Přehled zpráv. Kuba a její revoluce Respekt ~ str. 69 ~ eseje

Přehled zpráv Válka na konci světa...4 10.8.2009 Respekt ~ str. 10 ~ Krátce Kuba a její revoluce...4 16.2.2009 Respekt ~ str. 69 ~ eseje ŠEST LET V ZAJETÍ...7 17.7.2008 Instinkt ~ str. 70 ~ Portrét MARTIN VALEŠ i Odraz ode dna...9 14.7.2008 Respekt ~ str. 32 ~ Svět Jiří Sobota Osvobozená Ingrid Betancourtová...10 7.7.2008 Respekt ~ str. 08 ~ aktuality Smolný měsíc povstalců...11 12.6.2008 Reflex ~ str. 14 ~ Reflexe BOHUMIL PEČINKA JAKUB SZÁNTÓ Obchodník se smrtí...12 30.4.2008 Reflex ~ str. 14 ~ Reflexe JAKUB SZÁNTÓ BOHUMIL PEČINKA Co ví obchodník se smrtí?...13 25.3.2008 Respekt ~ str. 34 ~ Svět Alexandre Gajdamacký Zastavte úniky dat...15 10.3.2008 Respekt ~ str. 12 ~ Z kraje Guerilla v pyžamu...16 10.3.2008 Respekt ~ str. 30 ~ Svět Markéta Pilátová Uribeho cesta do Evropy...18 28.1.2008 Respekt ~ str. 07 ~ Jak spřátelená guerilla vypálila Chávezovi rybník...19 7.1.2008 Respekt ~ str. 33 ~ Svět Markéta Pilátová Ukončení jednání s kolumbijskými FARC...20 26.11.2007 Respekt ~ str. 07 ~ Krátce Plné znění zpráv 1

LESNÍ NÁROD VSTUPUJE DO CIVILIZACE -A ZTRÁCÍ SE V NÍ...20 21.11.2007 Geo ~ str. 64 ~ Geoskop Roland Schulz KOKAIN MARLBORO LIGHT...25 20.9.2007 Reflex ~ str. 92 ~ Svět STANISLAV ŠKODA Vraťte mi syna!...27 6.9.2007 Reflex ~ str. 14 ~ Reflexe BOHUMIL PEČINKA STANISLAV ŠKODA Země tisíců rukojmích...29 9.7.2007 Respekt ~ str. 09 ~ Zahraničí Markéta Pilátová Děti nejkrutější vojáci...30 22.2.2007 Reflex ~ str. 14 ~ Reflexe BOHUMIL PEČINKA JAKUB SZÁNTÓ CONTRABAN ANDO...31 9.11.2006 Reflex ~ str. 34 ~ Reportáž JAN SOCHOR GANG, KTERÝ ZNÁ HRANICE...33 29.6.2006 Reflex ~ str. 34 ~ Problém JAN GEBERT BŮH NÁM ODPUSŤ...35 25.5.2006 Reflex ~ str. 84 ~ Reportáž JAN SOCHOR Vstávají noví diktátoři...37 10.4.2006 Respekt ~ str. 11 ~ Zahraničí Markéta Pilátová Jeden svět, jeden smysl...39 2.3.2006 Reflex ~ str. 02 ~ Ex - Servisex Jeden svět, jeden smysl...40 2.3.2006 Reflex ~ str. 02 ~ Ex - Servisex Jeden svět, jeden smysl...40 2.3.2006 Reflex ~ str. 02 ~ Ex - Servisex Spojí-li se čert s rohatým...41 15.8.2005 Respekt ~ str. 10 ~ Zahraničí José Noguera Kolumbie - Neuvěřitelný Homo Pater...42 11.7.2005 Respekt ~ str. 23 ~ Scéna Markéta Pilátová Plné znění zpráv 2

Nové Evity přicházejí...43 23.5.2005 Respekt ~ str. 10 ~ Zahraničí Markéta Pilátová V BOGOTĚ...44 4.3.2004 Reflex ~ str. 44 ~ Na vandru ZAZNAMENAL JAN ZVELEBIL Nová aliance teroru...46 13.3.2003 Reflex ~ str. 14 ~ Reflexe TEXT JAKUB SZÁNTÓ Z minulého týdne...48 16.12.2002 Respekt ~ str. 12 ~ Zahraničí Uribe plní slib...48 19.8.2002 Respekt ~ str. 12 ~ Zahraničí Robert F. Lamberg, Buenos Aires Kolumbie našla svého chlapa...49 17.6.2002 Respekt ~ str. 11 ~ Zahraničí Robert F. Lamberg, Buenos Aires Teroristé a fair play...51 11.3.2002 Respekt ~ str. 12 ~ Zahraničí ZBYNĚK PETRÁČEK Plné znění zpráv 3

Plné znění zpráv Válka na konci světa 10.8.2009 Respekt str. 10 Krátce Venezuelský prezident Hugo Chávez zmrazil diplomatické a obchodní kontakty se sousední Kolumbií a pohrozil, že Latinské Americe hrozí ozbrojený konflikt. Chávez tak reagoval na obvinění Kolumbijců, že Venezuela dodává zbraně marxistické guerille FARC, a na informaci, že Kolumbie nabídla své základny vojákům Spojených států. Kolumbijská vláda našla v obsazených táborech FARC protiraketové střely, které již dříve prodalo Švédsko venezuelské armádě. Švédové prodej zbraní Venezuele potvrdili. *** Vývoj nezamestnanosti v USA ZDROJ: THE ECONOMIST Foto autor foto globe media / reuters Kuba a její revoluce 16.2.2009 Respekt str. 69 eseje Stručné dějiny země, která čeká na lepší budoucnost Jak můžeme říci toto je naše vlast, když v naší vlasti nemáme nic. Je to moje vlast. Ale nedává mi nic, moje vlast mě neudrží při životě, ve své vlasti strádám k smrti. To není žádná vlast! To může být vlast jen pro pár vybraných, ale není to vlast pro lidi. (Aplaus.) Fidel Alejandro Castro Ruz, Camagüey, 4. ledna 1959 Před padesáti lety, 1. ledna 1959, se Kuba, ne zas až tak malý karibský ostrov o rozloze 114 000 čtverečních kilometrů (větší než Belgie, Nizozemsko a Dánsko dohromady), tehdy s populací šest milionů lidí a dnes jedenáct milionů, objevila na titulních stranách světových novin ve velmi nadějném kontextu. Diktátor Fulgencio Batista, drsný militantní muž s pověstí zkorumpovaného vládce, který uzurpoval moc v zemi od roku 1952, utekl z ostrova v důsledku státního převratu. V zemi působila strana. Diktátor Batista byl poražen partyzánským hnutím vedeným mladým právníkem Fidelem Castrem a pestrou skupinou neoficiálních vousatých bojovníků, kteří pro média i lidovou představivost byli přitažliví ze dvou důvodů: poskytli velmi přesvědčivé obrazy a základní příběh o dobrých, kteří bojují proti špatným. Celý svět, včetně většiny Kubánců, se domníval, že v zemi zvítězila silou hrdinství a oběti spravedlnost. Od té doby uplynulo padesát let a revoluční vláda z roku 1959 je stále u moci a je vedena doslova stejnými lidmi, kteří organizovali povstání proti Batistovi a potom vytvořili komunistickou diktaturu. Toto je v moderní politické historii bezprecedentní situace. Dvě třetiny lidí na světě se narodily poté, co bratři Fidel a Raúl Castrovi uchopili moc na Kubě. Od té doby se v Bílém domě vystřídalo jedenáct prezidentů Spojených států, včetně nástupu Baracka Obamy. Je pravda, že v Latinské Americe se vyskytovaly dlouhé diktatury, ale žádná netrvala tak dlouho. Batistův pád a útěk v roce 1959 byl výjimečnou, avšak nikoli ojedinělou událostí v násilné historii Kuby. V srpnu 1933, o 26 let dříve, uprchl ze země další vojenský diktátor generál Gerardo Machado po krvavé ozbrojené revoluci organizované studenty a příslušníky střední třídy, k nimž se nakonec připojila armáda. A právě v žáru těchto událostí a na vlně této revoluce se jako meteor objevil Fulgencio Batista. Z mladého seržanta a špatného stenografa, chudáka a míšence vyrostl napřed v plukovníka a posléze v generála a silného vůdce republiky až do roku 1944, kdy předal mírově moc a umožnil dvě za sebou následující sociálnědemokratické vlády. Plné znění zpráv 4

Ale 10. března 1952, krátce před volbami, které byly na ten rok vypsány, Batista inscenoval druhý vojenský převrat ve svém životě a přerušil demokratickou cestu svého národa. Nedlouho poté začalo hnutí odporu s cílem odstranit jej od moci, podobající se hnutí proti Machadovi před čtvrt stoletím: teroristické útoky, nájezdy na kasárna, vraždy armádních důstojníků, politická spiknutí a tvrdá kritika vlády prostřednictvím médií. Na to vše Batistův režim odpovídal selektivním vražděním, mučením zadržených, sporadickou cenzurou a pronásledováním kritických novinářů a politiků. V tomto napjatém čase se objevil Fidel Castro jako jeden z vůdců odboje. Poprvé o sobě dal vědět neúspěšným útokem na armádní kasárna Moncada 26. června 1953, potom strávil dva roky ve vězení a krátký čas v exilu v Mexiku, odtud se vrátil zpět na ostrov a založil guerillové hnutí. Kdo byl Fidel Castro? Byl to mladý, temperamentní a charismatický právník, který byl koncem čtyřicátých let v době demokratické éry na Kubě obviněn z politických zločinů a pokusů o vraždu, avšak nikdy nebyl u soudu usvědčen. Bylo o něm známo, že je radikální a odvážný a že dokáže zastrašit své zastánce i odpůrce, což mu umožnilo stát se nejviditelnějším vůdcem opozice. Smrtelnou ránu Batistovu režimu však zasadila ztráta podpory Spojených států stejně jako v roce 1933 v případě Machadově. V dubnu 1958 republikánská vláda Dwighta D. Eisenhowera, přitlačená účinnou kampaní kubánského exilu, vyhlásila embargo na dovoz zbraní Batistově vládě, které ho mělo přimět k hledání politického řešení války, která v zemi propukla. Avšak následky byly jiné. Místo mírového řešení konfliktu Washington vyprovokoval nebo akceleroval triumf rebelů. Šéf kubánských ozbrojených sil si správně vyložil, že Batista ztratil přízeň los americanos, a pochopil, že režim je odsouzen k smrti. A tak začal konspirovat a navazovat tajné kontakty s Fidelem Castrem. Batista se o tom dozvěděl a v přesvědčení, že je obklopen zrádci, se rozhodl uprchnout z Kuby stejně jako generál Machado v roce 1933, důvody byly v podstatě stejné. V době, kdy Batista prchal, měl stále ještě pod svou kontrolou 90 procent ozbrojených sil a 95 procent území. Ale on a jeho vláda byli vážně a nenapravitelně demoralizováni. Proto přišli o moc. Na cestě ke komunismu Jakmile byla obsazena budova vlády, Fidel Castro začal Kubáncům i světu ukazovat, co je zač. Revoluce byla údajně provedena proto, aby navrátila demokracii a individuální svobody garantované ústavou z roku 1940, kterou Batista porušoval. Avšak Fidel Castro, který opakovaně prohlašoval, že není komunista, začal okamžitě konfiskovat národní a zahraniční podniky, přidal se k Sovětům, s velkou vehemencí se obořil na Spojené státy a bez náhrady znárodnil majetek místních i zahraničních společností (z nichž většina patřila Američanům a Španělům), ovládl sdělovací prostředky a školy, zahájil boj proti katolické církvi a zavedl vládu jedné strany. Proč to udělal? Již od svých univerzitních let si Fidel Castro vypěstoval hlubokou sympatii ke komunistickým myšlenkám a bezbřehou nenávist ke Spojeným státům. Toto jeho směřování ještě posílilo poté, když se v Mexiku v roce 1956 setkal s argentinským rodákem Ernestem Guevarou, známým jako Che, který byl rovněž přesvědčeným komunistou a z hlediska doktríny ještě tvrdším marxistou než Fidel. Tito dva byli navíc povzbuzováni Raúlem Castrem, Fidelovým mladším bratrem, který byl ve spojení s kubánskou komunistickou mládeží od roku 1953, ale o teoretický marxismus se příliš nezajímal. Jak Fidel Castro a hrstka jeho fanatických následovníků přivedla Kubánce k marxisticko-leninské diktatuře a vtáhla celou zemi do sovětské sféry, i když komunismus byl pro tuto společnost těžko stravitelný a ve volbách nikdy nezískal ani pětiprocentní podporu? Kubánci neměli vřelé sympatie ke komunismu, necítili však ani velkou úctu k republikánským institucím, možná proto, že tradiční politická třída jen velmi málo respekto vala vládu práva. S jistou hrdostí se Kubánci nazývali revolucionáři a netrpělivě čekali na správného vůdce, který obklopen svými následovníky založí v zemi království spravedlnosti a rovnosti. Tím mesiášem byl Fidel Castro a jeho apoštolové byli vousatí muži, kteří jej následovali, a tak se velká část společnosti vydala do jeho rukou, aniž zvažovala následky své slepé víry v uctívaný idol. V prvních letech došlo přirozeně k velkému lidovému odporu vůči nastolení komunismu na Kubě, rolnickým povstáním vedeným guerillami, které bojovaly už proti Batistovi, invazi z exilu v dubnu 1961 sponzorované Spojenými státy (asi 1500 mužů se vylodilo v zátoce Sviní na jižní Kubě, byli však poraženi během 48 hodin). Fidel Castro udeřil železnou pěstí, drakonickými zákony, mnoha salvami popravčích čet, s ohromným odhodláním a s ohromným množstvím sovětských zbraní. Překonal tyto počáteční potíže, zmocnil se výrobního aparátu a uvěznil nebo vyhnal většinu svých odpůrců, zlikvidoval opozici a konsolidoval diktaturu. V polovině sedmdesátých let, více než dvacet let po vítězství revoluce, zůstalo za mřížemi přes 40 000 politických vězňů, bylo popraveno asi 7000 lidí a více než milion lidí odešlo do exilu. Nic z toho by samozřejmě nebylo možné bez sovětské pomoci. Moskva viděla v kubánské revoluci příležitost získat spojence jen několik kilometrů od Spojených států, což znamenalo v poměrech studené války pro Kreml velkou výhodu. A tak vedle vyzbrojení a vycvičení kubánských ozbrojených sil vyslala Moskva na ostrov v roce 1961 kolem 40 000 vojáků a důstojníků a tajně zde umístila nukleární rakety schopné zničit největší města Spojených států během několika minut. Plné znění zpráv 5

Když byly tyto rakety v říjnu 1962 objeveny americkou zpravodajskou službou, vláda Johna F. Kennedyho vyhlásila námořní blokádu Kuby a požádala Moskvu, aby své zbraně stáhla. Tomuto požadavku se nakonec podřídil Nikita S. Chruščov, tehdejší předseda Nejvyššího sovětu. Avšak v rámci vyjednávání, která ukončila tuto nebezpečnou krizi, se Bílý dům zavázal, že sám nepodnikne invazi na Kubu a ani nedopustí, aby to provedla jiná země Latinské Ameriky. Zatímco neúspěšná invaze v zátoce Sviní v dubnu 1961 ukončila kubánský ozbrojený odpor vůči komunismu, dohoda Kennedyho a Chruščova z roku 1961 v podstatě zajistila, že Spojené státy nebudou usilovat o násilné zničení Castrovy vlády. Od té doby nebyla kubánská vláda v budování komunistické společnosti bez opozice v ničem omezována. Vytvoření komunistické společnosti V říjnu roku 1960 byly zkonfiskovány a zestátněny všechny střední a velké podniky. Tehdy začalo skutečné budování komunismu, státu, který kontroloval většinu výrobních prostředků. Téměř veškeré vlastnictví půdy skončilo v rukou vlády, což mělo z Kuby vytvořit ještě větší impérium vyrábějící cukr. Totéž se stalo i v oblasti obchodní a průmyslové. V roce 1959 se na Kubě vyrábělo asi 10 000 druhů výrobků a v zemi existovala silná soukromá obchodní struktura. Všechny tyto společnosti však zkonfiskoval stát a byla vyhlášena nucená industrializace venkova. Kuba přeskočila Marxovy zásady a začala budovat komunismus bez toho, aniž by prošla stadiem vyspělého kapitalismu. Jak? Dělo se tak pod vedením Fidela Castra a Che Guevary s revolučním cílem vytvořit nového člověka, který je řízen emocemi, nikoli ekonomickými zájmy. Důsledky těchto improvizovaných plánů, z nichž většina se zakládala na horečnatých fantaziích Fidela Castra, znamenaly finanční bankrot, podstatné snížení schopnosti Kubánců nakupovat zboží a selhání toho, čemu se říkalo revoluční idealismus. Od počátku roku 1970 došlo k totální sovětizaci kubánského modelu vedení, byla to jen kopie toho, co se dělo v Moskvě. Vysvětlení, které se tenkrát předkládalo, znělo, že éra charismatické vlády jedné osobnosti skončila a začala éra stranou řízeného institučního pragmatismu. Ve skutečnosti k tomu nikdy nedošlo, poněvadž Fidel si udržel všechny mocenské páky pevně ve svých rukou. Je paradoxem, že ekonomická pohroma, kterou revoluce způsobila, vládě nebránila v programové snaze nastolit podobné režimy v dalších zemích. V podstatě všechny země Latinské Ameriky s výjimkou Mexika, ať už byly diktaturami či demokraciemi, zažily přímou či nepřímou kubánskou vojenskou intervenci a Kuba se stala útočištěm guerillových a podvratných sil ze všech částí světa, mezi jinými teroristů baskické ETA, uruguayských tupamaros, argentinských montoneros, portorikánských macheteros a narkoteroristů kolumbijské FARC. V této atmosféře avanturismu a násilí zahynul Che Guevara v roce 1967 v Bolívii, který se jen několik let předtím pokoušel založit guerillové skupiny v Kongu. Důsledky komunismu V ekonomické oblasti způsobilo zavedení komunismu obrovskou katastrofu. Kuba postupně přestala být jednou z nejlépe prosperujících zemí Latinské Ameriky a stala se jednou z nejchudších a nejméně produktivních zemí, i když se jí po třicet let dostávalo masivních sovětských dotací odhadovaných na něco přes 100 miliard dolarů. Důsledkem byl pokles kvality života Kubánců a citelné poškození životních podmínek v pěti základních potřebách moderní společnosti: dostupnosti a kvalitě potravin, bydlení, pitné vody, komunikací a dopravy. Univerzitní vzdělání vygenerovalo veliké množství absolventů vysokých škol, asi 800 000, včetně 65 000 lékařů a tisíců inženýrů, což Kubu povýšilo na zemi s největším lidským kapitálem v Latinské Americe vzhledem k počtu obyvatel. Avšak to jen zvyšovalo frustraci lidí, kteří zjišťovali, že vzdělání a osobní snaha nepřinášejí lepší životní standard, protože běžný plat vysokoškolsky vzdělaného člověka činí 25 dolarů měsíčně. Při všeobecné bídě, v níž Kubánci žijí, s pokračujícím přídělovým systémem a nedostatkem všeho má tato země rozvinutý zdravotní systém většinou zajišťovaný schopnými lékaři. Tento fakt dosvědčují vysoké ukazatele porodnosti a délky života. Je však zoufalé, že tato zdravotní struktura trpí téměř úplným nedostatkem léků, zařízení a materiálu, a to v takové míře, že si pacient často musí do nemocnice vzít své vlastní pokrývky. Na operačních sálech je nedostatkovým zbožím mýdlo a šicí potřeby a rovněž anestetik se nedostává. Sport by mohl být oblastí, kde by revoluce sklízela své nejlepší plody. Žádná jiná země Latinské Ameriky neposbírala v mezinárodních soutěžích tolik medailí jako Kuba. Avšak spolu s tímto nepopiratelným faktem je zde i nepopiratelné působení státu, který si přivlastňuje vůli i život svých atletů, zakazuje jim cestovat do ciziny a budovat vlastní profesionální kariéru. To způsobilo i groteskní situaci, kdy hráči baseballu prchali z Kuby na voru, aby mohli v cizině rozvíjet svůj sportovní potenciál. Pokud je konečná bilance půl století kubánského komunismu tak negativní, jak se jeví v tomto článku, proč je režim bratrů Castrů jedním z mála, který přežil debakl Sovětského svazu a jeho satelitů, i když tato událost znamenala v roce 1991 konec tučných sovětských dotací, tehdy odhadovaných na pět miliard dolarů ročně, a náhlý propad spotřeby Kubánců o 40 procent? Plné znění zpráv 6

Režim přežil, protože Fidel a Raúl Castrové nedopustili ani nejmenší skulinku, která by mohla ohrozit jejich kontrolu nad každou institucí a mocenskou organizací, podobně jako je tomu v Severní Koreji, v zemi, která nikdy nemodifikovala svůj v zásadě stalinistický model a nikdy neprovedla podstatné změny. Na Kubě není prostor pro žádnou organizovanou odlišnost v žádné mocenské oblasti. Žádný funkcionář nemůže vyjádřit odlišný názor bez postihu: následuje okamžité sesazení a v nejlepším případě vyloučení ze společnosti. Postkomunismus V každém případě je velmi pravděpodobné, že komunismus na Kubě skončí s bratry Castrovými. Proč? Jsou pro to čtyři základní důvody: Protože na Kubě není žádný dědic k převzetí moci a systémové instituce tedy strana a parlament jsou už jen prázdné skořepiny postrádající jakýkoli prvek legitimity, který by jim umožnil uplatňovat autoritu způsobem přijatelným pro celou společnost a vlastní mocenskou strukturu. Protože mocenská struktura už nevěří v systém, což opakovaně potvrzují odpadlíci z nejvyšších vrstev nebo příbuzní vůdců, kteří opustili zemi. Půl století neúspěchu je příliš dlouhá doba na to, aby i polointeligentní člověk zůstal věrný totální zkáze. Po zániku Sovětského svazu a po konverzi Číny v divoký kapitalismus řízený jednou stranou přestal být komunismus v současném světě uskutečnitelnou možností. Kuba nemůže být marxisticko-leninskou výjimkou stále. Protože Kubánci vědí, že z krize existuje východisko. Vědí, že ve chvíli, kdy dojde ke změně, země obdrží štědrou podporu od Spojených států a dalších demokratických zemí, což společnosti přinese velmi rychle pozitivní změny. Rekonstrukce Kuby nebude jednoduchá, podobně jako v evropských zemích, které opustily komunismus. Ale infuze ekonomického kapitálu ve spojení s podstatným lidským kapitálem, který na ostrově je, slibuje po změně systému Kubáncům dobrou budoucnost, pokud dosáhnou potřebného politického uklidnění. Až bude toho bodu dosaženo, bude se zdát téměř nevysvětlitelné, že to mohlo trvat padesát let, že celé tři generace Kubánců prožily své životy v pekle omylů, diktatury a nesmyslné kubánské revoluce. *** Kuba se stala útočištěm guerillových a podvratných sil ze všech částí světa. Carlos Alberto Montaner (1943) je politický analytik. Narodil se v Havaně a z Kuby odešel po socialistické revoluci v roce 1959. Po ukončení magisterského studia na University of Miami přednášel literaturu Latinské Ameriky na Meziamerické univerzitě v Puerto Ricu (1966 1970). Od roku 1970 žije v Madridu, kde v roce 1972 založil nakladatelství Editorial Playor a v roce 1990 exilovou skupinu Kubánská liberální unie. Je autorem řady knih o latinskoamerické a mezinárodní politice. Komunismus pravděpodobně skončí s bratry Castrovými. Foto autor foto profimedia.cz Ingrid Betancourt ŠEST LET V ZAJETÍ 17.7.2008 Instinkt str. 70 Portrét MARTIN VALEŠ i Dříve byla známá jako provokující mladá politička s vysokými ambicemi, ale malým pochopením pro kolumbijskou realitu. Díky své horlivosti a ideálům ztratila přes šest let života, ale zajetí a hlavně osvobození ji proslavilo všude ve světě. Teď je odhodlaná se do politiky pustit zase naplno. Od dětství měla předpoklady stát se osobností. Otec Gabriel Betancourt působil v UNESCO i jako poradce J. F. Kennedyho a byl prototypem latinskoamerické smetánky. Vzal si kolumbijskou královnu krásy Yolandu Pulecio, jež svou slávu využívala k ochraně sirotků, boji proti chudobě a násilí. Žili střídavě v Bogotě a Paříži a obě jejich dcery, Astrid a Ingrid, vyrůstaly dvojjazyčně. V Paříži pořádala rodina časté večírky pro špičky pompidouovské politiky i umělce, jako byl Pablo Neruda či Gabriel García Márquez. Dívky se rády schovávaly pod klavírem a poslouchaly diskuse, prý už od deseti let byla Ingrid nakažena virem politiky. Plné znění zpráv 7

Maturitu složila na francouzském lyceu v Bogotě a vrátila se do Paříže studovat Institut politických studií, kde se spřátelila s učitelem Dominiquem de Villepinem, pozdějším francouzským premiérem, a poznala zde i budoucího manžela, Fabrice Delloye. V roce 1983 byla svatba a Ingrid následovala Fabrice na diplomatických misích do Ekvádoru, na Seychely a do Los Angeles. Mají dvě děti, ale stejně jako matka nevydržela dlouho ani jako pouhá manželka diplomata. Kondom proti korupci Politika ji lákala stále víc, ale až v nové roli začala doopravdy poznávat kolumbijskou realitu. Doposud žila v aristokratickém prostředí, prakticky izolovaná od krutých poměrů v zemi drogové kartely, guerillové oddíly, únosy, atentáty, to vše znala do bezmála třiceti let jen zprostředkovaně. Cítila, že musí pomoci nejchudším, kteří se nejčastěji chytají do spirály násilí a organizovaného zločinu. Podobně jako její matka i Ingrid učinila rozhodnutí opustila kvůli politice manžela. Počátky byly tvrdé, mnozí se jí vysmívali jako naivní teoretičce ze zlaté klícky, musela sveřepě bojovat. Šokovala hned neotřelou kampaní: řidičům čekajícím na zelenou rozdávala prezervativy Já budu váš kondom proti korupci. Když se jala v televizi vyjmenovávat zkorumpované politiky, rázem ji začali brát vážně skutečně všichni téhož večera jí někdo hrozil smrtí. Nebojácnost se vyplatila, Betancourt byla zvolena poslankyní, ale do konzervativního kolumbijského prostředí jako polocizinka příliš nezapadla. Dál musela vést provokativní kampaň a namířila prstem na místo nejvyšší: nově zvoleného prezidenta Ernesto Samperu obvinila, že je spojený s drogovým kartelem Cali. Zakrátko poznala moc mafie a po výhrůžkách raději své děti poslala za otcem na Nový Zéland. S novým manželem Juanem Carlosem Lecomptem se znovu dokázala postavit na nohy. Založila novou politickou stranu Zelený kyslík a stala se senátorkou. A opět se nebála kontroverzního jednání. Když všichni odsuzovali marxistické povstalce z Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia (FARC), ona se s nimi snažila jednat. Ochotu k dialogu ale přecenila. Chuť svobody V únoru 2002, v rámci své vlastní prezidentské kampaně, se rozhodla agitovat i na jihu Kolumbie, ovládaném rebely. Nedbala varování ze všech stran a hned první hlídka FARC, trochu překvapená, známou političku zajala. Následovala nelidská muka, celé dny a noci v okovech, bez léků i kontaktu se světem. Celých šest let věděla Betancourt jen málo o světě a svět ještě méně o ní; věznitelé uvolnili pouze dvě videa dokazující, že je naživu, avšak ve špatné kondici. Při životě ji držely útržky zpráv, které se k ní od příbuzných složitě dostávaly. Politických rukojmí měly a mají FARC desítky, ovšem jen Betancourt měla známé po celém světě. Ale jednání se neposouvala, nepomohlo prostřednictví Francie, Švýcarska ani venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Vysvobození přišlo až začátkem letošního července díky spolupráci kolumbijské, francouzské a americké vlády, samozřejmě s přispěním tajných služeb a elitních vojenských jednotek. Kolumbijská armáda využila špatné organizace FARC, pronikla do jejího vedení a povstalcům namluvila, že jejich vrchní velitel chce Betancourt a další zajatce vidět osobně. Začaly několikadenní tajné manévry, které vyvrcholily druhým únosem : nic netušící zajatci nastoupili do vrtulníku, kde se dozvěděli, že jsou volní. Betancourt hned po návratu do Francie vyzařovala opět svou energii, šťastná ze shledání po letech. A pomalu se začíná vracet do reality. Vyhlídky na budoucnost jsou rozporuplné druhý manžel se vyjádřil, že soužití nedává velké naděje, naopak velké šance bude mít zajisté v politice, ať už kolumbijské, nebo mezinárodní. Prozatím naznačila odhodlání znovu kandidovat v prezidentských volbách, ale ani to nemusí být konečná stanice. Zkušeností má dost a zápalu podle všeho také. INGRID BETANCOURT? 25. prosince 1961 v Bogotě, Kolumbie N vyrůstala v Paříži, kde vystudovala Institut politických studií N v 90. letech byla poslankyní a senátorkou 2002 kandidovala na prezidentský úřad 23. února 2002 2. července 2008 v zajetí marxistických povstalců z Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia N je podruhé vdaná, z prvního manželství má dceru Melanii (1985) a syna Lorenza (1988) Foto popis Zase spolu. Po propuštění si padla do náručí s dcerou Melanii a synem Lorenzem. Foto popis Život ve strachu. Vězněná politička na snímku z roku 2007. Foto popis Řád čestné legie. Prezident Sarkozy ocenil její statečnost. Foto autor FOTO: REUTERS Plné znění zpráv 8

Odraz ode dna 14.7.2008 Respekt str. 32 Svět Jiří Sobota Ingrid Betancourtová je na svobodě. Kolumbie po letech chaosu vidí světlo na konci tunelu. Teď se potřebuje vyrovnat se svým zachráncem. Nejoblíbenější politik světa žije na severu Latinské Ameriky. Kolumbijský prezident Álvaro Uribe má v tuto chvíli podporu 91 procent obyvatelstva, ale o mnoho hůře by na tom nebyl, ani kdyby na počátku července jeho armáda pomocí dokonalé lsti neosvobodila ze šestiletého zajetí bývalou prezidentskou kandidátku Ingrid Betancourtovou. Spolu s ní si elitní kolumbijští vojáci v převleku za venezuelské novináře, mezinárodní humanitární pracovníky a v tričkách s portréty Che Guevary vyzvedli z tropické džungle čtrnáct dalších rukojmích levicové guerilly Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), mezi nimi tři Američany. Štěstí patnácti klíčových zajatců levicové guerilly je však jenom poslední epizodou v urputné snaze šestapadesátiletého prezidenta udělat z Kolumbie zase normální zemi. Když totiž bývalý právník z Medellína a pozdější guvernér provincie Antioquia nastupoval v roce 2002 do úřadu, vypadala Kolumbie ještě stále ze všeho nejvíc jako peklo na zemi. V zemi řádilo hned několik nelegálních armád zapsaných na americkém seznamu teroristických organizací, jejichž rozpočty protékala zhruba miliarda dolarů ročně z nelegálního obchodu s kokainem. Původně politicky motivované guerilly dávno zdegenerovaly do čistě zločineckých organizací ovládajících větší část kolumbijského území, kde brutálně terorizovaly každého, kdo stál v cestě. V roce, kdy byl Uribe zvolen, bylo v Kolumbii 28 837 lidí zavražděno a dalších 2883 unesli partyzáni všeho druhu - Betancourtová byla jenom nejznámější obětí. Jednotky původně marxistických povstalců FARC stály prakticky před branami hlavního města Bogoty a Kolumbie samotná byla na nejlepší cestě stát se jihoamerickým Somálskem. Jenže vloni v Kolumbii zemřelo násilnou smrtí už jenom zhruba 17 000 lidí a země již dříve ztratila světové prvenství v poměru vražd na počet obyvatel. Počet únosů klesl na 687. Ze scény zmizela obávaná paramilitární guerilla Jednotná kolumbijská domobrana (AUC). Jejich hlavní konkurenti z FARC v houfech dezertují, počet jejich bojovníků se snížil o třetinu. Kolumbijská armáda navíc dokázala během letošního roku zlikvidovat polovinu vedení FARC a teď je ještě připravila o nejcennější trofej potřebnou k vydírání. Mezi pozorovateli panuje všeobecná shoda, že původně levicová guerilla stojí před definitivní porážkou. S přivřeným okem I zdánlivě bezvýchodné situace se mohou zvrátit překvapivě rychle. Když před šesti lety Uribe zvítězil v prezidentských volbách s heslem Silná ruka, široké srdce, dostal mandát od veřejnosti, která si na počátku 90. let díky lidovému hnutí s příznačným názvem Ještě můžeme Kolumbii zachránit vymohla politické reformy, jež v rozvrácené a zkorumpované zemi zavedly plnohodnotnou demokracii. Uribe se tedy mohl opřít o základní konsenzus - fungující kolotoč demokratických voleb zbavil v očích lidí všechny kolumbijské partyzány jakékoliv legitimity. Marxisté, kteří FARC založili, se mohli v 60. letech vymlouvat, že dohody mezi dvěma tehdejšími hlavními kolumbijskými stranami neumožňovaly prosazovat politický program legální cestou. Nic z toho už ale není pravda a sám Uribe, jenž kandidoval jako nezávislý proti vlastní straně, je toho nejlepším příkladem. Jeho program stál především na posílení a modernizaci armády. Vyjednávání, které vedl s partyzány jeho předchůdce, selhalo, FARC využily příměří a demilitarizované zóny velikosti Švýcarska jenom k vlastnímu posílení a nerušeným obchodům s kokainem. Uribe měl podporu Spojených států, které do boje proti pěstování koky investovaly miliardy dolarů. Armáda se především za americké peníze zprofesionalizovala, počet jednotek stoupl o 60 000 mužů, tedy o třetinu, a dalších 30 000 nových příslušníků získala policie. Následoval tvrdý protiútok, který sice nevedl k vítězství - FARC pouze vyklidily hustě osídlené oblasti a stáhly se do džungle -, ale poskytl vládě pádný argument proti další existenci již zmíněné pravicové domobrany AUC. Ta vznikla původně právě jako reakce na neschopnost státu chránit místní byznysmeny a politiky proti útokům levicových partizánů, postupně ale proslula nevybíravou plošnou brutalitou proti civilnímu obyvatelstvu. Na obchodu s kokainem vydělávala přibližně stejné částky (stovky milionů dolarů ročně) a používala stejné zbraně, včetně mučení a únosů, jako FARC. Stejně jako FARC také ztratila veškerou podporu obyvatelstva a první Uribeho hmatatelné úspěchy ji zahnaly do kouta. Potom přišel kontroverzní krok - Uribe nabídl AUC podmínky kapitulace, jež se v podstatě rovnaly amnestii. To samozřejmě vyvolalo pozdvižení doma a odsouzení lidskoprávních organizací a různých politiků po celém světě. Za přímé nebo nepřímé oběti zvěrstev pravicových milic se považuje polovina všech Kolumbijců. Jenže AUC za daných podmínek skutečně odzbrojila, zbraně odevzdalo více než 30 000 jejích příslušníků a počet vražd hned v následujícím roce klesl o více než tisíc. Vrchní soud navíc o něco později přes odpor vlády pravidla hry zpřísnil a pachatelé nejhorších zločinů se tak postupně přece jenom dostávají před soud. Plné znění zpráv 9

Dozvuky existence paramilitárních jednotek ale budou kolumbijskou společností rezonovat ještě dlouho. Rozsah spolupráce politiků, vojáků i policie s militanty začíná vyplouvat na povrch teprve nyní. Obviněných je 31 poslanců. Dalších 31 se vyšetřuje. Čím více se svobodně vyšetřuje, tím více se ukazuje, jak hluboké bylo propojení těchto jednotek s policií i veřejným životem. Jenom před pár týdny byl ze spolupráce s AUC obviněn synovec samotného prezidenta Uribeho. Část příslušníků milic se navíc zjevně sice odpolitizovala, svůj obchod s narkotiky ale provozuje dál. Padouch, nebo hrdina Teď jsou však na řadě FARC. Ty ještě vloni působily dojmem neprostupné a dobře organizované armády, v posledních měsících se ale drolí před očima. Kolumbijská armáda přešla z nekompromisního postupu, často evidentně na štíru s lidskými právy, k rafinovanějším trikům. Díky nejmodernější výzvědné technice se jí podařilo narušit komunikaci mezi jednotkami v džungli. Proměnil se přístup k zadrženým řadovým členům - místo mučení nebo rovnou zmizení, jež bývalo pravidlem v dobách nejtvrdší války, se teď před dezertéry otvírá možnost začít nový život, okořeněná nabídkami na pracovní zaškolení. FARC letos ztratily svého zakladatele Manuela Marulandu, jenž zřejmě zemřel na infarkt během bombardování tábora vládními letouny. Když se vzdala legendární velitelka Nelly Ávila Morenová, alias Karina, byla na pokraji smrti hladem a bez spojení se zbytkem armády. Propuštění Betancourtové předcházela likvidace dalšího velitele Raúla Reyese a zabavení jeho počítačů s celou e-mailovou korespondencí FARC. Uribeho úspěchy jsou určitě výjimečné. Celou dobu čelí obrovskému tlaku, nakonec bojuje s organizovaným zločinem, který prostupuje celou kolumbijskou společností. Pro jeho vlastní zapojení do činnosti paramilitárních jednotek a drogových mafií neexistují důkazy, hlavy ale v poslední době padají v jeho těsné blízkosti a není vůbec jisté, zda vyšetřování minulosti nakonec nesmete i samotného prezidenta. Ten se však přes všechny skandály těší drtivé podpoře veřejnosti a paradoxně se sám může stát překážkou vlastního vstupu mezi velikány dějin. Už v roce 2006 si totiž od poslanců vyžádal další prezidentský mandát, na který ovšem neměl podle demokratické ústavy právo. V tuto chvíli se v Kolumbii otevřeně hovoří o tom, že si Uribe řekne o třetí prezidentské období, čímž se ovšem základy stále čerstvé demokracie i vzhledem k nejasnému propojení politiků s bývalými milicemi mohou zase začít otřásat v základech. Mnohem hrozivějším přízrakem však nadále zůstává kokain. Až se vzdá poslední bojovník FARC a poslední ze 700 stále zadržovaných rukojmích se vrátí domů, Kolumbie bude stále zemí na vratkých nohou. Díky vlastní vůli a odvaze sice odvrátila úplný rozvrat státu, v jejím těle však dále hlodá parazit přiživovaný finančními transfuzemi z celého světa. Objem nelegálního obchodu s kokainem v globálním měřítku neklesá. Ve hře jsou miliardy dolarů a Kolumbie zůstává i po deseti letech soustavného mýcení kokových polí hlavním zdrojem kouzelného bílého prášku. Q Foto popis Silná ruka, široké srdce. (Úspěšný kolumbijský prezident Álvaro Uribe) Foto autor foto isifa Osvobozená Ingrid Betancourtová 7.7.2008 Respekt str. 08 aktuality Kolumbijská armáda lstí osvobodila ze zajetí levicové guerilly FARC bývalou prezidentskou kandidátku Ingrid Betancourtovou a čtrnáct dalších rukojmích. Betancourtová byla unesena během kampaně v roce 2002 a šest let zadržována na různých místech v džungli. Zprávy z poslední doby a také obrazový záznam z loňského prosince vypovídaly o podlomeném zdraví političky s kolumbijským a francouzským státním občanstvím. Kolumbijští vojáci rukojmí včetně tří Američanů osvobodili bez jediného výstřelu v převleku za povstalce, kteří měli podle údajného rozkazu nejvyššího velitele FARC za úkol rukojmí přepravit na jiné místo. Šťastná Betancourtová akci popsala jako naprosto dokonalou a především vyzdvihla schopnosti kolumbijské armády. Kolumbijský prezident Álvaro Uribe prohlásil, že se blíží konec FARC. Z celého světa zaznívají oslavná slova a Álvaru Uribemu zasílají pochvalné telegramy nejen spříznění politici, jako je George Bush, ale slova uznání zazněla také z úst předsedy kubánského parlamentu. Úspěšná operace je výsledkem dlouholeté strategie Uribeho armády, která odmítala ústupky FARC a snažila se přes mnohé protesty o osvobození rukojmích vojenskou cestou. Na rozdíl od Huga Cháveze, který několikrát neúspěšně s povstalci o propuštění Betancourtové jednal a dodnes je podezřelý nejen z dobrých ideových vztahů s povstalci, ale i účasti na jejich obchodu s drogami. Q Plné znění zpráv 10

Foto popis Smolný měsíc povstalců 12.6.2008 Reflex str. 14 Reflexe BOHUMIL PEČINKA JAKUB SZÁNTÓ O tři muže přišlo sedmičlenné nejužší velení proslulých OZBROJENÝCH REVOLUČNÍCH SIL KOLUMBIE (FARC) během jediného měsíce. Smrt Raúla Reyese, Ivána Ríose a Manuela Marulandy může odstartovat konec, nebo alespoň zmírnit jeden z nejvleklejších krvavých konfliktů od konce druhé světové války. Ideály, život i politické ambice nejvyšších velitelů FARC výrazným způsobem ovlivnily moderní dějiny čtyřiačtyřiceti miliónů obyvatel latinskoamerické velmoci. Zabití Raúla Reyese, mluvčího a vlivného člena marxistické guerilly, kolumbijskou armádou na území Ekvádoru 1. března, usmrcení Ivána Ríose vlastními lidmi při vzpouře o pouhé dva dny později a mrtvice Manuela Marulandy, vrchního velitele a zakladatele organizace 26. března, znamenají pro FARC dosud největší ránu za čtyřicetiletí jejich krvavé existence. DEGENEROVANÍ IDEALISTÉ Ozbrojené revoluční síly Kolumbie se vynořily v polovině 60. let ze silné sociální a protivládní tradice odlehlých zemědělských oblastí země. U zrodu ozbrojeného křídla komunistické strany stáli dva muži vzdělaný levicový intelektuál Jacobo Arenas a radikální rolník Manuel Marulanda (vlastním jménem Pedro António Marín Marín). Oba získali politické ostruhy v období známém jako La Violencia (Násilí), masových politických bouřích po atentátu na liberálního prezidenta Jorge Gaitána, které si v letech 1948 1957 vyžádaly na čtvrt miliónu obětí. Oba ideolog i rolník viděli budoucnost Kolumbie jako socialistické země. Bez revoluce a silné armády by ale nevznikla, a proto se zrodily FARC, ofi ciálně v roce 1966. Netrvalo dlouho a FARC se pod vedením Arenase a Marulandy, jenž si díky přesné střelbě vysloužil přezdívku Tirofi jo (Pevná muška), rozrostly na nejobávanější protivládní guerillu. Na konci 70. let jejích pět tisíc členů přešlo od útoků na vládní úředníky, vojáky a policisty na pumové a minometné výbuchy se stovkami civilních obětí, posléze i únosy politiků, bohatých Kolumbijců a pašování drog. Na vrcholu sil, ke konci 90. let, měly FARC údajně 15 000 bojovníků zhruba třetinu tvořily ženy a třetinu chlapci i dívky mladší osmnácti let a kontrolovaly třetinu území. To už byl intelektuál Arenas po smrti a otěže držel fanatik Marulanda. Změnily se i FARC. Revoluční armáda s vlastním systémem hodností, tajnými výcvikovými tábory a mohutnou výzbrojí z celého světa se už nespokojila s chatrčemi kdesi v džungli a pár pytli rýže. FARC přerostly ve skutečnou paralelní vládu s daňovým systémem, vlastními soudy i školami. Pád komunismu ve východní Evropě a neodolatelný obchod s kokainem dokončily jeho proměnu. Zdiskreditovaná komunistická ideologie sovětského střihu lákala i v Kolumbii stále méně lidí, nedosažitelnost vytouženého vítězství a vzrůstající potřeba peněz z únosů a obchodu s kokou zdegenerovaly FARC. Z levicové guerilly se stala teroristicko-zločinecká organizace, jejíž vůdcové vládní mírovou nabídku v letech 1998 2002 jen zneužili k přeskupení sil, dovyzbrojení a novým únosům. Počet jejích zajatců se dnes odhaduje na 750 lidí. DŽUNGLE NENÍ PRO SEDMDESÁTNÍKY Smrt Manuela Marulandy, dlouhá léta chápaného jako hlavní překážka míru, otevírá nové možnosti politického řešení tak jako skon jiných legendárních sedmdesátníků v čele nechvalně proslulých guerill zakladatele kambodžských Rudých Khmerů Pol Pota či velitele Národního svazu pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA) Jonase Savimbiho. Kolumbijská armáda i nezávislí pozorovatelé spatřují naději v novém vrchním veliteli FARC Alfonsovi Canovi (vlastním jménem Guillermo León Sáenz), vůdci politického, nikoliv vojenského křídla guerilly. Cano je ovšem znám jako fanatický stoupenec komunistické ideologie, a možná proto nebude ochotně vyjednávat s prezidentem Álvarem Uribem, jemuž FARC zavraždily otce a který si vybral tvrdý boj proti guerille jako hlavní téma obou prezidentských funkčních období. Ať tak, či onak, Cano musí získat nejen vůdčí autoritu, ale čelit i vzrůstajícímu tlaku kolumbijské armády, jež povstalce zatlačuje stále hlouběji do odlehlých končin, i rostoucím dezercím ve vlastních řadách. Zatím poslední citelnou ranou byla pro FARC květnová kapitulace velitelky Nelly Avily Morenové, známé jako Karina. Čtyřicátnice nechvalně proslulá sérií brutálních útoků, únosů, a navíc mučením zajatců se vzdala Plné znění zpráv 11

vojákům ve zcela zuboženém stavu, a dokonce vyzvala ostatní spolubojovníky ke složení zbraní. Válka není řešení, prohlásila do televizních kamer po svém zadržení, musí začít dialog! Foto popis Raúl Rayes byl zabit spolu s patnácti dalšími rebely v Ekvádoru Foto autor FKORETSOB PAR VOLFAIDMIEMDÍIRA J. ICRZÁNEK O autorovi TEXT BOHUMIL PEČINKA JAKUB SZÁNTÓ, AUTOR JE REDAKTOREM ČT Obchodník se smrtí 30.4.2008 Reflex str. 14 Reflexe JAKUB SZÁNTÓ BOHUMIL PEČINKA Jmenuje se But. Viktor Anatoljevič But. Na moderní dějiny Afriky měl vliv srovnatelný s bývalým generálním tajemníkem OSN Kofim Annanem. Že vám jeho jméno na rozdíl od usměvavého Ghaňana nic neříká? Není divu, mezinárodní obchodníci se zbraněmi po publicitě netouží. Jenže když někdejšího důstojníka sovětské rozvědky zatknou v Thajsku na popud amerického protidrogového úřadu kvůli prodeji zbraní kolumbijským teroristům, lze se jen těžko publicitě ubránit. Překvapivý úder kolumbijské armády proti základně levicové gerily FARC v džungli na ekvádorské straně hranice neodstartoval jen vojensko-politickou krizi na severu Jižní Ameriky. V ukořistěném notebooku zabitého Raúla Reyese, člena nejvyššího velení FARC, se totiž nenašly jen údaje o kontaktech s ekvádorskou vládou, ale také dlouhý nákupní seznam zbraní. Jedním z dodavatelů byl Viktor But, obchodník se zbraněmi dobře známý úřadům v Asii i Africe. Pět dní po útoku kolumbijského komanda ho v Bangkoku ve spolupráci s americkými agenty zatkla thajská policie. KARIÉRA TALENTOVANÉHO DŮSTOJNÍKA Osud Viktora Buta ilustruje přerod světa z doby studené války do éry globální vesnice. Jeho životní příběh dokonce inspiroval Hollywood k natočení filmu Obchodník se smrtí, v němž fiktivního Jurije Orlova zahrál, tradičně bez hnutí brvou, Nicholas Cage. Kariéra skutečné předlohy se v mnohém liší, ale je neméně barvitá. Etnický Rus, narozený v roce 1967 v uzbeckém Taškentu, tádžickém Dušanbe, nebo turkmenském Ašchábádu, nastoupil po skončení vojenské služby k sovětskému letectvu jako navigační důstojník. Následovala studia na armádním Institutu cizích jazyků, který spadal pod armádní rozvědku GRU, ukončená v roce 1991. Jak prozradila později jeho manželka Alla, jediné, v čem si je But podobný s filmovým Jurijem Orlovem, je talent na jazyky. Kromě ruštiny ovládá plynně angličtinu, francouzštinu, uzbečtinu, perštinu a portugalštinu. Právě díky portugalštině se krátce po ukončení školy vydal do Angoly jako překladatel sovětských mírových sborů. Konec Sovětského svazu, rozpad jeho armády včetně Butovy letecké jednotky a angolská občanská válka umožnily mladému důstojníkovi naplno projevit dřímající talent. S kontakty na důstojníky armády i GRU, funkční letištní ranvejí a malou fl otilou vojenských strojů Antonov se rozhodl pro vstup do velkého byznysu. Kde ve svých pětadvaceti letech vzal milióny potřebné pro jeho rozjetí, nikdy neprozradil. Nikdy jsem neměl žádné investory, prohlásil v jednom z několika málo interview, jež poskytl. Peníze nebylo nikdy těžké sehnat. Daleko pravděpodobněji ale získal počáteční kapitál od ruské rozvědky GRU, která se podobně jako KGB snažila po pádu sovětského režimu postarat sama o sebe. Výměnou za možnost pohádkově zbohatnout se z Buta stal Jelcinův africký muž pro všechno. Tuto exkluzívní roli, v níž ho zdědil i Vladimir Putin, ještě posílil svým sňatkem s dcerou vysokého důstojníka KGB Allou Zuiginovou. První prodej zbraní z teď jen chabě hlídaných ruských a ukrajinských armádních skladů uskutečnil někdy v roce 1992. Zákazníkem se stala afghánská Severní aliance, koalice protitálibánských sil. V následujících třech letech jí prodal výzbroj za 50 miliónů dolarů. Vše běželo do momentu, kdy Tálibán zadržel jeho letadlo. Majitel úspěšně rostoucí překupnické firmy projevil obratnost a příležitosti využil k navázání obchodních styků, které trvaly až do pádu afghánského fundamentalistického hnutí v roce 2001. Mezi zbožím, jež Tálibánu dodal, byly zbraně z Bulharska, Moldávie, Ukrajiny a také kyanid a další jedy koupené v České republice. KRVAVÉ DIAMANTY Plné znění zpráv 12

But, který mezitím otevíral a zavíral skutečné i fingované krycí společnosti v belgickém Ostende či státech Perského zálivu, nikdy nezapomněl na počátky své kariéry v Africe. Jeho společnosti Air Cess, Transavia či Centrafricain se sídly v Togu, Středoafrické republice, Svazijsku i jinde se mezitím rozrostly zhruba o stovku Rusů, především bývalých členů GRU a armádních důstojníků, a desítky pilotů ze všech koutů světa. A fl otila Butových letadel na nějakých šest desítek strojů. Afrika devadesátých let, zmatená a chaotická po pádu bipolárního světa, se pro milióny lidí proměnila v místo válek, smrti a genocidy, avšak pro několik jednotlivců se stala obchodním rájem. A Viktor But nemínil u dělení krvavé kořisti chybět. Odměnou mu byly platby v diamantech a zlatě. Zákazníci se hrnuli. Jen angolské povstalecké gerile UNITA dodal podle OSN 38 letadel plných lehké i těžké výzbroje převážně z bulharských skladů. Zásilka útočných vrtulníků Mi-24, obrněných transportérů a protitankových min putovala v roce 2000 do Libérie, odkud je diktátor Charles Taylor poslal na pomoc svým sierraleonským spojencům z gerily RUF. Právě těm, kteří nechvalně prosluli brutálním utínáním paží a nohou. Tisíce a tisíce tun zbraní skončily v Kongu, zmítaném občanskou válkou, ve Rwandě, kde se odehrála strašná genocida Tutsiů, v Ugandě, Súdánu, Kaddáfího Libyi, Kamerunu a Rovníkové Guineji. DOPADEN! Vánoce roku 2000 přinesly Viktoru Butovi nemilý dárek. Zpráva OSN o porušování zbraňového embarga v Angole se soustředila právě na jeho impérium. Z ruského obchodníka se stala známá osoba. Následovaly zatykače Interpolu a Belgie, před nimiž uprchl do Moskvy, odkud, kryt Kremlem, dál řídil své obchody. Jenže s čím dál většími problémy. Jeho obchodní partner na podzim 2007 nastrčenému agentovi vyzradil, že z Buta je kvůli OSN persona non grata po celém světě. Především v USA, Evropě a Švýcarsku. Většina z jeho šesti miliard dolarů je zmrazena a samozřejmě nemůže cestovat. Je na černé listině USA. To skutečně byl a zároveň se kolem jeho krku začala stahovat smyčka půlroční operace amerického protidrogového úřadu. Ten má ve své kompetenci boj proti kolumbijským gerilám, jež jsou financovány obchodem s narkotiky. Ani nynější Butovo zatčení však nemusí znamenat jeho konec. Moskva se rozhodla svého občana bránit Kreml by si těžko kvůli komukoli jinému předvolal thajského velvyslance. Bangkok také v tichosti stáhl obvinění z podpory terorismu a vyřizuje jen americkou žádost o vydání. Pokud jí vyhoví, čeká Viktora Buta až patnáct let za mřížemi, jeho impérium nejspíš postupný rozpad a Afriku o něco větší šance na trvalejší mír. Foto popis Viktor But, muž, který prodával zbraně Tálibánu i nejbrutálnějším povstalcům v Africe, byl zatčen v Thajsku Foto autor FKORETSOB PAR VOLFAIDMIEMDÍIRA J. O autorovi JAKUB SZÁNTÓ BOHUMIL PEČINKA, AUTOR JE REDAKTOREM ČT o kom se mluví Největší ruský pašerák zbraní Viktor But skončil kariéru Co ví obchodník se smrtí? 25.3.2008 Respekt str. 34 Svět Alexandre Gajdamacký Začínal prý drobným prodejem zbraní ze skladů na Ukrajině a Slovensku, v Moldavsku a Bulharsku. Již minimálně osm let je považován za největšího soukromého pašeráka tohoto nebezpečného zboží. Pátral po něm Interpol i tajné služby USA. Stále jim unikal. Začátkem března však spadla klec: skončil v thajském vězení, souzen bude nejspíše v USA. Kdo je ale onen tajemný Viktor But? Puška jako lék Plné znění zpráv 13

O jeho rodině a dětství nejsou žádné zprávy. Absolvoval elitní Institut vojenských tlumočníků v Moskvě. Prý prošel výcvikovým střediskem sovětské vojenské rozvědky a dle britských a jihoafrických tajných služeb pracoval pro KGB v Římě v letech 1985 až 1989. But však tvrdí, že hodnost nadporučíka vojenského letectva si vysloužil u sovětského vedení jen rutinní prací. Na drobného důstojníka ve výslužbě byl ovšem až příliš ve správnou chvíli na správném místě : začátkem 90. let za použití starého sovětského leteckého parku vytvořil síť společností zajišťujících leteckou dopravu v Evropě, USA, Africe a na Blízkém východě. Američané předpokládají, že své obchody začínal tím, že převážel zbraně ze skladů sovětské armády v Bulharsku, na Slovensku, v Moldavsku nebo na Ukrajině. Jen na Ukrajině v letech 1992 až 1998 beze stopy zmizely zbraně a munice v hodnotě 32 miliard dolarů. V lednu 2000 první náměstek ministra zahraničí Velké Británie poprvé obvinil Buta z nezákonných dodávek zbraní pro angolskou povstaleckou armádu UNITA. Vyšetřovatelé OSN tvrdí, že But dodával zbraně také vzbouřencům v Sieře Leone, Kongu, Rwandě, Libérii, Súdánu a jiných zemích. Interpol vyhlásil po Butovi pátrání o dva roky později. Tenkrát ho obvinily belgické úřady z činnosti ve prospěch hnutí Tálibán a teroristické sítě al-káida (tyto obchody mu měly vynést přes 50 milionů dolarů čistého zisku). Los Angeles Times v lednu 2002 informovaly, že se But aktivně účastnil operací společnosti Flying Dolphin, která do Tálibánem ovládaného afghánského Kandaháru dopravovala chemické zbraně - kyanidy a jiné toxické látky zakoupené v Německu, Česku a na Ukrajině. To vše na objednávku al-káidy. V roce 2005 zmrazilo ministerstvo financí Butova americká aktiva ve výši kolem 6 miliard dolarů. Ale i tuto ránu But nejen přežil, ale posléze uzavřel s Pentagonem několik kontraktů na dopravu nákladů do Iráku a Afghánistánu. Během jeho kariéry se mu podařilo získat zakázky také od jednotek OSN a francouzské armády. Profese a život Viktora Buta inspirovaly Hollywood před třemi lety k natočení filmu Obchodník se smrtí. Roli Jurije Orlova, obchodníka se zbraněmi pocházejícího z bývalého SSSR, si ve filmu zahrál Nicolas Cage. But je také hlavním hrdinou stejnojmenné knihy Douglase Pharyho a Stevena Brona. Butovy zásady jsou přitom jednoduché. Úkolem dopravce není zajímat se o to, co je v krabicích naložených klientem do letadla. Proč nelze přepravovat zbraně? Co to znamená - ilegální zbraně? Pokud povstalci kontrolují letiště a přistání vám povolí, co je na tom protizákonného? A pak z povstalců vzejde vláda, která má právo se bránit. Zbraně se neliší třeba od léků. kam s butem? Spojené státy budou na vydání Buta trvat. Mohou však mít mocnou konkurenci - Rusko prý také již zahájilo proti obchodníkovi se smrtí několik trestních řízení a bude žádat Thajsko o jeho vydání do Moskvy. Američané však ruské justici moc nevěří a zřejmě budou na Bangkok tlačit, aby Buta vydal jim. Mají k tomu dobrý důvod. Policie pořádá hon na Buta minimálně od roku 2002, kdy byli v Belgii zatčeni jeho kumpáni a poprvé se tak podařilo najít důkazy jeho jinak dokonale utajené činnosti. Butovi se ale tenkrát podařilo Evropu včas opustit. Za pár dní se nečekaně objevil přímo v centru Moskvy ve vysílacím studiu rozhlasové stanice. Odmítl veškerá obvinění a řekl, že nikdy žádné zbraně neprodával a to, co se mu Západ snaží přišít, je sprostá lež. Již deset let se poctivě věnuji pouze civilní letecké dopravě. Přepravuji květiny, mražená kuřata a nábytek. Veškerá nařčení byznysmen ohodnotil jako scénář hollywoodského akčního filmu, do něhož je tak lákavé zamontovat,ruskou stopu. Interview se natáčelo ve chvíli, kdy belgické úřady již ofi ciálně potvrdily, že po Butovi pátrají. Brusel navíc uvedl, že belgická policie v této věci s Moskvou spolupracuje. Na otázku novinářů, jestli disponují informací o tom, kde se občan Ruska Viktor But nachází, však odpověděly ruské úřady záporně. Tiskový mluvčí Rady bezpečnosti Ruska, což je hlavní organizace pro boj s terorismem v zemi, prohlásil, že případ But do jurisdikce Rady bezpečnosti nespadá. staré zbraně a noví dealeři Za časů studené války si jak CIA, tak KGB vytvořily sítě společností, které zásobovaly zbraněmi konkrétní režimy. Systém kvetl zejména za časů vietnamské války. Ale po zhroucení SSSR přestal fungovat a místo na slunci obsadil tvrdý byznys. Z bývalých sovětských republik (především Ruska, Ukrajiny, Kazachstánu, ale i Lukašenkova Běloruska) se stali velcí hráči na světovém zbrojním trhu. Absence státní moci či její přímé napojení na ilegální obchodování se zbraněmi napomáhaly tomu, že toto levné a kvalitní sovětské zboží brzy zaplavilo trh nestabilního třetího světa. V moderním světě stejní obchodníci začali dodávat zbraně všem bojujícím subjektům. Nová generace soukromých dealerů, do níž patří i But, se skládá z bývalých pilotů, tlumočníků, spolupracovníků tajných služeb a vojáků. Ještě před 20 lety se podíleli na tajných vládních obchodech s povstaleckými skupinami po celém světě. Dnes tito byznysmeni využívají pro své cíle staré konexe. Ten, kdo chtěl na tomto svérázném trhu prorazit, musel být připraven nejen operativně dodávat zbraně pro vlády a rebely, ale i vytvořit infrastrukturu nutnou pro inkasování tzv. surovinových plateb, protože Plné znění zpráv 14