, se v druhém kroku sleduje, zda nedošlo ke snížení hodnoty pohledávek na skupinové úrovni, - v případě portfolia jednotlivě nevýznamných stejnorodých pohledávek (pohledávky drobného bankovnictví). 40 Banka mimo opravné položky k rozvahovým pohledávkám vytváří i rezervy. Rezervy kryjí odhadované ztráty z úvěrových závazků, do kterých banka vstupuje a které jsou evidovány v podrozvahové evidenci zahrnující zejména vystavené záruky a neodvolatelné přísliby úvěrů (nečerpaná část úvěru). 2.2 Řízení úvěrového rizika v bance Řízení úvěrového rizika z pozice banky samotně probíhá v několika rovinách na úrovni jednotlivých úvěrových obchodů, na úrovni úvěrového portfolia a na úrovni bankovního portfolia. Proces řízení rizika úvěrových obchodů v bance začíná formulací úvěrové strategie a zní vycházející úvěrové politiky bankovního subjektu. Úvěrová politika popisuje základní principy týkající procesu řízení úvěrového rizika. Obsahuje základní pravidla poskytování úvěrů vč. omezení pro poskytování úvěrů, dále popisuje jednotlivé nástroje řízení úvěrového rizika: ratingový systém, zajištění, stanovení limitů, nastavení schvalovacích pravomocí, monitoring, tvorbu opravných položek, reporting, kontroling a řízení portfolia. 40 Jedná se například o hypotéční úvěry fyzickým osobám, hotovostní a spotřebitelské úvěry, úvěry z kreditních karet a úvěry kontokorentní. Banka může považovat všechny pohledávky za jednotlivě významné a neuplatňovat tedy portfoliový přístup. 28

Definuje rovněž organizaci řízení úvěrového rizika a popisuje úvěrový proces. 2.2.1 Proces řízení úvěrového rizika Snahou každé banky je minimalizovat úvěrové riziko již na úrovni jednotlivých obchodů s klienty. Systém řízení úvěrového rizika lze rozčlenit do následujících kroků: 41 identifikace úvěrového rizika, měření úvěrového rizika, zajištění úvěrového rizika, sledování úvěrového rizika. Tento proces probíhá na úrovni jednotlivého klienta i na úrovni úvěrového portfolia. Identifikací úvěrového rizika se rozumí odlišení tohoto rizika od ostatních bankovních rizik a zjištění, se kterými bankovními produkty a aktivitami je toto riziko spojeno. Zdrojem úvěrového rizika v úvěrových obchodech může být: riziko klienta v důsledku jeho platební neschopnosti nebo platební nevůle, riziko země ekonomické subjekty v určité zemi nebudou schopny z nějakého společného politického, ekonomického či jiného důvodu splnit své zahraniční závazky, riziko z koncentrace v situaci, kdy banky soustřeďuje úvěry do jednoho segmentu klientů, kteří jsou vystaveni shodným ekonomickým a rizikovým charakteristikám (např. upisování úvěrů převážně do segmentu výstavby rezidenčních budov). Nezbytným předpokladem řízení rizik je požadavek jejich kvantifikace tj. měření rizik. Na základě kvantifikace možné ztráty z úvěrových obchodů provádí banka: rozhodnutí o realizaci obchodu, o jeho ceně (credit risk pricing), způsobu jeho zajištění, tvorbě rezerv či opravných položek, o variantách jeho dalšího sledování. Výsledkem měření úvěrového rizika klienta je zjištění jeho bonity (úvěrové kvality) a následné zařazení do určité rizikové kategorie. 41 KAŠPAROVSKÁ, Vlasta. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2006, 339 s. ISBN 80-717-9381-7. str. 74-78 29

Pokud dokáže banka stanovit očekávanou ztrátu u jednotlivých úvěrů, lze pak vyčíslit i riziko celého úvěrového portfolia. Po takovém vyčíslení lze provést rozhodnutí o tom, kolik úvěrového rizika na sebe banka nejvíce vezme a sledovat dodržování tohoto rozhodnutí. Snahou bank je eliminace úvěrového rizika. Jednou z možností je použití zajištění, resp. zajišťovacích instrumentů, pomocí kterých lze snížit velikost úvěrové expozice a tím i velikost úvěrového rizika a kapitálového požadavku. V širším pojetí jsou za zajištění považována veškerá opatření, která vedou k vyloučení nebo snížení kreditního rizika. V užším slova smyslu jsou za zajištění považovány zajišťovací instrumenty, které je možné dle jejich povahy rozdělit na instrumenty: osobní bance ručí za její pohledávku ještě další, třetí osoba (osobní nebo firemní ručení, bankovní záruky), věcné (majetkové) dává bance právo na určité majetkové hodnoty (aktiva) toho, kdo zajištění poskytuje (nemovitost, věc movitá, finanční kolaterál, zástava pohledávek). Zajištění pohledávek k úvěrovým obchodům se řídí těmito zásadami: zajištění je prevencí a ochranou postavení banky jako věřitele, tvoří výhradně druhotný zdroj splácení. Hodnota zajištění se stanoví, je-li to možné, oceněním tržní cenou (nominální hodnota zajištění). Zástavní hodnota nemovitosti se určí aplikací srážkového koeficientu podle bankovního katalogu zajištění. Katalog zajištění obsahuje i požadavky na pravidelné přecenění zajištění. Obvykle je hodnota zajištění analyzována při pravidelném monitoringu klientů. Proces oceňování je řízen a kontrolován interním specializovaným útvarem, který zpravidla spolupracuje se základnou externích expertů oceňování. Monitoring (sledování) úvěrového rizika je nezbytnou součástí řízení úvěrového rizika. Sledování je zacíleno jak na monitorování individuálních angažovaností, tak i jednotlivých úvěrových portfolií. Úkolem sledování úvěrového rizika jednotlivých angažovaností je zejména 42 : sledovat platební disciplínu klienta, sledovat podmínky plnění úvěrové smlouvy, např. předkládání finančních výkazů a dalších informací o aktuálním ekonomickém stavu dlužníka, provádět finanční i nefinanční analýzy, kontrolovat změny předpokladů, za kterých byl úvěrový vztah uzavřen, kontrolovat aktuálnost hodnot zajištění, sledovat jejich aktuální likviditu. 42 PETRJÁNOŠOVÁ, Božena. Bankovní management. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 124 s. Distanční studijní opora. ISBN 80-210-3481-5, str. 50 30

Smyslem realizace výše uvedených úkolů je pravidelná kontrola úvěrové kvality s cílem včas identifikovat možné změny úvěrové kvality protistrany. Proces pravidelného monitoringu sleduje logiku procesu prvního poskytnutí úvěru. Výsledkem analýzy je mj. stanovení či úprava ratingu, který odráží pravděpodobnost selhání (defaultu) klienta. Úkolem sledování úvěrového rizika je rovněž monitorovat celkový stav úvěrového portfolia banky. Banka monitoruje rizika vznikající z koncentrace expozic pomocí úvěrových (koncentračních) limitů. Úvěrové limity určuje a schvaluje vrcholové vedení banky. Mohou být vyjádřeny v absolutních hodnotách či vyjádřeny v procentech z kapitálu banky. Lze předpokládat, že typologie limitů bude v jednotlivých bankách rozdílná. Mezi obecně uplatňované úvěrové limity patří: 43 limity pro jednotlivé klienty a ekonomicky spjaté skupiny klientů - Při tvorbě těchto limitů musí banka respektovat pravidla úvěrové angažovanosti určené regulátorem (viz kap. 2.1.2); limit může být přísnější, ne však méně přísný než regulatorní limity. odvětvové limity - Jsou stanovovány pro klienty podnikající ve stejném odvětví, neboť lze předpokládat, že tyto subjekty podléhají obdobným vlivům a z toho hlediska vykazují obdobné rizikové charakteristiky. limity pro země - Tyto limity jsou zásadní pro banky působící v řadě teritorií, malá banka s omezenou mezinárodní angažovaností může využít hodnocení rizika zemí ratingovými agenturami. produktové limity, limity pro nezajištěné části expozice, limity pro nižší ratingové stupně, limity pro mezibankovní obchody atd. Ke sledování a analýze vývoje úvěrového portfolia se používají reporty úvěrového rizika obsahující přehled vývoje objemu expozic úvěrového rizika. Je žádoucí věnovat pozornost vývojovým trendům v úvěrovém portfoliu. 2.2.2 Organizace úvěrového procesu Těsnou vazbu lze nalézt mezi řízením úvěrového rizika a organizací úvěrového procesu (systému pro provádění obchodů) sestávající z následující sekvence kroků: 43 KAŠPAROVSKÁ, Vlasta. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2006, 339 s. ISBN 80-717-9381-7. str. 79, vlastní úprava 31

1. Akvizice 2. Zpracování úvěrového návrhu 3. Ocenění zajištění 4. Schválení úvěrového návrhu 5. Zpracování smluvní dokumentace 6. Čerpání úvěru 7. Monitoring pohledávek 8. Vymáhání, restrukturalizace pohledávek Snížení rizika v oblasti úvěrů je přímo úměrné tomu, jakou pozornost banka věnuje jednotlivým činnostem úvěrového procesu. Struktura schvalovacích pravomocí je založena na principu významnosti dopadu případné ztráty z poskytnutého úvěru do finančního hospodaření banky a rizikovosti příslušného úvěrového případu. Nejvyšší schvalovací pravomoci má úvěrový výbor dozorčí rady a úvěrový výbor představenstva. Nižší schvalovací pravomoci jsou odstupňovány podle seniority pracovníků úseku řízení úvěrových rizik. Aby banka mohla posoudit účel úvěru, vyžaduje po podniku předložení podnikatelského záměru. Samotný obsah podnikatelského záměru se bude lišit podle předmětu činnosti podniku a také podle toho, jak dlouho podnik existuje. Podnikatelský záměr obsahuje standardně tyto základní části: všeobecný pohled na podnik formou stručného souhrnu jeho základních charakteristik (historie podniku, charakteristiku jeho výrobků a služeb, okruh zákazníků, umístění podniku, informace o vrcholovém managementu), část věnovaná průzkumu trhu, marketingový plán, finanční část s cílem doložit reálnost podnikatelského záměru. Také v případě úvěrů občanům (s výjimkou neúčelových úvěrů) je zapotřebí doložit účelovost úvěru. Např. v případě hypotéčního úvěru na koupi nemovitosti je třeba doložit kupní smlouvu, výpis z katastru nemovitostí, snímek katastrální mapy, pojistnou smlouvu atd. 2.2.3 Úvěrová analýza Pro každou banku je důležité minimalizovat úvěrové riziko plynoucí z jejich obchodů. K tomu mají banky povinnost vypracovat systém řízení úvěrového rizika, jehož jednou z podstatných součástí je úvěrová analýza, v rámci níž jsou analyzovány nejrůznější aspekty rizika. Úvěrová analýza v bance slouží jak k hodnocení nového úvěru (hodnocení úvěrového 32

návrhu) tak i sledování (monitoringu) stávajících úvěrů a je zároveň východiskem hodnocení úvěrového rizika. Posuzování úvěrového rizika zahrnuje analýzu rizikorelevantních faktorů s důrazem na schopnost obsluhy dluhu ze strany dlužníka. Podrobnost takové analýzy je odvislá na druhu produktu a typu protistrany. V souladu s požadavky vyhlášky ČNB 44 jsou posuzovány zejména tyto aspekty: a) finanční a ekonomická situace protistrany (bonita), b) účel provedení obchodu, c) zdroje splácení včetně poměru příjmů protistrany k hodnotě expozice (loan to income LTI) a včetně posouzení trvalosti a závaznosti těchto příjmů, d) kvalita a dostatečnost zajištění, e) situace v ekonomickém odvětví protistrany; je-li expozice zajištěna majetkovým zajištěním, posoudí banka také poměr hodnoty expozice k hodnotě zajištění (loan to value LTV), f) makroekonomické podmínky ve státě sídla protistrany včetně fází hospodářského cyklu, g) navrhované podmínky pro provedení obchodu, h) rozhodné právo, zejména jedná-li se o zahraniční právní úpravu, a i) v případě financování určitého aktiva také poměr vlastních zdrojů použitých protistranou k hodnotě tohoto aktiva. Banka při řízení úvěrového rizika používá techniky a nástroje omezující toto riziko, například zajištění, s tím, že použití těchto technik a nástrojů nemůže nahradit vyhodnocení finanční a ekonomické situace protistrany, nemůže být při posuzování protistrany považováno za náhradní zdroj splácení expozice, ani zohledňováno v interním úvěrovém hodnocení (interním ratingu) protistrany. 2.2.4 Analýza bonity klienta fyzické osoby Postupy bank při analýze bonity klienta se výrazně liší v závislosti na tom, zda jde o úvěr poskytovaný fyzické osobě (občanovi) nebo podniku. Bonitou klienta se rozumí souhrnné označení pro kvalitu právních, finančních a ekonomických charakteristik klienta, které jsou důležitými indikátory jeho schopnosti a ochoty splnit závazek vůči bance. Bonitou lze tedy rozumět souborné označení úvěrové kvality klienta. Úvěry fyzickým osobám tvoří u některých bank, zejména spořitelen, úvěrových družstev, ale i řady univerzálních bank, významnou část bilance banky. Tyto úvěry vykazují ve srovnání s 44 Příloha č. 3 k vyhlášce ČNB č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry Podrobnější vymezení některých požadavků na řízení vybraných rizik. 33