arození asmrt Alexandra Navrátilová v české lidové kultuře
Narození asmrt v české lidové kultuře
ALEXANDRA NAVRÁTILOVÁ Narození asmrt v české lidové kultuře Vyšehrad
Práce byla vydána za finančního přispění Ministerstva kultury ČR Na přebalu: Křtiny (kolem roku 1825). Akvarel podle vyobrazení z cyklu Čtyři obrazy ze života lidského, 1901 Na vazbě: Hliněná perníková forma v podobě miminka z počátku 19. století Strana 2: Rodina mlynáře Jana Jozeffyho s manželkou Evou z Vysokomýtska. Olejový obrázek ex votto z roku 1741 Lektorovaly: PhDr. Věra Frolcová, CSc., PhDr. Vanda Jiřikovská, CSc., PhDr. Eva Večerková, CSc. Copyright PhDr. Alexandra Navrátilová, CSc., 2004 ISBN 80-7021-397-3
Obsah Úvodem 11 Narození, křtiny a šestinedělí Narození jako jev lidové kultury 21 Dítě jako dar i nelehký úděl 23 Když dá Pámbu červíčka, tož přidá aj chlebíčka 23 Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila! 26 Raději hřích než světskou hanbu 31 Těhotenství čas očekávání, odpovědnosti a hrozeb 35 Těhotenství jako stav výjimečnosti 35 Přiletí čáp, nebo vrána? 41 Těžká hodinka 45 Kamna se nám bourají 45 Osudovost zrození 51 Báby pupkořezné, babky či hebamky 61 Odnesli jsme pohana, přinášíme křes ana 72 Přijímací ceremoniály 72 Ecce homo křest: přijetí a patronace 74 Kmotrovství příbuzenství nejen duchovní 88 Svatým kmotrovstvím dítku posloužiti 95 Dětské křtěnky neboli křtiny 99 Rituál první koupele 102 Do kouta nosíme 106 Izolace šestinedělek 106
Ochrana novorozence 114 Pámbu požehnej, a neúroku! / Můro můroucí, necho sem v noci! / Podhozenec Do kouta nosíme aneb pocta v šestinedělí 124 Když pak vyplní se dnové očištění jejího / Úvotky, úvotky, sú to mlsné hotky Smrt a pohřbívání Uzavření života a poselství živým 143 Představy o duši a posmrtném životě 145 Duše v rozměrech světa člověka 145 Duše na cestě do světa zemřelých 153 Odplata za hříchy 156 Odpovědnost živých za zmírnění trestu mrtvých 159 Hříšná duše v zatracení hrůzy pekla 162 Zlidovělé peklo: drama i groteska 164 Smrt v proměnách víry a sociality 168 Obraz smrti ve středověkém myšlení 168 Smrt v lidové tradici 171 Smrt v příslovích a rčeních 178 Předzvěsti smrti 180 Umírání a smrt 184 Smrt a poslední vůle 191 Mezi smrtí a pohřbem 202 Zjiš ování a oznamování smrti 202 Od úmrtí k pohřbu 207 Pohřeb 225 Rozloučení s domovem 225 Na poslední cestě 229 Uložení do hrobu 238 Pohřební hostiny a pohoštění 239 Pohřby svobodných mladých lidí 242
Dětské pohřby 242 Pohřební naříkání a projevy smutku 247 Ksociálně společenskému aspektu pohřebního obřadu 255 Hřbitovy 265 Za bránou života věčného 265 Svědectví proměn doby a posvátného 269 V koho a jak věřím či nevěřím, tam i patřím 272 Být sebou 276 Magická moc hřbitovů a mrtvých 280 Čím jsem byl 286 Revenanti a tzv. nečistí zemřelí 292 Přízraky mrtvých 292 Návraty spravedlivých 294 Návraty zlovolných duší 299 Prostředky proti návratům mrtvých 306 Ďábel našeptávač sebevrahů 310 Symboly vyloučení ze společenství 316 Kult zemřelých a slavnosti jejich uctívání 319 Ochránci domovů 320 Pohoštění jako projev úcty zemřelým 323 Křes anské milosrdenství: péče o spásu duše 326 Uctívání svatých a památka zemřelých 330 Svátky zemřelých 336 Závěrem 341 Poznámky 344 Prameny a literatura 382 Seznam vyobrazení 404 Zusammenfassung 409
Kniha je výsledkem mého dlouhodobého odborného zájmu o kulturu našich předků v tzv. prvních a posledních věcech lidského života. Její příprava si vyžádala překlenout řadu úskalí; před mnohými z nich se bylo třeba sklonit s úctou, kterou vzbuzují svou bytostnou otevřeností, vzpírající se dosud možnostem našich výkladů. Můj dík patří všem těm, s nimiž jsem se při svých výzkumech snažila dobrat k základům jejich paměti, i těm, které jsem mohla jmenovitě vzpomenout v uvedených pramenech a literatuře. Poděkováním jsem zavázána svému odbornému pracovišti Etnologickému ústavu Akademie věd v Praze i domovskému pracovišti v Brně za podnětné prostředí a podporu. Právě tak Ministerstvu kultury České republiky za finanční přispění při vydání knihy. Práce je završením projektu, podporovaného Grantovou agenturou Akademie věd ČR v letech 1995 1997. Vážím si konkrétně poskytnuté pomoci institucí, mezi nimiž chci vyzvednout Ústav lidového umění ve Strážnici, Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, Krajské muzeum v Chebu, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Karlovarské muzeum v Karlových Varech, Muzeum JAK v Uherském Brodě a Strahovskou knihovnu v Praze, které ochotně vyšly vstříc zapůjčením potřebných materiálů. Zvláštní poděkování vyslovuji PhDr. Věře Frolcové, CSc., které vděčím za nevšední kolegiální přístup k mé práci nad knihou. Za pečlivé čtení textu a cenné připomínky děkuji také prof. PhDr. Bohuslavu Benešovi, DrSc., PhDr. Evě Večerkové, CSc., a PhDr. Vandě Jiřikovské, CSc., i dalším spolupracovníkům. Redaktorovi knihy PhDr. Břetislavu Daňkovi děkuji především za jeho inspirativní postoj, který mně dodával optimismus a víru, že dojdeme k cíli. V této souvislosti cítím potřebu vzpomenout přívětivé tvůrčí zázemí a trpělivost mých nejbližších, jejichž porozumění mě celou dobu provázelo. V Brně 20. září 2003 Alexandra Navrátilová 10 PodÏkov nì
Úvodem PAMĚŤ KULTURY V OBYČEJÍCH PŘI NAROZENÍ A SMRTI Vymezený čas a prostor života od nepaměti podněcovaly člověka k hledání odpovědí na nesamozřejmost jeho existence. S rostoucí emancipací od přírodních sil a pověrečné bázně se před ním, jako vědomou bytostí, stále zřetelněji vynořovaly otázky po důvodech jeho smrtelného bytí, vznikání a zanikání života. Nezávisle na zkoumání těchto otázek a odpovědí žili lidé odedávna převážně obstaráváním své existence v koloběhu všedních starostí. Byly to právě problémy a potřeby denního života, které podněcovaly k hledání rozmanitých obrazů o úloze lidského společenství a způsobech překonávání hrozeb vnějšího světa. Spojovaly každodenní zápas člověka o přežití s vírou v jejich zakotvenost v řádu, který byl mocnější než nejsmělejší představy a činy lidí. Pohanské i raně křes anské představy a rituály jsou dnes nejednoduchým čtením zašifrovaného textu symbolů a vztahů, vtělených do obyčejů a folkloru, do obecně kulturní paměti. Mnohé z nich nás v různých podobách dodnes obklopují a spoluvytvářejí náš přístup k světu. Žel v situaci, kdy někdy víme jen málo o jejich původu, významu a funkcích i o prostředí, v němž formovaly horizont života minulých generací. Z nejstarších dob nemáme mnoho dokladů. Zachované artefakty hmotné kultury dosvědčují, že Slované, kteří pronikali od poloviny 1. tisíciletí na území budoucích Čech, Moravy a Slezska, s sebou přinesli vlastní pohanskou víru a obyčeje, které se v evropském mísení národů zřejmě obohacovaly jak ve styku s kulturou již usídlených kmenů, tak zprostředkovaně i přímo zejména o podněty řecko-římské kultury. Docházelo při něm zřejmě ke složitému procesu přizpůsobování i k upevňování vlastní identity pod vlivem nového prostředí, sousedů, krajiny, charakteru přírodních cyklů i existenčního ohrožení. Společenské vědy, zejména archeologie, historie, jazykověda, kulturní antropologie a etnologie, se pokoušejí přispět k ozřejmění složitosti těchto dějů a k rekonstrukci mnohotvárné cesty utváření podob lidové vodem 11
kultury. Upozorňují na politicky účelové jednání české šlechty při přijímání a prosazovaní společné univerzální křes anské víry i na fakt, že její relativně rychlé rozšíření doprovázelo souběžné přežívání pohanských obřadů a obyčejů. Proces jejich překonávání a převrstvování probíhal v procesu christianizace po staletí a řadu jejich vnějších forem můžeme diferencovaně sledovat i v obyčejovém chování novodobých pokolení. Modernímu člověku jsou již někdy vzdáleny způsoby, jakými naši předkové prožívali narození a smrt mezní okamžiky svého života. Jsou mu nesrozumitelné některé úkony a obyčeje, vyhlížející někdy až pošetile a snad i teatrálně. Lidské konání však nebylo a není bezúčelné: obyčeje a rituály, které byly a jsou jeho součástí, vždy směřovaly k naplňování celistvosti potřeb člověka. Pokud tomu tak nebylo, modifikovaly se, proměňovaly nebo ztrácely svůj význam, účinnost a funkci, až zanikly. Jejich životnost, změna, ale i vyhasnutí, vypovídají něco závažného o člověku a proměnách priorit jeho porozumění světu, o cílech i cestách, po nichž kráčel. Tradicí ovlivněné obřadní a obyčejové projevy při narození a smrti člověka přežívají až do dnešních dnů. Potřeba stále značné části lidí vykonávat úkony posvátného, případně svátečního charakteru odkazuje na přetrvávající rysy emocionality a mentalit (vědomí a postojů), jejichž zdroje spočívají v minulosti. Zjiš ujeme je i u těch jedinců, kteří se prezentují jako lidé bez konfesijního či jiného vyznání, hledající orientaci např. v moderních scientistických výzvách či v postmoderním relativismu poznání. Nicméně i ti jsou konfrontováni s živou přítomností tak starobylých představ, jaké obsahuje pohanské náboženství, lidové křes anství a jeho další laicizované formy. OBŘADY V SOUŘADNICÍCH ŽIVOTA SPOLEČENSTVÍ Začněme nesamozřejmostí lidského života. Její vědomí spočívalo v jistotě existence nepochybně reálných, by neviditelných, ale mocných sil, na nichž člověk zcela závisel. Posvátná místa svatyně, kříže, kaple, kostely, hřbitovy a podobné prostory, určené pro výjimečné kultické chování sloužily ke komunikaci s bohy a Bohem. Modlitby a bohoslužby, svátky liturgického roku, křest a rozžehnání s mrtvým, každodenní projevy oddanosti a víry to vše připomínalo přítomnost posvátného jako součásti a zdroje lidskosti. Uvedená místa měla i svůj čas, který stále naznačoval, že jsi částí celku: pamatuj na život věčný! Obřady a obyčeje spjaté s narozením a smrtí nesporně orientovaly člověka v jeho vztazích k přírodě, k druhým lidem i k sobě samému, k blízkému světu domova i k cizím. Vytvářely hodnotový horizont ži- 12 vodem
vota na základě vědomí jednoty člověka a světa, umocňující intenzitu prožitku posvátného a všedního. Jejich kontinuita v běhu dějin je obdivuhodná. Je vyjadřovaná osvojenými archetypy jednání, víry a pověr, které předznamenávaly odvěkou zkušenost lidského vědomí se světem. Jsou tyto obřady prostředkem institucí, směřujících k ovládání a manipulaci vědomí lidí? Co způsobilo, že současnost a moderní dobu prostupují nové významy a vztahy k tradičním symbolům země, nebes, času, prostoru, absolutna, věčnosti a zejména k tzv. prvním a posledním věcem člověka a přitom v symbolických formách chování nacházíme výrazné stopy minulosti? Na základě porůznu uchovaných kulturních pramenů i současných poznatků o lidové kultuře chceme podat obraz o představách, postojích, obřadech a obyčejích, spojených s narozením a smrtí. Poukázat na jejich strukturu, obsah a funkce, na jejich společensko-normativní a morální význam, ale zároveň i jejich hluboce lidský smysl. Zlomovými obdobími, v nichž člověk s naléhavostí hledal odpovědi na existenciální otázky, byly narození člověka a snad ještě více jeho smrt. Tyto životní okamžiky nebyly až do dvacátého století pojímány jako události, které se v dobrém i zlém dotýkají jen těch nejbližších. Oba upevňovalo vědomí posvátnosti, podřízenosti řádu, který ztělesňovala přijatá víra, předepsané formy sdíleného chování a společné potřeby a zájmy. Jak uvidíme později, respekt k dodržování jednoty postojů byl vynucován místy až drastickými tresty. Každý z obyčejů, jenž tyto protikladné póly života provázel, byl plně funkční pouze v síti vztahů k dalším a spolu s nimi, nikdy ne sám o sobě. Odkazoval současně na podstatnější skutečnost, než sám zpodoboval. Pokusíme se naznačit způsob možné interpretativní, modelové analýzy obyčejů, která nás bude v dalších kapitolách provázet. Vezměme si příklad omývání těla mrtvého. Mohlo by být jen běžnou hygienickou potřebou, nebo nemuselo proběhnout vůbec. Jeho rozšíření je však univerzální. Není jen umytím těla vztahuje se i na očistu duchovní, je obřadním smytím pozemské tělesnosti, omytím stop, které na něm zanechal život. Rituál umývání mrtvého těla je socialitou přípravou k předvedení zemřelého před Boha i lidi, vizitkou respektu pozůstalých k nebožtíkovi. Je provázán se symbolikou očisty při první koupeli novorozence i s mytickým významem vody jako pramene života, připravujícího mrtvého na druhou existenci. Skutečnost, že zapadá do řady dalších úkonů, vypovídá i o charakteru obřadu samého. Je to jako s onou pověstnou kapkou je v ní i moře celé. Omývání nedoprovází žádný církevní obřad, je mimo systém křes anské péče o duši vodem 13
člověka a její spásu. Užití vody v církevním rituálu má ale obdobné významy a funkce, jaké mělo v lidové tradici. Kropení svěcenou vodou patří jen na rakev a hrob řádně připraveného služebníka Božího. I když smysl určitých aktů zužujeme, chceme přiblížit pojetí celistvosti lidových obřadů přes významy jejich relativně samostatných složek. DOMOV JAKO HORIZONT NAROZENÍ A SMRTI Tradiční projevy lidové kultury tvoří i dnes významnou část moderního způsobu života. Jejich vliv přetrvává díky rozmanitým podnětům, které má člověk vpečetěny v podobě vžitého a blízkého prožitku domova s jeho intimitou a citovostí. V lidových obyčejích, v písni a slovesném podání, v hudebním i výtvarném projevu jsou prožívání radosti nad narozením a očekáváním i prožívání smrti a bolesti nad ztrátou vždy emotivní, plně sdělné a navozují lidské porozumění situaci druhých i sobě samým. Narození a smrt budeme zkoumat v širším pojetí než jen v rozměru přechodu mezi světy, či v jejich významu jako meze, určující čas a místo pozemského života. Předpokládejme, že jejich spojnicí je koncept domova jako konkrétního prostoru, v němž se naplňovaly funkce společenství, rodiny i jednotlivce. Domov byl místem pobývání živých, kteří v přítomnosti nesli pamě kultury blízkých mrtvých i představ o sobě a světu. Zahrnoval i nadindividuální vědomí domova jako společenství (domovské) obce. Vyplňovala ho obeznámenost s věcmi, vztahy, jazykem, symboly i gesty, v nichž se člověk orientuje a které mu dávají vědomí jistoty a sounáležitosti s prostředím. Pokusíme se ukázat, jakými formami byl v této podobě a funkci domov přítomen v obyčejích narození a smrti, jak byl dán člověku (zejména vesnickému) jako forma před-porozumění celistvosti jeho života. Domníváme se, že toto pojetí pomůže zprostředkovat pochopení zdrojů životnosti tradiční obřadní kultury, i skutečnosti jejího přetrvávání navzdory často mocensky prosazovaným univerzálním hodnotám. Ale také porozumět důvodům, pro které musela církev a světská moc přijmout tolik místních vnějších podob uctívání, lidové zbožnosti a obyčejových právních norem při uplatňování liturgie, moci, i při organizaci správy. Ve zpětné vazbě pak můžeme lépe porozumět schopnosti lidové tradice vstřebat mnohé z křes anské víry v jednoho Boha, přijmout, uchovávat a rozvíjet její vizi svobodné individuální volby cesty k spasení. Důležitou úlohu ve výkladu přelomových, existenciálních situací lidského života plní zejména analýza významů prostoročasových urče- 14 vodem
ní. Jejich interpretace umožňuje pronikat k základům strukturace lidového pojetí souvislostí života a vztahů člověka. V protikladných (párových) pojmech prostoru života lidová kultura vyjadřovala vzory a formy, odvozené od domýšlené a poci ované hodnotové stránky jevů (nahoře dole, posvátné světské, vlastní cizí, dobro zlo) vypovídajících o místě, které zaujímají v preferencích žádoucích cílů. Pomocí socio biologických pojmů časovaly lidský svět: dříve později, te nikdy, konečnost věčnost, očekávání naplnění, strach naděje, potřeby umrtvení, mládí stáří. Tyto pojmy projektovaly směřování člověka od narození k touze po věčnosti a harmonii, k uskutečnění dobra. V protikladech zkušenost víra, praxe teorie, příroda duch (kultura), podřízenost panství (rabství duch) vymezovala lidová kultura snahu člověka po osvobození od utrpení přítomnosti k transcendentnu. Uvedené funkčně strukturované protiklady, promítnuté do mikrohorizontů lidského života, umožňují nejen orientaci v zachovaných písemných i ústních svědectvích, ale i porozumění způsobu lidového překladu světa a jeho ztvárnění v kultuře. To, co např. bylo dole, vždy vyjadřovalo stav na- a pod- zemí, rovinu podřízenosti, zajetí tělesností, pekla, zkázy, ohraničenosti; nahoře to byl zrak i tělo směřující vzhůru, mysl spojená s nebem, posvátnem, svobodné spojení s absolutnem, věčností. Kategoriální určení, obsažená v chování a jednání nositelů obyčejů, umožňují zpřístupnit na první pohled někdy málo srozumitelné souvislosti a tím poodhalit tradicí důsledně sledovanou linii představ o sociálním a morálním řádu věcí a poslání člověka. SPECIFIKA Obřady a obyčeje při narození a smrti, které dodnes nacházíme jako jedny ze stmelujících činitelů lidové kultury, vytvořily zvláštní, neopakovatelnou formu sdílení společenských hodnot a sociokulturních vztahů. Významným způsobem se podílely na udržování a přenosu kulturní paměti, kterou rozumíme tradované vzorce myšlení, vnímání, jazyka a postojů. Formovaly se jako zkušenost, sediment poznání, praxe a víry, ztělesňovaly sebeuvědomění a sebeprojekci člověka ve světě. Naše téma reprodukuje tu část paměti, která v živé formě, v ucelených souborech chování a jednání, ve folkloru i v hmotných výtvorech spoluvytvářela prostředí vzájemného porozumění a konformity s tradičními hodnotami soužití. Rozvíjela vlastní formy verbální i neverbální komunikace, založené z významné části na místně vázaném porozumění jazyku, symbolům, gestům. vodem 15
Obyčeje při narození a smrti pojímáme jako existenciální. Jako obřady zrodu a zániku lidského jedince se vztahují k jediným mezníkům jeho života, jež se jeví jako absolutní, neodvolatelné. Jsou to mezníky, mezi něž je život člověka vklíněn. Podle lidové tradice se v chvílích jejich uskutečňování otevíraly jinak uzavřené hranice identity společenství neznámému, cizímu. Zprůchodňovaly se hranice lidského a mimolidského, společenského prostoru a času světu neprostorovosti a bezčasí. Byly to zlomové chvíle s možností zneužít slabosti společenství k průniku cizích, nepřátelských sil. Podle dobových představ bylo možné se před nimi bránit a předcházet jim jediným možným způsobem: rigorózním splněním obyčejových úkonů a příkazů lidové tradice, odvozených ze zkušeností, z víry v předky a v moc bohů. Ti měli společenství ochránit, nejčastěji před ohrožením velkými katastrofami, nemocí, narozením tělesně či duševně postiženého dítěte nebo návraty neusmířených zlých duší. Obyčeje byly současně prostředkem k dosažení prosperity pro zrozený život, pro definitivní vyloučení mrtvého ze světa živých a pro účinnou podporu dobré posmrtné existence zesnulého. V tomto smyslu nebyly běžnými obyčeji přechodu, kterými by se společensky potvrzovaly by významné proměny rolí a statusů v průběhu života, jak je známe z iniciačních či svatebních obyčejů. Nebyly jen přechodem z jednoho stavu do druhého v kontinuitě života, ale byly jeho absolutním začátkem a koncem. TRADICE A NÁBOŽENSTVÍ Obyčeje při narození a smrti snad nejzřetelněji vyjadřovaly základní postoj společenství k transcendentnu, tedy k tomu, k čemu dočasnost lidského pobytu ve světě odkazuje. Kontinuálně propojují koncepci smysluplného narození a poslání člověka s ideou jeho dobré smrti, tj. takové, kterou smysluplný život vrcholí. Studium dostupných materiálů ukázalo, že od začátku středověku do současnosti se v nich rámcově prolíná několik stěžejních vrstev: Dominantně se prosazují oficiální rituály katolické církve, která liturgickými prostředky a gesty víry, křtem i dalšími úkony přijímá dítě do svých řad a zasvěcuje je vzkříšení v Kristu. Posledním pomazáním, rozloučením s knězem a bohoslužbou, odevzdává duši člověka (definitivně a neodvratně) do vůle Boží, k spasení v životě věčném. Má Písmo, pověřené představitele, univerzální a popsaný řád Boží, řád slov, gest a úkonů, prostoupených pojetím svátosti života, příklady světců, svatých míst, kostelů, hřbitovů. Je nositelkou ideje svobodné 16 vodem
vůle mající sledovat cestu individuální spásy, která je zřejmě nejobtížněji akceptovatelnou koncepcí pro myšlení člena tradiční společnosti. Nesporně vlivná, jak ukážeme dále, byla i víra v účinnost obyčejů, tradovaných lidovým křes anstvím. Setkáváme se v něm dokonce i s vrstvami pohanských představ a útvarů, které, jakoby napříč věky, kopírovaly rytmus přírodních a životních cyklů a v této formě propojovaly lidovou kulturu s ekologickým rozměrem lidského života. I po ztrátě opor vlastních sakrálních institucí pohanství přetrvalo v dalším období přesvědčení o účinnosti prostředků dávné víry, osvědčených a vyzkoušených předky. Jejich jednoznačnost definice zla i způsoby ochrany společenství před hrozbami zlých démonů duchů odpovídaly způsobu myšlení uzavřené společnosti. Lidové křes anství charakterizuje navíc potřeba smyslové zbožnosti lidu. Svět posvátna a víry byl v něm ztotožněn s církevním křes- anstvím, liturgií, svátky, modlitbami a bohoslužbami. Zlidovělo si abstraktní univerzální hodnoty a cíle, ale současně přejalo přesvědčení o účinnosti rituálů, založených na symbolickém významu předmětů lidského prostředí a odpovídajících úkonů. Jako by v laické recepci křes anství nechtěl být člověk vydán výlučně do zprostředkující moci kněží, ale usiloval o bezprostřední prožitek možnosti vlastního vlivu na běh věcí prostřednictvím magických praktik. LITERA SCRIPTA MANET Nejstarší písemné zprávy o obyčejích při narození a smrti nacházíme v kronikách, legendách, cestopisných zprávách misionářů, v kázáních, penitenciálech a jiných církevních spisech, v soudních zápisech a dalších archivních pramenech. Pro shromáždění a výklad těchto pramenů mají význam zejména práce Lubomíra Niederla, Čeňka Zíbrta, Zikmunda Wintra, Matyáše Murka, Josefa Soukupa, Franka Wollmana, Jiřího Polívky. Vycházíme nejen z autentických kulturních pramenů, tedy z mrtvé litery, ale opíráme se i o materiály získané terénními výzkumy 20. století. Zdrojem našich poznatků jsou rovněž projevy slovesného, hudebního a písňového folkloru. Největší množství materiálu obsahuje národopisná literatura 19. a počátku 20. století jsou to studie a články, roztroušené v regionálních monografiích a vlastivědných periodikách, ve sbornících a časopisech. Převažují mezi nimi povšechné nebo podrobnější popisy, pocházející od zkušených, ale i laických sběratelů (zejména z řad kněží a učitelů), poznamenané začasté cílevědomým sledováním národně buditelských vlasteneckých zájmů. Jejich záznamy nemají stejnou poznávací vodem 17
hodnotu mnohé z nich jsou mezerovité, nesoustavné, výběr lokalit i témat je v nich nahodilý a často nejsou časově, místně ani sociálně určeny. Práce s prameny má i jiná úskalí. Ke škodě věci byly pořizovány a zpracovány výhradně mužským viděním událostí kolem narození a smrti, pro něž zejména tajemství vnitřního světa žen, jak o něm budeme dále hovořit, zůstávalo z velké části nepřístupné. Rovněž tak se považovalo ještě donedávna za poněkud nepřiměřené věnovat specifickou pozornost umírání, smrti a pohřbu, které patřily spíše k záležitostem intimním nebo jen církevně ritualizovaným. Za vykonávání úkonů, které byly vystaveny různým formám odsudků, se lidé vždy spíše styděli. Z obav, že budou pod vlivem různých nálepek vypadat jako zaostalí či pověrčiví a v minulosti snad i kacířští, zamlčovali či alespoň zlehčovali rozmanité obyčeje a praktiky. Záznamy většiny obyčejů a pověr pocházejí z doby, kdy jejich původní význam již ustoupil do pozadí a cíle, které měly kdysi závaznou právní, společenskou či sociální funkci, byly překryty úzce křes- anským výkladem. Jsme si vědomi toho, že tyto záznamy, ale i prameny folklorní povahy, a již písemné či slovesné, nelze projektovat přímo do situací, které se vyskytují v novějším období již proto, že je jejich autoři chápali pod prizmatem vlastní kultury, vedeni různými záměry. Obyčeje, spjaté s narozením a smrtí, obsahovaly spolu s poselstvími víry a kulturní paměti také sociálně-právní, morální, ekonomické a další složky. Dosavadní etnologická literatura je žel nepostihla v rozsahu, který by umožnil jejich širší využití pro srovnávací studium. Ještě začátkem 20. století je jim věnována relativně malá pozornost. Zabýváme se komplexem obřadů a obyčejů, spjatých s narozením a pohřbem jako subsystémy kulturní paměti. Pokud je sledujeme jako existenciální, vnitřně diferencované úkony a projevy, vynikne jejich společenskotvorná úloha při formování představ člověka o smyslu jeho životního směřování. V tomto významu je kniha poznamenána kulturně a historicko-antropologickým zřetelem a jen ilustračně se dotýká regionálních a etnických rozdílů. Historicko-srovnávacímu přístupu dodnes brání značná mezerovitost dostupných materiálů zejména pro období 16. 18. století. Předložená kniha je v české etnologii prvním pokusem o shrnutí a výklad tematiky. Zpřístupňuje formy obřadního chování a lidových představ při narození a smrti s cílem poukázat na jejich společný duchovní rodokmen, který se vepsal do mnoha podstatných způsobů myšlení o člověku a světu a do obyčejových forem, utvářejících dobově podmíněnou kvalitu lidského soužití. 18 vodem
Narození, křtiny a šestinedělí