Mendelova univerzita v Brně. Agronomická fakulta. Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství Druhové spektrum vlnovníků (Acarina: Eriophyidae) a intenzita napadení dřevin v Brně Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D. Vypracovala: Bc. Veronika Šimečková Brno 2011

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Druhové spektrum vlnovníků (Acarina: Eriophyidae) a intenzita napadení dřevin v Brně vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. V Brně dne. Podpis.

PODĚKOVÁNÍ Své poděkování bych si přála na tomto místě věnovat paní doc. Ing. Haně Šefrové, Ph.D. za vedení mé diplomové práce a poskytování rad a cenných informací v průběhu jejího zpracovávání. Dále patří mé poděkování rodičům, kteří mi umoţnili studium, nejen poskytnutým zázemím, ale i trpělivostí a oporou. Velmi si váţím i báječných spoluţáků a dobrých lidí, které jsem na této škole měla moţnost poznat. Příspěvek byl zpracován s podporou Výzkumného záměru č. MSM6215648905 Biologické a technologické aspekty udrţitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky.

Abstrakt Druhové spektrum vlnovníků (Acarina: Eriophyidae) a intenzita napadení dřevin v Brně Předloţená diplomová práce se zabývá výzkumem fytofágních roztočů, kteří náleţí do čeledi vlnovníkovití. Průzkum výskytu těchto škůdců probíhal v letech 2008 a 2010, přičemţ v prvním zmíněném roce byly druhy sledovány ve třech parcích města Brna v Luţánkách, Denisových sadech a v Tyršově sadu a v dalším uvedeném roce byl výzkum rozšířen o tři místa Mariánské údolí, arboretum MZLU a Schreberovy zahrádky. Celkově bylo zjištěno na daných místech 12 druhů vlnovníků. Nejčastěji byly napadené lípy a javory. Dalšími poškozenými dřevinami byly ořešáky, vrby a v roce 2010 byly 3 druhy zjištěny také na olši, jeden druh byl zaznamenán na trnce, oproti předchozímu výzkumu. Pouze jeden druh se vyskytoval na všech studijních plochách. Některé druhy byly naopak nalezeny pouze na jedné studijní ploše. Vlnovníci se vyskytují nejčastěji ohniskově. Klíčová slova: škůdci, roztoči, dřeviny Abstract Species spectra of gall mites (Acarina: Eriophyidae) and the intension of infestation on woody species in Brno This diploma work engages in investigation of phytophagous mites, which fall into family Eriophyidae. The research of occurence of this pests took place in two years 2008 and 2010, whereas at first mentioned year, kinds were observed in three parks in Brno city in Luţánky, Denise s gardens and Tyrš s gardens and next listed year the research had been enlarged by three other places Marian valley, arboretum of MZLU and Schreber s gardens. Generally were detected 12 kinds of eriophyid mites. The most often invaded tree were lime trees and maples. Another damaged trees were butternuts and willows, 3 kinds were discovered in 2010 also on alders, one kind was registered on black thorn in comparison with previous investigation. Only single kind had been founded in all researched areas. Some kinds had occured only in just one educational area, obversely. These pests usually occur in focuses. Key words: pests, mites, woody plants

OBSAH 1 ÚVOD... 8 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 9 2.1 Charakteristika a biologie vlnovníků (Acarina: Eriohyidae)... 9 2.1.1 Zařazení do systému... 9 2.1.2 Anatomická stavba, morfologie... 9 2.1.3 Ţivotní cyklus... 10 2.2 Vztah vlnovníků a rostlin... 11 2.2.1 Symptomy na hostitelských rostlinách... 11 2.2.2 Dělení vlnovníků podle symptomů na rostlinách... 13 2.2.3 Časté hálkotvorné druhy hmyzu... 13 2.3 Moţnosti ochrany hostitelských rostlin... 14 2.4 Nejčastěji napadané rostliny... 16 2.5 Nejčastěji se vyskytující vlnovníci v ČR... 21 3 CÍL PRÁCE... 25 4 MATERIÁL A METODIKA... 26 4.1 Studijní plochy... 26 4.1.1 Arboretum Mendelovy univerzity v Brně... 26 4.1.2 Denisovy sady... 27 4.1.3 Mariánské údolí (údolí Říčky)... 27 4.1.4 Luţánky... 27 4.1.5 Tyršův sad... 28 4.1.6 Schreberovy zahrádky... 28 4.2 Monitoring vlnovníků... 29 5 VÝSLEDKY A DISKUZE... 31 5.1 Druhové spektrum vlnovníků (Acarina: Eriophyiade)... 31

5.2 Intenzita napadení hostitelských dřevin... 39 5.3 Celkové napadení dřevin v Brně... 46 6 ZÁVĚR... 50 7 PŘEHLED POUŢITÉ LITERATURY... 52 8 PŘÍLOHY... 56 8.1 Seznam dřevin na studijních plochách... 56 8.2 Symptomy na hostitelských dřevinách... 71 8.3 Další hálkotvorné druhy... 77

1 ÚVOD Veřejná zeleň hraje nezastupitelnou roli v našich ţivotech, zejména pro nás, ţijící ve městech, kde nápor na ţivotní prostředí čím dál více narůstá. Parky i uliční stromořadí tu neplní pouze estetickou a krajinotvornou funkci, ale také nám pomáhají zlepšovat kvalitu vzduchu, zamořeného výfukovými plyny, neboť váţou oxid uhličitý a produkují kyslík, bez něhoţ by nebyl ţivot, ale také zachytávají smog, prach, poskytují nám odhlučněná a zastíněná místa, vhodná pro chvíle odpočinku, relaxace a klidu. Jedná se o místa, která byla vytvořena člověkem pro jeho potřebu a vyuţití, tedy o umělé ekosystémy, do nichţ člověk neustále zasahuje a ovlivňuje jejich existenci. V těchto ekosystémech nenajdeme pouze širokou škálu různých druhů dřevin a keřů, ale také nepřeberné mnoţství ţivočichů a organizmů, kteří dohromady tvoří funkční celek. Biodiverzita, čili rozmanitost, má nesmírný význam v setrvání přírody, ať uţ jde o diverzitu druhovou, genovou či mezi společenstvy navzájem. Je nezbytné ji chránit a udrţovat, příliš do ní nezasahovat prostřednictvím, čím dál modernějších, technik. I tak nás příroda neustále umí překvapovat, pořád v ní máme co objevovat a rozšiřovat tak naše poznatky. Roztoči jsou velice rozmanitým a zajímavým řádem pavoukovců. Náleţí sem druhy jak uţitečné pro člověka nebo pro rostliny, tak druhy pro ně škodlivé. Některé druhy mají velice malé rozměry, jsou pouhým okem nepozorovatelné od několika mm, zkoumáme je pomocí mikroskopu, jiné však dosahují aţ několik cm. Čeleď vlnovníci, fytofágní druhy, tedy škodící na okrasných dřevinách, ovocných stromech i jiných uţitkových rostlinách, patří mezi mikroskopické ţivočichy. Na svých hostitelích způsobují vznik neobvyklých útvarů, zduřenin, puchýřů a změn různého druhu, především však na listech. Při procházce parkem si těchto úkazů nelze nevšimnout, neboť jsou velmi výrazné, přestoţe na okrasných dřevinách nepředstavují větší nebezpečí ohroţení jejich zdravotního stavu, avšak jsou velmi nevzhledné, coţ je na místech, kam chodí člověk obdivovat krásu přírody, neţádoucí. Jedná se o ţivočichy, kteří jsou v této práci středem mého výzkumu. 8

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Charakteristika a biologie vlnovníků (Acarina: Eriohyidae) 2.1.1 Zařazení do systému V říši ţivočichů (Animalia) náleţí čeleď vlnovníci (Eriophyidae) do kmene členovci (Arthropoda), podkmene klepítkatci (Chelicerata), třídy pavoukovci (Arachnida), infratřídy roztoči (Acari), řádu sametkovci (Prostigmata). Podrobněji jsou vlnovníci rozděleni na 3 podčeledi: Cecidophyinae, Eriophyinae a Phyllocoptinae, jsou rozlišováni na jednotlivé rody: Vasates, Phytoptus, Eriophyes, Aculops a další. 2.1.2 Anatomická stavba, morfologie Vlnovníci jsou velmi drobnou skupinou roztočů. Jsou obligátně fytofágní, najdeme je na povrchu rostlin, nejčastěji na listech, ale některé druhy i na pupenech. Dráţdí buňky pokoţky, coţ má za následek deformace pletiv nebo tvorbu chloupkovitých útvarů erineí, jiné druhy způsobují bujení pletiv, při kterém vznikají hálky, které je obrůstají a slouţí poté jako jejich úkryt. Velikost vlnovníků se pohybuje mezi 0,15 0,3 mm, tělo má podlouhlý, vřetenovitý nebo červovitý tvar. Vlnovníci nemají vyvinuté oči, cévní soustavu, vzdušnice, ani vylučovací ústrojí. Mají bodcovité chelicery (Šefrová, 2006). Na rozdíl od jiných druhů roztočů mají pouze dva páry noh. Ústní ústrojí je bodavě sací. Dráţdí buňky vylučováním metabolitů. Hálky, jejichţ tvorbu svým způsobem ţivota mohou zapříčinit, nazýváme cecidie (Laštůvka, 2004). Jedná se o druhy velikostí natolik nepatrné, ţe je nutné jejich přítomnost potvrdit a analyzovat pomocí mikroskopu. Mohou mít různou barvu těla, nejčastější jsou však druhy bílé aţ ţluté (www.entomology, 2007). Tvar těla můţe připomínat doutník. Hlava a končetiny jsou společně na přední části těla, která se nazývá gnathosoma, zde se nalézají chelicery, neboli klepítka, která jsou dvou aţ tří členná, vzácně i jedno článková a pedipalpy, čili makadla, která mohou mít různý vzhled. Druhou, tělní část nazýváme idiosoma, nese končetiny a skládá se z hrudních článků, které jsou srostlé se zadečkem v jeden útvar (Wikipedie, 2011). 9

Obr. 1, 2: Srovnání morfologie vlnovníka (vlevo) a skladokaze (vpravo), který má 4 páry končetin (www1, www2) Obr. 3, 4: Morfologie vlnovníka, vpravo přední část těla (www3) 2.1.3 Ţivotní cyklus Vlnovníky lze podle ţivotních cyklů rozlišit na dva typy, s jednoduchým ţivotním cyklem, ten má čtyři stadia vajíčko, dvě stadia nymfy, dospělec a s cyklem daleko sloţitějším, kde dochází ke střídání generací samičích s generacemi oboupohlavními, jeţ se nejčastěji vyskytuje u vlnovníků vyvíjejících se na listnatých dřevinách. 10

Pravděpodobně se druhy tímto způsobem adaptovaly na sezónní změny hostitelské dřeviny. Deutogynními samičkami nazýváme ty, které poskytují jednopohlavní generace samiček, protogynními jedinci jsou pak samičky, které poskytují potomstvo obou pohlaví. Oba typy samic stejného druhu se mohou výrazně lišit, jak tvarem, tak velikostí, a je velice nesnadné je rozeznat. Vlnovníci jsou přenášeni především větrnými proudy a lidskou činností s napadenými částmi rostlin, starší instary bývají závislé na vektorech, coţ bývají nejčastěji ptáci, ale i hmyz. V počátečních stadiích jsou pohybliví a snadno migrují na pupeny, květy i listy (Bettini, 1994). Samice deutogynní mají schopnost přečkávat nepříznivé podmínky i extrémní počasí. Jejich úkrytem jsou pupeny, opadlé listy a praskliny i štěrbiny v kůře stromů. V létě kladou vajíčka na listy, za jeden měsíc jedna samice naklade kolem osmdesáti kusů, z nichţ se pak líhnou samičky i samci a procházejí dvěma vývojovými stadii. Vývoj od vajíčka aţ po dospělce většinou trvá kolem jednoho aţ dvou měsíců, coţ závisí i na vnějších vlivech prostředí. V průběhu vegetace mají několik generací, dospělec ţije kolem jednoho měsíce. K oplodnění dochází bez kopulace, samci pokládají shluk spermií na list a samičky se jimi samy oplodňují (Murray, 2009). Na konci vegetace se začínají vyvíjet generace přezimujících specializovaných samiček, které se oplodňují samy a poté vyhledávají vhodný zimní úkryt (Friesen, 2009). Bohuţel však přesná bionomie mnohých druhů vlnovníků není dosud zcela objasněna (www.entomology, 2007; Mellott, Krantz, 2003). 2.2 Vztah vlnovníků a rostlin 2.2.1 Symptomy na hostitelských rostlinách Vlnovníci jsou ţivočichové potravně specializovaní a na svých hostitelích způsobují vznik specifických symptomů. Jednotlivé druhy determinujeme tedy snáze pomocí vizuálního hodnocení symptomů na hostitelských rostlinách, neţli podle morfologie, pomocí mikroskopu. Samičky a samci se výrazně na první pohled neliší. (Friesen, 2009). Ţijí zpravidla pohromadě v rozsáhlých shlucích, ukryti mezi rostlinnými orgány. Mají kulovitá vajíčka, která kladou po skupinkách, vyjímečně i jednotlivě. Vţírají se hluboko do rostlinných, meristematických pletiv a vysávají rostlinné šťávy, pomocí 11

svých stiletových příústních končetin, přičemţ do rostliny vstřikují toxiny, coţ má za následek deformace rostliny. Tímto způsobem vznikají různé symptomy, cecidie, erinea, zduření různých částí rostliny, puchýře, čarověníky, bronzovité zbarvení listů, některé druhy mohou brzdit růst (Cloyd, 2004). Dále mohou působit zkrácení internodií, tvorbu hálek na květech, druhotný rozvoj listových chloupků, také bývají přenašeči rostlinných virů, příkladem je vlnovník tulipánový Aceria tulipae (Keifer, 1938), coţ je škůdce uskladněných a okrasných cibulovin, v menší míře také škodí na pšenici v USA (Mellot, Krantz, 2003). Virus zvrat černého rybízu je přenášen vlnovníkem rybízovým Cecidophyopsis ribis (Westwood, 1869). Napadená rostlina má méně listů, slabé větve se více větví, květy a plody opadávají brzy, bývají zakrslé. Na révě způsobuje hálčivec révový poškození, kterému říkáme akarinóza. Škody způsobené vlnovníky mohou být i nepřímé, jelikoţ napadená rostlina reaguje na napadení zvyšováním transpirace, bývá stresována suchem a oslabená rostlina bývá daleko častěji ohroţena dalšími škodlivými činiteli a nepříznivými vlivy (Šefrová, 2008). Cecidofágie je potravní strategie vlnovníků i jiných organizmů, při které se ţivočichové ţiví pletivem různorodých neobvyklých útvarů na rostlině, tedy hálkami, které vznikají činností hálkotvorných organizmů. Existují však i druhy, které hálky netvoří, ale jsou odkázány ve svém ţivotním cyklu na hálky vniklé působením jiného druhu, příkladem můţe být nosatec Archarius salicivorus (Paykull, 1792), který se vyskytuje v hálkách tvořených pilatkou Pontania collactanea (Forster, 1854) na vrbě. Podle původců rozlišujeme hálky: zoocecidie (způsobené ţivočichy), akarocecidie (vzniklé působením rotoztočů), jedná se tedy i o případ vlnovníků a poslední skupinou jsou entomocecidie (jejich výskyt působí hmyz). Podle částí rostliny, na které se novotvary objevují, dělíme hálky na kořenové, stonkové, lodyhové, větvové, výhonkové, kůrové, pupenové, prýtové, listové a květní (Lendělová, 2008). 12

2.2.2 Dělení vlnovníků podle symptomů na rostlinách Vlnovníky je moţno rozdělit do několika skupin a to podle symptomů na jejich hostitelích. 1. Pupenoví vlnovníci: Napadají pupeny nebo plody ve vývinu a ty jsou poté jejich sáním zakrslé nebo zdeformované. 2. Hálkotvorní vlnovníci: Jejich působením dochází k abnormálnímu růstu pletiv, coţ má za následek tvorbu hálek na listech, které mohou mít tvar kapsičky, která slouţí vlnovníkovi jako úkryt pro jeho další vývoj, ale některé hálky mohou připomínat i chomáčky chlupů jedná se o tzv. erinea, která se tvoří z vnějšího pletiva listu. Dalším typem hálky bývá puchýř, který se tvoří z listového pletiva vnitřního mezofylu. 3. Druhy způsobující změnu zbarvení rostlinných částí: Zapříčiňují tvorbu stříbřitých nebo bronzovitých skvrn na listech, čímţ mohou způsobit jejich předčasný opad. Vyskytují se obvykle na jádrovinách (Murray, 2009). Obr. 5: Čtyři typy poškození: hálka ve tvaru nehtu, hálka ve tvaru prstu, erinea, hálka puchýřovitá 2.2.3 Časté hálkotvorné druhy hmyzu Kromě roztočů mohou na dřevinách tvorbu hálek zapříčiňovat i jiné organizmy. Jedná se především o mšice, bejlomorky, blanokřídlý hmyz, některé brouky, ale také rzi. Symptomy jejich výskytu na rostlinách mohou být snadno laikem zaměněny za škody způsobené vlnovníky. Uvádím několik v našich podmínkách velmi častých druhů. 13

Bejlomorka buková Mikiola fagi (Hartig, 1839): Patří mezi dvoukřídlý hmyz, tvoří na listech buků vejčité hálky na konci zašpičatělé, hladké a lesklé. Korovnice smrková Sacchiphantes abietis (Linnaeus, 1758): Zařazujeme ji do polokřídlého hmyzu, jedná se o mšici, jejímţ sáním vznikají na bázi mladých výhonků smrku zelené aţ načervenalé šišticovité hálky. Vlnatka hladká Tetraneura ulmi (Linnaeus, 1758): Patří do polokřídlého hmyzu, jde téţ o mšici. Deformují čepele na listech jilmu a následně tvoří hálky, které jsou zelené a později hnědnou. Ţlabatka dubová Cynips quercusfolii (Linnaeus, 1758): Řadíme ji mezi blanokřídlý hmyz, na listech vytváří nedřevnatějící hálky, kterým se říká duběnky, které jsou kulaté, jednokomůrkové, zelené aţ ţluté nebo červenavé na osluněné straně. Ţlabatka růţová Diplolepis rosae (Linnaeus, 1758): Náleţí do blanokřídlého hmyzu, hálky tvořené tímto druhem se nazývají bedeguáry, nalezneme je na růţi šípkové na větvích nebo listech, poté co ţlabatka naklade do pupenů snůšky vajíček. Hálka bývá obrostlá chlupy, různé barvy, zelené, hnědé, červené nebo ţluté. Kaţdá larva má v této hálce vlastní komůrku (Lendělová, 2008). 2.3 Moţnosti ochrany hostitelských rostlin V případě výskytu vlnovníků na okrasných dřevinách nebývá třeba rozsáhlejšího ošetření, jelikoţ nepůsobí váţnější poškození, která by mohla směřovat aţ k úhynu hostitele, většinou bývá poškození pouze estetického rázu. Pokud se k ochraně přesto přistoupí, je tu několik moţností. První je mechanické odstraňování napadených částí poškozené rostliny, odřezání zničených větviček, poté tyto části musí být zlikvidovány, nejlépe spálením. Některé druhy vlnovníků přezimující ve stadiu dospělce na listnatých dřevinách lze regulovat postřikem olejových přípravků, který se provádí na podzim, zavčas, před opadem listí. Jednou z nevýhod pouţití chemie je moţná likvidace uţitečných dravých roztočů (Friesen, 2009). Takové druhy se vyuţívají jako biologická ochrana, například dravý roztoč Typhlodromus pyri (Scheuten, 1857) je hojně vyuţíván 14

v boji proti hálčivci a vlnovníkovci révovému, hálčivci jabloňovému, ale také proti sviluškám, v sadech a vinicích (Biocont laboratory, 2008). Pokud je však opravdu nutné přistoupit k chemické ochraně, vyuţívají se akaricidy tedy přípravky regulující roztoče. Jejich vyuţití bývá většinou nevyhnutelné v případě napadení révy vinné hálčivcem révovým Calepitrimerus vitis (Nalepa, 1905) a vlnovníkem révovým Colomerus vitis (Pagenstecher, 1857). Nejvyuţívanějšími látkami proti těmto škůdcům jsou přípravky na bázi propargitu Omite 30 W a Omite 570 EW, které se pouţívají také na ostatní škodlivé roztoče vyskytující se na révě vinné (svilušky). Další plodinou, kde bývá pouţití výše zmíněných chemických akaricidů nutné, je rybíz, kde škodí vlnovník rybízový Cecidophyopsis ribis (Westwood, 1869). Avšak před aplikací těchto látek na rostliny je nezbytné nejprve otestovat citlivost rostliny vůči přípravku. Jedním z nejpouţívanějších akaricidů Omite 30 W ničí všechna pohyblivá stadia fytofágních roztočů, působí jako jed poţerový, dotykový i dýchací. Neobsahuje organická rozpouštědla a je ideálním akaricidem vyuţívaným na letní ošetření, nejlépe působí při teplotách nad 18 C (www.chemtura, 2010). Dalším moţným přípravkem na ochranu proti vlnovníkům je Magnus 200 SC (www.agromanual, 2008). Je moţné pouţívat pouze chemické přípravky, uvedené v Registru přípravků na ochranu rostlin, který je kaţdým rokem upravován Státní rostlinolékařskou správou. Na révě se proti vlnovníkům pouţívají především přípravky na bázi síry, jejich aplikace se provádí časně zjara, krátkou dobu před a na počátku rašení nebo během vegetace, ale také je moţné ochranu provádět ve formě pozdního letního ošetření do 10. srpna. Aplikaci přípravku je moţné podle potřeby opakovat (Šefrová, 2008). V předjaří se mohou provádět preventivní opatření, coţ je aplikace chemických přípravků, příkladem je Oleoekol. Ochrana se můţe provádět iběhem vegetace s pouţitím přípravků, které jsou daný rok uvedené v Registru přípravků na ochranu rostlin (Nienhaus, Butin a Böhmer, 1998). Pokud se stane, ţe vysazujeme sazenice rybízu, jehoţ pupeny jsou jiţ vlnovníky napadeny, pak je vhodná lázeň v teplé vodě, kdy sazenice namočíme asi na 20 minut do vody, která má teplotu 45 C, tím škůdce spolehlivě usmrtíme, navíc se sazenice 15

ujímají rychleji (Lohrer, 2008). 2.4 Nejčastěji napadané rostliny Kapitola je zpracována dle Alforda (1995). Druhové spektrum vlnovníků na světě je velmi pestré, většina druhů je spojována především s okrasnými rostlinami, na nichţ způsobují variabilní, druhově charakteristické symptomy. Mnohé z následně zmíněných druhů pochází ze severní Evropy, některé jsou však nově introdukovány se svými hostitelskými rostlinami z různých koutů světa. Většinou se druhy určují a taxonomicky zařazují dle hostitelských rostlin, neboť v rodovém názvosloví je dosud poněkud chaos, mnoho z nich bývá v literatuře označeno pod dvěma i více druhy či poddruhy. Navíc je velice obtíţné správné zařazení a určení druhu podle symptomu na rostlině. Následně jsou uvedeny nejčastěji se vyskytující druhy vlnovníků, jejich hostitelské rostliny a symptomy, které způsobují. Bez (Sambucus) Epitrimerus trilobus (Nalepa, 1981): Deformace, diskolorace listů okrasných keřů Brslen (Euonymus) Eriophyes convolvens (Nalepa, 1892): Listy se rolují vzhůru Bříza (Betula) Acalitus rudis (Canestrini 1891): Pupeny chřadnou, čarověníky způsobeny houbou Taphrina spp. vyuţívá jako úkryt 16

Aceria leionotus (Nalepa, 1891): Tvorba hrbolků cca 1 mm velkých, červených na svrchní straně listů Aceria longisetosus (Nalepa, 1891): Bělavá aţ červenavá erinea na spodní straně listu Buk (Fagus) Aceria stenaspis (Nalepa, 1891): Krnění mladých listů, deformace a usychání pupenů Eriophyes nervisequus (Canestrini, 1891): Bílé aţ hnědavé chlupaté svraštěliny podél ţilek na horní straně listu, chloupky časem blednou Habr (Carpinus) Eriophyes macrotrichus (Nalepa, 1889): Diskolorace listů a zvlnění jejich okrajů Hloh (Crataegus) Epitrimerus pyri (Nalepa, 1891), vlnovník hrušňový: Listy hnědnou, mají bronzové zbarvení, symptomy i na plodech červenohnědé zabarvení Phyllocoptes goniothorax (Nalepa, 1889): Svinování listových čepelí směrem dolů, různé barvy od světle zelené aţ po ţluto-zelenou s červenavým nádechem Hrušeň (Pyrus) Epitrimerus pyri (Nalepa, 1891), vlnovník hrušňový: Zvlnění listů a puchýře, zelené aţ později hnědavé Jabloň (Malus) Aculus schlechtendali (Nalepa, 1890), hálčivec jabloňový: Bronzové zabarvení a deformace listů Jasan (Fraxinus) Aculus epiphyllus (Nalepa, 1892): Bronzové zbarvení listů, napadá i mladé dřeviny Eriophyes fraxinivorus (Nalepa, 1909): Hálky na květech Tegonotus collaris (Nalepa, 1894): Bronzové zbarvení listů 17

Aculus epiphyllus (Nalepa, 1892): Častý výskyt společně s předchozím druhem Javor (Acer) Aculops aceriola (Nalepa, 1894): Inquilína uvnitř erineí, které tvoří následující druh Eriophyes psilomerus (Nalepa, 1922): Erinea Aceria cephalonea (Nalepa, 1922) Aceria heteronyx (Nalepa, 1891): Novotvary na kůře jedno nebo dvouletých letorostů, oslabení stromů Artacris cephaloneus (Nalepa, 1922): Puchýřovité útvary na listech javoru, mění barvu od zelené aţ po červenou Aceria macrorhyncha (Nalepa, 1889): Podlouhlé hálky na listech, výraznější neţ způsobuje předešlý druh Eriophyes eriobius (Nalepa, 1922): Na spodní straně listů bělavé skvrny, později červenavé aţ nachové, jemné diskolorace na svrchní straně Aceria macrochela (Nalepa, 1922): Váčkovité hálky na listech, mají vzhled nazelenalých bradavic, mění postupně barvu na červenou různé intenzity, aţ černavé Eriophyes psilomerus (Nalepa, 1922): Znetvoření listů, erinea připomínající puchýřky bledé zelené aţ hnědé barvy na svrchní straně listů, rub bývá potaţen bělavými aţ nafialovělými chloupky Jeřáb (Sorbus) Aculus aucuparia (Liro, 1943): Bronzové zbarvení listů Eriophyes pyri (Pagenstecher, 1857): Drobné světle zelené aţ ţluté puchýře s otvorem na spodní straně, na rozvinujících se listech, i na dalších rostlinách čeledi Rosaceae, hálky během zrání tmavnou Jilm (Ulmus) Aceria campestricola (Frauenfeld, 1865): Drobné hálky připomínající krůpěje na svrchní straně listů Eriophyes filiformis (Nalepa, 1891): Váčky na listech, větších rozměrů neţ u předešlého uvedeného druhu, mírné zdeformování listů Aceria ulmi (Garman, 1883) 18

Jírovec (Aesculus) Tegonotus carinatus (Nalepa, 1892): Na spodní straně listů ţije volně, v hojném počtu se objeví rozsáhlé bronzování a předčasný opad listů Juka (Yucca) Cecidophyopsis hendersonii (Keifer, 1954): Svrchní strana listů je jakoby pokryta bílým prachem Lípa (Tilia) Eriophyes exilis (Nalepa, 1982): Hálky podél hlavní listové ţilky, mají tvar chlupatých, drobných, zeleno-ţlutých aţ hnědých hrbolků, na svrchní straně listů Aculus ballei (Nalepa, 1891): Bronzovité zbarvení listů na mladých stromech, nevzhledné Eriophyes tiliae (Pagenstecher, 1857) vlnovník lipový: Běţně se vyskytující nehtovité hálky, postupně měnící barvu, na lípě velkolisté Tilia platyphyllos Eriophyes lateannulatus (Schulze, 1918): Hálky ve tvaru nehtů na lípě srdčité Tilia cordata, menší neţ u předchozího druhu Eriophyes leiosoma (Nalepa, 1892): Velké, bílé skvrny na spodní straně listů, od května, horní strana je světle zelená, napadené pletivo časem hnědne. Protogynní generace tohoto vlnovníka, někdy označované jako Eriophyes nervalis vytvářejí podél ţilek listů protáhlé bělavé či nafialovělé erineum Olše (Alnus) Acalitus brevitarsus (Fockeu, 1890): Zdeformování listů, jsou posety neobvyklými puchýři, svrchní strana listů je pobledlá a lesklá, poseta bradavicemi, spodní strana je pokryta hustými bělavými aţ světle hnědými chlupy Acaricalus parabolus (Keifer, 1961): Bronzování listů, sníţená vitalita mladých stromů Eriophyes inangulis (Nalepa, 1919): Nápadné zduřeniny na svrchní straně listů, objevující se od května, mají barvu od zelené, přes ţlutou a červenou aţ po hnědou, na spodní straně jsou bělavé aţ načervenalé chloupky Eriophyes laevis (Nalepa, 1889): Drobné pevné pupínky na svrchní straně listů 19

Ořešák (Juglans) Eriophyes erineus (Nalepa, 1891), vlnovník ořešákový: Erinea větších rozměrů na listech Aceria tristriata (Nalepa, 1890), vlnovník puchýřovitý: Často společně s předchozím druhem, četnější a drobnější hálky na listové ţilnatině a oplodí Slivoň (Prunus) Aculus fockeui (Nalepa a Trouessart, 1891), vlnovník višňový: Listí s bronzovým nádechem s naţloutlými tečkami, skvrny jsou i na dřevu mladých větviček Eriophyes padi (Domes, 2000): Tmavě červené nápadné hálky na listech Eriophyes similis (Nalepa, 1890), vlnovník trnkový: Váčkovité hálky, světle zelené aţ naţloutlé nebo červenavé barvy, po obvodu listů Šeřík (Syringa) Aceria loewi (Nalepa, 1890): Usychání pupenů. Změna barvy listů, zakřivení listových špiček, zkrácený růst letorostů Tis (Taxus) Cecidophyopsis psilaspis (Nalepa, 1893), vlnovník tisový: Zmnoţení pletiv pupenů, pupeny zůstávají uzavřené a mění se v hálky, které později černají Topol (Populus) Aceria dispar (Nalepa, 1891), vlnovník osikový: Napadeny mladé větve i listy, které se svinují a deformují, jsou zřasené, internodia jsou výrazně zkrácená Phyllocoptes populi (Nalepa, 1890), vlnovník topolový: Erinea na spodní straně listů, na svrchní straně puchýře světlé barvy Trnovník (Robinia) Vasates allotrichus (Nalepa, 1894): Svinování listů směrem vzhůru, jsou svraštělé, mohou i černat při silném napadení, napadené větvičky jsou bledé, mají matný vzhled 20

Vrba (Salix) Aculops tetanothrix (Nalepa, 1889): Na listech velké mnoţství nápadných chlupatých, ţluto-zelených aţ červených hálek, od května k vidění Aculus truncatus (Nalepa, 1892): Hálky na okrajích svrchní strany listů vrby nachové Salix purpurea, postupně červenají Stenacis triradiata (Nalepa, 1892): Častý, rozšířený druh na různých vrbách 2.5 Nejčastěji se vyskytující vlnovníci v ČR Na území naší republiky bylo ve 20. století zjištěno 90 druhů vlnovníků. Jejichpopulační hustota se mění v dlouhodobějších intervalech, některé druhy, které se v minulosti vyskytovaly hojně, jsou v současnosti mizejícími druhy a naopak. Mezi léty 1978 a 1986 byl zjišťován výskyt vlnovníků na území České republiky (celkem v 75 lokalitách) a bylo zaznamenáno 50 druhů vlnovníků, kteří na 26 hostitelských druzích dřevin vytvářejí hálky. Lokality ČR, kde se v uvedeném období vyskytovali vlnovníci, jsou vyznačeny v následující mapce (Vaněčková-Skuhravá, 1996). Obr. 6: Lokality výskytu vlnovníků v ČR, v letech 1978 1986 21

Podle četnosti rozdělila (Vaněčková-Skuhravá, 1996) vlnovníky do tří skupin: druhy vyskytující se vzácně, druhy středního výskytu a druhy vyskytující se hojně. V hlavním městě Praha bylo zaznamenáno celkem 37 druhů způsobujících hálky na 23 hostitelských dřevinách, ve 12 lokalitách. Nejčastějšími druhy byly Eriophyes leiosoma (Nalepa, 1892) na lípě, Epitrimerus trilobus (Nalepa, 1981) na bezu černém a Aceria macrorhyncha (Nalepa, 1889) na javoru. Po celé republice se objevují vlnovníci roztroušeně v menších mnoţstvích a nezpůsobují dřevinám výraznější škody. Mezi nejškodlivější druhy u nás ve 20. století řadíme: Eriophyes fraxinivorus (Nalepa, 1909) mění květy habru na hálky, Aceria platanoidea (Nalepa, 1922) způsobuje tvorbu hálek na mladých listech javoru, Eriophyes pyri (Pagenstecher, 1857) na listech hrušní se jeho příčinou tvoří hálky a Stenacis triradiata (Nalepa, 1892) působí deformace pupenů, které označujeme jako čarověníky, na různých druzích vrb (Vaněčková-Skuhravá, 1996). V následujícím přehledu uvádím nejběţnější druhy vlnovníků na našem území. Některé druhy nemají český druhový název. Hálčivec jabloňový Aculus schlechtendali (Nalepa, 1890): Působí rezavění a hnědnutí na listech a plodech jabloní (Lohrer, 2008). Působí stáčení okrajů listů směrem vzhůru. Hostiteli jsou především jabloně, vzácně i hrušně (Hluchý a kol., 1997). Hálčivec lískový Phytocoptella avellanae (Nalepa, 1889): Napadá pupeny, které se zvětšují. Poškození je nápadné především v září. Uvnitř pupenů se roztoči dále mnoţí. Na velikost úrody však napadení nemá výrazný vliv. Hálčivec révový Calepitrimerus vitis (Nalepa, 1905): Napadá révu vinnou, listy jsou zkadeřené, drobnější, letorosty raší pomaleji neţ obvykle. Místa vpichu postupně hnědnou a korkovatí. Jako jeden z mála druhů, můţe ovlivňovat výnos, jelikoţ oslabuje keře révy, dochází k sniţování kvality i kvantity hroznů, hrozí i odumření keřů. Ve specializované laboratoři se provádí určování hladiny škodlivosti (Hluchý a kol., 1997). 22

Vlnovník puchýřovitý Aceria tristriata (Nalepa, 1890): Stimuluje na listech ořešáku tvorbu bradavic, které jsou patrné poblíţ listové ţilnatiny, nejprve mají nazelenalou barvu a později hnědnou. Uvnitř se nacházejí všechna vývojová stadia od vajíčka, přes larvu aţ po dospělé jedince (Hudec, Gutten, 2007). Vlnovník rajčatový Aculops lycopersici (Tryon, 1917): Působí škody na listech a stoncích rajčat, například jejich hnědnutí a rezavění (Lohrer, 2008). Vlnovník rybízový Cecidophyopsis ribis (Westwood, 1869): Vyskytuje se především na černém rybízu, tvoří hálky na pupenech, které proto na jaře zůstávají nerozvité. Je vektorem viru, který vyvolává onemocnění zvrat černého rybízu (Hluchý a kol., 1997). Jedná se o bělavého roztoče, který opouští hálku na jaře za teplého slunečného počasí. Nejprve vyhledá úţlabí listů a vegetační vrcholy, později napadne i zakládající se pupeny, ve kterých se pak intenzivně mnoţí a přeměňuje je v kulovité hálky (Ackermann, 1995). Vlnovník šeříkový Aceria loewi (Nalepa, 1890): Jedná se o bělavého, červovitého roztoče, který se vyskytuje především na šeříku Syringa vulgaris, méně často našeříku Syringa chinensis, objevuje se především ve starších a zastíněných výsadbách. Je ukryt mezi šupinami, kde přezimuje a na jaře ţije určitou dobu volně na větvích a potom napadá nové pupeny. Rozšiřuje se především větrem (MZe ČR, 1998). Vlnovník švestkový Eriophyes similis (Nalepa, 1890): Na spodní straně listů působí tvorbu hálek, které jsou prvně zelenavé a později červenají, později se vyboulí do štěrbinového otvoru na svrchní straně listů (Baumjohannovi D. a P., 2006). Vlnovník maliníkový Phyllocoptes gracilis (Nalepa, 1891): Škodí na maliníku a ostruţiníku, sáním dochází ke zkadeření listů, horní strana listů mozaikovitě ţloutne. Při silném napadení dochází také k poškození plodů. Různé kultivary jsou na tento druh odlišně citlivé (Hluchý a kol., 1997). Vlnovník Epitrimerus pyri (Nalepa, 1891): Na listech způsobuje tvorbu několika milimetrových černých skvrn, které můţeme vidět od června a července, vyrůstají později v malé bradavičky, čepele listů jsou zprohýbané (Šedivý, 2002). 23

Vlnovník ořešákový Aceria erinea (Nalepa, 1891): Příznaky napadení tímto druhem jsou patrné na spodní straně listů ořešáků, na nichţ se objevují plstnaté útvary, tedy spleť trichomů, na horní straně listu je pletivo vypouklé (Hluchý a kol., 1997). Vlnovník révový Colomerus vitis (Pagenstecher, 1857): Škodí na mladých listech, kde se tvoří puchýře, ţlutavé aţ červené barvy, které jsou vypouklé. Na spodní straně listu se vytváří hustá spleť zvětšených trichomů, která připomíná plsť erineum. Při silnějším výskytu mohou být napadeny květenství a bobule (Souček a Pospíšil). 24

3 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo 1. Shromáţdění odborné literatury, zabývající se vlnovníky v návaznosti na bakalářskou práci 2. Vytvoření seznamu druhů vlnovníků nacházejících se na zvolených studijních plochách v arboretu Mendelovy univerzity v Brně, Denisově sadu, Luţánkách, Mariánském údolí, Tyršově sadu a Schreberových zahrádkách, ve zvoleném období od června do října roku 2010 3. Provést soupis dřevin, které se na daných místech vyskytují 4. Zjištěné druhy vlnovníků analyzovat, zjistit intenzitu napadení dřevin 5. Zaměřit se na trofické vazby zjištěných druhů a míru napadení domácích i cizokrajných dřevin 25

4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Studijní plochy Výzkum se uskutečnil na šesti studijních plochách v parcích a silničních stromořadích v Brně. Brno se nachází v nadmořské výšce 190 425 m. n. m., v 49 º 12 severní šířky a 16 º 34 východní délky. Leţí v kotlině na řece Svratce a Svitavě, má rozlohu 230 km². Ze tří stran ho obklopují zalesněné kopce, na jihu přechází v rozsáhlou níţinu. Ze severu ho chrání výběţky Drahanské a Českomoravské vrchoviny (www.brno.cz). Kromě parků hraje důleţitou roli městské zeleně i uliční stromořadí, které je jeho základní sloţkou. V posledních letech je bohuţel na ústupu, z důvodu nepříznivých městských podmínek, staví se více a více budov, stromy jsou káceny, ovzduší je znečištěno motorismem a tak dále. Během pouhé poloviny století ubyla uliční zeleň aţ na pouhou polovinu. K nejčastějším druhům uličního stromořadí řadíme lípy Tilia, javory mléčný Acer platanoides a mléčný kulovitý Acer platanoides Globosum, hloh obecný plnokvětý Crataegus oxyacantha Flore pleno, trnovník akát Robinia pseudoacacia a jírovec maďal Aesculus hippocastanum (Přibyl, 1998). 4.1.1 Arboretum Mendelovy univerzity v Brně Výukové a účelové zařízení Mendelovy univerzity v Brně botanická zahrada a arboretum bylo zaloţeno prof. Ing. A. Bayerem v roce 1938, mělo rozlohu 2 ha. V roce 1967 byla plocha rozšířena na 11 ha. Celý areál je rozčleněn do pěti tematických částí. Najdeme zde 4000 dřevin, 500 skalniček, 350 kultivarů velkokvětých kosatců, 2000 trvalek, 300 tillandsií a 3000 orchideí. Místo se nachází v nadmořské výšce 220 250 m. n. m., průměrné sráţky jsou zde 547 mm za rok a průměrná roční teplota 8,4 º C. Co se týká půdních podmínek podloţí je tvořeno jílem, povrch tvoří sprašové hlíny, které mají vysoký obsah CaO. Z části jsou však rostliny vysázeny na umělé naváţce po těţbě jílu (Arboretum.mendelu, 2011). 26

Areál najdeme v Černých polích, ztvárněn byl podle návrhu českého předního zahradního architekta prof. Ing. Ivara Otruby, CSc. Obvykle jsou tu pořádány dvě výstavy za rok, první bývá tradiční výstava velkokvětých kosatců Iris, poslední víkend v květnu a druhá bývá na podzim, většinou na konci září, tema bývá kaţdý rok odlišné, od trav aţ po ovoce (Vymazal, 2001-2011). 4.1.2 Denisovy sady Sady se nacházejí poblíţ hlavnímu nádraţí, přes ulici Bašty. Kromě nich, patří k Petrovu také Kapucínské zahrady a park Studánka. Byly v dřívější době hřbitovem, do roku 1883. Na počátku 19. století byl postupně přeměňován na sady, v rámci těchto výsadeb byl zaloţen Ţivý zemský herbář, kde se nacházelo 223 druhů dřevin, bohuţel vlivem nepříznivých podmínek rostliny vymizely. František Jeţek však dochoval alespoň jejich seznam, který obsahuje kromě botanických a německých názvů také české, proto je významný (Přibyl, 1998). 4.1.3 Mariánské údolí (údolí Říčky) Leţí v chráněné oblasti Moravský kras, zhruba 8 km od městské části Brno-Líšeň, který se rozprostírá na ploše 94 km². Nachází se zde 4 naučné stezky a jednou z nich je právě Údolí Říčky. Název je odvozen od potoku Říčka, který zde protéká a je dlouhý skoro 37 km. Moravský kras je jedním z nejvýznamnějších krasových oblastí střední Evropy. V roce 1956 bylo toto místo v ČR prohlášeno za chráněnou krajinnou oblast (CHKO). Je zde přes 1100 jeskyní a pět z nich je i otevřeno pro veřejnost, a to Punkevní jeskyně, dno propasti Macocha, Kateřinská jeskyně, Balcarka a Sloupsko-šošůvské jeskyně (www.mojebrno, 2009). 4.1.4 Luţánky Park najdeme na ulici Lidická, částečně místo rozlohou zasahuje do ulic Pionýrská a Drobného. V dnešní době bohuţel vlivem nepříznivých podmínek dochází k úbytku plochy, důvodem jsou především úpravy ulic, narůstání mnoţství prachu i hluku, kolem 27

parku se nachází silnice a tedy výfukové plyny dřevinám pochopitelně nepřispívají, právě naopak (Přibyl, 1998). Tento název park získal, jelikoţ vznikl na staré luţní louce. Pozemek věnoval městu Brnu císař Josef II., aby byl zde vybudován městský veřejný park. Plocha parku se od roku 1785 rozrůstala a Luţánky se staly postupně největším parkem Brna (VZmB, 2000). V té době byly na místě nejvíce zastoupeny lípy, topoly, javory, habry, buky, jeřáby, olše a jilmy. V 19. Století začaly být Luţánky přeměňovány v přírodní anglický park, coţ trvalo přes dvacet let. Byly zde vysazovány postupně i vzácné a exotické dřeviny. V Luţánkách byly nakonec zástupci dřevin téměř veškerých dřevin vyskytujících se na Moravě a navíc 158 druhů a forem cizozemských. V roce 1975 se zde nacházelo 142 druhů a kultivarů (Přibyl, 1998). 4.1.5 Tyršův sad Najdeme jej ve středu města Brna. Původně byl na jeho místě také hřbitov, do roku 1883. Dnes je součástí sadu bývalá botanická zahrada a proto zde najdeme také stromy cizího původu, které nejsou jinde v Brně k vidění. Tato Městská botanická zahrada byla zaloţena mezi lety 1902 1903, v roce následujícím byla zpřístupněna veřejnosti. Tato plocha měla 60 arů a postupně zde bylo vysázeno 1100 druhů rostlin, později se tento počet zvýšil aţ na 2100. Před první světovou válkou byla zahrada vyuţívána zejména školami a po skončení války se v její těsné blízkosti začaly objevovat další botanické zahrady, coţ postupně způsobilo sníţený zájem o toto místo. Po skončení druhé světové války uţ neprobíhaly obnovy a místo bylo přičleněno k dnešnímu Tyršovu sadu (Přibyl, 1998). 4.1.6 Schreberovy zahrádky Jedná se o menší parčík nacházející se mezi ulicemi Jugoslávská a Lesnická, v Černých polích. Původně do tohoto místa po dlouhou dobu zasahoval hřbitov, který se v průběhu let postupně rozrůstal, byl pouţíván aţ do roku 1907, kdy byl postupně exhumován a přeměněn na kolonii Schreberových zahrádek. Jméno tento parčík získal po 28

vynikajícím lékaři ortopedovi, Gottliebovi Morizi Schreberovi, který se v roce 1808 narodil v Lipsku a také zde zemřel (Flodrová, 2002). Mezi 50. A 60. lety 20. století proběhla rekonstrukcea plocha byla přeměněna na park, s rozlohou 2,4 ha. Z botanického hlediska je park velice cenný (www4, 2008). 4.2 Monitoring vlnovníků V období od června do října v roce 2010 jsem provedla monitoring vlnovníků. Obdobný průzkum proběhl uţ ve stejném období v roce 2008, výsledky jsou porovnány. V roce 2008 byl monitoring proveden ve třech parcích, v roce 2010 později byl výzkum rozšířen o další tři plochy. Zaměřila jsem se na parky, většinou leţící ve středu města Brna: Luţánky, Tyršův sad, Denisovy sady, Schreberovy zahrádky, arboretum MZLU, výjimkou bylo odlehlejší Mariánské údolí, které bylo zvoleno pro srovnání s ostatními studijními plochami. Výskyt vlnovníků je nejčastěji ohniskový. Symptomy na listech jsem průběţně fotografovala fotoaparátem OLYMPUS FE- 5010. Napadené listy jsem nasbírala a při pokojové teplotě vysušila a uloţila do herbáře. Původce poškození jsem determinovala podle fotografií symptomů v odborné literatuře a méně jasné druhy jsem prokonzultovala se specialisty. Evidované druhy jsem zapisovala do tabulky. Dále jsem provedla hodnocení hustoty (= abundance) hálek nebo erineí na list podle pětičlenné stupnice. Vědecké názvosloví jsem ověřila podle Magowského (2008), české pak podle Kůdely a Kocourka (2002) a podle serveru BioLib.cz (www.biolib.cz). 29

Tabulka 1: Stupnice intenzity napadení dřevin. Stupeň Počet napadených listů 1 zcela ojedinělý výskyt 2 méně neţ 10 3 10 20 napadených listů 4 20 100 napadených listů 5 100 aţ tisíce napadených listů (značně početná hustota) 30

5 VÝSLEDKY A DISKUZE Průzkum výskytu vlnovníků na dřevinách byl prováděn ve vegetačním období roku 2010, na předem zvolených šesti studijních plochách ve městě Brně, navázala jsem na výzkum z roku 2008. Studijní plochy v roce 2008 i 2010: Denisovy sady (Petrov), Luţánky, Tyršův sad Studijní plochy v roce 2010: Arboretum Mendelovy univerzity, Mariánské údolí, Schreberovy zahrádky 5.1 Druhové spektrum vlnovníků (Acarina: Eriophyiade) Při orientačním průzkumu na šesti studijních plochách v Brně jsem zjistila celkem 12 druhů vlnovníků: na javoru babyce Acer campestre dva druhy Aceria cephalonea a Aceria macrochela a na javoru klenu Acer pseudoplatanus vlnovníka Aceria macrorhyncha. Lípy Tilia spp. byly velice častými hostiteli dvou druhů vlnovníka lipového Eriophyes tiliae a Eriophyes leiosoma, na olši lepkavé Alnus glutinosa se vyskytly celkem tři druhy vlnovníků vlnovník olšový Eriophyes laevis a vlnovníci Eriophyes inangulis a Acalitus brevitarsus. Ořešák královský Juglans regia byl občasným hostitelem dvou druhů vlnovníků Aceria erinea a Aceria tristriata. Také byl zjištěn vlnovník trnkový Eriophyes similis na trnce obecné Punus spinosa. Posledním zaregistrovaným druhem byl vlnovník vrbový Stenacis triradiata, jehoţ hostitelem bylo více druhů vrb vrba babylonská Salix babylonica, vrba Salix sachalinensis a vrba Salix doniana, přírodní kříţenec. Tabulka 1: Přehled druhů vlnovníků nalezených v Brně v letech 2008 a 2010 Vědecký název Acalitus brevitarsus (Fockeu, 1890) Hostitelská dřevina Alnus glutinosa Gaertn. 31

Aceria cephalonea (Nalepa, 1922) Acer campestre L. Aceria erinea (Nalepa, 1891) Juglans regia L. Aceria macrochela (Nalepa, 1891) Acer campestre L. Aceria macrorhyncha (Nalepa, 1889) Acer pseudoplatanus L. Aceria tristriata (Nalepa, 1890) Juglans regia L. Eriophyes inangulis (Nalepa, 1919) Alnus glutinosa Gaertn. Eriophyes laevis (Nalepa, 1889) Alnus glutinosa Gaertn. Eriophyes similis (Nalepa, 1890) Prunus spinosa L. Eriophyes leiosoma (Nalepa, 1892) Tilia spp. Eriophyes tiliae (Pagenstecher, 1857) Tilia spp. Stenacis triradiata (Nalepa, 1892) Salix spp. Čeleď břízovité Betulaceae S. F. Gray Olše (Alnus): Vlnovník Acalitus brevitarsus (Fockeu, 1890) Kromě olše lepkavé Alnus glutinosa napadá běţně i jiné druhy olší, napadené listy jsou zdeformované, později se na nich vytvářejí puchýřky. Na spodní straně jsou patrné husté bělavé aţ hnědnoucí chlupy (erinea). Jedná se o deutogynní druh (Alford, 1995). Byl nalezen pouze v Luţánkách, v červnu 2010, v početnosti podle stupnice 4. 32

Vlnovník Eriophyes inangulis (Nalepa 1919) Jde o druh, způsobující tvorbu nápadných zduřenin, na horní straně listů, které se objevují od května a mění postupně barvu od zelenavé, ţlutavé, červenavé aţ po hnědavou. Na spodní straně jsou malé skvrnky bílých aţ červenavých chloupků (Alford, 1995). Výskyt tohoto druhu byl zaznamenán pouze v Mariánském údolí, od června roku 2010, v početnosti 3. Vlnovník olšový Eriophyes laevis (Nalepa, 1889) Tento deutogynní druh vytváří drobné hálky, často ve velkém počtu aţ několika set, připomínají tvrdé pupínky. Škoda nemá větší význam, avšak můţe ovlivnit vitalitu hostitele, pokud se jedná o mladšího jedince (Alford, 1995). Objeven byl ze všech zkoumaných lokalit pouze v Mariánském údolí, v červnu 2010, intenzita napadení byla 5. Společně s předešlým druhem se vyskytuje občasně společně. Čeleď javorovité Aceraceae Juss. Javor (Acer): Vlnovník Aceria cephalonea (Nalepa, 1922) Vyskytuje se na javoru babyce Acer campestre, kde na horní straně listů tvoří korálkovité hálky, nejprve jsou zelené a později červenají. Často dosahují vysoké 33

početnosti, avšak nejsou významněji nebezpečné. Na podzim roztoči opouštějí úkryt hálek a výrústky na listech zasychají (Nienhaus a kol., 1998). Výskyt tohoto druhu byl zaznamenán v Mariánském údolí, Luţánkách, Tyršově sadu a v Denisových sadech, v červnu 2010, intenzita napadení dosahovala hodnoty 3. Vlnovník Aceria macrorhyncha (Nalepa, 1889) Jde o velmi rozšířený druh, vyvíjí se na javoru babyce Acer campestre, na níţ způsobuje podlouhlé hálky na listech (Alford, 1998). Vyskytuje se na třech zkoumaných studijních plochách v Brně v Mariánském údolí, ve Schreberových zahrádkách a v Luţánkách. Výskyt tohoto druhu byl zaznamenán v červnu roku 2010, intenzita napadení měla hodnotu 3. Vlnovník javorový Aceria macrochela (Nalepa, 1891) Vlnovník se vyvíjí na javoru babyce Acer campestre, tvoří na listech nápadné hálky váčkovitého vzhledu. Připomínají bradavice, nejprve nazelenalé, a později se mění na červenou různé intenzity, někdy jsou aţ černavé. Tvoří se většinou podél hlavních ţilek. Silně napadené listy se deformují. Napadené listy by měly být odstraněny (Alford, 1995). Vyskytuje se od června 2010 podobně jako Aceria cephalonea na čtyřech plochách v Tyršově sadu, Luţánkách, Mariánském údolí a v Denisových sadech, intenzita napadení se rovná hodnotě 3. 34

Čeleď lípovité Tiliaceae Juss. Lípa (Tilia): Vlnovník Eriophyes leiosoma (Nalepa, 1892) Od května jsou jeho příčinou k vidění bílé skvrny velkých rozměrů, na spodní straně listů lip. Horní strana je nejprve světle zelenavá. Uprostřed léta dochází k masivnímu rozvoji hálek a pletivo hnědne. Napadení můţe být velice nápadné a rozsáhlé, ale hálky jsou pouze na povrchu a působí drobné pokroucení listové čepele. Při silnějším napadení je vhodné listy sesbírat a spálit (Alford, 1995). Tento vlnovník byl zaregistrován v červnu 2010 v Luţánkách, Mariánském údolí a ve Schreberových zahrádkách. Průměrná intenzita napadení má hodnotu 3. Vlnovník lipový Eriophyes tiliae (Pagenstecher, 1857) Jedná se o velice častého původce hálek nehtového tvaru na lípě velkolisté Tilia platyphyllos, která má široké listy. Hálky mění postupem času barvu. Vlnovník lipový můţe být oranţový, načervenalý, případně i bezbarvý. Ochrana se většinou neprovádí, není nutná, pokud by se k ní přistoupilo, měla by být provedena na jaře, později uţ je neúčinná, neboť jsou vlnovníci chráněni uvnitř hálky (Tomizcek a kol., 2005). Jako jediný druh byl objeven na všech šesti zkoumaných plochách, od června 2010, v intenzitě napadení 3. 35

Čeleď ořešákovité Juglandaceae A. Rich. ex Kunth Ořešák (Juglans): Vlnovník puchýřovitý Aceria tristriata (Nalepa, 1890) Stimuluje na listech ořešáku tvorbu četných drobných hálek, připomínajících bradavice (Šedivý, 2002). Většinou jsou umístěny v blízkosti listové ţilnatiny. Nejprve jsou zelené a později hnědnou. Jedná se vlastně o vychlípeniny listové pokoţky směrem vzhůru, ze spodní strany jsou uzavřeny tenkou štěrbinou. V našich podmínkách se tento druh vyskytuje velmi často a nemá větší vliv na vitalitu stromu ani na úrodu (Hudec, Gutten, 2007). Tento druh byl zjištěn počátkem června 2010 v arboretu Mendelovy univerzity v Brně a Mariánském údolí, v intenzitě napadení 3. Vlnovník ořešákový Aceria erinea (Nalepa, 1891) Na spodní straně listů tvoří husté povlaky zlatavých chloupků. Na vrchní straně se tvoří okrouhlé, podlouhlé puchýře, zduřeniny, které bývají odlišně zbarvené. Často se vyskytuje společně s vlnovníkem puchýřovitým Aceria tristriata (Šedivý, 2002). Symptomy obou druhů jsou snadno rozlišitelné. Tento druh byl zjištěn pouze v arboretu MZLU současně s předešlým druhem v měsíci červnu 2010, intenzita napadení měla hodnotu 3. 36

Čeleď růţovité Rosaceae L. Trnka (Prunus): Vlnovník trnkový Eriophyes similis (Nalepa, 1890) Jedná se o běţně rozšířený druh, který se kromě trnky vyskytuje i na dalších peckovinách rodu Prunus. Hálky nabývají váčkovitého tvaru, mají světle zelenou barvu, později ţlutavou aţ načervenalou. Nejčastěji se tvoří po obvodu listů. Je vhodné, zejména na mladých rostlinách, napadené listy otrhat a spálit (Alford, 1995). Na jaře, po vyrašení napadají listy, květy a později i plody (Hluchý a kol., 1997). Tento vlnovník byl zjištěn pouze v Mariánském údolí, na konci června 2010, v intenzitě napadení 4. Čeleď vrbovité Salicaceae Mirbel Vrba (Salix): Vlnovník vrbový Stenacis triradiata (Nalepa, 1892) Způsobuje tvorbu větších či menších hálek, chomáčů, na smuteční vrbě Salix alba Tristis, i dalších druzích čeledi Salicaceae. Ochranou můţe být odřezání a spálení napadených míst. Při silnějším napadení je vhodné ošetření Sulkou, na jaře během rašení. Na počátku vegetačního období lze pouţít i některé chemické přípravky, 37

např. Omite (Matlák, 2005). Byl zjištěn pouze v arboretu, symptomy jsou patrné po celý rok, intenzita napadení je rovna hodnotě 2. 38

5.2 Intenzita napadení hostitelských dřevin Arboretum Mendelovy univerzity Druh Počet napadených dřevin Intenzita napadení Stenacis triradiata 3 2 Aceria erinea 1 3 Aceria tristriata 2 2 Eriophyes tiliae 1 4 14% 29% 43% Stenacis triradiata Aceria erinea 14% Aceria tristriata Eriophyes tiliae Graf 1: Podíl jednotlivých druhů vlnovníků nalezených v arboretu Mendelovy univerzity. 39

4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 Stenacis triradiata Aceria erinea Aceria tristriata Eriophyes tiliae 0 1 Graf 2: Intenzita napadení dřevin jednotlivými druhy vlnovníků v arboretu Mendelovy univerzity. Denisovy sady Druh Počet napadených dřevin Intenzita napadení Aceria cephalonea 2 3 Aceria macrorhyncha 1 3 Eriophyes tiliae 3 3 3 1 2 Aceria cephalonea Aceria macrorhyncha Eriophyes tiliae Graf 3: Podíl jednotlivých druhů vlnovníků nalezených v Denisových sadech. 40

3 2,5 2 1,5 Aceria cephalonea 1 0,5 0 Aceria macrorhyncha Eriophyes tiliae 1 Graf 4: Intenzita napadení dřevin jednotlivými druhy vlnovníků v Denisových sadech. Mariánské údolí (údolí Říčky) Druh Počet napadených dřevin Inenzita napadení Aceria cephalonea 12 5 Aceria macrorhyncha 7 4 Aceria macrochela 5 4 Eriophyes tiliae 5 3 Eriophyes leiosoma 4 3 Eriophyes inangulis 3 3 Eriophyes laevis 3 5 Aceria tristriata 1 4 Eriophyes similis 9 4 41

2% 19% 6% 25% Aceria cephalonea Aceria macrorhyncha Aceria macrochela Eriophyes tiliae 6% 8% 10% 10% 14% Eriophyes leiosoma Eriophyes inangulis Eriophyes laevis Aceria tristriata Eriophyes similis Graf 5: Podíl jednotlivých druhů vlnovníků nalezených v údolí Říčky. Aceria cephalonea 5 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 1 Aceria macrorhyncha Aceria macrochela Eriophyes tiliae Eriophyes leiosoma Eriophyes inangulis Eriophyes laevis Aceria tristriata Eriophyes similis Graf 6: Intenzita napadení dřevin jednotlivými druhy vlnovníků v údolí Říčky. Luţánky Druh Počet napadených dřevin Intenzita napadení Aceria cephalonea 6 3 Aceria macrorhyncha 14 3 Aceria macrochela 5 2 42

Eriophyes tiliae 17 4 Eriophyes leiosoma 7 4 Acalitus brevitarsus 3 4 13% 6% 11% Aceria cephalonea Aceria macrorhyncha 33% 27% Aceria macrochela Eriophyes tiliae 10% Eriophyes leiosoma Acalitus brevitarsus Graf 7: Podíl jednotlivých druhů vlnovníků nalezených v Luţánkách. 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 1 Aceria cephalonea Aceria macrorhyncha Aceria macrochela Eriophyes tiliae Eriophyes leiosoma Acalitus brevitarsus Graf 8: Intenzita napadení dřevin jednotlivými druhy vlnovníků v Luţánkách. Tyršův sad Druh Počet napadených dřevin Intenzita napadení Aceria cephalonea 1 1 43

Aceria macrorhyncha 1 3 Eriophyes tiliae 2 4 50% 25% 25% Aceria cephalonea Aceria macrorhyncha Eriophyes tiliae Graf 9: Podíl jednotlivých druhů vlnovníků nalezených v Tyršově sadu. 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 1 Aceria cephalonea Aceria macrorhyncha Eriophyes tiliae Graf 10: Intenzita napadení dřevin jednotlivými druhy vlnovníků v Tyršově sadu. Schreberovy zahrádky Druh Počet napadených dřevin Inzenzita napadení Aceria macrochela 3 4 44

Eriophyes tiliae 4 2 Eriophyes leiosoma 3 3 30% 30% Aceria macrochela Eriophyes tiliae 40% Eriophyes leiosoma Graf 11: Podíl jednotlivých druhů vlnovníků nalezených ve Schreberových zahrádkách. 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 Aceria macrochela Eriophyes tiliae Eriophyes leiosoma 0 1 Graf 12: Intenzita napadení dřevin jednotlivými druhy vlnovníků ve Schreberových zahrádkách. 45

5.3 Celkové napadení dřevin v Brně Druh vlnovníka Počet studijních Počet napadených Intenzita napadení ploch výskytu dřevin celkem Aceria cephalonea 4 21 3 Aceria erinea 1 1 3 Aceria tristriata 2 3 3 Acalitus brevitarsus 1 3 4 Aceria macrorhyncha 4 12 3 Eriophyes inangulis 1 3 3 Eriophyes laevis 1 3 5 Aceria macrochela 3 24 3 Eriophyes similis 1 9 4 Stenacis triradiata 1 3 2 Eriophyes leiosoma 3 14 3 Eriophyes tiliae 6 31 3 35 30 25 20 15 10 5 0 1 Aceria cephalonea Aceria erinea Aceria tristriata Acalitus brevitarsus Aceria macrorhyncha Eriophyes inangulis Eriophyes laevis Aceria macrochela Eriophyes similis Stenacis triradiata Eriophyes leiosoma Eriophyes tiliae Graf 13: Počet napadených dřevin jednotlivými druhy vlnovníků. Vlnovník lipový, Eriophyes tiliae byl zjištěn na nejvyšším počtu hostitelských dřevin. 46

Aceria cephalonea 6 5 4 3 2 1 0 1 Aceria erinea Aceria tristriata Acalitus brevitarsus Aceria macrorhyncha Eriophyes inangulis Eriophyes laevis Aceria macrochela Eriophyes similis Stenacis triradiata Eriophyes leiosoma Eriophyes tiliae Graf 14: Počet studijních ploch s výskytem daného druhu. Většina druhů byla nalezena pouze na jednom stanovišti. Jediný druh Eriophyes tiliae byl naopak nalezen na všech stanovištích. Aceria cephalonea 5 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 1 Aceria erinea Aceria tristriata Acalitus brevitarsus Aceria macrorhyncha Eriophyes inangulis Eriophyes laevis Aceria macrochela Eriophyes similis Stenacis triradiata Eriophyes leiosoma Eriophyes tiliae 47