BIOLOGICKÁ ZRALOST Biologický věk lze charakterizovat jako fyziologický, mentální a anatomický proces. Charakterizuje celkový stav růstu a vývoje jedince, přičemž je mírou formování jeho morfologických a funkčních znaků. Určuje se na základě jednotlivých kritérií jako stupeň dosaženého růstu a vývoje organismu vzhledem k průměrné zdravé dětské populaci odpovídajícího kalendářního věku. Tímto způsobem se stanoví růstová a vývojová průměrnost, akcelerace či retardace (Riegerová, 1994; Regerová & Sedlak, 1996; Havlíčková, 1998; a další). Biologický věk můžeme určit několika způsoby, které jsou podrobněji popsány v publikacích Havlíčková (1998), Riegerová a Sedlak (1996), Riegerová a Ulbrichová (1998), Riegerová, Přidalová a Ulbrichová (2006) a další. Zde je uveden stručný přehled metod vycházející z citované literatury: a) Věk kostní (skeletální maturace) hodnocení stupně sekundární osifikace různých oblastí dětské kostry od narození až do ukončení růstu. Na základě rentgenového snímku většinou levé nebo pravé ruky je posuzována velikost a počet osifikačních jader a uzavřenost epifyzárních štěrbin. V podobě metody TW3 patří v současné době k nejvalidnějším a nejpřesnějším diagnostickým metodám. b) Věk vývinový (sexuální) hodnocení stavu pohlavní zralosti jedince na základě různých stupnic, nejčastěji na základě stupně axilárního a pubického ochlupení a vývoje prsů u dívek. c) Věk zubní (dentální) hodnocení stavu vývoje chrupu první (dočasné) a druhé (trvalé) dentice. Metoda má vzhledem k prokázané disproporci s kostním věkem nízkou validitu, přičemž platnějším ukazatelem je stupeň vývoje zubů než stav jejich erupce. d) Věk predikční hodnocení buněčné populace svalstva, resp. procesu mitózy a proliferace buněk jako senzitivního indexu anatomické nebo somatické dospělosti v průběhu vývoje. e) Věk růstový hodnocení tělesné výšky. Základní pomůckou jsou percentilové růstové grafy, které vychází ze změřené tělesné výšky a hmotnosti. Růstový věk poskytuje o celkové biologické zralosti jedinců školního věku pouze orientační údaje a v klinické praxi se od jeho využití často upouští. f) Věk proporcionální.
g) Věk psychomotorický hodnocení psychické vyspělosti jedince (mentální věk) a hodnocení stupně motorického vývoje jedince (motorický věk). Pro správné a komplexní posouzení biologické zralosti dětí je nutné kombinovat několik dílčích hledisek. Nedochází pak k chybnému závěru, a to zejména v období puberty (Šelingerová, 1992; Šelingerová & Moravec, 1992; Riegerová, 1994). Brauer (1982) navrhl na základě zkušeností Wutscherka (1974) následující schéma pro porovnání zjištěného biologického věku s kalendářním věkem daného jedince. Schéma rozlišuje 3 kategorie osob: jedince akcelerované (urychlené) v růstu a vývoji: diference biologického a kalendářního věku jsou větší než +12 měsíců; jedince normální (průměrné) v růstu a vývoji: diference biologického a kalendářního věku jsou v rozmezí: ±12 měsíců; jedince retardované (opožděné) v růstu a vývoji: diference biologického a kalendářního věku jsou větší než -12 měsíců. Mezi věkem biologickým a kalendářním může být v určitých věkových obdobích značná disproporce. U dětí prepubescentního a pubescentního věku nejsou výjimkou rozdíly větší než 2 roky (Riegerová, 1994; Riegerová & Sedlak, 1996), takže ve školních podmínkách může být rozdíl mezi biologicky nejmladším a biologicky nejstarším žákem až 5 let. Diference mezi biologickým a kalendářním věkem se postupně zmenšují a stupeň biologické zralosti po ukončení puberty již přibližně odpovídá věku kalendářnímu (Šelingerová, 1992). Pro určení stupně biologické zralosti zejména v prepubertálním a pubertálním období (ve věku 10 15 let) doporučuje Šelingerová a Šelinger (2005) metodu kostního věku podle Tannera et al. (2001), popřípadě vlastní metodu teoretického kostního věku, k níž vypracovali lineární regresní rovnice. Takto získaným teoretickým kostním věkem je možné nahradit kostní věk získaný radiografickým postupem. Chyba odhadu teoretického kostního věku podle regresní rovnice Teor. KV I je ±0,5 roku, u druhé varianty regresní rovnice Teor. KV II je ±0,7 roku (Šelingerová & Šelinger, 2005). PROPORCIONÁLNÍ VĚK Stanovení biologického proporcionálního věku vychází z faktu, že proporcionalita základních tělesných parametrů se mění od narození do dospělosti. Jednotlivé části těla i orgány mají své charakteristické růstové tempo, čímž se mění jejich vzájemný poměr a celkový vzhled. Určitý poměr jednotlivých částí těla odpovídá určitému vývojovému stupni
jedince. Biologicky akcelerovaní, resp. retardovaní jedinci se tak od svých vrstevníků neliší jen tělesnou výškou a hmotností, ale i proporcionalitou těla. Hodnocení proporcionality poskytuje důležité informace o postupu růstu. Může být platnou pomůckou při hodnocení biologické zralosti dětí ve školní tělesné výchově i v pediatrii, a to zejména v případech, kdy není možné stanovit kostní věk (Bláha et al., 1987; Havlíčková, 1998; Riegerová & Ulbrichová, 1998). Využití proporcionality těla pro hodnocení biologického věku má několik problémů. Nejprve je nutné najít takovou kombinaci rozměrů těla, která se mění s věkem a co nejobjektivněji zachycuje uvedený proces. Tento problém řešil Wutscherk (1974), který vyšel z osmi antropometrických parametrů a navrhl výpočet konečného indexu tzv. komplexního znaku tělesné stavby (dále jen KC ). Jeho metodiku zjednodušil a diferencoval podle pohlaví Brauer (1982), který zavedl tzv. index vývoje stavby těla (dále jen KEI nebo KEI index, i když KEI je odvozeno z německého originálu Korperbauentwicklungsindex a slovo index v sobě již obsahuje). K určení indexu stačí změřit pět tělesných parametrů: tělesnou výšku a hmotnost, biakromiální a bispinální šířku, maximální obvod antebrachia u chlapců, resp. střední obvod stehna u dívek. Metodický postup stanovení KEI u nás použila řada autorů (Riegerová, 1994; Bláha et al., 1987; Bursová, 1990; Sedlak & Riegerová, 1998; a další). Riegerová et al. (1990) prokázali vztah KEI ke kritériu věku kostního u souboru dětí ve věku od 9 do 14 let, přičemž v žádném případě nenalezli hodnotu proporcionálního věku vyšší, než byl kostní věk. Vztah KEI k věku kostnímu potvrdila Šelingerová (1992) na souborech sportujících chlapců a dívek ve věku 10 14 let a současně navrhla pro přehlednější vyjádření výsledků KEI regresní rovnice k přepočtu indexové hodnoty na roky. Ve validitě KEI jako kritéria stanovení biologického proporcionálního věku existují určité intersexuální rozdíly. KEI velmi zřetelně dokumentuje typologickou závislost dívek na tempu biologického dozrávání. U chlapců jsou volnější vztahy mezi typem tělesné stavby a rychlostí dospívání. U dívek byla prokázána úzká souvislost křivky hodnot KEI s průběhem nejvyšší růstové rychlosti. Čím dřívější je nejvyšší růstová rychlost (vyšší hodnota KEI), tím větší je u dívek tělesná hmotnost na cm tělesné výšky během období dospívání. Přírůstky indexových jednotek jsou u dívek vcelku pravidelné až do 15 let (s nejvyšším zvýšením mezi 10. a 11. rokem), pak se hodnota indexu v podstatě nemění, což platí i pro dospělé ženy. U chlapců má průběh růstu indexu vyšší kolísání, přičemž nejvyšší přírůstky jsou ve věkových obdobích 6 7 let a 13 14 let, od 17 let je hodnota indexu relativně stabilní
(Bláha et al., 1987; Riegerová, 1994; Riegerová & Ulbrichová, 1998; Sedlak & Riegerová, 1998). Sedlak a Riegerová (1998) upozorňují na skutečnost, že se zcela přesným hodnocením biologického věku pomocí KEI můžeme počítat u jedinců hmotnostně průměrných (proporcionální typ), popř. silných, přičemž výškové pásmo nehraje roli. U jedinců štíhlých (RI < 1,06) je třeba počítat s větším rozdílem mezi chronologickým a proporcionálním věkem ve smyslu vyšší retardace, která neodpovídá skutečnosti, resp. kostnímu věku. Naopak v některých případech dětí v pubertální růstovém výšvihu je třeba počítat s větší diferencí ve směru akcelerace, s tzv. relativní akcelerací. Hodnocení trendu vývoje je v obou případech spolehlivé.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BLÁHA, P., et al. 1987. Antropometrie československé populace od 6 do 55 let. 2 díl. Praha : ÚV ČSTV a Ústav národního zdraví pro vrcholový sport. BRAUER, BM. 1982. Die Bestimmung des biologischen Alters in der sport und jugendärzlichen Praxis mit neuen antrhropometrischen Methoden. Ärztl. Jugend, vol. 73, p. 94 100. BURSOVÁ, M. 1990. Vztahová analýza motorických a biologických charakteristik 8 14letých chlapců. Teor. Praxe těl. Vých., roč. 38, č. 4, s. 219 225. HAVLÍČKOVÁ, L. 1998. Biologie dítěte : rané fáze lidské ontogeneze. Praha : UK. RIEGEROVÁ, J. & SEDLAK, P. 1996. Metody diagnostiky biologického věku u dětí biologický proporcionální věk. Čs. Pediat., roč. 51, č. 1, s. 42 46. RIEGEROVÁ, J. & ULBRICHOVÁ, M. 1998. Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého. RIEGEROVÁ, J. 1994. Studium změn somatypu dětí v období puberty (longitudinální sledování). Acta Univ. Palac. Olom., s. 3 90. RIEGEROVÁ, J. et al. 1990. Hodnocení biologické zralosti dětí na základě věku proporcionálního a kostního. Teor. Praxe těl. Vých., roč. 38, č. 6, s. 359 363. RIEGEROVÁ, J., PŘIDALOVÁ, M. & ULBRICHOVÁ, M. 2006. Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu. Olomouc : Hanex. ŠELINGEROVÁ, M. & MORAVEC, R. 1992. Biologický vek a jeho vplyv na motorickú výkonnosť 10 až 14ročných atlétov. Acta Fac. Educ. phys. Univ. Comenianae, roč. 33, s. 41 50. ŠELINGEROVÁ, M. & ŠELINGER, P. 2005. Význam a určovanie biologického veku v športe. In ŠELINGEROVÁ, M. & ŠELINGER, P. (Eds.). Sledovanie rozvoja pohybových schopností a výkonnostného rastu športovo talentovaných detí a mládeže v závislosti do úrovne ich biologickej zrelosti. Bratislava : ICM Agency. s. 88 91. ŠELINGEROVÁ, M. 1992. Stanovenie biologického veku a jeho uplatnenie v športe. Kand. dizert. práce. Bratislava : Univerzita Komenského. TANNER, JM. et al. 2001. Assessment of Skeletal Maturity and Prediction of Adult Height (TW3 Method). London : W. B. Saunders Press. WUTSCHERK, H. 1974. Die Bestimmung des biologischen Alters. Theor. Prax. Körperkult., vol. 213, no. 2, p. 159 170.