UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra historie PALEOLITICKÁ KAMENNÁ INDUSTRIE Z LOKALITY NOVÁ DĚDINA III - ZÁHUMENÍ Věra Hávová Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Martin Novák, Ph.D. Olomouc 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a za použití literatury uvedené v seznamu na konci práce. V Olomouci dne: Věra Hávová 2

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. Martinovi Novákovi, Ph.D. za rady, konzultace, poskytnutí studijní literatury a celkové vedení práce. Poděkování také patří prof. RNDr. Antonínovi Přichystalovi DSc. za konzultaci k určování kamenných surovin a jejich mikroskopické určení, a také všem muzejním pracovníkům archeologům, kteří mi ochotně poskytli informace o souborech z katastru obce Nové Dědiny. Děkuji také své rodině a přátelům za pomoc a podporu při psaní práce. 3

Obsah Úvod...6 1 Naleziště...7 1.1 Poloha a přírodní podmínky lokality...7 1.1.1 Osídlení regionu...7 1.1.2 Poloha...13 1.1.3 Geomorfologie...14 1.1.4 Geologie...15 1.1.5 Klima...15 1.2 Dějiny bádání...16 2 Aurignacien...19 2.1 Význam lokality Nová Dědina v moravském aurignacienu...26 3 Analýza souboru kamenné štípané industrie...30 3.1 Surovinová analýza...30 3.2 Technologická a typologická analýza souboru...34 3.2.1 Jádra...36 3.2.2 Odštěpy...36 3.2.3 Úštěpy...37 3.2.4 Čepele...38 3.2.5 Retušované nástroje...41 3.2.6 Čepele a úštěpy s užitkovou retuší...45 4

3.3 Celkové zhodnocení souboru...47 Závěr...49 Summary...50 Použitá literatura...52 Seznam příloh...55 5

Úvod Předkládaná práce se zabývá mladopaleolitickou lokalitou v Nové Dědině u Kroměříže. Sedm stanovišť rozprostírajících se kolem obce patří k významným lokalitám moravského a středoevropského aurignacienu [Oliva 2005, 50]. Stanice se nachází v jednom z největších sídelních regionů aurignacké Moravy a spolu se sousedními nalezišti tvoří oblast, která je kulturně jednotná. Práce je rozdělena na tři části. Ve svém úvodu se věnuje shrnutí přírodních podmínek na lokalitě i v okolí, zmiňuje také přehled sousedních lokalit a jejich inventářů, a pokračuje dále dějinami bádání od nejstarších zmínek o lokalitě až po výzkumy v nedávné době. Druhá část textu obsahuje základní informace k aurignacienu, jeho vymezení, rozdělení, problémy a trendy v současném výzkumu. Je připojena také kapitola zmiňující význam Nové Dědiny v moravském aurignacienu, která řeší problémy s datováním lokality, možné ovlivnění významu lokality geografickou polohou a její místo v zeměpisném dělení Moravy. Třetí část práce se zabývá analýzou souboru kamenné štípané industrie z Nové Dědiny III Záhumení. Pozornost je věnována kamenným surovinám, technologické a typologické skladbě artefaktů. Souhrn poznatků, které analýza přinesla je uveden v samém závěru. Přílohu tvoří kresebná dokumentace vybraných artefaktů (retušované nástroje, jádra, čepele a úštěpy s užitkovou retuší), fotografická dokumentace (vybrané čepele, mikročepele a úštěpy) a soupis nálezů, který vznikl na základě vytvořené databáze. 6

1 Naleziště 1.1 Poloha a přírodní podmínky lokality Aurignacké osídlení na Moravě M. Oliva [Oliva 1987] dělí do několika regionů. (Geografická dělení Moravy viz 2.1). Lokalita Nová Dědina (okres Kroměříž) dle tohoto rozdělení leží na východní Moravě v oblasti Napajedelské brány, na pravém břehu řeky Moravy. 1.1.1 Osídlení regionu V oblasti Napajedelské brány se nachází velká koncentrace aurignackých lokalit, jde o největší kumulaci těchto stanic ve střední Evropě [Oliva 2005, 49]. Mezi další významné lokality patří především Bělov, Žlutava, Kvasice, Lhotka, Karolín, Lubná či Milovice (Obrázek 1). Všechny lokality jsou zkoumané bohužel pouze prostřednictvím povrchových sběrů. Obrázek 1: Vyobrazení lokalit v regionu 7

Nabízí se otázka, proč je právě tato oblast tak hustě osídlena. L. Niederle [Skutil 1940, 50] poukazoval na význam starých obchodních tras, které hrály roli už v nejstarších dobách: takovou komunikační tepnou byla řeka Morava či jantarová stezka. Cesty podél řek Moravy a Olšavy byly patrně známy již aurignackým obyvatelům této oblasti [Skutil 1940, 50]. Podle Josefa Skutila je odrazem tohoto faktu již zmíněné husté osídlení regionu. To se táhne (i když už ne v takové intenzitě) i dále po toku Moravy [Skutil 1940, 54]. Dalším důvodem k osídlení tohoto regionu byla i jeho poloha: zúžení údolí řeky Moravy v oblasti Napajedelské brány bylo velmi vhodné k lovu (bažiny, úzký koridor, kterým zvěř musela projít) [Skutil 1940, 54]. K faktorům, které vedly k osidlování této oblasti pak můžeme zařadit ještě argument M. Olivy: kopce, které se zde zvedají nad údolí řeky Moravy mohly posloužit jako dobré orientační body při pohybu v krajině [Oliva 1987, 46]. Bělov (okres Zlín) Bělov se nachází východně od Nové Dědiny, dále po toku Širokého potoka, téměř na břehu řeky Moravy. Vrch Kukla (též Kukly), na jehož temeni se nachází lokalita Bělov I nalezneme západně od obce. Oproti industriím z Nové Dědiny je vzácnější výskyt kýlovitých škrabadel a vyčnělá škrabadla jsou nevýrazná [Oliva 1987, 48]. V materiálu také převažují škrabadla. Hojně jsou zastoupeny i retušované čepele a mikročepele [Svoboda (ed.) 2002, 161]. Asi 400 m od první stanice se nachází ještě další menší poloha, která má zřejmě s Bělovem I souvislost a byla označena jako Bělov Ia. U obce je pak ještě jedna stanice (Bělov II Horní pole), asi 700 m SV od 8

Bělova I [Oliva 1987, 48]. Západně od obce, mezi Bělovem a řekou Moravou se nachází vrch Tresný, ze kterého jsou známy ojedinělé nálezy (více kapitola 1.2). Žlutava (okres Zlín) Obec Žlutava jižně sousedí z Bělovem, od řeky Moravy je oddělena zalesněným hřbetem. Na svazích kolem obce se nachází celkem deset větších či menších stanic. Žlutava I Díly u Dubníku je specifická výskytem malých kuželovitých jader na čepelky a čepelek dufour. Na svazích Dubníku se pak nachází ještě Žlutava II a III [Oliva 1987, 62]. Další bohatou lokalitou je Žlutava IV Machovica, kde se opět nalézají drobná čepelková jádra, ale chybí zde hotové čepelky (může být dáno povrchovým výskytem a stavem výzkumu) [Oliva 1987, 64]. Menší kolekce štípané industrie pocházejí také z lokalit pod číslem V, Va, VI, VII Žlutava VII je charakteristická tím, že většina artefaktů byla vyrobena z radiolaritu. Druhou nejbohatší lokalitou na katastru obce je Žlutava VIII Dubová, převažují na ní škrabadla, početné jsou dále retušované čepele, rydel je méně. Osteologický materiál pochází ze Žlutavy X Zápovědí, kde se v zářezu polní cesty dostaly na povrch mamutí kosti [Oliva 1987, 62 66]. Kvasice (okres Kroměříž) Kvasice leží severně od Bělova přímo na břehu řeky Moravy. Stanice Kvasice I a II se nacházejí na temeni kopce Jámy jižně obce, asi 300 m od sebe. Lokalita Kvasice I se vyznačuje velmi vyvinutou industrií. Převažují škrabadla 9

různých typů: s výraznou laterální retuší, kýlovitá, dvojitá, okrouhlá, úštěpová aj. Rydla se objevují méně. Ojediněle se vyskytují i artefakty s otupující retuší. Kolekci dále doplňují zobce, zoubky, drasadla, odštěpovače a jádra [Oliva 1987, 66]. Nechybí retušované čepele a čepelky, někdy retušované až do hrotu [Svoboda (ed.) 2002, 161]. Kvasice II jsou svérázné silnými i vícenásobnými zobci a převahou rydel nad škrabadly. Ojedinělé nálezy pochází z Kvasic III [Oliva 1987, 66]. Karolín (okres Kroměříž) Karolín se nachází severozápadně od Nové Dědiny. Severně od obce leží návrší Chlum, na jehož svazích je lokalita Karolín I. Zřejmě zde bylo několik fází osídlení, materiál získaný povrchovým sběrem má smíšený charakter. Nachází se starobylé tvary pěstních klínů a plošně opracovaných zlomků, kulturní zařazení není jednoznačné, uváděn je aucheléen nebo nějaká ze středopaleolitických kultur. V aurignackém materiálu převažují škrabadla. Na druhé stanici (Karolín II) je z retušovaných nástrojů nejvíce škrabadel, méně pak rydel. Jádra jsou pak ponejvíce vytěžená [Oliva 1987, 72]. Lubná (okres Kroměříž) Lubná je malá obec západně od Nové Dědiny. Jižně od obce se nachází opuštěný lom, nad kterým byla nalezena industrie s převahou škrabadel. Zvláštní je, že v souboru není větší množství debitáže. Martin Oliva se tak domnívá, že lokalita měla nějakou zvláštní funkci [Oliva 1987, 76]. 10

Bařice (okres kroměříž) Bařice jsou součástí obce Bařice-Velké Těšany, leží západně od Kvasic. Industrie, která pochází z táhlého hřbetu asi 1 km vzdáleného od obce, není jednoznačně aurignacká [Oliva 1987, 76]. Zdounky (okres Kroměříž) Zdounky se nachází západně od Nové Dědiny, poblíž Troubek-Zdislavic. Asi 1 km od obce západně nad silnicí do Světlé se nachází stanice, v jejímž inventáři převažuje především odpadový materiál [Oliva 1987, 76]. Věžky (okres Kroměříž) Malá obec Věžky leží jihozápadně od Kroměříže, trochu stranou od ostatních lokalit. V inventáři můžeme pozorovat několik složek. V aurignackém souboru převažují rydla nad škrabadly, v materiálu nalezeném asi o 250 m dál však převažují szeletoidní prvky [Oliva 1987, 76]. Újezdsko (okres Kroměříž) Újezdsko se nachází západně od Nové Dědiny. Severozápadně od obce je plochý z poloviny zalesněný kopec (na mapě Záhumenice ). Z tohoto návrší pochází nepříliš početná kolekce artefaktů, vyrobených převážně z rohovce typu Troubky-Zdislavice [Oliva 1987, 76]. 11

Milovice (okres Kroměříž) Nedaleko Újezdska, severozápadně od něj leží obec Milovice. Severně od obce se nachází vrch Horní Kuče (335 m n.m.). Na jeho svazích je stanice, jejíž materiál působí archaickým dojmem některé negativy na úštepech připomínají levalloiskou techniku, byly nalezeny i hroty typu tayac a quinson. Škrabadla převažují nad rydly, vyskytují se v celé škále typů [Oliva 1987, 78]. Lhotka (okres Kroměříž) Severovýchodně od obou předchozích obcí se nachází Lhotka. Jižně od vsi se kumulují dvě výrazné koncentrace artefaktů. Zajímavé je vysoké procento vyčnělých škrabadel (až 50%). Nacházeny byly i extrémně protáhlé tvary připomínající zobce [Svoboda (ed.) 2002, 161]. M. Oliva zde vyděluje i tzv. škrabadla typu Lhotka (hlavice je výrazně vyšší než širší, škrabadlo má lamelární retuš a otupení v distální části). Industrie celkově působí spíše pozdním rázem [Oliva 1987, 78]. 12

1.1.2 Poloha Obec Nová Dědina leží přibližně 11 km jihovýchodně od Kroměříže, v nadmořské výšce 338 m n.m. (náves). Katastr obce je značně kopcovitý. Nachází se na severovýchodním úpatí Chřibů, jejichž hřbety zastiňují výhled směrem k řece Moravě. Výhled je tak pouze do údolí Širokého potoka, který neprotéká obcí, ale vedlejším údolím [Oliva 2005, 50]. Do Širokého potoka se vlévá množství malých bezejmenných vodotečí, které stékají z drobných hřbetů do údolí potoka. Široký potok poté protéká blízko obce Bělov a vlévá se do Moravy. Umístění stanic je v souladu s typickými stanovišti aurignackých lovců. Lokality jsou většinou umisťovány do poměrně vysokých míst na táhlé hřbety nad údolími říčních toků [Klíma 1961, 114]. Na katastru obce se vymezuje již sedm různých lokalit označovaných jako Nová Dědina I až VII. Nejbohatší soubory zatím vydala Nová Dědina I Horákovsko a Nová Dědina II Kostelíky. Neleziště leží na svazích kolem obce, nejdále však cca 1 km od Nové Dědiny. Stanice, které obklopují Novou Dědinu můžeme charakterizovat jako lokality povrchové, s industrií převážně vyrobenou z pazourku. Mezi nástroji převládají škrabadla. Lokality jsou neobvykle bohaté, surovinově i typologicky. Nachází se zde mnoho odpadních a výrobních elementů [Skutil 1940, 51, 53]. Nová Dědina III Záhumení se nachází v nadmořské výšce cca 320 m n.m. Lokalita je umístěna na svahu nad obecní zástavbou na jihozápadní straně cesty k části obce zvané Podkoryta [Oliva 1987, 52]. Přes cestu na protějším svahu se nachází Nová Dědina II Kostelíky (Obrázek 2). 13

Obrázek 2: Poloha lokalit v Nové Dědině. I - Horákovsko, II Kostelíky, III - Záhumení, IV - V trúbě, V - Zápověď, VI - Za humny, VII - U domku. Dle popisu M. Olivy [Oliva 1987]. 1.1.3 Geomorfologie Napajedelská brána uzavírá řeku Moravu do úzké sníženiny, která ukončuje v jižní části Hornomoravský úval. Tzv. brány jsou obvykle protáhlé sníženiny, které spojují sousední morfologické jednotky většího rozsahu [Demek et al. 2006, 15]. Na pravém břehu řeky se dále na západ táhnou Chřiby a Kostelanská vrchovina tvořená paleogenními jílovci a pískovci z části překrytých spraší. Kostelanská vrchovina je charakteristická reliéfem s plošinami a široce zaoblenými hřbety. Výšková členitost nepřesáhne 200 m n.m. [Kolmanová 2009, 8]. 14

1.1.4 Geologie Oblast je chudá na vlastní zdroje kamenných surovin. Jedinou místní surovinou je rohovec typu Troubky-Zdislavice, v souborech však převládá surovina importovaná. Místní rohovce jsou zastoupeny poměrně málo [Oliva 2005, 47]. Geologicky se Nová Dědina nachází na rozhraní svahových sedimentů (hlíny, písky) kvartérního stáří a vápnitých jílovců, pískovců a slepenců paleogenního až neogenního stáří (směrem k Žlutavě). Hřbety směrem ke Karolínu pak tvoří jílovce a vápnité pískovce paleogenního stáří. Okolí vodních toků je tvořeno splachovými sedimenty (hlíny, písky, štěrky) kvartérního stáří [Cháb Strážník Eliáš 2007]. 1.1.5 Klima Nová Dědina leží v klimaticky teplé oblasti, v klasifikaci dle Quitta [Quitt 1971] v teplé podoblasti 1. Současný stav klimatu můžeme charakterizovat dlouhými, teplými a suchými léty, mírně teplými až teplými jary a podzimy a krátkými suchými zimami, kdy sněhová pokrývka leží jen cca 40 50 dní v roce [Květoň Voženílek 2011]. Krajinu v aurignacienu si můžeme představit jako mozaiku černozemní stepi v nížinách, pásem řídké tajgy v pahorkatinách a holé pláně v nejvyšších horských polohách. Pravděpodobný je vysoký počet přechodných pásem mezi jednotlivými ekosystémy [Ložek 2007, 28]. 15

1.2 Dějiny bádání Nová Dědina II Kostelíky byla objevena už I. L. Červinkou v roce 1908/1909 (údaj o roku se liší) [Oliva 1987, 50]. Paleolitickou industrii tu pak Červinka objevuje i při výzkumu mladohradištních hrobů v roce 1922. Výzkum proběhl v blízkosti bývalého malého lomu. Přibližně ve stejné době získal další materiál amatérský archeolog Jindřich Spáčil [Klíma 1977, 114]. Do odborné literatury je Nová Dědina uvedena Josefem Skutilem v roce 1924 [Skutil 1924], který také industrii kulturně identifikoval jako aurignacien. V dalším průzkumu pak pokračovalo mnoho amatérských archeologů, především učitel Vilém Hrubý, M. Mazálek, B. Vlček či J. Štanglica. Od roku 1951 se výzkumu chopil také Archeologický ústav ČSAV v Brně. Kromě Kostelíků a již známého Záhumení se pozornot začala věnovat také dalšímu prostoru, především vedlejší trati Horákovsko. Ta se nakonec ukázala velmi bohatou lokalitou, která byla interpretována jako nová paleolitická stanice [Klíma 1977, 114]. Nejstarší známá kolekce artefaktů z trati Horákovsko (Nová Dědina I) pochází z roku 1954 od amatérského, později profesionálního archeologa Mojmíra Mazálka, kterého na nálezy z polí upozornil někdo z místních [Oliva 1987, 48]. V roce 1961 B. Klíma a L. Kadlčík nalezli na lokalitě i první úštěpy z křišťálu [Klíma 1977, 115]. Křišťálová industrie byla, jak se ukázalo, soustředěna na malé ploše, v domnělém centru stanice [Klíma 1977, 115]. Kolekce kamenné štípané industrie vyrobené z křišťálu se pak rozrostla ještě v 70. letech díky činnosti J. Bláhy, K. Valocha, V. Gebauera a B. Klímy [Klíma 1977, 115]. Bohuslav Klíma také tuto specifickou složku kamenné industrie zpracoval [Klíma 1977]. 16

Novou Dědinu III Záhumení objevil učitel Jaroslav Štanglica, rodák z nedalekých Kvasic v roce 1932 [Oliva 1987, 52]. Z 30. let pak pochází i první zmínka o Nové Dědina IV V trúbě [Oliva 1987, 52]. Ostatní lokality byly potom objeveny až na konci let sedmdesátých Martinem Olivou [Oliva 1987, 52, 62]. Materiály z povrchových sběrů prováděných v Nové Dědině jsou uloženy v několika muzeích. Do Muzea Kroměřížska v Kroměříži v 80. letech 20. století odevzdal své nálezy amatérský archeolog pan Dalibor Kaška z blízkého Bělova. Povrchové sběry v 70. a 80. letech na lokalitách kolem obce pak prováděli i sami pracovníci kroměřížského muzea, například Josef Bláha, Jan Coufalík, Zdeněk Fišer, František Vlček či Helena Chybová. Počátkem 90. let se pak o lokalitu dále zajímal D. Kaška.1 Řádově stovky nálezů pocházejících z katastru obce, se nacházejí v depozitáři Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kam je odevzdali členové Archeologického spolku Starý Velehrad (dnes Historická společnost Starý Velehrad). Spolek se intenzivně zajímal o chřibskou oblast. Nálezy pocházejí ze 30. a 40. let 20. století.2 Společnost o nálezech z Nové Dědiny informovala ve svém sborníku. K. Hanák v čísle z roku 1931 zmiňuje trať Kostelíky (Nová Dědina II), kde společnost zkoumala starý hřbitov (blíže nedatován), který byl zajištěn proti narušování kosterních pozůstatků [Hanák 1931, 5]. Z okolních lokalit si členové spolku všímali též Kvasic a vrchu Tresný u Žlutavy (1931 nález paleolitického škrabadla zařazeného k aurignacienu) [Zelnitius 1933, 15]. Do souvislosti se stanicemi v Nové Dědině dává K. Hanák nálezy z Napajedel-Spytihněvi, kde se při stavbě silnice nalezly kosterní 1 Dle sdělení archeoložky Muzea Kroměřížska v Kroměříži Mgr. Heleny Chybové. 2 Dle sdělení vedoucího archeologického oddělení Slováckého muzea v Uherském Hradišti Mgr. Miroslava Vaškových, Ph.D. 17

pozůstatky mamutů [Hanák 1939, 3]. Vilém Hrubý ale tuto tezi vyvrátil, i když přiznává, že lovci z Nové Dědiny nepochybně lovili v údolí Moravy. Nálezy mamutích kostí, klů a stoliček řadí až do období gravettienu a celou situaci připisuje spíše k nálezům z místa o půl kilometru dále na jih, kde byla nalezena časově odpovídající stanice i s typickou industrií mluví o spytihněvských lovcích mamutů [Hrubý 1939, 17 18]. Další nálezy jsou uloženy v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Jedná se o tři soubory kamenné štípanné industrie, mezi kterými je i kolekce (9 ks) křišťálových artefaktů, bohužel není známo, z které trati pochází. Do muzea odevzdal své nálezy pan František Illek z Napajedel, který v letech 2005 2009 prováděl povrchové sběry na tratích Horákovsko a Kostelíky (Nová Dědina I a II).3 Kolekce kamenných štípaných artefaktů jsou pak uloženy ještě v Brně: na Archeologickém ústavu AV ČR a v ústavu Athropos Moravského zemského muzea v Brně [Oliva 1987, 48 62]. 3 Dle sdělení vedoucí archeologického oddělení Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně RNDr., PhDr. Jany Langové. 18

2 Aurignacien Počátky výzkumu aurignacienu jsou spjaty s vymezením samotného trvání a náplně tohoto období. Název aurignacien byl navržen v roce 1909 H. Breuilem a E. Cartilhacem k označení industrií objevujících se mezi mousteriénem a solutréenem. Tak byl aurignacien chápán i ve střední Evropě. Ukazovalo se ale, že je potřeba kulturu vymezit konkrétněji, na základě typických artefaktů vysokých kýlovitých či vyčnělých škrabadel a rydel [Svoboda (ed.) 2002, 140]. Původní význam pojmu aurignacien se rozdrobil na více různých kultur. V roce 1930 D. Peyrony vydělil časný aurignacien jako périgordien. D.A.E. Garrodová v roce 1938 vytvořila koncepci, dle které se tzv. svrchní aurignacien začal nazývat gravettienem [Klíma 1961, 87]. O původu aurignacienu panují neshody. Jedna z tezí je, že vzniká na poměrně velké ploše vymezené přibližně Karpaty, Alpami a pohořím Balkán [Valoch 1993, 40]. Jiří Svoboda poukazuje na to, že nejstarší lokality se nevyskytují na Předním Východě, ale podél Dunaje, v Belgii a v Kantábrii. To podle něj ukazuje na to, že aurignacien lidé do Evropy nepřinesli, ale vytvořili jej až na místě v kontaktu s neandertálci [Svoboda 2009, 76]. Bohuslav Klíma předpokládá, že aurignacien proniká do prostoru střední Evropy z jihovýchodu a ovlivňuje vznik szeletienu (vznik z místního mouteriénského základu) v Karpatské kotlině. Vybízí se ale otázka dosahu a směru aurignackého vlivu, a také působení opačné přechod některých szeletských prvků do postupně se rozšiřujícího aurignacienu [Klíma 1961, 88]. Definovat aurignacien není vždy jednoduché, protože se jeho projevy liší region od regionu, někdy je tak velmi obtížné stanovit, zda nálezy patří k aurignacienu, 19

či nikoli. Dnes se již nepochybuje o tom, že aurignacien vytváří člověk moderního typu. Na základě nálezů lidských skeletů ze západní Evropy (např. jeskyně Grotte du Renne, Francie) se ukazuje, že aurignacien již nemá nic společného s pozdními neandertálci, a že se zde vyvíjí z châtelperronianu, též zvaného spodní aurignacien [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 11 12]. Další oblastí bádání je samotné materiální vymezení aurignacienu. V západní Evropě bylo jedním z prvních definovaných typických tvarů kýlovité škrabadlo, které může být také považováno za jádro na krátké, prohnuté čepelky. [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 13]. Většinou je vyrobeno z masivního úštěpu/čepele, na kterém se dá aplikovat strmá retuš. Dalším tvarem jsou vyčnělá škrabadla, která by se jako jádra uplatnila při vzniku malých úštěpů či mikročepelí. Jsou zhotovována na masivních úštěpech nebo čepelích. Charakteristická je čepelová retuš. Vydělovány jsou dva typy: vyčnělé škrabadlo vysoké a ploché [Klíma 1956, 198]. Mezi další typy patří škrabadla na úštěpech nebo čepelích, aurignacké čepele. Aurignacká čepel je zpravidla větších rozměrů se zabíhavou polostrmou retuší. V typických případech je taková čepel uprostřed hran zúžena a tvarem připomíná cukrářský piškot [Oliva 2007, 44]. Mimo západní Evropu jsou typické čepele/čepelky typů Krems či el-wad [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 13]. Další složkou aurignackého mobiliáře jsou výrobky ze zubů, kostí, parohů a mamutoviny. Artefakty sloužily k různým účelům: jako ozdoba těla, nástroje či tzv. kultovní předměty. Ty se ale dochovávají velmi málo. Aurignacien je také obdobím, kdy se objevují nejrůznější umělecké projevy, někdy se též mluví o zrodu umění [Behringer 2007, 57]. Poprvé se objevuje 20

reprezentativní umění, které reflektuje okolní svět. Můžeme mezi ně zařadit zvířecí plastiku drobné mamutovinové figurky koní, mamutů, medvědů, bizonů či kočkovitých šelem nalezené např. v jeskyních jižního Německa (Geissenklösterle, Vogelherd). Kromě zvířat se předmětem zobrazení stává i člověk (venuše z Hohle Fels), a to třeba i v podobě tvorů, jenž jsou napůl lidmi a napůl zvířaty (Hohlenstein lidské tělo, lví hlava). Kromě volných plastik byly vytvářeny i rytiny do kamenného základu (břidlice, stěny jeskyní), často jde o schematizované lidi, zvířata či jen pohlavní orgány. Břidlicová deska s řezbou byla nalezena na lokalitě Stratzing (Rakousko), rytina do vápence pochází z Trou Magrite (Belgie) [Svoboda 2009, 90]. V jeskyních se objevují také malby, aurignacké stáří nástěnných maleb se jeví v jeskyni Chauvet vyobrazeny jsou zde nosorožci, býci, koně a lvi. Malby pozorovateli dávají iluzi prostorového objemu a znásobení počtu zvířat. Dále samozřejmě nechybí různé ozdoby: závěsky z mamutoviny, provrtané zuby a kosti [Svoboda 2009, 89 90 ]. Aurignacien je ve středním Podunají chronologicky dělen do tří fází (dle Svoboda (ed.) 2002). Časný aurignacien je kladen mezi 38 000 až 34 000 let BP. Nejstarší data pocházejí z jihovýchodu (Bulharsko Temnata, Bacho Kiro) [Svoboda (ed.) 2002, 168]. Mezi nejstarší podunajské lokality patří např. Willendorf II (Rakousko vůbec nejstarší doklad aurignacienu ve středním Podunají [Neruda Nerudová 2009, 197]) či Geissenklösterle (Německo) [Svoboda (ed.) 2002, 168]. Další stará data pocházejí ze severu Pyrenejského poloostrova (Španělsko El Castillo) [Svoboda (ed.) 2002, 168]. Regiony tedy nebyly souvisle osídlené, jedná se o izolované výskyty [Svoboda (ed.) 21

2002, 168]. Současné bádání směřuje k řešení otázky, zda časné aurignacké nálezy z Balkánu (tzv. bachokirien) mohou být vůbec k aurignacienu řazeny [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 21]. Ačkoli se ve srovnání s francouzským prostředím ukazuje, že by takové zařazení balkánských lokalit nebylo správné, existují, stejně jako v případě Předního Východu, i soubory industrií, které obsahují celou škálu aurignackých typů [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 21]. Srovnávat tedy balkánský prostor se západní Evropou není příliš vhodné. V tomto případě je lepší se zaměřit na komparaci s Podunajím (např. Willendorf II, Geißenklösterle) [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 21]. Po rozboru nálezů z jeskyně Temnata v Bulharsku se ukázalo, že technologie výroby aurignackých industrií pochází z časného mladého paleolitu jihovýchodní Evropy [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 33]. Existence časného aurignacienu na Moravě byla kriticky přehodnocena a v současné se už nepovažuje za pravděpodobnou [Svoboda (ed.) 2002, 168]. Střední (též klasický či vyvinutý) aurignacien můžeme vymezit obdobím mezi přibližně 34 000 až 28 000 lety BP, do tohoto časového rozmezí pak také spadá většina radiokarbonových dat, která jsou známa z Moravy (Vedrovice I, Ia a II, Stránská skála II, IIa a IIIa, Ondratice II, Mladečské jeskyně I, Ia, II, III tabulka 1), Dolního Rakouska (Willendorf II, Krems, Stratzing) [Nigst 2012], východního Slovenska (Seňa, Barca I-III) a Německa lokality již vytváření určitou sídelní strukturu, což nasvědčuje populačnímu růstu. [Svoboda (ed.) 2002, 168]. V tomto období se také objevuje většina mobilního umění zvířecí a lidské figurky (např. z Geißenklösterle či Hohlenstein) [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 266]. 22

Tabulka 1: Nekalibrovaná data vybraných moravských, rakouských a slovenských lokalit (dle Neruda Nerudová 2009, upraveno) Vzorek Lokalita Hodnota (bez kalibrace) Zdroj GrN-26334 Mladeč I, poloha a, spodní část 34930+520-490 Svoboda (ed.) 2002, 169 GrN-26333 Mladeč I, poloha a, svrchní část 34160+520-490 Svoboda (ed.) 2002, 169 GrN 12605 Stránská skála IIIa, vrstva 3 30980±360 Svoboda (ed.) 2002, 169 GrN 14829 Stránská skála Iia, vrstva 4 32350±900 Svoboda (ed.) 2002, 169 GrN 16918 Stránská skála IIIb, vrstva 4 32600+1700-1400 Svoboda (ed.) 2002, 169 AA41479 Stránská skála IIIc, svrchní půda 33030±620 Svoboda (ed.) 2002, 169 AA41472 Stránská skála IIIf, ohniště 29020±440 Svoboda (ed.) 2002, 169 GrN 14826 Milovice, D, svrchní poloha uhlíků 29200±950 Svoboda (ed.) 2002, 169 GrN 22107 Milovice, L, vrchní poloha v superpozici 28780±230 Svoboda (ed.) 2002, 169 GrA-32566 Napajedla-Zámoraví 29820±180 Škrdla 2007, 319 GrA-32568 Napajedla-Zámoraví 30620±190 Škrdla 2007, 319 Morava Dolní Rakousko GrN 16263 Grossweikersdorf 32770±240 Svoboda (ed.) 2002, 169 GrN 16244 Grossweikersdorf 31630±240 Svoboda (ed.) 2002, 169 Vývoj aurignacienu pak doznívá v pozdní fázi, také zvané epiaurignacien (cca 26 000 21 000 BP). Data v Dolním Rakousku, např. z lokalit Langmannersdorf či Alberndorf, dosahují až ke 20 000 BP [Svoboda (ed.) 2002, 168]. Je možné, že do této fáze spadají i některé industrie z Kroměřížska, je však potřeba tuto hypotézu ještě prověřit. [Svoboda (ed.) 2002, 168]. Pravděpodobná je koexistence aurignacienu a gravettienu. Na Moravě není obraz aurignacienu jednotný, v jednotlivých regionech se liší. Obecným rysem jsou silnější čepele a úlomky, které se dají strmě retušovat. Oproti souborům ze západní Evropy je typický nízký podíl mikročepelí. Může to ale také být 23

dáno metodami výzkumu. Procento jejich výskytu se však nezvýšilo ani v poslední době, kdy je součástí archeologických výzkumů také plavení či prosívání. Počet mikrolitů stoupá až v pozdním aurignacienu a je často interpretován jako vliv gravettienu [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 264]. Pro území od Moravské brány až po jihovýchodní Moravu v širším povodí řeky Moravy je typický aurignacien pomoravského typu [Svoboda (eds) 2002, 170]. Můžeme ho charakterizovat silnou szeletoidní složkou (bifaciální listovité hroty, krátká a široká škrabadla). Někdy se též v této souvislosti vyskytují pojmy míšovický typ či atypický aurignacien. Mezi lokality s touto industrií patří například Lhota u Lipníka, Přestavlky, Kohoutovice, Kvasice či Míškovice [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 269]. Nálezy jsou však vázány většinou pouze na výsledky povrchových sběrů. V širším evropském kontextu jsou nálezy srovnatelné s východní Evropou. Nabízí se tedy interpretace západní výspy industrií od Váhu, Prutu a Donu [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 269]. Kostěná industrie se dochovala omezeně (dáno povrchovým výskytem) její nálezy jsou vázány především na jeskynní prostory (Mladečské jeskyně: lokalita Ia, 2, 2a, 3 [Svoboda (ed.) 2002, 164 65]), kde jsou lepší podmínky k jejich uchování [Svoboda (ed.) 2002, 170]. V olomoucké oblasti se koncetrují hroty mladečského typu (jak s plochým, tak s oválným průřezem). Druhý typ kostěných projektilů, hroty s rozštěpenou bazí se na Moravě nevyskytují [Svoboda (ed.) 2002, 170]. Jejich nejbližší výskyt byl zaznamenán na Slovensku, v jeskyni Dzeravá skala pri Plaveckom Mikuláši [Svoboda (ed.) 2002, 170]. 24

Problém aurignacienu středního podunají tkví v množství povrchových nálezů, nebo nálezů ze starých, špatně dokumentovaných výzkumů. Nové poznatky tedy přináší především moderní výzkumy v Rakousku (lokality Stratzing, Willendorf II či Krems), ale i na Moravě (Stránská skála, Milovice). Roli zde pak nehrají už jen samotné artefakty, ale i stratigrafie a radiokarbonové datování. Většina údajů získaných z datování pomocí 14C zapadají do rozsahu 34 29 000 BP (do období tzv. zlatého věku aurignacienu ) [Bar-Yosef, Zilhão (eds.) 2006, 260 261]. 25

2.1 Význam lokality Nová Dědina v moravském aurignacienu Moravský aurignacien můžeme sledovat v několika sídelních regionech, ve kterých se lokality kumulují. Osídlení přirozeně navazuje na rakouské podunajské lokality [Svoboda (ed.) 2002, 156]. Petr Neruda a Zdeňka Nerudová rozdělují Moravu do následujících regionů [Neruda Nerudová 2009, 197]: povodí Dyje (Milovice, Znojemsko) pravý břeh řeky Moravy v oblasti Napajedelské brány Brněnsko (lokality datované velmi mladě) střední Morava (Prostějovsko, Mladečské jeskyně) Martin Oliva [Oliva 1987] třídí Moravu poněkud podrobněji [Oliva 1987]: jižní Morava oblast Krumlovského lesa (Vedrovice, Olbramovice, Kupařovice) pahorkatina při dolním toku řeky Svratky (Diváky, Klobouky, Židlochovice) okolí Pavlovských vrchů (Bulhary, Milovice, Mikulov) jihozápadní Morava (Vratěnín, Šebkovice) okolí Brna jižní a západní okolí (Radostice, Silůvky, Omice-Kývalka) okraj Brněnské kotliny (Brno-Maloměřice, Brno-Židenice, Brno-Líšeň, Brno-Kohoutovice, Stránská skála) východní okolí (Tvarožná, Blažovice, Šlapanice) Moravský kras a Lysická sníženina (jeskyně Býčí skála, Rudice, jeskyně Pod hradem, Ostrov u Macochy) střední Morava (Brodek I, II, Otaslavice I, Ondratice II, VIII, Seloutky, Určice I, Mladečské jeskyně) východní Morava 26

levý břeh řeky Moravy (Tlumačov, Hostišová) oblast Napajedelské brány (Nová Dědina, Karolín, Lhotka, Bělov) Trochu odlišně je Morava geograficky rozdělena v publikaci Paleolit Moravy a Slezska [Svoboda (ed.) 2002]. Brněnská kotlina (Stránská skála II, IIa, IIIa, Maloměřice-Borky II, MaloměřiceObčiny, Tvarožná) Krumlovský les (Vedrovice, Kupařovice) Prostějovsko (Předina, Ondratice II, Určice, Kosíř) Kroměřížsko (Nová Dědina, Bělov, Kvasice, Žlutava) Uherskohradišťsko (Boršice, Buchlovice, Jarošov) Kloboucká oblast (Křepice, Diváky, Klobouky) Pavlovská oblast (Milovice I, Dolní Věstonice II, Bulhary) Holešovsko (Míškovice) Moravská brána (Přestavlky, Lhota u Lipníka, Pavlovice, Černotín I) Olomoucko (Mladečské jeskyně) Z jednotlivých přehledů vyplývá, že aurignacké osídlení se kumuluje nejvíce v oblasti Napajedelské brány (Kroměřížsko), a dále také na jižní Moravě (Obrázek 3). 27

Obrázek 3: Nejvýznamnější kumulace aurignackých lokalit na Moravě Datování aurignackých lokalit na Moravě není bez výhrad, problematické je zejména u stanic zkoumaných pouze prostřednictvím povrchových sběrů. Přesná data existují z lokalit, které prošly komplexním archeologickým výzkumem. Celkově můžeme říci, že většina moravských nalezišť vykazuje data nad 34 000 BP [Neruda Nerudová 2009, 197] (Tabulka 1). Mezi datované lokality na Moravě patří například Stránská skála (IIIa 30 980 BP, IIIb 32 600BP, IIa 32 250 BP), Milovice (29 200 32 030 BP) či Mladeč (34 930 BP) [Svoboda (ed.) 2002, 169]. Pokusy o datování industrie z Nové Dědiny se objevily prakticky současně s uvedením lokality do literatury. Josef Skutil v roce 1924 zařazuje industrii do staršího aurignacienu [Skutil 1924, 136]. Toto první tvrzení ale bylo časem ještě přehodnoceno. S přibývajícím materiálem byla Nová Dědina zařazována spíše k vyvinutým industriím vyspělého aurignacienu [Oliva 2005, 50]. V současné době je přijímána teze, že většina 28

lokalit na Kroměřížsku (tedy i Nová Dědina) spadá do středního aurignacienu, s výjimkou několika vyspělých souborů (drobná aurignacká rydla, odštěpovače, ústup škrabadel), které jsou chronologicky mladší (tzv. epiaurignacien) [Svoboda (ed.) 2002, 170]. O významném postavení lokalit v Nové Dědině může svědčit pestrost použitých kamenných surovin a široká typologická škála artefaktů kamenné štípané industrie (není ale výsadou všech sedmi stanovišť). Důležitost lokality by mohla vyplývat z její polohy (podrobněji kapitola 1.1.1) blízkost údolí řeky Moravy a zároveň chráněná poloha mezi kopci pravděpodobně představovala výhodnou sídelní pozici. Údolí větších řek byla vhodná jak pro tahy lovných zvířat, tak pro lidské stezky. Řeka Morava mohla představovat důležitou spojnici mezi severem a jihem a lidé z Nové Dědiny toho pravděpodobně uměli využít. 29

3 Analýza souboru kamenné štípané industrie 3.1 Surovinová analýza Použité suroviny byly určeny především na základě makroskopického pozorování. Mikroskopické určení provedl prof. RNDr. Antonín Přichystal, DSc. z Ústavu geologických věd Masarykovy Univerzity v Brně. Artefakty obsažené ve studovaném souboru jsou vyrobeny převážně ze silicitů glacigenních sedimentů (pazourků), dále pak z rohovců typu Troubky-Zdislavice, moravských jurských rohovců, rohovce typu Stránská skála (?), rohovce typu Krumlovský les (?) a z radiolaritu. V rámci těchto skupin se pak díky panu prof. Přichystalovi podařilo vydělit i několik konkrétních typů. 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% SGS Rad T-Z MJR SS? KL? Graf 1: Zastoupení surovin v souboru štípané industrie. SGS - silicity glacigenních sedimentů, Rad - radiolarit, T-Z - rohovce typu TroubkyZdislavice, MJR - moravské jurské rohovce, SS? - rohovec typu Stránská skála?, KL? - rohovec typu Krumlovský les? 30

Tabulka 2: Zastoupení surovin a příslušné počty artefaktů. surovina MJR KL? SS? RAD RAD (VP) T-Z T-Z? SGS SGS dan celkem počet kusů 4 1 1 2 2 6 3 128 1 148 MJR - moravské jurské rohovce KL? - rohovec typu Krumlovský les? SS? - rohovec typu Stránská skála? RAD - radiolarit RAD (VP) - radiolarit typu Vršatské Podhradie T-Z - rohovec typu Troubky-Zdislavice SGS - silicity z glacigenních sedimentů SGS dan - silicity z glacigenních sedimentů danského stáří Z použitých surovin jasně převládá použití pazourku silicitů z glacigenních sedimentů. Z celkového počtu je to 87,16% (129 ks). Tato hornina je typická pro svou tmavě hnědou barvu v různých odstínech a bílou patinu, která vzniká navětráváním povrchu horniny. Dále se vyznačuje matným leskem a průsvitností na tenkém úštěpu. Kámen má vynikající vlastnosti ke štípání, zejména dokonalý lasturnatý lom [Hovorka Illášová 2002, 66 67]. Jde o surovinu, která byla v mladém paleolitu hojně využívána, dominuje v oblasti Moravské brány, na západních svazích Nízkého Jeseníku, kolem Napajedelské brány, i na svazích Drahanské vrchoviny. Z důvodu silné patinace není vždy možné určit původ suroviny [Přichystal 2009, 49]. V oblasti zalednění se nachází několik přírodních zdrojů glacigenních silicitů. Řada z nich je situována v jižním Polsku. Z celé skupiny můžeme vydělit 1 kus (0,68 %) obsahující relikty mechovek, který je danského stáří. Často se tento typ glacigenních sedimentů objevuje na severní Moravě a ve Slezsku. Jeho používání k výrobě kamenné industrie bylo hojnější až v eneolitu (výroba seker) [Přichystal 2009, 49]. Pazourkové artefakty 31

v souboru jsou ve většině silně bíle patinované, na čerstvém lomu mají světle šedou, šedou, tmavě šedou či hnědošedou barvu. Pokud je zachována kůra, je světle hnědožlutá. Mezi další zastoupené suroviny v kolekci patří rohovec typu Troubky-Zdislavice a rohovce jemu podobné. Dohromady je sem započítáno 9 ks (6,08%), z toho 6 ks jsou artefakty vyrobeny přímo z rohove typu Troubky-Zdislavice (4,05%). Rohovce mají světle hnědou, až nažloutlou barvu, jsou zakaleny bílou nesouvislou patinou s nahnědlou krupicovitou strukturou. Jde o lokální surovinu (Troubky-Zdislavice jsou od Nové Dědiny vzdáleny asi 18 km), která se objevuje převážně na aurignackých lokalitách na Brněnsku, Kroměřížsku a Prostějovsku. Zajímavý je postřeh P. Nerudy a Z. Nerudové, že rohovec typu Troubky-Zdislavice byl využíván také na szeletských lokalitách Prostějovska, což by mohlo být dokladem, že region exploatace této suroviny představoval styčný bod mezi moderními lidmi aurignacienu z Napajedelské brány a neandertálci szeletienu z Prostějovska (za předpokladu, že mladý szeletien koexistoval s aurignacienem) [Neruda Nerudová 2009, 199]. Třemi kusy jsou reprezentovány moravské jurské rohovce (2,03%), mezi kterými se vyskytuje rohovec podobný nálezům z Dolnomoravského úvalu ze štěrků kolem Uherského Hradiště. Jeden kus (0,68%) je podobný rohovcům ze Stránské skály (světle šedý, světlé uzavřeniny ve hmotě). O jednom kusu lze uvažovan jako o rohovci typu Krumlovský les. Poslední surovinou, která byla použita k výrobě artefaktů v souboru je radiolarit. 32

Jde o tvrdou horninu různých barev, která je charakteristická tím, že je tvořena křemitými schránkami mřížovců tzv. radioláriemi [Hovorka Illášová 2002, 70]. Z radiolaritu jsou vyrobeny celkem 4 ks (2,70%). Dva artefakty jsou zhotoveny z tmavě hnědého, až hnědočerveného radiolaritu typu Vršatské Podhradie (cca 4 km východně od česko-slovenských hranic). Tento typ radiolaritu se uplatnil i při výrobě pěstních klínů na lokalitě Karolín [Přichystal 2009, 110]. Další kusy jsou zelenošedé barvy s bílošedou patinou v prvním a žlutohnědou patinou v druhém případě. Na lokalitách u Nové Dědiny byly zaznamenány i další suroviny, které ale nejsou zastoupeny ve studovaném souboru. Ve dvou kusech se objevil obsidián původem ze severovýchodního Maďarska [Přichystal 2009, 145], dále se v několika kusech vyskytují jaspisové artefakty [Skutil 1940]. Podstatně hojněji je zastoupena industrie z křišťálu (přes 500 ks). Otázkou zůstává původ kříšťálové suroviny. Alpská provenience se v tomto případě jevila jako nepravděpodobná. Mezi bližší zdroje křišťálu patří Hrubý Jeseník a Rychlebské hory [Klíma 1975, 125 127]. Kříšťál byl jako surovina používán i na některých blízkých lokalitách v regionu, například v Bělově, Kvasicích II, či ve Lhotce. Spolu s křišťálem byla k výrobě štípané industrie použita také záhněda (6 ks) [Přichystal 2009, 122]. M. Oliva uvádí i výskyt ryolitu (Bukové hory, Maďarsko), andezitu (střední Slovensko) a limnosilicitů [Oliva 2005, 50]. Některé artefakty byly zhotoveny z různých druhů křemenů [Hahn 1977, 113]. 33

3.2 Technologická a typologická analýza souboru Technologická a typologická skladba artefaktů vychází z analýzy celého souboru. Artefakty byly rozděleny dle technologických a typologických skupin a byly u nich sledovány různé jevy vypovídající o stavu artefaktu, jeho vlastnostech či stavu suroviny. Byla vytvořena jednotná databáze všech artefaktů v souboru, kde je každý předmět identifikován příslušným číslem (IČ 1 148). Celý soubor byl pak hodnocen dle následujících kategorií. Jednotlivé artefakty byly nejprve rozděleny do hlavních technologický skupin na retušované nástroje, nástroje s užitkovou retuší, jádra, úštěpy, odštepy, čepele a mikročepele. Retušované nástroje byly pak dále rozděleny do jednotlivých typologických skupin dle klasifikace D. De Sonneville-Bordes a J. Perrot [De Sonneville-Bordes Perrot 1954 1956], u nás B. Klíma [Klíma 1956]. U nástrojů, jader a dalších předmětů, u kterých to jejich specifikum vyžaduje, je připojen i krátký slovní popis. Dále byla určena surovina. U nástrojů, čepelí a jader následuje metrika artefaktů délka, šířka a tloušťka. Bylo určováno, zda předmět prošel žárem (kategorie opálení: 0 = artefakt nebyl přepálen, 1 = artefakt byl přepálen), zda nese na povrchu zbytky kůry (bylo vytvořeno pět kategorií: 0 = kůra není, 1 = kůra zabírá 0 25% povrchu, 2 = kůra zabírá 25 50% povrchu, 3 = kůra zabírá 50 75% povrchu, 4 = kůra zabírá 75 100% povrchu), jestli je artefakt patinován (kategorie 0 = není patinován, 1 = je patinován slabě a 2 = je patinován silně). Dále zda se jedná o celý kus, či pouze o fragment (0 = je celý, 1 = je to fragment). V případě čepelí bylo ještě určeno o kterou část čepele se jedná (A = bazální, též distální část, B = centrální, též meziální část, C = terminální, též proximální část, AB 34

= chybí terminální část čepele, BC = chybí bazální část čepele). Kategorie recentní zásahy hodnotí, zda artefakt nese stopy po současném poškození (0 = tyto stopy nenese, 1 = tyto stopy nese). V poznámce může být uvedena informace, která není postižitelná jednotlivými kategoriemi. U artefaktů, které jsou zdokumentovány v obrazové příloze, je též poznámka o existenci kresby nebo fotografie. Tabulka 3: Početní a procentruální zastoupení jednotlivých technologických skupin jádra odštěpy úštěpy čepele retušované nástroje úštěpy a čepele s užitkovou retuší celkem počet 4 20 80 15 23 6 148 % 2,7 13,5 54,1 10,2 15,5 4 100 100 80 60 40 20 0 J O Ú Č N UR Graf 2: Početní zastoupení jednotlivých technologických skupin.. J = jádra, O = odštěpy, Ú = úštěpy, Č = čepele, N = retušované nástroje, UR = úštěpy a čepele s užitkovou retuší 35

3.2.1 Jádra Jádra tvoří velmi malou skupinu (přílohy OBRÁZEK 4). V souboru se nacházejí pouze čtyři, což v procentruálním vyjádření dělá 2,70%. Jádra můžeme charakterizovat jako jednopodstavová a úplně vytěžená. Všechna jsou vyrobena z pazourku. Dvě jádra nesou nepatrný zbytek kortexu (od 0 25% povrchu). Všechna jádra jsou silně patinována. Tři jádra nesou stopy po recentním poškození. Jádro IČ 129 (OBR. 4: 1) má úderovou plochu upravenu jedním odbitím, nese i malý zbytek kůry a drobné recentní poškození. Jádro IČ 130 (OBR. 4: 2) je bez kůry, úderová plocha je upravena několika drobnými odbitími. Je lehce poškozeno recentními zásahy. IČ 131 (OBR. 4: 3) nese zbytek kůry, úderovou plochu má upravenou jedním odbitím. Poslední jádro IČ 132 (OBR. 4: 4) má klínovitý tvar, patrně sloužilo k odbíjení mikročepelí. Jsou na něm viditelné stopy po recentním poškození. Délka jader se pohybuje od 24 do 34 mm, šířka od 17 do 41 mm a výška od 11 do 21 mm. 3.2.2 Odštěpy Odštěpy (amorfní zlomky) také označované jako odpadní produkt štípání, jsou beztvaré fragmenty, u kterých nejsme schopni určit směr jejich odbití [Inizan, M-L. 1999, 34]. Odštěpy tvoří s 20 kusy 13,51% souboru. Jsou to IČ 27, 30 34, 36 44, 141 143 a 138 139. Jde tedy o druhou nejpočetnější skupinu. Jako surovina se nejvíce uplatňují silicity z glacigenních sedimentů (17 ks; 85%). Dále se mezi odštěpy vyskytují i ostatní suroviny: radiolarit (1 ks IČ 142), rohovec typu Troubky-Zdislavice (1 ks IČ 30) a rohovec blízký typu Krumlovský les (1ks IČ 39). 36

Kůra se objevuje pouze v jednom případě a pokrývá téměř celý povrch odštěpu IČ 27 (75 100%). Pět artefaktů (IČ 138, 139, 141 143) z této kategorie prošlo žárem a můžeme na nich sledovat stopy opálení. Ve všech případech se jedná o fragmenty, u čtyř odštěpů je možné pozorovat recentní poškození. 3.2.3 Úštěpy Z celkového počtu 148 kusů artefaktů tvoří nejpočetnější skupinu úštěpy a jejich fragmenty (80 ks, 54,05%). Jde o předměty s identifikačními čísly 35, 45, 46 110, 112 118, 140, 144 148 (příloha OBRÁZEK 6). Ve fragmentárním stavu je 75% úštěpů (60 ks), z toho 16 fragmentů úštěpů bylo poškozeno recentně, například v důsledku zemědělských prací na lokalitě (26,67% fragmentů). Stopy po opálení nesou 2 úštěpy (2,50%). Úštěpy mají povrch v různé míře tvořený kůrou. Čtyři artefakty (5%) jsou pokryty kůrou do 25% povrchu. Dva úštěpy (2,50%) pokrývá kůra do 50% povrchu. Velké procento kůry (75 100% povrchu) je potom na 4 artefaktech (5%). Všechny úštěpy jsou patinované, přes 92% artefaktů je patinováno silně. V surovinové skladbě převažují silicity glacigenních sedimentů (72 ks, 90%), druhou největší skupinou jsou rohovce typu Troubky-Zdislavice (tedy rohovec typu Troubky-Zdislavice a surovina jemu hodně blízká). Dohromady činí 7 kusů, tedy 8,75% (4 artefakty vyrobeny přímo z troubského rohovce a 3 úštěpy z rohovců jemu podobných). Z radiolaritu je vyroben pouze jeden úštěp (1,25%). Není zastoupen moravský jurský rohovec. Z útěpů jsou vyděleny ještě dvě technologické kategorie. První jsou úštěpy menší než 1 cm (celkem 10 ks, 12,5%), většinou jde o fragmenty velmi drobných úštěpů (9 ks). Konkrétně jde o kusy s IČ 52, 72, 75, 84, 89, 92, 103, 106 a 108. Jeden artefakt 37

můžeme označit jako podhřebenový úštěp (IČ 137). Podhřebenový úštěp nese stopy po úpravě hrany jádra. Vzniká po odbití z plochy, která vznikne odražením hřebenového úštěpu/čepele. 3.2.4 Čepele Poměrně početně zastoupená skupina čepelí zahrnuje čepele a mikročepele. Celkem je v této kategorii 15 artefaktů, což činí 10,14% z celkového počtu kamenné štípané industrie. Téměř všechny čepele jsou vyrobeny ze silicitů glacigenních sedimentů, pouze jeden kus je z rohovce typu Troubky-Zdislavice. Všechny čepele i mikročepele jsou silně patinovány (přílohy OBRÁZEK 6). Jedna čepel je přepálena. Kortex se vyskytuje celkem u tří artefaktů, dva z nich pokrývá kůra do 25% povrchu a u jednoho od 25 50% povrchu. V rámci čepelí můžeme vydělit ještě další podskupiny. Z hlediska velikosti skupinu čepelí (IČ 119, 120, 121, 122, 127, 128, 133, 134, 135 a 136): 10 kusů (66,67%) a mikročepelí (IČ 111, 123, 124, 125 a 126): 5 kusů (33,33%). Čepele jsou charakterizovány jako úštěpy, které mají výrazně rovnoběžné hrany. Délka čepele je větší než její šířka. Mikročepele jsou takové čepele, které mají šířku menší než 0,8 cm [Šída 2007]. Čepele byly děleny i z hlediska technologického na čepele hřebenové (4 ks, IČ 133 136) a podhřebenové (2 ks, IČ 127 a 128). V případě hřebenových čepelí jde o dosti masivní kusy ve srovnání s ostatní spíše drobnou industrií. Čepel IČ 134 je vyrobena z rohovce typu Troubky-Zdislavice. Často jsou poškozeny recentně. Hřebenová čepel (též čepel z hrany jádra) je taková čepel, která byla odbita jako první z upravené hrany jádra [Oliva 2005, 30]. Zároveň nese negativy formujících úštěpů. 38

Oproti klasickým čepelím bývá vyšší [Šída 2007]. Následovalo pak odražení čepele podřebenové, která také nese stopy úpravy hrany jádra. Převážná většina kusů je zachována jako fragmenty. Celých kusů je jen 5 (33,33%). Mezi fragmenty se často objevuje meziální část (4 ks 26,67%), a dále také artefakty bez terminální části (4 ks 26,67%). Bazální část chybí dvěma čepelím (13,33%). Pokud se zaměříme na metriku jednotlivých kusů, dostaneme při zhodnocení celých čepelí následující výsledky (Graf 3, 4, 5). Průměrná délka čepelí činí 55,72 mm, průměrná šířka 28,25 mm a průměrná výška 17,75 mm. U mikročepelí jsou údaje pro průměrné rozměry následující: průměrná délka 17,6 mm, šířka 8,4 mm a výška 2,6 mm. Vidíme, že rozměry jsou velmi variabilní, neumožňují určit interval, ve kterém se rozměry čepelí pohybují nejčastěji. Tabulka 4: Fragmentarizace čepelí a mikročepelí 0 = není fragment, AB = chybí terminální část, B = meziální (centrální) část; BC = chybí bazální část čepel 0 AB B BC Celkem 4 3 3 10 mikročepel 1 1 1 2 5 Celkem 5 4 4 2 15 39

5 počet 4 3 2 1 0 14 15 16 18 19 20 29 32 37 42 43 44 48 54 79 délka (mm) Graf 3: Délka čepelí (v mm) 5 Počet 4 3 2 1 0 6 8 9 10 12 16 19 20 22 23 24 27 43 šířka (m) Graf 4: šířka čepelí (v mm) počet 4 2 0 2 3 4 6 9 12 13 28 výška (mm) Graf 5: výška čepelí (v mm) 40

3.2.5 Retušované nástroje Další velkou skupinu tvoří nástroje, jde celkem o 23 kusů artefaktů (15,50%). Podskupinu nástojů tvoří kategorie blíže neurčitelných nástrojů. Jde o fragmenty artefaktů, u kterých nemůžeme s jistotou určit přesnou typologickou skupinu. Jedná se o 5 artefaktů (3,38%). Mezi nástroji nalezneme škrabadla, rydla, retušované čepele a retušované úštěpy. Přepálení pozorujeme pouze v jednom případě (kýlovité škrabadlo). Kůra se objevuje celkem na čtyřech artefaktech: do 25% povrchu ve třech případech (15,79%), 25% 50% povrchu u jednoho nástroje (5,26%). Patinované jsou všechny nástoje, ve většině případů velmi silně (94,73%). Mezi surovinami jsou zastoupeny pouze silicity glacigenních sedimentů (89,47%, 17 ks) a moravské jurské rohovce (10,53%, 2 ks). Tabulka 5: Početní a procentuální zastoupení jednotlivých typů nástrojů celkem škrabadla rydla retuš.čepele retuš.úštěpy blíže neurčitelné celkem počet 8 3 4 3 5 23 % z celkového počtu % z počtu nástrojů 5,4 34,8 2 13,1 2,7 17,4 2 13 3,4 21,7 15,5 100 Škrabadla Škrabadla jsou nejpočetnějším druhem nástrojů, což je ve shodě s obecným trendem na lokalitách kolem Nové Dědiny, kde v souborech většinou převažují škrabadla [Oliva 1987]. 41

Ve studovaném souboru škrabadla tvoří 42,11% z celkového počtu nástrojů (8ks). Všechna škrabadla jsou vyrobena ze silicitů glacigenních sedimentů (přílohy OBRÁZEK 1). V kolekci se vyskytují dvě plochá škrabadla. Škrabadlo IČ 2 (OBR. 1: 1) je zhotoveno z terminální části čepele, má obě strany retušovány. Druhé ploché škrabadlo IČ 7 (OBR. 1: 2) je zhotoveno z čepele. Škrabadlová hlavice se nachází na bazálním konci. Obě laterální strany jsou velmi jemně retušovány. Tři škrabadla jsou kýlovitá. Při porovnání s kresbami materiálu z katastru Nové Dědiny [Oliva 1987, Oliva 2005, Hahn 1977] vidíme, že se nijak neodlišují od běžně nacházených typů. Kýlovité škrabadlo je obvykle zhotoveno z masivního úštěpu/čepele, na kterém může být aplikována strmá retuš. Bývají také považována za jádra na mikročepele. Škrabadlo IČ 4 (OBR. 1: 3) prošlo žárem, v surovině jsou patrné světlé žilky, místy je zbarvena až do běla. IČ 4 je zhotovené z terminální časti čepele, laterální hrany nemá retušované. Vysoké škrabadlo IČ 6 (OBR. 1: 4) je zhotoveno z malého úštěpu, jehož všechny strany jsou pečlivě opracovány, takže může tvarem připomínat například škrabadlo okrouhlé. Škrabadlo IČ 16 (OBR. 1: 5) je téměř z poloviny kryto kůrou. Jedná se o škrabadlo čepelové, čepel je celá. Pravá i levá laterální strana je bez úpravy. Zbylá tři škrabadla jsou bilaterálně retušována, jsou charakteristická vyšší strmou retuší. Škrabadlo IČ 8 (OBR. 1: 6) je zhotoveno z celé čepele, v bazální části je patrný zbytek kůry. Laterální retuš je jemná, nesouvislá. Částečně retušovaná je i bazální část. Povrch úštěpového škrabadla IČ 9 (OBR. 1: 7) nese malý zbytek kůry. 42