OSOBNOST Cíle Po prostudování tohoto tématického celku budete schopni: definovat osobnost z psychologického hlediska, vysvětlit, čím se ve svých výzkumech zabývají psychologové osobnosti, charakterizovat faktory, které tvoří strukturu osobnosti Klíčové pojmy osobnost, psychologie osobnosti, motivace, potřeba, schopnosti, vlohy, nadání, talent, genialita, inteligence, inteligenční kvocient (IQ), sociální inteligence, emoční inteligence, rysy, introverze, extraverze, emoční labilita, emoční stabilita, temperament, charakter Obsah Co a kdo je osobnost? Psychologie osobnosti Struktura osobnosti Motivace Schopnosti Osobnostní rysy Temperament Charakter 1
Co a kdo je osobnost? V hodinách dějepisu často slýcháte, že například Karel IV., Mistr Jan Hus nebo Tomáš Garrigue Masaryk jsou významnými osobnostmi českých dějin. V dějepisu a běžné řeči se totiž pojem osobnost používá v hodnotícím významu. Osobností je člověk nějak výjimečný a vynikající, především v pozitivním smyslu. V psychologii je tomu však trochu jinak a pojem osobnost má význam jiný. Samotný termín osobnost pochází z latinského slova persona, což znamená maska. Osobnost je však více než jen maska, kterou nosíme na veřejnosti. Je to také to, co leží za touto maskou: jakési trvalé vnitřní jádro každého z nás, náš svébytný způsob myšlení, prožívání a chování, který z nás činí jedinečné bytosti. Osobnost proto můžeme definovat jako individuálně odlišný a relativně stálý vzorec myšlení, emocí, motivů a chování. Osobností tedy z psychologického hlediska není jen nějaký výjimečný a vynikající jedinec, ale každý člověk jako jedinečné a neopakovatelné individuum, odlišné od všech ostatních lidí. Psychologie osobnosti Osobností se zabývá psychologický obor zvaný psychologie osobnosti. Psychologové osobnosti usilují o dvojí: (1) popsat a vysvětlit individuální rozdíly mezi lidmi a (2) vytvořit ucelenou teorii osobnosti, která by vysvětlovala, jak funguje osobnost jako celek. Struktura osobnosti Každý z nás je v určitých ohledech stejný jako všichni ostatní, v určitých ohledech podobný některým lidem a v něčem jako žádný jiný člověk. Podobně jako na světě neexistují dva lidé, kteří by měli stejné otisky prstů, nenalezneme na světě ani dvě stejné osobnosti. V čem tyto podobnosti a odlišnosti mezi lidmi spočívají? Jednotlivé složky osobnosti, které tvoří strukturu osobnosti, lze třídit a uspořádávat různým způsobem. My se budeme držet rozlišení, které je přijímáno autory většiny učebnic bez ohledu na jejich teoretickou orientaci. Jedná se o rozlišení na motivaci, schopnosti a osobnostní rysy, popřípadě soustavy těchto rysů, vyjadřované výrazy temperament a charakter. Motivace V tématickém celku Motivace a emoce jsme se zabývali obecnými aspekty motivace, které jsou pro nás všechny v podstatě stejné. Motivaci jsme definovali jako vnitřní stav, který podněcuje chování určitým směrem, a za hlavní zdroj tohoto stavu jsme považovali potřeby - subjektivně pocit ovaný nedostatek něčeho. K označení jednotlivých složek složité lidské motivace se užívá vedle pojmu potřeba ještě dalších, zejména pojmů zájmy, zvyky, postoje, hodnoty a cíle. Motivace je však také faktorem, ve kterém se vzájemně velmi lišíme. Lidé se liší především v tom, k čemu jsou motivování, jak silně jsou motivováni a i když vykonávají stejnou činnost, mohou tak činit z různých motivů. 2
Schopnosti Velké rozdíly mezi lidmi jsou již v tom, čemu jsou schopni se naučit. Schopnosti psychologové definují jako soubor vlastností, které umožňují naučit se určitou činnost a úspěšně ji vykonávat. Schopnosti jsou tím, co rozhoduje o úrovni výkonu člověka v určité činnosti. A když dva dělají totéž, není to totéž. I když tedy Petr a Pavel budou oba chodit třikrát týdně na hodiny tenisu, velmi pravděpodobně budeme pozorovat, že jednomu z nich to půjde lépe. Příčinou rozdílného výkonu je rozdílná míra jejich - v tomto případě psychomotorických - schopností. Schopnosti nejsou vrozené, ale naučené. Vrozeným předpokladem pro utváření schopností jsou vlohy. Příkladem může být hudební sluch - tato vrozená vloha rozlišovat tóny je důležitým předpokladem rozvinutí schopnosti hrát na hudební nástroj. Schopnosti se pak vyvíjí na základě vloh působením vnějšího prostředí. Teprve tehdy, když jsou vytvořeny příznivé vnější podmínky, mění se vlohy ve schopnosti a umožňují svému nositeli vykonávat rozmanité činnosti. I když tedy například Filip má hudební sluch, je třeba, aby pravidelně chodil na hodiny klavíru, aby jeho vlohy přerostly ve schopnosti. V opačném případě zůstanou nerozvinuté a zakrní. Schopnosti mohou nabývat různého stupně: (1) vlohy, které umožňují rozvinutí mimořádných schopností, označujeme jako nadání, (2) mimořádně velké projevené nadání se nazývá talent a (3) výjimečně rozvinutý talent, který umožňuje dosažení nejvyšší úrovně intelektuálních nebo tvůrčích schopností, se nazývá genialita. Inteligence Psychologové rozlišují mnoho druhů schopností, např. schopnosti verbální, psychomotorické, percepční, umělecké nebo sociální. Největší pozornost však věnují schopnostem rozumovým neboli takzvané inteligenci. Ačkoli o tom, co to inteligence přesně je, se mezi odborníky vedou vleklé spory, zcela obecně bývá inteligence definována jako schopnost učit se ze zkušeností a úspěšně se přizpůsobovat svému prostředí. První úspěšné testy pro posuzování inteligence vyvinul francouzský psycholog Alfred Binet (1867-1911). Binet se domníval, že by inteligence měla být měřena pomocí úkolů, které vyžadují schopnosti uvažovat a řešit problémy. Usoudil, že pomalu chápající dítě je pravděpodobně opožděné v mentálním vývoji. Při řešení testů bude tedy pomalu chápající dítě řešit úkoly jako normální mladší dítě a chytré dítě jako normální starší dítě. Binet vymyslel škálu testových položek se stoupající obtížností, jež měřily ty změny inteligence, které se obvykle spojují s přibývajícím věkem dětí. Čím vyššího stupně na škále dítě správným vyřešením položek dosáhlo, tím vyšší byl jeho mentální věk (MV). Při použití této metody bylo možno srovnat mentální věk (MV) dítěte s jeho chronologickým věkem (ChV), který odpovídá datu narození. O pár let později Binetovy testové položky přizpůsobil k použití u amerických školáků Lewis Terman (1877-1956) ze Stanfordovy univerzity. Terman standardizoval administraci testu, test vyhodnotil u několika tisíců dětí a sestavil vývojové normy. Kromě toho převzal výhodný index inteligence, který navrhl německý psycholog William Stern (1871-1938). Tento index se nazývá inteligenční kvocient (IQ) a inteligenci počítá jako poměr mentálního věku a chronologického věku násobený stem: IQ = MV C hv 100 3
Například dítě, kterému je deset let (ChV), ale řeší zadané úkoly jako průměrné dvanáctileté dítě (MV), bude mít IQ 120. A naopak dítě, kterému je deset let (ChV), ale předložené úkoly řeší jako průměrné osmileté dítě (MV), bude mít IQ 80. Řada skórů inteligenčních testů je stále uváděna jako IQ, avšak podle uvedeného vzorečku se již nepostupuje. V současnosti se pod zkratkou IQ skrývá mnoho různých způsobů hodnocení inteligence. Získané výsledky se většinou vztahují k určitému standardu a na IQ se převádějí pomocí tabulek uzpůsobených podle věku testovaného jedince. Zároveň se úroveň inteligence vyjadřuje spíše uvedením pásma než číslem udávajícím hodnotu IQ. Tato pásma spolu s jejich procentuálním zastoupením v populaci uvádí následující tabulka. Pásma úrovně inteligence Hodnoty IQ Zastoupení v populaci Vysoký nadprůměr 130 a výše 2,5 % Výrazný nadprůměr 120-130 6 % Lehký nadprůměr 110-120 16 % Průměr 90-110 50 % Lehký podprůměr 80-90 16 % Výrazný podprůměr 70-80 7 % Lehká mentální retardace (debilita) 50-70 Střední a těžká mentální retardace (imbecilita) 20-50 2,5 % Hluboká mentální retardace (idiocie) 20 a níže Sociální a emoční inteligence O tom, jak se člověk uplatní v životě a ve vztazích, se z jeho IQ často nedozvíme nic. Pro úspěšný život člověka ve společnosti je zpravidla schopnost rozumět sociálním situacím podstatnější než nadání řešit abstraktní úkoly, které jsou předmětem zájmu klasických inteligenčních testů. To nás přivádí k pojmům sociální a emoční inteligence. Sociální inteligence znamená schopnost pohybovat se v sociálním prostředí, umět jednat s lidmi, řídit lidi, předvídat jejich chování a v souvislosti s tím pohotově reagovat. Emoční inteligence představuje schopnost vnímat své i cizí emoce, umět na ně reagovat a vhodným způsobem je ovládat. Osobnostní rysy Jak byste popsali osobnost svého dobrého kamaráda? Asi byste použili přídavná jména, jako milý, zábavný, kamarádský, společenský atd. Osobnost netvoří jen motivace a schopnosti, ale rovněž celá řada osobnostních rysů. Rysy jsou relativně stálé tendence chovat se v určité situaci určitým způsobem. V běžné řeči je vyjadřujeme pomocí přídavných jmen, jako milý, hodný, zábavný, kamarádský, společenský atd. Kolik však existuje takových rysů? A jsou některé z nich důležitější než jiné? Při sestavování co nejobsažnějšího, avšak zvladatelného počtu osobnostních rysů, na jejichž základě by mohlo být prováděno posuzování jedinců, postupovali nejvýznamnější psychologové následujícím způsobem: Nejprve se Gordon W. Allport a Henry S. Odbert obrátili na slovník. Předpokládali, že se v jazyce v průběhu historie ustálila označení pro většinu důležitých odlišností mezi jedinci. Dospěli k 18 000 slov, která lze využít k popisu chování. Tento počet poté snížili 4
na 4500 slov tím, že vyřadili nejednoznačná slova a synonyma. Nakonec vzniklý seznam uspořádali do psychologicky smysluplných podmnožin. Americký psycholog Raymond Cattell (1905-1998), jeden z nejproduktivnějších badatelů v oblasti individuálních rozdílů, zredukoval Allportův a Odbertův seznam na méně než 200 rysů. Za pomoci poměrně komplikované matematické metody, tzv. faktorové analýzy, pak stanovil 16 osobnostních faktorů. Podobným způsobem postupoval i Hans Jürgen Eysenck (1916-1997). Dospěl ke dvěma osobnostním faktorům: introverzi-extraverzi a emoční labilitě-stabilitě, kterou nazývá neuroticismus. Jeho model zachycuje následující obrázek. Osa intoverze-extraverze se vztahuje k míře, ve které je člověk obrácen dovnitř k já, nebo ven k vnějšímu světu. Na pólu introverze této škály se nacházejí jedinci, kteří jsou plaší a pracují nejraději sami, mají sklon stahovat se do sebe, zvláště v době, kdy prožívají stres nebo konflikt. Na pólu extraverze jsou jedinci, kteří jsou společenští a dávají přednost takovému zaměstnání, které jim umožňuje pracovat přímo s ostatními lidmi, v době, kdy prožívají stres, vyhledávají společnost. Osa labilita-stabilita představuje míru emocionality, přičemž na pól labilní jsou řazeni náladoví, úzkostní, přecitlivělí jedinci, zatímco na pólu stabilní jsou jedinci klidní, dobře přizpůsobení. Model dále ukazuje mnoho dílčích rysů, které odpovídají vzájemným kombinacím těchto dimenzí. Odborníci, jak vidíme, dospěli k odlišnému počtu základních rysových faktorů osobnosti. Avšak bez ohledu na tyto neshody se mezi badateli, kteří se zabývají rysy, objevuje všeobecný souhlas, že nejlepší kompromis představuje pět rysových dimenzí. Tyto dimenze byly nazvány velká pětka ( Big Five ) a spolu s reprezentativními rysovými škálami jsou uvedeny v následující tabulce. 5
VELKÁ PĚTKA (BIG FIVE) Rysový faktor Vysoká míra rysu Nízká míra rysu Otevřenost vůči zkušenosti Kreativní, originální, zvídavý, imaginativní, s všestrannými zájmy Konvenční, konzervativní, neumělecký, přízemní, s úzkými zájmy Svědomitost Spolehlivý, pracovitý, disciplinovaný, pořádný, Nespolehlivý, líný, nedbalý, lhostejný, bez vůle vytrvalý Extraverze Společenský, aktivní, hovorný, optimistický Uzavřený, vážný, mlčenlivý, tichý Vstřícnost Dobrosrdečný, laskavý, důvěryhodný, pomáhající, Cynický, surový, podezíravý, bezcitný, nespolupracující upřímný Neuroticismus Napjatý, neklidný, nejistý, nervózní, labilní Klidný, stabilní, sebejistý, vyrovnaný, uvolněný Temperament Určitě jste si všimli, že po nevydařené písemce reaguje každý z vás jinak. Jeden je smutný, druhý nazlobený na sebe nebo na učitele a třetímu je to úplně jedno. Za odlišnosti v našem prožívání a reagování je zodpovědný temperament. Tímto termínem psychologové osobnosti označují soubor vrozených rysů, které ovlivňují emoční prožívání a reagování na podněty. Rozdíly v temperamentu můžeme pozorovat již v novorozeneckém období, psychologové se proto domnívají, že temperament je převážně vrozený. Z novějších výzkumů vyplývá, že je dán především vlastnostmi nervové soustavy, hormony a neurotransmittery. Hippokratova teorie temperamentu Autorem první dochované teorie temperamentu je Hippokratés (o dvě století později ji zastával Galén). Tento řecký lékař, žijící ve 4. stoletím před naším letopočtem, se domníval, že osobnost člověka je dána poměrem tělesných št áv - krve, hlenu, žluče a černé žluče - které jsou u různých lidí různě namíchány. Hippokrates pak rozlišil čtyři základní typy lidských povah podle toho, která z těchto čtyř tekutin v těle převládá. Sangvinik má v převaze krev. Je to člověk veselý, živě a rychle reagující, optimistický a společenský. Cholerik má v převaze žluč. Je to člověk impulzivní, agresivní, vznětlivý, snadno se rozhněvá, jeho hněv však nemá dlouhého trvání. Flegmatik má v převaze hlen. Je to člověk klidný, lhostejný, nepodléhá náladám, je spíše pomalý, ale spolehlivý. Melancholik má v převaze černou žluč. Je to člověk uzavřený, pesimistický, přecitlivělý, pomalý a špatně přizpůsobivý. Hippokratova teorie vysvětlující temperament oněmi čtyřmi tělesnými št ávami je samozřejmě dávno překonána. Pojmy sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik však natolik pronikly do běžné řeči, že je dobré jim správně rozumět. 6
Charakter Co byste udělali, kdyby byl váš slabší spolužák šikanován silnějším? Zastali byste se ho, anebo byste mlčeli a nic neudělali? Vaše reakce bude záviset na vašem charakteru. Tímto pojmem psychologové zpravidla rozumí soubor rysů, které se projevují ve vztahu člověka k druhým lidem, sobě samému, prostředí a práci. Obecnými charakterovými vlastnostmi jsou ideály, hodnoty a zásady člověka. Konkrétně se jedná například o úctu k druhému člověku, vztah k materiálním a duchovním hodnotám, ke společenskému i osobnímu vlastnictví, o způsobilost chránit ostatní, statečnost apod. Charakter je tedy ta část osobnosti, která reguluje chování člověka z hlediska morálních norem. Je úzce spjat s ostatními složkami osobnosti (s motivací, s temperamentem, ale i s intelektem) a na rozdíl od temperamentu je formován především výchovou a prostředím, ve kterém člověk vyrůstá. 7
Shrnutí Osobnost je individuálně odlišný a relativně stálý vzorec myšlení, emocí, motivů a chování. Z hlediska psychologie je osobností každý člověk jako zcela jedinečné a neopakovatelné individuum, odlišné od všech ostatních lidí. Osobnost zkoumá psychologický obor zvaný psychologie osobnosti. Psychologové osobnosti usilují o dvojí: (1) popsat a vysvětlit individuální rozdíly mezi lidmi a (2) vytvořit ucelenou teorii osobnosti, která by vysvětlovala, jak funguje osobnost jakožto celek. Strukturu osobnosti tvoří motivace, schopnosti a osobnostní rysy, případně soustavy těchto rysů, vyjadřované výrazy temperament a charakter. Otázky a úkoly 1. Co je osobnost? 2. Čím se zabývají psychologové osobnosti? 3. Co jsou schopnosti a co vlohy? 4. Co je inteligence? Jak se měřila dříve a jak se měří dnes? 5. Popište Eysenckův model osobnosti. 6. Co označují pojmy temperament a charakter? 8